Lokace: Komnaty v Rudé baště

Jeho pravá ruka zostala opretá o ťažké dvere. Na chvíľu si dovolil o ňu oprieť váhu svojho tela, čím trochu odľahčil záťaž na svoje nohy. Byť celý deň na nohách nebolo vôbec príjemné. Človek mohol byť akokoľvek vytrvalý, ku koncu dňa si chodidlá už vôbec necítil. Každý večer pred spaním si Jaime doprial krátku masáž, rovnako ako všetci jeho bratia. Bola to jedna z prvých vecí čo sa naučil pri vstupe do kráľovskej gardy. Ako si rozmasírovať stuhnuté chodidlá, aby ho nohy na druhý deň neboleli ako čert. Nechcel sa príliš vychvaľovať, no teraz dával jedny z najlepších masáží. I keď nie žeby to okrem neho samotného vedel niekto iný posúdiť.
Svoju pravú ruku mal stále položenú na rukoväti meča, prstami po nej slabo bubnoval. Na malú chvíľu ho premohla únava. Stáť tam dlhšiu dobu, možnože aj na chvíľu zadrieme. To mu však nemalo byť dopriaté.
"Vstúpte!" ozval sa spoza dverí očakávaný hlas.
Jaime opäť raz presunul váhu tela na svoje nohy, a rukou skĺzol po dverách až ku kľučke. Mimovoľne sa v pohybe zastavil a hodil hlavou do jednej i druhej strany. Keď na chodbe nikoho neuzrel, vošiel do komnaty.
"Cersei," venoval svojej sestre úsmev a opäť raz mykol hlavou do všetkých strán skenujúc izbu.
Keď sa presvedčil, že sú sami, zabuchol za sebou dvere. Rázom prešiel ku svojej sestre, ľavú ruku jej priložil k pásu a potisol si ju k sebe bližšie, zatiaľ čo tou pravou jemne uchopil jej bradičku, aby jej ju mohol pozdvihnúť viac k jeho skláňajúcej sa tvári, aby mohol jej pery potisnúť bližšie k tým jeho do bozku.

Čekala, její tělo se napjalo... nechtěla už nic řešit. Nechtěla poslouchat svého otce, lorda Tywina, jaké problémy Joffrey dělá, co se děje na Severu a podobně. Chtěla, aby na pár minut všechny problémy zmizely.

Po jejím vybídnutí se dveře otevřely a vešel... Jaime. Jako by jí spadlo závaží z ramenou a ona si dovolila se uvolnit. Její prosba byla vyslyšená, mohla na okamžik zapomenout na problémy, zapomenout v náručí svého bratra a milence. Oslovil ji a věnoval jí nádherný úsměv. Všimla si, jak ostražitě se rozhlédl, bystrým okem vojáka... ujistil se, že je nikdo nepozoruje a pak... překonal tu krátkou vzdálenost mezi ní a dveřmi, pár dlouhými kroky a přitáhl si ji od stolu levou rukou k sobě. Teprve v tu chvíli mu oplatila úsměv, takový, jaký patřil jen jemu. "Jaime..." Pronesla k němu toužebně, když jí zvedal druhou rukou bradičku a nežli ji stačil políbit. Zavřela oči, vzdávajíc se všech svých povinností, vzdávající se jen jemu... do jeho silného náručí... oba byli znaveni svými povinnostmi. Polibek mu oplatila, hladově a zoufale,.. jako by na něj čekala celou věčnost. Paže obmotány okolo jeho krku... Hřešila a bylo jí to zatraceně jedno!

Aby bol úprimný, so všetkým čo sa dialo, si nikdy nemohol byť istý, kedy ho jeho dvojča neodtisne ďalej, vážnosť v jej očiach a urgentné záležitosti na pleciach i chrliace sa z jej jazyka. Cersei si nedovoľovala nechať sa rozptýliť, keď mala na starosti naliehavejšie záležitosti. Jaime skutočne nedokázal pochopiť, ako Cersei tak ľahko dokázala oddeliť pocity a povinnosti, ako tak ľahko dokázala postaviť medzi seba a svoje city pevný múr. I keď ako dobre dokázala svoje pocity oddeliť je otázne.
Jaime bol neskutočne rád, keď ho tentoraz sestra neodstrčila. Cítil ako i bez jeho naliehania sa k nemu potisla, jeho bozk mu oplatila, dokonca až žiadostivo. To bolo všetko čo potreboval. Rukou sa ju snažil k sebe pritiahnuť ešte viac a keď to nešlo, urobil opak. Pustil jej bradičku a rýchlym pohybom odhrnul za ňou veci na jej stole na kraj, nestarajúc sa o kalamáre, ktoré by mohol rozliať, pergameny, čo mohol zničiť. Potisol ju k tomu stolu a prišpendlil ju k jeho povrchu nestarajúc sa už o nič mimo jeho milovanej Cersei. Prelomil ich bozk len aby mohol pokračovať nižšie zasypávajúc ju bozkami derúc si cestu po okraji jej čeluste k jej krku, kde sa na chvíľu rozhodol usídliť.

Její bratr ji k sobě tiskl, zatímco Cersei neodporovala, jak měla často ve zvyku. Ano, povinnosti stavěla před city, odhodlaná udržet si moc. Ne dnes se sama chtěla oprostit od těch tíživých záležitostí a ponořit se do svých citů, jež znal málo kdo a Jaime byl jedním z nich. Ach ano, její milované dvojče, muž, ke kterému opravdu něco cítila a s nímž zhřešila už tak mladá. Bylo zakázané to, co mezi nimi bylo, ale ani jednomu to zjevně nevadilo. Jaime Lannister, muž, po kterém touží každá druhá dívka, či žena v Západozemí, ale měla jej právě ona, Cersei Lannister.

Královna sebou trhla, když pustil její bradičku a nečekaným, hbitým pohybem paže odhrnul věci na jejím stole stranou. Neměla možnost vidět, jakou spoušť tím napáchal, stůl měla za zády, ale moc dobře slyšela ty rány a šustění papíru. Být v jiném rozpoložení, vynadala by mu za to, že jí akorát přidělává práci, chtěla i teď, když se na okamžik ozval rozum, její chladné já. Rychle však tu potřebu zahnala a nechalo ho, aby převzal iniciativu, podřídila se mu,... pro jednou. Bratr ji odtlačil až ke stolu, na který ji nejdříve přitiskl a pak přímo přišpendlil, když ji vysadil na jeho povrch. Nelíbilo se jí, když odtrhl svá ústa od jejích, ale vzápětí znovu přivřela oči, když své polibky přesunul na okraj její čelisti, odkud pokračoval ke krku. Překrásná Cersei zaklonila hlavu, nechávajíc se pohltit vzrušením, které prostupovalo jejím tělem z míst, kde ji Jaime laskal svými rty.

Svými štíhlými prsty zajela světlovlasému muži do vlasů, ale jen na okamžik, nežli své ruce přesunula k jeho mohutným ramenům, ze kterých odepnula bílý plášť. Poté pokračovala s rozepínáním dalších částí jeho služebního oděvu, aniž by k tomu potřebovala oči.

Cerseine prsty, ktoré prehrabli jeho zlatú hrivu, poslali záchvevy vzrušenia po celom jeho tele. Ani trochu nenamietal keď mu začala odopínať plášť a jeho zbroj, prečo by aj mal? Jeho odev nebolo ľahké z neho zhodiť, no jeho dvojča si viedlo dobre. Pridobre na to, že išla len podľa hmatu. Cersei bola koniec koncov veľmi šikovná a so svojimi prstíkmi to veru vedela. Nehovoriac o tom, že už mala nejakú tú prax.
Dalo to rytierovi dosť veľkú námahu nezanechať na jej krku dôkaz jeho lásky. Ako sa len túžil perami prisať na kúsok jej bledej hebkej pokožky a sfarbiť ju, označiť ju, aby vykričal do celého sveta, že je jeho, len a len jeho. No to urobiť nemohol. Bol si istý, že jeho sestra by hravo akékoľvek cucfleky dokázala zamaskovať, no ak by ju jedným obdaroval, rozhodne by sa mu nepoďakovala. Už už ju mohol vidieť, levicu zúrivú, ako by naňho vrčala. Namietať nemohol, mala pravdu. Ak by modrinu na jej krku niekto uvidel, šuškanda o tom, že má kráľovná milenca, by sa rozšírila po hrade rýchlejšie ako mor. A to by bolo priveľmi nebezpečné.
Rovnako ako Cersei i jej brat rukami skĺzol po látke jej šiat hľadajúc miesta, ktoré by mu dopomohli k tomu sa ich zbaviť. Bohužiaľ, bol v tom menej nadaný než jeho sestrička. Doteraz nechápal ako sa vôbec jeho sestra dokázala obliecť. Šaty dám boli v jeho očiach príliš komplikované a bol si istý, že väčšina z nich pohodlná nie je. I keď bol si istý, že ženy tak vnímali brnenie rytierov.
Prebehla ním mierna frustrácia keď sa mu príliš nedarilo zbaviť sa tých šiat a rukou trhol prudšie za látku. Dosť dobre počul, ako sa vo švoch natrhla. Jemu to bolo úprimne jedno, Cersei mala šiat viac než dosť. A rovnako veľa krajčírov. Na chvíľu sa odtrhol od jej krku, aby sa mohol pozrieť lepšie na svoju poloneúspešnú prácu a zbaviť sa Cerseinho odevu.

Cedrik neměl zrovna Bohy na své straně jak to poslední dobou vypadalo. Jeho štěstí pokazil úplatný stařec a u své matky se nesetkal taky s pochopením a přívětivým jednáním jak si na začátku očekával.
Nejraději by se teď někam schoval a tvářil se že vůbec neexistuje. Jeho chování se dalo nazvat momentálně depresivním a to nemohl dopustit, prince přeci nemůže nikdo vidět v takovém rozpoložení a proto se rozhodne vyhledat opět svůj úkryt ve svých komnatách za doprovodu dvou mužů Zlatých plášťů, jejíž doprovod vyhledával mnohem častěji než kdy dřív. Přeci jen Zlaté pláště budili alespoň trochu nějaký respekt a představa že se po Rudé baště nebo v Králově přístavišti potuluje Oberyn a nebo muži lorda Renarda se mu zrovna moc nezamlouvala.

Neměl z Oberyna strach, natož nějaký respekt ale nedůvěřoval mu, no a taky se mu nelíbila myšlenka na to že by se dověděl co jistou část svého pobytu na Casterlyově skále měl za úkol.
No a Renard a jeho muži ? Z těch strach neměl vůbec, spíše je nenáviděl za to co udělali lady Sanse.
Jenom neměl dobrý pocit z jejich pohledů a pověsti ... kdo by taky ano ...

"Nepřeji si být rušen ..." Řekne mužům když se zastaví před svýma dveřma.
Chtěl jim ještě připomenout to že nebýt rušen znamená nikoho nevpustit dovnitř ... ne jako minule velmistra, který vše pokazil.
"Ano princi." Odpoví směrem k mladému princi jeden ze dvojice a poté co Cedrik vejde do svých komnat, tak zastoupí dveře aby tam nikdo nemohl vejít a vyrušovat mladého prince.

Ulice hlavního města měla už celkem prozkoumané. Věděla, že rozhodně nemá cenu porovnávat tohle místo s Dorne, ale nemohla si pomoct. Stačilo několik dní a začalo se jí stýskat po Vodních zahradách. Uvítala by i rozpálený Sluneční oštěp, jen kdyby mohla odejít. Bohužel, ještě nenastal ten správný čas. Nejenže se tu nadále zdržoval Oberyn i Ellaria, i Tyene měla rozdělanou práci. Nemohla jen tak odejít, rozhodně ne předtím, než by si promluvila s mladším princem. Lord z Burrow jí popostrčil jistým směrem, otázkou však bylo, nakolik se mu dalo věřit. Nemohla spoléhat jen na to, že ho přesvědčila pomocí jeho vlastní dýky. Jednou věrný pes, pořád věrný pes. S největším klidem by ji mohl nahnat do pasti, jenom aby jí zbavili. Jenže když se nad tím zamyslela, možná měl pravdu, že by měla odpovědi hledat jinde. Princ trávil na Rudé baště hodně času, aby mohl vidět a slyšet víc, než obyčejná liška, která přišla už jenom k mršině dřívějšího krále. Přesto se měla na pozoru. Vstoupila na tenký led, když se vydala do místa, kde se zdržovala královská rodina. Prince možná bylo snadné zlomit, pořád šlo jenom o chlapce, který sám o sobě nepředstavoval žádnou hrozbu… Nebezpečí pramenilo ze všech lidí, kterými se obklopoval. Tyene nedělala ani tak starosti jeho matka, protože teď nešlo o její intriky. Větší starosti jí dělaly všechny stráže, které kolem sebe královští měli. Snadno mohlo dojít k nedorozumění, které by nemuselo dopadnout dobře. Všechno tohle měla na paměti, a přesto zariskovala. Dornové se jen tak ničeho nezalekli. A dívka navíc nemínila zklamat svého otce. Musela zjistit víc.
Potřebovala k tomu jen nějaký plán. Alespoň takový, aby se dostala na Rudou baštu bez větší pozornosti. Na rozdíl od nevěstince, mohla se pořádně obléknout a pod oděv schovat dýky, které byla předtím nucena nechat na bezpečném místě. Přes to, co se stalo, nepanovaly kolem bezpečnější podmínky. Kolem se občas mihli muži patřící k Renardovi, ale ti Tyene vrásky nepřidělávali. Horší, než jejich velitel být nemohli. A ostatní stráže se nezdáli být tolik ostražití. Nesouhlasně nad tím zavrtěla hlavou. Přesně tohle byl jeden z rozdílů, které Západozemí odlišovalo od Dorne. Všichni tu zpohodlněli a neuměli poznat, kdy je jejich ochrana spíš jen naoko, než aby poskytla kýžený účinek. Nicméně jí to nahrávalo do karet. Nepotřebovala se tak pohybovat jen ve stínech. Občas se stačilo jen mile a pokorně usmát, aby se vyhnula střetu. Předstírat, že je věrným zastáncem lvů. Tak snadné to bylo. Jen těžko se dalo říct, jestli to bylo spíš úsměvné nebo naopak k pláči. Ať už tak, či onak, brzy mohla všechny nepříjemnosti hodit za hlavu. Dorazila ke komnatě prince Cedrica. Ve spleti chodeb a dveří v Rudé baště se docela dobře orientovala, přestože ji několikrát zdrželo špatné odbočení. Mile ji překvapilo, že kolem nikdo není. Zřejmě uvnitř nebyl ani princ. Proklouzla tedy dveřmi a zavřela za sebou. Musela uznat, že to nevypadalo vůbec zle. Dokonce to předčilo její očekávání. Ještě chvilku se rozhlížela kolem, namátkou místnost prohledala, jestli nenajde něco užitečného. Nakonec se posadila na židli a vyčkala, jestli se princ v nejbližší době neukáže. Nehodlala čekat dlouho, ale ani odejít příliš brzo. Nikde jinde by si s ním nemohla nerušeně promluvit. Vzala si k sobě přitom jeho knihu. Otevřela ji, aby si jí prohlédla, začíst se však nestihla, protože přede dveřmi uslyšela hlasy. Zvedla hlavu a zaposlouchala se. Mohlo jít o prince, ale jistá si tím nebyla. Během pár vteřin se však ujistila, že dovnitř vešel ten správný člověk.
„Můj princi. Doufala jsem, že se tu brzy ukážete.“ Nejdřív o sobě nedala vůbec vědět, jenom zůstala sedět. Až když promluvila, zvedla se a lehce se uklonila. S Renardem mohla hrát vlastní hru, ale na mladého prince neplatila stejná pravidla jako na roztouženého muže. Vlastně vypadal na to, že ženu s větší blízkosti ani nepoznal. Nemohla na něj tedy tlačit stejně jako na lorda z Burrow. Chtělo to trochu jemnější a galantnější způsob, jak ho zaujmout a především nevyděsit. Na zastrašování bylo času dost, pokud by si postavil hlavu. Nezdálo se, že by z něj lvice vychovala stejného intrikána, jakým byla ona sama, ale Tyene se nemohla ani spolehnout, že to tak není. Jen sám Cedric věděl, co se skrývá za jeho nevinnýma modrýma očima. Vždyť ani dívka z Dorne nevypadala jako někdo, ze kterého by měli mít ostatní respekt. A co jí učil Oberyn? Největší nebezpečí čekej vždy od těch, u kterých bys to nepředpokládala. To bylo hlavní tajemství úspěchu. Nepoddat se marnivému pocitu moci a neustále si přede všemi hlídat záda. Vykouzlila na tváři další ze svých úsměvů a omluvně sklopila pohled. „Omlouvám se, že jsem sem vtrhla, ale nevěděla jsem, kde vás hledat.“ Tentokrát dbala na to, aby působila dojmem slušně vychované dámy. Královští byli diplomati, očekávala tedy, že to půjde po dobrém.

Když vešel do svých komnat a po zavření dveřích si všiml té dívky tak mu to zrovna na klidu zrovna nepřidalo.
Mlčky si prohlédl dívku která se mu vetřela do komnat, nelíbilo se mu že se tam chovala jako doma tedy to že si užívala jeho židle a hlavně to že byla v jeho pokoji bez toho aby o tom nevěděl. Na druhou stranu jej už ani nepřekvapovalo že se každý dostane kam chce, je třeba aby zde začala vládnout tvrdá ruka a něco se změnilo, jelikož současná situace je neúnosná.
"Tohle jsou mé soukromé komnaty ... nemyslím si že je tohle vhodné místo kde by jste mě měla čekat." Řekne povýšeným tónem hlasu a znovu si ji přeměří pohledem.
Prvně si totiž myslel že dívka je služebná ale pak dle oblečení vypadala spíše jako urozená dívka a dcera jednoho z vazalů dědečka.
Třeba ji poslal on aby převzala úkoly "chůvy" a on by mohl jít do války proti Robbu Starkovi tak jak si přál. Nejprve by tento krok uvítal, ale potom co slíbil Sanse že bude při ní stát ... musel by tuto nabídku odmítnout. Ovšem ale moc se mu nezdálo to že by nakonec Tywin přehodnotil svůj postoj k princovu přání a nechal jej jenom tak jít.
Proč a co mu ta dívka chce říci se nedoví dokud ji nenechá promluvit. Pomalu si sedne na svojí židli ke stolu.
"Nebudete tu doufám jenom tak stát ... sedněte si." Pobídne ji k tomu aby se posadila ke stolu a mohli spolu jednat jako rovný s rovným. "Proč jste mě vyhledala a co potřebujete tak rychle vyřešit že to nesnese odkladu abychom se sešli na přijatelnějším místě."

Opravdu se mu nezamlouvalo to že nějaká cizí holka tedy spíše děvče nebo co je to zač ... jenom tak sedí v jeho komnatách do kterých by krom jeho a případně služebnictva neměl mít nikdo jiný přístup.

Všimla si toho nelibého výrazu, který se princi usídlil na tváři. Tak trochu to vypadalo, jako by kousnul do obzvlášť kyselého citronu. Tyene už se kvůli tomu drala na jazyk lehce nemístná poznámka, ale včas se udržela, aby všechno nepokazila. Teď nebyla v Dorne, aby mohla říct cokoliv, co zrovna měla na srdci. V hlavním městě, a především v Rudé baště, se z ní musela stát vychovaná mladá dáma. Oberyn by se nad tím zřejmě ze srdce zasmál, ale jí to po chuti moc nebylo. Nebyla zvyklá na to, aby se chovala tak… krotce. Přesto nasadila ještě omluvnější a kajícnější výraz, než měla. Musela prince přesvědčit o tom, že by rozhodně nikdy neudělala nic, co by bylo proti jeho vůli. Naopak. Pokud ho chtěla na své straně, bylo záhodno, aby si o ní myslel, že jí může věřit. Pořád se jednalo o světem a bojem nedotčeného chlapce. Možná si o sobě myslel, že pozná dobré a špatné, ve skutečnosti byl však jeho pohled dost krátkozraký.
„Já vím a moc mě to mrzí. Ale potřebuji si s vámi nutně promluvit. Tohle byl nejsnazší způsob. Byla bych jen velice nerada, kdyby nás zaslechli cizí uši. Jedná se o poněkud delikátní věc a někdo třetí by toho mohl nemile využít.“  Aniž by dál vyčkávala, znovu se posadila, když ji k tomu princ vybídl. Snažila se vypadat co nejvíce pokorně. Lannisterové se vždy obklopovali především těmi, kteří dovedli obstojně předvést poslušnost a bezmeznou věrnost. A druhorozený princ na tom jistě nebyl jinak. Tyene si velice dobře uvědomovala, že se s ní musí cítit dobře, aby promluvil. Nesměla si dovolit, aby pojal nějaké podezření. Proto výčitky vystřídalo zachmuření. Opřela se a podívala se princi rovnou do očí. Zvíře by podobné jednání mohlo snadno přimět k agresi. Ale teď si mladá dívka dala pozor, aby gesto vyznělo nanejvýš starostlivě. Novou roli přijala lehce. Opouštěla Dorne pod jménem Písek, před několika dny se z ní stala obyčejná děvka. Teď se však proměnila ve věrného stoupence rodu se znakem lva. Lišku oklamala snadno, ale teď čelila ještě bystřejšímu zvířeti. Nicméně ani tak na sobě nedala znát nic jiného, než strach o svého prince.
„Mám dost dobrý důvod se obávat, že jste ve velké nebezpečí, můj princi. Přijela jsem do města celkem nedávno s několika mými muži a ti v jednom z místních… domů rozkoše zaslechli, že jste několika lidem trnem v oku. Ráda bych tomu s co největší pečlivostí předešla.“ Povzdechla si a prohlédla si jeho obličej. Jinému by to mohlo přijít, jako kdyby zkoumala, jestli to prince nevyděsila. Ve skutečnosti však v jeho očích hledala sebemenší stín pochybností. Jejímu tvrzení nahrával fakt, že se v království začala formovat válka a několik lidí stojící názory proti lvům se nacházelo i v Králově přístavišti. Stačilo toho jenom vhodně využít.
„Přiznejme si to, trůn po právu náleží sice králi Joffreymu, ale všichni ví, že opravdovým rizikem jste právě vy, můj princi. Jste chytrý, oblíbený, a máte nejlepší předpoklady pro to, aby z vás byl skvělý vládce. Určitě nejsem sama, kdo chce chytit toho, kdo plánuje taková zvěrstva vůči vaší rodině. Jsem si skoro téměř jistá, že je ve hře stále jeden a ten samý člověk, který může za smrt vašeho otce. Vím, že vše poukazuje na Neda Starka, ale ten je teď v Černých celách. Proto jsem se chtěla sejít někde, kde nás nebude nikdo slyšet. Žádné uši, žádné riziko.“ Naklonila se, aby se ocitla trochu blíž. Nemohla se mladého prince štítit, pokud jí měl povědět něco zásadního. Lehce se mohlo stát, že se rozhodne zavolat stráže. Poradila by si s nimi, ani by nemrkla, ale všechna snaha by tak přišla vniveč. Raději tak působit jako podřadný vazal zablešeného lva, než aby ohrozila Oberyna a křehký mír, který prozatím mezi Dorny a Lannistery panoval. Ano, měla v plánu větší věci, než vratké příměří, ale neodvážila se udělat nic bez řádného podložení důkazů.
„Mohu?“ Kývla hlavou ke stříbrnému podnosu, který ležel na stole mezi nimi. Stály na něm přesně dva poháry a do poloviny plná nádoba s vínem. Cedric o tom neměl sebemenší ponětí, ale v dobu, kdy byla Tyene v pokoji sama, nalila dovnitř obsah malé lahvičky, kterou snadno skryla v šatech. Ve skle měla tekutina zelenomodrou barvu, ale ve víně se skryla. Nevydávala ani žádnou specifickou vůni, nic podezřelého.  Aby u toho zůstalo, vyčkala Tyene, dokud jí to princ nedovolil a potom nalila jemu i sobě. Oběma stejně, jeden pohár dala před sebe, druhý před něj.
„Vím, že bych se neměla tolik ptát a měla bych se spokojit s tím, co slyší i obyčejný lid, ale přesto se zeptat musím. Byl jste nejspíš tím posledním, s kým král mluvil před svou smrtí. Nezmínil se o někom, kdo na něj měl vztek? Cokoliv, co by nám teď pomohlo. I maličkost stačí, abychom se vyhnuli nejhoršímu. Prosím.“ Nechala si do očí stoupnout slzy. Nezačaly jí stékat po tvářích, ale přispěly k dojmu, že je z celé situace zoufalá. Lehce zavrtěla hlavou a napila se. Očekávala, že Cedric udělá to samé, jen s menší výjimkou. Ona v sobě měla protijed, kterým eliminovala veškeré nebezpečí. Princ však dostal plnou dávku a bylo jenom otázkou času, než se mu udělá tak slabo, až přestane ovládat tělo. Velice dobře znala příznaky otravy. Nejdřív odejde cit v prstech, potom v nohách, nakonec se mu začne špatně dýchat a z nosu a úst se mu spustí krev. Aby přežil, musel dostat včas protijed. Tyene u sebe ještě jeden měla, ale také měla svůj vlastní plán. Vlastně dva. Jeden zahrnoval rozbití lahvičky a ten druhý…. Záleželo jen na tom, jestli dostane to, co chce.

Tiše povzdech, chtěl mít chvilku jenom pro sebe a na všechno zapomenout, nebo si alespoň od toho všeho trochu odpočinout a s klidem si celou situace, tedy spíše situace které jej během dní potkali alespoň trošku probrat v hlavě a zkusit tak na ně adekvátnější reagovat.
Místo času který by věnoval jenom sobě tu měl další věc které se musel věnovat v podobě nezvané návštěvy kterou představovala neznámá dívka podobající se dceři jednoho lorda který byl vazalem dědečka ... tedy lorda Tywina. Bylo by nanejvýš nezdvořilé kdyby odmítl nebo vyhnal někoho kdo slouží jeho dědovi. Trochu mu připomínala v chování i v situaci tu bastardku Brax nebo jak se jmenovala, dívku s bastardím původem která si přitom hrála na lady ... ovšem Cedrika nepřelstila.

Jak její návštěva byla nečeká i nezvaná, tak se situace pomalu začala měnit, dívka jej dle všeho vyslechla aby jej varovala před jistým nebezpečím kterému údajně mělo hrozit. Pořád měl nezaujatý výraz ve tváři ale faktem bylo že na tohle Cedrik slyšel a proto byl rád když se dívka posadila ke stolu aby spolu mohli tuto situaci probrat.
"Jen hlupák by věřil úsměvu všech lidí okolo." Touto větou dá jasně najevo že je mu jasné že královská rodina nemá všude "přátelé" i když se lidi okolo snaží tak tvářit.
Věty dívky jej sice zajímají o trochu více ale rozhodně mu nenaženou jakýkoliv strach ... nepřipouštěl si jakékoliv riziko i když věděl že lidí co by jej chtěl zabít bylo docela dost Oberyn, Lhara a dokonce by vsadil i na Stannise.
U těchto tří lidi neměl pochyby že by jej rádi viděli mrtvého než-li živého. Otázkou ovšem bylo ... kdo si ji přeje nejvíce.

"Ve kterém nevěstinci ?"
Mírně se zamračí. Musí se něčeho chytnout aby měl možnost vyhledat toho jenž usiluje o jeho život ... tedy pokud se ji dá věřit.
Dívka mu lichotila ale už dávno nepatřil mezi ty kteří by se dali opít lichotky a dalšími hezkými slovy.
Nemusel na to vůbec reagovat, stejně se ale rozhodně vyjádřit se k její větě. "Neznám muže který by nechtěl být králem, ale já opravdu o trůn nestojím ... trůn i má věrnost patří mému bratrovi Joffreymu a já pouze sloužím své rodině."
Řekne loajální, naučenou a milionkrát přepapouškovanou větu která z jeho úst zní opravdu věrohodně.
Když mu připomene smrt jeho otce, málem mu i ucukl koutek do úsměvu ... nesnášel jej celý svůj život až na jeho poslední hodinu kdy si byli blízcí jak nikdy předtím.
Ať si jeho duši vezme všech Sedm pekel ... díky Bohu
Ovšem k tomu aby se usmál by zde nesměla být ona, musel neustále své okolí přesvědčovat jak moc jej smrt otce mrzí.
Pravda mrzela jej ... že nemohl vidět jak umírá.
Nějak jej to nezajímalo jak přesně zemřel ale tušil že za smrtí otce patrně nebude stát lord Stark ale spíše jeho matka nebo děda.
Ať tak nebo tak ..hlavní byl přeci výsledek který se "dostavil".

Najednou ale dívka odvedla řeč a podíval se jejím směrem.
"Jistě ..." Odpoví přátelsky.
Pro dnešní den už by si víno odpustil, ovšem nemohl odmítnout její podání sklenice s vínem. Podíval se na sklenici s červeným vínem a vzal ji do rukou a pomalu se napije vína.
Cedrik nikdy nebyl znalec vína, ale v tomto víně přeci jen mělo něco lehce jiný nádech a mírně se zašklebí.
"Opravdu netuším kdo by na něj mohl mít vztek ... otec se mi nikdy nezmiňoval ale máte pravdu ... byl jsem jeden z posledních kdo jej viděl ještě před jeho vraždou."

Podívá se na víno a tentokrát se usměje ... ať byl Robert jaký chtěl a jak jej Cedrik nesnášel jak chtěl ... přeci jen jedna šťastná vzpomínka se mu vybaví a to když poprvé ochutnal víno s otcem těsně před jeho smrtí ... jak jen se Cedrik zašklebil nad kyselostí vína a otec jak se mohl potrhat smíchy ... ano alespoň jedna hezká vzpomínka. Znovu se napije vína jako by snad chtěl Cedrik připít na památku svého zesnulého otce.
"Nevím co se mu stalo ... nebo co se mu honilo hlavou ale byl už před smrtí několik dní divný ... jako by snad tušil že se jeho konec blíží ..." Podíval se ji do očí.
"Víno mu nic neříkalo, ženy také ne ... místnost měl neuklizenou a chodil v oblečením ve kterém chodíval spát ...
ještě než zemřel tak si mě zavolal a vedli jsme spolu rozhovor jaký jsme za celý život nevedli ... ačkoliv to byl můj otec tak jsme nikdy spolu neměli dobrý vztah.." Tiše povzdechne a Cedrik začíná mít pocit jako by začal mít rozostřené vidění. "Už nesmím pít ... " Zašeptá tiše pro sebe a znovu se na ní podívá. "Měli jsme jít spolu na lov ... říkal že to bude den otce a syna ... že zapomene na vše špatné a začneme spolu od začátku."
Pousměje se nad tou myšlenou ... přeci jen jej měl snad v hluboko ve svém srdci rád ... jen si to nechtěl přiznat. "Poslal mě ať se nachystám na lov a pak ...
co jsem odešel .. už nevím co se stalo ... jediné co vím tak o že mi nechal vzkaz že den otce a syna budeme muset odložit." Zvedne se aby došel ji ukázat kus pergamenu na kterým byl jeho vzkaz .. chtěl si jej nechat na památku ale jak vstane a udělá dva kroky ... začne pociťovat že mu slábnou nohy a sklenice mu vypadne na podlahu která se roztříští na tisíc a jeden kousek.
Chce si jít ještě sednout ale už se nezmůže ani na jeden krok .. jelikož se mi podlomí nohy a spadne na zem.
Jeho tělo zaplavilo horkost a vidí dvojmo ... chtěl by si zavolat pomoc ale nemůže se nadechnout .. na místo toho mu z očí,nosu i úst začne téct krev.
Snaží se zavolat si o pomoc strážným kteří jsou za dveřmi ale marně ... jediné k čemu se zmůže je v křečích natáhnout ruku směrem ke dveřím.

V místnosti bylo celkem příjemně, přestože dovnitř foukal teplý vítr. Snadno by se jím dala odvést pozornost, stačilo se jen podívat na látku povlávající v přívalu čerstvého vzduchu. Tedy čerstvého… Ale Tyene nevypadávala ze své role. Neupouštěla od hraných starostí, přestože věděla, že jedinými opravdovými nepřáteli jsou jen Dornové kvůli staré křivdě a nyní samozřejmě i Starkové. Kdyby Lannisterové nechali lorda ze severu zamčeného v jedné z komnat pro hosty, nevyvolali by tím takový odpor. Nemusela se zajímat o to, co se dělo ve zpustlé studené krajině. Stačilo se nad tím jenom zamyslet. Přesto princ vypadal celkem klidně. Z úst mu vyšlo celkem velké moudro, ale hned na první pohled bylo zřejmé, že si to Cedric k srdci nebere. Na povrch se snažil působit klidně a vyrovnaně, ale stačilo jen málo, aby si kdekdo všiml, že za vším tím klidem stojí jen hloupost a snad vrozená nadřazenost prošpikovaná arogancí. Ani jeden kraj ze Západozemí by si nijak výrazně nepomohl, kdyby na trůn usedl druhorozený princ, ačkoliv jí přes rty šla jiná tvrzení. Šlo jen o to probudit v něm pocit relativního bezpečí a důvěry. Kdyby ho vyhledala na kterémkoliv jiném místě v Rudé baště, pravděpodobně by v něm nerozdmýchala pochybnosti. Jenže stejně tak si nemohla dovolit, aby jí s ním kdokoliv viděl. Alespoň ne dřív, než to bude nezbytně nutné. Nikdo nepotřeboval vědět, o čem s ním mluvila. A tak si poradila po svém.
„Netuším, v jakém nevěstinci. Ale mohu se na to snadno zeptat.“ Že by se mladý princ držel až tak moc dobré výchovy, že nikdy nepoznal ženu v něčem jiném, než jen v šatech? Kdyby to bylo jinak, zřejmě by mu na mysl okamžitě přišlo nějaké to místo, odkud by se mohly podobné řeči brát. Samozřejmě, měl ještě dost nízký věk na to, aby se stal řádným zákazníkem, ale pokud už mohl pít víno a jezdit na lovy, mohl se nechat potěšit i zkušenou ženou. Na druhou stranu se Tyene alespoň nemusela starat o to, že by se s ní začal dohadovat, že nic podobného nikde neslyšel.
„Měl byste pro to výborné předpoklady. Plně chápu váš názor. Král kolem sebe potřebuje loajální lidi. Především pak rodinu, která se za něj za každé situace postaví.“ Nechala skrz ustaranou masku prolétnout na okamžik letmý úsměv. Mluvil doopravdy pěkně, přesně tak, jak by se od prince očekávalo. Jenže nakolik to myslel vážně? Dýku do zad dokázal nejlépe bodnout ten, od koho by se to čekalo nejméně. A Tyene by si zrovna na královského koně nevsadila. Ačkoliv… ano, slyšela všechno, co kolem královské rodiny kolovalo. Jeho strýcem byl králokat… Nebo spíš otcem? Možná měli pravdu ti, kteří šířili podobné zvěsti. Vždyť v obličeji neměl ani špetku z podoby mrtvého krále. S pocitem blaženosti si tak dornská dívka uvědomila jednu věc, i když na tom nezáleželo. Princ nebyl o nic lepší, než ona sama. Ba naopak. Tyene svůj bastardní původ nikterak neskrývala. Zatímco Cedric by byl zřejmě ochotný bít se do posledního slova o tom, že je synem i ze strany Baratheonů. Žádná škoda, kdyby o něj ta lannisterská děvka přišla.
Trpělivě poslouchala všechno, co jí řekl a přemýšlela o tom. Možná by bylo lepší vyhledat Renarda a potrestat ho za to, že jí poslal za špatným člověkem. Anebo by to mohla vyřídit na místě. Měla s sebou jeho milovanou dýku. Nejednou ji napadlo, jestli jí náhodou nepostrádal. A společně s tím si nesla v mysli i slib, který mu dala. Stačilo málo, aby lord z Burrow pochopil, že by si s Písečným hadem doopravdy zahrávat nechtěl. Pro Cedrica tu nebyl nikdo, kdo by Tyene zastavil. Jeho jediným štěstím bylo, že nechtěla vzbudit rozruch. Raději vsadila na něco více lstivého, než na přímočarý čin. A udělala dobře. Jed začal pracovat akorát včas, aby jí ušetřil dalších zbytečných informací o dřívějším králi. Cedric se dostal až tam, kde by ho dívka nejraději utnula, pokud by to nevyznělo výjimečně nezdvořile. Sedm zjevně stálo spíš na její, než na jeho, straně. Aniž by zaváhal, napil se otráveného vína. Tyene ho pozorně sledovala. Musela si počínat rychle, pokud chtěla sehrát dobré divadlo. Cítila se poněkud zklamaně, že se nedozvěděla přesně to, co chtěla, ale prozatím nebylo nic ztracené.
„Lvi dokážou být někdy neskutečně hloupí. Mají nepřítele přímo před očima a stejně ho nevidí. Nebo to odmítají?“ zeptala se spíš sama sebe a ladně se zvedla ze židle. S jedem ve víně si nedělala sebemenší starosti. Stačilo pár desítek minut a v tekutině by po něm neměla zbýt ani stopa. Otočila se tedy a začala se kochat. pohledem na bezmocného prince, jehož tělo se nacházelo v předsmrtné křeči. Měla dost jasnou představu o tom, co jed právě dělá s každým jeho orgánem. Ještě chvilku to mohl vydržet, byl mladý a silný. Tyene si k němu klekla a prsty mu prohrábla zlaté vlasy. „ Příběhy mají nejspíš pravdu. Všichni kolem železného trůnu dopadnou stejně a nemusí na něm nutně sedět. Zaslepí je moc, která skryje jejich rivaly do tmy. Už jsem si myslela, že se konečně najde někdo nadějný, ale očividně jsem se zmýlila.“ Nesouhlasně mlaskla a zavrtěla hlavou. Dopřála si ještě několik vteřin pohledem na krev vytékající z princova obličeje, než si do očí vehnala slzy a nasadila bolestný výraz. Položila si jeho hlavu do klína a z plných plic zakřičela.
„Je poblíž někdo?! Prosím! Princ je na tom zle!“ Dala si záležet, aby její slova zoufalstvím přímo přetékala. Podle jejího očekávání dovnitř okamžitě vtrhli stráže. Aniž by se kdokoliv z nich stačil ptát, či cokoliv udělat, promluvila. „Vypadal v pořádku a najednou… najednou…“ Vzlykla. „Musíme ho dostat k mistrovi. Okamžitě!“ Nechala nejsilnějšího muže, aby vzal Cedrica do náruče a vydal se s ním do mistrových komnat. Ostatní strážní ho následovali a Tyene jim dělala doprovod. Nedala se odradit ani po vstupu do chladné malé komnaty lannisterského mistra. V rychlosti a podle sebe mu vylíčila, co se stalo. Nepochybovala o tom,  že mistra okamžitě napadne, co se mohlo přihodit. O krok tedy ustoupila, aby mu nepřekážela v jeho činnosti. Nespouštěla však pohled z jeho rukou. Začal vyrábět protijed, který podle něj měl zapůsobit. Když se ale otočil zády, Tyene v rychlosti vytáhla vlastní protijed a nalila ho Cedricovi do úst. Už se obávala, že princ nepolkne, ale podařilo se. Už nezáleželo na tom, co mu podá mistr, princův život byl zachráněn. Ačkoliv vyvstávala otázka, jestli nevyčkávala s podáním záchrany moc dlouho. Bylo jisté, že princ stráví nějakou dobu v posteli. A to přesně Tyene chtěla. Nemocný princ byl dostatečným rozptýlením od královské pozornosti. A kromě toho… se správným jedem z něj přece jen mohla dostat něco navíc. Stačilo za ním párkrát přijít na návštěvu a nechat ho blouznit. A přesně to i mínila udělat.

Když se mladý princ začal kácet od stolu na zem, tak sice zaslechl její větu o lvech ale sotva ji vnímal, natož aby se zmohl k nějaké odpovědi.
Cedrik ležel na zemi, z očí, nosu i uší mu tekla krev a krev mu zalila jeho obličej i čisté oblečení které vždy nosil aby působil přesně tak jak si jeho vždy matka přála a vyžadovala od svých dětí.
Nedýchal, když mu Tyene prohrábla vlasy a začala mu vykládat další její větu kterou už dávno nevnímal, zavřel samovolně mladý princ oči. Jediné co ještě značilo že je princ ještě živý, bylo slabě tlukoucí jeho srdce, které dřív nebo později přestane tlouci úplně ... pokud princi někdo přeci jen nepodá pomocnou ruku a vyvede jej ze spáru smrti.
Srdce ale pořád tlouklo i když slabě, Cedrik jak se zdá odmítal jenom tak zemřít a získával čas ... nebo při něm přeci jen stáli všichni Bohové.

Ať tak nebo onak, přeci jen zavolal pomoc někdo od koho by se to jen tak nečekalo. Od samotné dívky která mu podstrčila jed.
Strážní sice věděli že princ si sebou do komnat žádnou dívku nebral ale na pokládání otázek nebyl momentálně čas, protože jestli Cedrik zemře ... bez pochyby zemřou i oni až by se královna regentka dověděla kdo stojí za selháním. Na otázky i dohadování bude čas později, teď mu museli pomoci za každou cenu.

Když jej nesli k mistrovi do komnat, tak se tato situace neobešla bez přehlížejících očí ...
Nesli jej, na podlaze byly kapky krve a všechno tohle si dění u lidí vyvolalo spousty otázek i domněnek.
Než jej donesou k mistrovi už se v tichosti šeptá o tom že je princ mrtev a že jej zabili přívrženci lorda Starka který nechal zabít dlouholetého přítele a bratra ve zbroji Roberta Baratheona.

V Rudé baště se nic neutají ...

Zatím co klepy, domněnky, přikrášlené věty se šíří stejně rychle jako v řece teče voda ... tak se Cedrik dostane do rukou momentálně nejpovolanější osoby a to je mistr který je sice dosti opomíjen ale dosahuje kvalit velmistra Pycellla.
Je to stejný mistr který byl svědkem toho když Cedrikovi hrozil Stannis, nakonec je to i stejný mistr který se s tím svěřil královně a nese tak svůj díl viny na tom že Shireen se setkala s lordem Renardem. "Položte jej !"
Přikáže Zlatým plášťům a začne určovat o jaký se jedná jed aby mohl namíchat protijed, nemusel jej více prohlížet protože diagnoza otravy byla více než jasná, jediné co potřeboval bylo zjistit co je to za jed. "Hadí slza ..."
Řekne tiše pro sebe a začne připravovat protijed pro Cedrika.

Zatím co on připravuje protijed, podaří se v nepozorované chvilce Tyene podat Cedrikovi protijed a zachrání mu alespoň pro zatím život. Už ani ne za pět minut dvanáct ale za půl minuty dvanáct se mu dostane protijedu který odvrátí smrt.

Jak namíchá protijed podá jej princi a poté mu rozepne jeho zakrvácenou košili u krku aby se mohl nadechnout.
Princ si sice dává načas ale když se zdála všechna naděje ztracena, znovu začne pomalu a slabě dýchat.
"Žije ..."
Podívá se na Zlaté pláště kteří byli snad ze všech přítomných nejvíce nervózní z toho zda Cedrik přežije nebo ne.
"Je velice slabý, příští dny budou pro něj rozhodující ... musí hodně odpočívat." Podívá se na Tyene a pak znovu na Zlaté pláště.
"Zpravte královnu regentku o jejím synovi ... je to jeho matka ... musí o tom vědět." Jeden ze Zlatých plášťů odejde informovat Cersei, zatím co druhý tam stojí pro případ že by byla třeba nějaké pomoci z jeho strany.
"A ty jsi kdo ?!" Zeptá se starší muž dívky která přišla s Cedrikem. Je mu jasné že patrně ví více než všichni okolo a je jediná kdo může podat vysvětlení.
Když se mistr zeptá tak ten druhý Zlatý plášť si dá ruku na meč.
Teď konečně přišel vhodný čas na to se ptát. "Kde ses tam vzala ?! Šel tam sám ale vyšli jste dva ... princ Cedrik nevyhledává společnost děvek tak začni mluvit." Jeho hlas není až tak milý, je spíše naštvaný protože jeho život stejně jako Cedrikův byl v tuto chvilku nejasný, jediné čím by si mohli zachránit život v případě že by Cedrik zemřel by bylo donést ideálně živého viníka ke královně regentce.

Jak tam tak ležel… přes veškerou krev v obličeji a nezdravou barvu vypadal jen jako chlapec. Přesně tak, jak by měl ve svém věku vypadat.  Ovšem, královna by svého druhorozeného syna jistě viděla v podobném stavu jen velice nerada, ale Tyene v tom našla jakýsi pocit zadostiučinění. Nespouštěla z ochablého těla oči, v mysli se jí přitom honily myšlenky točící se kolem jejího otce. Potěšilo by prince Oberyna, kdyby viděl, v jakém stavu leží vnuk toho, jenž dal rozkaz k zabití princezny Elii a jejích dětí? Považoval by to za alespoň částečnou satisfakci? Nebo by nad tím jen mávl rukou, protože se takhle ani zdaleka nesplatil dluh, který po sobě Tywin Lannister zanechal? Přála by si vidět jeho výraz. Znala Oberyna poměrně dobře, za všechna ta léta se o něm dozvěděla spoustu věcí. A přesto jí o sobě ne všechno odhalil. Občas se choval nevyzpytatelně, navzdory tomu, že se jednalo o otce, se kterým strávila spoustu času. Všimla si bolesti a hněvu, které vždycky zaplály v jeho očích, když se někdo o jeho sestře zmínil. Plně to chápala a tak se nebránila tomu, aby Lannisterové dostali to, co si po právu zasloužili. A copak to sami neříkali? Lannisterové vždy platí své dluhy. Jenže tenhle dluh byl nevyrovnaný už nebezpečně dlouho.
Ale všechno mělo svůj čas. Od staré křivdy uplynulo už tolik času, že na nějakém navíc nesešlo. Navíc dívka měla své plány. Chtěli pečlivěji rozvést, ale zhruba věděla, co by měla udělat. Nemusela se domlouvat s nikým, nepotřebovala ničí pomoc. Ačkoliv… mistr se zdál být daleko zdatnější, než předpokládala. Jed, který použila, měl zůstat delší čas nepoznaný. Nebo spíše nerozpoznaný. Měl takřka shodné účinky s nejméně třemi dalšími. Lišilo se jenom složení a doba smrti. Ano, mohla použít jed získaný z několika jedovatých rostlin, jenže potom by princ umřel ještě dříve, než by k němu stačila byť jen dojít. Další byl vyrobený z hadího jedu, ale nesl s sebou nevalné trvalé účinky. Tyene nejdřív hodně lákalo použít zrovna tenhle, ale nakonec, po všech pečlivých uváženích, vybrala nejméně drastickou cestu. Kdyby princ skončil moc špatně, nikomu by to neprospělo. Vůbec nikomu. Takhle se mohla ještě na poslední chvíli rozhodnout pro změnu svých rozhodnutí či nakonec spravit chybu, které by se mohla dopustit a to navzdory tomu, jak opatrná byla. Ale unést se mohla nechat vždy. Koneckonců jí v žilách kolovala horká a nerozvážná krev Dorne. A že to začalo vypadat, že se poněkud unáhlila…
Princ samozřejmě přežil, ačkoliv si mistr musel myslet, že mu podal správný protijed on sám. Nemohl vědět, co Tyene udělala. Jak u něj v komnatě, tak předtím v komnatě prince. Zatím nikdo neměl důvod ji podezřívat, ale… Zlaté pláště nebyli zjevně tak hloupí, jak si myslela. Měla se ztratit tak rychle, jak to jen šlo. Podle Cedricova stavu to nevypadalo, že by měl okamžitě přijít k plnému vědomí, aby jim pověděl, kdo s ním byl nebo nebyl. Jenže její zvědavost a touha po odplatě si vybrala své. Stráže věděli, jak by měli postupovat a tak dřív, než se nadála, jeden z nich už byl na cestě ke královně a druhý obrátil svou pozornost jejím směrem. A nezůstalo jenom u Zlatých plášťů. Její přítomnost přišla podezřelá i mistrovi. Rychle proto zvážila své šance a důsledky činů, pro které se mohla rozhodnout. Stačilo vytáhnout dýky – s postarším mužem by nebyly žádné trable a jednoho člena stráží by zvládla. Kdyby byl stejný počet od začátku, tolik by to nevadilo, kdekdo by mohl říct, že se Rudou baštou potuloval nějaký přeplacený žoldák. Jenže jeden ze Zlatých plášťů jí viděl a na rozdíl od Cedrica mohl její vzhled velice dobře popsat. Samozřejmě, kdyby si pospíšila, nečinilo by jí potíže z hradu zmizet. Bohužel si nemohla dovolit místo opustit a tak pro tentokrát zchladila horkou hlavu a pokusila se z toho vymluvit jako diplomat. Koneckonců se mělo jednat o věrnou vazalku Lannisterů a tak se neměla čeho bát. Nic zlého přece neudělala. Prince otrávila Tyene Písek, nikdo zapřísáhlý lvům.
„Nejsem žádná děvka. Jsem lady Shierle Swyft.” Odsekla pobouřeně jméno první dívky z vazalské rodiny, které jí přišlo na mysl. Do detailu neměla vazaly prostudované, ale některé si pamatovala. Swyftové měli ve znaku modrého kohouta ve žlutém poli. “A ty by sis měl dávat pozor na jazyk, pokud chceš, aby ti v ústech zůstal.“ Přimhouřila oči. Z jejího hlasu jenom odkapával odpor a vztek. Jako lady by neměla nikoho nechávat, aby na ni zvyšoval hlas. „Měli byste mi být vděční, že jsem potřebovala s princem mluvit. Očekávala jsem ho v komnatách. Kdybych tam nebyla, jen stěží by mu někdo zavolal pomoc. Než by si jeho osobní stráž všimla, dávno už by byl po smrti!“ Rozčílila se. Alespoň na oko. Potom se ale zklidnila a plačtivě se podívala na bledou tvář prince. „Nevím, co se stalo. Chvíli jsme spolu mluvili, princ vypadal naprosto v pořádku a pak najednou…“ Zavrtěla hlavou a schovala obličej do dlaní. Nechala vzlyky, aby jí otřásaly rameny. Slzy jí kanuly po tvářích, protékaly skrz mezery v prstech a mezi rukama. Trhavě se nadechla, aby bylo její divadlo ještě přesvědčivější. Neviděla důvod, proč by jí neměli věřit.

Ležel tam bezmocný, se zakrváceným obličejem, zavřenými očima a slabým dýcháním, k tomu s nejistým otazníkem zda následující dny přežije nebo zda bude již brzy spát věčným a bezesným spánkem.
Cedrik měl teď daleko do toho prince kterým byl ...

Zatím co on ležel, zvěsti o jeho úmrtí dále kolovali dál i mimo Rudou baštu, přeci jen taková událost a tolik očitých svědků tak nemohlo to dopadnou jinak. Navíc každý si rád i trošku historku upraví tak jak potřebuje aby zněla co nevěrohodněji a nebo tak jak ten dotyčný potřeboval. Čí voda na mlýn tyto báchorky jsou se ukáže později, některé tato informace o jeho smrti více než potěší ... přeci jen nepřátelé Lannistrů žijí i v Králově přístavišti a ti už určitě v některé krčmě zapijí tuto ránu kterou osud pro zlaté lvy nastražil.
Mistr nečekal odpověď na svojí odpověď, místo toho šel zkontrolovat stav prince a zkontrolovat si zda dýchá nebo ne. Rozepne mu jeho zakrvácenou košili aby co nejvíc odlehčil v dýchání prince. Dech mladého prince byl dosti nejistý a pro určení zda dýchá nebo ne musí použít kousek zrcadla aby viděl zda zrcadlo orosí nebo ne. Když nakonec má jistotu že dýchá, odloží kousek zrcátka a otevře ústa aby se dívky na něco zeptal, ovšem v tomto je předběhne jeden ze členů Zlatých plášťů.
"Říkáš lady Swyft ?" Pořád má dost zvednutý hlas a nezdá se že by byl s její odpovědi nějak více spokojený, na místo toho si k ní udělá několik kroků a tak se začne pomalu přibližovat, přitom má pořád ruku na svém meči připravenou kdykoliv tasit. "A jak to že nikde nevidím Vaše praporce lady Swyft ?" Zamračí se.
"A jak to že jsem neslyšel o Vašem příjezdu ?
Přeci jen taková událost by se neobešla bez vědomí všech." Pomalu ji obejde a stoupne si za ní s tím že ji kdykoliv může chytnout zezadu za ruku či vlasy a strhnout ji na zem.
"Jak si myslíš že jej někdo mohl otrávit ? Hadí slza je silná jed a účinkuje po pár minutách ..." Zeptá se dívky mistr se zájmem, na rozdíl od Zlatého pláště nikoho neobviňuje, snaží se jej přijít na to jak by mohl být otrávený, přeci jen dle toho co říkají Zlaté pláště, doprovázeli jej do pokoje tak že je vyloučené že by se otrávil někde předtím nebo při cestě, muselo se to stát v tom pokoji, nemůže být o tom pochyb ... ale ona říká že spolu pouze mluvili.

Po tom co se mistr zeptá, tak Zlatý plášť chytne Tyene pevně za vlasy tak aby sebou nemohla trhat a zatlačí ji směrem k zemi aby si musela kleknout a moc se nevzpírala. "Nevěřím ti děvko ! Princ Cedrik mluvil se svojí matkou v pokoji a poté jsme jej doprovázeli do jeho pokoje ...
myslíš si že snad královna chtěla otrávit svého syna ?!" Poví ještě tvrdším hlasem než minule. "Víš co si myslím ? Myslím si že jsi se vkradla do jeho pokoje s úmyslem krást nebo jej zabít ... a pak si volala o pomoc aby vina nepadla na tebe a teď se nám tu zkoušíš lhát !" Škubne ji bolestivě s vlasy.

S POVOLENÍM VŠEMOCNÉ ADMINKY LYÁNKY DO HRY PŘIDÁVÁM MALÉHO MUŽE VRHAJÍCÍHO VELKÝ STÍN - TYRIONA!

Necítila se hloupě, ani naivně, přestože si myslela, že by jí mohlo vše dokonale vyjít. Už mnohokrát vyklouzla z daleko horších situací, přesně jako ten had, ke kterému jí a její sestry s takovou oblibou přirovnávali. A taky, že ne nadarmo se držela svého přízviska. Možná se nad tím měla pečlivěji zamyslet a počítat s tím, že ne všechno půjde tak hladce. Na to však bylo pozdě. Na paměti neustále držela to, že by nebylo nejlepší, kdyby se uchýlila k masakru. Nikdy jí nevadilo zašpinit si ruce krví, bohužel teď by to nebylo úplně to nejlepší, co by mohla udělat. Jenže to začínalo vypadat poněkud beznadějně. Ani mistr, ani Zlatý plášť jejímu předstírání nevěřili. Nemusela se jim ani podívat do tváří, aby se v tom utvrdila. Stačilo jenom pozorovat jejich reakce. Mistr z ní byl lehce nesvůj. Všimla si, že se mu trochu třesou ruce. Zřejmě si uvědomoval, že pokud to byla doopravdy ona, kdo prince otrávil, s největším klidem by sáhla na život i jemu. A co by proti ní zmohl jeden neozbrojený a bojem nezkušený mistr? Kdyby jim v komnatě dělalo společnost víc stráží, zřejmě by se cítil lépe, jenže jediným, kdo ho mohl ochránit, byl jen jeden jediný Zlatý plášť. Přesně ten, který pomalu začal jít Tyene po krku.
„Ano, lady Swyft. To, že jsi nikde neviděl náš znak, nic neznamená. Znáš ho vůbec?“  Vůbec se jí nelíbilo, že se k ní přibližoval. Kradl se k ní jako šelma hodlající sežrat svou kořist na místě. Dýky jí pod látkou začaly tížit a pálit. Tyene musela bojovat s nutkáním pro ně sáhnout. Opravdu by bylo nejjednodušší, kdyby udělala jeden výpad a strážného se tak zbavila. Určitě by si sám netroufnul na to jí ublížit, ale jeho výraz mluvil o tom, že by to udělal moc rád. V očích mu plálo podezření a odhodlanost stát si za tím. „Museli jsme náš příjezd držet v tajnosti. Od doby, co se královna regentka a král Joffrey rozhodli držet strážce severu pod zámkem, nejsou cesty pro nikoho z nás bezpečné. Dokonce i v hlavním městě hrozí, že se staneme oběťmi. Kdybychom přijeli s praporci, na kterých by byl modrý kohout obklopený žlutou, snadno by někdo mohl přijít ke zranění.“ Vložila do tónu hlasu co největší pobouření a odpor. A taky jistou dávku ublíženosti. Ani… především od lady by přece nikdo nemohl chtít, aby dávala svůj život všanc jen proto, aby ukázala, ke komu doopravdy patří. Vztek a cítění ponížení bylo jenom na místě. Přesto se však její pozornost náhle upřela k mistrovi.
Překvapily jí jeho slova. O jedu tu nepadlo ani slovo, alespoň ne z její strany.
„Nevím, nejsem si jistá, co se stalo. Je to tak, jak jsem řekla, vypadal v pořádku a najednou se mu z celého obličeje spustila krev, upadl na zem… a podle toho, jak se snažil sáhnout si na krk, snad ani nemohl dýchat.“ Nedalo jí to moc práce, aby donutila horké slzy téct v proudech po jejích tvářích. Nebyla vyděšená, zatím ne. I tak to šlo lehce. Vyjádřila tím svou frustraci vůči tomu, jak se k ní mistr i Zlatý plášť chovali. „Nikdo s ním nepřišel, to je pravda, ale copak by tohle udělala nějaká choroba?“ Vzlykla a hřbetem ruky si setřela slzy, přestože se jí z očí hrnuly další a další slané kapky. Cítila se vskutku hloupě, když plakala nad někým, kdo si to ani nezasloužil. Předstírat smutek bylo lehké, daleko lehčí, než se snažit vše zastřít úsměvem. Přesto jí stále nevěřili. Strážný především. Tyene by od něj nejraději odstoupila, než aby ho měla za zády, ale uvědomovala si, že pokud by to udělala, spíš by se tím usvědčila. Musela působit dojmem, že ví, že na ni nemůže nikdo sáhnout, protože nic neprovedla. Až příliš pozdě si uvědomila, že na tom už stejně záležet nebude. Aniž by stihla cokoliv udělat, ocitla se na chladné zemi v zajetí spárů zlatého pláště. Vzlykla bolestí, ale hluboko uvnitř ní vřel vztek. Takového jednání by měl strážný brzy litovat.
„Nic takového jsem neprovedla! Přišla jsem si s princem jenom promluvit!“ hájila se. Marně. Zlatý plášť s ní zacházel jako s hadrovou panenkou. Nevypadalo to, že by ho mohla přesvědčit k tomu, aby změnil názor, proto jednou rukou zajela do záhybů látky, aby vytáhla jednu z dýk. Sáhla po té, kterou jejímu původnímu majiteli chyběla. V očích lorda z Burrow by se prozradila, ale varovala ho. Sevřela kolem ní prsty, aby jí mohla v zápětí zabodnout Zlatému plášti do krku. Od činu jí na poslední chvíli odradil vrzavý zvuk dveří. Upřela k nim pohled, akorát včas, aby spatřila, jak do komnaty vešly tři postavy. Všichni patřili ke Zlatým plášťům, ale jeden se od ostatních lišil. Nejen postavou, ale způsobem, jakým se nesl. Tyene napadlo, že se jedná o velitele strážných, ale nechápala, proč se tu najednou objevili. Hned na to jí však myslí problesklo, že si jdou právě pro ni, protože ji budou chtít předvést ke královně. Teprve teď mohla s jistotou říct, že její plán od základů selhal. Chybami se člověk učí, ale Tyene mohlo jít dost dobře i o život. Ten princův byl mimo hlavní nebezpečí, ale nad dornskou dívkou se stahovala mračna. Její šance na přežití se snížily s počtem ozbrojených mužů. Nad propastí zoufalství jí držel jen vztek a horká povaha. Než si však stačila promyslet, jak by mohla nejlépe zaútočit,  Zlaté pláště se rozestoupili a odhalili tak čtvrtou postavu, které si předtím nevšimla. Jak by také mohla, když se jednalo o polovičního muže? Nepotřebovala ani přemýšlet, o koho se jedná. V Rudé baště se mohl nalézat jen jeden člověk takových rozměrů a bez přízviska šaška. O princově nehodě se zjevně musel dozvědět i jeho strýc Tyrion. Tyene se mu podívala do očí a čekala, jaký ortel nad ní vynese.

Tyrion dokázal být čiperný, když chtěl. Poté, co Bronna poslal prolamovat ledy, přičemž sám čekal, jaké zvěsti donese Anya, byl zvědavý, kolik pravdy je na pomluvách týkajících se aspirantky na královnu a muže, který tolika ženám... a mužům nasliboval lásku. Nechtěl spoléhat jen na Oberynovi morální zásady vůči ženě stejného postavení... Dornská zmije měla málokdy zábrany a nalákat si konkubínu do postele, ať už se jednalo i ženštinu svobodnou či vdanou, mladou, či... méně mladou, nic z toho nebylo pro mluvku překážkou. A čím si ukracoval čas on? Roznášením vlastních drbů, o určitých lidech. To bylo na drbech kouzelné, jen málokdy se vědělo, kdo je vypustil a pak... stačilo jen zpovzdálí sledovat reakce dotyčných osob. Přesně jedna z pravdivých prupovídek za ním zavedla i kapitána zlatých plášťů. Tyrion s ním nezávazně konverzoval zatímco ho vysoký tělnatý muž spolu s dvěma jeho poskoky doprovázeli. Už se dozvěděl, v jaké knize to pátral Jon Arryn a po něm i Ned Stark. Velmi nudná četba, oba muži neměli vkus na knihy a spíš máchali meče, počítali metráky sněhu popřípadě si stavěli vlaštovky... Čím míň se zmiňované činnosti podobali nudným rodovým pletichám a machinacím... Tím lépe. A Tyriona skutečně zajímalo, co v knize hledali. Proč byl jeden mrtvý a druhý polomrtvý.

"Nevěřím ti děvko ! Princ Cedrik mluvil se svojí matkou v pokoji a poté jsme jej doprovázeli do jeho pokoje... myslíš si že snad královna chtěla otrávit svého syna?!" Neuctivá poznámka, která mu zavrtala v hlavince. Jistě, synovce Cedrika měl, arogantního neschopného hňupa, ale, že by se za pár měsíců až tak moc změnil? Ne, na to dostat do postele děvku byl moc velký dřevu... Navíc hrozilo, že by za ním poslali muže, který prodává své tělo, nikoli ženu. Spílání nebohé ženy už nemůže poslouchat.

"Velmi rád vidím, tu morálku dnešních rytířů, chápu, že během služby se po ženách nedíváte, poručíku, jsou nám mužům docela podobné, až na určité vítané partie... A teď bych vás také rád naučil, co se dělá muži, který se chová neuctivě k ženě... Rodney, nauč toho omezence způsobům." Netrvá to dlouho, jen zlomek vteřiny, když dva ze tří mužů opustí své místo po jeho boku a odtrhnou svého kamaráda od mladé lady. Už teď bylo patrné, že mu zlámali pár prstů. Poměrně neuspokojivá sankce. Ačkoli... dostatečná, když tak rád tahá děvčata za vlasy. Svou typickou kolébavou chůzí nakráčí do velmistrova soláru. Jakoby přehlédl, jak důkladně si mladou slečnu prohlíží. I Tyrion na ní spočinul pohledem, něco mu na ni... nesedělo. Nicméně rozhodl se hrát tuhle hru s ní. Mohla by se mu později hodit, navíc jeho synovec nebyl ve stavu, kdy by se snažil vyzvracet veškeré orgány a plyval by krev. Vypadalo to na obyčejnou nevolnost. Tyrion k němu přejde a konečky prstů ho jemně popleská po tvářích, aby přestal dělat mrtvýho brouka... či spíš... mrtvýho Cedrika. "Jste zbytečně paranoidní, jediné slzy, které jsou patrné jsou ty princovi. Královna regentka nebude ve svém stavu nadšena dalším takzvaným úmrtím... Nicméně synovcovi pohnutky chápu. Z včerejších krabů nebylo na umření i jiným jemu podobným. Dejte mu čistou vodu." Co bylo také na břichabol lepší než čistá voda...

"A teď vy, má lady... Jste v pořádku? Omluvte neuváženchování toho ubožáka... Už se to nebude opakovat." Teď se konečně dostane k neznámé dívčině, která svou roli hrála znamenitě a přesto... ne dostatečně přesvědčivě. "Pokud dovolíte, tak bych vám tuhle nešťastnou příhodu někdy rád vynahradil, lady, mezi vazaly se mají udržovat dobré vztahy..." Pohlédne jí zpříma do obličeje, jakoby mu ani její zčernalá duše neměla zůstat skrytá.

Když Tyrion vejde, upoutá na sebe pozornost mistra i muže který nosí zlatou zbroj. "Lorde Tyrione ... tato dívka je ..." Bohužel k jeho smůle už se nedostane ani k tomu aby dokončil svojí větu kterou měl právě na jazyku a chtěl se o ní podělit s trpaslíkem kterého měl asi tak moc v lásce jako on jeho.
Kdyby se nenarodil svému otci tak by jej zarazil do země ale nemohl ... ať je to trpaslík jaký je ... pořád je to syn Tywina Lannistra ... mimo to měl momentálně jiný problém než je skrček a to ten že začal pociťovat bolest zlomených prstů.
Na zlomené prsty zareaguje bolestivým zasyčením a vzteklým opuštěním místnosti při čemž loktem praští Tyriona do obličeje.
Těžko říct zda to bylo úmyslně nebo omylem, stejně tak bylo složité hádat kam se rozhodl odejít ... buď přivolat muže lorda z Burrow aby dokončili co on začal a nebo si nechat ošetřit ruku někde kde nebude tolik svědků.

"Můj lorde, se veškerou úctou."
Podívá se starý mistr na Tyriona, který jako jeden z mála v Rudé baště nepohrdá Tyrionem ani se na něj nijak nepovyšuje, spíše naopak chová k němu úctu pro jeho moudrost. "Studoval jsem v Citadele mimo jiné i jedy,
ještě poznám otravu jedem když ji vidím ..." Snaží se mluvit k němu s úctou ale i tak je ve hlase starého muže slyšet rozčarování nad tím co Tyrion řekl, nebyl zrovna zvyklí na to že z něj někdo dělal hlupáka který nepozná otravu jedem.
Popravdě řečeno se jej pochybování dotklo, přeci jen čekal že se mu dostane jiného zacházení když zachránil život princi který je zároveň s Tyrionem jedna rodina.
"Pokud dovolíte můj lorde, povedu ošetřování i starost o prince Cedrika sám tak jak jsem se na Citadele učil a dle svých zkušeností ... vyhledám Vaší neskonalou moudrost pokud bych si s něčím nevěděl rady nebo měl pochybnosti."
Nepovažuje Tyriona za hlupáka a tak nepochybuje o tom že pozná taktní poznámku o tom že raději dá na své zkušenosti než to co mu radí on.
Mistr odejde znovu zkontrolovat prince a přitom trochu pootočí hlavu na Tyriona i tu dívku. "Nikoho neobviňuji,
jenom se snažím zjistit můj lorde to jak byl princ Cedrik otráven." Řekne ale už jak se zdá spíše pro sebe.

Trpaslík mohl přinášet jen špatné zprávy. Proč jinak by se někdo z Lannisterů ukazoval? Slyšela zvěsti o tom, že se malý muž od ostatních členů své rodiny poněkud liší a to nejen výškou. Šlo o jeho názory a ostrý jazyk, Tyene se však dosud nenaskytla žádná vhodná příležitost, kdy by si mohla všechny řeči o něm potvrdit. Ani nenašla dostatek času na to, aby si pořádně promluvila s otcem. Nejspíš to měla udělat, dozvědět se pořádně o všem, co by mohlo přijít. Jenže se dočkala celkem milého překvapení. Namísto trestu se jí Skřet zastal. Tyene to nepřekvapilo jen mírně, spíš jí to šokovalo. Hned potom si však uvědomila, že trpaslík neví nic o tom, kdo doopravdy je. Kdyby věděl, že před sebou vidí někoho z Dorne, jeho chování by zřejmě nebylo tak… ochranitelské. Ale vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházela, ani jí nenapadlo si postěžovat. Stejný názor evidentně nesdílel Zlatý plášť, který jí stále ještě držel za vlasy. Pokoušel se protestovat, ale jeho slova byla přerušena strážnými, kteří přišli společně s nejmenším Lannisterem. Dornská dívka se ani nehnula, když kolem ní prošli, ale cítila jistou dávku uspokojení, když slyšela zapraskání. Dostalo se jí volnosti a tak se okamžitě zvedla na nohy, aby se zbavila potupného postavení. Přesto na sobě cítila nejeden pohled. Nehnula ani brvou, i když věděla, že by bylo moudré, kdyby trpaslíkovi poděkovala. Zasloužil si to i přes rudé a zlaté oblečení.
Dala si načas, než promluvila. Namísto toho poslouchala a sledovala Skřeta, kterého jeho krátké nohy mezitím donesly až k lůžku, na kterém odpočíval princ. Mistr se ho snažil přesvědčit, že byl otrávený, ale malý pán si to nebral k srdci. Tyene vrtalo hlavou, proč se chová tak odmítavě vůči tomu, co bylo prakticky zjevné. Tušila, že i mezi Lannistery mohou panovat neshody, ale pochybovala o tom, že by měl něco špatného Tyrion vůči Cedricovi. Nechápala, proč se trpaslík postavil spíš za ní, než aby věřil moudrému mistrovi. Kdyby se v komnatě objevil někdo jiný, pravděpodobně by nechal Tyene odvést před královnu, ale Skřet udělal pravý opak. Nevěděla, jestli je to štěstí, či naopak, ale princ se ze svého stavu ještě probudit nemohl, nebyl tu tedy nikdo, kdo by potvrdil či vyvrátil mistrova slova. I přesto si stále trval na svém. Dornská dívka k němu přesunula svůj pohled, když změnil tón hlasu. Nedovedl se postavit lordovi přímo, ačkoliv dosahoval sotva poloviny výšky průměrného muže, ale neustále se mu snažil taktně naznačit, že neví nic. Tyene se do toho chtěla vložit, ačkoliv jí něco říkalo, že to Skřet nepotřebuje. Vlastně ji předběhl. Odtrhnul pozornost od nehybného těla a upřel j na ni. Cosi v jeho očích vyjadřovalo zájem, ale ne ten, který specifikoval otázkou.
„V to pevně doufám, lorde Tyrione. Jen velice nerada bych šla za královnou regentkou, abych jí musela říct, jak neuváženě a neuctivě se chovají muži v jejích službách. V mém nejlepším zájmu je bdít nad rodem Lannisterů a nemyslím si, že by bylo podobné chování adekvátní.“ S nic neříkajícím výrazem se zpříma podívala trpaslíkovi do očí, aby mu opětovala jeho pohled. Přemítala nad tím, jestli něco tuší. Pokud byla pravda to, že trávil celé noci v knihách, rozhodě nemohl být hloupý. Snadno se mohlo stát, že by si některé kousky poskládal do sebe, ačkoliv by neviděl celek. Pokud byl ale na správné stopě, mohl pochopit vzkaz v Tyeniných slovech. Lannisterům hrozilo nebezpečí a to nejen ze severu. Nacházelo se daleko blíž, než byla sama královna ochotná vidět a připustit si to. Jen trpaslík dokázal dohlédnout za zdi arogance a sebeklamu bezpečí. A zjevně i za masku, kterou Tyene nosila. Začínalo jí být jasné, že si musí Skřeta získat na svou stranu. Byl daleko složitějším protihráčem, než obyčejný mistr, či Zlatý plášť. Uměl si dát dvě a dvě dohromady, nešel slepě za domněnkami. Pokud nechtěla, aby nastaly nepříjemnosti, musela trpaslíka přesvědčit, že si jejich zájmy nemusí odporovat. Koneckonců, ani on jí plně neprozradil, i když zřejmě tušil, že je všechno naprosto jinak, než jak to Tyene líčila.
„Stačí, abyste dohlédnul na to, aby nikdo nešířil řeči, že tahle příhoda je mým dílem. Ničím jsem se neprovinila. Dává snad smysl to, abych princi něco udělala a pak usilovala o jeho záchranu?“ Střelila pohledem k mistrovi. Moc dobře ho slyšela a rozhodla se jeho mumlání využít. „Díky mně se princi Cedricovi dostalo pomoci, ať už se jedná o cokoliv. Je samozřejmé, že královna by ho neotrávila, je to jeho matka. Možná je na vině nějaká nemoc. Ať už jde o cokoliv, nerada bych s tím byla spojována. A nepohrdla bych ani vínem na uklidnění.“ Zvedla ruku, aby si prsty projela tmavé vlasy. Ještě pořád cítila, jak ji za ně tahá Zlatý plášť. Pokud to však mohla využít ve svůj prospěch, bylo dobře, že se k takové hrubosti uchýlil. Dal jí příležitost k tomu, aby si promluvila i s někým, kdo mohl vědět víc.

Rusovláska se s povzdechem zvedne z nepohodlného křesla v rohu komnaty a jen stěží překoná nutkání k dalšímu bezradnému povzdechu. Před pár týdny by mladá lady nikomu nevěřila, že je možné cítit se tak unaveně po celém dni nic nedělání. Každá hodina vypadala stejně, dokonce po několika dnech přestala čas sledovat úplně. Venku nebyla od té doby, kdy ji přivedli zpátky do komnat Rudé Bašty, kamkoli se hnula měla za zády několik stráží. Dokonce s ní od odchodu prince Cedrika nikdo ani nepromluvil. Sansa vrátí starou, oprýskanou knihu zpět do malé knihovny k ostatním a prsty přejede po zaprášené poličce. Než se stihne vrátit zpět na křeslo, ve kterém tráví většinu dne, zahlédne svůj odraz v zrcadle a zastaví se. Všechna její zranění už vypadají tak nepatrně, zato její bledý obličej skoro nezdravě. Vlasy si spletla do obyčejného copu, možná před hodinou, možná před dvěma dny. Co na tom sejde... Nevypadá sice tak bídně jako předtím, ale cítí se den ode dne hůř. Jih se jí zprvu líbil, tolik obdivovala všechny ty krásné opálené dámy a květiny v zahradách, takové jaké ještě v životě neviděla. Teď jí teplo, mísící se vůně květin a všudypřítomné sluneční paprsky slouží jen jako upomínka toho, že je obyčejným vězněm ve zlaté kleci, daleko od domova. Dřív než stačí instinktivně natáhnout ruku a přečesat si rozcuchaný cop, znovu jen odvrátí pohled s zoufalým povzdechem, načež se pomalu vrátí k rohu komnaty. S námahou otevře jedno z oken, aby do tmavé místnosti pustila trochu světla a především čerstvého vzduchu, který tu značně chyběl. Jakmile ji do nosu uhodí ta známá nenáviděná vůně, odstoupí od okna a na chvíli to vypadá, že se seveřanka odhodlá dojít ke dveřím a otevřít je, vyjít ven a...
Sedne si na ustlanou postel a promne si unavené, od pláče zarudlé oči.

Eleine si nedává s úkolem, který jí zadal Oberyn příliš dlouho na čas. Hned pár dní od jejich dostaveníčka v jeho lodní kajutě, se v tichosti pohybuje po střechách Rudé bašty, aby se dostala za Lady Sansou a předala ji vzkaz, který jí její dorňan posílá. A to ji snad skutečně pomůže se dostat  za jejím otcem. Nechtěla si připustit, že nemá žádnou záruku a Oberyn ji vlastně může kdykoliv podrazit.

Ani teď, když pod holýma nožkama cítila rozpálenou střechu komnat Lady, kterou hledala, neměla strach. Nebála se, že by ji mohli chytit. Nebála se, že by mohla spádnout anebo že by se mohlo pokazit cokoliv jiného a ona by svůj úkol nesplnila. Střechy byly její druhý domov. Ani na téhle střeše nebyla poprvé.

V tichosti proklouzla otevřeným oknem do pokoje a rozhlédla se. Její tmavé oči spočinuly na uplakané Lady. Nebylo ji jí líto, ale ani jí tohle nepřála. Zakašlala, aby na sebe upozornila. "Lady Sanso" zašeptá "neboj se... Nejsem tvůj nepřítel... Přišla jsem ti předat vzkaz. Od přítele" broukne a usměje se.

Není nijak špatně oblečená. Má dobré šaty, z kvalitní látky. Je jasné, že se o ni někdo stará a boty nemá jenom z vlastního rozmaru a pohodlí.

Často myslela na otce. Kolik dní už neprávem strávil v izolaci v temné černé kopce. Jak dlouho už neslyšela jeho konejšivý a přesto pevný hlas... jestli Eddard Stark ještě vnímá okolí, nebo jestli ještě vůbec žije. Člověk v takových podmínkách dlouho nevydrží, to věděla, jakkoli moc si přála namluvit si opak. Zarudlé modré oči těkají po pokoji sem tam, jak se lady snaží zahnat špatnou myšlenku jen aby na ní vzápětí navázala další. Myslí na to jak je nenávidí, tak moc nenávidí. Všechny a všechno v tomhle proklatém městě a v první řadě samu sebe. Zrovna, když se zvedá ze sedu zase na nohy, skočí tím samým oknem do jejího pokoje už druhý nezvaný host. Prudce sebou škubne, ale stačí si zakrýt pusu dřív než vykřikne. Stačil by jeden hlasitý zvuk a její pokoj by se rázem naplnil kralovými vojáky. Kdyby mohla, možná i by promluvila, ale dívka jí dokonale připravila i o ten chraplavý hlásek, který teď pár dní vůbec nepoužívala. Chvíli dokonce přemýšlí, jestli si to co právě vidí nevymyslela. Když ale dívka promluví, narovná se a přestane se tvářit tak vyděšeně. Při slovech 'od přítele' jí snad i cukne v tváři. Přítel? Jako by nějakého měla. Jako první ji napadne Petyr Baelish. Ten jí ale jen tak nepomůže, pokud z toho on sám nic mít nebude... Cedrik? Proč by za sebe posílal tuhle bosou dívku... a oknem?
" Ehm...Od přít..." Začne ale rychle se při zvuku svého hlasu zastaví. Nezní vůbec jako její hlas. Odkašle si a dívku si poprvé blíž prohlédne, přičemž si ale pořád udržuje odstup. Určitě to není seveřanka, naopak. Má tak tmavé vlasy a ty oči ..skoro jako by je už někdy viděla. Připomínají... " Poslal tě princ Oberyn? Oberyn Martell?" Zašeptá, sotva slyšitelně. Jakmile to jméno vysloví, oči se jí poprvé po dlouhé době zalesknou něčím jiným, než slzami.

Trochu  jí cukne koutek, když si všimne, jako moc je z ní mladá Lady ze Severu vyděšená. Představovala si seveřany mnohem odvážnější. Včetně žen. Vždyť se taky povídalo, že ženy jsou tak stejně silné jako muži. Ale to, co viděla před sebou, jí rozhodně nepřišlo jako silné děvče. Vždyť vypadala, že na ni jen pískne a ona se rozsype jako domeček z karet. Ne, že by Eleine byla úplně neškodná, dokázala se bránit, jak pak taky ne. Vždyť často vyvolávala potyčky a bavila se tím, že dávala kde komu na zádek. Ale tady jí o to ani při nejmenším nešlo.

Sama si úplně nevšimla jak moc je Oberynovi podobná. Nejen tou tmavou kůží, díky které si nějak spojila původ svého otce ze stejně země jako je Oberyn. Ale i jinak. Měla jeho tmavé oči, jeho hravý úsměv a z části i jeho povahu.

"Ano. Poslal mě, abych ti předala vzkaz. Chce se s tebou sejít. Stejně jako minule. Chce ti pomoct" usměje se a rozhlédne se po jejím pokoji. "Z tohodle vězení. Krásného. Ale pořad vězení, hm?" broukne. Když uvidí, jak se jí lesknou oči při vyslovování jména jejího spojence, lehce přivře oči. Na chvíli jí tak zvláštně bodne v břiše. Žárlivost. Ale chvíli na to si vynadala. Proč by měla žárlit?. Vždyť Oberyn je pro ni nikdo , jen spojka mezi ní a druhou částí jejího života. Možná podvědomě tušila, že je váže mnohem víc než tenhle malý obchod.

Jakmile jí Eleine její předtuchu potvrdí, uplakaná porcelánová panenka, která vypadá jako by se každou chvíli měla zhroutit se jí před očima promění jako lusknutím prstu... Sanse jako by se do žil vlila nová krev, když její popelavě bledé tváře vzrušením zrůžoví a oči zajiskří v očekávání dalších dívčiných slov.  Myslela si, že zapomněl... a že jí jen vodil za nos jako všichni před ním, aby získal něco pro sebe a pak ji zase ponechal jejímu osudu. Ale neudělal to. Přestože pořád nechápe proč by zrovna Oberyn tolik stál o to pomoct jí, nemůže zůstat klidná. Několika rychlými kroky se k dívce přiblíží a poprvé za několik dní se snad i pousměje. V Dorne nikdy nebyla, nikdy nepotkala jiného člověka odsud, než právě Oberyna. Dívka jí ho ale tolik připomíná, zvláště teď, když stojí jen stopu od ní. Přece všichni z Dorne nevypadají stejně... Možná by se nad tím pozastavila déle, nebýt toho zvláštního nutkání dozvědět se od té bosé dívky víc.
" Krásného... To jistě." Začne tiše a jemně si promne ztuhlé prsty obou rukou, přičemž si znovu odkašle. Pořád zní trochu zvláštně, ale alespoň už je jí rozumět. " Taky jsem si myslela, že je to krásné, nějakou dobu." Pomalu se rozhlédne po své snad doslova zlaté kleci a znechuceně si sama nad sebou a svou vlastní naivitou povzdechne. Pak její modré oči ale zase vyhledají pohled těch tmavých, ve snaze dozvědět se víc. Mnohem víc. " Říkala jsi, že se se mnou chce setkat...ale hlídají mě kamkoli se pohnu, nemůžu se jen tak ztratit..." Na chvíli jako by jí zase přepadla bezmoc, ale dřív než se stačí objevit, Sansa jí rychle zažene. Na pláč bude ještě času určitě dost. Zhluboka se nadechne a znovu upře dychtivý pohled na podivně povědomou dívku před sebou. " Řekl kde?" Zeptá se nakonec, přičemž už v duchu přemýšlí nad nejrůznějšími cestami ven ze svého vězení.

Eleine přešlapuje a nespokojeně začne vraštit obočí. Nelíbí se jí, jak nadšená je ta slečinka z Oberyna. Ne, že by s ním planovala něco víc. Ale teď ho chtěla mít jenom pro sebe. Užít si ten Dorn, který z něj sálal. Nejistě pokrčí rameny "řekl mi, co jsi slyšela. Že se sejdete tam, kde minule. Víc po mně nechtěl" broukne a ukradne z jejího stolu šťavnate ovoce. Zakousne se do něj a otře si koutek úst. "...vzala bych tě po střeše...ale ty bys nejspíš sletěla, takže to bude na tobě...budeš se jich muset nějak zbavit.." broukne.

Její pomoc přece taky není zadarmo. Proč by jí měla pomáhat jen tak?.. I Oberyn ji něco za její služby dluží. Takže pokud se chce ti zrzavé ptáče dostat nepozorovaně na dostaveníčko s Oberynem. Pak bude muset zaplatit. Tohle se tady v Přístavišti naučila skoro dřív než se naučila chodit. Všechno je o obchodech. Její matka dělá společnost skřetovi. A možná ho má ráda. Ale za svou péči o něj dostava péči o sebe a o Eleine. Šaty, jídlo, střechu nad hlavou. A bezpečí. Hlavně pro Eleine, protože se už nejednou stalo, že ji vytáhl z maléru. Povzdychne si a zavrtí hlavou. "Můžu tě jich zbavit..odvést pozornost..."

Mlčky dívku pozoruje, jak si bez ostychu bere jídlo z ozdobné stříbrné mísy... jídlo na které sama Sansa nemá ani pomyšlení. Ten obrázek jí podvědomě připomíná Anyu a dýku, stále schovanou pod polštářem. Jako by si toho, že jí víceméně krade jídlo přímo před nosem nevšimla se opatrně opře o roh postele a hubenými dlouhými prsty zašmátrá pod jedním z velkých polštářů. Očividně přesně ví, kam sáhnout, když o chviličku později vytáhne jedinou zbraň, kterou kdy skutečně vlastnila.
Po pouzdru, ze kterého dýku vytáhla naposledy při předchozí návštěvě jako by se slehla zem... Přitom ona by přísahala, že ho nechala na posteli...
Odhodlaně stiskne zbraň v levé dlani a otočí se zpátky na svou nečekanou návštěvu.
Semkne rty jen při představě toho, že by musela lézt po střeše, tak vysoko nad zemí, v šatech, na které by si jistojistě šlápla a pak... Nakonec jen vděčně přikývne, když Eleine ten nápad stejně rychle i zamítne. Zároveň ale sklopí hlavu, jako by nemohla uvěřit, že právě zamítla svou jedinou šanci jak se nepozorovaně dostat ven. Už už hodlá něco namítnout, když Eleine promluví znovu. S úsměvem zvedne hlavu a opatrně kývne.
" Ale? " zamumlá pomalu. Pochopila už, možná až příliš pozdě, že v tomhle městě se laskavosti jen tak nedělají. Laskavost za laskavost. " Co za to budeš chtít?" Zeptá se nakonec a trochu pozvedne obočí v jakémsi tázavém gestu.