Lokace: Komnaty v Rudé baště

To, co vstoupí do místnosti se svými dvěmi gorilami jí dokonale připomíná toho pubertálního krále. Dokonce měli i stejný pedoknírek. Štěstí, že svého bratra nikdy nezažila v takovém věku, vlastně si to díky svému nízkému věku nepamatovala. Ještě by jí to navždy poznamenalo. Ale podle toho, jak se Sansa zatváří, tak to nebude jeho zlé dvojče. Jenže, kdoví, může se to tvářit mile a pak se z toho vyklube krysa.
Podívá se na Sansu a příkaz té bloncky ignoruje. Přeci jen není žádný hadr na podlahu, aby se omítal jen tam, kde ho lidé chtějí. Navíc má hlídat Sansu, tudíž poslechne ji. I když, bylo by vysoce sebevražedné postavit se těm dvěma korbám v brnění. Nu což, ona si ho najde, pokud se jí něco stane.
"Lady Sanso," pokývne jí hlavou, jelikož na jinou poklonu se zrovna nezmůže. Teda, spíš nic takového neumí. K čemu by to potřebovala? Jedině k tomu, aby se včas dokonale sehla a vyhnula se míči ... teda, meči.
Pohne se ze svého místa, pouzdro od dýky bezpečně ukryté a zastaví se kousek od blonďáka. Přeci jen musí dodržovat nějakou tu etiku. Ale jak ho nazvat?
"Hmm, Bůhvíkdojsi," též mu kývne hlavou a projde uličkou mezi chodícím brněním. Naposled se ohlédne za Sansou a vydá se někam, kde bude více užitečná sama sobě. A též vlastní zvědavosti.

Když Lady Sansa napomůže tomu aby ta žena opustila tyto komnaty bez nějakých větších problémů je ji za to upřímně vděčný, očekával jisté potíže ale věřil tomu že Královská garda budí dostatečný respekt k tomu aby si ta dívka uvědomila že to aby odešla je to nejlepší pro ni samotnou.

Mladý princ nijak nereaguje na chování té ženy, to že je neuctivé je jasné, ale nechce dělat nějaké scény před Lady Sansou, však ona se najde příležitost jak ji její slova i chování oplatit po Lannistersku.
Mírně se za ní otočí když odchází pryč ale pak se znovu podívá na Lady Sansu.
Jen co ta dívka odejde z komnat pryč, uposlechnou princova slova i muži ve zlaté zbroji a odejdou ven a zavřou za sebou dveře, před které si potom stoupnou a střeží to aby jejích princ a budoucí královna měli soukromí tak jak princ nařídil. Pokud by se přeci jen nějaký narušitel pokusil dostat dovnitř se zlou by se dotázal, protože tito chlapci nemají zrovna dvakrát pochopení a ani není s nimi moc velká řeč o čemkoliv.

"Lady Sanso ..." Znovu zopakuje její jméno i titul a nakonec se i znovu na ní usměje. Jestli někdo dokázal v Králově přístavišti vyčarovat princi upřímný úsměv byla to ona. "Omlouvám se že Vás takto ruším a stejně tak se omlouvám že jsem Vás tolik dní nenavštívil, zdrželi mě mé povinnosti." Na okamžik sklopí pohled.
Nevěděl jak začít, hlavně se snažil vyhnout rozhovoru o svém bratru, nechtěl ji připomínat bolest a ponížení které bezpochyby musela prožít. "Patrně by nechtěli aby jste se to dověděla ... ale slíbil jsem že budu stát vždy při Vás." Opatrně udělá krok blíž.
Ne že by Královské gardě nevěřil ale ví že stěny mají uši.
"Váš bratr ..."
Na chvilku se odmlčí, musí polknout tu hořkost se kterou musel potázat když mu zanamítli jít do války zrovna člověk od kterého by to zrovna nečekal. "Robb ..." Podívá se Sanse do očí a znovu se na ní usměje.

"Proslýchá se že Váš bratr svolává na Severu vazaly a má v plánu si přijít pro Vás a Vašeho otce." Stále se usmívá i když si představuje to co by se stalo pokud by se mu povedlo dostat do Králova přístaviště.
Patrně by mladý princ přišel o hlavu ale ani na okamžik nepomyslel na to že by Sansu opustil.
Usmíval se především protože věděl že tahle zpráva patrně udělá Lady radost a že naděje pro jejího otce žije.
Bylo mu jasné že Lord Stark patrně nemá moc šanci že by u soudu vyšel s hlavou na krku a tak musela Lady Sansa doufat ve schopnosti svého bratra. Kdyby byl Cedrik v její situaci byl by i on rád pokud by zde byla možnost jak zachránit svého otce z náruči smrti. Otce ? Ne ... Robertova smrt jej nijak nezarmoutila.
Kdyby byla možnost jak zachránit svojí matku z náruči smrti ...

"Váš bratr je schopný ... věřím že brzy bude zde. Jen Vás žádám má Lady ... nemluvte o tom nikde a s nikým že to víte ... ne do doby než se o tom bude mluvit veřejně a nahlas." Podívá se na ní vážným pohledem.

Doprovodí Anyu pohledem až ke dveřím a neznatelně k ní naposledy kývne, než se dveře s dunivým, zlověstným zvukem zavřou. Dluží jí pár polštářů a čistý koberec, ale Sansa jí to už předem odpustila, snad proto, že byla jednou z mála… ze dvou …lidí v tomhle prohnilém městě, kteří jí dali do ruky zbraň a řekli bojuj. Teď je ale pryč a veškerá její slova i Sansino jablko s ní. Místo ní, je tu Cedrik. Sama se bála, že svojí nově nalezenou nenávist vůči Lannisterům vztáhne i na něho. Když vyšla z králových komnat, sama sobě odpřísáhla, že je nenávidí a vždycky bude, všechny, každého z nich. Ale jak by mohla nenávidět jeho? Teď, když její modré oči najdou jeho pohled je víc než jasné, že i kdyby chtěla, nemohla by. Naopak, s potěšením shledává, že se její roztřesené tělo pomalu uvolňuje. Když promluví, na moment se kousne do poraněného rtu, čehož vzápětí zalituje. Snad jí princ odpustí, že na sobě má jen obyčejné šedé šaty a vlasy jí nezdobí ani jediná spona…v podstatě teď lady připomíná jen svým vystupováním, především tím. „ Není proč se omlouvat, neodpustila bych si, kdybych Vás zdržovala od Vašich povinností.“ Odpoví prostě, přestože její hlas už nechraptí, pořád to nezní jako ona, spíš jako by jí někdo jen našeptával, co má říct a ona opakovala jeho slova. Tedy alespoň do chvíle, kdy zaslechne jméno svého staršího bratra. V tu chvíli jako by nic jiného nikdy neexistovalo, nic co by mohlo být důležitější. „  Robb?“  malá chvilka napětí lady Stark stačí k tomu, aby vystřídala několik různých výrazů ve tváři, které se postupně mění ze zaujatého na vyděšený a nakonec…radostný. „ To není možné…“ vydechne překvapením a zakryje si ústa dlaněmi. Ani tím nezakryje ten široký, typický úsměv, který se mladé lady rozlije na tváři. „ Tolik jsem se bála, že o tom ani neví…“ zašeptá polohlasem a její úsměv ani na chvíli nepohasne. Její bratr je přece je výborný válečník a jistě bude i perfektním vůdcem. Shromáždí spojence a pomůže jí zachránit otce… On to zvládne, je to přece Robb. Zachrání jí. Je oba. Oči jí září nadšením, jako by na chvíli našla veškerou ztracenou naději, kterou jí různí lidé vzali. Udělá krok vpřed a prudce se nadechne, jako by si rozmýšlela, jestli prince obejmout nebo se jen uklonit na znamení díku. Nakonec se rozhodne a s dalším nádechem se už ocitne v jeho náruči. Kdyby nebyla tak opilá tím chvilkovým štěstím, nejspíš by to neudělala, ale… naděje jakoby jí vlila novou krev do žil. Robb bude silný, i ona musí být. „Slibuji, že ode mě se o té zprávě nikdo nedozví, to přísahám.“ Zamumlá, stále ještě v objetí a jakmile se odtáhne, levou rukou si čistě ze slušnosti upraví šaty. „ Omlouvám se, já jen… ani netušíte jak moc si vážím Vaší loajality.“

Sleduje její reakci a ještě taková jakou očekával a proto úsměv v jeho tváři trvá, těšilo jej že se mu povedlo ji touto zprávou zvednout náladu i když prvně se nedalo ve tváři budoucí královny nijak číst, měnila mimiku své tváře tak jako se mění počasí na podzim.
Pozdě si uvědomil jak svým přerušováním vět a jejich natahováním mohla být celá situace pro Lady stresující, přeci jen ty odmlky byly dlouhé a byl u právě kvůli ním prostor pro myšlenky které když se smísily s fantasii člověka ... dokázaly v hlavě nadělat velkou neplechu. Na její slova nereaguje, nechává ji prostor aby vyjádřila svojí radost která zde je více než znatelná.
Přál ji to ... přál ji všechno štěstí světa a ještě víc. Nic jej nemohlo dělat v tuto chvíli štastnějším než vidět Sansu po tolika dnech opět a upřímně šťastnou s úsměvem ve tváři.
"Ví o tom ... a jde si pro Vás a Vašeho otce. Vydržte ještě chvíli má Lady a brzy uvidíte před hradbami města Vašeho praporce a praporce ostatních rodů Severu." Pokračoval by dále v mluvení ale když v tom jej Sansa obejme, je to pro něj překvapením a zcela nečekané.
Ovšem příjemné překvapením a i když mu trvalo než na celou situaci zareagoval, reaguje tak jak mu radí srdce a ne nacvičené fráze z lekcí etikety a obejme ji stejně tak jako ona jeho. Byl to jejich okamžik a Cedrik ji obejme možná trochu více "než" jenom přátelsky. Chtěl tu být pro ní vždy když bude potřebovat. Ano, děda Lord Tywin mu přikázal aby dostál svým povinnostem k budoucí královně ale tohle nedělal z důvodu že mu to nařídili.

Při objetí má zavřené oči a snaží se co nejvíce si tuhle situaci užít pro případ že by jej už nikdy v životě nic pěkného nepotkalo. Tuhle vzpomínku si chce schovat na horší časy až přijdou a při životě jej bude držet právě tato vzpomínka.
Věděl že jestli Robb Stark dorazí do Králova přístaviště a ani on se nevyhne boji o který ještě před několika dny prosil.
"Věřím Vám má Lady ... stejně tak věřím že brzy budete s otcem zpět na Zimohradě se svojí rodinou." Ještě chvilku si užívá ten okamžik ale pak i on pustí Lady Stark když cítí že objetí povoluje a znovu se na ní pousměje.
"Nemusíte se za nic omlouvat má Lady,
těší mě když Vás mohu vidět šťastnou ... udělal bych vše aby jste byla šťastná a v bezpečí." Ujistí Lady Sansu.
"Už jenom z úcty k Vašemu otci a stejně tak přátelství které bylo mezi Vaším a mým otcem. A taky ..." Nedokončí větu.

Všechno co cítí, všechno co má a co chce závisí na jednom jediném člověku. Robb nevědomky převzal hlavní část té nejtěžší úlohy na sebe a Sanse tak zbývá jen pár zdánlivě nemožných, přesto oproti jeho úloze banálních povinností- zůstat silná, modlit se a doufat, že její starší bratr ví co dělá a dostane se do Králova přístaviště dřív, než jejich otec přijde o hlavu. Musí se překonat a naučit se skrývat ponížení, nenávist, bolest, strach... Při té myšlence si opět na moment vzpomene na prince z Dorne, jemuž ze tváře nešlo číst vůbec nic.
Cokoli si myslel, nebo jakékoli plány s ní měl, ona to nepoznala, ani nemohla. Pokud se zrovna nepousmál, netušila co si myslí. Vlastně ani ten úsměv neříkal nic jasného...
Zato ona? Nedokázala se ani ovládnout, aby neskočila do náruče první a jediné osobě ve své komnatě...
Sansa vždycky dávala emoce najevo mnohem víc než ostatní její sourozenci, ať už šlo o cokoli, nikdy by jí nenapadlo, že by tak mohla ohrozit ať už svoje nebo cizí bezpečí. Ale musela mu nějak poděkovat za ty zprávy, neměl povinnost jí to říkat, dokonce to dost možná říct ani neměl. A přesto to udělal, pro ní.
Všimne si jeho nejistého nedokončení věty a svou malou dlaní stiskne tu jeho. " A taky z úcty ke mě, já vím."  Sansin pochroumaný ret se znovu roztáhne do hřejivého úsměvu, přestože prvotní nadšení z té noviny už pomalu odeznívá v přívalu nových a nových zjištění, na které předtím nebrala ohled. Co když to Robb nezvládne? Co když ho zabijí, nebo zraní? Co když to nezvládne ona, protože není dost silná? Arya..
" Nemáte zprávy o mojí sestře? Ví se, jestli jí Stannis Baratheon doopravdy unesl?" vyhrkne nakonec ze zamyšlení, když si uvědomí, že toho o Arye pořád nic moc neví. Snaží se své pocity zamknout uvnitř a nedat je najevo, ale její oči veškerou tuhle snahu sabotují, zrcadlí se v nich nejen starost, ale i vina. Ten sžíravý, nemilosrdný pocit viny, který jí prostupuje kdykoli si na toho malé neposlušné vlčí mládě vzpomene. Ať už je Arya jaká chce, pořád je to její sestra, jediná sestra. A Sansa otci slíbila, že jí neopustí. Že jí ochrání. Nezvládla ani jedno, místo toho se raději rozhodla neporušit slib, který dala Malíčkovi. Je to jen její vina.

Podívá se na dlaň Lady Stark když stiskne jeho ruky, toto gesto jej donutí se znovu pousmát a nakonec jen přikývne opatrně hlavou když dokončí jeho větu na kterou neměl tolik sebedůvěry aby ji dokončil nahlas. "Ano ..." Nakonec jenom tiše zašeptá.

Chvilku se na Sansu dívá, už řekl více než měl ale je nemohl ji odmítnout nebo neodpovědět na její otázku. Nadechne se a podívá se znovu do jejich očí ve kterých by se jeden ztratil. "Vaše sestra ... Arya ..." Na moment mu probleskne v hlavě myšlenka na jejich poslední setkání na Zimohradě, nešťastné setkání se šťastným koncem pro Cedrika. "Má Lady, co jsem slyšel tak Vaší sestře se povedlo s mým strýcem Stannisem uprchnout." Usměje se na ní přátelsky. Chápal jak pro je pro ní tato informace důležitá, neuměl si představit že by byl v její situaci ... navíc Sansa tuhle situaci zvládala s mnohem větším klidem než by zvládal zrovna on pokud by byla situace obrácená. Hold krev Severu nemůže zapřít i kdyby chtěla. "Slyšel jsem že Lord Renard zuřil když se mu nepovedlo zastavit i Vaší sestru a mého strýce. Vaše sestra je určitě zdravá a je v pořádku, jen se ji bude po Vás stýskat." Opatrně ji pohladí soucitně po ramenou.
Kdyby měl lepší vztahy se strýcem o což se Cedrik tolikrát snažil, mohl by ji pomoci třeba více ... ale ze své situace měl poněkud svázané ruce. Na menší moment se zamyslí.
"Myslím si že Vaše sestra bude právě na Dračím kamenu." Plácne první věc do vzduchu která jej v této spojitosti napadne. "Pokud se něco dovím má Lady, máte moje slovo že Vás budu o všem informovat zda si přejete."

Málem nahlas úlevou vydechne, když jí princ potvrdí Aryin útěk. Nechytili jí, Stannis jí nakonec dokázal dostat z jámy lvové, tak jak si to otec přál. Když mu svěřil životy svých dcer, musel v něj mít důvěru a pokud ji kdy měl on, Sansa ji má taky. Eddard Stark by přece nevěřil nesprávnému člověku... na rozdíl on ní.
" Snad máte pravdu. " přikývne se znatelnou úlevou a jakmile její tělo přestane být ostražitě napnuté, jako dosud bylo, ospalost a ta zvláštní malátnost, kterou cítila, jakmile ji Anya vyzvala k dalšímu bodnutí se vetře zpátky. Přešlápne z nohy na nohu a trochu zavrávorá, ale udrží se na nohou.
" Pak pro lorda Renarda musí být jistě potěšením, že toho nejslabšího Starka předhodil zpátky lvům." zamumlá jedovatě, jako by mluvila o zkaženém kusu masa. Jistě toho poslušného pejska nikdo nepochválil za to, že mu nejmladší dceru lorda Starka ukradl někdo, jehož plán měl očividně hodně mezer. Naštěstí se mu podařilo zastavit královu snoubenku , jaký to šlechetný čin.
Kdyby se dobrovolně od Stannise nevzdálila a vytáhla by si jehlici z vlasů o trochu dřív, kdyby nemusela zůstat kvůli otci a mohla se vrátit zpátky domů, neváhala by ani minutu. Nikdy by jí nezastavil, ne bez boje.
Ale její boj je teď tady.   Sansa se jednou rukou chytne opěradla židle a pokusí se opakovat svůj předchozí úsměv. " Děkuji, moc si toho vážím..." odpoví a několikrát zamrká, jako by rozmrkávala neexistující slzy, nebo se prostě jen prala sama se sebou, jako vždycky.

"Určitě mám pravdu." Dovolí si menší úpravu věty kterou Sansa právě řekla. Snaží se své budoucí královně dodat trochu odvahy a také ji alespoň takto podpořit.

"Má Lady ..." Lehce vykřikne když si povšimne jejího zavrávorání a připraví se k tomu aby ji zachytil. Nakonec když Lady Sansa tuto chvilkovou indispozici ustojí dá pomalu opět ruce podél těla ale je připraven kdykoliv ji chytit pokud by se opět mělo stát to co právě před chvilkou. právě proto udělá opět krok k blíže ke "své" Lady a dostávají se znovu tak do nebezpečně blízké těsnosti.
"Jste v pořádku má Lady ? Nechcete si lehnout nebo posadit ? Mám přinést vodu ?"

Zavalí Sansu několika otázkami starostlivými otázkami najednou. V jeho hlase jde vyčíst strach i obavy které právě měl ze stavu Lady Stark.
"Nejslabšího Starka ?" Zeptá se znovu nejistě. "Vy nejste nejslabší Stark,
jenom hlupák by si myslel že jste. Krev kterou máte v žilách je krev Severu, Prvních lidí a také pokud jsem se mohl něco od Vaší rodiny na Zimohradě naučit, je to že i ten nejmenší z rodu Starků má obrovskou houževnatost, tvrdost a nenechá se jenom tak bez boje zahnat do kouta."
Mírně se usměje. "Zlovlk na Vaších praporcích tam rozhodně není jenom tak."

Nakonec se usměje na Sansu úplně.
Jeho slova nebyla jenom tak plácáním do větru, třeba její sestra Arya ... ta má pěkně ostré zuby ... Bran je zase velice charismatický a bystrý na svůj věk ... Lord Stark ... jeho jméno je pojmem. A Sansa bezpochyby nebude jiná, jen možná potřebuje trochu čas nebo nasměrovat, ale rozhodně nebude tak slabá jak si myslí.

"Nebojte se že by si Lord Renard na Vás nevylámal své liščí zuby. Není teď o něm skoro vůbec slyšet a našlapuje potichu tak aby si jej můj děda nevšiml a nezavolal k sobě." Dodá lehce posměšně na jeho účet.
Mladý princ na tohoto Lorda vzhlížel z patra ale hlavně mu nemohl odpustit že si on a jeho muži dovolili vztáhnout ruku na Lady Stark a také velice těžko nesl to jak se zde jeho muži roztahovali.

Poté jen mlčky sleduje Sansu jak se drží opěradla, připraven kdykoliv zasáhnout kdyby opět hrozilo to že by měla zavrávorat. "Mám Vás nechat o samotě má Lady ?" Zeptá se tiše.

Jakmile se Cedrik přiblíží, aby jí  případě nouze mohl podržet, pro jistotu se chytne jeho zápěstí, jako záchranného lana. Kdo ví proč jí tohle jednoduché, téměř bezvýznamné zachycení znovu zajistí pocit stability. " V pořádku, jen se mi trochu zatočila hlava." Odpoví rychle s jakýmsi kdoví proč nejistým úsměvem a v duchu se zamyslí, kdy naposledy něco pila, nebo jedla. " Možná jen sklenku vody..." Zamumlá tiše a volnou rukou mávne k poloprázdnému džbánu a dvěma sklenkám, které tam zbyly po ní a Anye. Vlastně by si ráda dopřála odpočinek, ale ne teď... nebude sedět, nebo ležet dokud pořád může stát. Když se Cedrik trochu vzdálí z té bezprostřední blízkosti, zase se volně nadechne.
" Vždycky jsem si myslela, že to, jak moc se od Aryi liším je dobrá věc. Nechápala jsem její nadšení pro běhání po lese, zbraně, ani všechny ty drzé řeči a hloupé hry." Zavrtí nesouhlasně hlavou, jako by to dosud nepochopila. Nakonec pustí opěradlo křesla a pomalu se zase postaví na vlastní nohy. " Teď si říkám, jestli v něčem celé ty roky neměla pravdu. To ona se celou dobu připravovala na život, ne já. I když jsem si myslela opak..." Dodá a znovu se pousměje nad svou pošetilostí. Ovšemže je Stark, je dcerou svého otce, ale právě teď si nepřipadá ani zdaleka tak silná, jak by jako jeho dcera měla být. Arya je někde úplně sama, ale je to Sansa, kdo si stěžuje nejvíc. Opět.
" Taky jsem mu to značně usnadnila." Odpoví na jeho poznámku ohledně toho proradného lorda, než se znovu dlouze nadechne. " Ne...totiž... jsem ráda za Vaší společnost. Pokud Vás to tedy příliš nezdrží od Vašich povinností, budu ráda, když ještě zůstanete."
Na první pohled jí přišlo, že důvodem proč už se necítí tak stísněně je prostě a jednoduše milá společnost, které se jí v uplynulých několika dnech příliš nedostalo. Jakmile se ale znovu pohne, další část utáhnuté stužky, která má držet její korzet na místě se nepatrně uvolní. Okamžitě ztuhne a jednou rukou zašmátrá kdesi za zády, aby mohla ten malý kus látky utáhnout sama. " Ehm.." zamumlá a její tváře trochu zrůžoví, i když jen nepatrně. " Je to trapné, ale..." začne znovu, ale stejně tak rychle se i znovu odmlčí. Tohle je ta poslední věc, kterou v téhle situaci chtěla. " Myslím, že moje šaty byly asi špatně zavázané..." dopoví konečně a zůstane stát na místě, aby předešla nějakému dalšímu trapasu.

"Buďte prosím opatrná má Lady." Řekne tichým hlasem když jej drží za zápěstí, je překvapivé jak taková maličkost jako je pouhý dotek dívky dokáže mladému princi vyčarovat úsměv na tváři a zvednout náladu.
"Trochu vody." Zopakuje její odpověď a rozejde se ke džbánu a nalévá vodu do sklenice, přitom po očku sleduje Lady Stark a její stav ... tedy zda nehrozí že by se ji znovu měla zamotat hlava. Nalije skoro plnou sklenici vody a opatrně ji potom předá Sanse do rukou. "Prosím má Lady."
Znovu se na chvilku zamyslí. "Kdyby nic jiného, třeba by mě Váš bratr vzal do služeb jako svého sluhu ... až si pro Vás přijde." Nad touto myšlenkou se jen hořce usměje, neumí si představit že by někdy někomu dělal slouhu a už vůbec ne Robbovi. Robb Stark byl princův životní rival ... sám osud mu jej vybral za životního rivala na tom prokletém Severu.

Chtěl se utkat s Robbem ale není to tak jednoduché jak by se mohlo zdát.
Když nemůže Cedrik za Robbem ... musí Robb za Cedrikem.
Bude na něj čekat na Rudé baště a až se pokusí zaútočit na hradby ... on si jej pak v boji najde.
Ale stejně tak věděl co slíbil Sanse, že ji bude chránit ... i když Cedrik v životě nebyl v obléhaném městě nebo ve válce ... slyšel už mnoho o tom jak se věci mají a jak lidi ztrácí zábrany. Pokud nebude nikdo Sansu hlídat, snadno by se mohlo stát že by se někdo mohl pokusit ji ublížit ... znovu. A to nedopustí !

Stojí dál od Lady Stark tak aby ji dopřál trochu životního prostoru a přitom naslouchá tomu co mu vypráví.
"Obě jste se připravovaly na život ...
jenom každá trochu jinak."
Utěšovat ji tím že se i díky své výchově a postavení brzy stane královou ženou ... tedy královnou ... nebylo vzhledem k okolnostem právě to nejlepší čím by se měl snažit ji utěšovat. "Myslím si že ani jedna se v životě neztratíte má Lady."

Prohlédne si Sansu s jistým úsměvem. "Nebyla jste připravena na to aby jste utekla, nikdy jsem na sobě šaty neměl ale dovoluji si hádat že v dlouhých šatech se zrovna dvakrát době neběhá." Může si sotva představovat jak náročné to mohlo pro ní být ve stresu když se za ní ženou muži ve zbroji a se zbraní v ruce ... a ona jen dlouhé šaty.
Ta dívka byla neuvěřitelná, nehledě na to kolikrát jej za tu chvilku co spolu byli donutila se usmát ... donutí jej znovu se usmát když si přeje aby zůstal.
"Rád zůstanu má Lady ... navíc bylo by neuctivé odmítnout přání Lady."
Usměje se ale úsměv mu pomalu ztuhne ve tváři když si uvědomí situaci která právě nastala. Tedy jakým problémům musela Sansa čelit s šaty.
Byl z této situace trochu nejistý což bylo znát na jeho prstech které se mu mírně roztřásly. Ještě nebyl s dívkou takové situaci ... ne že by snad nebyla možnost či příležitost ale on prostě žádnou na jednu noc nechtěl. Chtěl se vyhnout pověsti která by byla shodná s pověsti skřeta.
"Nemusíte víc říkat ..."
Chápe co se děje a stejně tak i chápe tu nervozitu Lady Stark a nechce aby víc povídala než musí, jelikož odhadoval že ji to není příjemné v této situaci víc mluvit.

Zhluboka se nadechne a udělá opatrně pár kroků k jejím zádům a prohlédne si šněrování šatů.
Popravdě moc nevěděl co s tím, nikdy žádné dívce nepomáhal rozvazovat šaty, natož ji pomáhat do šatů.
"Dovolíte má Lady ?" Nečeká na odpověď a s prsty které se mu třepou se snaží zavát šněrování šatů. Při této příležitosti ani princ neunikne tomu že mu zrudnou tváře.
Netrvá to zrovna krátkou chvilku, trvá to několik minut ale přeci jen se mu povede šaty nějak uvázat.
Snad se ještě někdy Sansa dostane z těch šatů po jeho mistrovském uzlování.
Jako daň při zavazování šatů padlo i několik neopatrných doteků když se snažil všechny ty šňůrky patřičně dotahovat.
Už dřív porušovali protokol ale tohle byl slabí odvar této situace.

S pohárkem v ruce a s vděčným úsměvem přikývne a trochu se napije. " Děkuji." Zamumlá tiše, mezitím co se snaží pít pomalu, což je s žízní, kterou má téměř nemožné. Raději téměř prázdný pohár odloží na stolek a když se pohledem vrátí k Cedrikovi, nesouhlasně zavrtí hlavou. " Něco takového by Robb neudělal. Vás nemá za co soudit, na uvěznění mého otce jste neměl žádný podíl, stejně tak na tom, co se děje mně." odpoví, teď už s trochu menší vervou než s jakou se pouštěla do první věty.
Instinktivně shlédne dolů, když sama sobě znovu připomene všechny škrábance a modřiny na svém těle. " Jestli sem Robb skutečně přijde... dozví se to, ode mě." dodá nakonec a princ jí znovu donutí se nepatrně, ale přesto usmát.
" Nikdo asi nepočítal s tím, že by lady mohla někdy rychlý běh potřebovat..." Nejspíš ještě chtěla pokračovat v mluvení, než jí pomalu začne docházet, že čím víc mluví, tím víc se korzet uvolňuje. Nečekala, že se toho úkolu princ zhostí sám. Spíš tušila, že třeba zavolá služebnou nebo se do toho pustí až po chvilce hloupého ticha. Místo toho se nabídl hned.
Sansa se k němu s přikývnutím opatrně otočí zády a vlasy si, podobně jako když jí do šatů pomáhala Anya, přehodí na jednu stranu, kde si je rukama přidrží.
Dala by mu instrukce, ale zdá se, že si s tím nějakým způsobem nakonec poradí i bez ní. Při každém tom neopatrném doteku Sansa zatají dech, přestože se snaží dýchat pravidelně, aby se pak v korzetu neudusila. Dlouhou dobu jen upírá pohled do zavřeného okna, což jí pomáhá soustředit se na něco jiného, než na ten občasný dotek a vlastně celou situaci jako takovou.
" Asi jsem první žena, která Vás donutila vázat jí šaty, že?" neodpustí si poznámku s úsměvem na rtech, ale když se po chvilce otočí a její šaty už zase vypadají, že by mohly držet na místě, znejistí. " Tedy, ne že bych si myslela, že jste ještě... vlastě, ne já. Totiž ani mě nenapadlo, že... jen ...to..."
Znovu zabodne pohled do země, jako by tím své růžové tváře mohla nějak zakrýt. Usměje se a zavrtí hlavou nad svojí ztrátou slov. Možná by to měla prostě přejít, jako by nic neřekla. Zvedne pohled a teprve teď jí dojde, v jak těsné blízkosti už zase stojí. " Ehm... děkuji." dodá nakonec do ticha.

Spokojeně se na Sansu podívá jak se napije vody kterou ji právě před chvilkou nalil ze džbánu. "Nemáte zač má Lady, bylo mi potěšením." Mírně se znovu ukloní. Vždy cítil upřímnou radost když mohl být nápomocen a být součásti řešení a ne problému.

Počká až Sansa domluví i když ví že zná svého bratra určitě lépe než on. Přesto tiše nesouhlasí s tím co právě řekla.
"Odpusťte mi má Lady, neznám Vašeho bratra dobře a nerad bych mu křivdil. Obávám se že až Váš bratr dojde tak nebude zrovna rozlišovat kdo je kdo ale všichni poneseme vinu za to co se stalo Vám i Vašemu otci." Tiše povzdechne a pohlédne ji do oči. "Ať je můj osud jakýkoliv tak já Vás neopustím do doby než si pro Vás dojde Váš bratr a Vy nebudete opět v bezpečí své rodiny." Pokusí se usmát.
"Jste ke mě velice laskavá." Odpoví když mu Sansa přislíbí přímluvu u svého bratra.
Mladého prince docela zajímá jak se její bratr zachová a zda je opravdu takový jak se snažil tvářit na Zimohradu a sám si rovnou položí otázku jak by se asi zachoval Cedrik kdyby Robb byl právě princův zajatec.
Ať je Robb jaký chce, jednu chybu udělal už na Zimohradě a beztak ji udělá znovu ... příliš Cedrika podceňuje a to se mu dřív nebo později vymstí. O tom že Cedrika není radno podceňovat se přeci přesvědčila už samotná Arya.
Princ je lev a lev své drápy má.

Cedrik byl natolik zaneprázdněn tím jak se snažil nějak uvázat šněrovaní šatů a nervozita si taky žádala svojí daň ... a proto ani nepostřehl když při doteku zatajila Lady Stark dech. Vlastně ani snad v tom dění nepostřehl že nějaké neopatrné doteky na její tělo udělal, protože kdyby ano musel by znejistit ještě víc.

Když Sansa položí svojí otázku tak najednou jakoby princi který měl snad vždy odpověď na všechno došla slova.
"No ... já ... já ..." S menšíma odmlkama se snaží najít alespoň nějaká slova na její otázku ale stále se mu nedostává slov a místo toho sleduje šněrování šatů které před chvilkou uvázal. "No víte ..." Snaží se alespoň nějakou odpověď ze sebe vykoktat ale marně, čímž jen utvrzuje že má vlastně pravdu a Sansa si tak vlastně odpověděla sama na svojí otázku.
Cedrik si rád pohrával s dívkami když mohl, ale nikdy k ničemu nedošlo ... vlastně vždy byl spíš jako rybář co chytá ryby na rybníku ... metodou chytni a pusť.
Když věděl že rybku ulovil zase ji nechal plavat a to mu stačilo k tomu k jeho spokojenosti. Ovšem tohle co se právě dělo bylo naprosto něco jiného.
Pro Sansu měl slabost a zde si rozhodně nehrál na rybáře a do toho vlastně všechno tohle okolo.

Než se zmůže na nějakou odpověď tak se Lady Stark otočí, povšimne si jejího úsměvu a ve svém vnitru znejistí opět o trošku více. Ovšem jeho znejistění je to tam, jelikož se musí i on znovu usmát když se i Sansa zamotá ve svých otázkách a slovech. Nemusí ji odpovídat, bylo to zbytečné jelikož Sansa bezpochyby jak princ reagoval musela znát odpověď.

Cedrik pociťuje to jak blízko jsou u sebe a jen co mu Sansa poděkuje za jeho menší pomoc ... opatrně chytne její dlaně tak jak jej před chvilkou chytla ona. Patrně jej musí vést samotný osud, protože by snad Cedrik nikdy v sobě nenašel tolik "odvahy" aby udělal to co právě se chystá bezmyšlenkovitě udělat.

Je to spíše spontánní reakce na to všechno co si s Lady Sansou prožil i to že si jsou takto blízcí, že jsou ve stejné místnosti a tak blízko ... a také to že ji miluje. Nechá se unést atmosférou, zavře oči a opatrně ji dlouze políbí.

Nejspíš si ani neuvědomuje to, že vlastně lhala. Robb by nevinnou krev nikdy dobrovolně neprolil, ale určitě nebude rozlišovat jednoho Lannistera od druhého, bude je nenávidět všechny, za to co udělali. I Sansa by to nejspíš viděla stejně, kdyby s Cedrikem nestrávila nějaký ten čas. Nemůže nikomu věřit, její rozumně uvažující já tak někde v koutku mysli vytvořilo tu možnost, že je Cedrik jen další figurkou ve hře, kterou s ní všichni hrají. Možná ji má za úkol jenom zmást, získat si její důvěru a stejně jednoduše ji taky zradit. Ale to... přece ne. On je mnohem upřímnější a čestnější než většina lidí, které kdy potkala. Buďto je to skutečný, upřímný přítel, nebo přesvědčivý lhář s dobře vymyšleným, fungujícím plánem. A čím víc se Sansa snaží o to uzavřít se a nevěřit mu, čistě ve vlastním zájmu... tím bezpečněji a příjemněji se cítí, když se mu může svěřit. Není to moudré, ale ona mu věří. Věří, že každé její slovo je s ním v bezpečí.
Rukama si šaty znovu uhladí a pomalu si přehodí vlasy zpět, aby znovu mohly zakrývat celá její záda a obnažený krk. Nebýt všech těch modřin a rozcuchaných rudých vlasů, mohla by si na moment nalhat, že je všechno při starém. Že se nic neděje a všechno je v pořádku, všichni jsou v bezpečí. Mohla by celé dny protančit, prozpívat a nebát se ničeho, nikoho především o nikoho. Ale její život už nikdy nebude takový, jako byl před nedávnem. Všechno se změnilo. I ona sama.
Lady Stark se musí znovu usmát, když jí dojde, že ho svou jednoduchou, možná trochu nepatřičnou poznámkou připravila o slova. Jeden z nejvýřečnějších lidí před ní stojí jako socha a snad poprvé za tu dobu co se znají Sansa vidí, že neví co říct. Což je taky jasná odpověď na její hloupě položenou otázku. Ona přece nepotřebuje vědět, jestli už někdy byl s dívkou... je jí to jedno! Nebo není? Sansa nikdy nebyla dobrou lhářkou, tím spíš pak nedokázala nikdy dlouho lhát sama sobě. Možná proto nedokáže sama sebe přesvědčit o tom, že jí na Cedrikovi vůbec nezáleží. Jakmile chytne její ruce, hořce vydechne a její úsměv zmizí.
" Opravdu se omlouvám, nechtěla jsem Vás urazit nebo..." Pokračovala by ve své rozsáhlé omluvě, kdyby ji nezaskočil a s tím i neumlčel. Očividně něco takového nečekala soudě podle toho, že tak překvapeně vydechne. Sansin pochroumaný ret při tom dotyku trochu zabolí, ale ani přesto se neodtáhne. Často vzpomínala na svůj první polibek v chabě osvětlené knihovně, i když byla tu noc opilá a očividně jen poblázněná sladkými slovy a sliby, kterými jí ten lhář zasypával.
Tohle je něco úplně jiného. Na tohle ji nic nepřipravilo, v krvi nemá ani kapku alkoholu, a přesto se cítí tak opile, tváře se jí rozhořely s tím nečekaným polibkem. Zavře oči a aniž by se nad tím zamyslela, opětuje ho. Spodní ret jemně, nesměle přitiskne na ten jeho a stisk dlaní na chvíli povolí, jako by se nemohla rozhodnout co vlastně chce.

Jak se to tato shnilá krysa mohla dozvědět? Velice prostě. Vše, co se týká krále Joffreyeho se dostalo do éteru velice rychle. A jak by si někdo jako on, mohl nechat ujít příležitost dotýkat se mladistvého těla krásné budoucí královny. Tudíž, co konal nyní? Posbíral si veškeré své masti a jiné léčebné přípravky, protáhl se, prohlédl si svou stoletou tvář v zrcadle a neopomněl se pedofilsky pousmát. Prohlížení těl mladých dívek měl nejraději. Jak hebká a čistá byla. A zrovna dnes ještě ani neměl žádnou v posteli. Budoucí královna se zdála jako dobrá kompenzace. Nevinná, kouzelná dívenka, jejíž křivky začali pomalu vykukovat napovrch. Až jí tomu šílenci i záviděl. Proč jen on se nemohl narodit jako král. Měl by jakoukoliv děvu ze šlechtického rodu, kterou by si zamanul. Ne že by si stěžoval ohledně děvek, ale ty také každého časem omrzí. A tohle bylo něco nového a neokoukaného. Bohužel, musí si o tom nechat jen zdát. Nechat zdát o Sanse a jejím brzy polonahém těle, kterého se bude dotýkat a bude se u toho tvářit jako milý dědeček. Pak si v noci pohoní a bude mu blaze.
Ze dveří vysprintil jako mladík, aby se po pár krocích shrbil a začal se plazit jako had, kterým byl. Úchylný, plesnivý had. Se svými sarapetičkami dolezl až k Sansiným komnatám.
"Královna mě posílá, abych prohlédl lady Sansu," zachraptí. Kdo by mu po takových slovech odporoval. Byl ctěným velmistrem a navíc slova jako "královna mě posílá" se nedali brát na lehkou váhu. Stráže tudíž poodstoupí a on může vejít dovnitř.
"Má lad ..." zasekne se v řeči, když spatří to, co spatří. Dech se mu div nezarazí v hrdle. Téměř by i dostal infarkt, kdyby nad něčím podobným nesnil. Bohužel, princ to mohl získat, on si to jen představovat.

Trochu ze začátku při polibku váhal, ještě aby ne když Lady Sansa je první dívka kterou za svých čtrnáct let políbil, ovšem když už se k polibku odhodlal, zcela jej situace pohltila a do polibku se plně vložil.
Ovšem oplacený polibek od Lady Sansa je příjemným překvapením, jelikož očekával spíše že Lady usukne, dá mu facku nebo jakoukoliv jinou reakci kterou si člověk může jen představit, ale polibek ne. Po jejím polibku pomalu otevře oči, stále ji drží dlaně. "Má Lady ... já ..
mil .." Chtěl dokončit větu, tak moc chtěl ! Byl k ní upřímně odhodlaný a vlastně to byla i krásná romantická chvilka jak z knih.
To by ale nesměl do komnat vejít ten stařec který zabránil tomu aby dokončil svojí větu kterou chtěl věnovat jen Lady Stark.
Mistr Pycelle překvapí Cedrika stejně jako Lady Stark před malým okamžikem, na rozdíl ale od ní ... tak miste nepřekvapí mladého prince zrovna příjemně. Jak mistr vejde pustí ruce Lady Stark a stoupne si přední ochranářsky.

Věděl co je mistr zač. Stařec páchnoucí močí který byl zároveň slizký a úskočný, který dělal vždy čest heslu kam vítr tam plášť, ale bohužel je to kapacita ve svém oboru, tedy kapacita jako mistr který vystudoval Citadelu a člen Malé rady. Proto si stoupne před Sansu, ví o co tomu starci jde a proto ani tenkrát nenechal u něj ošetřit svojí sestřenici Shireen nebo v jakém to vlastně příbuzenském uskupení ti dva jsou.
"Neumíte klepat na dveře ?! A co zde vlastně chcete ?!" Cedrik opravdu odmítl přesvědčovat toho starce že o nic nejde a nějaké další řeči kterým by stejně nevěřil. Místo toho mu hodlal pořádně vyčinit a pak nějak zařídit aby mlčel, i kdyby mu měl nechat podříznout hrdlo.

Vlastně matčina investice do té vražedkyně se mu mohla teď i docela hodit a nebo jej taky mohl skopnout z točitých schodů a doufat v tom že si zláme vaz. Díval se na mistra vyčítavě ale především naštvaně a pohledem uhne jenom tehdy když se podívá stejně naštvaným pohledem na dveře za kterýma stála Královská garda. "Idioti !
Ty dveře mají hlídat a ne někoho pouštět dovnitř .. ale všechno postupně .. stařec má přednost, na ně taky dojde." "Tak povídejte mistře !" Pobídne jej když tak dlouho mlčí a udělá k němu krok aby ještě víc zahalil Sansu za svou postavou.

Mohlo se zdát, že při tom polibku zůstala klidná, s lehkým úsměvem na rtech a zavřenýma očima, ale ve skutečnosti jen tiše válčila sama se sebou. Nechtěla se odtáhnout, už jen kvůli tomu zvláštnímu, specifickému pocitu, který najednou cítila, ale zároveň zůstávala neustále ve střehu, když jí mysl dokola připomínala, že nemůže věřit snad ani stěnám Rudé bašty.
Jakmile otevře oči, nestačí se ani nadechnout k nějakým slovům, dokonce zdá se ani nepostřehla, že se Cedrik chystal něco říct. Místo toho sebou vyděšně cukne, když se dveře z ničeho nic otevřou, přesně jak se bála. Hned od prince o dva kroky ustoupí, snad téměř instinktivně a teprve potom ji napadne prohlédnout si nezvaného, vtíravého hosta. Stále ještě má hlavu někde v oblacích a chvílí její zmatené mysli trvá, než očividně zaskočeného starce pozná. Nikdy s ním nemluvila, ale několikrát ho zahlédla, minimálně tolikrát, aby si pamatovala jeho tvář. Mohlo jí napadnout, že za ní pošlou mistra, jak mohla být tak hloupá a vystavit sebe i Cedrika takovému nebezpečí toho, že je někdo uvidí. Už otevře pusu, aby veškerou vinu za to co mistr Pycelle právě stihl vidět vzala na sebe, ale princ ji předběhne. Sleduje mistrovu reakci, přičemž si znovu uvědomí neustávající bolest snad všech svalů v těle při pohledu na všechno, co s sebou přinesl. Představa, že by jí ten starý muž měl ošetřovat pohmožděniny na stehnech nebo jen na tváři se jí sice příčí, ale dobře ví, že pokud chce, aby se rány zahojily, musí je nejprve nechat ošetřit.
Nenápadně se snaží vykouknout zpoza princových zad, když se jí kdoví proč snaží ochránit před neexistující hrozbou. Že by jí ten stařík chtěl vrazit kudlu do zad? Směšné, i když ne vyloučené. Nakonec se jí přeci podaří trochu vystoupit ze stínu a váhavě se nadechnout. " Jsem... jsem si jistá, že mistr byl jen naléhavě vyslán, aby mě zkontroloval..." zamumlá ve chvilce ticha a kývne ke všem těm věcem, které muž přinesl s sebou. Vypadá to, že mluví spíš se Cedrikem, než s ním, ale nepochybně ji slyšeli oba. Jestli něco už dlouho nechce vidět, je to násilí. A soudě podle princova nic neříkajícího pohledu, musela něco říct, aby se mu pokud možno vyhla.

Je tím tak zaražen, že v prvních minutách ze sebe nedokáže dostat nic kromě chraplavého dechu smrdoucího po starobě. Měl co dělat, aby se potutelně neušklíbal. Králova budoucí žena a králův bratr. Vážně Královo přístaviště miloval! Tolik pikantností se tu dalo nalézt. Tolik pikantností se dalo roznést. Ale přeci nebude dávat najevo své tajné motivy. Nikdy to nedělal. Je to jen ctihodný velmistr honosící se řetězem z Citadely. A je tu, aby sloužil budoucí královně.
"Já ... já ..." dostane ze sebe, poté co ho princ sjede. Měl by na něj být milejší. Zvlášť potom, co viděl. Ale tak, je to přeci jen syn svého otce. I ten by s chutí přefikl bratrovu ženu, kdyby nebyla vousatější než on a nabila nějaké té krásy. Holt, těch chlupů bylo víc a proto si bývalý král skočil na jednu z jejích sestřenek. V novomanželském loži svého bratra. Ta pověstná slova se dostala i k jeho uším o několik měsíců později. "Stannisi, bratře! Jen se k nám přidej!"
Chopí se slov lady Sansy, kterou za Cedrikovými zády, téměř neviděl. Musel se mírně naklonit, ale ona stačila vylézt, tudíž veškerá námaha byla zbytečná.
"Ano, byl jsem poslán, abych ošetřil lady Sansu z toho nešťastného pádu v komnatách dobrého krále Joffreyeho," položí si ruku na srdce a mocně zakašle, aby prokázal, jak moc chorý mužík to je. Když se přestane dávit, pevněji sevře své mistrovské náčiní.
"Ale pokud jsem přišel v nevhod, stavím se až si mě lady Sansa zavolá," v tenhle moment by měl zdrhat, co nejrychleji by to bylo možné.

Když začne koktat tak jako před chvilkou on, když se jej Sansa zeptala na tu otázku zda je první dívkou které kdy zavazoval šaty. "Vy .. vy ..."
Opakuje jeho blekotání a nebezpečně se k němu přibližuje, on je lev a ne ten starý páchnoucí tchoř který patrně neví že Cedrik si zas tak moc nenechá jen tak od někoho něco líbit, tím spíš pokud ukazuje slabost jako právě mistr teď.
Cedrik mohl trochu připomínat lva který si to pomalu kráčí k raněné kořisti která je zahnána do kouta. "Ano poslán aby jste ošetřil Lady Sansu z nešťastného pádu v komnatách mého bratra." Pronese tím tónem hlasu který jasně dává najevo to že na takové povídačky nevěří ale mluví o nich jako by to byla pravda. To že pouze nespadla věděli při nejmenším v této místnosti všichni tři, Cedrik to věděl od své matky která mu řekla co se dělo.
Když udělá několik kroků blíž a je dostatečně blízko na to aby jej chytl pod krkem a praštil sním o stěnu ... opatrně jej obejde a zatarasí cestu u dveří aby nemohl odejít.
Když dveře nehlídala Královská garda aby nepustili tohoto starocha dovnitř, musí je hlídat on aby se ten starý páchnoucí tchoř nedostal ven. "Chcete odejít velmistře ?" Mírně se na něj nebezpečně usměje ale zároveň jeho hlas od prvního menšího vyčinění je opět klidný ... ale mluví tišeji tak že jeho hlas zní přeci jen trochu nebezpečněji. "Dovolíte otázku ? Kdo Vás poslal aby jste ošetřil Lady Sansu ? Moje matka ?"
Pozvedne obočí.
Je mu jasné že by jej nepustili dovnitř jenom tak, musel se někým ohradit. Bylo mu jasné že bratr by jej neposlal no a matka s největší pravděpodobnosti také ne. Možná nebude na škodu se zeptat matky zda jej opravdu poslala. "Kdybych řekl že jdete v nevhod ... kam
by jste šel ?" Znovu se jej jedovatě zeptá a chvilku mlčí aby mu dal prostor odpovědět.
"A navíc .. ještě jste mi neodpověděl na otázku .. neumíte klepat na dveře ? Připadává Vám snad v pořádku jenom tak vtrhnout do pokoje Lady bez jejího svolení ?!"

Pozoruje situaci jen jako divák, jako by přihlížela nějaké scéně, do které by bylo neslušné zasahovat nebo se jakkoli vkládat. Což je vlastně celkem paradoxní, když celá ta napjatá atmosféra vznikla právě a především kvůli ní. Ještě nikdy neviděla králova bratra chovat se takhle, skoro jako by chtěl starého mistra rozcupovat v zubech. " Nemyslím, že..." začne jakoby mimochodem a stejně rychle se také umlčí. Viděl je a nepochybně by si tu zprávu nenechal pro sebe. Kdoví za kým by s ní pospíchal... Joffrey, Cersei, lord Baelish?  Je pravda, že by ho neměli nechat tak rychle opustit její komnaty, ale to hned neznamená, že by měli použít násilí. Sansa byla vychovaná v respektu ke starším a moudřejším lidem a   zvláště když jí ten člověk chtěl nepochybně jen pomoct. Nebo to spíš dostal příkazem, což ale na věci nic zásadního nemění. Cedrik mistrovi zatarasí cestu u dveří a nechá tak Sanse volný prostor k pohybu. Ta udělá pár kroků blíž k nim a znovu se pokusí se do toho nějak vložit, teď už nejen kvůli pocitu viny, tak jako předtím. " Možná bychom si měli v klidu promluvit... " zamumlá nejistě, jako by svou myšlenku neoznamovala, ale téměř jako by pokládala otázku. Celou dobu pozoruje Cedrika, nejspíš se snaží uhodnout jeho záměr, nebo alespoň odtušit na co myslí.

Nabere zbytek sebeúcty, které neměl málo. Nechával sebou vláčet těmi, kterým sloužil. Ale Lannisterové zapomínali, díky komu si nyní hoví na trůně Joffrey a ne Viserys či jiné dítě Aeryse ... vlastně počkat, kdo by seděl na trůnu z prachu a popela? On by si to nelajzl.
Pokýve hlavou, když princ zopakuje tu krásně naučenou lež. Pravda byla vedlejší, pravda nikoho nezajímala, když měla hanobit jejich ctěného krále. V takových chvílích se pravda měnila ve sprostou lež, kterou z úst vypustí jen zrádci. A Pycelle nebyl zrádce. Pycelle byl uctivý mistr z Citadely, který sloužil Lannisterům. Doufal, že si to Cedrik moc dobře pamatuje. On je spojenec, ne nepřítel. Ale mohl by být nepřítelem, kdyby se mu zachtělo.
"Pokud jsou tu mé služby žádány, tak je má odpověď ne," slušně a jasně zodpoví Cedrikovu otázku, zatímco sleduje, jak si stoupá do dveří. Vážně si myslí, že by se pokoušel uprchnout? Však je to chabý stařec, který se sotva belhá. Mladík mu příliš věří.
"Nebyla to přímo vaše matka, kdo mě poslal. Díky jejím ctěným rtům se ke mě donesla ta nešťastná zpráva. A jakožto velmistr jsem povinen ulehčit od bolesti budoucí královně. Co bych to byl za špatného služebníka, kdybych své povinnosti opomíjel a ponechal lady Sansu v bolestech," mluvení mu nedělalo nikdy žádný problém. Díky této schopnosti se ochomýtal už kolem tří králů, vlastně nyní kolem čtyř. Neumět mluvit, nebyl by tam, kde se nachází teď.
"Kam bych šel? Nazpět do svých komnat studovat další způsoby lékařství a vyčkávat až budu zavolám," jeho hlas je důstojný, slušný, ani náznak arogance. On si to nemůže dovolit. Musí se chovat jako poslušný služebník, který občas očkem koukne po Sanse. Samozřejmě ze zcela zdvořilostních důvodů. Chudák dítě, jak nehezky se před ní princ vybarvoval.
"Ano, odpusťte mi má lady, můj princi. Jakmile jsem se to doslechl, spěchal jsem, co mi síly stačily a bohužel jsem zcela opomněl slušného chování. Doufám, že mi to odpustíte," tentokrát mluví k oběma. Zatváří se jako kajícník, jako nebohý stařec, který přišel jen a pouze pomoc.

Sledoval toho páchnoucího tchoře a stál právě ve dveří, jenom tak pro jistotu a poslouchal co mu ten stařec říká. Ať je jaký chce, jedno mu upřít ovšem nemůže a to že měl opravdu schopnost se ze všeho vymluvit. Doufal že je svými otázkami alespoň trochu znejistí a nejde skupinu, ale působil tak přesvědčivě že ten kdo by nežil v Přístavišti ... musel by mu tohle jeho plácání slov uvěřit a snad se mu ještě omluvit za to že si kdy vůbec dovolil o jeho úmyslech pochybovat. Jeho smůla byla ta že Cedrik se narodil a žil v Králově přístavišti a proto si na něj s něčím takovém nepřijde.
Chtěl na něj ještě víc tlačit ale to si nemohl dovolit, ne že by nemohl .. ale nemohl před Lady Stark. Nechtěl ukazovat své drápy před Sansou, zvlášť když si přála aby se tato věc vyřešila v klidu. Nu dobrá ... alespoň pro zatím.
Podívá se na Lady Sansu s mírným úsměvem a pak se znovu podívá přísně na velmistra.
"Lady Stark navrhuje abychom tuto situaci v klidu vyřídili a domluvili se." Podívá se na ní znovu zda správně pochopil její slova. Zhluboka se nadechne a pak se podívá na velmistra. "Řekněte mi velmistře ... co stojí Vaše mlčení ?" Cedrik ví moc dobře že slouží Lannistrům a Sansa naléhá aby se situace vyřešila v klidu, pokusí se jej tedy alespoň koupit.

Pokud odmítne vůbec se bavit o ceně ... patrně mu princ nechá vyříznout jazyk. Samozřejmě že bez přítomnosti Lady Stark, za dveřmi jsou dva muži z Královské gardy ... do jeho komnat je řada schodů které jsou příkré a mohl by starý muž uklouznout, proto by nechal jako starostlivý princ který má velmistra v úctě doprovodit jej Královskou gardou ... která by si pak jako poplatek za tento doprovod vyžádala jeho jazyk.

Cedrik odmítl připustit aby to co se stalo, aby o tom slyšel a věděl někdo jiný. Neměl tak ani strach o sebe, strachoval se především o Sansu.

Každý krok, který udělá blíž k těm dvěma je opatrný, našlapuje tiše jako by pozorovala divoká zvířata, která nechce vyplašit. Ve skutečnosti se k tomu divokému dá přirovnat jen jeden z nich. Chápe princovo rozhořčení a jistě i strach z následků toho, kdyby se stařík někomu byť jen slovem zmínil o tom, co zde viděl. Nemohou ho nechat jen tak odejít. Ale nechce se jí věřit, že to muž udělal záměrně, nemohl tušit co zde uvidí, když to pár chvil předtím netušila ani ona sama. Musí ho nějak umlčet. Nějak jinak než mečem nebo jinou " nešťastnou náhodou ". Pokud možno.
Zhluboka se nadechne, když se jí pohled znovu trochu rozoostří. Měla by se prospat, nebo si alespoň sednout. Ale tohle je vážná, neodkladná záležitost, kterou musí vyřešit a na ostatní své problémy se soustředit... později. Jakmile Cedrik vyhledá její pohled, souhlasně přikývne. Když to jinak nepůjde, musí si ho koupit.
Nedovede si ani představit, co všechno by se mohlo stát, kdyby se o tom dozvěděl král. Ona by určitě přišla o hlavu, patrně by nijak zvlášť nešetřil ani svého vlastního bratra. A co teprve Lord Stark, kvůli kterému Sansa zůstala... nejspíš by zemřeli v jeden den. Je tak hloupá. Měla ho od sebe odstrčit, měla si rozmyslet co dělá než všechno vsadila všanc za jeden polibek.

Jak by si jen rád promnul ruce nad tou pikantností, který byl svědkem. Ale jakožto velmistr se má starat pouze o dobro těch, které má ošetřovat a kterým má radit. Kdyby mu jen ujelo slůvko o tom, co spatřil, jistě by tím nikomu neprospěl. Naopak, ublížil by tolika nevinných duších, mladým duším a převelice rozkošným duším. Musel uznat, že v těch prostých šatech vypadala lady Sansa jako roztomilé dítko, které se pomalu stávalo ženou. Jak rád by jí s tím pomohl. Jistě by se svými letitými zkušenostmi byl skvělým příspěvkem pro její budoucí život. Co si jen přát? Jenže nyní se musí tvářit navýsost pobouřeně. Jak jen si princ Cedrik mohl myslet, že se nechá uplatit. Samozřejmě, že se nechá uplatit, ale říkat to takhle otevřeně? Na veřejnosti? Jaký hlupák to je!
"Proti tomu se musím ohradit můj princi! Jsem velmistr z Citadely, věrný služebník našeho krále. Nikdy bych nevyřkl nic, co by mohlo ublížit dvěma nevinným dušičkám a zcela nahněvam našeho dobrého krále Joffreyeho. Taková muka, kterými by jste si prošli kvůli slovům starého dědka! Přeci jen nemohu něčeho takového dopustit!" mluví a mluví a když nemluví, tak nahlas oddechuje, aby tím doprovodil svou starobu. ..."Přesto, zda smím, bych vám jemně doporučil, abyste podobné neuváženosti neopakovali. Neprospělo by to nikomu z vás," praví jako moudrý dědeček, který myslí jen na jejich dobro a ne na měšec, jenž očekává od prince Cedrika.

Cedrik jej sleduje naštvaným pohledem ale už ne tak naštvaným jako před chvilkou.
Čím víc ten starý páchnoucí tchoř mluvil tím víc se začal uklidňovat a zdá se že věří tomu co ten stařec vypráví a jakými slovy se je snaží opít. Věřil mu snad ? Ne !
Cedrik žije v Králově přístavišti až moc dlouho aby věřil na to že zde někdo udělá pro jejích dobro a zamlčí informaci která by mu mohla něco vynést a právě z tohoto důvodu mu nevěří ale hraje jen tuhle menší komedii na Sansu aby tu dívku trochu uklidnil. "Velmistře ... víte stejně dobře jako já že o nic nešlo a když jste vešel nedělo se nic co by stálo za řeč." Poví vážným tónem a věděl jak velkou cenu toho čeho byl velmistr svědkem má.
Jelikož zrovna nedostatek zlata opravdu prince netrápil, rozhodne se přeci jen k tomu aby tuhle situaci vyřešil v klidu jak si Sansa přála.
Cedrika těšilo ale i děsilo jak dokáže být milosrdná a však snad více těšilo, měl radost z toho že Sansa se snaží nejprve přemýšlet hlavou a snažit se domluvit než hned volit násilí. Kdyby to záleželo jen na Cedrikovi, tak mladý princ by nechal velmistru bez ohledu na to jak věrný jejich rodu je vyříznout jazyk, vypíchnout oči a pro jistotu useknout obě dlaně.
Na tuto práci měl člověka více než ochotného který by to za hrst zlata udělal. Otázkou by byla jaká by byla reakce okolí, určitě by se začali vyptávat co se mu stalo a to by bylo dobré.
Ne že by velmistr mohl nějak ještě mluvit nebo psát co se vlastně stalo ale stejně pokud by se snažili patrně by došli k názoru že za tom maličkostí která se mu přihodila stojí právě on. U matky by to bezpochyby prošlo ale u svého dědečka ? Tam si právě nebyl vůbec jistý a to co opravdu nechtěl bylo naštvat i jeho.

Po chvilce ticha se znovu Cedrik ujme slova a svůj pohled věnuje pouze velmistrovi. "Velmistře,
když už jste podstoupil tuto dlouhou cestu až do komnat Lady Sansy která Vaše služby NEPOTŘEBUJE." Poslední slovo věty řekne velice důrazně. "Požádám Vás zda by jste mně nevěnoval svůj čas i zkušenosti, při cvičeném souboji s mým strýcem Jaimem jsem nešťastně upadl na svojí levou ruku. Rád bych zda by jste mi na to nepodíval v mé komnatě ... nerad bych si sundával zde košili ... už toho bylo pro dnešní den až moc." Ušklíbne se na něj a pak se podívá na Lady Sansu.
"Omluvíte mě má Lady ?!" Mírně se ukloní a podívá se opatrně na Lady Stark.
Nechtěl od odejít, chtěl být sní .. ale to by ten staroch nesměl vidět právě to co viděl. Rozhodně se s ní nechtěl rozloučit takto stroze ale co měl dělat ... musel tu situaci vyřešit jelikož ji zavinil.
Byla to patrně chyba to co udělal ale nemohl říci že by té chyby litoval, zvláště když mu Sansa polibek opětovala. Při vší té situaci se mu vybaví jeden z posledních rozhovorů s Robertem než zemřel. "Pokud tu dívku miluješ, seber se sní a utečte někam hodně daleko kde Vás nenajdou."
V hlavě se mu rozezní otcova slova a na okamžik  jej napadne myšlenka zda to otec věděl zda mluví právě o Sanse a ne o někom jiném. Zatím co takto myslí na to co bylo, uvědomí si vlastně musí vypadat jako idiot když tam jen tak stojí a zamyšleně kouká. "Půjdeme velmistře." Rozkáže mu nesmlouvavě a ještě naposledy se s úsměvem podívá na Sansu až nakonec otevře dveře aby mohl velmistr Pycelle projít dveřmi jako první.

Po chvilce vyměňování pohledů s Cedrikem, kdy jako by spolu mluvili beze slov, se přiblíží ještě o krok blíž a místo toho se nejistým pohledem zastaví u mistra. Kdyby ten stařík dostal příležitost k tomu, aby jí prohlédl, zjistil by jak podivný a tvrdý pád se v komnatách krále musel odehrát, když má Sansa modřiny od tváře až ke stehnům. Kdoví proč ho k ní ale Cedrik nechce pustit... Jako by po tom, co všechno přežila mohl být starý, shrbený muž nějakou hrozbou. Váží si jeho ochrany, ačkoli její důvod zdá se pořád nechápe.
Možná mistr Pycelle skutečně nikomu neřekne o tom, co tady viděl, ale pouhý, zcela obyčejný slib někoho, kdo žil celý život v Králově přístavišti a kdo navíc slouží Lannisterům... prostě nestačí. Kdyby šlo jen o trest pro ní, tolik by se nebála. Ale v sázce jsou dva další životy, které by tím zničila, nemůže se o to jen tak nezajímat. V podstatě jen pozorně poslouchá konverzaci mezi nimi a sem tam přikývne. S čímž přestane ve chvíli, kdy Cedrik vysloví přání být ošetřen ve své komnatě. Tedy... je pochopitelné, že si nechce košili sundavat zde, ale Sanse se tak nějak nechce věřit, že by skutečně potřeboval jeho služby. Cokoli chystá, ona o tom očividně vědět nemusí. Snad ani nechce.
Pohled zvedne k princi, aby ho mohla ujistit, že to už sama nějak zvládne.
"Samozřejmě..." zamumlá tiše, než se zdvořile ukloní, tak jako vždycky. Jako by jí nikdy nepolíbil a vůbec nikdo je neviděl.