Lokace: Komnaty v Rudé baště

Cedrik seděl ve svém pokoji na židli u stolu a hypnotizoval druhou židli na které seděl ještě před chvilkou velmistr Pycelle, kterému Cedrik dal dva měštce zlata jako projev vděku za to že velmistr který tento menší úplateček více než rád přijal bude mlčet o tom co se stalo v komnatách Lady Sansy. I když se velmistr tvářil jako kamarád, zvláště po trošce zlata, nevěřil mu ale doufal v to že zlato a vidina možných následků které by pro něj následovali mu zavře hubu alespoň do doby než odejde z tohoto světa a toto menší tajemství s ním.
Možná by nebylo od věci říci upravenou pravdu o tom co se stalo v komnatách Lady Sansy a zmírnit tak případné následky pokud by ten stařec chtěl pokoušet své štěstí. Cedrik by mu dal vyříznout jazyk hned jak tam vkročil ale Sansa si přála aby se situace vyřešila v klidu a možná to nebude pro začátek ta nejhorší myšlenka, to poslední co potřeboval je aby se někdo začal vyptávat proč chudák velmistr přišel o jazyk a nejen o něj. Tohle všechno mu hlodalo v hlavě ... tohle a ten oplacený polibek Lady Stark který jej znovu donutil se usmát.
"Tohle byl nejdražší polibek ... " Tiše se zasměje když vezme v potaz kolik musel zaplatit aby velmistr držel jazyk za zuby. Svůj neklid se pokusí utopit v číši červeného vína které se muž nezdá tak kyselé a trpké jako když jej poprvé ochutnal se svým otcem.
Jen by toho vína muselo být trochu více aby jej donutilo se uklidnit, přeci jen na opití je jeden pohár přeci jenom málo.

A tak seděl, hypnotizoval tu proklatou židli a usrkával víno.
Chtěl být chvilku sám ... a promyslet si zda jít za svou matkou nebo ne.

Uplynulo hodně času, ode dne, kdy Celaena připlula do Králova přístaviště a stala se služebnou v Rudé baště. Za tu dobu toho stihla opravdu hodně. Takže zaprvé jedla co hrdlo ráčilo, a tak měla možnost přibrat o nějaké to kilo navíc, ačkoli nic závratného to také nebylo. No přinejmenším už neměla tak bledou pleť a propadlé tváře, dokonce i vlasy nabyli dřívější krásy. Za druhé, cvičila se v boji, kdykoli měla volnou chvíli a chodila běhat, aby se vrátila do formy. Za třetí, zjistila si co možná nejvíce informací o tom, co se dělo v uplynulém roce a o všech lidech na hradě... nemusela se vyptávat a podobně, měla vlastní způsoby. No a za čtvrté, nakupovala... zbraně, šaty, ať už dívčí, či více praktické a z čeho měla největší radost, byl rudý plášť s kápí, který si nechala ušít u jedné švadleny... přesnou kopii toho, co nosila ještě nežli z ní udělali otroka. A samozřejmě plnila své povinnosti, jakožto výpomoc v kuchyni, ach bohové, bylo by tak snadné někoho otrávit! Ale proč by to měla dělat, že ano? Nikdo jí za to nezaplatil.

Oblečena v tmavě modré šaty, mnohem honosnější, nežli nosily obyčejné služky, ale ona věděla proč si je oblékla, mířila do horních pater hradu. Vlasy jí splývaly přes jedno rameno v dlouhém copu. Už byla opět hříšně krásnou dívkou, v jejíž očích planula divokost. Její chůze byla sebevědomá, když tiše procházela chodbami. Už se zde vyznala mnohem lépe, ne jako tehdy, když potkala princeznu.

Zastavila se před mohutnými dubovými dveřmi, vedoucích do jedněch z největších komnat v Rudé baště. Učinila malé pukrle, před strážemi, jež vstup hlídali a věnovala jim úsměv, na který jen tak nezapomenou. Necítila nervozitu, či strach... snad jen zvědavost. Pak už jen pozvedla ručku, aby uchopila klepadlo a zlehka zaklepala na dveře.

Klepání vyruší Cedrika ze snění, no moc náladu mu to nezvedlo když jej vyrušila ze svého snění a přemýšlení.
Chtěl být teď sám tak kdo u všech pekel si jej dovoluje vůbec rušit ?! Nechá toho který je za dveřmi ještě nějakou chvilku čekat a pak teprve když dopije pohár vína tak se rozhodne nechat vpustit dovnitř toho jenž klepal na dveře. "Dál !" Skoro vykřikne, už dle tonu jak to řekl, tedy spíše vykřikl je jasné že princ nechtěl a nestál o žádnou návštěvu a také to že nemá moc dobrou náladu. Kdo by ji také měl že ano ?!
Za celou tu dobu se ani jednou nepodíval na ty prokleté dveře, dívá se před sebe a je zády ke dveřím. Jediný důvod proč souhlasil aby ta osoba která chtěla dovnitř je ten důvod že by za dveřmi stála matka nebo ... nebo .. ani neví.
Tywin by se nesnížil k tomu aby šel až k němu do komnat a k tomu ještě klepal, Joffrey by neklepal, Sansa patrně chce být teď chvilku sama stejně jako Cedrik ... tak pak snad jedině Myrcella nebo Tommen. Nikoho jiného by neočekával že bude chtít vstoupit do těchto komnat.

Než ta osoba vstoupí do dveří, stihne si nalít ještě jeden pohár vína.

Vyčkávala, princ ji nechal čekat. Samozřejmě, čím pro všechny tady byla? Obyčejnou, tuctovou služebnou, jejíž život stál za život kdejakého švába. Zvykla si, oni pro ni také nic neznamenali. Byla trpělivá, pokud chtěla. A tak, jak měla ve zvyku, prohlížela si ledabyle své nehty, zatímco čekala na vyzvání.

Po hodné chvíli, za kterou se ani jednou nesnížila k tomu, zaklepat znovu, se ozvalo nepříliš vřelé pozvání. Už z princova tonu byla cítit nechuť z číkoli přítomnosti, vybrala si opravdu nanejvýš vhodnou chvíli. Bylo jí to, ale jedno. Sama vyčká, až jí stráže otevřou, nehodlajíc si otevřít sama, čímž je uvedla do rozpaků a musela se tomu nenápadně zasmát. Tak či onak, po chvíli co jen tak stála s pohledem významně upřeným k nim, zřejmě pochopili a dveře jí opravdu otevřeli. Poté vstoupila v Cedricovi komnaty... byla zde poprvé, ale nebyla překvapená... nelišily se nějak významně od jiných.

Princ seděl zády k ní, aniž by k ní jedinkrát pohlédl. Taková nadutost! Moha by ho snadno napadnout, kdyby se jí zachtělo. Na tváři se Celaeně roztáhne škodolibý úsměv. "Princi,.." Osloví jej a učiní elegantní pukrle. "Omlouvám se, že Vás vyrušuji,
ale již uplynula dostatečně dlouhá doba." Oznámí prostě, aniž by z něj spustila pohled či se přišla blíže.

Tiše povzdechne když uslyší jak se otevřou dveře, teprve když rozpozná ten hlas mírně se ušklíbne což ale vzhledem k tomu že Cedrik sedí zády nemůže dívka poznat.
Nejprve několikrát mlčky přikývne když mu dívka připomene že už uplynula dostatečná doba na to aby se připravila na svůj stávající úkol. Když se opět zabouchnou dveře tak teprve poté se rozhodne promluvit.
"Máš ráda utrpení a smrt ?" Nalije do volného poháru červené víno. "Nemusíš mi odpovídat. Pojď ... posaď se a napij se se mnou vína ...
vínu příliš nerozumím ale možná mi zlepšíš náladu."
Teprve poté se na ní podívá a však stále se nevěnuje její větě a důvodu proč přišla. Vše má svůj čas.
Cedrik je z její návštěvy překvapený ale načasování měla naprosto skvělé, protože kdyby nepřišla ona, patrně by ji vyhledal on sám. "Dovolíš mi otázku ?!"

Princ nejdříve přikývl na její slova, nežli promluvil a tak měla čas prohlédnout si místnost podrobněji. Pro někoho se mohlo zdát nedůležité vědět, kde se co nachází, ale Celaena věděla, jak velkou roli to v určitých situacích hraje.

Jeho první otázka ji překvapila, ale nerozhodila, nebyl první, kdo se ji na to optal. Lehce se pousmála, dumajíc nad jeho slovy... pravdou bylo, že to nebyla lehká otázka. On mezi tím nalil víno do prázdného pohárku a vyzval ji, aby se posadila ke stolu. "Ne tak úplně, můj princi. Svých činů nelituji, ani se mi nepříčí, ale nedá se říci, že bych se v nich vyžívala. Alespoň ne vždy." Odvětí, ačkoli jí upozornil, že odpovídat nemusí. Byla to citlivá otázka, ale jí to nevadilo. Sic pravdou bylo, že nepřijímala vždy každý úkol. Její hlas byl chladný, bez náznaku zaváhání, naopak zněl cílevědomě. Teprve po tom, co dozněla její slova, vykročila k nabídnuté židli a posadila se. "Víno má duši, princi. Ani já mu příliš nerozumím, ale myslím, že jsem si jej oblíbila. V to jedině doufám, že vás přivedu k úsměvu." Pohlédne princi do očí a věnuje mu podmanivý úsměv. Ano, její krása byla opět oslňující, tak jako dříve. Tělo držela zpříma, jako šlechtična a i její vystupování bylo urozené, ačkoli drzost jí nebyla cizí. Obemkla štíhlými prstíky pohárek vína, naslouchajíc jeho hlasu. Jak by mohla nedovolit princi otázku? Pousmála se. "Nic jiného mi nezbývá, pokud se nemýlím, můj princi." Odvětila s pravdivou troufalostí a bystrým úsměvem, ačkoli ve vší slušnosti. "Ano, dovolím Vám otázku, princi." Dodala ještě a pozvedla pohárek jemu na zdraví, načež sklenkou mírně zatočila, přičichla k tekutině a napila se, vychutnávajíc si dobré víno.

Prince potěší když mu odpoví na jeho první otázku, ačkoliv se přímo nedožadoval odpovědi a její odpověď není taková jakou si myslel že případně bude, tak jej tahle odpověď nepřekvapí.  
"Vždy dostojíš své povinnosti." Spíše jenom konstatuje fakt. Poprvé si dívku prohlédne když se posadí naproti němu, je o moc krásnější než předtím, ano teď dostojí svému titulu  Lady. Možná už opravdu nastal čas k tomu aby vyrazila to proč je tady, nechtěl aby její úkol skončil fiaskem. "Víno má duši." Přikývne. "Víno duši má ale spousta lidí které znám tak nikoliv." Nakonec se napije vína.
"Můj otec říkal že víno, ženy a lov jsou největší potěchou. Víno mi až tak nechutná, ženu kterou bych chtěl nedostanu a lov ... když jsem měl vyrazit s otcem na lov tak se rozhodl že raději zemře." Trpce se usměje nad svojí větou a dlouze se napije, jako by se snad opravdu chtěl opít a zapomenout na to všechno co se během následujících pár hodin stalo.
Vínem ale nic nevyřeší, tím si je jistý a proto trochu ubere na svém popíjeni vína.

"Nic jiného mi nezbývá ..." Usměje se nad tou větou. "Jsi věrná zlatu nebo tomu kdo tě dostal od tam pryč ?" Podívá se na ní vážně. "Ať tak nebo tak ... už jednou jsem ti říkal že zlato není to oč se musíš obávat. Má matka tě nechala přivést a má pro tebe úkol ... stejně tak jako já."
Dopije víno ale další pohár si už nenalije.
"Znáš velmistra Pycella ? Jistě že ano,
odešel chvilku před tebou ... patrně jste se mohli potkat na chodbách. Chci aby přišel o jazyk, oči a dlaně pokud by se začali šeptat nebo proslýchat jisté zvěsti o mně. Chci aby litoval všech svých nastávajících dnů pokud se rozhodne mě zradit." Zatváří se jako jeho matka když něco chce.
Oči které vše viděly ... jazyk, aby už víckrát nemohl cokoliv vyřknout .. a ruce které vzaly zlato.
"Zlato je to oč se bát nemusíš."

Trochu malátně vstane od stolu, přeci jen víno mu rychle stoupne do hlavy ale snaží se zachovat si svojí vážnost. Je spíše jen v dobré náladě než že by byl na mol. Otevře dřevěnou truhlici a vezme měšec zlata a znovu se posadí na své místo. "Řekl bych že tohle by mohla být odpovídající mzda za tuto případnou službu." Dá před ní měšec.

Princ měl pravdu, vždy dostála své povinnosti, vždy udělala to, co po ní chtěli a za co jí zaplatili a téměř nikdy se na nic neptala. A byla dobrá. Jeho konstatování však přejde beze slova, nebylo třeba na ta slova reagovat.

Když princ zopakoval její slova, pohlédla na něj s milým úsměvem. Netušila, koho přesně svými slovy míní, ale... nedivila se. Moc dobře věděla, jak je tahle společnost vládnoucích zkažená, snad více nežli ona. I tak princi naslouchala, upírajíc na něj své tyrkysové oči se zlatými kroužky jež lemovaly její panenky, znak rodu Ashryverů... už dávno, ale nebyla lady, nikdo nevěděl, že jí vůbec někdy byla. Tedy až na jednoho muže.
Princova slova ji překvapila, nikdy si nedokázala představit, že by princ neměl vše,
po čem touží... zdálo se, že možná není tak špatný,
jak si myslela. Ani on neměl zřejmě zas tak jednoduchý život. Netěšilo ji to, ale ani jej příliš nelitovala. O to víc, když viděla, jak do sebe lije rudou tekutinu. "To je život, můj princi. Ne vždy je takový, jaký bychom ho chtěli, ale věřím, že se na vás usměje štěstí." Promluvila k němu tiše. "Nikdy jste nebyl na lovu?" Neodpustí si udivenou otázku, když se usměje, jako malá holka.

Povšimla si jeho úsměvu, když mu odpověděla na otázku ohledně otázky. Naštěstí se jej Celaenina upřímnost nijak nedotkla, tedy alespoň jí to tak přišlo. Tahle otázka ji však mírně zaskočila. Nakonec se však usmála. "Jsem věrná tomu, kdo mě odtamtud dostal, pokud platí." Odvětila upřímě mladému princi. "I kdyby nabídl někdo více, nezradila bych vás kvůli většímu množství zlata. Jiné by to ovšem bylo, pokud by jste mi nic neplatili, což nehrozí dle Vašich slov, můj princi. Ovšem, mám pocit, že i tak bych Vám musela být věrná... jinak by mě čekalo něco hodně nepříjemného." Hleděla mu hluboko do očí, zatímco mluvila upřímněji, nežli by mohlo být přípustné. Muselo mu být jasné, že není hloupá.

Velmistr Pycell, starý slizký uchyl. Málem mu urvala hlavu jen při pohledu na jeho staré úlisné oči, prahnoucí po jejím těle, když se míjeli na chodbě. Nechápala jak někdo takový, bez špetky soudnosti, může působit v malé radě. Jemu by nevěřila ani nos mezi očima, byl schopný prodat kohokoli za pár zlatek. "Jak si přejete, můj princi." Přikývne na srozuměnou a na rtech se jí roztáhne škodolibý úsměv.

"Ano, já vím,
už jste mě o tom ujistil mnohokrát, můj princi a já Vám věřím." Ujistí jej a svá slova myslela vážně. Její pohled jej následovala, když vstal od stolu, trochu malátně, snad vlivem vína, ale nebylo to nic, co by bylo Celaeně k smíchu. Princ došel k truhle, jíž otevřel a vyndal z ní měšec, načež se opět usadil naproti ní. Pak položil měšec před ní. Pousmála se, ale měšec si ihned k sobě nevzala. "Možná až příliš, ale nestěžuji si." Zasmála se zvesela. "Děkuji Vám princi." Dodala vzápětí. Pak pohlédla z okna, zamýšlejíc tak nějak nad vším. "To, ale není ten důvod, proč jste mě dostali z otroctví, mýlím se?" Zavrkala se sladkým úsměvem, když na něj opět pohlédla.

Všímal si pohledu který mu věnovala a jak si jej prohlížela, trochu mladému princi její pohled připomínal pohled vlka. Pronikavý a nebezpečný. Ačkoliv se alespoň prozatím její chování nevypadalo že by mu chtěla zrovna ublížit ale jak se Cedrik naučil, zdání velmi často klame, hlavně v Králově přístavišti se nevyplácí jenom tak někomu věřit i když se tváří jako největší kamarád a přítel. "Ano,
to je život má Lady." Znovu souhlasně přikývne hlavou. "Ale já si až tak nestěhuji a ani si moc stěžovat nemohu ... jen není všechno zlato co se třpití a ne všechno je jak to vypadá."
Ačkoliv Cedrik nepatřil zrovna mezi závistivce, častokrát si posteskl na to že je až druhorozený syn ale co záviděl Joffreymu více než Železná trůn byla jeho nastávající Sansa Stark. "Nebyl na lovu ?"
Zeptá se nejistě a podívá se na ní s mírným zamračeným výrazem. Za co jej ta dívka má ?! "Nebyl jsem na lovu ... se svým otcem. Byl jsem ale na lovu několikrát když jsem byl u svého děda Lorda Tywina Lannistra na Casterlyově skále ... myslím si že skolený jelen jedním šípem není až tak špatné." Pochlubí se.

Sever jej nesnášel a on nesnášel Sever, tam kde Sever mohl tam mladému princi škodil. Ale na Západě to bylo jiné, tam štěstí stálo při něm a dařilo se mu tam snad ve všem co dělal.
"Můj děda mi byl vždy víc otcem než můj vlastní otec." Řekne už jaksi pod vlivem vína v zrovna když má upřímnou náladu díky vínu.
Nechá ji mluvit, její odpověď jej potěší. "Pokud by někdo si od tebe chtěl koupit mojí hlavu ... a dobře ti za to zaplatil ... pamatuj i že já ti dám vždy víc ... a dám ti ještě víc když mi přineseš hlavu toho kdo by mojí hlavu chtěl."
Řekne vážným tónem hlasu, v této věci opravdu nežertoval.
"Obávám se že o Vašem osudu by bylo rozhodnuto velice rychle ... v tom lepším případě by Vás čekal návrat zpět odkud jste před několika dny přišla.
Ale to by byla věčná škoda ... zvláště když Vám Západozemí
tak prospívá." Znovu si ji prohlédne. "Jste Lady ... jste nádherná ... Královo přístaviště by tak přišlo o jeden z klenotů." Mírně ovíněn se na ní usměje.

Pak se podívá na prázdný pohár, aby odolal tomu že si nalije další skleničku, prostě otočí pohár vzhůru nohama čímž dá najevo že už nebude pít.
"Ano přeji si to ... chci aby každého kdo se mě pokusí zradit nebo se mi postavit ... čekalo jenom to nejhorší a litoval dne kdy to udělal. A k tomu tu mám tebe." Bylo zvláštní jak plete tykání a vykání, buď víno dělalo své nebo nevěděl jak se k té dívce chovat. Na jednu stranu to byla Lady ale na druhou stranu to byla obyčejná vražedkyně kterou vytáhl z otroctví. "Ne to není ten důvod, proč tu jste ... " Na chvilku se odmlčí a po zkušenosti kterou má se podívá na dveře zda nejsou náhodou pootevřeny.
"Má matka si přeje aby jste se vydala do Dorne ... a připravila o život prince Dorana." Tu větu řekne s plnou vážnosti a velice tiše aby to slyšela jen ona a ne někdo za dveřmi. "Poskytl jsem Vám čas na přípravu ... a já o Vás nepochybuji. Přesto se zeptám .. jste si jistá že to zvládnete ?!"

Mladá vražedkyně se usmála, když ji princ oslovil, jako lady, ale prozatím mu nehodlala říkat, že se plete. Zdál se jí o něco lepší, jak polovina obyvatel Rudé Baště, ale věřit mu nehodlala. Přeci jen věděla své, nebyla žádná naivní lady, jejíž sen je vzít si prince nebo rovnou krále. Takovým dívkám se vysmívala, pohrdala jimi. "Rozumím tomu,
Vaše Veličenstvo." Odvětí, nemyslela si o něm, že si nějak moc stěžuje, ani život šlechticů nebyl procházkou v růžovém sadu... většinou.
Zdálo se jí to, nebo se jej tou nevinnou otázkou dotkla? Podle jeho zamračeného pohledu soudila, že opravdu ano. Kdyby byla hloupá, právě teď by se začala smát, ale měla natolik rozumu, že na sobě své pobavení nedala absolutně znát. Princ však uvedl vše na pravou míru. "Ach tak, omlouvám se, ale z Vašich slov to vyznělo tak, že jste zatím na žádném nebyl, nechtěla jsem Vás jakkoli urazit." Ospravedlnila se zlatovláska s omluvným úsměvem na rtech. "To opravdu není,
musela to být výborná střela, můj princi." Usmála se zářivě Celaena na prince, opravdu to musela být skvělá trefa, ale pro ni to bylo něco... něco na denním pořádku, kdysi. Její učitel, muž jenž se nazýval králem vrahů, ji několikrát nařídil zabít jelena bez luku... jen holýma rukama a dýkou, byla to součást výcviku. "Musíte být skvělým lovcem, Veličenstvo." Dodá ještě, když na něm opět spočine svýma očima, očima rodu Ashryverů.... rodem, jež přestal existovat. Byla opravdu, jako šelma... naprosto neodhadnutelná a vyrovnaná.

"Váš otec musel být velice vytížený,
můj princi... jistě nebýt králem, našel by si čas na svého syna." Pousměje se dívka mile a v tu chvíli, by nikdo nemohl uvěřit, že je vražedkyní. Zdála se být jen děvčetem, jež mělo čas vdavek. Krásná a jemná, jako lilie.

"Rozumím, Vaše Veličenstvo a budu si to pamatovat." Odvětí stejně mrazivě vážným tonem, jako on mluvil k ní, ani ona nehodlala v této věci žertovat. Moc dobře věděla, jak by to s ní dopadlo, kdyby jej a jeho matku zradila...a kdyby ji chytili. Při představě, že by se vrátila zpět do pracovního tábora... do toho příšerného dolu, ji zamrazilo. I tak ji překvapil tím, jak o ní uvažoval. Věčná škoda? Prospívá? Lady? Jeden z klenotů Králova přístaviště? Kde na to přišel? Podivila se nad jeho slovy a jemně, přímo elegantně sklopila oči v gestu rozpaků. Věděla, že je půvabná, ale s tím ostatním si už nebyla tak jistá. I tak mu věnovala plachý úsměv, jež měla moc dobře nacvičený. "Jsem si vědoma toho, jaký by byl můj trest, můj princi." Odpoví a pak dodá: "Příliš mi lichotíte, princi. Nemyslím si, že bych byla klenotem Králova přístaviště a o to méně jsem lady. Vím, že má smrt nezasáhla Vás,
natož někoho jiného, nač si něco nalhávat?" Opět mu pohlédne do očí, rázně a sebevědomě. Neměla ráda, když jí někdo krmil sladkými řečmi, moc dobře věděla, jak to na světě chodí a byla si téměř jistá, že toho zažila v životě o mnoho více, nežli on, ačkoli byla dost možná mladší. Jediné, v čem byla naprosto nedotknutá byli muži a láska. "I tak Vám ovšem děkuji, jste laskavý."

Princ po svém monologu obrátil svůj pohár vzhůru nohama, zvláštní gesto. Ona však ještě více roztáhla svůj škodolibý, mírně zvrácený úsměv, když princ začne mluvit o trestání lidí, jež se mu postaví do cesty. "A já jsem nesmírně poctěna." Z jejího hlasu téměř čpěla temnota v její duši, v očích jí při tom zajiskřilo.

Teď přijde její úkol, na jednu stranu se těšila, na tu druhou cítila nejistotu. Všimla si, že když princ načal větu... obezřetně pohlédl ke dveřím. Ujišťoval se, zda je někdo nepozoruje, ale mohl si být jistý, že je nikdo neposlouchá? Ani Celaena si jistá nebyla, ačkoli jí instinkt říkal, že se nic takového neděje.
Jeho verdikt ji opravdu překvapil... jistým způsobem. Tak moc ji zajímalo, proč si Cersei Lannister přeje smrt Dornského prince. Co ji k tomu vedlo? Jistě, vztahy Martellů a Lannisterů nikdy příliš nekvetly, ale tohle... ne tohle by ji opravdu nenapadlo. Nebyl to lehký úkol, ani v nejmenším, ale Celaeně se i přes to povytáhl jeden koutek úst výše. Jinak byla její tvář ovšem naprosto kamenná. Chvíli mlčky seděla a nechala si projít hlavou všechno, co musela vzít pro svou misi v potaz. Celaena měla schopnosti i kontakty na to, aby to zvládla... věřila, že svůj úkol splní, ale vždy existovala nějaká možnost, že tomu tak nebude. Buďme realisty.
Po chvíli na Cedrica opět pohlédla. "Jistá... To si nemůžu být nikdy.
Vzhledem k tomu, že zatím nevím, jak dobře chráněn a hlídán cíl je. Nikdo není neomylný, ale můžu Vás ujistit Vaše Veličenstvo, že když někoho chci uštvat, tak nikdy nepolevím, dokud nezemře on, nebo já." Odvětí, aniž by se mu přestala dívat do očí s lehkým náznakem úsměvu na plných rtech.

"Odpusť mi má Lady, ale nemyslím si že víš o čem právě mluvím." Jeho nálada je opravdu špatná, neustále musí myslet na to co se stalo v pokoji Lady Stark i to jak mi polibek vrátila a myslí i na to kdyby tam nezasáhl dotek osudu a mohl vyjádřit své city které k Lady Sanse chová. Zatracený velmistr Pycelle leze kam nemá, porušil tu posvátnou chvilku která byla vyhrazena pouze pro Sansu a Cedrika a ke všemu mu musel za to jeho narušení jedinečné chvilky zaplatit nemalou sumu aby držel jazyk za zuby a stejně tak tam musel zaplatit nemalou sumu kdyby nedržel jazyk za zuby.
"Slova nejsou meče ale i ty mohou zranit." Mírně se pousměje. "Ovšem v tomto ohledu není důvod k omluvám, přeci jen jste neřekla nic co by si  vynucovalo Vaší omluvu."
Řekne Cedrik opět spíše přátelským hlasem, vyznat se v mladém princi byl často oříšek ale nikdy ne tolik jako právě teď.
Jeho nálady a tóny hlasu se měnily jako počasí i když se snažil o to aby byl vyrovnaný a nedal na sobe nic znát, nic méně to nebyl tak dobrý lhář jak si sám o sobě vždy myslel.
"Výborná střela ..." Pronese skoro do prázdnoty. "Buď to a nebo náhoda či štěstí." Cedrik nikdy nebyl moc pokorný ale opět v tuto chvilku překvapoval sám sebe.
"Ale přesto děkuji za uznání." Bez nějakého optání dolije dívce víno a její přítomnost mu začala dělat i radost, alespoň trochu měl možnost se někomu svěřit a víno tohle všechno jenom ulehčovalo.
"Možná jsem skvělým lovcem ale něco mi říká že ani z poloviny tak dobrý lovec jako jste vy.
Celý tento rozhovor už od počátku byl velice neformální i když se oba snažili o to aby to mělo nějakou úroveň.

"Řekněte mi kolik už máte úlovků."
Dle výrazu tváře bylo patrné že nemluví pouze o skolených zvířatech ale že jej zajímá hlavně a především kolik už povraždila lidí. "A požádal bych o trochu konkrétnosti."
"Velice vytížený ..." Cedrik má co dělat aby se pod tíhou vína nezačal smát tomu co právě řekla. "Ano, můj otec byl velice vytížený v pití vína, v chození na lov, rozhazovat peníze vypůjčené od mého dědečka Tywina Lannistra a také pelešit se s děvkama. Souhlasně přikývne hlavou. "Ano .. byl vytížený. Zatne pěsti.
Krom jediné chvilky v životě jej neměl rád a nesnášel svého otce.
"Ať si užívá všech Sedm pekel !" Skoro naštvaně vyprskne tato neuctivá slova na účet svého mrtvého otce. Podívá se na dívku. "Víš kolik slz jsem uronil když můj otec zemřel ?! Ani jednu !" Je vidět že otec mu opravdu leží v žaludku a také že jejich vztah měl opravdu hodně daleko k tomu aby se dal nazvat harmonický.

Dlouze mlčí než se rozhodne k další odpovědi. "A co vy si můžete můžete vědět co já sí myslím ? Tedy se vší úctou ... uznávám že se neznáme a že mezi námi není žádný jiný vztah než to že vy děláte to oč Vás já nebo má matka požádáme a vy zza to dostáváte zlato. Ale ..." Podívá se znovu na ní a do její oči.
"Nikdy jsem neřekl že by mi Vaše společnost nechyběla má Lady ..."
"Zvláště po tomto rozhovoru ..." Pomyslí si Cedrik už jen ve svých myšlenkách. Bezpochyby vypil více vína než měl a když se k tomu přidá trocha upřímnosti a také kousek toho že jej vždy bavilo lovit děvčata metodou chytni a pusť. Výsledek se rychle dostaví.

Znovu vstane od stolu a jde k menší dřevěné krabičce ze které vytáhne menší láhevičku která obsahuje čirou kapalinu, lahvička je opravdu malá a dlouze se na ní podívá a teprve poté opět opatrným krokem dojde k dívce.
"Buďte na sebe opatrná má Lady, věřím že svůj úkol splníte ... ale pokud by Vás zajali, určitě by Vás chtěli mučit. Položí lahvinku k dívce na stůl.
"Pokud by Vás zajali, bude pro Vás lepší pokud sama požijete jed." Tiše povzdechne a skoro až omluvně se na ní podívá. "Mrzí mě že Vám nemohu dát lepší dárek než je tento, ale až se vrátíte pokusím se postarat o to aby jste byla opět opravdu volná." Znovu se pokusí na dívku usmát a jde ke dveřím aby dívku vyprovodil. "Přeji Vám mnoho zdaru má Lady a věřím že se brzy šťastně shledáme."

Vnímala, že princova nálada není není dvakrát dobrá. Nehodlala se sním přít, že si umí představit o čem mluví. Cedric byl princ, ona si prošla mučením a otroctvím... nehledě na to, že se narodila, jako lady.
Na jeho další větu reagovala úsměvem. "To máte pravdu, slova někdy raní více, jak meče." Přitaká a nevinně se usměje. Celkem ji udivila změna v jeho náladě, kdy ještě před minutou vypadal vcelku uraženě. "Nechtěla jsem, aby jste se urazil,
princi..." Odpověděla mu a urovnala si vlasy, jež jí splývaly v copu přes rameno.


Po celou dobu si prince měřila očima, jež dokázaly vidět více, nežli oči běžného člověka, jež nebyl vycvičen tak, jako ona. Viděla věci, jež byly ostatním skryty a dokázala odhadnout lidský charakter.
"Není zač a věřím, že to bylo jen díky Vašim schopnostem, můj princi." Pohlédla na něj s ujišťujícím úsměvem, zatímco on jí dolil do pohárku víno. "Děkuji." Obemkla chladný kov hubenými prsty a elegantně se napila. Víno jí chutnalo a celkem se v něm i vyznala, ale znala i lepší alkohol. Tady na Jihu to bylo víno ovšem vcelku oblíbeným nápojem, nevadilo jí to.
Tichý smích napovídal, že mu vlastně dala zapravdu. "Nenáleží mi porovnávat Vaše schopnosti s mými." Uctivě na prince pohlédla, srdci změť emocí. Tančila přec na tenkém ledu, jediné špatné slovo ji v téhle zlaté kleci mohlo stát svobodu, či dokonce život.

Pronikavě mu pohlédla do obličeje, když jí položil následující otázku. Nikdy to nepočítala, své oběti. Byly jich desítky, ale přesný počet neznala. Nasadila sebevědomý úsměv, plný nevinnosti. "Ku stovce, můj princi. Přesný počet neznám." V očích jí zahořela jakási zvrácenost.

Opět se zdálo, že zvolila špatná slova, když spatřila princovu nenávist k jeho zesnulému otci. Netušila, že mezi nimi byl takto rozostřený vztah. Proto jej nechala, aby se ze své nenávisti vypovídal... nevkládajíc se do toho. Až, když na ni pohlédl a položil jí otázku, na kterou však okamžitě odpověděl jen nepatrně zakroutila hlavou. Upřímně, bylo jí jedno, jaké vztahy mezi sebou v královské rodině měli, či kolik slz mladý princ uronil po smrti jeho otce. "Alespoň máte odstrašující příklad, Vaše Veličenstvo." Poví mu s nicneříkajícím výrazem.

Po princově delší odmlce se jí na tváři objeví, pro změnu polichocený, milý úsměv, s nímž mu pohlédne do očí, oplácejíc mu pohled. "To je od Vás milé, můj princi." Pokývne k němu hlavou na znamení, že si jeho slov váží. Přesto si byla vědoma, že pro ně stejně nic neznamená, netrhalo jí to žíly, nenechala se jimi obelstít. I kdyby to princ myslel upřímně, pro jeho matku jistě neznamenala více, jak poddaní v Bleším zadku.

Když mladý princ znovu vstane od stolu, vražedkyně znovu upije vína, zatímco pohledem vysela na princi. Ten došel k malé dřevěné truhličce, ze které vytáhl maličkou lahvičku. Celaeně bylo ihned jasné co se v ní ukrývá. Princ se na okamžik zastavil, hledíc upřeně na lahvičku nežli se k blondýnce vrátil i s dárečkem v ruce. Viděla jeho snahu, byl milý, ale i tak jí dával jed. Chápala to, ačkoli věděla, že by z ní nikdo nic nedostal, nebylo by to první mučení a ani tehdy neprozradila zhola nic. Vtip byl v tom totiž, že i když jste mučiteli řekli pravdu a vše co chtěl vědět, ve většině případů vám to nepomohlo. Tak proč jim dělat tu radost? "Děkuji můj princi, Vaše starost je milá, postarám se o sebe." Přesvědčivě se na mladíka usmála a převzala si od něj jed a schovala jej za korzet.
"Velice Vám děkuji, vážím si toho,
protože by jste to vůbec dělat nemusel, můj princi." Upřímně mu poděkuje a oplatí mu úsměv, o který se pokusil. Pak Celaena vstane od stolu, kráčejíc za princem ke dveřím, kam ji vyprovodil.
"Bylo mi ctí, můj princi a i já Vám přeji hodně štěstí. Těším se na další setkání." Učiní elegantní pukrle, čímž se nadobro s princem rozloučí a poté zmizí za dveřmi, nechávajíc prince samotného. Konečně mohla pryč z Rudé bašty a Králova přístaviště, jako takového. Nikdo jí tu už neudrží.

Dívka opustila komnaty a on se jen trpce usmál, dívka pro něj nic neznamenala ale i přesto mu na ní svým způsobem záleželo a přál ji úspěch i to aby se vrátila v pořádku do Králova přístaviště. Možná za to mohlo víno nebo to že jej někdo vyslechnul co měl princ na srdci a nebo všechno dohromady  ... ale tu dívku měl rád jako kamarádku.
Zklamaně se podíval na svou židli a tiše povzdech ... pomalu se od dveří vydal k židli kde se znovu posadil a promýšlel další kroky, věděl že by měl informovat matku o tom že dívka již vyrazila splnit to proč ji matka nechala přivést ... ale co pak mohl k ní jít v opilém stavu, tedy mírně v náladě ...

Cedrik seděl na židli alespoň dvě dobré hodiny než začal alespoň trochu pociťovat že účinky vína odeznívají a on se tak může zvednout od stolu a vykročit ke komnatám své drahé matky. Ačkoliv měl nějaký čas aby vypustil ze své hlavy velmistra Pycella i to se stalo v komnatách ... tato vzpomínka nebyla jako vína a ne chtít odejít z hlavy, proto byl Cedrik stále podrážděný i když se snažil aby to na sobě nenechal nijak významně znát.
Cedrik už od malička měl problém že když jej někdo nebo něco naštvalo, trvalo dlouho než jej to "pustilo" a přestal se tvářit jako by chtěl zabít každého okolo sebe pohledem.
Podobně naštvaný jako teď byl snad naposledy když mu bylo šest a milovaný strýc Jaime mu vytrhl meč s broušeným ostřím když chtěl bojovat s Joffreym. Jestli něco Cedrik nesnášel tak to když mu něco bral co bylo jeho ... jako třeba ten čas se Sansou v komnatách.
Ten čas byl jen a pouze Lady Stark a jeho ... jen jejich a vyhraný pouze pro ně ... do doby než je ten starý tchoř vyrušil a Cedrik nemusel mu ještě zaplatit za to aby držel tu svou hubu zavřenou.

Cedrik měl úžasnou schopnost vytočit sám sebe, vzpomínkami na minulost. K jeho naštvané náladě se ještě přidá myšlenka na to jak mu strýc sebral meč a znovu je naštvaný tak jako v moment vyrušení velmistrem.
I když se snažil poté celou dobu alespoň trochu uklidnit a hrát si na to že se nic nestalo, Cedrik nikdy nebyl dobrý lhář a intrikář aby dokázal plně skrýt své pocity, třeba děda poznal hned co si Cedrik myslí ...  když odmítl to aby se zúčastnil boje proti Severu.

Než se zmůže na to aby se uklidnil už stojí před dveřmi od matčiných komnat a zaklepe na její dveře.
Jeho klepání v naštvaností se mohlo rovnat beranidlu které naráží do brány ... po zaklepání a menší chvilce vejde do jejich komnat.  To že je matka ve svých komnatách poznal dle toho že před komnaty stojí stráž.

Venku svítilo slunce, ale to Cersei v tuhle dobu nezajímalo. Myšlenky se jí ubíraly jinými směry. Myslela na Nedda Starka, jehož trosku měli v celách pod Rudou baštou, také myslela na tu vražedkyni, kterou si najal na špinavou práci a pak... neubránila se myšlenkám na svého bratra. Jaimeho neviděla několik týdnů a i kdyby to nikdy nepřiznala, chyběl jí. To on byl mužem, jež jí do života vnášel potěšení a snad i něco, jako lásku. Pokud nebrala v potaz mateřskou lásku ke svým milovaným potomkům... nebo by snad bylo lepší říci, jejich potomkům?

Královna regentka se právě probírala nějakými listinami, když se ozvalo zuřivé zabušení. "Dál!" Pohoršeně vzhlédla od slov napsaných na jednom z pergamentů, aby se podívala, jaký odvážlivec jí tak neurvale buší do dveří. Ve dveřích se objevil její drahocenný syn, ale to nebyla omluva, copak jej neučila chování?! Zelené oči divoké kočky ho káravě probodnou, když mu pohlédla přímo do očí. "Je snad za branami nepřátelské vojsko, že mi bušíš do dveří, jako nějaký neurvalec z Blešího zadku?!"  Vmete mu do tváře podrážděně majestátní lvice. Byla přeci jeho matka a ne nějaká děvka, aby jí pomalu zbořil dveře, ať už byl naštvaný jakkoli moc.

Matka je matka, je to i královna ale vzhledem k situaci která nastala by možná měla matka mírnit trošku své chování ke svému druhorozenému synu, konec konců Cedrik si nebral servírky k Robertovi ale matku měl rád, no a taky láska k matce mu zarazí to aby udělal scénu a začal se s matkou dohadovat nebo na sebe pořvávat jako na tržišti.
Vlastně měla i pravdu, jeho chování nebylo zrovna hodné prince, to že ho Pycell připravil o náladu byla jen jeho osobní věc a problém ... a nesmí jej přenášet na nikoho, tím spíš na někoho na kom mu tolik  záleží. Zhluboka se nadechne aby ještě získal trochu času pro sebe a promyslel si co řekne. "Prozatím žádné vojsko za branami nestojí." Odpoví ji na její otázku ve které lze vyčíst lannisterská arogance, nakonec se ale přeci jen rozhodne změnit své chování i tón hlasu kterým k matce mluvil ale i tak stojí u dveří a nejde blíž k matce.
"Chtěl jsem ti jenom říci že potom co jsem ji dal čas na přípravu ... se konečně cítí připravená a již opustila Rudou baštu." Jeho věta je rozkouskovaná a heslovitá, ovšem nepochybuje o tom že jeho slova pochopí, na rozdíl od případných špehů kteří by bezpochyby taky vyčetli o čem Cedrik mluví .. ale k tomu by museli vědět jisté zkutečnosti aby jim přeci jen dávala trochu smysl.
"Nechtěl jsem to řešit někde kde by to mohl slyšet někdo kdo nemá. Snad mi tedy odpustíš můj neomalený vstup do tvých komnat matko."
Požádal o odpuštění ale přeci jen se neomluvil.

"V tom případě nevidím důvod tvé neomalenosti, drahý synu." Věnuje mu sladký úsměv, za nímž se ovšem skrývala jedovatost, kombinace, kterou nikdo jiný nezvládal tak bravurně jako Cersei. Poté odloží pergament na stůl k ostatním. Svými následujícími slovy si získal matčinu pozornost, že téměř zapomněla na podráždění, které jí způsobil svým neurvalým příchodem.
"Opravdu? Tak to je skvělé, dobrá práce Cedricu. Zdá se, že jsi opravdu velice schopný." Cersei se nesnažila skrýt to, jak mile je překvapena. "Teď jen, aby dokončila svou práci." Dodala však realisticky a pokynula svému synovi, aby přišel blíže.
Prohlédla si ho, znala ho moc dobře, takže nebylo divu, že si dokázala všimnout, že jej něco trápí. "Jistě, to bylo zodpovědné, za to chválím... A tvůj neomalený vstup ti odpustím, ovšem to neznamená, že se to bude ještě někdy opakovat..." Odpoví mu klidným hlasem a mírným úsměvem na rtech. "Možná by to bylo ještě lepší, kdyby jsi se mi i omluvil." Dodá ještě s úsměvem, stále tak klidná a spokojená... přeci jen, vražedkyně jela splnit svůj úkol... úkol, jež jí dala ona.

Cedrik se nechtěl u k těm prokletým dveřím a k celému tomu incidentu už nějak vracet, sice se ještě chystal na to matce nějak odpovědět ale nakonec si to rozmyslel.
Patrně by své milované matce stejně odpověděl něco ve stylu že není potřeba dělat tolik rozruchu kvůli neomalenému zaklepání jak to matka pojmenovala, ovšem raději to nechal být tak jak to je, alespoň se na tuto věc zapomene.
Teprve po gestu kdy jej matka vyzve k tomu aby přišel tak to udělá. Cedrika těšilo že je matka s jeho práci spokojena ale nedával to na sobě znát ani ve výrazu v tváři, jediné co mladého prince donutilo se na moment mírně pousmát je ta představa asi jakou zažije Oberyn až se doví že jeho drahý a tolik milovaný bratr zemřel.
"Bohužel matko, co bylo v mé moci, to jsem zařídil ... více už nejsem schopen patrně zařídit a ani ti přislíbit úspěch. Dal jsem dívce čas, zlato a zajistil i loď ...
vše ostatní už je jen v jejích silách a v její moci. Ale na její obranu musím říci že vypadá schopně."
Podívá se na svojí matku a udělá ještě jeden opatrný krok blíže k ní. "Pokud by ji přeci jen zajali,
dal jsem ji malou lahvičku s jedem, snad pochopí že je pro ní lepší varianta smrt než aby ji mučili a věznili Martellové."
Tiše povzdechne když matka se opět vrací k těm dveřím, jistě mohl to nakonec uzavřít pouhou omluvou, jenom že nechtěl se omlouvat a byl si i jistý tím že ani matka si nepřála aby se Cedrik omluvil, matka by se taky neomluvila. Místo toho odvede řeč jinam a to na to co jej tolik tíží.

Bylo toho spousty co Cedrika tížilo, no tolik zase ne.
Ale byly tu minimálně dvě věci které mladého prince tížili. "Já .." Nevěděl kde začít, možná měl přeci jen mlčet ... a neotravovat s tím jeho matku.
Ovšem teď už začal, a byl si jistý že matka by se nespokojila s nedokončenou větou, kterou vlastně ani pořádně ještě nezačal. "Slíbil jsem si že ti to nikdy neřeknu, ne protože bych si tě nevážil ale protože tě mám rád a chtěl jsem tě toho ušetřit." Zhluboka se nadechne. "Strýc Jaime mi říkal ať ti to raději neříkám, ale nepřipadá mi správné aby jsi o tom nevěděla ... řekl jsem to jen strýci a nikomu jinému." Znovu pohlédne matce do očí a pak je znovu sklopí.
"Pamatuješ si na to když jsem byl na Casterlově skále ?" Zeptá se i když Cedrik zná už teď její odpověď a proto nečeká a pokračuje ve vyprávění.
Můj děda opustil Casterlyovu skálu a já se stal dočasným Lordem Casterlyové skály ... procházel po Skále abych měl jako Lord přehled a poté jsem se vrátil do jeho pracovny." Čím víc mluví, tím víc se mu přestává chtít mluvit a ještě víc sklopí oči.
"Byla tam dívka ... měla zlaté vlasy, tak jako ty nebo já ... musela chtít asi něco ukrást a já ji v tom vyrušil. Varoval jsem ji ať se nepřibližuje a vytasil jsem meč ... jenom že ona neposlouchala a mluvila o tobě, znala tě ...
mluvila neuctivě a já jsem ji řízl mečem do tváře."
Na tento okamžik si Cedrik pamatuje velice dobře kdy krásnou tvář dívky začala zdobit její krev a Cedrik se na ní arogantně usmíval. "Než přišla stráž,
přísahala mi že mě zabije ale hlavně ... hlavně ..." Cedrik nechce urazit matku ale neví jak tuto větu říci.
"Vykládala o tobě a o strýci Jaimem že ..." Nezmůže se na konec věty.

Cedric se pomalu začal přibližovat, zatímco královna matka seděla s úsměvem na rtech za svým stolem. "Je mi jasné, že ty s tím již nic neuděláš... Byla to pouhá konstatace naší věci, synu." Pousměje se na něj, když domluví. Pak se zamyslí, pohled sklouzl na jeden z papírů, aby po chvilce opět zvedla pohled ke svému synovi. "Líbí se mi, že jsi opravdu myslel na všechno... a také to, že jí považuješ za schopnou. Ovšem,... ani já do ní nevkládám příliš naděje, ačkoli jsem ji k tomuto úkolu vybrala." Dodá a lehce nadzvedne obočí, nad jeho povzdechnutím... Omluva nikde. To, že ona by se neomluvila, přeci neznamenalo, že by toužila po tom, aby se její syn choval stejně. Pokud by se ovšem jednalo o někoho jiného... to by očekávala, že se syn neomluví a dokonce by ho za to i pochválila, ale takto... Jenou byla jeho matkou a královnou! "Zdá se, že hrdost mého syna mu nedovoluje, aby se mi omluvil..." Poznamená jedovatě Cersei, na tváři vychytralý úsměv. "Snad jsi to neokoukal od svého bratra. Jeden hlupák v rodině stačí... Tedy, ne že bych tvého bratra nemilovala, tak to není... Řekněme jen, že není mužem na svém místě." Další úsměv, jež věnovala synovi, nežli se zahledí z okna.

Po chvíli se Cedric ozval znovu, Cersei poznala, že jí chce zdělit něco,... tíživého a tak k němu obrátila svou tvář. V očích měla upřímný zájem a starostlivost matky, jako by jí podrážděnost úplně opustila. Nechala jej mluvit, bez pobízení, či jiných věcí... věděla, že se rozmluví, ačkoli neměla tohle protahování příliš v lásce... u Cedrica jí udělat výjimku nedělalo problém, ne až takový. Hned při jeho prvních slovech se jí ve tváři zpočátku usadil údiv, obočí povytažené vzhůru, oči upřené na něj.... Slíbil si, že jí neřekne o čem? Co to mělo znamenat? Chtěl ji v něčem obejít, zatímco to řekl Jaimemu? Nezajímalo jí to, že jí chtěl něčeho uchránit... byla lvice, nepotřebovala aby ji chránil! Alespoň, že měl tolik rozumu a nakonec ho svědomí dokopalo k tomu, že se jí to odhodlal říci. Jen lehce přikývla na jeho, spíše řečnickou, otázku a poslouchal, zvědavá, co z něj nakonec vypadne.

Upřímně ji to... překvapilo, rozčílilo, pobavilo? Asi všechno naráz, nebylo těžké, aby si domyslela o koho šlo. Lhara Lannister... ta závistivá mrcha. Cersei se pousmála, záludněji, nežli kdy Cedric mohl spatřit. "Opravdu netuším, proč jsi mi o tom nechtěl říci? Myslíš, že mi může ublížit.... něco takového?" Pohlédla synovi do očí a ačkoli jí ten úsměv z tváře nezmizel, její pohled byl tázavý. "Nemůžu říct, že by mě nepobavilo...a nepotěšilo to, že jsi tu dívku, alespoň trochu zranil..." Zazubí se na něj. A pak.. moc dobře věděla, co Cedricovi o ní a jejím bratrovi vyprávěla... Cítila zlobu, ale zároveň... ta holka jí za to přeci nestála, no ne?

"Ta dívka, jak jsi ji nazval je má sestřenice Lhara Lannister. Pouhá závistivá nicka,
jež vždy chtěla to, co mám já." Zavrčí královna regentka, jako by se jednalo o pouhý hmyz, jež poletoval kolem. "To co ti napovídala jsou pouhé lži, pomluvy, které šíří, protože mi touží ublížit. Nic jiného, drahý synu. Nelam si s tím hlavu Cedricu." Povystrčila hrdě bradu a usmála se na syna. Byla hrdou matkou, tak moc, že si to nikdo nedokázal ani v nejmenším představit. "Je to odpad našeho rodu, nehledě na to, že za tu výhrůžku zaplatí... o to se neboj!" Dodá ještě a upije vína z pohárku. "Udělal jsi správnou věc, zakročil jsi a to je dobře. Jen doufám, že už tě nikdy nenapadne přede mnou něco tajit. Mě ochraňovat nemusíš, to mi věř synu." Nakonec se na něj znovu pousměje, ale v jejích očích bylo jasně patrné, že nežertuje.

"Ano ... naší věci." Poví matce se stejnou vervou a odhodláním jako minule kdy Cedrik prohlásil její věc za jejich věc a dal tak najevo že svojí matku podporuje a bude při ní stát i když Cedrik ve svém vnitru měl pochybnosti o této věci, přeci jen proč vraždit někoho kdo není vzpurný a dělá přesně to co chceš.
Matka měla na to patrně jiný názor a nebo bylo v pozadí něco co bylo mladému princi skryto. Nechtěl ani zdát důvod, matce už to jednou říkal ... udělá prostě to co se od něj očekává a víc vědět nemusí. Čím méně toho ví, tím je to vlastně lepší. Přesto však si přál úspěch této společné věci a to z důvodu že si přál vidět bolest v srdci prince Oberyna a také dívka kterou tam vyslal mu nebyla až tak ukradena. Na jeho tváři se objeví mírný náznak úsměvu když jej matka pochválí. "Chtěl jsem počítat se všemi možnostmi ... úspěch si přeji stejně jako ty, ovšem jenom naprostý blázen by nepočítal i s případným neúspěchem."

Úsměv zmizí kdy se matka nenechá obalamutit řečmi ve snaze odvést řeč jinam aby už nechala dveře na pokoji a nechtěla po něm aby se ji omluvil. Doufal že matka pochopí že se nechce omluvit, ovšem matka byla lvice a její zarputilost ji nemohl odepřít. "Omlouvám se ..." Řekne neochotným hlasem ... znovu matka vyhrála.

Poslouchá co matka říká o Joffreym a jen tiše souhlasí, měl na paměti co mu říkal Lord Tywin. "Opatrně matko,
Joffrey je král a mohl by to brát jako zradu." Dovolí si ji upozornit že není tato slova vhodné říkat hlasitě.

"Ne matko, nemyslím si že by tě tato slova mohou ublížit ... jen .. já.." Podívá se ji opatrně do očí.
"Nechtěl jsem tě urazit a nechtěl jsem aby sis myslela že tomu věřím. Vím že člověk v naštvanosti řekne ledasco,
vím že se snažila dostat do naší rodiny rozkol a znejistit mě.
Nevěřím ji její slova." Řekne odhodlaně, už zkutečně asi těmto slovům věřím ale na Skále to vypadalo docela jinak, byl vnitřně zlomený a trvalo mu než její slova vypudil ze své hlavy.

Byly to nebezpečné myšlenky i slova.

Nakonec se pousměje ale nepřekvapí jej její slova, věděl že to je Lannister a těšilo jej že rozpoznal onen plevel v rodinně o kterým jeho děda mluvil. Je rád že jej matka utvrdila v tom že šlo o pouhé slova lži a nemusí na to myslet.
Souhlasně přikývne. "Odpad rodu ... ona a Skřet ! Dal bych všechno co mám a ještě víc abych dokázal smést tyto dva z povrchu." Nikdy neměl Tyriona rád, i když je pravdou že Cedrik svůj názor na něj přebral od Tywina a matky ... malá zrůda co zabila vlastní matku jenom proto aby se dostala na tento svět. Když už si vynutil svůj život tím že zabil vlastní matku, měl by k němu přistupovat jinak ... a víc se snažit splatit rodu smrt jeho matky. Ne místo toho ten malej trpaslík spí z děvkama, nasává víno ... a ne a ne zemřít třeba na to že by spadl ze schodů po tom co vypil několik číší vína.
"Ať se propadne do všech Sedmi pekel ... "

Podívá se matce do očí když mu říká o tom že nemá nic tajit.
"Slibuji že už před tebou nebudu nic tajit." Pokusí se o úsměv a však teď je ještě víc na vážkách zda matce říct o tom co se odehrálo v pokoji Lady Stark a co velmistr Pycell vidět ... přeci jen byla to ona kdo by mohla zakročit a ochránit jej kdyby velmistr hodlal porušit její dohodu mlčení.

Cercei se na syna usmála. "To bylo moudré, synu." Pochválila jej, v reakci na to, že myslela na vše. Byla na něj hrdá, doopravdy byla.

Úsměv se ovšem změnil, když se jí syn omluvil, byl to triumfální úsměv... Ona vyhrávala vždycky, byla přeci Cersei Lannister, lvice a královna, a ani tentokrát to nebylo jiné... ačkoli se tentokrát jednalo o nepodstatnou věc. "V pořádku..." Pokynula k němu hlavou a více to nerozebírala, tu věc brala za uzavřenou.
"A já jsem jeho matka a královna.
Nikdy bych jeho vládu nezpochybnila a vždy ho budu podporovat, jen si musíme uvědomovat skutečnosti,drahý synu."

Hleděla na něj, přemýšlela, jak se zbavit další nepohodlné osoby... závist je jako jed. Bylo jí jasné, že i on pochyboval, ale zároveň věděla, že Cedric ji má natolik rád, že pochybovat nemohl dlouho. "Nikdy bych si nemyslela, že tomu věříš a neurazil by jsi mě. Každopádně jsem ráda,
že tomu nevěříš, jsou to sprosté a závistivé lži." Uhladila si záhyby šatů a pak se jemně na syna usmála.

"Ano, také by mne to potěšilo,
ale vše bych pro jejich odstranění neobětovala,
za to nestojí." Souhlasně se na něj usmála téměř, jako by se v jejích očích zableskla spiklenecká jiskřička.

Jakmile mu kladla na srdce, že už jí nemá nikdy lhát, syn souhlasil. Slíbil jí, že už jí nikdy nebude lhát. Cersei se spokojeně usmála a vstala. "To jsem ráda, protože to ušetří spoustu hloupých nedorozumění a starostí navíc." Položila synovi ruku na rameno a pohlédla mu hluboko do očí, věděla... poznala, že jej trápí ještě něco. Jeho úsměv nebyl upřímný."Copak tě ještě trápí Cedriku?" Pronese k němu milým, ale nekompromisním hlasem.

Matčina chvála jej sice těšila a hřála u srdce, ovšem její vítězný úsměv který vystřídal ten mateřský, se mu líbil o to méně. Cedrik nebyl zvyklí že by před někým měl sklonit svoji hlavu, na to byl mladý princ až moc hrdý aby se omlouval, jenom že tohle byla jeho matka i královna, zde patrně nemohl nedovolit si neomluvit se za svojí malou nezdvořilost. To poslední co si přál bylo naštvat ještě více svojí matku. Cedrik si byl dobře vědom svých nepřátel které si už stačil za svůj život udělat ... ale vždy razil své heslo "Je mi lhostejné že mě celý svět nenávidí, hlavně když mě matka miluje. Byl si vědom toho že jej matka má ráda, také si toho velice vážil ... proto neochvějně sloužil své rodině ... tedy především matce a Lordu Tywinu.
Proto souhlasil a kývl na to že matce pomůže získat do Králova přístaviště tu dívku o kterou žádala, proto souhlasil že se sní setká a zajistí aby vykonala co si matka přeje a také proto dal stranou svojí hrdost,povýšenost a omluvil se matce i když omluva pravděpodobně nebyla až taková jakou si matka představovala ... přesto ale to byla omluva. "Já si je uvědomuji,
ale vím že ty a děda mu budete dobrými rádci i když jak znám svého bratra ... nebude to až tak snadné." Více se k tomu vyjadřovat nechtěl, matka je matka a Joffrey je král ... a Cedrik měl na paměti co mu děda říkal o slovech zrady.
Nechtěl uvíznout jako prostředník v případných sporech mezi matkou a bratrem. Ovšem kdyby si měl vybrat stranu na kterou by se přidal ... stál by věrně po boku své matky.

Cedrik se spokojeně usmál když jej matka ujistila v tom že slova která ta žena jménem Lhara řekla byla jenom lež a nemusel si tím více trápit. Je totiž pravdou že mu to dlouho hlodalo v hlavě, dokonce tomu i málem uvěřil ... ovšem Lhara jeho mysl více nezvyklala a její slova se mihla účinkem.

Nakonec se Cedrik znovu pousměje když matka potvrdí jeho slova o odstranění těch dvou, těšilo jej že není na tomto světě ve svých myšlenkách sám. Ačkoliv měl strýce Jaimeho moc rád, myšlenku na odstranění Skřeta by mu nesvěřil.
Věděl že mezi nimi je bratrské pouto. Jestli se někdy na někoho mohl opravdu Cedrik spolehnout ... byla to matka. Matka by jej nikdy nezradila ... alespoň v to doufal i věřil.

Nebylo to lhaní, pouze jisté zamlčení některých informací z taktických důvodů ... alespoň nějak takto by Cedrik popsal slovy svoje neuvědomění matky o těch věcech s Lharou. Díval se ji do očí když šla k němu a podívala se ji na ruku kterou mu dala na rameno.
Jak se zdá zdejší návštěva bude delší než Cedrik si přál. Slíbil matce že nebude zamlčovat jisté věci a teď jej znovu vyzývá k tomu aby řekl co jej trápí. Prvně se chtěl svěřit, ale teď se to nezdálo jako tak snadný úkol, jako právě před chvilkou.
Očekával že se bude matce muset někdy opět svěřit aby dostál svému slovu který ji před pár minutami dal. Ovšem neočekával že to bude tak brzy. Nechtěl znovu zklamat matku a tak bude muset říci co jej tíží a nebo se ji snažit nalhat že je všechno v pořádku a že se jedná pouze o únavu. Jenom že Cedrik nebyl tak dobrý lhář, navíc těžko bude syn přesvědčovat svojí matku která jej zná lépe než on sebe.

Možná přeci jen bude lepší když se Cedrik svěří matce, konec konců kdo jiný než vlastní matka by dokázal své děti ochránit před případnými problémy. Měšec zlata byl pádný argument aby zavřel velmistru pusu, proto se Cedrik pojistil aby mlčel jako hrob a proto mu věnoval dva měšce zlata ... dokonce i zajistil to aby kdyby se náhodou velmistr Pycell rozhodl mluvit ... potkal daleko horší osud než je smrt. Popravdě dopadnout případně jako on, tedy nemít dlaně, oči, jazyk ... i Cedrik by raději volil smrt než tento osud.

Ale velmistr ještě nikde nemluvil, nebo se to alespoň Cedrik ještě nedověděl a tak velmistr se mohl těšit z toho že má oči, jazyk i ruce na svých místech. Neochotně se podíval matce do oči.
"Já jsem ..." Tiše povzdechne.
"Udělal jsem něco co jsem neměl. Políbil byl jsem přátelsky Lady Sansu a viděl Nás přitom velmistr Pycelle." Jeho hlas je skoro až zlomený ale přesto se rozhodne nést před matkou všechny důsledky svého počínání. "Vím že se to nemělo stát, ale stalo se to ... jen přátelský polibek ...
nic víc." Je pravdou že přátelský polibek vypadá přeci jen trochu jinak ale nepochoval o tom že matka pochopí co se pod přátelským polibkem opravdu skrývá. "Lady Sansa za nic nemůže matko ... jestli hodláš z toho vyvodit nějaké důsledky ... jsem připraven jim čelit."
Odhodlaně zvedne hlavu a znovu je to ten sebejistý Cedrik, neměl z matky strach ... měl pouze starost o Lady Sansu ale věřil tomu že matka se postaví za svého syna a zastane se jej bez toho aby hrozily nějaké další problémy nebo toho aby se snad chtěla Sanse mstít.

Cedricova neochota podívat se matce do očí, Cersei málem vytočila. Jenže nechala to být, jelikož to nakonec zvládl... chuť jej přerazit následovala až potom. Jediné co ho zachraňovalo, byl fakt, že si byl vědom, co za hloupost provedl. Přátelský polibek... dokázala si představit, jak moc přátelský byl... ta malá zrzavá běhna si snad myslela, že může zamotat hlavu jejímu synovi! tomu nepravému! Cercei moc dobře věděla, že k ní Cedric cítí něco více, nežli by měl. Už jen to, že o ni jevil takovou starost! Jenže netušila, že natolik bláhový, natolik naivní, že ji políbí! A aby toho nebylo málo, nechá se přistihnout tím starým bláznem!

Královna matka se musela zhluboka nadechnout a pak pomalu vydechnout, aby se trochu uklidnila. Musela ocenit Cedricovo odhodlání a ochotu nést za svou hloupost odpovědnost. Královnin pohled byl naštvaný, naježená, jako lvice. "Tohle se nesmí nikdo dozvědět!" Zavrčela v první řadě. Načež spustila ruku z Cedricova ramene. "Nechápu, jak jsi mohl něco takového dopustit! Taková bláhovost, hloupost!" Musela se z toho nejdříve trochu vyštěkat a jeho trochu podusit. "Předpokládám... doufám, že jsi to už do jisté míry vyřešil!" Zavrčí, namysli měla samozřejmě velmistra. Každý věděl, že jeho loajalita patří jen penězům, a že rád mluví, pokud vidí, jak se blýská zlato.

"Také doufám, že to bylo naposledy,
co se to stalo. Sansa je budoucí ženou tvého bratra, a ačkoli chápu, že je těžké odolat, tak půvabné dívce, tobě je zapovězená. Tudíž doufám, že máš dost rozumu... vzpomeň si na svá slova o zradě, jimiž jsi mě před okamžikem varoval." Pohlédne na něj, zlost ji už pomalu opouštěla a tu nahradily obavy. Jestli velmistr Pycelle promluví, bude opravdu těžké ochránit Cedrica a ještě těžší Sansu. Tu sice příliš chránit nechtěla, ale měla k tomu jisté důvody.

"Myslím, že jsi se za to potrestal sám,.. vlastní hloupostí. Důsledky z toho vyvodit tudíž nehodlám, synu."Jeho zlomenost ji trochu obměkčila.

Znal už svoji matku přeci jen nějaký ten pátek a nemusela nic říci, už jenom dle jejího hlubokého nádechu a pomalého vydechnutí chápal jak moc šlápl vedle a jak matka bude patrně zuřit.
Ne tento den opravdu nevychází podle plánu Cedrika, tento den by se dal nazvat dnem blbec.
A Cedrik se nepletl, při pohledu do její tváře pociťoval to co ostatní když se na ně matka hněvala, ačkoliv to nebyl pohled který by vídával často ... tak jej tento pohled vždy děsil. Nevěděl jak na něj adekvátně reagovat, zda jen mlčet a dělat že tam není nebo se zkusit něco říci aby ji trochu obměkčil, ovšem pokus se nějak ospravedlnit by znamenal patrně momentálně sebevraždu a tak ji nechá se vyvztekat.
Stojí tam tak jako před několika lety když ještě neunesl ani meč a jeho matka jej v komnatách seřvala za nespočet hloupostí. Ovšem tohle bylo jiné, nebyla to maličkost a on si to dobře uvědomoval, copak ale mohl neuposlechnout své srdce ?

"Vyřešil jsem to ..." Řekne tiše tak aby matku ještě víc nenaštval.
To je jediná věta na všechny její slova. Nemělo smysl se ospravedlňovat, vymýšlet si nebo lhát ... nakonec kdyby věděl že matku nenaštve tak by se usmál. Očekával totiž že to bude daleko horší, nakonec krom několika minut uječené scény to dopadlo jak se zdá velice dobře. Tedy ... vyvázl vhledem k okolnostem dosti lacino z této situace kterou právě natropil. "Děkuji ... já myslím ... vlastně mám další své povinnosti. Děkuji ti že jsi mě vyslechla ..." Mírně se pousměje a teprve potom se otočí k ní zády a odejde z jejích komnat pryč ...

Povinnosti. Nič než samé povinnosti. Takto to bolo odo dňa, čo si prvý raz obliekol biely plášť. Dalo sa to čakať. Kráľovská garda slúži kráľovi. Bratia v bielom nemajú nárok na titul, zem ani rodinu. Pre svojho panovníka obetujú všetko. I svoje životy. Tým pádom na nejaký súkromný život a voľno nemajú nárok. Jaime sa nikdy nesťažoval. Síce bol neustále v jednom kole, nebolo to tak, že musel celé dni drhnúť podlahu ako sluha či vykonávať inú náročnú prácu. Samozrejme, mal aj náročné povinnosti. Odhliadnuc bitky, tréning sa však nedal nazvať ničím iným ako oddychom. Poriadny súboj človeku prevetralo hlavu. Čo považoval za skutočne nepríjemné povinnosti, bolo sprevádzanie hostí a inak hocijaká interakcia s hlupákmi, ktorým to skrátka kvôli ich postaveniu nemohol vmiesť do tváre. A potom tu boli tie chvíle, kedy všetko čo musel robiť bolo stáť pri dverách ako strážny pes a hodiny sa nepohnúť z miesta. Práca síce nenáročná, no veľmi nudná. Či ju nenávidel? To sa líšili od miesta kde stál a od účelu. Najviac nenávidel, keď musel ako psík prešľapovať pred komnatami kráľa a naslúchať vzdychom jeho kuriev za dverami. To ho už našťastie nikdy nečakala. Kráľ bol mŕtvy. A jeho synovec zatiaľ o žiadne kurvy nejavil záujem. Znepokojujúce bolo, že sám Jaime netušil, či je dobre alebo zle. Joffrey ani z ďaleka nebol z jeho detí jeho obľúbenec. Teda pardon, z Cerseiných detí.
I keď členovia gardy boli nesmierne zaneprázdnení ľudia, občas sa našli chvíle, kedy nikdy nepotreboval ochrániť, kedy ich kráľ len zamával rukou a na malú chvíľu ich prepustil z ich únavnej služby a oni sa mohli vybrať za oddychom, za akoukoľvek zábavkou chceli. Ak mohol, Jaime tieto chvíle najradšej trávil so svojou drahou sestrou. A tak i teraz, keď už preňho nebolo viac povinností, ktoré by vyžadovali jeho pozornosť, zamieril si to dlhým schodiskom ku komnatám kráľovnej.
S ľavou rukou ledabolo položenou na rukoveti svojho meča a s bielym plášťom šuštiacim mu za pätami sa trochu zrýchleným krokom prirútil až ku dverám svojho dvojčaťa. Zdvihol svoju druhú ruku a mocne zabúchal na dvere.

Cedric měl opravdu štěstí, že jej královna neměla náladu ještě více přidusit, či snad jeho, či tu malou severskou husu potrestat. Byla to jedině její dobrá vůle, že ho syna nechala tak lehce vyváznout ze svých spárů. A ještě se uvidí, zda se to zlatovlasé ženě vyplatilo. Jen lehce přikývla na jeho stručnou a vyhovující odpověď, načež se jí na tváři roztáhne něco jako úsměv. "Tak to je jedině dobře..." Pronese tichým, chladným hlasem. Už ji unavovalo neustále řešit problémy svých dětí, neustále za ně něco žehlit... ale milovala je a proto je nenechala se utopit v brouzdališti jejich problémů.

Když se nakonec Cedric rozloučil a opustil s poděkováním její komnaty, opřela se svým pozadím o psací stůl a vyčerpaně si čelo zapřela o ruku. V jiné situaci by hlavu nesklopila, ale teď byla sama, nikdo ji nemohl vidět. Musela vymyslet, jak zařídí, aby se tohle tajemství opravdu nedostalo na povrch.... nebo alespoň ne k Joffreyho uším.

Z nepříjemných myšlenek ji vyrušilo silné zabušení na dveře. Vzhlédla... v očích vztek, kdo ji ruší pro změnu teď? Podle toho, jak silně dotyčný zaklepal bylo jen málo možností a těmi byl její otec nebo milovaný bratr. Doufala v to druhé...
"Vstupte!" Zvolala ke dveřím, aniž by se pohnula a vyčkávala až dotyčný za dveřmi vejde v její komnaty.