Lokace: Komnaty v Rudé baště

Úsměv jež jí Cedric věnuje ji zahřeje u jinak prohnilého srdce. Po tom co ji osloví, se její pohled, ale trochu změní... je v něm očekávání. On na ni zdvořile kývne a po té vysloví tu očekávanou, krátkou a jednoduchou větu o třech slovech. V odpověď se mu dostalo Cerseina zářivého úsměvu, v němž se zračila pýcha. Bylo pro ni uspokojující, že alespoň jeden z jejích synů je schopný splnit své záležitosti. "Výborně..." Zavrká spokojeným hlasem zlatovlasá královna. Hned na to souhlasně přikývne na synova další slova, a když jí uvolní cestu, rozejde se po jeho boku do jeho komnat.
Ticho, které na okamžik nastalo opět přeruší Cedric svou otázkou. Samozřejmě, že poznala z jeho hlasu tu zkrytou starost, i to, jak moc se ji právě snažil zkrýt. Nechala to však být, alespoň pro tentokrát... neměla chuť to právě rozebírat. "Tvé obavy byly bohužel oprávněné..." Začala s povzdechem nad tou mrzutou nedávnou událostí. "Tvůj bratr Sansu ohrožoval.... mečem." Vyrazila ze sebe nezvykle rychle, protože věděls, že to syn neuslyší rád. "Neboj se... nechtěl ji probodnout... ne tak úplně." Ušklíbne se. "Obvinil ji z cizoložství... a hodlal se ujistit o... o její nevinnosti." Královna regentka se pokusí o uklidňující úsměv, zatímco dojdou ke dveřím jejich cíle. "Zasáhla jsem však včas... dokonce mi v tom pomohl Tyrion." Zasměje se povýšeně... "Odvedla jsem lady Sansu do jejích komnat... Je jen vystrašená." Ujistila ho a pak vešla do jeho pokoje, když jim stráže otevřeli dveře. Došla až ke stolu, kde se usadila na jednu ze židlí. "Tak... teď k věci drahý."

Kráčel hrdě po boku matky, bylo velice příjemné vědět že i kdyby se proti němu stavěl celý svět, tak že matka bude vždy při něm. Tywina respektoval, vzhlížel k němu a chtěl být jako on, ovšem matka je ta první za kterou jde se svěřit když jej něco trápí.  
Když jej Cersei pochválí, cítí se uvnitř sebe opravdu šťastný a je sám na sebe hrdý že splnil to oč jej matka požádala i když to nebyl až tak snadný úkol jak by se mohlo na první pohled zdát. "Udělal bych pro tebe vše." Odpoví tónem hlasu ve kterém je respekt a upřímnost.

Mlčky naslouchá tomu co mu matka říká a zlostně sevře pěst když ji vypráví o tom co chtěl bratr udělat, jediné co jej na tom co říkala matka těšilo, bylo pouze to že matka Sansu ochránila. Netěšilo jej že měl pravdu a že se vyplnili jeho obavy z Joffreyho. Ovšem jen zatnutá pěst je to jediné jak momentálně zareaguje, neřekne na to jedinou větu, jediné slovo nebo náznak vzdoru. Nechtěl o tom mluvit, i když v něm byla zlost. Nechtěl o tom mluvit na chodbě kde může kde kdo přijít.

Když stojí před jeho komnaty, vpustí matku dovnitř a podívá se na jednoho muže z Královské gardy jehož jméno ani neznal.  "Nepřejeme si být rušeni."

Muž na slova prince reaguje přikývnutím hlavy a jen co vejde do svých komnat i Cedrik, muž ve zlaté zbroji zastoupí dveře tak aby tam nikdo nemohl vejít nebo poslouchat co si říkají, i když poslouchání přes dubové dveře  by byl nesnadný.
Usadí se ke svému stolu naproti matce a odsune talíř s jídlem kterého se ani nedotknul.
"Chtěl jsem do války proti Robbu Starkovi ale místo toho jsem dostal úkol strážit budoucí královnu." Řekne tuto větu s úšklebkem, aby vysvětlil své obavy které k Sanse má a proč požádal matku aby navštívila Joffreyho komnaty. Snad v tom matka nebude více šťourat a uvěří této větě i když věta obsahovala neúplné informace jako třeba že to že mu úkol zadal děda je vedlejší, protože by ji chránil a opatroval i přes samotným králem i bez jeho pověření.

"Máš pravdu, teď k věci." Pohlédne matce do očí. "Jak jsem řekl, tu dívku kterou si po mně chtěla abych ji nechal osvobodit tak se stalo. Nebyla to levná investice a už vůbec se neptám na důvody proč jsi po mně chtěla abych to zařídil ... jistě máš k tomu své důvody a já je nemusím znát." Pousměje se na matku. To že se nemá ptát na věci do kterých mu nic není se naučil u svého děda na Casterlyově skále.
Byl ti svěřen úkol a co k němu potřebuješ vědět tak víš, o víc se nestarej. "Ta dívka ... měla by se dostat do Přístaviště každým dnem ... jak bude v Králově Přístavišti tak mi muž bez kterého by se její propuštění nemohlo uskutečnit, dá vědět."
Na chvilku se odmlčí. "Jestli si přeješ ... setkám se sní .. jen mi vyřiď co mám vzkázat."
Ochotně se nabídl že se s dívkou o které moc nevěděl setká on sám. Matka patrně měla jisté důvody proč celou věc řešila přes Cedrika, tedy její propuštění ... a napadlo jej že matka se sní patrně nebude chtít setkat.

Synova slova o tom, že by pro ni udělal cokoli Cersei neskutečně potěšila...
Na její vylíčení události, jež se stala v králových komnatách Cedric po celou cestu ani jediným slovem nezareagoval. Musela uznat, že je chytrý. Když pak oba vstoupili do synových komnat a Cedric zařídil, aby je nikdo nerušil, oba se usadili ke stolu.
Jeho první věta královnu mírně zarazila. Jistěže věděla, že její syn touží stát se rytířem a přislíbila mu výcvik od samotného Jamieho, ale o válce nebyla řeč. Ve chvíli, kdy na něj pohlédla byla v jejím výrazu znát starost. Její otec, lord Tywin naštěstí zakročil k její spokojenosti. Nadruhou stranu v Cedricovi viděla svého bratra, nechtěla udusit jeho osobnost, ač ho chtěla ochraňovat sebevíc. "Promluvím s tvým dědem... a uvidíme co se dá dělat." Usměje se na Cedrica. "Más spoustu času... válka ještě nezačala, ač to vlčí štěně svolává své vazaly a buduje armádu." Zavrčí zlatovlasá královna. "Ale budeš každý den trénovat se strýčkem Jaimem... nejméně pár měsíců. Pak tě třeba lord Tywin vezme sebou do války, i kdyby to nebylo hned po vypuknutí bojů." Přislíbí mu, ač s těžkým srdcem.
Jakmile však Cedric po jejím vybídnutí začne mluvit k věci, kvůli které se setkali především, zatváří se opět hrdě. "Výborně, jsem na tebe hrdá." Usměje se na něj. Bylo jí jasné, že to není lehký a už vůbec laciný úkol. Dle toho co slyšela si říkala za své služby velké částky, ale ta dívka byla ve svém oboru jedna z nejlepších a to bylo důležité. Ačkoli o tom to, že se nechala chytit moc nevypovídalo, byl to však sám král, její drahý manžel, kdo se jí rozhodl zbavit. Bylo to ze strachu a nakonec ho stejně zabili, někdo mnohem méně dobrý, nežli byla ona dívka. "Samozřejmě, že to nebyla levná investice a ani nadále nebude." Pohlédla na něj s lehkým úsměvem. "Byla bych ti vděčná..." Usměje se Cersei na Cedrica vděčně v odpověď na jeho nabýdku, že se s dívkou setká on. "Zmínila jsem se ti o tom, co je zač?" Optala se jen tak mimochodem a hned pokračovala dál. "Chci aby jsi jí ve všem vyhověl... Tedy téměř ve všem, jako je oblečení, jídlo, zlato a služba léčitelů." Vyjmenovala mu první instrukce. "Také jí sděl, že pro každého z Králova přístaviště bude Lilian Gordaina, dcera obchodníka z Meerenu a nová služebná v Rudé baště." Lstivý úsměv se královně regentce skvěl na tváři. Vše měla promyšlené. "Vzkaž jí, že její první úkol je Doran Martell, a že nestrpím žádné pochybení, nebo zkončí tam, odkud jsme ji vytáhli... tam kam patří." Pohlédne synovi do očí, ovšem tentokrát byl v jejím pohledu jen chlad. "Ohledně práce, kterou by měla jako služebná na hradě vykonávat je to vlastně jedno... někam ji přiřaď." Dodá nakonec s lehkým zamyšlením.

Neočekával že by jej matka podpořila zrovna této ctižádosti jako je jít do války, ačkoliv neměl rád překvapení, tohle jej příjemně překvapilo. "Děkuji ... já ..."
Ani neví jak vyjádřit svojí radost nad přislíbenou přímluvou své matky u svého dědečka. "Ano budu trénovat každý den ... já .. já .." Celá věc se mu rozleží v hlavě a jeho radostný výraz v jeho tváři zmizí a zatváří se velmi vážně. "Ne. Neptej se prosím. Není to tak že bych nebyl rád za to že se mi snažíš pomoci ... jsem ti za to velice vděčný, ovšem bojím se děda by proto neměl pochopení a viděl by v tom slabost. Budu muset jej o tom přesvědčit sám ... i když nevím jak." Na chvilku se nad tím zamyslí kudy by byla cesta k úspěchu aby přesvědčil svého děda o tom že odmítnout jeho služby byla chyba a že by měl své rozhodnutí upravit.

Všimne si pohledů matky, která jej sleduje pohledem který může snad jen matka věnovat svému dítěti, nikdo jiný. Mateřský pohled který dokáže mladého prince zahřát u srdce. "Děkuji, jsem potěšen že jsem splnil to oč jsi mě požádala." To že mu matka řekne že je na něj hrdá jej snad potěší ještě více než její mateřský pohled. Neslýchal často že by na něj někdo byl hrdý a rozhodně jej tato pochvala která by se možná někomu zdála nicotná tak mladého prince motivovala rozhodně jít dál a neusnout na vavřínech.
Přikývne na souhlas že si s tou dívkou promluví.

"Ne neřekla jsi mi nic a ani nemusíš, pokud nechceš." Odpoví a naslouchá pozorně co mu matka říká. Když zmíní Dorana Martella, pochopí že se patrně nejedná o diplomatický úkol ale o smrt. Ovšem uvědomí si zkutečnosti které by mohli z tohoto vyplývat a cítí nutkání matku na to upozornit. "Je to moudré ?" Podívá se opatrně na matku, nechce ji naštvat.
"Smrt Dorana bude znamenat válku, navíc co jsem zaslechl je oddaný trůnu." Lhal by kdyby jej netěšila představa jak moc by asi smrt předního Dorna zasáhla Oberyna.
Tak jak cítil nutkání upozornit matku, cítil i nutkání upozornit na to Tywina, jenom že tohle byla zrada matky a matku by nikdy nezradil a proto bude muset držet jazyk za zuby.
"Splním vše co jsi mi řekla ... ale co na to řekne děda když se doví o ... Nakonec se na matku usměje. "Naších záměrech."
Řekne hrdě, slovem naších se snažil matce naznačit to že ji v tom nenechá a že stojí při ní, tak jako ona vždy stála při něm.

Zpočátku se zdálo, že je Cedric její nabídkou nadšen, a také že byl, jenže... změnil názor. To Cercei trošku zklamalo, ale nehodlala mu nic vnucovat. Když chce, tak ať se snaží sám. "Dobrá, pokud si to tak přeješ,... nebudu se ptát." Usmála se na syna a pokrčila rameny. "Tak trénuj i tak, dostůj své povinnosti ohlídat budoucí královnu a třeba dědeček změní názor." Navrhla Cercei Cedricovi a povzbudivě se na něho usmála.
"Bude lepší, když budeš vědět alespoň to nejdůležitější... Je to nájemná vražedkyně, takže buď opatrný... dávej si na ni velký pozor."Královna upřela na syna starostlivý pohled. Princova otázka ji však přiměje k zamyšlenému úsměvu a ten pokračoval dál, zatímco poslouchala synova další slova."Máš pravdu, moudré to není.... je to však mé rozhodnutí." Odvětí s malým uculením královna regentka. "Pro mé záměry je to žádoucí, to ti musí stačit synu." Dodá ještě, zatímco položí dlaně na stůl a pomalu se zvedne. Cedric pokračoval.
To, jak o té věci mluvil, jako o jejich záměrech ji ujistilo v tom, že se na syna může spolehnout, že ji v tom nenechá a drží při ní. V tu chvíli nemohla být šťastnější. "Výborně, jsem ti opravdu vděčná za vše co jsi udělal a i za to, že se s tou dívkou setkáš.... A neměj strach, děda se to nedozví. Není nikdo, kdo by mu o našich činech řekl. Pokud tu dívku někdo chytí, odmítneme jakoukoli spojitost mezi ní a námi. Kdo uvěří uprchlé vražedkyni?" Usměje se na syna s naprostou jistotou v tom, co řekla a pak pohlédne z okna. "Už budu muset jít Cedricu, musím ještě něco zařídit. Uvidíme se u večeře." Rozloučí se synem a políbí jej na čelo. Potom zamíří ke dveřím a zaklepe na ně, aby ji stráž z druhé strany otevřela a ona mohla vyjít. Jakmile se tak stane, opustí královna princovi komnaty a zamíří do těch svých.

Chápal že matku zklamal, tím jak ji odmítl i přesto že mu chtěla jen dopomoci toho co by rád. Byl za to matce nekonečně vděčný, ne každá matka má ráda své děti a žádná matka se nemůže rovnat Cersei. Tím si byl Cedrik jistý protože i kdyby měl možnost vybrat si jinou matku, znovu by si vybral Cersei.
Jenom že kdyby souhlasil s návrhem matky, v očí Tywina by klesl a také by si to jistě u něj pokazila, i když ne tak moc jako on. "Děkuji." Tiše zašeptá.
I když jej nucené odmítnutí mrzelo.
"Mám povinnosti především ke svému rodu, ale ano dostojím i povinnostem které mám ke své královně. Pokusím se požádat strýce Jaimeho zda by nebyl nemohl věnovat svůj čas." Tiše povzdechne při té představě že by měl měsíce trénovat se strýcem ... protože párkrát mu věnoval svůj čas a učil jej s něčem. Nikdy Cedrika nešetřil, šel do toho na plno a nedalo se ani snad spočítat kolikrát jej srazil do prachu na zem, kolik modřin mu udělal a také kolik krve i potu musel Cedrik zaplatit za své těžce nabité zkušenosti. I přes tato úskalí s ním trávil svůj čas rád a na případné další zkušenosti se těší.

Cedrik není ze slov které mu matka sdělí o tom že se jedná o vražedkyni nijak překvapen, přeci jen by tolik zlata nestálo vyplacení obyčejné děvky a stejně tak by matka neposílala jen tak někoho do Dorne. Ovšem úkol který má dívka splnit se mu nezamlouval, protože věděl jaké by to mohlo mít následky. Bude to muset vypadat jako obyčejná smrt nebo nešťastná náhoda než prostě přijít a podříznout jej.
Jenom že to co si myslel on byl bylo vedlejší, protože Cersei není jen jeho matka, je to především i královna regentka které musí sloužit. Nevyplnit její příkaz, vyzradit její úmysly to všechno by byla zrada. Také mladého prince těšila představa bolesti kterou Oberyn zažije až zjistí že jeho bratr zemře. Lev své drápy má !
"Ano máš pravdu, je to tvé rozhodnutí a pro tvé záměry je to žádoucí. Netřeba dalších slov výsosti." Pokloní mírně hlavu s úsměvem když vysloví výsosti. A však vždy věděl že jedná s matkou a ne s královnou.

Když se zvedne matka od stolu, zvedne se jako správný muž od stolu i on.
Alespoň takto jej to vždy učili. "Máš pravdu. Nikdo by nevěřil vražedkyni a však stín zde vždy bude matko. Vždy jsem ti mohl věřit a stejně tak tomu je i teď. Pokud by ji někdo chytl, odmítneme spojitost a budeme se si stát za svém."
Podívá se matce do očí. "Máš mou lásku, věrnost i důvěru." Řekne když jej políbí na čelo a doprovodí ji až ke dveřím. "Uvidíme se u večeře." Zopakuje ještě za matkou její větu a když opustí matka komnaty vrátí se zpět ke svému stolu.

Když se posadí ke stolu a po rozhovoru s matkou dostane znovu chuť k jídlu, tak ještě než si dá první sousto jídla do úst někdo zaklepe na jeho dveře.
Skoro až zlostně praští s nožem o stůl, který se odrazí a spadne na zem. Neměl rád když jej někdo ruší od jídla.
Vstane od stolu a u dveří stojí starší muž podle vzhledu obchodník. "Můj princi ..."
Ukloní se směrem k mladému princi. "To oč jste žádal je zde ... připlula se mnou na lodi a čeká v přístavu."
Cedrik jej nechce nechat mluvit více než je třeba, vezme svůj meč který si upevní okolo pasu a vykročí za tím mužem aby jej dovedl do přístavu.

Během svého vyprávění je nucena dělat pár menších zastávek. Nebylo nic divného nebo urážlivého na tom, že jí Sansa skákala do řeči. Bronn v tomhle uměl být horší. Proč vlastně nezůstala s Larsem? To na ní měl nejstarší bratr tak dokonalý vliv, že už bez něj nedokáže být? Lars by s ní určitě zacházel líp jak s trusem na jeho botě. Ne že by to tomu pitomcovi neoplácela. Kolik jen mincí mu vydělala, když jí někde nechal drhnout podlahu, nosit džbery s vodou nebo trhat peří slepicím. A to po něm jen chtěla nějakou tu hračku, se kterou by si mohla hrát. Nebo aspoň poníka. Ono nebylo nic příjemného neustále sedět za starším bratrem, který jezdil jako ďas, dokud se mu do mysli nevtlouklo, že koně nemají nevyčerpatelnou energii. Takhle zabil tři než se to do jeho slepičího mozečku dostalo. Musela být šílená. Třeba se šílenství dá pochytit, když jste s někým šíleným moc často v kontaktu. Není nic lepšího než šílenec vedle šílence.
"Ano, i tvou matku," odkýve jí holý fakt. Ne že by s ní prohodila byť jen jedno slůvko. Držela se hezky stejně jako bratr jejich malého zlatého pokladu. I když pro ní to byla spíš lidská bytost, která po nich může mrskat mince. Stejně jako nepěkné úkoly. Moc toho nepochytila o tomhle malém neštěstí lorda Tywina. A po několika týdnech to nebylo dostatečné, aby si na něj utvořila nějaký ten názor. Zato její bratr si ho zamiloval. Zřejmě díky tomu, že byli tak stejní. Když už našla bratrovi náhradu, mohla by mu zamávat z hřbetu svého oře, zatímco by se rozjela najít Larse.
Zvedne k ní oči, když zasyčí. Snad to neutáhla tolik. Občas měla možnost zahlédnout, jak si tím ženy stěžují dýchání. Další nesmysl, který není ochotná chápat.
"Pokud to bude moc těsné, tak zakřič ... nebo řekni," opraví se, kdyby to náhodou tohle dítě vzalo doslova a začalo vyřvávat. Pak by nebylo daleko od jisté pohromy, kdy by se nejbližší stráže vřítili do Sansiny komnaty a vyhodili jí z okna. Myšleno Anyu, ne Sansu.
Domotá tu příšernost a pečlivě si prohlédne svou práci, zatímco se Sansa snaží udělat prostor na nádechy a výdechy.
"Že se tím dobrovolně mučíš," pro některé ženy je zřejmě důležitější dobře vypadat než nemít dýchací problémy. Pak jsou lenivé, nechají se nosit v těch obřích krabicích a samy si sejdou leda tak na společnou večeři. Pokud Sansa přežije krále pubertu, tak z ní bude brzy druhý král Robert. Ani o kilo lehčí.
"Je to velmi ... milé dítě," dál si udržuje neutrální výraz, i když představa toho caparta, jak se při svém jekotu div neskácel přímo do Měsíčních dveří byla ... až moc úsměvná. Odkašle si, aby Sansa nepoznala, jak moc jí to pobavilo. Pošahaná matka a pošahaný syn. To je dvojka k pohledání. Od nich by se mělo tohle nevinné dítě držet, co nejdál. Stejně jako od krále potrata.
Znovu ze sebe musí udělat tuberáka, když Sansa zabásní nad statečností jejího bratra.
"Promiň mi, muselo mi něco zaskočit," pořádně si zakašle, aby nepropadla výbuchu smíchu a poté je odhodlána dál péct koláč lži. ..."Ano, můj bratr ... je velmi statečný muž. Když vidí bezpráví nebo nebohé lidi trpět, musí zasáhnout," musí si zakrýt tvář, aby Sanse ušel ten škleb, který se jí rozprostřel přes tvář. Její bratr a statečný ... byl statečný jen pokud věděl, že má nějakou šanci nebo pokud se mu to vyplatí. Ano, v takové situaci byl neskonale statečný klokan.
Udržet si vážnou tvář je čím dál těžší, ale když vidí, jak je z toho Sansa skoro až nadšená, zapojí veškeré své svaly v obličeji, aby nic neprozradila. Přece tomu nebohému dítěti nezabije veškeré naděje o její rodině. Aspoň dokud se tu pravdu nedozví od někoho jiného. Zrovna dnes by jí to mohlo dodělat. A to není nic, co by si člověk mohl představit pod slovy "Chraň, hlídej, sleduj."
"Třeba by se to dalo nějak zařídit," rozhodně je dost odvážná nebo blbá na to, aby poslala havrana někam do válečné zóny. Ale Sansa zaručeně měla na mysli jinou formu pozdravu, takový, který by nemusel být napsaný na papíře. Přesto se musí pousmát nad tou změnou. Už nevypadá jako dítě, které se má každou chvíli zhroutit. Ona to zvládne. Což jí napadá předchozí myšlenka.
"Za málo," pokývne hlavou, ale její upřený pohled maličko ignoruje. Oči jí sjedou k dýce, až poté zpátky k Sanse.
"Víš, mohla bych tě s tím naučit zacházet. Pro jistotu," dá jí nabídku, která se neodmítá. Mohla by si s tím zachránit určité ... drobnosti. A poté by se musela naučit létat. Uletět z té pozlacené klícky.

Znovu se její dech zklidní a konečně se zmůže na pravidelné nádechy a výdechy. Už dlouho se jí nestalo, že by takovou dobu musela popadat dech po zavázání šatů. Dnes poprvé pro to má pádnou omluvu…toho tlaku je prostě příliš. "Už je to v pořádku." Mezitím co se soustředila na dýchání, její hlas se pomalu vrátil k normálu. Pořád je trochu nezdravý, ale alespoň už je jí celkem obstojně rozumět. Pomalu jí opouští ta euforie, kterou pocítila, jakmile se Anya zmínila o její rodině. Kde je její rodina teď? Kde je Arya, jestli Stannis dostál svému slovu a pomohl jí odsud?
Sansu stojí hodně přemáhání, aby potlačila další zoufalý povzdech. Není nic, co může udělat. Modré, od pláče zarudlé oči sledují Anyu a přesto to vypadá, jako by se dívaly spíš skrze ní. Když byla Sansa malé dítě, Catelyn jí zpívávala… vždycky, když měla malá lady pocit, že už nemůže být hůř. Naučila jí několik písniček, které Sanse vytanuly v mysli, kdykoli se potřebovala zabavit nebo prostě jednoduše odvést své myšlenky jinam. Teď by si nevzpomněla ani na jednu z nich. Všechna slova, všechna melodie. Jsou pryč, stejně jako všechna radost, kterou tady v Králově Přístavišti kdy cítila. Jako by je někdo ukradl. Jiskřičky v jejích očích se pomalu ale jistě mění v prázdný pohled, ten, který měla už dlouho předtím, než Anya vyskočila oknem. " Určitě mě brzy přijedou navštívit." odpoví, tišeji než ji předtím ujišťovala o svém pravidelném dechu.
Byla by naivnější než si všichni myslí, kdyby tomu skutečně věřila. Ale možná to prostě jen potřebovala říct nahlas, aby si udržela poslední trosky naděje, které v sobě stěží sesbírala jako střepy z rozbitého zrcadla.
Jednou rukou si upraví šaty, spíš jen z čiré nutnosti konečně se pohnout. Být zase čistě oblečená je příjemný pocit, i když bolest, kterou cítí uvnitř i navenek to nijak nemírní. Ani nemůže. Sleduje Anyin upřený pohled na dýku, kterou předtím nechala na stole. " Otec vždycky říkal, že lady by neměla mít zbraň." Vysloví svoje myšlenky nahlas, zatímco se rozejde ke stolu. Ale otec tu teď není. Opatrně dýku vezme do rukou, zatím ji pořád nechává pečlivě schovanou v koženém pouzdře.
Je vidět, že lady Stark podobně ostrou zbraň ještě nikdy v rukou nedržela. Natož pak s ní bojovala nebo dokonce někomu ublížila. " Ale..." znovu se ozve, na cestě zpátky k Anye. Dlouho se nerozmýšlí, o tom jestli její nabídku přijmout nebo odmítnout. Otec by chtěl, aby byla v bezpečí. Nemůže být v bezpečí, ne teď, když je jediná její naděje na záchranu nenávratně pryč. Tahle možnost, kterou jí princ z Dorne dal do rukou je jediná zbývající možnost. A Sansa už nehodlá opakovat tu samou chybu...tuhle možnost už nezahodí.
" Dobře, tak... Možná bys mi mohla ukázat...nějaký základ." Odpoví s kývnutím hlavy, načež se odhodlaně postaví naproti ní. Ani se neobtěžuje vyndat ostří dýky na světlo.

To je poprvé v životě, kdy se někoho nesnaží dobrovolně zamezit přívalu kyslíku a daří se jí to i tak. Pro ní to byla neodpojitelná součást člověka. Bez dechu je člověk víceméně mrtvý. A tyhle lady či dámy nebo jak se jim dá říct, si dobrovolně huntovaly těla a týraly plíce, jen aby vypadaly dokonalé hubené. Co se vůbec na Sanse dalo stahovat? Kdyby vypadala jako Robert, neměla by námitek. Sice by jí to někde vytéct muselo, ale který nápadník by se se zalíbením nezahleděl na její krásně tukem vypěchovaná prsa. Za to si nedokáže představit, jak to musí vypadat pod suknicí, pokud to vyteče dole. Možná i ty vnitřnosti opouštějící své místo by se tvářily líbezněji než ten tuk volně visící dole. Ještě by jí to pleskalo o nohy, dělalo to ten nechutný zvuk a často by to vráželo i do suknice. Vůbec by to nepůsobilo dojmem, že tam dotyčná Sansa schovává nějakého vetřelce. Proč se vůbec nedá s přebytečným tukem zápasit tak, že odřízne, to zbylé se sešije a život jde dál? Nebýt toho volného pohybu a věčného běhání z místa na místo stejně jako únavné lovení zvěře a placení za malé porcičky, překonala by svým apetitem bývalého krále. Holt když už se do něčeho zakousla, tak to nepustila a žrala tak dlouho, dokud se necítila plná. Což bylo vždy více porcí než do sebe nacpal Bronn. V tomhle ho hravě překonávala. Zato v chlastu a kurvení mu nebyla konkurencí. Ne že by se kdy vstázeli. Prakticky se vsázeli neustále, ale ohledně přefikávání neznámých smrdutých cápků, do takových vod vážně zaplout nechtěla. A platit nějaké té navoněné kurvě v mužském podání? To si raději zahraje karty. Stejně to mužské pokolení vypadá mnohem lépe, když má na sobě hadry a v rukou karty. Či meč. To bylo snad to nejčastější v čem se s Bronnem sázela. Boj s mečem, boj na blízko, střílení z luku, jeho kudla proti její skryté čepeli, její kudla proti jeho botě. No dobrá, to že jí v zápalu boje nakopl do ruky a zabodl si kudlu přesně mezi třetí a čtvrtý prst, nebylo součástí sázky. Ona měla naraženou pracku a on zase kulhal. Veškeré vylepšení se skrývalo v tom, že den předtím docela slušně nasrali jednu loupežnou bandu a ta je hledala po celém kraji. Je docela vtipné, jak málo lidí se dívá nahoru. Bohužel museli obětovat koně, kteři jim byli uzurpeni o nějakou tu míli dál u srázu. Doufali v loupežnou blbost, které se jim nakonec dostalo v plné míře. Skočili jim na fintu a odcupitali zpět do svého teritoria. A oni měli klid. Na určitou dobu.
Trhne sebou po Sansině povzdechu. Příliš se zapomněla v myšlenkách a vzpomínkách, naštěstí holčina nebyla zrovna ve stavu, kdyby si takové věci dokázala všimnout. Vypadalo to jako by se propadala zpět do svého útrapného světa. Nebo že by utíkala někam, kde je lépe? Daleko předaleko od starostí a bolesti do kouzelného světa, kde může žít s mužem jejího srdce. Kde jí nečeká spojení s tím ohavou a dlouhá léta trýznění, kdy každý další den může být jejím posledním. Chudák holka. Přeci jen má v sobě nějakou tu výhodu být prostým děvčetem z nějakého srubu. I když i ty jsou provdávané proti jejich vůli. Nakonec přeci jen oni jsou nejsvobodnější.
Pozoruje jí svýma hnědýma očima. Jedna z mála věcí, která jí odlišovala od bratrů. Oni měli oči zářivě modré, ona tmavé. Mohla by začít pochybovat o jejich příbuznosti, kdyby si s každým z nich nebyla v něčem podobná. A ten kdo byl prakticky jejím dvojčetem? Taktéž modré oči. Koutky o něco vyletí výš, když se bezelstně pousměje nad Sansinými slovy. Mnoho mužů nechce, aby jejich dcera dokázala zacházet se zbraní. Jak toho poté mohou hořce litovat. Těká očima mezi dýkou a Sansou a je jí jasné, kam to bude směřovat. Rozhodla se dobře, mohlo by se jí to jednou hodit. Otázku, odkud tu dýku sebrala, si nechá pro sebe. Proč by to měla vyprávět nějaké žoldačce, která jí vskočila do pokoje oknem. Takovému typu lidí se říká jedině "A ven!"
"No, základ ti také v pohodě postačí. Určitě se s tou dýkou nepoženeš proti jinému ozbrojenému protivníkovi. Ty se chceš bránit, ne útočit," bez zeptání jí vezme dýku v pouzdře z ruky. Hlavně protože si jí chce rychle prohlédnout. To by jí mohlo dát odpověď na její otázku. Zbraň vytáhne z domečku a podá jí tupou stranou Sanse.
"Čapni to," pobídne jí, zatímco stále drží pouzdro tak, aby po něm chvilkama mohla těknout očkem.

To, že Sansinu důvěru si lehce získá každý byla dlouho známá věc. Skutečně, věřila každému, kdo na ní vlídně promluvil, nebo se jen přátelsky usmál. Chtěla lidem věřit, přesvědčit sama sebe o tom, že masky za kterými se lidé schovávají nejsou falešné, že jsou to jejich skutečné tváře. Kolikrát měla v tomhle městě příležitost přesvědčit se o své dětské naivitě a jejích následcích... Kolikrát se spálila, protože věřila nesprávným lidem. Až když její nevinný otec kvůli křivému obvinění skončil v celách, zakázala si pouštět si lidi k tělu. Teď tu stojí... a jediné co může dělat je věřit a zůstat odkázaná jen a jen na lidi, kterým musí věřit. Kolik lidí je jen v Rudé Bašte, takových, kteří jí mají omotanou kolem prstu a ona je bude poslouchat ať řeknou cokoli, jen aby zachránila jednoho nevinného člověka. Neměli opouštět Zimohrad. A to všechno co se teď děje? Je to její vina.
Nezáleží na tom jak moc se snaží potlačit svojí naivní důvěřivost a prokouknout Anyu dřív, než jí stihne vrazit kudlu do zad. Sansa jí s každou minutou, kterou v její přítomnosti tráví věří víc a víc. Chce jí přece jen pomoct, ochrání jí. Není zlá, ani nebezpečná. Na tváři mladé lady se po dlouhé době usadí klidný, neutrální výraz. Žádná euforie, žádné bolestné škleby. Chce aby jí naučila s tou ostrou věcí zacházet, ať to stojí co to stojí. Nikomu z lidí, kteří se kolem ní denně motají by se ten nápad nelíbil, dokonce ani jí samotné není představa krve a násilí nijak blízká, zvláště pak když by ho měla páchat ona sama.
Ale sama se přesvědčila o tom, že mnohem raději bodne a ušpiní ruce, než aby za své čisté ruce dala život. Raději někoho zraní, než aby musela přihlížet utrpení nebo dokonce smrti svého otce. Čapnout? Chvílí jí trvá, než si její otřesené tělo a zmatená mysl spojí, co po ní Anya vůbec chce. Nakonec jen zavrtí hlavou a pomalu, opatrně natáhne ruku, aby nakonec dýku jakž takž pevně, odhodlaně uchopila. Nechce nikomu a už vůbec ne sobě ublížit. Žádná krev, dokud do nebude nutné. " Dobrá..." zamumlá tiše, soustředěná jen na svojí ruku, ve které jako by držela tu nejvzácnější věc na světě.

Sansa během té krátké doby, co jí sem vpadla, stačila několikrát změnit výraz, ale tenhle prozatím poslední by si mohla uchovat do doby než se zase někam vytratí. Neutralita nikdy nebyla na škodu. Lepší než ztrápený výraz a oči plné slz, ze kterých jí roztávalo jinak zamrzlé srdce. Ještě neměla to potěšení strávit chvilku o samotě s nějakým dítětem. Ani s o něco starším dítětem, které už bylo směrováno k něčemu tak strašnému jako jsou svatební zvony. A když měla tu čest vidět toho, jenž s ní měl strávit zbytek věčnosti, no ... lítost je to první a poslední, co jí zaplavuje. Stejně jako chuť ho vykopnout z okna. Ale tohle potěšení nechá Sanse, jakmile jí dá příležitost. Což jí určitě dá. Pochybuje, že by se jednoho dne začal chovat jako minimálně příčetná bytost. Co to vůbec jejího otce napadlo, že jí podstrčil něčemu takovému? To by i svátost manželská s nejtučnějším a nejstarším lordem v Západozemí byla víc utěšující. Pokud si ho teda holčina nevybrala sama. Jen podle vzhledu. Ach, ty dnešní děti.
"Nedrž to tak křečovitě, povol. Ale ne zase tak moc, aby ti nevypadla z ruky a nezabodla se ti do nohy. Věř mi, to nechceš," znovu se jí před očima mihne vzpomínka na ten podařený Bronnův kop, při kterém jí zacukají koutky úst. Vyčká, co Sansa provede s držením a zatím mimoděk upře oči na dýku, jejíž rukojeť byla vskutku mistrovské dílo. Tohle nebude mít od žádného chudáka. Dost mohli prozrazovat dvě hadí hlavy a pouzdro z již řečeného zvířete. Docela exotické na tuhle část říše. Její kamarád, ať půjde o kohokoliv, nebude zrovna místní.
"Hm, pokrč nohy tak, aby jsi je měla ve stejné přímce jako paty," obejde jí, aby jí mohla uchopit za paži. ..."Hlavně se nehrb, zůstaň stát rovně, to ti nebude dělat problém. Jsi pravák doufám? Tak pravou nohu posuň o něco blíž dopředu, špičkou rovně. Tu druhou natoč o pár centimetrů do strany. Tělo měj nasměrované přímo k nepříteli, třeba k té židli," natočí jí k jejímu novému cíli. Nebohá židle se teď stala parodií na krále.
"Ruku měj nataženou dopředu, ale ne plně napnutou," s pomocí se jí pokusí dát ruku přesně tak, jak by měla být. Poté jí obejde a shlédne celkové dílo kritickým okem.

Sansa se snaží sama sobě nepřipadat tak hloupě, jak nepochybně vypadá. Před pár týdny by se vysmála každému, kdo by jí byť jen nabídl dotknout se nějaké zbraně. Rozhodně by Anyu ve své komnatě nepřivítala a nabídla by jí leda tak otevřené dveře. Touhle dobou by obyčejně seděla v některé ze společenských místností a vyšívala nebo se bavila s chichotající se skupinkou dvorních dam, možná by se procházela venku nebo četla. Taková povrchní zábava... vždycky věděla, že to co dělá je povrchní, ale nikdy jí to nepřišlo špatné. Mělo to smysl, svůj účel.
To co dělá teď by ji předtím ani nenapadlo, ale momentálně se to zdá jako ta nejrozumnější věc, které se může věnovat. Samozřejmě tyhle znalosti pravděpodobně nikdy nevyužije, ale není špatné je mít v hlavě pro případ, že by s ní někdo znovu chtěl....
Sansa si povzdechne a znatelně zavrtí hlavou, aby se zbavila myšlenek na to, co se stalo a mohla se soustředit... Obyčejně jí učení čehokoliv šlo skvěle. Naučila se ušít celé šaty, osedlat koně, znala všechny rody v Západozemí i s jejich znaky a rodovými slovy. Tak proč jí teď dělá problém pochopit všechny Anyiiny pokyny a uskutečnit je? Nemůže to být tak těžké. Stisk ruky trochu povolí a sleduje střídavě Anyu a svou nataženou ruku s dýkou. " Pokrčit..." zopakuje tiše a kolena pokrčí, nejdřív trochu moc, takže to vypadá jako by si chtěla kleknout k modlení.
Nakonec se víceméně narovná zpátky a raději poslouchá další pokyny. Jakmile to Anya vysloví, narovná se skoro až nepřirozeně a pravou nohu posune o něco blíž k židli, na kterou dýku záhy namíří. Očividně se podvědomě pere sama se sebou a snaží se najít polohu, ve které by nevypadala tak komicky a... hloupě. Po chvíli se konečně přestane vrtět a s nadějí v očích znovu vyhledá Anyiin pohled. " Takhle to asi být... nemá, ale." Zamumlá a nohu trochu posune zpátky. " Ale nějak takhle, možná..." Dodá a zahledí se na židli, přičemž se snaží si vybavit všechnu nenávist, kterou cítí.

Odstoupí od ní, založí si ruce na hrudi a po pár vteřinách změní rozložení pravačky. Tu si přiloží k bradě a s výrazem učitele, který hledí na svého poslušného žáčka, si prohlíží její postoj. Vypadá to docela vtipně. Prakticky ho ani není třeba. Pochybuje, že si to bude Sansa pamatovat až na ní zase ten důstojný král vyjede. Hlavní bude, aby měla kudlu vždy po ruce. Tu exotickou kudlu s hadím zdobením, jejíž pouzdro je z již zmíněného zvířete. Mohla by si později obejít nejrůznější kovářství, zda se u nich něco podobného neprodalo. Proč je to důležité? Tyrion přeci chce vědět s kým se stýká? Tuto dýku jí jistě nedal král či královna, aby ji mohla kdykoliv zabodnout do jejich krásných krčků. Ne že by to jednu z nich mrzelo. Jen Sansa by si tím vysloužila status zrádce a hlavička by byla odťata z krku. To by jí rozhodně nepřála. Proto jí to také neučí. Nebo učí, ale nejspíš by jí měla poté říct, jak rychle by měla utíkat. A jak daleko. Jenže jak se dostat z téhle klece? Lehce se to řekne, ale hůř provádí. Ten neznámý, co jí daroval kudlu, by mohl být její únikovou cestou. Pokud je dostatečně ochotný jí pomoci a riskovat kvůli ní holý život. Bude čmuchat tak dlouho, dokud něco nevyčmuchá.
"Není to tak ... hrozný," opět maličko zalže a pokusí se na ní usmát jinak než křečovitě. S takovou zabodne leda tak sebe. Ale se svými optimistickými myšlenkami se dělit nebude.
"Hlavní je úder a síla, kterou do něj vložíš. Zkusme si to na něčem. Zůstaň tak, jak jsi," obejde jí, aby mohla ukrýt pouzdro pod svůj spodek. Pečlivě ho uschová a z postele sebere polštář. Proklepe ho a s nenápadným uculením se postaví naproti Sanse.
"Bodni!" natáhne polštář před sebe. ..."Pořádně se do toho opři a bodni," znovu jí povzbudí a teď jen doufá, že Sansa nebodne trochu do strany a dýka nezůstane trčet v její ruce. Byla by to zajímavá karma za tu Bronnovu nohu, ale ne díky. Vystačí si s dobrým pocitem.

Jednou viděla umírat zraněné havraní mládě, které našla příliš pozdě. Smrt ji děsila víc než cokoli jiného, zvláště když na takovém příkladu poznala jak snadno může přijít a v jednom okamžiku prostě vzít život. Oplakávala to ptáče skoro týden... zvláštní, že toho mrtvého lannisterského vojáka, kterého viděla dusit se vlastní krví, jí líto snad ani není. Možná by se nad jeho  smrtí pozastavila víc, kdyby jí pár vteřin předtím nevrazil facku a neplival jí do tváře ty nechutné výhružky. Sama sebe by nejradši potrestala za myšlenku, která jí v tu chvíli prolétne hlavou... Ale zasloužil si to. Zasloužil, stejně jako ti všichni, kteří její rodinu přivedli a drží tam, kde teď je... Lannisterové i s jejich poslušnými vojáčky ze všeho nejvíc.
Často jí lidé připomínají jak podobná je svojí matce. Lady Catelyn Stark prý už od dětství byla a pořád je krásná a taky pozoruhodně... bystrá. Sansa se neubrání vzpomínce na ní, když v ruce převaluje dýku, kterou Oberyn nahradil jehlici do vlasů. Tušila by snad matka komu může věřit mnohem dřív? Věřila by jim? Anye, Cedrikovi, Petyrovi... Oberynovi? Určitě by věděla co udělat, kdyby byla v její kůži. Jenže Sansa není ona, bez ohledu na to jak moc se jí podobá. Znovu si krátce povzdechne, když se z přemýšlení opět vrátí nohama na zem. Pokusí se znovu srovnat svůj postoj a dýku v dlani znovu stiskne pevněji, možná trochu křečovitě. Jakmile se před ní Anya postaví s polštářem v ruce, pootevře pusu a znovu jí po chvíli hledání slov zavře. Nejdřív chtěla namítnout, že přece nemůžou jen tak zničit polštář a zašpinit podlahu. Očividně jí tahle její zásada udržovat pořádek a zvyk věčně uvažovat dopředu při pohledu na Anyu přešli. Místo toho, aby cokoliv řekla, více či méně ochotně kývne. O necelý krok ucouvne, aby jí omylem nesekla do ruky na místo aby se trefila do polštáře. Snaží se si živě vybavit svůj vztek a zhmotnit ho. Dost dobře to nedokáže, přestože vztek a nenávist jsou hlavními pocity, které v ní momentálně přetrvávají. Nakonec se prostě jakýmsi neopatrným pohybem rozmáchne a s podivným, tlumeným vyjeknutím ostří  zasekne do vyšívané látky. Z polštáře, který nějakým zázrakem probodla skrz naskrz se vysype hromada peří přímo k jejich botám. Sansa se tváří překvapeně, ale v jejích očích se zračí zadostiučinění. Zneškodnila sice polštář a né o hlavu většího muže, ale vítězství jako vítězství, zvláště pak v jejím případě.

Ještě nikdy neviděla nikoho, takhle se jí měnit před očima. Slušně vychovaná dcera lady Stark dostala řádný kopanec od bohů samotných a získala dvě možnosti. Stát se obětí, na které si bude každý vybíjet zlost nebo se chopí jakékoliv šance a jakékoliv ochotné ruky. No dobrá, ne každé ruky by se měla držet. Zajímalo čí ruka držela tu dýku, kterou darovala Sanse. Nebylo by vůbec nenápadné, kdyby se jí bez obalu zeptala. Ne, to by vůbec nebyl dobrý nápad. Raději to vezme tou zdlouhavější cestou. Zabije tím čas, kdy ponechá holčinu na pár hodin samotnou. Ona sama určitě nebude chtít, aby měla neustále za patami smradlavého žoldáka. Vcelku se diví, že Sansin čich nevybouchl jako divoký oheň. Ne že by ta mýtická věc existovala. V těhle letech. Podle toho, co slyšela, byly všichni pyromanceři zabiti spolu se Šíleným králem. Tudíž zahynul i divoký plamen. Zelená bestie, která nemohla být uhašena. V určitých krajích by se taková věc mimořádně hodila.
Vyhlíží na Sansu z jedné strany polštáře a nepřestává se modlit. Potřebuje obě ruce, co kdyby sem vpadla královna a ona by znovu musela vyskočit z okna, které by někdo zabouchl, tudíž ... tudíž by byla pěkně v prdeli, protože i to první bylo zavřené. Mají tu takové nehorázné vedro a ani si pořádně nevyvětrají. Ti jižané jsou vážně podivná individua. Jde snadno poznat seveřana od jižana, Sansa měla okno otevřené. Sansa je chytrá. Buďte jako Sansa. Ale stejně by raději zvolila úkryt za jedním z křesílek nebo pod postelí. Z okna se jí už dvakrát skákat nechce, navíc si tolik nevěří. Nevěří svým rukám, které prošli takovým očistcem, že by se ani nechytili a ona by rovnou sletěla dolů. Jen ta představa jí nutí stát od okna, co nejdál. Ale nyní se nemůže hýbat nebo kolem ní Sansa proletí s dýkou a zarazí jí do křesílka. Či do zdi. Nebo si jí o zeď totálně ztupí či zlomí a bude jí k hovnu. A ona jí svou nedá. Jen ať se hezky stará o svůj majetek. Měla by jí pořídit brousek. Když už bude trénovat, musí se o svou čepel i s láskou starat. Je to přeci jen její jediný opravdový přítel, kterému může na sto procent důvěřovat.
Přivře oči, i když se snaží tvářit, že vůbec nemá strach z toho, kam se Sansa trefí. Místnost protne nějaký ten pazvuk a zvuk trhající se látky. Polštář byl skrz na skrz prošpikován. Pokouší se zakrýt překvapení. Tohle by do ní neřekla.
"Páni! Vidět tohle ten pubertální král, tak si na tebe v životě nedovolí," uznale pokýve hlavou a prohlédne si tu mistrovsky vytvořenou díru. ..."Z tebe by ještě něco mohlo být," pronese spíš k sobě, ale pak si vzpomene, k čemu jí to vlastně učí.
"Teda ... ty se to učíš kvůli obraně, ne proto, aby ses stala profesionálním zabijákem. Ale máš to v sobě," dál prohlíží díru než zahodí polštář za sebe a z křesílka sebere další.
"Máš tu někde pero a inkoust?" rozhlédne se kolem sebe, jako by jí ta věc měla každou chvílí přistát v obličeji.

Jedna věc, je zasáhnout naducaný polštář, který má půl metru před sebou…druhá je zranit někoho, kdo je mnohem zkušenější, větší a silnější, což je asi každý- tedy alespoň v Sansině případě. Ona přece nechce nikomu ublížit, nikdy by nikoho dobrovolně nezranila, nebo dokonce zabila. Nikdy. V tomhle není jako Ned, i když po něm má mnohem víc vlastností, než by se mohlo zdát. Zná dobře své povinnosti a ať se děje cokoli, snaží se působit diplomaticky, být oddaná a čestná, přestože to je ve většině případů mírně řečeno naivní…. Nebo jednoduše hloupé. Zhluboka se nadechne při vzpomínce na to, kam čest a oddanost dostala jejího milovaného otce. Kéž by mohla poslat havrana na Zimohrad. Kéž by všem doma mohla dopodrobna vylíčit, co se stalo a poslat pro pomoc. Ale tak naivní zase není, jen co je pravda. Dobře ví, že každý její krok sleduje hned několik párů očí…jak by mohla jen tak nepozorovaně poslat vzkaz, aniž by sebe i všechny své blízké vystavila další, možná mnohem horší hrozbě? Možná by se zase měla v blízké době vidět s lordem Baelishem…věří mu..nebo ne? Sama sobě možná už dostatečně nevěří.
Bylo by pěkně těžké zakrýt hrdý, potěšený úsměv, který se jí po Anyině pochvale rozlije na tváři, a tak se o to ani nesnaží. Na to, že byla za svou práci a její výsledy chválená byla odmalička zvyklá, nemělo by jí to tolik překvapovat. Ale naposledy jí septa pochválila za stehy na došitých šatech, nikdy nebyla chválená za to, že by věděla, jak nebo kam bodnout. Úsměv jí na moment pohasne, jako by si nebyla jistá tím, jestli je to co dělá dobře, nebo ne. Otec by jí přece určitě nepochválil za to, že v ní s každou minutou kdy tu ostrou věc drží roste sebevědomí a touha zkusit bodnout ještě jednou. Tolik rozporuplných pocitů…
„ Král Joffrey… to ne on…“ zamumlá a raději už nepokračuje. Že by zase zopakovala nějakou z frází…. Je to statečný, hrdý lev nebo Je to rozený bojovník ? Ne, před Anyou nemusí.
Máš to v sobě. Na ten moment, na tu malou chvilku Sansu zahřeje u srdce. Je to přeci jen dcera svého otce a on je v jejích očích ten nejstatečnější, nejnadanější bojovník. Určitě má po něm nějakou tu bojovnost v krvi, někde hluboko pod vší tou fasádou poslušné, vzdělané lady.
„ Ano, jistě.“ zamumlá tak srozumitelně jak jí to stále ještě trochu nateklý ret dovolí. S dýkou v ruce pár kroky přejde k malému dřevěnému stolku u postele a vytáhne porcelánový kalamář s inkoustem a černým perem. Položí své poklady na stůl, kde předtím nechala hřeben a kde taky na vzorně složené kopičce leží několik malých i velkých pergamenů, knih a spon do vlasů. Všechno má své místo…tak jak to má být, samozřejmě. Dýku stále ještě pevně drží u sebe, když se znovu otočí k Anye čelem. „ A… na to vůbec…to všechno…k čemu?“ Dnes už jí jazyk a vlastně ani nic jiného vážně příliš neposlouchá. Každé slovo se sebe stěží doluje, ale hlavní je, že pořád ještě stojí na nohou.

Povytáhne obočí nad jejím zaražením, když se pokouší obhájit to princátko. Toho naducaného králíčka, který vypadal, že by jí s chutí zarazil meč do míst, kam meč nepatří. Zato do jeho řitě by pasoval perfektně. Co by ten poseroutka dělal, kdyby se nenarodil jako královské dítko? Jeho charakter by byl jiný? Kdo ví. Zaobírat se tím je vážně nudná záležitost.
"Jo, jsem si jistá, že toho Joffreyeho nechceš zabodnout kvůli jeho milé povaze," nenápadně hodí oči v sloup a upraví si svou uschovanou věcičku, kterou jí vůbec neukradla. To ne, ona nekrade. Jen si jí vypůjčila, aby se ujistila, že ten, kdo jí to ... daroval, jí nechce zneužít pro své vlastní nekalé úmysly. Kdo ví, třeba si z ní potajmu chtěl vycvičit svou malou nenápadnou vražedkyni, která by ve svou svatební noc vykuchala milého králíčka Joffrího. A celá vina by padla na nebohou nevěstu a ten, kdo jí vycvičil, by z toho odtančil s čistým štítem a úsměvem na tváři. Proč by jí na tom ale vůbec mělo záležet? Pravda, nemuselo. Ale úkol byl jasný a ona nemá zrovna nic lepšího na práci. Mohla zůstat se svou lepší polovičkou, kterou zaručeně nebyl Bronn a užívat si poznávání dalšího bratra. Zřejmě se vážně musela pořádně uhodit do hlavičky.
"Chtěla si, aby tě někdo učil, když už sis pořídila tu dýku?" nenápadně zaobalí otázku tak, aby Sansa nenabyla podezření. Bude jednoduše předstírat, že to byla holčina, kdo si dýku pořídil. Samo, bez někoho jiného. Docela podivná představa zrovna tuhle dívku vidět u kováře, jak si vybírá dýky. Navíc tahle nevypadá jako by si jí náhodně vybrala se svými minimálními znalostmi a zkušenostmi.
"Pamatuju si na svou první dýku. Nemohlo by mi být víc než tobě," zasní se nad svou vzpomínkou a ponechá Sansu v jejím dobrodružném hledání kalamáře. Zabaví tím i její myšlenky a nedá jí možnost pochybovat nad jejími předobrými úmysly. ..."Můj statečný a chrabrý bratr ..." pevně sevře rty, nadechne se a tiše vydechne. Zní to tak vtipně, zvlášť když to říká nahlas. ..."mi půjčil svou dýku, protože chtěl vyzkoušet jeden odzbrojovací manévr," musí se zarazit. Ta vzpomínka je tak neskutečně vtipná, že se nad ní dá špatně udržet vážná tvář. Je proto vděčná, že může převzít své nové náčiní a zodpovědět Sanse otázku. Přejde těch pár kroků a vezme si od Sansy kalamář a pero.
"Umíš se trefit, ale zvládla by jsi to, kdyby jsi měla přesně určené místo, které zasáhnout?" položí jí spíše řečnickou otázku, kterou se snaží odpovědět na tu její. Brk namočí do inkoustu a položený polštář označí malým x. Malé x v pravém horním rohu. Polštář vyhodí zpět do svých rukou a natáhne jej před sebe.
"Do toho, zkus trefit značku," pobídne jí a vyčkává, co se v Sanse doopravdy skrývá.

Na okamžik se zahledí do prázdna a přerývaně, takřka přidušeně se nadechne. Vypadá, jako by nad něčím horlivě přemýšlela, nebo prostě jen nacházela správná slova. Pravda… částečně…myslí na všechno a zároveň na nic. Svaly má neustále napnuté a bolavé, ale mysl unavenou a tak trochu… zastřenou. Kéž by mohla vypít makové mléko a usnout, aby se probudila zpátky na Zimohradu, bez bezprostředního nebezpečí číhajícího za každým rohem a lstivých lhářů, kteří jen vymýšlí cestu jak nejlépe obalamutit a využít mladou, nezkušenou lady.
Nesmí nikomu věřit. Promne si prsty té ruky, ve které zrovna nedrží dar od Oberyna.
Věříš mu? Nevěř. Nikomu nevěř.
Je těžké přimět svou mysl fungovat úplně jinak než fungovala doposud. Přimět se uzavřít své myšlenky v hlavě, nenechat v nich nikoho číst a zároveň si zachovat chladnou hlavu, myslet racionálně… a nejen na sebe. Její nic neříkající, prázdné modré oči znovu vzhlédnout k Anye.
Nevěř jim, ne.
„ Nehodlala…,“ odkašle si, jakmile zjistí, že po tom krátkém odmlčení se už zase chraptí. „ Nehodlala jsem se to učit, jen… mi přišlo rozumné mít nějakou jistotu pro… případ, že by mi někdo chtěl ublížit. Znovu.“ Odpoví nakonec. Není to docela pravda, ale… jak může jen tak svěřit celou pravdu někomu koho zná sotva pár minut a kdo místo dveří používá okna?
Přeci jen její pracně vybudovaná ledová stěna, kterou sama sebe hodlala bezpodmínečně chránit nepatrně poroztaje, když se Anya zmíní o svém bratrovi. Vzpomínka na Robba jí na chvíli zahřeje u srdce, ale o to víc pak zabolí, jakmile si uvědomí jak daleko je a jak velkou část pravdy asi skutečně zná.
„ Můj bratr mě nikdy nenechal ani dotknout se žádné z jeho zbraní. Možná se o mě bál, ale… myslím, že jen nechtěl abych v násilí viděla něco pozitivního.“ Částečně mluví pro sebe, snad aby si nahlas připomněla dosud opomínanou stránku svého dětství. Překvapeně sleduje Anyu, jak ničí další z jejích polštářů a tentokrát se ani nesnaží něco namítat.
„ Nikdy jsem, to…“ znovu se odmlčí. Místo zbytečných řečí, které by stejně nikam nevedly odhodlaně sevře dýku pevněji a nejistým krokem se vydá blíž k ní. Upřeně se zahledí na malý, křivý křížek v rohu polštáře a zopakuje ten hloupě vypadající postoj, který se snažila zaujmout poprvé. Stačí pár nepravidelných nádechů a výdechů a další polštář je nenávratně zničený. Probodla tu tenkou látku sice znovu skrz naskrz, ale místo aby se trefila do značky, zabodla ostří dýky o takových pět centimetrů pod ní.

Nenápadně pozoruje Sansu, i když není třeba svůj zrak schovávat. Dívka často vypadá, že je duchem nepřítomná. Obejít jí a bodnout dýku do zad, by byla lehká a čistá prácička. Ale to by asi odporovalo s její nynější misí. Má jí hlídat, chránit a sledovat jako malé nesvéprávné zvířátko v kleci. Prakticky se zdálo, že si to o ní každý myslí. Ptáček, který zpívá, jak mu hrají. Ale kdo říkal, že se z malého ptáčátka nemůže zrodit obří orel, který každého nepřítele rozcupuje. Ta představa hrdě vztyčené Sansy s kudlou v ruce, jak se vrhá na to bídné králíčátko, byla trochu nereálná, ale stála by za podívanou. Ona by se jistě posadila do první řady a hrdě by pokyvovala hlavou nad Sansiným triumfem.
Zavrtí hlavou, aby se vrátila na zem. Musí se soustředit na svůj úkol. Naučit malého ptáčka, jak pořádně klovat. A nevypadá to nejhůř. Trůní v ní přirozený talent. Takový který se může dědit po generacích. Její matka byla dost bojovná žena i bez meče. I otec musí mít něco do sebe, když podle zvěstí už docela dlouho hnije v černých celách. Podle toho názvu to nezní nejhostiněji. Tuší, že to nebude místo, kde by každý rád skončil.
Zpytavě se zadívá na Sansu, která se snaží něco dostat přes rty. Možná by jí neuškodila trocha té vody. Proto učiní něco na oplátku za předchozí starostlivost. Opustí své místečko, zajde ke stolu s občerstvením a naplní čistý pohár vodou. S tou dojde k holčině a nabídne jí něco proti ochraptění. Aspoň malá kompenzace za ten šok, pošpinění koberce a poničení polštářů. I když ty si zničila Sansa. Ona jí k tomu sice navedla, ale nemusela jí poslechnout. Tudíž polštáře padají na její hlavu.
"To je moudré rozhodnutí," odkývá jí tu špatně zahranou lež. Zčásti to i pravda je, ale sama si jí nepořídila. Určitě ne. I když, kdo ví? Třeba jí ta holčina ještě překvapí.
Nechtěně jí ulítnou koutky vzhůru, když Sansa zmíní vlastního bratra a jeho ochranářské způsoby. A i její vlastní teorii.
"A nebo ... se jen obával, že by jsi byla lepší než on. Talent máš, třeba by jsi ho i předčila a on to cítil," nabídne jí zcela alternativní vysvětlení. Jak to bylo mezi ní a jejím bratrem? Ona věřila ve svou alternativu než nějaké to "on mě jen chrání před sebou samou". Kdyby si dali pravý nefalšovaný souboj, zvítězila by nad ním. Na devadesát procent ... nebo sedmdesát.
Tentokrát jí věří o něco víc. Snad to nebylo pouze štěstí začátečníka a ona toho nebude hořce litovat s dýkou v dlani. Ale ne, nic takového se nestalo. Ostří zasáhlo polštář, akorát o něco níž. Otočí polštář k sobě a prohlédne si ho.
"Nevedeš si špatně. Chce to jen cvik. Pak budeš neporazitelná," mrkne na ní a označkuje polštář přesně uprostřed. Natáhne ho a beze slov pobídne Sansu k dalšímu střetu s jejím protivníkem.

Když princ podstoupil trénink převážně kvůli Lady Stark, rozhodl si dát koupel, jestli něco nesnášel tak to je být špinavý a propocený.
Úsměvná představa že ten který nesnáší špínu a má rád život v přepychu, žádal to aby mohl jít do bitvy spát v blátě a riskovat svůj život pro svojí umíněnost, horkokrevnost, zarputilost a ješitnost.
Teprve když se vykoupe a obleče do svého čistého oblečení protkávaného zlatem uvědomí si že vlastně by měl dostát svým povinnostem tak jak vyžadoval jeho děda Lord Tywin.

Pořád se mu příčila představa toho že by měl dělat chůvu Lady Stark na místo toho aby pochodoval s vojskem proti bratru Lady Sansy ... Robbovi Starkovi se kterým měl tu "čest" poznat se na Zimohradu. Ovšem strýc jej donutil svojí nepatrnou poznámkou celou tuto věc vidět pohledem Lorda Tywina a musel mu dát zapravdu ... ještě nebyl připraven vstoupit na bitevní pole ... ještě ne.
A vlastně vždy měl rád přítomnost Lady Sansy a často ji vyhledával i jen k přátelské konverzaci.
Ochraňovat budoucí královnu a být ji na blízku vlastně nebyl tak hrozný a podřadný úkol jak se mu prvně zdálo.
Tiše povzdychne a podívá se na svůj meč s broušeným ostřím který měl opřený na své židli a zamyslí se zda si jej vzít nebo ne.
Musel navštívit Lady Sansu a pozeptat se jak se ji vlastně daří a zda je v pořádku po tom co musela s Joffreym prožít. Možná princova prozíravost a to že zná svého bratra dobře ochránilo Sansu před problémy když požádal matku zda by nezjistila jak se věci mají.
Lepší včasná prozíravost jak pozdní lítost.
Cedrik byl rád že vyslání matky do komnat princova bratra nebylo jenom tak bez účelové ... i když možná by i byl raději kdyby tam matka došla a nic se nedělo. Na Lady Stark mu velice záleželo a to poslední co si na tomto světě přál bylo to aby Sansa musela snášet bolest, ponížení nebo nějaká další muka.
Znal svého bratra dobře a věděl čeho je schopen a to bylo to co jej na tom děsilo ještě více.

Ne k Sanse nepůjde s mečem okolo pasu, ovšem ale také nepůjde sám.
Ačkoliv Oberyn byl snad daleko mimo Rudou baštu, stále na něj nechtěl narazit. I když se snažil vypadat že z něj strach nemá, což dával najevo především tónem hlasu kterým k němu mluvit i slovy které mu říkal .. pravda byla ta že jistý respekt i strach z něj měl.
Co kdyby se náhodou dověděl o Casterlyově skále ... ani všech Sedm by jej neochránilo před jeho hněvem.
Navíc neměl rád pohledy mužů Lorda Renarda se kterým měl ještě Cedrik své plány ... jeho muži se zde roztahovali a dalo by se říci že moc jim stoupala do hlavy a tvářili se jako by Přístaviště bylo jejich domovem už odpočátku věků.
Proč tedy nevzít dva členy Královské gardy ... jsou zde přeci od toho aby jej chránili tak jednou budou dělat svojí práci.

Otevřel dveře svých komnat a vyšel ven. Před jeho komnatami stáli dva rytíři ... velcí urostlí muži ve zlaté zbroji kteří jej chránili zatím co on si užíval své koupele.
Cedrik se na ně podíval. "Pojďte se mnou." Rozkáže mladý princ sebejistě.
Velet a přikazovat vojákům se naučil právě na Casterlyově skále když jej tam nechal děda osamotě a učinil z něj dočasného Lorda Casterlyovy skály.
Ačkoliv se to mohlo zdát ze začátku jako hloupost, nechat mladého prince bez zkušenosti velet celému hradu a vazalům i obyčejným lidem, nebyla to žádná tragédie jelikož se mladý princ ukázal jako schopný velitel.

Hoďte jej do vody a on se utopí nebo se naučí plavat.
A Cedrik se naučil plavat.

Po tom co vydal rozkaz těm dvou mužům, rozejde se ke komnatám Lady Sansy ... dva kroky za ním jdou ti dva muži a každý z nich má jednu ruku na meči připravenou kdykoliv zasáhnout kdyby se mladému princi pokoušel někdo ublížit.
Bylo to příjemné vědět že se nemusí obávat o svojí bezpečnost ... do určité míry.

Netrvá dlouho a stojí před komnaty Lady Sansy, kde se zastaví před dveřmi.
Ačkoliv si není zrovna dvakrát jistý že bude v komnatách, nenapadlo jej kde jinde ji hledat. Navíc Sansa už mu jednou říkala že když bude chtít, tak ví kde jsou její komnaty.
Podívá se na jednoho z Královské gardy a pokyne směrem k němu hlavou.
Rytíř ve zlaté zbroji pochopí toto gesto a i když trochu rázněji, přesto decentně vzhledem k jeho postavě zaklepe na dřevěné dveře.
Jak mile to udělá, Cedrikovi se opět trochu více rozbuší srdce ostatně jako vždy když viděl Lady Sansu.

Už se setkal s tolika dívkami, urozenými i prostými ... ale u žádné z nich nebyl tak nervozní jako s Lady Sansou k dívce ke které choval city které se snažil před okolím, před Sansou i před sebou samotným skrýt.
Jediný kdo snad věděl o možných citech k této dívce byl jeho otec Robert kterého mladý princ požádal o radu když měli oba dva zrovna takovou slabší chvilku. Vlastně to byla poslední věc na kterou se svého otce zeptal než opustil komnaty svého otce a otec poté byl brutálně zavražděn.

Přijde jí pozoruhodné kolik síly, odhodlání a pocitu bezpečí jí ten malý kus ostrého kovu v jejích hubených prstech dodává. Nijak se to nepodobá ničemu co kdy cítila, když šila, zpívala nebo četla. Netušila, jak moc se její myšlenky během tak krátké chvíle stihly změnit. Stačila by jedna dobře mířená rána a mohla by...jen tak vzít život. Zabít, ne tak jako tomu bylo v soubojích v tolika románech, které tak ráda četla. Tohle by znamenalo něčí skutečný konec, smrt, kterou si díky Oberynu Martellovi dokázala živě vybavit. Teď už to není jen běžný, všemi obávaný konec lidského života, je to něco, co je tak blízko, že to lze cítit, dotknout se toho a vidět to. Doslova vidět jak z těla vyprchává život. Lady Stark sebou škubne a s děkovným přikývnutím natáhne volnou ruku pro pohár vody. " Děkuji."  Pomalými doušky ho vyprázdní a položí na stolek, odkud ho Anya vzala. " Nikdy bych nebyla lepší než on... Jsem lady, ne lord. Asi bych neměla vůbec..." zamumlá utlumeným, unaveným hlasem. Jako by byla unavenější a unavenější s každým slovem, které ze sebe s námahou dostane. Ještě jednou, poslední bodnutí. Postaví se znovu přímo naproti Anye a světle modré oči znovu vyhledají značku na polštáři, kterou musí trefit. Stiskne dýku v ruce a zvedne hlavu výš. Pak se prudce nadechne a bodne. Těžko říct, zda zasáhla přímo střed nebo se trefila o pár centimetrů jinam, jisté je, že tentokrát do zásahu vložila moc málo síly, když ostří ani neprojde přes. Pohled se jí náhle rozostří a celá místnost se zatočí dokola, jako by rusovláska každou chvíli měla upadnout do mdlob. Dvěma malátnými kroky vzad se dostane k židli, na kterou před chvílí mířila a na kterou se taky unaveně posadí. I v tom vyčerpaném gestu byla znát určitá elegance. " Já myslím, že pro dnešek už umím víc, než potřebuji." Zamumlá tiše se skoněnou hlavou, jako by bylo možné usnout v sedě. Naštěstí je to Sansa, pořád ta samá Sansa, která nesnese odcházet od nedokončených záležitostí. Vzhlédne k Anye, únava a napětí jsou v jejím pohledu tak patrné, že už se ani nesnaží je špatně skrývat. " Musím... musíme...to uklidit, dřív než sem někdo přijde. Určitě mě přijdou zkontrolovat. "
Jakmile je to jen trochu možné, zvedne se ze sedu a pomalu se vyškrábe na postel, aby svou dýku ukryla před zraky všech potenciálních návštěvníků, pod polštář. Když si všimne, že dýce něco chybí, začne se přehrabovat hromadou polštářů a rozestlaných přikrývek. " Kde jsem to mohla nechat..." Poznamená nespokojeně a možná by se tím zaobírala až dokud by své pouzdro nenašla, kdyby se neozval ten dunivý, těžký zvuk ode dveří. Měla pravdu, přišli jí zkontrolovat. Přestane se přehrabovat v posteli a rychle sleze zpátky dolů. V modrých očích, které vytřeštěně pozorují Anyu je znát strach, především ten. " Moment! " Zakřičí téměř automaticky a projde se po špinavém koberci. Ten už nezachrání. Alespoň těch pár roztrhaných polštářů... Jeden z nich popadne do ruky a hodí ho pod postel, což je něco, co by za normálních okolností nikdy neudělala. Ale není čas na úklid jako takový, provizorní řešení bude muset stačit. Spěšně urovná peřiny alespoň na přijatelnou úroveň a několikrát se zhluboka nadechne. Teď už se jí hlava netočí, dokonce už se ani necítí být tak ospalá, ale na rychlý útěk nebo další krev připravená rozhodně není. " Hlavně klid..." Znovu věnuje Anye poplašený, ale víceméně smířený pohled, když si stoupne jen metr od ní, kdyby náhodou. Cokoli se stane, horší už to přece být nemůže. " Dále!" Vydechne nakonec a pravou ruku, ve které ještě před chvílí držela zbraň, na moment zatne v pěst.

Zavrtí nesouhlasně hlavou nad Sansiným výrokem, ale nijak ho nekomentuje. Na svých cestách viděla spoustu lordů, kteří drželi meč jako kdyby jim to mělo ukousnout ruku. Protivník se na ně rozeběhl a oni strnuli a nebo ještě hůř, zahodili meč a s křikem utekli pryč. Ano, takhle vypadali ti hrdinní lordové, zatímco lady, které v životě vidí více krve než muži a mnohdy jsou statečnější, zůstávají doma, kde se za ty kretény modlí a šijou jim pohřební roucha. Dát jim do rukou zbraň, roznesou na kopytech všechny své nepřátele. Ale něco jako rovnoprávnost tu nevelí, tudíž lady dál budou vyšívat a jejich stateční druzi pouštět meče do prachu.
Zamyslela se natolik, aby jí ušli počáteční signály Sansiny únavy. Až když se zatočí a dopadne na židli, si toho konečně všimne. Musí uznat, že toho ta holka moc nevydrží. Co kdyby musela celé dny běhat po lese, unikat svým pronásledovatelům a usínat na půl oka? No, při téhle kondici by je dřív uplakala k smrti. Ale kdyby se uměla vykecat z každé situace, tak potom by žádné rychlé nožky nepotřebovala.
"Jakožto lady ..." pokouší se potlačit sarkasmus deroucí se jí z hrdla, ..."nepotřebuješ nic víc než se trefit. A pak ... pak už je to jen na tvé fantazii."
Útěk, stání nad umírajícím, hra na nevinného sledujícího, to vše by bylo v Sansině režii. Její vlastní hra, jejíž konec nemá úplně ve svých rukou. Zato začátek a průběh středu ano. Zřejmě by to chtělo, aby se jí dostalo více pozornosti v nalezení schopností, o kterých i ona sama pochybuje, že by je mohla mít. Jenže o Králově přístavišti se říká spousta věcí a mnoho z nich je i pravdivých. A jistě je pravda to, že se tu těžko hledá pravý přítel. Doufá, že se ta naivní osůbka neupsala samotnému ledovci. Nebyl by to pro ní hezký osud, kdyby se dostala do těch nepravých rukou. Ale s tímhle jí těžko pomůže. Musí si holka poradit.
"Jasně, úklid," zamumlá spíš pro sebe a nechá jí uklízet, zatímco ona si spokojeně dojí své nakousané jabko. Přežvýkne šťamnatý kousek a nenápadně pozoruje Sansu, jak hledá tu koženou věcičku, kterou jí vůbec nesebrala. Osud jí zachrání před tím, aby holčina došla náhlého prozření, kam by se to mohlo podít. Osud v podobě klepání.
Narozdíl od Sansy zůstává v klidu a bez starosti si dojídá jabko. Však ona zvládne úklid toho všeho i bez ní. A lidi za dveřmi nejsou tak netrpělivý, tudíž to nebude její vysněný král. Dokáže si představit, že ten by zvysoka jebal na nějaké "Moment!" a se vší grácií by rozrazil dveře.
"Sansičko má milovaná, podívej, přinesl jsem ti meč s lepším ostřím! Nechceš ho vyzkoušet? Ale jsem si jistý, že ano!" Ale to znělo jako někdo tak trochu jiný. Král by zněl spíš nějak takto "Hej! Ty! Roztáhni nožky, vrazím ti tam vložky/nožky."
"Měla by jsi být," odvětí jí na ten její "klid". ..."Tvůj ... král to nejspíš nebude," podělí se s ní o svou dedukci než narušitele pozve dál.

Jak Lady Stark vyzve k menšímu setrvání za dveřmi, pravděpodobně z důvodu že se upravuje tak se mírně ušklíbne, nebyl až tak trpělivý člověk jak si o sobě myslel, ovšem Lady Stark měl ve velké úctě a proto se nijak nerozčiluje, není naštvaný a ani si nedovolí prostě vpadnout do jejích komnat.
Během krátkého čekání jeho jistá nervozita stoupá a stoupne ještě víc jak Lady Sansa řekne dále...Cedrik se mírně usměje a vejde do jejich komnat a za zády má dva rytíře z Královské gardy.
Jak dlouho neviděl Sansu ? Den ... dva ... tři ? Sám neví, ale tohle čekání pro něj bylo dlouhé, na Rudé baště mimo své rodiny nebyl pro mladého prince tak blízký jako právě Lady Sansa.

Vejde dovnitř a usměje se směrem k Lady Stark, jakmile si uvědomí že nejsou v komnatě jen oni dva a princova stráž, tak jeho úsměv opět zmizí. Není důležité a ani žádoucí aby si z jednoho úsměvu dělal někdo nějaké závěry.
"Má Lady ..." Tak jako vždy, i teď se mírně ukloní k Lady Stark.
Teprve po uklonění se podívá na dívku která tam sní je.
"Nová služebná ?!" Cedrik nemá z její přítomnosti radost, ale nedá to na sobě znát.
Sám pro ní měl novou "služebnou" a tady ta to všechno ztěžuje. "Rád bych byl s Lady Sansou o samotě." Podívá se na Lady Stark jak na to zareaguje a pak se opět podívá na tu dívku.
Když mluví k té dívce jeho hlas je klidný, rozhodně není nějaký arogantní, povýšenecký nebo naštvaný.
Všechny manýry které by třeba i normálně měl tak je nemá v plánu předvádět před Sansou.

Jak mile princ vysloví svojí žádost tak muži vysocí ve zlaté zbroji ustoupí z prostoru dveří tak aby ta dívka mohla odejít z komnaty.
Dle pohledů těchto mužů je jasné že slova prince nebyla míněná jako žádost ale jako povel aby dívka opustila komnatu.

Zatím co muži se dívají jen na tu dívku tak mladý princ si přejede očima pokoj ale neřekne jediné slovo, jenom se znovu mírně pousměje.

Prokousnutý ret už nezdobí fialová ani modrá, tak jako tomu donedávna bylo, jen malý šrám v místě, kde se při té nečekané facce stihla kousnout. Všechny modřiny na jejím hubeném těle už pomalu ztrácejí na intenzitě barvy, což se o intenzitě bolesti zatím říct nedá.
Vlasy si ještě stále ani nepokoušela zaplést do složitých copánků, tak jako vždycky a od toho incidentu s Aryou a Stannisem Baratheonem ji ani jednou nenapadlo otevřít ústa k jejímu obvyklému veselému pozpěvování, nebo broukání. Lady Stark, obyčejně vždycky tak vzorně, chvályhodně upravená a organizovaná teď stojí před pomalu se otevírajícími dveřmi a aniž by si to uvědomovala, znovu se celé její tělo začíná chvět jako by za dveřmi očekávala minimálně Smrt samotnou.
Jaké to překvapení, když za se za nimi objeví ta nejvítanější zlatovlasá osoba, jejíž návštěvě mohla čelit. V duchu si oddechne, protože stihla uklidit všechno, co by vyvolalo zbytečné, případně nebezpečné otázky. A zároveň, někde tam v koutku mysli se na moment ozve tichý hlásek, který jí připomíná v jakých obyčejných a dost možná špatně zavázaných šatech stojí před bratrem krále.
Ukloní se, teď nezáleží na bolesti snad každého svalu v těle, je to povinnost. " Můj lorde." odpoví a pokusí se o úsměv, což v kombinaci s jejím utrápeným, unaveným pohledem a žalostným vzhledem jako takovým nevypadá zrovna dvakrát přesvědčivě. Zvlášť jakmile zahlédne, že princ nepřišel sám. Nejraději by utekla, nebo alespoň poslala stráž pryč, hlavně někam daleko od ní, aby měla jistotu, že už se jí nikdo nedotkne.
Ale ani jedna z možností nevypadá reálně a možná i proto raději vyhledá pohled Anyi. Kývne k ní, přestože její pohled nevypadá dvakrát odhodlaně. " Můžeš jít. Ještě se uvidíme..." Zamumlá k ní polohlasem, zdá se že spíš něco jako prosbu než příkaz nebo lhostejnou, naučenou frázi a pomalu otočí hlavu zpátky ke dveřím, přičemž se snaží vyhnout pohledům těch dvou mužů, kteří ji očividně mírně řečeno rozptylují.