Lokace: Myr

Na město se pomalu snášel soumrak, šero postupně pohlcovalo všechny domy, stejně tak jako jejich obyvatele. Jen na jeden se nedostalo, stejně tak jako v ostatní večery. Chrám Pána světla nikdy nevstoupil do tmy, a to ani v té nejčernější hodině. Nejen vevnitř, ale i venku plály neuhasitelné ohně, v kteroukoliv denní dobu a při jakémkoliv počasí. Pro obyvatele Myru se staly plameny věčným tématem pro spekulace a dohady nad tím, jak je to možné. Přece jenom nikdo neviděl byť jen jediný oheň, který by vydržel i nejstrašnější bouři. Rudí kněží na to ale měli jednoduchou odpověď. Nad jejich plameny bděl mocný R’hllor, chránil je před nebezpečími a hrůzami temnoty. Všichni se s takovým vysvětlením spokojili, přestože pravda se od slova poněkud lišila. Služebníci Pána světla dokázali oheň zkrotit a stejně tak ho udržovat. R’hllor byl bezesporu mocný, ale zbytek zůstal na jeho kněžích. Stejně jako teď, někdo musel plameny znovu nasytit. Nejednalo se o nevděčný úkon, ale ani na tom nebylo nic složitého. Nejspíš právě proto tím byla pověřena jedna z nejmladších Rudých kněžek, které v chrámu Pána světla pobývaly. Vystoupila ze dveří, zahalená v krvavě zbarvených šatech a s tichou modlitbou na rtech. Podle vzhledu jí mohlo být něco kolem dvaceti a pro jednou oči ostatních oklamány nebyly. Přistoupila ke každému hořícímu místu zvlášť a nasypala do něj trochu nafialovělého prášku. Jen ona a ostatní šiřitelé ohnivé víry znali jeho tajemství. Jejich víra byla opravdová, ale to co dokázali jen z části. Něco se dalo vyložit jako opravdové umění, ostatní se skládalo jen z prostých umě vyvedených triků. Ale ať tak či tak, na prosté lidi to působilo vždy. Strach z neznáma je doprovázel na každém kroku. Přitom jim jen stačilo osvětlit správnou cestu.
S podobnými myšlenkami se dívka zahleděla do dálky. Teplý vítr jí rozvlnil šaty a zlehka pocuchal vlasy. Zavřela oči a užívala si vánek, co jí laskal po tváři. Všechny povinnosti již měla splněné a tak si mohla dopřát něco málo klidu. Ráda se zdržovala ve společnosti ostatních, ale někdy potřebovala zůstat chvilku o samotě. Když se jí tedy dostalo vhodné příležitosti, využila ji. Vychutnávala si klid, který s sebou nastávající noc přinášela. Všechno postupně utichalo, lidé se chystali ke spánku a dokonce ani u chrámu nepanoval žádný shon. Jediným zvukem doléhajícím k Zařiným uším se tak stalo tiché praskání plamenů. Zůstala venku sama jenom s vlastními myšlenkami. Cítila se dobře, ale přesto se jí stýskalo. Dobrovolně si vybrala, jakým směrem se bude její život ubíhat, čas od času se ovšem stejně objevily menší či větší pochyby. Nikomu se s tím nesvěřovala, ale dělalo jí to starosti. Snažila se stát zažitým ideálem, ale někde uvnitř vnímala, že bude muset ujít ještě pořádný kus cesty, než se všechno naučí a bude to smět správně používat. Mohla nad tím přemýšlet ještě o něco déle, ale z rozjímání jí vytrhl hluboký mužský hlas. Otočila se po jeho zvuku, zrak jí přitom padl na staršího vážně se tvářícího kněze.
„Je čas, Zaro. Pro dnešní večer jsi byla vyvolena.“ Víc neřekl, jenom nepatrně kývnul ke dveřím. Dívka se ještě naposledy podívala k zapadajícímu slunci a následovala kněze dovnitř. Nohy jí zcela instinktivně nesly na to správné místo, přestože se často nestávalo, aby se něčeho podobného účastnila. Nedomáhala se odpovědi, proč tomu tak je. Ne, že by to nechtěla vědět, ale tušila, že v tom jistou roli hraje věk a postavení. Všude kolem ní se nacházely kněžky s mnohem většími zkušenostmi a znalostmi. Přesto nic neřekla, jenom se držela postupu. Vyčkala, dokud kněz nezapálí potřebné svíce a neodříká několik modliteb. Teprve potom nechala své šaty sklouznout na zem, dopadly jen o něco později, než jeho vlastní oděv. Nic k němu necítila, všechno dělala jen ve jménu R’hllora. Jako každý jiný bůh, i on měl své způsoby, jak svým věrným dodávat sílu a moc. Někdy k tomu stačila pouhá jiskra, jindy bylo zapotřebí spojit dvě lidská těla v jedno. A tak během chvíle komnatu zaplnilo vzdychání a hekání, nepotřebná součást něčeho mnohem většího. Zara byla svědkem obdobného obřadu, jenom v poněkud větším měřítku. Ne dva, ale několik desítek kněžích se oddávalo nesvazujícímu aktu vzývání Pána světla. Dnes měla nejspíš štěstí, sice byla vybrána, ale nikdo další kolem nebyl. Jenom ona a on.
Snadno ztratila pojem o čase, mohlo ho uběhnout více nebo méně, ale nakonec se dočkala konce. Na vztahy a potěšení měla velice osobitý názor, a to i pokud se to týkalo její víry. Akceptovala všechno, co R’hllor vyžadoval, ale nikdy se nenechávala unést vlastním potěšením. To měla jen jedno. Nedbala na to, kdo o něm věděl a kdo ne. Byla svobodná, a pokud si plnila veškeré povinnosti, necítila se vázaná k něčemu, co jí připadlo zbytečné či naopak. Proto nechala kněze blaženě ležet a nahá se vydala ke svým šatům. Ještě pořád v sobě cítila jistou horkost, ale její výraz o ničem nenapovídal. Ne, dnes měla již naprosto všechno splněné a mohla odejít, pokud chtěla.

Kam směřují všechny cesty? Tam, kde je něco, po čem toužíme. Pokud chceme něco najít, vždy si k tomu nakonec cestičku najdeme. I kdybychom šli stále jen na západ, nakonec se stejně objevíme na východě. Saranna si tohle moc dobře věděla. Mizela z Myru, mizela z Essosu. Vyrážela do světa, šířila slova Pána Světla a nakonec? Nakonec stejně skončila tam, kde začala. V Myru. Konkrétně v chrámu R´hllora. A proč? Bylo to místo, které jí táhlo jako vábnička jeleny. Jako draky zlato, nebo vlky svoboda. Tam se vše změnilo. Dostala nové jméno a nové předurčení. Nové poslání co se svým životem a kam se vydat. Ale to nebylo všechno. Byla tam jedna bytost, která… ať už Saranna byla jakákoliv, ta konkrétní osoba pro ni byla jedna jediná.

Měla k ní pouto. Byla snad starší sestrou? Pomyslnou ochránkyní? Těžko říct, ale Sara se na tuto nevinnou bytůstku poměrně fixovala. Pokládala jí za svou. Jako hračka, které se jiné dítě nesmí dotknout. Seberte dítěti jeho oblíbenou hračku a rozpláče se. Seberte jí Saranně a je to váš konec. Na její věci se nesahá… nikdy.
V Západozemí byla už několikrát, ale nikdy tam nevydržela moc dlouho. Hlavní moc tam měli jiní. Sedm bylo navíc velmi populární náboženství. R´hllor měl štěstí jen u toho, kdo byl ochoten naslouchat. Teď nebyl připraven naslouchat žádný z lordů. Navíc momentální situace pro její náboženství ani nebyla příznivá. Vrátila se do chrámu, aby znovu uviděla Zaru, aby ji tentokrát vzala sebou.

Sebevědomě se procházela po chodbách chrámu. Necítila chlad z mohutných kamenných stěn, teplo ji bylo vždy. A temnota byla prozářená pochodněmi. Ozýval se zvuk jejích podpatků. Oděna v rudých šatech, tolik pověstných pro kněžku. Rudá jako čerstvá krev, přesto smyslná a odrazujíc vášeň. Šaty s hlubokým výstřihem a rozparkem na pravém stehnu. Saranna nepatřila k ženám, které by se upejpaly. Ona ukazovala světu všechno, co na ní bylo k obdivu. Proč neukázat, že má pěkné tělo? Byla doba, kdy se jím živila. Nestyděla se za sebe, naopak… byla hrdá. Přesto kolik šaty odhalovaly, neukázaly vlastně nic konkrétního. Nebyly vulgární, byly tolik smyslné, aby si každý ještě ukořistil svou fantazii. Jak asi rudá kněžka vypadá bez šatů?

Neuniklo jí, co se děje v komnatě. Také si tam na svou malou svěřenku počkala. Ležérně opřená o jeden z mohutných sloupů. Nelibě sledovala šero před sebou. Každý zvuk, který odtamtud slyšela, jí urážel. Chybělo jen skřípění zubů. I tak nebylo těžké poznat, že se zlobí. Tohle poslouchat, bylo pod její úroveň, bylo to zneuctění dané slečny. Ať si kněz spí s kteroukoliv z kněžek. Na tuhle jedinou ale ať nesáhne žádný. To si brala Saranna až moc osobně. Její rezavé vlasy nyní vypadaly v přítmí rudě. Stejně červené jako její šaty. Hra stínů. Jen štěstí, že nebyly vidět její oči. Někdo by mohl tvrdit, že v nich vidí divoký oheň. Zloba je silná emoce. Pohání mnohokrát lidi k úkonům, kterých by jinak nebyli schopni.

Zůstávala v anonymitě temnoty, když Zara opustila stín. Nezůstávala v ní ale dlouho. Jen co kolem ní dívka prošla, ušklíbla se. Ruce zkřížené na prsou a arogantní pohled mluvil za všechno. „Nejsem pryč snad tak dlouho, abys mě vyměnila za někoho jako je on.“ Pronesla znechuceně. „Vážně se podřizuješ jemu? Nechtěj, abych byla zklamaná.“ Protočila oči a udělala několik kroků k dívce. Nelíbilo se jí to. Znala pravidla. Sama se takového rituálu účastnila. Přesto, měla dvojí metr. Své chování a chování ostatních hodnotila úplně jinak, než chování Zary. Že to mohlo být nefér? To ano, Sarannu to ale nijak netrápilo.

Když se oblékla a upravila si šaty, ruka jí instinktivně vystřelila vzhůru, aby si mohla prsty projet pocuchané vlasy. Jen málokdy je nosila svázané v copu nebo v něčem úhlednějším. R’hllorovi by jistě nevadilo, že se po jeho chrámu potuluje v ne zrovna upraveném stavu, ale stejně to udělala. Než vyšla ze dveří, ohlédla se, aby se mohla letmo podívat na kněze. Tvářil se ještě přemýšlivěji, než předtím a Zara mohla jen stěží hádat, co se mu honí hlavou. Myslel na R’hllorovy posvátné plameny nebo v duchu hodnotil její tělo? Jako jedna z Rudých kněžek věděla, že existuje jen velice málo služebníků Pána světla, kteří by k sobě chovali opravdovou náklonnost. Všechno ostatní nebylo o citech… jednalo se jenom o povinnosti spojené s jejich vírou. Přesto se neubránila nepříjemnému pocitu. Ne, že by nikdy nepoznala muže, ale pokud to šlo, netrávila s nimi moc času. Lépe řečeno, netrávila s nimi moc času nahá. Byla svá a spousty věcí se nebála, ale víra v Pána světla pro ní byla ještě poměrně čerstvou záležitostí. Navíc věděla moc dobře, ke komu v noci vlézt, aby se vyhnula temnotě a hrůzám.
S myšlenkami na to, že bude muset strávit dalších několik hodin sama, opustila knězovu komnatu. Svižným krokem zamířila ke své, ale když uslyšela známý hlas, zarazila se. Tušila, že by se mohla Saranna v nejbližší době ukázat, byla pryč tak dlouho… alespoň tak to Zaře připadalo. Jak už to tak ale vždycky bývalo, cokoliv se mělo stát, našlo si to ten nejméně příhodný okamžik. Přesně jako dnes v noci. Tiše si povzdechla a otočila se, aby se mohla své milované kněžce podívat do očí.
„Byla jsi pryč dost dlouho na to, abych se začala cítit opuštěná.“ Mírně pozvedla bradu a napřímila se. Nahlas, a především ne před ní, by to nikdy nepřiznala, ale občas měla ze Saranny strach. Šel z ní respekt, vždycky vypadala impozantně, přesně tak, jak má Rudá kněžka vypadat. A Zaru to někdy až děsilo. Samozřejmě měla své dobré stránky, kvůli něčemu pro ni muselo Zařino srdce vzplanout, ale nastaly i chvíle, kdy se k ní chovala jako k malému nevychovanému dítěti. Neváhala dát Zaře výchovnou ránu přes prsty. Navíc teď viděla na Saranně její znechucení. Ale copak jí mohla něco vyčítat? Sama moc dobře věděla, jak to chodí. Pán světla vyžadoval své oběti. Všichni a všechny musely podstoupit různé věci, aby nepřišli o R’hllorovu přízeň.
„Moc dobře víš, že to nebyla moje volba. Kdyby záleželo na mně, vybrala bych si někoho lepšího.“ Zpříma se podívala do zelených očí, ve kterých se odrážely plameny. Nejen R’hllorovy, ale i ty co plály přímo v Saranně. Kdyby chtěla, stačilo málo a vypadala by opravdu děsivě. Zara z ní nespouštěla pohled, bedlivě sledovala každý její krok. Ale když se opravdu přiblížila, sama o kousek ucouvla. Nelitovala toho, co se seběhlo, ale nikdo neměl právo na to ji soudit. Ani přítel, ani nepřítel, ani milenka. Vůbec nikdo. „Občas vidíš všechno až moc jednoduše. Nemůžu si dovolit říct ne, nemám tu takovou moc.“ Na okamžik k sobě stiskla rty tak pevně, až se namísto nich ukázala jenom bezkrevná úzká čára. Musela se udržet v klidu, protože ji popadla jen stěží ovládnutelná touha vmést Saranně do tváře různé nehezké věci. Rudé kněžky oplývaly různými schopnosti a sebeovládání patřilo mezi ty hlavní. A zrovna u něj se často ukazovalo, že se má Zara stále co učit. Vzdálenost, kterou mezi nimi předtím vytvořila, opět smazala, přiblížila se k Saranně tak blízko, že se jejich těla téměř dotýkala. Kdokoliv by je sledoval z dálky, mohl by snadno říct, že se dívá do zrcadla. Podobná tvář, podobné vlasy, podobná postava. Největší rozdíly mezi nimi vidět nebyly. Starší z kněžek se opravdu ničeho nebála, zatímco Zara čas od času prostě sklopila hlavu a odešla. Teď si ale vzala příklad z její milované a neustoupila.
„A ty bys ses rozhodně neměla chovat tak rozhořčeně. Jen R’hllor ví, co všechno jsi dělala, když jsi odešla. Předpokládám, že nezůstalo jenom u zapalování posvátného ohně. Nemáš nárok na to, abys mě odsuzovala. Kdybych chtěla, mohla jsem postel zahřát třeba deseti takovým, jako je on.“ Dál upírala pohled do Saranniných očí, vpíjela se do tmavé zeleně. Snažila se myslet na to, že jsou její slova ostrá jako břitva, protože kdyby je chtěla vzít zpět, do mysli by se jí vloudily nehezké myšlenky. Ne lítost nad tím, co řekla… Spíš obavy z toho, co Saranna udělá. V některých chvílích si Zara nebyla jistá, jestli by na ní nevztáhla ruku. Jenže to na ní bylo kouzelné. Ladný temperament, který dělal z Rudé kněžky něco opravdu speciálního. Nutil Zaru žárlit, když viděla Sarannu ve společnosti někoho, kdo ji zaujal víc, než bylo zdravé. Jenže ona jí nic vyčítat nemohla, zatímco druhá kněžka mohla hlasitě nesouhlasit. Muselo se to změnit, ale na to si Zara netroufla. Prozatím ještě ne.

Pohled do očí své družky opětovala. Předtím jí neuniklo tiché povzdechnutí, ale pro teď jej ignorovala. Chtěla zůstat relativně klidná. Pokud žárlila, nebo snad měla pocit, že má důvod žárlit, probudila se v ní saň. Pokud byste hledali někde potomka draků, tak ne u Targaryenů. Hledejte ho u Saranny. Dokázala být jako ničivá smršť. Jiskry z ní létaly a odvážlivec, který by přišel až moc blízko, toho by sežehnula. Pokud rudá kněžka žárlila, byla lstivá, pomstychtivá a nic jí nebylo dostatečným argumentem. Byť to pro mnohé mohlo vypadat jinak, nyní se skutečně držela zpátky. Jindy by totiž i ono nevinné tiché povzdechnutí bylo jiskrou pro okamžité vzplanutí vzteku. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Jinak tomu nebylo ani u rusovlásky. Pokud chtěla, všechno se stávalo záminkou k ničivému vzteku.

„Tak osamělá.“ Pronesla ironicky a protočila nad tím oči. Smutné bylo, že Saranna dokázala být někdy až příliš egocentrická. Vše se točilo jen kolem ní a těžko přiznávala jinou pravdu, či jiný pohled na věc, než je ten její vlastní. Může to znít, že má rudá kněžka až příliš chyb. Kdo by takovou nesnesitelnou kreaturu vůbec dokázat trpět? A přesto… Měla i dobré vlastnosti, jen je bylo třeba objevit. Pokud šlo o Zaru, neexistovala hranice toho, co by pro ní neudělala.

Příroda obdařila Sarannu takovým temperamentem, chytrostí, půvabem, krásou a sex-appealem, že by stačily alespoň pro tři ženy, a ještě by zbylo. Udělat ze Saranny poslušnou malou hospodyňku, co by někomu visela na rtech, je více než nereálné. Kdokoliv, kdo čeká, že by mu snad seděla u nohou a zbožňovala ho, je blázen. Dokáže ztropit bouři, stejně jako předstírat, že je sladká a dokonale neškodná. Může mít hlas jako vánek, jemné zdvořilé způsoby a velké něžné oči, ve kterých roztomile jiskří, když mrká dlouhými řasami. Jakmile ji ovšem připravíte o vedoucí roli a nabídnete ji jen podřadnou úlohu, zjistíte, že vůbec není ostýchavá a poddajná. Dá vám otevřeně najevo, že je příliš hrdá a důstojná, než aby se vámi nechala vodit za nos.

„Kdyby záleželo na mě, nedotkne se tě žádný jiný muž. R’hllor nebo ne, ať si náš pán diktuje jakékoliv požadavky, tebe jedinou bych z toho všeho vyloučila. Zůstalo by ti jen to nejlepší… já.“ Ušklíbla se jako kočka Šklíba při zmínění své maličkosti. Ačkoliv si Saranna dobře uvědomovala, že nic jako maličkost ve spojení s ní, zmínit nelze. Ucouvnutí jí taktéž neuniklo, naopak pobavilo. „Svět lidí tam venku je jednoduchý. A kdokoliv, kdo by ti zakázal říci ne… ať přijde za mnou a já už mu ráda vysvětlím, jak se věci mají, na to se může spolehnout.“ Těžko říct, jak se to stalo. Možná její přirozená průbojnost, možná štěstí, Saranna se vypracovala v chrámu rychle. Brzy ji mnozí začali brát, jakoby byla něco víc, než oni. Některé kněžky se přirozeně podřídily její autoritě, jiné měly potřebu vést s ní boj o oblíbenost.

Po dalších slovech jí přejela prsty po tváři. Neuhodila by jí, zatím ne. Na to měla Zara moc krásnou tvářičku. Navíc, dobře věděla, že svého činu by hořce litovala. Její slečnu nesměl uhodit nikdo, ani Saranna. Přesto se mírně zamračila, ale jinak byla její tvář až kamenná. „Neopovažuj se mě podezřívat.“ Varovala jí. Nebylo žádné tajemství, že se Saranna nebrání jakékoliv společnosti. Vyhledávala jí i z nudy. Zjevně pozůstatek starých zvyklostí, které se tak snadno z hlavy nedostanou.  A opět tu byl onen dvojí metr. Saranny směla, Zara na jiné osoby v její posteli nesměla ani pomyslet. Rusovláska si hlavně připadala dost zkažená. Pár dalších lidí to už neovlivní. Ovšem ve své kamarádce viděla, cosi čistého. Něco, co by ostatní mohli nepěkně zkazit.

„Ty mě chceš rozesmát, že?“ rozlil se jí na tváři široký úsměv. „Deset takových jako je on?“ povytáhla obočí a pozvedla jí bradičku. „Drahá, zahřála bys postel sotva dvěma takovým.“ Zavrtěla nad tím hlavou a ruce stáhla k tělu. „Neuč mě tě znát. Ty nejsi taková, aby ses pelešila s tolika muži… kdepak.“ Pořád se culila, než opět zvážněla.
Nakonec odvedla řeč jiným směrem. Jinak by se jen hádala a to teď nesměla dopustit. Ne když chtěla Zaru přemlouvat. „Nezdržím se tentokrát nijak dlouho. R’hllor pro mě má již jiné plány. Opět v Západozemí. Ukazuje se, že Essos není již místo pro mě.“ Sepjala ruce před sebou a znovu se pohledem vpíjela do jejích očí. „Tentokrát ale nepůjdu sama. Rozlučce, zanechej tu nicotné vzpomínky, pokud musíš. R’hllor rozhodl, že na další cestu půjdeš se mnou. Nadešel tvůj čas.“

Plameny kreslily na zdech strašidelné stíny, ale co byly děsivé siluety oproti jedné rozohněné kněžce Pána světla? Kdokoliv mohl přijít a přerušit tak nepříjemnou atmosféru, která mezi oběma ženami panovala. Bohužel se tak nestalo. Mohly si jen dál hledět vzájemně do očí a přetloukat svoje záměry opodstatněnými argumenty. Zara se nechtěla zbytečně dohadovat, ale chování její milenky jí začalo připadat poněkud neadekvátní. Prozatím se držela, aby po ní nezačala prskat jako kočka, ale sebeovládání jí pomalu opouštělo. Už stačilo jen sevřít ruce v pěst a zachmuřeně odejít.
„Jenže na tobě nezáleží, ať už jsi sebelepší. Na nikom z nás nezáleží.“ Proč jen Zaře přišlo, že to Saranna nechápe? Ne, moc dobře věděla, jak to chodí. Jenom její sobeckost jí bránila v tom, aby nechala svou milou malou přítelkyni dělat cokoliv, co si přála či dokonce musela. Vždyťˇsama Zara si to nevybrala, ať už šlo zrovna o nejmenovaného kněze anebo o něco jiného. Saranna viděla jenom důsledky, nikoliv to, co k tomu vedlo. Rudé kněžce na okamžik ztuhnul celý obličej, když zaťala spodní čelist. Sledovala výraz krásky stojící naproti ní a snažila se nevybuchnout vzteky. Nakonec se ovládla, ačkoliv její hlas doslova přetékal potlačovaným hněvem.
„Bohužel my nejsme tam, kde obyčejní lidé. Tady panují jiná pravidla, která nejdou tak snadno porušit. Nemůžu říct ne, nejen kvůli sobě. Kdyby nebylo zapotřebí dělat různé věci tak… se jednoduše nedějí.“ Kdyby všechno bylo tak snadné, jak nad tím Zara uvažovala, hodně věcí by se vůbec neudálo. V nitru to bylo chytrá a vnímavá dívka, to jediné se na ní s příchodem do chrámu Pána Světla nezměnilo. Pořád milovala knihy a představovala si, jaké to musí být na jiných místech. Přála by si navštívit spoustu dalších Svobodných měst, ale na druhou stranu si uvědomovala nebezpečí, jaká s sebou cesta přinášela. Všechno mělo svůj klad i zápor. Víra v R’hllora byla správná, ale muselo se tomu něco obětovat. To si Saranna nepřipouštěla, viděla jen to, co sama chtěla, na rozdíl od Zary. Někdy méně moci a jistý odstup přinášelo ovoce, které ti nejsilnější nemohli okusit
„Nepodezírám tě z ničeho. Znám tě. Vím, jak se po ostatních díváš. Jako by byli těmi nejsladšími plody, jen si je utrhnout a pořádně se zakousnout. Nedělám si zbytečné iluze, že by ses spokojila jen s myšlenkami na mě.“ Při jejím doteku přivřela oči a to i proti své vůli. Sarannina přítomnost na ní měla stejně magický účinek jako opojná síla pramenící z vyznávání Pána Světla. Přesto když promluvila, z jejího hlasu div neodkapával jed. Takhle to Zara vnímala pokaždé, když si všimla, že si jí Saranna nevšímá tolik, jak by si zasloužila. Vážně se někdy cítila jenom jako poslušný pes, držená zkrátka a poslouchající na slovo. Jen s těžkým srdcem si mohla doopravdy představit, co všechno její láska dělala bez ní. Odrecitovala při žáru ohně několik modliteb a vrhla se na cizí klín, aniž by k tomu měla jiný, než vlastní sobecký důvod? Z toho pomyšlení se Zaře dělalo silně nevolno.
„Zřejmě mě neznáš tak dobře. Ale nevadí, očividně jsme na tom stejně. Mylně jsem se domnívala, že mě podceňují jenom ostatní. Sama víš nejlíp, jak moc dobře dokážu postel zahřát. Ať už je tvoje nebo cizí.“ Do tváří se jí dostala horkost, ale jakmile se jí Saranna dotkla, po páteři jí přejel mráz. I tak ale bojovala s nesmírnou chutí se jí vykroutit. Naštěstí si to kněžka rozmyslela a ruku stáhla sama od sebe. Zara by byla daleko spokojenější, kdyby se přestala tvářit tak spokojeně, ale jak toho mohla dosáhnout? Sarannu nikdo nikdy nepřinutil k něčemu, co sama nechtěla. Neplatilo na ní nic, co neuznala za vhodné. Druhou služebnici R’hllora to sžíralo, v takových chvílích si vedle ní připadala téměř méněcenná. Ať se snažila jakkoli, jen málokdy se jí povedlo, aby jí milenka udělala něco po vůli.
„Nikdy se nezdržíš dlouho. Vždycky se tu jenom otočíš a zase odejdeš,“ skočila jí Zara do řeči. Uvědomovala si, že zněla jako uražené a rozmrzelé dítě. Jenže přesně tak se i cítila. Nejradši by měla Sarannu vedle sebe dnem i nocí a nikam by ji samotnou nepouštěla. Nebála se o ní, jen jí to bylo protivné. Sama musela zůstávat na jednom místě a snášet vrtochy kdejakého kněze, zatímco ona byla téměř svobodná. Nevole se promítla i na její tváři. Mezi obočím jí vyskočila vráska, jak se zamračila. Ta však téměř okamžitě zase zmizela, protože zachmuřený výraz vystřídal šok a udivení. „Co to povídáš? Já mám odsud odejít?“ Všechen předchozí vztek najednou zmizel. Tedy, alespoň na krátkou chvíli. Sotva se z toho Zara trochu vzpamatovala, tvářila se ještě rozzuřeněji, než předtím. „Mluvíš pravdu nebo toho využíváš jenom ve svůj prospěch, jako vždy, když to zrovna potřebuješ? Do dnešní noci jsi nikoho po svém boku nepotřebovala.“ Inu, rozhodně to mladá kněžka neměla lehké. Cítila se využívaná a manipulovaná. Kdyby měla o trochu větší moc, nejspíš by bylo v chrámu ještě o něco tepleji.

Zpozorněla. Na nikom nezáleží. Její štěně očividně začalo brát víru v Pána Světla nezdravě vážně. Kdepak. Saranna věřila. Byl to R’hllor, kdo ji dal šanci začít znovu. Ovšem nikdy se nedostala to té fáze, kdy by si pro R’hllora přestala vážit samy sebe. Rudá kněžka měla zkrátka tendence stavět se nad ostatní. Byla to její přirozenost. Na její slova neřekla nic. Snad ani nezamrkala. Rovnou cukla pohledem a na chvíli si hleděla svého. Moc dobře si všímala vratkého sebeovládání její mladší společnice. Snažila se a dařilo se, ovšem hlas prozrazoval vše, co mělo zůstat jinak skryto. Hádala, že nechybí moc k tomu, aby jí rozzuřila. Nebyla by tak děsivá, jak dokáže být Saranna, ale tichá voda břehy mele. Nikdy neviděla Zaru vybuchnout vzteky. Jak ničivá katastrofa by to mohla být?
„Ty máš být hlavní důvod, proč říkat ne. Ty rituály znám, vím, co obsahují. Přesto se nedá říct, že bych spala s každým rudým knězem. Nespím s muži, protože si to řeknou. Kněz, lord nebo chudák…. Už ne.“ Procedila mezi zuby. Sarannu bylo těžké přinutit k tomu, dělat cokoliv, pokud to nebylo její přesvědčení, nebo s tím sama nesouhlasila. Nespala by s knězi, jen protože jí to nařizoval rituál. Možná dřív, když byla neznalá a nevěděla. Nyní, alespoň se tak cítila, byla v pozici, kdy si již sama mohla vybírat.

Vlasy pohodila na stranu, při její další výčitce. „Nepodezíráš… jsi tedy přesvědčená, jen co ti zmizím z dohledu, tak roztahuji nohy až k cíli svého úkolu a pak se stejným způsobem vracím, že?“ povytáhla obočí, které se pár vteřin na to děsivě zamračilo. „Jsem jaká sem. Já ti nikdy nedala přivítání v podobě toho, že bys mě snad slyšela po celém chrámě. A proč bych se spokojovala jen s myšlenkou na tebe? Dle tvého názoru… nejen tvého. Rituál je povinnost. Mohla jsem snad R’hllora urazit?“ pokud s ní dívka chtěla hrát hru, dala jí možnost. V zásadě si ani jedna neměla co vyčítat. Tak to alespoň Saranna cítila. Ovšem, nikdy si nemohla odpustit nějaké to rýpnutí, či dvě.

„Dej si pozor na jazyk, Zaro. Já mám trpělivost. Snesu toho hodně, ale nové mravy mi tu zavádět nebudeš. Nepokoušej se vystrkovat růžky. Mohlo by se stát, že ti je někdo ustřihne. Nepodceňuji tě. Jen vím, že nejsi taková, abys roztáhla nohy kde komu. Nebo… chce si snad začít hrát? Vracet mi moje prohřešky nevěrou? A budeš to dělat pro své potěšení, nebo protože víš, že já na tohle zkrátka slyším?“ Zkřížila si ruce na prsou a čekala adekvátní odpověď.

„Mám své úkoly. Pán Světla mě zahrnul do svých plánů. Moje místo není tady, je za mořem. A přesto se vracím, i když bych nemusela. Vracím se za tebou. Ovšem jak jsi řekla. Tohle není o mě, ani o tobě. Tohle je o našem bohu. Nemohu zdržovat jeho záměry pro své vlastní touhy.“ Odpověděla na její skočení do věty. Doufala, že její prostředek věty nijak nenarušil Zary začátek. To by jí skutečně mrzelo. „Nemrač se, buď ti to zůstane, a nebo si přivodíš vrásky dříve, než je třeba.“ Rýpla si, když viděla, jak se dívka mračí. Zara jí vytáčela, přesto se držela na uzdě. Musela. Částečně i věděla, že Zara je svým způsobem pes, která štěká, ale nekouše.

Nad jejím udivením se usmála. „Máš odejít. Nebo ti, dle tebe, snad lžu?“ Nikdy nelhala. Občas zatajila pravdu, nebo jí neřekla celou. Ovšem nikdy své druhé polovičce nezalhala. Kdyby se Zara zeptala na sebehorší téma, odpověděla by vždy jen pravdu. Neměla potřebu lhát. Ona skutečně nikdy. „Tak teď se zase zlobíš?“ divila se naopak Saranna. „Jak jsem řekla, dej si pozor na jazyk.“ Procedila mezi zuby. Zasyčela to jako had. Varování před uštknutím. „Hleděla jsem do plamenů a viděla jsem budoucnost. Tvou budoucnost. Není tady, je v Západozemí. Pán světla vyvolil nové postavy pro svou hru. Naším úkolem je získat jejich přízeň. Mohu ti dát i jméno. Pokud ho chceš slyšet. Musíš ho získat pro našeho pána. Ukázat mu cestu víry. Ne já, ani nikdo jiný. Ty. Nebo snad chceš zpochybnit to, co jsem viděla?“ Mluvila opět klidně. Hlas byl posazen trochu níž. Zněl až tajemně.

Mohly tam jen tak stát a dál se měřit pohledy, ale asi to nebylo to nejlepší. V Zaře vřel pořádný vztek, ačkoliv nechtěla ztropit scénu. V chrámu bylo jistě živěji, než se zdálo, ale kolem se nikdo neochomýtal a tak by si to mohla dovolit. Snadno by si našla argumenty, kterými by obvinila Sarannu z toho, že ve svém postavení si může dovolit věci, o kterých se Zaře zatím ani nezdálo. V tomhle by si nevymýšlela, Rudá kněžka stojící naproti ní sloužila R’hllorovi delší dobu a měla v sobě jeho plamen. Doslova, vždycky byla nade všemi a každého soudila jako podřadného tvora. Někdy i jí samotnou, ale ohradila se vůči tomu někdy? Ne. Raději zatnula zuby a tvářila se, jako by ani neslyšela. Pokusila se o to i teď, ale ne příliš úspěšně. Vztek jí cloumal, ale prozatím se na Sarannu nerozkřičela. Prozatím.
„Samozřejmě. Ty si můžeš vybírat. Mám ti znovu opakovat, že já takovou možnost nemám? Navíc nejde o to, co kdo chce.“ Chtěla to promluvit s ostřejším tónem, aby svá slova zdůraznila, ale nedokázala to. Stačilo se nad tím jen zamyslet. Kdyby se R’hllora zřekla, mohla by odejít jako svobodný člověk a už nikdy by se nemusela trápit s tím, co všechno víra v Pána světla obnáší. Jenže tohle nechtěla. Konečně začala mít dojem, že se našla. Chrám byl jejím domovem, místem kde našla útočiště. Nechtěla ho opouštět jen kvůli tomu, že se několikrát za dlouhý čas stala středem něčího zájmu. Navíc tu byla Saranna.. ne vždy, ale byla tu. Kdyby se Zara rozhodla odejít, nejspíš by tu musela nechat i srdce, protože tomu jedinému ani R’hllor neuměl poručit. Jen Saranna to občas uměla nepěkně pokazit, stejně jako teď.
„Popravdě? Nemám sebemenší tušení, co děláš, jakmile odejdeš. Vlastně se nad tím bojím přemýšlet.“ Málem dodala, že by na to nejspíš ani neměla žaludek, ale jazyk naštěstí udržela za zuby. Jenom Saranně vracela její zamračený pohled. Snažila se odhadnout, jestli doopravdy zuří nebo se během chvilky otočí a odejde. Některé lidi bylo snadné přečíst, dalo se v nich listovat tak snadno, jako v otevřené knize. Ale tahle kněžka? Ať se Zara snažila sebevíc, nikdy přesně nevěděla, co se jí honí hlavou. „Pochopila bych, kdyby se to stalo. Ale tohle ani moje vina, ani moje chyba. Ty si můžeš venku dělat cokoliv, co se ti zamane. Rozdíl je v tom, že beze mě.“ Pokusila se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila, ale z jednoho nádechu udělala dva menší. Proč se do toho vůbec pouštěla? Kdyby zůstala zticha a jen jí padla kolem krku, mohly by si obě ušetřit spoustu jedovatých slov. Bohužel zrovna teď se Zara cítila jako lev, odhodlaná se bránit za jakoukoliv cenu. Už nechtěla jen slepě couvat do kouta a nechávat Sarannu, aby se nad ní tyčila, jako velká ošklivá kobra. Pro jednou si mohla dovolit řádně se bránit.
„S někým si mě pleteš. Nejspíš máš pravdu v tom, že to nejsem já, ale všechno se mění. Ten kdo nevěří, uvěří a změní se i ten největší zatvrzelec. Jsou tu daleko horší, než jsem já, ale to neznamená, že budu pořád nečinně postávat v koutě. Něco na tebe platit musí.“ Nepoznávala sama sebe, nikdy tak ofenzivní nebyla. To jen Saranna… přiváděla ji k šílenství. Vážně si to nejspíš neuvědomovala, ale bylo to tak. Jenom kvůli tomu se odvážila Zara říkat takové věci. Vždyť po většinu času Sarannu obdivovala a málem jí visela na rtech kvůli každému slovu. Ráda jí prsty pročesávala její hebké husté vlasy. Ovšem někdy měla v hlavě nepěkně černé myšlenky, právě kvůli jejím častým cestám. Kdo jí mohl přesvědčit o tom, že si opravdu nikde nenašla jinou a lepší? Nikdo. Možná ani R’hllor.
„Divím se, že ti za to pořád ještě stojím, především když na druhé misce těch pomyslných vah stojí R’hllor.“ Nemyslela to tak úplně vážně, protože jak by se mohla porovnávat s Pánem světla? Přesto se v tom dal najít jistý podtón ublížení. Zara si to brala až příliš osobně. Nejradši by se stavěla na první místo a R’hllora by odsunula až na druhou pozici. Bohužel, to si dovolit nemohla, ačkoliv by moc chtěla. Jejich nicotné životy nebyly o lásce, ani touze, nýbrž o šíření poselství a dbání na trvání věčného dne.
„Nechci zpochybňovat to, co v plamenech skutečně je. Ale mám jisté pochybnosti o tom, jak sis všechno vyložila. Jsou tu jiní, s větší mocí a více zkušenostmi.“ Vztek ustoupil, namísto něj se dostavila jistá rozmrzelost. Nevěděla, jestli má Saranně vážně věřit nebo jestli by nebylo lepší odejít a setkat se až další den. Sama se tedy zahleděla do nejbližších plamenů. Ne kvůli tomu, aby v nich něco viděla, ale aby si trochu pročistila hlavu. Proto hned nepokračovala, vyčkala, dokud z ní nevyprchá alespoň trochu negativního přístupu. „Jestli znáš jméno, tak mi ho řekni. Zasloužím si to, nemyslíš?“ Neohlédla se, aby se na milenku podívala. Dál upírala pohled do ohně, ale bedlivě poslouchala, co jí Saranna prozradí dalšího. Musela zvážit, jestli je to vážně tak důležité, anebo jestli je za tím doopravdy něco sobeckého.

Saranna se rozhodla vydechnout. Upustit páru a podívat se na celou záležitost docela jinak. Žárlila. Vřel v ní vztek z toho, že její milá roztahuje nohy jiným. Takovou činnost by měla dělat jen před ní. Zapřela v sobě svou zlobu. Měla již věk na to, aby se naučila ovládat a byla důstojná. „Všichni si můžeme vybírat, když víme jak a kde.“ Pokrčila rameny. Spojila si ruce před tělem a pozorovala svou přítelkyni. Na první pohled vypadala již klidně, ale v očích jí stále žhnul ten nebezpečný plamen.

„Ovšem přiznáváš, že o tom přemýšlíš a podle toho jak na mě koukáš, to není vůbec nic pěkného.“ Povzdechla si hraně a prošla se. Obkroužila  Zaru, jako to dělá dravec u kořisti. „Přiznávám, že oproti ostatním kněžkám tu mám jistou volnost. Větší než ostatní. Když opustím zdi tohoto chrámu, to je pak skutečná svoboda. Nenechej se obalamutit tím, co ti řeknou tady. Tady jsi stále pod nadvládou někoho. Tam venku, tam ti vládne jen R’hllor a jeho pravidla. To je teprve pravá svoboda a měla by sis jí také zažít.“ Promlouvala k ní tiše. Její hlas se konečně uklidnil. Jako voda, která si tiše a nepozorovaně teče svým korytem. Nedávala na sobě znát nic. Alespoň teď bylo její ovládání dokonalé.

„Je od tebe pěkně ošklivé, že to i přiznáš.“ Zatvářila se ublíženě. Na tom nemusela nic hrát. „Dobře víš, že trpím, když vím, že bys byla v náruči jiného. Ale dobrá. Jsem schopná ti to z povinnosti odpustit. Ale poslouchej mě…“ uchopila jí za ruku, kterou varovně stiskla. „Muže ti ještě dokážu odpustit. Ale ženy ne. Zjistím, že jsi byla s jinou ženou a nebudu se držet zpátky. V tomhle jsi moje a jiná na tebe nesmí sáhnout.“ Zavrtěla hlavou a mírně se usmála. Dala jí pramínek vlasů za ouško. „Jsi pro mě největší slabost. Jsi krásná a tolik jiná. Nejsi jako ostatní ženy tady, nebo i jinde.“ Nepřiznala by to na hlas, ale pro jemnou a nezkaženou duši své slečny měla slabost.

„Ty a R’hllor se ale vzájemně nevylučujete.“ Zavrtěla opětovně hlavou a ruku jí pustila. „Svým způsobem, mohu mít vás oba ne? Jemu patří má mysl, ale tobě mé srdce. Drahá, nedívej se na mě tímto způsobem. Nejde o to, s kým trávím čas, ale ke komu se vracím. A nevracím se k nikomu jinému, než-li k tobě.“

Nad další její poznámkou se musela ušklíbnout, znovu. Nemohla si pomoci. „Vyložila jsem si to tak, jak mi pán vyjevil. Jsou tu jiní s větší mocí a více zkušenostmi. R’hllor ale pamatuje na všechny své ovečky. Všechny je musí rozvíjet a každá musí dostat svou příležitost. Jak jsem řekla, ty jsi něčím speciální. Nejen pro mě, ale i pro našeho pána. A on rozhodl. Pán Světla tě potřebuje v Západozemí. Je tam mnoho mužů vysokého postavení, kteří jen potřebují slyšet slova z těch správných úst. Pán Světla si vyvolil tebe a já mám dohlížet na tvé kroky.“ Odpovídala na její vzteklý projev. Ještě stále se zlobila. Saranna v tom shledávala cosi… zábavného, roztomilého.

Saranna se opět pomalu prošla sem a zase zpátky. „Máš přehled o důležitých jménech v Sedmi královstvích? Jako je Lannister, Baratheon, Stark… Arryn?“ nadhodila. „Střídají se tam u moci docela rychle. Každý zastává svou víru. R’hllor by rád jejich víru ujednotil. Sice je tam velký vliv Sedmi, ale není to nic, co by Pán Světla nedokázal zvrátit. Je to chybná výra. Nesprávná. Musíme jim ukázat tu jedinou a pravou. Protože jinak… obávám se, stahují se nad Západozemím mračna. Temná mračna a všichni víme, co nás čeká v temnotě.“ Pokaždé když začala mluvit o podobných věcech, její hlas se prohloubil. Dávala na výslovnost mnohem větší důraz. „Už znám první jméno muže, který je třeba přesvědčit. Stannis Baratheon. Toho si vyvolil R’hllor. A tak se Stannis stává tvým úkolem.“

Opravdu se zdálo, že je v chrámu ještě o něco větší horko. K příjemnému teplu proudícímu z plamenů se přidávaly i emoce obou kněžek. Zara si nemohla pomoc, ale přišlo jí to, jako by spolu hrály nějakou hloupou dětskou hru. Každá si zkoušela najít vhodný argument, který by obhájil její činy, a zároveň v tom byla výtka pro to, co dělala druhá. Zlobily se na sebe a přitom nemohly jedna bez druhé být. Tak to alespoň cítila mladší z nich. Co by bez Saranny dělala? Toulala by se světem jako nechtěné prašivé štěně, které čeká jen na milosrdnou smrt. To ona byla v jejím životě světlem, užívala si každou chvíli strávenou v její přítomnosti. Ale teď… Mrzelo ji, že na sebe prskají jako rozzuřené kočky. Co jiného však Zaře zbývalo, než se také naježit a vytasit drápy? Měla právo se bránit, ať už vůči milence nebo nepříteli.
„Vážně si to myslíš? Ještě pořád jsi mi neřekla úplně všechno, ale něco už vím. Dřív sis taky nemohla vybírat kdy, kde a s kým. Nebo snad ano? Když jsi řekla ne, nechali tě na pokoji? Hleděli si tvých názorů a přání?“ Nechtěla zajít tak daleko, samotné jí přišlo kruté vytahovat něco, co měl už dávno pohřbít čas. Na druhou stranu v tom viděla dobrý příklad. Mohla každý den děkovat nejen R’hllorovi, že jí nic takového nepotkalo. Ani si nedovedla představit, jaké by to bylo, kdyby na ní někdo cizí sáhnul a chtěl po ní něco nedobrovolně. I kvůli tomuhle Sarannu obdivovala. Nenechala se zlomit, zůstala silná a to po celou dobu, dokud neobjevila Pána Světla. Potom se určitě změnila, ale nestal se z ní nikdo bezdůvodně krutý a mstivý. Samozřejmě, že někdy opravdu nebyla jako slušná nevinná dívka, ale to by po ní ani nikdo chtít nemohl. Když měla možnost potrestat ty, co jí něčím ublížili, proč by tedy seděla s rukama založenýma v klíně.
„Zní to krásně, ale nemůžu odsud jen tak odejít. Mám před sebou ještě dlouho cestu. Musím toho spoustu udělat, naučit se a dokázat, než budu připravena opustit chrám.“ Pozorně Sarannu sledovala, nespouštěla z ní oči, až na chvilku, co jí zmizela za zády. Neotáčela se, zůstala na místě a poslouchala. Mohla si jen představovat, až jaká to může být svoboda. Její milenka ovšem měla pravdu. I když to nikdo nedělal příliš okatě, Zara byla neustále pod dohledem. Jednou všechnu její činnost sledovaly starší kněžky, jindy na ni dohlíželi kněží. Nikdy si nemohla být jistá tím, kdy je doopravdy sama. Nejbezpečněji se cítila se Sarannou, bohužel takových okamžiků bylo poskrovnu. Vlastně to vypadalo, že je jich čím dál méně. Kdo by se potom necítil opuštěně a tím pádem i rozzlobeně?
„Pravda se nikdy neposlouchá dobře. Mám ti tedy raději lhát do očí a tvrdit, že jsem se vším smířená a nic ti nevyčítám?“ Na jeden či dva údery srdce se ze Zařiny tváře smazaly veškeré známky jakýchkoliv pocitů. Její obličej zkameněl, zbyl jen pohled, který upírala do očí své drahé. „Vyhrožuješ mi? Zakazuješ mi dělat něco, co tobě nikdo zakázat nemůže? Proč já nesmím, ale ty můžeš?“ Jakmile se Saranniny prsty obtočily kolem jejího zápěstí, Zara sebou cukla. Dokonce i odvrátila pohled, uhnula s ním, jako by jí mohla Saranna pouhým zrakem ublížit. Chvilku jí trvalo, než se na ní znovu podívala a odpověděla. Když tak udělala, znělo to pobouřeně. Nechtěla si nechat od nikoho poroučet. Vlastně jí najednou v takové blízkosti druhé kněžky bylo nepříjemně. Kdykoliv jindy by si její dotek užila, teď se jí chtělo odtáhnout. Nakonec to neudělala, jenom se na ní nevěřícně podívala.
„Jistě, ty můžeš mít cokoliv, pokud si to zamaneš…“ zamumlala si spíš pro sebe. Nebyla si jistá, jak moc dobře ji Saranna slyšela, ale nemínila to opakovat. V jejím hlase už tak zaznívaly pochyby, nepotřebovala to říkat ještě hlasitěji. Děsila se toho, že by se staly skutečností. Kdykoliv se jí mohla milenka vysmát do tváře a prohlásit, že už s ní nechce mít nic společného.
„Co budeš dělat potom, až zjistíš, že ses zmýlila? Ne na všechno je spousta času. Nic netrvá věčně, ani noc, ani den. Jenže noc… noc je temná a plná hrůz.“ V hlavě se jí tvořil čím dál větší zmatek. Doopravdy nechápala, proč by si R’hllor vybral právě ji, když kolem sebe měla plno o dost zkušenějších kněžích. Bylo tomu těžké uvěřit, jinak by nepochybovala. Ale neměla nárok na to stavět se vůči jeho plánům zády. Už se rozhodla zasvětit Pánovi Světla svou víru a život, nemohla tedy ustoupit. Nezbývalo nic jiného, než se dozvědět víc.
„Můžeme slepým vrátit zrak, ale nikdo nám nezaručí, že nám po tom budou věřit. Jsou navyknutí na Sedm, přestože pro ně nikdy neudělali vůbec nic. Nesejde na tom, kdo je z nich zrovna u moci, všichni si budou tvrdošíjně stát za tím, na co jsou zvyklí.“ Na vlastní kůži si to nezažila, ale přehled měla. Knihy, příběhy, pravdivé historky. Zaslechla něco nejen v chrámu, ale i mezi obyčejnými lidmi. Párkrát se setkala i s cizinci, kteří ze Západozemí pocházeli. Dávalo smysl, proč je chce R’hllor pro sebe. Chtěl je zachránit před tím, co se plížilo jako zlověstná mlha. Zara však neměla sebemenší tušení, jak by mohla někoho z tamějších lordů přesvědčit, aby následoval to správné.
„Stannis Baratheon…“ zopakovala po Saranně pomalu. „Co mám dělat? Čím ho mám přesvědčit? Opravdu nejsem ta pravá.“ Její oči opustily plameny a vyhledaly konejšivou zeleň očí její milenky. Už se na ni nezlobila. Nechtěla a ani nemohla. Vztek ji naprosto opustil, zbylo jenom zoufalství. Nevěděla, jestli se jí vepsalo i do tváře nebo ne, ale najevo ho dala. Přistoupila k Saranně a ukradla si z jejích rtů osamělý polibek. Potom ji objala a položila jí hlavu na rameno.
„Vím, co se stane, když selžu… Ale mám takový pocit, že to nedokážu. Vlastně se cítím hůř, než když jsem tu byla sama. Chyběla jsi mi.“ Vydechla a přitiskla se k ní o něco pevněji. Nechtěla ji jen tak pustit, jen si užívala toho, že ji má konečně u sebe. R’hllor mohl mít své plány, ale rozdělit je mohlo cokoliv.

„Jak jsem řekla, když víme jak a kde.“ Pokrčila rameny a uhnula před ní pohledem. Nerada se vracela ke své minulosti. Bylo to více devět let, a přesto jí rány připadaly čerstvé. Pro ni to nebyla tak dávná historie. Ještě mývala špatné sny z toho, k čemu všemu přišla. Co se po ní chtělo, očekávalo, co vše musela splnit bez zaváhání, bez odporu. Byla doba, kdy si sama připadala odporná. Neschopná se na sebe podívat. Člověk je ale poměrně přizpůsobivý tvor. Vždy si nakonec zvykne, když ho nic jiného nečeká. I Saranna si zvykla. Stejně jako si nyní zvykla na svou volnost, které se nechtěla vzdávat. Ať jí v minulosti trápilo cokoliv, ten kdo ji neznal o tom nevěděl. Zamkla onu hrůzu za železnými dveřmi, které nikdo neotevře. Nakonec něco málo vyjevila Zaře, ale zdaleka ne všechno. Něco prostě musí být uzavřeno. Člověk si á vždy nechávat alespoň pár tajemství.

„Učit se můžeš i za pochodu. Chrám mi dal vše podstatné do začátku. Naučil mě to nejdůležitější, ale jen zkušenosti a svět tam venku tě naučí tomu potřebnému. Nevyprávěj své proslovy před lidmi, co již věří. Nevyprávěj je před kněžími, kteří jsou ti schopni odkývat cokoliv. Nejlépe se naučíš na nevěřících. Oni sami ti ukážou co se nejlépe poslouchá a naopak, co před nimi nesmíš říct. Teorie je fajn, praxi se přesto nevyrovná.“ Pokrčila nad tím nakonec rameny. Na jednu stranu svou družku chápala. Ani jí se poprvé neopouštěl domov lehce. Nevěděla co od světa čekat, nebo spíše čekala to nejhorší. Až tam venku se naučila tomu všemu, co umí ovládat teď. Až ve světě se naučila mluvit klidem tak, aby si přáli naslouchat.

„Někdy je milosrdná lež dar.“ Zamumlala tiše a spíše pro sebe. Všimla si onoho kamenného výrazu. Zara něco takového nenasazovala často. Jemně natočila hlavu na stranu a pohled do očí jí opětovala. Jakoby hledala odpověď. „Výhružka… to bylo jen varování. Ale ano, zakazuji. Protože bych nerada sledovala, jak se tvé srdce zatoulá k někomu jinému. Proto nesmíš. To mé srdce patří jen tobě a nikdo jiný ho nezaplní. Není to tak, že bych ti nevěřila. Jen vím, co lidé ve světě dovedou. Jak umí šeptat a říkat, co chceš slyšet. Kdejaká bytost pak takovému šikovnému jazyku podlehne."

Její poznámka ji neunikla, ale ignorovala ji. Ne, nemohla se více zlobit. Celá hádka a nepříjemnosti by se rozeběhlo na novo. Měla by být ráda, že se jejich mluva ustálila a k něčemu směřuje. A ať je to cokoliv, už to není ostrá výměna názorů.
„Nezmýlila. Nemýlím se, v tomhle ne.“ Odsekla vážně, až mrzutě. Neměla ráda zbytečné pochybovače. „Pán Světla sám určí, kdy je kdo připravený a kdo se na co hodí. Kdybys nebyla připravená, nikdy by tě nevybral. Nepochybuj o jeho záměrech, to nám nepřísluší. Nikomu. Náš Pán má cíl. A jako každý celek, tvoří ho malé dílky. I kdyby ti připadal jeho plán špatný, nesmíš ho soudit.“ Zavrtěla nad tím hlavou.

„Mnoho věří v Sedm, ale jak jsi řekla i ty. Nikdy pro ně nic neudělali. Náš Pán dává věřícím důkaz. Je to jediný bůh, jehož existence je znát, je hmatatelná a moc neomezená. Vyprávění o jeho schopnostech nejsou jen prázdná slova. Jsou to věci, které se staly a mohli jsme býti jejich svědky. Nepochybuji, že přesvědčit se dá každý. Nech se vést a on ti vyjeví jak na to. A kde ti nepomůže Pán Světla, tam ti pomohu já.“ Usmála se mile. Nebyla první ani poslední, která byla vyslána do Západozemí proto, aby někoho přesvědčila. Jen zatím se nikomu z nich nepovedlo uspět. Zara i Saranna to musely proto změnit.

„Přestaň určovat sama co jsi a nejsi. Dokážeš se Stannisovi vetřít do přízně. Nebude to lehké, to vím, ale dokážeš to. Jen na něho musíme najít tu správnou páku. Chce moc. Chce být král. Pán Světla mu to všechno může dát, ty to jen musíš dokázat.“ Vysvětlila a znovu jí jemně přejela prsty po vlasech. Jemně namotala pár pramínků na prst, až udělaly vlnku. Krátký letmý polibek jí opětovala, jen aby pak dívku ukryla ve své náruči. Přitiskla ji k sobě a jemně jí hladila po zádech.

„Taky jsi mi chyběla.“ Pošeptala tiše. „Ty ale neselžeš. Vím to. Jsi připravená. Všichni máme strach, když je před námi neznámo. Ty ho ale překonáš.“ Mluvila tiše a hrála si s jejími vlasy, než ji políbila na čelo. „Nebudeme zůstávat tady… pojď.“ Vzala jí za ruku a vyrazila k jejímu pokoji.

Zamrzelo jí, k čemu všemu se až musela uchýlit. Jejich hašteření pozbývalo jakýkoliv význam. Ani jedna z nich si nezasloužila pochybnost té druhé, obě dělaly jen to, co po nich žádal R’hllor. Vybraly si dobrovolně, jakou víru budou následovat a tak by se toho měly držet. Jenže pro Zaru to bylo opravdu velice těžké. Nerada a těžko se přizpůsobovala novým nebo nelibým věcem. Bylo snazší vyhledat chyby na druhém, než aby připustila, že něco málo proklouzlo skrz prsty i jí. Každopádně si s menším odstupem uvědomovala, jak moc daleko až zašla. Raději se měla kousnout do jazyka a jen to přejít. Vlastně to mohla udělat i teď, rozhodně se to jevilo jako lepší nápad, než plakat nad rozlitým mlékem. Proto se jen nadechla a nechala Sarannu na pokoji, alespoň pro teď.
„Když to říkáš takhle, všechno zní jednoduše. Ale… ne všichni jsou jako hloupé ovečky bez vlastního názoru. Musíš jim ukázat moc, aby tě následovali. A já zatím moc moci nemám. Působivé triky s ohněm zvládne udělat i malé dítě, opravdová moc se musí nejdříve vstřebat. Vidím v plamenech různé vize, ale zatím si je ne všechny dovedu správně vyložit. Nejsem připravená na to, abych šířila víru v našeho Pána. Ještě ne.“ S těžkým srdcem si to Zara přiznávala a ještě hůř se jí to říkalo nahlas. Bohužel, byla to pravda. Zatím se neodvážila ke spoustě úkonům, které by měla jako Rudá kněžka zvládat. Ne, že by jí chybělo sebevědomí… jenom si na to sama netroufla. Mohla by zvolit nejefektivnější metodu, jak docílit nějakých výsledků, přesně tak, jak to vykládala Saranna. Jenže i to mělo svou stinnou stránku. Mohla se nechat hodit do vody, ovšem… buď by plavat naučila… anebo by se utopila. Když se nad tím zamyslela, zahlodal jí strach. Nebála se ohně, protože by jí neublížil. Ale něco v ní jí svíralo útroby a odmítalo to odejít. Poradila si s tím tedy po svém a přeměnila to v další nával zloby.
„Dávno nejsem ta hloupoučká naivní nevinná dívka, která se nechá unést falešně sladkými slovy. Příchod sem mi otevřel oči. Je mi líto, že o mě tak pochybuješ, ale ještě víc mě mrzí, že si myslíš něco takového. Nikdy bych nikoho nenechala, aby mi pronikl až do srdce. Vybrala jsem si tak nejlépe, jak jsem jenom mohla. Teď ale varuju já tebe, přestože bych měla podle tvého názoru mlčet. Nesnaž se mi v ničem podobném rozkazovat nebo poroučet. Nechci o tebe přijít, ale ani se ti kvůli přízni nebudu plazit u nohou.“ A bylo to, Zara to řekla nahlas. To, o čem celou dobu přemýšlela, se nakonec dostalo ven. Z části se jí ulevilo, protože to v sobě dusila, na druhou stranu jí tichý hlásek úplně vzadu v hlavě říkal, že to nejspíš nebylo úplně nejlepší, co mohla udělat. Saranna by jí nejspíš neupálila, ale moha by jí potrestat něčím daleko horším. Kdyby si to usmyslela, než by se Zara nadála, zmizela by a nechala by jí tu opět samotnou. Podle své milenky měla v jejím srdci místo, ale jak si měla mladá kněžka udržet Sarannu v tom svém, když jí svými odchody neustále kousky z něj vytrhávala? Poprvé Zara plakala, připadala si opuštěná a zrazená. Potom si zvykla, ale stejně se jí to nelíbilo. Proto chtěla, aby pro ní alespoň jedou udělala Saranna něco pěkného. Potřebovala si své srdce opět složit dohromady.
„Jak bych mohla soudit někoho, kdo chce své věrné chránit? Sedm, Bůh s mnoha tvářemi, Kozí bůh, staří bohové… lidé věří v mnoho různých sil, ale máš pravdu… Kdo z nich dokázal, že opravdu existuje a má snahu bojovat proti temným silám? Jenom R’hllor. Obětoval toho tolik, aby byli ostatní v bezpečí. Jenže ne všichni jeho následovníci mají tolik odvahy jako on. Navíc i R’hllor se může mýlit.“ Saranna to myslela dobře, ale ani její vlídný tón nepřiměl Zaru, aby se na to dívala z jiného úhlu pohledu. Snažila se to vnímat jak dobrou příležitost k novému poznání, ale jen si tím uvědomovala, jak moc jí to děsí. Nikdy nemusela být tak moc zodpovědná. Teď po ní Pán světla žádal příliš.
„Co když pořád bude odmítat uvěřit? Můžu mu ukázat spoustu cest, ale co když se nebude chtít vydat ani po jedné? Nikdo nemůže donutit jiné v něco věřit, ať už je to jakkoliv reálné.“ Povzdechla si a zavřela oči. Sarannina blízkost jí uklidňovala. Soustředila se na pravidelný tlukot jejího srdce. Vydržela by s ní takhle stát věčně, jen kdyby to znamenalo, že se nebude muset nad ničím trápit. „Když mi slíbíš, že mi budeš stát po boku a nenecháš mě padnout do temnoty…“ Podívala se na ni a letmo se usmála. Věděla, že v ní Saranna věří, ačkoliv byla svědkem různých přešlapů a chyb pramenících ze začátečnické nevědomosti. Zara by měla být vděčná za to, že s ní měla takovou trpělivost. Přikývla na souhlas a propletl s ní prsty. Musela si jí užít, dokud jí od ní nemělo co odtrhnout.
„Vynahradíš mi všechny dny a noci, kdy jsem se trápila samotou a prázdnou postelí?“ zeptala se jí, jakmile za sebou pečlivě zavřela dveře. Pustila její ruku a prsty jí přejela po hebké tváři. Potom si jí za bradu přitáhla k dalšímu polibku. Milovala chuť jejích úst a tak u nich zůstala trochu déle. Druhou rukou jí vjela do ohnivě zbarvených vlasů a tělem se přitiskla k tomu jejímu. Konečně se to mezi nimi urovnalo a tak si Zara nárokovala to, co bylo její.

„Ty mluvíš ale o lidech na vysokých postech. Většina prostáčků jsou opravdu ovečky bez vlastního názoru. Ať je to jakkoliv smutné, je to tak.“ Pokrčila rameny. „A i kdyby ne, máš štěstí, že ty tu moc máš. Pomohu ti s čímkoliv. Vysvětlím jak si vykládat vize, jak z triků udělat skutečná kouzla. A kdyby se to nepovedlo všechno vypilovat do detailů. Věř, to co umíš teď by mohlo i tak stačit.“ Usmívala se na ní mile. V tomhle Saranna o Zaře nikdy nepochybovala. Přišlo jí, že dívka sama se podceňuje a to nebylo správné. Měla mít o sobě lepší smýšlení, ale to se stále nějak neukazovalo.

„Nikdy bys nikoho nenechala? A co tam poté dělám já?“ vytáhla obočí nahoru. Ano, chytila jí za slovíčko, ale jinak to udělat nemohla. Ne, nechtěla se hádat, ale ta zloba? Nenechá na sebe prskat kočku jen tak. „Nechci aby ses mi plazila u nohou.“ Zavrtěla nad tím hlavou a tiše se zasmála. „Ne, Zaro, nechci se hádat. Budu tohle co říkáš ignorovat. Přijela jsem zdaleka. Nechci a vlastně ani nemám sílu na to, se jakkoliv hádat a ztrácet můj drahocenný čas s tebou tím, že bychom obě řešily naprosté hlouposti.“

Na její slova přikývla. „Vidíš, jsi moudrá. Půjde ti to samo. Uvidíš, já jsem o tom přesvědčená.“ Usmála se mile a pozorovala její oči. „Pán Světla se může mýlit, ale je nyní na nás, abychom jeho záměru věřili. Uvidíme, kam on své ovečky zavede. Jakou budoucnost nám přichystá. Ale podle toho, co jsem si mohla zažít jinde po světě… jen Pán Světla se skutečně snaží a jeho úmysl vidím jako čistý. Nemyslím si, že by knězi a kněžky zneužívali jeho jméno k vlastním záměrům, jako to dělají septoni a septy.“ Mírně se nad tím pousmála. Pohrávala si se svými prsty a přemýšlela o svých slovech. Ne, ona o nich byla skutečně přesvědčená.

„Pokud se ti to nepodaří, přiznáme naší porážku a odejdeme. Pán Světla se nemůže zlobit, pokud nepůjde srdce Baratheona přesvědčit. Kdepak. Zkusíme to. Vyjevíš mu nejrůznější cesty, jaké lákají srdce králů, ale i touhu mužů. A já jsem si jistá, že na jedno z toho musí slyšet i Stannis.“ Stiskla jí jemně bradičku a pohladila jí palcem po tváři. „Budu ti stát po boku. Nenechám tě padnout do temnoty. Já a Pán Světla budeme při tobě vždy. Ochráníme tě. Protože noc je temná a plná hrůz.“ Zašeptala tiše.

Stiskl ruky jí jemně oplatila. Až v pokoji, se jí znovu věnovala. „Vynahradím… obě si to vynahradíme.“ Usmála se na ní a přitiskla své rty na její. Chyběly jí. Rty Zary byly plné, načervenalé a přirozeně si říkaly o polibek. Ona touha je ochutnat a připomenout si tu sladkou chuť. Většinou z ní cítila jahody, nebo jiné sladké ovoce. Zatímco ze Saranny šlo většinou cítit sladké donské víno. Přitiskla ji více k sobě a dlaněmi přejela po linii jejího těla. Pomalu začala couvat k posteli a mladou kněžku si táhla s sebou. Její přítelkyně měla jednoduché šaty. Stačilo pár šikovných pohybů rukou a lehká rudá látka se objevila na zemi. Ještě se ale od rtů své družky odtáhla. „Zítra ráno musíme ale vyrazit. Dobře se rozmysli, jak moc se chceš dnes vyspat.“

Zkusila to, pokusila se samu sebe představit v pozici, na které vídala daleko mocnější kněžky, než byla ona sama. Viděla, jak promlouvají k davu, vždy přitom vypadaly ladně a zároveň trochu děsivě. Sama to tak nevnímala, ale všímala si výrazu lidí. Někteří hleděli na ženu v rudém s obdivem, jiní pochybovali o pravdě jejích slov. Většina z nich ale vnímala, že je obklopuje něco, co se nedá jen tak vysvětlit. R’hllor stál při každém svém služebníkovi, přestože nechával to nejdůležitější na něm samotném. Pro přesvědčování ale bylo zapotřebí, aby uměla Zara trefit tu správnou strunu, musela vyzvednout podstatu všeho. Mohla si to zkoušet, ale tak nabroušený jazyk prozatím neměla. Zpaměti dovedla odříkat plno modliteb, ale ještě nepřišla na kouzlo ovládnutí lidských myslí. Vlastně v tom žádné kouzlo nebylo, stačilo to jenom umět. Saranna nejspíš měla takový dar od přírody, na jejích rtech obvykle visel každý, ať už to byl muž nebo žena. Dokázala přitáhnout jejich pozornost a vzbudit zvědavost. Nebylo divu, že si v tom tolik věřila. Nestálo jí žádnou námahu a dovedla o R’hllorovi přesvědčit kdekoho. Zara si mohla jenom přát, aby byla tak dokonalá jako ona, ale bohužel. Místo tu bylo jen pro jednu vyvolenou.
„Zdá se ti tohle jako naprostá hloupost?“ Studovala Sarannin obličej a přitom na tom svém nedávala nic znát. Na srdci toho měla tolik, že ani nevěděla, co pořádně říct. Její milenka se hádat nechtěla… a nechtěla to ani Zara. Příležitost k tomu ale víc než hodně sváděla. Jejich přivítání neproběhlo zrovna tak, jak si ho kněžka vysnila, spíš se ubralo zcela opačným směrem. Vrčela na svou družku jako rozzuřená lvice a přitom to zcela ironicky byla chyba z její strany. Sama za nic nemohla, ale kdyby se v tu správnou chvíli nacházela na jiném místě… Snad to tak chtěl R’hllor, ale Zaře se to nelíbilo. Měla by být šťastná, že po tolika dlouhých dnech Sarannu vidí zpátky doma a bez jediného škrábnutí. Jistěže se o ní nebála, protože na vlastní oči viděla, co dokáže, přesto se jí vždycky svým způsobem ulevilo. Svět byl něco jako noc, taky temný a plný hrůz. Ohně Pána světla mohly ozařovat cestu, ale nezaručovaly plné bezpečí. Přesně to si Zara potřebovala uvědomit, aby se uklidnila. Měla Sarannu u sebe, na tom hlavně záleželo.
„My jeho záměrům věříme. Víme, proti čemu stojíme a co se stane, když tomu nezabráníme. Půjde o dlouhou a trnitou cestu, ale nic není zadarmo. Azor Ahai se o tom přesvědčil a nyní je na někom jiném, aby se obětoval kvůli ostatním. Kde pak bude jejich Sedm se všemi septony… Rozutečou se jako vyplašené krysy, zalezou do vlhkých temných uliček a budou ustrašeně doufat, že se všechno zlé co nejdřív přežene.“ Její pohled znovu vyhledal plameny. Přísahala by, že v nich viděla záblesk nějaké budovy. Snad nějakého septa? Chrám Pána světla byl zdobený, ale střídmě, protože víra v R’hllora se zakládala převážně na tom, na co si mohl člověk doopravdy sáhnout. I kdyby se spálil o horké plameny, uvědomil by si, jak moc je všechno skutečné. Ale domy Sedmi nebyly ničím jiným, než jen přezdobenými oltáři pro neexistující božstvo. Lidé se v nich modlili, pořádali svatby a vzdávali poslední rozloučení mrtvým. Zcela zbytečně. Ať se snažili uctívat sedm aspektů jakkoli, nikdy jim nepřišla odpověď. Jak by taky mohla, když nebyl nikdo, kdo by ji vyslyšel? Sedm mělo psychickou moc, ale nic víc. Lid věřil, ale neměl žádné důkazy o jejich pravdivosti. R’hllor dokázal chránit své služebníky před ledasčím, dovedl přivádět mrtvé k životu a především se snažil zaplašit tvory přinášející s sebou nekončící noc. Byla pravda, že ostatní byli jako hloupé ovečky. Pomalu se k nim plížil vlk a oni neměli o ničem ani zdání.
„Noc je temná a plná hrůz,“ souhlasila, zatímco se vpila do toho nejkrásnějšího odstínu zelené, jakého kdy viděla. Na jazyku měla spoustu otázek a starostí. O Stannisu Baratheonovi věděla jen velice málo, ale Saranna měla pravdu. Nepříslušelo jí pochybovat. Pokud si ho Pán světla vyvolil, musela se stát prostředníkem mezi jím a západozemským lordem. Zatím nic netušil a přitom před ním stál velký úkol. Podvolit se, nechat se vést světlem. Tak jednoduché a přitom náročné. Neměl jak se svému osudu vyhnout, stejně tak, jako mohl odmítnout. Zara tak doufala v jedno, pokud selže ona, Saranna bude muset splnit její úkol.
„Zatím nesvedu tolik věcí, kolik bych si přála, ale umění vydržet bez spánku mi není cizí…“ Sotva se jí po těle svezla hladká látka, na tváři se jí objevil úsměv. Ať už nahá nebo oblečená, před svou milenkou si vždycky připadala výjimečná. Nádherná a bez konkurence. Přirozeně neodolala a prsty Saranně přejela po krku a po hrudníku. Toužila ji spatřit v celé její kráse a tak se postarala o to, aby se vzduchem zavlnila další vlna rudé látky. „Nevím, jestli je to tím čekáním, ale přijde mi, že se vždycky vrátíš o něco krásnější…“ Pohladila jí po tváři a ukradla si další polibek. Něžně a rozvážně. Obě kněžky sloužily plamenům, ale Saranna byla jako nezkrozný oheň, zatímco Zara jen krásně hřejivý plamínek. Každá měla jiný přístup a přitom se skvěle doplňovaly. Rozuměly si a to bylo právě ono, to po čem Zara právě teď toužila.

„Věřím, že jedna z nejúspěšnějších cest, jak vyhrát, je znát své nepřátele. To pomůže k porážce. Zjisti si možná i něco víc o náboženství v Západozemí. Není to jen Sedm, kteří jim vládnou. Ovšem je to asi nejpovrchnější z nich. Zkažené, prohnilé. Septoni a septy si upravují výklad podle svého. Jen pro vlastní užitek a dokázání si, že jsou více než obyčejní lidé. Přitom nikdy nemohli svou víru dokázat. Tohle proti nim využij, až budeš promlouvat k Stannisovi. Rozviklej jeho víru, zasaď semínka pochybnosti. Protože jak říkáš. Kde je těch skvělých Sedm? Nikde… není důkaz. Pán Světla se vyjeví těm, kteří věří.“ Promlouvala klidným hlasem. Položeným trochu níž, než obvykle. Minimálně tón se podobal tomu, který používala, jestliže promlouvala k lidem. Ale tehdy si s hlasem hrála ještě více.  Jakoby jím kreslila obraz. Dávala na konkrétní slova důraz, tvořila dramatické pauzy, vytvářela chvilky napětí a dávala ostatním šanci se zamýšlet. Čekala na jejich otázky, ona sama využívala ti řečnické. A pak? Snadno namotivovala ostatní, aby si jí přáli poslouchat, aby ji vyhledávali ještě více.

„Když si neodpočineš dnes v noci, snad ti to vynahradím na naší cestě.“ Usmála se na ní. Něco na jejím výrazu bylo smyslnější než jindy. Jemně hladila svou přítelkyni po tváři. Užívala si pohledu na její krásu, než se trochu zarazila. „Krásnější? Pak je dobře, že si nevšímáš toho, že pokaždé co se vrátím, jsem o něco starší.“ Zašeptala k ní, jakoby se jednalo a velké tajemství. Nechala jí užít si pohled na vlastní tělo. Zatáhla jí na postel, kdy se matrace prohnula pod váhou jejich těl. Elegantním rychlým pohybem dostala Zaru pod sebe. Vlasy ji rozhodila na polštář a pravou rukou pomalu přejížděla po linii jejího těla. „Ty jsi pokaždé ještě krásnější, když se vrátím.“ Zašeptala do jejích rtů, než se polibky vydala zmapovat její krk. Postupovala od klíční kosti nahoru k oušku, po kterém přejela jazýčkem. Uvědomovala si moc dobře, jak je Zara krásná. Byla vlastně ráda, že nyní se má kněžka vydat s ní. Protože nechávat tu tak krásnou ženu ji bolelo. Její srdce se plnilo strachem, kdy si někdo další všimne, jak moc je Zara krásná. Někdo, kdo nebude odjíždět, kdo k ní stále bude milý a mnohem více ji dá najevo svou lásku. Přesně tací Sarannu ohrožovali. Ona byla ve svém vyjadřování lásky mnohem více komplikovaná.

Noc je temná a plná hrůz… ta dnešní ovšem nebyla. Kněžky si musely vynahradit vše, co bylo po dobu Saranniny nepřítomnosti zanedbáno. Na tu noc, neexistoval svět venku. Byl to jen ten jeden pokoj a oni dvě. Divokost se prolínala s něžností. Hravé dovádění s pohodlnou leností. Ovšem obě si přišly na své. Jejich vztah byl jako na houpačce. Chvilku nahoře a chvilku zase dole. A možná, by se nějakým způsobem dalo k podobnému principu přirovnat i jejich milování. Chvilku tak a za pár minut zase jinak. Možná i to častější odloučení dodávalo jejich vztahu jisté kouzlo. Přesto jak spolu dlouho byly, nenudili se. Nezačala jedna druhé překážet, nepřipadaly si ohrané. Zatím nenastal ten děsivý zlom, kdy už nebude co dělat, kdy si nebudou mít co říct.

Když bylo po všem, tiskla si Saranna Zaru stále k sobě. Jednou rukou ji hladila po zádech a na prst druhé ruky namotávala pramínek jejích vlasů. Jejich předchozí hádka… alespoň pro Sarannu byla ta tam. Jen odpočívala po náročnějších výkonech, které ji ale i tak neunavily dostatečně. Přemýšlela o cestě, která je čeká. Kolik je hodin, a kdy bude nevhodnější doba vyrazit. Čekala je náročná cesta a také nebezpečná. Úspěch byl stejně dosažitelný, jako neúspěch.

Saranna měla jako obvykle pravdu. Už za sebou měla tolik zkušeností, že se nebylo čemu divit. I tak se ale Zaře zdálo, že má před sebou takřka nesplnitelný úkol. O náboženství v Západozemí věděla prakticky všechno – buď něco zaslechla od kněžích či od obyčejných lidí, anebo si to přečetla v knihách. Znala všech Sedm aspektů jediného boha, ale co byl on v porovnání s R’hllorem? Pořádali před jeho zraky svatby i pohřby, ale nikdy se ničeho nedočkali. Věřili jen v něco prázdného. Jenže jak přesvědčit někoho, kdo byl zaslepený slepou vírou? Od ní to znělo tak jednoduše. Jenže jak mohla mladá Rudá kněžka odhadnout nejniternější tužby, které by Pán světla dokázal uskutečnit? Stannise Baratheona neznala. Věděla o něm jen velice málo, tak jak mohla tušit, po čem jeho srdce prahlo. Všichni chtěli moc a slávu, ale co on? Byl stejný jako ostatní? Nebo naopak jiný? Aniž by to Saranna tušila, způsobila tím jen lavinu dalších starostí a černých myšlenek. Zaru to zevnitř sžíralo, ale pokusila to na sobě nedat znát. Dnešní noc patřila jenom jim a obavy mohly počkat do rána.
„Nepotřebuju spát,“ zopakovala Zara něžně. Na rtech jí přetrvával úsměv. K čemu také spánek potřebovala? Rudí kněží dokázali využít energii jinak a ta Zařina dnes patřila jen její milence. Tak dlouho se neviděly… Musely napravit vše, co zameškaly. „Nejsi starší ani o den,“ zaprotestovala vůči Sarannině vlastní námitce. V Zařiných očích byla tou nejkrásnější. Mohla by se na ni dívat hodiny a nepřestalo by ji to bavit. Měla dokonalé úplně vše, včetně menších nedokonalostí. Rozhodně se za sebe nemusela stydět a Zaru hřál pocit, že její srdce vlastní jen a jen ona. Den kdy se potkaly, by mohla nazvat jako štěstí v neštěstí. Sice svou milenku našla ve zuboženém stavu, který jí rozhodně nikdo nemohl závidět, ale objevila ji ona. Kdoví, komu by její srdce jinak spadlo do klína. Mohl ji objevit někdo z kněžích anebo úplný cizinec. Kněžka si byla jistá tím, že ten den nikdy nevypustí z paměti. Vlastně si to připomínala pokaždé, když pobývala v Sarannině přítomnosti bez ohledu na to, kde a v jakém stavu zrovna byly. Myslela na to i teď, kdy obě jejich těla přivítala pohodlná postel.
„Nemůžu být krásnější, když se odsud nehnu. Nemám kde tu krásu vzít,“ uchechtla se tiše, zatímco se pohledem vpíjela do těch magických zelených očí. Pod Saranninými doteky jí vyskakovala husí kůže. Srdce jí tlouklo jako zběsilé a myšlenky jí poletovaly sem a tam. Strávily spolu už tolik času, ale Zara se pořád cítila jako by se spolu ocitly poprvé. Kdekdo by mohl říct, že je to jenom kvůli tomu, že je naivní stále nedospělá dívka. Jenže Zara ten pocit milovala. V žilách jí pokaždé vřelo vzrušení z toho, co bude následovat a ona si to náležitě užívala. Nepochybovala o tom, že tak se jiné ženy cítí v náručí mužů. Také se cítila v bezpečí, přestože neměla milého, ale milou. Saranna by ji dokázala ochránit před vším a všemi. Byla Zařiným pokladem, který nemohl nahradit ani kněz, ani nikdo jiný. A přesně podle toho se k ní i chovala. Vychutnala si každý kousek jejího těla a naopak ukázala plnou důvěru Saranně.
V komnatě bylo příjemně, ale ještě příjemnější Zaře bylo, že se nemusela od své milé vzdalovat. Nebo naopak. V klidu ležela vedle ní a sledovala její obličej. Na okamžik zavřela oči, jako by se snad pokoušela usnout, ale zase je otevřela a sledovala Saranniny rysy napolo utopené ve tmě. Přemýšlela, co se jí honí hlavou, přestože v té své měla zmatek. Nakonec se ale zvedla a stále ještě nahá došla k oknu. Přehodila si vlasy na záda a upřela pohled do dálky.
„Kdybychom neuspěly… kdybych já neuspěla, musíš mi slíbit, že se budeš držet všeho, co ti ukáží plameny. Pokud bude R’hllor nadále trvat na svých záměrech, splníš je za mě. Bez ohledu na to, co se stane.“ Promluvila tiše, aby nenarušila klid, který kolem nich panoval. Uvědomovala si, co všechno by se mohlo stát, a tak se chtěla ujistit, že se Saranna bude držet plánu, ať už byl jakýkoliv. Hlas se jí netřásl, ačkoliv se necítila ani trochu silná. Pořád nechápala, proč zrovna ona a ne Sara. Možná Pán světla chtěl, aby dovršila svůj osud. Její čas se začal naplňovat. Po jizvě na zádech jí přeběhlo nepříjemné zašimrání. Ne tehdy, ale nyní bude muset vstoupit na poslední cestu. To jediné dávalo smysl.
Než se vrátila zpátky do postel, ještě tišeji si povzdechla. Možná by se přece jenom měla na chvíli prospat. Čekala je dlouhá cesta a nikdo kromě Pána světla nemohl říct, co se jim na ní přihodí. Lehla si zpátky k Saranně a přitiskla se k ní. Potřebovala se cítit silná a to dokázala jenom s ní. Nahmatala její dlaň a propletla s ní prsty. R’hllor mohl mít své záměry, ale pokud bude mít po boku Sarannu, neměla se čeho bát. S ní ne.