Lokace: Runestone

Dopis, který svíral mezi prsty, znovu přelétal pohledem. Jakoby snad díky tomu změnil význam slov, která na něm byla zaznamenána. Letmý tik. Cuknutí koutku v úškleb, který byl těžko postřehnutelný. Poletování mezi Hnízdem a Runestone se stalo jeho denním chlebem. Dobrá, tak často necestoval tam a zase zpátky, ale přirovnání je to obstojné. Sestru chtěl nechat z dosahu té hyeny, co nejdelší dobu by to šlo. A teď to bylo černé na bílém. Tedy spíše černé na zažloutlém kusu papíru, jak by to popsal on svými slovy. Asi se jen těžko vymluví na to, že ten prasácký škrabopis své milované tetičky nebyl schopen rozluštit. Stejně tak jako nepřipadalo v úvahu tvrdit, že onen “holub“, co měl psaní donést, zkrátka cestou pošel. Možná byl uloven jiným dravcem… To přeci nebylo tak těžko uvěřitelné, ne? Když se ho bude tetička ptát, proč dávno nepřijel se svou Torree, bude tvrdit, že o ničem takovém neměl ani zdání. Ke své smůle ho už ale tetička znala. Pojistila si to. Nejen že to psaní přinesl havran - dvakrát. Ještě se u dveří Runestone objevil posel. Jedno psaní pro Archieho, jedno pro Yohna. V obou šlo o ta samá slova, věděl to. Přečetl si obě, vlastně všechny čtyři, aby zjistil, že je musela teta napsat hned za sebou a doslovně opsala každé slovo. Opravdu už byly jeho kličky tak známé? Musela mu napsat jednu zprávu třikrát a ještě nechat doručit dopis s obsahem stejných slov jeho opatrovníkovi? Ta ženská byla jednoznačně šílená.

Marně v hlavě kalkuloval nad tím, kolikrát už mu řekla, že chce na Orlím hnízdě oba dva. To už ji snad nebavilo poslouchat důvody, proč to tentokrát znovu nešlo? Připočítat k tomu všechny jeho sliby, kterými mazal Lyse med kolem huby, že příště už určitě s Reenou přijede, dostaneme číslo skládající se z hodně, opravdu hodně cifer. Věděl, že jakmile se dostane Yohnovi do rukou dopis, donutí ho vzít sestru také. A kdyby ji zcela náhodou zapomněl v hradě, asi by ji přivezl Archiemu osobně. Pochopitelně se snažil dopis pro Yohna ztopit. Jak asi skončily ty první? Zpráva od havrana bohužel byla nečitelná. Archie na ní omylem vylil inkoust. Zpráva od posla určená do rukou sera Yohna Royce zase docela nešťastnou náhodou skončila v krbu. Papír chytil moc rychle a text se nedal zachránit. Co na tom, že ten hloupý papír podpaloval dobrých deset minut, než chytil. Lysa už zjevně všechny jeho kličky prokoukla. Poslala mohutného muže, spíš vojáka než posla, aby psaní doručil. Jakoby to snad Archieho odradilo od toho zasáhnout. On byl ale oříšek. Stále opakoval, že psaní nedá do ruky nikomu jinému než Yohnovi. Díky bohům, že Royce byl zrovna mimo Runestone a z Hnízda k nim to nebyla krátká cesta. Nalákal muže na dobré víno, a pak bylo triviální ho zpracovat. Opojený vínem a unuděný slovy mladého lorda usnul. Psaní z brašny zčořil rychlostí blesku. Dopis skončil kdesi rozškubaný na miliony malých kousků. Nakonec ale stejně Lysa dosáhla svého. Přijel velký hromotluk. Tvrdě si razil cestu přímo za Roycem a všechny Archieho snahy byly marné. Když mluvil, neposlouchal, když mu skočil do cesty, byl odstrčen. A tak přeci jen psaní skončilo v rukou jeho opatrovníka.

Při kázání, kterého se mu dostalo, si jen podupával pravou nožkou a pohled měl tupě upřený na hranu stolu. Pochytil jen něco málo z toho, co se mu Yohn snažil říct. „Jak dlouho jsi o tom věděl?“ „Provokovat Lysu, je ve tvém případě pošetilost.“ „Musíte tam vyrazit oba, a chraň tě Matka, ať Lysa nezuří ještě víc, díky tvé opovážlivosti.“ „Jeden by řekl, že jsi už dospělý a budeš se podle toho chovat.“ Kolikrát tu už Archie za svůj život seděl a tohle poslouchal? Dávno se to všechno naučil ignorovat. Jedním ouškem tam, druhým zase rychle ven.

„Nehodlám pustit sestru do rukou té fůrie. Jsem proto špatný?“ pohlédl konečně jeho směrem. „Chci říct, nějaké její kecy o tom, že chce z Torree dámu, ji fakt nežeru. Jistě, já věděl, že tomu nejde zabránit. Jen jsem to chtěl oddálit, jak dlouho to jen půjde. Lyse nevěřím a mám jí předhodit sestru? Udělat to dobrovolně, jsem stejný blázen jako ona.“ Předklonil se, ruce spojil před sebou a důvěrně se na Yohna podíval. „Jednou, naposledy. Ještě jednou pojedu vysvětlit Lyse, že mou sestru na Orlím hnízdě nepotřebuje. Pochopitelně o tom nic nevíš. Myslím tím, že za ní pojedu bez sestry. Zkrátka jsem se ti vypařil z hradu nad ránem a než jsi to zjistil, mohl jsem být dávno tam. Takhle se na tebe nebude zlobit. Navíc, mě mají bohové určitě rádi, ještě jednu cestu tam a zpátky přežiju. Pokud se to nepovede, přísahám, že příště pojede sestra se mnou.“ Navrhoval s lišáckým úsměvem. Všiml si nesouhlasného pohledu svého opatrovníka a narovnal se. „No tak, mně opravdu můžeš věřit. Slíbil jsem to.“

Seděla v pokoji svého bratra, kde na něho čekala. Pohodlně, ale stále elegantně usazená v křesle poblíž okna. Hleděla ven, i když to co bylo venku, znala již nazpaměť. Svými přemýšlivými pohledy z okna byla známá. Pokud by dostala tuhu do ruky a papír, kreslila by i poslepu. Konečně cvakly dveře a v nich se objevil Archie. Svůj pohled obrátila k němu.

Ani se nemusela ptát, odkud jde. Jeho výraz ve tváři hovořil za vše. Mnozí by na něm nepoznali nic, ale ona bratra znala ze všech nejlépe, alespoň si to dovolila o sobě tvrdit. Dostal opět jeden z těch dlouhých káravých proslovů, které tolik nenáviděl. To byla ale moc silná slova. Archie to všechno spíše hrdě ignoroval. Proto se o nenávisti mluvit nedá.

„Zdravím tě, bratříčku,“ pronesla k němu mile, ale už její oči prozrazovaly, že milý jejich rozhovor nebude. Ať se uměla tvářit sebelépe, její oči prozradily vše. To platilo hlavně pro lidi, kteří ji znali a v jejích očích uměli číst. „Zaslechla jsem cosi o tom, že vyrazíš do Orlího hnízda za naší tetičkou. Prý si tě povolala.“ Nadhodila a postavila se. Došla ke knihovně umístěné nalevo od postele. „Zvláštní je, že mi o tvém odjezdu nikdo neřekl. Vlastně ani ty ses nezmínil. To bych ještě dokázala pochopit. Co je ale na tom nejzvláštnější, je toto…“ Vzala z horní poličky knihu. Zalistovala v ní a vytáhla nažloutlý kus papíru, kterým před Archiem zamávala. „Protože podle tohoto dopisu tam mám vyrazit s tebou.“ Zadívala se do jeho očí a věnovala mu vyčítavý pohled. Zároveň v tom bylo něco vítězného a radostného.

„Neměla jsem to najít? Pak to příště neschovávej.“ Upozornila ho. Neměla ráda, pokud jí bylo cokoliv zatajováno. Hlavně pokud to na ní mělo vrhat špatné světlo a poukazovat, že odmítá plnit své povinnosti. Pokud ji  Lysa povolala s bratrem na Orlí hnízdo, pak tam chce vyrazit. Souhlas bratra k tomu nepotřebovala. Bratr často říkal, že ji tam nic dobrého nečeká, ovšem její hrdost velela jinak. Byla moc hrdá na to, aby se krčila v bezpečí a daleko od spárů vlastí tety. To konec konců dělala celý život z donucení. Prvně jí k tomu nutil otec, pak ser Royce a nyní, když už k tomu měl právo, i bratr. Dávno pominula slepá oddanost jejich slovům, měla svou hlavu a rozhodla se jí využít.

„Nechám si zabalit a vyrazíme společně. Lysa nám nemůže udělat nic, co bychom společně nepřekonali. Navíc je to pořád naše rodina. Paní Orlího hnízda je jen díky našemu strýci a Robinovi. Jak by ale vypadalo, kdyby kolem ní padali Arrynové jako mouchy? Ať se jí to líbí nebo ne, ty, já a Robin jsme nyní poslední Arrynové v Údolí. Nemůže nám provést nic, i kdybychom jí překáželi. Vždy to tu patřilo Arrynům a pánům z Údolí by se nelíbilo, že Arrynové postupně umírají. Nevěřím, že by si nechali líbit nařizování od ženy z cizího rodu, co se sem přivdala.“ Mluvila odhodlaně, jistá si svými slovy. Jistě, Lysa by jim mohla ublížit, to riziko tady bylo téměř jisté. Oba tetu se synovcem nějak ohrožovali. Archie ohrožoval Robina a Reena zase ohrožovala Lysu, aniž by si to jakkoliv uvědomovala.

"Poslední slovo, Archibalde. Lysa je už takto rozčilená. Tvé vytáčky mě nezajímají. Snaž..." Yohn nedopoví, jelikož Archie už při prvním slůvku znatelně chrčí a protáčí oči. S následující frází mu nevychovaně skočí do řeči, pitvoříc se, aby napodobil, co nejvěrohodněji hlas svého vychovatele. "-se chovat trochu dospěle. Jen moc neodmlouvej té bradavičnáté ropuše s opičím komplexem. S klidem si od ní nech nadávat a hlavně... hlavně jí neříkej, že Torree o její pozornost nestojí..." Jeho monolog je utnut Yohnovím přísným pohledem, který jasně říká 'ještě slovo a nechám tě kydat stáje s pacholky, šlechtic nešlechtic.' Archibald tedy... jako hodný nevděčník spolkne svá další slova, zatínajíc nehty do dlaní, takže se na nich tvoří neznatelné rýhy. Upírá na vychovatele vzpurný pohled a přes určitou odevzdanost, kterou se snaží nahodit za pomoci mimických svalů jeho grimasa připomíná všechno než požadovaný výraz. Poté, co opatrovník mávne rukou ke dveřím, Archie k nim jako uražený spratek oddupe a nezapomene za sebou hlasitě zabouchnout. Yohnův křik na svou maličkost už neakceptuje. Přeci jen... Vítr na východě je strašná mrcha.

Stále ještě patřičně nasrán si to rázuje do vlastních komnat, je mu jasné, že jeho rebelantskou chvilku Yohn nenechá jen tak, daleko víc se však obával dopisu pro Reenu, který omylem založil do jedné z tlustých knih. Pokud si vzpomínal, pouze ho do té bachraté obludy pouze založil a už... no už nestihl zavřít. Byla na pozdější účinky, přeci jen... woodu se dělalo s vlasy, dopis psaný tou megerou by mohl mít stejné účinky jako těch pár chlupů, co má nejdražší tetinka na své asimetrické kedlubně.

Otevře dveře svého prostorného budoáru. Pokud byl dobrý den, byly prostory zaneřáděny pouze oblečením, jak použitým, tak čistým, jak Archie vždy říkal, uklizeno má každý vypatlanec, ale ve válečné zóně se vyzná jen mistr! Dnes byl však spíš jeden z těch horších dnů. Kromě oblečení se zde povalovalo také pár dní nebo týdnů staré jídlo, které Arch hrdinsky schovával před služebnými. Ony zbytky už zřejmě tvořili vlastní život, bezpochyby uctívajíc velkého a nepřemožitelného Archibalda Arryna jako svého stvořitele. A zde v tom všem se nenacházel nikdo jiný než...

"Má sestřičko nejdražší a nejmilovanější, vidět tvou spanilou tvář a den je hned krásnější!" Roztáhne ruce v teatrálním srdečném gestu jakoby chtěl kromě Reeny obejmout minimálně celé Runestone. Bylo mu jasné kam jejich konverzace povede, když zašilhal k dopisu, který on, ňouma poctivě zrekvíroval a neukryl tak dobře jako jiné odcizené poklady. Kniha byla uklizená zpět v polici, jelikož Reena byla uklízecí maniak. "Hm... kolikrát jsem ti říkal, že je četba těchto knih pro tvé oči příliš... nehodna?" Snaží se její pozornost dostat od zatroleného dopisu. Mazání medu kolem huby nezafungovalo, změnil tedy taktiku, jeho sestra byla od přírody zvědavý tvoreček. "To jsou mi novinky! Mám lepší! Já jsem zase slyšel, že budeš mít zásnuby rytířem tvého srdce nebude nikdo jiný než lord z Burrow. Hulvát. Ale prý docela ujde. Nám se krásou nevyrovná, ale nevypadá nejhůř. Není ani špatný bojovník. A představ si je synem jednoho z předních vazalských rodů. A já! Já to vím až poslední, takže si nemáme, co vyčítat!" Nahodí psí kukuč a zatváří se nadmíru ublíženě, jakoby Victorree znala nějaké tajemství, které věděl úplně každý až na něj. Co by to byla za sestru necitelnou, kdyby mu po tomhle neodpustila.

Oprávněně jí nechtěl v Lysině přítomnosti. Ta žena byla dočista vyšinutá, Archie byl u toho, když měla vést soud nad Tyrionem Lannisterem. Kdyby nebyl ten prcek liška podšitá už by se na vlastních střevech pohupoval vysoko vysoko nad mraky... Nebo pod mraky. Faktem bylo, že Údolí vládl neduživý chlapec, kterému šla jejich tetka příkladem. Člověk si jen urážlivě uprdl a už... se viděl s bohy. Jaký poprask by mohla způsobit jeho sestra o které se šeptalo, že krásou převyšuje i Margaery Tyrell nebo zesnulou Lyannu Stark.

"Ale ty jí neznáš Vic, ta ženská je blázen! Závistivý blázen, zbaví se tě jenom, co se na ni špatně podíváš nebo usměješ. Úplně bezdůvodně! Co kdybys byla příliš slabá na cestu se mnou, určitě pochopí, že pokud jsi kvůli vlastním problémům indisponovaná nemůžeš absolvovat cestu do Údolí. Nebo se můžeš připravovat na seznámení s lordem Dorianem. Prostě cokoli! Určitě tvoji nepřítomnost ještě teď ztrpí. Příště už se mnou pojedeš." Příště, jakože... nikdy! Ačkoli ten výraz v sestřině tváři velmi dobře znal, už je rozhodnuta, nezastaví ji ani celým párem volů. Co párem volů ani jeho velká držka ji nedonutí vše přehodnotit a jejich opatrovník ji jen podpoří. Do hajzlu!

Nad jeho prvními slovy se mohla jen usmát. „Neříkej, že pohled do zrcadla by ti nepřinesl stejné potěšení,“ uculila se. Na jeho pokus o objetí výjimečně nereagovala. „Jen tě škádlím,“ dodala, když šla k polici s knihami.

Dopis odložila na stůl a pomalu se prošla pokojem. Její chůze byla velmi elegantní, také si byla vědoma, že jen na to jak se pohybuje, může získat obdiv mnoha mužů. Pomalinku procházela pokoj a sledovala tu spoušť. Poházené oblečení, zbytky jídla a naprostý chaos.
Zastavila se u okenního výklenku. Na parapetu ležel talíř s něčím… ani to nedokázala identifikovat, ale nedivila by se, kdyby si to po svých odkráčelo z bratrova pokoje. Raději odvrátila hlavu a zadívala se zpět na bratra. „Nepřemýšlel si o úklidu?“ jen tak mimoděk nadhodila. Poslouchala ho, ale jeho slovům zatím nevěnovala přehnanou pozornost. Než Archie řekne to podstatné, uběhne půl dne. Klidně se mohla soustředit až od půlky celého jeho proslovu a pořád bude v obraze. Během své procházky po jeho pokoji se zastavila znovu u knihovničky, kde pohledem přelétla několik titulů. Jeho slova jí ale konečně dostihla a ona se zarazila.

„Zásnuby?“ otočila se k bratrovi celým tělem. Překvapení se mísilo s nechápavým pohledem. Hleděla na něho, jakoby to potřebovala ještě jednou zopakovat. Po dlouhé době neměla Reena hned na něco jasnou odpověď. Pohledem kmitla po místnosti a krátce se zasmála. Ovšem vtip tomu chyběl. Ruce si zkřížila na prsou. „Dorien Renard?“ skočila mu do řeči s úsměvem na rtech, jakmile zmínit lorda z Burrow. To se snad ani nedalo brát vážně. Ovšem Archie mluvil dál. Její pobavení v mžiku zmizelo. Na tu chvíli neměla nejmenší tušení, jak se k něčemu takovému postavit. Bratr ji dokonale odzbrojil. Vidět Vic takto reagovat bylo samo o sobě zvláštní. Torree, která měla vždy co říct, ta sebejistá žena, nyní tápala. Až jeho psí kukuč ji opět zmátořil. Pozvedla mírně bradu a hrdě se narovnala.

„Netvař se, jako bys o tom věděl jako poslední. V tenhle moment, jsem to opětovně já, kdo něco neví,“ vysvětlila. Při slovu opětovně se zadívala na dopis od Lysy a následoval vyčítavý pohled do očí bratra. Nevěděla ani o cestě do Orlího hnízda, ani o zasnoubení. „Pokud lord z Burrow hledá manželku, tak proč zrovna já?“ Byla to spíše řečnická otázka, nečekala, že by jí bratr odpověděl. Konečně se vrátila ta typická Vic.

„Loutka Tywina Lannistera si má vzít zrovna mě? Pokud potřebuje ženu z Údolí, není pro něj výhodnější Lysa? Všem by nám moc pomohl, nejen nám i sobě. Naše milovaná tetička je jistě znalá žena, údajně v nejlepších letech. Mužský jí musí chybět. Robin by určitě rád dalšího sourozence. Renard by dostal ženu i dědice… a mohl by si svou novou rodinku odvést do pryč a nám nechat volné Orlí hnízdo, co myslíš?“

Představa, že by si měla vzít někoho takového, se jí zrovna nelíbila. „Slyšela jsem, že lord z Burrow je více než jen hulvát. To bys mě nechal se za něj jen tak vdát?“ povytáhla tázavě obočí, ale usmívala se. „Pochopitelně se tobě žádný muž krásou nevyrovná, jak by jen mohl?“ opět zvážněla a přemýšlela. „Pokud vím, Renard je teď v Řekotočí, kdo ví, jestli se vrátí.“ Věděla o tamější situaci. Věřila, že Bratrstvo, kde se nacházel i jejich bratranec, dá ještě Lannisterům zabrat.

„Údajné zasnoubení začnu brát vážně, až pokud se tu lord z Burrow sám objeví a požádá mě o ruku,“ rozhodla nakonec. Tolik mužů už předneslo svou žádost a její odpověď byla pokaždé stejná. Ne. Odmítnout někoho jako je Renard nebude těžké.

„Máš pravdu, neznám naší tetu. Nikdy jsem k tomu nedostala příležitost. O to se celá moje rodina zasloužila více než dobře.“ Přikývla na jeho slova. Došla k bratrovi a vzala ho za ruku. „Ale pokud je taková, jak jí popisuješ ty i ostatní… Mluvíš o ženě, která se zbaví ostatních, jen pokud se špatně podívají nebo nevhodně zasmějí. A teď po mě chceš, abych tě tam nechala vyrazit samotného?“ zavrtěla hlavou a pohlédla do jeho očí. „Na něco se tě zeptám, bratříčku. Kolikrát jsem už vlastně měla u naší skvělé tetičky být a nebyla jsem? Myslím, že mám o tebe oprávněně starost. Pokud bys tam vyrazil znovu beze mě, nechci si ani představit, co by ti mohla provést. Věřím ve tvojí výmluvnost, ale pokud té ženě ujedou nervy, ani tvá pusa tě nezachrání.“ Jemně mu ruku stiskla. „Pojedu. A ty víš, že můj názor nezměníš. Protože já naopak vím, že to tvé příště, by bylo příště a pak opět příště, až by se z toho stalo nikdy.“

"Pravda, má oslepující krása, ta čistá modř, samotného mě zajímá, jestli si kdy najdeš muže, kterého bych svojí od bohů danou dokonalostí nepřevyšoval..." Jako správný ješitný narcis se začne obhlížet v zrcadle, pěkně ze všech stran, jakoby hledal neexistující póry a pupínky, aneb... pokud chcete Archieho pozornost odvést od nedůležitě důležitých témat, poukažte na jeho maličkost. Žádný muž neodolá vlastní tváři... většinou. Avšak Archie, neměl v hlavě úplné pusto prázdno, stále pozoroval svou Toree, jak tak plavně přechází po zaneřáděné podlaze a s despektem vepsaným ve tváři si prohlíží tu apokalypsu, která se čas od času... stále objevuje v jeho soukromých prostorách. Arch dostál své pověsti sběratele možného i nemožného.

"Ano, máš pravdu..." Odvětí bez zájmu, aniž by věnoval byť minimální pozornost slovům, které jí vylétla s pusinky. Jakmile se začalo mluvit o uklízení, či jen o menším šolíchání s koštětem, Archibald přišel o svou běžnou činorodost, to by se dalo spíš spoléhat na to, že na koštěti odletí. Ale teď... neměl potřebu sestru přebít argumenty, viděli se přeci jen tak málo, tak proč se zabývat malichernou hádkou. Ono po pravdě... takhle to dopadalo vždy, když do něj někdo hustil. Tudíž si dovedete, jak probíhala záživná konverzace s tetičkou.

"Ano, máš pravdu."

"Jistě..."

"Samozřejmě..."

Nad její otázkou se jen zářivě pousměje. Když ji vyvedl z jejího neochvějného klidu, cítil škodolibé uspokojení. I kdyby nešlo o jeho zlatíčko, nebylo by tomu jinak. Nechá ji, na moment zvědavostí a nejistotou doslova přetékat, popravdě jen díky tomu, že byli v soukromí, takové překvapení na veřejnosti by bylo dosti nevhodné, především díky tomu, že by jen ukázala na nějakou ze svých slabostí. Něco takového by nedovolil. Ne ve světě, který by jeho sestřičce tak rád ublížil.

Líně přejde až k umě vyřezávané židli a s veškerou grácií sobě vlastní z ní shrne tuniky, nohavice, pergameny a prázdnou karafu, jež se k jeho velkému štěstí neroztříští. Jakmile svou v sedle proseděnou zadní tvář řádně a pohodlně usadí na měkkém polstrování, nezapomene přehodit nohu přes nohu, konečně se začne plně věnovat Reeně. "Přesně ty, hlupák ti bude vyprávět, co všechno ti dá, co všechno pro něj znamenáš a že každý souboj vyhraje pro tebe. Jak by řekl básník 'srdce ti dá k nohám'." Opět Archovo rozevláté gesto, při povídání dělá vskutku rychlá gesta nejen rukama, ale snad i prsty u nohou. Řeč je opět květnatá... Raší přímo jako blázen. "Hrozný jméno, co? Rodiče ho taky neměli rádi. Jen to jméno zaslechneš a hned ti proběhne hlavou, že nějakého retarda postihla rodinná kletba." Vesele se na ni zazubí a nezapomene se zhoupnout na zadních nohách židle, co chvíli se tedy ozývá doklapnutí, jak čtyřnohá sesle dopadá zpět na zem. Skutečně, k jejich debatě velmi adekvátní činnost hodná věku potencionální hlavy Arrynů.

"Řekl bych, že má... vkus? V každém případě po tom fiasku v Králově Přístivišti, kdy si nechal utéct Aryu Stark, zřejmě jeho psovod nechce, aby mířil tak vysoko. V Údolí potřebuje někoho zodpovědného... A ne zcela vypatlaného. Je tedy jen otázka času než Lysu zavraždí, nemyslíš... Nechci dělat vlny, ale bylo by to příhodné." Spokojeně si s dalším klapnutím promne packy a usměje se jako šťastný hošík, který ke svému dni jména dostal dárek, který si už dlouho přál.

"Taky jsem slyšel o tom, že je na pověst svého tatínka patřičně hrdý, snad se mu i snaží vyrovnat. Pokud ho nezhuntuje Bratrstvo, tak by to mohl být nějaký zastánce Targaryenů. Popřípadě sám Oberyn Martell?" Všichni přece ví, co se stalo dornské princezně a dvěma nebožátkům, které postihl, tak odporný konec. Zkrátka a dobře... poslouchat takové příběhy při večeři, zřejmě by neudržel obsah svého žaludku na svém místě. "Ale, když na to narážíš... bude zřejmě lepší, když ti najdeme nějakého ochránce, ostříleného bojovníka, který našemu novému známému v případě potřeby ukáže, o kolik může přijít zubů, když ti zkřiví jediný vlásek." Při této moralizační řeči nezkoumá ani tak sestru jako spíš své nehty, opatrně seškrabuje kůžičku, která se mu na nich tvoří. Má přitom nesmírně soustředěný výraz, jakoby bylo existenční otázkou, jestli budou obloučky pravidelné.

"Myslíš, že někdo jako on zná základy etiky a diplomacie? Však jeho rod byl jen povýšený do šlechtického stavu. Peníze má od Lannisterů. Jen prašivec, který se chlubí takzvanými tituly." Ušklíbne se a výsměšně se zasměje. Jasně tím dává Vic najevo, že je ten člověk neskutečně pod jejich úroveň, ale peníze se hodí konec konců vždy a z tohoto osla by mince padaly ve velkém, jen by si tím upevnili své postavení po finanční stránce. Nebyl z těch, kteří by nedokázali z druhých těžit aktiva o nichž netušili, nebo je nebyli schopní vidět.

"Jak jsem říkal, není o co stát. Může být ráda, že ji pozveme na svatbu. Torree..." Odmlčí se a vděčně na ni pohlédne, stisk ruky oplatí, šlo o jejich zaběhlé gesto, jakoby se tím ujišťovali, že bude jenom dobře, že nic nehrozí. "To je jedno, Ree, já se o sebe dokážu postarat, věřím, že ti ti ubožáci budou ležet u nohou, ale... bojím se, že tě před Lysou neochráním..." Bylo nezvyklé, aby se Archie k čemukoli vyjadřoval vážně, bez ironie... Tak jako právě teď. "Nejnebezpečnější je nepříčetná paranoidní rašple. Pokud mi dá důvod shodím, ji z Měsíčních dveří. Víš, jak ráda nechává odsouzence lítat..."

„Nemyslím si, milý bratříčku, že by to kdy bylo možné. To by ten muž musel být z našeho rodu, aby se ti vyrovnal. Nenapadá mě, na který jiný rod se tak hezky dívá, než na ten náš.“ S úsměvem pokrčila rameny a nechala ho, ať sám sebe obdivuje, když to bratříčka potěšilo, ať si poslouží. Reena byla krásná a věděla to o sobě, ovšem nikdy to nedávala najevo stejně jako Archie. „Jen nekoukej do toho zrcadla moc dlouho, nebo se ještě do sebe zamiluješ,“ upozornila ho jen pro svou vlastní jistotu. Kdysi dostat bratra od čehokoliv co tvořilo odraz, nemuselo to být jen zrcadlo, ale i okenní tabule, lžíce, či snad vodní hladina, bylo více než těžké.  

Pozorovala ho, jak přešel k židli a usadil se. „Víš, kolikrát jsem si tohle všechno vyslechla?“ pronesla rezignovaně. Všechna ta slova od mužů o její kráse, o činech pro ni, už jí vlastně nudila. Pořád slibovali to samé. Souboje, turnaje a všechna možná utkání vyhraná v jejím jméně, protože její tvář přeci mužům dodávala sílu, víru i odhodlání. Všechna ta slova, která četla v básních, které se pro ni snažili lordi napsat či snad zadržování smíchu, když se některý z bardů pokusil pro její úsměv zpívat. Možná, když byla mladší, tak se to poslouchalo hezky, ale Vic nebyla nikdy tou ženou, která by podlehla sladkým řečem. Na ni se muselo docela jinak a vychvalovat její vzhled, to byl zaručený způsob, jak by okamžitě o muže ztratila zájem.

„Alespoň se nemusíš dál trápit. Protože Archibald Arryn zní daleko lépe než Dorien Renard, to musela být určitě pomsta ze strany rodičů. Nejspíš ho nechtěli, nebo je to ještě horší a jeho jméno myslí docela vážně,“ zavrtí jen nad chováním bratra hlavou. Být bezstarostný je určitě fajn, ale měla pocit, že Archieho nikdy nebudou brát ostatní moc vážně, pokud se takto bude chovat dál. Neřekla o tom nahlas ani slovo. Je ta poslední, co by svého bratra chtěla měnit. Však on by na ní také nezměnil ani vlásek.

„Jsem otázka vkusu?“ povytáhl tázavě obočí. „Obávám se, že máš ale jinak pravdu,“ přikývla. „Renard by si mohl vzít teoreticky kohokoliv. Osobně se mi to celé o nás bez nás moc nelíbí, co s tím ale nadělám? Pokud Tywin Lannister chce, aby jeho loutka, osoba nad kterou má moc byla spojená s Údolím, nemyslím si, že život naší tetičky bude mít dlouhé trvání.“ Musela dát bratrovi zapravdu. Tywin byl taktik, intrikář a své hry hrál zatraceně dobře. Jediné co přidělávalo Reeně vrásky na čele bylo to, co chce pak dělat s Archibaldem. „Hádám, že odstranění Lysy bude hodně znamenat i pro nás. Možná tě postaví rovnou do čela Údolí. A co za to bude chtít? Věrnost? Podporu pokud dojde na konflikt? Bude chtít, abys skákal, jak on píská? Máme výhodnou strategickou pozici zůstat neutrální tak dlouho, dokud nebudeme znát vítěze. To nám ale při tomhle všem Tywin zatrhne, nemyslíš?“

Na chvilku odvrátila pohled a zavřela oči. „Kdo se může chvástat tím, co se stalo královské rodině? Očividně, konflikty mužů nakonec vždy odnese hromada lidí okolo.“ O osudu královské rodiny dobře věděla. Jak někdo může být hrdý na tak hrůzné činy? Byly to jen děti a princezna byla spíše obětí toho všeho. Na druhou stranu to i dokázala pochopit. Však odstranění Lysy i Robina by bylo pro ni s Archibaldem více než příhodné, navíc… o co ona usilovala celý jejich život? Nejraději by viděla Archa i Vic mrtvé, překáželi, a proto museli být sourozenci opatrní. „Renard bude asi velmi hloupý člověk.“ Dodala nakonec, než znovu na bratrova slova přikývla. „Tedy, pokud neuspěje Bratrstvo, říkáš, že mám dát zprávu princi z Dorne a on mě o snoubence ochotně připraví?“

„Věř, že se asi budu s ochráncem cítit lépe. Pochybuji, že by mě Renard nechal tady. Těžko říct, kam mě odtáhne a mít tam nějaké zastání, nějaké jistoty… ocením to.“ Jeho výraz ani nemohla komentovat. Archibald se nikdy nezmění, dokázal mluvit o důležitých věcech a přitom dělat tisíc nepotřebných okolo. Byla si jistá, že až bude od bratra oddělena, bude jí chybět. Nepočítala s častými návštěvami a dopisy jí ho nenahradí.

„Pokud je snadnou loutkou pro Tywina, mohla bych se mu taky podívat na zoubek,“ nadhodila. Konec konců. V Orlím hnízdě nechtěla dělat nic jiného. Postupně, ale jistě získávat lordy z Údolí na její stranu. Přesněji řečeno na stranu její a jejího bratra. Pokud by si získali podporu, už by Lysu nepotřebovali. Dokázala být velmi výmluvná, pokud šlo o diplomacii. V tom by mohla svého snoubence velmi snadno ovládat. „Slyšela jsem, že lord Renard má pěknou armádu. Určitě by se nám mohli pro Údolí hodit.“ Stačilo si získat kapitána. Věřila, že by byla schopná poštvat muže proti vlastnímu pánovi. Nikdo nebyl tak oddaný, aby se nenechal na něco zlákat. „Peníze Lannisterů se asi rozhazují snadno,“ protočila nad tím oči. Do takového manželství se chtěla hrnout ještě méně. Nepotřebovala po svém boku někoho, kdo nic neznamená. Kdo svůj titul s pozemky dostal docela náhodou a přitom dělá, že je důležitější než rody s tradicí. „Archie, copak to nevidíš? Budu se s ním trápit. Ten muž není žádná výzva,“ ušklíbla se pobaveně. Pravda ale byla, že Renard přeci nebude jen nevýhodný domluvený sňatek, Reena z toho může ještě ledacos vytěžit.

Jakmile jí stiskl ruku, usmála se na něj. „Ochráníme se před Lysou sami. Ty mě a já tebe.“ Natočila hlavu mírně na stranu. Opravdu takhle Archie často nemluvil. Bylo to zcela upřímné. Opatrně mu přejela palcem po hřbetu ruky. „Nikoho neshazuj. Vyčkej na příhodnou chvíli. Nechci, abys měl problém. Údolí si můžeme získat i jinak. Cestou do Hnízda mi můžeš říct, na co všechno si mám dát pozor a já si ten pozor dám. Slibuji, že jí nebudu chodit na oči, pokud to nebude nutné.“ Nechtěla bratrovi přidělávat starosti, netřeba rozdmýchávat okatě konflikty. Jedno ale věděla jistě, pokud by se jí někdy něco stalo… ať už by to byl Tywin, Renard, Lysa nebo kdokoliv jiný, Archie by to nenechal jen tak.

“Možná ještě Martellové, ano, Martellové stojí za zvážení, přeci jen jižané jsou jižané, ale jinak… Lannisterové, s blonďatou hřívou jde ruku v ruce stupidita, modrooké zlatovlasé lidi bude jednou někdo hubit, jsem si tím jistý…” Dramaticky se odmlčí a se stejnou teatrálností schová jeden z prstů nastavené ručky. Tohle chtělo chvilku přemýšlení, vždyť sestřičce plánoval dokonalou budoucnost, takovou, která už naplánovaná byla… Co si budeme povídat, lord Dorien měl určitě víc zubů než mozkových buněk a jim by hrad slušel. Klidně i dva hrady… Hradů není, nikdy dost. Mimoděk se začne připitoměle usmívat, vyruší se tak nějak sám z toho pohádkového snu o tom, jak jim patří dočista celý svět. Lysa byla kráva, která neměla potenciál, krásu ani vkus. Zkrátka nepotřebný člověk, kterého je nutný se zbavit. “Pak Tyrellové… Nebudem se paktovat s květinkama, nejstarší syn je krypl, kdo ví, jestli by ti dal děti, Garlan Tyrell, povídá se, že raději trhá severské kvítí, Loras dává přednost šermu s Renlym. Starkové… Robb Stark by nemusel být špatná partie, ale řekněme, že by ses s ním ukousala nudou, nechci mít švagra, kterej má kudrnatější hřívu než náš hafan Solomon. Tullye velkoryse opomenu.” Bylo zjevné, že celkovou konverzaci by zastal i sám, stačil by odpovídat stejnou měrou za sebe jako za ni. Načež… zamilovaně pohlíží na odraz, ta tvářička. Ne, bohové na něm nešetřili, nejen, že byl dokonalou partií, jeho intelekt nebyl na špatné úrovni, ale krása, ta přišla vhod každému. “To by jen poukazovalo na fakt, že mám velmi dobrý vkus.” Pošle sám sobě vzdušný polibek a povzbudivě na sebe mrkne.

“Ale pozor, ty mě podceňuješ, drahá sestřičko, já ti to říkám s láskou, velmi příjemným tónem, snad bych ti i nožky zlíbal, kdybych nebyl líný se zvednout.” V obraně před sebe dá ručky, jakoby očekával pohlavek. Jen odváděl téma, velmi dobře si pomatoval na hajzla, který jeho nejmilovanější ublížil, jméno Andrey Dalton sice už dlouho nepadlo, ne potom, co se ten prevít pokusil znásilnit jejich bratrance. Archibald o pravdě toho tvrzení nepochyboval, bylo od Gerolda přeci jen moudré Edrica poslat daleko od toho všeho do Králova Přístaviště. Ale Dalton? Jen Sedm vědělo, kde mu byl konec, jeho uklidňovalo, že je ta Greyjoyská svině, co nejdál od Ree. Jak to tenkrát Torr říkala? Že se zasnoubili? Nuže, snoubenci chystal předsvatební dar, kovový a špičatý.

“Na jednu stranu se jim nedivím, nejsem zastánce Lannisterů, v každém případě se měli inspirovat Tywinem při plundrování Přístaviště, vzhledem k tomu, že si nevšimli, že ten potrat zjevně vypadl zadnicí napřed.” Dovedl to podat stejně jako, kdyby jí snad citoval nějakou humornou historku z dětství, ono to do ní nemělo zas tak daleko. Ale, jak tomu bylo jakkoli, přiblíží je to k Údolí, to byla jediná věc, kterou dovedl brát v potaz, dovedl a chtěl, samozřejmě, mohl by stejně umě provést v Údolí revoltu, dostat lordy Údolí na svou stranu, ale, jak dlouho by to trvalo, to už by bylo praktičtější tetičku shodit z Měsíčních dveří, vzhledem k objemu jejího… všeho by to měla minimálně rychle za sebou. Ale no tak, přece nebude mít takové ošklivé a chmurné představy. Co by si bez ní počal Robínek? Na seznam drobností, které nesmí opomenout si připisuje, hodit před Lysou do pustoprázdna Robču, pak se nebude muset obtěžovat strkáním té těžkotunážní víly, skočí sama.

“To by mě v životě nenapadlo tvrdit, jen jsem chtěl poznamenat, že by musel být nejen mimořádně hloupý, ale také slepý, aby si nevšiml tvých předností, těch na zenějšku, jako všichni ostatní…” Jen to odmávne, přeci jen, uchazeče o její ruku už řešili, debata to nebyla složitá ani kdovíjak zajímavá, stačilo si představit jeden prototyp muže a pak… inu, to bylo vše. Ti zbylý byli přímou kopií. “Nezapomínej, že člověk, kterým manipuluje Tywin je pouhou loutkou, stačí jen, aby si myslel, že cokoli, co pro nás bude dělat, činí v Tywinově jménu a nebude těžké s ním manipulovat, vlastně to bude méně než snadné. Čím dýl se o něm bavíme, tím víc jsem na něj zvědavý, předpokládám, že nás objekt našeho zájmu ničím nepřekvapí." Odmlčí se a nechá sestru mluvit, on si zatím přehodil jednu nohu před tu druhou, snad, aby si připadal, že dělá něco produktivního a odfoukne pramínek vlasů, který spadal do očí. Zkrátka činnosti na úrovni dospělého… na úrovní Archieho v momentě, kdy řeší nezbytné záležitosti. “Jsem si tím jistý, nicméně ve válce se strany často mění, stejně jako výhodné tahy mocných, Údolí pro něj bude bezpochyby výhodné, ale nic mu nezaručí, že dostane do šachu Dorny. Námi se bude zabývat jen minimálně, Doran Martell je sice klidný člověk, který se o události ve světě nezajímá, minimálně, tak chce působit, ale horda Dornů, kteří ti vpadnou do zad… Tomu se říká smůla ve hře.” Nestávalo se to moc často, aby mladý Arryn mluvil vážně, právě jako teď, když neznatelně nakrčil nos, přimhouřil oči a zahleděl se mimo Ree, jakoby zvažoval pro a proti. Stránka osobnosti, který nedával na odiv, nebylo to výhodné.

“Co na to říct… Někdo, kdo drží špatně i dřevěný meč a jediné, co svede je zlámat vaz dítěti.” On nad Retardovou historií příliš nehloupal, nebyla ničím příjemným k rozhovorům, ale zároveň jim dávala další vodítko k muži, jenž se mu měl stát švagrem. Jak moc se jen lišil od jejich tetičky? Vždyť byl prakticky stejný upír, paranoidní, nedomýšlející, po krvi lačnící a jakmile ho uvidí, bude chtít minimálně zkusit, jaký odstín kůlu mu bude nejlépe ladit s makovičkou. “Je to jedna z možností, ten muž má smysl pro estetiku a efekt, určitě by tě o Renarda připravil, tak, aby to mělo grády a tys mu to mohla do konce života zazlívat. Doufám, že se dokážeš tvářit jako milující snoubenka, přeci jen… není nic lepšího než dobře provedená maškaráda.” Stejně jako nad prstíky, které jsou již bez poskvrnky se i nad tímto výrokem pousměje. Byla na něj radost pohledět, jak tak Vic mluví, těžko říci jestli ji poslouchá, při zkoumání čar života na vlastní ruce, byl to poměrně velký talent, umět vypínat určité osoby, když se to nejméně hodilo, v závěru dotyčný zrudl, dupal a choval se tak… cholericky. Jen vybuchnout. Sestřička však byla z jiného těsta, pokud zuřila, usmívala se.

“Nudné, neuslyšíš zhola nic zajímavého, možná tak v kolikati letech držel poprvé zbraň, kdy stáhl z kůže prvního muže a jak je děsivě děsivý, nebude praktičtější se kouknout na zoubek jeho mužům…" Šlo pouze o lapky a nalezence, jejich nové paní stačilo se na ně hezky usmát, pohodit koketně vlasy, podobné manýry bezmozky dostávaly do kolen. “Ještě se nabízí řešení, že bys lorda Tywina požádala o odškodné v podobě lorda Tyriona, takový spojenec by se nám hodil.” Spokojeně si zamne ruce, jakékoli zvěsti o Trpaslíkovi kolovali, Archie s tím prckem sympatizoval od chvíle, kdy vyhrál spor nad Lysou, jeho inteligence byla stejně vyhlášená jako absence výšky. “Trpaslík má smysl pro humor, můžete z Retarda udělat vaši osobní cvičenou opičku…” Pochopili se velmi dobře. Tahle hra bude ještě zajímavá, jakkoli ubohou předehru a začátek měla.

“Slibuju, zlatíčko, dozvíš se nejnovější drby… Ale i tak, v Údolí je nepěkný vítr, stačí jedna nešťastná náhoda, zakolísání a… ejhle…” Jako správný dramatik ji překvapí, zakrytím oček, ani nedomyslet, jakou nešťastnou náhodu by mohl Bal ztropit. Nicméně, když dlaně z Reeiných kukadel mizí, Arch už je na odchodu, čeká je dlouhá cesta. “Tak v první řadě, drahá sestro, se snaž dýchat, co nejméně jejího vzduchu…”

Torree nechávala svého bratra, ať si žvaní. Informace to byli nepodstatné. Polemizoval sám pro sebe, nepotřeboval slyšet její názor, nechtěl. Kdyby mohl, zcela jistě jejich konverzaci odříká za oba. Na to mu pusa jela dostatečně rychle. Občas by se na jejího bratra hodila nějaká záklopka. Zkrátka věc, kterou ho umlčí, když už plácá. Nepotřebovala slyšet seznam možných manželů. Stejně již dávno řekla většině ne. Svým ne, by dost možná už mohla být i známá. Který z lordů by po tak dlouhé době jel ještě kráskou Victorree Arryn žádat o ruku, aniž by měl jistotu? Neunikly jí zamilované pohledy, které bratr vrhal na svůj odraz. „Řekni bratříčku, jak ty bys kdy mohl být spokojený s nějakou ženou? Dokonce ani ženy se ti krásou nemohou rovnat.“ Protočila nad tím očima. Sklony k narcismu jejího bratra byly více jak zřetelné.

„Podceňuji? Já? Ale jdi.“ Usmála se na něho přesladce. „S láskou mi oznamuješ, že se budu vdávat. Já na tobě tu radost vlastně velmi dobře vidím. Ale pozor bratříčku, je to škodolibá radost.“ Upozornila ho a jen nad tím zavrtěla hlavou. Vlastně si za to dost možná mohla sama. Vybírala, až přebrala. Měla říci ano někomu důležitějšímu. Jenže jak by s takovým mužem mohla manipulovat? Pokud by si vzala Martella, Doran by ji nenechal manipulovat jen tak s jeho synem. Vzít si Tyrella? Pak jí v cestě bude stát Olenna. Jen Sedm ví, kdy ta stará ženská půjde do hrobu. Ne že by pro Ree nebyla částečně vzorem. Byla to velmi mocná žena a Torr se od ní mohla lecos naučit, ale stejně jako vzor, mohla být konkurencí v ovládnutí nějakého hlupáka z jejího rodu. Starka si brát nechtěla. Sever byl studený, jiná výra, jiná nátura lidí. Bratříček měl pravdu, že tam by se dříve nebo později unudila. Minimálně by měla tendence utéct zpátky do Údolí. Měla si bývala pečlivěji zvážit své nápadníky. Urvat pro sebe někoho, kdo se v Údolí objevil hned na začátku. Pochopitelně s dnešní hlavou by stále odmítla lorda Umbera, Karstarka i Boltona, na sever se jí nechtělo. Odmítla by i Borrella a Eggena. Vardise Eggena zejména pro jisté konexe k muži, jež jí ležel v žaludku. Naštěstí, nikdo neměl ani zdání, kam zmizel. Ať to bylo kdekoliv, snad tam zůstane. Jak dumala nad muži, kteří se v Údolí objevili, vyrýsovala se jí mezi obočím vráska. Své ano snad měla povědět Bericu Dondarrionovi, lordu Conningtonovi, onomu individuu Thornovi či snad měla souhlasit se sňatkem, který nabízel její bratranec Edric.  A přesto, když o těchto jménech přemýšlela, nejspíše by je nakonec znovu odmítla. Buď protože znala jejich současný život, který se jí nikterak nelíbil. A nebo se kolem jistých jmen nápadně vyskytovalo jiné. Dalton. Považovala to za náhodu, přesto se jí zdálo, že to jméno by ji nějakým způsobem křížilo cestu až moc často.

Zpozorněla znovu, až když byla řeč o jejím nastávajícím. „Bude fádní, nudný a možná jsem si raději měla v takovém případě vzít Robba Starka. Neupřu ti ale fakt, že manipulovat by s ním mělo jít snadno.“ Prohlédla si levou ruku, kde by se v budoucnosti měl objevit prstýnek. Sama pro sebe se uculila. Věděla co dokázala udělat s Yohnem Roycem. Miloval jí jako dceru a ona toho využila proti němu. S bratříčkem elegantně vyštípali z Runestone jeho nepovedené syny. Byla si jistá, že kdyby požádala, zahrála na city, Royce ji Runestone odkáže. Jak by jí takový bratr slušel. V tomhle byli s Archibaldem stejní. Někdo sbírá motýly, luční kvítí, šperky, ona a bratr byli připraveni sbírat hrady. Runestone už jim téměř patřilo, v současnosti se chystali pokořit Orlí hnízdo a jestli k tomu Ree získá i Burrow, nebude se ani trochu zlobit. Vážné zamyšlení bratra ji udivilo. Neslýchala to často. Jen s porozuměním na bratra pohlédla a přikývla. „Jsou kolem nás výraznější rody, ty se budou třídit nejdříve. Proto tě o něco požádám.“ Jemně mu přejela prsty po ruce. „Opravdu se svou loajalitou nepospíchej. Jednoho dne budou vítězit Starkové a hned další den to budou Lannisterové. A když už budeš chtít slíbit věrnost Lannisterům, zjistíš že vítězové jsou vlastně Baratheoni.“ Zavrtěla nad tím hlavou. Prstem mu začala cosi kreslit na hřbet ruky. „Slibovat věrnost je nebezpečné. Kolik rodů utrpělo po porážce Targaryenů? Královský rod, předpokládalo se vítězství a ono nic. Jen vím, že ne každý dokáže pak svou volbu obhájit. Nepochybovala bych, že ty se vymluvíš na cokoliv, jen… chápej mě.“ Ustala v kreslení prstem a zadívala se opětovně bratru do očí. Nepochybovala o tom, že bratr by byl schopen zabít krále před zraky všech a ještě v ten moment, se z toho vymluvit a odpochodovat si po svých. Tato jeho schopnost byla brilantní. Sice z ní ostatní šíleli, ona sama někdy měla jeho slov plné zuby, přesto se mu nemohly odepřít výsledky.

„Pochopitelně bych Oberyna Martella pak celý život nenáviděla za to, že zabil mého milovaného snoubence.“ Pronesla zcela vážně. Čekala je hra plná různých figurek. Hra, kde se pravé emoce nedávají znát, ale naopak skrývají velmi hluboko. „Myslela jsem si, že to o mně víš. Když bude třeba, budu i tou milující snoubenkou, která by si očka vyplakala, kdyby se jejímu drahému mělo něco stát.“ Tohle ale s vážnou tváří nemohla pronést. Šklebila se. Ať byla Reena ledacos, milující žena s vřelým otevřeným srdcem rozhodně ne. Za život se jednou nehezky spálila a opakovat to nehodlala. Jediný muž, kterého kdy bude milovat je její bratr. Pochopitelně se jednalo o jiný cit, než který se očekává v manželství, stále se ale jednalo o jednu formu lásky. Sourozenecké pouto pro ni bylo nejsilnější. Nepojil je pouhý slib před bohem. Kolovala jim v žilách stejná krev. Archibald by ji nikdy nezradil.

„Lorda Tyriona ne.“ Zavrtěla hlavou. „Je to chytrý muž, velmi chytrý. Z Tywina Lannistera si ze všech jeho dětí odnes nejvíce jeho inteligence. Byl by skvělým spojencem, ovšem pokud bychom plánovali něco, co by se mu nelíbilo, nikdy nevíš, kam se to dostane. Jak asi nebezpečný protivník by to byl? Máme důvody obávat se více chytrých lidí, než silných.“ Pokrčila rameny. Pokud se dostane mezi Lannistery, pochopitelně začne navazovat spojenectví a uzavírat šikovné dohody. Něco ji ale varovalo, aby před trpaslíkem byla raději opatrná.

Když byl na odchodu, postavila se a upravila si šaty. Musela se pousmát. Jen co z pokoje zmizel Arch, zmizela i ona. Musela si nechat zabalit. Svým způsobem se těšila. Konečně se dostane i jinam. Runestone ji dělalo domov většinu jejího života. Výjimečně odjela na návštěvu do jiného hradu v Údolí, většina z přátel jezdila za nimi. Na druhý den vyrazili. Údolí již chystalo svou vlastní hru pro sourozence.