Lokace: Zimohrad

"Hapčí!" dedič rodu Brax sa zobudil do zimy a zavíjania meluzíny s jediným hlasným kýchnutím.
S následným zívnutím sa posadil na tvrdý matrac postele a ospalo sa okolo seba rozhliadol potláčajúc účinky toho tvrdého severského chlastu, čo do seba včera dostal. Svetlo, čo mu podráždilo oči, bolo našťastie tlmené. Jediný pohľad von malým okienkom mu prezradil, že sa slniečko schováva za mraky a i keby sa neskrývalo Jean veľmi pochyboval, že by dokázalo osvetliť ponurú izbietku, v ktorej sa nachádzal. Trhol hlavou do strany skloniac zrak na nahú krásku s ebenovými vlasmi, ktorá spokojne oddychovala vedľa neho. Severanka ležala na bruchu a nezakrytá. Chlad ju očividne vôbec netrápil. Na Jeanových perách sa objavil úsmev keď sa rozpamätal na noc, ktorú s touto ženou strávil.
Hannah...oj ty si ženská! preletelo mu mysľou ako sa k nej sklonil a jemne ju bozkal na čelo.
Hannah sa zavrtela, zo spánku sa zachichotala a odpočívala ďalej.
Jean vstal z postele ponoriac chodidlá do príjemnej vlčej kožušiny a začal ticho ako myška zháňať svoje veci. Nechcel predsa krásku zobudiť, zatiaĺ čo si užívala zaslúžený oddych. Chvíľu mu trvalo, kým našieľ svoju ´košeľu. Jednak boli jeho veci rozhádzané po celej izbe a jednak sa mu ešte trochu motala hlava. Nič ale čo dobrá medovina a kus slaniny nespravia! Už nie úplne bielu košeľu našiel až v krbe, čo mu prišlo trochu podozrivé. Prisahal by, že ešte včera v ňom horel oheň a košeľa i keď zamazaná od sadzí ohorená nebola. Pokrčil ale nad tým ramenami a obliekol sa. Ušmudlanú košeľu skryl za teplým kabátcom a na posteli pri Hanninej ruke nechal mešec so zlaťákmi. Potom sa vykradol z izby, zišiel dolu schodami a opustil nevestinec. Musel uznať, že severské bordely sa ani zďaleka nemohli rovnať tým v Kráľovom prístavisku, no dievky tu boli priam božské! Severanky sa mu začínali pozdávať čím ďalej tým viac. Pred budovou si ešte z dva razy kýchol a potom tam ešte ďalej zostal postávať rozmýšľajúc, ktorým smerom to vôbec prišiel. Nakoniec len pokrčil plecami a začal sa túlať. Už keď do miestnych dverí dorazil nebol tak úplne triezvy, tak sa priveľmi nenádejal, že si na cestu rozvpomenie.
Ako sa hovorí, blbému šťastie praje, a platí to rozhodne i o Jeanovi, i keď pri ňom sa o blbosti dá dobre polemizovať. No blbý či nie, o chvíľu narazil na známejšiu uličku a hostinec, kde jeho družina bola ubytovaná.
Starý mi ale dá, pomyslel si veselo keď si uvedomil, že je už je dávno po obede. Ser Balinor mu dá opäť kázeň, to bolo isté.
Ktovie, či sa včera pustil aj do Tam, uvažoval ako tisol dvere od budovy.
Netušil kedy, v akom stave a či vôbec sa jedna z jeho dcér včera vrátila po tom, čo si 'požičala' toho severského koňa na prieskum, no príliš sa do toho nestaral. Dobre vedel, že jeho dcérenky majú vlastné hlave, ktoré sú rovnako tvrdé ako tá jeho. A taktiež že sa o seba vedia postarať. Tréning dal každej z nich a každá je kamarátka aspoň s jednou zbraňou. Teda...skoro každá. Hovoriac o dcérenkách, čo asi robí jeho najnovší prírastok?

Pobyt na severu pro ni byl něco úplně nového. Nejednalo se jenom o třeskuté mrazy nebo bílý sníh. V krvi jí koloval kousek z něj, ale přesto nikdy neměla šanci se podívat po rozlehlých bílých pláních nebo navštívit samotné srdce severu, Zimohrad. Ale když dorazila společně s ostatními, cítila se báječně. Cítila se stejně tak dobře, jako by tady bydlela. Možná v tom hrál menší roli i fakt, že najednou byla daleko od problémů, které ani nezpůsobila. Cítila se tu volná. Nikdo jí tu neznal, nikdo jí nenutil chovat se dle předepsané etikety. Měla výbornou společnost, ačkoliv raději zvolila toulání se o samotě. S ostatními držela jenom do chvíle, než se ubytovali, potom se od nich vytratila. Měla lehkou hlavu z toho, že se nikdo nestará o to, kam jde, přesto, pokud by spadla do nějakého maléru, měla někoho, za kým by to mohla přijít vyřešit.
Své svobody využila okamžitě, jakmile se ujistila, že trefí zpátky, pokud by se jí chtělo zatoulat se někam dál. Najednou před sebou měla tolik možností ohledně toho, co by mohla dělat. Mohla si nechat koně a jet prozkoumat pozemky obklopující městečko. Mohla se někam vydat pěšky a dovídat se spoustu nových věcí. Mohla si vyhlédnout nějakého chlapce a potají se s ním někde sejít… Najednou si nedokázala vybrat, čemu by se měla věnovat nejdřív. Všechno bylo tak lákavé….
Nakonec si ale vybrala obchůzku. Mohla skloubit všechno najednou. O koně bylo dobře postaráno, nikdo ji k ničemu nepotřeboval, tudíž nemusela s ničím čekat.  Na sobě neměla ani nijak omezující šaty, takže opět ušetřila čas, když se nemusela převlékat. Dávala si na čas, neváhala s lidmi promluvit. Seveřané se na první pohled zdáli jako nepřístupní tvrdí lidé, ale stačilo pár vlídných slov a rozpovídali se jako kdekoliv jinde. Calwen se tak doslechla spoustu zajímavých věcí. Vydržela s tím až do večera, kdy se do hostince vrátila s darovaným jablkem v ruce. Cestou zpátky potkala jednoho pohledného chlapce, kterému zřejmě taky padla do oka. Očividně se jednalo o syna obchodníka, ale navzdory tomu měl velice příjemnou povahu. Calwen neváhala a ztratila s ním dost času. Skvěle si rozuměli, tak proč by ho nechávala jen tak na pokoji. Noc s ním ale strávit nechtěla, na to ji nezaujal dostatečně.  Nevadilo jí však domluvit se s ním, aby se viděli i další den.  Nepochybovala o tom, že na Zimohradě stráví pěkných pár dní. Na znamení domluvy jí dal jablko, ačkoliv si na oplátku ukradl jeden polibek. Calwen se to zdálo jako fér obchod a tak se vrátila s úsměvem na tváři.
V noci spala přesně tak, jak měla, doslova spánkem spravedlivých. Nicméně ráno nezaspala, ještě za tmy se oblékla a vyrazila před hostinec. Nemusela si lámat hlavu s tím, jestli o ní půjdou zlé řeči, když zůstane na očích s někým, koho zná sotva celý den. Podle úmluvy na ní Darren čekal. Odvedl jí kousek dál, aby nebyli tolik na odiv, přesto neměli naprosté soukromí. Do svítání mluvili o věcech, které nestihli rozebrat včerejší den, po rozbřesku už se sobě věnovali jazykem těla. Calwen se to líbilo, ale stejně byla připravená hájit se tím, že se jen chtěla zahřát. Vydržela by to dělat celý den, bohužel jí to nebylo dopřáno. Darren se od ní zničehonic odtáhl, vybreptal pár nesrozumitelných slov a stáhl se do ústrní. Calwen to přišlo velice divné a tak se otočila. Nemusela se ptát, co je špatně, protože to viděla.
Myslela si, že se její drahocenný otec potlouká po hostinci a pleská přes zadek všechno, co má sukni, ale očividně se spletla. Namísto toho, aby seděl s pivem u krbu, za teplem teprve šel. Založila si ruce na hrudníku napůl v obranném, napůl v útočném gestu a čekala, jestli se ke svému stavu nějak vyjádří.

Zarazil sa ešte pred tým než stihol otvoriť dvere od hostinca. Dôvod? Akýsi pohyb prirýchly pre jeho alkoholom spomalené a popletené zmysly. Než sa obzrel, tieň čo popri ňom prefrčal už bol dávno preč.
Zmizlo to skôr než môj brat, keď sa mu povie, že napiekli koláč, poznamenal si, keď sa opäť otáčal na päte k dverám.
No ani teraz mu nebolo súdené dostať sa do tepla. Pohľad sa mu zastavil na dievčati kúsok od neho. ALebo ho snáď pohľadom zastavilo dievča? Hnedé vlasy jej povievali v slabom studenom vánku, ruky mala rázne založené na prsiach a keby pohľad dokázal ublížiť, už by ho ním dávno zatĺkla do zeme.
Otec? takmer nahlas vyhŕkol Jean keď si uvedomil, že dievča pred ním dosť pripomína jeho drahú matičku.
Vlasy divoko povievajúce okolo hrôzostrašne tváriacej sa tváre, oči čo bodali, stisnuté pery pripravené sa každú chvíľu rozkričať a založené ruky, ktoré spočívali na prsiach isto z jediného dôvodu. Ak by sa voľne hojdali po jej bokoch, jedna z nich by si isto o malý moment našla útulné miestečko na jeho tvári.
Žiadne strachy, netrvalo mu tak dlho kým spoznal svoju milovanú dcérku. Milovanú a očividne veľmi naštvanú dcérku. Mohol len hádať, či dôvodom jej nespokojnosti bol jeho viac než neskorý príchod alebo snáď fakt, že jej pravdepodobne odstaršil nápadníka. Ten tieň musel byť predsa jej nápadník nie? Buď to, alebo radšej ani nechcel vedieť. Koniec koncov, bola to jej vec. A on sa do záležitostí svojich dcér príliš nestaral. Dobre vedel, že to i tak rady nemajú. Na to mu boli až príliš podobné.
Na jeho tvári sa objavil úsmev a pod jej prísnym pohľadom sa snažil zatváriť tak nevinne ako len vedel a mohol.
"Dobré ráno, Calie. Spala si dobre? Či snáď ani nespala?" naklonil trochu hlavu, čo mohlo byť spôsobené čisto len jej váhou, ktorá bola pri tom slabom dunení trochu moc. Vážne potreboval pohárik na vytriezvenie. Len nie tej severskej žbrndy, čo mu včera naliala Hannah.
"Náhodou nevieš, či sa už tvoja sestra vrátila späť?" úplne mimochodom sa spýtal na pobyt jeho druhej dcéry, ktorá sa mu na túto cestu votrela.
Nie, žeby sa sťažoval. S jeho dvoma zlatíčkami bol jeho pobyt oveľa príjemnejší. Hlavne preto, že konečne nebol jediný, ktorému starý Balinor dával nekonečné prednášky na tému "slušné správanie". A to bola len jedna z jeho menej otravných tém.

Zlobila se na něj? Ne. Nebo možná jenom trošičku. Nedokázala se zlobit na někoho, kdo jí poskytl domov a vzal ji pod svá ochranná křídla. Kromě toho to byl i její příbuzný. Otec. I přes svoje zjevné nedostatky ho prostě měla ráda. Možná se teď kvůli němu musela potýkat s menší nudou, protože jí utekl Darren, ale to mu mohla odpustit. Tvářil se jako spráskané štěně. Nevydržela by být naštvaná, ani kdyby chtěla. Proto ruce spustila a pomalým krokem se vydala za ním.
"Spala jsem až moc dobře. Ten chladný vzduch dělá divy. Celou noc jsem o sobě nevěděla. Ale asi nejsem jediná, že?" Když už ho přestala pražit pohledem, alespoň ho trochu popíchla. K Jeanovu so to dovolit mohla. Sice byl jejím otcem, ale nutně si na formality nepotrpěl. Kdyby ano, nepřibral by k sobě ani jednoho svého bastarda. "Dneska jsem ještě neměla to potěšení ji vidět. Buď se musela vrátit dřív, než jsem šla ven nebo se v noci oddávala všem možným činnostem, jenom ne spánku." Pokrčila rameny. Někdy bylo lepší nezajímat se o to, co dělají ostatní. Někdy bylo zase lepší se zeptat, ať už z obavy o život nebo kvůli dobírání.
"Hodláš předstírat, že si byl poslušně zavřený ve svém pokoji, aby ses vyhnul chytrým řečem nebo si z toho nebudeš dělat těžkou hlavu?" Otevřela dveře a gestem otci naznačila, že má vejít. Držela se těsně za ním, a když zavřela, cítila, jak se jí kvůli předešlému mrazu vlévá horkost do tváří. Nenáviděla ten pocit, ale sama se rozhodla, že zůstane venku namísto pobytí u praskajícího krbu. Měla by se z toho poučit, ale byly věci, které dělala Calwen znovu a znovu, i kdyż jí slušně řečeno otravovaly.
"Co se chystáš dnes dělat? První v řadě bude určitě jídlo, ale co pak? Co si třeba vyjet na koni? Ještě jsem z tebe nedostala všechno, co bych ráda věděla. Nebo by ti přišlo vhod něco jiného? Na pořádný spánek nebo pití zapomeň. Nezasloužíš si ho," zašvitořila vesele a natáhla ruku, aby si mohla prohrábnout trochu rozcuchané vlasy. Zatím se neobtěžovala je řádně učesat a tak jí volně splývaly po zádech. Přišlo jí to vhod, když byla trochu nervózní. Prohrábnutí si vlasů jí přišlo podivně uklidňují, v Jeanově společnosti se ještě pořád cítila někdy rozpačitě. Musela si ještě trochu zvykat..

Usmieval sa trochu ako malý chlapec, ktorý stojí pred svojou nahnevanou matkou a snaží sa ju obmäkčiť po tom, čo vykonal dačo zlého. Všetko len nech naňho maminka nenakričí a nezoberie mu jeho obľúbenú hračku. Jediný rozdiel bol v tom, že narozdiel od Jeana malý chlapec zvyčajne nestrávi celú noc v nevestinci. Alebo lepšie povedané dovečera v nevestinci, večer v krčme a zbytok noci opäť v nevestinci, no v druhom pre zmenu. Zvyčajne nie. Samozrejme, česť výnimkám.
"Je to určite len chladným vzduchom? Kto bol ten prízrak, čo tu preletel okolo?" obzrel sa dakam za seba či náhodou ten divný tieň neuvidí. Márna snaha.
Otočil sa opäť na svoju dcéru a zazubil sa. V očiach mu zaihrali ohníčky a o chvíľu mu zuby začali od zimy o seba drkotať, tak s tým prestal.
"Čo ti poviem, je to úžasná krajina. Treba prebádať každý kus!" vyhlásil bez hanby.
Akosi nedbal na to, že Calie narozdiel od ostatných jeho dcéreniek nemusí byť na tú jeho otvorenosť a bezostyšnosť zvyknutá. Prisvojil si ju možno až prirýchlo. Ako k nemu podišla bližšie podvihol jednu ruku v geste pýtajúcom si objatie, i keď si nemohol byť istý, či sa mu Calwen zrovna hodí do náruče. On si ju však k sebe pritiahol tak či tak a stlačil ju v mamuťom objatí. Po chvíli ju však pustil. Ešte mal v sebe toľko ohladuplnosti aby rozoznal, že dievča sa okolo neho ešte stále cíti trochu neisto. S tým sa nedalo nič robiť. Predsa len dobrú väčšinu jej života ani len jeden o druhom nevedeli. Rovnaké to bolo aj s Ralaro. Nie, žeby Jean niečoho ľutoval. Mal svoje dcéry rád od prvého dňa čo na nich uľpel pohľadom. Stratené roky doženú.
"Myslím, že je bezpené domnievasť sa, že tvoja sestra sa ešte ani nevrátila. A bezpečnejšie nepýtať sa, kde všade sa doposiaľ potuľovala a kde sa ešte len potuľovať chystá," zhrnul to Jean a odložil túto záležitosť na klinec. Tamora sa raz objaví. Vždy sa nakoniec objaví.
Jean sa prešmykol popri svojej dcére dovnútra privítajúc teplý vzduch jedným veľkým nádychom a obdarujúc pár prítomných ľudí v miestnosti šibalským úškrnom.
"Nemá cenu predstierať, že som bol celý čas v izbe. Na to ma starký pozná až príliš dobre," mávol nad tým rukou a zamieril k jednému prázdnemu stolu pokynúc na svoju dcéru, aby išla za ním a vzápätí i na hostinského.
Jean chytil ešte stále skrehnutými prstami stoličku a odsunul ju, aby si Cal mohla sadnúť a potom sa vhupol na tú vedľa.
"V prvom rade si plánujem dať raňajky, to máš pravdu. Alebo je už snáď čas obeda?" pozrel spýtavo na hostinského, ktorý práve vtedy priklusal k ich stolu.
Potom si u neho rozkázal pečené bravčové, slaninu, syr a korbeľ s medovinou a vykladajúc zlaťáky na stôl pokynul i Cal nech si objedná čo jej hrdlo ráči.
"Tak a potom," pokračoval Jean v ich konverzácií, "sa budem čo najviac vyhýbať Balinorovi. Opäť začne brblať o tej hlúposti s hľadaním nevesty pre mňa a tvojho strýka. Ty by si mala urobiť to isté. Starký by už chcel plánovať vydaj i tebe a tvojím sestrám."
Spojil svoj pohľad s tým jeho dcéry a usmial sa na ňu.
"Jazda znie dobre, i keď po tej ceste a v tejto zime by bola vhod iná aktivita na zohriatie," poznamenal prehrabávajúc svoju myseľ, hľadajúc nápad.
Odrazu na Calwen uprel svoj zrak s ponadvihnutým obočím.
"Prezraď, učila si sa niekedy šermu či lukostreľbe?" napadlo ho z nenadania.
V hlave sa mu totiž ozvaly slová mladíka, ktorého stretol druhý deň. Sever je nebezpečná krajina. Svoje dcéry si vždy nechal robiť čo chcely, no to neznamenalo, že sa o ne nikdy nebál. Jeho strach však bol zahnaný lebo vedel, že sa o seba vedia postarať. U Cal to ale nevedel. Vedela sa sama ochrániť?

Vlastně bylo celkem zvláštní, že měl hned takhle po ránu náladu na nějaké žertování. V obličeji byl poněkud pobledlý a nebylo to jenom kvůli zimě, která svými ledovými drápy uměla člověka pevně sevřít.  Calwen nemusela být zrovna mistr z Citadely, aby uhodla, kde se její otec celou noc toulal. Nebo spíš ležel.
„Samozřejmě, že je to čistě jenom severským vzduchem. Čím taky jiným.“ Jestli se uměl Jean tvářit jako naprosté neviňátko, jeho dcera se evidentně potatila. Dokázala předvést úplně stejné smutné oči nebo nevinný výraz ve tváři, který přímo křičel, že vůbec netuší, o čem se mluví. Nechala si ho po celou dobu, dokonce, i když se Jean začal uculovat. Nebral to vážně. Proč by taky měl. „Nevím, co to povídáš. Nikdo tu kromě mě nebyl a já stín nevrhám. Ne tak, aby mohl proběhnout kolem tebe. Asi bys měl přestat tolik pít.“ Po jeho vzoru se zářně usmála. Nic by z toho nebylo, pokud by mu řekla pravdu, ale podle jejího názoru si taky zasloužila malé tajemství. Koneckonců, o nic velkého stejně nešlo. Pár neškodných polibků nemohlo nikomu ublížit.
Na jeho nadšené severské poznamenání jenom zavrtěla hlavou, ale tiše se uchechtla. Zjevně se mu tady líbilo. A komu taky ne… jenom záleželo na chutích, které měl každý dost osobní. Jean hledal potěšení v ženách, Calwen se ráda dozvěděla nějaké místní příběhy a způsob života, učení páni si vyměňovali rady ohledně metod léčení, které mohl poskytnout jenom sever. Navíc neměla sebemenší právo nadšení svého otce mírnit. I kdyby přijeli někam, kde by se jí to nezamlouvalo, nemohla by říct vůbec nic. Teď ji však lákalo teplo hostince. S úmyslem se schovat za dveřmi se k nim přiblížila – a svým způsobem vůbec neuspěla. Namísto vchodu do krásně vyhřáté místnosti se ocitla v objetí svého otce. Rozhodně to nebylo špatné a Calwen si neměla na co stěžovat. Sice to nebylo něco, co by očekávala, vzhledem k tomu, jakou chvíli se znali, zároveň si však užívala, že nemusí o projevy rodičovské lásky hanebně žebrat. Objetí mu poněkud nejistě oplatila, ačkoliv se v něm tak trochu ztrácela. Jean měl hodně vysokou postavu a Calwen mu sahala sotva někam k ramenům. Když ji pustil, o krůček od něj ustoupila. Přikývla na souhlas, že se starší nevlastní sestra dozajista brzy vrátí a konečně si dopřála vyproštění od třeskutého mrazu.
„Nejspíš máš pravdu. Kdyby se náhodou stalo, že bys usnul u sebe, zřejmě by ti nevěřil,“ zamumlala si spíš pro sebe, protože neměla potřebu říkat to úplně nahlas. Nejspíš by tím vody nezvířila, přesto se tím nechtěla moc ohánět. Nějaké to vychování jí přece jenom zbylo. A chovat se jako mladá dáma nemuselo být na škodu. Ochotně otce následovala na vybrané místo, a jakmile měla možnost, posadila se.
„Záleží na tom, kdy jsi vstával. Pro mě už je čas oběda a pro tebe nejspíš nejvyšší čas nasnídat se.“ Bylo to celkem úsměvné, i když pár lidí by nad tím spíš plakalo. Calwen to připadalo zábavné, ale to nejspíš jen proto, že dokázala akceptovat mnohé neakceptovatelné věci. U hostinského si poručila pečeného kapouna a pohár vína zředěného s vodou. Nebyla zvyklá pít a tak to nechtěla přehánět. Jeanovi stačily jeho záliby, nemusela mu ostudu dělat i Calwen.
„Možná by sis měl někoho vzít, aby mu sklaplo. Však víš, jen tak naoko. Zůstala by ti svoboda, té nešťastnici taky a nikdo už by tě neobtěžoval s tím, že si máš najít odpovídající dámu urozeného původu.“ Lehce se přitom ušklíbala, protože taková představa nebyla nic hezkého. Nicméně její tón zůstával celkem veselý. Alespoň do doby, než se zmínil, že by se měla vyvdat sama. „Tak to tedy ne. Chci se vdát jedině z lásky a na lásku mám ještě spoustu času.“ Zamračila se. Věděla, že jí prakticky nic nehrozí, přesto to bylo něco, z čeho se jí dělalo trochu nevolno. Chtěla si užít trochu té svobody, ne se hned hnát s někým do manželství.
Trochu jí zamrzelo, že její návrh smetl Jean ze stolu, ale nijak se neohradila. Měl pro to rozumný argument, vůči kterému se nedalo téměř nic namítnout. Zvedla pohled k jeho tváři a čekala, co navrhne, protože to vypadalo, že přemýšlí. Netrvalo to dlouho a dočkala se.
„Ne… neměl mě to kdo učit. Septa mě nutila zpívat a vyšívat. Bohužel, určitě nezpívám tak špatně, abych tím někoho zabila a jehlou bych asi jenom lehce ublížila.“ Přes rty jí přelétl škleb. Bylo jí jasné, že se Jean neptá kvůli tomu, aby se jí mohl chlubit. Zbraně se používaly k obraně a útoku. „Proč se na to ptáš?“ povytáhla nechápavě obočí. Trochu se začínala bát, co z toho vzejde.

Keď zacítil slabé stisnutie jej rúčok okolo svojho pasu v znamení, že mu objatie opätovala, neubránil sa jemnému úsmevu. Žiaden z tých jeho lišiackych. Bol skutočne rád, že sa od neho, prakticky cudzinca, neodtiahla. Takmer odmietol ju pustiť.
"Och, to sa mýliš," riekol, keď ju z objatia oslobodil.
"Veriť by mi veril. Ale vzápätí by mi prehľadal šatník či nazrel pod posteľ, či tam niekoho nemám schovaného."
Síce jej slová pre jeho uši asi mienené neboli, on jej odvetil tak či tak bez jediného zaváhania.
"Takže obed. Nie je ťažké tie dve jedlá skĺbiť do jedného," rozhodol sa tentokrát pre zmenu šepkajúc sebe popod fúzy, ako sa hovorí.
Samozrejme, Jean žiadne fúzy nemal. Ten nechutný porast nad perou vždy považoval za nevkusný módny výstrelok a radšej by si oholil hlavu a dal zbohom svojím dokonalým vlasom než aby jeden nosil.
Po návrhu jej dcéry na ňu pozrel takmer až nevraživým pohľadom. No dobre, jeho pohľad až tak hrozivý nebol, no dokázal bodnúť. Naučila ho jeho milovaná matička.
"To by bolo neprijateľné," vyhŕkol po napätom okamžiku, jemne sa uchechtol a potom preniesol váhu svojho chrbta na opierku stoličky prehrabnúc si trochu rozstrapatené vlasy.
"To by som nebol ja a bolo by to nefér voči obom. Navyše, vvyzerám ako neverník? Možnože by si to odo mňa nepovedala, ale sľuby pre mňa niečo znamenanú. A zasnúbiť sa jedinej žene? To je neprijateľné. Navyše," odmlčal so slabým úsmevom objavujúcim sa na jeho perách a potom pokračoval, "nemalo by to pointu. Sobáš je čisto len na to, aby náš rod mal dediča. Ja som mu dal už šesť dedičov."
Obhájil si to a jeho výraz sa opäť raz zmenil na úškrn po jej reakcii.
"Hmm, tak vidíš. Žiaden strach. Starký ťa do ničoho neprinúti keď ho pár krát pošleš za Inými. Všetky svoje nervy za tie roky minul na mňa. S vami sa mu už naťahovať nechce. Má už svoj vek."
Pravda, ser Balinor už nebol tak mladý a plný energie ako kedysi. Aj pri Jeanovi už strácal nervy rýchlejšie než predtým. Koľkokrát ho už ani nespovedal ani mu nedával prednášku. Len pregúlil oči, mávol rukou a radšej sa napil.
Na stôl im hostinský položil ich objednané pitie a Jean neváhal ani jediný moment. Ihneď schmatol korbeľ pozdvihnúc ho do vzduchu s úšklebkom.
"Na všetkých nezadaných," predniesol krátko prípitok a vlial poriadny objem korbeľu do svojich úst.
"Spev by asko zbraň byť použitý nemal byť. Nikdy. Raz by som celkom rád počul ten tvoj."
Pokýval hlavou a zahľadel sa na svoju dcéru zamysleným pohľadom. Možno uvažoval o tom jej speve a možno sa mu kokosom preháňala úplne iná myšlienka. Alebo skrátka mu tá medovina nepomohla tak ako chcel a len sa na malý moment zasekol zazerajúc do blba. Ktovie.
"To nič len..." odmlčal sa zažmurkajúc´, vyhnajúc z očí ten sklený pohľad, ktorý by sa vv nich tak rád usídlil.
"Len sa mi v hlave ozvali slová toho starkoviec chalana. Toto je nebezpečná krajina. Verím každej z vás, že sa dokážete o seba postarať, ale fakt, že si sa nikdy neučila umeniu boja ma trochu znervózňuje, priznám sa."
Preglgol tentoraz naprázdno a svoj pohľad uprel na tekutinu vo svojom korbeli.
"Vtipné, nemyslíš? Neznášam boj i zbrane a i tak chcem, aby ich moja krv ovládala," opäť si ticho riekol pre seba v zamyslení až neprirodzeným k jeho osobnosti.

Možná to přece jenom nevypadalo na úplně ztracený den. Ale jak už se říkalo, kde bohové zavřeli dveře, tam otevřeli okno. Den strávený s otcem měl taky něco do sebe. Mohla se dozvědět spoustu užitečných a několikanásobně víc neužitečných věci, mohla zase o trochu víc zapadnout. Už měla svoje místo, přesto se pořád cítila jako cizinec. Jako někdo, kdo v dětství odešel a vrátil se až za spoustu let. Nikdo jí nepředhazoval, že sem nepatří, ale občas jí tak sžíral její vlastní pocit. Nedalo se to ničím ovlivnit, natožpak aby to mohla ignorovat. Takový smutek jí přepadl lehce i nyní, když se bavili o možných svatbách či jiných svazcích. Na okamžik jí přes obličej přelétl stín smutku, moc dlouho se ale nezdržel. Nechtěla přemýšlet pesimisticky. Musela uvažovat pouze optimisticky. Jak často se taky stávalo, že mohla trávit svůj čas na Zimohradě? Potřebovala si to užít. Kdykoliv mohly nastat zlé časy a tak bylo třeba udělat si alespoň nějaké krásné vzpomínky. A čím víc, tím líp.
„Myslím, že pokud by sis našel takovou drahou polovičku, která by byla tvým ženským protějškem, tak by to bylo fér pro oba.  Neměli byste si co vyčítat a zároveň by ani jeden z vás nijak nestrádal. Zní to celkem krásně. Navíc jsem neřekla, že bys byl nevěrník nebo něco v tom smyslu. Myslela jsem to úplně jinak. Ale pokud ti jde o doslovný podklad, co všechno jsi napovídal například mojí matce, když jste spolu…?“ Nedokázala se přimět to vyslovit nahlas. Ani netušila, jak by to měla podat. Nechtěla mluvit vulgárně, na to neměla kvalifikaci. Kdyby se narodila jako chlapec a stala se potulným žoldákem, nevadilo by jí mluvit tak otevřeně, ale bohužel. Na to jí až příliš slušně vychovali. „No, vlastně zastávám ten názor, že manželství je spíš utrpení. Kolik lidí ho muselo podstoupit jenom proto, že si to vyžadovala politika. Nejsem úplně nejstarší, ale taky nejsem úplně hloupá nebo naivní. Vím, jak to chodí. A jsem i ráda, že jsem tomu utekla.“ Rozmrzele nad tím našpulila pusu. Ani jí neuchlácholilo, že se vážně není čeho obávat, protože jí nikdo do ničeho nutit nemůže. Už se nad tím různě zamýšlela a popravdě, nedělalo jí to zrovna dobře. Ale o to víc měla Jeana ráda. Bral své potomky takové, jaké byli, ať už se na nich nevyskytovala jediná chybička nebo byli nedokonalost sama.
Konečně se objevil hostinský a společně sním i to, co si objednali. Calwen popravdě přešla chuť, přesto obmotala prsty kolem svého poháru s naředěným vínem a pozvedla ho, když Jean pronesl na takový okamžik až příliš noblesní přípitek. Ne moc nadšeně mávla rukou a na rozdíl od svého otce jenom trochu usrkla. Potom pohár položila zpátky na stůl a lokty se opřela o desku.
„Ne, to bys doopravdy nechtěl. Vím, že jsem říkala, že to není nijak hrozné, ale riskovat bys to stejně nechtěl. Tvoje uši by ti moc nepoděkovaly. Na lady nezpívám moc čistě.“ Rty se jí přitom zkroutily do další znechucené grimasy. „Ale počkej, už vlastně lady nejsem. Tak v tom nevidím problém.“ Dodala napůl zasmušilým a napů sarkastickým tónem. Svůj zpěv vážně nikdy neměla moc v oblibě, to už vážně raději vyšívala. Ačkoliv ani to nepatřilo mezi činnosti, ve kterých by nějak vynikala. Asi už se narodila jako někdo, kdo se měl věnovat jiným pracím.
„Dá se to pochopit. Vlastně… když jsem musela z Roviny odejít, přála jsem si něco umět. Člověk nikdy nevím, co se stane, především pokud cestuje sám. To základní nejspíš zvládnu, dokážu zbraň udržet a bodnout, ale to je nejspíš všechno. Na cestě mi to nebylo k ničemu. Musela jsem se spolehnout na to, že nikdo nepozná, co jsem doopravdy zač. Buď jsem měla štěstí na své straně, nebo jsem začala být v převlékání vážně dobrá. Pokud na to ale i tak trváš, ráda se přiučím něco nového. Jenom nevím, kdo bude mít takovou trpělivost a všechno mě naučí. Doopravdy mi chybí i ten nejnutnější základ,“ povzdechla si. Znovu trochu upila a promnula si kořen nosu, jako by namísto Jeana byla unavená ona sama. Dalo jí zabrat se takhle vyznat. Cítila se kvůli tomu hloupě. Neměla důvod, správně by se měla od zbraní držet co nejdál, ale…

Jean nikdy konverzácie na téma 'svadba'rád nemal. O to viac, keď sa jednalo o tú jeho. No úprimne povedané, nebolo to tak, že nad ňou nikdy neuvažoval. Pár ráz si dokonca i pri nejakej svojej 'trvalejšej' známosti pomyslel, že by mu až tak príliš neprekážalo sa za onu osôbku oženiť. Ale ľudí, a hlavne tých podnapitých, napadajú všelijaké bláznovstvá, no nie? Lenže... Jean nebol ochotný vzdať sa svojej slobody, ani len naoko. A vziať si LEN jednu ženu? To bolo neprijateľné. Chápal, kam Calie mierila a hĺbavo sklonil hlavu a privrel oči rozmýšľajúc ako a či vôbec jej to môže vysvetliť.
"Nejde o to, či by to mojej potenciálnej drahej polovičke prekážalo alebo nie. Pochybujem, že vôbec nejaký lord pri zahýbaní si pýta povolenie od svojej lady. Bohovia vedia, že som nikdy nebol muž viery, no sľuby pred nimi len tak z rozmaru nikdy neskladám. Navyše... taká lady sa hľadá ťažko," jeho poloúškľabok mohol poodhaliť, že sa o to vlastne pokúšal. Ale z dám, ktoré mu našiel jeho drahý papa bolo len málo takých, ktoré by mu za onen návrh nedali facku.
Pootvoril oči zaškúliac na svoju dcéru s uchechtnutím, keď videl ako zápasí s voľbou slov až nakoniec nechala svoje myšlienky nevyslovené, i keď bolo čisto jasné, čo mala na mysli.
"Keď sme spolu...?" priložil si ukazovák ku kútiku pier v akomsi geste pozorujúc svoju dcérenku napoly zvedavý a napoly i vydesený z jej nasledujúcej odpovede, i keď by to samozrejme, nepriznal.
"Nikdy som sa ťa to vlastne neopýtal, no ako to vlastne vidíš ty? Mňa a tvoju matku," sám ponechal svoju otázku o niečo jednoduchšiu s priestorom na možné ohýbanie.
Mohol ju položiť jednoduchšie. Nechcel sa jej opýtať vulgárne 'čo si myslíš o tom, že som ti klátil matku?', hlavne keby to vyznelo tak ako...ako to skrátka znie. Opäť privrel viečka pripomínajúc si Roslininu tvár. Bledá pokožka, ružové líčka a tmavé neposlušné vlasy podrobené hrebeňom a sčesané, aby pripomínala južanské lady, i keď jej oči bĺkli divokým ohňom zo severu. Zamiloval sa do nej na prvý pohľad. Nejeden by ho vysmial, že to hovorí o každej druhej, no on bol vždy úprimný. Miloval Roslin rovnako ako nespočet iných žien. Uvedomoval si veľmi dobre, že manželíčkovi obaja ukrivdili, no to ho vôbec netrápilo. Čo ho ťažilo pri srdci bola Calie, alebo lepšie povedané jej pocity. Čo ak ho nenávidela? Nič by to na ničom nezmenilo, svoju dcéru by mal rád rovnako, no veci ako je táto človeka ťaží.
Jean sa nakoniec všetky svoje obavy, ktoré sa s nasledujúcou konverzáciou vyplížili zo zapadnutého rohu jeho mysle a začali sa v jeho hlave prekrikovať jedna cez druhú, snažil čo najlepšie zatlačiť tam kde patrili, a nasadil úsmev pokračujúc v ich konverzácií.
"To by som rád posúdil sám. Ale...keď to hovoríš, modlím sa k bohom, aby si nepodedila hlas po mne. Ako malého ma raz prinútili v septu spievať modlitbu bohom. Ďalší deň sa septom čudoval, prečo sochám Otca a Matky popraskali uši. Septa Othesa ma odvtedy nikdy nenútila k modlitbe," sám sa zasmial nad zhrozeným výrazom starej septy, ktorá ho vtedy prinútila tak kvíliť.
Či už bol jeho príbeh pravdivý alebo nie, nechal na Calweninej predstavivosti. I keď priznajme si to, spievať mohol akokoľvek dobre, kameň či z čoho tie sochy boli vytesané, by asi nepopraskal. Ten úraz im mohol spôsobiť ale aj inak. Nie ale všetkými svojimi kúskami sa chváli.
"Upokojilo by mi to svedomie vedieť, že by si ovládala aspoň jednu zbraň. Čo sa týka učenia, ak ti to bude vyhovovať, ujal by som sa toho sám. Učil som aj všetky tvoje sestry. A obavy mať nemusíš. Nemôžeš byť horšia ako Tamora," odrazu vybuchol smiechom, čo trochu zneistelo hostinského, ktorý im práve priniesol ich jedlo. Toho si však Jean príliš nevšímal.
"Ach, spomínam si ako som ju učil lukostreľbe. Po pol roku ma uprosila, aby som ju vzal na lov. Zastrelila mi koňa. Bolo by to obdivuhodné, keďže mu dokázala prestreliť hlavu cez oko, kebyže nemieri na srnu, ktorá hopsala v úplne opačnom smere. Z istého uhla pohľadu je to dievča génius. Ale luk jej už v živote do rúk nedám."

Když ráno vstávala, rozhodně neměla v úmyslu si k obědu vyžádat takovou konverzaci. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se o něčem takovém bude bavit zrovna s někým, komu postelí prošla snad víc než polovina ženského obyvatelstva Západozemí. Bylo by dost zvláštní mluvit o tom i s kýmkoliv jiným, každopádně s Jeanem podivnost jenom nabírala na intenzitě. Až příliš pozdě začala Calwen litovat toho, kam v jejich rozhovoru zabrousila. Jenže už neměla, jak to vzít zpátky. Jeanovi se to očividně nelíbilo, přesto u toho chvilku zůstali. Poslouchala přesně tak pečlivě, jako by se bavili například o počasí. Překvapilo ji, jak si to její otec vzal k srdci. Zase se jí naskytla možnost, podívat se trochu hlouběji, pod povrch vyhlášeného svůdníka. Nikdy si o něm nemyslela, že má srdce z kamene, jinak by jí k sobě přece jen nevzal. Choval by se ke Calwen chladně a neobjímal by jí při každé vhodné a někdy i nevhodné příležitosti. Navíc, v něčem měl Jean pravdu. Asi by se nenašla taková manželka, která by skousla nevěru, i kdyby o ní předem věděla.
„Nenuť mě to vyslovovat. Jsem si naprosto jistá, že víc, co mám na srdci. Ale nechci vědět nic, co bych tak úplně vědět neměla.“ Věnovala mu zvídavý pohled. Když Jeana hledala, často o tom přemýšlela. Co na něm vlastně matka mohla vidět? Zaujala jí jeho krása nebo spíš celková osobnost? Propadla jeho kouzlu, protože ho viděla dělat nějaký hrdinský čin? Na nic takového se otce ještě nezeptala, protože to nepovažovala za vhodný dotaz. Hledala si chvíle, kdy by se zeptat mohla, ale nakonec z toho vždycky sešlo. Takové věci byly zkrátka velice osobní, a nezáleželo na tom, jestli se z toho narodil bastard nebo ne. Teď však příhodný okamžik nastal, alespoň Calwen si to myslela. Odpovědi se jí přesto nedostalo a znovu to nemínila pokoušet.
„Já…. Ani nevím.“ Přestala se mu dívat do očí a pohled sklopila. Kdyby předtím věděla, kam se jejich další hovor stočí, nikdy by se nezeptala. To, na co se Jean ptal… pro bývalou lady to bylo hodně těžké téma. Připomínalo jí to, že je její matka mrtvá. Kdyby mohla zůstat s lordem Oakheartem a předstírat, že se nic nestalo, pravděpodobně by to nesla o trochu lépe. Snažila se zůstat silná a tvářit se, že je všechno v naprostém pořádku. Jenže takhle měla rány na duši, dost čerstvé na to, aby bolely, když do nich někdo nasypal sůl. „Není to tak dlouho, co jsem se dozvěděla, že můj otec vlastně není můj otec. Tím nechci říct, že bych tě neměla ráda, protože v některých věcech sice selháváš, ale jinak jsi k nezaplacení. Neřekla jsem ti úplně všechno, co se dělo v Rovině, ale na tom teď nezáleží.  Každopádně jsem stejně neměla moc času přemýšlet o tom, z jakého důvodu moje matka udělala to, proč jsem tady. Vždycky jednala, jak nejsprávněji mohla a tak pro vztah s tebou měla nějaký důvod. Nejspíš nebyla s manželem šťastná a potřebovala někoho, kdo by jí upřímně řekl, že jí má rád. Nemůžu jí soudit za to, co udělala, i kdyby nebyla mrtvá.“  Kousla se do spodního rtu, aby potlačila vzlyk, který se jí dral z hrdla. Nechtěla před Jeanem vypadat jako malá slabá holka, i když to bylo těžké. V očích jí zaštípaly slzy. Jedna jí dokonce stekla po tváři. Calwen předstírala, že si musí trochu urovnat pocuchané vlasy a přitom si slanou kapku nenápadně setřela. Tedy, alespoň doufala, že to bylo nenápadné. Nemohla vědět, co všechno Jean viděl nebo ne.
„Tak to nebudeme riskovat a radši se budu držet ticha. Nedostatek zpěvu nikdy nikoho nezabil, ale podle toho, co říkáš, by mohl nastat pravý opak, kdybych to zkusila.“  Musela si na okamžik dopřát malou pauzu, než promluvila, aby se jí netřásl hlas. Spodní ret se jí však chvěl dál. Před malou chvílí byla ráda, že může čas trávit se svým otcem, teď si ale nebyla úplně jistá, jestli je to ten nejlepší nápad. Nesdílela Jeanovo veselí, usmála se jenom ze slušnosti.
„Budiž, pokud si se mnou chceš dát tu práci, ráda se od tebe něco naučím. Třeba ihned.“ Kdyby jí to nabídl kdykoli jindy, zřejmě by odpověděla daleko nadšeněji, takhle se však musel Jean spokojit jen s vlažným očekáváním. Calwen si v duchu musela připomínat, že on za nic nemůže, naopak by mu měla být za všechno vděčná.
„Potom doufám, že tě nezklamu. Ke zbraním musí mít člověk nějaký cit a ten já pravděpodobně postrádám. Myslím, že se mnou se nebudeš muset o svého koně bát. Pokud by se něco mělo stát, jsem si jistá, že bych ublížila jenom sama sobě.“ Tamořina menší nehoda byla jistě důvod ke smíchu, ale pro tentokrát to Calwen nechala chladnou. Snad někdy příště by se k tomu mohla vrátit a pak s tím nevlastní sestru trochu poškádlit.

Jean privrel oči a stisol pery poriadne si v duchu vynadajúc. Ani v najmenšom nemal v pláne Cal akokoľvek rozrušiť. V tom ale očividne zlyhal na plnej čiare. Starneš. Rozplakať mladú dámu. O to viac hanby, že svoju vlastnú krv. Rozhodne to v jeho úmysle teda nebolo. Svojej dcére by nikdy ublížiť nechcel, ani fyzicky ani psychicky. Bohužiaľ, vyhnúť sa tomu druhému sa ukázalo byť oveľa ťažšie než to prvé. Takto u nej vyzvedať. Ani sám nevedel, čo presne si o ňom dievča myslí. Vnímala ho vôbec ako svojho otca? Dosť možno ani nie. Doteraz o ňom predsa ani nevedela. Doteraz bol jej otcom niekto iný. A už ten jej spôsobil dosť bolesti. Nepovedala mu to, no ani nemusela. Veľmi ľahko sa to dalo vyčítať z jej tváre. Hodnú chvíľu neriekol ani slovo. Korbeľ s medovinou nechal položený a ruku práve dvíhajúcu sa do vzduchu bez jediného slova položil na tú Calweninu odpočívajúcu na stole. Teda, aspoň o to sa vlastne snažil. Len dúfal, že dievča od neho ruku neodtiahne. Kútikom oka zachytil lesknúce sa oči svojej dcéry a zrak tkatne odvrátil tváriac sa, že si potlačované slzy nevšimol.
"Ani jeden z nás dôvod nemal," šepol po chvíli.
"Je nutný dôvod pre milovanie?"
Na chvíľu sa odmlčal a potom s pohľadom zapichnutým niekam do steny pokračoval.
"Podobáš sa na ňu. Na Roslin. Keď som prvý raz uzrel tvoju matku, jej oči boli červené od sĺz," ticho a nežne sa zasmial.
"Nikdy sa mi z nej nepodarilo vypáčiť prečo plakala. Sama popierala, že sa niečo niekedy vôbec stalo, čo ju dohnalo k slzám. Chodil som za ňou po tri dni snažiac sa to z nej vypáčiť, no ona si vždy našla spôsob, ako ma striasť. Mohol som jej nosiť ruže, nikdy si žiadnu nevzala. Mohol som jej lichotiť, ona moje lichôtky vždy prepočula. Aby som bol úprimný, poháňala ma len zvedavosť. Prečo taká hrdá a silná žena plakala sama v záhrade vyhýbajúc sa pohľadom všetkých? Ten štvrtý deň to vzdala. Možnože už bola unavená z utekania, alebo som nevedomky urobil niečo, čo ju obmäkčilo. Začali sme sa rozprávať. Obaja s ničím lepším na práci sme sedeli na lavičke v záhrade, sledovali vtáky a rozprávali sa. Rozprávali sme a rozprávali... a na konci dňa som bol odhodlaný si od nej ukradnúť aspoň jeden bozk," keď dohovoril opäť raz zostal ticho.
Veľa toho neprezradil. Úprimne povedané, po toľkých rokoch už mal sám problémy zapamätať si všetky detaily. Alebo teda aspoň niektoré. Niet sa čomu diviť. Z istého uhľa pohľadu bol vôbec zázrak, že si pamätal vôbec niečo. ľudia by sa mohli diviť ako je možné, že si práve Roslinino meno i tvár spomedzi toľkých žien zapamätal. Nemal potuchy o čom sa celý dlhý deň rozprávali, no až veľmi dobre si pamätal tú sladkú chuť jej pier, keď sa mu konečne podarilo ukradnúť bozk, ktorý mal patriť len lordovi Oakheartovi.
Jean mal pocit, že čím viac hovorí, tým viac len konverzáciu ničí. Aká to novina pre neho. Obvykle má jeho hlas úplne opačný dopad. Zvalíme to na nekvalitný severský alkohol, rozhodol sa a stiahol sa viac k svojej strane stola, berúc svoju porciu jedla so sebou. Príliš veľký apetít mu nezostal, no i tak sa pustil do bravčového s celkom slušným elánom.
"Síce sa vraví 'mlčeti, zlato', no podľa môjho názoru, je to skôr pravý opak. Budem len rád, keď si tvoj spev budem môcť niekedy vypočuť, nehľadiac a tom, ktorým sochám bohov pri tom odpadnú uši," usmial sa i keď jasne nespokojný, že pokusy rozveseliť ju príliš úspešné neboli.
"Po raňaj- ...teda chcem povedať po obede sa do toho môžeme pustiť."

Calwen se zničehonic začaly prohánět v hlavě myšlenky na matku. Dobrá, rozhodně to nebylo tak najednou, přesto to nebylo nic, co by si přála. Od doby, kdy vyměnila Rovinu za kraj Lannisterů se snažila zapomenout. Ne úplně, nikdy by si nepřála, aby se jí z paměti zratila matčina podoba nebo povaha. Lady Roslin byla nádherná, to bezesporu, především však měla dobré srdce. Laskavost a ochota, ačkoliv pocházela ze severu. Svoji dceru bránila, jak mohla, přestože si na lorda Oakhearta nemohla příliš dovolovat. Musela s ním žít pod jednou střechou a navíc by větším odporem Calwen jenom přitížila. Mladá dívka si hodněkrát přála, aby si Cizinec namísto matky vzal nevlastního otce, někdo však rozhodl jinak. A právě kvůli tomu se teď ocitala v plném hostinci prošpikovaném vůní všelijakých jídel a přemýšlela nad tím, co se kdy stalo špatně, že skončila přesně takhle.
Na několik úderů srdce musela překonat pokušení zvednout se od stolu a odejít, ať už do pronajatého pokoje, nebo utéct ven. Když se nad tím ale pořádně zamyslela, neviděla v tom řešení. Sama se do ošemetné situace dostala, a kdyby utekla, stejně by tomu nebyl konec. Jean by nejspíš pochopil, že už o něčem takové není vhodné mluvit, jenže potom by se mezi nimi rozpínala nemilá atmosféra. Calwen takový pocit zažila, chvíle, kdy bylo zapotřebí pořádně si promluvit, přestože obě strany věděly, že se nebude jednat o nic příjemného. Proto se ani nenazvedla a zůstala sedět. Když se Jeanova ruka dotkla té její, trochu ucukla, ale nestáhla jí úplně. Jenom jí překvapilo, že to udělal. Nečekala, že se jí dostane nějakého gesta pochopení či uklidnění. Podívala se mu do očí, ale potom pohledem přejela k jejich dlaním.
„Ne. Nejspíš ne, když máš v srdci vášeň a někoho, kdo jí opětuje,“ zamumlala. Víc ho nijak nepřerušovala, protože vzpomínal. Nebo tak alespoň vypadal. Calwen si mohla jenom představovat, jaké obrázky mu probíhají před očima. Představoval si její matku? Nebo tak, jak jsou spolu? Nechtěla se ho na to ptát. Takhle chvilka patřila jenom jemu, ať už byla dívka jakkoli raněná. Nezasloužil si, aby mu překazovala něco krásného, pokud ovšem na lady Roslin vzpomínal s láskou, namísto toho, aby jí z nějakého neznámého důvodu posílal do Sedmi pekel. Znovu se na něj podívala, až když promluvil. Tentokrát na něm očima setrvala, přestože byl jeho výraz téměř kamenný. Alespoň na malý okamžik. Potom jeho výraz nečekaně zjihl.
Trpělivě čekala, dokud nedomluví. Měla zase o kousíček víc, další nepatrnou vzpomínku na matku, přestože nebyla její. Představovala si to souběžně s Jeanem, jenom nechápala, z jakého důvody mohla lady Roslin plakat. Bylo zvláštní to slyšet, ale zároveň si to poslechla moc ráda. Nikdy předtím neviděla otce natolik rozněžněného. „Asi se jí muselo přihodit něco vážné zlého. Pamatuju si jí jen jako silnou a odvážnou ženu, která se nebála postavit žádnému nebezpečí, jenom aby ochránila svojí malou holčičku. Měla velice krásný hlas, vždycky jsem se těšila na večer, protože pokaždé, než jsem usnula, mi povídala příběh. Někdy známý, jindy si ho vymyslela.“ Aniž by to tušila, i Calwen se usmála. Trochu smutně, přesto se jednalo o úsměv, o tom nemohlo být pochyb. Tak moc si přála, aby tady byla s ní. Jenže se musela spokojit s tím, jak to bylo. Jeana si jako rodiče zamilovala, i když se znali jen krátce a na člověka, který by měl být zodpovědný, měl velice volnomyšlenkářskou povahu. Bohužel, pořád jí chyběl někdo, kdo by jí uměl povzbudit vlídným slovem dospělé dámy.
„Říkala jsem ti, že to není úplně nejlepší. V tomhle jsem vážně zklamala. Matka se tomu občas smála, když mě slyšela. Říkala, že zním jako rozzuřený vrabčák, který se svým vtíravým hláskem něčeho dožaduje.“ Všimla si, že si od ní Jean dal trochu odstup. Dopřála mu ho, sama se natáhla po svém talíři. Nepotřebovala jíst jako vychovaná mladá lady a tak si poradila rukama a zuby. Po kouscích odtrhávala dobře propečené maso a pečlivě ho přežvykovala. „Dobře,“ souhlasila s načasováním a hleděla si svého jídla. I když předtím moc hlad neměla, jídlo jí trochu uklidnilo a chuť jí také pozvedla apetit. Utišila prázdný žaludek, ačkoliv s jídlem moc nespěchala. Nechala mezi nimi panovat ticho, dokud oba nedojedli.  Jakmile měla Calwen dost, otřela si ruce do kalhot a zvedla se.
„Můžeme..?“ zeptala se lehce nervózně. Netušila, čím bude chtít Jean začít… Ale ať už chtěl střílet z luku nebo jí dát do ruky nůž, nezáleželo na tom. Ani s jedním neuměla moc dobře zacházet.

Post pre: lord Robb Stark

Pár týždňov. Presne toľko času ubehlo od toho, čo sa konečne dala ako tak psychicky i zdravotne dohromady zo stretnutia s lordom Dorienom Renardom z Burrow a jeho mužmi v malej krčme na severe. Na to stretnutie nikdy v živote nezabudne. Veď ako by aj mohla? Tí muži ju znásilnili, Dorien jej zanechal odpornú pamiatku: prázdnu očnú jamku a veľkú jazvu skrz prvú polovicu tváre. "Ak budeš dobrá, dostaneš strieborniak, možno zlatku." Povedal jej vtedy. A skutočne. Bola naozaj tak dobrá, že keď s ňou skončili, tak nie len lord z Burrow jej zanechal celú zlatú Lannisterskú mincu, ale údajne pár strieborniakov dostala aj od toho muža, ktorý si ju ako prvý vyhliadol. Strieborné mince minula. Na liečiteľa, ktorý sa o ňu postaral, kúpila si z toho peknú koženú pásku cez oko a zvyšok peňazí použila na dlhú cestu prieč Kráľovskou cestou, aby sa dostala do Zimohradu. Odhovárali ju od toho, dokonca nechceli pustiť. Veď sa o ňu mali postarať, kým nepríde Theo zo svojich ciest. Lenže...ona bola vždy príliš tvrdohlavá. Neželala si nič, iba pomstu. Akoukoľvek formou.
A tak jej cesta konečne skončila. Nikdy predtým na Zimohrade nebola. Už len zo Zimného mestečka pod hradom mala zvláštne pocity. Ľudia boli milý, ochotný a čestný. Na prvý pohľad bolo zjavené, že si tu žijú spokojný život. Avšak...nemohla si nevšimnúť ani to mravčenie v pozadí všetkého. Kováčske vyhne praskali vo švíkoch, mládenci rozprávali iba o tom, ako sa pridajú do armády mladého vlka, keď vypukne vojna. Majú potiahnuť na juh, aby vyslobodili lorda Eddarda Starka a jeho dcéry. Ona sama na lorda zo Zimohradu spomína vždy v najlepšom. Hoc sa s ním stretla iba krátko, správal sa k nej úctivo a milujúco, ako otec k svojej dcéry. Práve preto sa rozhodla, že príde za jeho synom, skúsiť šťastie. Nečaká však žiadne zázraky. Vie, lorda nemôže potrestať. Možno mu nemôže urobiť nič. A možno sa jej stačí iba vyrozprávať, posťažovať samotnému Mladému vlkovi, aby našla svoj pokoj v duši.
Kiež by s takou ľahkosťou mohla nájsť svoju rodinu. Skutočného otca a matku, ktorý ju splodili. Neraz nad tým počas cesty uvažovala, ale sama netuší, či chce vôbec vedieť, koho krv koluje v jej žilách.
Pred veľkou sieňou si poriadne povzdychla. Nohy ju už boleli a jazva nepríjemne pálila od bolesti. Pri bráne ju do hradu prv ani nechceli pustiť, ale nakoniec sa našla dobrá duša, ktorá si ju vzala pod krídla a pomohla jej dostať sa až sem. Veľký nádych...srdce jej len tak búšilo v hrudi. Počula kdejaké rozprávky o tejto rodine. Vraj sa cez noc menia na vlkov a lovia spolu so zlovlkmi vo Vlčom lese. Niečo také by si určite pozrela na vlastné oči. Alebo možno nie... Nie. Radšej nie.
"Musím byť opatrná, úctivá. Pekne sa pozdraviť, ukloniť. Tak ako ma učil Theo. Správať sa ako dáma. Ako lady. Nie ako ožratá spodina." Opakovala si v duchu, keď čakala pri vchode. Dnes mal lord Stark prijímať ľudí, ktorý ho prišli žiadať rovnako ako ona o pomoc. Pekne si uhladila svoju tuniku z vlčej kožušiny, oprášila si z nôh sneh, snažila ako tak prstami upraviť vlasy, ktoré aj keď vidia hrebeň, nikdy neposlúchajú a stoja ako sa im zachce. Dokonca si vonku snehom umyla tvár, aby nebola špinavá. Bola posledná v rade prosebníkov a veľmi dúfala, že ju ešte lord Stark príjme...

*Přišel po svých, protože jeho koně si vypůjčila Reya a vlastně on si ani neuvědomil, že jí toho koně nechal, nějak mu to přišlo naprosto normální. Proto nyní Theo, Řezník od Tridentu, Lovec z Noční hlídky, velký válečník dorazil do Zimohradu jako skoro chudák, kterému cestou ukradli koně a který nemá kam jinam jít. To však nedal znát na své ladné chůzi, která i před všechna ta léta stále zůstávala v jeho hlavě jako něco, co se na hradě prostě očekává. Na Černém hradě by mu nikdo něco takového nežral, ale zde byl aspoň mezi nějakou "šlechtou" i když severskou a ne příliš vzdělanou ve vysoké etiketě, kromě Eddarda Starka.. Ten věděl jak se má šlechtic chovat a kdy má vytasit drápy. Jen mu to nevyšlo hold v Králově přístavišti. Stráže už pomalu chtěli volat vojáky, aby chytili zběha z noční hlídky, ale to už Theo ukazoval dopis kapitána Noční hlídky o tom, že má povolení pro pohyb po království za účelem verbování nových lidí.* Možná než pitomou kontrolu mých osobních věcí byste mi už konečně mohli přivést nějaké ty vězně. NEříkejte mi, že snad všichni chtěli ochotně vstoupit do armády Krále Severu? *POvídal s vojáky s menším opovržením a když konečně dorazil aspoň nějaký šlechtic, Theo jen řekl.. Připravte mi koně a jídlo na cestu na Černý hrad, dlouho se nezdržím. Potřebuji jen za lordem Starkem. Vím, co je dnes za den, proto vím, že mi nemůžete bránit v návštěvě lorda. Ať je vše připraveno, jak se vrátím, vyrážím. *Když dořekl vše, co chtěl, vyrazil do hradu samotného. Uviděl obrovskou frontu do síně lorda Starka a věděl, že se tam jen tak nedostane tím, že začne předbíhat jako malé děcko v jídelně. Ale zařadit se taky neplánoval. Vše měl jasné dokud najednou nepřišel šok. Rudé vlasy... Kolik lidí na Severu má rudé vlasy a jaká je šance, že by měl zrovna on kliku na dvě dívky s rudými vlasy... Obzvlášť takto přirodně vlnitých a dlouhých jaké znal jen u své Radky... Najednou ho v jeho náprsní kapse o něco víc tlačil dárek, který měl pro ní schovaný a porot pomalou chůzí dorazil až k dívce s rudými vlasy a nejistě se zeptal.* Jsi to ty.... Kuře?

Občas pokrčila svoje prsty v nohách, inokedy sa hojdala na päte, len aby čas plynul rýchlejšie. Severský ľudia boli svojim spôsobom milší ako kdekoľvek inde, ale na druhej strane sa našli i taký, ktorý si hľadeli svoje a nestarali o nikoho iného. Je zlá doba. Prazlá. Vojna im klope na krajinu a každý kto môže, sa jej snaží vyhnúť. Matky nariekajú, múdry odhovárajú a tí naivný sa ako prvý hlásia do armády, len aby tam našli niečo, čo považujú za česť a slávu. Občas znudene našpúlila svoje pery, pozerala pred seba alebo okolo seba. Stála v tom rade už celú večnosť a i tak nie je isté, či sa k lordovi Starkovi vôbec dostane. Dostane. Musí. Ak nie takto, tak si už svoju cestu nájde a nech ju potom trebárs lord nechá skrátiť o hlavu. Už ju aj tak nemá tak peknú, ako predtým.
- Prezraď mi jej meno, je krásna a tajomná. Pod bielim závojom jej presvitajú ramená. Prezraď mi meno tej, o ktorej chlapci snia. S láskou a nenávisťou sa dáva do piesní... - začala si pre seba spievať, len tak potichu, aby niečim krátila čas. Nik sa s ňou nechcel rozprávať, lebo každý bol zaujatí svojim vlastným problémom, ktorí so sebou doniesol.
- Ticho dievča. Neprivolávaj ju. To ti nestačí že si zmrzačená? Chceš byť naozaj mŕtva? - ohriakla ju šeptom starý sedliak so šedivými vlasmi, ktorý stál za ňou. A ona zmĺkla. Prešľapovala z miesta na miesto, v duchu si tú pesničku predsa len spievala. "Chlapcom sa lesknú oči, keď bubny v mysli zavíria...." A potom to začula. Jej srdce nahlas zabúšilo, ako vojnový bubon, ktorý posiela mladých chlapcov do vojny. Ten hlas... Nie. To sa jej mohlo iba zdať. Bol to iba šepot z minulosti, ktorý k nej zavítal. Tak ako za chladných nocí, keď sa zakrýva samotou. Ale predsa len..."Čo ak?" Pocítila ten strach, ktorý ju objal. Zaváhala.
Pootočila hlavou a potom ho uvidela. Celé jej telíčko sa zachvelo a jazva na tvári splanula v ostrú bolesť. Zaťahala zuby, nemohla z neho spustiť to jedno oko, ktoré jej ešte ostalo. Tak často, tak veľmi túžila prežiť tento okamih! Tak často naňho myslela, tak často si predstavovala okolnosti, za ktorých sa znova stretnú. Vtedy presne vedela čo bude robiť, čo mu povie, ako silno ho objíme a pritúli sa k nemu. A teraz? Nedokázala urobiť ani krok, nedokázala vydať ani hlásku. Len sa naňho dívala s perami od seba, akoby chcela naposledy vydúchnuť svoj mladý život.
- Si prízrak...? - vypadla z nej napokon hlúpa otázka, pretože neverila vlastným očiam.

*Takovou otázku po takové době co se neviděli. I když až zas tak dlouho to nebylo, jenom ji zde vůbec nečekal a o to víc ho teď šokovalo, že ji tady viděl, na Zimohradě, samotnou a bez nikoho a ještě navíc...* "Co to sakra..." *Pomyslí si, pohladí ji po tváři potom palcem přejede po pásce.* Co je zase tohle za čertovinu? Co tady děláš ty Kuře jedno zatracené. *Silně ji objal a držel ji jak nejtěsněji mohl a hladil ji po vlasech jako tenkrát v lese, když poprvé zabila.* Ty kuře moje bláznivé. Jak to že nejsi u té rodiny, kde jsem tě nechal. Musel jsem se vrátit na hrad a ty si takhle zmizela? Co to děláš maličká? Co se ti to propána stalo. *Držel ji za tváře a pořád nechápal tu pásku a ani ji nechtěl odkrývat zraněné oko, protože nechtěl ani pomyslet na to, co by ho tam mohlo čekat. Zase ji pevně chytil do náruče. Co mi to provádíš? Proč se mi touláš po Severu... Umíš si představit jak by mi bylo, kdybych dorazil k té rodině a ty by si tam prostě nebyla? Kdybych nebyl tak nadšený z toho, že tě zase vidím, snad bych ti dal pohlavek za takové neopatrné chování. Pojď si někam sednout a pověz mi, co tady u všech rohatých děláš ty křivonohé kuře. *Odvedl ji do nejbližší místnosti, která byla prázdná a usadil se vedle ní. Celou dobu se snažil být co nejblíže u ní, aby věděla, že není sama.. Že není tak sama jako ji viděl tam mezi davem těch cizinců.*

Stála tam ako vytesaná z kameňa. Netušila či má mrkať, niečo povedať, smiať sa alebo plakať. Bol to on! Bohovia bol to naozaj Theo, ktorý ju jedného dňa nechal u nejakej rodiny, ktorá sa o ňu mala postarať a na oplátku sa ona mala snažiť pomáhať im okolo domu. Položila svoje ruky na tie jeho, keď ju držal za tvár a len sa mu dívala s tým jedným očkom zmätene do tváre, do očí, snažiac zistiť, či neblúzni. Pár krát zamrkala, nadýchla, vydýchla. Bolo to priam neuveriteľné. To až potom sa začínala spamätávať, keď už boli len oni sami dvaja v menšej miestnosti, kde si mohli sadnúť na drevenú lavičku.
Roztiahla pery do úsmevu, hneď sa mu bez slov vrhla okolo krku. Objala silno, pritúlila k nemu to svoje malé telíčko a Theo mohol počuť i cítiť, ako potichu zaplakala. Od šťastia, od zúfalstva...kto vie. Bola to búrka emócií, čo práve pociťovala.
- Nemám krivé kuracie nohy - povedala napokon so smiechom medzi slzami. Poodtiahla sa od neho, pozerala mu do tváre s tým svojim veľkým úsmevom ako slniečko, ale slzy i tak stekali po tvári. Dokonca zdvihla svoje nohy, aby mu dokázala, že ich má pekne rovné. Zotrela si dlaňami slzy z tváre, pri čom prstami zavadila o pásku cez oko. Radosť ju rázom prešla. Zvesila hlavu, skrčila obočie. Bolesť ktorú pocítila nedokázala skryť za žiaden úsmev na svete. Zvesila hlavu, vlasy jej padli do tváre. Zaťala zuby, sama nevie ako mu to vysvetliť, ako s tým začať.
- To všetko lord z Burrow a jeho muži. Ja som nechcela odísť od tej rodiny. Naozaj nie! - otočila naňho náhle tvár, aby ho pohľadom presvedčila o svojej pravde - on...ten lord...on...on... - hlas sa jej zlomil a tvár skrivila do plaču. Musí sa pozbierať. Musí byť silná. Už nie je malé dievča. Už nesmie plakať. Zahnala slzy.
- Vybral mi nožom moje oko a donútil ma ho zjesť. Zanechal mi aj tú jazvu na tvári a jeho muži...oni... - znova musela pozbierať svoje myšlienky, nájsť svoju odvahu a premôcť sa.
- Urobili zo mňa ženu. Ja som nechcela ale oni ma k tomu donútili. Dali mi aj toto, lebo som vraj bola dobré dievča - vybrala si zlatú mincu, na ktorej je lev. Lannisterské zlato.

Měl neskutečnou radost, že ji našel. Že tu má zase svou svěřenkyni. Díku, která pro něj už tolik znamenala a pro kterou tu chtěl být. Byl tak neskutečně rád, že se sama na něj vrhla, aby ho mohla obejmout a s radostí a slzami v očích. Přišlo mu to tak neskutečně a milé a zase mu to jenom připomenulo, proč si tuhle holčičku vzal pod svá křídla. Aspoň všechny tyto pocity prožíval, dokud nezačala s vyprávěním....
Theo si prošel několika bitvami, sebral mnoho životů a přišel o mnoho ze svých známých.. Prošel si několika pekly a nikdy ani nemrkl. Nikdy nezaváhal.. Nyní se to změnilo. Tohle nikdy v životě nezažil.. Každé další slovo, které Radka pronesla, se mu zaryla až do srdce jako ten nejostřejší nůž. Žádná rána nebo jizva ho nikdy nebolela tak jako tenhle její příběh. On ji zklamal... Sliboval, že ji ochrání... Sliboval, že tu pro ni bude... Vše to porušil. Její vlastní bolest byla pro něj ještě dvakrát tak horší jako by opravdu byla spíše jeho dcera. Pěknou chvilku jenom mlčky seděl a hleděl do země. -Co si to provedl ty hlupáku? Co sis myslel? Že ji nějací vesničané uchrání před zlem vnějšího světa? Ty hlupáku... Ty tupá vojenská mašino na zabíjení lidí... Teď si spokojený? Je ti skvěle, že jediná tobě drahá osoba byla takto zneuctěna?- *Mylšenky mu hlavou létaly jako splašené.. NEvěděl co jí na to říct. Vůbec se na ní nezlobil, že odešla z toho domu. Zlobil se pouze na sebe... Na to že ji zklamal.*
*Po dlouhé odmlce, kdy jen pitomě čuměl na podlahu se zvedl a zatnul pěst se mu začaly praskat klouby na ruce. Zvedl se, vzal ji za ruku a v tichosti ji vyvedl ven z hradu. Došli okamžitě ke kováři...* Žádné otázky. Krátký vojenský meč. Hlavně ať není příliš těžký a dobře vyvážený. *Hodí mu dívčinu zlatou minci, aby ji už nikdy netrápila.* Za tuhle minci ještě luk s 20 šípy. 30-ti librový bude stačit. *KDyž dokončil nákupy, konečně trochu povolil jeho naštvaný a tvrdý pohled, klekl si na jedno koleno a objal ji tak silně jak mohl.* Odpusť mi... Prosím tě odpusť mi... Zachránil jsem tě v té hospodě a nakonec jsem stejně nedokázal zastavit všechno zlé... Odpusť mi... Kuře... *Skoro mu už až tečou slzy.. Nikdy v životě nebyl nikdy tak moc nešťastný a bezmocný jako teď.*

- P...počkaj! - prehovorila naňho náhle, keď sa spamätala z toho šoku, že už nie je zrazu v hrade, ale pri nejakom kováčovi, ktorý sa snaží splniť Theov rozkaz. V hlave sa jej vírilo mnoho myšlienok. Jedno splašenejšie než druhé. Keby niekto videl, ako vletí líška do kurníku...mal by predstavu o tom, čo s a jej zrazu odohráva v hlave. Takmer zabudla dýchať, keď uvidela svoju zlatú mincu v ruke toho kováča. Zbledla. Pohľadom vyletela na Thea. Postavila sa pred neho, aby ju vôbec vnímal. Vedela veľmi dobre, že on je človek, ktorý ak sa rozbehne, je veľmi ťažké zastaviť ho.
- Nemôžeš mu dať tú mincu s tým levom. Povedali mi, že je Lannisterská. A ten lord mi povedal, že on je verný im. Mal na erbe líšku. Je z Burrow. Ja...ja tú mincu potrebujem ukázať lordovi Robbovi. Poznám jeho otca a ak je z polovice tak dobrý lord ako jeho otec lord Stark, tak mi bude veriť a niečo s tým urobí. Ja tú zlatku potrebujem. Prosím. Nech mi ju vráti. Ty s tým aj tak nemôžeš nič urobiť. On je lord a ty nie. Vy z Nočnej Hliadky sa aj tak nemôžete miešať do týchto vecí - rapotala naňho zúfalým hlasom. Nemala strach o svoj život, či o život toho lorda. Mala strach o Thea. Neraz sa jej v dedine snažili vysvetliť kam patrí, čo robí a prečo s ním nemôže byť, prečo nemôžu byť spolu a žiť spolu ako rodina alebo aspoň priatelia. Prečo sa jeden o druhého nemôžu starať. Ona to pochopila. Odvtedy stretnutia s Dorienom z Burrow sa jej život zmenil. Ona sa zmenila. Už nie je to malé kura, ktoré splašene behá po svete a dúfa, že zakopne o niekoho, kto sa o ňu psotará. Už je tomu koniec. Dospela.
Položila svoje ruky na boky, vypla hruď. Skrčila obočie, jej milá tvárička nabrala vážny výraz. Nechcela a nemohla sa na Thea hnevať, len...len pred ním chcela stáť ako dospelá osoba.

Hleděl na muže, jež před něj předstoupil ve velké síni. Vlastně už byl nejmíň dvacátý, kterého dnes přijal a přede dveřmi čekal ještě někdo, kdo toužil po jeho přijetí. Měl své poddané rád, snažil se pro ně dělat co nejvíce, ale dnes už to i na něj bylo příliš dlouhé. Obdivoval trpělivost svého otce a toužil, aby před týdny Zimohrad neopustil. Všechno na něj dopadlo a někdy měl pocit, že to nebyl připraven. A ta strašlivá zpráva, když se dozvěděli, že byl jeho otec uvězněn v Králově přístavišti. V tu chvíli si myslel, že zabije každého, kdo mu přijde do cesty. Zuřil, strašlivě, jako ještě nikdy. Nikdy nic takového necítil. Tolik nenávisti, tolik bolesti a bezmoci. Tolik emocí v jednu chvíli, vždyť tam měl i své malé sestřičky. Tolik mu všichni scházeli. Nejhorší bylo, že odešel i Jon, který se přidal k Noční hlídce. Měl tu jen matku a své malé brášky.
„Říkáte, že vám ukradl koně?“ Zamyslel se, zatímco muž před ním nervozně přešlapoval. „Ano můj lorde.“ Odvětil muž ve středních letech. „Dobrá, dám vám dva muže, kteří s vámi pojedou a pokud toho koně opravdu bude mít, bude vám ho muset vydat. Mí muži jej pak předvedou přede mě a já ho adekvátně potrestám.“ Rozhodl nakonec o problému Robb. Možná to nebylo nejlepší řešení, ale nic jiného ho nenapadlo. Jeho zlovlk dřímal vedle trůnu. „Můžete tedy jít.“ Přikázal mu a při tom kývl na dva muže z jeho stráže, jež měli okradeného muže doprovodit. „Čeká tam ještě někdo?“ Optal se stráže, jež stála u dveří. Muži otevřeli dveře do síně a nahlédli ven.

*Pozoroval dívku, které se dříve ujal jako malého dítěte, které nevěděl kam dřív skočit a proto se najednou zavěsilo zrovna na něj a vlastně mu i přirostla k srdci. Vyslechl si celý její plán a vůbec se mu nezdál už jen proto, že má hrozně malou šanci, že by se za Robbem mohla dostat, ale nechtěl ji nic kazit a vždy chtěl pro ni udělat to, co si přála, ale s tou mincí to už teď bude problém.* Poslyš dítě. Ta mince vůbec nic nezmění ať ji máš či ne. Zaprvé. Jsi v přítomnosti někoho, kdo se o tebe stará a má důvěru samotného lorda velitele. Pokud potvrdím tvá slova nebo se za tebe zaručím, uvěří ti také. Navíc.. *Naklonil se k ní pošeptal ji.* Tvůj dospělý postoj nefunguje, ale hezké je, že ses snažila. POřád jsi ještě malá dívka.. Kdoví zda tě nebude brát za zlodějku a lhářku.. I když by asi nemusel.. Ale ještě něco. Kvůli komu myslíš, že se tohle všechno děje? Kvůli Lannisterům. Kvůli Lannisterům zbrojí Sever. Ať řekneš Robbovi cokoliv, je dávno rozhodnutý mstít se Lannisterům. Takže pokud se tam nachomítne ten tvůj lord, dostane, co si zaslouží.Podpořím tě v čemkoliv a kdykoliv, takže pokud i přes to vše chceš stále mluvit s Robbem, budu tady s tebou a jednoduše za ním půjdeme spolu. *Mile se usměje a roztřepetá jí vlasy.* A tyhle věci jsou tvoje. Měl jsem pro tebe jiný meč z Králova přístaviště, ale ten zůstal na sedle mého koně, ale to je jedno. Mám tu ještě něco. *Sáhne do náprsní kapsy a vytáhne malinkou sošku draka.* NEvím, jestli se ti to bude líbit, ale myslel jsem, že by se ti líbil nějaký suvenýr z Králova přístaviště, tak si ven toto. *POdá jí to po tom i ostatní zbraně. Luk si nechá u sebe.*Budeš se muset naučit opět něco nového, Kuře. A tentokrát už budeme spolu o něco déle... Slibuji..

Pozorne ho počúvala, veď čo iné by mohla robiť? Theo bol dospelý chlap, ktorý už videl a prežil kus sveta. Aspoň podla nej. Učil ju, chválil, občas pokarhal, ale vždy sa k nej správal láskavo, milujúco. Preto ho počúvala, vrámci možností. Avšak to, že ju podporí, nech sa rozhodne akokoľvek, ju naozaj potešila. Dlhý čas si myslela, že po tom, čo sa jej stalo bude pochmúrna, utiahnutá do seba. Nemôže povedať, že nesmútila, nemala ťažké chvíle keď chcela skoncovať so svojim životom, ale nikdy to neurobila. Kvôli Theovi. Vždy si povedala, že ho musí ešte naposledy vidieť. Objať, dať mu posledný bozk na líce. Keď k nej prehováral, pozerala mu do očí.
- Pôjdeme za ním. Nikto nemôže len tak ubližovať nevinným ľuďom. Musí o tom vedieť. Aj keď s tým asi nič neurobí, dobrý lord musí vedieť, čo sa v jeho krajine deje a čo tam robia lordi, ktorý tam nežijú a sú len hostia - povedala vážnym hlasom, pekne rozhodne. Býva dosť tvrdohlavá a keď už urazila tak dlhú cestu, neotočí sa a nepôjde preč.
Srdiečko jej podskočilo, keď dostala tie dary, ktoré jej doniesol. Vzala si do ruky meč, ktorý poťažkala tak, ako to vždy videla uňho. Je to skôr niečo, čo by potešilo chlapca, nie mladú dievčinu, no nebude namietať. Avšak...figúrka draka ju potešila omnoho viac. Vzala si ju do svojich rúk, obracala zo všetkých strán. Prstami lemovala detaily. Dívala sa na to, ako na malý zázrak.
- Je to krásne. Ďakujem. Ešte som nikdy nič také pekné nedostala - pozrela naňho žiarivými očkami. Postavila sa na špičky svojich nôh a dala mu pusu na líce ako vďaku za tú sošku.
- Je to drak. Však že? - pozrela naňho, pri čom chytila Thea za ruku a začala nenápadne ťahať smerom späť k hradu - poznám jednu pesničku o drakoch. O dávnych kráľoch, ktorý lietali na drakoch. Chceš ju počuť? - pokračovala. Už to bola znova tá stará, ukecaná Radka, ktorú aj keby človek tresol po hlave, tak nesklapne. Ani nepočkala na jeho odpoveď, už začala spievať s tým svojim pekným hláskom.
- Ó uplakaná zem podo mnou! Maj nad dušami mojich bratov ruku ochranú. A keby sa nebo naplnilo ohňom a dymom, dohliadaj nad mojimi synmi! - začala, pri čom kládla veľký dôraz na svoj čistý hlas - To spievali vojaci, keď išli proti drakom do vojny. Počula som to v jednej krčme od barda - pochválila sa mu s úsmevom, ktorý postupne mizol z tváre.
Všimla si, ako vojaci z veľkej siene pozerali von, či tam ešte nejaký prosebník zostal. Dostala strach, že nebude mať šancu stretnúť sa s lordom Robbom. To by bola celá jej cesta až sem úplne zbytočná.
- Počkajte! Počkajte! - skríkla na nich tak nahlas, až sa jej hlas rozniesol po dlhej, kamennej chodbe a dokonca zavítal i do veľkej siene, až k ušiam samotného lorda Starka.

Mladý vlk pohlédl zvědavě ke dveřím velké síně, odkud se ozval dívčí hlas. Bylo v něm tolik prosby, že když se na něj stráže otočily, aby jim mohl dát rozkazy, přikývl. "Ať vstoupí." Rozlehl se jeho hluboký hlas síní, byl zvědav, co přivedlo to děvče, když si troufalo pokřikovat na stráž. Muži ve zbroji odstoupili ode dveří a pokynuli příchozím, aby vešli. Pohlédl na dvojici, jež se před ním zastavila. Statný muž v černé a mladičká zrzka, to jí musel patřit ten sladký hlas. On jistě patřil k Noční hlídce, ale ona? Co se mohlo přihodit takovému děvčeti, vždyť byla ve věku jeho sester. Připomínala mu Sansu, jen na první pohled, ale i tak...

*Když šlo směrem k síni, pobaveně na ni promluvil.* Hlavně prosím tě lorda Starka ušetři některých svých písniček, možná všech. Zpíváš krásně, ale hrad není hospoda, nezapomeň, že opět musíš mít nějakou úroveň, i když se neboj. Tohle jsou jenom Seveřané, ne šlechta z Přistaviště. Máte skoro stejné znalosti etikety, takže by si to měla zvládnout. *Mrkne na ni a nechá se jí vést až do hradu k velké síni.*
*Tam se stalo něco, co měl čekat už od začátku. Že se Ráďa nechá unést a hlavně začne zmatkovat.* -Tak nic. První dojem bude asi smíšený, ale to zvládneme.- *Vstoupil do místnosti přímo vedle ní, když se dostali asi na 30 kroků od Robba Starka, pokynul rukou zastavit a vystřelil prvotřídní poklonu.* Lorde Starku... Je mi ctí poznat opět člena tohoto severského rodu. Znal jsem vašeho otce jako bojovníka Robertha Baratheona, stáli jsme na opačných stranách, ovšem respekt k jeho jménu z mé strany byl i jím opětován, tudíž dnes zde stojím pouze jako obyčejný verbíř Noční hlídky... Toto je má...Dcera... A vlastně i důvod proč jsem nyní zde. Více vám už jistě bude chtít povědět ona. *Opět se uklonil a pokynul Radce ať udělá totéž a poté ať klidně mluví, ještě na ni stihl mrknout, aby se ničeho nebála. Možná se může brát jako drzost, že se Theo nepředstavil jménem, ale u Hlídky jméno nic neznamená... Muselo mu stačit, že je bratrem Noční hlídky.*