Lokace: Zimohrad

Celá stuhla, takmer ani nedýchala, keď sa ich pohľady stretli. Mal ho tvrdý, dravý, nespútaný... Ako severský vlk, ktorý nepozná žiadnu klietku, žiaden obojok či hranice svojej slobody. Hranice svojich pudov a citov. Vyzeral presne tak. Ako severský vlk, ktorý si v tom šere vyrazil na lov, vkrádal medzi tieňmi okolitých stromov, aby si svoju korisť obzrel z každej strany skôr, ako vystúpi pred ňu. Skôr, ako sa na ňu vrhne. Pery od seba odlepila, vydýchla obláčik vzduchu. Bol to tichý, nenápadný dych, predsa horúci ako samotné jazierko. Ten hlas... Napriek teplej vody v ktorej bola, ktorá ju obklopovala a objímala z každej strany, jej po tele naskočila husia koža. Musela napokon zaťať svoje zuby, skrčiť prsty na nohách, aby zahnala ten zvláštny pocit, ktorý stále cítila v blízkosti muža, na ktorom bolo zjavné, že s ňou chce niečo mať. Lenže teraz to bolo iné... Tak veľmi iné...
Čas v Božom háji odišiel, tak tiež všetky zvuky. Neostalo tam nič. Nič, okrem nich dvoch. Celý svet sa kamsi schoval, len aby mohli mať súkromie, celé priestor len pre seba. Aby mohol vlk loviť svoju korisť, ktorá sa mu sama ponúkala. Zatajila dych, srdce začalo búšiť tak divoko, až dostala strach, či to nezačuje aj on sám. Bolo jedno aké slová vychádzajú z jeho úst. Nezáležalo na nich a dokonca mala pocit, že ich ani nepočuje. Počula jeho hlas, i jeho slová, ale myseľ mala niekde úplne inde. Celá sa zachvela. Chcela si dávať pozor na svoj dych, avšak každý nádych bol hlbší a dlhší ako ten predošlí a ona pocítila nával horúcich citov. Zahmlelo sa jej pred očami, ale pohľad z neho nespúšťala. Práve naopak. Hltala ho. Čím viac pred ňou zo seba Robb odhaľoval, tým menej dokázala ovládať tú búrku pocitov, ktoré sa v nej prebudili. Tým menej a menej strácala svoju ostýchavosť a pocit, že by tam nemala vôbec byť.
- Ostanem... - zašepkala tak potichu, až ju napadlo, či to skutočne vyslovila, alebo to bol iba túžobný hlások v jej mysli. Túžba... presne to cítila, keď po ňom prešla pohľadom. Už vo veľkej sieni, kde ju lord Stark prvý krát vypočul z neho mala zmiešané pocity. Vtedy pred ňou sedel lord. Severský lord, ktorý sa ničoho nebojí a drží všetko pevne v rukách. Mala z neho strach, ale zároveň ho obdivovala. A teraz... Nebol tu žiaden strach, ktorý našepkával, aby si dávala pozor. Bol ti iba obdiv a túžba...

Nezahlédl v jejích očích strach, jak se obával... snad jen tužbu, která podněcovala jeho vlastní. Vyčkával, jako pravý lovec... trpělivě a pozorně. Nakonec se dočkal tiché odpovědi z jejích půvabných úst. Rozhodla se, že zůstane, což se mu více nežli zamlouvalo. Roztáhl chřípí, jako by větřil její pach, pach své kořisti a na tváři se mu roztáhl dravý úsměv. Svaly se mu napnuly v záchvěvu chladu, ale i vzrušení, jež vlci cítí před lovem... ve chvíli, nežli zaútočí na svou kořist. Do žil se mu vléval adrenalin, na zranění, jako by zapomněl... únava byla ta tam.
Mladý vlk na nic už nečekal, Radka se rozhodla zůstat sama. V další chvíli už leželi kožené kalhoty na břehu s ostatním oblečením, které ze sebe mladý lord sundal. Vstoupil do horké vody, až ztěžka zalapal po dechu, když jej obklopila. Rozbolavělé svaly zaúpěli blahem, ale rána na ruce jej pekelně zaštípala, až musel lehce přivřít své modré oči. Když je ovšem znovu rozevřel, upřel je na Radku, čišela mu z nich živočišná touha a něco o čem věděl jen on sám... cit, jež k ryšavé dívce cítil. Nechtěl jen pouhý, prázdný sex... chtěl ji - celou. Nevadilo mu, že není urozená, nehleděl na to, že jí chybí jedno oko... i to jedno stačilo k tomu, aby se v něm utopil.
Nadechl se, aby se mohl ponořit pod vodu doplavat na druhou stranu jezírka, kde byla Radka. Překonat tu vzdálenost, která je dělila... to byla poslední překážka. Vynořil se kousek před ní, vlnité měděné vlasy smáčené vodou. Poslední dvě tempa a zastavil se od ní na dosah ruky. Necítil nervozitu, také nestál před ženou takto poprvé. Přesto mu tlouklo srdce splašeným tempem v očekávání. Očima pátravě přejížděl po dívce před sebou, načež pozvedl ruku, aby se jí dotkl na tváři, kde jí mozolnatým palcem přejel po spodní čeliti a hraně jemně řezané bradičky. "Bojíš se?" Vydechl upírajíc jí pohled do očí.

Pozerala naňho nemo, nedokázajúc spustiť pohľad. Pocítila šimranie v podbrušku, ktoré bolo stále väčšie a väčšie. Spadli aj nohavice, takmer sa zahryzla do spodnej pery, aby vyjadrila nejakým spôsobom to vzrušenie, ktoré prišlo. Och áno, bola vzrušená. Veď ktorá mladá žena by nebola, keby pred ňou stál mladý, svalnatý muž s tým dravým pohľadom vlka, ktorý si ju prišiel uloviť? Lovenie... Presne tak to vyzeralo. To napätie, to vzrušenie medzi nimi bolo až hmatateľné. Milovala ten jeho pohľad. Milovala ako sa na ňu už od začiatku dokázal pozerať. Bol rovnako divoký ako ona samotná napriek tomu, akého urodzeného pôvodu je. Ale to nevadí. To vôbec nevadí. Veď naposledy, keď sa stretla s tak divokým mužom, tak si tiež užil. I keď vtedy nemohla cítiť žiadne city, okrem živočíšnych pudov. Práve preto bola teraz situácia úplne iná. Do teraz si myslela, že to všetko sa robí bez citov. Že je to tak prirodzené... Ale nie. Až teraz si uvedomuje, ako veľmi sa vtedy mýlila a ako veľmi to bolo vtedy iné. Robb vstúpil do jazierka a ona ho hltala nedočkavo očami. Príde až k nej? Dotkne sa jej? Cíti snáď voči nej to isté, čo ona k nemu? Alebo sa mu iba zapáčila ako žena, po ktorej zatúžil? Veď je lord... Mladý, silný, divoký... Každá žena by ho chcela. Stačí mu len... ukázať prstom. Ale... Teraz je tu. S ňou. Iba s ňou. Nie je pri žiadnej inej žene. Vybral si ju. To uvedomenie si zahrali na správnych strunách a srdiečko v hrudi radostne zaplesalo.
Sledovala hladinu vody, ktorá sa vlnila, keď k nej Robb pod povrchom plával až k nej. Ako blízko sa vynorí? Vidí pod tou vodou? Vzdialenosť medzi nimi sa skracovala. Náhle jej zákerné, hravé ja navrhlo, aby sa s lordom trocha pohralo. Nech si myslí, že ju dostane tak rýchlo. "Vylez. Vylez z tej vody kým k tebe príde. Vylez a schovaj sa za strom. Schovaj sa. Pohraj sa s ním. Nech si nemyslí, že to pôjde tak rýchlo." Nabádaj ju vnútorný hlas so zákerným úškrnom na perách. Srdiečko jej zvonilo ako zvon a kým sa dokázala rozhodnúť, či Robba trocha potrápi, už bol pred ňou v plnej svojej kráse. Nemohla mu to urobiť. Už nie. Bol tak blízko a ona ho tak veľmi chcela...
Pocítila jeho dotyk na svojej brade, ktorú si jemne, nenápadne pritúlila k jeho prstom. Chcela ho cítiť. Chcela, aby sa jej dotýkal, aby ju miloval aspoň dnes v noci. Bolo jej jedno, či ju potom opustí, či ju potom nechá tak. Bolo jej to jedno. Ale teraz túžila iba po tom, aby ju objal, pritúlil k sebe a dodal pocit, že aj ona môže byť milovaná mužom. Privrela oči, roztiahla pery do širokého, teplého úsmevu. Prešla pohľadom po jeho tvári, až mu ostala dívať sa priamo do očí. Ona samotná mala vzrušený, hravý pohľad. Ako nezbedné dievča, ktoré sa chce hrať na ostýchavú, aby priviedla falošný pocit slušnej výchovy. Vedela že ju chce. Už to nebola žiadna neistá otázka. Zdvihla svoje ruky, uložila ich nežne okolo jeho mohutného ramena. Prisunula sa tak blízko, až mali svoje telá na sebe nalepené. Voda pre ňu už v tej časti jazierka bola hlbšia, ledva sa dokázala nohami dotýkať dna. Práve preto nimi objala svojho milovaného vlka okolo tela, tak na ňom visela. Pekne blízko. Usmievala sa potmehúdsky od ucha k uchu.
- Mala by som sa lord Stark? Ja sa nebojím. Ale neviem či sa nebojíte vy - zasmiala sa tichším, zvonivým hlasom. Jej smiech bol často nákazlivý. Hlavne keď sa smiala od srdca. "Nútil" aj ostatných, aby sa zasmiali spolu s ňou. Prstami prechádzal po jeho brade, hladkajúc ho nežne, citlivo.
- Hovorí sa, že ak je vlk na love a ovečka zablúdená v lese, tak nie je v bezpečí - hovorila ďalej, letmo sa obzrúc okolo seba, akoby boli práve v tom lese, o ktorom hovorí - Ale ja nie som žiadna ovečka.

Nikdy nepocítil takovou touhu a chtíč. Chtěl ji, jako ještě žádnou ženu před ní. Byl odhodlaný ji ulovit, i kdyby si chtěla hrát. A teď, když stál tak blízko ní a vdechoval její vůni, hleděl jí do očí, ve který spatřil stejnou hravost a vzrušení, jako byli v těch jeho. Schválně to prodlužoval, dával si načas, nežli k ní vůbec vztáhl ruku a palcem ji pohladil po hraně bradičky. Neušlo mu, když se k jeho prstům něžně přitulila, jako by si říkala o víc, nenápadně a přesto nedočkavě... jen podněcovala jeho narůstající vzrušení. Zarostlou tvář roztáhl v dravý úsměv, když přivřela své oči a sama se na něj usmála,... měla tak krásný úsměv. Její oči sklouzly po Robbově tváři, aby se v dalším okamžiku setkaly s těmi jeho. Musel potlačit toužebné zamručení, když uviděl, jak se na něho dívá, tak moc prahl po jejím doteku... A přesto stále vyčkával, trpělivě a hravě, jako by ji tím chtěl poškádlit a zároveň zjistit, zda opravdu Radka chce to, pro co si přišel.

Nemusel čekat dlouho, zřejmě na rozdíl od něj neměla chuť to prodlužovat. Sebejistě pozvedla své paže, omotávaje je Robbovi okolo ramen a přistupujíc až k němu. Dech mu uvízl v hrdle, když se její horké tělo přitisklo k jeho vlastnímu. Teď už jeho sebeovládání balancovalo nad propastí. Zhluboka se nadechl a vydechl, nežli mu okolo těla obmotala i nohy a on ji instinktivně jednou rukou chytil pod oblým zadečkem a druhou jí nechal za zády, tisknouc jí k sobě. Byla tak moc blízko, tak blízko až se mu zrychlil dech... krev se mu z hlavy začala hrnout do jiných, pro tuto chvíli, důležitějších míst. Bohové, ten její úsměv jej nechával naprosto uhranutého.
Její odpověď na otázku, kterou jí položil a smích, linoucí se z jejích rtů ho přiměla také se smát. "Možná... Mohl bych tě chtít ztrestat za tvou smělost, která ti dovolila se koupat v Božím hájí." Zamručí hravě a v očích mu při tom uličnicky zajiskří. Líbilo se mu, když ho hladila po zarostlé bradě. "Teď se nebojím." Dodá tichým hlasem, zatímco jí pravou rukou přejede po zádech, něžně přestože jsou jeho ruce hrubé.
Naslouchal jejím slovům, věnujíc jí úsměv, který zatím žádné dívce nevěnoval. "A co tedy jsi?" Zašeptá jí jen kousíček od rtů a upře na ni svůj vlčí úsměv. Pak si uzme její rty, chtivě a hladově, jako by právě konečně rdousil svou kořist. Rukou, co ji laskal po zádech jí zajel do vlasu, tisknouc si její rty ještě blíž.

Bolo úplne jedno, či sú v Božom háji, alebo by boli niekde úplne inde. Hlavne že sú tam spolu. V krásnom objatí, v zájomnej blízkosti, po ktorej obaja túžili. Už videla Robba naozaj v rôznych situáciách. Videla ho ako vážneho lorda, sediaceho za stolom a vládnuc tak ohromne veľkej krajine, ako je sever; už ho videla s mečom v ruke, jazdiac na čele svojich vojakov do bitky. Už ho videla bojovať, zabíjať, roniť krv a dokonca ho videla ako vlka, ktorý išiel na lov. A teraz... teraz ho vidí ako muža, zamilovaného do krásnej ženy, ktorá si vyslúžila ten pohľad a úsmev, ktorý si ľudia darúvajú len vo veľmi vzácnych chvíľach, na ktoré príde len raz či dva krát za život, a aj to iba pri jednej osobe. Nemohla necítiť jeho nervozitu, jeho vzrušenie. Ako sa mu hruď prudko a veľmi dvíhala, znova klesala. Vymieňali si pohľady i úsmevy. Jej strach a nervozita už načisto opadla. Opadla v momente, keď ju objal, pritisol viac k sebe. A úplne zmizla, keď pocítila, ako sa mu krv hrnie tam, s čím dokáže muž ženu naozaj potešiť. Bola červená v tvári, ale to len preto, lebo horúca voda a horúce pocity sa akosi pomiešali. Nevadilo to. Keby tam nebolo šero, Robb by mohol vidieť, aká je v skutočnosti pehavá. Bola by ešte rozkošnejšou, než inokedy.
Už neraz bola s mužom. To je fakt, ktorý nemôže a nedokáže poprieť. Preto vie, čo bude zrejme nasledovať, aké to asi bude. Ale teraz sa už na to skutočne tešila. Lenže... nechce nič uponáhlať. Vie, teraz je to predsa len niečim úplne iné. Sú v tom aj city, vzájomná túžba. A toto jej nedovolí, aby sa naňho okamžite vrhla. Možno by to bolo vzrušujúce, ale predsa... Padol ich prvý bozk a ona mala konečne možnosť okúsiť jeho pery, ktoré hladne, nedočkavo hltali tie jej. Neotáľala. Viac ho objala svojimi rukami, ktorými začala prechádzať po jeho mohutnom chrbte. Prvý bozk bol akýsi nesmelí, ale čím dlhšie boli takto spojený, tým viac sa začala osmelovať. Začala byť rovnako dravá, náruživá ako on sám. Dokonca sa prebojovala svojim jazykom do jeho úst, tam sa pohrala s tým jeho, pričom svoje telo natisla na to jeho tak, až sa to už viac ani nedalo. Občas na jeho chrbte skrčila prsty, čím doňho mierne zaborila svoje nechty. Nie veľmi, nie silno, iba tak, mohla vyjadriť, že nie je žiadna nežná kvetinka, ale divoká mladá žena, ktorú ťažko skrotiť.
Netuší, ako dlho sa takto bozkávali, ale po čase pomaly odtiahla od neho svoju tvár, aby mu mohla venovať jeden z tých jej hravých, vzrušených pohľadov. Predtým ešte, keď ich bozk pomaly končil, vzala si medzi zuby jeho spodnú pery, ktorú mierne uhryzla a trošku potiahla.
- Ale veď si ma už potrestal vlčí lord. Prišiel si za mnou neskoro. A ja som tu na teba musela čakať a čakať...až som si nebola istá, či vôbec prídeš - jej pohľad sa zmenil na vyčítavý. Nadvihla naňho obočie. Snažila sa naňho pôsobiť ako milenka, ktorej sľúbil, že v noci navštívi jej komnatu a nakoniec ho nebolo - Budeš sa mi musieť nejako ospravedlniť - uškrnula sa, pričom si pritúlila svoju tvár k tomu jeho. Obtrela sa špičkou nošteka o jeho líce, ktoré začala bozkávať. Perami postupne skĺzla na jeho krk, na ktorom mu poláskala pokožku. Pery mala nežné, ale zuby dravé. Och áno... jeho krk láskala občas aj zubami, lebo mu ten krk tu i tam, stále nečakane pohrizla. Akoby tým vlkom na love bola práve ona a Robb je jej korisť.

Ten polibek byl slastný a omamný, téměř jako nějaká droga. Robb byl chtivější, nežli by si kdokoli mohl představit. Jako lord vystupoval vždy vážně, téměř chladně... kdo by řekl, že se v něm ukrývá tolik vášně. Rusovlasá dívka jej objala silněji a začala Mladého vlka laskat dlaněmi na zádech. Přivřel oči, ale jen mírně, neboť ji nespouštěl z očí, jako by se mu mohla vypařit. Zdála se být zpočátku nesmělá, ale rychle získala na sebedůvěře. Jazýčkem se prodrala do Robbových úst, kam ji milerád pustil a šel jí vstříc vlastním. Téměř, jako by jejich jazyky tančili... Jeden nad druhým se snažil převzít moc a on cítil, jak se k němu jeho kořist tiskla, snad, jako by měli splynout v jednu bytost. Robb svíral v jedné dlani její husté vlasy a druhou tiskl hladkou kůži jejího pozadí, jako by ji už nikdy neměl pustit. Chtěl ji celou, pouze pro sebe a nikdo mu to už nemohl upřít.
Pokaždé, když se mu její nehty lehce zaryly do kůže, vydechl mručivý zvuk do jejích rtů. Líbila se mu její dravost, tolik podobná té jeho. Pak jej překvapila dalším krokem... Těsně před tím, nežli se od sebe odtáhli, ho kousla jemně a přesto dravě do spodního rtu, který pak ještě kousek potáhla... v tu chvíli se jejich pohledy opět střetly. Robba to vzrušilo ještě víc, dráždila ho a on byl připravený to nenechat jen tak... ale jak už bylo řečeno... byl velmi trpělivý, když chtěl. Navíc si moc rád hrál....

Její hrátky ho, ale také bavili... "Opravdu?..." Nadzvedne také jedno obočí, hrát milenku jí šlo takřka na jedničku. Musel se culit tomu, jak se dokázala najednou tvářit tak... dotčeně a vyčítavě! "Já se ti mám ospravedlňovat? A jak?... Pověz mi to, drahá." Zatvářil se schválně zmateně... překvapeně, okamžik před tím, nežli si Radka přitiskla tvář k té jeho, přejela nosíkem po jeho lícní kosti, na které ho začali poté lechtat její něžné polibky. Postupovala pomalu níže a níže, přes okraj čelisti až na krk. Její rty byly měkké a hřejivé, ale nezlobila ho jen jimi. Bez varovaní se Robbovi zakousla do krku, až zalapal po dechu a z úst mu vyšel tichý sten... pokaždé, když tak učinila mu ta drobná bolest činila uspokojení... vzrušovala ho.
Robb mezi tím vymotal dlaň z její bujné hřívy a začal s ní přejíždět po jejím dokonalém těle. Sklouzl přes oblou linii jejího zadečku a nezbednými prsty ji začal laskat na nejintimnější části ženského těla... moc dobře věděl co má dělat. Navíc ji pomalu odnášel k velkému kameni pod hladinou jezírka. Po chvíli však přišel k závěru, že on není kořist, kterou by mohla Radka okusovat, ať se mu to líbilo sebevíc. Naklonil se hlavou k jejímu oušku, jehož lalůček jemně olízl a pak bez varovaní skousl.... Nebylo to jemné, ale ani hrubé... prostě někde na pomezí těchto dvou pojmů. Udělal to přesně tak, jak by vlčice potrestala zlobivé, neposedné vlče... kousl ji dravě do ucha a věnoval jí pohled, kterým ji ukazoval kdo má navrch. Poté se jí vrhl opět na ústa a jazyk bral již, jako samozřejmost. Při tom ji pomalu posadil na kámen, ke kterému se s ní přesunul. U polibku ovšem tentokrát nevydržel tak dlouho, své rty brzy přesunul na její nyní obnaženou hruď a ženské vnady. Čněl nad ní, zapřený o jednou rukou o kámen pod Radkou a na holých zádech se mu tvořila husí kůže, vlivem chladného vzduchu. Druhá ruka ji laskala vnitřní stranu stehna a pak výše...

V očiach mala vášeň, oheň, ktorý sa už dal uhasiť jediným spôsobom: dať jej to, po čom srdce túži. A ona to dostane. Dnes večer to dostane. Vlastne už dostáva. Prítomnosť vlka, jeho maznanie, jeho dravosť. Jeho bozky a dotyky boli to jediné, po čom túžila. Je pravda, že sa nepoznajú tak dlho, ale úprimná, mladá láska vždy vznikne rýchlo, snáď okamžite, alebo vôbec. Uškrnula sa naňho v momente, keď položil otázku. Chcela na ňu odpovedať. Och ako veľmi len chcela! Lenže... To sa už vzájomne hrali. Dráždili, láskali, prilievali olej do už i tak dosť veľkého ohňa, ktorý medzi nimi vzplanul. Čas prestal plynúť, vôbec nevnímala okolitý svet. Boží háj bol dokonalým miestom k tomu, aby si vzájomne ukázali, čo k tomu druhému cítia. Veď kde inde by to mohlo byť čistejšie a úprimnejšie, ak nie pred zrakmi bohov? Na posvätnom mieste? Ľudia sa pred Čarostromom oddávajú do zväzku manželstva. Ukladajú vážne prísahy. Tak prečo by oni dvaja nemohli?
Sama netušila, ako rýchlo, či kedy ju stihol Robb posadiť na plochý kameň. Bol veľký, dostatočne veľký na to, aby sedela pohodlne. Až po bruško mala vonku svoje telo, ktoré sa pod jeho dotykmi a tiež dotykmi pomerne chladného vzduchu zachvel. Vyskočila jej husia koža, striaslo ju. Vydala zo seba vzdych, zmiešaný s tichším "Juj!" v momente, keď pocítila Robbove zuby ma svojom ušku. Prekvapený zvuk z jej pier však prešiel veľmi rýchlo do vzrušených, horúcich vzdychov, ktorými vyjadrila nie len svoju spokojnosť, šikovnosť jeho prstov, ale aj túžbu, že chce viac. Stále to nebolo ono, i keď si to veľmi užívala. Chvíľu, len krátku chvíľu si užívala, so zatvorenými očami, tichším vzdychom zakaždým, keď sa jeho prsty v nej čo i len trošku pohli. Nebola mu nič dlžná. Jednou rukou, ktorou blúdila po jeho tele, si našla cestu k jeho mužnosti. Vzala ho nežne pod vodou do ruky, hladila, láskala prstami. Bol tak veľký! A tvrdý... Úplne ju to vzrušilo, čo Robb mohol pocítiť okamžite. Obaja boli pripravený, avšak ani jeden odhodlaný.
- Keby som chcela v sebe cítiť prsty, spravím si to sama... - zavzdychala, celá červená od pocitov. Prisunula sa k nemu omnoho bližšie, nedočkavo. Venovala mu dravý pohľad, v ktorom zakvytli aj výčitky. Och áno! Ona bola drzá aj v takejto chvíli a bola drzá aj voči Robbovi. Lenže tá drzosť bola súčasťou jej divokej povahy, ktorá k nej už akosi patrila. Vlastne... možno nebola ani tak drzá, len úprimná a vždy vedela, čo vlastne chce. A keď to nedostala... Zahryzla sa do spodnej pery.

Pára nestoupala jen z vody okolo nich, ale i z jejich rozžhavených těl, tyčících se nad hlad hladinou jen díky kameni, na kterém spočívali. Robb cítil její chvění, které brzy zaplavilo i jeho tělo... Možná ve chvíli, kdy to ryšavé děvče překvapeně zavzdychalo, protože jej Mladý vlk káravě hryzl do ouška... Na tváři se mu roztáhl pobavený úsměv, zatímco jeho prsty zmizeli v horkosti jejího klína... na které odpovídala divokými steny... byly... spokojené a zároveň nedočkavé, plné touhy po něčem víc... Chtěl ji však trochu potrápit, maličko... Jeho ústa si pohrávala s jejími plnými ňadry, která sem tam poznala i jeho zuby... dravé, ale v tomto případě tak něžné... A plnými doušky si užíval každý její sten... každou její pozitivní reakci na jeho doteky...

Ovšem ani on nebyl chladný vůči jejím dotekům, dychtil po nich... spalovaly ho.. kdekoli se jej dotkla... O to více zalapal po dechu, když její štíhlé prsty obemkly jeho mužství... každičký sval v jeho těle ztuhl a zase povolil a ze rtů se mu vydral hrubý sten... Nosní dírky se mu roztáhly, když do nosu nasál mrazivý vzduch a na okamžik zavřel své modré oči. To jak jej laskala a dráždila Robba přihánělo k šílenství. A když se mu vzrušeně stáhla okolo prstů, málem ztratil hlavu.Téměř nevnímal jejich okolí, záleželo mu jen na nich dvou... Pro tuhle chvíli se pro něj právě ona stala vším,... jedinou bytostí v tomto prokletém světě... Chtěl to ještě protahovat, ač to bylo těžké... pak se, ale Radka ozvala... její medový hlas, nasáklý výčitkou jej donutil pohlédnout jí do očí... Měla dravý výraz a našel tam i tu samou výčitku, jako v jejím hlase. I on ji hltal pohledem, toužil si ji vzít se vším všudy, ale... tak moc se mu líbilo, když ji takto trápil... protahoval to... líbilo se mu, jak po něm to děvče touží... A miloval to, jak toužil on po ní.

"I tak dobře, jako já?" Zamručel v odpověď na její drzou poznámku, na tváři ješitný úsměv... Byla teď ještě blíže... a i on začínal být nedočkavý. Robbova ruka opustila její klín a po zadečku přejel až na její záda... Hlavou se lehce odtáhl od jejího těla, aby ji v dalším okamžiku opět políbil a pohrál si s jejím jazykem. Své ruce přesunul na její kolena, aby jí prudce ještě trochu roztáhl nohy. Pak je vrátil na její tělo... Jednou rukou laskal její ňadra a druhou měl obtočenou za jejím pasem, načež se odtáhl boky, aby do na okraj vstoupil... na okamžik tak spočinul, hledíc jí do očí a pak se do ní kousek po kousku zasouval... něžně a opatrně,.. a stejně tak se z ní opět téměř celý vysunul. Naposledy ji políbil na ústa, nežli se ústy přesunul k jejímu krku a tentokrát s dravým hrdelním zavrčením současně prudce... tvrdě přirazil a zakousl se jí do krku. A pak znovu. A znovu... a znovu.. Dravý, majetnický a divoký...

Zavzdychla. Nahlas, vášnivo, horúco. Do jeho ucha, znova a znova. Hlasnejšie a hlasnejšie, pri každom jeho pohybu v nej. Zatvorila oči, svet zmizol. Nebolo nič, len tá vášeň, tá rozkoš. Len oni dvaja v Božom háji, ako sa vzájomne oddali pozemským radovánkam. Tým pudom, ktoré ich k sebe ťahali. Občas skrčila prsty na jeho chrbte, čím mu nechala na pokožke červené stopy po nechtoch. Sneh padal na ich nahé telá, menil sa v mokrú, chladnú vodu. Nič z toho však nevnímala. Bolo jej to jedno. Aj keby padali ľadové krúpy, nezáležalo by jej na tom. Boli len oni dvaja. V kútiku duše si želala, aby táto krásna chvíľa nikdy neskončila. Aby čas neplynul, aby neprišiel ďalší deň. Pozorovali ich pri tom len starý bohovia (a Brandon v budúcnosti) skrz Čarostrom, ktorý nad nimi ochranne rozopínal dlhé konáre s červenými listami. Ochraňoval ich, zakrýval pred svetom.
Netuší ako dlho, koľko polôh si stihli počas toho milovania vymeniť, ktoré bolo divoké, vášnivé, dravé. Ako dve páriace sa šelmy. Dokonca by im mohli aj divoký závidieť. Rozkoš skončila v momente, keď obaja spoločne naposledy, nahlas vydýchli, keď pocítila v sebe Robbovo horúce semeno. On bol pod ňou, ona na ňom. Už neboli v teplej vode. Lord Stark ležal na svojom plášti, ktorý bol rozprestrený, aj keď už dosť skrčený v lístí, medzi veľkými koreňmi stromu. Z ich tiel stúpalo teplo v podobe jemnej páry. Usmiala sa. Stále na ňom sedela, stále ho cítila v sebe. Bol to krásny pocit. Ešte chvíľu, ešte chvíľočku nech z nej nevyjde. Bola spotená, zadýchaná, strapatá. Ale šťastná. To šťastie jej kvitlo v očiach, na perách v podobne úsmevu. Avšak v očiach nemala iba ten naplnený, krásny pocit. Mala i svojim spôsobom ostýchavý pohľad. Ľahla si svojim malým nahým telíčkom na to jeho mohutné. Uložila naňho hlavu, vychutnávajúc jeho teplé telo, to, ako sa ich nahé telá dotýkajú. Bolo to čarovné. Hodnú chvíľu sa nezmohla na žiadne slová. Len počúvala, ako divoko mu búši srdce. Na ten zvuk nikdy v živote nezabudne. A ani na túto noc.
Pootvorila pery, aby čosi povedala. Lenže z nich nevyšli žiadne slová. Iba dychčanie. A potom krátky, pobavený smiech. Nie hlasný, len taký maličký. Milý. Šťastný. Pozdvihla naňho svoju tvár. Dívala sa mu priamo do očí.
- Milujem ťa... - povedala náhle do toho ticha, ktoré na Boží háj zrazu padol - nechcem odtiaľto odísť. A nechcem aby si odišiel odo mňa - obtrela sa nežne tvárou o jeho mohutnú hruď. Možno sú obaja mladý, možno ich k sebe ťahali len akési pudy, a možno sú za tým skutočné city. Veď prečo by sa nemohli milovať? Ona nikdy k nikomu nič také do teraz necítila. Vedela aké to je byť zaľúbený. A to, čo zrazu voči Robbovi cítila bolo od zaľúbenia omnoho silnejšie. Bolo to zamilovanie sa.

Ta hloupá naivní holčička. Vypravila se do nebezpečných vod bez doprovodu a navíc těhotná. A to si vždy o sobě myslel, že je šílený. Ale ne, tady velectěná dáma si zřejmě myslela, že je stále pasačkou krav a rozhodla se na Šemíkovi vyrazit na Zimohrad, přes ten nejhorší les, kde se nalézalo nejvíce vlků. Zřejmě toho o Severu příliš nevěděla. Proč jel on zrovna tímto směrem? No, byla to kratší cesta a on ... vytratil prst. Měl prokousnutou ruku, nažvejkané rameno a ztratil prst. Hmm, bez těch věcí se obejde. Teď se musel jen smát tomu, jak si stále myslela, že to dítě zachrání. Poslední dobou viděl až moc dětí umírat. Ale že by ho to trápilo? Kdeže! Spíš ho mrzelo, že je nemohl provázet na onen břeh zrovna on. Vskutku taková ohromná smůla!
Uháněl s větrem o závod, přeci jen se mu začalo zamlžovat vidění. Zřejmě ty rány byly horší než si uvědomoval. Mistr mu pověděl, že má zvláštní nemoc, při které necítí jakoukoliv bolest. Nechápal, proč tomu říká nemoc, není to snad výhoda? No, když umíráte, zřejmě byste o tom měli vědět.
Hodí očkem po ručce, která se ho pár minut držela než opadla. Snad mu nesletí z koně, přeci jen kvůli vlastnímu životu se nebude vracet ke kopě odpadků. Nikdo by nevěděl, co se událo s Aerynn Ryswell, manžel by jí oplakal a našel si jinou, která by nebyla tak hloupá a stupidní, aby se sama motala po lese, navíc těhotná. Kupodivu vlci byli zuřiví i na ní, zřejmě postrádali mateřské instinkty jako ona.
Zimohrad vyjel zpoza kopce jako spásný maják. Slyšel Maud a Saru výt. Vítali ho zpět a upozorňovali ostatní, že je jejich pán tak trošku raněn. Věrné bestie.
Mistr Zimohradu si od něj převzal Aerynn a jeho odvedl nějaký mladší. Samozřejmě že nevěděl, kdo je. Tu mu musel povědět Damon, Tanči pro mě. To se k němu hned začal chovat přívětivěji. Ošetřily mu rány a nabídly makové mléko, které velice slušně odmítl. Nic necítil, proč utlumovat zbytek?
Pár hodin si odpočal v pokoji, který mu darovali jménem lorda Robba. Ten nanicovatý fracek jistě ani nevěděl, že se tam někdo takový nalézá. Na tom nezáleželo. On mínil navštívit svou starou známou.
Vylezl na chodbu a od jedné ze služebných se zeptala na svou lady Ryswell. Ta jej dovedla k pokoji a upozornila jej, aby jí příliš nerozrušoval. Ale kdeže? On? On jí jen dá o co přišla.
Potichu otevřel dveře, vlezl do místnosti jako pára a zase je za sebou zavřel. Se soucitným úsměvem se postavil k nohám postele.
"Má drahá, jak moc mě to mrzí. Vědět, že pod srdcem chováte dítě, tak bych se vrhl mezi vás a všechny vlky, kteří by se po vás chtěli vrhnout," pomalu se přesune na levou stranu, čím dál blíž k Aerynn. Usadí se na postel a vrchní částí dlaně jí přejede po tváři. Byla to ta s chybějícím prstem, který bude jednou velmi postrádat. Sehnul se a obdařil jí ledovým polibkem na čelo. O pár centimetrů se oddálil, aby se jí zahleděl do očí. Do těch nádherně smutných očí, co jej tak těšily.
"Nemusíš mít obavy, daruji ti to, o co jsi přišla," vytáhne ze zadní strany košile hedvábný šál a s ním jí ucpe ústní otvor. Ať by se bránila sebevíce, byla zesláblá, přepral by jí i kripl. Rána na zápěstí se mu otevřela a na Aeino roucho dopadlo několik kapek krve. Spolu s krví na ní dopadl i Ramsay.
"Mohu za vaší ztrátu a tak jsem povinen vám jí nahradit," zašeptá jí do tváře než si rozváže kalhoty a bez jakékoliv něžnosti do ní hrubě vnikne.

Pocity, emoce a svoboda... Robb nikdy nepoznal nic tak... silného, jako bylo tohle spojení. Zasáhlo ho to, tvrdý úder, jež mu projasnil smysly a probral jeho divokost. Spalován vášní, která ukájela jeho touhu... Nádechy, steny a téměř zvířecí zvuky, jako hudba jejich slasti. Jako by se z jejich těl mělo stát jedno... jejich těla, jedno na druhém. Bral si ji tvrdě a něžně zároveň, jako by oba ty pojmy spojil v jedno... Jeho polibky byly dravé a milující jako by jí s nimi věnoval veškerou lásku, kterou měl. Byla jeho, protože to tak chtěl, ale i proto, že to chtěla ona.

S každým přírazem ze sebe vyrazil vrčivý sten, jímž doprovázel její vlastní slastné výkřiky... Byla tak krásná a divoká, ukládal si do paměti každý její rys, každý její dotyk a každý okamžik téhle chvíle... Protože právě teď tu byli jen oni dva... dokazujíc bohům svou čistou lásku, ano... tohle byl cit jež neovlivnil nikdo jiný, krom jich dvou... Oddali se jeden druhému... tak jako by to mělo být navždy, jako by jeden druhého už nikdy neměl opustit. Ona zanechávala na jeho těle stopy po svých nehtech, zatímco si ji Robb označkoval svými zuby... Téměř jako by se oba snažili dát všem vědět, že nejsou jiným k mání.... že ona patří jemu a on jí. Byly to zvířecí pudy, čemu se oddávali, ale i lidské city, jímž podlehli... Opravdu připomínali zvířata, dvě šelmy... které neznaly stud. Poloha střídala polohu, čas přestal plynout a oni zapomněli i na všudypřítomnou zimu a mráz. Vášeň je zahřívala i potom co se přesunuli mimo horoucí jezírko, na Robbův plášť mezi kořeny Čarostromu. Radka obkročmo seděla Mladému vlkovi na klíně, zatímco on v posledních chvílích líbal její ústa, vzdychajíc jí do rtů. Odtáhl se od ní, aby ze sebe vydal poslední táhlý sten, když jeho tělo zaplavila poslední vlna slasti, se kterou se do ní udělal. Zorničky se mu rozšířily rozkoší, ale díval se jí do očí... do těch nádherných očí, barvy pomněnek. Z jejich horkých těl stoupala pára, oba byli zpocení a udýchaní, ale ani jednomu to zřejmě nevadilo... tedy Robbovi rozhodně ne. Cítil se šťastný a doufal, že ani Radka ničeho nelituje, což mu objasnila svým krásným úsměvem, který něžně oplatil. V očích mu šťastně zajiskřilo, ačkoli nechápal tu ostýchavost, které si u ní všiml. Stále na něm seděla a on byl v ní, obklopovala ho její horkost... líbilo se mu to.

Robb se úplně položil na zem a ryšavá dívka si svým horkým drobným tělíčkem lehla na to jeho, oproti ní obrovské. Její nahá kůže jej hřála a bujná hříva ryšavých vlasů šimrala na hrudi, když si na ni položila svou hlavičku. Objal ji svalnatými pažemi a přitiskl ji tak ještě o něco více k sobě. Srdce mu stále divoce bušilo, tak hlasitě, že to musela až moc dobře slyšet. Bylo mu dobře, cítil na okamžik v duši naprostý klid... jako by neexistovaly žádné trable, které ho tížily. Tolik si přál, aby to tak zůstalo a tahle chvíle trvala věčně... Leželi tak hodnou chvíli, v naprostém tichu, beze slov, užívajíc si blízkost jeden druhého. Věděl, že nikdy na nic z toho, co se tady stalo nezapomene... že nezapomena na ni... nemohl.

To ticho přerušil až její tichý pobavený smích... byl lehoučký jako vítr a pohladil jej po duši. Pozvedl k ní oči s jemným úsměvem na rtech, čekajíc zdali něco řekne, když k němu natočila svou půvabnou tvářičku a zahleděla se mu do očí. Robb jí pohled oplácel zatímco jí ze rtů klouzala slova. Ta slova jej zaskočila a překvapila,.. mile překvapila. Možná jej to potěšilo více, nežli by byl kdy čekal. Koutky úst se mu roztáhly ve šťastném zamilovaném úsměvu. "Nechci od tebe odejít, chci aby jsi zůstala navždy jen moje.... také tě miluji." Zašeptá v odpověď zhrublým hlasem aniž by s ní přerušil oční kontakt, načež se natáhne k jejím rtům, aby ji vášnivě políbil. Tušil, že nemají budoucnost, ale takhle to prostě teď cítil... a věřil, byl si jistý, že poprvé v životě poznal, jak chutná láska.

Kdy se jí do úst dostalo makové mléko? Vůbec si neuvědomila, že jí mistr přiložil ke rtům pohár s bílou tekutinou. Chutnala mdle, ale Aerynn ji přesto poslušně polykala. Nepotřebovala další bolest, ať už niterní či tělesnou. Potřebovala si nechat zamlžit zdravý úsudek, aby od toho unikla. Měla na to nárok, nikdy předtím od ničeho neutekla. Vždycky pokorně přijala to, co jí bohové přinesli, i když to znamenalo jenom trápení. Tentokrát to ale neunesla. Se zraněními by se vypořádala, zahojila by se. Kdyby se jí děti ptaly, kde přišla k jizvám, mohla by jim vyprávět… Jenomže své dítě ztratila. Zachovala se nejhůře, jak mohla a to jenom proto, že chtěla mít v něčem navrch. Byla hloupá. Měla si všechno pečlivěji promyslet, nechat bastarda bastardem a neotálet. Mistr jí ošetřoval kousance a jako by ta bolest nestačila, musela se lady trápit i černými myšlenkami. Vina a svědomí jí uvnitř rozežíraly úplně stejně, jako hladoví vlci. Makové mléko začalo působit až po chvíli, donutilo Aerynn zavřít oči. Cítila se tak unavená, tak slabá. Ale nesnažila se s tím bojovat, uvítala mlžnou temnotu, co se jí drala před oči. I kdyby to nevydržela a namísto spánku jen umřela…. Nezáleželo na tom. Ne teď.
Bohové stejně rozhodli jinak, seslali jí velice zvláštní sen. Nebo to sen nebyl a jenom se jí před očima ukázala minulost? Ano, nejspíš to tak bylo a ona si novu prožila den, kdy se dostala do spárů Joraha Mormonta, tvrdého, leč zoufalého muže. Do vlasů jí padal bílý sníh, co zametal stopy po ní a ostatních. Pamatovala si, jak se dostala do Zálivu otrokářů, jak se jí nelíbilo horko a surovci mířící do bojových jam. Dokonce si vybavila obličej pána, který si jí koupil, jako by snad byla pouhým kusem dobytka na trhu. Měl zlý výraz a ještě horší pohled. Nejdřív ji nutil pouze do podřadných prací, které otrokům náležely. Kdyby zůstalo jenom u toho, dívka by byla šťastná. Jenomže jemu to nestačilo a udělal si z ní hračku do postele. Neudělal to jednou nebo dvakrát.. dělal to tak dlouho, dokud…. Zprudka se nadechla a otevřela oči. Srdce jí bušilo jako splašené a po zádech jí přebíhal mráz. Zpozorovala, že v komnatě není sama, ale dělalo jí velké potíže zaostřit zrak. Kolem ní panovalo šero a makové mléko odvedlo velice dobrou službu. Celým tělem se jí nesla vlna tuposti, až to vypadalo, že ruce a nohy ani nejsou její. V hlavě měla jen zmatek a tak zkusila oslovit prvního člověka, který jí přišel na mysl.
„Elyasi?“ Hlas měla ochraptělý a v ústech cítila sucho. Nebylo pochyb o tom, že musela být mimo víc, než jenom krátkou chvíli. Několikrát zamrkala, aby viděla, kdo za ní přišel. Kdyby to byl její manžel, už by se ozval, jistě by měl starost. Namísto toho panovalo ticho, i když jenom chvilku. Přerušil ho hlas, který slyšela nedávno, skoro jako poslední. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že patří bastardovi z Hrůzova. Nelíbilo se jí, že za ní přišel, ačkoliv by mu nejspíš měla poděkovat, že jí zachránil život. Jenže Ramsay se k ní kradl jako šelma a stejně tak ji pozoroval. Bez jejího svolení si k ní sedl a co hůř, sáhl na ni. Lady z toho neměla vůbec dobrý pocit, nevěděla, co se bastardovi honí v hlavě, ale co bylo nejhorší – byli sami. Kdyby našla sílu, začala by křičet o pomoc, bohužel se zmohla jenom na to, aby se na něj podívala.
„Jdi pryč… Co tady vůbec děláš… nemáš tu co pohledávat…“ vydechla vyčerpaně. Suché rty se jí lepily k sobě, obklopovala jí horkost, ale přesto jí na pažích naskočila husí kůže, když se jí dotknul. Ramsayho ruka byla ledová, stejně jako jeho oči. Zase ty oči. Neříkaly nic dobrého a zveličovaly význam jeho slov. Aerynn se pokusila zpod jeho doteku uhnout, ale její snaha přišla vpodstatě vniveč, téměř tělem nepohnula. Snažila se, ale nestačilo to. Na okamžik tedy zavřela oči, jako by snad mohl Boltonův bastard zmizet. Žel bohu nezmizel, jen jeho výraz ukazoval ještě víc zkaženosti. Lady už nebyla jenom bezbranná, byla mu vydána na milost a nemilost. Nejraději by začala křičet, co by jí plíce stačily, ale než se nadechla, Ramsay jí do úst surově nacpal kus látky. Lady se tak nezmohla na víc, než jenom na vyděšené sledování toho, co následovalo. Na okamžik naprosto ztuhla, dokonce se ani nenadechla. S hrůzou se dívala na to, jak z Ramsayho boků padá kus oblečení odhalující tak jeho mužství. V tu chvíli v sobě našla kousek síly a okamžitě jej upotřebila. Chystala se zvednout a utéct, ale bastard byl rychlejší. Provedl výpad proti jejím bokům a vzal si ji tak, jako ani otrokář ne. Všechna bolest, kterou předtím utlumilo makové mléko, se vrátila. Z Aerynnina hrdla se dral na svět výkřik, ven se ovšem nedostal. Zadusila ho látka, kterou měla stále v puse. Lady nemarnila čas jejím odstraňováním a namísto toho se pokusila ze sebe shodit zvrhlého tyrana. Nemohla se s ním měřit, jejich zranění byla sice podobná, ale bastard měl přesto navrch. Ani s ním nepohnula. Nemínila se však jen tak snadno vzdát a bránila se jako lvice. Doslova, protože její prsty přejely po bastardově tváři a zanechaly na nich krvavé rýhy po nehtech. Shodit ho ze sebe nedokázala, tak se mu pokusila vyškrábat oči.

Jak jej vlastně napadla tak bláznivá věc, že by ani sebevětší šílenec nebyl schopen něčeho tak ukrutného pod střechou strážce Severu? Prostě, on se nepočítal mezi obyčejné šílence s obyčejnými plány. Nikdy nedbal na to, že jeho akce mohou mít opačnou reakci. Nezvažoval budoucí důsledky. Byly nicotné oproti tomu momentu čiré eufórie. Jednou tak či ona zemře. Bylo mu předpovězeno, že ztratí poslední znaky své příčetnosti, zatímco jeho drahá nekrevní polovička si ho uchová, jen pokud on učiní tu nemalou oběť. Pro něj to žádná oběť nebyla. Zato svoboda ano. Nikdy si nepřipadal jako příčetná osoba, nikdy si nepřipadal normální. Jeho myšlenky i činy se normálu vždy vyhýbaly velkým obloukem. Otec to viděl, přesto se to rozhodl ignorovat do dne, kdy mu pořídil Smraďocha. Jenže ten mu na příčetnosti nepřidal. Byl to jeho první bastardský přítel. A záliby Ramsayeho se mu velmi zalíbily. Dokonce ho i několik věcí naučil, což zaručeně nečekal. Škoda, že umřel ... velice zvláštním způsobem po pádu z okna z Ramonina pokoje. Ano, velice nápadné, drahá sestřičko, pomyslel si.
A tak nebylo divu, že ani neváhal, když se mu do hlavičky vtěsnala ta myšlenka. Byl již večer a stráží nebylo tolik, že by se nezvládl dostat do pokoje Ae.
Ušklíbl se, když zaslechl to jméno. Elyas. Její romantický princ z bájí, jehož syna mu velice nepěkně zahubila svou hloupostí, kdy se zcela egoisticky vypravila do lesa. Sama, bez ochrany. Do míst, kde se nalézá nejvíc divoké zvěře. Zatleskal by jí, kdyby jej nezačala vyhazovat. Ale Boltonovská tvrdohlavost byla více než láska k rozkazům od bídně znavených žen.
Na její slova jí nic nepověděl. Stačilo to, co jí řekl poté. Musel jí přeci jen vrátit to, o co přišla. Nezáleželo mu na tom, zda je to možné. Přeci jen se říkalo, že za zkoušku nikdy nic nedá. Aspoň on ne, co se bude dít s Aerynn, to je na Starých bozích, kteří jistě jeho dobrosrdečnost pozorovali z Božího háje. Též jako Robb Stark žil v blažené nevědomosti o činech dětí svých vazalů. Měl by přestat snít, Sever je krutý a lidi v něm též.
Její chabé pokusy o shození, ho jen potěšeně rozesmáli. Kdo by se zajímal o nějaký smích? Přeci jen radost byla na Zimohradu často vídanou události. Aspoň do jistých nešťastných okamžiků.
Když se její nádherné nehtíčky zaryly do Ramsayeho tváře, vyrvaly kusy kůže i s masem, ani nemohla tušit, jak jej to nabudí. Sice necítil bolest, ale svým způsobem ho to podivným zapříčiněním více vzrušovalo.
"Ty víš, jak na mě drahá," zaševelí jí do ouška než jej skousne, téměř se z ní vysune a prudce do ní zajede. Jakákoliv jemnost je mu cizí. I kdyby měl zničit postel, bude se do ní rvát jako divá šelma a trhat jí na kusy. Během přírazů jí pevně chytil za stehno a vytvořil jí nemalou modřinu. Proč jí nezanechat vícero dárečků. Jakmile do ní vypustil své horké sazeničky, slezl z ní a zašněroval si kalhoty.
"Nemusíš mi děkovat, má lady. Byl to dar a snad ti přinese jen to nejlepší," s rozšklebeným úsměvem se k ní skloní a dá jí poslední políbení na rty. Naposled se jí zpříma zahledí do očí, do těch zlomených a zničených očí než jí opustí a vydá se ke svým čubám, kde míní zůstat zbytek noci. Mohl by uspořádat lov. Uprostřed noci je to největší sranda!

Těch několik dní, které byl Stannis ochoten přečkat v bezpečí Dračího kamene uteklo až nemilosrdně rychle. Malá lady si každý den přála, aby její otec změnil názor a s cestou ještě vyčkal. Bála se o jeho zdraví, přestože se zdálo, že se jeho raněná noha hojí poměrně dobře. Nemusela se ptát mistra Cressena, aby věděla, že by jeho zranění potřebovalo ještě nějaký čas na to, aby se plně zacelilo. Ale copak by něco tak malicherného pána Dračího kamene přesvědčilo, aby zůstal v posteli? Stannis Baratheon měl své priority a povinnosti, kterých by se pravděpodobně nevzdal ani na smrtelném loži. Jak s ním potom mohla hnout dcera? Názory dítěte ho nezajímali, přestože všichni, kdo Shireen opravdu znali, věděli, že je na svůj věk velice moudrá. Viděla to, co její otec odmítal, všímala si toho, co záměrně přehlížel, protože to stálo v jeho cestě za úspěchem. Malá lady mohla prosit, jakkoliv argumentovat… ale její snaha by stejně přišla nazmar. Vždyť se Stannisovým odhodláním nepohnul ani jeho nejloajálnější a nejmoudřejší rádce, jakého si mohl vybrat. Co jí tedy zbývalo? Jen zůstat posmutněle tichá.
Vždycky bývala taková a teď se k tomu vrátila. Jediné, co se změnilo, byly její myšlenky. Trápil ji Cedric – ať si nad ním lámala jakkoliv hlavu, stále nedokázala pochopit, proč je tak zradil. Ano, Stannis na něj nebyl nejhodnější, ale nezkřivil mu ani vlásek na hlavě. Jen ho varoval. Slovně, bez činů… na rozdíl od královniných mužů. Lupem nedotčená tvář se Shireen postupně hojila, ze zelenomodré se stávala zelenožlutá, až modřina téměř vymizela, ale vzpomínky na tělesnou bolest, kterou jí lord v černém způsobil… Ty zůstávaly. Pokaždé, když si na to vzpomněla, snažila se opakovat si slova rodu Baratheonů. Naše je zuřivost. Její otec by se nikdy zastrašit nenechal, zůstával silný, ať se dělo cokoliv. Sice téměř postrádal rodičovský cit, ale přesto ho obdivovala. V jejích očích byl dokonalý, na rozdíl od Lady Selyse… Shireen si na její nezájem zvykla…. Vlastně za něj byla raději, než když ji propalovala pohledem. Teď se tomu vyhnula jen díky Stannisově volbě odjet na sever. Selyse se plně ponořila do příprav na cestu a na svou dceru neplýtvala silami.
Jediný pohled, který jí během těch dnů věnovala, byl v den, kdy je měla jedna z galér odvézt na Zimohrad. Shireen se neptala na podrobnosti, věděla jen velice zhruba, jak bude jejich cesta probíhat. Z větší části je čekal pobyt na lodi, zbytek měli urazit s koňmi a kolovým domem. Malá lady si byla jistá, že kdyby vyrazil jen její otec se serem Davosem, použili by jenom koně. Všechno na kolech znamenalo zdržení a to i přes pohodlí, které se nabízelo. Stannis tak mohl alespoň částečně dohnat to, co zanedbal na Dračím kameni. Jenže Zimohrad byl pořád spoustu dní před nimi a tak se musela Shireen nějak zabavit. S těžkým srdcem přemýšlela o tom, že její blázen zůstal v hlavním městě… buď se ani nedostal na loď, anebo se utopil, stejně jako několik Stannisových mužů při útoku na jejich lodě. Nechtěla myslet na to, co všechno ho mohlo ve lvích spárech potkat. Šlo jenom o slabomyslného hocha, nebyl by Lannisterům k ničemu. A přesto se o něj malá lady bála. Pořád tajně doufala, že se někde objeví, promočený, ustrašený, ale v pořádku. Jako to Starkovo děvče… kam asi směřovaly kroky nejmladší dcery lorda Eddarda? Pořádně se viděli jenom jednou. Zatím si Shireen nebyla jistá, jestli udělala správnou věc nebo nikoliv. Věděla, že po Arye začali pátrat muži lorda Baratheona, ale vždycky se vrátili s nepořízenou. Nikdo nechápal, jak je možné, že se jim ztratila dívka bez jakýchkoliv zkušeností a bojového umu. Lady Baratheon doufala, že se v pořádku dostala tam, kam chtěla a že ji nepotkala žádná zbytečná nepříjemnost.
Aryiny kroky mohly stejně tak dobře vést na sever, stejným směrem, jakým mířila menší flotila s jelení zástavou. Shireen byla překvapená, s jakou rychlostí se dny krátily, a s velkým překvapením sledovala první sněhové vločky, které jejich příjezd doprovázely. Nebyla na něco takového zvyklá, ale líbilo se jí to. Mrazivý vzduch jí vyhnal z hlavy všechny starosti, stejně jako impozantní hradby Zimohradu. Bylo to něco neobvyklého a Shireen z toho byla svým způsobem nadšená. Rozhlížela se po zasněženém okolí a v myšlenkách držela jen to, co jí otec slíbil. Na severu byl vhodný terén pro to, aby se začala učit jezdit na koni. Všechno bylo až moc rovné, na rozdíl od Dračího kamene. Byla to příjemná změna, stejně jako lidé žijící v malém městečku kolem hradu. Dívali se na ně jako na úplně cizí a přesto na nich bylo cosi vřelého. Buď tak, anebo si to malá lady jenom nalhávala, protože se jí na Zimohradu tak líbilo. Jediné, co by oželela, byly zvídavé pohledy soustředěné na její obličej. Několik malých dětí se s křikem běželo schovat za rodiče, jako by snad byla dcera lorda Baratheona ďábelským stvořením. Potom je však čekaly brány hradu a s nimi spojený zvláštní klid. Uvnitř všichni věděli, jak se chovat. Pozdravili Stannise a jeho doprovod tak, jak se patřilo a hned se začaly starat o unavená zvířata. Shireen se zachumlala, aby k ní šlo co nejméně zimy a zvědavě pozorovala všechny, co se kolem ní mihli. Letmo se přitom podívala i na svého otce, aby zjistila, jak na tom je. Konečně stanul na půdě, po které tolik toužil. Lord z Dračího kamene se mohl sejít s lordem Zimohradu. Jenže co Shireen? Nebyla zapotřebí k žádným formalitám, ne dokud si to Stannis nebo Selyse nepřáli. Prozatím jí nic nebránilo v tom, aby se podívala, jak to vlastně na zimním hradě chodí.

Vdýchla jeho spotenú vôňu. Pomaly, hlboko, vychutnávajúc si ten pocit, ktorý prebehol po jej tele, z ktorého vystupovala teplá para. Obtrela sa líčkom o jeho hruď, o jeho tvár, o jeho krk. Obtrela sa hlavou všade, kde to len dokázala. Ako malé, maznavé mačiatko, ktoré si zároveň značkuje svoje teritórium. Privreté oči, nádherný okamih. Pritúlila sa k nemu viac. Jeho hrubý, vlčí plášť ich zahalil v okamihu, keď sa k nej pokúšal priplížiť mráz, aby sa zmocnil najprv jej tela, potom toho jeho. Ale takto bol prekabátený, oklamaný. Hoc bol plášť ťažký a hrubý, poskytovalo bezpečie. Akési útočisko pre dve osoby, ktoré si k sebe v túto čarovnú noc našli cestu. Mlčala. Hodnú chvíľu mlčala. Cítila ako sa jej do tváre nahrnie červeň, jej milovaný na svojej hrudi mohol cítiť, ako nahlas a silno búši jej malé srdiečko. Usmiala sa naňho. Šťastne, nevinne. Napriek tým všetkým hrôzam, ktorými si musela v tak mladom veku prejsť; a napriek tomu, že si myslela: ju už láska zo strany muža nikdy nenájde, predsa sa tak stalo. Na svätom mieste, pred zrakmi bohov.
Ich myšlienky sa znova stratili v bozkoch, ktoré boli hoc divoké, nespútané ako sever, no boli tak vášnivé a horúce, že by dokázali roztopiť samotný Múr. Strácala sa v hre, ktorú viedli so svojimi jazykmi, občas okúsila zubami jeho pery, inokedy zas on tie jej. Teraz už neboli ako vypustené zvieratá do divočiny. Boli ako dvaja mladý ľudia, ktorý aj keď si možno uvedomujú, že ich láska nemá žiadnu budúcnosť, nestarajú sa o to. Pre nich existuje len tento okamih, len tieto pocity. Všetko ostatné prestalo existovať. Počas bozkov prešla nežne prstami po jeho tvári, skúmala jeho črty, na brušku prstov ju pošteklila jeho brada. Pousmiala sa. Odtiahla od jeho svoju hlavu, chvíľu sa mu dívala do očí. Mala šibalský, ale šťastný pohľad. Vždy sa tak pozerala na svet. Tým nevinným výrazom, ale divokými očami. Človek nikdy nemohol tušiť, čo práve spraví, alebo povie. Pozdvihla hlavu na Čarostrom. Z neho skĺzla pohľadom na listy, akoby sa zrazu chcela kochať prírodou vôkol seba. Vyzerala zamyslene. Ruku na jeho hrudi stiahla tak, aby sa mohla lepšie oprieť, ale Robba predsa len nikde netlačila. Bola tak malá a ľahká, akoby na ňom vôbec nebola.
Strhla pohľad z červených listov, pozrela naňho.
- Vezmime sa - vykĺzlo náhle z jej pier - vezmime sa pred očami tvojich bohov a tak budeme navždy spolu. Vždy budeme patriť jeden druhému a bude jedno, kde ten druhý bude. Ja viem že sa nemôžeme vziať v skutočnosti, tak ako sa na lorda a jeho snúbenicu patrí. Ja viem že budeš musieť odísť do vojny a tá prináša svoje rozhodnutia. Viem že sa budeš musieť niekedy oženiť s nejakou lady, ktorá má armádu a všetko. Ale vezmime sa našimi srdciami. Sľúbme si to pred bohmi. Nech nás život zavedie kamkoľvek, akokoľvek ďaleko od toho druhého, ale tu... - položila svoju dlaň na jeho srdce. Cítila ako mu búši v hrudi - ... tu budeme navždy svoji. A nikto nám tú lásku nevezme. Nezničí.

Chcete nějakou domácí práci udělat pořádně? Rozhodně ji nedávejte na starost Garrethovi. Marně se ho pokoušeli jako sluhu naučit něco víc, než jen práci u koní a psů. Každá snaha, byla odsouzena k záhubě. Pokud měl stlát postele, bylo to, jakoby se někdo pokoušel stlát kopyty. Deky a kožešiny pomuchlané, jakoby se v nich vyválelo prase. Pokud nesl jídlo na stůl, pravidelně uždiboval a nebylo výjimkou, kdy nesl mísu koláčů a donesl jich sotva tucet. Garry jak se dostal k jídlu, byl jako žíravina. Měl mlsný jazýček a věčně prázdné břicho. Obhajoval se slovy, že je chlapec ve vývinu a jíst musí. Navíc, k takovým dobrotám, jako se nosila Starkům, se nedostal každý den. To pak v jeho očích byly znát jiskřičky radosti. Stejný proces se ale opakoval, pokud měl ze stolu jídlo uklidit. Protože slovo „uklidit“ pro Garryho automaticky znamenalo sníst. Cokoliv co zbylo, skončilo v Garryho bříšku. Snad ani drobeček by na stole nenechal, a pokud narazil i na víno, to byl teprve ten pravý zázrak. Nejednou se dostal s ostatními kluky k vínu. Pak se plácali po Zimohradě pomalu celý den. Všichni odpřísáhli, že již nikdy nebudou pít. Ale jakmile byla další příležitost se napít, jejich slova byla jaksi zapomenuta.

Dnes byl ale Garreth poměrně hodný. Dobře se najedl a mohl si pracovat ve stájích i psinci svým tempem. Prvně vzal stáje. Vyvedl koně, vykydal boxi, nanosil čistou slámu, nachystal koním seno i čerstvou vodu. Zabralo to celé dopoledne. Nikdo ho ale nehonil. Pracoval si jak chtěl a hlavně, nikdo mu nekecal do toho, jak má co dělat a co všechno dělá špatně. Jen co měl hotové stáje, pustil se do péče o psy. S těmi to bylo trochu složitější. Museli dostat nažrat, uklidit kotce, přinést čerstvou vodu a kolikrát po něm psy skákali radostí, div ho nepovalil na zem. Jistě si všichni dokážete, jak náramně musel mladý chlapec vonět, když celý den trávil mezi psy nebo u koní. Nosánek nejednoho urozeného človíčka by se jistě nelibě zkřivil. A právě v tu chvíli přišla Garryho noční můra. Měl se na Zimohrad dostavit host. Stannis Baratheon. Garrymu bylo vlastně docela jedno, kdo to je. Ať se nazývá králem, nebo třeba i královnou. Jemu jako chudému bylo fuk, kdo je u vedení. Hlavně pokud se bude mít dobře. Nejlepším pánem byl stejně Eddard Stark. A kde je jemu konec? Prý je v celách v Králově Přístavišti. Ale kdo ví, zda už ho dávno nepopravili a nedrží sever v šachu. Ale zpátky k tématu. Vzhledem k tomu, že přijede na Zimohrad urozený pán musel se vykoupat. Sice bude stát úplně vzadu, ale někdo se usmyslel, že by jeho „vůně/pach“ nebyla příjemná. „Ne, nepotřebuji se koupat. Koupal jsem se před půl rokem. Mám ještě několik měsíců čas… až bude pršet.“ Bránil se, ale vykoupat se stejně nakonec šel. Že to byl ale udatný boj.

Znovu jsme u toho, že to bylo zcela zbytečné. Jakmile se objevil Stannis Baratheon se svými muži a dcerou, bylo to sice velké halo, ale o někom, jako je Garry nemohl mít urozený pán ani ponětí. Stál úplně vzadu a veškerou pozornost stejně dostala rodina Starků. A další podraz… on se musel vykoupat a že si Stannisova dcera přijede se špinavým obličejem, to už nikdo vůbec neřešil. Ach ti bohatí a jejich pravidla a výsady. Celé dostavení se rozprchlo. Garry si zase šel hledět své práce. Navrátil se do stájí, aby se postaral o unavené koně lorda Baratheona. Brzy si ale všiml, že se Stannisova dcera toulá po nádvoří. Vykoukl ven a chvilku si jí prohlížel. Pak se nadechl a spustil nahlas.

„Well a Northerner clad in kilt left a bar one evening fair
And one could tell by how he walked that he'd drunk more than his share
He fumbled round until he could no longer keep his feet
Then he stumbled off into the grass to sleep beside the street
Ring ding diddle diddle I de oh ring di diddly I oh
He stumbled off into the grass to sleep beside the street.“

Zpíval si vesele a nahlas, doufal, že tak přitáhne pozornost dívky. Byla zvláštní a on měl povídavou. „Zpíváte, mylady?“ zeptal se a podepřel si hlavu dlaněmi.

Tak takhle to vypadá, když se jeden z jižanských lordů vydá na sever? Nejdřív byla Shireen striktně proti tomu, aby ji bral sebou. Nesouhlasila nahlas, ale ani se netěšila. Po všem, co zažila v hlavním městě, v ní zůstala malá dušička, která se začala bát cestovat. Navíc Zimohrad ležel daleko od Dračího kamene, mnohem dál než Královo přístaviště. Nemohla se zabavit se Strakošem, a že jí průpovídky nerozumného chlapce chyběly. Někdy z něj měla malá lady strach, ale teď by dala cokoliv za to, aby jeho „Achich ouvej, já jsem to říkal…. Strakoš věděl, že to tak je, achich ouvej,“ znovu slyšela. Jen Sedm vědělo, co se s bláznem stalo a tak se musela dívenka spolehnout jen na společnost věrných knih. Téměř všechny je už znala nazpaměť, ale ráda se k nim vracela. Nechávala se unášet vlastní představivostí. Jednou se dostala k ohromným drakům chrlícím oheň, jindy navštívila některé ze Svobodných měst. Teď však mohla všechny příběhy odložit.
Sever měl nádhernou krajinu, i když na její vkus snad příliš rovnou. Celý svůj život strávila v kopcích bouřlivých krajů, měla výhled na moře a v noci se jeho zvuky nechala konejšit. Zimohrad ležel od vody daleko, ale měl kolem lesy. Shireen četla o všech zvířatech, které by v nich mohla potkat, přestože by to nejspíš nebylo úplně nejšťastnější shledání. Chladné končiny byly domovem pro vlky, medvědy a stínokočky. Nikdy ani jedno z těchto zvířat neviděla a skoro si nedokázala představit, jaké by to mohlo být. Určitě nebezpečné, ale jinak..? Dozajista by se nechala unášet jejich krásou, ale teď její myšlenky patřily něčemu stejně tak novému a pro ní nevídanému. Studeným vzduchem poletovaly sněhové vločky a Shireen je zvědavě pozorovala. Rozevřela dlaň v rukavici a dívala se na různé tvary, které se na tmavém podkladu objevovaly. Některé jí připomínaly květiny, každá z nich byla jiná. Svým způsobem jí to fascinovalo, i když šlo o něco tak obyčejného, jako sníh. Pro ní to byla věc, se kterou se ještě nesetkala. Poznala spalující horko hlavního města, zažila nepěkné lijáky. Ale tohle… Aniž by to tušila, na její tváři se objevil úsměv. Kolem ní někdo neustále vykřikoval povely, staral se o to, aby se hostům dostalo zaslouženého pohodlí. Malá lady ale hlasy ze své mysli vytěsnila a soustředila se jenom na bílou krásu. Vydržela by vločky pozorovat ještě o něco déle, ale něco k ní přece jenom dolehlo. Někdo si prozpěvoval. Malá lady odtrhla pohled od své dlaně a zvědavě se rozhlédla. Do oka jí padl chlapec s trochu pocuchanými vlasy, ze kterých mu trčela na několika místech sláma. Prozvěvování očividně vycházelo z jeho hrdla. Bylo milé vidět, že má někdo veselou náladu, ale i tak by se Stannisova dcera nejspíš vrátila k předchozí činnosti. Chlapec jí však překvapil a oslovil ji.
„Jenom někdy. Na Dračím kameni není moc příležitostí k radostným písním.“ Ne, že by Shireen nerada zpívala, ale dělala to jen tehdy, pokud měla jistotu, že jí nikdo neslyší. Lordu Baratheonovi bylo jedno, co jeho dcera dělá nebo ne, ale jeho manželce už nikoli. Vždy se na ni mračila a jen Shireen připomněla, že je na světě naprosto zbytečná. „Co tohle bylo za píseň? Nikdy předtím jsem ji neslyšela. Někteří otcovi muži rádi zpívají o Panně a medvědovi, několik z nich dokonce zvládli zazpívat i Dornovu manželku. Ale tohle ne.“ Nechala vločky vločkami a přistoupila blíž ke chlapci. Z předešlé vzdálenosti to neviděla, teď si však všimla, že má na nose šmouhu. Taky z něj cítila lehký pach zvířat a něco, co jej překrývalo. Nebo spíše něco, co se snažilo ho překrýt. Ale obličej měl veselý, měl nádherné oči plné živých jiskřiček.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho jemným tónem. Dávala si pozor, i když věděla, že by si proti ní nic netroufl. Šlo jen o chlapce, ne o muže z lannisterských řad. Při vzpomínce na lorda v královniných službách jí po zádech přejel mráz a donutil jí se zachvět. Na první pohled to nebylo nic zvláštního, koneckonců Zimohrad obklopoval štiplavý mrazivý vzduch a neposkvrněná strana Shireeniny tváře se díky němu červenala jako jablíčko. Možná se měla vydat do tepla, přeci jen nebyla na podobné počasí zvyklá. Proto přistoupila k chlapci, a lehce se na něj pousmála. „Pracuješ ve stájích?“ ujistila se a nahlédla za něj. Slyšela frkání ustájených koní. Zvědavě ušla ještě pár kroků, takže se ocitla vedle něho. „Otec mi slíbil, že mě tu naučí na nich jezdit. Na Dračím kameni pro to není nejpříhodnější prostředí. Všude kolem jsou kopce ,skály anebo moře.“ Sama netušila, proč mu to řekla. Vždyť obyčejného pacholka nemohlo nic takového zajímat. Sám určitě dovedl na koni jezdit mistrně, přestože nebyl nijak.. velký. Ale pokud se o zvířata staral, jistě mu to nedělalo potíže. Nebylo to pravidlem, ale malé lady to přišlo logické. Na víc se ho už ale nezeptala, jenom se kolem sebe rozhlédla a začala třít dlaně o sebe. Zima do ní začala zakusovat své ostré zuby a tak se snažila trochu se zahřát. Chlapec byl zvyklý a pokud doopravdy strávil většinu času ve stájích, obklopovalo ho teplo. Kdyby to nebylo neslušné, Shireen by na nic nečekala a taky by odběhla někam, kde by na ní chlad nemohl. Namísto toho ale zůstala a poslouchala.

„Jaká škoda. Zpívat se má často a nahlas. I když vám někdo bude tvrdit, že zpíváte dlouho a zbytečně. Kouzlo je v tom, zpívat od srdce.“ Pronesl vesele. Garryho málo kdy něco trápilo. Byl svůj, strasti světa si snažil nepřipouštět a hnedle mu bylo lépe. Nějaké starost mohl hodit za hlavu. Co bylo, to bylo. Minulost se musí hodit za hlavu, nic na ní nezměníme. „To byla jen obyčejná severská.“ Pokrčil rameny. Raději zamlčel to, jak pokračuje a že se jí vlastně naučil v bordelu. To by se mylady jistě neposlouchalo dobře. „To je typická píseň, ale tady na severu je toho víc. Tedy hlavně mezi lidmi jako jsem já, zpíváme co nás napadne, co kde slyšíme.“ Pokrčil nad tím rameny a dívku si prohlížel. Zkoumal hlavně její obličej. Jestli jí bylo zírání nepříjemné? Za to nemohl. Pořád uvažoval nad tím, co má s druhou částí obličeje. Zda to je bahno nebo něco horšího. Ovšem takhle z blízka se to už nejevilo jako špína. "Stalo se vám něco?" natočil hlavu nastanu a pořád se sám snažil rozluštit onu nepěknou věc, která se jí táhla přes půlku obličeje. "Jste nemocná?"

Vesele si vyskočil nahoru. Usadil svou zadnici na místo, kde jindy odkládají sedla. Teatrálně se v sedě uklonil, jak to jen šlo, aby neupadl. „Garreth Cerwyn, mylady.“ Pronesl stejně důležitě, jako by se představoval Stark nebo jiná osoba se stejně důležitým jménem. „Vy jste lady Baratheon, že?“ zeptal se a přitom se podrbal ve vlasech. Zavadil přitom o kus slámy. Jen si ho vytáhl z vlasů a chvilku si ho překvapeně prohlížel. Nečekal, že se mu bordel do kadeří dostane tak rychle. Slámu zahodil kamsi za sebe a už se znovu vesele zubil. Všiml si onoho cuknutí. Přeměřil si jí pohledem a nakrčil obočí. „Je vám zima, mylady?“ závěr si mohl vyvodit ale i z červených tvářích. Červené tváře… jedné. Seskočil dolů a zadíval se za sebe. „Ano, pracuji. A taky v psinci.“ Zkřížil si ruce na hrudi. Levým ramenem se opřel o dřevěnou zeď stájí a poslouchal. „Mylady se zachtělo poníka?“ pobavilo ho to. Sám se na koních proháněl rád a často. I když nebyl žádný obr, ani neměl problém vyskočit na statného vraníka, či dobře stavěnou kobylu. Poníky dávno vynechal, ale takové křehké dívce a ke všemu malé, by asi nic jiného než ponyse nedoporučil.

Všiml si, jak urozené slečně je zima. Nebral si servítky. Byla dítě, jako je on. Čapl jí za ruku a už si jí vedl dovnitř stájí. Tam bylo od koní skutečně teplo. Docela jiné klima, než bylo venku. „ukážu vám, co tu máme.“ Vysvětlil a odtáhl jí asi do poloviny stáje, než jí pustil. „Tam vepředu jsou koně, co přijedou s lordy, a nebo nejsou naši. Ale tihle už jsou tu jen pro nás.“ Ukázal na boxy za sebou. „Většina je tedy teď venku, potřebují se protáhnout, proběhnout. Ale ukážu vám poníky, ty už jsou uvnitř. Prochladnou rychleji.“ Vysvětloval a došel k jednomu z pytlů. Vytáhl mrkev a jablíčko. Jablíčko vyhodil do vzduchu a znovu jej chytil, než ho nabídl mladé slečně. „Mají rádi odměnu.“ Dodal a vyrazil úplně dozadu. Tam byly asi čtyři boxy s poníky. Dva rezatí, jeden krémový a bělouš. „Ti rezatí jsou klisny. Sedmikráska a Codie.“ Došel k poníkům, kteří jak ho viděli, zařehtaly a vystrčily hlavu ven. „Vědí, že jim neseme něco dobrého. Zkusíte to?“ natočil se bokem k dívce. Rozlomil mrkev. Dlaň s jednou polovinou natáhl ke Codie, která mu mrkev sebrala v cukuletu. „Není se čeho bát. Jen natáhnete ruku, mylady, a Sedmikráska si od vás vezme jablko sama. Můžete si jí i pohladit.“

Jistě… Stannis Baratheon by nejspíš tvrdil hned od začátku písně, že je to zdlouhavé a zbytečné. Nikdy se nenechal oslnit krásou. Nezaradoval se z krásně vonící růže nebo spolehlivého koně. Vše bral prakticky a počítal s tím, že to využije. Tohle Shireen problesklo hlavou ve stejném okamžiku, kdy chlapec domluvil. Vypadal totiž jako naprostý opak jejího otce. Vlastně... vyzařovalo z něj všechno, na co nebyla zvyklá. Dobrá nálada, veselá melodie. Nestranil se jí, přestože by to od něj čekala. Ne kvůli její tváři, ale protože ji neznal. Nicméně ji to opravdu potěšilo. Dokonce tak, že na rtech vykouzlila další úsměv.
„Vidím, že zpíváš rád a od srdce. Zazpíváš mi ještě nějakou?“ zeptala se ho trochu zvědavě. Měl krásný hlas a podle malé lady by byla jenom škoda, kdyby začal mlčet, i když to nevypadalo, že by něco podobného zvládnul. Choval se… výřečně a to spolu strávili zatím jenom krátkou chvilku. Shireen jen zamrzelo, že nevydržel u původního nadšení a namísto toho si ji začal prohlížet jako kus flákoty. Pomalu začínala nabývat dojmu, že se pro jednou zvídavému pohledu vyhne, ale bohužel. Neodvrátila se od něj, jenom si tiše povzdechla.
„Byla jsem. Je to už velice dávno, co jsem měla šedý lupus. Vyléčila jsem se, ale tohle už nezmizelo.“ Z milého úsměvu se stal posmutnělý. Zlobila se na něj? Ani by nemohla. Lidé se od ní drželi stranou jenom kvůli tomu, co viděli. A když zjistili, co za to doopravdy může, začali se jí doslova štítit. Pranic je nezajímalo, že se nemocí již nakazit nemůžou. Jemu přiznala vše bez mučení. Stejně by se na to nejspíš zeptal. Zatím u něj neviděla nic, co by se byť jen lehce podobalo nějakým zábranám. Zubil se na ni pocuchaný kluk s neukojitelnou zvědavostí. Možná byl tak moc zvědavý, že ho ani stopy po šedém lupu nemohly odradit.
„Ano. Moc mě těší.“ Na formality si nejspíš nepotrpěl, ale Shireen se jich držela. Nezáleželo na tom, že se jednalo o obyčejného obyvatele Zimohradu. Nejspíš to bylo trochu ukvapené, ale viděla v něm přítele. Zatím se ještě pořád držel u ní a nevypadalo to, že by chtěl vzdálenost mezi nimi nějak měnit. Vlastně se choval pořád stejně, trochu rozjařeně, ale vůbec ne uzavřeně anebo snad zhnuseně. U dívky si tím vysloužil pochvalu, kterou sice nahlas neřekla, ale rozhodně na ní myslela.
„Trochu..“ připustila a o trochu víc se zachumlala do svého pláště. Měla se obléct o něco tepleji, ale nepočítala s tím, že bude venku tak dlouho. Navíc jí takový chlad opravdu nic neříkal. Sychravo ano, ale sníh? Usazoval se jí ve vlasech a zůstával tam. Vzduch byl tak mrazivý, že ani neroztával, takže se Shireen na hlavě začínal dělat sněhový závoj. Když si to uvědomila, lehce potřásla hlavou, aby se ho zbavila. Vločky byly krásné, ale už jich bylo pro dnešek dost.
„Ne poníka. Otec mi slíbil, že se budu moct učit jezdit na koni. O poníkovi nepadlo ani slovo.“ Překvapeně na něj zamrkala. S otcem o tom podrobněji nemluvila, byla nadšená už jenom z té představy a také z toho, že jí to dovolil. Pro něj to byla dost možná jen obyčejná záležitost, upotřebitelná banalita. Ale malá lady v tom viděla víc. Vykládala si to tak, že jí otec doopravdy věří. Garreth jí tím pádem s poníkem zaskočil. I když to nebylo jediné, s čím přišel. Než se nadála, už stála v teple a v nose cítila šimravý pach zvířat. Nevadilo jí to, jenom si na to musela zvyknout. Nechala se od něj odvést kousek dál, jen si dávala pozor na to, aby nezakopla. Garreth v sobě měl až moc síly a Shireen si kvůli tomu musela hlídat nohy.
„Kdo by jí rád neměl…“ zamumlala si pro sebe. Najevo to nedávala, ale sdílela se svým průvodcem jisté nadšení. Na Dračím kameni bylo nepřípustné, aby se jen tak vydala do stájí. Pozorně poslouchala každé Garrethovo slovo a snažila si ho zapamatovat. Nemusela se otce ptát, aby pochopila, že se na Zimohradu nějakou dobu zdrží. Tady jí nikdo nehlídal tak důkladně jako na Dračím kameni, i lady Selyse měla jiné starosti, než neustále odsuzovat vlastní dceru. A když jí o tom Garreth tak pěkně povídal, proč by se sem později nevrátila…
Ze rtů se jí zničehonic vydral tichý smích, když na ně vykoukly hlavy poníků. Shireen to shledala zábavným a sledovala, jak si klisnička pochutnává na mrkvi. Podle ní vypadala mile, i ostatní poníci působili roztomilým dojmem. Jenže ještě nikdo po ní nikdy nechtěl, aby je krmila z ruky. Velice váhavě tak natáhla k druhému poníkovi ruku, ale když se Sedmikrásčina tlama přiblížila k její ruce, tak ucukla, lekla se. Poník se po ní podíval ublíženě a tak to zkusila znovu. Druhou ruku jí jemně položila na krk a pohladila jí po něm. Byl to krásný pocit, dokonce tak krásný, že znovu usmála. Zimohrad měl zjevně blahodárné účinky. Prozatím upokojil touhu lorda Baratheona po tom, co mu po právu patřilo a jeho dceři pomohl zaplašit černé myšlenky.

„A co byste vlastně chtěla slyšet, mylady?“ povytáhl obočí a sám vzpomínal, jaké písně ještě umí. „Ono, třeba takové lannisterské písně se sem bohužel vůbec nehodí.“ Pokrčil rameny. „Lidé tu raději zpívají jinačí.“ Poslechl si pak příběh o její nemoci. On o něčem takovém nikdy neslyšel. Ovšem musela to být velmi ošklivá nemoc. „Hlavně, že vyléčila.“ Pronesl nadlehčeně. Všiml si toho smutného úsměvu. Za to zrovna nebyl rád. Většina mužů se nezlobila nad tím, když se ptal na jejich jizvy, ale lady vypadala, že se jí to neposlouchalo pěkně. „Kde se taková nemoc vůbec bere?“ povytáhl obočí. „Ovšem.. pokud o tom nechcete mluvit, mylady tak nemusíme.“ Odmávl to raději. Možná bylo trochu necitelné se v tom nadále šťourat.

„A nejste na koně trochu malá, mylady? Chci říct, pokud jste ještě na koni nejezdila tak poník je lepší. Navíc, nepadáte z takové výšky, kdyby se něco nepovedlo a vy si měla natlouci. A také se vám na poníka bude lépe vyskakovat.“ Pustil se do vysvětlování. „Však já se taky učil na poníkovi.“ Dodal. Nebyl mezi nimi nijak velký výškový rozdíl. Přesto to mohlo vyznít, že si připadá daleko vyšší, než je ona.

Její smích zněl hezky, až se musel zasmát taky. Bylo to nakažlivé. Hladil jednoho poníka po lysince, přitom pořád věnoval pozornost mladé lady Baratheon. „Nebojte se.“ Pronesl, když tak cukla rukou. „Sedmikráska vám nic neudělá. Jen natáhnout ruku. Ona si už vezme sama co je potřeba. Určitě vám nepochroumá prsty nebo tak. Ona chce jen tu dobrotu.“ Poplácal poníka po krku a došel k Shireen blíž. „Sedmikráska je hodná, kdybyste měla na jedné z nich jezdit, doporučím vám asi ji. Je to takový dobráček.“ Pohladil jí také po krku. Poník držel, přitom pohodil hlavou a zařechtal. „Vidíte? Líbíte se jí. Když ji budete chodit krmit, brzy k vám přilne. Ale pozor, ona je taková.. no prodejná. Zamiluje si každého, kdo jí nakrmí. Je to takový náš nenažranec. Za jídlo by byla zajisté ochotná se chovat třeba i jako pes.“ Rozesmál se při té představě. „Jednou mě napadlo, přivázat mrkev na klacek, dát ho tak, aby na něj Sedmikráska viděla a jsem si jistý, že by za mrví běhala i bez pobízení.“ Vykresloval svou představu a přitom poníka hladil. Nebyla tlustá, ale jak byla zima a měla mnoho chlupů, působila mohutně. Bylo to velmi huňaté zvíře. Garry se jen pousmál a opřel o dveře boxu.
„Vlastně už mě jedna písnička napadla, mylady.“ Uculil se vítězně. Přitom se nadechl k dalšímu výstupu.

Twas on a Monday morning,
Right early in the year,
When Charlie came to our town
The Young Chevalier.

Charlie is my darling, my darling, my darling.
Charlie is my darling, the young Chevalier.
As he cam' marchin' up the street,
The pipes played loud and clear.
And a' the folk cam' rinnin' out
To meet the Chevalier.

Charlie is my darling, my darling, my darling.
Charlie is my darling, the young Chevalier.

„Jak jsem řekl, zpíváme tu hodně písniček. Nějakou bych vás klidně mohl naučit. Tedy, pokud mě váš otec nepožene. Někteří lordové jsou… no… přehnaně úzkostlivý.“ Odmávl to rukou.

Týden uběhl vskutku rychle. Veškeré záležitosti byly dojednány, přípravy dokončeny. Davos se vrátil se zprávami napůl dobrými a napůl špatnými. Žoldnéřům se za jejich práci muselo zaplatit předem. Žádné sliby je neohromily ani jim nedaly žádnou váhu. Co mohl očekávat? Bojovali na straně té, jež cinkala více. Nemusel by se o takové neolojální vojáky zajímat, když by sjednal spojenectví s Robbem Starkem. Kvůli tomu se přeplavil přes polovinu země, přejel na koni sněžnou pláň, aby stanul před Zimohradem s těmi, jež se rozhodli sloužit pravému králi a svou rodinou.
Plavba byla předlouhá, v noze mu to stále nebezpečně pulzovalo a bez hole se nemohl obejít. Musel jí sebou nosit jako znamení potupy. Ale bylo to jistá satisfakce. Musel jednat rychle a plán byl vymyšlen na koleni. Mohl být vděčný, že to přežil. A že dostal alespoň jedno Starkovo dítě z té pekelné výhně. Mohl být vděčný, kdyby mu to dítě nakonec neuteklo. Dostalo se z ostrova, aniž by i tom kdokoliv věděl či jí spatřil. Samí zrádci kolem něj! Mít jí v držení, smlouvání s mladým Starkem nebude tak těžké jako nyní. I kdyby byl jen zpoloviny jako jeho otec, jaký důvod by měl k důvěře jižanskému lordu? Prosté slovo, že mu jeho otec slíbil sever, mohlo být klamné, nemusel mu věřit. Sever netrpěl důvěrou vůči jihu od dob dávno minulých. Byli jako dvě nesourodé národy, jež žili vedle sebe, ale nikdy ne spolu. Robert se s Eddardem sblížil díky tomu, že společně vyrůstali u Jona Arryna. To svým způsobem spojilo sever a jih. Ale on se nikdy nebratříčkoval s nikým na severu, prakticky ani s nikým na jihu. Měl jen své důvěrné známé a poddané. Ničeho víc nebylo třeba.
Změna podnebí nebyla příjemná. Nechoval žádnou lásku k teplu, ale aklimatizace nebyla nijak lehká. Ne když se mu i po cestě vracely horečky. Alespoň se ujistil, že je jeho dceři již lépe a že se jí Selyse vyhýbá obloukem jako obvykle. Akorát toho jejího blázna nenašel. A to tomu obětoval čtyři hodiny jednoho z posledních dní, ale jako by se po něm země slehla. Nikdo netušil, zda nastoupil na loď či se vrátil do moře, jak jej kdysi dávno voda sebrala. Nyní se nejspíše tak nestalo. Na severu se nalézalo mnoho děti, zvláště na Zimohradu. Což znamenalo, že si zde může najít přátele, kteří jí nebodnou do zad jako ty Cerseiiny parchanti.
Nechal uvědomit o své přítomnosti nového lorda, hodlal jít rovnou k věci. Následující okolnosti se budou odvíjet od jejich rozhovoru. S mistrem, jež je přivítal, poslal Davose, aby mohl jednání svým způsobem popohnat. Nehodlal tu jen nečinně postávat či hledět do sněhu. Selyse se chopila hlavní úlohy k uložení jejich věcí i zajištění místností pro vojáky a pro ně samotné. Vzal si sebou desítku mužů, kterým důvěřoval. Zbytek nadále osidloval Dračí kámen a mnoho zrádců přebývalo v Bouřlivém konci, jež měl patřit po právu jemu.
Chvílu přešlapoval po nádvoří, kde ignoroval zvědavé pohledy, jež mohli mířit jemu samotnému stejně jako jeho noze. Nehodlal se stát kulhavým bláznem, nemínil jí dát ani minutku oddychu. Vrátí se do své původní formy. Nemínil nechat bojovat své vojáky za sebe, nebyl tento typ vůdce. Vždy byl v první řadě a nehodlal na tom nic měnit.
Rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, kam zmizela Shireen, ale nikde jí nespatřoval. Překulhal k nejbližšímu vojákovi, jež dle pokynů Selyse, hodlal přenést jejich osobní věci do jejich oddělených komnat přidělených mistrem Zimohradu.
"Neviděl jsi mou dceru?" zeptal se jej a baratheonský voják poukázal na stáj. Vzpomínal na to, co jí slíbil. Zřejmě hodlala jeho slib splnit i za něj.
Opustil vojáka a přešel z jedné strany nádvoří na druhé, kde se ozývalo jakési pění. Připomnělo mu to mladého Roberta, když popíjel po hospodách a vesele si k tomu prozpěvoval s nějakou poběhlicí na svém klíně. To mu na tvář přineslo nepříjemný škleb, který tam také zůstal. Jakoby kdy měl na tváři něco jiného. I přes jeho kulhání nebyl nijak hlučný, proplížil se do stáje, aby mohl okouknout mladého chlapce, který ukazoval Shireen, jak se krmí poník. Musel si připomínat, že každý je lepší, jak ta hnida Cedrik a zbytek jeho prašivého incestního rodu.
"Hej, ty!" zavolal na chlapce a postavil se kousek od nich i od podpory, která by ho mohla zbaběle zlákat. ..."Postarej se, ať se má dcera naučí jezdit na koni," poté svůj zrak směroval k Shireen. ..."A ty se nezabij," to bylo celé, co chtěl povědět. Nechal je tam, zatímco on se vydal na své vyšlapané místo, kde hodlal pochodovat, dokud se nevrátí ser Davos. A poté se uvidí.

Co by vlastně chtěla malá lady slyšet? Víc než na písně byla Shireen na příběhy. Ráda trávila volný čas ponořená do knih. Nezáleželo na tom, jestli si je vypůjčila od mistra Cressena anebo si vzala jednu z těch, co už nějakou dobu vlastnila. Milovala barvitě vylíčené krajiny a vykreslené postavy. Ale co se písní týkalo… tímhle ji Garreth zarazil. Spoléhala na to, že bude zpívat sám od sebe, protože nevypadal jako někdo, kdo by musel jít pro notu daleko. Tedy… nejen pro notu, ani slova mu nebyla cizí. Na jeho otázku však musela jenom pokrčit rameny. Měl zpívat on, ne ona. Na jednom se ale shodli bez jakéhokoliv zaváhání.
„Ne, to opravdu ne. S lannisterskými písněmi moc štěstí nechodí.“ Stačilo si vzpomenout na Deště Castameru. Kolik štěstí přinesly Reynům? Kromě toho Strážce Zimohradu stále pobýval v temných kobkách Černých cel. Moc novinek se k Shireen nedostalo, ale tohle si dokázala domyslet. Lvi měli ve svých spárech jen jedinou vážnou výhodu, jinak nic. Byli by hloupí, kdyby nechali lorda Starka odejít. S takovými myšlenkami se Garrethovi pochopitelně nesvěřila. Mohl vypadat jakkoliv mile a důvěryhodně, ale pořád šlo o chlapce naprosto nedotčeného pravidly světa urozených rodů. Stejně téměř hned stočil rozhovor úplně jinam a Shireeninu pozornost s ním.
„Nevím přesně, kde se vzala poprvé, ale říká se, že v kouřících ruinách staré Valyrie žijí celé stovky kamenných lidí. Jsou tam posílaní vždy, když se na nich šedý lupus objeví. Léčí se obtížně a tak je snazší zbavit se nákazy okamžitě, dokud se nerozšíří. Posílají je tak pryč, ať už jde o jejich děti nebo přátele. Posílají je na jistou smrt, která může přijít klidně až za desítky let. Předtím ale jejich kůži pokryje šedá tvrdá slupka a nemoc je připraví o rozum. Tak se to píše v knihách mistra Cressena.“ Ačkoliv to bylo nejspíš k ničemu, stejně mu to malá lady pověděla. Nechtěla ho poučovat, z úst jí to vyklouzlo samo. I když, proč by to tak být nemohlo? Načteného o tom měla dost, stejně jako o spoustě jiných věcí. Navíc se tak mohla o nemoci bavit a zároveň to nevztahovat jen na sebe. Doopravdy jí už unavovalo, jak se každý kouká na její zohavenou tvář. Jako by nestačila krutá slova od vlastní matky, musela snášet i pohledy naprosto cizích lidí. Vyčítavé, zhnusené… a přitom byla pod povrchem úplně jiná. Bohužel nikdo se nepokusil dostat se pod tu tvrdou skořápku, každého držel dál její ošklivý obličej. Bohužel.
„Jenže já se nemůžu zdržovat s poníkem. Nevím, jak moc dlouho se tady otec zdrží. Má své plány a potřebuje, aby mu po boku stála jeho rodina. K ničemu nebude, když budu umět jezdit jenom na poníkovi. Navíc my ani žádné poníky nemáme. Otec si potrpí na silné válečné oře. Jsou pro něj ve všem jistější.“ A praktičtější. Byla vážně veselá představa, kdyby si lord Dračího kamene vyhlédl do svých stájí směšné malé koníky na nejistých nožkách. Garreth se na nich mohl učit, ba na nich mohl dokonce ještě jezdit, ale malá lady se s nimi nechtěla zdržovat. Byli roztomilí, to ano, ale velký kůň byl velký kůň. Poníci patřili malým dětem a Shireen, ačkoliv sama ještě nedospěla, se mezi ně nerada počítala. Uvědomovala si svůj intelekt, stejně tak jako náročnost prvních pokusů o udržení se na koňském hřbetě… ale co by tomu Stannis řekl, kdyby jí viděl na poníkovi? Možná by se poprvé v životě od srdce zasmál.
„Viděla jsem, jací umí lidé být, když něco chtějí. Kde vezmu jistotu, že to samé nebudou dělat i koně anebo poníci? Mohla bych skončit hůř, než jen s pochroumanými prsty.“ Mimoděk si volnou rukou zajela k neporušené tváři. Ačkoliv její kůže měla již normální, nyní silně narůžovělou barvu, pořád tam cítila modřinu. Doopravdy se snažila na něj nemyslet, ale muž v černém se změnil v noční můru, běs, který ji bude strašit nejen v noci, ale i za bílého dne. Když si uvědomila své gesto, rychle ruku stáhla a doufala, že si toho Garreth nevšiml. Vypadal zahloubaný do poníků, ale jeden nikdy nevěděl.
„Přála bych si mít psa. Věrné stvoření, které by ve mně vidělo přítele, kterému může důvěřovat,“ povzdechla si. Malá lady si nikdy nestěžovala na to, co neměla, jenže teď, když byl Strakoš pryč, si přišla opravdu opuštěná. Začala si uvědomovat, co všechno jí chybělo, přitom ostatní děti velkých rodů o to neměli nouzi. Jenže by se nejspíš nikdy neodvážila svého otce o takovou malichernost požádat. Stačilo jí, že souhlasil s tím, že se bude moct naučit jezdit na koni. Dal jí tím daleko více, než by si mohla přát, tak proč by ho prosila o něco dalšího? Navíc by na ni stejně neměl čas. V první linii vždy stály bitvy a rodina.. no, jistě své místo také měla.
„Nebylo by ti jí líto?“ zeptala se, ale neubránila se dalšímu tichému smíchu. Představivost měla bohatou a tohle si v hlavě vykreslit dokázala. Stejně jako Garrreth, i ona hladila poníka po hustém kožíšku. Nechala toho teprve tehdy, když začal chlapec zpívat. Zaujatě ho sledovala a do hlazení se dala teprve potom, co jí do ruky začala šťouchat poníkova hlava. Ruka jí ustrnula na místě přesně v okamžik, v jaký se stájemi rozlehl Stannisův hlas. Shireen se ho lekla, protože nečekala, že by ji otec hledal. Upřela na něj pohled a napůl očekávala, že se rozzuří, že tráví čas na takovém místě. Namísto toho ji však překvapil - rozhodně by nepředpokládala, že by okamžitě někomu nakázal,a by jí začal zaučovat v tom, jak nespadnout ze sedla. Ale co bylo ještě překvapující… nikdy by ji nenapadlo, že za zodpovědného určí zrovna Garretha. Zmohla se tedy jen na pouhé kývnutí, že jeho rozkazu rozumí a zatoulala se očima zpátky k chlapci. Lidé reagovali na lorda Baratheona různě a Garreth měl právě možnost okusit ho z první ruky.

„Ono i zpívat takové písně kdekoliv jinde, než v jejich zemí není shledáváno zrovna dobře.“ Pokrčil rameny. Jednou byl svědkem toho, jak voják zpíval lannisterkou píseň v bordelu. Jiný muž rozrazil dveře a zpěváka bodl do krku. Nenáviděl lannistery a píseň ho pobuřovala. Tragický konec hlupáka, který zpíval nahlas něco, co očividně neměl.

Při jejím líčení osudu lidí s takovou nemocí se mu obličej křivil do nepěkného šklebu. Pak ale zpozorněl. Zkoumal dívku před sebou. „Proč nevyléčí ostatní jako tebe? Bylo by všem lépe.“ Natočil pak jen hlavu více ke straně a podrbal se v už tak rozcuchaný kadeřích. „Asi čtete hodně, mylady.“ Poznamenal jen tak na půl úst. Konstatování spíše pro sebe než pro ni. Rozhodně to neměla být kritika, zkrátka to vyklouzlo ven. Přišla mu nějaká chytrá, ale na druhou stranu byla to lady. Ty nemůžou být hloupé, musí se neustále něčemu učit.

„Jenže, mylady, poník je do začátku nejlepší. Neuražte se, ale vy se vyškrábete na vysokého koně, pokud z něho spadnete jako pytel brambor? A to se ze začátku padá, věřte mi. Neznám nikoho, kdo by při výuce ani jednou neskončil na zemi. Ať vám otec poníka koupí, je to nejlepší co pro vás může udělat. Nepodceňujte poníky jen protože nejsou tak rychlí a velcí. Mají výdrž a donesou vás mnohem dál s mnohem větším nákladem, než kdy kůň.“ Pustil se do vysvětlování, ale lady se nezdála zrovna nadšena tím, co říkal. Doufal, že to je přesně jedna z těch šlechtičen, co si něco usmyslí a pak musí být striktně po jejím. Ovšem pokud se chce polámat na koni, on jí v tom bránit nebude. Jen doufal, že pak nebude kárán za to, že se Shireen vyválela v blátě a on nenastavil své tělo, aby bahno schytal za ní. Děti a malý lidé prostě začínají na ponících, je to jednoduché a efektivní. A kdo umí jezdit na poníkovi, je jen krůček od toho, aby se naučil jezdit i na koni. Navíc kolikrát měl poník mírnější a milejší povahu než-li kůň? Pokud to tedy nebyl tvrdohlavý mezek.

„Pokud mu jablíčko nebo mrkev nebudete cíleně brát a nebudete ho provokovat, nemá důvod vás kousnout.“ Vysvětlil a všiml si onoho pohybu. Nemohl si nevšimnout, že se dříve na tváři musela nacházet nehezká modřina. Ovšem dnes se ptal již hodně na její vzhled. Určitě ji to již muselo vadit a nechtěl rýpat. Jen si byl jistý, že to musel udělat někdo zlý. Kdo mlátil děti? A tentokrát do toho nepočítal neposlušné děti, které musí ukáznit jejich rodič. Kolikrát za své vylomeniny dostal on? Škoda počítat. Nebo byl to snad lord Baratheon? Vztáhl ruku na vlastní dceru a tolik jí zřídil? Jestli ano, byl důvod se toho muže obávat. Mimoděk polkl a nenápadně se přikrčil.

„Psa? A jakého byste nejraději? Děti Starků mají dokonce zlovlky. Jsou to divoká zvířata, ale oni se obhajovali tím, že si je vycvičí jako poslušné psy,“ vysvětloval s úsměvem. On psy miloval. Byla to ta nejvěrnější zvířata jaké znal. „Řekněte otci, ať vám psa pořídí. Pokud vám slíbil jízdu na koních, určitě pro něho nebude problém sehnat vám věrného společníka.“ Nenápadně do ní ducnul ramenem, aby jí rozveselil.

„Možná by jí to bylo líto, ale pak by svou odměnu dostala.“ Hladil dál poníka a přitom si všiml, že by vůbec nebylo špatné, ho vyhřebelcovat. Během zpěvu se proto otočil a odešel pro dva kartáče, aby pak lady nabídl, zda mu nechce pomoci a zabavit se. Jenže do jeho plánu vstoupil muž, který se mu ani trochu nelíbil. Kulhal, proto z něho neměl takový respekt, jako by měl jindy, ale i tak z něho šel chlad a tendence zmizet z cesty. Raději schoval oba kartáče za záda. Přestal se zpěvem a tvářil se jako to největší neviňátko na světě.  Trhnul sebou, když na něj zakřičel, ale hned přikyvoval hlavou. „Ano, mylorde. Bude jezdit dobře.“ Slíbil a vyseknul mu hlubokou poklonu, jak jen uměl. Bohužel to mohlo působit i zbytečně teatrálně a posměšně. Ovšem to neměl ani trochu v plánu. Očividně lady bude mít koně, i kdyby si stokrát myslel, že poník je lepší volba. Jen co lord zase odpadal pryč, znatelně se mu ulevilo. Padl do kupky sena, co za ním byla připravená pro koně, až se vrátí z výběhu. Padl tam jak dlouhý tak široký a nahlas vydechl. „Váš otec je děsivý, mylady.“ Zamumlal a posadil se. Vylovil dva kartáče, na které si lehnul a nepříjemně ho tlačili. „Nechtěla byste se mnou zkusit poníka hřebelcovat?“ Zase nasadil svou veselou náladu.

Vážně měla spíš držet jazyk za zuby. Obvykle se dokázala ovládat v tom, s čím se s ostatními podělí a s čím naopak, jenomže s Garrethem bylo všechno tak nějak jednodušší. Shireen doopravdy nikdy nepoznala někoho jako on. Přestože sloužil na mrazivém Zimohradu, něco v něm bylo lákavě hřejivé. Na nic si nehrál, nic nepředstíral… Zřejmě neměl potřebu, protože nemusel. Nebyl jako lordi z jihu a lidé kolem nich. Malá lady v jeho očích viděla veselé jiskřičky a to se jí nesmírně líbilo. Bylo příjemné trávit čas v takové společnosti, ačkoliv chlapcův jazyk ochutnal téma její nemoci. Z jeho pohledu se najednou cítila lehce nesvá, přestože se neodtáhla, ani neotočila. Namísto toho jen spojila prsty, se kterými si později začala hrát.
„U dětí se to léčí daleko lépe. Po lupu sice zůstanou stopy, ale jinak zmizí. Nemoc přestane být nakažlivá, protože už není nic, co by ji šířilo. U dospělých se ale vyléčit nedá. Alespoň v žádné z mistrových knih jsem nenašla ani jediný způsob.“ Šetrně se vyhnula přímé odpovědi. Lord Baratheon odmítl svou jedinou dceru nechat zemřít. Kdyby se rozhodl jinak, Shireen by o sobě už dozajista nevěděla. Ale co na tom záleželo, když se to nestalo? Nepamatovala si ani to, jak se nemoci zbavila sama. Mohly za to různé masti a odvary? Stalo se to tak dávno. Tehdy ještě nebyla tak moc stará, aby si něco z toho vryla do paměti. Věděla jenom to, co jí prozradil otec a co jí odhalilo zrcadlo. Když byla menší, neuplynul jediný den, kdy by si před něj nestoupla a drobnými prstíky nepřejížděla po chladné tvrdé šedé kůži. Dalo se tomu vlastně ještě říkat kůže? Spíš to vypadalo, jako by měla na obličeji kus kamene. Dřív jí to dělalo smutnou a zoufalou, ale zvykla si. Vyrostla a našla jiný způsob, jak využívat přebytečný čas. To ovšem Garreth vědět nemusel a tak se jenom pousmála. Smutně, ale přece jen.
„Nikoho nepodceňuji. A ani nepopírám, že mají své… kvality. Každé zvíře má něco, co druhé ne a naopak. Jenže já se potřebuji naučit jezdit na koni a ne na poníkovi.“ Zdálo se jí to, anebo zaslechla v chlapcově hlase lehký náznak otrávenosti či otevřeného rozhořčení? Oba si stáli za svým, jenže Shireen měla své důvody. Takové důvody, ve kterých by se našla i vlastní malicherná touha vidět svět z opravdu vysokého hřbetu, ale i to si malá lady Baratheon nechala pro sebe. Stejně, ať už to bylo jakékoliv, ani jeden očividně nehodlal ze svých názorů slevit. Garreth sice věděl, o čem mluví, ale se Shireen cloumala touha ze slibu, který jí otec dal. Doopravdy o poníkovi nepadlo jediné slovo, a kdyby se měla začít učit na něm… zklamalo by ji to.
„Zlovlka zrovna ne, ale nějakého velkého, aby mě mohl ochránit. Ale… Obávám se, že bych po něm žádala už moc. To, že mě někdo naučí jezdit, mi slíbil ještě v Králově přístavišti. Na Dračím kameni mě to ani nenapadlo, protože skoro všude jsou jenom skály nebo moře. Jenže v hlavním městě bylo tak nádherně a hlavně tam pořád někdo používal koně. Tak jsem to zkusila, samotnou mě svým souhlasem překvapil. Nemůžu ho zneužívat i na další věci. Teď má stejně v hlavě úplně jiné starosti.“ S povzdechem se přitulila k Sedmikrásce, protože se chlapcovo povzbuzující gesto nesetkalo s přílišným úspěchem. Už u sebe neměla nic dobrého, přesto si Garrethovu radu vzala k srdci. Žádné zlobení, i když by něco takového nedokázala. Navíc už klisničce o něco víc věřila, nebála se jí tak, jako když k ní prve přišli. Koneckonců, všechno, co jí udělala, bylo jen něžné oslintání dlaně, když si brala svojí pochoutku a to jí Shireen nemohla mít za zlé. Na okamžik tedy zavřela oči a užívala si teplo linoucího se z poníkova těla. Zamlouvalo se jí být tady, kde se na ní nikdo nezlobil anebo jí nepřehlížel. Nahlas to neřekla, ale byla Garrethovi opravdu moc vděčná, že ji sem vzal. Hodlala mu to nějak oplatit, stačilo jen přijít na to, co by si přál. Ale každé odměně předchází úkol a tak se rozhodla, že se ho zeptá až později, až splní to, co mu nakázal pán Dračího kamene.
„Omlouvám se, ale on už je takový. Není zlý, je jenom… svůj. Má vlastní pevné zásady, kterých se drží.“ I Shireen příchod jejího otce zaskočil, vždyť nemohl vědět, kam se jeho dcera vydala. Stěžovat si však taky nemohla, poručil Garrethovi to, po čem její dětské srdce prahlo. Chlapec vypadal poněkud zaskočeně, ale otřepal se překvapivě rychle. Nejspíš by si malá lady měla zvyknout, že nenastane nic, co by ho mohlo nastálo vyvést z míry. I tak k němu ale došla a nabídla mu svou drobnou dlaň, aby mu pomohla vyskočit na nohy.
„Ráda, ale šlo by to potom, až se vrátíme?“ usmála se na něj. Nepochybovala, že bude chtít Stannisovu vůli splnit co nejdříve, alespoň se na to tvářil. Nejspíš nehrozilo, že by se lord Baratheon v nejbližší době vrátil, musel projednat své záležitosti, ale Shireen využila nastolené situace. Pevně doufala, že si to Garreth nerozmyslí, protože jejími žilami začalo proudit čiré nadšení. Konečně se měla dočkat toho, po čem tak toužila. Probudila se v ní dětská radost, tedy něco, co jen tak nezažívala. Snad chlapcem hnuly její rozzářené oči, ale jeho tělo opustilo slaměné pohodlí. Kdyby se v zimohradských stájích malá lady vyznala, už by jí nohy nesly k tomu pravému koni. Namísto toho však musela počkat na Garretha. Bylo na něm, aby vybral koně a všechno, co na něj patřilo. Shireen ho všude následovala, zároveň si ale držela jistý odstup, aby se mu nepletla pod nohama. Věděla, co takové nadšení může způsobit a tak raději počkala, než bude vše hotové.

K její nemoci se už nevracel. Ona mu o tom řekla své, ale nemusel být zrovna studovaný génius, aby poznal, že se mladá lady na toto téma zkrátka bavit nechce. On se taky dříve nerad bavil o tom, kde se vzal, kde je jeho rodina a proč ho očividně matka nechtěla. Dříve to bylo pro chlapce citlivé téma, ale dnes se zdálo, že si něčím takovým nedokázal lámat hlavu. Byl bezstarostný, život měl dobrý a dělat si v něm mohl, až na výjimky, co jen chce. Proč by se trápil pro něco, co sám nemůže změnit? A na to, aby se trápil tím, co změnit může, no na to byl opravdu ještě poměrně malý.

„Jak si přejete, mylady. Když kůň, tak kůň.“ Pokrčil nad tím rameny. Nemělo cenu vést nadále takovou debatu. Ona byla zatvrzelá, stejně jako to dokázala Sedmikráska. Kdyby měl tu možnost, už by měl jasno v tom, na kom si lady zajezdí. Povahou se k sobě obě velmi hodily. „Zlovlk je divoké zvíře. Se vší úctou, mylady, nemyslím si, že by ho kdokoliv měl chovat jako domácího mazlíka." Divoká zvířata byla taková z nějakého důvodu a ochočováním se pouze popírala jejich přirozenost. Nepovede to k ničemu dobrému. Klidně se mohlo stát, že jedno ze Starkových dětí svého zlovlka nezvládne a on je napadne. Nechtěl být za pesimistu ani nepřejícího. Proto nic z toho neřekl nahlas. „Třeba se na vás ještě usměje štěstí a dostanete své štěně. A nebo ani to by se vám nelíbilo a raději byste rovnou dospělého velkého psa?“ Pronesl s jistou dávkou nadsázky. Přeci jen, vadil jí poník, třeba by jí mohlo vadit i štěně. Netušil jaké starosti by mohl mít Stannis, vlastně mu do toho nic nebylo. Byl to lord, a co byl Garry? Jen sluha. Obyčejný a se starostmi mnohem menšími. O to ale také byl šťastnější.

„Přísný, rázný, autoritativní?“ vyptával se Garry, aby našel to správné slovo, jak vlastně lorda Baratheona pojmenovat. Sám trochu přivřel oči, když vyslovoval to poslední. Bylo to ještě slovo a znamenalo vůbec to, co on tím chtěl říct? Někde ho zaslechl a teď použil. Což byla velmi častá metoda, jak Garry využíval slovíčka. Nějaké zaslechl u kohokoliv, a pokud se mu líbilo a uměl si domyslet, co asi znamená, s hrdostí ho používal. Ručku mylady přijal a vyskočil zase na nožky. Jen pokývnutím hlavinky poděkoval.

„Víte co, mylady? Počkejte tu.“ Nakázal. „Bude vám tu alespoň teplo,“ dodal a doběhl si pro úzdu a vodítko. „Hned jsem zpátky.“ Vysvětlil a vyběhl ven. Běžel k ohradě, kde se chvilku rozhlížel, než vybral koníka, který by slečně mohl vyhovovat. Dovedl do stájí grošovanou klisnu. Hlavu měla bílou, tělo pak grošované a nožky byly už téměř celé černé i hřívu měla tmavou. „To je Hypatia. Hodná, krotká, trochu starší ale myslím si, že do začátku by vám měla stačit.“ Představil klisnu a krátce se k ní přitulil. Ke všem zvířatům měl Garry pěkný vztah. On měl rád zvířata a zvířata měla zase ráda jeho. Říká se, že podle toho se dá poznat hodný a dobrý člověk. Nebyla žádná výjimka, pokud ráno našli spát Garryho v psinci. Bylo mu tam teplo a nebyl sám. „Teď si jí ale musíte připravit,“ dodal a uvázal jí, aby klisnička nikam neutekla. Podal Shireen kartáč na hřebelcování. „Vyčistěte jí boky, záda a bříško. Zkrátka místa, kde bude mít upevněné sedlo,“ vysvětloval, zatímco jí ukazoval, jakými pohyby má kroužit kartáčem po srsti Hypatei. Následně nechal dívku s klisnou samotnou a zase zmizel.

Objevil se až po několika delších minutách. To už ale měl sedlo, uzdečku a podsedlovku. Výstroj přehodil přes dvířka boxu. Zkontroloval, zda se lady daří. Však pokud si chtěla zajezdit, musí udělat taky nějakou práci. Nic na světě není zadarmo. Pustil se pak ještě do vyčištění kopyt a brzy byl kůň připraven. „Půjdeme na louku před Zimohrad,“ oznámil, zatímco sedlal koně. Bylo znát, že je to jeho denní rutina a pracuje opravdu rychle. Podával pak Shireen otěže. „Odvedete si jí ven. Nemusíte se bát, že by na vás šlápla, je opravdu hodná. A budu vám jí přidržovat, takže se ani nemusíte děsit toho, že byste jí neudržel a ona vám utekla.“ Dodal mile. Natáhl se po lonži, který nesměl chybět. Pak klisničku chytil za uzdu a vyrazil ven ze stájí na místo, které se rozhodl využít pro dnešní první jízdu. Pokud to Stannis nařídil, raději nebude otálet a rovnou bude pracovat.

Zastavili se až za hradbami. Ignoroval pohledy zvídavých očí, které je sledovali, kam vůbec lady vede. Garry si zatím nebyl schopný uvědomit, že kdyby lady ohrozil, čeká ho opravdu velký a nehezký problém. Měl stále tendence ji brát jako sobě rovnou. Vzal si od Shireen uzdečku a otěže přehodil klisničce k sedlu. Upevnil lonž a upravil třmeny. „Vyskočíte si na ní sama, nebo chcete pomoci?“ povytáhl obočí. Ptal se připraven případně lady do sedla vyzvednout. Jen by ji krátce vysvětlil, co a jak pomohl jí se řádně odpíchnout od země. Nehodlal jí učit na dámský styl jízdy. Dívka potřebovala nejprve zkusit jaká jízda na koni vůbec je. Nepotřeboval jí zatěžovat nestabilním sezením, který by jí jen přidával na nejistotě, že by se nemusela udržet.