Lokace: Zimohrad - Boží háj

Bolo to krásne. Ako zo sna. Možno až príliš krásne. Ona vedela že nemôžu byť skutočne spolu a on to vedel tiež. No napriek tomu súhlasil s jej návrhom. Návrhom o večnej láske, ktorú budú k sebe cítiť vo svojich srdciach a preto nech budú mať akýkoľvek osud, nech budú akokoľvek ďaleko od seba a svadbu s kýmkoľvek na svete... Kým budú jeden druhého milovať, budú si verný. Až potom, to až potom pominie ich láska, keď si pre nich smrť príde, alebo svoju lásku darujú niekomu inému. Ale o tom ten druhý už možno nebude vedieť. Svet je veľký, osud nevyspytateľný. No nechce na to myslieť. Bude to neskôr. Možno zajtra, možno o pár mesiacov, týždňov alebo to nepríde nikdy. Nevadí. Bolo jej to jedno.
- Kováč, kladivo, panna... ja som tvoja a ty si môj... uhm... - začala odriekavať manželský sľub, ale tým že to nikdy celé nepočula a hlavne si nemala prečo zapamätať, tak to celé ani nevedela zreprodukovať. Začervenala sa, uškrnula. Pokrčila ospravedlňujúco plecami. Nevie ako to začína, pokračuje a končí. - Neviem ako to je. Nevadí? Hlavne že sa milujeme a budeme tu spolu - poťukala prstom na jeho hrudi. Tam, kde má srdce. - Nebude mi vadiť, ak sa budeš musieť oženiť s nejakou lady. Ale nesmie byť krajšia ako ja. Jasné? Ak zistím, že je krajšia a divokejšia, tak si ťa nájdem a potom uvidíš - pohrozila mu, aj keď to nemyslela vážne. Posadila sa, no stále ostávala sedieť na ňom. Rukou pomaly, opatrne zašla pod jeho oblečenie. Prstami nahmatala opasok, šla nimi ďalej. Hľadala niečo konkrétne. Niečo, čím môže človek život dávať, ale i brať. Záleží od toho, akým spôsobom sa to použije. Mala čosi za ľubom. Robb jej to mohol vidieť na očiach. Vždy bolo na nej vidieť, ak mala čosi za ľubom. Vtedy mala v pohľade také to zvláštne iskrenie. Prsty skrčila, potiahla. Na svet vyliezla chladná, obnažená dýka. Jej čepeľ sa zaleskla vo svetle hviezd a plného mesiaca, ktorý zalial svojim matným svetlom boží háj. Medzi stromami vytváral strieborné jazierka. Oni boli v tieni Čarostromu. Hustá, rozsiahla koruna stromu zabraňovala prieniku akéhokoľvek svetla.
Čo s tou dýkou chce? Nebodaj ho zabiť? Možno je zabijáčka, ktorú poslali Lannisterský páni, aby sa zbavila mladého vlka. Alebo ju poslal niekto iný...? Je všetka tá nevinnosť, hravosť iba dobrou zástierkou? Nie. Bola vždy úprimná, milá. Divoká. Napriek tomu by nikomu neublížila. Nie bez toho, aby sama nebola ohrozovaná na živote. Alebo ohrozovaný niekto, na kom jej skutočne záleží. Chytila si druhou rukou prameň svojich divokých, ohnivých vlasov. Dýkou si ten pramienok odsekla. Rýchlo, ľahko. Vďačila tomu ostrosti čepele. Dýku pohodila na zem, medzi padnuté lístie. Vzala si vlas, ktorým zaviazala chumáč svojich vláskov.
- Hovorí sa, že ryšavé dievčatá nosia šťastie. Ale ja nemôžem byť stále pri tebe. Preto ti dávam toto. Ochráni ťa to v tvojich bojoch a na tvojej ceste, nech ťa zavedie kamkoľvek. Bude to tvoje šťastie - roztiahla pery do nevinného úsmevu. Myslí to vážne. Chce aby si to vzal. Na pamiatku, na šťastie, pre lásku... pre čokoľvek na svete. Ak to neskôr zahodí či spáli, na tom jej nezáleží. Nebude tam. Nebude to vidieť ani počuť. No teraz, pre túto chvíľu je to pre ňu dôležité.

Pozoroval ji, okouzlen její krásou a osobností. Srdce mu bylo, dech měl mělký a v očích mu jiskřilo. Byl rozhodnutý ji slíbit svou věčnou lásku i přese vše, co jim Osud přichystá. Musel se pobaveně zasmát, tiše a co nejvíce dobrosrdečně, byla tak rozkošná, když se snažila odříkat stará slova, jimiž si po staletí snoubenci slibovali svou věčnou lásku a stvrzovali tak manželství před starými bohy. Natáhl k ní ruku, zastrčil jí pramen rusých vlasů, který jí spadal přes oko, za ucho a pak ji jemně palcem pohladil po hraně čelisti. Stále se usmíval. Jemně pokrčila rameny, ve tvářích při tom nach... Miloval ji. "Nevadí..." Odvětil a něžně ji políbil hned potom, co mu zaťukala na srdce. "Já jsem tvůj a ty jsi moje... Navždy v mém srdci. Miluji tě!" Dodal, když se od ní odtáhl jen na pár centimetrů, při čemž kladl důraz na poslední dvě slova. Musel se však znovu zasmát, líbajíc ji na krk. "Žádná není divočejší nežli ty a krása není všechno, ale snad si zrovna najdu krásnější... Jen, aby jsi si mě našla." Nepřestával se tiše smát a líbat ji na tu labutí šíji. Pak se oba od sebe odtáhli, zatímco Robb si opět zcela lehl, Radka se na něm posadila. Hltal ji očima, zatímco ona šátrala rukou v hromadě jeho oblečení. Zpozorněl, ale věděl... někde hluboko uvnitř věděl, že jí může věřit.. že mu od ní nehrozí žádné nebezpečí. Věřil svému instinktu, ale jak už se říká... "Důvěřuj,... ale prověřuj." Nemohl ji spustit z očí, nejen protože se nechtěl nechat oklamat, ale pohledu na ni se nemohl nabažit. Oči jí jiskřily, něco chystala, ale neviděl v nich zradu... či zášť, ani škodolibost... jen uličnictví. Pak vytáhla to, co hledala... Robbovu dýku. Její čepel se leskla ve svitu měsíce a Robb zaslechl někde mezi stromy lehké zašustění, které jistě způsobil Šedý, který byl celou dobu poblíž. Jistě by vycítil, kdyby bylo třeba zakročit, ale on zůstával ve svém úkrytu. Snad proto zůstal mladý lord uvolněně ležet a pozorovat svou vyvolenou. Jen zvědavě naklonil hlavu k jedné straně, zatímco ona si druhou rukou chytila jeden pramen ohnivých vlasů a tou dýkou ho odřízla. Dýky dopadla na listí vedle nich. Co však má nyní v úmyslu s vlasy netušil. No, ani nemusel, sama mu to totiž vzápětí vysvětlila. A, že byl překvapený... Věnoval jí zamilovaný úsměv a posadil se také. "Děkuji, budu je nosit stále při sobě..." Vzal si od ní svazek jejích vlasů a ten zmizel v jeho velké dlani. Opět ji políbil, a když se odtáhl, přemýšlel... přemýšlel nad tím, co on dá jí. Vlasy měl příliš krátké... a rozhodně nenosily štěstí... Chvíli to trvalo, ale nakonec dostal výborný nápad. "Počkej chvíli, také pro tebe něco mám..." Usmál se na ni záhadným způsobem, jako malý kluk, co chce kamarádovi ukázat poklad. Pak si sáhl za krk a přetáhl si přes hlavu koženou šňůrku. Na kůži vysel sněhobílí špičák. "O zlovlčích zubech se povídá totéž... Tenhle je mlíčňák Šedého, nic lepšího nemám, ale já ho nosil pro štěstí jako talisman. Teď bude ochraňovat a nosit štěstí tobě, protože tě nebudu moci chránit vlastním tělem." Oplatil jí úsměv, ztrácejíc se v tom jejím. Opatrně jí šňůrku přetáhl přes hlavu. "Takhle budeme s Šedým stále s tebou a ty s námi." Naposledy jí políbil a povalil vedle sebe na bok.