Lokace: Zimohrad

Každý krok bol náhle ťažší ako ten druhý, pri čom prestávala priam dýchať. Uprene hľadela na lorda Robba Starka, ako tam sedí v tom veľkom kresle vo svojom honosnom oblečení a kožušine z nejakého tmavého zvieraťa. Kožušina mu ramená zväčšovala a ten jeho pohľad...ako divoký vlk, ktorý sa rozhodne nenechá zahnať do kúta. Na sucho prehltla svoje obavy. Zachvela sa, v hlave jej dunelo a zrazu netušila čo má urobiť alebo povedať. Ešte že tam bol Theo, ktorý ju v čas zastavil, inak by bola schopná prejsť až k samotnému lordovi. Pozrela na muža z Nočnej Hliadky trocha neisto, ale krátko. Z jeho prítomnosti čerpala svoju odvahu.
Skrčia pery do tenkej čiary, urobila krok vpred, keď sa Theo zmienil o tom, že má teraz rozprávať ona. Bol to iba jeden krok, ale i tak mala pocit, akoby urazila celú míľu a bola Robbovi rovno pod nosom. V rukách silno držala figúrku draka, ale len preto, aby si nežmolila kožušinu z vlka, ktorú má na sebe. Urobila úklon, no bol dosť neohrabaný. Avšak..snažila sa. Tréma však urobila svoje a takmer pri tom zakopla o vlastné nohy.
- Vaša milosť...teda...lord Stark. Ja...poznám vášho otca. On je veľmi láskavý a dobrý muž. Stretla som s sa ním pri jednej rieke keď mi ukradli šaty a on mi vtedy pomohol - začala rapotať. Zrejme to nebude najlepší začiatok ale keď sa už Theo zmienil o tom, že pozná lorda Eddarda Starka, tak to musela spomenúť aj ona. Možno po tom k nej bude láskavejší. Prešľapovala nervózne z miesta na miesto.
- Ja som len prišla povedať, že prednedávnom v jednom hostinci tu na severe bol lord. Dorien z Burrow. Mal vo svojom znaku líšku a je verným Lannistrom a on... - medzi prstami stisla figúrku, jej hlas sa zlomil. Nemôže plakať. Nemôže. Musí byť silná, nech sa jej o tom hovorí akokoľvek ťažko. Nedokázala pozrieť na Robba. Lepšie sa jej hovorilo do zeme pred sebou. Zaťala zuby, musela sa riadne nadýchnuť.
- On mi urobil toto - nakoniec na Robba predsa len zdvihla svoj zrak a nadvihla dokonca aj pásku cez oko, aby videl tú dieru, ktorú tam má namiesto oka - vybral mi moje oko a donútil ma zjesť ho a jeho muži ma znásilnili. Urobili to len tak zo zábavy. Nesmiete dovoliť aby sa ľuďom niečo takéto stalo. Nikto z nás si to nezaslúži. On si myslel, že keď je lord, môže urobiť všetko čo sa mu len zapáči, ale je to zlý a cudzí lord! Nesmiete dovoliť, aby toto mohli robiť - pozerala naňho zúfalým pohľadom, ale bola tak rozvášnená tým čo hovorila, že si vôbec neuvedomila pred kým stojí. Len mu hovorila to, čo má na jazyku.
- Ak nás neviete ochrániť, ako nám chcete vládnuť? - frkla mu bez ostychu otázku do tváre, aj keď to bolo možno už príliš, lenže sa nedokázala ovládnuť. To až potom, keď jej otázka odznela, sklopila pohľad a radšej mlčala.

Muž se Robbovi uklonil a ujmul se slova. Ten se zatím mírně předklonil, naslouchajíc jeho slovům. Mírně se pousmál, když se mu potvrdila jeho domněnka o Noční hlídce. Zatím však mlčel, měříc si je oba znovu a znovu. Při čemž mu neunikla páska, přes dívčino oko. To, že muž znal jeho otce mu však lepší obrázek o něm neudělalo. Bylo mnoho lidí, kteří znali jeho otce, nebude kvůli tomu nahlížet na lidi z jiného úhlu, ne nijak významně. A už vůbec ne, když se nejednalo o nějaké významnější přátelství, nebo známost. "I mě je ctí, bratře z Noční hlídky, vás poznat. Doufám, že vaše hlídka bude dlouhá a úspěšná." Pokynul Robb hlavou na znamení respektu. Pak ovšem svůj pohled přesunul k děvčeti. Dívka učinila krok vpřed, při čemž mladému Starkovi vysekla poklonu. Neuniklo mu, že v rukou něco úpěnlivě svírá, ač nedokázal na tu vzdálenost rozeznat o co se jedná. "Mluv děvče." Pobídl ji, ale vlastně ani nemusel, spustila sama.
Pobavený výraz se ani nepokoušel skrýt, když začala stejnou písničku, jako její společník. Jeho otce znal opravdu každý, tato dívka s ním, ale alespoň hovořila osobně.... Tedy, pokud říkala pravdu a nevymyslela si to. Nezdála se mu, ale jako lhářka. Viděl na ní jen nervozitu a zvláštní stud, který zatím nechápal. Jenže, jak pokračovala dál, její slova ho donutily zpozornět. Tělo se mu napnulo, když zaslechl jméno jednoho z vazalů Lannisterských krys. V očích se mladému muži nebezpečně zalesklo, když mu zrzka odhalila díru zející tam, kde bývalo její oko. Vzteky sevřel opěradlo křesla, ve kterém seděl a stiskl zuby. A o to víc ho rozhněvala zmínka o tom, že ji znásilnili! Jistěže, takové případy se děly stále a všude po Západozemí i za mořem, ale Robbovi se to hnusilo, nedokázal pochopit takové jednání. O to víc ho zasáhla její obvinění, když mu začala vyčítat to, že je nedokáže ochránit. Trochu ho rozčílilo i to, jak s ním jednala, ale to dokázal skousnout a přejít.
Pak se náhle a prudce postavil, nabral tak svou výšku. Brada hrdě vztyčená, záda rovná a v očích oheň. Při tom pohybu pozdvihl hlavu i Šedý vítr, zavrčíc překvapením. Jakmile spatřil svého pána, že stojí a nehoví si v prostorném křesle, postavil se také. "Dělám vše, co je v mých silách. Snažím se ochránit své lidi, zachránit svou rodinu a plnit své povinnosti. Bohužel nedokáži ochránit každého, má moc je omezená a Sever je obrovský. Krom toho nemám ještě věrnost všech seveřanů, to mému otci se všichni zavázali. Musím si získat jejich důvěru a věrnost. Je mi opravdu líto, co se ti přihodilo, je to ohavné!" Hřměl velkou síní hlas mladého vlka, když pomalu sestupoval z vyvýšeného místa po schodech k dvojici, se zlovlkem po boku. "Ale máš mé slovo, že udělám vše pro to, abych ty muže potrestal, až mi přijdou do cesty. To je vše, co pro tebe mohu udělat. Nad lordy z jihu nemám žádnou moc a pravomoce. Pomstím jejich příšerné činy. Budou trpět!" Robb zuřil, ač zachovával kamennou tvář a vcelku klidný, ač pevný a zvučný hlas. To jen jeho oči prozrazovaly opravdovou zlobu, jako by mu v nich řádila sněžná bouře. Jak si jen mohli dovolit! Mladý lord moc dobře věděl, že až vytáhne na Královo přístaviště, ty muže si na bitevním poli najde! Zastavil se na krok před dívku s rudými vlasy. Neřekla jsi mi své jméno děvče." Promluví jen k ní.

*Ani trochu jej nepobouřilo, že se s ním hold Robb Stark baví jako by to byl jen kdejaký pobuda z Noční hlídky, který potají znásilňoval a kradl kde jen mohl. Co také může dělat? Není už Theodorem Lamercierem, je to pouze bratr Noční hlídky, který stojí na hlídce až dokud nebude osvobozen smrtí samotnou. Nemůže zazlívat mladému lordovi, že ho nepoznal. Když bojoval s jeho otcem, rozhodně ještě musel být prckem. Ale to je jedno. Na jeho poznámku k němu se pouze hlavou lehce uklonil a držel si stále nonšalantnost šlechtice, pevný postoj a rovné postavení. Nyní vše bylo už jen pouze na Radce a on neplánoval nějak zasahovat, pokud nebude opravdu třeba.*
*Musel normálně potlačit opět nutkání sevřít pěst tak, že by kůže, ze které byly vyrobeny jeho rukavice, nejspíše zavrzala po místnosti. NEmohl však přehlédnout, jak mladý lord snaží uklidnit své posunky nebo svou mimiku, která mohla prozrazovat jak moc velkou nechuť slyší v jejích slovech o těchto nechutnostech a hlavně LAnnisterech, když lord vysvětlil Radce, co jediné může udělat a hlavně co vše má on na starosti, pouze ho přepadl pocit zadostiučinění, že měl zase pravdu, když Radce říkal, že Stark má své vlastní problémy a vlastní plány s rodem Lannisterů. Jak si sám slíbil, nebude do ničeho zasahovat ať se Radka chová jakkoliv, chtěla si vyřešit své problémy sama a on jí nemůže přeci jako chůvička stát za zadkem a řídit každé její slovo. On může potvrdit pouze její slova. KDyž se jí zeptal na jméno, věděl, že aspoň teď má možnost se aspoň trochu ozvat.* Ehhmm... Můj lorde.. Pokud mi odpustíte můj zásah do vašeho rozhovoru. Tato dívka má jistě trochu prořízlou pusu a ne vždy úplně kontroluje a váží svá slova, ale mohu se Vám zaručit za to, že má zlaté srdce a rozhodně by tady nikdy nestála a neobtěžovala by vás malichernými výmysly její hlavy. Na to je až také od srdce upřímná, stále si ještě zachovává svou dětskou upřímnost. *Když zakončil svůj monolog, pouze se uklonil, sáhl do své kožené zbroje a vytáhl dopis s pečetí lorda Velitele Noční hlídky a se skloněnou hlavou pouze natáhl ruku k lordovi.*

Dopis:

Nedokázala sklopiť zrak s Mladého vlka, ktorý ako vlk skutočne vyzeral. Jeho lícne kosti, jeho pohľad, ten spôsob akým rozprával a hýbal. Ona to vnímala. Vnímala všetky maličkosti a dokázala vďaka tomu čítať v ľuďoch. Veď hoc je pekne mladá, ako také neoperené kuriatko, už si prežila svoje a vždy bola medzi ľuďmi. Nemohla nespoznať ten hnev a znechutenosť v očiach lorda Starka. Priam ju tým desil. Vedela veľmi dobre, že sa nehnevá na ňu, ale na Lannisterského lorda s ktorým je pekne na nožiach. Srdce jej búšilo kdesi v krku a to tak usilovne, až mala strach, že sa nebude môcť nadýchnuť a zadusí sa. Pohľadom z lorda skĺzla na vlka, ktorý bol oproti nej tak veľký, ako nejaký poník. Teda...Radka nikdy nebola veľkého vzrastu a zlovlk je ohromný aj pre dospelého človeka. Keby si naňho vysadla, bol by pre ňu akurát tak vhodný na jazdenie. Prišlo jej smiešne a zvláštne zároveň, že si na niečo také vôbec spomenula. Radšej zahnala tie myšlienky, veď ako sa pozná, určite by jej vybehlo z úst.
Medzi prstami viac stisla figúrku draka, ktorú dostala od Thea. Ako nejaký totem, z ktorého človek dokáže čerpať silu či odvahu. Ona potrebovala skôr tú odvahu. Alebo...bola odvážna napriek tomu, že ňou strach lomcoval? Na bledej tvári boli pehy viditeľnejšie než inokedy a ona mala pocit, že čochvíľa odpadne. Dokonca ani Theov hlas jej nedokázal upokojiť.
- Radka...Radka Rieka milostivý pane. Volám sa Radka Rieka. Ja...narodila som sa v Riečnych krajinách - zamrkala naňho svojim vystrašeným očkom, ktoré bolo tak modré, ako čistá obloha.
- Ďakujem. Ja viem že máte veľa starostí a sever je veľký a ešte väčší. Len...ja som si len myslela, že ako lord by ste mali vedieť, čo sa tu deje. Ak by ste o tom nevedel...ak by vám to nikto nepovedal, mohli by ste si myslieť, že je všetko v poriadku a potom by ste sa jedného dňa pozrel cez okno na vašu krajinu a zistili by ste, že už nič nemáte. Že vám horí pod zadkom a všetko vám vzali - dodala, teraz už o čosi smelšie, v hlase však mala úctu. Veď kto by nemal pred takým lordom ako je Robb Stark úctu? Hlavne ak mu stojí po boku zlovlk, ktorý by jej mohol jedným chňapnutím odtrhnúť hlavu.

Nežli stihla dívka odpovědět na Robbovu otázku, skočil jim do hovoru vysoký muž z Noční hlídky. Lord na něj pohlédl, respektujíc jeho slova. Mladý muž jej vyslechl a při tom se na muže usmál. "Nepochybuji o jejích slovech, bratře z Noční hlídky. Nemusíš mít strach." Ujistil ho a pak od něj převzal dopis, jež mu podával. Bylo vidět, že má dobré vychování, jistě to byl dobrý rytíř a to Robb oceňoval. Děkuji ti, hned si jej přečtu." Robb kývl k na muže v uctivém gestu a dopis si nechal v ruce, zatím jej neotevřel. Hodlal nejdříve dohovořit s rusovlasou dívkou.
Znovu obrátil svou pozornost k děvčeti. Ta se mu představila, jako Radka Řeka... podle jejích slov se narodila v Říčních krajinách. Pohlédl do jejího oka, plného strachu a znovu si ji prohlédl... Říční krajiny, tak mu to říkala. Až teď viděl to, že vypadá, jako členové rodu Tullyů. Bylo to při nejmenším, pozoruhodné. "Tak tedy Radka Řeka,.. je mi ctí." Pokynul jí hlavou, jako před chvílí jejímu otci a nadále ji poslouchal. Musel se však zasmát její smělosti, bylo to rozkošné, vzhledem k tomu, jak nevinně to myslela. Někoho by to mohlo urazit, on byl ale Stark a neměl potřebu ukájet si nějaké mindráky, něčím tak malicherným a zbytečným. Navíc, věděl, že s ním jedná v úctě, nebyl slepý. Není zač. Vím, že jsi to myslela v dobrém a jsem ti vděčný, že jsi mi o svém... osudu přišla říci. Mnoho dívek se o takových věcech nikomu nesvěří, nikdo o tom neví a nelze pak potrestat viníky. Příliš se bojí, ale ty jsi prokázala svou odvahu a toho já si cením." Věnoval jí hřejivý a upřímný úsměv, pokládajíc ji povzbudivě ruku na rameno. Pak ji však stáhl zpět, aby si přečetl dopis, jež mu doručil její společník. Po prolomení pečeti a rozrolování zjistil, že je od lorda Velitele z Noční hlídky. Žádal v něm o zaslání zásob na Černý hrad. "Zásoby vám dozajista poskytnu, bratře. Máme prozatím zásob dost a na Zdi budou potřeba.... Pokud počkáte, sepsal bych lordu Veliteli odpověď a pak nechal připravit všechny potřebné zásoby, aby jste mohl co nejdříve vyrazit na cestu zpět." Promluvil Mladý vlk k členu Noční hlídce, po podrobném přečtení dopisu.

*Opět se mohl pouze uklonit mladému lordovi. Naprosto ho překvapilo, hlavně mile, lordovo vystupování ať už před bratrem Noční hlídky, tak vlastně před obyčejnou dívkou, i když si prošla opravdu peklem a to asi bude taky jeden z důvodů ke kterým lord přihlíží. Tím dalším a asi hlavním důvodem bude jednoduše to, že je synem svého otce... Jenom má aktivnost a bojovnost ještě své matky. Tento muž by mohl být jednoho dne obávaným protivníkem, pokud se bude držet rad obou svých rodičů a zkušenějších. Byl rád, že mohl sloužit a žít v části země, kde jsou ještě tací lordi jako jsou Starkové. Ať vlk nebo drak.. Oba tito tvorové si zasluhují respekt. Škoda jen těch, kteří pošpinili vznešenost lva a udělala z něj spíše špinavou lišku plnou intrik a podvodů.*
*Další co se mu líbilo bylo hlavně to, jak sama Radka zvládala tuto situaci, kdy jako ještě mladá dívka zvládla stát zde před lordem a mohla s ním rozmlouvat jako s člověkem, ale zároveň také jako z vysoko postaveným lordem. Tohle kuře ho opravdu potěšilo a je strašně rád, že si brala jeho rady k srdci nebo je použila, aby ani jednoho z nich nepodstavila jako nevychovance. Tohle byla prostě... To byla jeho holka... Kdyby nestál nyní před lordem Starkem, asi by zase lidé kolem uviděli jeho úsměv od srdce, který zatím dokázal věnovat snad právě jenom Radce samotné. Bude si ho muset nechat pro jinou příležitost ještě.*
*Když mu lord odpověděl na jeho dopis a informoval ho o dalších postupech, naznačil vděk pokývnutím hlavy a poté jednoduše a s plným respektem, který Theo neprojevuje kdekomu promluví..* Jsem vám velice vděčný za sebe i za celou Noční hlídku, můj lorde. Děkuji vám za vřelé přijetí mne i mé dcery. Nyní pokud mne ještě omluvíte, potřebuji nutně vyslat ještě havrana, proto se snad neurazíte, když pošlete vaši odpověď po Radce. Věřím jí jako nikomu. *S tímto prohlášením ustoupil několik kroků vzad, položil si pravou ruku se sevřenou pěstí k srdci a s úklonou pronesl.* Nechť je vaše vláda moudrá a dlouhá a požehnají vám Staří, králi Severu. Snad se naše cesty ještě někdy zkříží... Zima přichází, ale rod Starků si nadále zachovává svou čest a bezmeznou oddanost ke svým poddaným. Noční hlídka je vám velice zavázána. *S těmito slovy se otočil a pomalu odešel z místnosti a nechal lorda Starka už jen s Radkou ať dořeší svou audienci. On mezitím zamířil k jejich mistrovi, aby poslal havrana na Černý hrad pouze s jednoduchou odpovědí, že Theo dorazil na Zimohrad a byl na audienci u krále. Na odpověď od Starka si bude muset lord počkat. Theo nebyl povinen a dokonce snad ani neměl právo mluvit za lorda Starka v jakékoliv věci. Poté už jen vyčkával s Radčiným budoucím lukem venku u vchodu do hradu s naloženým koněm, připraveným k další cestě. Až mu uvidí, že veškeré zásoby míří na Černý hrad, pak teprve bude moci opustit Zimohrad.*

Pozrela sa lordovi Starkovi do očí a pocítila váhu jeho ruky na svojom ramene. Je pravda že sa o ňu neopieral celou váhou, ale predsa len dokázala pocítiť to všetko, čomu musí čeliť, akú ťarchu musí na svojich mohutných pleciach niesť. Zrazu ho obdivovala a ľutovala zároveň. Čo ona môže vedieť o vládnutí? Veď sa nevie poriadne postarať ani sama o seba. Nie to ešte o toľko ľudí v tak veľkej krajine. Srdiečko jej šlo vyskočiť z hrude od radosti, keď zopakoval jej meno a ešte k tomu dodal, že ju s cťou spoznáva. Vie, teda tuší...toto bude prvý a posledný krát, čo sa stretli, videli a spolu hovorili, no napriek tomu na tento deň nikdy nezabudne. Už len stretnúť jeho otca bol pre ňu veľký zážitok, nie to ešte syna, následníka o ktorom počula rôzne strašidelne historky. Jeho zlovlk po jeho boku ju na začiatku desil, ale ju desí všetko čo je väčšie než ona samotná. Bojí sa predsa aj koní. Zamrkala naňho šťastne s tým svojim jedným očkom, pri čom roztiahla pery do širokého úsmevu. Keby mala aj to druhé očko, vyzerala by ako teplé slniečko medzi smrteľníkmi.
Bola ticho. Nevstupovala do rozhovoru medzi Theom a Robbom. Vedela, je to neslušné. Občas na nich pozrela, no stále sledovala hlavne jeho zlovlka. Chcela ho pohladkať, zájsť prstami do tej hustej kožušiny a poškrabkať za uškom, pod tlamou...Tam to majú psy a mačky najradšej. Lenže neurobila nič také. Občas od radosti a nervozity zároveň pokrčila prsty v čižmách. Theov odchod ju prekvapil, zrazu netušila čo by tam ona ešte mohla s Robbom rozoberať. Veď mu povedala všetko, čo mala na svojom malom srdiečku. Prešľapla z miesta na miesto, keď kroky brata Nočnej Hliadky odozneli. Pocítila skúmavý pohľad vlčích očí.
- Ako sa volá? - položila náhle Robbovi otázku, ktorá z nej spontánne vypadla. Pozerala Šedému Vetrovi do očí. Ona mala pokojný, láskavý pohľad i postoj, lebo také zvieratá strach vycítia. Nechce aby po nej skočil - Má oči ako tekuté zlato. Je pekný. Už niekoho zabil? - začala vyzvedať. Nemohla odísť bez toho, aby dostala odpoveď na svoje otázky. Vŕtalo by jej to hlavou.
- Viete milostivý lord, Theo nie je môj skutočný otec. Nemá so mnou nič spoločné. Neviaže ho ku mne žiadna prísaha či niečo také. On len...on si ma len zobral k sebe a nepoznám lepšieho muža na svete. Je dobré že je v Nočnej Hliadke a viem že to tam majú muži ťažké a nebezpečné. Prosím mohli by ste vyhovieť jeho žiadosti čo najrýchlejšie? On si to naozaj zaslúži - skrčila pery do tenkej čiary, pri čom na Robba robila oči ako malé šteniatko, ktoré prosí o kúsok dobrého mäsa. Ona mu nesiahala poriadne ani po hruď, tak musela hlavy zdvíhať pekne vysoko aby mu videla aspoň do tváre.

Robb Stark vyslechl odpověď bratra z Noční hlídky, v níž cítil jeho respekt a úctu, kterou mu projevoval a Robb si toho cenil. Věděl, že získat si respekt bez násilí a krutosti, je velice cenné. Musel uznat, že lord Velitel opravdu důvěřoval, správnému muži. Tedy,... odvažoval se v to věřit, ač... nikdy nevíte. "Není zač bratře, to mě je ctí vám poskytnout pomoc". Odpověděl vlídně mladý lord ze Zimohradu. "Ale jistě, jen běžte." Přikývne s úsměvem Robb, sledujíc rytíře, jak couvá vzad, načež si na srdce přiložil pěst pravé ruky a uklonil se. Jeho slova Mladému vlkovi vyrazila dech, nehnul však brvou a jen vděčně a s úctou muži pokynul, ve tváři vepsanou náklonnost. Bylo to poprvé, kdy ho někdo nazval králem Severu a to mladý lord opravdu nečekal, zaskočilo ho to, byla to nevýslovná pocta, které se mu dostalo. A na to Robb nezapomínal, vždy věděl, kdo má jeho obdiv a oddanost. Byl rád, že neudělal otci, ani jejich rodu ostudu, že jej jeho poddaní respektovali. "I vám bratře a děkuji, bylo mi ctí poznat muže, jako jste vy. Také doufám, že se ještě někdy setkáme." Poděkoval pohnutý Robb Stark, který začínal věřit, že možná bude jednoho dne, jako jeho otec. To já a celý Sever jsme zavázáni Noční hlídce, za vaši službu a odvahu." Nechal znít svá slova za odcházejícím rytířem, bratrem Noční hlídky. Když se za ním zaklapli těžké dveře velké síně, pohlédl svýma šedomodrýma očima na Radku. Ta promluvila medovým hlasem, jež byl příjemnou hudbou pro mladíkovi uši, byl již unaven náročným dnem. Opět se na ni usmál, naprosto přirozeně. "Ano, to je, děkuju." Zasmál se mladý muž a pohlédl ke svému zlovlkovi, který upíral svá zlatavá očka na děvče. Bylo znát, že se mu Radka líbí, vždycky odhadl lidi, a kdyby se mu nelíbila, dal by to zřetelně najevo. "Šedý Vítr, tak se jmenuje.... Ne, nikoho ještě nezabil, ulovil jen zvěř v lesích. Proč se ptáš?" Pohlédl na ni se zvědavostí v očích a pohladil svého chlupatého přítele po hlavě.
Její odhalení jej překvapilo, ale nehněval se za to. Chápal, že jí tím její společník chránil a dodával na váženosti. Z tváře mu nezmizel přívětivý úsměv a zamířil ke stolu, na kterém ležel kalamář s brky a pergament. Z jejích slov se navíc dozvěděl mužovo jméno, což mu přišlo vhod. "To je obdivuhodné a je opravdu dobrým mužem, musím s tebou souhlasit... Oh, samozřejmě, nemusíš mít strach Radko, mám v úmyslu to udělat hned." Uchechtl se mladý lord pohledu děvčete a usedl za stůl. Do ruky uchopil brko a namočil jej do kalamáře s inkoustem a začal psát.
Po několika minutách, kdy za sebou na papíře Robb zanechával krasopisná písmena, se podepsal, pergament sroloval do ruličky a zapečetil. Tak,.. tady to je. Předej to svému příteli a já už jen řeknu svým lidem, co mají naložit na vůz." Odhalil své zuby v úsměvu mladý Stark a podal Radce dopis.

Dopis:

- Šedí Vietor... - zopakovala meno zlovlak, ktorý na ňu priateľsky a zvedavo pozeral. Letmým pohľadom prešla na Robba, ktorý už na vtedy usadol za veľký stôl a začal písať list. Ona sama nevie čítať, ani písať, tak že aj keby ten list nespečatil, ona by netušila čo v ňom stojí. Nehanbila sa za to. Veď toto umenie často nezvládali ani urodzený ľudia a predsa sú lordmi, ktorý vládnu. S takou silou by mohla byť aj ona lady. Žiť v kamennom hrade, mať sluhov ktorý ju obskakujú, mať pekné muža, statočného rytiera. V duchu povzdychla. "Dievča naivné. S takýmto výzorom ťa nikto nikdy nebude chcieť..." Znova len vzdychla. Ruku pomaly, opatrne natiahla smerom k zlovlkovi, ktorý oňuchal jej prsty, dlaň. Mala z neho strach, ale zvedavosť bola v tejto chvíli rozhodne silnejšia. Roztiahla pery na Šedého Vetra, ktorý svojim drsným jazykom prešiel po jej dlani. Urobil to tak, akoby čakal že tam nájde niečo chutné a dobré. Radka sa spontánne zasmiala, čím možno na sekundu vyrušila Robba. Jej smiech rozozvučal kamenné steny veľkej siene.
- Si milý. Milší ako som si myslela. Vieš, ľudia hovoria že ty a tvoj priateľ lord Stark sa počas splnu mesiaca vytrácate do dedín a osád a žeriete zlé deti - snažila sa to zvlovlkovi skôr pošepkať, lenže ona mala vždy silný hlas a tak slová doľahli aj do Robbových uší. Poškrabkala Šedové Vetra za uchom, ale ten sa za krátky čas vrátil k Robbovi a sadol vedľa neho.
Hneď potom, ako dostala zrolovaný list do ruky, strčila si to medzi prsia, pod kožušinovú tuniku, aby to niekde nestratila. Na takéto veci bola odborníčka. Ale na druhej strane vedela veľmi dobre, že ak si tam niečo strčí, tak to rozhodne nestratí. Má tam aj svoj maličký kožený váčok s drobnosťami. Pre iných smeti, pre ňu poklady.
- Ďakujem milostivý lord. Ja síce neviem rozprávať tak pekne a vyberavo ako lady, ale dúfam že budete stále taký, aký ste teraz. Silný, hrdý, ale spravodlivý. Nech vás majú ľudia v úcte a nech sa vás nepriatelia boja. A ja síce neverím na bohov, ale dúfam že budú stále pri vás - pousmiala sa naňho milo. Robb sa jej páčil čím ďalej tým viac. Bol pekný, vysoký, svalnatý a silný. Mal všetko čo by mal podľa nej správny chlap mať. A teraz sa nemyslí na jeho majetok, titul a bohatstvo v ktorom žije. To nie. Keď mu Radka znova pozrela do tváre, tak sa začervenala ako taká panna. Vystrúhala ten najlepší úklon, ktorý urobiť dokázala a potom sa otočila na päte. V duchu si stále pripomínala, že má chodiť pomaly, pokojne, vystreto. S trocha nadvihnutou bradou. Vo dverách veľkej siene sa však náhle otočila, akoby zabudla na niečo veľmi dôležité.
- Milostivý lord, nezabúdajte, že priateľov si držte blízko, ale nepriateľov ešte viac - povedala vážnym hlasom, no potom už naozaj odišla. Hneď ako sa za ňou zatvorili dvere, pokojný krok prešiel do behu. Bola svižná a rýchla ako vietor. Ani sama nevie ako, už bola pri Theov, ktorého ťahala za rukáv, nech si ju všimne.
- Už som tu. A dal mi toto - strčila si ruku cez tuniku medzi prsia a začala tam šmátrať. Potom vytiahla zrolovaný pergamen, ktorý bol na krajoch mierne pokrčený.
- Lord Stark je presne taký, ako jeho otec. Teda...trocha divokejší ale to nevadí. On je ešte mladý. To časom skrotne - mávla nad tým rukou, akoby bola od Robba omnoho staršia, skúsenejšia a hlavne krotkejšia.

*Krátil si dlouhou chvíli tím, že se probíral vlastními myšlenkami. Co by teď měl vlastně dělat. V hlavě už se mu rodí plán, který by ho mohl přivést do obrovských potíží. POprvé ve svém životě je vše na něm. Jako to rozhodnutí tenkrát když si musel vybrat mezi popravou nebo Noční hlídkou... Měl jít za svými pány. Ať už byli jakýkoliv.. Slíbil jim svou oddanost a měl je chránit do posledního dechu.. Ale on se nechal chytit a zajmout. Nepadl v boji. A toho by jednou mohl i litovat.* Vznešený cíl? Chránit lidi Sedmi království na obrovské zdi před divokými. To je to co sis vybral Theo? To je to co ty považuješ za vznešený cíl? A i od tohoto chceš nyní ustoupit, aby sis připomenul jaké to bylo za časů draků? Jsi jen ubožák co utíká před vlastními cíli nebo jsi jenom věrný pes vykonávající rozkazy? *Nemusel být se svým psem ani zrovna v úplném propojení, aby i takto na dálku nepoznal pánovo trable. Rychle k Theovi přiběhl a zůstal věrně stát po jeho boku a čumákem žádal svou pozornost. Theo se sklonil a poškrábal svého nejstaršího kamaráda za uchem.* Nazdárek starý brachu... Tak co? Chytil si něco nebo ses jenom coural jako vždy ty jeden prašivo. *Samozřejmě nic nemyslel ve zlém, naposledy ho poškrábal na čele a potom mu rozkázal, aby přinesl nějaký klacík z venku. Už pomaličku očekával Radku, tak ji chtěl potěšit tím, že za ní doběhne Pes sám.*
*Když jej někdo zatahal za rukáv, ohlédl se a uviděl tu bytůstku, které se ujal a kterou potkal v Říčních krajinách, když nikoho neměla. Otrava jedna ukecaná. Věšela se na něj tak dlouho, až si ji oblíbil a teď by ji už za nic nedal ani nevyměnil.. O to víc ho teď zabolelo, když se místo dvou modrých oček koukal pouze do jednoho. Ale ona si zachovávala stále svůj úsměv a kladný pohled na svět. Tohle byla asi jedna z věcí, která se tomu Kuřeti upřít nedala. NEchtěl ji ignorovat, ale vůbec neodpovídal a první co ho napadlo bylo položit ji ruku na hlavu a něžně ji pohladil. Potom si převzal dopis a uschoval jej u sebe ve zbroji.* Byla si úžasná v tom sále. Poprala ses s tím jako opravdu zdatná mladá slečna. Ale zase neměj moc nosánek nahoře ty Kuře. I tobě samotné ještě teče mléko po bradě a lord Stark je starší jak ty. *Věnoval ji zase jeden ze svých vzácných úsměvů.* Ale snad máš s lordem Starkem pravdu. POkud je v něm to samé co v jeho otci a ještě k tomu pokud se podobá své matce, která má v krvi spíše orly, ale srdcí je podle všeho jako lvice když jde o její rodinu. Potom má lord Stark nejlepší předpoklady pro to být jednou tak velkým, možná i větším jako jeho otec. *Chvilku jen mlčel a ohlížel se po hradu, který stál za ním.* Ale dost chválení se a povyšování si ega. Je načase vyrazit. Už za chvíli naloží potřebné věci na vůz a potom vyrazíme. *Hned co to dořekl, zrovna přiběhl znovu Pes a mířil si to rovnou k Radce.*
*Pes nadšeně skákal kolem Radky a položil jí klacík k nohách, ale potom hned vyskakoval na zadní, aby si vysloužil její pozornost. Z jejích prstů cítil smrad jiného psa a poroto se chvíli zdráhal skoro snad jako by se i urazil a zrovna v ten moment se na něj otočil Theo, propojený se svým chlupatým přítelem, a s nechápavým výrazem se na psa podíval, protože tohle ještě nezažil u něj. Už začínal pomalu přehlížet, že Pes blázní, když se přiblíží k Radce. Asi jaká společnost, takové chování nebo už opravdu nevěděl. POrozhlédl se po voze se zásobami a když už vše bylo připravené, pohlédl na naloženého koně a potom na Radku.* Tak jdeme. Přestaňte už konečně vy dva. Vyrážíme a ty slečno jdeš se mnou. Toulání už bylo dost. A asi nakonec půjdeme raději pěšky... Neboo.. *POhladil ji opět po hlavě a potom přistoupil k vozu, propustil vozku a sám se chopil otěží.* Naskoč si Radko. Určitě by ses raději proháněla se Psem, ale ten nám stejně bude zase hlídat záda, aby nás nikdo nepřekvapil. *Počkal až dokud vyleze a potom se rozjel ven ze Zimohradu. NA chvíli byl zticha a poté jen tak pronesl.* Asi ti budu muset někoho brzy představit, protože jak to vypadá.... Eehhmm... Nejspíše... Nás bude zase o jednoho ještě navíc. Snad si vy dvě padnete do oka.. Každopádně. Tohle mi moc nejde, takže uvidíme až dorazíme kam bude třeba. *Opravdu nevěděl jak říct Radce o Reye.. Vlastně ani nepochopil, proč si  teď musel vybavit její tvář, její vlasy, milý úsměv a asi hlavně i její hlas, který mu ještě teď sem tam zazněl v hlavě jako nádherné echo, které by mohl poslouchat stále... Theo najednou zatřásl hlavou a uklidnil si myšlenky.* Jsi snad nějaký ztracený romantik ty hlupáku jeden? Nechceš třeba napsat knihu? *S touto poslední myšlenkou už jen sledoval cestu před sebou a samozřejmě čekal stovky otázek, příběhů a kdoví čeho od své ukecané společnice, kterou stejně zbožňuje i přes to vše.*

Utíkal, jak nejrychleji dokázal a možná ještě rychleji. Nezastavoval se, aby nabral dech, neohlížel se ani nezpomaloval. Za jeho zády byla smrt a kdyby jen na pár vteřin zvolnil tempo, chladná ruka by jej dostihla a on by jim padl do spárů. Slzy mu tekly po tváři, ale neměl čas je setřít. Ty mokré oči, které spatřily tu hrůzu. Jeho malá dcerka, jeho krásná nevinná dcerka. Byla to poslední, co mu zbylo. A nyní neměl ani jí. Přesto měl ještě jeden poslední úkol, předtím než mu bude zcela ukradené, co se s ním bude dít dál. Levá, pravá, střídej nohy. Utíkej! Musíš je varovat! Ta hrůza, která se s ním nesla! Proč jen musela dopadnout na jeho vesnici? Proč jen musela zasáhnout je? Bohové ho nikdy nešetřili a dnes zcela zakončili smysl jeho existence. Poslední úkol a může se vypravit za svou ženou a dcerou. Nic víc ho tu nedrží.
Už ho viděl! Majestátnou stavbu, která byla symbolem bezpečí a spravedlnosti! Na Zimohradě byl vždy Stark a je si jist tím, že ho tam najde i teď. Lord Eddard musí vědět o tom, co se děje na jeho území. On s tím něco udělá. Je to čestný a statečný muž. Vrátí ty ďábly tam, kam patří! Běžel stále dál a dál, přes slzy neviděl na cestu a proto nebylo ani divu, že vrazil do povozu, na kterém seděl muž a žena. Náraz jej odmrštil pár metrů dozadu, kde dopadl zády do sněhu. Kdyby jen mohl zůstat ležet. Kdyby jen mohl, ale musel varovat lorda Eddarda. I přes bolest vstal a znovu se pokusil běžet. Jeho klus přešel do kulhavého pajdání. Musí to zvládnout, musí udělat rozruch.
"Můj lorde! Můj lorde!" začal hulákat jako na lesy, když se znovu svalil kousek za bránou.

Mužům na hradbách a nádvoří Zimohradu toho odpoledne Staří bohové mnoho klidu nedopřáli. Sotva se jim podařilo zažehnat jeden zmatek a už se zase něco dělo.  Od obzoru se k hradbám vytrvalou rychlostí blížil muž stažený z kůže. Naštěstí pro všechny byl pouze namalovaný na velkém praporci. Byl to totiž růžový muž na černém poli, kterýžto je znakem rodu Boltonů. Sem tam sebou škubnul, zapleskal a opět zůstal nehybně viset. Praporec držel v ruce skutečný muž, cválající na čele větší skupiny jezdců.  Za vlajkonošem jel pán Hrůzova, ve své vlastní osobě, oděný ve zbroji ozdobené na hrudi příslušným rodovým znakem a  teplém kožešinovém cestovním plášti. Po té následovali další ozbrojení muži tvořící družinu svého pána. Dohromady asi dvacet mužů stále posádky, nejvěrnějších Boltonům.  Nebyla to sice zdaleka celá síla Hrůzova, ale přesto to na příjezd lorda vazala vypadalo dosti slušně, snad i trochu okázale. Lord Bolton se jako obvykle zdál být rozvážný, až netečně klidný. Koně vedl jistou rukou, jeho pohled směřoval kupředu k branám přibližujícího se cíle cesty.  Jenže jeho mysl zdaleka bezstarostná nebyla. Odjel z Hrůzova, zanechavše za sebou spoušť v podobě svých dvou potomků. A v tom byla právě ta potíž. Na vlastní dceru, ani na svého bastarda se nemohl příliš spoléhat. Ramsay se těsně před jeho odjezdem někam vypařil.  Roose nejspíš tušil kam a momentálně mu to bylo vcelku jedno. Do budoucna, si na něj bude muset dát pozor. Víc ho zaměstnat, aby nenatropil víc škody, než užitku. Prozatím svému bastardovi vzkázal, aby brzy očekával jeho další příkazy. Zprávu Hrůzova předal po dobu jejich nepřítomnosti Ramoně, i když ta mu nedělala o mnoho větší radost.  Oba dva by v jednom kuse něco vyváděli, rodové záležitosti je zajímaly jen v podobě dědictví Hrůzova. Vážně si bude muset najít nějakou ženu a ukázat jim, že pořád umí dělat bastardy. A možná ne jenom bastardy, ale i legitimní syny. Syny poslušné svého otce, zasluhující dědictví majetku s právem na titul lorda.  

Odjel tedy provázen svými muži, urazil většinu cesty a mířil dob brány Zimohradu. Přijel dostát svým povinnostem lorda vazala a obhlédnout situaci. Jak řekl Ramoně, se záměry Starků je nutné počítat. V tuto chvíli by nebylo dobré mít s nejsilnějším rodem Severu špatně vycházet.  Navíc mohl touto cestou získat. Zlovlk ze Zimohradu byl vězněm v Králově přístavišti. Pro Sever to znamenalo jisté změny. Eddarda Starka celkem ctil. Několikrát za něho bojoval, což mu bylo přičteno k dobru. Doma Starky zastupovalo vlčí štěně. Krotké, či nebezpečné štěně, ale pořád ještě štěně. Tomu štěněti nechal zhotovit lovecké nože opatřené střenkami z kostí obyčejných vlků, napdanuvších jeho stáda.     Ať už si ten mladý Stark bude počínat jakkoliv, bude mu za jeho služby bezpochyby znovu zavázán.  Vždyť to je Roose Bolton, kdo jako jeden z prvních pospíchá, aby pomohl v nouzi. Měl by za to obdržet patřičnou pozici a patřičně velkou odměnu. Mohl by získat přímluvu při uzavírání výhodného sňatku, nějaké peníze, rozšířit svá panství…To je samozřejmé. Zádný lord vazal nehrabe zadarmo. Musíte ho drbat za ušima líp, než nějakou vlčí potvoru.

Mezi tím jezdci dorazili k mostu přes hradní příkop, přehnali se přes něj a projeli branou na nádvoří. Strážní jim nedělali problém. Lorda Boltona znali. Nebyl zde ostatně poprvé. Těsně za bránou projel Roose kolem nějakého poplašeného křiklouna. V zásadě si nevšímal toho, co se v okolí brány děje.  Nezajímaly ho malé problémy malých lidí. On zde byl kvůli dočista jiné věci.  V poslední chvíli se však rozhodl jinak. Zpomalil a přikázal jednomu ze svých mužů:  „Zjisti, co se tu děje. Jestli je to náhodou je tak důležité, jak moc je kolem toho křiku.“ Tím formálně uplatnil svou autoritu. Sám pokračoval pomalým tempem na nádvoří. Na nádvoří poblíž velké síně, svého koně trhnutím uzdy zastavil. Podavše uzdu druhému z jeho lidí, sloužícího za univerzálního panoše družiny, svezl se ze sedla. Ohlédl se v bráně, i když pouze krátce-. Mezi bránou a nádvořím, se nacházelo dost služebníků, plus mužů ve dvojích rodových barvách. Dost na to, aby zvládli přinést vzkaz, kdyby opravdu hořelo, případně vykopali zvládnout povykující křiklouny, tropící povyk zbytečně. Ještě vyňal z brašny dva zmiňované lovecké nože. Zamířil ke dveřím velké síně, kde minul několik dalších vyčkávajících osob, nižšího původu.  Ne opět si nedělal velkou hlavu s tím, jestli tu byli dřív, jestli je lord nechá čekat, zda je Stark vůbec příjme.  Po stručné žádosti o ohlášení svého příjezdu pánovi hradu vstoupil.  Zůstal stát kus před stupínkem. Vyčkával, až si ho Mladý vlk sám povšimne. Byl-li lord Stark zaneprázdněn, klidně by si dal po cestě dal líbit pohár svařeného vína, zatím co bude čekat. I když tu teď nikdo poháry s vínem neroznášel. Jakmile přišla jeho chvíle, .krátce před Mladým vlkem poklekl, coby důkaz jeho oddanosti. Opět vstal a pohlédl na Robba Starka. Svým typicky klidným, tišším hlasem pronesl: „Lorde Starku, obdržel jsem nejedny špatné zprávy. Dostal jsem i tvůj dopis. Přijíždím ti přispět veškerou svou mocí. Přijíždím, abych stál při tobě a při rodu Starků.“

Sediac vedľa Thea na voze sledovala hlavu koňa, ale iba občas. Častejšie pozerala vôkol seba. Chcela si dobre zaryť do pamäti Zimohrad, Zimné mestečko a ľudí, ktorý tu vyzerali omnoho spokojnejší než kdekoľvek inde. Pes behal okolo. Občas prišiel bližšie, inokedy sa kamsi vytratil, no vždy bol na blízku pre každý prípad. Na voze sedela celkom nepokojne. Často sa tam ošívala, mrvila, akoby mala urodzenú riťku. Bola iba trocha nervózna, nesvoja. Po jej tele prebehol pocit žiarlivosti a strachu zároveň, pichlo ju pri srdci v momente, keď Theo spomenul že jej zrejme onedlho niekoho predstaví. Hlavou jej vŕtalo, kto to asi je. Nejaký muž? Či žena? Rodina, u ktorej bude musieť znova zostať, kým on bude na cestách? Skrčila obočie do vystrašeného výrazu.
- Koho? Bude to nejaký chlap, ktorý si ma má vziať za ženu keď budem staršia? Alebo si si našiel nejakú ženu, na ktorú mám dávať pozor a budeš za ňou tajne chodiť, keď pôjdeš zrovna "náhodou" okolo? - vedela že Theo jej rozhodne nepredstaví nejakú akože budúcu manželku. Veď je členom Nočnej Hliadky a tí nemôžu mať manželky, plodiť synov, mať pozemky...Ale tá prísaha má veľa medzier, ktoré sa môžu obísť. Manželku mať nemôže, ale milenku? Syna splodiť nemôže, ale dcéru? Pozemok vlastniť nemôže, ale dom? Snažila sa tie nepekné myšlienky vyhnať z hlavy, pretože žiarlivá predstava, že by sa oňho mala s niekym deliť, sa jej rozhodne nepáčil. Dokonca strach prešiel do nahnevaného výrazu.
- Ja viem že som strašne ukecaná a otravná, ale ak sa ma chceš zase zbaviť, tak ja radšej zostanem na Zimohrade. Viem dobre variť a robiť tie ženské veci. Určite by mi tu dali nejakú robotu, najesť a strechu nad hlavou. Robb je dobrý lord. Viem že by ma vedel ochrániť. Urobil by to rozhodne lepšie ako nejaká Ryba - zamračila sa ešte viac, ale to skôr sama pre seba. Bola na Riečne krajiny nahnevaná, ale len preto, lebo tam ľudia neboli až tak ústretoví, ako tu. Hovorí sa, že severania sú tvrdý, hrdý a trocha zaostalý, ale za to sú čestný. Ak by si mohla vybrať, tak by žila radšej tu. Z tých myšlienok ju vytrhol náraz do voza. Celkom nadskočila, srdiečko jej divoko zabúšilo v hrudi. Vypleštila očko, začala sa vôkol seba obzerať. Uvidela muža. Sedliaka. To bolo na prvý pohľad poznať, že bol obyčajný sedliak. Na smrť vystrašený, akoby ho naháňala armáda Iných.
- Ste v poriadku? - ozvala sa za ním, keď videla ako bol rozvalený v snehu. Dokonca ju napadlo, že z toho voza zoskočí a pôjde mu pomôcť postaviť sa na nohy. Ale to už bol muž znova na vlastných a uháňal ďalej k hradu. Z jeho úst vychádzal krik, ale na tú diaľku sa už slová ťažko rozoznávali. Zvraštila nechápavo obočie, pozrela na Thea.
- Divoký? - položila mu hlúpo otázku, akoby netušila, o aký národ ide. Samozrejme že vedela. Zas taká hlúpa nie je. Len...
- Čo by tu robili divoký? Veď oni žijú za Múrom a Nočná Hliadka sa stará o to, aby sem nechodili. Nie? To musí byť nejaký blázon - pokrútila nad tým hlavou, znova otočiac dopredu. Poriadne si ani nesadla, už okolo nich prešiel lord Roose Bolton so svojou družinou. Nikdy nevidela nič také a preto nedokázala z tej skupiny jazdcov strhnúť pohľad. Ich vlajky trepotali vo vetre, kone frkali, zbroj zvonila, kopytá tlmene dupali v mäkkom snehu. Takmer otvorila pri tom úžase ústa, ako teliatko na nové vráta. Videla ako prešli skrz Zimné mestečko, ktoré už ona spolu s Theom pomaly opúšťali.
- Idú do hradu. Kto to bol? Bol to nejaký lord? Videl si ich vlajky? Muž stiahnutý z kože dole hlavou s roztiahnutými rukami a nohami. Naozaj bude vojna? Ľudia o tom hovoria. Aj moji bratia sa prihlásili do armády ale už som ich dlho nevidela. Myslíš že tam zomrú? Možno zomreli ešte skôr - začala rozprávať na Thea. Bola zvedavá a samozrejme že k otázkam ktoré mu kládla patrili aj jej komentáre a myšlienky. Stále bola otočená ceste chrbtom a pozerala na lorda a jeho jazdcov, ktorý sa strácali zo zorného poľa.

Nečekal, že se mu najednou dostane takových reakcí od Radky. Kdyby ji neznal, myslel by si, že snad dokonce žárlí. Tahle představa mu přišla tak nereálná, ale zase na druhou stranu, když viděl jak se zachovala a co říkala, normálně začíná s touto variantou normálně počítat. Trochu mu znejistěl hlas a zase mu bylo trochu trapně obzvlášť když se teď musel před tím prckem obhajovat, respektive musel uvést věci na pravou míru... Ale.. Co by jí vlastně měl říct? Není si sám sebou jistý.. Cítí něco k Reye? NEbo je to jenom pocit oddanosti, protože je pravděpodobně členem rodu o kterém se domníval, že už nežije. NAvíc.. Proč by si měl zničehonic myslet, že by k němu mohla chovat city i ona. Bylo to tak nesmyslné, že mu to začalo vrtat hlavou a on si přes být jistý sám sebou. Najednou byl úplně zmatený jako nikdy. Nikdy nic podobného nepociťoval a neuměl si to teď vysvětlit. Asi jako když mladiství prožije něco, co ještě nikdy nezažil a jemu to pomotá hlavu. Ale on byl přeci již dospělým. Nemohl se zaobírat něčím takovým, respektive se tím nemohl nechat rozhodit. Zatřásl prudce hlavou a potom se podíval na Radku a ukonejšil ji trochu roztřapatěním vlasů. Nedělej si z toho hlavu. Je to dívka. Vlastně je jen asi o pár let starší jak ty, má nastávající ani tvoje pěstounka to není. Je to mnohem složitější.. Docela se to spojuje s mojí minulostí, takže by muselo dojít na obrovské vysvětlování, pokud o tom budeš chtít někdy slyšet. Ty hlavní co musíš vědět, Kuře jedno bláznivé, že tě nikomu nedám a nikdy nebudeš něčí jiná nebo někým vychovávaná. U rodin tě nechávám, protože mám jisté povinnosti. Velice mě mrzí, že musíš snášet to, že nejsem stále s tebou, ale tak... Musíš i pochopit co to obnáší být v Noční hlídce. Odpusť mi. Vlastně jsem se spíše já tebe nikdy nezeptal.. Proto to teď napravím. Chceš zůstat na Zimohradě? S rodem Starků? Oni by se určitě o tebe nějak postarali, kdyby si jim pomohla a určitě by si se aspoň měla na koho vždy obrátit. Nechceš spíše ty odejít ode mne? Nerad bych ti nějak bránil v rozletu nebo v tvých snech. Usmál se na ni a v tom se ozvala rána do vozu, kterou zaměřila i Radka.
Theo ani trochu nepochopil, co to mělo sakra být a muže nechal svému osudu. Asi byl nějaký poblázněný, i když to co řekl o divokých, plus ještě jeho strach. NA chvíli zastavil s povozem a zamyslel se nad tím vším. Věř mi, že Divoké nechceš potkat. Jsou to nejstrašlivější nepřátelé s jakými jsem se kdy utkal. Neznají strach ze smrti, někdy ti přijde že ani bolest neznají. Jediné co na ně platí je utnutí hlavy, aby si měla absolutní jistotu, že tě ještě za zády nenapadnou. Ať si o nich slyšela cokoliv, je to ještě dvakrát tak horší než se povídá. Člověk si až někdy říká, jak se něco takového může ještě označovat za lidi... A co řekl k tomu, že se dostali do jeho vesnice... Jak by to bylo možné.. Chvíli bylo ticho, protože hned za sedlákem uviděl družinu jezdců. PRapor poznal na první pohled. A ani o nich se mu nechtělo zrovna Radce vyprávět.
To je rod Boltonů, maličká... Někdo říká, že by to mohl být snad druhý nejvlídnější rod ze Severu hned po rodě Starků, ale není tomu příliš tak podle mého názoru. Stejně tak jako zvrácený symbol, bývají často zvrácení i členové tohoto rodu. Někdy si pokládám otázku jak vůbec může existovat takový rod. Symbol by měl mnoho vypovídat o rodu. Ale tento symbol je odporný, proto pokud potkáš někdy nějakého Boltona... Nevěř mu... Asi jejich symbol má budit strach, ale u mě to má spíše opačný účinek. Pokud si vážíš rodu Starků, Boltonové se se ti ani trochu nezalíbí. Pramálo je na nich podle mě dobrého a o cti bychom také mohli sotva mluvit. Když už nepřicházeli další otázky ze strany Radky, přemýšlel Theo, co nyní bude dělat... Jeho povinností je zjistit, co se děje a informovat o tom velitele. Asi se budeme muset vrátit, Kuře. Ty na hrad a já vyrazím se skupinou, která vyjede do vesnice toho sedláka. Nemohu tě vzít s sebou už jen proto, že je ti zle na koni a hlavě protože je to nebezpečné. PRomiň mi to. Dojel trochu dál a pokusil se přes pole nějak otočit vůz a potom dojel ten kousek, co ujel od Zimohradu, vjel dovnitř a slezl dolů. POjď se mnou. Nenechám tě tu s těmi psi lorda Boltona.. I když psy bych ještě urazil, kdybych si o nich myslel, že jsou jako tito muži. Vrátil se zpět do hradu s Radkou po boku a vyslýchal audienci sedláka i lorda Boltona.

Robb Stark zvedl oči od dopisu, vyrušil jej zvuk dívčina smíchu. Při pohledu na ni a svého zlovlka se usmál. Opět sklopil pohled, když zaslechl i to, co se mu snažila šeptem povědět. I tak to, dolehlo k uším mladého lorda, jež se musel tiše a pobaveně zasmát, pohled stále upřený na pergament. Přišlo mu úsměvné, co o něm a jeho zlovlkovi koluje za báchorky, lidi byli opravdu naivní a příliš pověrčivý. Nechal ji, ať si Šedého pohladí, ač to nedovoloval každému, něco na ní mu však imponovalo. Vlk se, ale i přes to brzy vrátil ke svému pánovi, který za okamžik předával Radce zapečetěný dopis.
Pohledná zrzečka ho od něj převzala a důmyslně jej schovala mezi ňadra, do výstřihu. Robb se jen usmíval, načež k němu promluvila. Mluvila od srdce a vřele, Robba neuvěřitelně těšilo, že si jej váží. "Děkuji ti Radko, vážím si tvých slov a myslím, že umíš hovořit stejně pěkně, jako urozené lady." Oplatil jí Robb milý úsměv s až nevídanou vřelostí. Když se jejich pohledy opět střetly, děvčeti se nahrnula krev do tváří a Robbovi se úsměv ještě více rozšířil. Uklonila se mu a Robb na ni uctivě pokynul hlavou. "Ať Staří bohové bdí i nad tebou Radko Řeko." Věnoval jí slova na rozloučenou a sledoval, jak míří ke dveřím. Tam se však nečekaně zastavila a otočila zpět na Starka, aby mu připomněla staré moudro. Pak zmizela za dveřmi. Nezapomenu. Odvětil jí ve své mysli, stejně ho už nemohla slyšet, i kdyby to řekl na hlas. Mladý muž téměř osaměl. "Jacku, zařiď, aby byl tento seznam věcí naložen na vůz, jež pojede v doprovodu toho muže z Noční hlídky, který před chvílí opustil síň, na Zeď. Jsou to zásoby, tak ať nic nechybí! Ihned!" Rozkázal svému muži lord Stark, ten poslechl a opustil rozlehlou místnost také. Robb věděl, že se na něj může spolehnout, vlastně na většinu svých mužů, kteří mu byli věrní a oddaní.
Mladý lord už hodlal ukončit dnešní audience, ale to se spletl. Rozruch z venku dolehl až k němu. "Co se to děje?" Optal se nově příchozí stráže, která před okamžikem vystřídala muže, jehož poslal vyřídit tu záležitost ohledně zásob pro Noční hlídku. Muži mu pověděli o příjezdu lorda Boltona a vystrašeného vesničana, jež si žádal svého lorda. Děkuji." Poděkoval jim lord Stark. "Řekněte těm mužům, co čekají na přijetí, že je vyslechne mistr, protože musím vyřešit nečekané události." Nakázal jim ještě a pak se vrátil na své místo, usedl do obyčejného dřevěného trůnu. Okamžik na to vstoupil do velké síně ctěný lord z Hrůzova, Roose Bolton. Robb ještě zaúkoloval sluhu, aby přinesl pro hosta občerstvení a teprve potom na lorda pohlédl. Ten před ním poklekl na důkaz oddanosti a Robb Stark na to zareagoval úklonem hlavy, projevujíc tak lordovi svůj respekt. "Lorde Boltone, vítejte opět na Zimohradě." Přivítal jej Mladý vlk, jemuž na tváři zůstával přívětivý úsměv. Robb měl svůj vlastní názor na tento rod, ale měl k němu úctu. Nehledě na to, že mu byl rod Starků zavázán, byli to jejich vazalové. A pak, byl to sám Robb, kdo žádal o lordovu podporu. Pak si vyslechl jeho řeč. "Lorde Boltone, jsem potěšen, že jste dorazil, tak brzy. Cením si tvé podpory a věrnosti, rod Starků je ti zavázán." Poděkoval mu Robb za tak brzký příjezd a opět k němu pokynul hlavou, aby tak zdůraznil svá slova. V tu chvíli do Velké síně vrazili Robbovi muži, přivádějíc onoho vyděšeného a vyčerpaného vesničana, v jejich patách se vracel rytíř z Noční hlídky a ta maličká - Radka. "Zřejmě budeme muset naše záležitosti odložit, lorde Boltone." Pohlédl mladý lord k nově příchozím. "Omlouvám se, ale tohle je třeba vyřešit ihned." Omluvil se ještě rychle hostovi, když se zvedl a sešel ze stupínku. Robb Stark stanul po boku váženého lorda, aby mohl promluvit s tím zřízeným mužem.
"Kvůli čemu jsi sem přišel? Co se stalo?" Promluvil k němu pevným hlasem lorda, i tak byla v jeho slovech slyšet vřelost.

Muž středního věku toho zažil hodně, to bylo vidět na první pohled. Silné ruce služebníků strážce severu ho museli zpola nést, jelikož náš přítel byl zkrátka vyčerpaný, utrpěl rány, které byly v mnoha ohledech horší než nezahojené řezné rány, jež byly stále viditelné. Jak dlouho byl na cestě? Jak dlouho se jen prodíral nehostinou severskou pustinou? Teď byl, ale konečně zde, v cíli, na vytouženém středobodě severu - Zimohradu.

Zarudlé oči těkaly z místa na místo, jakoby chuděk nemohl uvěřit, že tento moment si pouze nevyidealizoval. "Můj lorde... Divocí. Ty... Ty... zrůdy napadly moji vesnici.... všechny zabili..." Hlas je slabý, roztřesený, avšak každé slovo je vysloveno s naléhavostí. Lord Stark mu zkrátka musí pomoct, musí pomstít zvěrstva, která Divocí napáchali. "Znásilnili ženy... A... a děti... Hráli s nimi odporné hry... udělali z nich potravu pro svá zvířata... Musíte s tím něco udělat!" Rozhlédl se po přihlížejících, jediný pohled na Theodora byl pro něj stejně hrozný jako sůl vsypaná do otevřených ran. "Kde byla Noční hlídka? Jak něco takového můžete dopustit, když nás... chráníte!" Bezmoc vystřídal vztek, neskutečný vztek na každého muže v Černém, následující reakce byla zcela očekávatelná, totiž... měl tolik kuráže, aby plivl Theodorovi do tváře. Přeci jen, přes veškeré sliby Vrány nepomohli, nepomohli, když to skutečně potřebovali. "Můj lorde... Pomožte mi pomstít moji rodinu, prosím..." Jako by veškerý vztek opadl, zbyla jen ta... bezmoc, smutek a strach.

Roose Bolton mohl být prozatím spokojený, protože si byl jistý, že udělal první krok, tím správným směrem. Začátek slyšení se vyvíjel přesně tak, jak čekal. Tím jediným krátkým pokleknutím se významněji připomněl, obrátil k sobě pozornost Lorda Starka. Dostalo se mu pěkné přijetí, se vším všudy. Ten mladík, sedící před ním vskutku vzhledem částečně připomínal vlčí štěně. Měl v sobě něco ze svého otce. To tedy zatraceně ano. Choval se s hrdou dobromyslností.  Culil se na něho nevinné a bezelstně, jak to mívají nerozvážní mladící ve zvyku.  Přitom ze sebe chrlil jednu neučenou zdvořilostní frázi za druhou. Mezery v etiketě nevykazoval. Ačkoliv, nehodlal ho podcenit. Ani od toho vlčete neznamenala krásná slova víc, než projev dobrého vychování. Snad poděkování za brzký příjezd by mohl upřímně věřit. Ale Roose neskončil. Teprve dokáže Mladému vlkovi, jak umí být užitečný. Mladíci za sebou potřebují zkušené muže a on by věkem mohl být jeho otec.  Pak snad bude vděk Starků skutečnější, hmatatelnější.  Nebylo třeba nic dalšího dodávat. Stačilo mu ve vší vážnosti opětovat pohled lorda Starka. Vše směřovalo k zahájení jednání o konkrétním plánu. Jenže k tomu zatím nedošlo.  Bili přerušení hlukem, jenž sem rozšířil, až od brány, ten vesnický křikloun. Lord Stark ho požádal o trpělivost, ohledně pozdržení jednání. Udělal to stejně zdvořile jako před tím. Prokázal jistou rozhodnost. Dát sedlákovi i lordovi stejno příležitost hovořit, to nebyl styl Roose Boltona. Tady však byl hostem. Žádost lorda Starka nemohl jen tak odmítnout. Kromě toho to přeci nakonec nebude docela nepodstatné.
„Zajisté. Jak si přejete, lorde Starku,“ přisvědčil formálně, nepříliš ochotně. Obrátil se pod stupínkem a teprve teď si pořádně povšiml, v jakém je ten muž stavu. Nelitoval ho.  Pouze přistoupil na to, že záležitosts níž přijel, se o chvíli odložit dá. Pak za oním vesničanem, uviděl další dva příchozí. Muž v černém se mu z nějakého důvodu nezamlouval. Měl pocit, že by se na něj měl z nějakého osobního důvodu rozpomenout. Mladou dívku určitě viděl poprvé. Pohled na ni byl příjemnějším, těch dvěma předním. Jakási obyčejná krása jí určitě nescházela. Nakonec vrátil svou pozornost k vesnickému křiklounovi. Mladý vlk sedláka vybídl a ten začal mluvit. Pověděl jim o vpádu Divokých, což s ohledem na bojový plán není příjemná, ani praktická zpráva. Divocí o sobě čas od času dávali vědět. Většinou podobným způsobem vydrancovali nějakou vesnici a zase odtáhli, dřív než se s tím dalo něco dělat. Dokud byly škody malé, zvlášť pokud se netýkaly rodu Boltonů, daly se připočítat k nevyhnutelným přiměřeným ztrátám. Jakmile škody rostly, zároveň s úbytkem poddaných, začaly být citelné. Vytáhnout a nechat si Divoké na Serveru řádit v týle, to Roose Bolton také nezamýšlel. Sedlákova rozhořčené výtky na adresu Noční hlídky, Roose naopak pobavili. Ano lidí věřili v ochranu Noční hlídky. Ovšem jak někoho může ochránit ta sebranka darmožroutů. Darebných nevěrníků, zločinců a lůzy. Mají rezavé zbraně, špinavé ruce a chodí k lordům Severu žebrat. Tenhle se na pohled od ostatních zásadně nelišil. Roose by rád slyšel, co bratr Noční hlídky odpoví. Beztak se bude vykrucovat. Během vesničanovi "řeči", se snažil získat přehled. Z informací se dalo vyjít, ovšem k vydání pevného rozhodnutí by se hodilo vědět víc. Mohl by se do věci mírně vložit, vytáhnout z toho prosťáčka vše co byť tuší. On by mu to pověděl. O tom Roose nepochyboval. Nicméně neřekl nic. Nechal mluvit mladého lorda Starka. Hodilo se, aby promluvil  první.  Chtěl ho nechat předvést jaký doopravdy je. Jestli bude jednat rozumně, hrát si na hrdinu, nebo jak vlastně. Potřeboval to vědět pro další jednán s ním. Když bude chtít, bude moci otázku položit později. On svou příležitost dostane.

Pozorne počúvala a sledovala všetko, čo sa dialo vo veľkej sieni. Nemohla si nevšimnúť, že jej ako lord Stark, tak i lord Bolton venoval krátky pohľad, malú pozornosť. Z jedného sa tešila, z druhého mala strach. Cítila ako tie šedé oči prenikli do jej srdiečka a bodli ju chladným spôsobom. Mráz prebehol po chrbte, až ju nenápadne striaslo. Mala chuť ujsť, lenže (ako inak) zvedavosť bola omnoho väčšia. Nadýchla sa váhavo, zvesila pohľad z lorda z Hrôzova. Pohľadom radšej prešla na kamennú podlahu, ktorú skúmala, lenže uši mala riadne vystrčené. Dlho to nevydržalo a znova musela očkom utekať raz na Robba, potom na lorda Boltona, sedliaka ktorý rozprával všetky tie desivé veci. Mala voči nemu istú ľútosť. Prísť o rodinu, domov tak krutým spôsobom...vie veľmi dobre aké to je nemať nič a nikoho. Veď nie je tomu tak dávno, keď sa životom pretĺkala osamotene. Ľudia ju drgali z jednej strany na druhú, len aby sa jej mohli zbaviť. Nechala ľútosť rozkvitnúť na tvári. Veď nie je žiadna bezcitná mrcha. Lenže potom...potom sedliak začal obviňovať Thea. Akoby on mohol za všetky tie zverstvá a nešťastia, ktoré tú dedinu postihlo. Takmer od nich odstúpila o jeden krok vzad, ale potom...
Celé telo oblial pocit hnevu. Vzdúvalo sa, rozmohlo do všetkých končatín. Srdce čoraz divokejšie búšilo, zuby stisla viac k sebe, tak isto ako prsty na rukách. Stisla ich v päsť. Ľútosť zmizla, nahradil ju hnev. Neskutočný hnev. Dokonca nabrala červenú farbu do svojej bledej, pehavej tváre a z toho jedného očka ktoré mala priam vrhala blesky na sedliaka, ktorý opľul Thea. Noha vyletela, dopadla špičkou do lítka toho sedliaka. Kopla ho celou svojou silou, akú v sebe v tej chvíli našla. Dokonca medzi nich skočila, ako taká samica, chrániace svoje mláďa. Samozrejme, Theo je dospelý muž a vie sa ochrániť aj sám, ale ona mala vždy celkom výbušnú povahu a rozvážnosť jej málokedy čo hovorila.
- Ty koňský kokot! Teba mater neučila, že sa na ľudí nepľuje? Jebnem tú tvoju sedliacku hlavu do vedra s hovnom a potom sa to naučíš! Kde si bol ty, hah?! Čo si robil ty preto, aby to tu bolo lepšie?! Obviňovať okolo seba každého za všetko... Na to vás je! Čo si ty myslíš?! Sa nečuduj! Keď je v plote diera a vy sa tvárite že sa vás to netýka a nemá to kto zapliesť a opraviť, tak sa potom kurva nečuduj, že sa k stádu oviec dostane vlk! Jasné, keď sa hľadajú ľudia k Nočnej Hliadke, všetci jebete na to, lebo sa vám tam nechce mrznúť, ale potom keď príde problém a nie je tam dosť ľudí a prostriedkov tak zrazu sem dobehneš revať ako pomaľovaná princezná! - jej hlas sa ozýval po celej sále a možno ju bolo počuť aj za veľké dvere na chodbu. Radka mala už od narodenia silný hlas, ale keď začala kričať...keď sa takto rozohnila...nemala zábrany pustiť sa do kohokoľvek. Bolo jej vtedy vždy jedno, či je to muž o dve až tri hlavy vyšší ako ona, že ju môže jednou ranou zahlušiť...Skrátka...všetky zábrany padli, všetok hnev z nej vyšiel ako chŕliaca láva zo sopky. Dokonca položila ruku na rukoväť krátkeho meča, ktorý mala zastrčený za pás. Hoc s ním narábať vôbec nevedela, vie ktorou stranou bodať a v takomto stave by možno prepichla aj býka.

Pouze rychle pohnul hlavou do strany tak, aby dostala zásah pouze jeho pravá tvář. POmalu si setřel tu odpornou slinu svým rukávem. Kdyby ještě byl serem a ne jenom obyčejným bratrem noční hlídky, asi by takový plebs za takovou drzost na místě připravil o hlavu. Nyní však nemohl. Už není lordem a už není ve stráži Targeryenů. Už není nic. Je jenom bratrem Hlídky, který si musel nechat líbit takové urážky, protože ať už je jakýkoliv, rozhodně ho nevyprovokuje někdo tak podřadný jako je tenhle klečící sedlák, který měl odvahu pouze na to utéct ze svého napadeného domova. Nic si opravdu nedělal z této urážky, ba co víc. Možná by se začal smát nad ubohostí této trosky, která už nemá nic kvůli čemu by mohla žít a místo toho, aby padl se svými blízkými, zbaběle utekl. ANo. Dal jim vědět, ale pro Thea to byl slaboch. A takových slabochů mají na Černém hradě dost a je tam pro ně vždy brána otevřená. O klidu však nevypovídala Radka, která měla výbuch zlosti. Sprostá slova i urážky z ní sršela jako ze samostřílu. Theo ji rychle už musel zastavit tím, že si stoupl před ní, objal ji a její obličej si přitiskl k rameni. POtom jí začal šeptat. Co mi to děláš holčičko moje? My jsme lepší než lidé, kteří se sníží k urážkám. Nemáme s takovými lidmi co dočinění, pouze si v hlavě můžeme představovat, jak se na nic víc nezmohli než na to shodit na někoho vinu. Nenech vyprovokovat slabochy, protože tě budou moci přes tvůj vztek využít. Klid. Nic se nestalo.. Pořád tady stojím a pořád žiji. Nic se nestalo. Když dokončil řeč, pustil dívku, narovnal se a podíval se na sedláka. Noční hlídka nemůže zodpovídat za každý centimetr ledové zdi. POkud se nějakým způsobem dostali Divocí za zeď, zjistíme odkud a toto napravíme. Rodinu vám to sice nevrátí, ale za to vy byste se mohl pomstít tím, že se stanete bratrem Noční hlídky. Věděl, že tím jenom nalije olej do ohně, ale i tak pokračoval. Možná nám vy sám předvedete jak máme správně vykonávat svou práci. Koneckonců.. KAm jinam byste se vrátil? Lord Stark má dost svých hladových krků na Zimohradě a by aspoň budete moci něco udělat s touto nespravedlností. Otočí se k lordu Starkovi a poví s klidným hlasem. Žádám, aby tento muž byl odveden spolu se zásobami na Černý hrad jako nový rekrut do Noční hlídky, můj lorde. Je to má žádost jakožto verbíře z pověření Jeona Mormontha, velitele Noční hlídky. NA důkaz pravdy vytáhl papír s daným prohlášením. Dále bych vás čistě chtěl požádat o svolení vydat se s lordem Boltonem, popřípadě s vámi na dané místo útoku, abych jako jediný zástupce Noční hlídky poté mohl podat hlášení svému veliteli a hlavně.. Podívá se nepříjemným pohledem na sedláka. Zda se nejedná o pouhé výplody fantazie a opravdu vesnici Divocí. Po své žádosti pouze hlavou provedl úklonu směrem k Starkovi i Boltonovi. Potom pohledem sjede na malou dívku a poví ji se starostí v hlase. A ty zůstaneš tady na hradě, dokud se celá věc neprošetří. Snad ti lord Stark najde nějakou práci v kuchyni nebo jako výpomoc služebnictvu. Jsi ještě mladá na to, aby ses mohla utkat s muži, natož ještě s Divokými, navíc... Přiklekl k ní a řekl ji tiše. Nechci tě vystavovat žádnému nebezpečí ať už od Divokých, tak od této samotné cesty. Mluvil o cestě, ale očima jí naznačil, že oprávněně nechce hlavně kvůli Boltonovi. Stál zády k lordům, proto doufal, že ani jeden neuviděl to, co udělal.

Robb byl rád, že lordu Boltonovi nevadí, že se jejich plány o nějaký čas odloží. Vlastně se mu zdál až zvláštně tichý. Mladý Stark vyslechl slova ubožáka, jemuž se přihodilo to hrozné neštěstí, ale svým chováním vůči bratru z Noční hlídky Robba mírně urazil. I tak byl, ale znepokojen možným průnikem divokých na jeho území. Nevěděl, co si má o slovech zmateného muže myslet, zda mluví pravdu. Tak, či onak, někdo to udělat musel a na Robbovi bylo, aby to vyřešil. Nikdo nebude páchat zvěrstva v jeho držbách.
"To by stačilo!!" Zahřměl hlas Mladéh vlka velkou síní, když se do hovoru vložila Radka. Jeho modré, nyní naštvané oči spražili ty dva, co dělali rozruch - farmáře a Radku. Ta malá zrzečka nakopla zbídačeného muže do nohy a vysázela mu nejednu sprostou nadávku za to, jak poplival Thea, jejího opatrovníka a to nejen slovy. Nedivil se jí, ten muž si příliš troufal a nepříliš oprávněně. Robb ovšem nehodlal trpět takovéto chování ve velké síni. "Nejste na tržišti nebo v putice! Dodal statný muž varovně a založil si ruce na prsou. "Noční hlídka dělá vše, co zmůže. Nemáš právo plivat na její členy!... A ty Radko se máš chovat také slušně, ač ti instinkty praví něco jiného." Promluvil k těm dvěma buřičům. Až teď se ozval Theo, bratr z Noční hlídky, jež ač se mohl také zlobit, zůstal klidný. Robb Stark jej nechal mluvit a vyslechl si jeho moudrá slova. Theův návrh se Robbovi líbil. Když mu podal prohlášení, Robb k muži přistoupil a prohlédl si listinu. Po tom jen přikývl, že je vše v pořádku a opět odstoupil. "Přijímám tvou žádost, ať najde smysl života ve vašich řadách.... Tvůj smutek je náš, tvé rodiny a vesnice je nám líto. Pomstíme tvou rodinu." Souhlasil Robb s Theodorem a pak ujistil sedláka o vyřízení této situaci.
"Jistě budete moc vyrazit s výpravou do té ubohé vesnice. Povolil Robb Černé vráně. Pak se nadechl a bylo vidět, že přemýšlí. "Vyjedeme ihned. Pojedu i já, chci vědět co se děje v mém kraji. Prověříme, co se opravdu stalo a pokud je pravda, co říká tento muž, zbavíme se škodné! Pomstíme jeho rodinu a vesnici!" Rozhodl mladý lord Stark a vydal se ke dveřím. "Nemůžeme vyjet do války, když nemáme pořádek doma." Ta slova patřila především lordu Boltonovi. "Bratře z Noční hlídky, mám pro tebe a tvou svěřenkyni návrh. Pojďte se mnou." Podívá se na muže v černém a mladou dívku, na které spočine pohledem déle, nežli bylo nutné. "Lorde Boltne, pokud nemáte nic proti, pojedete s námi. Pokud potřebujete něco na hradě, klidně si to ještě zařiďte." Promluvil mladík k lordovi z Hrůzova a vydal se ke dveřím z velké síně. "Šedý!" Zavolal Robb na zlovlka, který zaujal místo po jeho boku a všichni vyšli ze síně. "Připravte pár mužů a koně! Hned! A ať si vezmou zbraně a čtyři psi. Jedeme na lov divokých, nebo koho..." Rozkázal mladý lord svým mužům a pokračoval k nádvoří.

Jistě i tohle se dalo předpokládat. Ten neprotřelý vlček si chtěl hrát na hrdinu, na posledního spravedlivého. Hnal se do prvního možné boje, který se naskytl, bez starosti o zdržení přípravy nadcházející válku. Inu tihle Starkové, s tendencí léčit všechny neduhy země. Kdyby Mladý vlk projel celý sever, našel by tolik věcí, jež by se mu, při jeho naivním mládí nelíbili, že by do války na jih nakonec nemohl vůbec vyrazit. Pojistit si na severu týl, mělo svou logiku. Dají divokým lekci a oni potom zase dají na delší dobu pokoj. Roose o tom sám uvažoval jako o jedné z možností. Pomsta rodiny nějakého sedláka byla vedlejší. Proč se hnát třebas až k té Zdi, kvůli slibu pomstít pár bídných trhanů. „Máte pravdu, lorde Starku. Tu věc je jistě třeba prověřit. Příprava na válku si ovšem také žádá pozornost. Možná byste měl mít někoho, kdo by se těch záležitostí ujal, pomohl vám je uspořádat,“ namítl. Po žádosti bratra z Noční hlídky, nebál hovořit podobně směle. Tím z nejvhodnějších byl předně on sám, lord Bolton, což však nahlas nevyslovil. Namísto toho vyrukoval s druhou svojí radou. Mladý vlk, totiž odvedli svou pozornost od samotné žádosti, k počínajícímu sporu.  Avšak zkušený taktik staví svou představu na znalosti základních údajů o aktivitě protivníka. Lord Stark se na ně vůbec nezeptal. „Dovol aspoň, abych zjistil, jestli jsme se dozvěděli vše, co je možné,“ přednesl. Svůj pohled, který během projevu ostatních pozvedl výše, teď opět zabodl do onoho sedláka. „Skutečně jsi Divoké viděl? Jak dlouho je tomu a kolik jich asi mohlo být? Žádáš o naši pomoc. Takže mluv,“ přikázal, vypočítavše, co pokládá za důležité. Slibovat si od toho nemohl téměř nic. Sedlák spíš začne znovu křičet, než by mu dal kloudnou odpověď a mladý lord Stark, to řekl dost jasně.  Rozmluvit tomu hrdinskému štěněti účast by dalo hodně práce. I Roose se na pozvání bude muset k výpravě připojit. Nezíská tím postavení velitele vojska Severu, ani zplnomocněnce Starků. Oproti tomu bude moci působit na Mladého vlka déle, než ostatní, bojovat za něj, prokázat mu o službu víc. Žádný z dalších lordů vazalů v krátké době nepřeváží misky vah, na druhou stranu. "Pokud si to však lord Stark přeje takto, jsem připraven. Ač tu nyní mám jen dvacet mužů. Nejspíš jich bude potřeba více. Snad by nám mohl bratr noční hlídky povědět aspoň, kolik Divokých se přes tu jejich Zeď může nepozorovaně dostat,“ dokončil, tónem, jako by nic před tím nebylo řečeno. Na nádvoří se vydal těsně za Robbem Starkem. Přitom si nezapomněl změřit dalším pohledem tu podivnou dvojici. Muže v černém, který se dokázal obratně vyhnout zodpovědnosti Noční hlídky i tu dívku, která to sedlákovi nandala nevybíravými slovy. „Nemusíte mít obavy. Hrubost dívek mezi vojáky většinou nevadí,“ utrousil ironicky. Venku se od lorda Starka odpojil. Musel znovu svolat a spořádat muže své družiny, aby ho na cestě provázeli. Zkontroloval, zda mají vše potřebné, včetně osobních věcí ke krátkému táboření a několika luků se šípy. Následně vydal příkazy, připravit se k opuštění Zimohradu.

O pár dni dorazili do tejto maštale ktorú nazývali Zimohrad, zastavili sa na až na nádvorí ktorá bola rozbahnená ako posledná stoka vo veľkomeste. Zosadol z vozu a porozhliadol sa, následne si zobral svoju palicu a vydal sa ku strážnemu ktorého vydeľ. "Zaveď ma za Lordom Braxom je to dôležité, a nieje čas sa tu zdržiavať, toto je najväčšia priorita, niečo sa stalo a on to musí vidieť." V prípade že by mu ten blbec nerozumel ukázal na rakvu ktorú jeho bojovníci dali dole z jedného voza a ukázal mu pečatný prsteň. Vojak len prikývol a povedal mu nech ide za ním, Mort zase naznačil aby jeho verný bojovníci išli za ním aj z truhlou.

"Balinor!" dedič rodu Brax sa prihnal k stolu, pri ktorom sedeli jeho muži, vážnym pohľadom zazerajúc na najstaršieho z nich.
Jean so svojou družinou nebol ubytovaný na hrade, ale v miestnom hostinci s tou lepšou reputáciou. Nikdy z južanskej družiny netúžil byť hosťom mladého Starkovie chlapca a Jean vždy radšej uprednostňoval hostince. Aspoň sa pred nikým nemusel na nič hrať a neviazala ho tá hlúpa etiketa, podľa ktorej musel tráviť dlhé hodiny hodovaním so svojimi hostiteľmi preberajúc s nimi obchod a iné nudné záležitosti. Naviac z hostinca sa mohol bez stopy vytratiť kedy sa mu zachcelo. To však neurobil už niekoľko dní z jediného dôvodu.
Starému rytierovi nebolo treba druhého pohľadu, aby si všimol obavy v jeho očiach.
"Ed a Tym sa práve vrátili z východnej časti lesa. Po Tamore niet stopy," oznámil mu Balinor trochu váhavo.
Veľmi dobre poznal horúcu hlavu svojho pána. A Jean nikdy nejednal viac neuváženejšie než keď sa jednalo o jeho dcéry.
Len keby tak na to myslel skôr než ju nechal ujsť do nebezpečnej krajiny, pomyslel si starec trpko.
Vskutku, Jeanovi bolo celkom fuk že sa jeho dcéra sama vydala na prieskum nebezpečných lesov. A prvý deň ho vôbec neznepokojovalo, že sa neukázala. Balinor však nebol iný. Tamora bola ako jej otec. Nikto a nič ju neprinútilo zostať na jednom mieste. Keď si postavila hlavu ani bohovia s ňou už nepohli. Dievča sa o seba postarať vedelo a nebolo vôbec neobvyklé, že sa stratilo i na niekoľko dní. No teraz toho bolo už príliš. Byť v Tŕňodole ešte by stále nebolo veľa miesta pre obavy, no teraz boli míle od svojho domova. A v neznámych krajinách sa ani Tamora neodvážila tak dlho sa túlať. Jean už pred troma dňami začal organizovať pátracie výpravy, no zatiaľ bez úspechu. Ani jej otec ani jeho rytieri netušili ktorým smerom sa vôbec dievča vydalo a museli si na pátranie zohnať stopárov z hradu, keďže sa v miestnych lesoch ani trochu nevyznali.
Jean sa zvrtol na päte a zamieril si to k dverám hostinca, no starcova ruka mu dopadla na rameno a stisnutím primocným na niekoho jeho veku ho zastavila.
"Najedz sa. Od včera si nič nejedol," riekol starý rytier, no Jean len potriasol hlavou.
"Mám zlé tušenie Balinor. A na jedlo nemám ani pomyslenie. Tamora nebola nikdy zručná so zbraňami. Aye, vie sa o seba postarať. No čo ak ju niekto prepadol? Proti ozbrojeným mužom by namala šancu. Alebo čo ak narazila na zlovlka? Či tieňomačku?"
"Len pokoj, to sa ti nepodobá takto vyvádzať. Pravdepodobne si našla teplé ubytovanie na hrade nejakého lorda," snažil sa zahnať jeho obavy.
"Asi máš pravdu," uznal nakoniec Jean s povzdychom a usadil sa k svojim mužom prisunúc si k sebe tanier so slaninou.
Apetít sa mu však nevrátil. Odsunul teda po chvíli tanier, zamrmlal pár nesrozumiteľných slov a vyšiel z hostinca do chladného štipľavého vzduchu. Rukou si prebral svoju hrivu vlasov a zubami sa pustil do svojej spodnej pery. Tamora mu vždy vedela privodiť starosti, no nikdy nie až takéto. Čo celé tie dni robila? Kde len bola?
"Ser Brax," ozvalo sa odrazu za ním a Jean sa zvrtol len aby uvidel jedného z miestnych stráží v podivnom doprovode.

Mortus toho strážcu maštale od sunul palicou a pristúpil bližšie, neunavoval sa predstaviť ale rovno ukázal pečatní prsteň. Jeho bojovníci priniesli rakvu bližšie."Je mi to ľúto ctihodný pane ale vašu dcéru sa mi bohužiaľ nepodarilo zachrániť, jed ktorý jej podal vrah bol rýchlejší ako jej nohy." Stým Jeanovy podal prsteň do ruky a snažil sa aby jeho hlas znel vľúdne a plný zármutku. Jeho poskoci položili rakvu pred Jeana a odišli si vybaľovať vozy teda aspoň červíček išiel, bojovníci ostali pri ich pánovi a Albert sa tváril že je starší ako vyzerá.

Jean si pohľadom najprv vážnym a potom zmäteným prezrel strážneho a neskôr i muža s ním. V živote nikoho takého nevidel. Jeho pozornosť však na ňom nezostala príliš dlho, hlavne keď zahliadol mužov idúcich za ním.
"Je mi to ľúto, ctihodný pane..." začal slovami, ktoré Jeana veru ani trochu nepotešili.
A vlastne ani si význam jeho slov veľmi dobre neuvedomoval. Len zazeral na tú jeho divnú masku a vnímať začal až keď mu bol podaný strieborný prsteň. Jean automaticky nastavil ruku a nechal nech mu do nej šperk skĺzne. Palcom jemne prešiel po jednorožcovi z fielových kamienkov a vlasy na krku sa mu postavili dupkom. A až teraz keď opäť zdvihol zrak zaregistroval rakvu, ktorú mu mužovi spoločníci položili k nohám.
"Nie..." ticho hlesol nehnúť sa z miesta, jedna z jeho najhorších nočných môr sformujúcu sa priamo pred jeho očami.
Palcom opäť prešiel po prsteni zabodnúc do neho svoje oči, hľadajúc i tú najmenšiu známku toho, že by nebol pravý. Ak však i nebol, jeho oči to neboli schopné rozpoznať. Jeho srdce sa mu divoko rozbúšilo a rytier padol na kolená, rukami za zapierajúc o veko rakvy. Nemal však odvahu na to potisnúť veko. Ešte nie. Tá prišla až po nejakej chvíli. Musel to skrátka vedieť. Musel to veko odtisnúť. Musel sa uistiť, že v truhle neleží blondýnka, ktorej prsteň patril. Zaprel sa preto o veko a poľahky ho zhodil. Jeho zrak sa uprel do tváre dievčaťa, ktoré nepoznával. Alebo si to teda snažil nahovoriť.
"Tam," šepol nakoniec, tiché slzy mu stečúc po tvári ako sa jeho trasúca ruka dotka studenej tváre.
Jean pokrútil hlavou zovierajúc ruku s prsteňom v päsť. Jeho hlava mu klesla, do okolia sa len ozvúc pridusené vzlyky. A odrazu to bolo všetko preč. Z revom zraneného zvieraťa vyskočil na nohy, zvrtol sa a celou silou vrazil päsťou do steny. Rukou mu otriasla bolesť, jeho hánky sa po náraze odrúc, nechajúc po sebe na stene krvavý fľak. Následne sa zvrtol zdravou rukou schmatnúc neznámeho maskovaného chlapíka za šat, v jeho očiach len besná zúrivosť.
"KTO?!" zrúkol na neho to jediné slovo neschopný pospájať zmyslupunú vetu.