Lokace: Zimohrad

Keď ale mu schmatol kabát tak sa snažil mu prinajmenšom jednu nevraziť. Bohovia nech ochraňujú každého kto mu bez dovolenia schmatne jeho oblečenie, o to viac ak ho práve má na sebe. Jeden z jeho bojovníkov už doniesol malú stoličku a tak mu jemne chytil ruku tak aby mu ju nezlomil. Po mali ho usadil na stoličku a podal mu vak z vínom z jeho vlastných zásob. "Jeden Lannisterových nájomných vrahov. moji muži ho dopadli keď niečo lial do studne asi zvyšky jedu, po pár hodinách intezívného mučenia sa priznal že Lannistery chcú občiansku vojnu na severe alebo hoci akú aby oni sami mohli dojsť a zničiť to málo čo po nich ostane. Vraha sme potom zbavili hlavy." Dodal a položil ruku na Jeana. Medzi tým červík stále vykladal veci a Albert bol sto zato si z neho urobiť srandu. Za mojich čias drahý červík sme brávali ako prvé tie ťažké veci, to sme ale neboli socky, ukáž pomôžem ti." Červík plný vďačnosti sa usmial a pokývol hlavou na súhlas. Albert chytil jednu z naj ťažších bedien a z naj väčšou ľahkosťou ju dal na dve malé bedne ktoré červík držal tomu sa začali nohy trast a Albert mu len rukami pokynul "šup šup" a potom sa z úsmevom pozrel na miesto kde stála skupina ľudí, jednu polovicu poznal osobne a druhú ani nie.

Neustále se neklidně převalovala v posteli a přemýšlela nad tím, za co jí jaký bůh vlastně trestá. Zanevřelo na ni Sedm, protože zbaběle utekla ze starého domova, jen aby se schovala v medvědím objetí svého pravého otce, ačkoliv k tomu měla velice pádný důvod? Nebo se na ni rozzlobili staří bohové, protože se ukázala na severu, kde by neměla nic pohledávat?  Nejhorší však bylo, že ať už se na ni hněval kdokoliv, nejhůř to odnesla její nevlastní sestra a otec.
Když přijeli, Calwen byla jednoduše nadšená. Cítila se tak volně, jako by sem patřila od narození. Její matka ze severu pocházela a najednou se ukázala, že trochu té severské krve se v mladé bývalé lady projevuje. Navíc přijela po boku vlastního milujícího otce, který rozhodně neměl v plánu ji jakkoliv omezovat. Cokoliv ji napadlo, po čemkoliv zatoužila, stačilo si říc… nebo se neptat vůbec a jednoduše si to vzít. Jenomže štěstí a radost ze života jí vydržely sotva pár dní. Po tom na seru Braxovi viděla, že něco není v pořádku. Jindy zcela hladkou kůži v obličeji mu brázdily vrásky, které ho dělaly o několik let staršího. I tak vypadal pořád dobře, jenomže starost odrážející se mu v očích… Jenomže než s stačila zeptat, co se děje, velice rychle to pochopila. Tak dlouho otálela s tím se zeptat, že se všechno dozvěděla naráz. Málem se jí zastavilo srdce, když jí jeden z Jeanových mužů pověděl, že vyráží na obhlídku okolí, protože se její nevlastní sestra Tamora nevrátila. Samozřejmě, Calwen to přišlo dost zvláštní, ale moc její přítomnost neřešila. Sama také nebyla pořád zavřená vevnitř a navíc stihla Tamoru poznat. Směle by mohla konkurovat kdejaké divoké koze. To by se spíš člověk spálil o plameny, než aby jí přinutil zůstat v klidu a chovat se poslušně. Jenomže dny ubíhaly a blonďatá dívka s ohněm v srdci se pořád nevracela. Jean se snažil zůstat v klidu, alespoň pokud byl v Calwenině přítomnosti, ale sama Callie se nemohla zbavit tíživého pocitu. Pokud si strachoval i její otec, pak to bylo opravdu zlé. Tamora se potatila, zdědila po něm volnomyšlenkářské jednání. Jenže teď…
Calwen už vůbec netušila, jak dlouho to vlastně je. Jedno odpoledne upadla do apatie, jen aby se později nějak probrala ve svém pokoji, ze kterého už moc nevycházela. Jenom pokud to bylo nezbytně nutné. Až jednou zničehonic vstala, dokonce to překvapilo i ji samotnou. Najednou pocítila obrovskou potřebu se sebrat a připojit se ke snaze přivést Tamoru zpátky. Vůbec nemyslela na to, že okolní lesy a stráně vůbec nezná. V hlavě měla jenom svojí nevlastní sestru. Ani ji nenapadlo, že pokud by se nacházela poblíž, i když možná zraněná, někdo by ji už našel. Kdepak. V rychlosti se převlékla do něčeho, v čem by nebudila moc velkou pozornost. Vlasy nechala trochu pocuchané, neviděla sebemenší důvod, proč by se měla upravovat. Při scházení schodů jí však myslí prolétla jedna věc. Jean by ji určitě nepustil. A nikdo by jí s sebou dobrovolně nevzal. Na okamžik se tedy zastavila, ale uplynula snad jen vteřina, než pokračovala dál. Zamířila do stájí, nicméně směle ignorovala svoji klisničku, která ji přivítala veselým odfrknutím. Ani na ni nepohlédla, namísto toho si osedlala vraníka ustájeného nejblíže vratům. Mile ji překvapilo, že se nechal uplatit pouhým jablkem a pár vlídnými slovy.
Sedlo mu nandala ve spěchu, nechtěla, aby ji někdo viděl odjíždět. Pokud by ji někdo sháněl, což se klidně mohlo stát, hrozilo by, že by jí našel a její záměr překazil. A tak, než si stihla plně uvědomit, co dělá, do obličeje ji uhodil ledový poryv vzduchu. Od úst šla jí i koni pára, přesto koníka vyzvala, ke klusu. Zamířila si to podle paměti tam, kde měl začínat les. Oddechla si, když viděla, že ji paměť nezklamala. Než se stačila ztratit mezi stromy, rychle se ohlédla. Smutně si pomyslela, že Tamoru vážně musí najít a kopla koně do slabin, aby se s ní rozjel do hloubi lesa. Prozatím si volání po sestře nechávala v hrdle, vyčkávala s tím na dobu, kdy podle jejího dojede dostatečně daleko. Až potom zvolnila koníkův krok. Nemohla si být jistá,  jestli oblast nepročesali už Jeanovi muži, přesto doufala, že se jí podaří sestru najít. Té myšlenky se držela tak usilovně, že si ani nevšimla praskání větví ozývající se nedaleko od ní. Za několika keři se tam skrýval medvěd hledající něco k snědku. Kdykoliv jindy by byla Calwen ostražitější a vyhnula by se mu, ale teď…

Keď Jeana prvý náhly nával zúrivosti prešiel, zostala mu zase len depresia a prázdnota. Svoj stisk povolil a nechal sa zhodiť na stoličku. Následne si oprel lakte o kolená, zhrbil sa a schoval si tvár do dlaní svojích rúk, Tamorin prsteň stále medzi jeho prstami. Ticho preglgol svoje vzlyky a zdvihol pohľad na toho maskovaného čudáka snažiac sa mu porozumieť, čo mu to vravel. Jeho slová len sekli hlbšie do rany. Lannisterovia? Neveril tomu, čo počul. Žeby Tywin poslal niekoho takého sem na sever? Prečo? Čo chcel získať? Mal teraz Neda Starka pekne zamknutého v pivnici toho kráľovského červeného hradu. Čo viac chcel?
Jean si rozmazal tiché slzy po tvári a pomaly červenajúce sa oči uprel opäť na svoju dcérku, hnev v nich zcela očividný.
"Chcem tú jeho hlavu," riekol nakoniec chrapľavým hlasom, jeho myseľ napoly prázdna a zároveň napoly preťažená myšlienkami.
Neviditeľná dýka v jeho hrudi sa s každou ďalšou myšlienkou posúvala hlbšie a hlbšie. A celým jeho telom rezonovalo jediné slovo. Lannister. Čo snáď Braxovia neboli ich vazalmi? Čo snáď jeho otec Tywinovi neslúžil dobre? Prečo musela jeho Tamora zomrieť rukou poskoka rovnakého pána ako bol ten jeho? Čo snáď takto Lannisterovia splácajú tie svoje dlhy?
Jean už nevydržal dlhšie sedieť. Vyskočil na nohy a tasil meč. Nenávistný pohľad vrhol na všetko okolo, na ten posraný hostinec na tomto posranom severe a zúrivo zaťal do jedného zo sudov stojaceho pri stene, istotne posledná donáška piva. Sekal doň a sekal až kým sa všetko pivo nerozlialo po zemi a zo suda už nezostalo viac na sekanie. Ruky sa mu od jedu až triasli a div že až nevyl ako zranený vlk. A potom opäť zbavený energie nechal meč padnúť na zem, zdvihnúc z nej zase ten prsteň, ktorý mu pri tom všetkom z rúk vykĺzol. Teraz bol od piva a bahna, no na jeho kráse mu nič neubralo. Rovnako ako ani Tamore. Krásna bola i keď jej tváre boli ľadové ako steny veľkého Múru.
"Jean," zaznelo jeho meno a rytier nemusel sa otočiť aby poznal jeho pôvodncu.
Starý rytier pritiahnutý von hurhajom šokovane pozrel na svojho pána a mladú lady v rakvi. Spodná pera sa mu zatriasla tichý smútok ľahko vyčítateľný z jeho tváre. Jeanove dcéry preňho boli ako vlastné vnučky. Možnože ony to tak necítili, no on áno. Dozeral na ne rovnako ako na ich otca. Vidieť jednu z nich takto bolo nevýslovne ťažké. No nie tak ako pre Jeana. Staré kosti mu nedovolila kľaknúť si k truhle a pohladiť tvár blondýnky a slušné zvyky Jeanom zabudnuté ho primäli odtrhnúť od devy oči.
"Dobrý muž," riekol smerom k maskovanému cudzincovi a podal mu mešec so zlatom.
"Dovoľte mi vyjadriť vám vďaku za môjho pána, že ste nám lady Tamoru navrátili," povedal trochu zachrípnuto a potom sa vrátil späť do hostinca len aby nahnal zbytok ich mužov on, nech rakvu s dievčaťom odnesú.
"Calwen," zažiadal Jean odrazu so suchom v ústach.
"Zaraz ju privediem," sklonil Balinor hlavu a opäť sa raz vytratil.
Jean odtrhol zrak od prsteňa v jeho rukách a pozrel na neznámeho.
"Vaše meno?"

Mortus si zlato schoval niekam za opasok a postavil sa mu maskou do tváre. "Menujem sa Mortus a som Lekár." Slovo Lekár vyzdvihol o trochu viac ako svoje vlastné meno a tak sa oprel o palicu a čakal čo viac z Jeana vylezie. Medzi časom už došiel aj jeden z jeho bojovníkom zo slovami "Našli sme to čo sme hľadali pane, môžme tam preniesť veci." Mortus len prikývol a dodal aby boli zvlášť opatrný a nič nerozbili. Slnko už zapadalo a bola ešte väčšia zima ako keď dorazili do Zimohradu. Jeho bojovníci naskočili na vozi a spolu z červíčkom odišli z hradu preč. "Ešte si žiadate odo mňa niečo?" Nieže by si neužíval túto konverzáciu ale do pekla on si ju vôbec neužíval.

Na cestě se pokoušel vyšperkovat svou výmluvu, proč učinil to, co učinil a po pár hodinách jej to přestalo bavit. Improvizace vždy dokazovala na kolik je daný tvor mužem. Pečlivě připravená omluva by mu nedokázala, jak moc je dobrý a jak je jeho mysl rychlá. Základy měl, ale detaily domyslí až se střetne s otcem. Poté uvidí, jestli prošel svým vlastním testem. Chtěl ho ohromit a zároveň i zmást. Znal Roose Boltona. Chladný muž s kamennou tváří, který rozpozná, když mu někdo hloupě lže. Kolikrát u něj už neprošel.
"Tu hnijící mrtvolu jsi ve sklepě nechal ty?"
"To, co jsem včera slyšel, byla tvoje děvka?"
"Byl jsi příliš důvěrný k lady Alayne?"
"Zabil jsi svého bratra?"
Dobrá, k poslední otázce nedošlo slovně, ale jakoby se jej jeho bezbarvé oční bulvy ptaly pokaždé, když se na něj upnuly. Ale otče, jen jsem ti udělal laskavost. Domeric by byl nejvíc nemožný lord, kterého Hrůzov kdy měl. Moc měkký, moc vláčný jako kus másla. Jednou říznout a byl by na dvě půlky. Skoro jako žena. I Myranda byla více mužem než kdy on. Až se divil, že kdy dokázal najít správnou díru a udělat Alayne dítě. Ale jak ohromné to dílo bylo, když po tak krátké době zdechla jako prašivý pes. V tomhle vážně neměl prsty. Aspoň myslel. Někdy některé věci učinil až neúmyslně a nevědomky. Pak by to jistě nebyla jeho vina. Jen prostá nehoda. Nic víc.
"Proč si myslíš, že za tou studnou vězí nějaký cizinec s morovou maskou?" optá se svého věrného Stahovače.
"Protože to byl nějaký cizinec s morovou maskou."
Otočí na něj hlavu a s povytaženým obočím vyčkává jiné odpovědi.
"Zmizel v ten den, kdy se to stalo," poskytne mu něco lepšího, když se před nimi objeví brány Zimohradu. Není nic lepšího než vidět milou, pevnou stavbu po celodenní jízdě na koni. Už měl pocit jako by se mu péro vrazilo do koně a díky tomu by se z něj stal kentaur. To by si vážně neužíval.
U brány sesedne, aby si mohl pohovořit se strážným. Dozví se tak o odchodu otce společně s Robbem Starkem na ochranu nějaké bezcenné vesnice. Proč se tak namáhat? Copak se otec snažil zavděčit novému lordovi? Pořádně olízat prdel, aby si ho mladík vážil a bral ho jako sobě rovného? Jako kdyby on kdy byl rovný Roosi Boltonovi.
"Buďte tak hodný muž a postarejte se o naše koně a mé feny," odchytí si nejbližšího pacholka, který bohužel nebyl tím pověstným obrem bezmozku. Škoda, s tím by se rád seznámil.
Rád by o tom přemýšlel dál, kdyby si nevšiml menší scény. Nějaký chlápek mlátil mečem do sudu, zatímco se ho druhý snažil uklidnit. A mezi tím vším se nacházela rakev a morový doktor. Že by měl příležitost zjistit, zda za tím stojí?
"Co je tohle za rod? Růžový jednorožec? Další polykači mečů?" zatváří se rozpačitě a nechá Lockea s jeho úžasnými znalostmi rodů, mu povědět, kdo to je.
"Nějací vazalové Lannisterů."
"Lannisterů? Vazalové Lannisterů na Zimohradu v průběhu války? Zajímavé," zakření se jako měsíček na hnoji a s povzdálí je sleduje. Ten mužíček nevypadá jako zajatec, za to vyvádí jako kdyby ho kobra kousla do prdele. Zřejmě to bude mít souvislost s tou rakví. Další polykač mečů byl zavražděn někým ze Severu a nyní to odnáší starý dobrý sud. A pak je tu ten morový doktor, který může stát za otrávenou studnou. Ten den už nemůže být lepší!

Jean zasunul meč do pochvy zhlboka sa nadychujúc snažiac sa prekonať šok, ktorý akosi neustával. Hodil očkom po Mortusovi, ako sa ten prekliaty chlap čo mu takto doviezol dcéru predstavil, a len akosi divoko pohodil hlavou.
"Ako som povedal. Chcem jeho hlavu. Ak ju ešte máte, buďte tej dobroty a dajte ju mojim mužom," vycedil pomedzi zuby ako zatíňal päste.
"Zbohom. Naše stretnutie ma ani trochu netešilo," zachrapčal keď zapadol do hostinca.
Jeho muži už vybehli von, smútočne skláňajúc hlavy keď uzreli truhlu.
"Zbalte veci. Odchádzame," rozkázal im namosúrene a so slzami roztečenými po líciach a nohami i rukami od piva a bahna sa rozišiel hľadať svoju dcéru s dvôverníkom.
"Jean! Calwen! Nikde ju neviem nájsť!" prihnal sa k nemu Balinor, bledý ako stena.
Myšlienky toho najhoršieho sa Jeanovi usídlili v mysli. Zaťal päsť raz, dva razy a potom s revom buchol do najbližšieho stola, čím vydesil všetkých naokolo.
"Odvezte Tamoru domov," rozkázal svojim mužom než sa obrátil na Balinora.
"Nachystaj kone. Ideme hľadať Calwen."
Nikto mu neodporoval. Nikto nemal námietky. Všetci konali rýchlo. Rytieri sa rýchlo pobalili, naložili truhlu na voz a zamierili si to do Tŕňodolu. A Jean s Balinorom odsvišťali na svojich koňoch hľadajúc mladú dievčinu so srdcom až dakde v krku.

Ani Mortusa netešilo ich stretnutie no čo sa dalo robiť. Rozhodol sa že pôjde do jaskyne ktorú našli no pred tým sa ešte chcel popozerať. Keď na mieril pohľad na bránu, uvidel tam niekoľko postáv, vojakov zo samozvaného hrôzova a istú veľmi tupú tvár ktorá mohla biť aj pánom tej pevnosti a mesta. Preto sa vybral do hostinca tam už ako zvyčajne si nechal priniesť niekoľko sudov k bráne mesta že ho tam budú čakať pravidelne jeho muži načo hostinský veľmi ochotne podal ruku, nielen že sa nemusí namáhať zo sudmi niekam ďaleko, ale ešte dostane aj krásnu sumu peňazí. Samozrejme jeho ľudia odišli skôr ako Mortus a zobrali si aj hlavu toho vraha ale tak pri najhoršom mu pošle správu via holubom. Uvažoval taktiež či by sa vrany nedali naučiť dávať nejaký zvuk keď doletia tam kam majú, napadlo ho že cinklavý zvuk ako keď prstom buchnete po pohári mohol by s toho vzniknúť aj dobrý obchod ak by sa mu podarilo zbaviť vrán na celom Westerose, sám by mohol fungovať ako pošta..a to pekne drahá. Valor sa mu už nepokojne prechádzal na ramene sem a tam. To úž vedel že je čas ísť za svojimi vernými podanými. A tak sa vytratil bez stôp, po pár hodinách peši sa dostal k jaskyni kam vošiel. Bola hlboká ale nedokázala tak úplne pohltiť zvuk. A zúfalý rev úž vôbec.

Někde v dálce zakrákala vrána. Nebo havran? Těžko říct, především, když Calweninu mysl naplňovaly jenom myšlenky týkající se její nevlastní sestry. Občas jí hlavou problesklo i to, že přece jenom měla někomu říct, že odjíždí. Měla někoho z Jeanových mužů poprosit, aby jí dělal doprovod. Většina z nich už lesy poznala dost dobře, na rozdíl od Jednorůžka, jak ji kdysi nazvala Krestene. Uspořádali už tolik výprav, aby Tamoru našli… Neúspěšně, samozřejmě. Uplynula až příliš dlouhá doba. Nebylo tedy divu, že zničeho nic musela Calwen jednat sama. Muselo se stát něco opravdu zlého. Znala Tamoru a s tím, co jí dopověděl ser Brax… Jeho blonďatá dcera rozhodně neměla ve zvyku dostávat se do potíží, se kterými by si neporadila. Jednalo se o dost vynalézavou potvoru, čemuž se Cal vždycky smála, protože jen představa, že by Tamora seděla někde v komnatě s vyšíváním a nedělala nic jiného, byla opravdu humorná. Jenže teď nebylo pro veselost a radovánky čas ani místo. Zasmát se přece můžou všichni, až se jeden z Jednorožců zase najde.
Alespoň to si pokoušela Calwen namluvit. Určitě se jí podaří najít co nejdřív. Déle už to rozhodně nemohlo trvat. Upínala se k tomu s až moc velkými nadějemi. Neustále si vemlouvala, že se po její sestře nemohla slehnout zem. Někde musela zahlédnout blonďatou čupřinu vlasů. Všude se rozhlížela, jak by snad Tamora měla každou chvilku vyskočit zpoza nějakého stromu a se smíchem oznámit, že se jednalo jenom o žert, protože je v pořádku. Kdyby však věnovala stejnou pozornost i zvukům v nejbližším okolí… Postřehla by, že by bylo lepší obrátit koně a vrátit se, aby mohla zvolit bezpečnější cestu. Takhle ji upozornilo jen koňské zaržání. Než na to stačila zareagovat, najednou se kůň vzepjal na zadních a Calwen shodil ze sedla. Kdyby alespoň tušila, že se k něčemu podobnému schyluje, pevněji by stiskla otěže a pokusila by se koně uklidnit. Ale takhle? Než se nadála, už padala. Aniž by dostala sebemenší možnost pád nějak zbrzdit, hlavou dopadla na kámen. Čelem jí projela velice ostrá bolest a zatmělo se jí před očima. Poslední věc, na které jí ulpěl pohled, byla hnědá srst prosvítající křovím.

Trvalo nějakou dobu, než si plně uvědomila, co se vlastně stalo. Ležela na studené mokré zemi a tělem jí třásla zima. Hlava jí opravdu bolela, nikdy dřív nic podobného nezažila. Reflexivně si sáhla na místo, kde bolest cítila nejvíce. Sykla a podívala se na prsty, na kterých měla něco teplého a lepkavého. Překvapilo ji, když si v hlavě srovnala, že se jedná o krev. Jen matně si vzpomněla na to, co k tomu vedlo. Zjevně musela chvíli počkat, než se její mysl projasnila. Čím déle si však třídila myšlenky, tím víc si uvědomovala, co všechno jí bolí. Pravá ruka ji nepřirozeně pálila a tak tam sjela očima. Oblečení měla na jednom místě potrhané a z rány ještě pořád teklo něco krve. Vzpomněla si, že předtím zahlédla něco, co by mohl být medvěd. Ale že by se do ní pustil? Musel být buď hodně vyhládlý, nebo agresivní. A především by měl pořád být u ní. Kam se tedy ztratil?
Calwen se opatrně posadila. Celý trup jí všemožně bolel, nejspíš se při pádu řádně potloukla celá. Rozhlédla se kolem sebe a zaposlouchala se. Nejdřív to vypadalo, že je sama, ale zanedlouho pochopila, proč zůstala v celku a neskončila v medvědím žaludku. Někde, nedaleko od ní, se ozýval křik. A ne jen tak ledajaký, někdo volal její jméno. Nebyla si stoprocentně jistá, kdo se po ní shání, ale nepochybovala o tom, že to bude někdo z Braxových mužů. Možná ji jel hledat i Jean osobně. Až teď si zahanbeně připustila, že mu musela přidělat jen další starosti. Měla v hlavě jen sobecké myšlenky, i když se týkaly dobré věci. Chtěla otci tak moc ušetřit trápení, až mu sama nadělala další. Proto zůstal zticha, ačkoliv se měla ozvat, aby o ní věděli. Snadno se mohlo stát, že se otočí a zase odjedou. A její kůň zmizel někde mezi stromy. Calwen doufala, že se alespoň vrátil zpátky k hostinci, kde by se o něj v tom případě postarali. A kdyby ne… Jedna stínokočka by nejspíš měla o večeři postaráno.
Hlasy se pořád přibližovaly, ale Calie pořád nevydala ani hlásku. Nevěděla, čím by ospravedlnila své chování a tak jenom stiskla rty k sobě. Jedna její část doufala, že ji objeví, další by byla radši, kdyby se otočili a doopravdy odjeli. Ale vzhledem k tomu, že hluk sílil, si byla jistá, že to nebude trvat dlouho a naleznou ji.

Mortusovy bojovníci stáli za stromom a za závejmi, namiesto dvoch však stáli štyria a zdalo sa že na niečo číhajú. Keď hluk zosiloval bolo im jasné že medveď bude fuč, neboli to ale obvyklí bojovníci ale jednalo sa o Stotnikov, namiesto jednej ruky mali čepeľ, mali aj železnú čiernu zbroj z trňami a železnými maskami až po nos, hlavy mali vyholené a plné jaziev. Na hrudy mali erb Havrana. Jeden z nich sa postavil na kopec a sledoval ako neznáma dievčina padla z koňa, úž pomalí k nej pristupoval keď niekto naňho zvolal a on sa otočil a zavrčal a vydal sa za svojimi spoločníkmi. Dali sa na beh a vydali zo seba besní výkrik, našli toho medveďa. Ako náhle k nemu dorazili tak ho obkľúčili a začali doňho bodať a sekať z každej straní, medveď sa ohnal labou ale Stotník sa zohol a sekol ho do brucha, ďalší ho bodol do nohy. Medveď teraz chňapol po tretom stotníkovy ten ale ustúpil miesto neho tam skočil štvrtý Stotník ktorý stál na ľavo a bodol medveďa to lebky. Ten sa následne zrútil na zem mŕtvy, bez zbytočných slov sa pustili do sťahovania kože, dvaja si dali dole čepele ktoré mali namiesto jednej ruky a nahradili ho z malou dýkou na sťahovanie z kože, zvyšní dvaja stotníci boli na stráži. Boli úž v polovici medveďa keď započul jeden zo stotníkov praskanie snehu ako keď sa niekto neúspešne blíži. Stotníci neváhali a pripravili sa na možní útok. Spoza stromov a kríkov na nich zaútočili aký si vojaci a oni bez váhania odpovedali zúrivým výkrikom. Jeden zo stotníkov sa ohnal čepeľou ale tú mu vyblokoval štít, jeden zo stotníkov ktorý mal nôž namiesto čepele, skočil na vojaka a bodol ho do krku, tretí stotník zachytil nepriatelovu ruku zo zbraňou a bodol mu čepeľou do úst boj zúril nepriateľ ich síce prečíslil dvaja na jedného ale oni presilu len vítali. Keď boj skončil tak si prezreli mrtvoli ktorý zostali bohužiaľ dvaja im utiekli, no škoda ale nemohli sa vydať na divoký hon. Tieto mŕtvoly mali znak muža stiahnutého z kože, takže sa pred odchodom pobavili, každému z nich rozpárali brucho a vitahli črevá ktoré im omotali okolo krku a prehodili o konár stromu a následne uviazali, takto viselo krásnych šesť vojakov, nakoniec odišli.

Jean si mohol hrdlo vykričať. Po tom, čo jednu dcéru videl v rakvi sa o tú druhú bál viac než kedykoľvek predtým. Zmizla len teraz, nebola preč tak dlho ako jej sestra, no nedávny šok mu len vohnal strach a negatívne myšlienky do srdca.
"Calwen!" kričal na celý les až sa nakoniec rozkašľal.
Hrdlo mal celé suché a jeho oči ho už pálili. Od sĺz boli celé opuchnuté. Tie sa mu rinuli potokom už odkedy uzrel svoju blonďatú dcérku. Na líciach boli jasne vidno stopy po týchto potôčkoch a napuchnuté oči sa už veľmi pekne červenali. Slzy mu už však dávno vyschli. Skrátka mu už došli. Rukami zvieral opraty čoraz pevnejšie len aby sa mu ruky netriasli. Myslel na to najhoršie. Na to, že domov miesto jednej príde s dvoma truhlami, alebo že Calwen nenájde vôbec. Neustál by ani jedno ani druhé. Zrútil by sa hneď tam na mieste. Čo sa vôbec stalo? Ako naňho mohli bohovia tak rýchlo zanevrieť? A prečo len jeho zlaté dcérky? Nemohol si radšej Cudzinec prísť pre jeho naničhodného brata?
"Jean!" Balinorov hlas ho prebral a divoko hodil hlavou smerom, ktorým ukazoval.
"Calwen" hlesol keď ju zočil.
Zoskočil z koňa a nestarajúc sa o tú kobylu sa rozbehol k svojej dcére. Neprehovoril ani slovo, skrátka len padol na kolená a vtiahol ju do náruče. Až po niekoľkých minútach si uvedomil, že ruka ktorou ju pohľadil po vlasoch je celá od krvi.
"Balinor!" zvolal na svojho spoločníka, no to nebolo potreba.
Balinor už zložil vak zo svojho sedla, vytiahol z neho čistú košeľu a začal ju párať a robiť obväzy. Ani jeden z nich sa nepýtal dievčiny, čo sa jej stalo. Bola na žive. To bolo hlavné. Obaja sa báli najhoršieho a obaja boli príliš radi že ju vidia na to, aby boli schopní reči.
"Nikdy, nikdy, nikdy ma už takto nedes, Calwen," zamumlal odrazu Jean keď mu Balinor podal nachystané obväzy s čutotou vody.
"Dáme ťa do poriadku," slabo sa na ňu usmial, no radostne nevyzeral.
Jemne sa dotkol Calweninej rany na hlave a opatrne ju začal vymývať vodou zatiaľ čo Balinor začal prezerať a ošetrovať jej ruky a nohy.

Ráda by vstala a trochu se přiblížila k hlasům, ale nemohla se k tomu donutit. Měla dojem, že má něco i s kolenem, ale taky bylo dost dobře možné, že se jí to zdálo. Koneckonců dopadla nešťastně na hlavu. Svět se s ní chvilkami točil a tak zavřela oči a pevně stiskla víčka. Taky se jí dělalo trochu nevolno, ale nebylo to tak hrozné, aby se tím nějak zvlášť zabývala. Snažila se vymyslet, co Jeanovi řekne, až se objeví. Srdíčko jí začalo zběsile tlouct. Co když se na ní rozzlobí a už s ní nikdy nepromluví? Tohle bylo vážné. Přidělala mu jenom starosti a za to jí klidně mohl poslat pryč. Dobrá, nejspíš by se neuchýlil k tak razantnímu kroku, ale pořád by na ni mohl být naštvaný. Měl by na to právo.
I přes velice nepříjemný pocit v hrudníku se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila, nebo se o to při nejmenším pokusila. Akorát včas, aby zaregistrovala, že muži musí být opravdu nedaleko. Otevřela oči a pootočila hlavu, přesně v dobu, kdy její otec seskočil z koně. Kůň poslušně zpomalil a nakonec zastavil, jako by mu k tomu dal někdo příkaz. Věrný společník se vždycky poznal. Na rozdíl od cizí kobyly, kterou si vzala Calwen. Doopravdy doufala, že neskončila někde roztrhaná na kusy. Jean mezitím padl do vlhkého mechu vedle ní. Než se Calwen nadála, ocitla se v jeho hřejivém, leč trochu ztuhlém objetí. Tiše hekla, když si ji k sobě přivinul, ozvala se bolavá žebra. Bolavě natáhla ruce, aby mu mohla stisk oplatit, ale neměla dost velkou sílu na to, aby to doopravdy udělala a tak jí dlaně chabě dopadly na Jeanova záda. Cítila se v bezpečí. Už nebyla sama a nehrozilo, že by jí nějaké zvíře přišlo dorazit. Koneckonců se pomalu šeřilo a v noci na severu vládli vlci.
„Moc… moc se za tohle omlouvám, nechtěla jsem….“ Zamumlala tiše. Jen nerada by Jeanovi přiznala, co přesně udělala a co se kvůli její nepozornosti stalo, jenže jí začalo hryzat svědomí. Tichý hlásek promlouvající jí do duše bolel daleko víc, než právě se tvoří modřiny a krvácející rány. Ser Brax si zasloužil vědět, co se stalo a proč. Donutila ho znovu prožívat muka a to musela nějak odčinit. A nejlépe hned, dokud byl ještě stále rád, že jí našel a to v celkem přijatelném stavu. Po očku sledovala i Balinora, ale z jeho tváře nevyčetla nic. Snad jen trochu úlevy. Nejspíš to bylo tím, že se soustředil na to, co právě dělal. Staral se o to, aby se Calwen trochu zberchala. Nejspíš by mu měla později poděkovat.
„Už jsem nevydržela dál jen tak nic nedělat. Musela jsem se po Tam podívat sama,“ řekla co nejtišším hláskem, přičemž snad i trochu doufala, že to Jean neuslyší. Následně jí ze rtů uniklo tiché usyknutí, když se chladná voda dostala k jedné z jejich ran. Slabý pramínek jí přitom stekl do oka a tak zuřivě zamrkala, aby se ho zbavila. Taky sebou trochu cukla, když se Balinor dostal k rozdrásané kůži na ruce. Nejraději by si trochu zakřičela, protože neměl v rukách stejný cit jako Jean, nicméně stiskla zuby a vydržela to. Do téhle situace se dostala jenom kvůli vlastní hlouposti a proto neměla právo na to, aby vyváděla. Měla by jim jen být vděčná za to, že jí našli. Sama ztratila přehled o tom, kam se to vlastně dostala. Zdálo se jí to jenom jako kousek, ale kdoví.
„Nevšimla jsem si, že je tu medvěd. To on za to může. Kůň se ho lekl a shodil mě ze sedla,“ dodala trochu hlasitěji a následně ruku přitáhla k tělu, protože Balinor až moc přitlačil. Do očí jí kvůli tomu vhrkly slzy, některé se jí dokonce začaly kutálet po tvářích. Nesetřela je, stejně nebyla v postavení, aby musela dbát na to, jak vypadá. Byla si jistá tím, že musí vypadat opravdu uboze. Potlučená, zakrvácená, pocuchaná, všude jenom listy a jehličí. Co oproti tomu bylo pár kapek slané vody tekoucí jí po tvářích dolů.
„Tatínku, moc mě to mrzí,“ hlesla a podívala se Jeanovi do očí. Hlas se jí třásl, musela potlačit vzlyk, který se jí začínal drát do hrdla. Napůl očekávala, že se od ní zvedne, otočí se, odjede a nechá ji tam, aby si poradila sama. Pořád připadal v úvahu i ten medvěd, pokud by se rozhodl vrátit. Teprve teď by se Calwen stala snadnou kořistí. Ani se nevydržela na Jeana dívat, sklopila pohled k zemi a kousla se do spodního rtu, aby neřekla něco hloupého. Jenže teď bylo pozdě na to přemýšlet před činy. Už se stalo a nebylo nic, jak by to Calwen mohla napravit. Jenom přiznala pravdu, víc nezmohla nic.

"Ššš, to je v poriadku," snažil sa ju utíšiť tichými slovami.
Úprimne povedané mal by zúriť, aspoň trošku. No viac než zlosť cítil úľavu. Calwen žije. A on ju našiel. Na všetko ostatné bude čas neskôr. Teraz hlavne musel ošetriť jej zranenia. Balinor nevyslovil ani slovo, len dievča obdaril jemným a zároveň smutným úsmevom a venoval sa jej zraneniam.
Jean na chvíľu skamenel, keď Calwen spomenula Tamoru. Náhle mu akcie jeho dcéry boli kríštáľovo jasné. Avšak pri srdci ho opäť bodlo. Nie len kvôli tomu, že si spomenul na Tamoru, ale aj preto že si uvedomil, že to musí Calwen povedať. No akosi svoj jazyk k tomu primäť nemohol. Zostal teda ticho. Balinor očividne prežíval rovnaké zlyhanie jazyčného svalu.
"Medveď?!" Jean na ňu rázne hodil vydesený pohľad, no i keď tu ten medveď bol možno predtým, teraz sa niekam vyparil. Chváľa bohom za to! Vzhľadom na to, že Calwenine zranenia nemali otlačky medvedích zubísk, to Jean nateraz nechal tak a dokončil obväzovanie jej hlavy.
"To je v poriadku, poď sem," hlesol a pritúlil si svoju dcéru k sebe.
"Som rád, že... že si...." svoju myšlienku nedoriekol.
Skrátka ju len stískal v náručí pričom slovo tatinko mu hralo v hlave a trochu ho zahrialo pri srdci. Možno prvý raz za celý čas cítil, že ho jeho dcéra tak úplne neodmietala, že pre ňu nebol len nejakým cudzincom, ktorý kedysi dávno daroval spermiu na jej vytvorenie.
"Ideme domov. Už tu nemáme čo robiť," povedal odrazu trochu suchšie než to plánoval.

Nikdy předtím se necítila tak špatně. Nejen kvůli fyzické bolesti, ale kvůli tomu, co viděla v Jeanových očích. Nikdo jí nikdy nepočastoval tak smutným pohledem. Bolelo jí z toho srdce. A nevěděla, co by měla říct. Čím by se měla obhájit, aby to bylo omluvitelné. Mohla vymyslet něco lepšího, než aby bezhlavě jednala na vlastní pěst. Možná bylo jenom dobře, že dopadla takhle zle. Jednoduše si to zasloužila. Proto se ani nesnažila Balinorovi uhybat a něžně mu tak naznačovat, aby to dělal opatrněji. Jediné, co mohla dělat,  bylo držení pohledu u země, aby ukázala, že jí to vážně moc mrzí.
„Nic není v pořádku….“ Zamumlala. Oči jí pálily, jak se jí do nich draly slzy. Nevydržela to a podívala se Jeanovi do tváře. Teprve teď si všimla toho, že zestárl o pár dalších let. Rysy v obličeji měl ještě ztrhanější a ostřejší, jak se dlouhé dny pořádně nenajedl. A v očích měl podivné prázdno. Bylo zvláštní vidět ho takhle, když ještě před několika dny viděla v jeho pohledu mladické jiskřičky plné života a touhy po ženách. Déle to nesnesla a raději pohled přesunula k Balinorovi. Vypadal podobně, ale rozhodně ne tak zle jako ser Brax. Calwen tak moc toužila po tom, aby jim mohla říct něco, co by jim vykouzlilo úsměv na rtech. Jenže neměla co. Mohla jenom začít natahovat či dokonce vzlykat.
„Schovával se ve křoví. Vůbec jsem si ho nevšimla. Nevyplašil ho ani dusot kopyt. Nejspíš jste ho zahnali vy, to nevím… když jsem spadla, tak…“ Ruka jí mimoděčně vylétla k ráně na hlavě. Kdyby jí Jean kolem čela neustále nekroužil dlaněmi, pravděpodobně by se šrámu dotkla. Takhle jí prsty narazily jenom na látku a tak ruku opět stáhla. Nemínila se chovat jako malá holka, aby si hned sundávala pracný výtvor svého otce. Ani nenamítla, že nic takového nepotřebuje. Nechtěla říct nic, po čem by Jean mohl začít zuřit. Plně stačilo, že má očividně slzy na krajíčku.
„Slibuju, že už nikdy neudělám žádnou nerozvážnost. Vždycky si s sebou budu brát někoho, aby mě ochránil.“ Bylo zvláštní, že tentokrát se necítila ani trochu zvláštně. Kdykoliv jindy by se cítila nesvá, kdyby se Jean ocitl tak blízko, ale ne teď. Teď byla naopak vděčná, že jí objal. Potřebovala se cítit v bezpečí. Dokonce i na okamžik zapomněla na Tamoru, než Jean vyslovil touhu se vrátit. Calwen to jenom připomnělo, proč se vlastně do lesa tak náhle vydala.
„Ale co Tamora?“ zeptala se tak tiše, jak to jen šlo. Až bylo možné, že to Jean přeslechl. Nechtěla znovu otevírat rány na jeho srdci, jenže zvědavost byla silnější. Navíc doufala, že se třeba její sestra našla, i když by bylo pravděpodobnější, že se zničehonic na severu oteplí, než aby se objevila blonďatá Tamora. Sice si to Calie opravdu zbožně přála, ale…
„Pomoc mi prosím…“ Aby od toho trochu odvedla Jeanovu pozornost, když už neudržela zavřenou pusu, natáhla k němu ruku, aby jí pomohl vstát. Opatrně se o něj opřela a zjistila, že nohy na tom naštěstí tak špatně nejsou. Sem tam se jí určitě začínala objevovat modřina, ale jinak to bylo dobré. Horší na tom byl její hrudník. Cítila se, jako by se po ní proběhlo celé stádo koní. Vykročila k Jeanově kobylce, ale zatočila se jí hlava a tak se musela chytit otcovy paže. Rána na jejím čele nevypadala tak hrozivě, ale to neubíralo na faktu, že Calwen opravdu třeštila hlava. Když ležela a seděla, nevnímala to tak zle, jako když se postavila.
„Nevím, jak se dostanu zpátky…. Ani se nedokážu dostat na koně.“ Povzdechla si a přece jenom si čelo lehce promnula. Rozhodně neměla v úmyslu přidělávat další potíže nebo černé myšlenky, jenže tohle byl fakt. Pokud by se správným směrem nevypadala pěšky, netušila, jak by se mohla dostat zpátky do sucha a tepla. A že teplo začínala potřebovat stejně, jako její podrásaná ruka obvaz. Začínala vnímat, že oblečení má na pár místech mokré a to jí nepříjemně studilo.

Bola hlboká noc a už nefúkal žiadny vietor, bolo také ticho že sa dalo počuť ako sneh padá na zem. Ticho bolo prerušené zvukom nôh šliapacích na čerstvý sneh. "Tam je náš tretí ciel, krásna malá osada. Bola by škoda keby sa jej niečo stane." Ozvalo sa niekoľko tichých hysterických smiechov. Hopliti, najnovší produkt Mortusovej rodiny sa líšili od prvých stotníkov len tým že mali obe ruky v ktorých držali meče, štíty a halapartne. Kuriozita nebola ich zjazvená tvár ale obrúsené zuby s ktorými isto dokázali roztrhať svoju obeť na kusy. Mali na sebe čiernu zbroj a na hrudy znak havrana. Stáli na kopci a sledovali malú osadu ako pomaly z posledného domu zhasínajú svetlá. Ešte čakali kým úplne každý dom zhasne a potom už len chvíľu kým osadníci sa uberú na spánok aby mohli oni začať šarlátový tanec. Zrazu ale k nim kto si prišiel. Bol to stotník ktorý doniesol novú správu. "Náš pán si žiada aby nový väzni boli prevezený do nočnej pevnosti." Veliteľ Hoplitov sa naňho len pozrel a vydal tichý hysterický smiech a potom len prikývol. Nakoniec sa Hopliti priblížili k osade a obkľúčili ju, pomaly a kradmo sa dostali až domom, keď psi začali štekať tak sa narovnali a vydali zo seba výkrik. Osada bola rázom hore na nohách, ludia kričali a vrieskali. Podaktorý sa snažili uchopiť sekery a vidly v nádeji na obranu ale márne. "Nakoniec bude aj trocha zábavy, chcú bojovať, chvályhodná snaha, škoda že zbytočná." Jeden z Hoplitov sa dostal až k zadnému dvoru tam naňho vybehol starý muž z drevorubačskou sekerou a pokúsil sa ho zasiahnuť no hoplit nadvihol len štíť a zablokoval úder, potom mu meč vrazil do úst až kým nevyšiel z druhej strany. Mŕtvolu zatiaľ nechal tak a rozbehol sa smerom k domu odtiaľ vybehla žena z vidlami. Tej len sekol po nohe a ona spadla na zem. Keď ale z domu vybehlo malé dievčatko tak sa rozhodol ísť za nou. Dievčatko zo slzami v očiach sa snažilo ujsť cez plot a skoro sa jej to podarilo keďže už sa štverala na kamení plot lenže čo nečakala bolo že z tmi zrazu ju do tváre udrel štíť a ona spadla na zem. "Ale ale, maličká sa chcela hrať. No ale už je po hre, hrala si a prehrala si." Zdrapli ju za vlasy a odvliekli ju k domu. Útok skončil tak náhle ako začal, v osade už stál aj voz ktorý bol prázdni a za ním boli ďalšie dve ktoré boli naplnené väzňami z predošlých dvoch dedín. "Prosím nastupovať a netlačte sa miesta je tam dosť pre každého." Ozvalo sa niekoľko hysterických smiechov. Potom dvaja hopliti upriamili svoju pozornosť na dievčatko ktoré utekalo ale dostala ranu štítom, mohla mať možno deväť rokov. Tú odvliekli do domu odkiaľ utekala. Po chvíli výkrikov vyšli hopliti von celý krvavý. Dievčatko spolu z každým mŕtvym v osade použili ako dekoráciu. Spolu z rodičmi ju rozpárali za živa a obesili o vlastné črevá. Starý muž zo sekerou ktorý mohol biť jej dedo bol napichnutí na hrubom konári stromu. Niektorých rozsekali a pohádzali ich kúsky medzi domami. Ostatní boli napichaný alebo ukrižovaný na stenách vlastných domovov aby každý videl kde bývali, bol by to iste nudný zážitok keby tie mŕtvoly nestiahli z kože predtým. "To by sme mali. Vyrážame na Nočnú pevnosť." Vydali sa na cestu keď jeden z hoplitov len neochotne dodal. "Jedna malá dievčina utiekla, bežala smerom na Zimohrad." Chvíľu bolo len ticho kým sa veliteľ znova neozval. "Nech si beží, nikto nevie že kam ideme. Ak po ceste narazíme na obydlia tak ich necháme tak, nepotrebujeme stopy ktoré by ich zaviedli až k nám. " Tak sa pomaly ale isto vydali do nočnej pevnosti.

Nič nie je v poriadku, tým si bol Jean istý. Zvláštne ako pár dní dokáže tak rýchlo človekom otriasť. Jeden jediný chybný krok... Jean trpko ľutoval, že svoje dcéry neposlal hneď domov len čo zistil, že sa pustili za ním. Nemali na severe čo robiť. Bol príliš benevolentný. Zdalo sa mu ľahšie povoliť Tamore každé jej malicherné želanie a Calwen? Práve si ho len našla. Chcel si ju pritiahnuť bližšie, zblížiť sa s ňou a rozhodne nechcel byť hneď zo začiatku prísnym otcom, ktorý by nepovolil pod šteňacím pohľadom svojich dcér. Tá nerozvážnosť stále Tamoru život a Calwen dopadla takmer rovnako. Opatrne ju pohladil dávajúc si pozor, aby rukou nezavadil o jej ranu. Príliš toho však nenahovoril. Skrátka nemohol. Bál sa, že by sa mu príliš triasol hlas, a že by ho zase zradil.
"Už je preč," šepol len o medveďovi a na jej otázku o Tamore zostal mlčať.
S trochou šťastie si Calwen ani neuvedomí, že jej neodpovedal, alebo snáď si bude myslieť, že jej otázku prepočul. Nemohol jej to povedať. Kvôli sebe i nej. Už teraz bola rozrušená. Ako jej mohol zasadiť ďalšiu ranu? To by predsa ani sám nezvládol. Pomohol svojej dcére na nohy a doviedol ju až k svojmu koňu. Nenechal ju padnúť, ak by mohol, vzal by ju do náručia a už by ju nepustil. Kebyže ju celú cestu bol schopný niesť a tisnúť si ju k sebe, bol by tak schopný ju aspoň uchrániť pred ďalšími ranami. Tomu by aspoň chcel veriť.
"Vyložím ťa," slabo sa na ňu pousmial, ruky položil na jej pás a vyložil ju na konský chrbát tak ľahko ako plátenú bábiku. Keď už na ňom sedela zostal ju naďalej pridržiavať v obave, že by sa jej nebodaj zatočila hlava a z koňa by spadla.
"Si v poriadku? Necítiš sa zle?" spýtal sa starostlivo.
Ser Balinor nasadol na svojho koňa a podišiel smerom k nim. S tichým ospravedlnením za svoju drzosť chytil Calwen za lakeť kývnuc svojmu pánovi, že mladú lady istí. Až potom ju Jean pustil a chytil opraty svojho koňa. Nechcel naňho nasadnúť a s dievčaťom sa rozklusať lesom. I keby bola asi najlepšie ju čo najrýchlejšie dostať do tepla, bál sa, že by jej cval na koni neprospel.
"Lady Calwen, udrela ste si hlavu. Ak by vám z jazdy na koni prišlo nevoľno zaraz nám to povedzte," prehovoril k nej starý rytier vážnym hlasom a mlčky sa rozišli pomalým krokom smerom von z lesa.
Nemierili na Zimohrad. Braxovi muži už aj tak isto museli pevnosť opustiť. Zamierili si to smerom na juh. Jean si dobre pamätal, že južne od Zimohradu pri Kráľovskej ceste bola jedna malá dedina. V hostinci sa Calwen bude môcť zohriať, vyspať i posilniť.
Do dediny sa dostali až pri západe slnka. Akonáhle im Jean zaplatil izby a večeru v hostinci vyparil sa hladať miestneho ránhojiča. Príliš sa bál o Calwenin stav. Tie zranenia podceňovať nechcel. Ser Balinor zatiaľ dievča usadil za stôl a ponúkol ju jedlom, aby nabrala silu.
"Lady Calwen, je tu niečo, čo by ste mala vedieť," prehovoril starý rytier odrazu.
Jeho hlas bol tichý a neistý, pohľadom sa jej uhýbal. No i tak cítil rytier povinnosť jej zvestovať tú správu. Jean by s jeho konaním spokojný nebol, no podľa starého muža bola lepšie, keď sa dievča pravdu dozvie skôr než neskôr.
"Dnes rána na Zimohrad prišla skupina mužov. Ich...veliteľ si vyžiadal hovoriť s vaším otcom. Priviezol mu...priviezol mu naspäť lady Tamoru. Avšak..." hlas starého muža sa lámal. Bolo to preňho tak ťažké ako pre Jeana samotného. Lenže starý muž vytrval.
"Lady Tamore sme už dávno nemohli pomôcť. Je mi to veľmi ľúto, lady Calwen. Vaša sestra je mŕtva."

Nad střechami Zimohradu zapleskala křídla ptačího posla. Mistr Luwin v zápětí zachytil přilétajícího havrana s listem. Havran byl unavený, nepřilétal tedy odnikud z blízka, od žádného lorda ze Severu. Temná křídla, často přinášejí temná slova. Do jisté míry tomu tak bylo i tentokrát. Na druhou stranu nikdy nejsou věci tak černé, jak se zdají po přečtení prvních řádků. List který mistr Luwin havranovi opatrně odejmul zněl takto:
„Ctěný lorde Starku, Píšu ti z Dračího kamene, abych ti přinesl zprávu o tvém otci. Přijmi ji jako jeho pozdrav. Možná jsem jeden s posledních lidí, kteří s ním měli možnost hovořit mezi čtyřma očima. Lord Eddard se nachází v nezáviděníhodné situaci. Každý další den může být jeho posledním. Neměl jsem v Králově přístavišti dostatek mužů a nemohl jsem udělat nic pro jeho záchranu. Popravdě se obávám, že už mu není pomoci. Pokusil jsem se zachránit alespoň jeho dcery, tvoje sestry. Sám jsem byl při pokusu o jejich záchranu zraněn. Jenže ani tento pokus se nesetkal s velkým úspěchem. Ani o nich nemohu přinést dobré zprávy. Také obě tvé sestry se potýkají s nesnázemi. Mohu ti však říct jedno. Já a ty máme stejného nepřítele. Nepřítele, který drží tvého otce ve vězení v Králově přístavišti a který je zodpovědný za osud jeho dcer. Žádám tě tímto, abys přemýšlet o dohodě na společném postupu. Pokud se dohodneme, mohu ti slíbit, že budeme ve jménu tvého otce a tvých sester bojovat společně. Bude-li třeba, pomstíme, nebo je osvobodíme, zůstanou-li naživu. Tvůj a můj rod už bojovaly společně před patnácti lety. Lord Eddard přislíbil i tentokrát podporu rodu Starků a Severu, mým nárokům na trůn v Králově přístavišti. Jistě by si přál, abys kráčel v jeho stopách. Všechno ostatní ti povím osobně. Ne všechny informace je možné svěřit havranům. Ode dneška za týden vyrazím na Sever, kde se setkáme a projednáme podmínky naší dohody. Jestli ti okolnosti nedovolí vyčkat týden na Zimohradu, pošli mi co nejdříve havrana se zprávou, kde tě bude možné naleznout. Stannis z rodu Baratheonů, první svého jména.“

Marně si nalhávala, že v sobě má něco ze severu a tak k ní bude tahle nehostinná krajina o něco vlídnější. Lady Roslin by si uměla poradit, nechovala by se tak nerozvážně. Jenže ona už tady nebyla. Nemohla své dceři poradit, co udělat a jak se bránit vůči menším či větším nepříjemnostem a hrozbám. Kdyby zůstala silná, vlastně by se do Calwenina života ser Brax nikdy nepřipletl. Nikdy by nepoznala ani jednu ze svých nevlastních sester a jediné, co by jí trápilo, by bylo nevlídné chování jejího nevlastního otce, o kterém by si myslela, že je pravý. Stačilo jen málo k tomu, aby se všechno změnilo, otočilo a nasadilo všude zmatek. A bolest, samozřejmě. Jako by jí už nebylo dost, musela je neustále obklopovat další a další. Ať už na těle, či na duši. A slzy? Ty pomalu vysychaly. Sever opravdu nebyl vhodným místem pro obyvatele jihu. Tak, jako byl jih prokletý pro seveřany, ani jižané neměli mimo svůj domov co dělat. Plynuly z toho jen ztráty a zklamání. A to i přes to, že se všechno zdálo být na první pohled v pořádku.
„Děkuju….“ Hlesla. Být v blízkosti koní a Braxových mužů jí najednou přišlo víc než milé a hřejivé. Cítila se v bezpečí, jako by na ni už nic nemohlo. Ale tíživého pocitu se zbavit nedokázala. Nesouviselo to jenom s její bolestí a slabostí. Všechno se v ní míchalo, vina, strach… Ne, opravdu neměla po Jeanovi chtít, aby ji vzal s sebou. Měla si poslušně sednout někam do kouta s vyšíváním a jen snít o tom, co všechno by mohla v cizích krajích prožít. Proto si tiše povzdechla, když se ocitla v otcově náruči. Nezasloužila si, aby se o ní tak staral.
„Je mi dobře,“zalhala. Snad k němu mohla být upřímná, ale pokud by mu řekla pravdu, jenom by mu tím zase přitížila. A to nemohla. Už takhle jí srdce drtila tíha toho, že si kvůli ní procházel něčím horším, než doopravdy musel. Za svůj přílišně vřelý apetit k ženám by si občas zasluhoval víc, než nesouhlasný pohled a řeč lorda Ambrose, ale strach o rodinu si nezasloužil nikdo. Stejně tak, jako by neměl cítit ztrátu někdo, kdo byl jenom velice blízkým přítelem, jako ser Balinor. Calwen jeho omluvu nebrala na vědomí. Potřebovala se obklopit lidmi, kteří jí mohli ochránit. Na jeho výzvu jen lehce přikývla, bez jediného slova. Neměla sílu na to, aby něco pověděla. Co b také měla říct? Poděkovat mu? Ujistit jeho i Jeana, že je všechno v nejlepším pořádku? Ne. Lží a trápení bylo pro dnešní den dost. Navíc, když se dali do pohybu, soustředila se dívka jen na to, aby neusnula. S podivným pocitem se jí pomalu zavíraly oči. Zjevně si potřebovala odpočinout, ale kdo z jejich malé družiny ne? Zakusili toho víc, než bylo zdrávo. Ale aby si mohli oddechnout, museli se dostat z lesů, nechat za sebou nebezpečí a snad i nějakou tu starost. Alespoň pro malou chvíli.
Ač se Calwen snažila sebevíc, nakonec spánku neodolala. Nehrozilo, že by znovu upadla, proto si po dlouhé době dovolila zavřít oči. Snažila se z mysli vytěsnit všechno zlé, ale stejně jí pod zavřenými víčky vybíhaly hrůzné obrazy a představy, které jí nedovolily se pořádně prospat. Při sebemenším ostřejším pohybu urychleně oči otevřela a pohledem se ujišťovala, že je vše, jak má být. Takhle se to opakovalo skoro do doby, než dorazili k jejich cíli. Calwen byla doopravdy ráda, že už mají cestu za sebou, zároveň si však byla jistá, že to nejhorší jí i ostatní teprve čeká. Ať už kvůli Tamoře nebo jejím zraněním, která začínala bolet ještě víc, než když se probrala v lese.
„Neříkej mi tak. Víš, že lady nejsem. A po dnešku už si ani nezasloužím být. Jsem jenom hloupá bastardská holka, sere.“ Zamumlala tiše s důrazem na jeho titul, na protest vůči Balinorově oslovení. Nechala se od něj usadit a nechala ho obklopit ji jídlem, přestože na nic neměla chuť. Ukrojila si kus masa z pečeného kuřete, ale spíš než aby ho vůbec dala k ústům, jenom ho držela v ruce. Žaludek se jí stahoval a při pomyšlení na chuť pokrmu se jí dělalo nevolno. Proto ho nakonec odložila a přitáhla si misku s kaší. Považovala to za lepší jídlo, které by ji tolik nezatěžovalo. Nůž nahradila lžíce, ale i ta téměř okamžitě skončila zpátky v misce. Když však Balinor znovu promluvil, Calwen se přestala soustředit na jídlo a upřela pohled na starého rytíře. Bylo to zvláštní, ale očekávala, že se od něj dozví nějakou strašnou zprávu. Vypovídal o tom pohled v jeho zastřených očích. Přesto Calwen doufala, že se to bude týkat něčeho jiného, než Tamory. Pravda však byla krutá, tak jak už pravdy bývají. Někde v hloubi duše to tušila, ale dokud to nevyslovil nahlas, pořád doufala. Marně. Na okamžik úplně ztuhla, snad se jí dokonce zastavilo i srdce. Najednou jí zaštípaly oči a po tváři jí stekla slza. Než se stačila zastavit, mávla s rukou a shodila tak misku s kaší na zem. Střepy i obsah se rozlétly po podlaze a způsobily tak, že se na ni upřelo několik párů očí. Dívce to však bylo jedno, nedbala na to, ani na bolest pramenící ze zranění. Ta niterní byla daleko horší. Schovala si hlavu do dlaní a pokusila se potlačit vzlyk. Neúspěšně.

Věděl jistě, co musí učinit. Sen či vize byla delší než minulou i předminulou noc a noci před ní. Spousta nových věcí přibylo. Jako v každém snění padal z věže. Ale nikdy nepřistál na tvrdé zemi a neztratil vědomí. Ne, realita a vize se značně lišili. V tomto stádiu padal dál. Havran byl jeho průvodcem a vždy pravil: "Vzlétni Brane, vzlétni."
On netušil jak a proto dál padal. Padal kolem otce, který s hlavou složenou hnil pod Rudou baštou. Neviděl jeho tvář, přesto ta svěšená ramena a pohublá postava málo připomínala Eddarda Starka. Padal kolem Sansy, kterou v obležení dvou stráží se lví hlavou na plátu, ohrožoval princ Joffrey s mečem. Král Joffrey. Ten, jenž jí měl chránit a milovat. Padal kolem Aryii, která se na koni hnala tmavým lesem. Místo nepoznával a dle jejího výrazu měl pocit, že ani ona ne. Na neznámém místě zcela sama. Padal kolem matky, která promlouvala k ošklivé ženě. Prosila ji o pomoc, ale ona neustále odmítala. Padal kolem Robba. Raněného Robba, na kterého se hnal obrovský muž. Svou velikostí se mohl rovnat i samotnému Hodorovi. Ale byl včas smeten strašidelným mužem, jež byl otcovým vazalem. Padal kolem prince Cedrika, jenž se nacházel ve společnosti své matky. Její výraz svědčil o něčem, co se jí nelíbilo. Ale neměl zdání o co se jednalo. Padal kolem jeskyně. Tváře mu nic neříkali, ale bylo z nich cítit jakési napětí. Jeden z mužů, dosti děsivý svým znetvořeným vzetřením, uchopil do ruky meč a vyčkával. Nejspíše na svého soka? Padal kolem muže, jež ztratil svou dceru. Druhou nalezl, ale byla zraněná. Zraněná, ale v bezpečí. Padal kolem staré ženy u jejíž kolenou klečel mladý muž. Něco mu povídala, ale on neslyšel, o co šlo.
Strana se obrátila a jemu se dostávalo i sluchu. Ale vize byli starší, roky ubíhali pozpátku. A obraz se ustálil. Viděl otce, mladší verzi svého otce s malým dítětem v náruči. Kráčel dlouhou chodbou až k vysokému muži s drakem Targaryenů na hrudním pancíři. Otec se podíval na miminko a opatrně jej podával vojákovi.
"Kdo je to?" ozvalo se ozvěnou z úst targaryenského vojáka.
"Aegon Targaryen," odpověděl mu otec stejnou ozvěnou a jeho hlas se nesl přes širá oblaka až k nebi. Ale vize nekončila. Tajemství nabíralo nového rozměru.
"Měníš rychle strany, lorde Starku," muž převzal dítě a učinil krok vzad.
"Mýlíš se, lorde, jsem pořád věrný Robertovi a vždycky budu. Jen mu chci zabránit udělat něco, čeho by později litoval."

Bran otevře své čokoládové oči, aby pohlédl do jiných barvy tekutého zlata. Do očí Léta, jak svého zlovlka pojmenoval. Rostl každým dnem, stejně jako on s tím rozdílem, že on mohl chodit. Mohl mu pouze závidět, ale byl to vyšší cíl, který musel splnit. Musel najít Tří-okého havrana. Za zdí. Zdálo se to jako šílenost, ale v jeho životě se událo tolik prapodivných zvláštností, že tomuto věřil. A chtěl vědět, co znamenala poslední vize. Byla pravdivá? Skutečně jeho otec zachránil Aegona Targaryena? A pokud ano ... kde je nyní? S targaryenským vojákem? Žijí ještě? Havran znal odpovědi a on mu hodlal položit otázky.
Léto ještě nedorostl do enormních rozměrů, přesto dokázal unést chlapce, jež nemohl chodit. Brana zlomeného, jak mu přezdívali. Nechal se na jeho hřbetu odnést až do otcovy pracovny, která nyní sloužila jako Robbova pracovna. Pracovna lorda Robba. Smutně si povzdechne a vytáhne se do velkého křesla, ve kterém sedával otec. Ten, jenž nyní posedával na studeném kameni v cizím kraji bez své rodiny. Ten, který skrýval nemalá tajemství.
Pero namočí do kalamáře a zamyslí se nad obsahem slov, které hodlá vložit na papír. Krátce se nadechne a začne.

"Milý Robbe,

věřím, že jsi v pořádku a tuto zprávu si přečteš po svém příjezdu. Ale bylo by pro tebe lepší, kdyby sis předtím nechal ošetřit paži a hlavu. Musíš být plný sil až se vydáš zachránit našeho otce ze spárů Lannisterů. Prosím, přiveď ho zpět. Přiveď zpět i Aryu se Sansou a každého dobrého seveřana, který stále žije. Nesmím zapomenout ani na Lady s Nymeriou. Kéž by tě staří bohové mohli následovat i za hranice severu. S jejich ochranou bych se nemusel tolik bát.
Mrzí mě, že tu nebudu až se vrátíš. Ještě bych se s tebou rád rozloučil, ale kdyby ses dozvěděl, co se chystám učinit, nikdy by jsi mě nepustil. Mohl bych tak učinit po tvém odchodu, ale nemůžu již čekat. Zjistil jsem jistou skutečnost o otci a potřebuji se ujistit o její pravdě. Musím odejít, abych se naučil létat. Prosím, nehledej mě ani mě nedávej hledat. Otec tě potřebuje a potřebuje každou ruku, která udrží meč. Beru si sebou Léto a Hodora, s nimi budu v bezpečí a ve zdraví se vrátím zpět, jakmile ho naleznu.
Mohu ti jen popřát hodně štěstí a s tím doufat, že se všichni opět shledáme v Božím háji, v bezpečí daleko od jižanů a jejich podlostí.
Nezapomeň, co jsi mi říkal. Jsem Stark a jsem tvůj bratr, proto mi věř a nechoď za mnou.

Tvůj milující bratr Bran"

Na dopisní papír mu ukápne osamělá slza. Rychle si setře zbytek, aby nemusel slova přepisovat. Nemusel by to zvládnout. Nechtěl nikoho opouštět. Ne potom, co řekl mistru Luwinovi o své matce.
"Rodina, povinnost, čest. Rodina je první, že?"
"Brane, tvoje matka odešla, aby ochránila rodinu."
"Jak může chránit rodinu, když není s rodinou?"
Nemálo se za to styděl a teď dělal to samé. Opouštěl Robba, Rickona, starou chůvu, mistra Luwina, Mickena a mnoho dalších. Ale musel vědět, co otec skrývá. A musel vědět, co je zač. Jeho sny nebyly sny, ať mu každý říkal opak. Havran mu pověděl pravdu a to tajemné stvoření nebylo výplodem jeho poničené mysli. Slýchával ho již dříve. A nyní měl pocit, že se mu snaží něco povědět. Krvavá věž a výkřiky bolesti. Otec a novorozeně v náruči. Šílený král a ten šepot. Ano, jako by mu někdo šeptal.
"Spal je, spal je všechny."
Nic z toho nedávalo smysl. Ale mohlo by. Jakmile najde Tří-okého havrana. A vloží povinnost před rodinu.
"Pojď, Léto, zanes mě za Hodorem," zašeptá zlovlkovi do ucha, když se sesune zpět na jeho hřbet. Stále ještě štěně celou dobu poslušně vyčkávalo před židlí a hledělo na svého pána a přítele. Bran naposled položil ruku na stejné opěradlo, na které kdysi pokládal tu svou Eddard Stark. Kdysi ... zdálo se to tak dávno, kdy odešel. Odjel, když on stále spal. Nebyl s ním, ale slyšel či si představoval? Matku a její hlas, naléhavě znějící, slova mířená otci.
"Brandon také vyjel na jih a nevrátil se. Ani ty se nevrátíš."
Tělem mu projede zimnice nad tím vším, co spatřil a slyšel. Jeho rodina roztříštěná po celém Západozemí a on prchající za pravdou.
Tok myšlenek se pozastavil před chrápajícím Hodorem.
"Hodore, Hodore, vzbuď se," zatřese s obrovským ramenem a konejšivě jej po něm pohladí, když se obr probudí a zmateně se začne rozhlížet kolem.
"Pamatuješ, včera jsem ti to pověděl. O našem malém dobrodružství. Je čas," donutí jej se zvednout a připravit na cestu. Přál by si vzít aspoň Tanečnici. Díky speciálně vytvořenému sedlu od lorda Tyriona, se mohl prohánět v koňském sedle, jak se mu zlíbilo. A dokonce z něj mohl i střílet. Ale kůň by představoval značné obtíže. S ním by se mohli těžko ukrýt v křoviskách či zalézt do hlubin nor. A on odmítal ponechat Tanečnici na pospas vlkům nebo barbarům. Ne, musí zůstat tady. Zase se na ní jednou projede. Až se vrátí.

"Lady Calwen," starý rytier hlesol oslovujúc ju titulom napriek jej predchádzajúcim protestom.
V jeho očiach boli všetky mladé dámy pod Jeanovými krídlami lady. A vidieť jednu z nich s hlavou schovanou za dlaňami potlačujúc vzlyky pričom sa jej telo mierne chvelo mu lámalo srdce oveľa viac než by si bol prial. Výlet na sever rytierovi vôbec neprospel. Ako sa to vraví? Lepšie mať srdce zlomené než nemať žiadne? Rytier s tým momentálne vôbec nesúhlasil. Zaťal ruky v päste a zhlboka sa nadýchol. Starec bol zocelený z boja jeho mladosti, svoje pocity vedel ovládať. Calwen túto výhodu nemala. Opatrne vstal a prešiel k nej kladúc jej jemne ruku na chrbát akoby sa bál, že ju viac rozruší, alebo si k mladej dáme dovolí príliš. Ak by išlo o Jasmine či snáď Daisy dovolil by si ich aj objať. U Calwen ešte nepoznal hranice rovnako ako Jean. Ani nevedel ako ho vidí dievčina. Pravdepodobne len ako spoločníka jej otca a služobníka starého otca. Utešujúco jej pomaly začal na chrbte masírovať malé kruhy šepkajúc utešujúce slová, ktorým on sám neveril. Stíchol však veľmi rýchlo byť každé ďalšie slovo mu znelo ako prachsprostá lož.
"Lady Calwen, som skutočne rád, že sme vás so serom našli," zveril sa jej šibnúc pohľadom smerom k dverám, kde uzrel známu postavu.
Jeanovi bolo hneď jasné koľká bije keď uzrel svoju dcéru. Zahryzol si do spodnej pery a prehltol miernu triašku. Spolu s ránhojičom pristúpil k ich stolu. V malej dedine v akej boli mali veľké šťastie, že vôbec ránhojiča našiel. Ďakovať mohli možno faktu, že neboli tak ďaleko od Zimohradu. Muž mal na sebe šedý kabát a prívetivú tvár. Jean ho predom varoval, že jeho dcéra je trochu otrasená, no nečakal, že až takto.
"Calwen," jej otec prehovoril pritiahnúc si k nej jednu zo stoličiek.
Usadil sa na ňu a jemne položil svoju ruku na tú jej snažiac sa odlepiť jej dlaň od jej tváre.
"Našiel som ránhojiča. Dovolíš mu pozrieť sa na tvoje zranenia?" prehovoril s nehou.
Previnilý výraz jeho rytiera mu už napovedal, že sa jej starec zveril s tým, čo sa stalo s jej sestrou. Jeho samého bolela už i samotná myšlienka, no teraz nebol čas na slzy či sebaľútosť. Calwen, jeho dcéra, ho teraz potrebovala. Ba čo viac, potrebovala ránhojiča. A on urobí všetko pre to, aby sa nechala ošetriť. A potom všetko preto, aby ju čo najlepšie utešil.

"Hodor," začul obor známy hlas.
Mráz štípal Wylisovu tvár, no obor naň nedbal. Poslušne prikývol a robil ako mu hlas kázal. Svoje obrovské telo pritlačil silnejšie o ťažké dvere a nohami sa zaprel o zmrznutú zem.
"Hodor," šepol obor šťastný, že príkaz od hlasu vedel splniť.
"Hodo-or," šepol opäť zatlačiac viac na dvere, keď nimi zatriaslo.
"Hodor," odvetil škrekotavému hlasu, ktorý prišiel spoza neho.
Chcel sa mu ospravedlniť a vysvetliť mu, prečo ho nemôže pustiť.
"Hodor," prehovoril naňho iný známy hlas.
Obor zažmurkal a vzhliadol hore.
"Hodor!" zavolal hlas opäť.
Obor nechápal. Hlas znel naliehavo. Robil snáď niečo zle? Veď plnil príkaz. Plnil ho dobre? Mal pocit, akoby na niečo zabudol.

"Hodor," zamrmlal a sťažka otvoril oči.
Chvíľu trvalo než si prispôsobil zrak tomu prítmí. Wylis mal rád prítmie. Nie tmu, tá ho desila. Nikdy nevedel aký škriatok sa skrýva v rohu miestnosti. Prítmie bolo v poriadku.
"Hodor," zatriaslo mu rukou.
Obrov zrak padol na vlasatého chlapca na chrbte veľkého psa.
"Hodor," Wylis poprial Branovi dobré ráno a so zívnutím sa posadil.
Chlapec bol milý. Chlapca mal rád. Bol to jeho kamarát. Občas sa správal trochu chladnejšie, no Wylis vedel, že má Bran veľké srdce. Často sa spolu hrávali. Wylisova obľúbená hra bola 'Hodor, zdvihni ma'. Keď to Bran povedal, Wylis chlapca zdvihol a išiel s ním kam Bran ukázal. Bola to zábava. Wylis si ale myslel, že Bran je občas lenivý. Bran mal nohy ako on a ostatní, no Bran odmietal chodiť. Keď mu Wylis povedal, aby chodil, chlapec chcel len hrať hru 'Hodor, zdvihni ma'. Wylisovi to až tak príliš neprekážalo. Hral sa s ním rád.
Obor zaželal dobré ráno aj veľkému psovi a poškrabkal ho na hlave. Veľký pes bol tiež jeho kamarát. Na hrade bývali ďalší dvaja veľkí psi, no tí jeho kamaráti neboli. Čierny veľký pes bol kamarátom malého chlapca Rickona a Wylis ho nemal vôbec rád. Čierny veľký pes bol naňho zlý, dokonca ho aj pár krát uhryzol. A potom tu bol Šedý veľký pes. Šedý veľký pes nebol zlý, no Wylisa väčšinou ignoroval. Obor si myslel, že je to od neho veľmi neslušné. Kedysi, keď ešte veľkí psi boli malí psi, ich tu bolo šesť. Traja však z ničoho nič zmizli, spolu s tromi deťmi. Wylisovi bolo za nimi smutno.
"Hodor," Wylis prikývol so zatajeným dychom na Branove slová.
Chlapec sa s ním chcel hrať. Sľúbil mu veľkú hru. Wylis mal rád chlapcove hry. Najprv však začali s hrou 'Hodor, zdvihni ma'. Wylis s úsmevom začal hrať a potom si rozohrali aj hru 'Hodor, zbal veci'. Bez protestov urobil, ako mu Bran nakázal.

Jaké štěstí bylo, že se jí pod ruku nedostalo nic víc. Kdyby z místa dosáhla ještě na nějaký talíř, či další misku, všechno by skončilo stejně – na zemi, roztříštěné na malé kousky. Stejně tak se dívka cítila uvnitř. Něco v ní se rozbilo na docela miniaturní střípečky, díky kterým vzniklo v jejím nitru prazvláštní prázdno. Cítila se úplně stejně, jako když zemřela její matka. Tenkrát to bylo o něco silnější, část jejího já odešla společně s lady Roslin. Tamoru znala krátce a společnou krev měla jen z poloviny. Pořád to ale byla její sestra. Nezasloužila si zemřít. Udělala spoustu věcí, ale nic, kvůli čemu by jí někdo musel vzít život. Už jenom tahle myšlenka drala Calwen z úst nejeden vzlyk. Ani nenašla sílu, aby se zvedla a utekla někam, kde by měla na smutek větší soukromí. Nedokázala udělat vůbec nic, kromě pláče, který přicházel sám a proti kterému prohrávala nevyrovnaný boj. Balinor se jí pokoušel uklidnit, ale neúspěšně. Jediné, co Calwen udělala, bylo, že neuhnula před jeho dotekem, a to navzdory tomu, že chtěla. S každým jeho slovem ji bolestivě bodlo u srdce. Jak dokáže tak neochvějně lhát? Nic nebude jako dřív. Tamora je pryč, nikdo ji nevrátí a co hůř, nemusí to tímhle skončit, pomyslela si hořce. Naštěstí toho ser rychle zanechal.
„Prokletý sever. Myslela jsem si, že to bude… jiné. Potřebovala jsem změnu a Zimohrad vypadal tak slibně. Těšila jsem se, že poznám krajinu, ze které pocházela matka. Nemůžu uvěřit tomu, jak jsem byla tak hloupá a naivní,“ zamumlala skrz prsty a zavrtěla hlavou. Ani si nevšimla, že přišel její otec a to dokonce se společností. Teprve až když na ni promluvil a donutil ji stáhnout ruku, zvedla hlavu a podívala se na něj. Vypadal pořád velice ustaraně a pobledle. I přes jednu velkou ztrátu se o ni pořád staral. Calwen si teprve teď pořádně uvědomila, jak moc mu na ní záleží. Neznal ji tak dobře, jako své ostatní dcery, ale měl jí rád naprosto stejným dílem. Nasucho polkla, aby zabránila dalšímu vzlyku a pohledem rychle přejela muže, který přišel s Jeanem. Tvářil se mile, ale Calwen na něj neměla ani trošku náladu. Věděla, že by měla být vděčná, protože to s ní každý myslel jen dobře. Ale namísto toho, aby pokorně souhlasila, zprudka se nadechla a vstala.
„Tamora je mrtvá a ty se staráš o pár škrábnutí? Nic to není. Měl by sis šetřit síly na to, abys našel toho, kdo to udělal. Zaslouží si to samé, co provedl jí. Jenom být tebou… jeho tělo bych pohodila v lese. Nezaslouží si řádný odpočinek. Ať se o jeho tělo podělí vlci a vrány.“ Její hlas byl stejně tak roztřesený, jako její krok. Tušila, že by po ní Jean mohl natáhnout ruku, aby jí chytil a zastavil, proto obešla židli z druhé strany a zamířila si to ke dveřím. Několik návštěvníků hostince jí doprovázelo pohledy, dokud se za ní nezabouchly dveře. Ušla pár dalších kroků, než se zastavila a opřela o stěnu. Semkla k sobě pevně rty a setřela slzy, které jí nechávaly na tvářích slané mokré cesty. Chladný vzduch jí doslova kousal, ale ona to jen uvítala. Upřela pohled do tmy, než zavřela oči. Sever je vážně krutý. Stejně krutý jako lord Domenic. To byl ten důvod, proč jsi s ním zůstávala? Nejen z povinnosti, ale protože ti připomínal všudypřítomné nebezpečí? Calweniny myšlenky patřily jen lady Roslin. Najednou jí přišlo, že jí smrt obklopuje až příliš často. Šlo o přirozenou část života, ale vždycky to bylo příliš kruté. Až z toho měla chuť znovu odejít do lesa a zůstat tam. Poddat se chladu, smazat veškerou bolest… Ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc v sobě nacházela sílu to neudělat. Její slzy vyschly. Její matka by to takhle přece nechtěla. Calwen musela být stejně silná jako ona. Nesměla se dál utápět ve smutku, musela naopak něco udělat. Zhluboka se tedy nadechla, osušila poslední zamrzající stopy po slzách a vrátila se do tepla.
„Omlouvám se. Samozřejmě si nechám zranění ošetřit.“ Podívala se na neznámého muže. Dělala to pro sebe i pro Jeana. Kdyby se jí rány zanítily, přišli by o sebe. Calwen by ztratila milujícího otce a Jean by musel oplakat další dceru. To nemohla dopustit. A přesto si to rozhodla něčím podmínit. „Ale jedině za slib, že mě naučíš bojovat.“ Přesunula svůj pohled na tvář sera Braxe. Snažila se tvářit neústupně, ačkoliv si nemohla být jistá, nakolik to zabere. Zranění na její hlavě jí muselo ubírat na vážnosti, ale ona si za tím stála. Chtěla být připravená na to, co přijde příště.

Post pre lorda Robba Starka

Boží háj sa niesol v duchu pokoja a ticha. Lístia stromov ševelili vo vánku, ktorý tam zablúdil a spievali dávno zabudnutú legendu v jazyku starých bohov a detí lesa. Sneh hoc túto noc padal vo veľkých chumáčoch, každá vločka zatancovala ladný, dlhý tanec, kým dopadol na svet, avšak horúce pramene, a možno i čaro tohto miesta nedovolilo, aby sa v ňom chlad i tá zimná pokrývka udržala. Menila sa v mokrú kvapku, ktorá dopadla či už na padnuté lístie, ktoré zakrývalo zeminu, alebo na vrcholky stromov a odtiaľ tiekol lenivým spôsobom ďalej a ďalej, nižšie a nižšie, až kým ho lakomo nevpili kmene či konáre stromov. Noc nebola príliš hlboká, avšak s prichádzajúcou zimou boli dni stále kratšie a noci stále dlhšie. Slnko zapadalo až prirýchlo za obzor, až mal človek pocit, že deň trvá len zopár krátkych hodín a potom prichádza noc, ktorá všetko pohltí. V týchto hodinách utíchol aj hrad. Vojaci postávali na svojich miestach, aby strážili svojich pánov a domov, v železných košoch a na hradbách svietili ohne, ktoré mali odvrátiť úplnú tmu a priniesť aspoň kúsok svetla - nádeje, do týchto pochmúrnych, mrazivých nocí. Ani dnes nenechali na seba nočné mrazy dlho čakať. Sneh, ktorý tak pekne padal, postupne primŕzal, vytvárajúc tak akúsi vrstvu ľadu, ktorá vždy zachroptila, keď po nej niekto stúpal.
Jej to však nevadilo. Nevadilo jej nič z toho. Nevadil jej sneh, nevadil jej mráz, ani nočné zvuky, ktoré prichádzali z Vlčieho lesa a odpovedali na ne psy v psincoch. Všetky tieto veci sa stávali pre ňu nepodstatnými. Ba čo viac, vôbec neexistovali. Akoby...akoby ostali niekde tam, za hradbami a bránou, ktoré oddeľovali Boží háj od zvyšku hradu. Tu i tam začula ľahké kroky labiek, nejaký ten dych, ale vedela, nič z toho jej nemôže ublížiť. Vedela, sú to len zlovlci, alebo aspoň jeden, ktorý tak ako ona, si tu hľadá svoj vlastný pokoj od všetkého toho ruchu. Pretože pokoj tam skutočne panoval. Človek sem prichádzal s vlastnými myšlienkami, ktoré boli vyslišené zakaždým, keď pokľakol pred Čarostromom a vyriekol svoju modlitbu k starým bohom. K tým bohom, v ktorých ona neverila. No napriek tomu nemohla svoje modré oko spustiť z vyrezanej tváre na kmeni bieleho stromu, ktorému lístie tak veľmi pripomínalo krvavé ruky s rozpažitými prstami. Horúca pára stúpala z temného jazierka a napriek tomu, že do Božieho hája nedopadalo žiadne svetlo z hradu, predsa tam nebola úplná tma. Svojim zvláštnym spôsobom tam panovalo i počas noci šero, ktoré vykreslilo všetky obrysy stromov, na ktoré videla.
Prešla si rukami po hlave a mokrých vlasoch. Horúca pramenitá voda jej robila veľmi dobre na to ubolené, vymrznuté telo. Oblečenie mala pohodené, kdesi pri vybehnutých koreňoch veľkého Čarostromu, hneď vedľa jazera, ktoré sa tam nachádzalo. Nechcela to miesto znesvätiť. Nemala žiadne zlé úmysly. Len sa chcela aspoň na chvíľočku schovať pred zvedavými zrakmi ľudí, ktorými sa hrad hemžil, ako mravenisko. Všetky tie pohľady s nevypovedanými otázkami... Povzdychla. Našla si miesto, nejaký plochý, avšak veľký kameň na samotnom dne, na ktorý usadla. Občas si nanosila horúcu vodu na tvár. Mala namočené celé telo a vlasy sa jej na hladine hojdali, ako ryšavé riasy.
- Keby som mal srdce, mohol by som ťa milovať,
Keby som mal hlas, mohol by som spievať.
Po noci, keď sa prebudím,
Čo prináša zajtrajšok, uvidím...
Toto nikdy neskončí.
Daj mi viac, daj mi viac... - niesol sa tichý šepot nežného hlasu, ktorý sa nechal uniesť nežnou melódiou piesne, ktorá vychádzala z jej pier. Zavrela oči, znova len vydýchla. Ponorila sa do hlbín temného, horúceho jazera, ktorý ju pohltil aspoň tak veľmi, ako samotné pocity z piesne.

Od chvíle, kdy se mladý lord ze Zimohradu vrátil z krvavé výpravy uplinulo jen pár hodin. Bylo časně z rána, když projel v doprovodu Hrůzovských vojáků branou svého domova. S pomocí dokázal dojít pouze ke svému lůžku, kam se zhroutil v bezvědomí v důsledku velké ztráty krve. Zranění mu byla ošetřena léčiteli v době, kdy spal hlubokým a neklidným spánkem. Procitl až po západu slunce. Rozlámaný, spocený a zachmuřený. Jako by se v něm projevil jeho otec - mručoun. Ztratil v tom zatraceném boji spoustu dobrých mužů, vojáků, známích a přátel. Pociťoval vinu za jejich smrt více, nežli by hrdý lord měl. Jenže Starkové byli jiní, oproti ostatním rodům...
Podle slov starého mistra měl zůstat v posteli, odpočívat a nabrat síly, jenže to by nebyl Robb, kdyby poslechl. Nejenže opustil svou postel, ale dokonce i komnatu. Jeho kroky ovšem nevedly do otcovi staré pracovny, která nyní byla jeho pracovnou, ale ven do chladné noci. Kdyby jen tušil, co za důležité dopisy tam na něj čekaly. Mistr o prvním z listů netušil, ačkoli Brana neviděl od chvíle, kdy Robb opustil zdi Zimohradu a o vzkazu, který přinesl havran od lorda Stannise raději pomlčel, jen aby Mladého vlka udržel na lůžku... Smůlou bylo, že to beztak k ničemu nebylo. Kdyby jen tušil, že je Bran pryč... Nešel by si zklidnit hlavu do Božího háje, ale domáhal by se odpovědi, jak jen bylo možné, že jim jeho malý bratříček mohl proklouznout?! Proč ho nehlídali! Jenže o ničem z toho neměl Robb ani tušení. Jedinou dobrou zprávou, kterou po probuzení dostal, bylo ujištění, že je Radka a Theo v pořádku... oba se dostali na Zimohrad. Tolik se mu ulevilo, nechtěl mít na svědomí ještě jejich životy.
Šel pomalu a tiše, doprovázený Šedým větrem. Cestou se ještě přesvědčil, že Rufus nalezl cestu domů. Stál poklidně ve stáji, žvýkajíc seno. Když si Robba povšiml tiše zařehtal na pozdrav. Robb věděl, že starý brach najde cestu domů. Více se už nezastavil, jen aby nepozorovaně proklouzl na posvátné místo. Chtěl rozmlouvat se Starými bohy, děkovat jim za život i prosit je o ochranu jeho blízkých. Chtěl být sám na místě, kam si chodil pro rady i jeho otec. Kroky jinak tiché dvojice provázelo křupání sněhu, tedy alespoň do chvíle, nežli se mladý lord a jeho zlovlk nevynořili z hvozdu kousek od Čarostromu a vroucího jezírka.
Robb po cestě zaslechl čarovný zpěv, dokonce se na okamžik zarazil, ale brzy utichl... jako by se mu to jen zdálo. Možná bláznil... možná měl přeci jen zůstat v posteli a odpočívat. Teď už to bylo, ale jedno. O to větším překvapením pro něho bylo, když spatřil v jezírku ryšavou dívku, tak jak jí stvořili bohové. Na okamžik na ni zůstal hloupě zírat, div ne s otevřenou pusou. Těžko říci, co jej více překvapovalo, zda její nahota, či vůbec fakt, co právě prováděla, respektive kde. Rychle se však vzpamatoval a ovládl. S lehkým nachem na lících od ní odvrátil tvář. "Omlouvám se.... netušil jsem, že tu někdo bude." Houkl směrem k dívce a ze zbytku jeho slov zaznívalo pobavení.

Pozerala naňho. Presne naňho. Ako tam stál, medzi stromami a pozeral na ňu, akoby bola nejaké zjavenie z temného jazierka. Nejaká morská panna, či víla z dávnych dôb. Alebo práva ona pozerala takým spôsobom na lorda Starka? Uvidela ho hneď po tom, ako vystrčila hlavu z horúcej vody, ktorú sa snažila prebádať, ale zistila, že je miestami až príliš hlboká. Hlboká, ako duša niektorých ľudí, ktorý sa snažia skryť svoje tajomstvá. Voda jej kvapkala z tváre, ryšavé, kučeravé vlasy, ktoré väčšinou vyzerajú tak, akoby nikdy nevideli hrebeň, teraz mala prilepené k tvári. Ale i tak vyzerali, ako hriva, krásna koruna na mladej žene s pehavou tvárou a na teraz s mierne vystrašeným, alebo skôr prekvapeným modrým okom. To druhé bolo skryté za vlasmi. Veď ním aj tak nevidela. Kto by už videl s prázdnou očnou dierou? Možno tak bohovia, alebo boh starých severských kmeňov, s ktorými sa raz stretla počas svojej cesty. To ticho...Hlboké, možno až príliš, ktoré zavládlo medzi nimi. Zaševelili lístia okolitých stromov, menší vánok oprášil vzduch snehom, ktorý sem zavial.
- Robb! - dostala napokon zo seba s hlasom, v ktorom sa skrývala nervozita. Pokrútila mierne hlavou - Teda...Lord Stark - dodala zrazu, pri čom roztiahla pery do ospravedlňujúceho úsmevu. Nikdy sa jej nedostalo poriadnej výchovy. Hoc Theo robil čo mohol, ona bola až z príliš divokých vajec. Dieťa musí byť podchytené už v rannom veku a vedené tvrdou výchovnou rukou, inak vznikne niečo také, ako ona alebo kráľ Joffrey. Zo stredu jazierka náhle odplávala smerom k brehu, na ktorý ale nevyšla. Ostala radšej vo vode, aby mu neodhaľovala niečo, čo by mohlo lorda morálne pobúriť, ale ako muža možno zaujať. Zostávala v teplej vode až po krk, ale pod hladinou si i tak rukami ostýchavo zakrývala svoje ženské vnady, akoby ich Robb mohol vidieť. Nemohol. Na to bola voda príliš tmavá.
- Prepáčte. Ja som nevedela že ste tu. Hneď odídem... - pozrela z neho nenápadne smerom k svojim veciam, aby mu nenápadne naznačila, že pokiaľ tam bude postávať, ona z tej vody ozaj nevylezie. Za iných okolností by s nahotou nemala žiaden problém, ale život ju naučil, aby sa príliš radšej neukazovala. Veď ako pred tým dopadla? Vždy to skončilo sexom, o ktorý často ani nestála. Keby tam bolo viac svetla, možno by si Robb mohol všimnúť, aká je červená v tvári. Nie len od teplej vody, ale aj od ostýchavosti, ktorá ňou prechádzala skrz na skrz.
- Nemali by ste oddychovať? Majster povedal, že ste vo vážnom stave - poznamenala starostlivým hlasom, pretože ona nie je osoba, ktorá by dokázala držať jazyk za zubami. Je často až otravne ukecaná a zvedavá.

Nestál tam dlouho a přesto si uvědomoval, jak moc jej očarovala už při prvním setkání... a teď? Netušil zda se zlobit, protože se koupala v Božím háji, nebo se poddat nutkání vklouznou do vody za ní. Na jeho omluvná slova nijak nezareagovala, naopak lehce nejistě vykřikla Robbovo jméno. Neměla příliš vychování a byla divoká, jako vysoká zvěř v severských lesích, ale to všechno mu na ní imponovalo. Už tehdy ve Velké síni ho k ní něco táhlo... měl potřebu ji ochraňovat. Nakonec však našla ztracené způsoby a své oslovení opravila... znělo to cizi, obzvláště z jejích úst, které byly jinak tolik přirozené. Znovu na ni zpříma pohlédl a ona v tu chvíli ze svých rtů vypustila omluvu, při čemž pohledem kmitla ke svému oblečení, dávajíc tak Robbovi najevo, že nevyleze dokud jí nenechá trochu soukromí. "Ani nemohla, právě jsem přišel...." Odvětí na ni a na tváři se mu roztáhne úsměv, když si ji beze studu prohlédne, ač moc toho vidět nemohl... voda byla uprostřed noci příliš temná.
Byl unavený a rozlámaný, jenže touha mít ji pro sebe byla silnější. Nechtěl Radce ublížit, naopak toužil jí dát něco, co přebije všechny ošklivé vzpomínky. Chtěl jí ukázat, že každý není krutý a něco, co pro ni bylo příšerné může být i nádherné. Udělal několik sebejistých kroků k jezírku a pohlédl jí do očí, hladově, ale nijak vtíravě. Byl šelmou, nikoliv však krutou bestií... měl rád lov a dobívání, ale pokud by jej odmítla... nechal by ji jít a přijal svou porážku. "Nemusíš odcházet." Zamručí a věnuje jí svůj hravý úsměv. Následně se však zarazí vlivem její otázky. "Měl, ale nikoho jsem se na odchod neptal.... Mistr někdy přehání, jak vidíte došel jsem až sem, nejspíš nebudu v až tak vážném stavě, jak povídal." Ušklíbl se a došel až na břeh jezírka. Tam se zastavil a sejmul si z ramenou teplý plášť z kožešiny, nespouštějíc z ní oči. Nutkání zvítězilo, když sám sebe ujistil, že vkastně ani jeden nic špatného neudělají. Stál na opačném konci, nežli byla ona. Možná zde hledal rady od Bohů a jejich odpuštění, ale třeba na to všechno může zapomenout úplně, alespoň na mslou chvìli. Sňal ze sebe i zbytek svršků, zůstavaje jen v kožených kalhotech. Na kůži mu naskočila husí kůže až se zachvěl chladem, ale chtěl vidět její reakci, nežli vstoupí do vody. "Napadlo mě, že bych se přidal, když mi zůstaneš dělat společnost." Hodil po ní tázavý výraz. Šedý se mezi tím ztratil mezi stromy, ale stále zůstával svému pánovi nablízku.