Lokace: Komnaty v Rudé baště

Jeho dotyky jí připomínaly, jaké to je cítit, ale věděla, že jedině on má to právo probouzet v ní lásku. Vnímala každý jeho dychtivý polibek, kterým laskal pokožku na jejím krku a moc dobře věděla, že by si ji nejraději označkoval. Byl majetnický, velmi majetnický... stejně jako ona, ale na druhou stranu ji to na něm velice rozčilovalo. Jistě to neudělal jen proto, že mu bylo jasné, jak by reagovala... vrčela by na něj, jako naštvaná lvice. Přeci jen tu hrála roli moc, kterou nehodlala ztratit jen kvůli jeho chamtivosti vůči její osobě. Jaké to měl štěstí, že si to uvědomoval.
Sundat mu brnění nebylo úplně lehké, nedokázala si představit... nebo možná jen nechtěla, jak by se do toho plechu každý den šněrovala. Na tom ovšem nesejde, protože z něj rychle odpadávaly jednotlivé části, kterých se dychtivě zbavovala... netrpělivá a hladová po jeho těle. Jaime nijak neotálel a začal se též starat o to, aby se zbavil látek, jež halily Cerseino dokonalé tělo. Bohužel na rozdíl od ní se neshledal s až takovým úspěchem, minimálně ne tak rychlím... zpočátku. Jedenkrát trhl, kdy šaty povolily ve šveh a pak se odtáhl, aby na svůj cíl lépe viděl. Zlatovlasá žena otevřela oči, nespokojená s tím, že se jeho horké rty odtáhly od její rozpálené kůže. Snad aby to urychlila vztáhne ruku ke šněrovačce na svých zádech a povolí ji, aby bratrovi maličko usnadnila práci. Pak se však vrátí k jeho zbývajícímu oblečení. Stáhne z něj košili a po hrudi mu přejede nehtíky, na rozdíl od něj si nedělala starosti s tím, jak moc se mu na těle podepíše... zanechá vzkaz, že není k mání... že je jen její. Protože on jako voják mohl mít styk s kdejakou děvkou, neřešilo se to... Nebyl král, nebyl královna... byl o tolik svobodnější oproti své sestře,..královně...
Byla vzrušená, tak strašně moc! Toužila ho cítit v sobě, protože jedině tak se cítila celá a volná...

Na muže by nebral ohledy nebýt lokte v jeho obličeji, jež zapřičinil křupnutí a čůrek krve z nosu, který se spustil na počkání. Rudá tekutina vytékala v hojném množství. Malý muž se před útokem nestihl bránit, avšak rychlý pohled směrem k Rodneymu taktéž nesvědčil nic dobrého. Pokynul vojákovi, aby mu odvážlivce přisunul, rytíř svému druhovi podkopl nohy, tudíž se muž rozplácl na zemi jako žába. Lord Skřet se snížil do jakéhosi podřepu, teď byl o něco málo vyšší než ležící muž, do stejné úrovně se muž i polomuž dostali právě ve chvíli, kdy Tyrion drapl onoho frikulína za vlasy a uštědřil mu stejně tvrdou ránu jako muž jemu. Křupnutí mu působilo jakési škodolibé potěšení, stejně jako pohled na neřáda. Musel utrpět neuvěřitelnou ztrátu sebevědomí. Ubožák. "Je mi jedno, co si o mě myslíš, příteli, avšak odtud se trefím i já... Lannistři vždy plní své dluhy." Promluví k němu ještě v mužově otupělosti, tudíž je prakticky nemožné, aby na jeho útok reagoval byť plivnutím. Mávne na velitele stráží a muž je definitivně odvlečen. "Chci ho mít zavřeného, sere, zařiďte, aby byl převeden do Černých cel. Lord Stark ocení společnost." Bylo mu toho chudáka líto. Jak vidno, bude si muset promluvit s Varysem, nečekal, že s nimi Stark vydrží hrát dlouho, ale... těžko říci, kdo mu pomohl, aby se dostal až na pozici vraha. Pár adeptů se našlo, přeci jen, kromě Varyse a Cersei byli ještě jiné krysy. 

"Omlouvám se za neúctu vůči vám, mistře, i za své unáhlené chování. Stejně jako vy, i já jsem studoval jedy, ač není královská knihovna natolik rozsáhlá jako ta v Citadele, poznám, jak dlouho trvá než začnou Hadí slzy účinkovat, narozdíl od slz z Lysu, které skutečně organismus oslabí po pár minutách, ty Hadí by princi museli být podány již včera a ve větším množství, aby nezpůsobili jen krvácení z nosu. A podle toho, co jsme slyšeli se princ s lady Swyft viděl až dnes. Vyšetřete ho, avšak prosím vás o diskrétnost, vzhledem k okolnostem by nebylo dobré, kdyby vyšlo na veřejnost, že byl otráven člen královské rodiny před zraky svých ochránců."  Pohlédne mistrovi zpříma do tváře, jakoby odhadoval, nakolik si ho může cenit. Nakolik mu může věřit, jakože... nemůže, lidem se nedá věřit a pokud by mistr moc mluvil, rozhodně by se to podepsalo na jeho zdraví. Bylo pro ně nevýhodné, kdyby působili slabě a přestože zde stojící lady skutečně nebyla z rodu Swyft, zkrátka jí to nevěřil, bylo by nanejvýš podivuhodné, kdyby se nezastal vazalky svého otce. Někteří byli na obtíž, ale mocný rod Lannisterů by nebyl ani zdaleka tak mocný a silný, nebýt mnoha vazalů. A Tyrion to viděl. A další maličkost na níž bylo nutné dohlédnout... Jak už zmiňoval, kdo komu donáší. Bronn si mohl poblahopřát, rozhodně se nudit nebude, však kde jinde se něco takového zjišťovalo líp než v hospodě? 

"Je mi ctí seznámit se s někým, kdo ví, komu je povinován věrností... V těchto časech je taková vlastnost nedocenitelná." Odvětí klidně, avšak bez lhostejnosti, na "lady Swyft" pohlíží, jakoby snad věděl... to co jiní nechtěli... A ona to třeba i byla pravda. Pravda, kterou znal skřet. Správně se dovtípil, že si stihla všimnout, odkud jeho dobročinnost pochází. A rozhodně to nebylo přehnanou šlechetností. Lady byla stejně skvělý hráč... Minimálně se tak tvářila. "Jste laciný obchodník, má paní, ale budiž..." Na tváři se objeví pokřivený úsměv. Zřejmě nechtěla, aby kdokoli věděl o její přítomnosti zde a fakt, že snad otrávila prince by jí nic neusnadnil. "Doufám, že nebudete oplývat stejnou skromností i při výběru vína. Snad vás neurazí dornské rudé..." Na slovo nebylo dané žádný důraz, avšak i přesto pozoroval dívčinu tvář, jestli si všimne jeho narážky. Byl si jistý, že není paranoidní. Nastaví lady rámě, avšak než opustí mistrův budoár, ještě se na starého muže ohlédne. "Dejte mi vědět až se princův stav začne měnit. Jako rodinný příslušník mám na to plné právo. Pokud by s ním snad něco bylo v nepořádku, chci o tom vědět jako první." Nebyly žádné uši, které to slyšeli. Bylo zjevné, že za takovou maličkost, se mistrovi dostane štědrého obnosu. 

A teď... Už se může plně věnovat své společnici, konverzace, kterou vedou cestou do jejích komnat nemá příliš velkou váhu. Žádné narážky. Až ve chvíli, kdy se dostanou do jejího soláru, vyprostí vlastní ruku zpod té její a jako správný gentleman jí nalije pohárek slíbeného vína. Ale co to... ač bylo dornské mělo spíše nazlátlou barvu. Bílé. Nalije také sobě. "Skutečně skvělá komedie, má lady, snad jsem vám ji zpočátku i věřil... Až na ten slabý jižanský přízvuk... snad dornský." Poznamená směrem k ní, jakoby ledabyle. Jakoby spolu vyvedli skutečně vydařený vtip, konec konců, tomu nebylo jinak. A jejich divadýlko jim bylo uvěřeno. "Prozraď mi jediný důvod, má lady, jestli jsi skutečně lady, proč bych tě teď neměl nechat zavřít stejně jako muže, který si tě tak nepěkně označil. Zajisté, bychom se dozvěděli spoustu výhodných informací." Hlava je dána drobně na stranu. Jsou teď v ošemetné situaci, pokud by na něj Tyene zaútočila, její krytí by bylo to tam a pokud by Tyrion promluvil... Bylo by to vlastně výhodné opět pro něj.

Cedrik který měl momentálně daleko do toho prince který byl vždy jako ze škatulky, který dbal o svůj vzhled a byl kvůli tomu snem mnoha dívek, ležel na dřevěném lůžku které bylo tak měkké asi jako kamenná podlaha.

Nacházel se sám opuštěný v mistrově komnatách kde ještě před několika hodinami bojoval o svůj život a vděčil za svůj život právě mistrovi.

Mladý princ ležel na lůžku v kalhotách, rozepnuté košili která ještě před několika hodinami byla čistě bílá, ostatně celý princ byl potřísněný svojí krví což nebylo nic zvláštního s ohledem na to jak moc krvácel.
Po několika hodinách co dostal protijed se začal znovu probírat a otevírat oči. Jeho tvář byla bledá, oči měl rudé od popraskaných žilek v oku.
Když konečně otevřel své oči, byl dezorientovaný a vůbec nepoznával kde se nachází, natož aby věděl co se stalo a jaký je důvod že zde leží. Jeho zrak byl rozmazaný a vlastně všechno se sním motalo, bylo to jako by to přehnal pouze s vínem a dostal se tak do stavu ve kterém se často nacházel jeho otec.
Pokusil se posadit, ale byl sláb a ruce mu nedovolily aby se o ně zapřel a znovu tak nedobrovolně padl na záda. "Stráž ..." Řekne slabým a tichým hlasem který se snadno dal zaměnit s tichým šepotem, kvůli tomu jej stáž která pravděpodobně byla za těmito dveřmi neslyšela a on tam byl zcela osamocen v mistrově komnatě.

Opustila Neda Starka v temných celách, opustila Varyse v jeho tajné pavučině a brzy měla opustit i místo, které dřív nazývala svým domovem. Nechala Baleriona, aby se naposled proběhl po známých místech než se společně vypraví na cestu. Nemínila se sem už nikdy vracet. Veškeré Nysiny dobré vzpomínky přetnula ta jediná noc, kdy ještě pár dní žila, aby musela zemřít. Pro nepřátele, přátele i sebe. Zůstat chráněná pod Gryffovými křídly a později pod Addyinými. Každý den prošla kolem Nysina pokoje. Zněl jí v uších matčin křik, její prosby, pláč. "Zabijte mě, ale je nechte žít! Prosím, ne!" Ten hlas, který vydával rozkazy než umlkl za zavřenými dveřmi. Odešel, aniž by se kochal svým dílem. Nebyl to správný umělec ani pravý zabiják. Utekl před svým svědomím a ponechal tři nevinné v rukách zrůd. Eliin křik se mísil s pláčem malého děťátka v kolébce. Ten ustal s tupým nárazem. Zato princeznin se zvýšil do nesnesitelných výšin. Rhaenys si tiskla dlaně k uším, ukrytá pod postelí, chtěla, aby to skončilo. A vskutku to skončilo. S dalším rozkazem od sera Gregora Clegana.
"Najdi tu holku!"
Dveře do Nysiny ložnice se rozletěly dokořán a do scénáře osudu se mohl zapsat příchod Amoryho Lorche. Muže, jež jí děsil v každé noční můře, každého dne. Ten, jenž jí vytáhl zpod postele a bodl jí pětkrát než jeho pokus ukončil Balerion. Ale to se nestalo jí ... jí ne, Nys. A Nys spí, zatímco Addy jí čistí cestu k úspěšnému probuzení.
Po svých toulkách si vyslechla mnohé a co jí upoutalo byla žena, která dle veškerých řečí otrávila prince. Mohla snad spatřit část své rodiny? ... Nysiny rodiny? Nemohla se to dozvědět, dívka odešla spolu s lannisterským trpaslíkem. Stráže byly vskutku obdivuhodné. Stačilo upoutat malý rozruch na jedné straně, aby druhou mohla vlézt dovnitř. Do komnaty, jež sloužila jistému mistrovi. Ne Pycellovi. Ne, někomu jinému. Menší a skromnější. A uprostřed všeho ležela Šípková Růženka. Nechtěla jej budit. Přišla prakticky neozbrojená. Nepřišlo jí vhodné se po Rudé baště prohánět se svým palcátem. Upoutala by příliš nevhodné pozornosti než je třeba. Popošla k němu blíž a prohlédla si krví nasáklou košili. Krví nasáklá prostěradla, jež zakrývala těla mrtvých ... ne, dětí, ne ... dračích potěrů. Vztek je zhouba rozumu a konec rozumu je konec lidskosti.
V tichosti kolem něj procházela a vyčkávala toho kýženého okamžiku. Stráže si za dveřmi vypravovali nejnovější historky a ani jednoho z nich nezajímalo zdraví mladého chlapce.
Kolik uplynulo času? Mnoho? A nikdo se neobjevil. Jen ona. Cizinec ve vlastním domě.
Dítě otevřelo oči a začalo cosi mumlat. Stoupla si tak, aby jí spatřil. Neměl možnost křičet. Proč by tak i činil? Někoho může děsit přítomnost dívky? Třeba je služebnou, která se o něj má postarat. Rudé vlasy mohou být jen pouhou výstředností nějaké velice odvážné služky. Ale cestovní plášť napovídal jinou pravdu. Takovou, která pro něj nezněla nejlépe.
"Nejsi syn svého otce, ani vzhledem ani povahou," blíže se k němu nahne, ale nic nespatřovala. Opět se vrátila do rovné pozice. Hlas byl tichý, ale princ měl možnost jí slyšet. Jen on. Ta slova byla pro něj. A nekončila. "Jen ty víš, nakolik je tato pravda pro tebe příznivá či nikoliv. Jistě jsi ho nemiloval. Příčila se ti veškerá jeho konání, veškerá jeho ignorace a nezájem vůči vlastním dětem. Existovali i horší otcové, ale každé dítě má jen jednoho. A od toho se určuje náš život. Je nám vzorem nebo jím pohrdáme, nenávidíme, toužíme po jeho smrti. Ale co se stane, když se skutečně dočkáme jeho konce? Mrzela tě Robertova smrt či si cítil úlevu? Nebo od každého trochu?" sic mu pokládala otázky, nedala mu příležitost k odpovědím. "Nedivila bych se ti. Ať má syn sebehoršího otce, vždy v jeho očích chce být tím nejlepším. Chce slyšet jeho slova chvály nebo jen pohled, který značí hrdost. Tvůj dědeček Baratheon byl všemi milovaný člověk. Aerys k němu měl úctu, žena jej milovala, děti se v něm vzhlíželi. Dokonalý otec, úžasný člověk. Ale co jeho synové? Nejstarší poháněný hněvem, ignorující své vlastní děti i svou ženu, myšlenkami u mrtvé ženy, kterou miloval. Prostřední zatvrzelý v dávných křivdách, neprojevující žádné city ke své dceři, poslouchající na slovo jako správný voják. Nejmladší stále si myslící, že život je jen hra bez následků, že žádná akce nemá opačnou reakci. Pověz, mohl za toto brzký skon lorda Steffona nebo rodiče nemají žádný vliv na charakter jejich dětí? Může z nich vyrůst cokoliv, aniž by na to měl otec či matka vliv?" měla možnost se nadechnout stejně jako princ měl možnost cokoliv pronést, pokud k tomu měl dostatek sil. Odlepila své podrážky od podlahy a přešla více do ústraní. Měla tak příležitost si prohlédnout celý pokoj. Každý detail, každé zákoutí.
"Hněv. Hněv je základní emocí, která určuje naše činy. Nikdy z něj nevzejde nic dobrého, přesto se jím mnozí řídí. Nutí je k těm nejhorším činům, kterých by za jiných okolností nebyli schopni. Zavraždit malé děti, otrávit je, zničit veškerou existenci. Hněv je jeden z nejhorších, ale nechodí sám. Je jich víc," znovu přejde, nyní blíž k oknu, které je zatažené závěsem, aby na prince nesvítilo. Pohladí látku prsty a letmo jí rozhrne, aby se podívala ven. ..."Touha ... touha po lásce, po moci ... po tom nejvyšším blahu. Jsou to pomíjivé věci, nevydrží věčně, ztratí se a nezbude po nich nic, přesto je lidé chtějí a ničí vše okolo, jen aby to dostali. Někteří vraždí pro lásku, jiní pro dobré postavení. Nikdo z nich není vděčný za to, co má," pustí záclonu a vrátí se k chlapci.
"Hněv, hněv poháněl tvého otce, když za sebou zanechával krvavé stopy. Nemyslel, nechal se jím ovládat," mimoděk se dotkne jedné ze svých jizev, které jsou ukryté pod oblečením.
"Jsi více Lannister než Baratheon. Historie se opakuje. Půjdeš ve šlépějích otce, budeš vraždit pro lásku nebo ve šlépějích děda, budeš vraždit pro moc? Dokázal by ses podívat na sebe do zrcadla, poté co by jsi vykonal rozkaz, jež by ukončil život ženy a jejích dvou malých dětí? Mohl by jsi s tím žít? Mohl by jsi žít s tím, že jsi to nevykonal sám? Nepohlédl by jsi jim do tváře, nenechal je naposled vydechnout prosby než by jsi ukončil jejich životy?" podívá se ke dveřím a poté zpět na prince.
"Historie se opakuje a Tywin Lannister se může stát krutým žertem nespravedlivého osudu. Dokázal by být Sever stejně nemilosrdný? Či Stannis Baratheon? Renly Baratheon? Opakovala by se stejná situace? Byli by princové a princezna zavražděni ve svých pokojích jako malý Aegon a Rhaenys? Hozeni o zeď, ubodáni, zatímco by se jejich matka byla nucena dívat? Byla by Cersei Lannister znásilněna vrahem svých dětí, jež by měl stále na rukách jejich krev? Vymačkal by z ní poslední kapku života jako Gregor Clegane z princezny Elii?" sic její tvář zůstala kamennou, každé její slovo bolelo jako dýka, kterou v sobě stále cítila. Rozdíralo to staré rány a jí to činilo neklidnou. ..."Byla by to spravedlnost? Zavraždit ženu, jež se na masakru nepodílela? Děti, které v té době nebyli na světě? Jen proto, aby jejich linie nepokračovala jako ta Targaryenská?" znovu od něj odstoupí, aby se mohla opřít o okenní rám. Pověděla toho příliš. Ale on na to měl právo. Viděla ten dopis. Četla ho. Věděl, že pro něj jde a přesto se tomu vzpouzel. Proč? Chtěl změnit osud? Pro něj? Syna, jehož zanedbával? Měl jej změnit včas. Rudý bůh jí dovolil osm životů a on musel jít. Musel.

Cedrik po svém chatrném pokusu přivolat stráže nebo alespoň někoho kdo by se jej ujal, je nedobrovolně donucený k tomu aby si znovu lehl na postel a zíral nahoru, motal se sním celý svět, vlastně mu to připadalo když poprvé se svým otcem okusil červené víno a celý svět se sním motal, druhý den jej zase bolela hlava.
Tohle byl svým způsobem obdobný stav kdy raději jenom ležel a nic nedělal, prostě to nějak přetrpět ...

Jenom že jak se zdá, přeci jen někdo slyšel jeho slova a přišel jej navštívit a tak natočí hlavu aby zjistil kdo to vlastně přišel za ním do místnosti, přes svůj chatrný a rozostřený zrak nemůže pořádně rozpoznat kdo to vlastně přišel, jediné co může jasně a zřetelně rozpoznat s jistotou jsou pouze rudé vlasy té osoby.
I když si nemůže pamatovat všechny sloužící v Rudé baště, přeci jenom by si ale pamatoval někoho kdo má rudé vlasy, přesto si na nikoho takového nevzpomíná. "Co jsi zač ?" Zašeptá obdobně slabým hlasem jako před chvílí když se snažil přivolat stráže.
Zkusí zavřít a otevřít oči zda se jeho zrak a možnost prohlédnou si tu osobu nezlepší, ale marně.
Vlastně si ani není jistý tím zda to co vidí je zkutečné nebo jenom sen či přelud. Ještě před několika hodinami se v jeho hlavě odehrávalo všechno možné a během toho co málem odešel na druhou stranu života se mu v hlavě promítaly nejedny zvláštnosti.
"Jsi skutečná nebo se mi jen zdáš ?"
Jediné co pozná je dívčí hlas který ovšem nemůže k nikomu přiřadit.

Nelíbilo se mu to co říkal, neměl ale dost sil na to aby ji odpověděl nějakou neutrální odpovědí kterých za normálních okolností by měl během chvilky namyšlených tucty. Využije ale prostoru který mu dívka dá aby ji mohl odpovědět na její otázky.
"Jdi pryč !" Je jeho jediná odpověď na její prozatímní otázky, jeho hlas je o trochu více silnější a je lépe slyšet, pořád ale není slyšet tak aby přivolal nějaké stráže aby ho té dívky která z nějakých důvodu měla neustále nutkání a tendence řešit jeho otce.
Ačkoliv si se svým otcem Robertem byl několik málo hodin předtím než zemřel nezvykle blízký, přesto jej stále uráželo neustálé spojování s tím že právě Robert je jeho otec a on že je jeho syn.
Neznal rodinu svého otce, nikdy se o ně nezajímal a nikdy je neměl rád a nikdy je netoužil poznat. Jediné koho z rodu Baratheonu zná je strýc Renly a strýc Stannis no a ještě dcera strýce Stannise, Cedrikova sestřenice nebo v jaké mže to příbuzenském vztahu vlastně jsou.
Byla ovšem pravda že Stannis měl jistou úctu,respekt i obdiv Cedrika, vážil si jej protože byl vyhlášený vojevůdce který prokázal už své umění, no a Shireen ... ze začátku jeden druhého spíše přehlížel ale osud tomu chtěl aby se dali ten den do řeči a mohli se tak poznat. Lhal by kdyby někdy řekl že Shireen nemá rád, záleželo mu na ní tak moc že se rozhodl riskovat i strýčkův hněv když mu řekl aby se od ní držel dál, co jej ovšem zamrzelo bylo to že odešla bez rozloučení.
Tím ale poznání tohoto rodu a části rodiny končí.
Vždy se stavěl na stranu Lannisterů a stejně tak se vždy tím veřejně chlubil, nezáleželo mu na tom co si myslí nebo co chce jeho otec ... vždy mu záleželo na tom co si myslí a co chce jeho matka a děda lord Tywin, vše ostatní bylo nicotné.

Nechtěl se sní bavit, jediné co si teď přál bylo to aby odešla a nechala jej na pokoji, což ale jak se zdá dívka neměla v plánu.
"Udělám vše abych dopomohl rodu k velikosti."
Řekne odhodlaným hlasem, a touto odpovědí ji odpoví na její otázku. Ačkoliv chtěl aby odešla a stejně tak chtěl i odpočívat, cítil nutkání postavit se na stranu "svého" rodu a prokázat znovu tak loajalitu k Lannisterskému rodu. Na jeho tváři se začal rodit znovu povýšený a spokojený úsměv který měl na tváři vždy když opakoval nacvičené fráze svého dědečka.
Úsměv ovšem nedobrovolně začne mizet jen co dívka odrhne závěsy a do komnat tak vpustí poslední paprsky z právě zapadajícího slunce ... oči pálili kvůli těmto paprskům stejně jako by mu někdo do očí strčil žhavé železo, proto je nucený si zrak zakrýt levou dlaní.
Zatím co on si zakrývá oči jednou rukou, na druhé ruce jeho dlaň se mu třepe jako by byl na poli a rozhazoval obilí ... Cedrik tak pozná že něco není z jeho tělem všechno v pořádku jak se mohlo prvně zdát a pokusí se ruku zamaskovat aby si toho dívka nevšimla.
"Byla by jsi bláhová kdyby jsi věřila tomu že strýc Stannis by byl milosrdný ... zachoval by se stejně krutě." Neměl o svém strýci žádné velké myšlení o tom že by snad jeho nebo sestru či bratry ušetřil jenom protože jsou mladí, nepochyboval o tom že by se zachoval stejně jako děda lord Tywin, ukázal by tak svojí krutost i tvrdost a vysloužil by si tím respekt ostatních i strach.

Když zmíní Horu, tedy sera Gregora, znovu se mu na tváři zrodí ten úsměv jako před chvilkou.
Už se se serem Gregorem setkal, na Casterlyově skále, tváři v tvář ... v životě neviděl tak velkého muže a v životě neměl z nikoho tak velký strach jako právě z něj.
Nedalo se to nazvat jako šťastné setkání a ani vlastně jako setkání ... spíše jen náhodné potkání, přesto ale pociťoval uvnitř sebe radost při té představě jak vraždí děti té štětky z Dorne.

Normálně by mu to bylo tak nějak jedno, ovšem od seznámení s Oberynem pociťoval k Dorne a jeho představitelům stejnou nevraživost jakou pociťoval Oberyn k němu.
Proto jej vzpomínka na tuto událost a tedy i zrod bolesti v srdci Oberyna těší.

"Moje matka ..." Dlouze se nadechne.
"Sama by nám vzala život a poté sobě aby nás ušetřila podobnému osudu ... bylo by to milosrdenství."
Ačkoliv Cedrika děsila smrt, ostatně tak jako všechny, věřil že je lepší zemřít bezbolestnou a klidnou smrtí než tak jak právě hovořila dívka.
Jak si ti dva povídají, je to spíše jenom tiché šeptání a princově hlase je znovu znát únava a vyčerpání. "Co jsi zač ?" Optá se ji znovu a opatrně oddělá ruku ze svého obličeje.

Mládě jelena a lva se začalo probouzet. Kdo ví, co se probudí s ním. Monstrum či pouze smutný chlapec, jež něco ztratil? Chodila po chodbách minulosti pouhých pár dní, přesto si mohla všímat chování, které sebou nosil jako páv s vytříbenými pery. Bylo dosti roztodivné a ke každému jiné. Jakoby v něm žilo více osob, ty, jež byly milé a ty, jež se hodlali podobat Tywinu Lannisterovi, co nejvíce. Viděla ho se Stannisovou dcerou, smutnou dívenkou se zohavenou tváří. Viděla ho s dcerou Neda Starka, nejistou a naivní, jež netušila, komu věřit. Viděla ho s Oberynem, kdy se pokoušel hrát hru plnou skrytých urážek, aniž by věděl, jakého nepřítele si vytváří. Přesto, Oberyn nikdy nijak nezakročil vůči Lannisterům, Horovi, Amory Lorchovi a Robertovi. Jen hrozil. Nalézal se na místě, kde jeho sestra krvácela, kde byly zavražděny její děti a on se tu přesto procházel, užíval si s dívkami a přehlížel ty, jež jim ublížili. Nedokázala vidět do jeho hlavy, přesto měl tolik možností. Ona nebrala v potaz, co způsobila. Jakou válku započala a kolik lidí tím ovlivnila. Proč by jí na nich mělo záležet? Klaněli se a uctívali ty, kteří byli schopni zrůdných věcí. Všichni mohli umřít. Všichni umřou, pokud budou hrozbou pro Aegona.
Musí se potichu zasmát, když si to děťátko myslí, že je pouhým výplodem jeho fantazie. To by si měl přát. Jeho milovaný děd je na jejím seznamu a ona pro něj má v plánu vskutku zajímavé věci. Něco jí naučil Salazar, něco muž a něco Jon. V kombinaci s tím vším bude žít několik dní než se odporoučí za těmi všemi, které zabil. V pekle pro něj mají své místo a ona mu s radostí dopřeje poslední pokání.
"Nemusíš mít strach, odejdu. Ty nejsi ten, kterého chci, ať jsi jím prohnilý sebevíc. Mocní lidé padají, každý z nich je dotknutelný. I ty jsi. Otráven mladou dívkou. Vidíš, jak blízko se k tobě dokážou dostat? Nejsi nikdy a nikde v bezpečí. Budeš žít v neustálém strachu, vidět nepřátele na každém kroku, sekat hlavy všem, kteří se ti znelíbí a přesto se jednou objeví někdo, kdo rozhřeší tvé hříchy a ty sníš, co si nadrobíš. Tak se to přeci říká? Jen čiň svému rodu slávu, ale jako každý se může obrátit v prach, navždy se ztratit z historie a nezbude po něm nic, za co jsi se ta těžká léta dřel a kolik lidí jsi proto zabil. Jednou zemřeš a jen ty rozhodneš jak a čí rukou," obejde stůl a uchopí ho za ruku, jež se mu třásla následkem jedu. Marný pokus, jak zakrýt svou slabost. Každý byl slabý, když se vedle něj objevil někdo silnější. A Tywin Lannister se vždy snažil, aby se tak nikdy nestalo.
"Možná." Neznala Stannise Baratheona, byl pouhou kapitolou v Robertově rebelii. Chladný muž, jež vždy plnil rozkazy a svou povinnost nehledě na následky. Následky přenechával těm, kteří o následujících krocích rozhodli. Ale nyní vedl své vlastní a ty mířili z Králova přístaviště na Dračí kámen. Když by šla do hloubek historie, mohla by ho též nazývat strýcem. Či vzdáleným strýcem. Jeho babička byla Targaryen. Věděl to Robert? Ví to Stannis? Nezarazili se nad vyvražděním vlastní rodiny? Když Robert pravil, že by zabil i posledního Targaryena, zapomněl se podívat na jednoho z nich do zrcadla. Vlastně mu učinila službu. Dalo by se říci.
"Usmíváš se," pověděla mu věc, kterou sám věděl. Skloní se k němu, aby mu mohla zašeptat do ucha. ..."Imponuje ti jeho brutalita? Síla? Monstróznost? Přál by si být jako on? Bezcitný, stejně nebezpečný? Nebudeš jako on, aspoň ne v určitých aspektech, ale ..." usměje se a přemístí se tak, aby mu viděla z pár centimetrů do tváře. ..."Jestli ano, dopadneš stejně jako on. A jistě se ptáš jak ... no, pokud budeš ve správnou chvíli na správném místě, uvidíš, jak dopadne zlovolný Gregor Clegane, Hora, která jede a která dostane, co si zaslouží," přejede mu prstem po nose, jak to kdysi dělal její otec jí než se od něj vzdálí.
"Pokud by tak stihla učinit. Pokud by vás stihla všechny ušetřit tomu osudu," byl to jistě mnohem milosrdnější osud, ale nikdy nemohla tušit, který moment je ten správný. Nepřátelé mohli být odraženi a ona by již vykonala svůj akt milosrdenství. Zabila by to, co měla chránit a zcela zbytečně.
Tiše si oddechne a na minutku je zticha, i když jí princ položil otázku. Kdo byla?
"Nikdo," prohrábne mu zlatavé vlasy prsty než se přemístí ke dveřím. U nich se k němu otočí.
"Děkuji, že jsi mě vyslechl, ale bylo by ode mě nefér, kdybych ti nedala stejnou příležitost, jakou jsem měla já. Kdyby jsi někdy hledal Robertova vraha, hledíš na něj. Kdyby tě to někdy užíralo a přál si se pomstít, tak budu čekat," mávne mu rukou, zatřepe prsty a zmizí z jeho života. Alespoň pro tento okamžik, pro tento život.

Její kroky nyní následovaly někam jinam. Do jedné z komnat, určených pro čestnou stráž. Tuhle si pamatovala. Patřila Arthuru Daynenovi, Meči Jitra. Dobrému muži, který věnoval Nys vždy úsměv, pohlazení a někdy se odvážil i k objetí. Nahradil jej muž, který jí věnoval jen dýku a nadávky. Arthurovi jeho dary darovala zpět, měla to v plánu i s Amory Lorchem. Spal, když otevřela a zase zavřela dveře. Postel je oba spojovala.
Po cestě se stavila pro svůj Zbíječ. Pohupovala s ním ležérně jako dítě se svou hračkou. Z pouzdra vyjmula Amoryho dýku. Byla to ta samá?
Muž, jež jí budil ze snů, spal klidným spánkem. Pomalu mu začala hrotem přejíždět po tváři. Neprobudilo jej to. Měl vskutku tvrdý spánek, ale měl by si užít probuzení, dokud nebude to poslední.
"Spi sladce děťátko, maminka ti koupí zrcátko," pomalu mu dýkou zajede pod ohryzek a jede výš. Amory vytřeští oči a začne chroptět. Ruce i nohy sebou začnou cukat jako malý ptáček, který nemůže létat.
"Když zrcátko rozbiješ, od maminky prstýnek dostaneš," ponechá mu dýku v krku a uchopí rukojeť své přítelkyně. Vezme jí do obou rukou a napřáhne se.
"Když se prstýnek zakutálí, maminka tě nepochválí," udeří ho do levé nohy, jeden z bodců mu projede skrz na skrz a Amory sebou začne cukat ještě víc. Ústy vychrchlával krev, topil se v ní, přesto ještě mrtvý nebyl.
"Koupí perníkového koníčka, aby nakrmila svého hošíčka," opětovně se rozmáchne a udeří jej do druhé nohy. Další z hrotů se mu zareje do masa a kus z něj vyrve, při její snaze dostat zbraň ven. Z jeho očí stékaly slzy. Z jejích kdysi též a to jej nezastavilo. Ani jí to nezastaví.
"Děťátko pak usne a bude spát, tatínek bude na píšťalku hrát," třetím máchnutím mu zarazí dva hroty do břicha. Její otec též hrával na hudební nástroj. Ale on by nezahrál stejnou píseň. Při dalším vytáhnutí se kolem jednoho z bodců omotá kus střeva.
"Protože má rád svého hošíčka ..." rozpřáhne se nad hlavu ..."stejně jako jeho matička," a dá se do pravidelného vrážení a vytahování bodců z mužova břicha. Kolem celé smrtelné zbrani se ovinuly kusy střev, též něco, co mohlo být žaludkem. Přesunula se výš, rozdrtila mu žebra a z plic učinila kaši. Její vlastní hrudník jí bolel námahou a přehršlem dechu, který vložila do svého díla. Amory Lorch, muž tak nedotknutelný a hrozivý se stal mužem na dvě půlky, přičemž ta polovina se stala krvavou šmouhou na jinak čistém povlečení.
Otřela si krev z očí i z nosu, ale to zajisté nepomohlo jejímu celkovému vzhledu. Tekutina stříkala všemi směry, bylo to na stěně, na podlaze, na stolku a na ní.
"Šlo to i takhle," pověděla již mrtvému muži. Byl čas odejít, ale ještě musela učinit jednu věc. Namočila si prst do Lorchovy krve a s ní vytvořila nápis. Musela ho namáčet víckrát, ale konečná zpráva se jí zdála dosti nádherná. Vyšla na chodbu a zavřela za druhým jménem dveře. Za několika dalšími rohy narazila na Varyse, který jí se zhrozeným výrazem dostal z Rudé bašty. Stále nevěděla, zda má má věřit, ale té odpovědi se měla dočkat brzy. Balerion se k ní připojil a oni se mohli společně vydat na další dobrodružství, zatímco na Tywina Lannistera čekal pohled přímo dle jeho gusta. Roztrhané tělo vedle jehož lože se skvěl krvavý nápis - Oheň a krev.

Cedrik dobře vnímal přítomnost dívky která se rozhodla poctít jej návštěvou, rozuměl i jejím slovům které vycházely z jejich úst a však patrně mu plně nedocházel význam těch slov, stejně tak nevěděl zda to co vidí je opravdu skutečné a nebo je to pouhým snem či blouzněním po tom co se odehrálo ...
Jeho zrak mu momentálně nesloužil tak dobře jako předtím, neustále viděl rozmazaně, oči jej bolely a stejně tak byly citlivé na světlo ... a co říkala ta dívka ... muselo se mu to odehrávat v hlavě, určitě mluvil pouze s postavou kterou si z nějakých důvodu jeho hlava vymyslela a mluvil tak jenom se sebou.

Alespoň v tohle mladý princ věřil do doby než jej chytne dívka za ruku která se mu pořád třásla a nepřestala se třást ani po tom co mu ji stiskne.
Teprve poté uvěří že to co se odehrává není jen nějaká hříčka jeho fantazie ale skutečnost. Že právě on má vždy takové štěstí ...

"Život bez rizika neexistuje." Odpoví slabým hlasem na její větu ale zároveň jej donutí aby se zamyslel nad tím co řekla.
Bude teď vidět nepřátelé a vidinu smrti na každém kroku ?
Nebo se přesto všechno povznese a bude tak silnější ? Možná by se měl začít řídit slovy Železných lidí, respektive služebníků jejích božstva Potopeného boha ...
Co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít , ale povstane znovu, tvrdší a silnější.
Častokrát o něm pochybovali a myslí si že je slabý ... možná nastal čas ukázat všem kdo o něm pochybovali že není slabý a nikdy nebyl ... Robert, ta zatracená holka z Trojzubce ... jejíž jméno už ani neznal, Oberyn, ... a další.
Ovšem, její nepatrná poznámka že jej dřív nebo později bude chtít někdo zabít .. by se dalo nazvat, že uhodil hřebíček na hlavičku.
Buď se o to znovu pokusí ta dívka jak zmínila a nebo někdo jiný, je faktem že měl v celku dar na to vytvářet si nepřátelé, v podobě Oberyna Martella a nebo té blonďaté nádheře, kterou poznal na Casterlyově skále.
Opravdu bude muset být opatrnější a možná by měl vyhledat i nějakého soukromého strážce, který bude hlídat když bude princ spát ... i kdyby to mělo znamenat že strážce bude spát na zemi před dveřmi jako pes. "Já ale nemám v plánu zemřít ..." Nakonec pronese slova vzdoru k jejímu konstatování že si vybere kdo jej zabije.

Usmíváš se ...
Jistě že se usmíval, dělalo mu radost že se setkal s bájným serem Gregorem, zamlouvala se mu jeho brutalita, síla ... přesně jak řekla. Chápal proč děda často využívá jeho služeb a i Cedrik by dokázal jeho služeb patřičně využít, kdyby jen mu dal někdo příležitost.
Neštítil by se využít jeho služeb aby na něj byl děda alespoň trochu pyšný, ... udělal by vše jenom to aby si zajistil respekt svého drahého dědečka ... lorda Tywina.
Ovšem být přesně jako ser Gregor, řečený Hora ? To by opravdu nechtěl, už jenom když pomine ten fakt že by se při každém vstupu do místnosti musel uhýbat aby hlavou nenarazil o strop ... tak tu byl ten fakt že on se narodil jako princ a ne jako Hora ... chodící ničitel všeho co se pohne.

Cedrikovo místo v životě bylo někde jinde, než s mečem v ruce šířit chaos, strach, nejistotu, smutek, utrpení a smrt.
Tedy alespoň ne s mečem v ruce ...
Moc ji nevnímal, začala jej zmáhat únava i bolest očí které musel mít zavřené kvůli jejímu rozhrnutí závěsů a skoro znovu usnul, kdyby nezmínila smrt Hory.
Donutí jej aby otevřel oči a vynutí si tak znovu jeho pozornost.
Sleduje ji upřeným pohledem a ošije se když jej pohladí po nose, podobně jako malé dítě.
Ten dotek mu nebyl vůbec příjemný.
"Nikdo ..." Pronese lhostejně a úšklebkem ve tváři který umí jedině Cedrik, který byl zároveň více než rozladěný s její přítomnosti.

Děkuji že jsi mě vyslechl ...

Sice nebylo zač děkovat, když si celý rozhovor vynutila, jelikož neměl zrovna moc možností volat stráže či odejít.
Byl svým způsobem přikován k lůžku jako nějaký mrzák.
Přesto ale už byl rád že patrně bude mít znovu svůj klid a ona odejde.

Zlostně zatne pěsti ve kterých cítil bolestivé mravenčení a pravá ruka se mu tak začne třepat ještě více ... zamračí se a sleduje tu ženu.
Smrt Roberta, tedy svého otce nikdy neoplakával, nikdy jej neměl rád a nikdy nijak významně pro jeho smrt nesmutnil.
Přesto jej ale pociťuje zlost když vidí s jakou lehkostí se přizná k tomu že zabila jeho otce.

Dle reakce Cedrika, měl svého otce přeci jen trochu více rád, než by si kdy sám sobě přiznal. "Proč ?!"
Poví stále tichým hlasem, ovšem bez nějakých emocí v hlase, z jeho hlasu nebyl znát hněv,smutek nebo snad radost .. jeho hlas byl neutrální a však požadoval odpověď na svojí otázku, které se ale nedočká protože zmizí.

Její přítomnost prince štvala, ovšem pro tento okamžik si přál zastavit čas a nebo aby alespoň při nejmenším zůstala a odpověděla mu.
Dokonce s vypětím všech posledních sil které má vstane z postele a jde ke dveřím ...
Stejně jako v rukou i v nohách pociťuje bolestivé mravenčení a neudělá více než dva kroky, než se nedobrovolně skácí na zem.

Pokusí se vstát, ovšem marně ...
Nemá už sílu aby vstal na vlastní nohy i když se snaží.
Cítil se tak sláb, omezený a kdyby nebyl tak ješitný, rozbrečel by se nad sebou samým jak dopadl.

Pokusí se ještě několikrát vstát, ovšem všechna šance přijde vniveč a samotným vyčerpáním usne nedobrovolně na podlaze, podobně jako Robert když se častokrát zlil do němoty.

Cersei se řítila chodbou, kudy jí vedl jeden ze strážných. Mířili do komnat mistra, neboť tam se měl nacházet její ubohý syn. Jindy překrásná tvář teď pobledlá a o několik let starší vlivem starostí o své dítě. Zuřivá lvice, která pospíchala za svým raněným mládětem. Ta zatracená služka jí přivedla málem do mdlob, když jí přišla říct, že je Cedric mrtev, že jej nesli nehybného na nosítkách a tvář měl zbrocenou krví. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal... srdce jí vynechalo a dech se na okamžik zastavil. Byla to čirá hrůza, děs a zoufalství, které ji pozřeli... Nikdy se necítila bezmocná, tak jako teď. Naštěstí se po cestě střetla s oním strážným, jehož za ní poslal Cedric ve chvíli, kdy na okamžik podle jeho slov, nabral vědomí. Ten ji tedy naštěstí dokázal uklidnit natolik, že byla schopna opět trochu uvažovat. Její syn byl mimo nebezpečí smrti, ale jeho stav byl stále vážný... prý otrava. Zlatovlasá královna věděla, že ten, kdo za to nese vinu bude litovat dne, kterého se narodil... Bude žadonit o její slitování, neboť ona se pomstí... krutě se pomstí. Zuřivost v ní kypěla... ta troufalost, jak jen někdo mohl! A co hůř, ti bídáci, kteří je chrání nebyli schopni ohlídat ani toto.
Se vztyčenou hlavou proplula okolo strážců, kteří hlídali mistrovu komnatu a sama si prudce otevřela, neboť nehodlala čekat na ty neschopné tupé mozky, kterými byli obklopeni. Za co je sakra platila? Jestli se na ně byť jen úkosem podívala? Ani náhodou. Rozhlédla se po kamenné místnosti, hledaje svého syna... musela sklopit pohled k zemi, tam kam se obyčejně nedívá, aby jej spatřila stále od krve jak spí na zemi... Tedy doufala, že pouze spí nebo je mimo sebe. "Okamžitě mi dejte zavolat mistra!" Vydala vztekle rozkaz na strážné přede dveřmi. Nikdo by jí v tuto chvíli neodporoval, neboť opravdu zuřila. Jakmile jeden ze strážných vyrazil poklekla u syna, dávaje si jeho hlavu na kolena. Z oka jí skanula osamělá slza, která se skutálela po její tváři a dopadla synovi na čelo... rychle si ji otřela, neboť musela být silná! Tak jako vždy je. Nikdy by nedovolila, aby ji někdo viděl plakat. "Cedricku." Zašeptala pozorujíce jeho tvář... dýchal, tedy opravdu žije. "Synku, prosím probuď se." Dodala ještě a zatnula čelisti, neboť zevnitř spalovala zloba a bolest, kterou jí působil pohled na její dítě.

Cedrik ležel na chladné zemi a znovu se mu v jeho snech promítal rozhovor s dívkou která jej přišla navštívit, o které netušil zda je pouhý sen nebo zda je opravdová.
Usnul kvůli vysílení v podobě dvou nejnamáhavějších krocích které kdy udělal, takto namáhavé kroky nebyly ani snad když šel za svým dědou mu sdělit že zajatec kterého zajal v podobě "plevelu" rodu mu utekl z cely. Ačkoliv byl vyčerpaný, přesto tak nějak vnímal kroky které se rozléhaly po chodbě, dokonce vnímal vzdáleně matčin hlas ale neuměl na něj reagovat, slyšel a vnímal vše ale nemohl přimět své tělo k tomu aby se probudil nebo nějak reagoval ... až teprve matčiny slzy jej začnou probouzet z říše snů, kterou navštívil nedobrovolně.
Zakrvácené oči s popraskanými žilkami se začaly otevírat v náručí své matky. "Ty .. se mi také zdáš ?"
Zeptá se vyčerpaným hlasem své matky, před chvílí si byl i vědom toho že dívka která jej navštívila byla zkutečná, ačkoliv prvně tomu také moc nevěřil ... ovšem po tom snu, či co se to odehrávalo v jeho hlavě, si nebyl jistý už vůbec ničím co se v jeho přítomnosti odehrává. Stejně jako se probudil k životu opět on, ozvala se k životu i jeho pravá ruka, která se opět začala třást, jako by byl nějaký stařec ... vlastně si i jako stařec mohl připadat, ruka kterou ovládal třes, jenž mladý princ neuměl zastavit, bolavé oči jenž mu bránily vnímat svět tak jako předtím, neboť viděl rozmazané vše kam se chtěl podívat.
Cedrik sotva mohl momentálně představovat toho sebevědomého prince jako před tím incidentem, možná to bylo varování či potrestání Bohů za jeho povýšenost ... to proto jej chtěli možná srazit k zemi.

Tuto svým způsobem idylickou scénu mezi matkou a jejím synem, vyruší mistr pro kterého matka Cedrika, poslala.
Do místnosti vešel starší muž, bez jakéhokoliv zaklepání, jelikož věděl že je očekávám. "Vaše výsosti ... " Pokloní se směrem k Cersei na znamení nekonečně úcty a respektu kterou ke královské rodině vždy měl. "Můj princi ..." Pokloní se směrem i k mladému princi u kterého viděl a dokonce i slyšel že je zpět mezi živými.
Mistr se spokojeně pousmál a přikývl, ačkoliv se mohlo zdát že tak činí na to že Cedrik žije, více jej těšilo vlastní ego že rozeznal správný jed, že podal správný protijed a že se bude moci pyšnit tím že zachránil život princi. Uvědomil si ale že úsměv by mohl rozčílit jeho matku, kdyby si jej všimla a proto se brzy vytratí ... na místo úsměvu udělá pár opatrných kroků ke svému princi aby si prohlédl jeho stav a jeho oči se zaměří převážně na jeho nekontrolovaně třesoucí se pravou ruku a pohlédne i na jeho oči.
"Můj princi, Vaše oči Vás musí bolet ... jestli si přejete ... mohl bych Vám dát od té bolesti pomoci, pokud si budete přát ... "
Čekal jak se Cedrik vyjádří ke své bolesti, i když měl jisté pochyby že Cedrik k tomu svolí před svou matkou, bude se jej patrně zeptat až nebudou rušeni a znovu se zahledí na jeho ruku.
Věděl že jed mu musel patrně poškodit nervy v jeho těle, proto jistě princ nemohl ovládat svojí ruku tak jak by měl, otázkou bylo zda jenom ta ruka jej zlobí nebo zda je toho více.

Jak mistr očekával, Cedrik nereagoval na jeho nabídku pomoci od bolesti.
Cedrik totiž po všem tom deliriu nechtěl o žádném lektvaru či cokoliv jiného momentálně ani slyšet, proto nijak nereagoval na jeho nabídku.
"Vaše výsosti ... pokud dovolíte, potřeboval bych si s Vámi promluvit ..." Bylo toho mnohé co měl starý mistr na srdci ... i když tedy spíše na jazyku než na srdci, mimo jiné potřeboval královnu připravit na to že Cedrik už možná nikdy nebude moci svoji ruku ovládat tak jako dřív a že by mu mohl tento stav s rukou i zůstat.

Ostražitost především, hlavně mezi nepřáteli. Na jednu komnatu tu bylo přespříliš lidí, ačkoliv jeden z nich ležel v umrlčím stavu a jeden se dal započítat jen jako polovina lorda. Nejspíš si zmije ukousla příliš velké sousto, když si dovolila pomyslně vztáhnout ruku na prince. Byla zvyklá plánovat dopředu, ale nepředpokládala, že by muži spadající loajalitou k Lannisterům mohli být byť jen trochu bystří. Naneštěstí se ukázalo, že k její smůle minimálně jeden ze strážných uměl přemýšlet a nepěkně to tak pocítily její vlasy. Ještě pořád jí trochu bolela hlava z toho, jak jí je ten hrubián málem vyrval. Nebýt Skřeta, mohla by skončit opravdu špatně. Tohle nebylo Dorne a tak musela přistoupit na jiná pravidla. Kupodivu ne na ta, která spadala do hry královny regentky, nýbrž jejího malého bratra. Nezastavil ho ani rozražený nos, ba naopak, vypadalo to, že se díky malému incidentu dostal do ráže. Malý lev, ale rozhodně uměl vytasit pořádné drápy. Zaťal se jimi jak do hloupého hrubiána, tak i do mistra. Tyene do jejich konverzace už nijak nezasahovala, přece jen by neměla mít o jedech a nemocích sebemenší tušení. Namísto toho se zaobírala pohledem, který jí nejednou malý lord věnoval. Něco v něm muselo hlodat, jinak by se spokojil s chabým vysvětlením a nechal by ji zmizet. Ale budiž, rozhodl se zmiji nevydat svému synovci na trůně na pospas…. Proč by tedy nezjistila, co má sám za lubem. Hry se dali hrát samostatně, ale ve dvou byly vždycky lepší.
„Vedle lordů z rodu Lannisterů je každý laciný obchodník.“ Ještě chvilku se musela oné hloupé přetvářky držet. Skřet mohl odhalit její pravou tvář, ale starý mistr nikoliv. Mohl se jen domnívat a vymýšlet nová a nová podezření. Jenom s nimi by si měl uvědomit i jedno riziko. Kdyby se mu rozvázal jazyk, kdo by mu zaručil bezpečí, aby se mu nestalo totéž, co druhorozenému princi? Tyene nebyla jediná, komu hrozila dýka do zad.
„Dozajista ne. Vína z Dorne a ze Stromoviny patří k těm nejlepším.“ Teď už by mohla dát krk za to, že trpaslík přesně ví, odkud vítr fouká. Kdeže z Lannisportu či okolí. Tenhle byl daleko teplejší, vál z jihu, kde jedovatí hadi dávali dobrou noc. Tyenina tvář na okamžik ztuhla, ale téměř hned se přinutila k mírnému úsměvu a odpovědi. Řeči nelhaly, co bohové ubrali Skřetovi na vzhledu, přidali mu v hlavě. Naštěstí už necítil potřebu ji dál upozorňovat na své pravdivé tušení a tak se mohli konečně odebrat z mistrových komnat. Stačilo jenom chytit Skřeta tak, aby mohla pohodlně kráčet vedle něj. Svým způsobem se Tyene ulevilo, už nemusela dbát na to, aby působila jako přespříliš loajální naivní vazalka. Své masky se nemínila vzdát úplně, ačkoliv jí byl Tyrion v patách. I přes své galantní chování byl jako lovecký pes. Jakmile chytil správnou stopu, šel po ní, dokud svou kořist nelapil. Avšak… dozajista by kvůli poznání neváhal opustit vyšlapanou stezku - a ve vysoké trávě se vždycky skrývala zmije.
„Pro příště to vypiluji k naprosté dokonalosti. Nicméně musím připustit, že máte opravdu dobrý sluch, lorde Tyrione.“ Nemělo cenu zapírat. Ničeho by tím nedosáhla a kromě toho cítila, že alespoň v něčem by měla být ke Skřetovi upřímná. Prozatím mu to dlužila, jen jeho zásluhou se dostala z dosahu Zlatých plášťů, aniž by utrpěla nějakou větší nepříjemnost. A Lannisterové nebyli jediní, kdo vždy splácel své dluhy. Tyene si toho byla velice dobře vědoma a tak si od něj vzala nabízený pohár a usadila se na židli. Letmo pohledem sjela k obsahu poháru, aby zhodnotila jeho kvalitu. Očekávala temně rudou tekutinu, ale namísto toho dohlédla na dno. Překvapilo ji to, rozhodně jí to však neodradilo. Přestože se napila již s princem, přiložila pohár k ústům i tentokrát. Vychutnávala si chuť, co se jí dostala na jazyk a s další odpovědí tak vyčkávala. Zvažovala přitom, co všechno by mohla trpaslíkovi prozradit. Nakonec však pohár odložila a přece jen promluvila.
„Stačil by vám jen jediný důvod, malý pane? Od někoho tak moudrého bych očekávala vyšší požadavky.“ Tiše se tomu uchechtla a ladně si podložila bradu štíhlými prsty. Chvilku Tyriona zkoumala očima, čímž vznikla další pomlka. Co se jen honilo jeho lannisterskou hlavou? Dívka z Dorne by to opravdu velice ráda věděla. Nejspíš měla štěstí, že pro sebe měli dostatek času. Jen on sám věděl, co by se mu od zmije hodilo, každopádně Tyene měla jasno představu, co by mohla ona získat od něj. A dobrý obchod vždycky zabral nějakou tu dobu.
„No dobrá tedy, jeden vám dám. Kdybyste mě chtěl mít v Černých celách, mohl jste to udělat už předtím. Ale k tomu nedošlo. Z toho soudím, že se naopak já nejspíš dovím něco opravdu zajímavého. Směle do toho, lorde Tyrione. Jsme tu jenom my dva a nemá nás kdo vyrušit. Pokud se dozvím něco užitečného, dávám vám své slovo, že na oplátku také něco dostanete.“ Aniž by z něj spouštěla pohled, znovu sáhla po vínu a gestem mu připila na zdraví. Učinila mu poctivou nabídku. Užila si další doušek, než si složila nohu přes nohu a pohodlně se opřela. Renard jí možná pomohl daleko víc, než tušil. Od malého Lannistera se mohla dozvědět daleko víc, než od ukňouraného plavovlasého štěněte.

Jak moc se ustarané lvici ulevilo, když uzřela chvění víček svého syna, nežli pomalu otevřel své zakrvácené oči. Ten pohled nebyl vůbec pěkný, Cercei se ovšem jen prudce nadechla a více nedala zhrození najevo. Její drahý syn, lvíče, které s láskou opečovávala se někdo pokusil zavraždit... Temnota, která v ní odjakživa byla pojídala její strach, lítost a bolest, zůstával jen vztek a touha po kruté pomstě. Kde sakra je ta malá blonďatá děvka, ta zpropadená vražedkyně?! Teď, když ji opravdu potřebovala? Ach jak hloupá byla, když ji poslala splnit úkol tak daleko, bude trvat měsíce, nežli se vrátí... Cersei věděla, že si bude muset poradit jinak a temnota, která se plazila okolo většiny její duše způsobovala to, že královna neměla v tomto ani žádném jiném směru zábrany. Ne, nehnusilo se jí to, co spřádala ve své půvabné hlavince. Přesto se královně regentce na tváři roztáhl jemný úsměv, když se jí Cedric vyčerpaně zeptal, zdali se mu jen nezdá. "Nezdám se ti můj chlapče." Odvětila měkkým hlasem matka a pohladila svého syna po zlatých vlasech. Pak si povšimla třesu v jeho ruce a tvář jí zahalil stín, když se starostlivě, ale i naštvaně zamračila.

V další okamžik do místnosti vstoupil mistr, klaníc se královně. Žena na něj pohlédla svýma zelenýma, kočičíma očima, v nichž se zračil, kterému mistr jistě nechtěl čelit, ale to lvici ani trošičku nezajímalo. Opatrně položila svému synovi hlavu zpět na zem a políbila jej na čelo, načež byla opět na nohou. Mezi tím mistr přišel blíže a nabídl princi něco, co by mu mohlo pomoci od bolesti, ale jak se zdálo, její syn o ničem takovém nechtěl ani slyšet. Mistr tedy více nenaléhal a otočil se tedy ke královně regentce, která na něj upřeně hleděla. "Jistěže, proto jsem vás také dala zavolat mistře, ale nejdříve se laskavě postarejte, aby byl můj syn přenesen na lůžko, nebo snad svého prince hodláte nechat nadále ležet na té špinavé a chladné zemi, mistře?!" Cersei povytáhla tázavě obočí, ale z očí jí šlehaly blesky, když nadále hleděla na mistra v očekávání, jak se zachová. Očekávala totiž, že jejímu dítěti poskytne mistr prvně veškerou péči a teprve poté se bude věnovat jí. "Také jej nechte omýt a převléci!" Zavrčela, doplňujíc svá předešlá slova, hodlajíc na mistra nejdříve dohlédnout a teprve poté si s ním promluvit, ač toužila po informacích, které znal, její syn měl přednost.

Nehodlal ji podceňovat, Tyrion se od svých sourozenců lišil v mnohém a to nejen po té vzhledové stránce, nýbrž i v oné maličkosti, že dovedl věci prohlédnout a to bez příkras, které si oči namlouvali, netrpěl onou potřebu dokazovat všem, že je neomylný, dokonalý, takový lidé končili v hrobě. Kdepak, malý lev postupoval tak, aby chyby dělal, co možná nejmíň, stačilo jen prohlédnout reagování člověka na obyčejné věci, maličkosti, které ostatní zasklívali, přestože podle nich se dal člověk často načapat, dělal drobnosti tolik typické pro jeho skutečnou maličkost, že zapomínal na šarádu. Hrubý přestupek… Nicméně, pokud byla Dornská slečinka jen z části taková, jak se o nich povídalo a jak sám zakusil, byl by hlupák, kdyby s ní nejednal s respektem. Ostatně jako s každým, ať už byl menší nebo větší. Dovedl nahodit atmosféru naprosté pohody, převést ji na kohokoli, ve chvíli, kdy to bylo nutné, když se nad ním sklapovala, když přestával být pro příběh důležitý v případě, že nebude hrát podle pravidel, jež mu sám nalajnuje.

„Rodové jméno výjimečného obchodníka nedělá, má lady.“ Neodpustí si rýpavou poznámku na její podkuřování, její přetvářka už se pomalu začínala lámat, nicméně musel uznat, že štěbetání nacvičených frází jí šlo perfektně, být jen trochu větší ješita, snad by takovému čarozpěvu, jež lahodí uším, uvěřil. Nicméně měl pravdu, pokud byl automaticky každý Lannister dobrý obchodník, co byl Lancel nebo Cersei? Oba se nechávali unášet egocentrismem a jejich reakce… neuvážené. Nepochyboval o tom, že má královna regentka prsty v králově smrti a Starkově zatčení, stopy vedli jednoznačně k ní. I za předpokladu, že by Robert nezemřel tak drastickým způsobem, skončil by zjevně otrávený. Tak jako tak, z postele by se kanec nedostal. Zmije mu jen dokázala, jak snadno se dá dostat k člověku, který… se cítí už dávno v bezpečí.

Druhou poznámku nechá bez odezvy, nebylo, jak reagovat a nebylo to ani nutné, pakliže byl mistr poslušná vrána donašečka, nepotřeboval mu snad dávat záminku, kterou by mohl zneužít. Slečna bude nyní vydána na milost a nemilost jemu, bylo to přeci jen schůdnější a příjemnější řešení, bezpečnější osud než jaký se před ní rýsoval před několika málo vteřinami, pokud by snad zůstala mezi Cedrikovími ochránci. Pochopili se. To potvrdila i její další slova, na Trpaslíkově tváři se objeví křivý úsměv, jež mohl znamenat mnohé. „Nemyslím si, že by jste se snažila až tak dobře maskovat, co se říká o dornských zmijích, odkryjí jen tu část těla, kterou potřebují…“ Slova byla stále tichá, navzdory tomu, že se nacházeli v jeho komnatách, v nichž bylo tak bezpečně, jak jen člověku mohlo být v Rudé baště a sice… vůbec.

Pozoruje její výraz, jakmile příjme číši, podle vína se dal poznat člověk a vzhledem k tomu, že si ho měřila, tak říkajíc znalecky, jako degustátor, který hodnotí kvalitu jen stoupla v jeho očích, ať už byla nevítaným hostem či ne… On z ní nevítaného hosta nedělal, mohla být dalším pozitivem, tajným esem v jinak výjimečné partii. „Skutečně, pro člověka, který se vyzná v jedech a cíleně vyhledá královského prince, aby získal nastrčené informace… Kolik důvodů ještě potřebuji, od někoho jako vy bych očekával větší obezřetnost a zatím… nedočkal jsem se ani toho.“ Odvětí a upije z vlastní číše, tekutina svlaží rty, stejně tak hrdlo, poté, co je převalovaná na jazyku, zatímco ona zaujme zamyšlenou pózu, ta jeho je spíše ležérní, prstem poťukává na umně tvarovaný prsten z ryzího zlata, je na něm vyobrazen lev a jakkoli se jeho pohled pozbývá zájem, pečlivě ji zkoumá. Právě ta prostá gesta. To… co mu o ní poví víc než ona sama. Tedy… pravdivé informace.

Nad její pobídkou, kterou ho vybízela k tomu, aby se rozmluvil, se pobaveně zasměje, v očích se pobaveně zaleskne. Předkloní se, aby k ní byl blíž, přičemž si bradu podepře hřbety rukou. „A já doufal, že se nebudeme považovat za hlupáky. Nebudeš zřejmě obyčejná děvka, která by sháněla někomu informace, nevyznáš se v Králově Přístavišti, natož v Rudé baště a ani nemáš přehled o jiných donašečích, nepatříš k Malíčkovi, ani k Varysovím ptáčkům, královně, mé drahé sestře ses pokusila otrávit syna, takže… snad bastard z Dorne? Jsi jedna z bastardů Rudé zmije…“ V závěru se neptal, stále pozoroval její výraz, který by ho označil, byť jen výsměšným leskem v očích, že se plete. „Ale s donášením začnu, tedy já, bastardko. Co všechno víš o pouštních klanech? Řekněme, že jsou určité… existence, kterým se vláda Martellů nelíbí, nevychází z jejich ideologie, podle nich by se mělo Dorne znovu oddělit od zbytku království a Martellové… jsou příliš slabí než aby něco takového dovedli vykonat.“

Zatímco procházeli chodbami Rudé bašty, dívka z Dorne přemýšlela, kde je zrovna konec jejímu otci. Hrad byl dost veliký na to, aby se nepotkali celé dny, ale ani Sedm nemohlo předvídat, jestli se náhodou nesetkají. Ovšem za předpokladu, že byl Oberyn pořád ještě uvnitř a ne v nějakém bordelu pod baštou. Tyene by uvítala, pokud by ho mohla vidět, i když jen na okamžik. Tušila, že by předstíral, že jí vůbec nezná, ačkoliv před Skřetem zjevně nemělo sebemenší cenu to popírat. Vlastně se jí docela zamlouval, na to, že patřil k Lannisterům nebyl moc zahleděný do sebe a rozhodně uměl hrát. Co by asi udělala jeho až příliš sebevědomá sestra, kdyby namísto něj dorazila k napolo mrtvému princi sama? Dozajista by ani nemrkla a poručila by, aby Tyene shnila v Černých celách. S trpaslíkem měla poněkud vyšší šance na to, že se dostane pryč bez úhony. Ačkoliv... I on mohl jen lusknout prsty a ona by mohla přijít o hlavu tak rychle, že by ani nestačila mrknout. Z toho vyplývalo jen jediné – bude se muset nějak pojistit. Přistoupit na jeho pravidla a pokusit se je svrhnout ve svůj vlastní prospěch.
„Myslíte, že jsem dornská zmije?“ povytáhla obočí. Z úst vypustila čistě řečnickou otázku... a přitom se ptala doopravdy. Věděl o tom, že je z Dorne, to nemělo smysl popírat. Mohl si spojit i to, že patří k Oberynovi. Co by vlastně dělala dornská dívka v Králově přístavišti a především v Rudé baště, kdyby nepřispěchala na pomoc jednomu Martellovi? Takže ne, na tohle se neptala. Zajímalo ji, jestli věděl o tom, že se řadí mezi písečné hady. Možná nebyla nejnebezpečnější, ale rozhodně jí patřilo prvenství v zákeřnosti. Neřadila se mezi obyčejné bastardy, ani sama sebe takhle nikdy nevnímala. To jen Skřet... mohl se jen domnívat, jak moc velké nebezpečí proti sobě může poštvat. „I zmije zmizí, když zbystří dupot. Zatímco já jsem stále tady.“ To, že jen napůl z vlastní vůle, nemusela dodávat. Kdyby se mohla rozhodnout, protože by nenastaly komplikace, nejspíš už by byla na půli cesty zpátky. Hrad nabízel až moc lákadel, u kterých by se zbytečně zdržela. A nakonec by to nejspíš dopadlo naprosto stejně. Třeba to tak chtělo Sedm, že se její a skřetovy kroky zkřížily.
„Nikdy jsem neřekla, že jsem prince otrávila já. Uhádl jste, že jsem z Dorne, ale to nemusí nutně znamenat, že se vyznám v jedech a cíleně vyhledávám princovu milou společnost, abych z něho dostala nějaké pochybné informace, můj lorde. Jedno jistě nevylučuje druhé, ale přesto... Nemůžete si být jistý, kde pravda je. Může být dobře schovaná, stejně tak jako může být přímo na očích. Dovolil byste si hazardovat s nevinným životem?“ Ostřížím zrakem zkoumala každý rys Skřetovy ošklivé tváře. Na první pohled to vypadalo, že ho nic nezajímá. Nechoval se přímo ledově, ale jen s nezájmem. Stačilo se však podívat trochu lépe a mohla se dušovat, že vidí, jak se mu v hlavě honí všeljaké myšlenky. To Tyene nijak nevzrušovalo, proto si dovolila o něco polevit z obezřetnosti. Nepochybovala o tom, že do ní malý Lannister vrazí dýku, pokud mu to bude připadat jako dobrý tah. Ale nemusela zrovna krvácet, aby měla smrt jistou. Slova dokázala být stejně ostrá jako dýka či meč. Stačilo je jen umět použít a ona stejně trpaslíka nemohla umlčet. Doopravdy nezbývalo nic jiného, než jejich malou hru dotáhnout až do konce.
„Těší mě, že o mě máte tak vysoké mínění, ale znovu se musím zeptat, kde berete všechnu tu jistotu, malý lorde? Ve vědění je moc, to určitě, ale vy nemáte pro nic důkaz. Předhazujete mi jenom své domněnky a nic víc. Dornský přízvuk nic neznamená. Koneckonců k tomu jsem se přiznala. Ale jak vás napadl zbytek, smím-li se zeptat?“ V klidu vyčkávala, dokud ten zmršený lev nedomluvil. Z části jí pobavilo, jak smýšlel. Opravdu neměl nic podložené a přitom jí šlapal pravodu na paty. Bestie vystrkovala drápy a otázkou bylo, na jak moc si to uvědomovala. Ale soudě podle toho, jak se Skřet choval, přemýšlel dopředu. Teď musela být Tyene opravdu opatrná, musela krotit své impulzivní chování, které jí velelo, že jakmile půjde ještě víc do tuhého, bude nejlepší Lannisterovi podříznout krk. Neměl by semebenší šanci se ubránit a lord Tywin by jí nejspíš ještě poslal poděkování. Ovšem... Skřeta by byla nejspíš škoda. Dokud na ní jen neškodně vrčel, nemusela se uchylovat k tak drastickému řešení. Jen by si musela dávat pozor na jazyk. Byla by opravdu hloupá, kdyby se mu hned doznala, že je opravdu Oberynovou dcerou. Na druhou stranu, ani okaté zapírání nebylo na místě. Trpaslík si myslel svoje a Tyene ho v tom nemínila podporovat.
„Nejspíš mi spousta věcí uniká... Jak jsme se dostali z Králova přístaviště až do Dorne? Co může lord pobývající tady vědět o tom, co se děje mezi zmijemi?“ Zřejmě si jen naivně myslela, že dostane hlášení o tom, co se děje ohledně smrti bývalého krále. To, že začne Tyrion mluvit o Dorne, vůbec nečekala. Zaskočil jí tím daleko víc, než když ji právem osočil, že sdílí krev s Martelly. Jen tak tak stihla zakrýt překvapení, které se jí hodlalo usídlit na tváři., Nehodlala Skřetovi dopřát možnost, aby s ní mohl manipulovat jen kvůli tomu, že nedokázala ovládat své emoce. Dorne byl její domov, ale teď měla na práci důležitější věci a to tady, v Králově přístavišti.

Mladý princ si nebyl jistý tím co jeho chatrný zrak vidí a stále nějak nevěřil tomu co se pravě děje, že je to zkutečné a že to není opět jeden z jeho přeludů, který se odehrával v jeho zmatené hlavě.
Přesto ale rozpoznal hlas ženy která mu dala život už před čtrnácti lety a znovu to byla ona kdo tu pro něj byl, když byl blízko smrti.
"Nic na světě není silnějšího než mateřská láska."
Proběhnou mladému princi slova, která mu kdysi řekl mistr, který jej učil. Cedrik teprve teď mohl dát tiše zapravdu těmto slovům a teprve teď jak se zdá pochopil jejich plný význam i pravdivost slov, pochopil že matka je ta jediná která bude při něm stát v dobrém i zlém a i když bude stát na prahu hranice života a smrti ... tak jej matka nikdy neopustí.
"Matko .." Zašeptá ke své drahé matce na znamení že ji vnímá a snaží se ji dát najevo že všechno bude v pořádku.

"Vaše výsosti ..." Přehluší mistr svým hlasem, tichá slova prince, slova která mohla slyšet jen královna.
"Omlouvám se má královno, jsem příliš stár a sláb než abych dokázal prince Cedrika, zvednout ze země." Podívá se na prince, který byl v náručí své matky a opatrně se podíval na královnu lvici, ačkoliv to neměl v plánu tak se obával toho že bude královna nad jeho slovy zuřit.
Chápal vážnost situace ale nebyl mistrem jenom tak ... musel umět reagovat na různé situace a tato maličkost nemohla tvořit překážku. "Ale Garik můj mladý učeň, má síly dost ... postará se o Vašeho syna, plně mu důvěřuji."
Nebyl si jistý že uspokojí královnu tím že se o jeho syna bude starat pouze učeň, ovšem vzhledem k okolnostem to byla nejlepší možní situace. "Gariku pojď jsem .." Řekne klidným hlasem starý mistr.

Po chvilce vejde hoch který byl pouze o pár let starší jak samotný Cedrik.
Garik měřil bez mála sto osmdesát pět centimetrů, měl krátké tmavé vlasy a silnější postavy.
Oblečený byl tak jak se sluší na pouhého učně v šedém hábitu. Nebyl to zrovna výkvět dokonalosti nebo krásy, spíš to byl takový ten člověk, kterému se všichni posmívají za jeho vzhled, ovšem nepotřeboval vypadat úžasně a dokonale jako Cedrik, on nepotřeboval reprezentovat vzhledem ... on se prezentoval svojí myslí a několika pupínky v obličeji. Ať vypadal jak chtěl, jako jednomu z mála lidí v Králově Přístavišti se dalo tomuto chlapci věřit, byl totiž velmi zavázán svému mistrovi, který se jej ujal a dostal jej do Králova Přístaviště. "Nemusíte se obávat Vaše výsosti, Váš syn je v dobrých rukách." Pokusí se ještě jednou trochu uklidnit královnu.
"Gariku ... ulož prosím prince Cedrika do postele,
umyj jej od krve a sežeň něco čistého pro prince." Pokyne mu hlavou a Garik se bez nějakých dalších slov pustí do toho co mu mistr nakázal.
Položit prince do postele mu nedělá žádný problém a poté začne mokrou houbou otírat z něj jeho krev.

Když se mistr ujistí že je všechno v pořádku, tedy že se děje dle vůle královny, odvede opatrně královnu bokem od jejího syna, tak aby ji mohl říci co má na srdci.
"Vaše výsosti ..." Řekne tichým hlasem aby je nikdo neslyšel a zamyslí se nad tím jak a co ji vlastně má říci. "Váš syn je silný lev, nemusíte se obávat ...
jeho život v tuto chvíli již není ohrožen a bude žít."
Pokusí se ji opatrně utišit, ovšem jak se zdá dle jeho výrazu vrásčité tváře, tak jeho dobrá slova tímto končí.
"Jeho oči se dají také do pořádku, jsou v nich jen popraskané žilky a to nepředstavuje žádné riziko, jeho oči budou takto vypadat ještě alespoň týden, nanejvýš dva a brzy uvidí jak dřív ... " Tiše povzdychne. "Jeho ruka ...
nedokáži říci jak dlouho bude jeho třes ruky trvat a za jak dlouho zmizí .. zdali vůbec." Podíval se opatrně na královnu, chápal že je to jeho milující matka a věděl tak že bude zuřit nad jeho stavem.
"Pokusím se udělat vše co budu moci ale výsledek Vám nezaručím." Hlas mistra byl tichý, ovšem nebyl tak tichý jako právě teď a opatrně se nakloní ke královně.

"Váš bratr ... lord Tyrion, mi nařídil abych až se mladý princ probudí, abych nejprve informoval jeho a poté teprve až Vás ... snažil se mi vyvrátit můj názor že Váš syn byl otráven a přirovnával jeho stav k pouhé indispozici z jídla."
Věděl že kdyby šel prvně za Tyrionem, dostalo by se mu zlata ... ovšem co je zlato ve srovnání s hněvem královny, ... bylo mu jasné že tak by si moc zlata neužil, pokud by se to královna dověděla. "Mám podezření že za otravou Vašeho syna stojí dívka kterou Váš bratr za pomocí dalších mužů ochránil před hněvem Zlatých plášťů."
Svěří se královně i se svým podezřením.

Možná by i královnu ušetřil tohoto svého podezření a ušetřil tak jisté starosti lordu Tyrionovi, ovšem na to jak je starý je taký ješitný a jeho ješitnost právě Tyrion urazil když si dovolil zpochybňovat jeho slova o otravě. Malá msta za jeho chování.

Tyrion byl stále myšlenkami někde dočista jinde, a sice ve chvíli, kdy za ním přiběhne sestra a on jí bude muset dát za pravdu, jak je ten mistr špatný, že na vše vlastně přišla ona. V případě, že ho bude podezřívat z možné smrti Cedrika, byla jako výbušnina, snadno se jí dalo přesměrovat jiným směrem a potřebné příkazy a rozkazy vlastně řekne ona, hodná starší sestra. Jak ironicky to znělo, nicméně v případě, že využíval lásku své sestry malinko proti ní, nerada to viděla, nerada se tak prezentovala, ale její nejbližší velmi dobře věděli, jak je slabá, co ji dovede rozehrát, jako když zkušený umělec drnká na překrásnou harfu. A… jak je hloupá. Sestra měla určitý rozhled, ale utíkali jí ve vlastní zaslepenosti a domnění nedotknutelnosti, celý obraz, pokoušela se zhlížet v rozbitém zrcadle a opomněla prasklinky, šrámy a chybějící sklo.  I přesto však nebylo bezpečné ji podcenit, víc než dobře věděl, jak nevítaná jsou jistá překvapení a Lysa Arryn ho v jeho zkušenosti jen utvrdila. Stále vyčkával, kdy se jejich konverzace překlene do určitého bodu, v němž se jeho nová známá pokusí o nenápadnou manipulaci. Byla v pozici, kdy by to pro ni bylo výhodné a tak nějak též očekávatelné. Zároveň by mu tento její úskok pomohl nahlédnout pod povrch, pod slupku, ostatně, máme tendence jednat v určitých situacích intuitivně, tak, jak jsme to odkoukali od rodičů, v tom se žádné dítě neliší, avšak málokteré na to vůbec bere zřetel. Dělá to nevědomky. Tyrion, ať už byl sebelepší, protřelejší a obezřetnější, dal se i podle jeho chování složit určitý obrazec, jež jasně vypovídal o tom, že je skutečně syn vlastního otce. Ne, že by se to velkému lord Tywinovi zamlouvalo, i zde v Rudé baště se vídali minimálně, skutečně, Tyrion po svém příjezdu, náročné cestě zpět do Králova Přístaviště nečekal, že by za ním otec přišel, strachující se o jeho bezpečí.

„Jste zcela určitě dornského původu, nicméně v doprovodu Oberyna Martella jsem vás neviděl, avšak žádné z jeho dětí nezapře určité společné rysy. V jiných částech Západozemí se nepotolují bastardi dornského původu se znalostí heraldiky členů vazalských rodin…“ Pohlédne na ni s galantním úsměvem, který zcela odporoval tomu, co řekl, dobře slyšitelná mohla být pro cizí uši jen skutečné minimum informací jako Západozemí, heraldiky, vazal a vše řečeno takovým tónem, jakoby mu imponovala sečtělost této lady a její znalost vazalských rodin nejen šlechtické rodině, které byla povinována věrností. „A bylo by to pro ni vždy výhodou, lady Shierle?“ Opáčí v zdvořilostním zájmu. Nebylo žádné překvapení, že si do svých komnat vodí ženy, ať už urozené nebo snad děvky, k nimž nemá takové závazky a ohledně rysů spojených s Rudou zmijí… že by snad znal nějakého z bastardů mladšího bratra Martella mnohem lépe, než se tvářil? Vskutku, viděl vyrůstat Eleine a to mu poskytovalo mnohé odpovědi. I Eithane mu občas povídala o nemanželských dětech Oberyna Martella. „Bylo by ode mě velmi netaktní zeptat se vás, jaké zbraně, s výjimkou těch ženských upřednostňujete…“ Těžko říci, jestli ona slova byla určena jejím uším nebo šlo o prosté pobrouknutí a rýpavou poznámku, faktem zůstávalo, že Tyrion málokdy mluvil zcela zbytečně.

„A dostal se princi do těla skutečně jed, který začne paratizovat až po několika hodinách, ne-li dnech?“ Vskutku… Věděl. A kdo jiný princi mohl jed podat v téže okamžiku než žena, která mu taktéž zavolala pomoc. Tyrion viděl, co jed se synovcem udělal a co bylo zcela jasné, že tělo na každou látku reaguje zcela odlišně. Pohlédne na ni, pohled opět, jakoby dokázal prohlédnout každou myšlenku, dokázal se dostat až do morku kostí. „Je to jen otázka pár vteřin, než se sem přiřítí moje drahá sestra, povězte mi, bastardská lady Shierle, budeme si stále ukazovat rub nebo budeme skutečně spolupracovat? Královna regentka své děti nadevše miluje…“ Jenom urážka královského majestátu se v dnešní době velmi trestala a Joffovi soudy? Končily vskutku rychle, navíc se nemohla nijak vykroutit z nucené podpory, Poda šlo přehlédnout velmi snadno, přiznejme si, že ano a právě proto pro něj byla tato jeho schopnost neocenitelná a jak už bylo zmíněno, v Rudé baště bylo spoustu očí. Nedá se však vytknout stále ta příznačná pohostinnost, byl to on, kdo byl momentálně dominantní, řekněme, že ho však zaujala a debata s ní bavila. V druhé řadě… bastardi musí držet při sobě ti, na které je pouze tak pohlíženo a pak… ti skuteční.

„Víte, v čem spočívá celý soud nad Nedem Starkem? Nad potřebou zbavit se člověka, který nedovede intrikovat, tudíž se dokáže jen minimálně hájit. Nikdo si nemyslí, že je skutečný vrah, nikdo z lidí, kteří budou zasedat u soudu, tomu nevěří, ale vyskytla se domněnka, že by to mohl udělat on. Či spíš, že by se jim hodilo, kdyby to byl právě on. Rozumíte mi?“ Otázal se a přihnul si z vlastní číše, jako správný labužník a znalec nechal nazlátlou tekutinu opět počechrat chuťové pohárky, zatímco, jí dával prostor k reakci. Ať už by byla jakákoli. Mohla na něj zaútočit? Vskutku. Ale opět… Jaké výhody by to pro ni neslo, nechávat za sebou mrtvoly zrovna královské rodiny nebylo příliš výhodné nebo nenápadné a jak se pojistí, že vskutku mluvit nebude, dokud ho nepohltí tma. Tyrion nebyl krásný, nebyl ani silný, ale intelekt a houževnatost se mu upřít nedaly. Nikdy.

„Slíbil jsem vám výhodné informace. Jejich obsah jste neupřesnila, nicméně, proč je zneužívat proti vám. A dobrý lord se vyznačuje jistými výhodnými styky, které mu umožňují dozvídat se informace i mimo Královo Přístaviště.“ Menší zaškobrtnutí, stejně jako rychle skryté překvapení by mu uniklo, alespoň tedy v případě, že by ji nepozoroval a nedával si pozor na její mimiku. Ale zatím… Zatím to nechával bez odezvy.