Lokace: Trůnní síň

"Ste v poriadku, moja lady?" Tanya hodila na svoju paniu podozrievavý pohľad.
Odkedy sa Alayne vrátila zo stretnutia z lordom Tywinom bola akoby mysľou niekde inde. A keď sa na chvíľu služobná vytratila z komnaty našla potom mladú medvedicu v slzách. No Alayne jej nič nepovedala. Chvíľu sa bez chuti rýpala vo večeri a potom od seba tanier s nechuťou odsotila.
"Chcem sa ísť prejsť," vyhlásila.
Jej služobnú to do istej miery potešilo. Síce sa jej lady Alayne s ničím nezverila, no aspoň sa konečne sama od seba rozhodla vyjsť zo svojej izby. Tanya jej pomohla si obliecť zelenočierne šaty, farby rodu Mormont, a potom svoju paniu s malým úsmevom pozorovala ako sa usadila pred zrkadlo a začala si česať vlasy. Služobná sa neodvážila sama od seba chytiť hrebeňa. Dobre vedela, že Alayne sa o svoje vlasy radšej starala sama. A že jej to trvalo! Neodložila hrebeň až kým sa jej nezdali byť dokonalé. Žiadne spony ani ozdoby. Nepotrebovala ich. Ich havranie kučery sa ligotali na slnku ako čierny diamant.
Takto vystrojená sa Alayne vybrala zo svojich komnát so slúžkou za pätami. Netušila kam vôbec má namierené. Nikam konkrétne to určite nebolo. Na chvílinku sa zastavila na nádvorí a sledovala rytierov pri tréningu, no rýchlo ju to omrzelo. Zvrtla sa na päte a náhlila sa ďalej. Nakukla do jedných dverí, do ďalších, prešla jednou chodbou, vskočila hore po tamtých schodoch až zrazu...
"Toto je prvý raz čo ho vidím," šepla užasnuto a zapadla do ľudoprázdneho trónneho sálu.
V jej očiach sa odrážal viac desivý než majestátny železný trón. Zastavila sa od neho na desať krokov a bližšie sa ani ísť neodvážila. Ostrie mečov vyzerali ako zubiská, len čakajúce kedy sa do niekoho môžu zakusnúť.
"Nedokážem si prestaviť ako len na tom môže niekto sedieť. Čo myslíš, Tan?" obzrela sa, no jej služobná nikde.
Niekde ju musela stratiť. Ani sa nečudovala. Tanya s ňou často nedokázala udržať krok a Alayne bola často hlboko ponorená vo svojich myšlienkach na to, aby ju počula ako za ňou volá. Medvedica si vzdychla a očami sa začala vpíjať do majestátnosti sálu. Až jej zrak padol na hudobný nájstroj v jednom z kútou. Jej ponurý výraz na malý moment preťal slabý úsmev a dievča sa rozbehlo k harfe. Slabo brnkla na jednu strunu a naslúchala ako sa jej tón rozozvučal celou sálou. Och, ako dávno nehrala! Kedysi keď bola sama vyhrávala na harfe v jednom kuse. No toto bol prvý raz po dlhých mesiacoch čo vôbec nejakú harfu našla. Jej pera sa zachvela a do očiach sa jej vohnali slzy. Usadila sa k harfe a prstami začala tancovať po jej strunách, vybrnkávajúc svoju najmilšiu pieseň. Medveď a krásna panna.

Myrcella stála v rohu síně, mlčky a nehybně, sledovala svýma očima Železný trůn, který dívku někde v jejím nitru vzbuzoval velký respekt, o tolik více než samotný král kterým na něm sedává. Ačkoliv měla všechny tři své bratry velice ráda, těžko mohla svého nejstaršího bratra Joffreyho považovat za kompetentního krále, dokonce za kompetentního krále nepovažovala ani již svého zesnulého otce Roberta. Ani jeden se nenarodil aby vládl ... Robert dělal všechno možné jen ne vládnout a chovat se jako král, no a Joffrey pouze z této pozice parazitoval ale též neměl na mysli především dobro Sedmi království.

Ovšem to co si vždy tiše myslela, nechávala si jen pro sebe, věděla totiž jaké by to mohlo být následky kdyby něco takového řekla hlasitě. Ačkoliv měla Cedrika ze svých tří bratrů nejraděj, ani jemu se nikdy nezmínila o svých pocitech co se Joffreyho jakožto krále týče. Často si představovala to kdyby byla jednou královna ona, ovšem nikdy o trůn nestála a nestojí ... jen si tiše představuje coby kdyby. Proto tam tak tiše stojí a sleduje Železný trůn do doby než ji někdo vyruší z jejího tichého snění. Podívá se na ty dvě dívky které se nacházely v síni, jejichž příchodu si princezna nevšimla. Dívce neutekla poslední věta kterou neznámá žena řekla ke své společnici a ta věta donutí princeznu se usmát.
Ovšem to je její jediná reakce na jejich rozhovor, nechce je nijak rušit a proto nijak nezasáhne do jejích rozhovoru a stále stojí na svém místě tak aby je nijak nevyrušila, sama neměla moc rád když někdo z ničeho nic zasahoval do jejích rozhovoru s někým.

Patrně by tam stála ještě nějakou chvilku než by tiše odešla ze síně pryč. To by ale ta dívka která před chvilkou narušila ticho v síni nesměla se dotknout harfy.
Jestli něco měla Myrcella ráda, byla to hudba. Když dívka začne hrát, Myrcella se usměje a nadzvedne své dlouhé rudé šaty ve kterých vypadala jako její matka když byla v jejím věku a tiše jako duch dojde blíže k dívce která hrála na harfu.
Postaví se vedle té druhé dívky která si patrně nevšimla její přítomnosti. "Medvěd a krásná panna." Řekne tiše ale slyšitelně.
"Myslím si že máte cit pro hudbu."
Konstatuje nad jejím hraním, byla radost poslouchat její hraní na harfu.

//ps, aj v chate som to písala ale neviem či si si to všimol ...ona tá jej služobná už v tom sále s ňou nie je
Hudba bola jednou z tých vecí, do ktorých Alayne dokázala vložiť svoju dušu. Na harfe sa naučila hrať až v Hrôzove. Prekvapivé, že práve tam mali harfu? Ale kdeže. Tú harfu jej tam nechal doviesť Domeric po tom, čo sa mu dievča zverilo ako veľmi sa mu jej zvuk páči. Opierala sa o nástroj, jej vlasy sa takmer dotýkali strún, no ani trochu jej nevadili keď svojimi prstíkami hladila napnuté vlákienka. Pieseň, ktorú hrala bola síce veselá, no v jej hraní bola istá melanchólia, ktorú jej umocnili slzy v kútikoch jej očí. Potlačovala ich ako najviac však mohla. Nechcela slanými kvapôčkami pokropiť struny.
Trhla sebou keď začula neznámy hlas a prstami zatiahla za nesprávne struny. Vydesil ju. Zdvihla svoj zrak a musela zopár krát zažmurkať aby si vyčistila zrak. Pre slzy dobre nevidela. Priložila si ruku k tvári a jemne sa ich pár snažila zotrieť. Uľavilo sa jej, keď zočila len mladú dievčinu. Ani sama nevedela, koho vlastne čakala, no na tomto hrade ju desili snáď i tiene myší.
"Ach, áno. Je to moja obľúbená," vyriekla nakoniec snažiac sa pousmiať na dieťa, no neúspešne.
Úsmev sa odmietol sformovať na jej perách, teda aspoň ten veselý. Výsledný produkt bol len akýsi smutný poloúsmev.
"Ďakujem," jemne kývla k dievčaťu na znak vďaky za chváľu.
Koľko asi mohla mať? Vyzerala rozkošne. Žeby bola v Sansinom veku? Nie, musí byť ešte mladšia. Možnože bližšie k Aryi. Prezrela si ju, jej krásne zlaté vlasy a drahé červené šaty. Farby Lannisterov, poznamenala si pre seba skleslo.

Dívka se na ní podívala omluvným pohledem, mrzelo ji že tak nádhernou skladbu kterou neznámá dívka hrála na harfu pokazila právě kvůli vyrušení ze strany princezny, která toho litovala ... měla tam jen tak stát a poslouchat její hraní.
"Omlouvám se Vám, měla jsem raději mlčet a nepřerušovat Vás ..." Tiše povzdechla a znovu se na ní omluvně podívá, přičemž si všimne že dívka musí být kvůli něčemu velice smutná, protože se ji zdá že vidí v jejích oči slzy. Rozhodne se na tento fakt prozatím neupozorňovat, místo toho se na dívku přátelsky usměje a rozhodne se pokračovat v nezávazném rozhovoru.
"Můj starší bratr má zase oblíbenou píseň Deště Kastameru ... dokonce si ji přál zahřát i na oslavě dne svého jména ... já osobně žádnou oblíbenou píseň nemám,
ráda si totiž poslechnu jakoukoliv krásnou píseň, pokud mistrovsky zahrána tak jak jste hrála před chvilkou Vy." Prohlédne si znovu dívku a pak se podívala na harfu a pak znovu na ni. "Ještě jsem Vás zde neviděla ... jste zde prvně ?" Zeptá se lehce zamyšleným pohledem, protože na její vkus bylo těch změn v Rudé baště až moc, nejprve Lord Renard a jeho muži, potom ta dívka na které princezně přeci jenom něco nesedělo a teď tato dívka. Co by jen za to dala kdyby se věci v Králově přístavišti trochu ustálily a zůstaly alespoň malinkatý okamžik tak jak jsou.

"Ach, nie, to je v proriadku," zavrtela mladá medvedica hlavou.
Do úsmevu sa už nenútila. Bolo jej jasné, že vyčarovať ho sa jej nepodarí.
"Neuvedomila som si, že tu nie som sama. A keď som uvidela harfu... kedysi som na ňu zvykla hrávať často keď... to je jedno," mávnutím ruky zamietla to čo chcela povedať.
Spomienky na staré časy boli bolestivé a teraz oveľa viac než kedykoľvek predtým. Cítila sa ako prachsprostý zradca. Nedokázala myslieť ani na lorda Starka, nieto ešte na svojho milovaného manžela.
"Dažde Kastaméru?" šepla si a opäť už jemne kládla svoje prsty na struny harfy.
Sieňou sa rozľahla trochu ponurejšia verzia piesne, presne taká ako práve sadla k Alayninej nálade.
♪,,Kto právo ti dal,"
riekol hrdý pán,
,,kázať mne, že 'kľač!'?"

,,Ty si mačka len,
čo inú srsť nosí.
To je všetko čo ja viem."

V srsti červenej, v šate zlatavom.
Viem, lev drápy zvykne mať.
Ale drápy aj ja mám,
môj milosť pán.
Tak sa ihneď strať.

A to hovoril, to povedal.
Ten Kastamerský pán.
Teraz dažde zmáčajú jeho prázdnu sieň.
A počuť už len škrekot vrán.
Už len dažde zmáčajú jeho prázdnu sieň.
Ani duch tu už nevrhne svoj tieň. ♪
Dievča sa rozspievalo hlasom tichším, no i tak veľmi dobre počuteľným. A to oveľa viac keď sa jej slová šírili skrz ozvenu. A keď dohrala vyzerala snáď ešte ponurejšie ako predtým.
"Prišla som...pred nejakou dobou. Ale príliš som svoje komnaty neopúšťala," odvetila až teraz na jej otázku s pohľadom upreným na struny akoby sa ich pýtala čo má zahrať ďalej.

Myrcella se nemohla zbavit pocitu že dívku něco trápí, určitě v tom bude daleko více než pouhé vyrušení od jejího hraní. Ovšem zeptat se na to co dívku trápí bohužel nemohla, ne teď ... možná později až bude trochu vhodnější příležitost nabídnout ji pomocnou ruku a pokusit se nějak vyřešit to co ji trápí. "Ano, Deště Kastameru ..." Zopakuje její slova a usměje na ní mile a přátelsky.

K jejímu příjemnému překvapení dívka začne hrát píseň.
"Škoda že tu není Cedrik, měl by z písně velkou radost." Řekne tichým hlasem pro sebe tak aby nerušila dívčino hraní, znovu ji už nechtěla vyrušit.
Ačkoliv její hraní je naprosto bezchybné, nechápala co se na této písni Cedrikovi tolik zamlouvá a proč ji má tak rád, tato píseň ji děsila ... neměla z ní dobrý pocit. Možná by to bylo právě kvůli tomu co text písně vystihuje ale i melodie se ji znala v této síni o něco více tísnivější a Myrcellou proběhl mráz. Neměla dobrý pocit a nejraději by byla úplně někde jinde, zvlášť když se hrozivá melodie rozléhá síněmi i chodbami Rudé bašty.

Jak se zdá, píseň dívce také moc nesvědčí soudě dle jejího výrazu když dohraje píseň.
Přátelsky ji položí ruku na rameno a znovu se usměje. "Mrzí mě že jste takto smutná i to že jste příliš neopouštěla své komnaty, možná by jste potřebovala někoho s kým by jste se necítila až tak osamocena. I já si často připadám že jsem zde úplně sama ale když je nejhůř tak vždy je mi na blízku moje matka a moji bratři ... jestli zde nikoho nemáte ...
pokud to není ode mě moc troufalé ... možná ... možná bychom mohly být přítelkyně." Přeci jenom se rozhodne dívce podat svojí pomocnou ruku.

Struny zostali bezočivo mlčať, žiadna z nich dievčine nechcela napovedať, čo by mala ďalej hrať. Alayne na ne teda začala len tak náhodne brnkať. Potiahla jednou a nechala ju kmitať, načúvajúc jej tónu. A potom druhou. Tretiu už však tak rýchlo rozkmitať nestihla. I keď vedela, že dievča pri nej stojí, i tak sebou mykla, keď na jej rameno padla jej rúčka. S prázdnym výrazom otočila svoj pohľad k dievčaťu a vpila sa do čŕt jej tváre. Ktovie prečo, no jej slová, ktoré boli iste myslené dobre, ktoré jej mali priniesť únavu, ktoré jej mali poskytnúť oporu, len zoslali iskru, ktorá rozdúchala vatru. Hnev, ktorý naposledy cítila, keď jej Ramsay, ten bastard vo všetkých zmysloch toho slova, poslal v truhličke kožu jej úbohej malej dcérky.
"Si krásna," prehodila odrazu ticho, no výraz jej tváre neladil s jej hlasom.
To však mienila rýchlo napraviť. Jej oči odrazu horeli plameňom ako už dávno nie. Beznádej a smútok sa v nej odrazu so slovami dievčaťa zmiešali v zúrivosť.
"A tak naivná," takmer tie slová až vypľula, pričom rozozvučala ďalšiu strunu.
"Tá najlepšia kombinácia v tomto svete. A najbolestivejšia. Jedného dňa zažiješ nevýslovné šťastie," ako hovorila ťahala k sebe jednu strunu za druhou, každú ďalšiu zúrivejšie a zúrivejšie.
"A potom, nebudeš ani vedieť ako, sa to šťastie zmení na oveľa väčšie utrpenie!"
Čo robila s harfou sa už dávno nedalo nazvať hrou. Tóny sa náhodne miešali v kakofónii a takmer až zlovestne sa odrážali od stieň siene.
"Matka? Bratia? Tvoja matka ťa jedného dňa predá ako kus dobytka. Pre dobro rodu. Na posilnenie moci, obchodu, hocičoho len nie lásky. Prinajlepšom za smrdnutého starého lorda, ktorý zúfalo potrebuje dediča. Prinajlepšom? Za rytiera. Ak budeš mať šťastie, naučíš sa ho milovať. A keď to raz urobíš, zabijú ti ho! Vo vojne, na turnaji, či už zomrie rukou brata, len kvôli dedičstvu...je to úplne jedno! Keď sa raz tak stane, budeš ako dobytok opäť na predaj! Keď dovtedy dáš život deťom, stane sa s nimi to isté! Rovnaký výmenný obchod! A tvoji bratia? Druhorodený s radosťou podrže krk prvorodenému len kvôli titulu lord! Alebo naopak. Prvorodený otrávi druhorodeného, len aby ho nemohol zradiť skôr! Nepotrebujem priateľku! Načo by mi bola? Naivné milé slová mi ani náhodou nedokážu pomôcť! Neuchránia ma od toho monštra! Neprinesú mi jeho hlavu na tanieri! Nemôžu mi zabrániť... nemôžu mi pomôcť..." doteraz kričala, no odrazu sa jej hlas začal lámať, až nakoniec sa jej po tvári skotúľali veľké slzy.
Naposledy potiahla jednou zo strún a potom nechala ruku bez energie padnúť do jej lona.
"Milé slová mi nezabránia predať moje úbohé dieťa, ktoré ešte ani počaté nebolo," hlesla nakoniec rukou si zakryjúc tvár snažiac sa ňou utlmiť svoje vzlyky.

"Jsi krásná ..." Tohle slyšela už tolikrát že by se mohlo zdát že na takové lichotky bude už zvyklá, přesto i teď se musí na její usmát. Myrcella sama sebe považovala za krásnou, ovšem nikdy by to hlasitě neřekla, znělo ji to až moc povýšený aby chválila sama sebe.
Dívka sice říkala krásná slova ale zlým tónem, přesto ovšem chtěla ale poděkovat za její chválu a také ji oplatit nějakou tou lichotkou ... přesně tak jak se sluší a patří, ale dívka ji předběhne a jak mluví výraz úsměvu se ji začne vzhledem k situaci pomalu ale jistě ztrácet. Sledovala jak dívka hraje na harfu takovou vervou že se začala i obávat že její struny přetrhá.

Na slova dívky neměla odpověď a dívka pořád mluvila.
I přesto že Myrcella byla hrdá lvice, která měla odvahu aby se postavila této dívce alespoň ústně ... tak postrádala výřečnost svého staršího bratra Cedrika který by bezpochyby našel nějakou odpověď na její slova a tím by zarazil její mluvení ... bezpochyby by ji ještě něco vmetl do tváře aby ji trochu uzemnil. Tato bratrova výřečnost a odpovědět na jakoukoliv otázku ... byla ovšem dvousečná zbraň.

Ačkoliv by se Myrcella nejraději rozbrečela a utekla ... tak nemohla. Je možná mladá ale přesto je po své matce lvice a nemůže jenom tak z brekem utéct protože na ní cizí dívka začíná dělat ramena. Nejhorším na tom ovšem bylo to že dívka měla z větší části bohužel pravdu, nebyla tak hloupá a naivní jak si mohla myslet a i přes svůj mladý věk Myrcella věděla už jak to na tomto světě chodí. Věděla ovšem to že matka by ji nikdy neprodala jako kus dobytka ... nikdy nepochybovala o tom že matka miluje své děti nadevše. Jestli se někoho bála že ji prodá jako kus dobytka byl to Joffrey. "Nabídla jsem Vám přátelství i pomoc a Vy jsi odmítla ..." Zhluboka se nadechne a snaží se tvářit jako její matka, jenom že ji to nejde a v hlase je slyšet že je zakřiknutá. "Nemám Vám to za zlé." I přesto všechno se v ní opět objeví milá povaha kterou byla princezna vyhlášená a na dívku se usměje ale pak opět se úsměv vytratí.

Nebyl tam momentálně nikdo krom ní aby ochránila svou rodinu a vyvrátila i lži které se rozhodla ze svých úst vyslovit.
"Myslím si že svojí rodinu znám o něco lépe než Vy ... ani jeden z bratrů by neublížil tomu druhému .. v každé rodině jsou jisté neshody ale ať se Vám to líbí nebo ne ... pořád je to rodina a držíme při sobě. Nevím jaké máte vztahy se svojí rodinou ale nepřeji si aby jste soudila dle Vaší rodiny ... mojí rodinu." Řekne neobyčejně tvrdě, na což Myrcella nebyla zvyklá a překvapila tak sama sebe ... musela chránit rodinu.
"Pro příště volte lépe svá slova, pro tentokrát je nikdo neslyšel ... ale jsou to slova zrady. Můj bratr Joffrey zná slitování a umí odpouštět ... ale zrada se odpouští velice těžko." Dívá se na ní vážně a pak se znovu nad ní slituje. "Mrzí mě Vaše situace ... přála bych si Vám pomoci."

Behom svojho monológu Alayne tak trochu i zabudla, komu to vlastne hovorí. Na zlatovlasé dievča jediný raz nepozrela. Možnože sa podvedome bála pohľadu do tej mladej, nevinnej tváre. Akoby ju pohľad úprimnej dievčiny mohol ešte viac zraniť. Alebo sa snáď bála toho, že zraní ona ju? To by ale asi na ňu nepľula tie jedovaté slová. Čo sa vlastne snažila dokázať? Ak to, že dokáže byť hysterka, tak to zvládla na jedničku. Ale nie, o to jej nešlo. Možnože len chcela trochu tej svojej bolesti preniesť na niekoho iného. Možnože vystrašením tohoto dievčaťa si len chcela dokázať, že jej situácia nie je až taká zúfalá, ako sa zdá. Že nezáleží na tom, odkiaľ sú, všetky lady sú predurčené trpieť rovnako. Že v tom nakoniec nie je sama. Lenže vlastné slová ju dostihli. Jej plecia sa skrčili a hlava jej padla do rúk. Nie. Nenechá ju len tak pozerať na svoje slzy. Ani počuť jej vzlyky. I keď nebolo pochýb, že jej slaná voda zmáčala tvár, že jej ramená sa tak trasú od vzlykov, nedovolila si vydať zo seba ani hlásku, všetko zadusila dlaňami svojich rúk. Práve vmietla dievčine dosť krutých slov do tváre. Nedovolí jej uzrieť slzy. Keď dievča nakoniec prehovorilo, Alaynine vzlyky ustali. Svoju tvár však stále ukrývala vo svojich rukách.
Hrdé dievča celkom jasne zrádzali vlastné slová. Medvedica počula v jej hlase, aký dopad jej slová mali. Nedivila sa tomu. Ak už bola udivená bolo to nad hrdosťou toho dieťaťa. Musela ju raniť, možno vydesiť, no rozhodne znechutiť. A i napriek tomu, že by pre ňu mohlo byť najpohodlnejšie odtiaľ utiecť, dievča tam stále hrdo stálo a snažilo sa seba i svoju rodinu obhájiť.
"Priateľstvá sú klamlivé. A malé dievča mi pomoc poskytnúť nemôže. To je za hranicami tvojej moci," šepla si, keď už pre nič iné len z toho dôvodu, aby oprávnila svoje činy. To, čo hodlá urobiť, urobiť musí. Niet pre ňu iného východiska. Niet inej pomoci.
"Hlúpe dieťa, naivné dieťa," pokývala hlavou rukou zotierajúc svoje slzy, načo obe z nich nechala padnúť do svojho lona.
Jej tvár sa od sĺz stále leskla, no jej oči už boli suché. Síce trochu začínali opúchať, no slzy jej už došli. Kedysi jej niekto povedal, že slzy čistia pleť. Čím viac deva plače, tým krajšou sa stáva. Ak to je pravda, čoskoro bude Alayne tou najkrajšou na dvore.
Jej oči sa odrazu rozšírili nad ďalšími slovami dievčiny. Rýchlo zdvihla hlavu a vpila sa očami do jej tváre.
Brat Joffrey. Je toto dievča snáď... Nebodaj som tak šikovná, že som narazila na samotnú princeznú? Dcéru kráľa Roberta? Dcéru kráľovnej Cersei? A teda...vnučku Tywina Lannistera? Bohovia! Koľko nešťastia to môžem mať?
Myšlienka na lorda Tywina Alayne náladu nezdvihla. Bola to však myšlienka na neho, nie na kráľa, po ktorej zostala zakríknutá. Na oko upokojená zažmurkala a odtrhla od dievčiny oči.
"Ospravedlňte ma, princezná. No i tak, pomôcť mi nedokážete," šepla sotva počuteľne.
"Ani vy ani vaša rodina, nie tak, ako si myslíte."

Myrcella vždy milovala svojí matku, své bratry, strýce i zesnulého otce Roberta a proto musela za svojí rodinu bojovat jako lvice, jelikož ale nebyla zvyklá cenit své zuby a drápy přesto že je to lvice jako její matka ... roztřepají se ji ruce. Vždy měla za to že dívka má být usměvavá, své problémy řešit taktně a netřeba jakkoliv ukazovat sílu ... až do teď.
Nedovolí nikomu aby se navážel do její rodiny, tím spíš když se jedná o neznámého člověka.
Krom dívčiny poznámky na její rodinu ji nemá nic za zlé.
"Vždy jsem si myslela že tendence podceňovat schopnosti dívek a žen je dominantou mužů a ne žen. Ovšem nemám vám to za zlé že mi nevěříte, patrně bych také nevěřila dítěti že by mi mohlo pomoci." Přesto všechno se na dívku znovu usměje. "Tonoucí se ale stébla chytá a já bych nikdy neodmítla přátelství ... ale ... já nejsem vy."

Udělá to co by možná dívka nečekala po tom všem a udělá k ní opět krok blíže, neměla z ní strach ... dívka ji připomínala raněné zvíře které se snaží bránit a chápala že přibližovat se k raněnému zvířeti může být nebezpečné ... ale nemohla si pomoci. Nakonec to nevydrží a opatrně ji položí ruku na rameno, i když počítá s tím že se dívka bude snažit bránit a pokusí se ji odehnat.

Ačkoliv byla Myrcella už napohled o několik let mladší než ta dívka, tedy spíše už žena ... byla to ona kdo dělal první kroky a začala stavět moc k tomu aby se alespoň trošku dívka uklidnila.
"Není vám co odpouštět, nezlobím se na vás.Byla by jste tak laskavá a prozradila by jste mi s kým mám tu čest ?" Opět ji věnuje jeden z přátelských úsměvů, kterým Myrcella dostává své pověsti usměvavé,milé a přátelské dívenky z královské rodiny.

Dievčina privrela oči, upokojujúc svoje srdce nádychmi.
"Podceňovanie... nie, ja nikoho nepodceňujem. To je tá najväčšia chyba, akej sa teraz môžem dopustiť. Ja len viem, kedy niet inej pomoci. Čo je v silách iných a čo nie. Tam kde kráčam, tam mi žiadna lady, ani sama princezná pomôcť schopná nebude. Nehovoriac už o ochote samotnej."
Jej slová opäť padli akoby do vzduchu. Akoby sa viac potrebovala vyrozprávať než vôbec viesť zmysluplný rozhovor.
"Odpusť ale... priateľstvá sa tak ľahko a rýchlo vybudovať nedajú. Možno kedysi, no teraz nie."
Jej oči sa otvorili a ona sa obzrela po sále akoby sa potrebovala uistiť, že sú stále samy. Už predtým bola mladá medvedica vskutku nepokojná, obzerajúc sa za každým tieňom hľadajúc špehov. Akoby pár chladných očí neustále sledoval jej kroky. Pár JEHO očí. Tie chladné bledé oči plné krutosti, ktoré vždy sledovali každý jej krok, každý pohyb, každý záchvev v jej tvári. Desili ju.
Keď jej princezná položila ruku na rameno, Alayne mala čo robiť, aby zdesene nepodskočila, neuhla sa jej nestriasla ju. V jej tvári bolo vidno tiku, jej telom prebehol menší záchvev, no dievčinu neodohnala.
Pozdvihla hlavu a pozrela sa dievčine do očí. Niečo z jej starej masky hrdej severskej lady sa blyslo v jej tvári, no po chvíli to zmizlo ako sklonila hlavu. Bola unavená. Bola unavená pretvárkou. Nepatrilo sa to, nie pred princeznou, no aspoň teraz chcela odhodiť svoju masku, odokryť slzy a neistotu, ukázať, aké vydesená v skutočnosti je. Táto situácia nebola dobrá, ani trochu, no Alayne to už bolo jedno. Aspoň teraz, aspoň na chvíľku.
"Alayne," riekla ticho rozmýšľajúc ako sa pred dievčinou predstaviť. Dilema strašiaca ju posledných niekoľko mesiacov.
"Alayne Mormont z Medvedieho ostrova," predstavila sa nakoniec menom, ktoré jej radilo srdce. Nemohla nosiť meno Bolton, nech už hovoril kto chcel čo chcel. Čoskoro sa ale tým trápiť musieť nebude.