Lokace: Harrenhal

Byla to ohromná změna stejně jako nová zkušenost, ale dle matčiných slov je dost velká na to, aby v době války překopala své šunky z jedné strany země na druhou. Pokud jí nechtěla zabít, tak neměla jiného rozumného vysvětlení. Uplynulo již pár dní, kdy jí vypověděla pravdu o jejím otcovi a měla takové nemilé tušení, že to s tím souvisí. Ale stejně jí to nepřišlo jako dobrý nápad. Co ona samotná zmůže na cestě s bandou malých štěňat a svým věrným společníkem Winstonem? Nu dobrá, ještě sebou měla své menší kladívko na hřebíky, ke kterému svým způsobem přilnula po tom odhalení. Stále ještě netušila, co si o tom myslet a už dostala kárku s naloženými štěňati v klíckách, dostatek peněz na cestu a nějaké to jídlo s pitím. Čím dál horší. Bohužel, matinka jí nepřibalila žádného strážce, který by jí ochránil to vše, co vezla a navíc i jí samotnou. Tudíž to celé zbývalo jen a jen na ní.
Kárku měla naloženou, Winston vesele ťapal okolo, na kladívko si vyrobila provizorní pásek a když si jej do něj vložila, div jí to nesjelo opět k zemi. Tudíž si pásek prodloužila o další část, kterou si dala přes rameno. Mohla vypadat dost směšně, ale ochrana byla zapotřebí. Do ruksaku si sbalila cestovní plášť, který zaručeně bude potřebovat, hodila si do něj ještě náhradní oděv, který tentokrát čítal košili, kalhoty a kápy, kdyby se ocitla v prostředí, kde by nebylo nejlepší na sobě mít šaty. Zatím jí žádné zapeklitosti nepřinášeli a tak si je mohla s klidným svědomím nechat. Odjela několik dní před příjezdem lorda Tywina a dalších několik dní před "odjezdem" lorda Stannise, prakticky jejího strýce. Tyhle veškeré věci se mohla dozvídat jen z pochybných řečí různých lidí, na které natrefila.
Bezpečně se převezla se svou kárkou a Winstonem přes korunní zemi, míjela lidi, kteří utíkali před válkou do bezpečí Králova přístaviště. Ty pohledy, které jí sjížděly byly jasné. Považovali jí za blázna, někteří se jí i snažili přesvědčit, aby kárku obrátila, ale ne, ona měla svůj úkol a mínila jej vyplnit, i kdyby přitom měla vydechnout naposledy. Její otec, ten pravý se taky nedal ničím zvrtošit a stál si za svým. Sice tohle nebylo její, ale taky od toho neupustí.
Míjely dny i týdny a ona se z jakž takž bezpečného území dostala až na hranice říčních krajin. A tam zábava končila.

Bylo až s podivem, kolik kuráže se může vejít do jedné malé lady. Ano… totiž ne, Arya tím nemyslela sebe. Nikdy se nepovažovala za lady. Všichni o ní mluvili stejně, měla se narodit jako chlapec. Ráda by se ve zbroji proháněla bitevním polem na statném oři a máchala u toho mečem. Bohové k ní nebyli zrovna moc milosrdní, když jí nechali narodit se jako děvče. Tak se alespoň co nejvíce odlišovala od Sansy. Její starší sestra nechtěla vyčnívat z řady, toužila po tom stát se opravdovou dámu. Dcera Stannise Baratheona chováním taky vykazovala až přílišnou slušnost, ale Aryu rozhodně zaskočila. Nabídla jí pomoc s okamžitým odchodem, ačkoliv lord Dračího kamene byl k jejím prosbám hluchý.
V malé vlčici to tak probudilo pocit, že ne všechny urozené dcery jsou ztracené. Jako její sestra… do Sedmi pekel s ní! Měla zatnout zuby a opustit Královo přístaviště, ne tvrdošíjně zůstávat. Lordu Starkovi už stejně nebylo pomoci… rozhodně ne v hlavním městě. Kdyby nebyla Sansa tak hloupá, mohly vyrazit na sever společně. Arya by překousla její neustálé výtky a stěžování, za setkání s Robbem, Brannem a Rickonem jí to stálo. Tolik toužila vidět konečně zdi Zimohradu… Navíc musela mluvit s Robbem. Jen bohové věděli, kolik se toho k němu dostalo. V jednom měl Stannis pravdu – havranům se nedalo svěřit každé tajemství. Jenomže od toho tady byla Arya. Kdyby jí lord Baratheon vyšel vstříc, měla by zajištěnou bezpečnější cestu a několik dobrých rad k tomu. Takhle se musela spoléhat jen na sebe a na to, co se stihla naučit.
Nejednou se jí pohled na vyšlapanou stezku rozostřil, když jí do očí vhrkly slzy. Malá vlčice nikdy nebyla uplakaná, ale teď to nemohla zastavit. Jednou myslela na otce zavřeného v černých celách, potom na opuštěnou Nymeriu. Kéž by byla jako zlovlk, na sever by se určitě dostala daleko rychleji. Ale ne… svou věrnou zlovlčí společnici musela nechat samotnou v tom proklatém městě. Patřily k sobě, stejně jako luk a šíp. Jenže lvi je od sebe odtrhli… co by s ní asi udělali, kdyby jí našli? Zabili by jí na místě a hlavu si vystavili jako vítěznou trofej? Anebo by Nymeria skončila v cele s lordem Zimohradu, kde by jí vyhladověli k smrti? Arya nad ničím takovým přemýšlet nechtěla, ale podobně černých myšlenek se pořád nemohla zbavit. Z Dračího kamene na sever už to byla tak dost dlouhá cesta a teď se zdála být ještě delší.
Malá lady cestovala sama a čas jí tak plynul daleko pomaleji. Navíc si ani nemohla vybírat, kterou stezkou se vydá, musela se spokojit vždy s tím, kudy to zrovna šlo. Pevnou zem tak nejednou vystřídala chatrná paluba kdejaké vratké lodi. Arya se nejlépe cítila na souši, ale když nebylo zbytí, nenaříkala. Kůň jí dělal nenáročného společníka, vypadalo to, že je na všeljaké cestování zvyklý. Snad proto jí ho Shireen darovala. I v největší bouři pokojně žvýkal mrkev nebo jablko. Alespoň měla o jednu starost méně… Zvíře sice bylo poslušné, ale lidi kolem ní už moc ne. Dělalo jí problémy najít někoho, kdo by jí převezl na druhý břeh i s koněm. Kdyby nehrála o čas, tolik by jí to netrápilo… Ale pokaždé pomyslela na tom, co zrovna teď zažívá její otec. Nemusela být ani zběhlá v zájmech Stannise Baratheona, bylo nad slunce jasné, že jí určitě hledá. Štěstí však stálo na Aryině straně, pro jednou se dařilo jí a ne někomu, kdo šel proti ní.
Ve zdraví přečkala zrádné vody Bouřlivých krajin a mohla se směle vydat dál. Kupodivu se nebála, přestože jí nejednou přepadl nepříjemný pocit. Ale kdo by se divil? Osamělá dívka, to byl jistě náramně lákavý cíl. Jenže vlčice s sebou měla Jehlu. Pečlivě schovanou, aby jí nikdo neodhalil, ale měla ji. Dodávala jí odvahu a to potřebovala. Už za sebou měla tolik dní.. a další jí ještě čekaly. Na jednom rozcestí musela krotit touhu vydat se ještě kousek na jih. Nechtěla vběhnout do náruče Lannisterům, to ne… Ale vidět otce.. Ne. Ne, musela na sever. Nesměla se nikde a ničím zdržovat. Ačkoliv…kdyby zamířila do Řekotočí, mohla by si odpočinout. V bezpečí by nabrala sil u strýce Edmura a dědečka Hostera. Jen ji to napadlo, začala ji ta myšlenka lákat. Přemýšlela nad tím, zvažovala, jestli by měla dát na odpočinek, nebo jestli by bylo lepší pokračovat bez přestávky. Stannisovi muže za sebou už mít rozhodně nemohla, ale za Robbem odjet musela. Nesla na sobě až příliš zodpovědnosti. Daleko víc, než by jako malé ušmudlané děvče mělo. Všechna ta starost ji unavila, proto se rozhodla zastavit. Nějaké zásoby ještě měla a kůň se alespoň mohl napást. Oba už nutně potřebovali odpočinek, ať si Arya myslela, nebo chtěla, cokoliv. Dala tedy koníkovi jistou volnost a sama se posadila do trávy, aby si mohla dopřát něco malého k jídlu.

Plácala se po říčních krajinách až nebezpečně dlouho aniž by na někoho narazila. Dost jí to znervózňovalo, ale vždy se řádně klepla přes prsty, když se dostavil strach. Ne! Musí být silná a statečná! Je dcera svého otce a ten se nebál nějakých lannisterských vojáků, kteří jí můžou zmlátit, znásilnit, zabít a v tom nejhorším případě ukrást štěňata. Má své věrné kladívko, jako měl otec své bitevní kladivo. Ona se jim postaví, i kdyby jich bylo pět set. Zemře v boji, nevzdá se! A rozhodně se nenechá ohnout od nějakého blonďatého bastarda. To mu raději ukousne ucho, utrhne péro a nakopne ho do čéšky.
Usilovně táhla svůj vozík s psíčkami, zatímco aspon Winston pochodoval po svých. Dál by se tahala se svým povozem, kdyby vedle ní nezapraštělo v křoví. Samým úlekem div neskočila do vozu a neschovala se pod svůj chlapecký oděv. Ne, musela být robertovská! Šmátla po kladívku, které snad vážilo tunu a tasila jej proti keři.
"Winstone! Ať se z toho keře vynoří kdokoliv věř, že mu tu jeho stupidní palici rozšmajchluju kladívkem než stačí vytasit svůj meč! Ať to bude voják nebo nějaký rváč nebo snad zlý násilník, tak nás nedostane! Nikdy! Budeme stát jeden vedle druhého, bok po boku jako nejvěrnější par ..." její sled slov je zaražen, když Win štěkne, proběhne křovím, tak že vyděsí králíka, jež dělal takový hukot a zmizí kdesi v dáli.
Měla sto chutí po něm hodit kladívkem, ale místo toho se rozhodla pro zcela účinnější metodu.
"Ty kreténe chlupatej! Řekla jsem, že zůstaneme pohromadě! U Sedmi pekel! Wine! Pitomý čoklisko, počkej až tě dohoním! Týden nedostaneš nažrat, ty pytle blech!" s naštváním hodila kladívko do vozu a začala zběsilě hrabat, aby se co nejdřív dostala na stopu tomu zrádci ohavnému. Jenže, jaksi přes stromy se s menším sic stále povozem špatně dostávalo, tudíž to musela vzít inteligentnější obklik ... počkat, vlastně ne. Nevzala to nijak inteligetně, jednoduše se skrz nejhustší porost s vozem prorvala, div že mu kola neulétly. Ale vztek jí nutil jít vpřed. Až jí dojde jídlo a ona dostane hlad, tak Winston bude hlavní chod, pokrm i předkrm!
"Tupý pes! Měl jsi zůstat v té díře, které si říkal domov! Neměl by jsi mi ani chodit na oči nebo si z tebe udělám rohožku!" cedila mezi zuby, což by se nedalo říci, že by to bylo tiché. Gwyn tiše mluvit neuměla. A zřejmě postrádala i jakýkoliv pud sebezáchovy, když hulákala na nebezpečném území. A to, že je bastardem nějakého mrtvého krále jí v tomhle případě moc nepomůže. Konečně se jí podařilo prorazit na nějakou mýtinku, kde se Winston tulil k nějaké ... holce? Klukovi? Vypadalo to různě a špatně se to identifikovalo. Bylo načase se šetrně přiblížit a nevyděsit to.
"Hej! Ty!" zcela jemně na ní zakřičela. Povoz nechala povozem, zatímco psíčky si vesele pošťafávali mezi sebou. Ona se rozešla k tomu čemusi. Na Wina se ani nepodívala.
"Co tu děláš takhle ... sám ...a?" poslední slovo se pokusila zašmodrchat, aby ani to nepoznalo, co to mělo ve skutečnosti být. Ruce si nahodí v bok a shlédne dolů na tu podivnou existenci.
"Nevíš, že se tu odehrává válka? Každou vteřinou sem může naběhnout jedno jaká strana. Uříznou ti nohy, odřežou uši, useknou ruce a aby se neřeklo, tak tě s nimi i řádně namlátí. Takoví hajzlové to jsou. Ale tak, kdo ve válce není hajzl, co?" spíše řečnická otázka, kterou zakončila tím, že si usedla do tureckého dřepu před tím čímsi.
"Jsem Gwyn. Jak se jmenuješ ty?"

Jak tak seděla ve vysoké trávě, přemýšlela. Popravdě tohle dělala opravdu málokdy, aby se zamýšlela nad vším, co kdy udělala. Párkrát už to zkusila, jenže pokaždé to bylo v božím háji. Na severu, vedle bělostného stromu ze smutným rudým obličejem.... Tolik jí chyběl. Všechno z domova jí chybělo. V Řekotočí jí společnost dělalo jen šumění lesa, zurčení vody a občasné zafrkání darovaného koně. Co by jen dala za to, aby znovu uslyšela Jonův a Robbův smích. Nejradši by se k nim přidala, když se pošťuchovali. S radostí by se vytahovala nad Brana, aby mu dokázala, že je ve všem lepší, než on. Chyběl jí Jonův poťouchlý úsměv a to, jak ji vždycky rozcuchal. Dokonce by si klidně vyslechla něco chytrého od té zrádcovské ropuchy Sansy. Cokoliv, co by jí přiblížilo Zimohrad. Stannis všechno viděl moc prakticky a především po svém. Viděl se na železném trůnu a už nedbal vedlejších ztrát. Život lorda Starka pro něj neznamenal víc, než jen část ceny za splnění svého nároku. Byl to jen lord z jihu, stejný jako ostatní. Rodina musela ustoupit moci. Říkalo se o něm, že je to skvělý vojevůdce, ale od Aryina otce by se toho mohl spoustu jen učit. Potom by snad nebyl tak špatný. Jenže teď...
S hořkými pocity se umouněné děvče zakouslo do kusu sušeného hovězího. Černé myšlenky skoro přebily nevýraznou chuť, kterou tvrdé maso mělo. Arya tohle jídlo nesnášela, ale bylo to skoro to jediné, co s sebou dostalo. Nebylo ale divu, když vydrželo ze všeho nejdéle. Alespoň jí nehrozilo, že by cestou umřela hlady. Čas od času sice vrhla závistivý pohled na kobylku, co si spokojeně žvýkala čerstvou trávu, ale jinak byla vděčná, že se dostala z Dračího kamene pryč. I počasí jí přálo víc, než by mohjla chtít. Ale stačilo popojet ještě kousek dál a zasáhly by jí večerní mrazíky. Cítila to. Jenže Zimohrad pořád ležel příliš daleko. Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby Robbovi poslala havrana, aby jí přijel naproti. Kdyby ho uviděla, hned by pookřála. Slova jejího otce tomu však odporovala. Na Zimohradu musel vždy být jeden Stark. A Bran na to byl příliš mladý. Proto se na Robba nemohla v tomhle ohledu spoléhat. Musela si vystačit sama, přesně jako celou cestu až sem. Občas se sama divila, jak to vlastně zvládla, ale nejdůležitější bylo jen jedno – zvládla to. Bohové při ní stáli, drželi nad ní ochrannou ruku, aby se vyhla jak baratheonovým, tak i lannisterovým mužům. Ale nikdo nemohl zaručit, že jí štěstí vydrží. Vůbec nikdo.
Překonala ještě dvě sousta, než se dalším napolo rozkousaným málem zadusila. Stačilo k tomu podivné tiché zaševelení, které i koníka přinutilo zvednou hlavou a nervózně si odfrknout. Arya se uslzenýma očima a s tlumeným kašláním rozhlížela po okolí s myšlenkami na nejhorší. Sotva však z hrdla dostala ten zatracený kus masa, ukázalo se, že se bála zbytečně. Po louce si to k ní mířil jen obyčejný pes. Mohl být vzteklý, stejně jako hladový, ale nakonec se ukázalo, že přišel jen žebrat. Nevypadal nijak moc zanedbaně, přesto se k děvčeti svalil a upřel na ní svůj psí kukuč. Vlastně pošilhával po zbytku, co Arya pořád držela v ruce. Malá vlčice moc dlouho neváhala a jídlo mu věnovala. Trochu jí připomínal Nymeriu, přestože měl k zlovlkovi hodně daleko. To jí ale vůbec nevadilo stejně mu zabořila prsty do kožichu, aby ho mohla podrbat. Alespoň někdo byl spokojený a bez starostí.
Což se vzápětí ukázalo jako pravda pravdoucí, protože se z lesního porostu vynořila postava dívky. Táhla za sbeou zvláštní náklad, který vydával roztodivné zvuky. Arya zprchu nechápala, kde se tu vůbec bere a hlavně, proč jí tak nevybíravě oslovila. Potom si poskládala, že pes nejspíš bude její.. A to i přes zjevný nezájem, který vůči ní choval. Určitě čekal, jestli vlčice nevytáhne ještě něco dobrého.
„A co tu děláš ty? Myslíš, že tě ochrání tvůj náklad? Před lvy by akorát utekli, protože jsou ze všeho nejhorší.“ Vůbec se jí nelíbilo, že se dívka tak vyptává. Tedy, nebyla v tom jistě víc, než obyčejná zvědavost, ale Arya pořád platila za lovnou zvěř. Kdyby jí dostali do spárů Lannisterové... kdoví, jestli by se za ní Sansa nechodila dívat do černých cel. Nemohla mít jistotu, že neznámá dívka nepatří k nim. Tedy... blonďatá nebyla, ale pořád jí neznala. A rozhodně by nebylo moudré se představovat, na to ani nepotřebovala přemýšlet. Daleko horší bylo, že se jí představila ona. Teď bylo na Arye, aby se odhodlala k vyslovení svého jména. Jenže jaké jiné by si měla vybrat? Co by nebylo nápadné?
Kolem nebyl ani jediný čarostrom, ale staří bohové ji neupouštěli. Vnukli jí spásnou myšlenku, nápad pramenící z toho, jak předtím Gwyn zaváhala. Arya vždycky vypadala jako chlapec, kolikrát jen se kvůli tomu septa Mordane rozčilovala. Byl by hřích, kdyby toho nevyužila. „Gwyn? Já jsem Ar..ry.“ Mysl jí najednou pracovala až příliš rychle. Potřebovala chlapecké jméno, ale které by si zapamatovala? Tohle bylo ono. Teď se stala Arrym. Chlapcem, který potřebuje na sever kvůli pohnutkám, které ještě musela domyslet. Ale začátek historky už měla. Jestli po ní šli muži z Rudé bašty, hodlala jim to co nejvíce stížit.

Trmácela se takovou štreku, dala tomu psovi první poslední a on jí vyměnil za nějakého odrbance s jídlem! Však taky měla jídlo! Ale jíst měli až za pár hodin, nechtěla dopadnout jako tlustý táta. Kdysi obávaný bojovník a v době, kdy na ní zadělal už z něj byl pašík. Pašík Holden! Ale stejně byla pyšná na to, že byla další úspěšnou spermií v hojném hejnu robertíků. Nemohla se tím chlubit, ale to neznamenalo, že by se nerozhodla dělat svému otci čest! Každý, kdo o něm špatně promluví, toho rozklepe na malé řízky! Nikdo si nedovolí otvírat svou prašivou hubu na Roberta Baratheona! Byl by na ní jistě hrdý a kdyby neměl strach z té ohyzdné blonďaté matróny, tak by se k ní i přiznal a možná by z ní jednou byla Gwyndolin Baratheon, princezna z Králova přístaviště. Dobrá, to by bylo přehnané. Neuměla se chovat jinak než jako neomalený tatar. Tam by musela sedět rovně, chovat se jako člověk a být samý úsměv. Sice se usmívala často, ale ne v situacích, kdy někdo mlel hovna a ona by mu je musela odkývat. "Ano, můj lorde. Jste skvělý, můj lorde. Polibte mi řiť, můj lorde."
Táhla se přes stromy a jen díky té námaze neskočila po tom ohavném čoklovi a nevymlátila z něj duši. Opět si posunula kladívko na správnou stranu a dokodrcala se k holko-klukovi. Nevypadalo to, že by si s ní chtěl povídat. Ale jí se zase nechtělo mlčet. Když chtěl klid, tak si měl zalézt na strom k veverkám. Tady ho každý uvidí, ucítí a kuchne. Pokud to budou lannisterské krysy, tak zaručeně.
"Ty štěňata nikam neutečou! Jsou připraveni na brutální výcvik, pod kterým se z nich stanou nelítostné bestie!" zařvala na ní, jako kdyby za žádnou cenu neuměla mluvit tiše nebo spíše normálně. Z trakaře se ozvalo rozverné poňufávání a občas i škytnutí jednoho z malých capartů. Otráveně se na ně podívala. Hotové mašiny na zabíjení. Obrátila svůj zrak na Winstona, který se spokojeně opřel o chlapco-holčino rameno a slastně jí slintal na krk. Ten taky není zrovna hotový zabiják. Všechno musí kazit!
"Arry, jo? Takže jsi kluk, hmm," zvídavě si jej prohlédla a poté odpověděla na otázku, kterou jí předtím položil ušmudlanec. ..."Jedu na sever, na Zimosmrad ... nebo do ... k ... to je buřt!" mávla nad tím rukou s hlasem stále dosti hlučným. ..."Mám tyhle prťata odvést místnímu psodárci, aby z nich vycvičil lannisterovrahouny," pyšně vypla hruď a poté sebou mrskla do těsné blízkosti k chlapci. Samozřejmě z té strany, kde nebyl Winston. Sice by tomu neřádovi ráda zalehla hlavu, ale nechtěla mít obtisk jeho zubů na svém zadku. Vyhodila na sebe ruksak, vrhla se do něj a vytáhla sušené maso.
"Dáš si? Náhrada za to, co sežral Win," začala s kusem plátku mávat před klukovým ksichtem v až příliš těsné blízkosti jeho nosu. Možná ho i párkrát otřela. Nu což, na nějaký čas mu tam zůstane krásná vůně tuhého a hnusného masa. Nemůže si stěžovat, stále lepší, jak se živit kořínky a nebo ... no, ničím.

Docela ji potěšilo, že se k ní pes zatoulal. Sice od něho utržila několik osliněných kapek, ale co by na tom záleželo? Bylo milé mít společnost navíc. Kromě toho vypadal jako jeden ze psů v jejich psinci. S povzdechem si po něm posteskla, když už si vzpomněla. Vždycky tam bylo příjemné teplo a s Farlenem si taky dobře popovídala. Staral se o přidělené psy opravdu vzorně. S přísnou rukou, ale zároveň je i trochu rozmazloval. Nebo je spíš kazila Arya? Ráda se s nimi chodila mazlit. Byli jí daleko milejší společností, než septa Mordane a Sansa. Jenže ty teď byly obě v Králově přístavišti a jedn bohové věděli, co se s nimi děje. Staří, noví... nezáleželo na tom.Sedm nemělo žádnou moc na severu, stejně jako staří bohové neměli už co pohledávat na jihu. Kdyby i tam pořád ještě stály čarostromy... Malá vlčice si dobře pamatovala všechny příběhy, které jim vyprávěl otec a stará chůva. V jedné dokázali někteří lidé vidět očima rudých obličejů vyřezaných do bílé kůry čarostromů. Mít takovou moc, hned by věděla líp, jak je to se Sansou.... a s otcem. Jenže takové schopnosti měli jen v povídačkách. Ve skutečném světě si musela Arya poradit sama. A začala rovnou tím, že si spřátelila psa, co k ní přiběhl. Věnovala mu kus sušeného masa, akorát ve chvíli, kdy se objevila jeho majitelka. Arye zabralo notnou chvíli, než pochopila, že se zřejmě jedná o někoho, kdo prodává štěňata. Vždyť co by taky dělal takový člověk zrovna tady? Válka pustošila zemi, cesty kvůli ní byly nebezpečné a tak jí nešlo na rozum, proč se dívka kodrcá se psy dál, než by musela. Zvědavost však nebyla jen na její straně. Gwyn rozhodně nezůstávala s otázkami pozadu. Pro své štěstí měla Arya daleko rychlejší reakce, než Sansa a dokázala něco vymyslet. A taky se zeptat.
„Jsou to jen štěňata. Teď by ti nebyla zrovna moc k ruce. A co by bylo potom by bylo jedno.“ Vlastně... kdyby měla její psa vedle sebe Sansa, nejspíš by z toho omdlela. Pes úspěšně poslintal malé vlčici kus ramena, jakou měl ještě chuť. Nehledě na to, že po ní Gwyn křičela, jako by se snad Arya nacházela půl míle od ní. I tak ale dávala štěňata za pravdu mladé lady, než vlastní paničce. Nelibost, kterou jí to vepsalo do tváře, to jen potvrzovala. Aryu to docela pobavilo a znovu podrbala retrívra za ušima.
„Na Zimohrad?“ ujišťovala se, že pochopila správně. Zarazilo ji to a to dokonce tak, že jí ani nepřizvukovala k tomu, že je opravdu chlapec. Sice nebyla, ale.... Možná bylo lepší, že to nechala vyznít do prázdna. Kdyby horlivě souhlasila, mohla by Gwyn pojmout podezření, přestože nevypadala moc chytře. Vypadalo to, že jí je úplně jedno, co Arya je anebo není... Jenže vlčice nemohla riskovat, že kdyby jí zajali a mučili, prozradila by ji. Ne, lepší bylo nechat ji v domnění, že je to jen obyčejný chlapec, co čirou náhodou taky míří na sever.
„Proč by chtěli na severu štěňata z... Odkud vlastně jdeš?“ Tohle bylo opravdu zvláštní. Farlen si vždycky uměl psy obstarat sám, nejraději měl ty ze severu. Kdo by chtěl chlupáče odjinud? Třeba z Řekotočí? To jí nešlo do pocuchané hlavy. Třeba se to všechno pomotalo v hlavě jenom Gwyn. Svůj úkol zjevně brala až moc vážně, ale opravdu.. tahat se z Řekotočí se psy až na sever? Na druhou stranu... Arya by tak dostala společnost. Nemusela by pokračovat jen s koníkem. Navíc kdyby přece jen na někoho narazila... No, i když by to nebylo nejvhodnější, mohla by jim předhodit Gwyn jako předkrm. Určitě by jí byla škoda, ale Arya měla zase svoje povinnosti. Musela se dostat co nejdřív za Robbem. A to ať už s Gwyn anebo bez ní. Dívka se vedle ní svalila jako pytel brambor, ale Arya měla najednou chuť vyskočit na nohy a pokračovat v cestě. Doopravdy přemítala, jestli by bylo moudré navrhnout jí společnou cestu. Její dumání přerušila až její ruka se ztvrdlou flákotou, pokud se tomu tak dalo říkat.
„Nech si to,“ ohnala se po její dlani vlčice. Pes vedle ní zamlaskal, očividně by si dal přídavek, ale Arya se zvedla, aby se dostala z dosahu té odporné věci. Být to na ní, nechá to zase sežrat Gwyniným psem. Sama teď měla mysl zaplněnou jinými věcmi. Zimohrad čekal. Proč se dál zdržovat.
„Poslyš... ty míříš na sever a já taky. Jestli chceš chceš, můžu ti půjčit koně, aby ses se štěňaty nemusela tahat sama. Alespoń nám cesta rychleji uteče.“ Vysoukala ze sebe svůj návrh. Dívka ho mohla přijmout a taky nemusela, přestože se to Arye zdálo jako docela férová nabídka. A nejen to. Kromě koně mohla Gwyn poskytnout i zkušenosti, které se severem měla. Věděla, jak se pozná hodně špatné počasí a poblíž Zimohradu bylo i několik dobrých možností ke schování. To ale prozatím psí holka vědět nemusela. Nejdřív bylo zapotřebí, aby vůbec na její nabídku kývla. A kdyby to neudělala.. no, Arya neměla důvod se zdržovat.

Prsty si prohrabovala dlouhé hnědé vlasy, přičemž zajela až na temeno a začala se vehementně drbat. Bylo to dlouho, co se v něčem vymáchala. Voda tu byla tak ledová, že když do ní jednou skočila, tak jí div nevlezla prsa do hrudníku. Prsty se stáhly a uši jí div neodlítly pryč. To bylo naposled, co se umyla. A tak nyní nepěkně zapáchala, vlasy měla špinavé a možná se v nich nalézaly i kamarádi. Ale což, kruté podmínky nikdy žádného Baratheona neskolili. A ona byla půl Baratheon! A byla na to hrdá. Možná až příliš. Nejraději by se s tím zjištěním chlubila na každém kroku, ale to by byl možná ten krok její poslední. Musela matce slíbit, že to neprozradí živé duši. Ale nic neříkala o mrtvé! Pokud potká někdy nějakou mrtvolku, mohla by se pochlubit jí. I s mrtvými se dobře povídá. Jednou si tak povídala s mrtvým holubem. Nejlepší posluchač jakého našla. Lepší jak Ted, syn kováře, který promlčel polovinu jejich společného času. A jak často ho za to zuřivě kopala do holeně a on stejně vytrvale mlčel. Jakoby mu ani za pár slov nestála. Zato její poctivost pro něj snad něco stála. Pokud ne, tak bude požadovat, aby jí vrátil nazpět. Nebude jí dávat nějakému sprostému nevděčníkovi!
"Jsi tak černomyšlenkářský, Artie. Pak se nediv, že ti žádná holka nedá," mávla nad tou jeho myšlenkou rukou. By se divil, jak by se ta roztomilá štěňítka změnila v rozzuřené, dravé bestie, kdyby byla jejich milovaná panička v nebezpečí. By se pak divil a ještě omlouval.
Zkoumavě si ho prolétla pohledem ještě jednou. Vypadal jako kdejaký šupák z vesnice, který neví, kde hlavu složit nebo kam vůbec jít. Ráda se připojila k nespočtu šupáků bez polštářem pod hlavou. Akorát ona měla cíl jistý. Jen ta cesta byla poněkud zdlouhavá a pro ukecanou holčinu moc nudná. Snad by byla i ráda za vražení do nějakého vojáka. Ukecala by ho k smrti, to by bylo panečku podívaná! Lepší jak vražení kladívka do oční bulvy.
Odkývala jí Zimohrad a hladově se zakousla do sušeného masa. Než ho vůbec odhryzla, stačil se Arry zeptat na další otázku, aniž by mu Gwyn skočila do řeči. Prašivec měl nehorázné štěstí, zatímco Win ne. Dál se otíral o chlapce, místo aby se vrátil ke své pravé paničce. Vztekle po něm hodila pohled, předtím než dostala chuť po něm vrhnout i něčím hmatatelnějším. Ale to již kluk vyslovil další otázečku.
"Z Králova přístaviště, Arry. A proč je tam chtějí? Koho to zajímá?!" vyštěkla svým převelice vysokým hláskem až se na ní Winston vyčítavě podíval. Ten blecháč se nemá proč dívat vyčítavě, aby k tomu důvod měl, hodila po něm sušené maso. Ale jaksi opomněla, že je to nenažraný pes. Čokl otevřel držku a chytil maso mezi zuby. Poté s ním uprchl.
"Hajzle podebranej!" vyskočila na nohy během setiny a hned se za ním rozeběhla. Win utíkal kolem mýtiny a jeho panička se hnala za ním.
"Stůj! Vrať to! Mizero nenažraná! Hnuse odpornej! U Sedmi pekel, Wine! Až tě chytím, tak tě nakopu, že si tejden nesedneš! Kriple!" ač jí docházel dech, dál vytrvale ječela na celé kolo. Pes jí unikal, ale i jemu již odlétala pěna od huby. Proto se v nenadálém pokusu o záchranu, rozhodl hupsnou na trakař mezi štěňata.
Nejspíše by za ním Gwyn skočila, přičemž by měla štěňata menší újmu na zdraví, ale naštěstí jí zastavila řeč Arryho. Pro dobro všech psů.
"Hmm, to není špatný nápad. Je vidět, že ti to myslí. Fajn, půjdu s tebou. Aspoň tě ochráním, když se něco posere. Protože můj otec byl velký válečník a já jsem válečník po něm," hrdě vypnula hruď a ruce hodila v bok. Ano, její otec máchal kladivem jako ona svým kladívkem. Akorát místo aby připojila trakař ke koni, opět sebou sekla na zem a vrátila se k sušenému masu a trošce vína, které jí zbylo.
"Ani víno nechceš, čudane?" zamáchala čutorou ve vzduchu a vyčkala, zda Arry přijme nebo ne. Si ho klidně s chutí vychlemtá sama, ale dnes se rozhodla být štědrá vůči neznámým klukům. Otec by byl hrdý!

Dozajista mohla narazit na někoho lepšího, ale rozhodně nebyl důvod si stěžovat. Lepší narazit na užvaněnou zapáchající holku, než se střetnout s lannisterským vojákem. Ne, že by se Arya rozhlížela na každém kroku, ale nepříjemného pocitu se nezbavila. Nedokázala si představit, co by dělala, kdyby ji odvedli zpátky do hlavního města. Jistě, viděla by otce a Sansu, ale jak by jim odtud mohla pomoct? Druhá šance by se jí nenaskytla. Nedostala by se pryč se Stannisem, ať už by to bylo jakkoliv komplikované. Nenašel by se nikdo, kdo by jí umožnil opustit Královo přístaviště. Jen při tom pomyšlení jí začaly hlodat drobné zoubky pochyb. Možná bylo dost unáhlené, že z Dračího kamene tak kvapně zmizela. O Stannisovi nejeden člověk mluvil jako o dobrém vojevůdci, co zvažuje každý možný krok předem. Jenže ho zdržovalo zranění a na jeho hojení neměla zkrátka Arya čas. Neměla si co vyčítat. Udělala to nejlepší, co mohla.
„Arry,“ opravila ji vlčice. Co jiného taky měla říct? Gwynin jazyk měl zřejmě hlavu sám pro sebe. Nebo za ni i přemýšlel, protože kdo jinak dokázal být tak otravný? Opravdu, stačilo pár slov a Arya ji hodila do stejného pytle jako Sansu. Každá byla z úplně jiného těsta, ale jedno měly společné. Nevěděly, kdy přestat mluvit. Arya napůl čekala, že když tak dbá na němé tváře, sama toho moc nenamluví. Ale ono naopak. Psi po ní mohli přebrat jinou vlastnost a soudě podle chování jejího společníka, vypadalo to na žravost. Děvče nemělo kyprou postavu, ale to nutně neznamenalo, že by se jídla ani nedotknula. I teď by si ho měla hledět víc, než malé lady. Arye se nelíbilo, jak zkoumavě si jí prohlíží, ale neohradila se kvůli tomu. Bylo navýsost jasné, že kdyby od sebe Gwynin pohled odehnala, jenom by tím probudila její zvědavost a o to opravdu nestála.
„Tebe by to mělo zajímat. Nebo je ti jedno, co se štěňaty bude, až jim je odevzdáš?“ povytáhla obočí. Ne, že by toužila po odpovědi, ale musela nějak zareagovat. V hlavě však měla jen jedno – opravdu se chystá na sever. K hradbám Zimohradu, za kterými čekal zbytek její rodiny. Stačilo na ně jen pomyslet a po páteři jí přeběhlo brnění až ke konečkům prstů. To, co měla v úmyslu... Prioritní bylo zachránil život Strážce Severu, ale neubránila se vzrušení pramenícího z toho, že po dlouhé době uvidí ostatní Starky. Cesta byla pořád moc dlouhá, ale její konec stál za veškeré úsilí. Alespoň to, které vynaložila Arya. Ohledně Gwyn si tím nemohla být tak jistá, rozhodně ne potom, co se jako zuřivé zvíře rozběhla za nevychovaným psem. Vlčice jí sledovala a silně se kousala do rtu, aby se nerozesmála. I přes černé myšlenky se jí skrz hrdlo dral smích. Pes měl oproti své paničce navrch a moc dobře si to uvědomoval. Nakonec ale její utrpení utnul, když se zastavil na povozu se štěńaty. Gwyn už sotva popadala dech a tak si Arya tichou chvilku ukradla pro sebe, aby jí mohla učinit nabídnu, co děvče jen tak odmítnout nemohlo. A vida, pes najednou dívku ani v nejmenším nezajímal.
„Když myslíš... ale kdo byl tvůj otec?“ Gwyn vypadala spokojeně, a Arya nestačila zarazit svou zvědavost. Nejednou ji mistr Luwin varoval, že to nebudou její chlapecké manýry, ale touha po tom, dozvědět se samé neužitečné věci, co ji jednou přivede do pěkného maléru. Když se nad tím ale zamyslela, nic hrozného se dozvědět ani nemohla. Otrhaná dívka nevypadala na někoho s urozeným rodokmenem. Kdyby ano, nesnažila by se dopotácet na sever se psem, co by jí byl schopný sežrat všechno jídlo. Na druhou stranu, Aryu si také často pletli s obyčejnými služebníky. Kdo ji neznal, jen těžko si mohl spojit její jméno s neotesaným vzhledem a především místem, kde se zrovna nacházela. Jen si to uvědomila, zbystřila. Gwyn jí sice pověděla, že pochází z hlavního města, ale nemusela být náhoda, že na sebe narazily. Vlčice tedy obrátila svůj pohled k její tváři a snažila si v hlavě srovnat, kdo by mohl být jejím otcem. Prozkoumávala její rysy, ale nikdo jí nenapadal. Ovšem, že mohla díka prachsprostě lhát a vymýšlet si. Možná jen někomu byla podobná a tak si namluvila, že je to jeho dcera. Jestli pocházela z Blešího zadku, bylo to víc než pravděpodobné. Jenže to už Gwyn svírala v ruce čutoru a nabízela jí víno. Arya se nad tím jen ušklíbla a raději se přesunula ke svému koníkovi. Dala tím Gwyn jasně najevo, že ona pít nebude.
„Radši bychom se měli vydat na cestu. Čím dřív vyrazíme, tím rychleji se na Zimohrad dostaneme.“ Vlčice moc spěchala na to, aby nechala Gwyn opít. Kdyby se jí zchlastala jako prase, musela by jí tady nechat, a to i v případě nemilého pozdravu od Tywina Lannistera. Pro jeho vojáky by bylo nejspíš lákavé narazit na děvče oslabené vínem. A to i přes puch a chrápání, které by nejspíš vyluzovala. „Napít se můžeš i tam. Sice je to sever, ale nedostatkem vína a piva rozhodně netrpí,“ snažila se jí navnadit, aby už víc neotálela. I Win vypadal na to, že by raději šel, jen aby si to Gwyn nerozmyslela a nevyprášila mu kožich.