Lokace: Rudá bašta

Je víc než očividné, jak moc má Sansa ráda světlo. Okna pokoje jsou rozmístěna tak, aby sluneční paprsky prosvětlovaly místnost po co nejdelší denní dobu, závěsy podél nich jsou doširoka roztažené a v každém rohu stojí svícen s několika svíčkami. Tma je něco, co ji vždycky děsilo a možná právě proto patří vzpomínka na Černé cely k jedním z jejích nejhorších. Jak dlouho dokáže člověk vůbec existovat v naprosté tmě? Celé její tělo se při té myšlence zachvěje, znovu se jím rozlije ten pocit- pálí ji na jazyku, na hrudi, jako by polykala jed. Netušila, že nenávist může být tak… skutečná. Vždycky to pro ní byl spíš abstraktní pojem dokola používaný v každé knize. A teď? Je tak skutečný, že by se ho mohla dotknout. Trochu pootevře pusu, jako by dívčin zvědavý pohled zkoumající její komnatu chtěla nějak okomentovat, ale nakonec ji zase zavře. Další z věcí, kterou by za normálních okolností považovala za společenskou katastrofu, teď přejde jako nedůležitou zbytečnost. Je tolik jiných věcí, které má na mysli spíš než pravidla a etiketu. Celý její postoj se pomalu, ale jistě uvolňuje z původního napětí a rozpoložení, ve kterém vůči ní byla.
Pomalu začíná věřit, že ji skutečně neposlali se záměrem ublížit jí, ale naopak ochránit jí. Myslela si, že to bude trvat celé týdny, než se bude moci normálně bavit s cizími lidmi, natožpak se usmívat. Ale jakmile jí dívka poděkuje, beze slov kývne hlavou a její rty se zase jednou po dlouhé době zkroutí do nenápadného úsměvu. Projev sebemenší úcty, nebo alespoň díku je po všech těch zážitcích s těžkooděnci a králem příjemnou, vítanou změnou. Vlastně ji ani nepřekvapí, s jakou chutí vyprázdnila pohár vody. Jak dlouho visela na té římse, zatímco Sansa vzlykala u dveří? Ona sama má podobnou žízeň, ale přes stažené hrdlo může sotva mluvit, natož pít. S její další větou se ale něco změní. Sansa si odevzdaně povzdechne a s tím povzdechem znovu přijdou i slzy. Vydrží předstírat, ale jen tak dlouho, dokud lže sama sobě. Jakmile si svojí slabost přizná, není nic, co by emoce dál drželo uvnitř. " Jak bych mohla být… " Zašeptá, tentokrát už bez chraptění, přesto se zvláštní nejistotou. Otře si oči dřív, než slzy stačí putovat po její potlučené tváři. Chtěla by jí toho tolik říct, všechny svoje obavy o sestru, o otce… Ráda by jí řekla všechno o svém vzteku a nenávisti, kterou chová nejen vůči jistým lidem, ale hlavně vůči sama sobě. Všechno to shrne jedním neznatelným mávnutím rukou, přičemž se k ní pro jistotu otočí zády, nechce aby viděla její už tak dost viditelnou slabost. Několika rychlými kroky přejde komnatu k obrovské vyřezávané šatní skříni, kterou jedním ne příliš ladným pohybem otevře.
" Je to od lorda Tyriona laskavé.." zamumlá, konečně už nezní jako nevrlý starý muž. " Ale nemyslím, že bych ve svém věku ještě potřebovala chůvu." Dodá a stále tak nějak bojuje sama se sebou. Zatím to vypadá, že prohrává. Po chvilce přehrabování mezi množstvím drahých různobarevných šatů, vytáhne ze skříně jedny šedé, nenápadné se zdobenou výšivkou na lemu a šněrováním na zádech. K tomu aby je oblékla je ale potřeba víc než jeden pár rukou. Znovu se k Anye obrání čelem a prozatím položí šaty na postel. " Ale když tu musíš být až dokud mi nebude lépe..." začne znovu, tentokrát se snaží o uvolněnější ton. " Ráda bych se z tohohle dostala ..." sklopí pohled ke svým stávajícím šatům- tedy k tomu co z nich zbylo. Sukni má celou špinavou a pomačkanou, na boku roztrhlou... Jedno rameno má odhalené, jak s ní každý cloumal jak se mu zachtělo. Cítila se v nich tak nečistě, že se na sebe raději nechtěla ani dívat do zrcadla. Jistě, že by mohla zavolat služebnou, aby jí do šatů pomohla ona. Ale nestála o žádné opovržlivé, pohoršené pohledy, kterých by se jí určitě dostalo. Ne pokud měla jinou možnost. A když tu byla Anya... Sansa neměla pocit, že by jí soudila, spíš na ni pohlížela jen jako na hloupé malé dítě, které potřebuje ochranu. Sansa to odmítla přiznat sama sobě, ale tak ji teď nejspíš skutečně vnímá většina lidí.

Měla by přestat pozorovat její pokoj jako by jí každou chvílí chtěla něco ukrást a utéct tou samou cestou, jakou tam vlezla. Jistě, ty dveře jsou nesmírně vzdálené od místa, na kterém stojí, tudíž je extrémně logické, aby znovu hupkala na římsu. Z říms bude mít další noční můry. Stejně jako z povislých prsou té zrůdnosti, která si říkala lady. Jen při té vzpomínce na ní se jí chce zvracet a zároveň praštit do čehokoliv, co je v dosahu. Bohužel pro ní je tu jen Sansa. A tu má chránit, ne mlátit. Když si jí tak prohlíží její kaštanově hnědé vlasy a průzračné oči až nebezpečně moc jí připomíná vzetření té kreatury. Podoba by tam byla. I ty rysy krysy ... tedy, pouze rysy měly skoro totožné. To něčím smrdělo. A tudíž se jí na jazyk dostala jedna velmi dobrá otázka, která vyšla ven dřív než by se jí zachtělo jí zarazit.
"Neznáš čirou náhodou lady Arryn z Údolí?" znovu na ní zaměří svůj orlí zrak a zkoumá jí jako nějakého pokusného králíka. Čím déle na ní koukala, tím více v ní viděla o dost hezčí verzi kozaté Lízy. To nevěštilo nic dobrého. Nebrala je náhodou lady Stark za svou sestrou? Nebyla náhodou tou sestrou lady Arryn. A není náhodou Sansa dcerou lady Stark? Nebylo jí řečeno příjmení, Tyrion řekl pouze Sansa. Taky by mu neuškodilo, kdyby jisté věci víc rozvedl. Kromě žvanění o tom, že podřízne krk toho nedochůtčete. Pro jeho vlastní dobro to měl udělat. Akorát by pak nic nebránilo kozaté Lízy z nich sedřít kůži. Svými drápy by to jistě dokázala. Ale co se stalo v Údolí, také v Údolí zůstane.
Bohužel se k jejím uším dostává obvykle vše, tudíž i Sansin tichý šepot plný bolesti a smutku. Pokud se jí tu rozbrečí, tak bude v koncích. Copak někdy někoho utěšovala? Copak věděla, jak se to dělá? Poklepat rukou po rameni? Pobušit po zádech? Nebo jí snad říct, ať se vzchopí? Může být hůř? To by jí jistě potěšila. Má se o ní postarat, ne jí ještě stížit utrpení. Ale naštěstí místo, aby se jí tu usedavě rozbrečela, padla na kolena a mezi vzlyky proklínala svůj život, uteče ke skříni. Když je k ní zády, může si zcela bezelstně oddechnout a nenápadně se přesunout ke stolu s ovocem. Vezme si z něj jablko a převelice nenápadně si z něj ukousne. Poslouchá jí zatímco se prochází po pokoji a chroupe ovoce, které jí ukradla.
"Prakticky mě nemusíš brát jako chůvu. Jen jako nechtěnou, ale danou společnost." Má dokonalý výhled na to podivné ošacení, které se dá nazvat šatami a do kterého jí nenacpe ani banda těch ocelových Lancelotů.
Podívá se na šaty, pak na Sansu a zase na šaty. Vážně po ní chce, aby jí do toho dostala? To snad nemůže být tak složité. Je to jen kus hadru, jednou dírou se leze dovnitř a druhou vylézá ven.
"Hmm." je jediná odpověď, které se Sansa dočká, když ta hledí na tu podivnost. Štěstí, že se nechce vykoupat. U toho by zřejmě taky potřebovala asistenci. Už by si začala připadat jako by se starala o dítě. A ona a děti to nejde zrovna dohromady.
"Dobře." chystá se odložit nakousané jabko na její čistou pokrývku, ale včas se zarazí. Nenápadně se podívá po Sanse a raději ho položí na stolek. Poté obejde postel a vezme ten kus šedého hadru do rukou. Začne ho zkoumat, aby vůbec věděla, jak jí do toho má narvat.
"Asi by sis měla sundat ... tyhle." kývne hlavou k těm otrhaným, co stále měla na sobě. Pokud jí poprosí, aby je šla ven spálit, tak to učiní s nepřirozenou radostí!

Konečně si přestane prohlížet Anyu jako vetřelce - kterým do jisté míry skutečně je- a místo toho věnuje pohled zrcadlu. Chvíli jí trvá, než si plně uvědomí, že ta otrhaná, ustrašená, rozcuchaná bytost s potlučenou tváří a fialovým rtem je skutečně ona. Naposledy, když se do toho stejného zrcadla dívala, stál za ní v odraze Cedrik. Jediná osoba s lannisterskou krví, které ještě věří. Nikdy by jí neuhodil, nikdy by jí neublížil. A nikdy už jí nesmí vidět takhle zlomenou a poníženou. Ještě než se pustí do převlékání, dojde ke stolu u zrcadla a pevně stiskne hřeben v dlani. Musí napravit všechno co půjde, jen pak se bude cítit zase normálně –  tedy v rámci možností. Minimálně doufá, že sebe tak smyje všechny doteky, slova…a s nimi ten drásavý pocit ponížení. Několikrát si vlasy prohrábne prsty, před tím než je začne česat. Neudělá ani dva tahy, když Anya znovu promluví. Pomalu vyhledá její pohled v zrcadle a spustí ruce k tělu, než se k ní nakonec stejně otočí. „Lady Lisu?“ v jejím hlase je znát překvapení, tentokrát v tom dobrém slova smyslu. S jakýmsi náznakem úsměvu potěšeně kývne. „ Je to sestra mojí matky, lady Catelyn Stark.“ odpoví se zvláštní něhou, na kterou dá důraz hlavně při vyslovení jména své matky a v jejích očích se cosi zaleskne. Snad naděje, vzpomínka…rozhodně to není nic nepříjemného, pro jednou. „ Znáš jí? Myslím, lady Arryn?“ Jakákoliv zpráva o rodině by byla Sansiným uším milejší než tisíc konejšivých slov. Z jejích očí doslova čiší zvědavost, jako by tiše vybízela Anyu k tomu, aby jí řekla víc. Co na tom, že lady Arryn nikdy neviděla, je si jistá, že je stejná nebo minimálně podobná lady Stark.
Položí hřeben zpět na dřevěný stolek a za chůze, která stále ještě není kdovíjak jistá si začne rozvazovat šněrování na rukávu. Chce ze sebe shodit tu roztrhanou, pomačkanou věc a nejlépe ji pak znovu nikdy neobléct.
Všimne si jablka, které si Anya vzala, aniž by se jí před tím zeptala, očividně se ani nesnažila to tajit. Sama zjišťuje, že jí už ani taková věc nedokáže znejistět- ne víc než všechno, co udělala před tím. Sansa nemá na jídlo ani pomyšlení, což je jedním z dalších důvodů, proč jedinou její reakcí je odevzdaný povzdech. Ztuhlými prsty opatrně rozváže i druhý rukáv a s očekáváním se obrátí k Anye. Obyčejně jí služebná pomáhala zavázat ale i rozvázat šaty. Málem by zapomněla, že ona očividně služebná není, podle toho, jak se na její čisté šaty dívá. Jako by snad ani nevěděla, jakým koncem je obléct.
Obě ruce natáhne dozadu, všechny svaly jí při tom pohybu zabolí, ale snaží se to skrýt jak nejlépe může. Znovu se natáhne, tentokrát už zatáhne za stuhu, která drží zbytek jejích šatů pohromadě a i tu nakonec nějak rozváže, aniž by k tomu potřebovala kdovíjakou výpomoc. Jakmile už šaty nic nedrží na místě, spadnou na zem a Sansa si v tu chvíli znatelně oddechne. Její hubené, vysoké tělo těsně obepíná už jen krátký, bílý kus látky, jakási spodnička, vrstva šatů pod šaty. Zhluboka se nadechne, když teď její pás alespoň na chvíli nic nesvírá. Znovu se ohlédne po zrcadle… Kdy přesně přišla k té modřině na stehně? Zavře oči…jen aby zahnala slzy, které jí při tom pohledu zase štípou v očích. Nakonec je otevře a kývne k Anye, která se stále zdá zmatená tak jako před chvílí. „ Takhle…“ Zamumlá a sama šaty převezme. Stačí jí pár byť nemotorných, pomalých pohybů a zatím volné šaty opět zakryjí její dlouhé nohy a s nimi i všechny modřiny. Otočí se k Anye zády a vlasy si na straně přidrží vepředu. „ Stačí to jen pevně zavázat.“ Poví a vzhlédne ke stropu-  čeká, jestli bude potřebovat podrobnější instrukce, nebo se toho nakonec sama ujme.

Odpovědi se mu dostane a jeho vlastní reakce... Obočí mu vyjede natolik vysoko, že se ztratí v husté čupřině světlých vlasů. Ale jako správnej správňák kladnej jako kdejaká kláda se zeptá starkovsky zpříma, když se to vezme kolem a kolem, ta návštěva severu nebyla úplně na hovno, pochytil spoustu nových zvyklostí, které dodržují neandrtálci. "Já ti to nevyčítám... Jak by se chrabrý žoldák mohl bát něčeho, tak nevinného... navíc se ho zřejmě bojí víc než on jí... Pokud to tak je, můj drahý tatínek mě učiní budoucím pánem Casterlyovi skály." V hlase zazněl čistý cynismus, tedy u Tyriona nic nového nebo neobvyklého.

Nechá Bronna, aby se dusil vínem místo toho, aby ho plácl do zad, přeci jen, byl od něj daleko, s takovou by musel seskočit z vysokého křesla a přejít až k své draze placené síle... Která od něj teda zatím dostala jen tu koupel. Ale i to mu mohl započítat, když na to přišlo. A pokud by se snad Renard, jenž právě vešel rozhodl klást odpor? Nuže... pak si s radostí vzpomene, kdeže má další nepříliš malý obnos. Byl zakrslý, měl krátké nožky a teď momentálně ho mravenčily prsty u nohou, nepotřeboval mít ještě jako bonus zjizvený obličej. To by bylo už trochu moc na jednoho člověka. Takže ne, nebude Bronnův zachránce, jen pozvedne číši, s potěšeným úsměvem, že je hladinka stále stejná a připije tomu vošoustovi na zdraví. Žádné dušení, dušenej žoldák... toho by mohl tak maximálně předhodit kuchařům, aby z něj udělali dušené jehněčí. Joff by ten rozdíl stejně nepoznal. Blbej byl na to dost.

Renardův pohrdavý pohled, kterým si ho měřil, jakoby byl nějaký výkal na jeho botě mu neujde. Jak často takové pohledy viděl? Už si ani nesnažil dělat čárky... A co tyhle pohledy střídalo? Z pravidla se měnili ve spravedlivý a zcela neoprávnění hněv, který měla na svědomí jeho velikost. Úžasný, nepřekonatelný lord... nasrávač. Na tváři se mu objeví nic neříkající úsměv, jakmile zaslechne následující Renardova slávka: Možná by to mohlo být ku prospěchu nám oběma... Ale do řeči mu neskáče, jen dá mírně hlavu na stranu, zkoumavě si druhého rádoby lorda měří. Byl si dost dobře vědom, že kdyby neměl Renard máslo na hlavě... choval by se daleko jinak, přesně jako jeho bratranec Lancel nebo synovec Cedrik. Ale teď... hořela mu koudel za zadkem.

"Je jen na vás, jak moc vám můj drahý otec bude milý, nicméně... Je rozzloben, od svých vazalů chce precizní plnění úkolů, které jim zadá." Lehce výsměšný pohled, který věnuje Dorienovi se nesnaží nijak zamaskovat, ale ospravedlnit se, ho taky nenechá. Pokud nebyl lord úplně stupidní, nepokusí se Tyriona přerušovat, nebyl v postavení, kdy by si to mohl dovolit.

Rudá tekutina mu sklouzne do krku. Debata může pokračovat. "Vám byl přidělen důležitý úkol a... vzhledem k tomu, že jste neschopný ho splnit, nahradí vás někdo schopnější. Možná o tom ještě nevíte, ale Ned Stark měl v celách návštěvu a jeho dcerky vám málem zamávali z lodi Stannise Baratheona. Minimálně jedna." Pozvedne číši, jakoby si snad chtěl s Dorienem připít. Přesto... jeho přístup nebyl nijak povýšený, zkrátka mu sděloval informace. Lordská drbna. Není na škodu, najít si čas na popovídání s Varysem.

Vynasnaží se, aby si v tuhle chvíli nevyměnil pohled s žoldákem. "Můj otec se rozhodl být milosrdný, vaším novým úkolem je získat Orlí hnízdo. Nejsem nijak zkušený bojovník, ale... nějakou dobu jsem krásy Údolí zkoumal, je prakticky nedobytné. Nejlepší pro vás i pro nás by bylo požádat lady Lysu o ruku." Nechá svá poslední slovíčka vyznít, jaká tady byla krásná akustika...

V nestřežených chvílích, kdy si Sansa prohlíží svůj pošramocený obličej, okusuje jabko. Jindy by to mohla být tak pěkná dívka. Teď vypadá spíš jako ona po hospodské rvačce. A možná i hůř. Ten blonďatý blbček zřejmě nebude její vytoužený princ z těch nejtajnějších snů. Jestli si tohle má vzít, měla by se naučit s tou dýkou zacházet. V mnoha ohledech by jí přišla vhod. Zvlášť pokud chce mít nějakou tu šanci na přežití. Králové se v dnešních dobách nedožívají příliš vysokého věku, ale tenhleten věkově nebyl ani v půlce toho minulého. Kdyby žil stejně dlouho, dávno by se na Sansině místě ocitl někdo jiný. Ne že by jí nevěřila, ale podle toho, čeho mohla být svědkem, by byla smrt vysvobozením. Nebo útěk. Podle toho zda lady umí rychle běhat.
Po očku jí sleduje, jak se snaží dát zase do kupy. Rány a modřiny jí nevadí, ale zacuchané vlasy musí být rozmotány. Její priority jsou vskutku ... divné. Ale co, je v šoku. Nemůže po ní chtít, aby myslela racionálně. Být plně při smyslech, určitě by jí už za pár věcí správně ladyovsky seřvala. Takhle sem mohla beztrestně vletět po hlavě, doslova, maličko jí zašpinit koberec a ukrást jabko. Taky tak nějak zapomínala, že mluví s lady, které by měla vykat a ne si s ní povídat jako s žoldáckým brachem. Zaručeně by byla tím nejhezčím žoldáckým brachem, který by byl k dostání.
Ovládne svou grimasu, když Sansa potvrdí nepěkný fakt. Je to její neteř. Tím hůř. Jakmile se začne vyptávat, nemá to srdce jí prozradit tu krutou pravdu o její šílené tetě. Ne potom, co se jí oči rozsvítili jako by do nich někdo vložil svíčku. Je načase si zahrát takovou hru. Hru na pravdu s malými odchylkami.
"Jo, měla jsem možnost se s ní na malý okamžik setkat. Stejně jako s tvou matkou." se slovy našlapuje opatrně, ale snaží se na sto procent, aby to znělo jistě. Jde k ní blíž, aby byla připravená na to, co po ní bude chtít.
"Ještě než jsme se dostali do služeb lorda Tyriona, tak jsme se ubytovali v jednom hostinci. Dílem osudu se tam zrovna ubytovávala i lady Catelyn stejně jako o několik minut později i lord Tyrion. Došlo na ty vaše zdvořilostní kecy, ale pak nějaký podivný člověk obvinil Tyr ... lorda Tyriona z podříznutí nějakého dítěte ... teda skoro podříznutí." štěstí, že má možnost o něčem kecat, jinak by na ní jen zírala, jak se pere s tím oděvem. Ne že by byla nějak akční do toho jí s tím pomoct. Vypadá snad jako služebná nebo vrchní svlékač? V tom byl mistr ten rádoby král. ..."To bylo zaručeně nepěkné obvinění a tvoje matka tomu ani na moment nevěřila, ale muselo to být prošetřeno. Zimohrad byl daleko, tudíž lady Stark nabídla lordu Tyrionovi pohostinnost v Orlím hnízdě. Jenže tvoje matka sebou neměla mnoho chrabrých rytířů a ochránců, tudíž jsme se šlechetně nabídli do jejího doprovodu." snaží se neušklibovat při určitých pasážích. Takováhle pravda jí snad neublíží. Sansa ze sebe již stačila shodit jeden kus hadru, aby na sebe hodila další. Vypadala ještě dobře na to, jak dopadnout mohla. Nyní je již na ní, aby si poradila se zavazováním. To by nemělo být nic složitého. Uchopí ty dva provázky a začne se s tím patlat. Teď jen doufat, aby Sansa měla stále dostatek kyslíku.
"Po cestě si spolu lord Tyrion s lady Catelyn stále vyměnovali ty vaše zdvořilostní fráze a taktéž došlo i na omluvná slova, kdy tvoje matka věděla, že za skoro vraždou toho dítěte lord Tyrion není, ale každé svědectví musí být prošetřeno. On jí velmi chápavě uklidnil s tím, že jí to vůbec nevyčítá." mohla by zacházet do menších detailů, ale musí to vyznít skrz na skrz růžově. Dotáhne jí šaty a vyčká, zda to není moc.
"Jakmile jsme dorazili do Údolí, uvítala nás laskavá lady Lysa i s jejím bystrým synem ..." Jak se vůbec ta chcíplotina jmenovala? Ale to přeci není pro příběh důležité! ..."... synem ... Poté nabídla jako správná lady lordu Tyrionovi orlí pohostinnost a ještě před začátkem nepěkného líčení, jej nechala si odpočinout a nabrat ztracené síly. Poté se konal velmi ctihodný soud, kdy lord Tyrion zažádal o rozsouzení soubojem, jelikož jen bohové mohou rozhodnout na čí straně je pravda. Všichni sezdali, že je to dobrý nápad. Lord Tyrion sám chtěl bojovat proti udatnému rytíři z Údolí, ale bylo mu to starostlivě zamítnuto. Žalovaný se sám též neujal role bojovníka, tudíž dle spravedlivého soudu si musel lord Tyrion zvolit i toho svého. Lady Lysa chtěla ochotně vyčkat na bratra lorda Tyriona, jenže to by bylo jistě na dlouhé vyčkávání, tudíž se přihlásil můj drahý bratr. Souboj začal, oba bojovali čestně a nakonec udatný rytíř z Údolí bohužel prohrál. Lady Lysa uznala, že bohové rozhodli a nechala nás propustit. Lord Tyrion si opět vyměnil nějaké ty zdvořilostní fráze a úplně pozapomněl, že tě měl od tvé matky i tety pozdravovat. Neměla by ses na něj hněvat, má toho dost za sebou." od huby se jí práší, jako by sežrala popel. Ale snad to bude mít nějaký ten pozitivní účinek.

„ Tys potkala i mou matku?“ vyhrkne překvapeně a snaží se na Anyu otočit, což si v zápětí rozmyslí, když si svoje chování uvědomí. Jednou rukou si zakryje pusu, možná aby sama sebe utišila a nechala dívku dopovědět celý příběh. Její oči ale křičí dál, těžko říct, jestli pořád slzí, nebo ji ta zpráva natolik nadchla, že se jí oči lesknou radostí. Takovou novinu nečekala, když se poprvé zmínila o lady Arryn. Svou tetu nikdy neviděla, ale hodně často o ní slýchávala. Hlavně po každé hádce s Aryou jim matka líčila svůj idylický vztah se sestrou. Přeci jen se po chvíli nakloní na stranu, aby se jí Anyin příběh lépe poslouchal. Každou chvíli sebou ale cukne, když jí Anya utáhne šněrování o něco víc. „ Takže matka se postavila za lorda Tyri-“ začne, ale než stihne tím slabým hláskem vyslovit jeho jméno, sykne, jakmile ucítí, že se jí pas znovu pomalu stahuje na požadovanou úroveň.
Samotné jí nejde do hlavy, co vůbec lady Catelyn dělala v nějakém hostinci, ani za jakých okolností se pustila do řeči s Tyrionem Lannisterem, ale nakonec…jakýsi tichý hlásek někde uvnitř jí připomíná, aby Anyu nechala mluvit. Přestože pořád nechápe spoustu věcí a zdá se jí, že Anyin příběh má spoustu děr, nehodlá ji přerušovat. S náznakem úsměvu přikývne, když jí popisuje, jak její matku doprovázeli, aby se jí na cestě do Orlího hnízda nic nestalo. Sansa si dokáže představit, jak šťastná musela Catelyn být, že znovu uvidí svou milovanou sestru. Tak dlouho se neviděly a kdo by řekl, že je znovu dohromady svede zrovna lord Tyrion. Sansa svojí matku vždycky znala jako chytrou, ale ve sporech často nestrannou osobu. Proto jí její zastání se Tyriona trochu mate, ale na druhou stranu ví, že pokud si byla jistá tím, že tomu dítěti skutečně neublížil, určitě by zabránila tomu, aby byl potrestán. Ano, to zní jako něco, co by Catelyn udělala. Naposledy sebou škubne, když Anya konečně zaváže její čisté, nevýrazné šaty. Několikrát se nadechne a prudce vydechne, aby si na tlak, který její hrudník i pas obepíná zvykla. „Děkuji..“ prohodí tiše, aby ji náhodu nevyrušila od povídání. Konečně si přestane přidržovat vlasy na místě a jedním pomalým pohybem je přehodí dozadu, takže už jí nepřekážejí. Teprve tehdy se otočí zpátky na svou takzvanou chůvu a pozorně si ji měří pohledem, zatímco mluví. Nechce, aby jí uniklo byť jen slovíčko, chce znát každý detail. Je to jediná možnost, jak si vynahradit nepřítomnost své matky. Poslouchat alespoň příběh o ní.
„ Robin? Neslyšela jsem o něm od doby, co přišla zpráva o jeho narození…“ zamumlá spíš pro sebe, když přijde řeč na jejího bystrého bratránka. Sama sobě v duchu znovu vynadá za přerušování, ale její tvář i nadále zůstává bez výrazu. Její modré oči pohledem visí na Anye, poslouchá jí s podobným zaujetím, jako kdysi poslouchala u krbu otcovy příběhy. „Tvůj bratr… to byl ten muž, který přišel společně s tebou a lordem Tyrionem, že ano? Musí být statečný, když byl ochotný se obětovat…“ Prohodí, stále tiše, jako by měla strach, že když zvýší hlas, Anya přestane povídat. V králových komnatách si toho třetího příchozího jen sotva všímala, přesto, jak nad tím teď přemýšlí, v periferním vidění na sobě cítila jeho pohled, stejně jako kradmé pohledy všech přítomných. Znovu přikývne, tentokrát jí ale poněkud chybí to prvotní nadšení. „ Matka mi o lady Arryn často vyprávěla, prý to bývala moc milá, chytrá mladá dívka. Nepochybuji o tom, že je taková, jak říkáš.... Ráda bych ji taky někdy poznala…“ Poví a nakonec sklopí pohled, jakmile Anya domluví. „ Pozdravovaly mě?“ Zopakuje nevěřícně a zavrtí hlavou. Jestli Anya říká pravdu, pak její matka nemá ani ponětí o tom, co se v Králově Přístavišti odehrává. Možná je to tak dobře…. „ To je…od nich moc laskavé. Kéž bych jim i já mohla vyřídit svůj pozdrav.“ Odpoví, její hlas projednou nezní ublíženě, ale spíš…nepřítomně. Jako by byla tak zaměstnaná přemýšlením, že ani nemá čas se pořádně soustředit na svou… návštěvu? Přesto je vidět, že napětí a slzy jsou už pryč. Dílem díky jejímu vyprávění, dílem díky šatům, ve kterých už se necítí jako by před chvílí vyvázla z nějaké pouliční rvačky. Dýchá pravidelně, dokonce i její obličej už ztrácí ten bílý, nezdravý nádech, který ještě před chvílí zdobil její tvář. „ Děkuji, žes…žes mi to vyřídila.“ Dodá nakonec a možná až příliš dlouho zírá na Anyu, jako by doufala, že přijde ještě nějaký…dodatek, něco, co jí třeba zapomněla říct.

Seděl naproti Lordu Skřetovi kterého měl tak rád asi jako on jeho, kdyby to nebylo nutné nebyl by tam. Naslouchá mu co mu říká i když mu jeho hlas i chování je velice protivné, třeba mu jednou vytrhne jazyk až se nebude schovávat za svého otce a svého cvičeného žoldáka kterého bez tak už někde vidět musel. "Jistě, také od svých mužů požaduji precizní splnění úkolů ... ale ..." Nakloní se na židli blíže k němu. "Byla to vojenská operace a tam se plány stejně jako situace mění velice rychle ale to jistě víte Lorde ze svých bohatých zkušenosti z bitev." Oplatí mu úšklebek i zarytí které si k němu skřet dovolil. Kdyby mu situace nebyla ta nepříznivě nakloněná tak mu vytrhl jeho pohár vína z rukou a chrstnul mu víno do obličeje .. a pak by mu do krku narval celý ten pohár. Bohužel situace hrála proti němu.
"Bohužel Stannis je prověřený vojevůdce a vytěžil z toho že operoval v malé skupině." Opře se zase na židli když se přeci jen obhájí. "Ale žádný strach můj Lorde, nechal jsem pár svých mužů aby je našli a druhorozenou dceru Lorda Starka dovedli a co se Stannise týče mají nařízeno jej dovést živého nebo mrtvého ... " Řekne odhodlaně.
Zdálo se že mu jeho sebejistotu nic nemůže vzít, i když jej štvalo že se o smrti svých mužů v celách dověděl právě od něj .. tohle někdo šíleně odnese a Dorien to nebude.
Na náladě mu nepřidalo to že by si měl Lysu vzít, nechtěl se vázat navíc se mu zdálo jako by si snad skřet s ním hrál, dobíral si jej a těšilo jej že si z něj může dělat legraci pro menší neúspěch který nastal. "Ačkoliv si vážím tvých slov můj Lorde, to abych šel získat Údolí budu přeci jen muset slyšet z úst tvého otce než od tebe ... stejně mám k němu cestu i když vím že patrně to nebude radostná návštěva. Vstane od stolu. "Ještě něco ?!" Zeptá se naštvaným tónem hlasu a má se k odchodu pryč.

Když se mladý princ vrátí s dívkou která dle vzhledu vypadalo jako žebračka do Rudé bašty a přenechá ji služebnictvu aby se o ni postaralo tak jak královna regentka svému synu nařídila, rozhodne se jít zpět do svých komnat věnovat se svým povinnostem a poté by měl navštívit komnaty Lady Sansy zda je v pořádku a zda něco nepotřebuje jak mu zase nařídil Lord Tywin, jeho dědeček a pobočník krále. Nějak se mu začínaly povinnosti množit.
Určitě jich bylo více než třeba před půl rokem, začal si pomalu uvědomovat že i on má životní úděl a ne být pouze bratr krále, nebo syn z královského rodiny. Procházel chodbami Rudé bašty a už by byl ve svých komnatách, jenom že to by nesměl potkat svého strýce Jaimeho Lannistera který vždy dokázal mladému princi vyčarovat úsměv na tváři. Strýčka měl rád, byl na mladého prince vždy hodný a častokrát jej učil zacházet i s mečem. Vždy se toto trénování neobešlo bez modřin a potu.
Přesto s ním trénoval rád. "Strýčku Jaime." Osloví jej a jde k němu. Nejprve nemá moc odvahu jej o cokoliv žádat, jenom že samotná matka mu nařídila aby požádal strýce aby jej učil bojovat, mohl tak lépe střežit královnu a snad i mohl zasáhnout do války proti Severu, když dědeček odmítl v této válce jeho služeb které mu nabídl. "Já .. doufám že tě moc neotravuji, jsem rád že tě opět vidím. Rád bych tě o něco požádal ... pokud máš čas." Zeptá se skromným a pokorným hlasem. Matka,Myrcella,Tommen,Jaime a Tywin ... tohle byla jeho blízká rodina, kterou měl ve velké ústě a vždy tak se snažil i s nimi jednat, proto ten tón hlasu.

Jaime sa od úsvitu takmer nezastavil. Kmital sem tam po hrade plniac všakovaké povinnosti, ktoré mu jeho milovaná sestrička udelila. Mnohé z nich ani nevedel, prečo chcela mať Cersei tak nutne vykonané pod jeho dozorom, no ani to vlastne nechcel vedieť. Do hier svojej sestry sa nestaral. Jediné o čo mu išlo bola jej bezpečnosť. Bezpečnosť ako jeho sestry tak i zbytku jeho rodiny. Ostatné všetko mohlo ísť k siedmym peklom!
Ako všetky svoje povinnosti vykonal a vyslúžil si trochu voľna, zhltol skromný neskorý obed a začal sa potulovať po hrade čistiac si myšlienky od všetkého stresu a zhonu, ktorý ho len pred chvíľou obklopoval. Takmer až vrazil do svojho synovca s hlavou takmer až v oblakoch.
"Cedrik," jemným kývnutím hlavy ho pozdravil a podišiel k nemu s ľavou rukou zľahka položenou na rukoväti svojho meča podvedome na ňom prstami vyťukávajúc akúsi melódiu.
Na Cedrikove slová Jaime opäť raz kývol hlavou obdarujúc svojho synovca jemnejším z jeho úsmevov vyhradených pre jeho blízkych, teda pre jeho synovcov, neter a brata. Pre otca i Cersei mal trochu iné úsmevy.
"Neotravuješ ma nikdy, Cedrik. Ani ako synovec, ani ako princ."
Pokrútením hlavy mu to vyvrátil a snáď i dodal viac odvahy otvoriť otvorenejšie. Nemohol si nevšimnúť, že Cedrik s ním hovoril s oveľa väčšou úctou než trebárs s Tyrionom či samotným Robertom. Len dúfal, že je to znak jeho úcty a nie strachu či dačoho horšieho. Dobre vedel, čo sa o ňom po hrade i celej krajine hovorí. A len dúfal, že reči ho v očiach Cerseiných detí nezačierňujú.
"Máš dobré načasovanie. Práve som dokončil pochôdzky pre tvoju matku," riekol a ďalej ho mlčky vyzval, aby hovoril.

"Pro mojí matku strýčku ?" Zeptá se s úsměvem a zamyšleně. "Nebudeš tomu patrně věřit, ale i já jsem právě dokončil to oč mě matka požádala abych splnil." Pohlédne na něj poté na jeho meč a poté zase na něj. "Požádal jsem dědečka o to zda bych nemohl jít do války proti Robbovi, bohužel mé služby odmítl. Neříkám ti to proto aby to vypadalo že si ti chci stěžovat ... víš co řekl když jsem si dovolil tiše za protestovat ? Zeptá se opět s úsměve, jeho úsměv se teď spíš podobá úsměvu nějakého místního uličníka. "Řekl že mu připomínám chováním tebe." Řekl mu tuto věc jen spíše jako třešinku na dortu když se jeden druhému svěřili že dokončili své úkoly které jim královna regentka zadala. Ovšem když říkal že mu připomíná Jaimeho, řekne to s neobyčejnou hrdostí v hlase. "Děkuji ..." Poděkuje mu za to když řekne to že jej neotravuje jako synovec a ani jako princ, vážil si toho že mu věnuje svůj čas i když nemusí. "Moje matka mi řekla zda bych tě nepožádal o to zda by jsi mě nemohl opět učit jak vládnout mečem. Nechci tě o to žádat jako princ, žádám tě o tvůj čas jako synovec ... chápu pokud odmítneš. Jistě máš dost svých povinností a rád budeš chvilku sám než se mi věnovat, ale slíbil jsem matky že se zeptám. Nakonec se znovu pousměje, i kdyby byla odpověď zamítavá nemůže to mladému princi změnit názor na svého strýce.

Úsmev na Jaimeho tvári ešte stále nezmizol, len pribral na pobavenosti. "Tvoja matka bola vždy dobrá vo vydávaní príkazov. Narodiť sa my dvaja naopak, bola by dedičom, po ktorom tvoj starý otec vždy túžil," slabo sa zasmial. Cersei bola presne ako ich otec. No dobre, nie presne, no tá podobnosť tam rozhodne bola. Podobala sa mu oveľa viac než Jaime.
Po vypočutí čo mal jeho synovec na srdci sa Jaime schuti zasmial. Na jednu stranu ho to pobavilo, na tú druhú trochu vydesilo. Nebolo moc dobré, aby sa mu Cedrik podobal príliš. Z všakovakých dôvodov.
"Musím povedať, chápem prečo si ho to žiadal a ja by som urobil to isté. No zároveň... musím povedať, že som rád, že to tvoj starý otec odmietol," poznamenal.
Rozhodnutie jeho otca bolo rozhodne správne. Cedrik nemal vo vojne čo robiť. Pravda, Jaime bol v jeho veku panošom a účastnil sa boja, no Cedrik bol princ. A i keby nie, Jaime rozhodne netúžil, aby jeho synovec ochutnal chuť vojny. A ani jeho syn nie.
Po Cderikovej prosbe si ho chlapca premeral rovnako ako to už urobil kedysi predtým. I keď už mal predom preňho pripravenú odpoveď, odvetil mu až po chvíli váhania. Ktovie nad čím vôbec uvažoval.
"Umenie šermu ťa naučím kedykoľvek rád. Dúfam ale že si si vedomý čo tréning obnáša," upozornil ho tak ako raz predtým snažiac sa mu pripomenúť.
"Ľahký a nenamáhavý tréning bez žiadnych modrín a bolesti je len marenie času. Pri poriadnom tréningu, ktorý ti pri skutočnom boji zachráni život, sa derú ruky a krváca pot," sarkasticky sa uchechtol pri ďalších slovách mysliac na svoju sestru. "Je to niečo čo by tvoja matka neuvidela ani nepočula rada. A rozhodne by sa mi za to nepoďakovala."
Bohužiaľ, jeho sestrička bola ohľadom svojich detí priveľmi ochranárska. Bolo to ale niečo čo im mohlo len v takýchto prípadoch uškodiť. Lepšie trochu krvácať pri tréningu než potom na bojisku s lebkou rozseknutou napol.

"Souhlasím, moje matka vždy byla výborná ve vydávání rozkazech ale já si nestěžuji, jsem poctěný když mohu své matce být nápomocný. Být součásti řešení a ne součásti problémů." Pousměje se. Konec konců má k ní povinnosti nejen jako k matce ale i jako ke královně regentce.
Cedrikovi se velice zamlouval pobavený výraz ve tváři Jaimeho, konečně někdo před kým si nemusí hrát na protokol a držet si odstup. "Ano, matka by byla určitě vhodný dědic Casterlyovi skály kdyby byla muž a děda by sní byl spokojen ale ..." Podívá se na něj.
"Stejně tak děda doufá a věří v tebe, kdyby jsi nebyl součásti Královské gardy a stal se dědicem..myslím si že by děda nemohl být šťastnější." Casterlyová skála .. tolik vzpomínek. "Víš že jsem byl dočasným Lordem z Casterliovy skály na několik týdnu ?" Cítí nutkání se mu pochlubit, jedná se přeci jen o jeden z nejdůležitějších okamžiků v jeho života na které rád vzpomíná. Ovšem to co se dělo na Skále si nechá mladý princ už jen pro sebe.
"Těší mě že chápeš proč jsem chtěl jít do války a proč stále chci, Robbu Starkovi je jen o rok víc než mě ... považuji to za nespravedlnost, místo toho je můj úkol dostát povinnostem k budoucí královně." Tiše zaprotestuje. Měl Tywina ve velké úctě a nedovolil by si hlasitě kritizovat jeho úkoly ale vzhledem k tomu že krom nich tu nikdo není a řekl to tiše neobával se toho že by se to dověděl. Tedy pokud se to nedoví od strýčka Jaimeho.
Všiml si toho jak si jej přeměřuje, ostatně jako tomu bylo tenkrát ve stájích když se vrátili ze Severu. Cedrik jen nechápal proč si jej tak moc proměřuje a mlčky si vyslechl co mu strýc řekne, teprve až poté se rozhodne promluvit.
"Nemám strach z bolesti ... jestli souhlasíš můžeme začít už teď." Nečekal že strýc bude souhlasit, velice jej tohle potěšilo že se mu strýc hodlá věnovat a naučit jej bojovat. Kéž by byl tak dobrý jako strýc nebo i kdyby jen z poloviny.

"Ach áno, Cersei je na rozdiel odo mňa rodený vodcovský typ. Nie je to náhoda, že ona je kráľovna a ja rytier. Obrátene by nám to tak neslušalo. Síce máme rovnakú tvár, no na mne by diadém vyzeral skôr smiešne," trochu si zažartoval mysliac na svoju sestru ako sa mu kedysi veľmi dávno sťažovala, že by si s ním rolu veľmi rada vymenila. Vtedy boli len deti. A keď si Cersei ostrihala svoje krásne vlasy a obliekla Jaimeho šaty ani strýko Kevan ich nevedel od seba rozornať.
Po Cedrikových ďalších slovách mu však úsmev na tvári trochu vybledol a nahradil ho iný, o niečo viac umelý.
"Pravda, otec by ebol šťastnejší kebyže zanechám povinností Kráľovskej gardy. No zložil som prísahu a urobím všetko, aby som ochránil tvoju matku, Joffreyho, Myrcelu, Tommena a teba," riekol a pohľadom zablúdil inam stisnúc rukoväť svojho meča, prerušujúc bubnovanie doteraz neznámej piesne.
"Och, tak tvoj starý otec ti zveril Skalu? Verím, že môj domov ešte stále stojí," trochu si ho dobiedzal, no v očiach mu svietilo niečo veľmi podobné akejsi pýche nad tým, čo sa dozvedel.
"Nespravedlnosť, áno, verím, že v tvojích očiach to tak je. No čo ty hovoríš nespravedlnosť je v očiach tvoj deda čosi iné. Ty a Robb Stark sa nachádzate v úplne iných situáciách, požadujú sa od vás iné veci, iné očakávania. A teraz neoficiálne ako tvoj strýko, ak budeš rozumne tlačiť a preukážeš sa ako dobrý bojovník a stratég, tvoj starý otec ťa na bojové pole pustí a vtedy bude úplne jedno aký postoj k tomu zaujme tvoja matka." poradil chlapcovi s jedným šibalským žmurknutím a hlavou ma ˇpokynul smerom k chodbe vediacej na nádvorie.
"Ako si želáš," odvetil mu na jeho prosbu a sám sa vydal onou cestou rozmýšľajúc hneď nad plánom ich tréningu.

"Možná by jsi to měl nejprve zkusit strýčku a pak až teprve soudit ." Navrhne mu když zmíní diadém, i jen myšlenka na to že nosí diadém mu dokázala vyčarovat úsměv na tváři. Byla to zábavná myšlenka a Cedrika těšilo že si strýc dovede udělat legraci i sám ze sebe.
Jeho tvář zvážní když se zmíní o Královské gardě, chápal že strýc by se nechtěl tohoto postavení zdát. "Nežádám to od tebe aby si se vzdal této povinnosti, jenom říkám za co by byl tvůj otec, tedy můj děda rád. Nechci aby to vypadalo že se tě snažím přesvědčit o tom aby jsi opustil zlaté pláště. Na menší moment se odmlčí. "Děkuji ti za tvou službu kterou vykonáváš a že nás chráníš." Jeho hlas je přitom vážným, těžko odhalit zda svá slova o tom že jej nechce přesvědčit aby opustil Královskou gardu byla upřímná.
Na jednu stranu jej děsila myšlenka že by něco jako Tyrion přebral po smrti děda Casterlyovu skálu a však na druhou stranu byl k Jaimemu vždy upřímný.
"Ano, Lord Tywin mi svěřil Casterlyovu skálu a ustanovil měl dočasným Lordem. Nemyslím si že by se mi vedlo nějak špatně, dokonce se mi povedlo zadržet i zlodějku když se snažila krást v jeho pracovně." Ačkoliv by se normálně taky zasmál, on nebyl Jaime aby si dovedl ze sebe dělat legraci a neměl rád když někdo shazoval jeho postavení i práci kterou odvedl, přesto se pokusí o nacvičený úsměv.
V tom mu probleskne myšlenka co mu ta dívka řekla, nechtěl se na to ptát matky nechtěl ji urazit ale strýc Jaime přeci není otec je to "jen" strýc. Udělá k němu několik kroku blíž tak aby to slyšel jenom on, protože Cedrik si je dobře vědom toho že zde i stěny mají uši. "Znala mou matku, znala tebe ... musela být Lannister. Jsem si jistý že je to ta o které mi děda vyprávěl ... o plevelu v rodině který musí být vytržen. Ale ... Sklopí znovu zrak, připadalo trapné něco takového říkat, ke své smůle už tuto věc začal, musel se teď z toho dostat sám. "Vím že to jsou pomluvy ale .. ale .. Pořád mu to nejde přes ústa. "Ta dívka když jsem ji sekl mečem do tváře a přísahala mi že mě zabije ... říkala že ty a moje matka ..." Nedokončí větu, strýc Jaime není hlupák a musí si domyslet co se mu Cedrik snažil říci bez toho aby to opravdu řekl.

Pak nastane to hrobové ticho a velké trapno a mladý princ doufá že svého strýce tím co řekl neurazil. Mrzelo by jej to a nedokázal by si to odpustit. "Odpusť nechtěl jsem tě urazit ... potřeboval jsem se svěřit. Nikomu jsem to neřekl, řekl jsem to jenom tobě." Opatrně se  mu podívá do očí. I kdyby strýc Jaime byl jeho otec, byl by za to rád i kdyby byla slova ta ženy pravdivá.
K Jaimemu vzhlížel a měl jej rád, Roberta až na poslední jeho den kdy si byli opravdu blízcí nesnášel. To že zemřel jej nikdy moc nemrzelo protože nezemřel otec ale člověk co jej neustále ponižoval, zesměšňoval, shazoval a ubližoval mu aneb Cedriku raduj se tyran zemřel.

Dokonce donutil Jaime aby se na celou věc podíval Cedrik očima Tywina Lannistera.
To co Jaime řekl dávalo smysl a přestal se i tak zlobit na dědu. Děda uměl číst v jeho tváři a proto jej odhalil, co ale neuměl je číst jeho myšlenky za což byl Cedrik opravdu rád.
"Děkuji .." Nakonec se po delší chvilce v jejich rozhovoru odhodlá k upřímnému souhlasu když souhlasí s tím jej bude trénovat a rozejde se za ním se spokojeným výrazem ve tváři ... tedy alespoň doposud.

"Bacha na pusu trpaslíku, nejsem natolik střízlivý, abych tě rovnou neposlal na tvůj původní osud. Ještě z okna bych zamával té placce, která by z tebe zbyla," hodí si nohy na stůl a sebere ze stolu nůž určený na jiné věci než ke kterým ho hodlá zneužít on. Je vážně rád, že by ho trpaslík nechal se udusit vlastním kašlem, ale dokud bude hezky platit, tak si klidně sežere vlastní jazyk. I když to by byla přílišná škoda. Jeho krásný a procítěný zpěv nesměl být utišen nějakým lordem, který by si chtěl pochutnat na jeho úhořovi. Nebo na makrele. Proč tu vůbec přemýšlí nad rybami? Že by měl stále hlad? Stačilo se pro něco natáhnout a sežrat to. Místo toho se nožem začal rýpat ve svých nehtech. Ještě mu tam zůstala nějaká ta špína, i když z něj byl o dost čistější štramák než jeho smradlavá sestra. Tyrion mu stále neprozradil, kam jí poslal. Pokud jí nechal skočit z okna, určitě by ho pobavil jeho smysl pro humor. Ještě by mu zatleskal, klidně i nohama, když by dělal stojku. Jeho staré kosti by se museli překonat. Za něco takového by si poklonu zasloužil.
Že by poslouchal o čem si to ty dva povídají by se říct nedalo. Dál si vytrvale leštil nehty, popíjel vínou, když zahodil špínu na zem. Ale něco málo pochytil, šlo o nějakou ztrátu dalšího ... brrrr! ... dítěte a o to, že je tenhle lord hňup, kterýmu chcípají muži rychleji než se pod ním nebo nad ním prostřídají ženské. Jako by si někdy myslel něco dobrého o těch jižanských lordících.
I když bylo vážně zajímavé, jak málo si lidé všímají osob tiše posedávajících u stejného stolu. Zatímco se ty dva dohadovali, rozhodl se změnit pozici. Když chtěl, dokázal se pohybovat tiše a mrštně jako kočka. Tudíž mu nedělalo problém za několik vteřin obejít stůl, aby položil lordu ... Retardovi? ... ruce na ramena a následně ho tak zatlačil zpět do židle.
"Nemyslím si, že by někdo něco říkal o tvém odchodu kámo," neodkládá své pracky z jeho ramen, i když by je raději měl na jiném místě. Ale pokud mu bude moct strčit pod nos něco jiného, nebude se tomu bránit.

Nad Cedrikovým návrhom sa Jaime len uškrnul a mávol nad tým rukou. Bol si istý, že vyzerá oveľa viac neodolateľnejšie v brnení než s diadémom. Teda... ser Loras by možno nesúhlasil, no potešiť sera Lorasa s jeho chúťkami nebola zlatovláskova povinnosť. Celkom mu bol celý Kvetinový rytier ukradnutý.
"To som rád. Prísahu totiž porušiť nemienim," nie po druhý raz, dodal si v mysli a viac k tej téme nič neriekol.
"Tak zlodejku," opäť raz sa mu na tvári objavil ten takmer až prívetivý úsmev, no Cedrikove ďalšie slová mu ho z pier veľmi rýchlo vystrnadili. Čože mu to hovoril? Plevel v rodine?
Jaime by ani na oboch rukách nevedel zrátať všetkých Lannistrov, ktorí podľa jeho otca boli rodinnou hanbou, či len sklamaním už len ako obyčajné ľudské bytosti. No bola len jedna levica, o ktorej hovoril takto. Lhara, napadlo mu okamžite, no jej meno sa neopovážil vyriecť nahlas. Možnože to ani ona nebola. Cedrik ju predsa nepoznal, tak ani vedieť nemohol. Jaime sa zhlboka nadýchol a privrel trochu oči premýšľajúc o slovách svojho synovca. Pustil rukoväť meča, ktorý stále ešte zovieral, a položil ruku na Cedrikove rameno.
"Tvoj dedo hovorí: lev sa nezaťažuje názormi ovce. Nemám tušenie, kto tá žena bola zač, no musíš sa naučiť neveriť všetkému, čo ti niekto povie, obzvlášť naštvaný ľudia po tom, čo im hrozíš smrťou."
Po svojich slovách ruku opäť stiahol k sebe a bez nejakého väčšieho nutkania Cedrikovi niečo vysvetľovať, osvetľovať, ospravedlňovať sa mu či iných otravných činností, ktoré by zahrńovali vyslovenie pravdy, rytier pokračoval mlčky cestou na nádvorie, kde i teraz prebiehal tréning pár rytierov.
Jaime princa zaviedol k voľnému priestranstvu, zložil svoj meč a schmatol dva tupé, určené pre tréning.

"Ani kdyby tě přísahy zprostil král ? Slyšel jsem že párkrát král zprostil služby člena gardy se všemi poctami a s uchováním si veškeré cti. Čestné propuštění." Lehce nadnese a však neočekává že by mu na to chtěl odpovědět, jenom mu navrhne to že pokud by chtěl opustit Královskou gardu že to lze i bez porušení přísahy. "Ale nespíš máš pravdu ... ženu zdobí květina a muže zase schopnost dostát svému slovu."
Pousměje se na strýčka. "Ano zlodějka. Byla zlatovlasá jako ty nebo já, byla pohledná a vsadil bych se že byla urozená ... proto si myslím že byla Lannister a plevel rodu. Co děda myslí plevelem rodu jsem dlouho nechápal a myslel jsem si že myslí Tyriona ale pak jsem pochopil co se mi snažil říci. Snažila se krást a nevarovala mého varování ať se nepřibližuje ... nechtěla mě poslechnout tak jsem ji řízl do tváře." Řekne spokojeně, bylo to patrně to nejlepší co v té době na Skále udělat mohl. "Mluvila o tobě, mluvila i o matce ... dokonce pokud si pamatuji, říkala že moje matky je její sestřenice. Po tom co jsem ji sekl do tváře a zavolal jsem do tváře snažila se mi zabodnout do ruky menší jehlu .. nechal jsem ji vsadit do vězení a pak ..." Tiše povzdychne. "Utekla !" Neochotně se přizná k tomu že nedokázal tu ženu ohlídat aby zůstala tam kde je. "Pár nocí jsem měl strach že se mě pokusí zabít, uznávám ale už dávno strach nemám...už jenom proto že mě hlídají rytíři jako jsi ty." Usměje se na strýce.
Těšilo jej že jej jeho slova neurazila a dokonce se mu opět snažil celou situaci poradit aby se na ni podíval jinýma očima než svýma. "Nevěřím ji, vím že pomluvy a jed jsou zbraněmi žen. Proto když byla bezradná snažila se zaútočit alespoň jazykem a pokusit se nás rozeštvat. Marně ..." Přikývne směrem ke strýci a poté jej následuje na cvičiště. Z rytířů je trochu nejistý, nepřál si mít obecenstvo, natož obecenstvo které vědělo jak zacházet s mečem. Bude se muset víc snažit aby si neudělal ostudu. Neočekává to že jej bude strýc šetřit a to na tom bylo to nejhorší. Díky dědovi se mladý princ přeci jen naučil trochu ovládat meč, protože děda když byl Cedrik jeho chráněncem na Casterlyově skále nechal zavolat sera Edricka Dayna aby jej učil.

Celaena dorazila do Rudé bašty nějakou tu chvíli po princovi. Zahalená do jeho pláště si přišla hůře, nežli nějaká běhna, ale měl pravdu, její šaty by přitáhli ještě více zvědavých pohledů. O to samozřejmě nestála. Jak zlatovlasí princ řekl; stráže jí problémy nedělali, nechali ji projít, jako by byla obyčejná služebná, která na hrad chodí už roky. Popravdě, moc mu nevěřila, dokud se o tom nepřesvědčila. Také si pak vydechla... nestála hned o nějaké problémy. Pak pospíchala do chodbami, aby našla někoho ze služebnictva. Po úmorném hledání se jí ujaly dvě ženy, jež byla pověřeny právě princem.
Odvedly jí do malé komnaty s koupelnou, jež jí přidělili. Nacházela se až v dolní části hradu, jež byla určená právě pro služebnictvo. Pak jí připravily koupel, čisté hezké šaty, jež vypadaly, že by jí i mohly být a další věci. Tohle si nechala opravdu líbit. Dokonce je nechala, aby jí pomohly ze šatů a s koupelí, kdy jí vydrhly od špíny, tak, že snad nikdy čistší nebyla... tedy byla, ale prostě si tak v tu chvíli přišla, po té době, kdy se v dole měsíce nemohla pořádně umýt... až pak před plavbou jí starý obchodník dopřál krátkou koupel, ta ale nebyla tak důkladná, jako tato. Když měla umyté i vlasy, do kterých jí vmazaly i nějaké přírodní oleje na regeneraci, osušila se a nechala služebné, aby jí pomohly se obléknout do těch krásných šatů, ač to nebyly šaty jaké měla královna, či jiné lady. Byly obyčejné, jednoduché světle modré barvy. Služebná jí stáhla šněrování, co mohla a Celaenina postava konečně dostala trochu tvar, šaty na ní neplandaly, ač jí byly také o maličko větší. Byla opravdu vyhublá, musela vypadat uboze. Když předstoupila před zrcadlo, kde jí jedna z žen rozčesala již téměř suché vlasy a spletla je zpět do dlouhého copu, zahleděla se na svůj odraz. Tváře měla propadlé, kruhy okolo očí nasvědčovaly špatnému spánku... vypadla uboze, ale stále tam byla její krása... ten uhrančivý vzhled světlovlasé Seveřanky. Když opustila koupelnu, na stole měla už připravené jídlo. Vypadalo to tak skvěle a ona měla takový hlad,.... že během okamžiku seděla u stolu a polykala to voňavé maso a chleba. Neuvědomila si však, že to její žaludek nezvládne, náhle se jí udělalo špatně a ona rychle utíkala na latrínu, aby vyzvrátila vše, co právě snědla. Nebyla zvyklá na takové jídlo a na takové množství... a tak, když se vrátila do komnaty s vypláchnutou pusou, sebrala ze stolu jen suchý kus chleba. Ten po nějaké chvíli pomalu snědla. Nakonec služebným poděkovala a propustila je. Měly obavy o její zdravý, ale ujistila je, že je už v pořádku a zvládne vše sama a tak odešly.
Celaena byla však velmi zvědavá a tak netrvalo dlouho a opustila své komnaty. Vydala se bludištěm chodeb, prohlížejíc a poznávajíc hrad.

Myrcella byla jako vždy elegantně ustrojená a na tváři měla úsměv, byla sluncem který vždy Rudou baštu dokázal rozzářit.
Na každého vždy byla milá, laskavá, usměvavá a přátelská. Kráčela Rudou baštou, právě se totiž vracela z hodin etikety kde se učila správné mluvě, vystupování. Na sobě měla nádherné tyrkysové šaty které musely každého ohromit, protože šaty byly nádherné a Myrcelle při nejmenším skvěle padly ... a také se v nich cítila velice dobře. Chtěla jít do komnat svého bratra Cedrika, protože k ní vždy byl laskav a vždy ji věnoval pozornost i jeho čas. Měla v plánu si sním povykládat o tom co se vlastně stalo a jak se daří Sanse, která byla její velmi dobrá kamarádka a byla si sní velice blízká. Jenom že z návštěvy ji vyvedla dívka která nebyla od pohledu škaredá, dalo by se říci že byla nádherná jenom nevypadala že je ve své kůži a také vypadá velice zmateně, protože její neschopnost ze orientovat v chodbách Rudé bašty byla až moc vidět. Rozhodla se dojít k dívce a přátelsky se na ní usmála.
"Vypadáte že jste zabloudila ... ačkoliv tu žiji od narození, také se mi občas stane že zabloudím. Třeba bych Vám mohla být nápomocná ..." Nabídne dívce pomocnou ruku a bratra momentálně na chvilku odsune.

Po nějaké té chvíli, co se sama vydala vstříc neúprosnému bludišti chodeb, se doslova cítila ztracená. Celaena měla hodně dobře rozvinutý orientační smysl, ale tohle bylo očividně nad její síly, obzvláště v tomto stavu. Byla zkřehlá, jako uvadající květina. Její kroky se stále stávaly pomalejšími a pomalejšími. I přes to se okolo sebe rozhlížela a s jakýmsi nadšením si prohlížela honosné sídlo královské rodiny. Ano, byla na Rudé baště poprvé, ač před několika lety navštívila Královo přístaviště... Možná,... možná, že měla tu 'čest' navštívit tento hrad před rokem, nežli ji odvezli do Meerenu, když ji před rokem chytili. To ovšem netušila. Z doby, před tím, nežli se dostala na loď si nic nepamatuje,... zbili ji do bezvědomí, když ji vyslýchali. Ona, ale mlčela... nenechala se zlomit.
Její bezcílné a už trochu úzkostlivé bloudění jí dovedlo až ke střetu s mladičkou dívenkou. Na pohled Celaeně přišlo, že jí nemůže být více, jak deset, ale v dětech se nevyznala. Byla na svůj věk ovšem moc krásná a tvář jí zdobil nefalšovaný úsměv. Bez váhání k došla k vražedkyni a nabídla jí pomoc. Po chvíli váhání úsměv dívence oplatila. I ona měla krásné vlasy téměř stejné barvy, jako Celaena, ale o něco tmavší a zlatější... Starší z dívek je měla téměř až bílé, záleželo na světle. Být nenápadná se jí zřejmě příliš nedařilo. "Ach ano, už to tak bude. Tenhle hrad je doslova bludiště!" Vydechne s pobaveným hlasem a pohlédne dítěti do očí. "Opravdu? Byla bych Vám velmi vděčná, dnes jsem zde poprvé, jsem nová služebná a chtěla jsem to tu trochu poznat a teď netuším, kde se nachází můj pokoj." Zasměje se. Měla přeci hrát svou roli, co nejlépe, ne? Nejhorší bylo, že absolutně netušila, kdo dívka před ní je. Podle vlasů soudila, že Lannister, ale mohla se mýlit... Navíc se podobala princi, ale ten se jí jménem nepředstavil... To by ovšem musela být Baratheon a tudíž také princezna, pokud by byla sestrou mladého prince... no jistě, královna přeci byla z rodu Lannisterů... Cersei. To vysvětlovalo ty vlasy. "Budu velmi ráda za vaši radu, princezno." Vystřelila Celaena na slepo.

Na jeho výmluvy příliš nereaguje. Vlastně... vůbec na ně nereaguje. Dorien před sebou viděl skřeta, neuvědomoval si však zřejmě, že něco takového je neměnného, ale, co on? Neschopný hňup, který nepřežije, pokud lord Tywin usoudí, že podporou jeho rodu jen utrácí své peníze. Plevy nejsou jen v rodině na naší straně jsou i lordové, kteří musí podstoupit zkoušku, lord, který nedostojí svým povinnostem, je nám k ničemu. Zbytečná investice. On se k Renardovi nenaklání, jakmile to začne dělat on, pouze si nenucenně upije vína a poslouchá jeho posměšky, které ho rozčilovali asi tak málo jako bývalého krále Roberta dluhy... Takže vůbec a pokus toho mameluka o to ho zastrašit se setká s neúspěchem, Tyrion se nehne ani o milimetr a neučinil by tak, i kdyby neměl ve své blízkosti Bronna. Nebyl sice velkým lvem, nicméně... pořád byl lvem. "Skutečně, moje zkušenosti z bojového pole jsou na velmi vysoké úrovni, takže mám aspoň minimální znalosti strategie a vyhrocenné situace... Ty nastávají vždy a všude, proberte se a naučte se na ně reagovat hned, jinak to dopadne přesně jako váš severský úkol..." Odvětí mu prakticky okamžitě, na tváři si stále udržuje úsměv, nicméně hlas je o poznání chladnější a v očích se na malý moment objeví nebezpečný záblesk. Renard byl zřejmě natolik hloupý, že v něm stále viděl jen skřeta. Nedovedl číst mezi řádky, to ani Ned Stark nebyl takový hlupák... oproti němu byla paranoidní choromyslná lady Lysa skoro normální. Ale jak se říká... místo mozku, z piva kostku.

"Ano... všichni víme, jaký je Stannis vůdce, ale kolik času musel mít na přípravu toho geniálního plánu, který vám udělal díru v systému. Psychologie je pro vás zřejmě také slovníkový pojem, můj drahý lorde, jinak byste využil toho, že vás dcery lorda Eddarda neznají a hrál byste to na obě strany, vynaložil byste veškeré úsilí, aby jste se vetřel do jejich přízně. Nebyl to Stannis, kdo vás porazil, ale vaše vlastní nadutost a domněnka, že jste neporazitelný." Následující slova, snad nevyzní, ani tak jedovatě, jak správně měla, takřka lítostivě. Tenhle lord byl stále ještě malým klukem, tolik nepodobným své mladší sestře. On si... hrál na válku. Stejně jako Renly na rytíře... Malé ironie, které nás obklopují.

Nad lordovou... kuráží? Drzostí? Zkrátka nad těmi velmi chytrými pohnutkami jen protočí očima nemusí k Bronovi pronést ani "bé", aby jejich známého zastavil. Tyrion se k němu choval, tak, jak káže bonton, nicméně urážky, které se vůči němu mladík dopustil... tohle bylo přes čáru. Zůstane stále sedět na židli, jakoby to byl jeho vlastní trůn. "Vy jste mě nepochopil, tohle nebyla žádost, to je něco neměnná informace a vaše jediná šance, že se vrátíte zpět do hry. Můžete jít za mým otcem a vyrušit ho v debatě s Oberynem Martellem, to by byl podle vás velmi chytrý tah... ale kolem a kolem, možná jen příležitost, zjistit, jaké to je mít v břiše kopí." Oberyn Martell, to byla střelba do éteru, nicméně jeho otec nebyl ve svém - v Starkově - soláru, tudíž musel aktivistit jinde. "Ztrácejte další čas a nebudete pro nás ničím víc než pasivní investicí. Získejte si lady Lysu a tím i Údolí. Blíží se válka, pokud jste si toho ještě nevšiml. Robb Stark je stejný čestný hlupák jako jeho otec a seveřané ho budou následovat, čím míň možných spojenců bude mít, tím líp... A budoucího krále Joffreyho určitě potěší, když bude jeho město v bezpečí, všichni vaši pomazaní rytíři by vás jen zdržovali cestou do Údolí, minimálně čtvrtina se zapíše do městské hlídky. Berte to jako kompenzaci." Nedá mu prostor k tomu, nějak reagovat na jeho slova a hned pokračuje. "Až teď můžete jít." Mávne ledbale rukou směrem ke dveřím a jakmile ctěný lord odpochoduje jeho pohled se obrátí k Bronnovi.

"Imbecil... Máš to u mě. Bude tvůj jinak dokonalý zevnějšek kazit titul velitele městské hlídky. Renardovi jen prospěje, když pár stovek mužů, kteří jsou placeni lannisteským zlatem propadne koruně." Jedno slůvko, které je vysloveno s patřičnou ironií. Je to samolibý úsměv, který se objeví na jeho tváři, spokojený Lannister.

"Ak by sa tak stalo, službu opustím. Ale dúfam, že sa tak nestane," riekol prosto prehltnúc svoje ostatné slová s istou trpkou chuťou, ktorá mu odrazu vznikla na jazyku. Nakoniec bol rád, že mu Cedrik dal za pravdu. Podobných rozhovorov si užil, kopec z nich nie tak pokojných. Mal ich už teda plné zuby. Obzvlášť, keď ich súčasťou bolo slovo "Kráľokat". To avšak tentoraz nebolo. Nie, že by ho Cedrik vôbec niekedy v jeho prítomnosti použil. Joffrey áno, v zápale zlosti, no Cedrik, Myrcella ani Tommen nikdy. Jaime bol za to skutočne rád.
"Zlaté vlasy ešte z nikoho Lannistera nerobia," poznamenal rytier so zadumaným výrazom.
"O urodzenosti tiež možno mať pochyby. Šľachtica od roľníka rozpoznať ľahko, no u niektorých neurodzených to neplatí." Sluhovia či i bastardi stretávajúc sa a sprevádzajúc svojich pánov na každom kroku si dokážu osvojiť reč a správanie ich pánov. Nie, že by to bolo na dennom poriadku. Len teoreticky. I tak mal ale Jaime pocit, že domnienky jeho synovca by mohli byť pravdivé. O to viac sa mu ale nepozdávalo to, čo počul. Zahryzol si do jazyka a vypočul si zbytok z príbehu. Ako ticho počúval, jeho tvár sa mračila čím ďalej tým viac. Z úst mu unikol takmer nečujný povzdych než sa jeho tvár zase vyčistila od akéhokoľvek mračenia.
"Radím ti, ani to pred matkou nehovor," poradil mu s istou obavou toho, čo by jeho drahá sestrička mohla urobiť. Poďla toho rozprávania zlodejka skutočne mohla byť Lhara. Och, ako len ju Cersei neznášala. A vzhľadom na to čo chlapcovi tá ženská povedala, kráľovná by dobre možno vlastnými nechtami rozpárala obyvateľstvo celej Kasterliovej skaly na kúsky, len aby sa k nej dostala.
Po tom, čo ho Cedrik uistil, že zlodejke neveril ani zlaté kučery na hlave, Jaime len spokojne prikývol, i keď jeho tvár krášlil akýsi strnulý výraz.
Teraz už s mečmi v ruke sa Jaime vrátil k svojmu synovcovi jeden mu podajúc. Byť Cedrik rytier, meč mu hodí. No Jaime nebol toho srdca svojho synovca strápniť v prípade ak by sa mu ho chytiť nepodarilo. Niečo podobné mu totiž urobil jeden z rytierov na Skale v dobách keď sa ešte sám učil vládnuť mečom. Meč mu vtedy spomedzi prstov prekĺzol a dopadol na jeho nohu, čím si  vyslúžil hurónsky smiech od svojho obecenstva. Nie, to Cedrikovi neurobí. Hádzať mečom a chytať ho sa môže naučiť neskôr. Najprv nech sa radšej ním naučí zaháňať.
"Ich si nevšímaj," hodil hlavou smerom k rytierom uprostred tréningu keď zazrel Cedrikov pohľad ich smerom.
"Pri boji si nemôžeš dovoliť byť rozptýlený ostatnými okolo či tým čo si o tebe snáď môžu myslieť. Stálo by ťa to život. A život je to najhlavnejšie. Ver mi, nech sa nájdeš v bitke o hocijako ušľachtilú vec, nakoniec sa to zvrtne len na jediné. Tí najudatnejší bojujú o svoj život. Ostatní buď utečú alebo skončia s mečom v hrudi."

Všiml si jistých změn v chování svého strýce, tedy jak se jeho úsměv i výraz ve tváři měnil jako počasí. Snažil se na to nereagovat pohledem a ani na sobě nechtěl nechat znát to že si jeho změn nálad všímal.
Pravděpodobně jej museli urazit pomluvy které o něm ta žena řekla, není se čemu divit, sám Cedrik byl taky z jejich slov dost dlouho rozladěný. Na náladě mu nepřidalo potom její útěk.
Jak jenom to ta mrcha mohla zatraceně dokázat. Není důvod brečet nad rozlitým mlékem. Tedy .... snad.
"Řekl jsem to jenom tobě, nechtěl bych do toho matku zatahovat." Mírně se ušklíbne. Strýce měl vždy rád ale matka je matka ... nechtěl ji urazit těmito slovy. Neřekl by je ani Jaimemu, jen se naskytla příležitost se svěřit tím co jej tížilo. "Neřekneš ji to ani ty .. že ne ?" Mírně se pousměje ale odpověď je mu už teď jasná, na strýce se mohl spolehnout. Chtěl ochránit matku před touto pomluvou.

Myšlenky se mu rozplynuly když viděl ty rytíře i to jak se po něm někteří po očku dívají, tedy když nebojují. Pravděpodobně očekávali že ...
Cedrik vlastně nevěděl ani nepřemýšlel nad tím co očekávají rytíři ve zlaté zbroji. Jen z jejich pohledů neměl zrovna dvakrát radost, pociťoval spíše právě jistou dávku trémy.
Vezme do rukou cvičný meč který mu právě podal a potěžká si jej. "Byla chyba sem chodit Cedriku, Jaimeho neporazíš a až tě shodí do prachu tak se ti budou za zády smát." Byl tak nervozní že ani pořádně nevnímal co mu Jaime říká, spíše zaregistroval jen každé druhé slovo. "Nevšímám si jich ... nejsem rozptýlený." Pokusí pousmát ale jde to ztěžka.
Snad se od sera Edricka něco naučil a nebo to až taková ostuda jak by se mohlo zdát.

Nad Cedrikovými slovami Jaime spokojne pokýval hlavou. Bol rád, že chlapec sa o tom pred matkou nechcel zmieniť, ani že to po ňom nechcel. Čo sa týkalo jeho samého, bol mierne v rozpakoch. Prikývnutím síce chlapcovi sľúbil, že jeho matke nič z toho nepovie, no slabý hlások v jeho hlave mu šepkal, že by o tom Cersei možno vedieť mala. Jaime nestál o to, aby Cersei začala šalieť a prevracať naruby Skalu či ba aj velé kráľovstvo len aby Lharu našla. Jeho milá sestrička vedela dosť dobre ako urobiť zo šteňata zlovlka. Jaime by preto bol najradšej, keby sa táto historka do uší jej sestry nedoniesla. Pravdou však zostávalo, že hocijak nepravdepodobné to mohlo byť, Lhara predstavovala hrozbu. Už len kvôli tomu čo Cedrikovi natárala. Nemohli si dovoliť, aby jej papuľa išla na plné obrátky takto naďalej. V tom prípade by to sestre asi mal povedať, no nie? Zvažujúc všetky fakty sa Jaime rozhodol, že nič zatiaľ nehorí a jeho sestra o ničom vedieť nepotrebuje. Možnože skutočne si len ušetrí uši od sestriného paranoidného škrípania zubov. A ak nie? Ak sa ukáže, že Lhara skutočne je nebezpečná a danú situáciu bude musieť kráľovná riešiť? Nuž, Cersei sa v tom prípade bude z uší pariť a keď zistí, že Jaime o tom už dávno niečo vedel, tak ho jeho milá sestrička roztrhne ako ropuchu.
Odložiac celú situáciu bokom, Jaime upriamil celú svoju pozornosť na svojho synovca a jeho vlastný meč. Z Cedrikovej tváre usúdil, že chlapec sa viac nachádzal vo svojom vlastnom svete než práve vtedy tam s Jaimem. Nemohol mu čo zazlievať, no ani sa mu to priveľmi nepozdávalo. Princ či nie, nesústredenosť si nemohol dovoliť.
"Prepáč, ale to ti neverím. A vieš prečo? Na tvojom mieste by som nimi rozptýlený bol," uškrnul sa na neho a potom ho vyzval, nech sa pripravý.
"Ak si dobre pamätám, tvoj dedo spomínal, že ti na Skale zriadil učiteľa. Ukáž mi teda čo ťa naučil. Skús na mňa pár výpadov. Sľubujem, budem ich len odrážať."

Myrcella nikdy nebyla hloupá, možná jen trochu naivní ale rozhodně ne hloupá. A musela by být hloupá kdyby si nevšimla divného chování té dívky, možná právě proto se rozhodla ji oslovit aby zjistila co je dívka zač. "Jistě, pro někoho kdo zde není dlouho se může zdát že Rudá bašta je složitý labyrint ale není tak složité se zde vyznat ráda Vám budu nápomocná."
Pomalu se opět rozejde. "Říkala jste nová služebná ?" Pousměje se. "A čí jste nová služebná ?" Neodpustí si tuhle poznámku a po očku se zaměří na její reakci, opravdu ji zajímalo zda bude koktat, vykrucovat se nebo jak vlastně odpoví. Princezně se zdálo divné že by se z ničeho nic objevila nová služebná na Rudé baště a přitom ani nevěděla jak se oslovuje a zdraví princezna, tedy chybělo pukle. Možná právě tímto na sebe upozornila ... copak je možné aby se do Rudé bašty dostal někdo kdo nezná základy chování. "Co by jste ráda viděla ? Nebo mi řekněte kde máte komnatu vy a já Vás nasměruji." Mírně se pousměje.