Lokace: Rudá bašta

Konečně přejeli všechny typrdele na severu dostali se do samotného odpadu celého Západozemí, čili Králova Přístaviště. Toho krásného města smilstva, prostituce a gamblerství všeho druhu. "Čerstvého venkovského vzduchu bylo dost, doufám, že mě budeš doprovázet do veřejněprospěšných domů, žoldáku. Potřebuji se přesvědčit, že jsem stále ještě z části mužem." Prohlásí velmi vážně a zatne zuby, zatímco se na odporné štyřnohé herce kodrcá vedle svých dvou žoldáků. Nosítka by byla rozhodně praktičtější. I nechat se nést dvěmi žoldáky by bylo pohodlnější než chodící a řehtající masová směs. Nikdy nepochopil,co mají ostatní na zvířatech. Ačkoli, musel uznat, že by svou povedenou rodinku s klidem vyměnil za několik králíků nebo psisek. Ty byli aspoň učiteční. O užitečnosti Cersei například stále polemizoval...


A jak, že se vlastně dostali z Orlího hnízda. Za srdceryvného jekotu divé Lysy předal mladé lorďátko do pazour lady Kamenosrdci. Neušel mu pohled plný opovržení, kterým provrtávala tu kreaturu, která kdysi snad bývala její sestrou. O paranoidních megerách by jí mohl povídat... No jeje! A pak... jak jen to nožičky těch potvor a jeho vlastní dovolovaly, vyrazili směr krajiny lví sekty. Tyrion nikdy nebyl velkým milovníkem čundrů a tenhle mu bohatě stačil jako odstrašující příklad, proč má být rád, že je urozenou lannisterskou opičkou.


Dostat se až do Joffreyho komnat bylo překvapivě snadné. Tyrion měl - přiznejme si - rozmrzelou náladu a zažíval takzvané dny samoserství. S dvěma žoldáky za patama si však nepřipadal tak... snadno k zašlápnutí. "Ať mi okamžitě připraví koupel a něco většího k jídlu bych uvítal." Zastaví si jednoho z uspěchaných sluhů. A pak... ne, Apokalypsa nenastane, nicméně konečně si může prohlédnout svého synovce. Byl stejně odpudivý jako před pár týdny. Zaslechne ještě několik vzteklých vymutovaných větiček, především od jeho výsosti, úžasného, nepřekonatelného a naprosto imbecilního veličenstva. Stačí mu jeden rychlý pohled, aby vyhodnotil situaci, jelikož na nic dalšího nemá příliš mnoho trpělivosti. Sundá si z rukou cestovní rukavice, "bravo... chvíli nejsem doma a Joffreymu je svěřena zodpovědnost, jako bys nevěděla, jak to dopadne pokaždé, když dostane na starost nějaké zvířátko." Prohodí k Cersei a zároveň k nikomu. A pak... udělá to, co měl udělat aspoň jeden z těch posraných serů. Přejde až k jeho zlatovlasé královské hlavince, pořádně se napřáhne koženýma rukavicema mu jednu vlepí a dřív než stihne poučit ten nebezpečný ostrý nástroj, který by mu on sám nesvěřil ani v profesionální hypnóze. "Ten její otec ji aspoň naučil, jak se chovat ve společnosti, to se o tobě říct nedá. Pak se jí omluvíš, vyslovíš jí svou největší lítost nad svým psychopatickým chováním." Vmete mu do obličeje a pokud se Joff před jeho vpádem nestačil ubránit, tak mu z pravé i levé strany, vlepí ještě po jedné facce.

"Anyo, doprovoď lady Sansu do jejích komnat, jeho výsost už nemá slov." Hlas je jasně úsečný, avšak jakmile pohlédne na zrzavé Starkovo děvče ve výrazu lze snadno vyčíst soucit. Pomatoval si ji ještě ze Zimohradu. A... co z ní teď zbylo. Z toho naivního děvčete.

Cesta z Orlího hnízda se dala označit za naprosto dokonalou. Potom, co vystřelili z hnízda si navíc museli dát pozor, aby je znovu nedostihli věrní ocáskové lady Kozatice šílené. Štěstí, že byl poblíž stáj s koňmi. Když bylo třeba, tak utíkali jako řádní váleční oři. I když si stále stál za tím, že si měl trpaslík pořídit toho poníka, co neustále trhal hlavou jako by ho chytal amok. Aspoň by se měl nad čím smát celou dlouhou cestu. Na koňský hřbet byl zvyklý už dlouhá léta, ale vyměnil by cokoliv, kdyby jeho úd mohl být zabodnutý v něčem jiném. Rozhodně ne připláclý na chlupaté srsti.
"Bude mi ctí se přesvědčit, že si kdy byl mužem." neopomene se ušklíbnout a mimoděk se poškrábe na jizvě zkrášlující mu tvář, kterou mu udělal jeden nemotora. Navíc mu i zčásti okousal vlasy, takže vypadal jako kdyby stíhal nějakou novou módu.

Neví, zda Královo přístaviště vítat s vděkem nebo se děsit do koho vrazí na rohu tentokrát. Šuňta nebo to znásilňující děcko se mohli skrývat kdekoliv. Proto se neustále předkláněl a nahlížel před svého koně, přejížděl očima střechy všech domů, nakukoval do uliček a ignoroval sestřin tázavý pohled. Taky ta opice nemusí vědět všechno.
U jedné hospody se mu téměř zastaví srdce.
"Šuňta!" vyjede mu z úst dost nahlas, aby to pochytili i lidé z dalekého okolí. Jenže cápek, který se na něj otočí Šuňtou nebyl. Na to byl příliš ... nebronnovsky hezký. Byl to hnus a Šuňta aspoň něco zdědil z jeho přirozeného nádhery. Odmávne rukou toho otrapu a dál sleduje trpaslíka na koni.
"Jsem zvědavej, jestli budeš chodit do O jako všechny děvky v okolí." samozřejmě se nezapomene svému povedenému vtipu zasmát a sesednout z koně, když konečně dorazí k Hnědé baště. Vypadala spíš jako cihla než jako rudá a když smícháte rudou s cihlou, tak dozajista vzejde hnědá. Nad Bronnovou logikou by se rozum nepozastavil.
Jak rád by si taky dopřál lázeň. Smrděl jako rok nemytý seveřanský lord. Navíc díky tomu shonu se zapotil ještě víc. Pokud to z něj netáhlo před tím, tak teď určitě ano. Ale nikdo z jeho společníků nemá co namítat. Ty smrděli snad ještě hůř. Nenápadně se nakloní k trpaslíkovi a čuchne si k jeho kdysi blond čupřině.
"Ugh, smrdíš jako by se ti na hlavu vydělal prátur!" opět nešetří hlasivky a rychle si zacpe nos další smrdutou části svého těla a tím myslíme prsty. Ty si zaručeně během cesty strkal, kam jen mohl. V mezích slušnosti.
S veškerou pokorou a pro jednou zcela potichu, vyšlape další schody, zahne do další chodby než vpadnou do pokoje nějakého malého holobrádka s účesem podle kastrolu. Počkat, to je vlastně král. Promne si pusu, aby zakryl úšklebek a než složí ruce, tak se dál drbe do uklidnění. Vlastně by pozapomněl na královnu, kterou by šukal a na holčinu ... ale ne! Další dítě! Hrůzou se oklepe a raději zaměří svůj pohled na dvojici poslušných oslíků. Pro případ, kdyby jeho opici ... sestře chtěli zabránit v tom, aby odvedla to ... brrrr, dítě do komnat. Sice by jako správný bratr neměl zasahovat, protože ona je přeci emancipovaná žena, co nepotřebuje pomoc od nějakého muže. Vůbec, ale vůbec si nedělá čárky za každou záchranou jejího tlustého zadku. To by se neodvážil. Ale musí uznat, že trpaslík ví, jak vrazit někomu, kdo je vyšší než on. Nesmíme opomenout, že ani po tomhle si nedokázal udržet chladnou tvář, tudíž nastalo další drbání lícních kostí.

Nebude si tu bolest připouštět, nebude si tu bolest připouštět ... vlastně bude! Nestačilo, že té čúze hráblo, ale když se snažili udržet naživu, tak jí jedno neohrabané hovado duplo na nohu. Takový tlustý prátur, co sotva udržel meč v ruce a on jí musel dopadnout na tak malou nohu. Měla dojem, že se posere bolestí. Ale karma se ozvala. Když se sklonila, aby vysvobodila svou nebohou nožku zpod toho šutráku, jeden hrdý rytíř chtěl svůj meč zabodnout čestně do jejích zad. Jenže jak se sehnula, tak propíchl toho pašíka. To zadoučinění! Po trpaslíkově šachovém tahu zůstali v místnosti jen dvě mrtvoly. Ten štramák, kterému Bronn pročistil bulvy a pak hrdý lord, kterému zabil jeho vlastní rytíř. Bravo! I s bolavou nohou museli pospíchat, aby se dostali z dosahu té šílené ženské, ze které bude mít jistě doživotní trauma. Z ní a jejích koz. Ugh!
Na konících si to hbitě doplachtili až do Králova přístaviště. Poslední vzpomínka na něj byla docela příjemná. Aspoň zjistila, že její rodina nestojí tak za hovno, když se zjevil i Lars. Co jí jen vůbec popadlo, že zůstala s tímhle blbem, který si na paží dělá čárky za každou záchranou jejího zadku. Ona jeho pomoc nepotřebovala! Vždy jí překazil úder, jen aby si mohl udělat další čárku. Tu ruku si nikdy nemyl, aby nemusel začínat od znova. Ve skrytu duše doufala, že mu jí jednoho krásného dne někdo usekne.
"Lars!" opraví ho, když sebou leknutím div nešvihne na zem. Akorát stále nepochopila, proč čumí po těch střechách. Copak kdy viděl Larse šplhat po střechách? On se jí teda s něčím takovým nikdy nepochlubil.
Po několika dalších uličkách a Bronnovým poznámkách se dostanou k Rudé baště. Poprvé, co tohle místo uvidí zevnitř. Páni, skoro se cítí jako dítě, které dostalo novou panenku. Ale ona nikdy nedostala panenku. Neopomene hodit po bratrovi vyčítavý pohled, ale ten věnuje svou pozornost trpaslíkovým vlasům. Už i jeho si všímá víc než jí. To je ale rodina.
Vyšlapou několik dalších schodů, zahnou do další chodby než zcela slušně vrazí do pokoje přítomného nového krále bůhvíjaksejmenuje. No, zaručeně královsky nevypadal. Ani těch několik dobře mířených úderů od Tyriona to nikam nevylepšili. Možná ta koruna byla trochu nakřivo.
Jak trpaslík poručí, tak učiní. Zcela lhostejně odstrčí jednoho z těch plechových mizerů stranou, aby se dostala k tomu nebohému dítěti. Ať jí prováděli cokoliv určitě to nebylo nic lepšího než co by mohl ... na tom nesejde.
"Tak pojď." promluví k ní konejšivým hlasem, vezme jí kolem ramen a odvede jí z místnosti. Chudák vypadala jako několikrát nakopané štěně a kdyby s ní ten skřet blonďatý skončil určitě by vypadala ještě hůř.

Zlatovlasá žena zkroutí rty do vzteklého šlebu. On jí snad bude ještě odporovat. "Ale ano.... můžu! Jsem tvá matka!" Zavrčí nazpět a přiblíží se o několik kroků vpřed, když se její syn znovu rozvříská, jako nějaké nemluvně. Muži však dívku pustí. "Sansa je tvá budoucí žena, takže se k ní budeš chovat s úctou!" Zařve na něj, jako když lva zataháte za ocas.
V tu chvíli však vejde do komnaty ten odporný skřet, její bratr s mužem a ženou v závěsu. Divě na ně pohlédne a povýšeně je sjede pohledem, jako by pro ni nebyli nic víc, nežli tři mouchy na koňském lejně... a taky, že nebyli. Malý muž utrousí kousavou poznámku, nad kterou se královna jen opovržlivě usměje. "Ty jsi tady všem chyběl skřete." Zasyčí na něj a sleduje, jak uhodí jejího syna, načež mu dá kázání... nemohla uvěřit vlastním očím, ale na druhou stranu to v tuto chvíli považovala za příhodné. Pak vydal skřet rozkaz, aby ta žena, jež jej doprovázela, odvedla Sansu do jejích komnat. Pohlédla jejím směrem a pak došla k Tyrionovi. "To bylo naposledy, co jsi na mého syna vztáhl ruku... skřete." Zašeptá k němu varovně, a tak tiše, že ji mohl slyšet jen on. Mohla to být výhružka... u ní nikdy nikdo neví. Na rtech jí hrál sladký úsměv, když k němu shlédla.
"Ještě si promluvíme Joffrey." Promluví k synovi s tvrdým pohledem a obsolutně ji nezajímalo, že si z toho nic nedělal. Pak se otočila a zamířila za lady Sansou a tou ženou, které zmizely ve dveřích. "Stůjte!" Zavolá k dívkám, když opustí komnaty a vyjde na chodbu. Nehodlala za nima běhat, jako nějaké páže. "Doprovodím lady Sansu sama, ty se vrať!" Přikáže té ubožačce v otrhaných pánských šatech. Pohled pak přesune k rusovlásce. "Pojď děvče, musíš si odpočinout." Roztáhne rty v úsměvu, který nebyl projednou zas až tak falešný.

Aby toho nebylo málo, jeho nervům nedá spát ani další přírůstek v místnosti. Napříč tomu, že je dost malý na to, aby jste o něj zakopli, jeho (ne)milovaný strýček Tyrion o sobě dá vědět dost jasně nejen tím, že s sebou přiveze páreček otrhaných kreténů, které nikdy v životě neviděl. Ani si nevšiml, že je Skřet pryč, což je ale něco, co patrně sdílí se všemi členy rodiny. Jeho výška nenapomáhá k tomu, aby ho člověk neviděl a tím pádem je ulevující, když ta špína konečně zmizne z očí i mysli. Neodpustí si hořký úšklebek při pohledu na muže, který strýčka mimo ženy doprovází. "Jako kdyby nestačilo píchat řitě kure-" Bohužel pro něj, svoji odplatu za úvodní slova Skřeta nedopoví, protože mu uletí s pusy dost možná s několika slinami, když ho strýček vezme po papuli. Vytřeští oči překvapením, grimasa nabude ublíženému vzezření. Meč upustí spolu s tím, jak pravou ruku stáhne ke své tváři vedle rtů, co vytvořily tak pěkné písmeno Ó. "Nikdy! Tohle nemůžeš, Skře-" Plesk, znovu - tentokrát z druhé strany. Chytí si druhou rukou i další tvář, které spokojeně rudnou nyní nejen vzteky.
Vyplašeně se rozhlédne po místnosti hledaje pomoc. Jako lvíče, které zapomnělo, že je psychicky retardované a omylem zapomnělo, že když strčí hlavu do ohniště, bude to bolet. Samozřejmě pomoc nenajde a vzdá se jejího hledání, když jeho matka přileje olej do kotle. "Já jsem král! Budeš dělat, co ti řeknu, že máš dělat!" Zavříská jako správná hysterická ženská, která právě přistihla svého manžela se svou mladší, hezčí a ohebnější verzí. Maminku rád má - svým ujetým způsobem - ale i ona se k němu musí chovat tak, jak si král zaslouží! Ještě několikrát pohledem raněného zvířete přetěkne mezi strýčkem a matkou. Společnost Skřeta totálně ignoruje. "Zastáváš se zrádců! To je něco, co se trestá smrtí!" Pro jistotu ustoupí vzad, snad v reflexu, který mu našeptává, že by Tyrion opět mohl natáhnout svoji zakrnělou ručku. "Všichni vypadněte!" Pokračuje ve své hysterii, načež se otočí zády ke strýci, jeho kumpánům i odcházející matce. Projde svými komnatami až k těžkým závěsům, za kterými se nachází drobný balkónek, kam později zapadne.

Lady Stark stojí mezi dvěma vysokými muži a ani fakt, že ji pustili nic nemění. Nezmůže se na jediné slovo, natož pohyb. V té chvíli má ta ustrašená bytost se Sansou Stark společné snad jen jméno. Její tvář teď nezdobí žádná růž, jen fialová stopa po rukavici s ocelovými pláty. Ret má nateklý, vlasy dávno rozcuchané a jednou třesoucí se rukou si přidržuje sukni dole, jako by pocit ponížení a špinavosti mohla skrýt kusem látky. Ten pocit, to jak jí ponížil a zlomil v jediném okamžiku jí sžírá mnohem víc, než bolest, která jí stále pulsuje v obličeji. Ta je snad tím jediným, co jí připomíná, že ještě něco skutečně cítí...Teprve, když znovu uslyší Joffreyho hlas, ucítí tu mnohem horší bolest i uvnitř. Když teď chtěl ublížit vlastní snoubence na základě neověřených pomluv... jak by mohl takový člověk dát milost někomu, kdo je byť neprávem obviněný z vraždy jeho vlastního otce? Z lady Stark jako by s tím tichým zjištěním pomalu vyprchával život. Z jejího výrazu už nečiší žádné emoce - strach, ponížení jsou v tu chvíli pryč tak jako poslední zbytky studu. A zbývá jen nenávist, posilovaná bolestí, kterou uvnitř i navenek cítí. Až po dlouhém mlčení si všimne, že je v králově komnatě o jednoho Lannistera víc. Tyriona neviděla dlouho...už několik týdnů a ačkoli k němu nechovala kdovíjaké city, to, co udělal ji zahřálo u srdce. Dokáže si představit, jak poníženě se Joffrey musí cítit, když před tolika lidmi dostal facku od někoho...kdo je o víc než stopu menší. Usmívá se, někde uvnitř ano. Navenek je její tvář pořád stejně kamenná, jako doposud. Pohledem zabloudí k Tyrionovi, jakmile vysloví její jméno. Zachránil jí. Kývne k němu, téměř neznatelně. Několika krátkými, vrávoravými kroky překoná vzdálenost mezi ní a dívkou, která ji podle všeho má doprovodit do komnaty, aniž by čekala na královo povolení. Ani se neohlédne, když vyjde ze dveří, nenápadně jištěná Tyrionovou společnicí. Chce odsud pryč a nebude už váhat ani minutu. Odhodlání jít bez zastavení jí vydrží pár sekund, než uslyší její hlas a klapání podpatků rozléhající se chodbou. Otočí se na Cersei Lannister ještě před tím, než se úplně zastaví. Kdyby jen její oči uměly mluvit, měly by tolik co říct. Poslední co chce je trávit čas s Joffreyho matkou. Úsekem vzhlédne k neznámé dívce, jejíž společnost by jí bývala byla stokrát milejší. Nevyslovená, tichá prosba...nebo možná omluva. Modré oči lady Stark se vrátí ke královně regentce. "Ano.." zašeptá, aniž by to měla v úmyslu .. její hlas se vytratil bůh ví kam.

"Tvá milá sesterská slova mě vždy zahřejí u srdce." Pousměje se na ni se stejnou lannisterskou falešností jako ona na něj a aby dodal celé frázi tu správnou autentičnost, přiloží si dlaň na hruď, do míst, kde má srdíčko. Nebo by tam aspoň mělo být. Nicméně ocenil, že nenásledoval z dalších Cerseiných výstupů, jakmile se jen dovolil vztáhnout ruku na svého nezdárného synovce. Kdyby to bylo jen na něm, zřejmě by mu i prohnal řitním otvorem hrušku meče, jak to chtěl Joffrey udělat Sanse. Dalo se jen polemizovat nad tím, kdo, že je vlastně zrůda, jestli on nebo kratura před ním. Ne, teď nemyslel sestru.

Pozvedne jedno obočí, takže se už tak neuspořádaný obličej skroutí do podivně tázavé grimasy. "Ne, že bys kdy věděl, čím se kurvy píchají. A můžu tě ujistit, že meč na který myslíš ty, k tomu opravdu není určený." Poznamená jedovatě a pocítí příjemné zadostiučinění, ono to zadostiučenín nebylo to jediné, co ho zaplaví, byly to také sliny jeho synovečka, zhnuseně, si otře obličej a ruku znečištěnou tím, co z Joffa vyšlo otře do jeho kabátce.

"Skutečně? Předpokládám, že nějakou náhodou mi ruka neupadne, ale bude se to opakovat a facka bude to nejmenší, co dostaneš." Osvětlý mu bez obalu, nicméně, znovu už svůj vpád nezopakuje a že by ho kdovíjak interestovala výhružka královny regentky? Kdepak, nepovažuje ji ani za natolik výhružnou, aby na ni něco odpověděl. A nad posledními vydupanými větičkami, které ze sebe jeho synovec dostane s veškerou královskou hrdostí se opět jen nenuceně zasměje, "budu to brát tak, že si zjistil k čemu je ta velká nudná kniha jménem Zákony Sedmi království." Jen to odmávne rukou, kdepak, Joffrey byl to poslední co mu dělalo starosti. Teď by bylo lepší, kdyby se jeho lord otec dozvěděl, jaké podivnosti se dějí v Orlím hnízdě, jak je ve skutečnosti slabá jeho obrana. Zaslechl jakési drby o tom, že si ten nanicovatý Renard nechal utéct malou Aryu Stark. To by se dalo využít. Neosvědčil se jako bojovník a stratég... třeba bude dobrý k ovládnutí jedné divé divy.

Synovce už nechá synovcem, záležitost Joffrey byla vyřízená, ale ta věc se Sansou... ta mu zase tolik spát nedala. Přístavištěm se sice proslýchalo, že si ji ohnul Oberyn Martell potom, co zabil celé dva tucty Lannisterských vojáků, ale i tak... "Hlídej ji, potřebuji zjistit s kým se schází a proč. Potřebuji ji mít živou." Sdělí v krátkosti Anye, natolik důvěrně a tiše, aby ho zaslechla jen ona, nikoli Bronn. Tahle hra na chůvu pro ni znamenala s určitostí zlatou cinkavou odměnu.

"Neslyšels svého krále, žoldáku? Mám po krk chrabrých urozených rytířů. Nejsou o nic lepší než kurvy, platíš si je a kolikrát ti z té služby nic moc nekápne." Poznamená posměšně a pěstí zabuší do železného plátu, jednoho z rytířů, kteří předtím tak frajersky roztahovali nohy Sanse Stark. A svou tak atypickou kolébavou chůzí zamíří pryč z králových komnat.

Úplně cítí tu lásku, která je prostoupená celou místnosti. Milující sestřička, hrdý král synovec a spanilá ... panna. A dítě. Brr! Znovu se oklepe při pohledu na Sansu. Sice je to o dost vyšší než ta příšera z nejhorších nočních můr, ale stále jsou si určitě věkově dost podobné. Takže cokoliv, co nebude mít dostatečně velký hrudník a dostatek vrásek nahoře i dole, tak k tomu se nepřiblíží ani o chlup! Jak tohle někdo může chtít dobrovolně? Navíc mu někoho až nebezpečně moc připomínala. Ještě štěstí, že aspoň s ní se neprobudil v chvílku. Byla o dost dotěrnější než ten somrák černá, ale ta podoba ... ta podoba! I když všichni opálení otrapové mu ho budou připomínat. Ještě s ním se někde potkat a trefí ho infarkt. K infarktu by mu stačil pohled na tu černou královnu mezi znásilňujícími dětmi! Ale v téhle době, kdo má nejblíž k infarktu je mladý král, se kterým tříská puberta jako divá. Rudne, prská, div že nedupe nožkou. Být tohle komediant, tak mu i dá nějaký ten šilink za klobouk ... teda korunu. Takhle se může jen dusit smíchem, zatímco si tře čelist o sto šest, aby si toho nikdo nevšiml. Navíc po těch fackách už vypadá jako hotový bratr od raka. S máslem by ho s chutí spořádal na jedno otevření držky. Ale dost o žraní puberťáckých králů. S tím předchozím nebyla taková sranda jako s tímhle.
S určitým druhem vděku opustí místnost pubertálního princátka, který jde nejspíš trousit bobečky do rohu. A on půjde nejlépe trousit svou špínu do nějaké kádě. Docela by uvítal koupel. Když už si o ní řekl trpaslík a on je jako jeho podřízený, mohl by taky zajistit, aby nechodil jako kanálník. Čuchne tentokrát k sobě, ale to by nebyl on, aby si nevšiml, jak trpaslík něco šeptá jeho sestře. Něco, co nechce, aby on slyšel. To se mu nelíbí. Blýskne po obouch přimhouřeným pohledem a nechá sestru odtáhnout do jiných krajin. Nahlas se nadechne a stejně hlasitě vydechne.
"Cítíš to? Tu svobodu? Teď rychle pryč než se vrátí!" neřekl to jen tak do větru. Snažil se z trpaslíka velmi nenápadně vytáhnout, kam jí to vlastně poslal. Přeci jen to není takový blb, za jakého by ho mohlo okolí považovat.
Podívá se na pána třpytku, do kterého trpaslík buší malou prackou. Zřejmě má dostatečný pud sebezáchovy, aby ho nevhodil na lustr.
"Tak to by si měl bejt vděčnej, že máš za prdelí mě." vydá se v jeho stopách jako správný placený mazel několik kroků za ním, aby ho náhodou nepředběhl nebo rovnou nezašlápl.
"Když už sis objednal lázeň, nechtěl by si, aby i tvůj poctivý služebník, který tě nebude poslouchat na slovo, voněl víc než tchoř, který se vyválel v něčích vnitřnostech?" za koupel by byl opravdu vděčný. Snad by mu i za jeden den strhl něco málo ze svého platu. Tak cent nebo čtvrťák.

Chtěla tu malou holku, jejíž jméno jaksi nepochytila, co nejrychleji odtáhnout od té blonďaté nestvůry, jenže jí v tom zabránila ta první nestvůra. Asi tušila, proč jsou jí oba sympatičtí jako kaktus v prdeli a proč je u obou má sto chutí je poslat mezi ryby. Ale jelikož je velmi příčetná osoba ovládne své emoce a odstoupí od toho Satana. Ta holčina se na ní podívá skoro omluvným pohledem, jako by mohla za všechna úskalí, která jí padají na hlavu. Vypadá jako hromádka neštěstí a ještě teď musí jít s tou dračicí, která je asi tak pravá jako Bronnova čest. Je jí skoro té chuděry líto. Ne že by jí kdy záleželo na tom malém neštěstí, které se nazývalo dítětem. Ale tahle vypadala tak zuboženě, že musí usedat srdce každému, kdo není monstrum bez srdce a nebo Bronn. Což je prakticky jedno a to samé.
Udělá pár kroků vzad a vyčká až za hysterického ječáku vylezou ty dva z místnosti, do které se jí zaručeně už dvakrát nechce. Jestli tamto bylo král, tak ona je bílý chodec. To mohli dát korunu i opici. Té by to na tom trůně docela slušelo. Ten kluk docela opici i ksichtem připomínal nebo spíš paviání zadek. V jednu chvíli byli stejně rudí. Nenápadně nahlédne do pokoje, ale zase se rychle vrátí na místo, když vyleze i osobní stráž mladého krále. Teď si přímo říká o to, aby nějaký lstivý zabiják vyšplhal po stěně Rudé bašty, vlezl mu do pokoje a vyhodil ho z okna. Vypadalo by to jako sebevražda. Nepochopitelná sebevražda, ale nepřišlo jí, že by tu někteří lidé přehnaně moc mysleli. A kdo by chtěl rozpitvávat nebohou sebevraždu krále pačesa.
Otočí se na Tyriona, když o něco poupraví svůj předchozí rozkaz. Takže to vypadá, že bude muset počkat až hyena zaleze a pak se vetřít do ... Sansiny přízně. Vždyť jí to jméno řekl! Už dědí i bratrovu sklerózu.
"Jak si přeješ." Hodí otočku a vydá se směrem, kde zmizela lvice a nebohé dítě. Drží se v dostatečné vzdálenosti, aby je neodhalili. Určitě by nechtěla opět padnout pod spáry té nafoukané fifleny.

Tyriona... té zrůdy, jež je ostudou jejich rodu si už ani nevšimne, nicméně syna a ostatních mužů v místnosti. A tak s bradičkou výše, nežli kdokoli jiný opustí komnaty krále, svého mírně vyšinutého syna. To, že ví jaký je, ovšem neznamená, že jej nemiluje....
Po jejím příkazu se dívky zastaví... a ač jí neuniklo Sansino 'nadšení' věnuje jí úsměv. Druhá dívka ji poslechne a odstoupí od nich, takže mohou vyrazit k pokojům té malé seveřanky. "Omlouvám se za svého syna, někdy je... velmi nepředvídatelný." Začne uhlazeným tonem královna regentka. Samozřejmě si uvědomuje Sansino tozpoložení... byla ponížená a zlomená.... a taky velmi naštvaná. Cersei vnímala její nenávist, jež jí čišela z očí... jak rozkošné "Zdá se ovšem, že mému druhotozenému synovi.... princi Cedricovi na tobě záleží." Uklouzne Cersei Lannister drobný úsměv, když pohlédne na děvče a obě zmizí za ohybem chodby. "To on mě poprosil, abych se přesvědčila, že jsi v pořádku... měl o tebe starost. Což se ukázalo, jako oprávněné." Ušklíbne se, pokračujíc dál k Sansiným komnatám. "Máš velké štěstí, zlatíčko. Alespoň jeden z mých synů netouží po tvé krvi." Dodá a znovu se na ni sladce usměje. "Teď by jsi měla odpočívat, jako královna musíš být zdravá a plná sil a ty se přeci chceš stát ženou mého syna... krále." Zastaví Cersei přede dveřmi mladé lady. "Tak jsme tady, dnes už můžeš zůstat ve svých komnatách, z tvých povinností tě omluvím. Krásný zbytek dne Sanso." Pohladí dívku hřbetem své ruky po tváři a vyčká až zmizí ve svém pokoji, pak teprv sama odejde. Musí ještě zařídit něco velmi důležitého.

Přestože se snaží jít co možná nejrychleji a nejrázněji, její krok je značně nejistý, stejně jako celé rozpoložení z téhle situace. Sem tam klopýtne nebo zpomalí, jako by si sama nebyla jistá, kam to vlastně vůbec jde. Cersei nevěří nic, její tón hlasu, její přívětivá gesta a tím spíš ne její úsměv. Sansa se na ní nedívá, nechává ji mluvit zatímco její oči se drží rohu chodby jako jediného pevného, záchytného bodu. Jeden by řekl, že ani nemrká, jak moc se soustředí. " Za Vašeho syna se omlouvat nemusíte. Miluje mě. Tak jako já jeho. " Odpoví, chraplavým, tichým hlasem, a aniž by se na ní podívala, dál pokračuje v chůzi s tváří bez výrazu. Dobře ví, že těm slovům nevěří ani Cersei, natož pak ona sama. Obě dvě ví, že jen opakuje naučenou frázi. Jak moc je všechny nenávidí. Všechny ty odporné blonďaté...
Cedrik....
Jediné jméno, které ji donutí se na královnu regentku ohlédnout. Její unavený obličej najednou znovu trochu ožije, když si uvědomí, že to vlastně nebyla ani tak Cersei, ale Cedrik, kdo jí zachránil. Kdyby se mohla pousmát, udělala by to. " Princ je můj přítel, udělala bych pro něj to samé." Odpoví prostě, rozhodně se nehodlala Cersei zpovídat z jakýchkoliv svých citů. Znovu se od královy matky otočí a pokračuje v chůzi. Už už by odpověděla, že přece žádný z jejích synů si nepřeje mít na rukou její krev, ale tak dobrá lhářka to zase nebyla. Konečně stojí před dveřmi své komnaty, chce se natáhnout po mohutné klice a zmizet za tenkými zdmi. Zastaví se aby pohlédla Cersei do tváře a pozorně ji poslouchá, jakkoli nepříjemné jí to je. Nakonec nezbývá než kývnout. " Ano. Ano, to chci. " Zašeptá na odpověď a má co dělat, aby poraženecky neshlédla dolů. Nic dalšího neřekne, jen se zdvořile ukloní, jen tak jak jí to namožené svaly dovolí. Cerseiin dotek jí donutí se napřímit, jako by jí snad mohla pouhým dotekem otrávit. A pak...je konečně sama. Až nepřirozeně rychle za sebou zabouchne dveře, jen aby se o ně mohla v tichu své komnaty opřít a nikdo tak nemohl vidět její slzy.

Cedrik se nacházel ve svých komnatách které nebyly až tak honosné jako jeho bratra Joffreyho ale zcela určitě patřily k jedním z nejlepších na Rudé baště. Seděl u svého stolu, pohledem hypnotizoval talíř s jídlem kterého se ani nedotknul.
Kdo by také myslel na jídlo když měl starosti s tím co se asi tak může odehrávat v komnatách jeho staršího bratra s dívkou na které mu velice záleží a přísahal ji že ji ochrání. Navíc mu to i svých způsobem přikázal Lord Tywin který byl jeho vzor už od dětství. Ovšem se starostmi a obavy které měl k Lady Sanse, neměl Lord Tywin co dělat.

Seděl na židli u velkého stolu na kterém byl talíř s jídlem kterého se nedotknul a každou vteřinou byl více a více nervozní. Jediný co jej udržovalo v relativní klidu byla důvěra kterou měl ve svou matku a vyplní tak jeho žádost a navštíví komnaty bratra a případně ochrání Lady Sansu. Věděl že matka na toto téma bude mít spousty otázek a možná i kázání ale s tím počítal. Řekne matce že je v tom pouze úkol který mu byl zadán Lordem Tywinem, nic víc a ani nic míň. Jenom povinnost.

Nervozně klepal prsty levé ruky do dřevěného stolu. Rozhodl se ale pro ochranu Lady Sansy udělat trochu více a zároveň tak vyplnit i přání matky s kterou o jisté záležitosti musel mluvit. Alespoň má i možnost zjistit jak se věci s Joffreym mají a zda jeho obavy byly oprávněné či nikoliv. Další geniální zástěrka jak chovat alespoň trochu své opravdové záměry.

Zvedl se od stolu a zapínal si čistou bílou košili kterou měl rozepnutou.
Opět se začne vztek po tom co se mu nedaří zapnout vrchní knoflík u krku kam neviděl ... jak se o zapnutí snaží vybaví se mu vzpomínka na nenadálou událost kdy mu Sansa pomůže knoflík u krku zapnout.
Alespoň krátká vzpomínka na tu kterou chránil a měl rád jej donutí se usmát i přesto že na úsměv nemá v tuto chvilku náladu.
Nakonec nechá knoflík knoflíkem, pro tentokrát se třeba nic nestane když nebude jeho vzhled až tak prvotřídní.

Chytne dveře za kliku a vykročí ze svých komnat pryč do chodeb v naději že najde matku.

Dorien se právě nacházel v Rudé baště s ne zrovna dobrou náladou, to že se mu nepodařilo zastavit Stannise a chytnout Aryu byla věc jedna. Ovšem to že přišel o několik svých mužů jej štvalo daleko ještě víc.
Jeho plán byl nebyl špatný jen počítal s tím že bude více lidi se snažit pokusit o únos chráněnců, bohužel síla v menší skupinkách je ta že se hůř odhaluje a pracuje s tímto faktem.

Netěšil se z toho až bude muset dojít za svým Pánem ... Lordem Tywinem a zpovídat se mu z tohoto neúspěchu.
Teď ale právě mířil do komnat Tyriona Lannistera řečeného skřeta.
Nezáleželo mu na něm, ani by se sním nesetkal pokud by Dorien sám nechtěl. To že mu věnuje svou pozornost je jen ten důvod že alespoň trošku oddálí setkání s jeho otcem.

Je odkázána na to plížit se za Sansou a tou druhou ochechulí, přitom se nenápadně vyhnout jakémukoliv služebnictvu, které by si mohlo klást otázky typu "Co to tu ta smradlavá holka dělá? Proč se tu krade jako by chtěla něco ukrást? Stráže!" Štěstí, že vždy bylo poblíž něco, za co se dalo ukrýt nebo dveře, do kterých se dalo vlézt. A ještě větší štěstí bylo v tom, že za těmi dveřmi nikdo nebyl. Žádný páreček, který by si to tam potají rozdával, aby ženin muž nepřišel na to, že má na hlavě parohy. A ne takové jako má chlapecký král.
Tiše se za nimi plížila jako stín, akorát už maličko vyčerpaný, smrdutý a hladový stín. Málem několikrát nakopla vše, co jí přišlo do cesty a ještě lepší, že tou šlápnutou nohou. Jaká satisfakce, že za to zaplatil životem. A to mu ho ani sama nemusela vzít. Není si jistá, že by měla takovou sílu, aby se prorvala s čepelí přes všechen ten tuk a špek. To by měla větší šanci ho podříznout jako prase. Ale to by potřebovala lepší úhel. Takhle by se musela dost snažit, aby mu jen nevyčarovala krvavý šrám na tváři. Ten by zaručeně více slušel bývalé královně. Proč jí vůbec lidi oslovují "Vaše výsosti"? Vždyť už není královnou, jen matkou krále. Krále, který měl na stole jablka. Byla sice masový typ, ale pro dnešek by přijala i jablko.
Zatočí za další roh, aby se u toho následujícího zastavila právě včas. Pár neopatrných kroků a mohla vletět přímo královně do náruče. To by jí jistě potěšilo. Všimla si toho pohledu. Povýšenost a výsměch tam zaručeně nechyběl. Takto přesně urozené dámy hledí na nebohé dívčiny z chudší vrstvy. Ale což, kdyby chtěla ukončit svůj život, stačilo by jí setnout královnu i ten její povýšenecký výraz. Ani by neměla čas litovat toho, jak podceňuje ty, co jsou pod ní.
Chudák nebohé dítě, takhle omýlat falešné žvásty, které jsou určitě pastvou pro královniny uši. Není si ani jistá toho, že by se mohla vůbec nějaké té svatby dožít. Ne bez pomoci. A určitě by tou největší pomocí byla darovaná dýka, se kterou by mohla naložit dle svého rozhodnutí.
Královna domluví a kroky se obrátí. A tu nastává problém. V dosahu není nic za co by se mohla ukrýt ani dveře, do kterých vlézt a co hůř, chodba byla moc dlouhá na to, aby stačila dosprintit za další roh. Navíc by ještě riskovala to, že se ve spěchu někde vyfláká. To chce rychlé rozhodování. A bohužel po právé straně bylo jen okno.
"No, do prdele." tiše si uleví a těsně mine královnin zrak, když vyklouzne ven. Rukama se drží parapetu a pod nohama má prázdno. Vlastně spíš hromadu ostrých kamenů a záliv několik krásných stop pod ní. Ono jen udržet se jí stojí hodně sil. Ani nedýchá a vůbec si nepřipouští, že tohle byl nejvíc kreténský nápad ze všech kreténských nápadů. Královna proplachtí kolem, což je jasné znamení, že zase může vyšplhat nahoru ... ale tu se naskýtá otázka "Jak?". Musí se vytáhnout. Fajn, to zvládne. Nohama se odrazí od stěny, tím si přidá na síle i na rychlosti, pak se jen stačí rychle zachytit okenice a elegantně se překulit dovnitř. A pak už v životě nevylézt na nic, co má víc jak dva metry. Jenže, to by se za lvicí nemohl prohnat akční smeták, který jí přibouchl okno pod rukama.
Dost hlasitě zavrčí, což stejně nikdo neuslyší. Ještě aby se k téhle patálii přidal vichr nebo podobná zrádcovská věc! A co teď? Ruce jí brzy vypoví službu a ona se rozmetá o skaliska. Pokud jí čeká takový osud, to už ho mohla splnit v Údolí. Ale dost skuhrání! Stačí přeručkovat o několik metrů dál a doufat, že to další okno bude otevřené. Pěkná iluze. Kdyby jen ty římsy nebyly tak úzké, takhle by se na ně ani nevyškrábala. Hezky ručku po ruce, levou přeloží přes pravou, pravou podjede pod levou a tak dál. Jak prostě to zní. Jen kdyby pro ty nebohé ruce nebylo maličko namáhavé utáhnout celé tělo visící ve vzduchu. Stále neměla čeho se zachytit nohama, tudíž se je pokoušela udržet, co nejvíc v klidu. Výdech, nádech, další metr za námi. Svaly úpěly bolestí, horkost jí prostupovala celou vrchní části těla a zbarvovala jí celý obličej doruda. Ani sýpavé zvuky nebyly nic hezkého k poslechu. Myšlenkami se zcela zaměřila na ručkování, že neměla ani možnost proklínat Cersei. A toho pitomého služebného. Ještě kousek. Už dokonce i začínala vidět rudě. Či to bylo jen zatmění? Štěstí v neštěstí, vskutku se jí zjeví otevřené okno. Zcela nemyslící a dokonale vyčerpaná, se odrazí nohama od zdi a vletí po hlavě přímo do Sansina pokoje.

Zůstává opřená o dveře, nepřestává plakat, a přestože dýchá nepravidelně, zatím nevzlyká. Pořád se snaží opakovat si, že přece musí být silná, už jen kvůli otci. Očima zkoumá prostornou, tichou místnost a nakonec se po chvíli pomalu rozejde k rozestlané posteli. Každý krok bolí, jako by měla namožený snad úplně každý sval v těle. Cestou zavadí pohledem o zrcadlo a v mysli se jí zvedne vlna vzpomínek. Na hradby Zimohradu, na sníh, na otcovu zdravou, usmívající se tvář... Sansa teď vypadá jako potlučené štěně, ne jako vlk co umí kousat. Ztratila Aryu. Nesmí, nemůže ztratit i otce. Zírá na sebe skoro až nenávistně. Vyčítavě, znechuceně... Beztak je to všechno její vina, ona je dostala až sem, když si tak strašně moc přála být královnou. Teď je sama...a jediný člen její rodiny pomalu ale jistě umírá na místě, kde by vůbec neměl být. Ned tolik chtěl aby odjely, teď už Sansa věděla proč.
Sama sobě věnuje poslední pohoršený výraz tváře, než se nakonec posadí na kraj postele. Všimne si modřiny na svém levém zápěstí a palcem po ní opatrně přejede. Zasloužila si je. Zasloužila si každou z těch modřin a šrámů, které zdobí její bledou kůži. Bolí to, ale není to nic proti tomu, co teď někde tam dole zažívá on. Pomalu se položí do vyšívaných polštářů, v myšlenkách se jí dokola přehrávají události z celého dne. Všechna místa, všechny tváře, které se na ní dívaly a jejich jména. Stannis Baratheon, Arya, Dorienovi muži, Oberyn Martell... V tu chvíli si uvědomí, že tlak na šíji není jen další otlačenina, ale že je to něco, co mezi polštáře schovala před  návštěvou prince Cedrika. Tak rychle, jak jí to její tělo dovolí si znovu sedne a rukou zašmátrá mezi polštáři. V poměru s její drobnou dlaní vypadá menší dýka skoro jako skutečný meč. V jejích očích to taky je ta nejmocnější zbraň, kterou kdy držela. A ta zbraň jí teď patří. Opatrně vysune její ostří na světlo a na chvíli zapomene na vzlyky nebo pláč. Nevěděla by kam bodnout, jak jí správě držet, není si jistá ani tím, že by skutečně dokázala někomu ublížit. Ale i přesto se cítí mnohem silnější, když tu ostrou věc svírá v prstech.
Ani si nevšimla, že jedno z oken bylo otevřené. Možná by jí to ani nijak zvlášť neznepokojilo, kdyby najednou opět neměla společnost. Cukne sebou, jakmile dívka dopadne na podlahu, ale kupodivu nevykřikne. Na to jsou její hlasivky až moc unavené. " Co tady...." Zachraptí a okamžitě se zvedne, bolest nebolest.
" Jak to že...?" Očividně návštěvu nečekala,tím spíš ne... oknem. Poznává v ní dívku, kterou s ní původně poslal Tyrion. Vypadá... vyčerpaně. Sansa si ani neumí představit, že je fyzicky možné lézt po okenních římsách. Udělá pár opatrných kroků k ní a nemotorně si klekne. "Jsi v pořádku?" Zeptá se nakonec s podobnou starostí, jako ji ona brala kolem ramen, pryč z králových komnat.

Královna regentka mířila dál bludištěm chodeb Rudé bašty... stráž ji nedoprovázela. Mířila tentokrát za svým druhým synem, od kterého vlastně i původně vyrazila k Joffreymu. S Cedricem potřebovala probrat něco mnohem důležitějšího a řekněme i tajnějšího. A tak svou obvyklou, naprosto dokonalou chůzí, jež jí vlastně ani nikdy problémy nedělala, měla prostě talent... nemusela cvičit, plula za svým synem. Dnes už ale toho chození měla pokrk... chtěla do svých komnat a dát si horkou koupel.
Štěstí jí opět přálo, když zahnula za další ohbí chodby a na druhém konci spatřila svého drahého syna. Na tváři se jí usadil opravdový úsměv plný mateřské lásky, jak byla na svého krásného syna pyšná. Jenže ten úsměv rychle přešel v ustaraný, když si vzpoměla do čeho jej zapletla. Někdy si říkala, proč tu malou vraždící mrchu nechala osvobodit! Kdyby se to někdo dozvěděl.... nedopadne to ani trochu dobře. Jenže, právě teď se jim hodila. "Cedricu..." Vydechla spokojeně lvice.

Cestou si ještě snažil upravit svůj knoflík a zapnout si jej, ovšem stejně jako tenkrát když pospíchal za Lady Sansou aby zjistil zda je v pořádku potom co ji přivedli muži Lorda Doriena, nad knoflíkem nezvítězil. Ovšem tentokrát jej knoflík u krku už více nedokáže naštvat. Už jenom proto, protože si vždy vzpomene jak mu Lady Sansa pomohla s knoflíkem.

Pokračoval dále v chůzi a když jej matka osloví tak matčin hlas mu vykouzlí na tváři úsměv, ať se snaží sebevíc ten úsměv nelze zatajit, jelikož měl matku vždy rád.
Pomalu dojde k ní. "Matko ..."
Pokusí se zatvářit neutrálním pohledem a nakonec přikývne.
"Vše je vyřízeno ..." Jednoduchá věta která matce řekne to co potřebovala slyšet a případným dalším uším které by je mohli šmírovat to neřekne nic víc. "Raději bych o tom promluvil v mé komnatě než na chodbě."

Ustoupí matce z cesty aby mohla jít.
"Lady Sansa ?" Optá se jednoduchou větou a snaží se o to aby z jeho hlasu matka nemohla vyčíst to že má o ní opravdovou starost. Ovšem věděl že matka pozná když lže, snaží se něco zatajit nebo je šťastný ... byla to jeho matka která jej dobře znala a v číst ve svém druhorozeném synu muselo být pro ní tak těžké asi jako číst otevřenou knihu. I když Cedrik tušil že pozná že jeho tón hlasu není takový jakým se snažil aby byl, přesto se o to pokusí.

Jen pozvedne jedno zlato zlaté obočí nad Bronnovým pokusem ho rozmluvit. Musel se ptát sám sebe, proč jim neujel, minimálně žoldák se ho totiž bude držet, dokud z něj budou padat zlaťáky jako z oslíka. Takže... má ho ve svých službách prakticky s doživotní zárukou. Když bral v potaz, že jeho drahou rodinu nezruinoval ani takový troškař jako Robert.

"Asi máš pravdu. Moje první návštěva bude urozená... Minimálně se tak tváří, krásný, bohatý a svatější než septon. Hrozný řiťolez už jen čekám, kdy mýho drahýho otce požádá o ruku jako jeden lord před ním." Svěří se Bronnovi s poznatkem, který zřejmě znát nechtěl, ale... aspoň se nad představou Doriana, kterej cudně posedává na kolínku lorda Tywina nebude smát sám. Bylo tomu už pár let, ale asi nikdy nezapomene na zásnubní hostinu jednoho ze svých bratranců, která vygradovala naprosto dokonalým husarským kouskem v podobě Thorna mladšího, který si lordu Tywinovi v dobře padnoucích šatech sedl na klín a přede všemi ho požádal o ruku. A aby se postaral o to, že bude jeho drahý lord otec vzpomínat na Thorňáky jen v tom nejhorším řádně ho políbil na rty. On sám už byl natolik ožralý, že si v první řadě spletl Gillanoira s jeho sestrou, takže moc nerozumněl popuzenému otcovu výrazu. To, že po vzoru severských zvyků vylezl na stůl a omylem vylil tatínkovi na hlavu víno, kterým připíjel nahlas halasíc, 'do postele s nimi!' Stále se diví, proč ho druhého dne lord Tywin nenechal přivázat ke koni a odvézt k Vranám. Vlastně... ano, něco takového mu bylo vzkázáno, ale vzhledem k tomu, že prvnímu sluhovi, který ho přišel vzbudit pozvracel topánky a nebyl s to se zvednout... Jeho profesionální kariéra trpaslíka průzkumníka byla odsunuta na dobu neurčitou. "Stejně nevím, co otci vadilo... Kdyby se muž jeho srdce oholili mohl by ho prezentovat jako svou osobní konkubínu." Vyjádří se ještě k tématu 'zkáza rodu Thorne'.


Oba, on i Bronn už vypadali relativně jako pohlední mladí štramáci. Tyrion nikdy nepatřil mezi osoby, které by se nějak styděli za osobní komfort, na to, že jeho otec technicky vzato prachy sere si už zvykl a to se tedy odráželo i na jeho šatníku. Ne, že by měl potřebu vypadat jako Renly, Cedrik nebo Joff, čili jako kašpar, ti měli rodový znak vycejchovaný snad i na prdeli. Cedrik minimálně. Svůj cestovní oděv vyměnil za šarlatovou na pohled hrubou košili, kožený ebenově zabarvený kabátec se zlatými sponami. To doplňovali černé kalhoty a nižší botky.

"Nechce se mi věřit, že máš nahnáno ze Sansy Stark, vyveď mě prosím z omylu, Bronne." Tím mu, nepříliš taktně naznačí, že si všiml jeho kradmých pohledů k mladé rusovlasé seveřance, ta měla ze všech v jejím okolí víc nahnáno než kdokoli jiný. Minimálně to dovedl každý lépe skrývat.

Nalije si jednu ze tří číší vína, které byli na stole. Jedna pro něj, jedna pro Bronna a jedna pro liščího mamlase, který se nechal přímo dokonale shodit Zmijí. Pozoruje hladinku krvavě rudého moku, jak se tak líně přibližuje k okraji zlaté číše.

Zaklepání.

Ani nezvedne oči od pohárku, který stále není zcela naplněn, ohledně tohoto byl puntíčkář. "Dále." Promluví k mladíkovi, ani nemusel zvedat oči, aby viděl jeho pohrdavý výraz ve tváři. Co před sebou měl? Skřeta z rodu Lannisterů. Ne jeho otce, slavného a nepřemožitelného lorda Tywina. Po ničem jiném mu nemohlo trpknout víno víc.

"Doufám, že se naše debata bude odvíjet v přátelském duchu, lorde Renarde. Chtěl jsem s vámi hovořit o jisté záležitosti... jménem svého otce." Zatím karafu nepokládá mezi ně, ani nenabízí lordovi, který vstoupil místo naproti sobě, to jen podle toho, jak zareaguje, jak s ním bude mluvit. Podle toho bude Tyrion velkorysý.

Má pocit, že jí ruce odpadly někde po cestě. Jestli jí při ručkování pálily, tak teď je už ani necítila. Teď si říkala, jestli by nebylo mnohem lepší naletět přímo do královny obludy. Ale to by chtělo vymyslet si nějakou dokonalou výmluvu, proč se za nimi plíží jako stín. A ta výmluva by byla tak dokonalá, že by tomu ta čůza uvěřila. Totálně! Možná je přeci jen dobře, že se div nepřizabila. Královna nekrálovna nemusí vědět, že jí Tyrion poslal za Sansou. A nějaká další výmluva typu "Jsem tu z vlastní vůle." by jí taky nepřesvědčila. Přesvědčilo by jí jen to, že by jí popadla za její krásné pačesy a vyhodila stejným oknem, jakým ona proskočila. Akorát ona by se určitě nestačila zachytit římsy. Ale pak by je viděl ten akční sluha a musela by vyhodit i jeho. A to je příliš náhodných sebevražd v jeden den. Pokud by si někdo nedomyslel, že královna měla tajný poměr s nějakým nočníkonosičem a jelikož by jejich budoucnost nebyla nejrůžovější, tak místo aby se rozdělili, by společně ukázali společnosti, jak bystrý lidé řeší složité situace. V ruku v ruce a s posledním srdceryvným "Miluji tě." by se vrhli z okna, kde by se rozprskli o kameny a trvalo by dlouho dlouho než by je někdo objevil. Tedy, pokud by je vůbec někdo hledal. Nějakého nočníkonosiče a nějakou tu královnu.
Tahle představa by jí snad i pobavila, kdyby se na pokraji sil nevyflákala na Sansin koberec. Možná tak trochu marně doufala, že ta holčina ještě bude stát před dveřmi a pozorovat vedlejší zeď. Aby samosebou nebyl její vstup tak děsivý a krajně debilní. Mohla by se vyplivat, posadit se na židli a v duchu se pochechtávat nad tím, že Sansa nebude mít nejmenší tušení, kudy se tam dostala. Samozřejmě když by zavřela to zatracené okno.
Ale jelikož se nic s toho nestalo, tak musí zvednout ruku, aby jí Sansa nechala vydechnout. Docela jí překvapilo, že jí jako správná zlomená lady neseřvala a nevyhodila prvním oknem ... tedy dveřmi. Ale to by zřejmě udělala i nezlomená lady, obzvlášť královna. Ta by s chutí kopala lidi do zadnic i bez dobrého důvodu.
"Uff." oddechne si a nepatrně povytáhne obočí nad tím s jakou starostlivostí s ní Sansa zachází. Jestli to náhodou nemělo být naopak, kdo se o koho měl postarat. Ale tak trpaslík taky nemusí vědět všechno.
"V ... pohodě." znovu se nadechne a následně i vydechne. Kdyby se teď do dívčiných komnat dobyl nějaký zlý pobuda nebo rytíř, může jí maximálně tak dělat lidský štít, zatímco by Sansa mohla prchnout. Na nic víc by se nezmohla.
"Řeknu ti ... z té ženské jde ale strach." slova míří na Cersei a chce tím odvést Sansu od podobných otázek jako, proč jí lezla do pokoje oknem nebo co tam venku vůbec dělala. Tedy, alespoň doufá, že to zabere. Nechá svaly ještě na chvíli odpočinout a pak je nechá projít očistou. Nemůže se tu válet po zemi, když se má o tuhle nebohou, pomlácenou dívku postarat.
"Nechceš zavolat někoho, aby ... se ti podíval na ty rány?" nepatrně se zašklebí nad nynějším stavem holčiny, která jistě v jiných dnech vypadala o dost lépe. Chce k její zarudlé tváři natáhnout ruku, ale včas se zarazí. Však na ní má víc špíny než v kdejakém chlívu. Na infekci jen to pravé!

Kýžené odpovědi se nedočká, tudíž si velmi nadšeně odfuní jako býk v koutě. Však on si ještě zjistí, kam to jeho sestru poslal. A kolik jí za to slíbil. Co jiného by mu taky mohl tajit než hezké zlaté dukátky, které by z něj mohli padat, kdyby ho obrátil vzhůru nohama a začal s ním třást. Ta představa ho dokonce rozesměje. Štěstí, že Tyrion začal mluvit o nějakém lorďátku, takže to mohlo vypadat, že se směje přesně tomu.
"Tvůj otec má tolik nápadníku? Divím se, že už dávno nemáš novou chlupatou matku." Nemá nejmenší tušení o čem to trpaslík žvaní, ale zřejmě se nad tou vzpomínkou nehorázně baví. Ani jeho další věta mu zrovna moc nenapoví. Tady si taky bude muset všechno zjišťovat sám. Zatím si dokázal jen představit Šuňtu, jak v hezkých krajkových šatičkách s rozparkem, sedá na klín Tywina Lannistera a vrtí se tak dlouho než pod sebou ucítí jeho dýku. Ale pak by bylo hodně těžké se ho zbavit ... vlastně by to ani tak těžké nebylo. Šuňta by ho stejně při první nejlepší příležitosti nechal vykastrovat, zabalit do těstíčka a opéct na rožni. Na normálního hodovníka je až příliš otravnej. Ale za to na nějakého thennského kanibala se hodí dokonale. Dokáže si představit, že s nimi i žil. Však vypadá jako Šuňta, thennský kanibal! A jak on kurva nesnáší Thenny!

~~~

Blaženě si přičichne ke svému novému a voňavému já a skoro se až vysměje té opici, která se někde pachtila s úkolem pro prcka a nedostalo se jí takového luxusu jako jemu. Pak se ještě nezapomene zachechtat i Šuňtovi, který se určitě brodil až po kolena v hovnech a hledal nějaký ten stříbrňáček, aby si mohl koupit mýdlo, kterým by si vydrhl zacuchané vlasy. Tohle nebyla žádná škodolibost, jen se dobře bavil na jejich účet.
Ve vší spokojenosti se protáhne a pohodlně se uvelebí na tom nablýskaném křesílku v Tyrionově soláru. O kus se odsune čelem k trpaslíkovi, aby měl tu možnost si po chlapsku přehodit nohu na nohu. Tři poháry - jeden pro něj, druhý pro jeho nového lordího skautíka a třetí taky pro něj, když bude dělat lord bůhvíkdo neplechu. Chmátne po vínu, napije se, aby se jím mohl následně skoro zakuckat.
"Nahnáno? ... co tě to chytá? Proč bych měl mít nahnáno z nějaké hol ... ky." během pauzy v tom jednom pěkném slově se oklepal, jako by ho postihla náhlá zimnice. Ale to jen ze sebe shazoval halucinoidní pracky té malé megery. Štěstí, že dorazí ten druhý soudruh. Ne že by ho zajímal víc jak víno. Musel zapít tu hořkou pachuť, zatímco trpaslík mluvil na nově příchozího, kterého on okatě přehlížel. Zatím.

Starší Starkova dcera jako by projednou zapomněla na všechny lekce etikety a základního slušného chování. Jindy si neodpustila uctivé jednání, správné oslovení, natož pak řádně upravený vzhled. Teď se sklání nad cizí dívkou, která bez ohlášení přišla... spíš přiskočila oknem a místo naštvaného poučování, do kterého by se běžně pustila se stará o to, jestli je v pořádku. Sama je celá otrhaná, potlučená a rozcuchaná a zjišťováním dívčina postavení se taky kdoví proč neobtěžuje. Dlouhou chvíli jí nedochází, že v ruce pořád drží dýku, kterou dostala aniž... aniž by vlastně věděla jak. A přestože jí nemíní pustit, hned jakmile stojí na nohou, vloží ostří zpátky do pochvy, jako by se bála, že si ještě ublíží. Pořád si ale svojí jedinou zbraň drží blízko u těla. Nemůže už věřit nikomu, tím spíš né někomu kdo se jen tak zničehonic zjeví z otevřeného okna.
Má víc než nespočet otázek, které by nejradši své společnici položila, ale místo toho na ni jen možná trochu hloupě zírá. Jak je vůbec možné, že se na té římse udržela, aniž by spadla dolů? Jedna z největších slabin lady Stark byla právě schopnost používat vlastní tělo. Nikdy neuměla pořádně běhat, neskákala ani z malé výšky, nikdy jí nelákalo ani lezení a tím spíš ne šplhání. Nemá sílu unést víc jak pět knih na sobě, nedokáže si ani představit, že by někdy mohla lézt oknem a spoléhat se jen na svojí vlastí schopnost udržet se. Možná právě proto si vedle někoho jako je ta neznámá... připadá tak těžkopádně.
Její řeči o Cersei se snaží ignorovat, i když jí nad tou poznámkou nepatrně zacuká koutek, což v kombinaci se slzami na tvářích působí trochu protichůdně. Ať už ale byla kdokoliv a ať už tu byla s jakýmkoliv záměrem, v tomhle měla pravdu. Při další její větě Sansa rozhodně zavrtí hlavou. To poslední co teď chce jsou další cizí ruce a pohledy zkoumající každý šrám na jejím těle. " To není potřeba...nejsou to žádné rány, jen pár modřin. " Vlastně na tom, že jí bolí celé tělo není nic až zas tak neuvěřitelného, vzhledem ke stavu její kondice. Dýku si pomalu odtáhne od hrudi, kde ji celou dobu držela přitisklou a trochu se uvolní. Nevypadá to, že by s ní tahle měla nějaké zlé úmysly. Alespoň prozatím. Před pár minutami by dala všechno za to, aby mohla být sama...ale teď, když zase má společnost, musí se ptát, když už má tu možnost. Otázku proč přišla oknem, když dveře jsou jen o pár metrů dál vynechá a raději se zaměří na to co je pro ní skutečně zajímavé. " Proč jsi tady?" zeptá se polohlasem, jako by už nevěřila ani stěnám své vlastní komnaty. Jistě, mohla položit ještě všechny ty další otázky typu, kdo vůbec je, co s ní hodlá dělat, proč nebo pro koho tohle vůbec dělá... Ale někde hluboko vevnitř se už z původního šoku vzpamatovává ten hlásek, který jí připomíná, že ptát se na tolik otázek najednou je neslušné. Navíc, jestli má za úkol jí ublížit, nějaké otázky jsou úplně zbytečné.

Dorien se dostavil do komnat Tyriona, kterému se přezdívalo skřet jenom z toho důvodu že je to syn Tywina Lannistera i když je to bezcenná bytost, pořád to byl syn jeho Pána kterého nechtěl po posledním incidentu který v Přístavišti nastal více dráždit.
Jen co vešel dovnitř pohlédl si skřeta s jistým opovržením.
"Zvěsti nelhali, opravdu je to škřet."
Probleskne mu hlavou a hned poté se podívá na Bronna u kterého měl takové tušení že se už někdy setkali jenom si nějak nemohl vzpomenout pryč.
Na místo nějakých slov se posadí na židli naproti Tyrionovi a vyslechne si co mu chce říci. Ve výrazu v tváři bylo vidět že Dorien nemá dobrou náladu, protože s hořkostí neúspěchu se setkal snad poprvé. A uražená ješitnost bolí daleko více než otevřená rána či zlomenina. Přesto všechno si vyslechne Tyriona a alespoň prozatím se rozhodne jednat sním jako se synem Tywina Lannistera a ne se skřetem který mu byl snad jenom k smíchu.
"Ano, nejsem proti aby se Náš rozhovor odehrával v přátelském kruhu. Možná by to mohlo být ku prospěchu nám oběma .. zvláště pokud jde o Vašeho otce Lorde Tyrione." Sám nemohl uvěřit tomu že sním jedná až takto v rukavičkách, jenom že nebyl v situaci kdy si může dovolit své klasické povýšenecké a arogantní manýry které mu nebyly cizí. "Nuže povídejte ... proč jste mě zavolal ?!"

Naposled vydechne a tím není myšleno, že následně zdechne, jen přestane funět jako kdyby právě vyšplhala na samotný vrch Rudé bašty. I když šplhání vzhůru a navíc s opěrou pro nohy by bylo příjemnějšího a o něco málo nebezpečené než pouhé ručkování, kdy se modlila, aby jí její ruce nevypověděli službu a ona se nezřítila dolů. Jak by na to vůbec reagoval Bronn? Ukápla by mu slza nebo by vrazil hlavou do nejbližší zdi. Určitě ne protože by smutkem zešílel, jen by chtěl vymlátit veškeré vzpomínky na svou neschopnou sestru, která vyskočí z okna a pak si to přeručkuje až k tomu objektu, jenž má hlídat. Hlídat, udržet naživu, zjistit s kým mluví. Zrovna teď bude ráda, když se jí podaří vstát. Ale tak Sansa to mohla brát jako výraz soustrasti či lítosti. Oslabila se natolik, aby se v konečném měřítku mohli poplácat po zádech, že jsou na tom téměř stejně. Akorát ona není pomlácená, rozježená a meč se nikdy nepřiblížil k jejím intimním partiím. No, aspoň tipovala, že zrovna tam jí to ten malý bastard chtěl narvat. Podle toho, jak cudně se holčina držela sukně a kam jí ti prasáci v pláštích šahali nebo kde jí drželi.
Když má konečně možnost odpoutat svou pozornost od pěkného koberce, který jí maličko zasvinila, hnědé oči jí padnou na dýku. Nevelkou dýku, kterou si Sansa držela urputně držela u hrudi. Že by jí někdo s jejím nápadem předběhl? Snad si s tím sama neublíží. I malá dýka dokáže napáchat mnoho škody. Také jí napadá, jestli si jí náhodou nevzala, aby se chránila před ní. Přeci k ní neskákala oknem, aby jí odpravila. To je jasný důkaz hrdinství! Jen hrdinové dělají takové debilní kousky jako ona. Ti chytří padouchové jednoduše vyrazí dveře z pantů. Nebudou lézt za svým cílem po okenní římse.
"Nehodláš mě s tím zapíchnout, že ne?" stále ještě mírně popadá dech, ale aspoň hlas se zlepšil. Ruce určitě ještě nějakých pár hodin neucítí a pokud ano nebude to nejpříjemnější. Ale hej! Mohlo být hůř!
Holčina vážně vypadá jako by se měla každou chvílí zhroutit, ale neunikne jí ten sotva viditelný poloúsměv, když zmíní královnu. Pokud to měl být úsměv a ne jen bolestný škleb. Opatrně vstane ze země a podá ruku Sanse, která nevypadala, že by její hybnost byla na té normální úrovni. I přes to nechce zavolat ranhojiče. Teda mistra. Sice to byl jen výstřel do tmy, jelikož vážně netuší, kde by tu hledala nějakého mistra. Ještě by měla tak ohromné štěstí, že by se opět minula s královnou a musela zase někam skočit. Díky Sansině strachu se tomu vyhne.
"Hmm, dobře." odpoví jí po chvilce mlčení, kdy se snažila přijít na nějakou velmi chytrou odpověď. Kdy vlastně naposled mluvila s něčím, co by se rovnalo ženě? Mluvila vůbec někdy s takovým stvořením? Pro jednou je vděčná tomu, že se jí Sansa na něco zeptá, protože by jinak nevěděla co s ní dělat. Pofoukat modřiny? Uložit ke spánku? Je si jistá, že karbaničit by se jí zřejmě nechtělo.
"Proč jsem tady?" zopakuje její otázku, aby si dala načas s odpovědí. ..."No, měla jsem se ujistit, že jsi v pořádku a zajistit, aby ses nedostala do žádné další šlamastyky." nakonec jí poví bez obalu, přičemž si ani neuvědomuje, že jí tyká. Je přeci jen žoldák a ne slušně vychovaný rytíř. Ne že by viděla spoustu rytířů žen. To i častěji mohla spatřit stínokočku než ženskou v brnění. Ale kdyby pořídila Sanse brnění, pak by se jí už nic nemohlo stát. Jistě by ho tahle útlá dívenka unesla. To by jí rovnou mohla dát meč do ruky a naučit jak se s ní zachází. Nebo přinejmenším s tou dýkou, aby při další příležitosti mohla do krále narvat něco ona.

Pozoruje ji, jako by se snažila uhodnout na co myslí... Jako by se bála, jestli náhodou zase nezmizí jako kouř jen co se postaví na nohy. Předtím si jí nijak zvlášť neprohlížela, přes uslzené oči skoro neviděla na cestu a musela především hlídat svoje nohy, aby šli tam, kam hlava chtěla. Po takovém zážitku, kdy pořád cítila všechny ty doteky, šrámy a modřiny...  Potíž nebyla v tom jít rovně, ale vůbec přimět ty dva těžké kusy kamene k chůzi. Teď jí Sansa skutečně vidí do obličeje a fakt, že je to skutečně dívka, spíš než žena - tedy, jistě, musí být starší než ona, ale ještě neviděla žádnou...ženu lézt oknem - ji trochu uklidní. Už dlouho nemluvila s žádnou dívkou a v duchu počítala s tím, že si s žádnou ani delší dobu nepopovídá. Nebo že by si nějaká urozená dáma chtěla povídat s dcerou zrádce, která se dobrovolně nechala znásilnit princem z Dorne? Už teď je Rudá Bašta prolezlá lží, tohle je jen další špína na někoho, kdo k ní přišel zcela náhodou. Stejně jako její otec.
Sansin pohled sjede k dýce, jakmile se o ní zmíní. Drží tu zbraň sice špatně, ale jako by bez ní nemohla dýchat, kdyby jí nedej bože upustila. " S tímhle? Ne, tedy..." začne, její zpěvavý, tenký hlas je pořád ta tam, jediné na co se zmůže je chraptění, kterému jde sotva rozumět. " To bych neudělala." Odpoví, vlastně nic víc než pravdu. Vážně by to nejspíš neudělala. Jako by taky věděla jak.
Dívka, která ještě pořád sedí na Sansině vyšívaném koberci vypadá stejně unaveně, jako ona sama. Konečně se Sansa pohle z místa a udělá pár kroků k malému vysokému stolku, na kterém leží kromě misky s ovocem i větší džbán a pohár. Ač neochotně, položí dýku vedle misky a natáhne se pro pohár, aby ho naplnila vodou. I džbán je pro ní teď tak těžký, že ho sotva udrží. Otočí se zpátky k ní a dvěma krátkými kroky se zase vrátí. Teď už stojí obě a Sansa má poprvé možnost si všimnout, že jí dívka převyšuje možná o deset centimetrů. Pomalu k ní natáhne ruku s pohárem vody a počká, dokud si ho nevezme. V jiných komnatách bylo v džbánech leccos, ale voda ne. Sansa ale víno nepila, když nemusela.
Poslouchá jí, když začne mluvit o tom, proč vlastně skočila do její komnaty. Doslova skočila. Ani nemusí dlouho přemýšlet, aby vymyslela kdo jí tak mohl poslat. " Jinými slovy lord Tyrion chce vědět jak špatně na tom jsem a z nějakého důvodu nechce aby to bylo ještě horší... " Překvapuje ji, že by zrovna jeho zajímalo, se s ní bude nebo jak je tom. Její postoj k celé té věci je najedou ještě zmatenější. " Tak můžeš vyřídit, že jsem v pořádku, nic mi není." Kývne a samotné jí to zní hloupě, nicméně jí potěší, že její hlas už nezní jako by se jí všechna slova vytrácela rovnou z úst. " A kdo...kdo vůbec jsi? " Celkem důležitá otázka, kterou si prostě nemohla nechat pro sebe. Přece musí mít nějaké jméno, každý ho má. Za tuhle malou chvíli řekla Sansa snad víc, než za celý den.

Protřepe ruce, aby do nich získala ztracený cit. Stále jsou těžké jako by vážily tunu. Kdyby mohla, tak je na nějaký čas odloží a potom si je znovu nandá. Takhle to musela přetrpět. Může být vlastně ráda, že se nezabila. Každou vteřinu se viděla, jak jí ruce zrazují a ona padá. Římsa by se vzdalovala, zatímco země přibližovala. Vážně skvělý konec pro žoldáka. K pokukání. Bronn by se měl čemu smát. Jistě mu došly dobré vtipy, tak by si jí mohl pamatovat v dobrém, kdyby mu přispěla dalším. Protáhne se a i když by asi neměla, začne si prohlížet její pokoj. V něčem takovém ještě nikdy nebyla. Svítilo jí sem slunce, ta místnost byla celkově dvakrát ne-li třikrát větší než hostince, ve kterých příležitostně přespávali. Ani by se nedopočítala věcí, které by se dali výhodně prosázet v kartách. Z celé pokoje by je mohla hrát několik měsíců. Pokud by extra rychle neprohrála nebo by o ně nebyla oloupena. Ale nebude tu myslet nad tím, jak by jí zrekvírovala věci. To si nelze představit pod pojmem "Dávej na ní pozor, udrž ji živou a zjisti s kým se schází." Žádná zmínka o tom, že si z jejího pokoje může odnést dvě tři věci, které by měli největší cenu. Sansa určitě potřebuje všechny ty pozlacené příbory, těžké závěsy i naducané polštáře. Stejně jako drahé šaty, které se určitě ukrývaly v almaře. Ne! Nebude okrádat to, co má chránit. Není to slušné. Ne že by žoldáci něco věděli o slušnosti.
Stále pohledem těká mezi ní a dýkou, kterou si k sobě tiskne jako by to bylo její milované dítě. S takovouhle razancí se s ní brzy sama probodne. A přeci si nechce zadělat tenhle krásný a jistě drahý koberec. Navíc musí pořádně nastražit uši a využít svou fantazii, aby rozuměla tomu Sansinu chrapláku. Jistě tohle není její pravý hlas, protože by mutovala hůř než ten přebarvený králíček. Jakmile jí konečně dojde, co tím chtěl básník říct, musí se pousmát.
"Skvělý! Jelikož tě mám hlídat, nejspíš bych tě nemohla probodnout nazpět." prohodí už celkem klidným hlasem. Na tak namáhavý šplh se vydýchala docela brzo. To dělají ty silné plíce a úžasná výdrž, kdy lezla do korun stromů, aby bratrovi schovala jeho ukořistěné zlato. Taková škoda, že to po většinou našel.
Dál se snaží nalézt v rukách ztracený cit, když se Sansa vzdálí a přejde ke stolku se džbánem a mísou s ovocem. Maso by přišlo víc vhod. Ale tahle holčina nevypadala, že by byla stejně nenažraná. Mírně jí překvapí, že se vůbec stará o její dobro a dá jí pohár s vodou. Nepohrdne ničím, co teče, proto si ho od ní převezme, raději oběma rukama a na dva zátahy ho vyprázdní. Pak si vzpomene na nějaký ten kodex slušnosti.
"Děkuju." usměje se na ní a nechá jí mluvit. Bystře si z jejích slov odvodila, že jí poslal Tyrion a ne král. Tedy ... "král".
"Ale ty nevypadáš zrovna v pořádku." zkonstatuje její nynější stav, který měl dost daleko k tomu, co pronesla. Vypadala jako by se na ní vyřádili minimálně dva banditi, kterým naštěstí stačila utíct než by se dostali k tomu nejhoršímu. Nakonec ještě dodá. ..."Navíc, jeho lordstvo mi nařídilo, abych s tebou zůstala do doby než se budeš cítit líp." Trochu si poupraví jeho původní význam slov. Dávat na ní pozor může i z menší dálky. Pokud zase nebude muset někam skákat.
"Kdo jsem? Řekla bych, že tvoje prozatimní chůva. Můžeš mi říkat Anya." představí se jí, ale žádnou poklonu nebo pukrle jí vysekávat nebude. Ne že by neviděla, jak se to dělá, ale oni nepoklekávají.