Lokace: Karská bašta

Elizabeth se ráno dlouho a ráda rozvalovala v posteli. To poslední cestování po Severu nebylo zrovna příjemné a tak byla ráda, že se nyní mohla natáhnout a více si odpočinout. Ovšem její povinnosti jako nejstarší dcery lorda na sebe nenechaly dlouho čekat. Upravila se tak, aby mohla co nejlépe reprezentovat svůj rod. Vlasy si pečlivě rozčesala a nechala je volně. Jen dva přední pramínky sepnula vzadu sponou. Na sebe si oblékla bledě modré šaty. Obyčejnější, ale příjemné na nošení i pohyb. Nerada byla v něčem utažená, i když přesně taková byla většina jejích slavnostních šatů.
Vázání měly tyto šaty vepředu, utažené nadoraz. Na látce bylo ozdobné vyšívání s motivy květin, to ale bylo znatelné, jen když se někdo na látku opravdu zaměřil. Na pravou ruku si dala prstýnek, který kdysi dostala na den svého jména od otce a kolem pasu si upevnila ozdobný opasek. Kolem ramen si přehodila teplejší plášť a vyrazila za svými mladšími sestrami.
Byla její povinnost dohlédnout jak na Roslin, tak Claire. Vybrala s děvčaty oblečení, nechala je upravit a vyrazily společně do hlavního sálu na snídani. Při příchodu se poklonila otci i matce, jak bylo slušností. Usadila se následně ke stolu a snídaně započala.
Po jídle zavedla své sestry na hodinu vyšívání a sama zmizela ve svém pokoji, kde se ukryla. Seděla u stolu a v ruce svírala dopis. Tajnou zprávu, podle které se měla v blízké době zařídit. Ovšem nesměla o tom nikomu říct. Stačila jí krátká doba mezi dospělými, aby pochopila, že i stěny mají uši. Bála se o svůj osud, ale ještě více se bála o svou rodinu, a co by mohla svým chováním učinit. Jednou ale dala své slovo a jako Karstark chtěla svým slibům dostát. Vyrušilo jí zaklepání na dveře. „Hned přijdu!“ zvolala, aby nikdo nevcházel. Dopis, který držela v rukou, schovala pečlivě, aby ho nemohl nikdo najít. Pak se upravila. Ještě letmo pohlédla do zrcadla, aby se ujistila, že vypadá pěkně. Pak dveře otevřela a prohlédla si služebnou. „Slečno Elizabeth, váš otec pro vás poslal,“ vysvětlovala, „prosím, následujte mě.“

Otcovi požadavky ho mu opravdu lezly krkem. Nechápal, opravdu nechápal k čemu by mu byla manželka. S ženami jsou jen potíže, jsou slabostí mužů a přítěží, která vás táhne ke dnu, jako koule u nohy otroky. Dastan nebyl a doufal, že nebude otrokem lásky, nějaké ženy, jež by se snažila ovlivnit, jak jeho život, tak jeho samotného. Ještě mít navíc nějakého malého parchanta! To určitě potřeboval, přesně to byl jeho sen! Ústa se mu zkřivila v pobavený úšklebek.  Vůbec si nedokázal přiznat, že ho už jedna dívka dokázala ovlivnit, víc nežli si dokázal představit. Tolik toho neznal! Neznal ženy, neznal nic tímhle směrem, ubožátko!

Už několik týdnů se plahočil v sedle, což by mu v Dorne nevadilo, ale tady... Tady myslel, že mu umrzne každá část těla, ovšem... byl to jeho nápad si jet hledat ženu na Sever. Nejen, že doufal, že zde žádnou hezkou dívku nenajde, ale také měl konečně záminku se do těchto končin podívat, navíc se tak na několik měsíců zbavil otce a bratra, jak povznášející. Třešničkou na dortu byl fakt, že se tatínkovi nelíbilo, že hodlá odcestovat do bouřící se části země. Zrovna Dastan jel, i kdyby tu mělo být samotné peklo... A kdo ví, možná se alespoň pobaví.

S družinou několika vojáků, jímž přímo velel zavítal do kamenné držby. Hradu jež nesl jméno Karská bašta a byl domovem rodu Kastarků, vazalů lorda Starka, což bylo samozřejmě naprosto nečekané, vzhledem k tomu, že se jedná o seveřany. Mladý lord Allyrion požádal o pohostinství a lord Kastark jej přijal, jako hosta. On i jeho malá družina potřebovali odpočinek, nežli se vydají dál na cestu.  Mladík sesedl z koně, zmrzlý na kost, ač byl zabalen v teplém plášti a oblečen v kvalitní kůži. Tohle podnebí nebylo zkrátka nic pro Písečného prince. Ve tváři se mu zračilo rozladění, když vstoupil do velké síně v závěsu za mužem, jež je vedl uvést lordu Kastarkovi. A to i přes to, jak Dastan a jeho muži po cestě vypadali, jako banda lapků. Pečetní prsten, přízvuk a snědá pleť byly ovšem dostatečným důkazem, že se jedná o jižanského lorda. Jakmile snědý mladík stanul před lordem Kastarkem lehce se poklonil a na tváři vyčaroval jeden z nacvičených úsměvů. "Děkuji za přijetí, lorde Kastarku." Pokynul muži mladý lord. "Já i mí muži, jsme Ti vděční." Dodal a pohlédl muži do očí.

„Buďte vítán, lorde Allyrione,“ pokynul hlavou starší muž, „vy i vaši muži zasluhujete odpočinek po tak dlouhé cestě,“ nahodil přátelský úsměv.

Elizabeth zatím následovala svou služebnou. Dle povyku v sídle poznala, že musel přijet host. Což rovnou vysvětlovalo, proč pro ni otec poslal. Neodpustil si žádnou událost, kde by nemohl předvést své dcery. Chápala to tak, že ji chce v nejbližší době vdát, aby si mohl odpočinout. Jistě není příjemné mít tolik dětí na krku. Jeho přehnané snažení jí ale nebylo příjemné. Nestála o to, aby ji ukazoval každému muži, co se zastavil, jako kus výstavního zboží. Nebyla žádný šperk, ani drahá látka, aby ji otec vytáhl z pokoje na počkání.

Kroky dělala rychlé a rázné, klapání podpatků se neslo chodbou. Její chůze byl neodmyslitelný charakteristický rys. Rodina už ji podle chůze poznala, vypovídala totiž o její hrdosti a nezlomnosti. Součást její dokonalé masky, kterou nasazovala i před vlastními. Služebná ji dovedla až do velké síně, kde čekal otec a několik mužů.
Se zvednutou hlavou vešla do síně a jen letmo zavadila pohledem o nové hosty.
Zatím jim nevěnovala pozornost. Došla až k otci, kde se zastavila a zůstala stát po jeho boku. I přes matčinu nepřítomnost si nedovolila posadit na její židli. Matka by jí to stejnak brzy vyčetla.

„Pánové, smím vám představit svou nejstarší dceru Elizabeth?“ poukázal na ni otec. Elizabeth se dle slušného chování uklonila. Přesto si připadala jako cvičená opička, co udělá ihned všechno, co ji bude řečeno. Při pokloně pohlédla k zemi a teprve, když se narovnávala, skončil její pohled na mužích. Nevypadali nijak zámožně, spíše naopak. Byla by schopná splést si je mezi lidmi s obyčejnými zloději. Tuhle myšlenku ale brzy zahnala. Nemusela pohledem pátrat dlouho, aby poznala, že se jedná o lidi z jihu. Snad lordové z Dorne? Alespoň jeden z nich určitě. A to ten, který stál nejvíce vepředu.
Snědá pleť, tmavé vlasy, husté řasy a vážný výraz v obličeji. Jediné co ji připadalo na něm zvláštní, byli jeho oči. Byli totiž šedomodré. Ještě nedávno by jinak přísahala, že všichni jižané mají zajisté tmavé vlasy i oči, on ale ne. Ovšem nedovolila si zírat na něj dlouho. Stačil jí krátký pohled a udělala si o nich obrázek.

„Lord Allyrion a jeho muži u nás nějaký čas zůstanou, aby nabrali sílu po dlouhé cestě. Jsem si jist, že právě teď uvítají odpočinek, ale i vydatné jídlo na posilnění. Proto, pokud bys to mohla zařídit,“ pronesl k ní otec a na dceru pohlédl. Elizabeth pochopitelně přikývla. „Ano, otče.“ Její oči se pak zastavili na mladém lordu. „Jistě byste ocenili pokoje v jižní části hradu. Dopadá tam více slunce, které vám nyní musí chybět,“ prohodila sice mile, ale její výraz ve tváři nic tak přívětivého nenaznačoval. Elizabeth se velmi často tvářila vážně, hlavně při seznamování se s cizími lidmi. „Proto, pokud byste mě následovali, zavedu vás tam,“ dodala a ráznými kroky vyrazila ke dveřím, aby je vyvedla ze síně.

Ten starý lord se zdál být přátelský k jižanům, jež ho navštívili. Jen škoda, že Dastan Allyrion byl po většinu času příšerný bručoun. Možná by více svou povahou zapadl sem na sever, ale ne... nejspíše ne. Muži ze severu byli až příliš čestní, podle toho co slyšel. Dastan si s tou svou moc hlavu nelámal, bylo mu jedno... hodně věcí. Nějaký stud či výčitky, ale prosím vás... Přesto všechno, uměl se dobře přetvařovat, dokud ho to bavilo.


"Obávám se, že ano. Naštěstí jsme narazili na Váš hrad." Pousmál se pobaveně mladík, po té, co mu lord Karstark oplatil pokývnutí. Byla to pravda, docházely jim zásoby a nebýt toho, že mezi stromy zahlédli vyčnívat hradby, kdo ví, jak by si s nimi nelítostná zima pohrála. Měli štěstí, nebo to byl osud, ale Dastan se nehodlal zaobírat takovými nesmysly. Pro něj se tak stalo a hotovo, tím pro něj celá věc končila. Muži za svým lordem netrpělivě stáli, čekajíc až skončí toto nudné přijetí. Byli to ti nejlepší bojovníci, jaké rod Allyrionů měl, ačkoli se chovali, jako nevychovanci… vlastně stejně, jako jejich pán. Dastan si je však dokázal zkrotit, když bylo třeba, loajálnější muže si nemohl přát… také si je vybral sám, jeho osobní jednotka, se kterou hlídal poušť.


Ozvalo se rázné klapání podpatků, jež přimělo mladého lorda zvednout pohled. Do místnosti vstoupila dívka, snad už žena, ale stále nemohla být starší, nežli Dastan. Bez pochyb se jednalo o mladou lady Karstark, alespoň co tedy dokázal posoudit lord Allyrion dle dívčina držení těla a to už bylo co říci. Jakmile stanula po boku svého otce, lord Karstark znovu promluvil a představil jim tak dívku, jako svou nejstarší dceru. Ta dívka, tedy lady Elizabeth se po otcových slovech elegantně uklonila. Mladý lord, jemuž neunikla její krása, ačkoli to v něm nevzbuzovalo nic, co by stálo za zmínku, vykouzlil milý úsměv a uklonil se také. „Mě i mým mužům je ctí, Vás poznat, lady Elizabeth.“ Pronesl, když se opět narovnal a pohled svých šedomodrých očí upřel na dívku. Byla to nacvičená fráze, jen to málo z hodin etikety, co si zapamatoval. Cítil její pohled, to, jak si jeho i vojáky za ním ostražitě prohlíží a sám, sám na okamžik pohledem uvízl na ní. Dlouhé zlaté vlasy jí splývaly na záda, v modrých očích se jí odrážela hrdost, učiněná severská lady… Dastan se musel lehce ušklíbnout. Jejich vzájemné prohlížení, neboť se Dastan neměl k nějakému představení, ukončil až hlas lorda Karstarka. Ten pověřil svou dceru, aby se o mladého lorda a jeho družinu postarala. Dastan cítil, že to mladé ženě není zrovna po chuti a možná jen proto si na tváři udržel neutuchající úsměv, jež se ještě více roztáhl, když na něm uvízla pohledem.
„To by bylo velice milé, má lady.“ Odvětil se stejně milým tonem, ačkoli pochyboval o tom, že tady na severu hrála světová strana nějakou roli. „Ale jistě, děkujeme..“ Přikývl na její vybídnutí, a nežli se otočil k odchodu, pokynul staršímu muži. „Lorde Karstraku,…“ Tímto se prozatím rozloučil se svým hostitelem a otočil se k odchodu, aby následoval lady Elizabeth do komnat, které jim byly přiděleny. Jeho muži mu šli tiše v patách. „Je to zajímavé místo, tento hrad. Trochu tmavé, ale zajímavé… Vy jste se tu narodila, má lady?“ Prolomil snědý lord ticho, jež je cestou hradem doprovázelo. Připomínala mu ji, sic jen maličko, ale stále ano.

Elizabeth procházela chodbami a jen sluchem se ujišťovala, že muži našlapují hned za ní. Myšlenkami na tu chvíli zabloudila do minulosti. Zjevně za to mohli jeho šedomodré oči. Už dlouho se jí nevybavila její minulá láska. Jak tragická. Jeden den ji sliboval modré z nebe a ten další už tu nebyl. Zmizel beze slova, bez rozloučení. Snad pláchl do náruče jiné ženy, bohatší či snad hezčí. Elizabeth se dlouho trápila pro svou neopětovanou lásku, dlouho vzpomínala, ale dalo ji to do života cenou lekci. Učinilo ji to silnější. Ráda o sobě prohlašovala jak hrdá a nezlomná je. Faktem ovšem zůstávalo, že Elizabeth šlo snadno zlomit. Stačila vidina lásky a ona byla znovu tou naivní dívkou, která tak moc chtěla věřit. Bylo to zcela nevhodné. Byla lady, byla budoucí hlavou rodu Karstark. Copak ona si mohla dovolit poplést hlavu láskou? Její romantická duše bylo její prokletí. Kolikrát se jí snažila zadupat hluboko, tak hluboko, aby ji už nikdy nenašla.

Kdysi přísahala, že na toho muže už nepomyslí a nyní se v myšlenkách vracela pouze k němu. K jeho očím, k jeho úsměvu a k jeho básničkám, co veršoval jen pro její uši. Jak krásně se to poslouchalo. V té době byla mladinká, hloupoučká a naivní. Tehdy věřila, že našla svého osudového muže. Komické představa, věřit, že muž, kterému jako první dala své srdce, se stane i jejím manželem. Bezpochyby za to mohly pohádky a romantické příběhy, které v dospívání četla a uvěřila jim.

Bohudík, ji z myšlenek vytrhl silný přízvuk lorda Allyriona. Ještě že tomu tak bylo, netušila, kam dál by se ještě ve svých myšlenkách dostala. Okamžitě se více narovnala a pohlédla k mladému lordovi. Srovnala s ním krok, aby neutíkala moc napřed. „Ano,“ přikývla. „Je to typický hrad severu. Ale chápu, že pro jižana může být trochu tmavý. Přesněji tmavý a více studený. Sever se sice může pyšnit tím, že má sníh i v létě, ale ne pro každého je to vítaná skutečnost. Jistě jste zvyklý na prosluněné pokoje a záplavu slunce, nemám pravdu?“ mile se usmála a se zájmem si ho prohlížela. „Tento hrad byl postaven Karlonem Starkem, mladším synem tehdejšího krále severu. Byl těmito zeměmi odměněn za jeho činy při povstání rodu Boltonů. Vlastně díky Karlonovi se později změnilo jméno našeho rodu na Karstark, abychom se odlišili od Starků ze Zimohradu.“ Vysvětlovala, i když netušila, zda tohle chce vůbec poslouchat. Prostě se rozhodla mluvit, aby řeč nestála.

„A ano, narodila jsem se zde. Seveřanka tělem i duší,“ přikyvovala s veselejším úsměvem, než opět zvážněla. „Pravda je, že krom severu jsem moc jiných míst nepoznala. Proto mi dovolte, pokud bych se chvilku směla ptát já. Moc cizinců k nám nezavítá,“ pokračovala v hovoru. Ruce sepjala před sebou a střídavě si tiskla prsty. Byl to takový malý zlozvyk ještě z dětství. Praktikovala ho nevědomky. Jako malá přísaha své chůvě, že ji to pomáhá soustředit. Lhala, ale tuhle bezmyšlenkovitou aktivitu si donesla až do současnosti. „Prozraďte mi. Jistě jste na cestách už delší dobu. Jak moc se odlišuje Dorne, od zbytku království? Pociťujete razantní změny krom absence slunce?“ snažila se navázat rozhovor, než je dovede do jejich komnat. Karská bašta přeci jen nebyla malý domeček, který se projde rychle.

Zvuk jeho hlasu ji donutil na Dastana pohlédnout a zvolnit tempo, tak aby šli vedle sebe. Dastan rozhodně není typ, co by si rád povídal, ale řekněme, že poslední dobou byl na některé ženy... přívětivější. Musel se dokonce usmát nad jejími slovy, nikdy nečekal, že by seveřané mohli vnímat své hrady, jako studené. Neznali přeci jiný život a oproti venkovní teplotě... i on cítil, že je hrad kvalitně postavený. "Sníh opravdu není mým šálkem kávy..." Jemně se zasmál, až se sám divil, kde se to v něm vzalo... mluvil, jako... šlechtic. Zřejmě se na něm konečně projevila otcova snaha o vytříbené vychování. Prosluněné pokoje v jejich paláci čas od času s radostí vítal, všechen ten luxus, ale... Většinu času tráví v poušti, kde se popravdě cítí mnohem lépe... více svobodný. "Spíše prosluněnou poušť,... nicméně, toto je pro mě zajímavá zkušenost... poznat Sever." Naklonil hlavu mírně ke straně, při čemž si povšiml, že si jej mladá lady prohlíží, na tváři jí hrál milý úsměv. Bylo to, jako když před ním někdo mával rudým praporkem... dráždilo mu to smysly. Tolik si přál zapomenout. I tak naslouchal jejím slovům, když mu vyprávěla o historii hradu, takové věci jej opravdu zajímaly... historie pro něj byla něčím zajímavým. Nakrčil jemně čelo, když zamyslel. "Jste tedy vzdálenými příbuznými Starků za Zimohradu. Nebo se mýlím?" Věnoval jí úsměv, který nebyl pro jednou zcela falešný. Oceňoval její přímočarost. A když jej napadla další skutečnost, neodolal a optal se znovu: "Rod Boltonů, je jediným rodem, který se na Severu vzbouřil proti Starkům a zbytku Severu, je tomu tak?" Možná byl pro jednou až příliš zvědavý,... moc mluvil.

Dočkal se odpovědi i na svou druhou otázku. Její veselý ton ho nutil také se usmívat. "To je vidět,.. líbí se mi, když je někdo hrdý na svůj původ." Pousmál se, když opět promluvil svým hlubokým hlasem. Dastanovi neušlo, když sepjala ruce před sebou a začala si tisknout prsty, ale nepovažoval to za něco... nepatřičného.
"Ale jistě, jen do toho..." Zamručel s lehkým přikývnutím.
Po té zase se zamyslel, tentokrát nad otázkou, jež mu položila... "Abych pravdu řekl já,
... také nejsem žádný cestovatel. Dorne, respektive Jih, jsem opustil poprvé... a nebýt otce. Nebýt otce,
neopustil bych jej ani tentokrát." Na okamžik se odmlčel, zatímco si urovnal plášť. "Ale jen z té trošky, co jsem po cestě poznal si troufám říci, že je Dorne trochu jiné. Ve více ohledech, co se týká lidí, krajiny, zvyků i morálky." Cesta hradem byla delší, nežli předpokládal, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. "Neřekl bych, že se razantně liší od celého zbytku království. To ne, ale od Severu určitě.
Rovina se například liší jen velice málo, je tam více vegetace a vody, ale horko je tam téměř stejné.
Největší odlišností jsou asi dornské pouště, vyprahlá země.. písek kam oko dohlédne, tedy... ne v celém Dorně. Také máme vytrvalejší, ale méně silné koně. Lidé jsou u nás temperamentnější, veselejší a méně konzervativní. Rádi tančíme a bavíme se. Čest u nás nemá takový význam, jako zde. Lidé jsou u nás zákeřnější a podlejší, nejsou tak pohostinní. Jedinou společnou vlastností, která nás spojuje a ne všechny samozřejmě, je věrnost rodině, loajalita. Nevím, nic víc mě nenapadá. Snad vám to bude stačit, má lady." To bylo po dlouhé době, co se opravdu rozmluvil, tolik slov najednou neřekl už věčnost a Dastanovi muži svého lorda vůbec nepoznávali, možná proto si začali tiše povídat. Dastan se na ně musel otočit a počastovat je vražedným pohledem, čímž je umlčel. Pak pohled vrátil spět k dívce v očekávání reakce.

„Teoreticky, ano. Jsme příbuzní Starků. Ale dalo by se jistě debatovat, jak moc jsme ještě příbuzní. V rodokmenu byste došel u obou jmen k jednomu předkovi, ale je to už dlouhá doba. Vztahy jsou tu mnohem více propletené.“ Vysvětlovala a laxně pokrčila rameny. Tentokrát se už dívala před sebe a tam, kam míří. Ne, že by celý hrad neznala poslepu. Kolik se toho tady jen nachodila.

„Jsem si jistá, že kdyby jednou Starkové padli, což se doufám nestane… má moje rodina, náš rod, největší nárok na titul Strážce severu. To bychom ale zabíhali zbytečně do politiky, ve které se bohužel já vůbec nevyznám.“ Přiznala a zasmála se tomu. Nad jeho další otázkou se zamyslela.
„Nepamatuji si, že by se jiný rod než Boltonové, přímo tady na severu, bouřil. Víte, sever nezapomíná. Všichni si pamatují, kolikrát nám všem rod Starků pomohl. Bylo by více než nepatřičné zapomenout a obrátit se k našemu pánovi zády. Rody ze severu jsou hrdí na to, že patříme právě pod Starky ze Zimohradu. Tedy, jestli chápete co tím chci říct.“ Vysvětlila nakonec a svůj proslov tak zakončila.

„Věřte, že i s tímhle málem jste cestoval dost. A oproti mně jste zcestovalý muž.“ Ušklíbla se pobaveně. Letmý úšklebek, který zase rychle zmizel. Zatímco mluvil, snažila si to všechno představit. Asi by nikdy sama a dobrovolně sever neopustila. Ne, pokud by nemusela a už vůbec by se nevydala tak daleko, jako je Dorne. I Údolí Arryn pro ni bylo možná až moc vzdálené. Když zakončil svůj proslov, jen přikývla a usmála se. Ani k tomu neměla co dodat. Nemusela mu popisovat, jací jsou seveřané. Po tom všem by mu jistě připadali velmi nudní, oproti lidem v Dorne. Zastavila se před vstupem na schody.

„Nyní mě následujte. O vaše muže bude postaráno.“ Pronesla k Dastanovi a pokynula jedné ze služek, která měla zavést zbývající muže do jejich pokojů. Následně přikývla k lordovi, aby jí následoval. Vyšla schody do jedné z věží, kde se pak zastavila u velkých dřevěných dveří. „Prosím, lorde. Zde bude váš pokoj. Nic vám nebude chybět, ale kdyby přeci jen… osobně dohlédnu na nápravu. Můžete za mnou přijít s čímkoliv a já se pokusím vyhovět.“ Slibovala a otevřela dveře do pokoje. „Pro vaše muže jsou připraveny pokoje ve spodní části věže. Nebudou od vás nijak daleko. Jídlo i víno vám bude hned doneseno.“ Vysvětlovala, zatímco rovně stála. Měla chuť postavit se o jeden schod výš, aby byla přiměřeně velká k mladému lordovi, ale o tuhle možnost přišla, když oba dva vystoupali schody.

Chvilku si ho jen prohlížela a dumala ve svých myšlenkách. „Promiňte mi mou troufalou otázku, ale rod Allyrion bude významným vazalem pro rod Martellů, nemám pravdu?“ ujišťovala se. Jak jen by se jí vlastně jednou mohlo hodit spojenectví na jihu. Vzájemná podpora jednou může přinést ovoce, byť jsou oba z velmi vzdálených rodů. Člověk nikdy neví, kde jednou skončí a přítel… spojenec, to jsou vztahy k nezaplacení, když na to přijde. Možná se přeci jen politicky maličko vyznala, ale nebyla to věc, kterou by troubila do světa. Podceňování žen byla věc, kterou ona využívala. Mohla pak všechny kolem sebe překvapit.