Lokace: Rudá bašta

Pořád cítila opovržlivé pohledy lidí, které ji pronásledovaly celou cestu. Neznala Oberyna Martella déle než desítky minut a přesto už tušila o jeho pověsti víc, než jí bylo milé. Přísahala by, že slyšela lidi šeptat urážky na její adresu, když ji princ z Dorne celou otlučenou vedl ulicemi k Rudé baště. Byla unavená, prokouslý ret ji pálil a ta část tváře, do které jí uhodil voják už dávno zfialověla. Zdálo se to jako věčnost, co byla naposledy sama v tichu čtyř stěn své prostorné komnaty, přitom to bylo jen pár hodin. S Oberynem si alespoň částečně připadala v bezpečí, ale teď, když jí přede dveřmi stáli další dva z vojáků Lorda Tywina, nezbývalo než zůstat alespoň trochu silná. Jediný hlas, který za celou dobu slyšela, byla služebná, která jí pomohla se převléct a ohlásila jí, že král Joffrey si s ní přeje mluvit. Přestože už tomu bylo pár minut, Sansa nechvátala. Seděla na posteli a prsty přejížděla po zdobené rukojeti dýky, kterou dostala. V rukou jejího zachránce...nebo raději společníka vypadala malá, nenápadná, ale v Sansiných rukou to byla zbraň. Skutečná zbraň. Jediný symbol bezpečí.
Jakmile cvakly dveře, schovala ji pod polštář. Další služebná, tentokrát se džbánem vody a miskou, o kterou Sansa požádala. Počkala, až bude znovu sama, než si sedla k zrcadlu a namočila do studené vody hedvábný kapesník. Když si ho přiložila ke rtu, bolest značně polevila. Pousmála se úlevou a pohled zabodla do svých vlastních očí v odraze zrcadla. Byla odhodlaná, sbírala odvahu ze všech koutů svojí mysli.

Výhodou i nevýhodou stěn v Rudé baště je to že se zde informace,fámy,lži,drby a klepy šíří neuvěřitelnou rychlostí, co je pro jednoho nevýhoda je pro druhého výhoda. Stejně tak tomu bylo i teď a k uším mladého prince se dostaly informace ohledně Lady Sansy a dostaly se mu stejně tak zkreslené informace o dění venku.

Celkové dění by mu bylo tak nějak ukradené, přímo se jej to netýkalo jak se mohlo zdát. Ovšem někdo si dovolil ublížit Lady Stark a to se mu vůbec nelíbilo. "Musím sní mluvit !"
Vykřikne a rázným krokem kráčí ke komnatám Sansy. Cedrik byl vždy řádně upravený, doslova ze škatulky ale teď vyběhl ze svých komnat tak rychle že se musel do upravovat za chodu, zapínat knoflíky u košile.

Chvilku mu to trvalo než se dostal ke komnatám Lady Sansy ale ty hlídali ozbrojenci.
Ani sedm pekel by jej nedokázalo momentálně v jaké je náladě zastavit. "Uhněte mi .. musím sní mluvit." Snaží se o klidný tón hlasu což se mu ale moc nedaří a do toho zapíná vrchní knoflík košile který vlivem stresu a rozrušenosti nemůže zapnout a to jej vytáčí ještě více. "Uhněte hlupáci jsem Váš princ ! Jestli neuhnete promluvím s matkou aby zajistila to že budete mít nanejvýš nádobí v polní kuchyni." Křikne, nebo spíše vyštěkne po vojácích.
Nad chováním někoho takového jako Cedrik by se spíše zasmáli ale přeci jen to byl princ a navíc uvědomovali si kdo je jeho rodina, proto neochotně jej nechají vejít do komnat.

Vejde dovnitř ani si neuvědomí že nemá knoflík dopnutý ale to je to poslední co jej teď momentálně zajímá.
"Má Lady ... odpusťte že jsem takto jdu bez pozvání a klepání .. ale .." Řekne klidným hlasem ale musí se zarazit když vidí že to co se říkalo bylo minimálně s části pravda. "Má Lady .. já ..."
Neví co říci a trvá mu to než znovu se rozmluví. "Chtěl jsem, .. chtěl jsem Vás vidět, říkali mi že Vám ublížili a vidím že je to pravda .. zavolám mistra aby se podíval na ty rány a přinesl něco na bolest ... souhlasíte ?" Stále je v jeho hlasu slyšet jisté rozrušení z celé situace.

Jakmile se dveře znovu otevřely, zarazila se. Že by další vojáci, aby ji dovedli k Joffreymu, nebo ještě předtím k Tywinovi? Znovu za ty dlouhé hodiny se usmála, když u dveří uviděla Cedrika. Zdál se být tím jediným živým člověkem v téhle zlaté kleci, kterého zpráva o jejím únosu nějak zasáhla. Ihned si ode rtu odendala kapesník a nechala ho celý spadnout do ledové vody. Jak dlouho spolu nemluvily, možná celé týdny. A najednou před ní zase stál a Sansa věděla, že navzdory všemu co se stalo jsou jeho obavy o ní opravdové. Nebo to byl moc dobrý lhář.
Vstala trochu malátněji, ale stačily jí dva kroky, aby stála před bratrem krále. Nevěděla co říct, co se tak říká po tom, co člověk vidí umírat tolik mužů, ztratí posledního volného rodinného příslušníka...co mohla říct, když ještě cítila dech vojáka na svém krku a slyšela jeho jedovatá, odporná slova.
" Dovolíte? " Zamumlala tiše a zvedla ruce, aby mu mohla dopnout vrchní knoflík u košile, na který asi ve spěchu zapomněl.
Pár rychlých pohybů a princ byl zase vzorně upravený. " Jsem tak ráda, že Vás vidím. " Ukončila jeho mumlání, měla pocit, že ho musí obejmout, ale nakonec se přemohla. " Král Joffrey si přál, abych ho navštívila ještě před jakýmkoli...zásahem mistra.. " Odmlčela se, mluvila klidně, ale už ne tak odevzdaně. " Aby mohl oddělit fámy od faktů. " Dlouhou dobu čekala, než vzhlédla k jeho očím. Snažila se pousmát, ale ret, který jí tak pálil to příliš nedovolil. Bylo zvláštní, jak strašně podobně Joffreymu na první pohled působil a jak strašně moc se jejich chování lišilo. Bála by se, jaký osud pro ní Joffrey chystal, ale bolest už dnes zakusila, tak co může být horší...

Chvilku tam jen tak stál, na jeho tváři snad byla vidět i jistá červeň když se Sansa zeptá zda dovolí a začne mu zapínat ten prokletý knoflík který mu teď několik minut otravoval život, než jej Lady Sansa zachránila od něj. "Já ... děkuji." Snaží se pousmát na Sansu ale nelze to, ani nacvičený úsměv který už věnoval tolika lidem se mu nepodaří na své tváři vyčarovat i když se snaží.
Když ji viděl jak vypadá bylo mu z toho do pláče.
"Kdo Vám to udělal má Lady ... kdo ?" Zeptal se opatrně ale na své otázce trval, udělal v životě už několik ústupků ale tentokrát tohle nechtěl nechat jenom tak, tohle ne. "Udělali to muži Lorda Renarda ?" Zeptá se nejistě. Ani samotnému princi se nezamlouvalo jak moc se tu začali roztahovat ale to co udělali pro něj bylo nepřijatelné. "Promluvím s dědem aby něco udělal a ten kdo na Vás sáhl byl potrestán, Lord Renard je dědečkův vazal a je za něj odpovědný a ... " Nedokončí větu a na chvilku se zarazí.
"Ne ! Udělám to sám. Zařídím aby ten kdo na Vás sáhl byl potrestán a s Lordem Renardem si promluvím, nenechám to jenom tak." Byl neobyčejně odhodlán, byl odhodlán tak moc že to chtěl zařídit on sám a ne to řešit přes matku nebo dědu...pouze on sám. Na moment skloní hlavu aby si promyslel jaké budou její kroky a pak pohlédne Lady Stark do očí. "Nedovolím aby Vám ještě někdo ublížil, ochráním Vás ... slibuji."

Na jednu stranu byla ráda, že o ni projevoval takovou starost. Viděla mu to na očích, nemohl být neupřímný, neuměl to. Na druhou stranu ale nechtěla další násilí, ne po tom, co jí doslova u nohou zemřelo několik mužů. Chtěla pomstu, ale nemohla jí chtít po něm.
Jemně ho chytla za paži, jako takový prvotní nápad, jak ho zastavit. Když bylo ticho, zhluboka se nadechla, aby mohla mluvit o tom, co se stalo bez slz v očích.
" Ano, byli to muži Lorda Renarda. " Začala, v hlase jí bylo znát znechucení, jen aby zakrylo ponížení, které jí způsobili.
" Ale pochybuji, že jim nakázal, aby se mnou jednali takhle. Dělali to z vlastní vůle... " Zavřela oči a trochu se otřásla, když se jí vybavila jejich slova a hrubé, necitlivé doteky. " Ten co mi to udělal je už mrtvý. Ten druhý se pohřbil sám... zapřel sám sebe, když zbaběle utekl..." Ráda by řekla před kým, ale nebyla si jistá, že to Cedric chtěl slyšet. Nejspíš už stejně věděl, kdo ji doprovodil zpátky do klece. Teprve když domluvila, konečně pustila jeho ruku. " Omlouvám se..." Zamumlala, když si uvědomila, že stisk ruky byl až přehnaně silný,  tím spíš na lady.

Stál tam před ní a hleděl jí přímo do očí, jen na moment se podíval na její ruku když mu jí položila na rameno, ale hned se zase zadíval do jejích očí. Děsilo jej a neuvěřitelně štvalo že si někdo dovolil stáhnout ruku na bezbrannou dívku a k tomu všemu budoucí královnu.
S Lorda Doriena neměl dobrý pocit, natož z jeho mužů. Věděl nebo spíše slyšel co jsou jeho muži zač ale to bylo v tuto chvilku jedno, sjedná nápravu, tím si byl jistý. "Utekl ?" Zamračí se.
"Má Lady, ujistím Lorda Doriena že něco takového nebude tolerováno, pokusím se zajistit aby odtáhli zpět odkud přišli !"
Cedrik muže Lorda z Burrow zkutečně nesnášel, jelikož i jeho samotného zkoušeli omezovat, povyšovat se jako by snad nevěděli kdo to je Cedrik, pravda jeho věhlas nebyl nikdy nijak velký ale přeci jen je to člen královské rodiny.
"Já ... odpusťte má Lady, slyšel jsem nějaké zvěsti o Vašem otci, pokud si přejete." Pohlédne do země a vybaví si tichou vzpomínku na Sever kdy se z jejím otcem nepohodli. "Pokusím se přimluvit."
Pozvedne opět hlavu. "Pokud mi to dovolíte má Lady."
Tušil co Lorda Starka čeká, jelikož on sám nedávno přišel o otce, nechtěl aby i Lady Sansa přišla o otce i když vlastně ani netuší proč je tam kde je. "Je to jen dohoda mezi námi, neřeknu to nikomu ale nechci dělat nic bez Vašeho souhlasu má Lady. Jestli chcete ... pokusím se přimluvit u svého děda,matky i bratra."
Hleděl na ní a čekal jak se k tomu vyjádří, nechtěl a neudělal by nic bez jejího souhlasu.

" Utekl z dosahu Oberyna Martella, jakmile mu dal milost... Poslouchal rozkazy jen do té doby, než mu začalo jít skutečně o život..." Vyhnula se zbytečnému obcházení, řekla pravdu bez obalu, takovou, jaká prostě byla. Sama sebe nepoznávala, nejen proto, že její tvář byla tak potlučená, ale hlavně proto, že bez přemýšlení mluvila. Tohle by si před pár týdny, možná i dny nedovolila. Ale za daných okolností nebylo už moc co ztratit. Teď musela vstát a bojovat za jedinou věc, kterou v životě chtěla.
A k tomu potřebovala správné vystupování a taky neposkvrněné vztahy s mocnými lidmi. Oceňovala Cedricovu touhu pomoci jí, přestože to znamenalo jasný nesouhlas se členy jeho vlastní rodiny.
"Nechci, aby jste se kvůli mě stavěl proti své rodině. Věřím, že na vinu nebo nevinu mého otce máte svůj vlastní názor a ten by měli znát i Vaši příbuzní. "
Snažila se vypadat i znít odhodlaně, přesvědčivě, i přesto že polovina jejího obličeje nabyla tolika odstínů fialové a její rty bolely při každém pohybu.
" Budu ráda, když zůstanete po mém boku, ale nenechám vás platit takovou cenu. S králem Joffreyim si promluvím já sama a udělám všechno co budu moci abych očistila jméno svého otce. "
Nechtěla mu ublížit, ani ho hrubě odmítnout, přesto jeho matka, děd i bratr za uvěznění jejího otce mohli nejvíc. Věděla, že on s tím neměl nic společného. A zbytečně nechtěla ubližovat dalším nevinným lidem.
" Děkuji Vám za všechno... " Usmála se a na moment sjela pohledem na knoflík u košile, který před chvílí zapnula. "Ale tohle musím zvládnout sama. Musím. "
Jakmile to dořekla, zamrazilo ji, ale věděla, že má pravdu. Ruku na srdce, Lord Tywin, nebo dokonce Joffrey by si od nikoho radit nebo jakkoli mluvit do svých věcí nenechali. Chtěli slyšet zpívat ptáčka a ptáček neměl jinou možnost.

"Oberyn Martell ..." Tiše povzdech když zmínila to jméno. Čekal by kohokoliv ale Oberyna ? Toho opravdu ne, ale byl mu za to ve svém vnitru upřímně vděčný za to že zachránil Lady Sansu, opravdu ano a menší rozepře kterou s Oberynem měl nemůže pokazit upřímnou radost v srdci. "Budu mu muset poděkovat ..."
I když se jej možná trochu bál, přeci jen jejich setkání nebylo radostné a rozhovor ještě méně. Nakonec přikývne.
"Ano, určitě mu musím poděkovat za to že Vás zachránil. Jsem mu opravdu vděčný." Na chvilku se na ní mírně usměje, ale úsměv zmizí stejně rychlo jako přišel.
Znovu se zamyslí nad tím co mu tenkrát Oberyn řekl a jak jej pozoroval, jako by snad věděl o Casterlyově skále ...
Cedrik je opravdu šťastný když jej Lady Sansa vytrhne z chodu myšlenek které jej děsily.
"Váš otec má Lady ... zastal se mě na Severu když mě můj otec chtěl udeřit podruhé pro mojí prostořekost a neomalené jednání. Zabránil tomu aby mě otec znovu udeřil tím že se za mě přimluvil. Dlužím to Vašemu otci." Znovu se pokusí o menší úsměv.
Nikdo se jej nikdy nezastal ale Lord Stark se postavil samotnému králi aby jej ochránil. Chtěl pokračovat když jej Lady Sansa vyzve k tomu aby řekl své rodině názor ale její odpověď jej mírně zarazí a nakonec se usměje a mlčky přikývne hlavou.
Věděl nebo alespoň si myslel že ví to co se mu Lady Sansa snažila právě touto odpovědi říci.
Udělal opatrný krok blíže k Sanse. "Má Lady, jednou jste mě nazvala bratrem a já budu stát vždy při Vašem boku." A i když ví že je to proti všemu, když se podívá na jeho knoflík který mu u krku zapnula opatrně ji chytne za ruku.
"Má Lady, ..." Druhou rukou ji opatrně zvedne hlavu za bradu aby se na něj podívala. "Neměl jsem moc možnost poznat Vašeho otce jak bych chtěl, ale odvahu kterou má Váš otec v sobě nezapřete. Přeji Vám všechno štěstí světa aby jste to zvládla ... ale pamatujte .. nejste zde sama i když se Vám to může zdát."

Všimla si jeho zaváhání, když zmínila jméno prince z Dorne. Nevěděla, jestli se ti dva vůbec někdy potkali, ale ukázalo se, že Cedric jeho jméno znal. Když nad tím tak přemýšlela nepřišlo jí divné, že o něm mohl leccos slyšet, soudě podle pohledů lidí, které na ní... a především na něho vrhaly, když ji tak ochranitelsky a odhodlaně vedl ulicemi, jako by šepot lidí vůbec neslyšel. Sansa nevěděla o mužích moc, ale dovedla si domyslet pro co byl Oberyn Martell tak dobře známý.
I ona mu byla vděčná. Přikývla, jakmile Cedric začal o své vděčnosti. " Nebýt jeho, určitě by to neskončilo u facky. Měli se mnou v plánu mnohem víc, řekla bych." Dodala a v duchu si připomněla první ironická slova, která Oberyna slyšela říct...
Netušila, že se její otec zastal Cedrica, ale nepřekvapilo ji to. Znala ho, dokonce si dokázala živě představit celou tu situaci. To byl ten lord ze Zimohradu, ten Eddard Stark, kterého znala. Vždycky se zastával těch, kteří to potřebovali. Uměl být odvážný a čestný zároveň a jeho oči uměly pohladit. Ten samý lord, který teď seděl v temných Černých celách pro zločin, který nespáchal. Sansa se znovu napřímila, když jí po zádech přejela zimnice. Nesměla se tomu odevzdat. Rychle rozmrkala slzy a pokusila se o rychlý úsměv.
Pochopil to. Pochopil co myslela tím, že chce jednat na vlastní pěst. Nechtěla ztratit poslední lidi, které ještě na své straně měla. Stiskla jeho ruku, jakkoli nesprávné to bylo. Donutil ji zvednout pohled a tak možná postřehl záblesk v jejích očích, když mluvil o jejím otci. Usmála se. Byl to takový zvláštní úsměv, směs tolika pocitů... přesto v něm nebyla ani stopa po faleši. "Děkuji."

Přikývne když řekne že by to neskončilo pouze u facky, neznal Lorda Doriena osobně ale protože měl uši, věděl dobře kdo to je. Když viděl poprvé sera Gregora na Casterlyově skále tak z něj měl strach v životě neviděl tak velkého muže. Ovšem pokud si vybavil historky co slyšel o Lordu z Burrow a představil si co by se stalo kdyby měl možnost být více o samotě Lady Sansou ... sevřelo se mu hrdlo z té představy.
"Máte pravdu má Lady, určitě jej vyhledám."  
Snad tohle setkání přežiju. Pomyslí si mlčky v hlavě sám pro sebe, nechtěl jej vidět tenkrát a teď z budoucího setkání neměl o nic lepší pocit ale musel mu poděkovat za to co udělal pro Lady Sansu.
Sledoval svým přátelským pohledem Sansu a přitom mu trhalo srdce když viděl jak je smutná, zvláště když viděl její slzy v očích které se snažila skrýt. Ano, slzy které jej viděli mu opravdu trhalo srdce a kterému muži by snad tohle netrhalo srdce tak by snad patrně nikdy žádné neměl. Ovšem ale snažil se přehlédnout ty slzy, nebylo vhodné aby na ně upozorňoval. "Víte že máte nádherný úsměv Lady Stark ?" Snažil se trochu odvést řeč a odlehčit tak situaci.

Musí se usmát i on když mu stiskne pevněji ruku, měl v srdci hřejivý pocit a snad na okamžik se cítil že je i šťastný. Věděl že to není správné aby byli spolu takto o samotě, aby ji navštívil v komnatách, byl tak blízko ní a ke všemu ji držel za ruku kterou nechtěl pustit ... ale nemyslel na to, popravdě mu byla celá etiketa ukradená. "Není proč děkovat má Lady." Na chvilku přeci jen zaváhá ale opatrně ji obejme.

Při zmínce o jejím úsměvu na chvíli sklopila pohled, ale hned jej zase zvedla. Sama sobě zakázala plachá gesta, v jakémkoli smyslu. Hlavou se jí prohánělo nespočet myšlenek na budoucnost, vzpomínek na věci, které se už nikdy nevrátí, ale přítomnost byla jako nepopsaná kniha. Teď a tady, to je vše co bylo jisté.
Cedric se k ní nikdy nechoval zle, ke zbytku jeho rodiny by ho snad přirovnala jen pro jeho vzhled, typický Lannister. Netušila jak Oberyn se svým přesvědčením o šelmách zareaguje, až za ním takový Lannister přijde a bude mu děkovat, ale věděla, že v tom Cedricovi beztak nezabrání. Zatajila dech, jakmile ji svým objetím vytrhl z myšlenek.

Naposledy, když to udělal, mohl z toho být velký problém. Ale Sansa se pro jednou znovu chtěla cítit v bezpečí. Celou věčnost se tak necítila, úplně obyčejně v bezpečí. Pevně ho objala, na pár sekund, rychle, ale přesto v tom byla jistá jemnost.  Přesto to svůj účel splnilo, dech se jí o něco zklidnil a když zavřela oči, málem by zapomněla...
"Král Joffrey na mě čeká, můj Lorde..." Zamumlala, jakmile se trochu odtáhla, i když pořád zůstávala v jeho blízkosti... obavy se znovu dostavily v podobě jiskřiček v očích. Joffrey nesnášel pozdní příchody a ještě k tomu když šlo o Sansu...

Užíval si to objetí, doslova žil momentálně každou vteřinou co ji mohl držet ve svém objetí a ten moment si užíval ještě více po tom co jej objala pevně i ona. Věděl dobře že tohle by neměli a že stěny mají oči i uši, ale zde je snad nikdo nemohl vidět jak se objímají a i kdyby ... šlo jen o přátelské obejmutí, nic víc. Opět se po tolika dnech cítil šťastný, bohužel slova která právě řekla byla bohužel pravdivá. Věděl že na ní čeká Joffrey a stejně tak věděl jak jeho starší bratr nesnáší čekání, navíc věděl o bratrově krutosti.
Vše krásné jednou končí a i když nechtěl pustit Lady Sansu tak musel, opatrně ji pustí, ale tohle obejmutí mu značně zvedlo náladu a lehce se usmíval.
"Máte pravdu má Lady, pokud dovolíte ... doprovodím Vás ke komnatám svého bratra."
Nečekal ale že bude s jeho nabídkou souhlasit, ovšem by mu to udělalo radost. "Pamatujte má Lady ..." Spíše šeptá než mluví.
"Nejste zde sama, ačkoliv by se to mohlo zdát." Ještě se naposledy mile usměje a lehce ji pohladí po tváři velice jemně tak aby ji nezpůsobil nějakou bolest. "A já ..." Zhluboka se nadechne.
"Půjdu si zkusit promluvit s Lordem Dorienem. On a jeho muži u na Vás nesáhnou, to Vám přísahám !" Nevěděl jak přesně to bude muset zařídit ale udělá to. Nedovolí aby na ní ještě Dorien a jemu podobní někdy sáhli.

Neochotně odstoupila o krok dozadu a přestože jeho nabídku by více než ráda přijala, nešlo to. " Obávám se, že na mě za dveřmi čeká jiný doprovod, pro případ, že by jste mě chtěl unést..." Krátký úsměv, který stačí, aby pochopil, že to zvládne.
Přítomnost vojáků oděných do té stejné zbroje, natolik podobných těm, kteří jí vyhrožovali jí nedělala vůbec dobře, kdykoli je viděla, stáhl se jí žaludek. Ale chtěla Cedrica i sama sebe přesvědčit, že to zvládne. Věděla jistě, že i ona nenechá nikoho, aby mu ublížil, jakýkoli měla vztah ke zbytku jeho rodiny.
Otočila se k zrcadlu, aby mohla naposledy zkontrolovat, jak vypadá. Dávno jí nezáleželo na Joffreyho názoru na její vzhled, ale věděla, že její snoubenec nenechá nic náhodě. Každou maličkost, nepatrnou hloupost, by využil jen aby jí mohl ublížit. Jednoduché dlouhé šaty, vlasy svázané ve složitém copu. Jediné, co naznačovalo pokus o její únos byly známky na jejím obličeji a otlačenina na zápěstí. Znovu se otočila ke svému příteli a naposledy přistoupila k němu, aby rukou znovu přejela po zdobeném knoflíku na vrchu košile, který znovu vypadal, že se každou chvíli rozepne.
"Kdyby jste mě zase chtěl někdy vidět...Já...budu tady. " Zamumlala a mávla rukou po prostoru komnaty. Doslova zlatá klec.

Cedrik vždy věděl že Lady Sansa je dcerou svého otce, ale i přesto jej překvapovala její odvaha i klid kterým alespoň na něj působila, co by jenom za to dal kdyby zvládal životní situace zvládat tak elegantně jako právě Lady Sansa a zcela určitě by měl Lord Stark radost z toho jak jeho nejstarší dcera která zvládá tuto svojí roli do které byla nechtěně vpasována.
"Obávám se že máte pravdu má Lady." Řekne zlomeným hlasem jako by snad prohrál bitvu či válku. "Bude-li to nutné  ..."
Nedořekne větu a pokusí se opět o úsměv, ovšem nedokáže na své tváři vyčarovat už úsměv, jako by snad vyčerpal všechnu radost kterou měl a žádnou jinou by už nikdy mít neměl.

Sleduje ji jak se dívá do zrcadla, ano jen ten co nemá oči by neviděl jak jí to sluší. Zcela určitě Lady Sansa byla nejkrásnější dívka kterou kdy viděl. Sleduje ji i jak k němu kráčí a sleduje i její ruka dotýká zlatého knoflíku ve kterém byl vyobrazen lev i jelen.
"Má Lady, vy víte že Vaše přítomnost mě těší víc než cokoliv jiného, rád Vás navštívím ve Vaší komnatě ... doufám že pro příště to bude radostnější shledání než tohle." Ztěžka se nadechne.
Nechce ale musí ... opatrně se vzdálí od Lady Sansy a dojde ke dveřím kde chytne za kliku a však neotevře dveře.
"Můžeme má Lady ?" Zeptá se stále svým pohřebním a prohraným tónem hlasu, ovšem jak se zdá, pro zatím vyčerpali všechen svůj čas který měli a opět jej o tento čas okradl jeho starší bratr kterého měl rád pouze z toho důvodu že je to jeho bratr.

Nebyla připravená se podívat Joffreymu do jasně modrých očí a nechat ho aby ji znovu použil jen jako cíl pro své zvrhlé myšlenky. Ani milá a vítaná přítomnost jeho bratra jí nestihla plně připravit na to, co jí nepochybně čekalo. Snažila se vidět v králi něco dobrého, ale kdykoli ji zmrazil jeho ledově studený pohled, znovu a znovu nechápala, že bratři mohou být tak moc odlišní.
" Můžeme." Kývla k němu a naposledy se usmála, což jí vydrželo jen do doby, než se dveře znovu otevřely. Dva vojáci už pravděpodobně znali rozkazy, takže když jeden z nich Sansu hlasitě vyzval k chůzi, nepřekvapilo ji to. "Ráda jsem Vás viděla!" Stačila ještě dodat, když se otočila, jen tak nahlas, jak jí to bolavé hlasivky dovolily. Smutný Cedrikův pohled bylo to poslední, co viděla, než zahnula za roh i se svým milým doprovodem.
Vojáci mlčeli, za což byla upřímně vděčná. Při každém hlasitějším zvuku sebou více či méně patrně škubla, ale přesto poslušně následovala jejich těžkopádné kroky. Dcera zrádce, ale přesto ještě pořád králova snoubenka. Nemohli jí ublížit, i když se tomu těžko věřilo.
Mohutné dveře přímo na konci chodby. Nejednou ji za nimi čekalo nějaké nemilé překvapení, nezbylo než hádat, co to bude dnes. Možná Joffreymu příliš křivdila a on se jen chtěl přesvědčit, jakou újmu na zdraví někdo způsobil jeho snoubence. Ne... Tomu by nevěřil snad nikdo, ani někdo tak naivní, jako Sansa. Stráž zůstala dva kroky za ní, když došla ke dveřím. Jakmile se zastavila, zaklepala. Žádné otálení, čím dřív se stane co se má stát, tím líp.

Hned u dveří ji zamrazí, jakmile stojí za prahem, nehne se už ani o milimetr. Všechno odhodlání je pryč, když slyší docvaknutí kliky a znatelně se zachvěje. Ví dobře, že nesmí udělat chybu a tak se vteřinu na to se ukloní před králem, jako by přišla na čaj a nic neobvyklého neviselo ve vzduchu . Čekala, že bude zuřit a taky by si přála, aby tomu tak bylo. Tušila, že jeho klidný tón nevěstí vůbec nic dobrého, tak klidného ho snad ještě neviděla. Alespoň ne, když byli sami. Udělá dva nejisté kroky vpřed, zatímco se snaží udržet si vyrovnaný výraz i postoj. Konečně se zastaví, tedy v tu chvíli, kdy si všimne, že nabíjí kuši. Netuší co se Joffreymu honí hlavou, ale ať je to cokoli, hlavně odsud chce odejít po svých. Ale aby mohla odejít, musí nejdříve mluvit. Aby mohli skončit, musí nejprve začít...
" Vaše Veličenstvo, odpustťe mi mé... "
Zarazí se v polovině věty, když šíp zasáhne oko vycpaného zvířete. Přesná rána. Na jednu stranu ji to děsí, vidět ho střílet tak přesně, ale na druhou stranu si oddechne, protože -alespoň prozatím- nemíří na ni. A ani počet šípů střelených do těla vycpané figurky není zrovna ohromující. To, že se trefil, mohla být náhoda, ale i záměr.
" Odpusťte mé zpoždění. "
Dopoví konečne a stojí ji hodně úsilí držet se, aby se jí nezačal třást i hlas.
Kdyby tak alespoň naznačil, co plánuje udělat, ale její snoubenec si vždycky liboval v protahování nepříjemných situací.
Sansa na sebe nechce nijak upozorňovat, ale slova, která pronese po dlouhé chvíli ticha si stejně nějak najdou cestu ven z jejích úst. " Chtěl jste mne vidět..." Zamumlá, snad aby mu připomněla, proč tu teď stojí a pozoruje ho při nabíjení kuše.

Joffrey s ní nikdy nijak zvlášť něžně nenakládal, ale občas neměl tu potřebu na ni během jejich rozhovorů sahat. Protentokrát ho to potřeba neopustila. Sansa sebou škubne, když jí zvedne bradu. I v tom gestu je dost opovržení na to, aby se cítila špatně jen při pohledu do jeho očí. Klekla by před králem, ale...cože to řekl? Jen otevře pusu, ale všechna slova jsou pryč. Klečet?  Před Oberynem? Nezdálo se, že by pochopila důvod Joffreyho rozčílení. Nejen, že její výraz vypovídá o zmatení, ona vážně zmatená je. Když její obličej pustí, udělá krok dozadu a rozhodně zavrtí hlavou.
" Vaše Veličenstvo, nerozumím..." Další smršť jedovatých slov ji znovu spolehlivě umlčí. Pořád si není jistá o čem to mluví. Trest a bastardi...Nečekala, že jí bude pro její zranění litovat, ale tohle...Tak počkat. Jak si vůbec mohl vymyslet něco takového? Jestli je v Králově Přístavišti někdo neposkvrněný, je to Sansa.
O to víc jí jeho tvrzení zasáhlo.
" Princ Oberyn na mě ani nesáhl, nedovolila bych mu to... " Musí zůstat zdvořilá, jestli má Joffreyho uklidnit. Když jí nazve kurvou, ani se nepohne. Jen zatne pěsti a prudce se nadechne.
"Vaše Veličenstvo, všichni moji sourozenci mají jen jednoho otce, rozhodně..." Potřetí ji zradí hlas. Kdo mohl Joffreymu říct něco takového? Nazval ji děvkou, ji i její matku. Kdyby Sansa nebyla Sansou a kdyby jí nezáleželo na osudu jejího otce víc než na svém vlastním, hned by Joffreyho uškrtila, shodila z okna, nebo bodla tolikrát, že by se už nezvedl... Když si uvědomí své myšlenky, zavře oči. Ne, tohle není ona. Ona není vrah. Ani děvka. Je to Stark.
" Kdokoli Vám tohle řekl, přísahám, že to není pravda..."

Zírá na něho, jako by nemohla uvěřit tomu, že je skutečný. Právě předčil všechna její očekávání. Po tom, co viděla umírat muže a postavila se jednomu z nich jen s jehlicí do vlasů... byla připravená na cokoliv. Čekala urážky, možná i násilí. Ale nečekala, že by jí mohl označit za kurvu. Něco tak absurdního, hloupější důvod proč ji ponížit si už Joffrey vybrat nemohl. Ale nemohla mu svojí nevinu dokázat. Jak taky...
Teď je dcera zrádce, očividně na tom, aby zůstala v celku už pranic nezáleží. Možná i proto se Sanse trochu uleví, když král položí kuši zpátky na místo. " Veličenstvo, ale..." Zavrtí hlavou a nevědomky udělá krok dopředu. Není žádné ale. Není nic, s čím by mohla oponovat, neexistuje způsob jak by mohla Joffreymu dokázat pravdu. On sám ji možná znát ani nechtěl, chtěl důvod a ten si i našel. Pravdu si určil takovou, jaká se mu líbila a Sansa musela poslechnout. Chvíli nehybně stojí a beze slova sleduje každý jeho pohyb. Neustále, snad jako by ho hlídala.
Cukne sebou, když vyštěkne ke dveřím dvě jména. A s tím cuknutím, je i všechno její odhodlání pryč. Všechna hrdost, pokora...Nic z toho nezbylo, jen strach. Celé tělo se jí roztřese znovu tak, jako když musela čelit vraždě jednoho z vojáků. A právě když dva podobní muži vkročí do dveří, tuší, co bude následovat. Okamžitě se obratí k Joffreymu, jako by on nebyl ten, kdo jim poroučí. Slova ale pořád ne a ne přijít. Tedy až do chvíle, kdy na ní jeden z nich sahne. Hlavou jí probleskne vzpomínka na to, co s ní chtěli udělat jiní stejně odění muži.
"Prosím, ne! " Vykřikne, když jí znehybní ruce. Je jí nepříjemná už jen vojákova blízkost, když jí drží, jako by ji přitom i dusil. Je ale mnohem silnější a přes veškerou Sansinu snahu svůj stisk nepoleví ani o kousek. Po chvíli marného boje to Sansa vzdá, celá se napne a neznatelně zavrtí hlavou, když zjistí, že má král v rukou další zbraň... Možná se nemýlila, když sama sobě tvrdila, že na tom jestli zůstane vcelku už nikomu nezáleží...

Její svižné, ale přesto ladné kroky se díky podpatkům rozléhaly chodbou po níž spěchala. Zlaté vlasy, jen zčásti spletené za ní při tom vlály, jako vlajka jejího rodu... ani nebylo třeba nějakých levných látek. Hrdě vztyčená hlava, jež téměř nikdy neklesla níže a v očích modrých, jako letní nebe se odráželo polední slunce. Byla nádherná, jak jinak také.
Nebyla z toho sice nijak nadšená, ale mířila do Joffreyho komnat a to jen díky prosbám svého mladšího syna Cedrica. Toho sužovala starost, ne však o svého staršího bratra a krále, ale o Sansu Stark.... tu malou potvoru! Jediné, co ji k tomu donutilo, byla slabost, kterou chovala ke svému druhorozenému synovi. Jedno jí však nešlo do hlavy,... kde se jen v Cedricovi brala ta dobromyslná povaha, sama ho vždy vedla k opaku... stejně, jako Joffreyho, u kterého se jí to tedy náramně povedlo. Tak moc, až jí teď pomalu přerůstá přes hlavu... takovou zrůdu z něj vytvořit nechtěla. Však ona mu ten hřebínek už srazí... Teď to musí ovšem počkat, jen jej navštíví a ujistí se, že je ta Severská dívka v pořádku.
Zahnula za roh, do jedné z dalších chodeb, kde byly právě komnaty jejího syna a dělilo ji ode dveří už jen několik kroků, když se z komnat ozval zděšený výkřik. Cersei jen o něco málo zrychlila, aby se dostala k nehlídaným dveřím rychleji... ty byly otevřené a tak se neobtěžovala ani s klepáním, tedy ne, že by se s tím obtěžovala i bez toho.
Vznešeně vešla do komnat, kde se jí naskytl velmi nemilý pohled. Tvář královně regentce zkamení, jen z očí jí srší blesky, když pohlédne na svého syna. "To by stačilo!" Hlasitě zavrčí, jako naštvaná lvice, její ton nepřipouštěl žádný odpor, ač počítala s tím, že Joffrey se ozve.

Snaží se ze všech sil nepoddat strachu, který v ní sílí s každým Joffreyho pohybem a zrcadlí se v jejích modrých očích. Nechápe, jak ho kdy mohla mít byť jen v úctě. Skutečně si myslela, že by ho dokázala milovat, když ho viděla poprvé na Zimohradě. Když jí daroval náhrdelník a povídal si s ní jako by mu na ní záleželo... Tahle zrůda ani v nejmenším nepřipomínala někoho, koho v něm dřív viděla. Nebo snad chtěla vidět.
Celé její tělo se třese, i přes bolestivý stisk dvou dospělých mužů se snaží zadržet slzy tam, odkud se pomalu, ale jistě derou. " Přísahám, že jsem..." zajíkne se zoufale, jako by její nářek měl nějaký smysl. Přísaha nic neznamená. Nic jí nepomůže, nikdo tu není. Poslouchá jeho jedovatá slova se znechucením. Nenávidí ho, tak moc ho nenávidí. Zřejmě sám nevěřil tomu, že by Sansa něco měla s mužem, kterého nikdy předtím neviděla, ale chytil se příležitosti jak jí zlomit. A úspěšně... " Bastardů? " zopakuje nevěřícně ještě předtím, než znovu vykřikne. Nikdy se k ní nikdo takhle...nechutně a nezdvořile nechoval. Nikdy na ní nikdo nesahal, tím spíš jí neroztahoval nohy. Pláče, je jí úplně jedno, že prohrála. " Pusťte mě..." vzlykne k jednomu ze stráží, zatímco jí po tvářích stékají slzy. Když už se nezmůže ani na slova, uvidí jí... nebo spíš uslyší. Ještě královnu regentku neviděla tak ráda, jako právě teď.
Jakmile dozní její slova, muž, který jí donutil k pláči svůj stisk povolí a Sansa si okamžitě stáhne sukni tak, jak byla předtím. Pořád se klepe, ale když už se jejího těla žádné ruce násilím nedotýkají, cítí se o něco bezpečněji... Sotva stojí na nohou, přičemž pozoruje svého snoubence, jako by si ho přála zabít pouhým pohledem.