Lokace: Hollow Hill

Vypadalo to, že Lars nad něčím hloubavě uvažuje. Nechá ho jeho myšlenkám a zatím nepatrně kývne k Anguyovi, aby si přisedl. Ostatní stále přebírali věci, které uzurpovali od mrtvých hrdlořezů. Smáli se a vzájemně si brali věci z rukou. Šermovali s klacky nebo se skutečnou ocelí. Proč by je nenechal si užít trochu té zábavy. Dalšího dne mohli zemřít, tak proč by tu měli sedět jako pěny a hypnotizovat plameny jako to s oblibou dělal jejich vůdce. Ale oni narozdíl od něj nespatřili tu nekonečnou prázdnotu, která na ně čeká na druhé straně. Života by si měli užívat, protože po něm nic není.
"Pěknej luk." sedne si vedle něj Anguy a se zájmem si prohlíží Larsovu zbraň. Je mu jasné, že kdyby se o něco pokusil, tak lučištník Bratrstva bude připraven ho obrat o jednu ze zbraní. Luk by mu sice v uzavřeném prostoru na pár metrů nebyl tak užitečný, ale meč by se mu odebíral velmi špatně. Zvlášť když nechce, aby mu přišlo jejich jednání podezřelé. Stále ještě může být nevinný. Ale musí tu být nějaká možnost, jak to prokázat. Stále doufá, že řekně něco, co by ho usvědčilo. Nechce, aby byl vinný, ale je snažší zjistit vinu než nevinu. Dále nehodlá vyhodit svého zachránce zpět do lesa, když se bude brzy stmívat a on by mohl padnout do rukou dalších lannisterských hlídek. Ale také nechce riskovat životy svých mužů pokud by skutečně šlo o zrádce. Podívá se na Anguye, který stále obdivoval luk, což jistě nebylo nic hraného. A byl si také jistý, že kdyby vše směrovalo k nejhoršímu konci, tak by si zbraň ponechal. Ulétne mu nepatrný úsměv nad tou myšlenkou.
"S naším novým králem jsem neměl tu možnost se setkat ... přímo. Viděl jsem ho párkrát při turnaji, kterého jsem se ..." nenápadně se podívá na Anguye, který kývne hlavou. ..."Zúčastnil. Ten hoch měl daleko do Roberta a pokud má víc společného s Lannistery a jak ty jej porovnáváš s Horou, naše země bude ještě dlouho krvácet." napije se ze svého poháru, který samozřejmě také sebrali nějaké lannisterské pakáži. V jejich jeskyni bylo pramálo věcí, která by nenesla zabarvený znak lva nebo případně znak určitého vazala západních krajin, který by si myslel, že se jim může dostat na kobylku. Pár se jich o to pokusilo a každý z nich nevyvázl živý. Během těch několika měsíců se naučili tento kraj znát přesně do detailů. Každý list, každé stéblo trávy. Celý svůj život prožil v Černoazylu a přesto si tento úsek pamatoval lépe než svůj rodný domov. Když přišli na jejich území vždy je čekala smrt. Znalost prostředí je mnohdy podceňovaná. Bratrstvo vědělo kam se ukrýt, kam šlápnout, kam zahnout, kdyby se boj začal vyvíjet špatně. Téhle výhody využívali častěji než si mohli přiznat.
"Ty by jsi ho mučil?" povytáhne nad tím obočí, prakticky jedno. To druhé měl zakryté kusem hadru, který ostatním kradl tu podívanou z jeho chybějícího oka. ..."To by jsi nebyl o nic lepší než on. Což není to nejhorší, taky by jsi mu dal milion způsobů, jak se osvobodit a zabít tě. A věř mi, on by to dokázal a ty by jsi zcela zbytečně zemřel, jen protože jsi se chtěl pomstít. Chceš být řezník Larsi? Nebo toužíš po spravedlnosti?" nakloní hlavu lehce na stranu a s otázkou v oku si ho prohlíží. Nepřijde mu jako typický žoldák. Který typický žoldák by jej zachránil před někým, od koho by mohl dostat bohatou odměnu. Místo zlata si zvolil chudou lůzu. Takového žoldnéře ještě nepoznal, tedy až do dnešního dne. Spíš na něj působil dojmem tuláka, který neví, kam patří.
Zachmuřeně skloní hlavu a dál bezvýrazně zírá do plamenů. Tyhle informace se mu neposlouchají dobře. Sice lorda Eddarda neznal příliš dobře, ale i tak jej trápilo, že takový čestný muž je vinen za něco tak ohavného jako je vražda krále a zrada. A také není pyšný zrovna na sebe, když nedokázal splnit úkol, který mu zadal. Kdyby už v té době nebyl tak jistý sám sebou, mohla spousta lidí ještě žít. Ale na tom již nic nezmění, může jen pokračovat v záškodničení. Lars přestane mluvit a on zůstane zticha. Dál hledí do ohně a přemýšlí. Lordu Eddardovi pomoct nemohou, ani jeho dcerám. Ale nemyslí si, že by byl lord Tywin takový blázen, aby nechal někoho z nich zabít. Ničím by si nepolepšili, jen uškodili.

Ať už se podíval kamkoliv, viděl jenom jednu rodinu. Nešlo o žádné příbuzenské vztahy, vzhledově si nikdo z mužů vůbec podobný nebyl. Jenže vlastní krev se mohla snadno rozhádat a začít nenávidět. Tyhle lidi spojilo něco víc. Vždycky bylo záhodno spíš důvěřovat někomu, kdo kryl záda, než skutečnému bratrovi. K tomuhle závěru musel dojít každý, kdo si prošel přinejmenším jedním bojem. Lars k tomu žádné zbraně ani zranění nepotřeboval, stačilo, když ho kdysi opustil Bronn. Nepopíral, že skutečná rodina mohla člověka podržet, být mu potřebnou oporou… Ale zároveň s tím mohla všechno jenom zhoršovat. Muži kolem něj museli zažít zbytečné hrůzy způsobené Lannistery, soudě dle toho, jak je nenáviděli. Zatím bylo brzy na to dělat nějaké závěry, přesto k nim žoldák pocítil jisté sympatie.
„Dostal jsem ho od člověka, co mě naučil nejen bojovat, ale i přežít. Dalo by se říct, že k němu mám až sentimentální vztah.“ Tiše se uchechtnul a zavrtěl hlavou. Snažil se to trochu zlehčit, ale mluvil pravdu. Dostal ho od svého adoptivního otce a od té doby ho střežil jako oko v hlavě. Šípy představovali větší jistotu než meč, daly se použít z bezpečné vzdálenosti. Kromě toho, Lars lukostřelbu miloval. Byla to jedna z věcí, ve kterých byl až mimořádně dobrý. Pootočil hlavu, aby viděl na muže, který měl o jeho luk až přílišný zájem. Nemusel přemýšlet nad tím, jestli je to bratr ve zbrani. Bylo očividné, že lukům a šípům rozuměl.
„To jistě bude. Člověk, který měl to potěšení zažít jeho krátké panování by nejspíš řekl, že na tom byla říše nejlépe s Draky. Podle mě je to přehnané, ale kdoví, jakou vládu si Joffrey doopravdy zvolí. S Cersei a Tywinem Lannisterem za zády z toho nemůže vzejít vůbec nic dobrého.“  Když se chopil slova Beric, obrátil svou pozornost k němu. Koutkem oka však pořád hlídal svůj luk. Byl by doopravdy nerad, kdyby se mu něco stalo. Znamenal pro něj tolik, co pro jiného vlastní dítě. Navíc mu připomínal všechno, co si připomínat musel.
„Vím, jak si hlídat záda. Chci být řezník? Možná. Jsem si velice jistý tím, že mám zkušenosti, kterými neoplývá moc jiných žoldáků. Viděl jsem věci, o kterých se může jižanům jenom zdát. V těch nejhorších nočních můrách. Na světě je plno nespravedlivosti. Kdo tak může říct, že je jejím tvůrcem? Na kom je, aby rozhodl, co je spravedlivé a co ne?“  Po Bericově vzoru povytáhl obočí. Nepatřil k hlupákům, kteří neuměli nic jiného než se jenom ohánět mečem. Dokázal taky přemýšlet a nejspíš právě proto se ještě pořád nacházel tady, namísto toho aby hnil pod nějakým stromem. Kdyby měl mluvit úplně upřímně, nejraději by teď ležel v posteli s hezkou děvkou po svém boku. Bohužel někdo rozhodl jinak a tak mu nezbývalo, než zabít dlouhou chvíli vymýšlením rozumných argumentů. Nebylo mu příjemné, jak si ho Beric prohlížel, ale pohled od něj neodvrátil. Jestli se u něj snažil vyvolat strach, snažil se marně. Co bylo několik potulných bojovníku oproti Bílým chodcům.
Ať už se pokoušel o cokoliv, jeho snažení přestalo ztrácet na intenzitě, když se dozvěděl, jak se věci mají. Bylo obvyklé, že si žoldáci předávali informace, ať už šlo o nejlepší bordely nebo kdo kde vládne. Lars si při tom připadal dost nezvykle, protože nebyl zvyklý jakékoliv noviny šířit. Kdyby mu na oplátku řekl něco nového Beric, vypadalo by to trohu jinak. Bohužel, jejich mluva byla poněkud jednostranná.
„Nejspíš by se musel stát zázrak, aby lorda Starka propustili. Moc Lannisterů zajišťuje zlato a teď nastaly krušné časy. Jestli bude třeba najít svědky, plný měšec jim jich zajistí desítky. Kde pak bude tvoje spravedlnost, Bericu? Kdo se v tom případě stane řezníkem? Stačí, aby lord Tywin zavelel a Payne mu setne hlavu. Kdyby je nesledovalo tolik lidí, obešli by se i bez toho cirkusu okolo. Starkův soud bude hodně všeljaký, jenom ne spravedlivý.“ Plameny dělaly Bericův obličej ještě strašidelnější a ustaranější, než tomu bylo venku. Lars nepochyboval o tom, že se spousta věcí změní, ale sám věděl, kde a u čeho by chtěl zůstat. Jenom si nebyl jistý tím, co by podniklo tohle bratrstvo.

Někdy by si přál vklouznout lehce jako stín do myslí jiných. V Larsově se toho jistě muselo odehrávat mnoho podle toho, jaký zamyšlený výraz se občas zjevil na jeho tváři. A také by tam nalezl odpověď na svou otázku. Pár vteřin ho pozoruje než sklouzne okem k plamenům. Natáhne k nim ruce a nechá teplo prostoupit svými prsty. Kéž by nějaké osvícení přišlo i do jeho propadlé mysli. Alespoň by v ní nebyla taková temnota, ukrývající odpovědi stejně jako kusy jeho paměti. Jako kdyby žádný život před tímhle nebyl. Jako by se zrodil pro tento okamžik, pro tento úkol. Nebylo tomu nedávno, ale nedokáže si vybavit ani tvář lorda Starka, díky kterému se nacházel v těchto končinách. Co mu vůbec řekl? Jaká slova použil? Proč ho sem vyslal? Samozřejmě, přinést spravedlnost s hlavou sera Gregora, ale proč? Co to monstrum spáchalo tentokrát? Ten hlavní důvod si nedokáže vybavit. Ale co na tom záleželo. Už nepřijímá ničí rozkazy, nyní jednají jen podle svého vlastního svědomí a vědomí. Ochraňují nebohé farmáře a posílají do zatracení ty, které se jim snaží uškodit. Vyskočí odnikud a jakmile s nimi skončí, zase se vypaří jako pára. Ve špatných dnech jeden či dva z nich padnou, ale s každým dalším uplynulým týdnem se to stávalo minimálně. Že by si s nimi lord Tywin již nedělal takovou starost? Likvidovali průzkumné jednotky jeho bratra lorda Kevana a on na ně neposlal nic lepšího než nějaké bývalé násilníky a hodně špatné žoldáky. Lars by byl jistě hotová rána pod pás. Doslova.
"Kdybych toho muže měl možnost poznat, nejspíš bych se i poklonil jeho práci. Můžu se podívat?" Anguy vzhlédne od luku a s natěšeným výrazem pohlédne na jejich nového přítele či nové přiložení do ohně. Ne že by své nepřátele pálili. Nejsou barbaři. Ale jako mrtvý ... ale notak, co ho to napadá. Nechá Anguye upírat psí oči na Larse a on sám se napije piva, aby ho zase nenapadali špatné vtípky. Ne že by hořel špatně ...
"Jak s kterými draky. Podle knih za mnoho Targaryenů říše prosperovala. Ale to jsou jen slova psaná na papíře. Kdo může potvrdit jejich pravdivost? Vždy, když se narodil Targaryen, Bůh si hodil mincí." zacituje dobře známou větu. On jí slyšel mnohokrát od svého dědy ... či otce? Možná od přítele či matky? Na tom nezáleželo. On zažil jen jednoho draka a ten mu stačil. Zajímalo jej, zda se kdy dožije krále, za kterého by byla čest zemřít. Zvolil si strážit lid říše ve jménu krále Roberta. Nebylo to protože by ho považoval za dobrého krále, ale byli i horší. A svůj úkol obdržel ještě za jeho vlády. Za jeho a lorda pobočníka Eddarda Starka.
V hlavě mu uvízne jedno důležité slovo "jižanům". Žoldák ze severu? "Věci, o kterých se může jižanům jenom zdát?" Zajímalo by jej, na co poukazuje. Pokud bude žít dostatečně dlouho, mohl by se jej na to zeptat. Ale nyní to nechá být.
"Víš jak si hlídat záda i proti takovým jako je Hora? Já se s ním utkal a ne jednou, hochu. Na něj není nikdy nikdo dostatečně připravený. Ať jsou tvé zkušenosti sebelepší." dopije svůj pohár a položí jej stranou. Rukou zastaví Edricka, aby mu dolil. Nebyl by to nejlepší nápad.
"Kdo je jejím tvůrcem? Lidé. Je to prosté, kdyby lidé nekonali nespravedlnost, nebylo by třeba spravedlnosti." rozhodí rukama a na moment se podívá k východu z jeskyně. Již byla tma. Nic nevyhovujícího pro ně. I v temnotě se dá nalézt světlo, které je vyvede na správnou cestu. Na bezpečnou cestu. Bylo znát, že Lars není typickým prodejným žoldákem, který bojuje do doby, kdy vítězí a poté uteče. V jeho tváři bylo něco odhodlaného a zarputilého. Neseděl mu na typ člověka, který by se nechal koupit lordem Tywinem. Ale na rozsouzení bylo stále dost času.
Nadále pozoruje plameny, i když Lars dál mluví, poté co se mu z jeho strany nedostane žádné reakce. Slova, která pronáší se mu vůbec nelíbí stejně jako představa toho, že čestný muž jako lord Stark může v jedné vteřině přijít o hlavu. Ale to by byl lord Tywin sám proti sobě. Zprudka vstane a shlédne dolů na Larse.
"Ne dnes, ani zítra, ani za měsíc. Ale jednou se jim spravedlnosti dostane, ať tomu věříš nebo ne. Zemře přitom spousta dobrých lidí, spousta čestných a věrných lidí, ale o to bude jejich skon krutější. Jestli si přeješ, můžeš tu přespat." překročí kus dřeva a ponechá Larse za sebou. ..."Pokud tu ráno budeš, můžeme v naší debatě pokračovat." zapadne do temnoty, ale ještě předtím promluví k Donnerovi.
"Nespouštěj z něj oči. Pokud si bude přát tu zůstat, ukaž mu místo, kde bude moct hlavu složit." poté se dostane ke svému místu, kde spával už několik týdnů. Odloží univerzální pásku přes oko i přebytečné šatstvo, které by mu vadilo při spánku. Za dnešek byl utahaný jako kotě, i když zprávy, které mu podal Lars mu těžko přinesou sladký spánek. Ale mohlo by být hůř.

V jeskyni bylo rozhodně příjemněji, než venku. Na rozdíl od nekrytých plání, tady neobtěžoval studený vítr, ani nikdo z lannisterských řad. Dokonce dostal najíst, což bylo ještě milejší, vzhledem k tomu, že mu zásoby ubývaly. V lesích už se nedala žádná zvěř tak snadno chytit, a aby se začal živit kořínky či něčím jiným, na to tak zoufalý ještě nebyl. Když se nad tím pořádně zamyslel, nešlo přehlédnout, že Západozemí začíná trpět válkou. Nemusela se nutně odehrávat na bojišti, aby zajistila, že začnou obyčejní poddaní hladovět. Stačilo, když někdo vydal rozkaz, a vojáci si začali dělat, cokoliv se jim zachtělo. Možná by měl poděkovat osudu, že je přivedl sem. Ale stejně s takovou vervou by se měl držet na pozoru, o tom byl neochvějně přesvědčený. Sice společně bojovali proti nepříteli a pohostili ho, jenže to nutně neznamenalo, že se jedná o někoho, kdo mu nepodřízne krk, jakmile by si dovolil trochu polevit z ostražitosti.
„Samozřejmě, ale jak jsem řekl, opatrně. Bez takové možnosti jsem i já. Nejedná se o vzdálenost, kterou bych musel ujet, spíš… řekl bych, že ten muž už zřejmě nežije. Když jsem od něj před lety odjížděl, byl dost starý.“ Vzpomínat na Derrika bylo vážně zvláštní. Už dlouho nepřemýšlel, jak se má a jestli ještě vůbec pobývá ve svém skromném obydlí. Párkrát si poslali vzkaz, ale to už dávno skončilo. Spíš ze začátku, když Lars s cestováním začínal, o sobě dával hodně vědět. Býval nadšený vším novým, co poznal. Mladická radost a především zbrklost. Teď si nechával mnohé krásné zážitky jenom pro sebe. Měly tak daleko větší kouzlo. Jak nad tím tak uvažoval, říkal si, že by dal hodně věcí za to, aby mohl s Derrikem ještě mluvit. Nejspíš nezačali úplně nejlépe, ale lepšího otce si přát nemohl. Nemohl se mu ani pořádně odvděčit za to, jak se o něj postaral a co všechno ho naučil. Jenže už tu nebylo nic, co by mohl Lars dělat. Nacházel se daleko od severských krajů a vážně by se dalo pochybovat, jestli je Derrik vůbec naživu.
Poslouchal Berica a v duchu s ním souhlasil nebo naopak. Každý z nich byl z jiného místa, a tak měli oba i jiné zkušenosti a názory. Jen těžko se mohl Beric vydat tak daleko na sever, aby mohl pochopit. Ale co se Targaryenů týkalo, nemohl mu nijak oponovat. Nejspíš měl pravdu, že záleželo, jaký drak zrovna usedl do hnízda, ale vždycky se mohlo cokoliv změnit, bez ohledu na to, jestli zrovna vládla tříhlavá bestie nebo slabomyslný jelen.
„Ne jenom jednou? To je dost zvláštní, myslel jsem, že Clegane nenechává svoje soupeře tak snadno přežít. Jak jsi mohl vydržet bojovat s ním víc než jednou?“ povytáhl Lars obočí. Začínal ho přepadat dost nepříjemný pocit, že by se možná měl zvednout a odejít. Jenže zvědavost byla o něco málo silnější a tak setrval na místě. Zajímalo ho, co za zkušenosti má Beric za sebou. Jestli mu někdo pomáhal, moc rád by si poslechl, kdo.
„Zajisté, ale kdo přesně ti zaručí, jaká spravedlnost je ta správná? Každý to vidí jinak. Někdo vidí spravedlnost v pomstě a smrti, jinému stačí nějaký trest a někdo si myslí, že se všechno děje z nějakého důvodu a tak to prostě nechá. Není na nás, abychom soudili, kdo si co zasluhuje.“ Jednoznačně se odmítal vzdát svého názoru. Byla to jedna z mála věcí, na kterých si trval, přestože si Beric stál zase za svým. Nedbal toho, jak se vyjadřoval nebo jak se tvářil. Lars vážně strach neměl. Vlastně byl jenom velice unavený, především po tom, co se tak dobře najedl. Nejradši by se prospal, ale jejich debata ještě neskončila. Bylo zapotřebí dopovědět všechno.
„Vždycky umírá spousta lidí. Žel bohu, nejvíc za to vždycky zaplatí ti dobří.“  Na okamžik se odmlčel, aby si Bericovu nabídku promyslel. Bylo by bezpečnější zůstat nebo se vydat na noc někam dál? Chvilku ho to stálo, nakonec se ale rozhodl. „Cením si tvojí pohostinnosti. Vyspím se rád.“ Kývl na znamení díků a postavil se. Beric odešel, ale vystřídal ho jiný z podivínů. Dovedl ho na místo, které vypadalo jako kterékoliv venku, ale Lars za něj byl vděčný. Rád si lehl někam,  kde na něj nemohla nepřízeň počasí. Netrvalo to dlouho a ležel se zavřenýma očima. Brzy na to usnul, ale jen lehkým spánkem, který se musel naučit ovládat další žoldák. Nebylo to jenom o zdřímnutí v sedle koně, kdy každý špatný pohyb mohl znamenat pád. Kdykoliv mohl někdo zaútočit, přesně jako teď. Proto, kdyby něco hrozilo, Lars by se probudil. Ale i tak byl tenhle spánek lepší než jakýkoliv jiný, ačkoliv si přál, aby mu to takhle vydrželo do rána. Jenže jenom čas mohl ukázat.

"Neboj, budu opatrný. S lukem se musí jako se ženou, hezky jemně a s citem." zakření se na něj Anguy, když pomalu zdvihne Larsovu zbraň a začne si jí prohlížet ze všech stran. Napne tětivu, zamíří s ní do zadní části jeskyně a znovu jí vrátí na své místo. Ještě pár minut studuje každý detail než ho předá zpět původního majiteli.
"Starý, mladý, byl to mistr svého řemesla. To zaručeně. Mohli bychom si někdy uspořádat takový přátelský lukostřelecký turnaj. S těmahle dřevama tady se nemohu měřit, ale zato s tebou ... už jen ten luk musí vypovídat něco o svém majiteli." rozjede se Anguy a již není k zastavení. Beric se musí pousmát nad tím, jak si chce poměřit své schopnosti. Zatím nespatřil nikoho, kdo by se mu dokázal rovnat. Už v den, kdy jej spatřil na turnaji bylo jasné, že má měšec zlata v kapse. Jel s ním vítěz lukostřelby, jel s ním vítěz boje na blízko. Ani jednoho by nevyměnil za nějakého navoněného lorda nebo vyšperkovaného rytíře. Měli své mouchy, ale společně ho drželi při zdravém rozumu.
"Povím ti to příště, pokud nějaké nastane. Nyní na to není ta patřičná ... chvíle." spíše než "chvíle" myslel na důvěru. Nepotřebuje, aby každý věděl o jeho zmrtvýmvstání. Už tak skoro každý pochyboval o tom, že je naživu. Nemusel se bát prozrazovat své jméno. Kde kdo se mohl vydávat za lorda Berica Dondarriona. Kdo vlastně ještě věděl, jak vypadá? Rodiče? Nějací blízcí přátele? Kdo kromě bratrstva? Jeho rodiče mohli být již mrtvý, stejně jako dávní přátelé a žena, které byl zaslíben. Se svou identitou si nemusel dělat žádné starosti. Vlastně, možná by jej nepoznali ani ti, co jej dříve znali. Od té doby se dost změnil. A to nejen po psychické stránce. Narostl mu vous, oko se podělo do neznáma stejně jako jeho tělo bez poskvrnky. Teď kam jen upřel své poslední zbývající oko, tam viděl jizvy. Kolem krku, kdy se mu smyčka zaryla do kůže, na boku, kde se mu zasekla velká bitevní sekera ne málo podobná té, kterou vlastnil král Robert. Na zádech, kde ho zasáhl šíp, na břiše, kam mu projel nepřátelský nůž. A v neposlední a zároveň první řadě ohromná jizva na hrudi, za kterou se zapříčinil ser Gregor Clegane. Ten muž byl téměř nesmrtelné monstrum. Ani dvacet mužů jej nesložilo, naopak ... on složil je.
"Nikdo ti nemůže zaručit nic. Ne člověk. Pokud si kdy věřil na nějakého boha, odpověď leží přímo před tebou. Ale nejsou to všechno jen iluze? Modlíme se v septech, pod kmeny Čarostromů, modlíme se Potopenému bohu, jenže kdo z nich ti kdy odpověděl? Septoni vykonávají spravedlnost ve jménu jejich bohů, přitom k nim nikdy žádný z nich nepromluvil. Ano, někdo se zasluhuje o tu jedinou a správnou spravedlnost, ale musíš vědět, kdo za tím je." Lars si zarputile stál za svým názorem, čehož nevěděl, zda si cenit nebo si bolestně povzdechnout. Za celý den byl příliš unavený na to, aby vymýšlel nějaké smysluplné odpovědi. Je rád, že jejich host zůstane přes noc. Bude moct ráno zjistit, co je vlastně zač.
Uprostřed noci je probuzen prudkým zatřesením. Vstane, aby pohlédl do ustarané tváře svého mladého panoše. Ten mu v rychlosti vypoví, že se několik záškodníků usídlilo na statku jedné nebohé rodiny. Lannisterští nikdy nespí, což znamená, že nikdy nespí ani Bratrstvo. Poděkuje Edrickovi a pro tentokrát si oblékne jen kroužkovou košili a na to si hodí teplý kabátec. Není třeba být věčně v plné zbroji. Bez ní si připadal lehčí a lépe pohyblivější. Přejde do středu jeskyně, kde už jeho muži dělali nemalý hluk. Spěšně se oblékali, brali do rukou zbraně a mumlali si mezi sebou. Sbohem sladký spánku.

Dalo by se říct, že ten luk považoval Lars za své dítě. Společně toho zažili už spoustu a kromě toho, na luk se dalo vždycky spolehnout, na rozdíl od lidí. Zbraň svému pánovi sloužila vždycky tak dobře, s jakou péčí se o ní staral. A že si žoldák dával záležet, aby měl všechny své zbraně řádně opečovávané. Jinak by stačila jediná chybička a do konce svého života by toho mohl hořce litovat. Takové zkušenosti by se Lars rád vyhnul, už jen proto, že se rád těšil i ze všech obyčejných věcí. Jako mrtvola už by si ničeho užívat nemohl.
„Kdo učil tebe zacházet s lukem a šípy? Je vidět, že si dal záležet.“ Tiše se tomu uchechtnul a zavrtěl hlavou. Doopravdy jen málo lidí umělo plně ocenit hodnotu dobré zbraně, především luku. Jenže kdo by si vážil něčeho, co potřebovalo daleko víc než jen surovou hrubost. K lukostřelbě člověk potřeboval dobré oči a um jemného zacházení. Hrubé a neobratné prsty mohly leckdy napáchat víc škody než užitku. „Ano, to rozhodně byl. Na ženy si moc nepotrpěl, ale luky a kuše uměl dělat precizní.“ Do mysli se mu vloudila vzpomínka na den, kdy se chtěl Derrikovi rovnat a vyrobit si stejně tak dobrý luk, jaké uměl vyrábět jen on. Samozřejmě, že se mu to ani zdaleka nepovedlo a tak mu Derrik věnoval jiný. Jeho první. „Pokud to považuješ za dobrý nápad… Nepochybuju o tom, že to bude velmi vyrovnané,“ zazubil se a dopřál si ještě jeden, poslední, lok piva.
„Je na tobě, jestli mi to vůbec povíš nebo ne. Nemůžu tě do ničeho nutit, i když musím přiznat, že mě zajímá, jak někdo mohl přežít, když na druhé straně nepřátelského meče stál Hora. Asi jsi musel mít sakra štěstí, že jsi z toho vyvázl jen bez oka. Pokud ti to ovšem udělal on.“ Na jednu stranu Lars chápal, že hrát si na pravdu asi nebude nejlepší. Jenže co oba mohli ztratit? Žoldák neměl potřebu se hned sebrat a běžet to někomu říct. Už nebyl malý chlapec, aby musel žalovat silnějším, navíc teď neměl důvod. Komu z velkých pánů by to řekl? Lordu Tywinovi? Neměl Lannistery rád. Chovali se tak povýšeně, jak to jenom šlo, možná ještě víc. Lordu Starkovi? Byl zavřený ve vězení a podle toho, co Beric říkal, stejně stáli na stejné palubě jedné lodi. Kromě toho, kdyby se kvůli něčemu přece jenom musel sebrat a odejít, bratrstvo mělo značnou převahu. Nejednalo se o žádnou sílu na oko, podle toho, co předtím viděl. Z jeskyně by se sám živý nedostal. Přesto nechal Bericovi jeho zatracené tajemství. Nechtěl si dělat problémy, když to šlo zatím vcelku dobře.
„Stejně bych spíš řekl, že spravedlnost je v tom, co děláme my sami. Jen se liší. Bez ohledu na to, ke komu našeptáváme své modlitby. Kdoví, který bůh je ten správný.“ Bylo zajímavé poslouchat všechno, co mu Beric povídal, nicméně na Larse to až tak nepůsobilo. Nikdy se nenechal tak snadno ovlivnit, nikdy nepatřil do stáda tupých ovcí, které následovaly toho, kdo uměl delikátněji mluvit. Snad za to mohla až příliš severská krev kolující mu v žilách, ale měl svojí hlavu a svůj rozum. Někdy ho bláhově ztratil, pokud se jednalo o krásnou ženu, popřípadě dobré víno, většinou se ale ozýval sám. Ale nejspíš i proto stále chodil a neležel jako mrzák nebo mrtvola. Jenže Beric měl pravdu, dohadovat se o tom mohli i další den. Nejmoudřejší bylo jít si lehnout a doufat, že to jeho tělo a především krk přečkají bez poskvrny. Vzal tedy nabízené místo a ulehl.
Bylo jen dobře, že si za všechna ta léta vybudoval probouzecí reflex. Stačil sebemenší rozruch kolem a otevřel oči. Na pár úderů srdce nechápal, co se vlastně děje, ale brzy mu to došlo. Očividně nebylo všechno v pořádku, důležitější bylo zjistit, co všechen ten rozruch způsobilo.
Lars vstal a odchytil si nejbližšího muže. No, muže… jednalo se spíš ještě o chlapce. Položil mu ruku na rameno a otočil ho k sobě, aby mu pověděl, co se děje. Hoch narychlo vykoktal, co věděl a ztratil se mezi muži. Tak rád by si ještě poležel, ale cosi v něm zavelelo, že by měl přiložit ruku k dílu. Ne pro čest, protože jako žoldák stejně žádnou neměl, ale spíš proto, aby bratrstvo pochopilo, že on není nepřítel. Navíc pozabíjet pár Lannisterů navíc? To rozhodně znělo lákavě, těžko tomu odolat. Vzhledem k tomu, že se nesvlékal, jenom natáhl ruku po svém luku a vyběhl před jeskyni. Musel si udělat prostor, aby mohl mezi muži projít, ale nakonec se mu to podařilo. Meč se mu houpal po boku, ale toulec s šípy si teprve musel přehodit na záda. Rozhlédl se kolem sebe, aby věděl, jakým směrem se má vůbec vydat. První členové bratrstva už vyjížděli, takže si musel akorát vzít koně. Jaké štěstí, že se spolu stihli za pár dní tak sžít a zvyknout si na nečekanou bdělost.
Vyšvihl se do sedla a hnal se stejnou cestou, jako ostatní. Nevěděl, kde je Beric, možná ho minul cestou a nevšiml si ho. Nebo se něčím zdržel a nacházel se za ním. Nenamáhal se o tom moc přemýšlet, čekaly ho jiné věci na soustředění. Dorazil na místo, které ho přivítalo křikem plným bolesti a snahy vzít druhému život. V rychlosti seskočil z koně, akorát včas, aby mohl sáhnout po šípu a vstřelit ho do krku jednomu lannisterskému. Šíp natěsno minul člena bratrstva, ale úspěšně zasáhl cíl. Lars nejdřív nevěděl, komu zachránil život. Stačilo však, aby se muž otočil a on ho poznal. Jednalo se o toho samého, co předtím obdivoval jeho luk.
„Už se těším na ten přátelský souboj,“ zasmál se a otočil se, protože vytušil nebezpečí z pravé strany. Uskočil přesně, meč vojáka akorát rozsekl Larsovo oblečení. Narychlo sáhnul po meči, ale než ho stačil zarazit do zlatorudé, někdo vykonal špinavou práci za něj. Zvedl pohled, aby se podíval, komu dluží. Vypadalo to, že opět Bericovi. „Myslel jsem, že to včera stačilo,“ prohodil trochu zklamaně a přece jen se mečem ohnal, protože se k nim blížili další dva. Larsovi problesklo hlavou, kde se pořád berou, protože při takovém množství by lord Tywin brzy vyčerpal své lidské zásoby.

Občas hádky, připitomnělé poznámky a rýpání, občas zase proklínání svého pána za tu cestu, kterou musejí podnikat. To vše doprovázelo lannisterské vojáky při honbě na Bratrstvo. Kdo ví, proč je vlastně hledané. Pro pravdu? Traduje se, že si král Joffrey vypěstoval nenávist k nim už jen proto, že ho lid odmítá králem uznat. Právě díky tomu jsou na cestě nastolit ten nesprávně správný pořádek a srovnat tu chásku - nejlépe se zemí.

Jak se zdá, lannisterští jsou na cestě dlouho a bez úspěchu. Jak to vím? Jeden se marně snaží ze statkáře vytáhnout informace o tom, kde psanci jsou. Výhružky nepomáhají, ale voják si je přece jen jist, že budou blízko. Minimálně tak soudí dle ostatních výpovědí, které čestně získali. První přišel na řadu vůz, jen se po něm zaprášilo, když se dřevěná kola rozutečou do všech směrů a poslední ránou k zemi tak vůz duši vypustí úplně. Kdyby se tak nestalo, sedlákova žena s dětmi se mohli za vůz schovat, takhle jsou chyceni s dýkou pod krkem a musí sledovat, jak jim krása domova mizí před očima a střídá ji chaos a nepořádek po rukou lannisterských vojáků. Koně se vzpírají, drůbež poletuhe splašeně kolem, všichni se snaží prchnout.

Na tváři několika vojáků vzplanou úšklebky hned jak se Bratrstvo objeví. Jestli něco zachrání, to sami tušit nemohou. Pěšák stojící u statkáře se rozběhne aniž by tušil, že to skončí jeho smrtí. To jakoby byl pokyn pro ostatní, kteří místo ničení majetku jdou ničit Bratrstvo. To je příležitost pro statkáře, bere vidle a osvobozuje svoji rodinu, kterou posílá pryč. Nejstarší dítě - mladá dívka - ale ztrácí rodinu z dohledu, když jí do cesty vleze jeden z vojáků s nažene ji až k Bericovi s Larsem. Rychlostí se schová za Berica, takže rána určená jí teď letí přímo na něj, ostrá čepel mu míří přímo na rameno. Mezitím vystrašená dívka začne šíleně cloumat s Larsem: "Moje rodina! Pomoc!!". Stálé cloumání s žoldákovou rukou, když v tom se mezi pěšáky objevuje i pyroman.

Ozval se náraz čepele o čepel. Meč Lannisterského vojáka byl odražen cizí čepelí jednoručního meče. Než se voják mohl pořádně rozhlédnout, kdo odrazil čepel jeho meče, Thoros se za pomoci jednoduché piruety octne za zády vojáka a jedním lehkým seknutím vedeným od levého ramene až k pravému boku pošle vojáka k zemi a do země mrtvých. Člověk jednou dorazí střízlivý a hned musí zachraňovat opět tvůj zadek, příteli. Pronese jakoby celé dny neměl nic jiného na starosti než se starat o Berica, potom se však usmál a podal si se svým bratrem ve zbrani ruku. Byl jsem pryč dlouho uznávám, ale až ti povyprávím nad sklenkou vína a pečeného masa co jsem zažil, asi mi to ani neuvěříš. To je celý Thoros. Kolem se rozrůstá bitevní vřava a on si stejně dokázal zachovat veselou náladu nebo dokonce dokázal řešit naprosté blbosti.

Přivedl jsem s sebou pár chlapů z tábora. Mysleli jsme si, že by se ti mohla hodit menší pomoc. Co tě to napadlo jít někam beze mne? Tebe už přestal bavit život na zemi? Opět dodal žertem a poté se podíval na svou čepel. Chytil ji svou dlaní a poté přejel od krytí směrem ke špičce a čepel meče se rozzářila ohnivým plamenem. Budiž pochváleno vaše jméno, Pane.. Pronesl pouze ve svých myšlenkách, poté několikrát zatočil mečem v ruce, že se utvářela ohnivá kola. Už bych potřeboval trochu připomenout svalům tíhu boje. Jdeme se tedy pobavit? Namířil ohnivou čepel proti dvěma vojákům, na kterých už bylo vidět, že samotný plamen je už mohl trochu vyděsit. Nebo že by potom poznali s kým mají tu čest? Jistěže ví. S opilcem... Opilý šermíř, veselý vrah. Sám se zasmál nad touto myšlenkou a už se pustil na křížku s těmi vojáky.

Souboj netrval tak dlouho jak si představoval. Jak to tak vypadalo, tak vojáci asi byli stejní jako jejich zbabělí páni. Jeden voják vypadal hned jako někdo, kdo boj vzdal předem, proto se Thoros zaměřil na toho druhého. Čepele se střetávaly a zvuk nárazů se rozšiřoval po okolí. Voják už byl celý upocený a v očích se mu odrážel plemen Thorosova meče. V jeden moment když se přetahovali ve střetu čepelí foukl Thoros vojákovi trochu ohně ze své čepele do obličeje. V ten moment už to měl voják spočítané a špička knězova meče mu projela krkem. Najednou Thoros rychle vytáhl meč z nepřítelova krku, otočil se, sklonil výpad toho zbabělého vojáka do strany, využil setrvačnosti, kterou nyní měl v tomto bloku a rychlým sekem oddělil jeho hlavu od těla. Opravdu jste jako vaši páni.. Podlí a zákeřně zbabělí. Na to Thoros zamával mečem směrem k lesu. Z lesa najednou vyletěla menší salva šípů, která vyřídila několik další Lannisterských mužů.

Brzy už bude zcela zbytečné chodit spát. Lannisterská spodina je nenechá ani na chvilku vydechnout. Jako by jejich počty byly nekonečné. Kde jen mohl lord Tywin brát tolik mužů? Nepotřeboval je na jiných místech? Nikdy mu nepřišlo, že by měl tolik vazalů, kteří by mu dodali tolikero mužů na rychlou porážku. Měli to štěstí, že se jejich skupina skládala z mužů, kteří dorazili na turnaj ... který se jakoby odehrál ve zcela jiném životě. Nepamatoval si z něj ani okamžik. Možná to bylo nepotřebné. K čemu si pamatovat nějakou prohru nebo výhru, která se rovnala pouhé zábavě. Boj na život a na smrt stojí za zapamatování. Zcela ironicky si pamatoval především bitevní vřavu, křik a rychlost s jakou vše začne a zase skončí.
Během několika minut se ocitnou u statku. Lannisterů nebylo málo a jistě jim šlo o to, aby je vylákali. Není to poprvé, co takový trik vytáhli z kapsy a vždy z toho vyšli jako poražená sekaná. Ale kdo by nechtěl umřít pro mocného Tywina Lannistera, vraha malých dětí a zbabělce, který si někde hoví v teplíčku a spřádá plány, jak hodit vinu na lorda Starka. Lidé mu samozřejmě uvěří bez mrknutí oka. Proč by pochybovali o jeho slovech. Proč by tak riskovali.
Bratrstvo se vrhne do boje bez mrknutí oka. Stále bylo ještě koho i co zachránit. Zlatorudá se smísí se všemi možnými barvami, které na sobě vyhnanci měli. Při probodnutí jednoho takového vypečence si všimne, jak něčí šíp zachránil jejich lukostřelce. Anguy se zašklebí na nově příchozího a mávne mu rukou na znamení díků. Teď je řada na něm, aby projevil svůj dík, když ostří meče zarazí do lannisterského vojáka, který se vplížil Larsovi do zad.
"Nikdy to nebude stačit." odvětí mu rychle Beric. Nebyl čas ztrácet čas. Vojáků jakoby neubývalo. Tentokrát se lord Tywin vážně překonal. Neposlal na ně pár ubohých hrdlořezů, ale rovnou celou kavalérii.
Jeho koncentrace při kosení Lannisterů je vyrušena, když se kolem něj prožene mladá dívenka. Oko zůstalo na ní, takže si pozdě všiml čepele, která by z něj udělala dva. Ale nic takového se nestane. Místo něj se ocitne na zemi lannisterský voják. I ve válečné vřavě si najde čas odpovědět Thorosovi, který se jen tak mimochodem zjevil, aby mu zachránil zadek. Opět.
"Stále sis nezvykl? Jak tak koukám, měl bych ti přenechat svůj rodový znak. Blesk z čistého nebe se k tobě hodí." odvětí s úsměvem a přijme jeho ruku než se podívá, kam to zmizela dívka.
"Copak se na tomhle světě dá ještě něčemu nevěřit? Ale pravda, rád si vyslechnu, co přinášíš. Jakmile se vypořádáme s tímhle." pokývne hlavou k bitvě dne. Nebo spíše rána. Sluníčko už začalo pomalu vystrkovat růžky, přesto se v lese dalo špatně orientovat bez osvětlení.
Nad jeho slovy se musí zasmát. Aspoň nad tou druhou částí, první byla dost pravdivá. Víc chlapů se vždy hodilo a zvlášť nyní při takové převaze. Díky mužům, které přivedl Thoros se to aspoň vyrovnalo.
"Neboj mami, příště to neudělám." vyhne se jednomu chlápkovi, který si myslel, že když mluví, tak nevnímá. Mírně se spletl. Otočí se na Thorose, který si tu už dávno razil mezi vojáky s plamennou čepelí. Ať jich bylo sebevíc, pyroman je vždy dostane do kolen. Kdo by se také dobrovolně vrhl na ohnivé ostří?
"Zřejmě tě budu muset představit tomu bláznovi s ohnivým mečem, před kterým utíkají vojáci." podívá se na Larse a na dívku, která se u něj ukrývala. Což mu připomnělo, kde je její rodina? Nikde je neviděl. Opustil své místo a začal si probojovávat cestu k místu, kde je naposledy spatřil.

I potulný žoldák by si sem tam rád užil trochu klidu. Nezáleželo na tom, co ho zrovna zmáhalo, jestli bitva, krásné ženy nebo naopak podlézavá samota, když byl příliš dlouho na cestě. Jenže teď by si Lars spíš zvolil únavu způsobenou nedostatkem společnosti, než její pravý opak, jak tomu právě bylo. Někdy nebylo na škodu pořádně si protáhnout svaly, uplatnit teorie nebo naopak zkušenosti v boji, ale nesmělo toho být moc. Na okamžik ho napadlo, jestli vlastně neudělal chybu, když přijal Bericovu nabídku. Od začátku mu bylo jasné, že si bude muset hlídat záda, protože to byl nejlepší způsob přežití mezi cizími, jenže se všechno prapodivným způsobem zvrtlo. Najednou si ani pořádně neuvědomoval, co tu vlastně dělá. Neměl být na cestě někam úplně jinam? Možná, že kdyby na jednom z rozcestí změnil směr, nikdy by Bratrstvo bez praporců nepoznal. Zůstal by ušetřen přehnané ostražitosti, a kdyby mu to bohové dopřáli, snad by si už našel novou práci nebo milejší společnost. Jenže už na tom nemohl nic změnit a tak mu nezbylo nic jiného, než pozorně sledovat přátele a ještě více nepřátele.
„To jsem rád, že to vím! Rozhodně jsem se zastavil ve velice zajímavém kraji!“ Nemusel to nijak rozvíjet, protože s jistotou věděl, že by ho Beric stejně neposlouchal. Kolem nich se pořád měnili vojáci v rudé a zlaté, jedni padali k zemi v mrtvolné agonii, jiní zase přiběhli, aby dokončili to, co se nepovedlo jejich předchůdcům. Ani Lars, ani Beric tak nedostali možnost, aby si na chvíli vydechli, natož aby si mohli postěžovat. S každou novou ránou, kterou žoldák zasadil, se mu vybavoval takřka každý souboj, který kdy podstoupil, ať už dobrovolně, či nikoliv. Situace se zdála být tak stejná a přitom úplně jiná. V hlavě mu pořád doznívala jak jeho slova, tak i Bericovy argumenty týkající se jejich debaty ohledně spravedlnosti. Jakou spravedlnost si zasloužili muži odění v barvách Lannisterů? Mělo se o jejich rozsouzení a trest postarat bratrstvo nebo to bylo lepší přenechat bohům, ať už novým nebo starým? Rozhodně to byla dobrá myšlenka k přemýšlení, jenže na to nebyla vhodná chvíle. Nejenže měl co dělat, aby vykryl všechny útoky mířené na jeho osobu, ale k tomu všemu se odněkud zjevila mladá dívka zběsile žadonící o pomoc.
„Uklidni se a pověz mi, kde tvoje rodina je,“ vybídl jí celkem klidným hlasem. Jedna z výhod žoldáka ve službě byl zvláštní chlad, který dovoloval racionálně přemýšlet. Překvapilo ho, jakou má dívka sílu, paži mu drtila v ocelovém sevření. Na druhou stranu se tomu nedivil, pod nátlakem dokázal obyčejný člověk spoustu věcí. Ale i tak jí ruku vytrhl a položil jí děvčeti na rameno. Zlehka stisknul a podíval se jí do očí. Pokud to mohl posoudit, viděl v nich strach a zmatek. Věděl, že jejich pozice není úplně nejlepší a nejbezpečnější, proto se nepřestával soustředit na případnou hrozbu, které mohla v podobě rány přijít z jakékoliv strany. Dívka mu to trochu ztěžovala, kromě sebe musel chránit i ji. Daleko od nich začalo vycházet slunce, možná jako posel jejich vítězství. Během pár dalších chvilek to vypadalo, že Bratrstvo má velké šance lannisterské znovu porazit.
„Budu ti za to vděčný, ale ještě raději bych dnešní ráno přežil. Jsem si jistý, že ještě nenastal můj čas, kdy bych měl odejít.“ Dovolil si letmé uchechtnutí, ale to už se Beric vydal jinam. Larsovi znovu padl pohled na roztřesené děvče. Zatím neměla moc šancí, kdy by mu řekla, co se stalo a kde by měli začít. Žoldák se nezdráhal jí pomoc, kolem se nacházelo dost mužů, kteří si uměli s vojáky dobře poradit.
„Dobře mě poslouchej. Pomůžu ti, ale musíš se držet těsně u mě. Ať se bude dít cokoliv.“ Lehce se zamračil, aby dal svým slovům důraz, a počkal, dokud mu dívka něco neřekne. Meč měl neustále připravený k použití, nikdo by je neměl zaskočit. Tím pádem se priorita eliminace nepřátel posunula až za pomoc cizince. Bylo jen na ni, aby mu ukázala cestu.

Usmál se nad poznámkami Berica a nemohl si odpustit oplatit svému drahému příteli všemožné komentáře. Odrazil jednoho útočníka, sekl jej do krku a potom křikl na Berica. Díky Pánu Světla, že ještě vůbec něco vidíš, příteli. Kdo ví jak dlouho si ještě zachováš svůj "ostříží" zrak. Když dořekl svou poznámku, vyhnul se zrovna jedné čepeli, která byla nebezpečně blízko jeho játrům. Sekl jej do odkryté části vnitřní strany kolene a potom mu čepel přiložil ke krku a pověděl hranou zlostí. Jsi snad naprostý idiot? Kdyby ten blbec, který tě učil šermovat, byl lepším učitelem, už jsem si nikdy nemusel dát víno... Sáhl jsi mi málem na játra, sáhnu ti já na život. Voják ani trochu nepochopil, proč mu něco takového říkal, všímal si pouze bolesti své nohy, která mu krvácela po jeho seknutí žhnoucí čepelí, která mu i nyní pálila kůži na krku a vytvářela kapičky potu na jeho mladé tváři. Ani tyto aspekty nezastavily Thorosovu ruku, která mladíka připravila o život.
Kdyby Thoros nevěděl, že tohle všechno zabíjení je pro vyšší cíl, který se rozhodl následovat, přišlo by mu zabíjení těchto vojáků i proti srsti, ale... Účel světí prostředky.. Když už nebyl nikdo, kdo se chtěl utkat s ohnivou čepelí, oheň přestal plát a on schoval svůj meč naprosto čistý a hlavně chladný zpět do pochvy u svého pasu a vydal se už tam, kde nedocházelo k žádnému boji, opřel se o strom, sáhl do pláště a vytáhl láhev s vínem. Ještěže o tebe jsem přes ten boj nepřišel. Zasmál se, namířil čutoru k nebi, připil a dlouze si lokl. S uspokojením v hlase si vydechl a pozoroval jak opět Bratrstvo bez praporů získalo další vítězství nad prašivými lvy. Připíjím na našeho Pána Světla, který vede naše ruce i mysl, aby vždy byly silné a mohly vzdorovat našemu protivníkovi. Budiž světlo pánové! *Zakřičel na bojiště a natáhl ruku s čutorou směrem k Bericovi.* Dáš si se mnou starý brachu? Zasmál se a pouze vyčkával až k němu dorazí jak Beric, tak všichni bojovníci, kteří si zaslouženě již mohli odpočinout.

K jeho uším se dostala Larsova poznámka než byli rozděleni přehnaně zbrklým vojákem, který skončil na zemi dřív než padlo poslední žoldákovo slovo. Ano, Říční krajiny se jistě dali nazvat velmi zajímavými. Zvlášť od doby, kdy je začali sužovat nájezdy lannisterské špíny, která se neštítila ničeho. Převážně Hora mohl za polovinu hrůzy, která nebohé obyvatelstvo postihla. Lidé žili v neustálém strachu a ani jejich menší pomoc je té obtíže nemohla zbavit. Ten, který za to vše mohl, byl příliš daleko na to, aby to vše mohli skončit. Udělá piruetu a ukončí životní cestu další chátry. S Thorosovou posilou se štěstí usmálo na něj a světlo opět zaplálo. Nechce být přehnaně optimistický, ale tuto bitvu mají předem vyhranou. Za těch několik týdnů, snad i měsíců se to naučil rozpoznat. Kdy je bitva prohraná a kdy ne. Stačilo mít oči otevřené. Vlastně v jeho případě už jen jedno. Ani mu nepřišlo, že by mu nějak chybělo. Dokud viděl, nezáleželo na tom kolik očí. Zaručeně ho to nečinilo méně člověkem. Jen na jeho půvabu to jistě ubíralo a jeho dřívější snoubenka by o něm ani pohledem nezavadila. Nikdy neuvažoval nad tím, co s nimi bude až jednou jejich mise skončí. Pokud někdy skončí. Bude vůbec schopný se vrátit na Černoazyl, aby se chopil svého právoplatného místa? Nedokáže si to představit. Ten klid, čistá postel, teplo. Ne, tenhle život již není pro něj. Byl oživen, aby skoncoval s tyranií a lidskou zlobou. Poté jeho cesta skončí a bude mu dopřán konečný klid. Co z toho si přeje? Záleží na tom vůbec?
"Jistě do doby než cizí kudla nezabloudí do toho posledního spojení se zrakem." nad Thorosovou poznámkou se musí ušklíbnout, během dalšího úhybného manévru, kdy nechá Anguye sestřelit svého protivníka. Nenechá si přeci každého lannisterského pro sebe.
Mimoděk se otočí na svého přítele, když začne plísnit nebohého vojáka, který se brzy setkal se svým Stvořitelem. Jistě by Thorose zabilo, kdyby si už nikdy nemohl dopřát toho božského loku. Prakticky pro něj horší než samotná smrt. Bez dalšího uvažování se vydá po stopách rodiny nebohé dívky. Bitva byla u konce, ale oběti se nevyhli ani jedné ze stran. U povozu nalezl mrtvá těla chasníka, jeho dětí i manželky. Pohybem ruky dá Larsovi znamení, aby dál dívku nevodil. Tohle není pohled, který by jí měl být dopřán.
Zastrčí zakrvácený meč do pochvy a dojde k Thorosovi, který si nezapomněl zastřít smysly. Ani nevěděl, zda bojuje lépe opilý nebo střízlivý. Nechtěl to ani hádat.
"Bezevšeho." donutí se do úsměvu a vezme si od něj čutoru. Lehce si s ní svlaží rty a poté jí podá zpátky příteli. Pohledem vyhledá Larse.
"Někoho bych ti měl představit. Včera jsme měli další malou roztržku a tenhle pacholek tě vystřídal při hlídání mé zadnice." slyšet ho jeho otec, jak se v nynější době vyjadřuje, jistě by vstal z hrobu a vlastnoručně by ho propleskl. Nebo je stále naživu. Tu poctu představit se ponechá jim. On se musí rozhodnout, co provedou s dívkou.
"Je mi líto, ale tvoje rodiče jsme nestačili najít. Podíváme se po nich, ale teď bychom tě měli zavést do bezpečí. Dostaneš něco teplého do žaludku a vyspíš se. Poté se po nich společně podíváme, dobře?" podá dívce ruku. V nestřeženém okamžiku mu pohled zajede ke káře, která za sebou ukrývala nechtěné tajemství.

Svým způsobem bylo zvláštní, jak kolem nic pomalu utichala bitevní vřava. To, co se zpočátku zdálo být velice nevyrovnaným bojem vůči bratrstvu, nakonec skončila přesně opačně. Lannisterští vojáci pokrývali zemi tak hustě, že by si člověk jedoucí z dálky musel myslet, že zde bratrsvo položilo koberec. Rudá barva jejich odění získávala ještě sytější odstín, když se v ní rozpíjela karmínová krev. Kdyby Lars mohl, okamžitě by dívku odvedl pryč, aby se nemusela na podobné hrůzy dívat. Nedokázal si představit, jak se musí cítit, měl jenom něco jako hrubou představu. Sám si zažil dost hrůz, jenže naprosto jiných. Snad horších, ale to záleželo na úhlu pohledu. Na rozdíl od děvčete v tom vyrůstal, měl čas obrnit se proti všeljakým hrůzám a vypěstovat si vůči nim odolnost. Z pohledu na krev se mu už dávno nedělalo tak mdlo, jako poprvé. Se svým životem byl však spokojený, jen občas se nad ním zamyslel a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby si vybral jinak. Kdyby se včas neobjevil jeho zachránce před Jinými. Kdyby se usadil a začal farmařit. Na bitevním poli scházelo pro podobné myšlenky místo, ale když se Larsovi stočil pohled zpátky na dívku, kterou vedl, otázky stejného typu mu neustále probleskávaly myslí.
Cizinka ho vedla přímo, a protože už kolem doznívaly poslední souboje, nemuseli to brát žádnou oklikou. Lars se měl přesto na pozoru, už nejednou se mu stalo, že i ze zdánlivého bezpečí se k němu přece jen dostal poslední z přeživších protivníků. Bylo by víc než hloupé a směšné, kdyby se mu něco takového přihodilo i teď. Nesešlo by na tom, jestli by k úhoně přišel on nebo dívka, stalo by se to zbytečně tak, jako tak. Stiskl meč ještě pevněji, když téměř dorazili na místo, ale řádný důvod k tomu nedostal. Ukázalo se, že kolem bloumá jenom Beric a nikdo nebezpečný, alespoň ne pro něj. Chtěl pokračovat v cestě, ale všimnul si, že jednooký strážce mu v tom chce nejspíš zabránit. Pohledem přejel po okolí a netrvalo mu příliš dlouho, aby děvče donutil zastavit. Už takhle se musela vyrovnat se ztrátou, nepotřebovala to ještě horší. Těla mohli spálit i členové bratrstva. Nebylo by to příliš důstojné rozloučení, přesto se to zdálo být tím nejlepším řešením. Tiše dumal nad tím, co by mohl dívce říct, aby alespoň trochu zmírnil její žal, ale bohužel ho nenapadala žádná vhodná slova. Většinou neměl potíže najít veselou poznámku či utěšující řeč, dnešek se stal naneštěstí výjimkou. Najednou se cítil vyčerpaně, jako už dlouho ne. Na okamžik se ve vzpomínkách vrátil na veselou dobu, kdy si užíval slasti hlavního města a nic ho netížilo, až na měšec naditý k prasknutí. Jiní, aby to vzali. Ke slávě starých bohů však přispěchal Beric a protnul nepříjemné ticho. Nabídl dívce maličkosti, ale vzhledem k situaci se i jídlo zdálo jako velká věc a Lars s tím jen souhlasil. Jenom si s ním potřeboval promluvit v soukromí, bylo zapotřebí vyřešit, co s těly. Nejrychlejší a nejefektivnější bylo všechny spálit, ale Lars vycítil, že tu není ten, který by mohl rozhodovat. Musel tedy ještě vyčkat.

Když se od něj napil, hned si vzal čutoru zpět. Ještě by mu tak vypil ten jednooký parchant všechno. Když už konečně skončily boje, byl teď čas na kdejaké zdvořilosti nebo dokonce seznámení s novými lidmi. Když mu spíše nepředstavil než představil mladíka, natáhl k němu ruku a s úsměvem řekl. Zdravím.. Thoros z Myru, služebník našeho Pána Světla, i když... Teď spíše jenom opilý kněz. JE milé slyšet, že si pomohl tomu dědkovi jednookému. Už si nějak moc zvykl na to, že umí vstát i když ho rozkrojili vejpůl. Když pustil jeho ruku, dodal jenom pobaveně. Hlavně ho nenech si na to zvyknout nebo skončíš jako já, který mu kryje zadek už nějaký pátek. I když on se snažil různě zabavit, všichni ostatní tady měli náladu jako kdyby někdo umřel. POřád se starali o malou holčičku. Zvláštní. Vždyť to ještě ani prsa nemá.. JE to ještě mladé. Co se na ni tak lepí? Pomyslí si a potom se jde projít po bojišti. PRochází kolem vojáků a kope do nich, pokud se ještě náhodou nepohnou, tak aby je když tak zachránil z tohoto smrtelného života. Nakonec si sedne na mrtvolu jednoho z vojáků a jen se rozhlíží, přitom se napije vína. Kolik mužů ještě mohou ty Lannisteři mít? Už mě začínají tyto boje unavovat. KDy pochopí, že tyto lesy patří nám a známe je nejlépe. Hlupáci... Vidíš kamaráde.. Kdyby si zůstal doma se svou ženuškou a raději se staral o rozšiřování rodu, neležel by si pod zadkem opilého kněze. Prakticky si povídá s mrtvolou a ještě do ni i potom kopne, když se zvedá. Prochází se po místech bojů. Když najde mrtvého bratra, skloní se k němu a prsty mu na čele naznačí znamení Pána Světla. Bojoval si statečně, bratře. NEchť je ti Pán Světla průvodcem ve tmě. Po odříkání modlitby a prosby se těla samovolně vznítila a měnila mrtvá těla pouze v prach. Schránky tvé již není třeba. Osvoboď ji očistným plamenem. Pronášel dál a procházel po bojišti, až dokud nenarazil na rodinu pravděpodobně té malé dívky. Ačkoliv neznal jejich víru, pomodlil se i za ně, aby je Pán Světla mohl vést a společně s jejich domem i tímto povozem je nechal skonat v plamenech. Z těl stoupá kouř, ale nikdy není cítit zápach spáleného masa. R'holl vás přijal všechny, přátelé. Bojovali jste v jeho jméně čestně. Když dokončil vše potřebné, poslal muže zpět do hlavního tábora a on se mezitím vrátil k Bericovi a Larsovi. Bericu... Pokud již ode mne nepotřebuješ zachránit zadek nebo pro mne nemáš rozkazy, asi bych se vydal pomalu do tábora. JE tento mladík naší novou posilou nebo je toto pouhé náhodné setkání, ze kterého nic nebude? POdíval se na Larse a poté na malou dívku. Zachoval si neutrální obličej. Děti nebyly jeho partií. Dvakrát se nepral o jejich pozornost a nevěděl ani jak se k nim chovat. Děti byly asi to jediné, co bral Thoros aspoň trochu vážně.

Poté co blonďatá dcera sedláka souhlasí s jeho nabídkou, neohrabaně jí pohladí po vlasech, čehož začne během chvíle litovat, když si vzpomene, co za svinstvo na ní je. Ale dívce na hlavě nic nezůstane. To poslední, čím by mohl zneklidnit její mysl by byla krev ve vlasech. Naštěstí nemohla spatřit těla svých nejbližších a snad i v jejích očích spatřil důvěru. Netuší, jak tento problém vyřeší do budoucna, ale aspoň prozatím jí může nabídnout něco jako střechu nad hlavou a teplé jídlo. Stále měly zbytky ze včerejší večeře ... která se odehrála před bezmála třema hodinama. A i kdyby tak nebylo, Thoros sebou jistě kromě pomoci přivezl i něco k jídlu. Pokud to nezapomněl, když nakládal vše, čím by si mohl otupit mysl. I nyní posedává na mrtvém Lannisterovi a dává si dalšího loka z bezedné čutory. Musí se nad tím pousmát. I když měl náladu zcela pod psa, i takové maličkosti jí mohli o trošku pozvednout.
O mrtvá těla bylo postaráno. Pán si je vzal k sobě. A oni uvidí to co on. Nekonečnou temnotu, čas, který neplyne, světlo, kterého se nedočkají. Sloužili ti dobře, dělali vše, co jsi po nich chtěl, doveď je na lepší místo. Neuvrhuj je do tmy, v čem by to bylo jiné než hnití pod zemí? Vytoužený klid, to by měla být jejich odměna, pomyslí si hořce, když ví, co je čeká. K čemu slouží bohu, k čemu plní jeho vůli, když je po smrti nečeká nic jiného než nekonečné bytí bez ničeho? Šlo velmi těžce nad tím každý den nemyslet. Kdyby šlo jen o dny. Ale jemu to přicházelo na mysl pokaždé, když někdo z jejich řad padl v boji. Viděl, co se stane s dušemi, které opustí tělo. Užírala jej představa, na jakém místě skončí stateční druzi. Přál by si oddálit nevyhnutelné. Ale těžko by jim mohl přikázat, aby skončili s bojem, aby uprchli a za minulostí se neotáčeli. Aby nechali svou rodnou vlast krvácet, lidi umírat a trýznit. Lord Stark mu dal jasný příkaz. On z něj učinil poslání nebo to snad bylo dílo Pána? Aby skončili zde a pomáhali lidem. Aby jejich konečnou odměnou byla smrt a po smrti ... nic. Přesně do toho ničeho zapluli mrtví členové Bratrstva, stejně jako rodiče dívky ... tam zapluje i zbytek. Není nic jako nebe a pochybuje o tom, že je i něco jako peklo. Prakticky věděl málo o vyznání, o Pánovi světla ... možná přesně toho slibuje. Nikdy se Thorose neptal. Pán ho vzkřísil a on se mu oddal. Nic víc.
"Myslím, že to nám poví on sám." podívá se na Larse a neopomene doplnit. ..."V bezpečí jeskyně." nebylo třeba, aby zde pobývaly déle než je nutno. Navíc, čím dříve bude dívka z dosahu všeho toho běsnění a chaosu, mohla by se cítit o něco lépe. Čas zahojí rány, které se i tak jednoho dne mohou otevřít a začít opět krvácet.
"Vezměte vše potřebné. Vracíme se do úkrytu. Tak pojď maličká, drž se toho připlešlého pána." neuměle jí dostrčí k Thorosovi a sám jde sebrat nějaké užitečné věci, aby nedošel do jeskyně s prázdnou.
V úkrytu se ocitnou během několika málo minut. Vskutku se nenacházeli daleko od sedlákova domu. Přesto se zpáteční cesta zdála nekonečná. Nechtěl si připouštět myšlenky typu "Kdybychom byli rychlejší ... kdybych je nespustil z dohledu ... tamten mohl žít ..." Ale jak se jednou příval výčitek nahromadil špatně se ho zbavovalo. Jelikož se zbavil jediného člověka, o kterého by se musel starat, mohl v poklidu vhodit věci na hromadu a nenápadně se ode všech distancovat.

Když mu pohled padl na proplešatělého muže, napadlo ho, kolik dalších známých tváří ještě potká. Kdysi zahlédl Berica a teď by si klidně vsadil na to, že viděl i Thorose. Nikdy se nesetkali na žádném turnaji, ani při souboji, pokud se nepočítá dnešek, přesto ho Lars znal. Sem tam měl tu čest potkat ho v hlavním městě, ale ani pro jednoho to nebylo nijak příhodné setkání. Kněz hlásající slova o Pánovi Světla se vždy nosil značně opile, jako by bez toho ani nedokázal žít. Kdoví, po všech těch letech by ho pár dnů s abstinencí možná úplně odrovnalo. Kam se na něho sápal Lars, který ještě jakž takž věděl, kde míra jeho tolerance vůči alkoholu končí. Přesto nedal knězi najevo, že ho zná, protože pochyboval, že by si kněz pamatoval jeho. Koneckonců, jeho prací nebylo sledovat obezřetně okolí, zatímco Larsova ano.
„Jsem Lars. Nejspíš bych měl říct, že potěšení je na mé straně. Nevypadá to s ním zase tak marně, jenom bych rád slyšel, k jakým zraněním kdy přišel a proč je pořád ještě tady. Možná mě to přinutí doopravdy uvěřit, že nějaký ten bůh existuje.“ Kdyby byl na místě slušně vychované mladé dámy, nejspíš by se tak rouhačsky nevyjadřoval, ale kdo by ho teď soudil. Chtěl se zmínit ještě o dalších věcech, jenže na to nebyl čas, dokonce i Beric ho utnul. A tak poslušně mlčel. Za sebou měli další boj a před sebou plno práce. S veškerou zdvořilostí známou žoldákům Thorosovi rychle stiskl ruku v přátelském gestu a přesunul pozornost opět jinam. V duchu se zařekl, že až bude mít možnost, prospí minimálně půl dne. Nezáleželo na tom, jestli by se schoval v jeskyni nebo si našel jen pěkné místečko chránící před větrem. Proč odjížděl z Králova přístaviště, když se stejně zastavil ani ne na půli cesty a opět bojoval? Neměl namířeno na nějaké vybrané místo, přesto by se mu nejspíš dařilo lépe, pokud by mohl projet a dostat se třeba do Lannisportu. Lannistery v oblibě neměl, ale alespoň by se potom nemusel brodit skrz jejich pomalu se nadýmající mrtvoly. Trochu se mu ulevilo, když viděl, jak s nimi členové bratrstva nakládají. Pořád se vyskytovali relativně na jihu a tak nehrozilo, že by se proměnily v modrooké zabijáky dřív, než by se snesla další noc.
S povzdechem si promnul vše, co ho bolelo. Přesně z toho důvodu se severu vyhýbal, pokud to šlo. Člověk se musel mít neustále na pozoru, aby se mu něco v boji nevymstilo. Teď měli po boku kněze zasvěceného ohni, což žoldákovi přidávalo na klidu, i když málo. V myšlenkách se vrátil do včerejšího večera, kdy se bavili s Bericem. Thoros by se určitě taky vyjádřil. Zamanul si, že pokud to bude možné, několik záležitostí s ním probere. Vždy se jeho víra točila jen kolem starých bohů, někdy kolem nových, ale takřka nikdy nezabředl do něčeho, co by vyžadoval Pán Světla. Pokud se do toho ovšem nenamočil už jen tím, že potkal samozvaného strážce říčních krajin.
„Dobrý nápad. Neměli bychom tu zbytečně ztrácet čas. Nechci to vidět černě, ale mám neblahý pocit, že by se tu mohl ještě někdo nevítaný ukázat.“ Trochu se mu ulevilo, že už se nemusel starat o vystrašené děvče. Nebyla to přímo jeho zodpovědnost, na chůvu si mohl zahrát kdokoliv jiný. Šlo jenom o náhodu, že vběhla do cesty přímo jemu. Pohledem ještě chvilku sledoval, jak ji Beric pošťouchl, aby se vydala za přiopilým knězem a pustil se do té samé činnosti jako Dondarrion. Začal obcházet těla bez známek života a zkoumal, co by se mohlo hodit a co ne. Některá z nich už měla svoje za sebou, jejich duše se odebraly na věčnost. Lars doufal, že se budou navěky smažit ve všech sedm peklech, protože jejich činy se daly přirovnat ke zvěrstvům. Vzduch pomalu naplňoval pach spáleného masa, jak muži postupně do hranic přihazovaly již nepotřebné vojáky utopené ve vlastní krvi. K těm, kteří stále leželi na rozbahněné zemi, pomalu přilétávaly vrány mrchožroutky klovajíc jim do obličeje.
Něco málo Lars nebožtíkům sebral, ale neměl z toho moc dobrý pocit. Už to nepotřebovali, přesto se jejich majetku tak nějak.. štítil. Rozhodně se mu ulevilo, když se vyhoupl na koně a dostal se zpátky. Vše, co stihl pobrat, hodil, na zem. Cítil se unaveně a zároveň zcela probuzeně. Jedno bylo jasné, čeká ho dlouhý den.

Nad Larsovými slovy se usmál a dodal přátelským hlasem. POkud máš v plánu s námi nějakou chvilku pobýt, nebo dokonce se k nám přidat, myslím, že historek si užiješ u ohně až až. Poplácal Larse po ramenech a šel se dál věnovat svým záležitostem spočívajících v hledání dna své čutory s vínem.
Když zaslechl, že Beric dává rozkaz k odchodu do jeskyně, sám pro sebe si zajásal. Paráda.. Už bylo na čase. To Lannisterské víno se samo nevypije, ještě by mi tam zvětralo nedej bože se pokrylo nějakou plísní.Jeho radost ho přešla, když se ozval Beric zaprvé se slovy připlešlý a za druhé, že mluvil k malé dívce. Opravdu se v ten moment rozhlédl po okolí a hledal kohokoliv připlešlého. Nakonec s hořkostí zjistil, že nemůže jeho přítel myslet nikoho jiného než jeho.
Když k němu dívenka došla, zamyšleně se na ni podíval a trochu si k ní přiklekl. Proč tě táhnou s námi to nepochopím.. Mladé kuře ještě. Snad bude trochu užitečná. Rozhodně to nevypadá, že tahle dívenka bude pro potěšení kohokoliv ze zde přítomných "hrdinů" Potom se zvedl a když pochopil, že dívce zatím nic moc neřekl, jenom pár slov, které ji zrovna asi sebevědomí nezvednou, pokusil se usmát jinak než na dospělé. Tohle je pro něj opravdu velká neznámá... Děti... Aspoň toto bylo snad to jediné, co dodržoval v kněžském celibátu. S dětmi je starost a starosti přináší vrásky. A ty si takový krasavec jako Thoros nemohl dovolit. Navíc.. Kdo má dítě, je potom značně okleštěn od svých svobod. Když dívenka nic neříkala, Thoros k ní nějak automaticky natáhl ruku s čutorou a řekl. Dáš si? V tom ho ale trklo, že by ho potom Beric mohl probodnout pohledem tak ostrým, že uvízlo i to víno v hrdle, proto nakonec stáhl ruku a nejistě pověděl. Ehmmm... Tak pojď, dítě. Doprovodím tě, mezitím co si ty dvě hrdličky spolu kdoví o čem popovídají, když svěří dítě... MNĚ... Když to dopověděl, lokl si ze své čutory a pomaličku se vydal směrem k jeskyni, poslední věc, co sdělil dívce se vztyčeným ukazovákem na upozornění. Opovaž se jakkoliv komentovat mé pití. Jediné pravidlo, které mám, jinak si kopej do čeho jen chceš. Ruku dal podél těla a v chůzi pokračoval tak dlouho, dokud slyšel krůčky dívenky v nekompromisné blízkosti od něj.

Mrtví se již proměnili v prach, veškerý lup byl sebrán a Bratrstvo se mohlo vydat na cestu. Nebylo jim dopřáno mnoho spánku, za to jim bylo dopřáno mnoho mrtvol. Bohužel i v jejich řadách. Nechtělo se mu dál rozmýšlet nad tím, co po životě není a kam se jeho bratři dostali. Jednou je to čeká všechny, přesto se může udržovat v naivní naději, že to pro některé bude vypadat jinak. Jediný člověk, který se kdy vrátil z druhého břehu nebyl nikdo jiný než on sám. Nevěděl o nikom jiném, koho by Pán Světla přivedl k životu. Copak mu nikdo jiný nemohl být více ku prospěchu? Nemohl se roztrhnout a bránit celé Západozemí. Byl vděčný, že stíhal odrážet lannisterské jednotky a udržovat naživu něco málo z toho, co zbylo z obyvatel Říčních krajin. Válka byla teprve v rozpuku, seveřané se ještě nepohli z místa, zato Tywin Lannister již nechal pustošit toto mírumilovné místo. Brzy bude nutna jakákoliv pomoc. Lannisterové je nedokázali najít, ale to jim nebránilo v masakrování nebohých vesničanů. Jak řezníci nemohli najít je, oni nemohli najít Horu. Neměl tušení, zda dělá vyrvál se svými muži nebo vykonává jinou činnost, kterou mu jeho pán naplánoval. Pokud by se s ním opět střetli, pochyboval, že by i tentokrát měli nějakou šanci.
Samozřejmě že jeho uším neunikne Thorosovo "Dáš si?" Pomalu k němu natočí hlavu, ale to již čutora míří zpět k jeho opileckému příteli. Štěstí, že si to stačil včas uvědomit. Dětem alkohol do ruky nepatří! Zavrtí nad tou situací hlavou a pokračuje k jeskyni.
S ránem zcela zmizela vidina na klidný odpočinek. Alespoň pro hochy, on si ho užíval pramálo. Aby pořádně usnul, musel by ho zprvu někdo praštit něčím po hlavě. Poté by to možno zabralo. Odebere se sám do jednoho z tmavých koutů a sundá ze sebe nepotřebné ošacení. Dokonce i pásku odloží stranou. Nebylo to příjemné nosit celý dlouhý den. Muži tady na to byli zvyklí, jen pro Larse to bude něco jistě nevídaného. Přesto jej napadá, že je tu někdo, kdo by si mohl odpočinout. Odlepí se od své zdi a najde dívenku s Thorosem, který je zcela jistě nadšený ze svého úkolu. Nemusí mít strach, brzy ho jej zprostí.
"Měla by sis odpočinout. Jakmile se prospíš, najdeme tvé rodiče. Slibuji." bylo těžké lhát jí do jejích modrých kukadel, zvlášť když na to své vlastní viděl sedláka i zbytek rodiny pobité jako zvěř. Ale dívenka mohla těžko vyčíst něco z jeho mysli. Nejbližší člen Bratrstva se jí chopí, aby jí odvedl na nějaké tišší a pohodlnější místo. Jakmile je toto za ním, otočí se na Thorose.
"Měli bychom se ujistit, že náš neznámý cizinec nemá postranní úmysly. Nebylo by nic podivného, kdyby na nás Tywin Lannister poslal špeha." konečně má možnost podělit se svými obavami. Pochybuje, že by nejvyššímu řezníkovi záleželo na tom, že by jeho poddaný musel vraždit vlastní vojáky.
"Larsi." zavolá ho po chvilce k sobě. ..."Měli bychom dokončit náš rozhovor, když se k nám již přidala má pravá ruka." nenápadně se zakření a ukáže na místo u ohně. Jinde se také příliš sedat nedalo. A nyní se snad plně ujistí nad pravdou Larsových slov s Thorosem po boku.

Pomalu začal pociťovat, jak ho začíná bolet tělo. Nejdřív to začalo lehce, ale během několika minut se to proměnilo v nehezké pálení. Očividně nebyla jeho mysl tím jediným, co si nestihlo řádně odpočinout. Stárnu, už to tak bude. Ještě před pár lety jsem zvládl i tři boje za jednu noc. Teď mi stačily dva několik hodin od sebe a já jsem vyřízený. Přitom bych měl ještě pěkných pár let vydržet. A bez Bronna by to mělo být ještě o něco snazší. Zavrtěl nad tím hlavou. Mohl být rád alespoň za to, že to přežil a bez úhony. Po jistotu se však letmo prohlédl. Měl zkušenosti i s tím, že se zanedbala kdejaká malá ranka, kterou člověk ani necítil, jenže nakonec přerostla do velkého problému. Levá ruka vypadala v pořádku, bez jakékoliv stopy krve. Podíval se tedy na pravou. Čekalo ho nemilé překvapení. Nic, na co by vykrvácel, ale stejně by si to měl něčím ovázat. Ani si toho nevšiml, byl tak zabraný do boje, že nepostřehl, kdy k tomu přišel. Pak mu navíc na starost přišlo i to děvče..  kde mu vlastně bylo konec? Lars tušil, že se dívka dostala k Thorosovi, ale najednou nevěděl, jestli se mu to jenom nezdálo. Vážně by si potřeboval bez odkladu odpočinout, stejně tak jak ostatní.
Krátce se zamyslel nad tím, jestli vážně udělal dobře, že odjel z hlavního města. Nenapadlo ho to prvně, už před druhým bojem se tím zaobíral, jenže teď na to měl klid. Už nehrozilo, že kdyby se zamyslel, tak ho někdo probodne zezadu dřív, než vůbec stihne zvednout meč. Přesto se rozhlédl, jestli někdo nestojí v jeho přímé blízkosti. Nevadilo mu promýšlet budoucnost nebo se věnovat minulosti, jen to muselo být v soukromí. Samozřejmě, že poblíž se rozmístili muži z bratrstva, ale žádný nestál několik kroků od něj. Na okamžik se zaposlouchal, aby pochytil něco z jejich rozhovoru. Probírali útoky Lannisterů, přemýšleli, kde udeří příště a zároveň si dělali starosti, kde se může skrývat Hora, jelikož chlap jeho velikosti měl maskovací schopnosti poněkud ztížené. Těžko říct, jestli je šílenstvím kolem staršího Clegana nakazil Dondarrion nebo jestli jen sdíleli jeho znechucený názor. Kdyby měl žoldák šanci promluvit si s každým, nejspíš by to udělal, ale pomalu ho začínala přemáhat únava. Oči měl pořád dokořán, zůstával v pozoru, ale přesto by uvítal, kdyby měl místo jen pro sebe. Neměl moc šancí si to kolem jeskyně pořádně prohlédnout a tak, v denním světle vypadala trochu jinak. Nedaleko zurčel přinejmenším potok a tak opustil útočiště a vydal se tím směrem.
Posadil se na břeh a stáhnul si oblečení, které mu zakrývalo trup. Opatrně si omyl ránu a nakonec i obličej. Voda nebyla přímo ledová, každopádně se ale dalo mluvit o chladu. Svým způsobem to nebylo ani tak nepříjemné, jako spíš osvěžující. A tak tam chvilku i zůstal. Díval se po okolí a tiše dumal nad vším, co se mu honilo hlavou. Dokonce mu na mysl přišlo i to, co dělají jeho sourozenci. Nezajímal ho ani tak Bronn, jako spíš Anya. Doufal, že je jeho malá sestra v pořádku. Najednou ho zamrzelo, že spolu nestrávili víc času. Bohové nejspíš od samého počátku zamýšleli, aby jejich cesty vedly naprosto jinými směry. Cítil, jak se mu při té myšlence obličej stáhl do poněkud znechucené grimasy a vstal. Už mu začínala být zima a tak si natáhl oblečení a vydal se zpátky do jeskyně. Akorát včas, aby zaslechl, jak na něj Beric volá. Žoldáka překvapilo, že si sundal pásku a pokoušel se nezírat na jeho prázdný oční důlek. V bojích toho viděl spoustu, ale tohle ještě ne. Soustředil se tedy na oko, které Dondarrionovi prozatím zůstalo a zamířil k němu.
„Myslím, že mi ho budeš muset připomenout. Jestli se chceš přidat ke zdejšímu házení špíny na Lannistery, nepotřebuješ k tomu mě. Můžeš si vybrat kohokoliv jiného.“ Uchechtl se a jako poslušný malý hoch si sedl na nabízené místo. Hned potom natáhl ruce, aby se nad plameny trochu ohřál. Vyčkával, co přesně po něm bude Beric chtít.

Neustále jenom sledoval dívku. Jednou bylo jeho úkolem mít ji na starost, tak ji stále sledoval. I když si přitáhl ze své čutory, stále jeho oči visely na malé dívence. Mohlo to vypadat stejně tak divně jako i vtipně. Pohlídej ji Thorosi, dohlídni na ni Thorosi, nedávej ji chlast Thorosi,
přestaň pít Thorosi... Počkat!!
To řekl kdo? Sám se zeptal na své myšlenky. Vypadá dost jako blázen. No co. Pro někoho blázen, pro něj pouze člověk povídající si s druhým rozumným člověkem. Není totiž upřímnějšího člověka než toho, který je opilý a nevidí si do huby. Co s ní mám herdek dělat? S ní opravdu není co dělat. S mrňavým nezmarem, který se mu přilepil na kabát... Tedy... Uhmm... Mladé krásné děvče, které teď bude obskakováno všemi tady ve skrýši. Počkat! Kdo mi bude nosit chlast potom? Rozhlédne se kolem sebe a potom se zasměje. Upss... Už zase... Asi potřebuji přátelé na pokec.. I když... Zahledí se na čutoru a přitáhne si. To je moc práce. Teď jsem se vrátil z řežby, myslím, že mohu odpočívat. POkud se jednou najde člověk, který bude umět číst myšlenky, asi si smíchy stříkne do gatí, pokud by četl myšlenky opilému knězi.
Jeho mučení konečně končí. Dorazil Beric a dívku poslal odpočívat a jeho tak připravil o jeho zajímavý a velice zábavný úkol chůvičky. Když potom opět přijde za ním a sdělí mu své myšlenky, odpoví mu. Nooo... Nebudu lhát, že zase tahat sem každého cvoka je rozumné. Ale ohánět mečem se umí. Jenom uhmm.... Pokud by si chtěl nějaké obrovské akce, bojím se, že za chvilku by byl v boji muž proti muži proti mně tak trochu... v přesile. Zasmál se sám nad tím, že už je zase opilý, ale tak koho to ve skrýši překvapí. Navíc. Lannisterští vojáci kromě svých zbraní poskytují ze svých zásob i víno, tudíž suché rty Thorosovi nehrozí. KDyž nakonec zavolal i Larse, podíval se Thoros jeho směrem a usmál se na nově příchozího. No vida. Další hladový krk o kterém nevíme nic, kromě toho že se ohání mečem jako zdatný bojovník. Dokonce snad tak zdatný, až je to podezřelé. Nechci nic říkat... Jsem jenom opilý mnich že jo? Ale pochop nás. Jak se to říká... Důvěřuj,
ale prověřuj... Pomaličku se zvedne a otřepe si kolena od bordelu. Dojde k Larsovi a poté chodí kolem něj. Nevypadá to, že bu mu v kalhotách zvonilo lannisterské zlato... Hej Jednoočko.. Nechceš si zde vyzkoušet našeho nováčka? Ještě než se mu stihl Beric ozvat, chopil se sám iniciativy a na celou jeskyni promluvil. Ve světle našeho Pána světla,
obviňuje tohoto mladého muže ze špionáže pro našeho nepřítele... Takovýto trest je neodpustitelný a proto bych tohoto muže chtěl odsoudit k Božímu soudu, aby byly jasně určeny jeho čisté úmysly...
Někdo nějaké námitky? Zeptá se, i když však nečeká snad žádné, kromě Larsovy strany samozřejmě.

Nikdy svému příteli nevyčítal jeho opilecké manýry. Přišel k nim mnohem dřív než kdy poznal jeho a navíc potřebuje nějak odpoutat pozornost od všech hrůz, které se kolem nich motali. Až se divil kolik optimismu a dobré nálady se v něm ukrývalo. Téměř mu to i záviděl. Ale nemůže namítat, že by ta jeho rozjařenost nebyla nakažlivá. I on díky tomu zapomínal na ty krvavé bitky, při kterých ztráceli své přátele i lidi, které se zapřísáhli ochraňovat. Z celé rodiny zbyla jen jedna holčina. Ale ... neměl by být rád aspoň za ni? Ten kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět.
"Postrádáš snad důvěru sám v sebe příteli? Copak se neříká, že opilci jsou nejnebezpečnější protivníci? Nebo to moudro někdy vypadlo z tebe?" musí se nad tím ušklíbnout, bohužel ani historii tohoto motta si nepamatoval. Zbytečné se v tom šťourat. Když Thoros souhlasí s menší zkouškou ohněm, vyčká Larsovi přítomnosti. Může se to zdát zbytečné či zbrklé, ale on si chtěl být jist. Potřeboval si být jist. Přišli o tolik a nemohou přijít o víc, kdyby se z něj vyklubal zrádce. Navíc měl tušení, že by si jej po čase mohl oblíbit, o což by byla jeho zrada ještě krutější.
Přejíždí okem z Thorose na Larse a zase zpět. Zatím neodpovídá na slova jejich neznámého zbloudilce. Veškerou mluvu nechává na starém příteli. Od mluvení za R´hllora tu byl především on a nikdo jiný. Jeho si vyvolil, i když se to mohlo zdát dost nepravděpodobné. Kdo kdy znal opilého a zhýralého nositele boží vůle? No dobrá, on ho znal. Docela děsivé.
"Možná jsem přeci jen myslel svůj vnitřní rozhovor," osvětlí Larsovi myšlenku na jejich předchozí rozhovor. Potlačí touhu se na něj omluvně usmát. Slova jsou v těchto časech na druhém místě, hlavní jsou činy.
"Utkám se s tebou ve světle našeho Pána. Poté se konečně rozplynou veškeré dohady o tvých úmyslech," nebyl by to on, aby též něco neřekl. Pokud R´hllor zazří v Larsovi vinu ohledně jeho zločinu, zemře. Jestli se tak nestane a on bude čistý jako lilie, odpraví se na věčnost on sám. A bude jen na Pánu Světla, zda jej vrátí nazpět či ho schvátí temnota. Navždy.

Nejprve ho napadlo, jestli ještě neměl zůstat venku. Ne kvůli tomu, že v jeskyni byla hlava na hlavě, ale protože tam bylo příjemně. Nedaleko od nich se pravděpodobně shlukovali další lannisterští vojáci s nepěknými a kolikrát i horšími úmysly, než mohl mít kdejaký žoldák. Ale to teď Larse netrápilo. Potřeboval trochu klidu, aby si srovnal myšlenky, kterými mu tolik hýbal Beric. Snadno si vzpomněl na to, jak se spolu bavili o různých lidech a jejich pohnutkách. Rád by o tom víc popřemýšlel, hlavně teď, když jeho tělo potřebovala chvíli nicnedělání. Bohužel, velitel Bratrstva bez praporců zavelel, aby se k němu připojil a tak to taky udělal. Navíc ho zajímalo, co se přesně dál stalo s dívkou, kterou vojáci vyslané Tywinem Lannisterem připravili o rodinu. Sotva se tedy posadil, pohledem se jí snažil vyhledat. Vážně s ní soucítil, ale nemohl udělat nic, čím by jí ulevil. Snad jen kdyby jí nabídl rameno, aby se mohla vyplakat, pokud by chtěla. Naštěstí pro něj, i pro členy bratrstva, to nevypadalo, že by měla potřebu ze sebe dostat všechno zlé pláčem.
Očekával, že se Dondarrion vrátí k něčemu, co předtím nestihli dokončit. Ať už kvůli únavě nebo kvůli nepříteli. Pokusil se usadit, co nejpohodlněji to šlo a taky se zahřát, protože až teď mu došlo, jak má kvůli studené vodě necitlivé prsty. Očividně strávil menší koupelí víc času, než předpokládal. Kdyby se býval soustředil, nejspíš by ho chlad zahnal do jeskyně o něco dříve. Vlastně se snad právě díky tomu začínal cítit tak dobře. Jako by mu oheň poskytl dávno vyprošenou úlevu. Bohužel, blahý pocit mu nezůstal moc dlouho. Podezření z toho, že se stane něco nepěkného, rostlo s každým krokem kněze, který zničehonic opustil svou popíjecí chvilku a začal kolem žoldáka přecházet stejně, jako když se šelma chystá zardousit svou oběť.  Lars se snažil do poslední chvíle zůstat klidný a tiše doufal, že se jedná jenom o nejapný žert už slušně opilého kněze. Jeho poslední slova však dala jeho veškerým nadějím sbohem. Stačil k tomu letmý pohled na Dondarriona a zbytek mužů, kteří je sledovali, jako by se proti sobě utkali na obyčejném turnaji konaným královskou korunou.
„ Pánové, být vámi, raději bych ubral.“ Aniž by si to stihl uvědomit, najednou stál. Nejspíš tak udělal podvědomě, protože nechtěl, aby ho náhodou někdo do hořících plamenů strčil dřív, než by se vůbec stačil obhájit slovy. Instinktivně taky udělal dva kroky zpět, takže jeho obličej přešel trochu do stínu. To však jen podtrhlo pobouření, které se mu stihlo vepsat do tváře. Nevěděl, jestli se má pokoušet něco říct nebo rovnou tasit meč, protože nikdo z přítomných nevypadal, že by se dal slovy obměkčit. Ne, že by žoldák potřeboval jemné zacházení, jen se nechtěl bít zbytečně. Ovšem, nejspíš měl počítat, že se něco takového stane, především  když měl Beric po boku ohnivého kněze. Navíc kdyby byl na jejich místě, taky by se rád dozvěděl, kdo se k nim přidal. Svým způsobem však takové jednání považoval za nůž do zad.
„Co přesně vás vede k takovému přesvědčení? Nikdy bych se nesnížil na lannisterskou úroveň. Pocházím ze severu a nikdo, komu v žilách koluje alespoň trochu severské čestnosti, by se jižanům nezaprodal. Ve dvou dnech jsem pobil víc lannisterských vojáků, než jiných bojovníků ve dvou týdnech.“ Hlas měl tvrdý, stejně tak jako výraz, který se mu usadil ve tváři. Srdce se mu proti jeho vůli silně rozbušilo. Měl strach? I přes to, že se to snažil popírat a nalhávat si něco jiného, tak jedna jeho část se vážně bála. Čelil fanatikům a ty rozhodně nebylo radno podceňovat. Přistihl se, jak má před sebou natažené ruce, jako by mohlo jeho obranné gesto něco změnit. Byl připravený ve vteřině sáhnout po meči, aby se mohl bránit. Nehodlal položit život jenom kvůli jednomu křivému obvinění pocházejí z úst nepříčetného kněze.
„Děláte jednu velkou chybu. Jestli je to tak jak tvrdíš, jeden z nás zemře. Ať tak či tak, položí život jeden nevinný. Já jsem nic neudělal, stejně jako ty. Sice jsem žoldák, ale mám svoje zásady. Nevztáhl jsem ruku proti nikomu z vás.“ Pohledem zabloudil k Bericovi. Najednou mi jeho prázdný důlek nepřišel tak hrozivý. Doufal, že si to Dondarrion i kněz ještě rozmyslí. Nechtěl bojovat. Pokud by si to přáli, odešel by. Odcestoval by do jiných krajů, možná by se podíval i do Dorne. Ovšem pokud trvali na hloupém boji…

Samozřejmě, že počítal s takovouto obhajobou, ale v tomto bude pravděpodobně Thoros neoblomný. Mnoho lidí musí projít zkouškou ohně. To asi bude taky důvod, proč toho Beric více postrádá než-li zachovává. Bylo zajímavé, že všichni v okolí pochopili o co jde a tudíž každý přihlížející dával za pravdu Thorosovi. Berica jak se zdá smysl pro humor neopouštěl a tak k němu pouze vzhlédl a s úsměvem říká. Myslím, že do karet mi už nehraje ani věk. Oba už máme svá léta za sebou. Dny, kdy jsem mohl opilý sekat jedna dvě jsou dnes ta tam. Ani ty už nejsi nejmladší a uhmm... Nějak tak ukazoval oběma rukama jakoby jeho celého. celistvý? Zasměje se nad svou poznámkou a poté opět zvážní, jinak by to opravdu mohlo vypadat jako nějaká fraška. POkud jsou tvé úmysly čisté, aspoň pokud se tak domníváš, Pán Světla bude na tvé straně a vyjdeš jako vítěz. Aspoň poznáš, že R'hllor je spravedlivý a moudrý. Výzva již byla přijata a můj šampion čeká na utkání se s tebou. Pokud tuto výzvu odmítneš, urazíš tím našeho Pána a propadneš životem. Výběr je čistě na tobě. Až budete připraveni oba, započněte souboj. Nepotřebujete nějakého sudího, aby vás vedl za ruku. Ať Pán Světla rozhodne o tomto sporu spravedlivě a pravý vítěz je chráněn jeho vůlí. Když to dořekl, konečně si už mohl sednout k ohni, načal další víno a vyčkával, jak bude probíhat celý ten boj. Pro jistotu už si dávno připravoval svou řeč k R'hllorovi, až bude oživovat Berica. Že bych mu tentokrát držel palce a věřil v jeho výhru? Nebo... Nebo si raději loknu a uvidí se. Pomyslí si v hlavě, opravdu si lokne a pouze přejíždí pohled od jednoho k druhému.

Nepatrně přivře to své jediné oko, které mu zůstalo. Ne že by jich kdy měl víc než dvě, ale někdy mu chybělo periferní vidění z pravé strany. Mohl jen slyšet, kdo se k němu blíží či plíží a v oblasti boje to též skýtalo samé nepěknosti. Nebylo tudíž divu, že toho z něj ubývalo více a více. Ale co se nemá, takové výmluvy. Mnoho jizev získal dříve než přišel o oko. Přesto rád přemýšlel o tom, že za to nemůže svou naprostou neschopností. Jenže narozdíl od jiných on se neustále vracel. A k čemu? Aby zde pomáhal lidem jako pomohl té farmářské rodině? Kdyby nedorazil Thoros, jen R´hllor ví, jak tragicky by to dopadlo. Bratrstvo by získalo nového vůdce, který by nezacházel se svým životem jako s hračkou, jež ho omrzela. Tím samozřejmě myslel Thorose. Komu jinému by mohl svěřit velení. Anguy byl až druhý v pořadí a i tak maličko pochyboval o jeho vůdcovských schopnostech. On raději rozkazy plnil než je vydával. A takových tu bylo mnoho. Většina farmáři a sedláci, kteří se k nim přidali, ti, jenž chtěli bojovat za svou rodnou zem. A ti, kteří přišli o své nejbližší a nic je nedrželo při životě kromě touhy pomstít se. Mnozí to považovali za spravednost, ale ta se vskutku zdála pochybná. Činili tak ze staré dobré pomsty. To pro ně bylo vysloužilou spravedlností.
"Zatím dobrý," přejede se pohledem a nepomene se pousmát. Stále má dvě nohy, dvě ruce, dvě uši, pusu, jazyk a hlavně hlavu na krku. Na co si jen může stěžovat? Dokonce i spodní orgány mu nikam nezaběhli, i když je naposled použil před svým prvním znovuzrozením. Jméno si nepamatuje, ani jak vypadala. Zda byla hezká či ošklivá, chudá či zámožná. Ani sebemenší detail. Škoda, takové chvilky by si pamatovat chtěl.
Ponechá mluvení Thorosovi. Lars měl veškeré důvody k tomu mít zlost. Svým způsobem se to mohlo rovnat zradě, ale jak by jej oni mohli zradit? Nenabyli stále vzájemné důvěry, musí projít zkouškou ohněm. Pokud je nevinný, přežije.
Nic nepoví, pouze převezme od Edricka meč a přejde do volného prostranství. Vyčkává Larsovy odezvy. Pochybuje, že by se mu odtud podařilo utéct. Musel by je všechny povraždit. Spíše by jej zajali a on by ještě více utvrdil jeho teorii o lannisterském špehovi. Žoldák ze severu se nemůže zaprodat jižanskému zlatu. Žoldák s kouskou severské cti, jak pravil. Nikdy nepohlížel na to, že by měl nějaký žoldák čest. Tudíž uvidí, zda ho Lars přesvědčí o opaku. Podívá se po Thorosovi, který seděl na kládě a upíjel ze své placatky. Uvidí se, zda dnes bude ten pravý den na skutečné umírání.