Lokace: Meereen

Nový den, nové hry, nová příležitost k usmrcení nevinných duší. I když... Kdo je vlastně v jamách nevinný? Nikdo není bez hříchu, obzvlášť lidé zde. Byl jsi zadlužen, neměl sis půjčovat, jsi zloduch. Vraždil jsi jako voják? Vraždil. Patříš sem. Nedá se dělat nic jiného, než se s tím smířit a vyčkávat, dokud si zubatá nepřijde pro každého z nich.

V Meerenu, ostatně jako každý den, i dnes bylo nekonečné a neúnosné horko, která rozehřálo písky jam do takových teplot, že pouhy pohyb po nich pálil a každý kontakt s pokožkou byl jak samotný dotek Slunce. Ať ovšem bylo počástí jakékoliv, majitelé otroků ve svých šedivých róbách přichází ve velkém počtu na hlediště, někteří majetnější mají s sebou otroka, který držel nad svým pánem palmový list nebo jinou ochranu před sluncem. Všichni se dnes přišli podívat na velký turnaj, který se konal jednou za 3 měsíce. Zde se měli utkat nejsilnější bojovníci z okolních jam, ale prostor zde byl i pro zahraniční bojovníky, kteří procestovali velké dálky po moři, aby nyní stanuli tváří v tvář proti krutým bojovníkům z jam. Bojovníci ze Západu ani neví, čemu se upsali v tomto turnaji. Zde se nejezdí na koních, zde nejsou šarvátky s tupými meči. Vše je až moc reálné.

Nastupují bojovníci do jam. Západní bojovníci se vší pompézností přichází ve svých zářivých barvách, erby na štítech a hrudi. V kovovcýh zborjích, ve kterých se za chvíli upečou jako bochánky černého chleba. Když odešla západní pakáž, která si svůj vstup zaplatila, dorazili bojovníci jam v nejrůznorodějších oděvech a chráničích. Někdo měl pouze látkové chrániče na končetinách, někdo si nechal pouze přes polovinu těla kůži, někteří byli vůbec jenom v kožených roužkách. Každý nesl jinou zbraň. O kopí, trojzubců až k dýkám a nejrůznějším čepelím jako šavle, obouruční meče, palcáty a řemdichy. Největší výbuch radosti a výkřiků však dorazil až na konec. Do arén vstoupil neporažený šampion meerenské arény. Oděný v tradiční zbroji celé z kůže, povolené na jeho těle natolik, aby v ní nebylo horko a při pohybu se mu dostával vítr pod oblečení. Kožešiny nepotřeboval, horko bylo dostatečně velké, obzvlášť jedné věci se nemohl vzdát nikdy. Své helmy. Vybledlá zlať a zakrytí jeho tváře vnášeli tajemnost mezi přihlížející. Místní vědí o koho jde a jeho tvář znají. Pro jiné však byl pouze obrovskou horou sválů s ďábelskou helmou.

Po krátké zahajovací ceremonii přišlo okamžité rozřazení do dvojic. Khaevaergo vyfasoval mladého rytíře ze Západozemí, který si přišel porovnat síly s bojovníky jam na výslovné přání si přál být postaven, proti nejsilnějšímu protivníkovi. Po ukončení ceremonie, přišly konečně souboje. Khaeva bojoval hned v druhém souboji.

Dothrak nevěděl, kdo před ním stojí. Bylo mu to úplně jedno, ale jeho mrtvola mu dnes opět naplní žaludek a přinese trochu peněz do jeho kapsy, aby si mohl nabrousit zbraně a opravit zbroj. Pro dnešek si vybral jednoduchou klasiku. Dva jednoruční meče po vzoru Spartaca. POd svou helmou se zašklebil a zahleděl se na svého protivníka, který se na něj přes hledí své helmy usmívá a nemůže se dočkat na tento souboj. Khaevaergo nebyl nijak nadšený z tohoto souboje. Nebojoval ještě s nikým ze Západu, ale viděl, co měl na sobě. Tolik kovu.. Kov tě zpomalí... A zabije... Hlupáku... Pomyslel si a konečně se pustil do útoku. Rychlost souboje byla neskutečná. Obr se měl být zdát neobratný a pomalý, opak byl však pravdou. Silné nohy si po několik let tréninku zajistily i dostatečnou rychlost. Jeden úder střídal druhý. Rytíř ani nevykrýval jeho čepele vlastním mečem, nýbrž stále držel štít nad sebou, aby nechal divocha unavit se. Khaevaegarovi však jakoby sil neubývalo. Naopak se snad tímto soubojem rozehříval. Jeho údery byly stále silnější, proto asi potřeboval tolik brousit zbraně.

Rytíř přešel do útoku. Jeho útoky byly na vkus divocha pomalé. Hrozně pomalé. Každý úder zachytil lehce ačkoliv do útoků byly zařazený finty nebo jenom naznačování úderů. Byl zkrátka hrozně pomalý. Několik úderů ještě povolil tomuto hlupákovi, při další střetu čepelí, přišla pirueta za jeho protivníka a Khaeva mu uštědřil zezadu ránu ručkou od meče do páteře. POd náporem síly rytíř upadl na zem a chvíli jenom ležel. Pomalý!! Zařval Dothrak se silným přízvukem řečí Spojeného království. Tento projev vrátil opět odhodlání pyšnému rytíři. Rychle se zvedl, odhodil štít a sundal si helmu... Mladá zpocená tvář, která skrývala helmu nyní byla rudá vzteky. Přichází konec souboje... Splašený a naštvaný protivník dělá nejvíce chyb. Prvních pár úderů bylo rychlejších a silnějších než ty předtím, ovšem ani to neměnilo lehkost bloků z Dotrakovi strany. Přišel výpad na jeho břicho, čepel byla lehce odkloněna na stranu a druhá volná ruka s čepelí přesekla ruku rytíře, která držela meč. Jedním silným sekem byla ruka oddělena od těla, než však stihl rytíř vůbec zakřičet, Khaevaergo z půl otočky namířil čepel na rytířův krk a posledním sekem odpravil rytíře na věčnost. KDyž bezvládné tělo dopadlo na zem, krev dodala zlutým pískům jasně rudou barvu. Tribuny šíleli, Dothrak však stál nečinně hledíc na čepel meče, kterým zabil tohoto muže. Byl zklamaný... Tento souboj byl o ničem a to jej rozčilovalo, svůj vztek si však nechá až mimo arénu.
Tito lidé neumí bojovat. Pronesl sám pro sebe dothračtinou a odešel za velkých ovací pod tribuny.

Nebylo tak těžké uhnízdit své přenádherné pozadí v hlubokých zákoutích Meereenu. Uznávala, že otroci jsou vskutku výhodný byznys, též jako krásná pracovní síla zadarmo. Ne nadarmo se Západozemí řítilo do sraček, když podobnou obdobu tam zakázali. Hlupáci, v otroctví se ukrývala budoucnost. Nemálo lidí si sama ... s menší pomocí Quentyna, unesla, aby jí dělali ochotné sluhy, které musí jen živit. A jak by to sama zvládala, když veškeré zlato jejího rodu jí bylo odepřeno? Jednoduše, stále jí zůstal její předrahý šarm, kterého se nedostávalo tomu opelichanému lvu. S tím si dokázala omotat kolem prstu jednu váženou rodinu z krásné pyramidy. Ženě radila, jak se oblékat a jak vypadat před svým mužem krásná. Jejího drahého muže opečovávala, jak nejlépe mohla a v určitých chvílích jej prostřídala se synem, který byl vskutku rozkošný. Nikdo z nich nenabyl žádné řádné krásy, ale co. Ona chtěla jen pohodlí a přepych. Toho se jí dostalo. Měla přístup ke všemu bohatství a mohla s ním nakládat dle vlastní vůle.
Kupovala si drahé látky na lehké oděvy, ve kterých by se nepotila jako ta tlustá prasnice. Šperky a nejrůznější parfémy. A taktéž nemohly chybět její tajné skrýšky na jehličky pokryté jedem. Přeci nebude chodit neozbrojena. Sice vždy sebou měla pár otroků, ale to nebyli žádní bojovníci. Stačilo fouknout a padli by k zemi. I ona toho vydržela více.
Ale nebyl to přepych a otroctví, co jí na Meereenu lákalo nejvíce. Prosté jámy plné upocených válečníků, ano, to byl její zákusek po ránu. I v odpoledních hodinách a klidně i večer. Vždy hleděla, jak se mezi sebou vraždí a přitom se jim hýbe každý sval. Nemohla lhát, že u toho byla nadržená jako háravá fena. Tak moc si přála ukořistit nějakého pro sebe, ale stále netušila jakého. Až jednoho dne jí Bohové odpověděli.
Zrovna se rozvalovala na balkónku a hleděla na krev, vnitřonosti a vůni moči, když někoho sejmuli a on se z toho pochcal. Krása! Nějaký blbec se Západozemí hodlal využít své šance, proti hotovému bohovi arény. Nádherná to byla podívaná, i když dost krátká. Rytíř debil chcípl a ani krásné zvíře nebylo spokojeno. Zato ona si mnula ručky. Tohle byl přesně ten, kterého hledala a co ona chtěla, to taky hodlala dostat.
Domluvila se s majitelem, aby jí umožnil krátkou soukromou audienci, samozřejmě pod jeho dozorem. Byl na vážkách, ale nakonec usvolil. Lehký úsměv a otření se na správném místě, dokázalo učinit divy. Nyní stačilo jen vyčkat a pokochat se zvířetem.

Když bylo konečně zrno odděleno od plev, mohly konečně začít pravé velké hry. Duelová část skončila. K velkému překvapení osazenstva se pořád našel aspoň jeden rytíř ze Západozemí, který stál na nohách a držel v ruce meč. Ovšem na jak dlouho bude ještě pobíhat ještě mezi živými. Pravá zábava jam má teprve přijít. Duely jsou totiž takovou ochutnávkou před tím pravým turnajem z her. Kdo si naivně myslel, že souboje budou pokračovat opět jeden na jednoho, tak se šeredně spletl. Už teď bylo mnoha lidem jasné, že přibude opět několik mrtvých, přichází totiž šarvátka ve stylu bojových jam. Žádné tupé zbraně a dvě skupiny rytířů, které se utkají nejprve se svou skupinou a potom až mezi sebou. Zde půjde pouze o souboj všech proti všem. Kdykoliv může utvářet spojenectví, ale ty se nevyplácí kvůli bodnutí do zad. Největší problém v této části mívají právě šampioni arén, které chtějí sesadit, nebo cizinci. Mnoho lidí už si začalo sázet na smrt posledního rytíře. Avšak vše bylo ještě před nimi.

Do arény opět vstoupili známí i neznámí bojovníci. Šampióni ve svých zdobených zbrojích, nováčci v lehké kůži a mezi těmito všemi na pohled "divochy" stojí jediný rytíř v zářivé zbroji, i když... Malá změna. Tento rytíř má více rozumu než jeho bratři, kteří padli. Zářivý kyrys zůstal na jeho hrudi, ovšem těžké rukavice, chrániče ramen a nohou zmizeli a vystřídala je pouze lehká kůže. Rozumný krok, kterým si i získal úctu několika bojovníků. Ne však Khaevaerga. On viděl pouze další cíl, který je jen trochu víc zranitelnější. Opět zahajující slova majitele arény přivedla úder do velkého gongu, který rozpoutal poté šílenství na bojišti.

Staly se přesně dvě věci, které byli očekávány. 2 šampióni jiné arény a 2 nováčci se pustili do západozemského rytíře. Bídní muž, ovšem každý svého štěstí strůjcem. Khaevaergo také neměl zrovna čas na rekreační rozhledy po aréně. O jeho hlavu v ozdobné ďáblově helmě stál nejeden bojovník. Kopiník... Udržuje si vzdálenost, aby mohl útočit... Šermíř s lehkým štítem, souboj na blízko s pečlivou obranou... Obouruční palice. Drtivé pomalé útoky.. Tři soupeři se do něj pustili jako jeden muž. Úhyb před čepelí, naráz do protivníkova štítu, vyvedení muže z rovnováhy, výpad kopí zezadu, chytne čepelí meče konec kopí mezi násadou a špicí, povede jej podél svého boku mimo jeho tkáň, loket volné ruky vyrazí proti obličeji kopiníka, silný úder do nosní přepážky, kopiník vykašlává vlastní krev, ruka s jedním mečem míří ostrým koncem do hrudi padajícího kopiníka, ta ruka pouští meč a chytá kopí, ležící na zemi a jeho hrot míří na hlavu třetímu protivníkovi, který se na Dothraka žene s palicí, která ji klesá v těžkém a nemotorném úderu na našeho hrdinu. Palice však opouští ruce bojovníka, neboť hrot prošel ohryzkem bojovníka špička vyšla jeho zátylkem, mohutnější výstřik krve přistál na helmě Khaeva, nechal protivníka padnout k zemi s kopím v hlavě. První chyba, zapomněl na šermíře. Při otočení se čelem k němu čepel jeho meče projela po jeho levém svalnatém prsu a zanechala dlouhou ránu, která byla naštěstí aspoň trochu ztlumena vařenou kůží, tudíž ze zranění se hrnula krev, ale zranění nenarušilo svalovou tkáň. Krátký pohled a poté ohlédnutí na svého protivníka, který znejistěl. A potom to přišlo. Arénou se ozval hlasitý řev plný zuřivosti, který donutil každého diváka sledovat, co se děje přesně v tom místě arény. Rozběh proti nepříteli, skok do vzduchu, nakopnutí oběma nohama do štítu šermíře. Khaevaergo se zvedá jakoby to byl jeho tradiční zákrok a zasypává protivníka rychlými a silnými údery, pod jeho helmou je vidět škleb šílence užívající si souboj, vraždění, krev a nářek. Muž ztrácel orientaci v jeho úderech a jeho tělo postupně zasypávaly menší a větší rány od meče až se z otočky dostal Dothrak za něj a ukončil jeho trápením setnutím hlavy. Ozvala se obrovská radost z publika, které sledovalo jak tělo šermíře opouští krev doslova v proudech. Khaevaergo však neskončil.

Se sklopenou čepelí pokračoval takovým směrem, kde se pohybovalo ještě něco živého. Jeho hlad po krvi najednou byl neukojitelný. Muž, který se mu postavil do cesty byl do několika sekund mrtvý, pokud to nebyl nějaký zdatný válečník. Nyní jede před ním stál. Mohutný válečník se štítem snad velkým jako je sám Khaevaergo. Menší ohlédnutí a přišel útok. Rychlejší než se dal čekat. Útočník používá delší sekeru. Khaevaergo odklonil sekeru svou čepelí, pak však přišel náraz na celé jeho tělo jako od kamionu. Mohutný štít odmrštil Khaevaerga o pár metrů zpátky k jeho předchozím obětem. Zvedl se a zpod helmy vytekly na kůži dva pramínky krve, které se pravděpodobně spustili z jeho obočí, které dostalo zásah od jeho helmy. Rána mu vyvolala úsměv. Postavil se do postoje lehce rozkročeného a praštil se do hrudi, pronesl několik urážek v dothračtině, která nyní zněla v této situace snad ještě drsněji než normálně. Vytáhl z mrtvoly kopiníka svůj druhý meč a s tímto se rozběhl proti gigantovi se štítem. Úkrok vlevo, úkrok vpravo, několikrát zopakuje, soupeř se nechytá. Nabírá sílu a rychlost jako při capoeiře odrazí se a vyskočí do vzduchu v pozici podobné šipce přímo nad jeho štít ovšem již ze zadní strany obrovkésho kusu dřeva, kde již byl jeho protivník proskakuje mezerou mezi štítem a hlavou v oblasti jeho pravého ramene, ovšem sílu ke skoku nebral jenom k proskočení této mezery, ale také k přidání rotace, která z něj udělala káču s čepelemi a tímto způsobem přesekl gigantovi krční tepnu. Tvrdý dopad na zem připomenul Khaevaergovi, že není čas na odpočinek. Hned potom padl na kolena gigant, kterému se řinula krev z oblasti krku, se několika zakašláním spadl tváří do psíku, který se kolem něj zbarvoval do ruda. Nikdo nečekal takový manévr, proto bylo chvíli ticho, ale v tom se opět ozvalo hlasité burácení v osazenstvu. Podíval se na místo, kde stáli poslední 3 bojovníci. Za nimi byla vidět oštěpy a čepelemi propíchaná mrtvola rytíře s vystrašeným obličejem plným i bolesti, který už takto ztvrdl, protože je nenašel nikdo, kdo by mu zavřel oči. Dost nechutný pohled, ale lid to bavilo. Bojovníkům na tváři hrál potěšený úsměv z toho, že zůstali se šampionem Meerenu sami. Bojovníci se rozběhli proti sobě...Ozval se třesk oceli o ocel...

Souboj skončil... Kolem Khaevaerga, démona z dothrackého moře, leží mrtvoly tří neznámých bojovníků, jejichž jména si už nikdo nikdy nezapamatuje a tak upadnou v zapomnění. Z jeho čepelí pomalu ukapávaly kapky krve jeho nepřítel, nakonec čepele pouští k zemi a odchází z arény a za bouřlivých ovací a prohlášení za šampióna velkých her. Když si sundaval poškozené brnění, dorazil k němu mistr arény i s překladatelkou, která mu přeložila jeho požadavek. Měli snad málo cirkusu govakové? Když překladatelka přeložila, co řekl, mistr arény jej uzemnil přísným pohledem a silným úderem do obličeje. Řekl mu rozkazem, co má udělat a poté se vydal na nějaké setkání. Překladatelka ho měla dovést za jejich hostem.

Když vyšli do skryté lóže, kam měli přistup pouze vzácní hosté a majitel arény, první, co Khaevaergo viděl, byla žena se zlatými vlasy. Nikdy neviděl takové vlasy, takovou ženu... Nyní ho trochu začalo zajímat, co se tady bude dít. Předstoupil před hosty, stále se svou helmou, která schovávala jeho vlasy i obličej. Avšak jeho horní část těla byla odkryta. Svalnatá hruď, kde se nyní před pravé prso táhne dlouhá rána od které vedou pramínky krve. Dorazil majitel arény a s uctivými slovíčky začal mluvit s Lhraou. ,,Chtěla jste vidět šampiona, nemám pravdu? Tady jej máte... Démona dothrackého moře, Šampiona Meerenu. Co si budete přát ještě, mylady?" Podlézání se zdálo být jeho každodenním chlebem.

Dokoukala celou krvavou řežbu, ve které exceloval jeden upocený a obrovský dothrak. Byl tak impozantní! Jak se mu hýbaly svaly! Jak se napínaly! Jak drtil jednoho oponenta za druhým! Krev stříkala, všichni křičeli, utíkali, kopali a mlátili do jiných, ale u dothraka to vypadalo víc jako nádherný krvavý, upocený tanec smrti než nějaké zběsilé pobíhání dokola jako křeček na kolečku. Nebylo proto divu, když veškeré zápasy pozorovala jen jeho s ohromeným výrazem malého dítěte, které zazřelo cosi úchvatného! A také něco, co chce!
Po konci se nechala zavést do soukromé místnosti. Ponechala celou tu vyklepanou rodinu, která jí nabídla přístřeší a pár upocených a nudných minutek než odpadli, za sebou. Pověděla jim, že jí nemusí dál doprovázet. Jako svéprávná žena se zvládne pohybovat i bez své věčné zátěže. Jako by se obávali, že o ní přijdou. Což se též jednoho dne stane. Slýchala velmi zajímavé zvěsti o znovuoživené linii Targaryenů. A koho Targaryeni neměli rádi? No jistěže Lannistery. A kdo by se jim hodil víc než Lannister, který s nimi sdílí stejnou touhu ve vraždění Lannisterů. Princezna byla jistě nějaká pitomá nána, zato o jejím bratrovi slyšela jen to nejlepší. Započínající šílenství, které by v něm mohlo probudit Šíleného krále. A ona bude jeho věrný pyroman i pojistka v jednom. Stačí zamrkat řasami, pohodit oblečením na zem a dovést ho do sedmi nebí. Poté jí bude ještě s rozkoší olizovat písek z pat. Budoucí král, kterého dosouloží na trůn.
Pohodlně se rozvalí na jedné z pohovek a čeká až jí přivede to zvíře. Naštěstí tu měla dostatek vína, aby si ukrátila čas čekáním. Až přišlo to konečné rozuzlení. Nějaká ženština, která se představila jako překladatelka, majitel díry a její nový objev. Okamžitě přesune své ladné křivky vzhůru a i s vínem k němu dojde, zatímco nezajímavý muž mluví a mluví chvalozpěv, který jí nezajímá. Viděla to.
"Hmm, vážně krásný kousek," poznamená a mimoděk se dotkne rány, která se mu táhla přes vypracovanou hruď. Nemohla zastírat, že jí to nevzrušovalo. Zubami si jemně skousne ret a obrátí se na nezajímavce.
"Ticho, sbohem," zamává mu k odchodu a poté se podívá na překladatelku.
"Pověz mu, ať si sundá tu železnou hloupost. Jistě se v tom musí pařit," znovu si obdivně prohlédne jeho hruď, kam mu prakticky je a zastří své nekalé úmysly dávnou vína. Ten musí být její! Co to o, že majitel přijde o svého bojovníka. Ona mu jej občas půjčí, aby si mohl vyřádit své divoké kmeny i jinak než by se jí ... vlastně, bude se jí to líbit v obou případech.

Výhodná koupě od jejích drahých hostitelů. Mít vedle sebe statného dothraka nebylo vůbec ke škodě. Nemluví, nestěžuje si, nekrade jí věci. Dokonale odlišný od jejích bývalých partnerů. Ne že by ta hora upoceného masa byla brána mezi podružně úměrné osoby, ale bylo hezké vidět to pevné tělo, svaly, jež se hýbaly do rytmu jejích vlhkých snů a vědět, že je jen její a dokud ho bude hezky krmit, dávat mu mýdlo a šatit, tak také její zůstane. Věrné zvířátko, jež bylo stejně krásné na koukání jako na potěchu těla i duše. Ale k tomu se jistě dostane později.
Stále se tu nalézal jediný muž jejího života, jež jí zajímal. Nikdy nebylo těžké jej nalézt. Nechávala mu dostatečnou svobodu, na níž byl zvyklý. Když už jí prohlásil svou matkou, ona mu dovolí, aby v tom pokračoval. Každý budoucí vládce světa potřebuje, jak svého učedníka, tak i následníka. Sice to její něco bylo otrhané, ušmudlané a krákalo to, ale což, svět nebyl dokonalý a ona mu nemínila nic takového dopřát. Hlavní pro ní byly Razeovy schopnosti. Byl to výborný špeh. Kolikrát jí vypověděl něco, co si špitali její hostitelé, o čemž neměla míti tušení. Třeba nejrůznější pomluvy a plány na její zbavení. Zřejmě šarm již nepostačoval. Ženuška si myslela, že již nepotřebuje znát žádného z Lhařiných tajů a kouzel, chtěla zpět svého synáčka i mužíčka. Tudíž se post ženušky uvolnil pro jinou. Otec se synáčkem neplakali dlouho. Stačilo pár chvil v její společnosti a již se jim dýchalo mnohem lépe.
Raze byl jednoduše maminčin malý chlapeček. I když většinu času krákal, dokázala se naučit, jak mu pozorumět. Jejich tajná řeč, tomu říkala. Taková, kterou nevyluští žádný intelektuál. A pokud ano, tak jej zabijí. Nikdo se nebude cpát mezi ní a synáčka! K čemu je vlastní krev, ta jí zklamala dostatečně. To pravé souznění může být i mezi dvěmi neznámými z niž se stane dvojice na život a na smrt.
Nechala se doprovodit svými strážnými do nejbližší zahrady. Kolem a kolem se šířila zpráva o smrti malé princezny a chvilkové khaleesi Khala Droga. Bohužel, hádala špatně. Myslela si, že tu hubenou bublaninu usouložil k smrti, ale místo toho jí pouze její stejně hubený bratříček upíchal k smrti. A ne v tom příjemném slova smyslu. Za tu podívanou by dala kdoví co. Bylo jí devět, když Targaryeni stále seděli na trůně a musela uznat, že Aerys měl styl. Smutnila nad tím, že jí nebylo více a nemohla se dostat do přístaviště, aby si ukradla vlastního Targaryena než se z nich stala šmouha na zdi a cedník. Mohla si je vychovat k obrazu svému, to maličké šílenství by v nich dovedla k dokonalosti. Bohužel, starý idiot musel vše zkazit a s tím i její drahý bratránek Jaime, který vskutku měl pouze svůj vzhled. Krev jen ničila tu pravou krásu. Šílený Targaryen mohl svět očistit od veškeré šerednosti. Takhle vše pokazit.
"Razi! Dolů! Maminka s tebou chce mluvit," postavila se pod strom pokrytý odshora až dolů vránami. A mezi nimi sedělo její černé peklo.
"Krááá!" bylo odpovědí než skočil přímo před ní. Bez oprášení se postavil a klapl jí po prstech. Instintivně cukla a odpustila si pohled vzhůru. Místo toho sáhla do skryté kapsy a vytáhla oříšek. Hodila mu ho do pusy a Raze to chytil.
"Jdeme domů," zamávala mu ručkou před obličejem a on se jí poslušně chytil, zatímco začal krákat. Ano, chtěl jí něco povědět. O někom, kdo by jí mohl zajímat a dostal se až do Meereenu. A samozřejmě o tom nepotřeboval vědět nikdo jiný kromě ní a jejího malého pekla.