Příběh - Ygritte

Autorská práva: Chizu Ferrís

Už přestávala vnímat, jak dlouho tam vlastně je. Bylo to jistě pár dní. Možná týdnů?... Kdo ví. Těžko se to odhadovalo, už dávno neměla noční a denní dobu. A když někdo přišel, rozhodně s ní nemluvil. Neříkali to, co by si přála slyšet. A ani ona sama se s nimi nesnažila mluvit. Ignorovala jejich přítomnost, ať už s ní dělali cokoliv. Tím je ještě víc vytočila. Často ji někdo z nich uhodil, někdo úmyslně rozrýpával její ránu, aby jí způsobil bolest. Aby v její tváři viděl alespoň nějaký výraz. Ale ona jim odolávala. Často při tom myslela na domov. Na tu rozlehlou divokou krajinu. Divokou jako její lidé. I když ona asi teď tak moc divoká nebyla.

Když se tam objevil ten muž, očekávala, že je další, kdo si s ní přišel užít. Jen odvrátila hlavu a zavřela oči. Ale on jí odpoutal a ona tvrdě napadla na kolena. Celé to bylo tak rychlé, byla zmatená. Ani nestihla mrknout a byla na chodbě. Táhl ji ke dveřím, ze kterých ji vystrčil, zavřel. A pak už jenom ten křik. Obětoval se pro ni? Proč? Z jakého důvodu? Ale nedovolila si zahodit šanci, kterou ji dal. Okamžitě se rozběhla do lesa, co jí síly stačily.  Snažila se běžet, co nejrychleji. Nakonec ale padla do hromady sněhu mezi stromy. Zmrzlá na kost, protože žádné boty a roztrhané šaty příliš neuchránili před zimou krutého Severu. Schoulila se do klubíčka a ruce si položila na bříško.

Takže tohle je konec? Takhle zemře? Schoulená ve sněhu, jako malé dítě, daleko od domova. Sama. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy, které ani sama nevnímala. Takhle to přece nemá skončit. Tohle nesmí být konec. Ale její nohy jsou příliš slabé. Celé její tělo je.  Vydechne.  “Bohové, prosím…“

- Viem že si tu. Cítim tvoj strach. Tvoju beznádej. Vietor ju nesie tak ďaleko a vždy mi ju prinesie. Tak ochotne...ach...tá vôňa... - zavrnela medovým hlasom pred seba, pri čom sa jej dych zrážal v malých obláčikoch. Vrnela, priam vydýchla, akoby sa s ňou ten mrazivý vietor maznal, hladil tam kde to ženy majú najradšej. Tá slasť... I keď každý nádych bodal ostro do pľúc, ona to milovala. Milovala bolesť. Maznala sa s ňou, hrala...Bola jej milenkou. Znova vydýchla.
Štekot psov, jej milovaných feniek. Jej feniek. Vycvičených, verných, vždy hladových, ktoré boli dokonalé na stopovanie i lov. Či už zvierat, alebo ľudí. Záležalo na tom? Keď bola lady Ramona Bolton na love, keď sa honila lesom so svojou svorkou psov, na chrbte čierneho Desa, neexistoval rozdiel medzi človekom a zvieraťom. Bola to...korisť. Zabubnovala do krátkeho rytmu o svoj bič, ktorý nikdy nemohol chýbať. Mala ho so sebou vždy. Všade, za každých okolností. Bol to jej ďalší miláčik. Maznáčik. Potiahla pery do samoľúbeho úsmevu, keď štekot psov neutíchal, ale ani nesilnel. Našli svoju obeť, svoju korisť. Konečne. Už to trvalo príliš dlho. I keď miluje lov, ten pocit honu, keď môže niekoho hnať prieč divokou krajinou a priam cítiť ten strach z prítomnosti smrti, príliš dlhý lov ju unavoval. Lenže...zakaždým vytrvala. Ešte jej nikto neušiel. Nikdy. Skôr či neskôr ju smrť dohnala. Či už v lese, alebo po dlhých rokoch vo vlastnom domove.
Čierny Des nervózne odfrkol a ona toho koňa popohnala vpred. Nemusela sa ponáhľať. Jej svorka už obkľúčila korisť, stačí len prísť a vziať si späť čo je jej. Kôň zastal, ona zosadla. Urobila to s takou eleganciu, akoby sa zo sedla priam zniesla na labutích krídlach. Pár krokov, sneh jej pod koženými čižmami potichu vŕzgal. Tieň sa zniesol nad ryšavú dievčinu, ktorá dýchala z posledného. Zachytila jej posledné slová.
- Bohovia ťa nepočujú moja drahá. Och, moja sladká divoká...Naozaj si si myslela, že mi ujdeš? Ja svoje hračky nikdy nepúšťam zo svojich rúk. Sú mi príliš drahé. Hlavne tie, ktoré som dostala od svojho milovaného bastardieho brata - zašepkala hlasom, ktorý znel medovo, no zároveň mrazil do morku kostí. Neveštil nič dobrého. Letmý dotyk prstov v koženej rukavici, ktorými odhrnula dievčine tie neposlušné ryšavé vlasy z tváre. Skĺzla s nimi na tú bledú pokožku. Aj cez kožu cítila, aká je chladná.
- Ty moja sladká...maličká... - šepla jej zasneným hlasom - Takto ma opustiť. Bez rozlúčky, bez bozku, bez horúceho objatia...Ale už je dobre. Našla som ťa. Ideme domov...

Už se skutečně připravovala na to, že je konec. Že tenhle svět nadobro opouští. Pomalu se loučila se vším a se všemi. V hlavě se jí odehrávaly monology věnované každému jednomu jejímu příteli. Děkovala jim za to, co spolu zažili. Za to, že jí zachránili několikrát život. Ne zrovna hezký monolog patřil i Ramsaymu, kterému v hlavě pořádně vyškrábala žaludek a proto se ji na modrých rtech na pár vteřin objevil vítězoslavný úsměv.

Najednou jí, ale něco probere. Když pootevře oči a uvidí psy, nejdřív se napne a chce vykřiknout, protože si myslí, že jí našel Ramsay. Ale stejně na to nemá síly. Nakonec jí dojde, že tihle psi nepatří jejímu trýzniteli.  Bůh ví proč tedy dovolí svým víčkům, aby opět spadly. Ten jemný dotyk rukavice na její tváři jí automaticky přinutí z posledních síl, aby se proti němu vypnula. Jako zraněné štěně, které chce bezpečí. Jakoby se snažila ukrást trochu tepla. Pootevře očka a zadívá se na ní. Sotva ji slyší. Je unavená, vždyť ani nevnímá. „Prosím… pomozte mi…“vydechne zoufale a pak prostě napadne jejím směrem. Opře si o ní hlavu a vydechne jí na krk. Odpadne úplně.  

Během toho, co je mimo sebou často cuká, něco šeptá. Všechno, co se za tu dobu stalo, se jí teď promítá do snů a ona se s tím snaží srovnat, zatímco její tělo bojuje s horečkou, která vzešla od pořádně neošetřené rány na bříšku.  Když takhle spí, působí úplně jinak. Zranitelně. Skutečně jako raněné zvíře, které za trochu dobré péče uvěří každému slovu.

- Ššš...moja drahá. Len sladko spi. Nech ťa nájdu pokojné sny... - šepkala jej zakaždým, keď mala zdanie, že pootvorila svoje oči a čosi zamrmlala. Chcela ju upokojiť, chcela sa o ňu postarať. Sama netuší, ako mohla tá divoká ryšavá dievčina tak prirásť k tak chladnému srdcu. Nuž...stalo sa. Lady Ramona Bolton svoje hračky milovala. Svojim spôsobom, ale predsa. Nikdy sa ich nechcela vzdať. Nikdy ich nechcela od seba pustiť. Patrili jej. Iba jej. Nik sa s nimi nemohol hrať. Iba ona. Boli jej zlatíčka. Jej lásky. Jej všetko. Dokázala by pre ne zabíjať a mrzačiť.
Občas prešla studenou handrou po jej spotenej tvári, keď ňou lomcovali horúčky. Občas ju prišiel pozrieť majster, aby zhodnotil ako na tom je. Starala sa o ňu. Nechce o ňu prísť. Veď je rovnako divoká, hrdá, vytrvalá ako ona sama. Sú si tak nesmierne podobné a predsa rozdielne. Silné ženy, ktoré to v živote dotiahnu ešte veľmi ďaleko. A predsa...obyčajná divoká žena a žena s urodzeným pôvodom. Budú sa dokonalo dopĺňať, alebo jedna druhú zabije. Ukáže čas, ukáže jej výchova. Och áno...každú hračku treba vychovať. Aby bola poslušná. Lenže...chcela vychovať i túto? Zrazu si nebola istá. Skrotený kôň už nie je tak zaujímavý, ako ten divoký, ktorému sloboda znamená to najviac na svete.
Občas ju hladila po vlasoch, inokedy ju nechala samotnú celé hodiny. Vonku zúrila zima. Chladný vietor sa opieral do okna tak usilovne, až mala občas pocit, že každú chvíľu vylomí zátku a pri jeho divokom fučaní zhasnú všetky sviečky i teplý oheň v krbe. Prikryla ju starostlivo, znova prešla po jej spotenom čele rukou, aby zistila, či horúčka konečne ustúpila. Ranu nechala vyčistiť, zašiť, riadne ošetriť. Nemohla si dovoliť, aby sa jej to zanietilo. Takú infekciu už majster nevie liečiť. Teda...vie. Ale nie vždy úspešne. Pozrela na okno, vonku vládla tma. Kto vie koľko je hodín. Ona sama netušila. Bolo už dávno po večery. Ležala vo svojej veľkej posteli, v objatí teplých kožušín. Vedľa nej. Držala svoju milovanú hračku vo svojej náruči. Nežne, ochranne, starostlivo. Ako milenka milenca, ako matka svoje dieťa. Občas sa o ňu obtrela lícom.
Zakaždým keď na ňu pozrela a videla tú milú tvár, ktorá spokojne odpočívala v jej náruči, spomenula si na Morwen. "Ach, kde len môže byť? Čo len môže robiť? Možno už na mňa dávno zabudla..." Vzdychla ustarostene, zarmútene. Morwen z Medvedieho ostrova. Jej milenka. Silná, divoká žena s ktorou neraz rozbili aj masívnu drevenú posteľ počas svojich hrátok. Bola to jediná osoba na zemi, ktorá jej chúťkam vyhovela. Ktorá to všetko vydržala, užívala si to a nikdy si nesťažovala. Bude aj táto taká? Veď neraz počula, že sa tam pária ako zvieratá. Možno...možno by si mala zaobstarať muža z nejakého divokého kmeňa? Nie. To rozhodne nie. Žiadneho smradľavého, zanedbaného a zaostalého človeka si do svojej postele a života ťahať nebude. Tak prečo práve Ygritte? Netuší.

Jakmile je v teple jejího pokoje, její tělo jakoby pookřeje. Uvolní se, ale stejně občas naříká ze spaní. Je to jediná doba, kdy jí takhle naříkat uslyší. Kdyby byla vzhůru, držela by zuby zaťaté, co to jenom jde. Jenom, aby neukázala slabost. Když byla malá Tormund jí tohle vštěpoval. „Neukazuj slabost…Bojuj vším, co máš.. Neboj se smrti… Neboj se smrti…“ zachraptí jeho slova ze spaní  a zatne zuby. Párkrát sebou zase škubne. Ale jakmile si jí ona zase přitiskne k sobě, vydechne a povolí.

Trvá to ještě nějakou dobu než se  probere. Prudce se posadí div Ramonu neshodí z její vlastní postele. Jen pár vteřin na to se chytí za bříško a zmateně se rozhlédne. Kde to je? Naposledy si pamatuje jenom chlad, zimu. Spoustu sněhu. A ten křik. Křik toho muže, který se pro ní obětoval. Ano, obětoval se, takže unikla? Je pryč z toho hrozného místa?.. Pokusí se vstát, ale jen zafuní bolestí a zase si lehne. „Kde to jsem?“ zašeptá a zavře oči. Hlavou jí prolétne vzpomínka na pohybující se ženské rty, na tichý konejšivý šepot, teplo cizího těla. Předtím. Ale i teď. Podívá se po Ramoně a vydechne. Neví, co je zač. Ano, mluvila o svém bratrovi, ale tohle si zatím nevybavuje. A v tomhle pokoji ani nebyla, takže nepoznává Hrůzov zevnitř. A teď je v její posteli. Vedle ní. A nemá na sobě prakticky vůbec nic. „Co jsi zač? A kde to jsem?!“ sykne a odtáhne se od ní do bezpečné vzdálenosti. Očima těká po místnosti. Po dveřích, oknech. Po věcech, které by mohla využít k boji, k případnému útěku.

Doma se občas mazlila s dívkami. Tomuhle se oni nebránili. Nikdy. Život se má užívat, ne přežívat. Ale tohle jí přeci jenom bylo divné. Nic si nepamatuje a probudí se v posteli s touhle ženskou. Pořádně si jí prohlédne. Ach ano, je krásná. A zřejmě urozená. Jde to poznat. Je to jasné. Což je vlastně ještě podivnější. Ona se vyspala s někým takovým?

-Ššš moja drahá...Uvoľni sa. Nemaj strach. Otvor svoju myseľ a nadýchni. Si v bezpečí. Tu ti nikto neublíži. Sľubujem - roztiahla svoje pery do nežného úsmevu. Šedé, chladné oči však boli plné zradných ciest. Zradných slov. Človek od nej nemôže prijať ani objatie pretože môže tou cestou dostať chladnú dýku rovno do srdca. Aby sa necítila dievčina nepríjemne, ona sama stiahla trocha viac na seba teplú kožušinu. Zjemnila črty svojej tváre, aby ju nezahnal strachom do kúta.
- Poď sem ku mne. Postarám sa o teba. Ešte nie si dosť silná. Našla som ťa v snehu. Lomcuje s tebou horúčka. Ja viem kto si a odkiaľ si. Viem prečo si utekala, ale to všetko je preč. Bol to iba zlý sen - rozprávala na ňu jemným, priateľským hlasom, ktorý nezvyšovala. Väčšinou rozprávala pokojne, potichu. Ako jej otec Roose Bolton. Ak sa od neho niečo naučila, tak zrovna toto. On nemusel tasiť meč, nemusel použiť ostré slová, či zvýšiť hlas k tomu, aby niekoho zastrašil. Stačil jemný šepot, jeden pohľad...
- Ak si hladná, na stole máš jedlo. Snáď ti bude chutiť - mávla ledabolo rukou smerom k drevenému stolu, blízku pri krbe z ktorého sálalo to príjemné teplo. Teplo a zima v tej izbe zápasili o nadvládu. Teplo zatiaľ vyhrávalo, vďaka čomu sa na okne objavila para. Skrz ňu bolo ťažšie vidieť von, no každý kto má trocha rozumu si mohol všimnúť, že izba je celkom vysoko. Vyskočiť z nej by bolo rovnaké bláznovstvo, ako zoskočiť z Múru a byť presvedčený, že sa to dá prežiť. Dvere...drevené masívne dvere, pred ktorým z druhej strany postávala osoba. Jej takmer osobná ochranka. Vojak, možno žoldnier. Alebo chlap, ktorý je svojej lady až príliš verný. Len bohovia vedia, čo je medzi nimi dvomi. Len bohovia a oni dvaja...
- Mala si horúčku a rana by sa ti bola zanietila. Ale ranu som ti vyčistila, zašila. Ale musíš oddychovať. Neboj, nemali sme spolu nič. Iba som ťa zohrievala, nech nemáš triašku - dodala jemným hlasom, pretože si na nej všimla ten zvláštny výraz. Ľudia ho mávajú vo chvíľach, kde sa náhle zobudia pri niekom v posteli a netušia, čo všetko sa medzi nimi v noci udialo.

Očima těká po její tváři. Nejistě přivře oči a zabalí se do jedné z kožešin, i když Ramona nejspíš už všechno viděla. Ona nebyla vůbec ošklivá. Naopak. Měla nádhernou postavu, a přestože byla divoká, starala se o sebe. Její šepot způsobí to, že jí po tom nádherném těle naskočí husí kůže. Opatrně si vedle ní lehne a pak už spíše automaticky se přitiskne kvůli tomu, ale pořád se trochu mračí a ostražitě ji sleduje. V hlavě se jí všechno pořád motá, nedokáže si to srovnat. Kdyby byla při smyslech, nejspíše by už dávno byla na nohou a jí použila, jako svoji pojistku na cestu ven. Ale pořád si přijde příliš slabá.

Jakmile zmíní jídlo, prudce hlavou škubne k tomu stolku a polkne. Víc než jídlo jí vlastně možná trápí žízeň, ale rána na břiše jí pořád bolí. Ale nakonec vstane, pořád zabalená do kožešin a dojde pomalu ke stolku. Zapře se o něj a vydechne. Má už několik jizev od setkání s vránami. A vždycky to bolelo. Ale tentokrát je to jiné. Mnohem horší. Nalije si sklenku a hltavě ji vypije, aby jí následovala další. Přeci jen nepila pořádně několik dní. Až potom se začne věnovat jídlu. Usadí se na zemi u krbu a pomalu ukusuje. „Nic jsme spolu neměly?“ zašeptá překvapeně. Ale dává to smysl. Pokud s tím břichem na tom byla opravdu tak špatně, pak rozhodně nebyla ničeho schopná. „To je nejspíš dobře…ale pořád jsi neodpověděla“ přivře oči. Už začíná mít tu svou přidrzlou náladu, kterou všechny kolem sebe provokuje.

Pozdvihla kútiky svojich pier do zvláštneho úsmevu. Bol plný zákerných myšlienok, samoľúbosti, akoby celý svet ležal pri jej nohách a stačí lusknutie prstami k tomu, aby sa vyplnili všetky túžby, sny... Dívala sa so svojimi chladnými, šedými očami na dievčinu, ktorá bola tak divoká, tak krásna...priťahovala ju všetkým čo také dievča ponúknuť mohlo. Nenápadne si prešla prstami po spodnej pere. Mala hladný pohľad. "Teraz nie. Neskôr. Vydrž. Ach bohovia..." Vzdychla v duchu sklamane. Musí vydržať. A pri tom by sa s ňou tak rada pohrala! Chce vidieť ako bojuje o svoj život, ako vrčí, ako pení, ako prská vyhrážky na všetky strany. Chce počuť jej slastný vzdych, beznádejný výkrik...Oči sa jej mierne rozšírili, srdce divoko zabúšilo a ona pocítila to šimranie v lone. Tie myšlienky ju vždy vzrušovali. Medzi prstami skrčila vankúš, dokonca skrčila i prsty na nohách, aby zahnala všetky tie pocity. Zaťala zuby, všetko prehltla. Nechala rozplynúť pocity i predstavy ako rannú hmlu nad vodou.
- Na svoj divoký pôvod si veľmi bystrá. Bystrejšia než mnoho iných ľudí, ktorý žijú na tejto strane Múru. Ale to je zrejme dôvod, prečo ešte žiješ. Vieš moja drahá, takých ako ty, tu nemajú dvakrát v láske. Zabili by ťa hneď ako na teba padnú ich oči. Chytia, pohrajú sa s tebou...a potom...-pokrútila hlavou, aby tak dala najavo jej koniec. Odhrnula kožušinu, vyliezla z postele. Prešla až k nej. Každý jej krok bol ľahký. Ako taká opatrná laň. Či možno ako šelma, ktorá sa vkrádala za svojou korisťou? Prešla okolo nej. Pomaly, svoj skúmavý pohľad z nej nedokázala spustiť. Hádala, nakoľko je táto dievčina divoká.
- Moja drahá, myslíš si, že s tým tvojim bruchom a horúčkou by sme mohli spolu čosi mať? Och prosím ťa...Ani keby som mala v posteli chlapa by som si to neužila. Keď je niekto v takom stave...ani by sa mu...nepostavil - odvetila pobaveným hlasom - Aby som ti odpovedala na otázku čo som zač... - zaváhala, nárokom. Nechala odoznieť to ticho, ktorým zvyšovala napätie. Podišla k stolu, do pohára s vyššou stopkou si naliala chutné Dornské víno. Odpila si, v ústach sa pohrala s chuťou. Bolo príjemné. Suché, mierne trpké. Presne také, aké má červené víno byť. Usadla do svojho pohodlného kresla pred krbom. Neprekladala si nohy ako to robievajú štetky ktoré sa hrajú na lady. Stisla ich k sebe, mierne skrčila. Pohár držala ladne, tak pozrela na dievčinu.
- Každý ma volá inak. Priatelia ma volajú lady. Nepriatelia Krvavá lady. Mňa sa báť nemusíš. Pokiaľ mi na to nedáš dôvod. Si v mojej izbe, kde som sa o teba starala. Myslíš si, že keby som ťa chcela mŕtvu, tak ťa sem donesiem a postarám o to, aby si mala zdravie a pohodlie? - nadvihla na ňu mierne obočie.

Ani ona neuhne za celou dobu pohledem. Sleduje každý její pohyb, připravená rychle vstát a utéct. Ať už by to muselo být kudykoliv. Přivře oči, když Ramona sevře polštář. Vidí, jak se jí svaly po celém těle napnuly. Možná v koutku někde tušila, na co asi myslí. Kdyby se nebála o to, co se může stát, nejspíš by si to taky představovala. Ale v tuhle chvíli rozhodně ne. Sice ji zachránila, ale pořád to byla seveřanka. Nebyla jednou z nich. A nikomu jinému přece věřit nemohla.

Poslouchá celý její proslov a pak se neubrání úšklebku, který doprovází uchechtnutí. „A co po mně přesně teď chceš?.. Abych ti padla k nohám, protože ty jsi mi na rozdíl od ostatních dovolila žít?.. Neboj se, lady…,“ vyprskne oslovení téměř, jako jed, „Já zažila jací jste. Pod falešnou dobrotou si lidi obmotáte a pak je srazíte ještě níž než by to za normálních okolností šlo“ zavrtí hlavou znechuceně. „Poznala jsem, co to u vás děláte lidem, jako jsem já...sama to vidíš“ zašeptá  a vloží si další kousek do úst. „Pokud si mě necháváš, abych tobě nebo někomu donášela na své lidi… pak mě raději zabij.“ Dokončí tentokrát ona svůj proslov.

Opře se vedle krbu a natáhne ruku k ohni. Doma ji vždycky říkávali, že je výjimečná, že je políbená ohněm, proto jsou její vlasy rudé. Jako plameny. Pousměje se a unaveně sklopí oči.  Nevěří té ženské ani slovo. Ty její oči v ní vzbuzovaly nedůvěru, uváděly jí do nejistoty, to ona rozhodně ráda neměla. A i přesto jí lákalo riskovat tohle všechno a jít o něco blíž k ní. Prohlédnout si jí z blízka. Zavrtí hlavou, aby vyhnala všechny chlípné myšlenky z hlavy. „Tak mi řekni, proč si mě nechala žít...?“

Ona nebola osobou, ktorá mala nutkanie uhnúť ako prvá pohľadom. Nie. Ona vždy vydržala. Dokonca aj s takými ľuďmi, ako je jej milovaný otec lord Roose Bolton. Vlastne...Jeho pohľady ju k tomu naučili. Nejaká divoká žena nad ňou nemôže mať na vrch. Pre ňu by to bolo absolútne neprijateľné a ponižujúce, keby nad Krvavou lady vyhrala taká...Pozorovala jej vlasy, ktoré sa vo svetle ohňa menili na živé. Tancovali v rôznych odtieňoch, až mala na sekundu pocit, že oni skutočná má ohnivé vlasy a nie je len pobozkaná. Takých ľudí často nevidieť. Poznala jednu. Rose. Obyčajná štetka zo Zimného mestečka, ale bola celkom šikovná. Kým si ju lady Bolton nekúpila na jednu noc, nepoznala krásu ženského objatia.
- Ľudia, či už na tejto alebo na onej strane Múru sú podobný. Ako tu, tak i tam nájdeš láskavých, ktorý ti pomôžu bezohladu na to, kto si a odkiaľ pochádzaš. Rovnako tak ťa môžu využiť, zneužiť...zabiť. Nezáleží na tom či si zo severu alebo z juhu, či zo západu alebo východu. Záleží iba na tom, čo máš tu...-ukázala prstom jemne na svoju hlavu- a tu - ukázala na svoje srdce. Nemohla si pomôcť, no to dievča ju zaujímalo čím ďalej, tým viac. Tá jej divokosť si priama pýtalo krotenie, ale na druhej strane cítila nutkanie krotiť samu seba. Keby z nej urobila svoju Fenku, už by stratila toho ducha, ktorý ju zaujal. To by nebolo dobré. Prišla by som o hračku. O veľmi zaujímavú a dobrú hračku...Varovala samu seba v duchu.
- Nepotrebuje aby si mi donášala na svojich ľudí. S divokými nemám nič. Nemám ich síce v láske o nič viac ako vy mňa, ale na ich zabíjanie je tu Nočná Hliadka a lord Umber - pomykla ľahostajne plecami. Pohľadom prešla zamyslene na tancujúci oheň v krbe, akoby sa z neho snažila vyčítať nejaké múdrosti. Znova si odpila z vína. Nie od smädu, ani od chuti. Skrátka len...tak. Aby medzi nimi na ten moment zavládlo ticho. Položila pohár, postavila sa z kresla. Nemala na sebe ani toľko čo divoká dievčina, ale nemá sa za čo hanbiť. Je najkrajšou ženou na severe. Vždy ním bola a vždy ním bude.
- Hovorí sa moja lady - pousmiala sa na ňu. Prešla k posteli, do ktorej vliezla. Kožušiny boli ešte príjemne teplé, nestihli vychladnúť.
- Nechala som ťa žiť preto, lebo mám dobré srdce.

Pomalu dojí a zadívá se na ni. I kdyby někde v hloubi duše souhlasila s tím, co říká, nepřiznala by to. Stejně jako teď by si stála za svým. Odmítala věřit jejím lidem. A jí. Alespoň zatím ji nepřesvědčila o opaku. Pořád očekávala podraz, jako jí obelstil její bratr. Nechce udělat stejnou chybu, i když jsou okolnosti tentokrát úplně jiné. Když se napije vína, přivře oči. Ta odmlka během toho pití ji přišla nesmyslně dramatická. A dlouhá. Má ji oslovovat „moje lady“ a přesto se před ní prochází jen tak. Nahá. Očima sjede dolů. Po křivkách jejího nádherného těla. Kdyby ještě měla co, nejspíše by se taky pořádně napila. Pak se ovšem najednou zamračí. Jakoby jí něco najednou praštilo přes nos. To se tak prochází, aby jí ukázala, že jí vůbec nebere jako hrozbu? Aby ji ukázala jak moc je pro ni nikdo?..

Prudce vstane a i přestože jí zabolí rána, rychle dojde k posteli, cestou sebere nůž ze stolku s jídlem. Je tupý, ale to jí nezajímá. Jak se hezky uvelebila, může si Ygritte nádherně obkročmo sednout nad ní. A nůž jí přiloží ke krku. „Dobré srdce?... a koho se tady snažíš přesvědčit, moje lady? Mě anebo sebe“ ušklíbne se a skloní se k ní, těsně k její tváři, tak, že se jejich rty skoro dotýkají. Její vlasy kolem nich pak utvoří rudý závěj.

Takmer zatajila dych, keď pocítila dotyk studenej čepele noža na svojom hebkom, dokonale krásnom krku, ktorý si vždy pýta láskanie nežných pier. Pozrela jej do očí. Tak, ako to vie iba ona. Svojim pohľadom vždy dokázala akoby vôjsť skrz oči toho druhého do duše, ktorú chytila do svojich rúk, ovládla a vytrhla. Vydýchla. Nie strachom, ale vzrušením. Milovala cítiť smrť na svojom jazyku. Keď tá ľadová náruč prichádzala zo zadu a objala ju tak nežne, ako to nedokázal nik iný. Šepkal jej tie slová a ona sa zakaždým takmer oddala.
Hrudník sa nadvihol, no iba natoľko, ako dokázal, veď na nej sedela. Pomaly, hlavne opatrne položila svoje ruky na jej krásne dlhé stehná. Ygritte mohla pocítiť ten dotyk, ktorým pomaly prechádzala, ktorým ju pomaly hladila. Lady Bolton by do nej mohla zaboriť svoje nechty, ktoré mala vždy pripravené, ostré a silné. Natoľko, že by tej dievčine mohla pokojne vytrhnúť hrtan z hrdla a dívať sa ako umiera v kaluži vlastnej krvi, ako ju opúšťa život a posledný výdych. Lenže nič také neurobí. Len ju hladí. Pomaly, nežne, maznajúc sa s tou bledou pokožkou.
Občas po nej predsa len potiahne nechtami, ale to len silnejšie pritlačí prstami. Nezanecháva žiadne krvavé stopy, možno len na pár sekúnd červené čiary.
Svoj krk pritisla viac k nožu. Stiahla k sebe nohy, ktoré pokrčila, ale len preto, nech je tá dievčina bližšie k nej. Pohľadom neuhla, ba takmer ani nemrkala. Jemne sa obtierajúc svojimi perami o tie jej šepla:
- Nás obe...

Ygritte čekala, že se bude bránit, že se jí pokusí buďto sama shodit anebo bude volat o pomoc, ale ona ani jedno z toho neudělala. Jen položila dlaně na její stehna. Cítila ten horký dotek, jak se jí pomalu posouvá po stehnech nahoru a dolů. Srdce se jí náhle rozbušilo a celé tělo zalila nová vlna tepla, která se koncentrovala v jejím podbřišku. Oči jí samovolně trhnou k Ramoniným rukám a ona dobrých pár vteřin jen pozoruje, jak se dotýká její hole kůže. A jak nebezpečně vysoko její ruce jsou. Pohled k ní vrátí přesně v tom momentě, kdy si jí posune a jejich rty se téměř spojí.  Polkne a přivře oči, které se jí lesknou. Je jasné, že ani jí to nenechává chladnou. Ale jí teda přece pořád o život?... Nebo ne? Protože ona to vidí, cítí a slyší. To jak se proti ní propíná, jak její horké dlaně přejíždí po jejím kůži až skoro hladově. A její srdce. Ach ano, to srdce, jak splašeně buší, div jí nevyletí z hrudi. Stejně jako to její.

Zadívá se jí do těch nádherných očí. Ty její jsou trochu roztěkané, jak hledají po její tváři jediný záchytný bod. Něco, jak pozná, co si vlastně myslí. Co má v plánu. Ale  vůbec nic tam není. Uvnitř ji popadne zoufalství. Ale to zase zmizí, když se dotknou rty. Přivře oči. Dojde jí to.

„Takže si sem taháš holky…“ zašeptá a sjede nožem po jejím hrudníku. „A teď tě nenapadlo nic lepšího než si domů přitáhnout divokou… Nech mě hádat… Vím, co se ti honilo hlavou, moje lady“ ušklíbne se. „Všichni už jsou táák nudní. Ale ne, hele divoká, co kdybych jí zachránila a pak se nechá ze samého vděku ošukat…“ zasměje se a skloní se k jejímu uchu. Nožem jí přitlačí k podbřišku „A nebo tě snad lákala představa, že u nás tohle neznamená ležet jako prkno?.. Malá princezna je znuděná životem a tak si chce hrát“  zašeptá jí výsměšně, že ji považuje za nějakou rozmazlenou princezničku.

Zasmiala sa. Od srdca, pobavene, potichu. Jej smiech znel chladne, čisto. Ako nádherne zamrznuté jazero uprostred ničoho. Uprostred takých mrazov a zasnežených krajov, kam ľudská noha ešte nevkročila. Možno Ygritte také miesta pozná. Ďaleko na severe, za hranicami vysokých hôr, kde vládne už len...biely sneh, rozprestierajúc sa ako nikdy nekončiace more. Kde človek už nevie, kde končí skutočný svet a začína nebo.
Nepustila ju zo svojich "spárov". Priam naopak. Držala ju naďalej za stehná, rukami prešla i na jej zadoček, ktorý si nenápadne obchytkala. Prsty spojila, čím ostala divoká dievčina v objatí Kravavej lady.
- Myslím že tebe by sa to šukanie páčilo...- zašepkala vzrušeným hlasom, pri čom na ňu privrela svoje večne šedé, chladné oči. Mala v nich tentokrát takú tú zvláštnu, divokú iskru, ktorá naznačovala, že by ju najradšej prevalila pod seba, zahryzla do jej krásneho krku, okúsila chuť jej pier a vnútornej šťavy medzi nohami. Och! Tak veľmi rada by ju cítila viac ako teraz. Lenže...vedela že ešte nie. Aj táto hra na mačku a myš má svoje čaro. Kto vie ako dlho to potrvá. Miluje hry. Vždy milovala. No nemôžu byť príliš dlhé.
- Mala by si si oddýchnuť moja drahá. Radovánky môže počkať. Alebo mi chceš najprv rozpárať brucho? - nadvihla na ňu zvedavo jedno obočie, ale to už mohla Ygritte cítiť, ako sa ladynine prsty na jednej ruke priblížili k jej pyskom medzi nohami. Cítila aká je tam dole chlpatá. Za normálnych okolností by jej to prišlo nechutné, ale jemné chĺpky ju tentokrát neodradili. Dvoja prstami prešla po jej klitorise, aby ju mohla pomaly hladkať a zistiť, či po nej túži rovnako veľmi, ako ona po nej. Vôbec jej nevadilo, že ryšavá dievčina drží nôž pri jej bruchu. Bolo to pre ňu o to vzrušujúcejšie.

Ten smích ji projel, až ke kostem a ona si na chvíli přišla, jakoby zase byla zpátky v tom lese uprostřed kruté zimy. A tentokrát úplně nahá. Kdyby tam byla právě s Ramonou a tiskla by se k ní tak, jako teď, nejspíše by ten sníh kolem nich ovšem roztál od žáru, který teď panuje mezi nimi.  Její hrudník se prudce zvedá a zase klesá, jak jí každé její slovo rozechvívá. Cítí, jak prsty pomalu míří k jejímu klínu. Zorničky se jí stáhnou a pootevře ústa. Najednou jí bylo opravdu neskutečné horko, které se ještě víc stupňovalo, čím blíž byla jejímu rozkroku. Jakmile překoná hranici chloupků, na sucho polkne a přitlačí nožem na její podbřišek. Vzdychne. Mezi jejími stehny jí přivítá horko a vlhko. Automaticky se pokusí srazit stehna k sobě, ale vzhledem k tomu, že na ni obkročmo sedí, tak  prostor mezi nohama moc neuzavře.  Neuhne pohledem ani na chvíli.  Vypadá, jakoby nevěděla, co dělat. Jakoby jí tímhle dostala. Ale pak najednou otočí nůž v dlani a sama sevře ostří, nezraní se, není tak ostré, ale jí rukojetí sjede dolů. Přímo mezi nohy.

„Vyndej tu ruku… Nebo ten nůž zase otočím a zasunu do stejného místa… a to nebude tak příjemné, jako je to teď“ zašeptá jí do rtů a pohne rukojetí. Pak z ní sleze a odejde se napít. Podívá se na ni.

„Dej mi nějaké oblečení… A pak si můžeme promluvit o tom, co tedy vlastně chceš. Dřív už se nepokoušej říct ani slovo…Moje lady“ zašeptá a mrkne na ni, jakoby byla ona ta, která má teď na vrh. Věděla, že nemá. A věděla, že ona to ví taky. Ale stejně si nedovolila tenhle fakt připouštět. Dávat ho najevo.

Oči viac pootvorila, keď pocítila nôž pri svojej ruke, ktorú mala medzi jej nohami. To teplo, tá slastná šťava, ktorá sa dostala na teplé prsty. Och bohovia, ako rada by ju tam pomilovala! Lenže... ani jedna zatiaľ neprekročila tú vzácnu hranicu, ktorá medzi nimi panovala. Vedela veľmi dobre, že ak ju bude takto ťahať, dráždiť, provokovať, tak sa raz určite podvolí. Či sa k tomu dostanú dobrovoľne, alebo násilím, záleží iba od ryšavej dievčiny.
Pozerala na ňu, ako sa šla napiť. Ramona bola sklamaná, pretože to vzrušujúce čaro zrazu zmizlo. Rozplynul ako ranný sen, ktorý odchádza s prvými slnečnými lúčmi. Vystrela na posteli nohy, konečne ležala, avšak na boku. Hlavu si opierala o ruku, ktorá sa stratila v tých jej hustých, havraních vlasoch. Oči z nej samozrejme nespúšťala.
- Šaty budeme riešiť ráno. Mala by si si oddýchnuť. Stále máš horúčku a tvoja rana nie je úplne uzdravená. Poď ku mne a ja ti sľubujem na starých bohov v ktorých verím, že sa ťa už do rána ani nedotknem - pousmiala sa na ňu mazaným spôsobom, dokonca potľapkala na prázdne miesto v posteli - Zajtra ti dám oblečenie, ktoré bude pre teba vhodné. Skôr určite nie. Alebo chceš spať v šatoch? - nevie si ju predstaviť v oblečení, ktoré nosia ženy na tejto strane Múru. Príde jej to smiešne. Svoju ryšavú hračku oblečie do niečoho lepšieho. Krajšieho. Vhodnejšieho. Do kožušiny a kože.
- Vieš moja drahá, akonáhle opustíš túto izbu a ja nepoviem na tvoju ochranu žiadnu slovo, prvý strážny, prvý človek ktorý ťa uvidí, tak ťa zabije. Možno si žena a áno si krásna žena, ale dýcha z teba divokosť a sama dobre vieš, že divoký tu nemajú dlhú životnosť. Ale ak zostaneš so mnou, bude sa ti žiť dobre. Veľmi dobre... Mohli by sme chodiť spolu na lov. Vieš jazdiť na koni? - zrazu sa z jej hlasu vytratila všetka chladnosť. Bola prívetivá, milá. Akoby sa s ňou chcela kamarátiť. Možno to tak aj bolo. Svojim spôsobom.

Povzdychne si a zadívá se ven z okna. Je večer. To jí zrovna nedošlo. Ale jen zavrtí hlavou. Možná bude lepší, když se předtím umyje, aby na sebe nenatahovala špinavé oblečení. Ty jejich koupele nejsou tak špatné. Skoro ji vyjde vzdech jen nad představou, jak se nakládá do horké vody. Pak se ale otřepe, když si uvědomí, co se jí stalo minule. Mnohem raději by si zalezla do jeskyně s termálními prameny doma, za zdí. Ale tam se jen tak nedostane.

Nakonec tedy souhlasně pokývne, že zítra a lehne si vedle ní do postele. Na bok, zády k ní, jakoby jí tím tentokrát ona ukazovala, že jí nebere jako hrozbu a proto jí ty záda ukazuje.

„Zítra. Ale musím se nejdřív umýt…“ zašeptá a položí si hlavu na polštář. Bohatá hříva zrzavých vlasů se rozprostře směrem k Ramoně. Ona se zase zadívá ven a přemýšlí jestli se domů dostane. Jestli to má vzdát a jen z tohohle vytěžit všechno, co může anebo stále věřit, že se vrátí za zeď a uvidí se s Tormundem a ostatními. Pokud ano. Už nikdy se sem zpátky nevrátí.  I když Ramona na ní nepůsobila špatně. Samozřejmě, vystupovala chladně, ale spíš ji přišlo, že hledá někoho s kým se může uvolnit. Někoho, kdo zvládne být stejný jako ona a tím jí trochu ulevit…Povzdychne si a zavře oči.

„Dobrou noc…“

Neplytvala zbytočne rečami. Bola rada že sa nakoniec Ygritte rozhodla uposlúchnuť jej slová a ľahla si do postele. Nemala z nej strach. To rozhodne nie. Keby ju chcela zabiť, už by to dávno urobila. Podrezala by jej hrdlo, rozpárala brucho. Šancu na to mala. "Hlúpe dievča. Keby si vedela aký osud ťa čaká..."Pomyslela si v duchu, keď pozerala na tú hustú ryšavú hrivu vlasov. Ach, aké krásne by bolo zaboriť do nich svoje prsty, skrčiť, ťahať, užívať si ich dotyk. "Nezabúdaj od koho je. Kto ti ju dal." Pripomenul jej hlas, ktorému musela znechutene dať za pravdu. Ešte sa Ramsaymu nepoďakovala za tak dobrú hračku. Občas nejakú dostane, ale tie nestáli za nič.
- Zajtra nakŕmim svoje Feny a svojho psa... - povedala šeptavým hlasom. Až teraz si spomenula, že svoje Feny kŕmi pravidelne, ale občas na svojho Psa zabúda. Vydýchla únavnou. Dnešný deň bol mimoriadne krásny, ale dlhý. O takomto čase zvyčajne už spí, alebo si s niekym užíva nočné radovánky. Hneď ako zatvorila oči, spánok ju vzal do tých krásnych snov, kde človek môže byť hocikým a hocičím. Dnešná noc bola pre ňu pokojná. Dokonca nepočula ani psov, ktorý občas štekali v psinci. Netrápili ju myšlienky okolo jej nepodareného brata, ktorý sa zrejme snaží dostať na jej miesto. Netrápili ju ani myšlienky ohľadom otca, ktorý sa ju snaží za niekoho vydať.
Ráno prišlo skorej než by sa jej to páčilo, ale nebolo o nič nepríjemnejšie, ako iné dni. Bolo chladné. Na okne sa objavili mrazivé kvety, krb bol svojim spôsobom vychladnutý a ona keď otvorila oči, uvidela chumáč ryšavých vlasov. Zima ju donútila počas noci pod tými kožušinami vyhľadať Ygrittine teplo. Neobjímala ju, len sa k nej túlila chrbtom a tak sa vzájomne zohrievali. Nechala ju spať. Potichu vyliezla z postele, prehodila si cez seba kožušinu. Na chodbe prvej slúžke prikázala, aby pripravili horúcu vodu na kúpeľ a prinesie raňajky pre dvoch. Služobná vedela veľmi dobre, že sa nemá radšej na nič pýtať, len potichu splniť vydané rozkazy.

Ona jen tak neusne. Dlouho se dívá z okna, ale je to prázdný pohled. Je ztracená ve svých myšlenkách, ve vzpomínkách na domov. A když konečně usne, je jen pár hodin do východu slunce. Ramona ji svým přitulením nevzbudí. Ona sama je ráda za teplo, které může čerpat z její blízkost. A zároveň jí uklidňuje takže se konečně pořádně vyspí.

Ráno cítí, jak vstává, ale neotevře oči. Dál předstírá spánek a jakmile klapnou dveře, vstane a jde k oknu, aby  se podívala skrz mrazem zdobené okno ven. Vydechne a pousměje se. Tudy tedy rozhodně neuteče. Ale když bude nejhůř, může touhle cestou všechno skončit.  Zabalí se do kožešiny a projde si pokoj. Všechno, co tam Ramona má. Dokonce tam rozdělá oheň. Možná pro sebe, možná pro ni, aby se vrátila do vyhřáté místnosti. Pak si sedne na její místo a přejede po polštáři na, kterém měla položenu hlavou plnou havraních vlasů.  Žaludek má stažený. Slyšela v noci, jak mluví o krmení psů a už v hlavě vidí, jak krmí ty psiska jejím masem. Nebo ještě hůř. Jak utíká lesem, zatímco v zádech slyší jejich štěkot. Polkne a zavře oči. Takhle to neskončí. Nebrala by si jí přece sem, kdyby jí chtěla psům předhodit.  Přejede si dlaní po krku. Uvidí se. Bohové to rozhodnou. Možná zítra zemře, ale dnes bude žít. A bude žít naplno.

Když se Ramona vrátí, prudce vstane, až ji v bříšku ošklivě zaškube. Položí si na něj dlaň a zadívá se zase nedůvěřivě na svou zachránkyni a věznitelku v jedné osobě. Nic neřekne. Čeká, až s čím vyrukuje ona.

- Dobré ráno moja drahá. Snáď si sa dobre vyspala - prehovorila na ňu lady Bolton svojim medovým hlasom, dokonca na ňu nežne roztiahla pery. Dvere za sebou dôkladne zatvorila. Nemohla si nevšimnúť teplý oheň v krbu, dokonca ani to, ako sa snaží chlad bojovať o nadvládu v jej izbe, no márne. Jednou rukou si pri hrudi držala plášť z teplej kožušiny, ktorá zakrývala celé jej telo. Usúdila, že ju Ygritte včera večer videla dostatočne dlho nahú. Mohla sa pokochať ak chcela.
- Onedlho prinesú raňajky a dostaneš aj ten sľúbený kúpeľ - dodala pokojne, pri čom si sadla do svojho pohodlného kresla pred krbom. Videla odtiaľ ako na plamene, tak i na svoju posteľ a na ňu. Mala takmer zasnený pohľad. Akoby si predstavovala svoje túžby, ktoré budú onedlho splnené. Prstom na ruke znudene natáčala pramienok svojich vlasov, pri čom mala pohľad pichnutý kamsi do teplého krbu. Občas cukla perami do nepekného úsmevu.
- Vieš moja drahá kto vlastne som? Ako sa volám? Vieš kto ti ublížil a kto kruto vyhnal do toho mrazivého lesa? Pamätáš ako si stretla chlapca, pri svojom kúpaní v chladnom jazierku? - pootočila na ňu svoju tvár. Samozrejme že tie otázky nekládla len tak. Mala s ňou plány. Krásne, nádherné plány.

Pokývne jí zpátky na dobré ráno a zase se usadí na postel. Zabalí se pořádně do kožešin a sama se do toho ohně zadívá. Trochu se jí zase stáhne žaludek, jak si představí tu poslední koupel, kterou měla. Jak nemohla ovládat vlastní tělo a pak se probudila na tom odporném dřevěném X, jak jí rozpáral bříško, jak se na ní chodili ukájet všichni ti smraďoši. Povzdychne si a promne si oči.

Vzhlédne k ní a zamrká. Její otázky způsobí, že jí naskočí husí kůže po celém těle. Nelíbí se jí to. Rozbuší se jí srdce. Takže ona ho zná. A nejspíš s ní má v plánu udělat to stejné, co on. Jen bude využívat cukr a bič.

„Ne… Ptala jsem se tě, kdo jsi… Řekla jsi mi jen lady…“ zašeptá a pak utichne, když zmíní toho chlapce. Přejede si prsty po zašitém bříšku a pokývne. Na toho přeci jenom zapomenout nejde. Jak si s ní hrál, aniž by cokoliv poznala. Ten úsměv, šílený úsměv, který se mu pokaždé rozlil po rtech, když jí viděl trpět.

„Pořád jsem na stejném místě, že je to tak?.. Dokončí, co začal“ zašeptá a zadívá se na ni. „Proč tohle k čertu děláš?.. Proč to oba děláte?..Jste oba šílenci…“

Znova sa zasmiala. Potichu, z chuti, od srdca. Jej smiech bol napolo šialený, napolo priateľský. Akoby sama nevedela, čo si má o Ygritte myslieť. Pokrútila jemne hlavou, netušiac na čo z toho všetkého čo povedala. Nechala rozliať úsmev na svojich perách. Zapichla do ňu svoj chladný pohľad.
- Máš pravdu. Si stále na tom istom mieste. Ale predsa nie si. Ten chlapec ktorý ťa väznil je môj brat. Nemám ho o nič viac v láske ako ty. Mám pocit, že sa ma neraz snažil zabiť. Alebo sa so mnou aspoň pohrať zrovna tak, ako sa pohral s tebou. Volám sa lady Ramona Bolton, ale mňa sa báť nemusíš. Každý, kto nenávidí Ramsayho, je mojim priateľom - nechala odoznieť svoje slová. Neprestávala si natáčať pramienok svojich vlasov na prst.
- Moja drahá, mám pre teba ponuku, ktorá sa neodmieta. Tým, že môj podarený brat sa s tebou tak nepekne pohral, čo tak mu to oplatiť, hm? Som si istá, že taká divoká dievčina akou si ty, prahne po pomste. Veď ti ublížil. Zneužil - v očiach mala akýsi zlomyseľný lesk. Mohla by sa Ramsayho zbaviť vlastnoručne, ale tým by riskovala hnev svojho otca. I keď je verejným tajomstvom, že ten bastard zabil Domerica, nie sú žiadne priame dôkazy a preto ho Roose nechal žiť. Bola presvedčená, že ho nechala i kvôli tomu, že je jediným jeho pokrvným synom a zároveň dedičom. A ona? Ona je v otcových očiach takmer nikto. Iba prostriedok na to, aby získal ďalšiu moc, výhody skrz sobáš. Aj teraz hľadá pre ňu najvhodnejšieho ženícha. Podľa posledných informácií by mala byť vydatá buď za Doriena Renarda z Burrow, alebo ďalším vhodným adeptom bol Garlan Tyrell z vysokej záhrady. Je si celkom istá, že keby nebol princ Cedrik Baratheon tak mladí, tak by sa Roose pokúšal aj na tú stranu. Z toho všetkého jej prišlo akosi zle. Skrivila tvár do znechuteného výrazu.
- Vieš moja drahá, volajú ma i Krvavá lady, či Čierna vdova. Nie je to pre nič za nič. Rada sa kúpem v panenskej krvi. Dodáva mi to večnú krásu. Dar od starých bohov - pousmiala sa na ňu napokon chladne.
- Ale či je to naozaj pravda, alebo sa to o mne iba hovorí, možno onedlho zistíš.

Zamrká a povytáhne obočí. Vstane a se zájmem si dojde sednout do křesla naproti ní. Přitáhne si kolena pod bradu. Samozřejmě, že by se mu ráda pomstila. Nejraději by ho sama připoutala ke stejnému dřevěnému kříži a pomalu mu trhala jeden nehet za druhým. Vykroutila by mu ruce takovým způsobem, že by připomínaly křídla. A nakonec by si nechala to nejcennější, co ten bastard nejspíš má. Holou rukou by mu urvala ptáka donutila by ho, aby ho snědl.  Tahle představa jí donutila se konečně usmát. Skoro spokojeně.

„Jak mám vědět, že tohle není nějaká hra?..  Že jste se nedomluvili, jen abyste se trochu pobavili.“ Zašeptá a zavrtí hlavou. Je jí jasné, že pokus zabít toho zmetka by jí nejspíš přišel hodně draho. Ale pokud by se to povedlo, pak by za to smrt nejspíš stála. Nakonec tedy pokývne. Pomstí se.

Po jejich rozhovoru na téma pomsty tomu bastardovi se s ní nají. Ještě stále se netváří, že jsou ony dvě kamarádky. Ale je trochu klidnější a jistější než předtím. To ovšem neznamená, že není ostražitá. Když jí vezme, aby se okoupala, jde vidět, že se popošívá. I když je ve vodě. Přeci jen minule se jí tohle pekelně vymstilo. Ale nakonec se prostě umyje a nechá si obleknout, co jí Ramona vybrala. Spokojeně pokývne, že jí to rozhodně vyhovuje víc než nějaké šaty.  Upraví si kožešiny a zadívá se na ni. Aby jí řekla, co teď. Když je umytá a takhle oblečená, je ještě nádhernější než předtím.

Usmiala sa na ňu sladko. Teraz, keď už bola konečne čistá a voňavá, v pomerne peknom oblečení, aj lady Ramona Bolton bola so svojou hračkou spokojnejšia. Podišla k nej bližšie, vzala medzi prsty pramienok jej ohnivých vlasov, jemne si k nim privoňala. Kvetiny a niečo sladké. Možno med či mandľový olej. Mala citlivý nos a ten zápach, ktorý zo seba Ygritte zo seba vydávala bol pre ňu skutočne zápachom, ktorý ju nepríjemne štípal. Veď keď bola na lôžku a zmietali s ňou horúčky, bola umývaná iba čistou vodou a tá sa predsa nemôže rovnať s poriadnym kúpeľom. Dokonca jej nechala odstrániť chĺpky tam, kde ich žena nemá mať. Takto bude predsa len príťažlivejšia. Avšak...nedovolí, aby na ňu siahol niekto iný. V Hrôzove sa už každý naučil, že jej hračky patria iba jej a beda tomu, kto sa s nimi pohrá alebo inak siahne.
Nadvihla svoje šaty, ktoré jej padali až k zemi a podišla k dverám, nech môžu opustiť izbu. Mali za sebou bohaté raňajky, dokonca kúpeľ a obe vyzerali upravene. Samozrejme že lady vyzerala ako lady a divoká ako divoká, ale ani jedna nesmrdela.
- Poď drahá. Niečo ti chcem ukázať - prehovorila na ňu, pri čom už stála na chodbe, odkiaľ sa na ňu pozerala. Hlas mala pokojný, chladný. Ani počasie vonku nebolo o nič inšie. Snehu počas noci napadlo hojne, dokonca ani teraz neprestal a snehové chumáče stále viac a viac zakrývali krajinu. Hoc má teraz svoju Ygritte v rukách a konečne pri sebe, nezabúda na svoje povinnosti, ktoré má. Avšak nik nehovoril, že počas ich plnenia nemôže mať celkom príjemnú spoločnosť. Och áno. Ygritte pre ňu bola svojim spôsobom veľmi príjemná spoločnosť. Divoká povaha jej nedovolila mať strach, ale mala toľko rozumu, že poznala hranice a nikdy ich neprekročila.
- Poznáš hru myška v labyrinte? Naučil ma ju hrať môj milovaný brat, keď som bola malé dieťa. Nikdy na ten deň nezabudnem - povedala zasneným hlasom. Pamätá si to veľmi dobre. Akoby to bolo včera. V ten deň jej vypadol prvý mliečny zub a vďaka tomu sa už mohla považovať za veľkú lady. S tým zubom sa drala cez celé nádvorie v snehu, ktoré jej bolo po kolená, len aby sa mohla pochváliť veľkému staršiemu bratovi a vydrankať od neho tú hru.