Příběh - Ygritte

Její blízkost jí zase donutí, aby se napjala a ostražitě ji sledovala tak, jako srnka sleduje hýbající se trávu ve snaze zahlédnout něco, co by ji mohlo ohrožovat. Jí rozhodně koupelové oleje nevoněly. Naopak, tentokrát štípal nos ji, ale nic neřekla. Nechtěla se vyjadřovat ani k tomu, co jí provedli dole. Dobře, možná to vypadalo trochu lépe. Ale k čertu, co si o sobě ta ženská myslí?.. Nechce si jí třeba ještě podepsat? Její bratr už to vlastně ovšem udělal.

Pomalu jí následovala chodbou. Když takhle šla vedle ní, působila spíše jako její divoká ochranka než někdo nebezpečný pro ni. Venku si přitáhla víc kožichy k tělu, sledujíce ji. Majestátně kráčející sněhem, jakoby ji nedělal vítr žádný problém. Jakoby jí vůbec neštípaly tváře od sněhu. Ale ona byla ze Severu a Ygritte žila za zdí. Na tohle už nejspíš byly obě zvyklé, i když Ygritte sama trochu trpěla, protože tím jak  před pár dny promrzla v lese, její tělo se zatím tak rychle nesrovnávalo se zimou.

Vydechne obláček teplého vzduchu, který se vznese vzhůru.
„My máme trochu jiné hry, moje paní…“ zašeptá. Jsou venku. Snaží se hrát tu hru, aby se nikdo nedivil nad tím, že ji neoslovuje těmi jejich hloupými přídomky. Myška v labyrintu.  Představu základu jistě má. Ale o co v tomhle jde, rozhodně netuší.
„Chceš si hrát nějakou hloupou dětskou hru?“

- Žiadna hra nie je hlúpa moja drahá. Či už detská, alebo dospelá. Stále ťa môže naučiť niečo nové. Mňa hry naučili mnoho - pozrela na ňu jedným očkom, pri čom prechádzali cez nádvorie. Ygritte si mohla všimnúť, ako ľudia uhýbajú. Či už pohľadom, alebo z cesty. Nik sa nechce pripliesť Ramone do rany, lebo často nie je isté, že z jej rúk vylezie živý. Prešla ladným krokom okolo studne. Tam zastavila svoje kroky, zvedavo sa nahla. Tak málo by chýbalo k tomu, aby tam padla! Len jedno poriadne strčenie a na svete by žilo o jedného sťahovača z kože menej. Kútiky pier nadvihla do spokojného, avšak veľmi zlovestného úsmevu. Bol tam. Ešte stále. A dýchal. Žil. Musela uznať, že jej posledný milenec mal dobrú výdrž. Nie len v posteli, ale aj v studni, v ktorej ho nechala zavesiť po krk do vody, nech popremýšľa o tom, či sa mu nabudúce oplatí vytiahnuť nôž proti svojej pani. Neoplatí. To už vie. Snáď. Nevenovala mu príliš veľa pozornosti, veď mala iné povinnosti. Dnes sa ešte pohrá. Ukojí svoje zvrátené myšlienky. Jeden chlap v studni, ktorý si tam odpykáva trest pre ňu na teraz nie je bohvie ako zaujímaví.
So svojou novou spoločníčkou prešla i okolo psinca, ktorý bol rozdelený na dve časti. V jednej mal svoje feny Ramsay, v druhej časti mala svojich psov ona. Nemohli ich púšťať k sebe, lebo boli z toho úplne besný. Chňapali po sebe, snažili sa jeden druhému vyrvať hrdlo, roztrhať...Občas, veľmi občas, keď lord Roose Bolton nebol prítomný v hrade, Ramona z dlhej chvíle usporadúva psie zápasy. Keď jedného zo svojich a jedného z Ramsayních psov pustí k sebe. Vyhrá vždy iba jeden. Aj teraz mohli obe počuť, ako tam vrčia, štekajú...Hudba pre jej uši, ale zvuk smrti pre tých, ktorý sú neposlušný. Normálnym ľuďom naháňajú strach už len tým hlukom. Lenže kroky nezastavila ani tam.
Zvesila fakľu z podstavca, strčila do železného koša v ktorom horel teplý oheň. Plamene olizli olejom nasiaknutú látku a ona vošla do podzemných priestorov. Len pár schodov, no poriadne šmykľavé. Steny neboli o nič lepšie. Ygritte to tam mohla začať spoznávať. Boli rovnaké ako v tej miestnosti, kde bola väznená.
- Neboj sa moja drahá. Neublížim ti. Nebudem sa s tebou hrať. To my sa budeme hrať s inou - povedala tichším, takmer šeptavým hlasom, ktorý v tých temných priestoroch pôsobil desivo. Steny boli lepkavé od námrazy a len bohovia vedia od čoho všetkého iného. Stratený vietor tam potichu skučal a vydával zvuky, ktoré zdanlivo pripomínajú plač stratených duší.

Ona vnímá, jak všichni uhýbají. A ví, že uhýbají té havraní dámě. O to víc se jí zase zmocňuje pocit, že by se měla pokusit utéct i za cenu smrti. Nebo skončí jako ten muž ve studni. Co jí asi provedl, že ho tam takhle uvěznila.

Okamžitě se zarazí na prvním schodu, když pozná stěny sklepa. Něco ji prostě donutí zastavit. Těch dlouhých pár vteřin než se donutí udělat krok na další schod jí přijde jako věčnost. Z části ji z toho pomůže právě hlas Ramony. Pomalu jí následuje. Srdce jí buší jako o závod a ona si položí ruku na hrudník ve snaze ho trochu uklidnit, aby to její věznitelka neslyšela. Budou si hrát s někým?.. Pomalu ji začalo docházet, že to nebude jen obyčejná nevinná hra s myšičkou, která zběsile pobíhá v labyrintu. Rychle jí dojde, aby se jí neztratila a ona sama tak tím ubohým zvířátkem nebyla.

„Co chceš dělat, moje paní?“ zadívá se na ni nedůvěřivě. Má snad v plánu jí ukázat něco opravdu příšerného. Donutit se jí na něco takového dívat, aby jí ukázala, co by se mohlo stát, když nebude dělat, co chce?.. Ohlédne se chodbou zpátky, jakoby si rozmýšlela, jestli se nepokusit rozběhnout pryč.

- Hrať sa - odvetila jednoduchým, pobaveným tónom vo svojom hlas, ktorý sa niekoľkokrát vrátil späť do chodby, keď ju chladné steny odrazili. Horúci vzduch z pochode sa snažil občas olíznuť vrch stropu, avšak ten bol vyššie a tak mu musela stačiť, že sa námraza v prítomnosti ohňa iba pobavene zaligotala. Vyzerala ako maličké víly s diamantovými krídlami, ktoré sa objavujú za svetla a miznú za tmy. Chodba bola dlhá, úmorná, ale plná nástrah pre toho, kto ju nepoznal. Tu i tam prešli okolo dverí, či inej chodby, ktorá sa stáčala kamsi do temného neznáma. Žiaden zvuk, iba kroky nôh a tancujúci oheň.
Náhle však zastavila, z rukáva vytiahla kľúčik. Malý, obyčajný o ktorom by si človek len ťažko dokázal predstaviť, že odomyká strašné tajomstvá. Zámok vydal tiché cvaknutie a ona otvorila dvere do veľkej miestnosti. Bola ako...z nočnej mory. Zapálila železný koš, ktorý svojim svetlom zahnal tiene do hrozivých kútov a tie strašnejšie urobil ešte desivejšími. Zo steny sa lenivo hojdali rôzne železné reťaze. Niektoré končili v tvare háku, iné ako okovy, ku ktorým sa pripútávajä väzni. Jeden masívny stôl, stačil však na to, aby odhalil nástroje, ktoré Ygritte zrejme nikdy v živote nevidela. Nebol ta žiaden mučiaci stroj. Och to nie. Až na jeden drevený kríž v tvare X, jedna stolička zabudovaná do kamennej podlahy a... Jej chladné oči padli na nahé telo, ktoré bolo pripútané na kríži. Muž, alebo aspoň to čo z neho zostalo. Ešte žil. Lady Ramona Bolton počula jeho ťažký, chrčiaci dych. Podišla k nemu bližšie, ich pohľady sa stretli.
- Šššš môj drahý...už je dobre. Už som pri tebe... - zašepkala mu nežným hlasom, akoby boli milenci. Prstami prebehla nežne po jeho spotenom čele. Cítila horúce telo, ktorým zmietala horúčka - Už to nebude dlho trvať. Sľubujem. Ach...môj milovaný. Takto ma nepekne zradiť. Ts ts ts...toto sa naozaj nerobí - dodala tak potichu a s takým hlasom, že nič z toho Ygritte nemohla počuť. Len lady pre ňu vyznela tak, akoby tomu mužovi šepkala nežnosti.

Jakmile zastavili, zaťala si nehty do dlaní, aby jí bolest trochu probrala a nedovolila tolik váhat, tak jako váhala na těch hloupých schodech. Oči zabodne někam mezi její lopatky a pomalu s ní vejde dovnitř. A tam se jí zatají dech. Nejen kvůli těm děsivým řetězům na stěnách. Ale hlavně kvůli tomu obrovskému X. Opře se o zeď a vydechne. Ramena se jí rozechvějí aniž by tomu mohla nějak zabránit. Najednou se jí všechno zase přehraje, tak jak se to člověku děje, když má pár vteřin před smrtí. Jí se, ale nepřehraje celý život. Jen vzpomínky na tohle místo.

Až po chvíli je schopná očima od kříže přejít k Ramoně, kterou sleduje, jak  šeptá tomu muži. Jak je tohle děsivé. Chová se, jakoby ho milovala a zároveň ho takhle zničila. Jediná žena zničila muže, který vypadal, že možná kdysi býval opravdu silným. Ohromeně vydechne. Začínala v Ramoniny schopnosti opravdu věřit. A možná trochu věřit i jí. Že jí Ramsaymu nepředhodí, že ji pomůže se pomstít. A že možná pomstí obě dvě.

„Kdo je to, moje paní?“ zašeptá a dojde k ní. Očima občas stále uteče přes její rameno na ten velký kříž. Kdyby na něj neměla tak špatné vzpomínky, nejspíš by ho dokázala využít k jiným hrátkám.

- Je to muž, ktorého som kedysi milovala a dôverovala mu. Ale...zradil ma - odpovedala jej takým tónom v hlase, až Ygritte mohla vycítiť, že za tým je čosi omnoho viac a hlbšie. Lenže Ramona nemá vo zvyku prezrádzať svoje tajomstvá a odhaľovať skutočné pocity. Ukazovákom prešla mužovi po od oka až k perám po tvári, čím mu zanechala na pokožke tenkú jazvu, z ktorej začala stekať teplá krv. Áno. Lady Ramona Bolton mala skutočne zvláštne nechty. Dokázala nimi človeku spôsobiť naozaj nepríjemné bolesti a nepekné jazvy. Boli silné, ostré ale malé, tak že pôsobili skôr ako drápy malej mačičky.
Pozerala na toho muža sklamane. Zlomil jej srdce? Ani náhodou. To skôr ona zlomila jemu. Pár kostí v tele a hlavne toho hrdého ducha v silnom tele. Pramálo ľudí sa odváži nahlas vysloviť, že má krajšiu ženu, či dcéru. Len pramálo ľudí sa odváži jej povedať do očí, že nie je až tak krásna, ako si to o sebe myslí. A tento tu? Mal tú drzosť vytiahnuť na ňu nôž a povedať do očí, že je stará a škaredá, ako nejaká vráskavá striga. To nemal. To naozaj nemal. Muž na ňu pozrel vydeseným pohľadom. Keby mohol, tak snáď i plače. Na hrdle mal jazvu. Veľkú, zašitú, celkom čerstvú jazvu.
- Prišiel o svoj krásny hlboký hlas. Ako ním len dokázal šepkať nežnosti...škoda. Preveľká škoda... -povedala zarmúteným hlasom, div že jej pri tom slza nevybehla. Pozrela na svoju ryšavú hračku, pery vytiahla do nežného úsmevu. Páči sa jej ako ju oslovuje. "Moja pani."
- Drahá, ukážem ti, ako sa hrávam s ľuďmi, ktorý si to zaslúžia. Je čas na našu prvú spoločnú hru. Myš v labyrinte - pobaveným, priam nedočkavým krokom prešla k jednému stolu, na ktorom otvorila kožené púzdro. Mala v ňom uložené svoje milované hračky. Nože, pinzety, nožnice, háčiky...všetky možné druhy menších nástrojov, ktoré môžu ľuďom pomôcť v bežnom živote, ale i ublížiť. Vytiahla jeden nôž s malou, ale ostrou čepeľou - skalpel. Pozdvihla hračku viac do svetla, ktorá sa chladne odrazila.
- Budeš mi pri tom pomáhať.

Když se po ní podívala, zase hned raději sjela pohledem z kříže na ní. Aby si nevšimla, že jí chvílemi nevěnuje pozornost. Takže jí ten muž zranil, nejspíš to samé udělal i ten ze studně. Těžko říct koho na koho z nich byla naštvaná víc, protože jí nepřišla ani jedna alternativa tou příjemnější. Být v té zimě ponořená v ledové vodě anebo být tady, kde sice bylo o něco tepleji, ale za to být zmrzačená. Povzdychla si  a dlaněmi se opřela o stůl, zatímco sledovala, jak muži tvoří další jizvičky pod okem. Ty její drápky. Fascinovalo ji, že ona ještě nikde žádnou takovou jizvu nemá… Skousla si ret. Zrovna tam dole by to bylo docela nepříjemné, ale ona zjevně věděla, jak  se dotýkat, aby  s nimi neublížila.

Zavrtěla hlavou, aby dostala tyhle myšlenky z hlavy pryč. Vážně přece nemůže v tuhle chvíli myslet na tohle. Zadívá se jí do očí.

„Pomáhat?.. S čím?“ broukla a zadívala se na to pouzdro s podivnými hračkami. Bylo to tak titěrné a přesto ji z toho naskakovala husí kůže, protože tušila, že Ramona s tímhle dokáže  spoustu ošklivých věcí. A ona ji  nimi má teď pomáhat.

- Pripomínaš mi mňa samotnú moja drahá. Keď som bola ešte malé dievčatko. Môj drahý starší bastardí brat Ramsay miloval ubližovať iným. Mrzačiť ich, mučiť, spôsobovať bolesť. Počúvať ich výkrik. Ach, niektorých dokázal donútiť tak nádherne kričať a prosiť o milosť... - vzdychla. Vždy keď si na niečo také spomenula, rozprávala s láskou, teplom v hlase. Spomínala na to takým spôsobom, ako spomínajú panny na ich prvý sex s mužom, ktorého si pre seba vysnili. Tieto veci ju dokázali natoľko vzrušiť, až pocítila to vlhko medzi nohami a to hranie sa so svojimi obeťami jej privádzali pocit rozkoše. Dokázala počas toho...dosiahnuť presne to, čo ľudia pociťujú na konci vášnivého sexu. Zachvela sa, musela na sekundu zatvoriť oči a zahnať všetky tie myšlienky a túžby, ktoré sa v nej začali objavovať. Silnejší tlkot srdca, horúce motýle v podbrušku...
Pozrela na Ygritte, ktorej dovolila na sekundu zazrieť v očiach, čo sa jej honí hlavou. Pristúpila k mužovi a k nej. Nahla sa nad brucho toho muža.
- Dones sem moja drahá tú krabičku zo stola. A jednu peknú myšku z klietky - ukázala hlavou na stôl, kde mohla Ygritte nájsť krabičku a malú klietku s bielymi, rozkošnými myškami. Sú to pekné potvory. Maličké, rýchle a hlavne hladné.
Lady priložila čepeľ skalpela na mäkké brucho toho muža. Ten so sebou škubol, ale nemohol sa veľmi hýbať, keď že bol silno spútaný na drevenom stole. Potiahla rukou, zanechávajúc za sebou krvavú čiaru v mäse. Krv netiekla. Rez bol dokonalý. Nie príliš dlhý, ani príliš hlboký.
- Uvidíme, či myška nájde cestu z labyrintu - pousmiala sa na muža, ale hovorila to skôr svojej spoločníčke. Ona sama bola pri tom pokojná ako zamrznuté jazero.

Zadívala se jí do těch šedých očí a v tu chvíli, kdy jí dovolila zahlédnout odlesk jejich chlípných myšlenek, jí najednou nepřišly tak chladné. Cukne jí koutek. Připomínala ji jí?..  V době, kdy ještě nebyla tak krutá a nevyžívala se v cizí bolesti si možná podobné trochu byly. Ale teď sotva.

Otočila se tedy a odešla ke stolku, aby vzala, co po ní chtěla. Cestou se ještě ohlédla, aby viděla, jak Ramona muži rozřezává břicho. Zabolelo jí její vlastní. Vezme jednu myšku za ocas a vrátí se k ní. Nebála se jich. Byly to jen malé potvory, a i když hladové, teď to nebylo nebezpečné pro ni.

„Co s tím mám dělat?“ zašeptala a zadívala se na ni. Ale po jejích slovech jí to došlo. To chce tu myšku skutečně…dát do jeho břicha a donutit ji, aby se prokousala ven. Na sucho zase polkla a svraštila zmateně obočí. Ne kvůli ní. Ale kvůli zvláštnímu šimrání v břiše.

Kým Ygritte priniesla tú malú krútiacu sa myšku, ona už mala pripravené miesto v mäkkom brušku. Pozrela na ňu, videla ten menší strach v očiach divokej ženy, ale nebola znechutená, nebola vystrašené. To je dobré. Viac než dobré. Takto sa môžu hrať spoločne bez toho, aby ju na to musela vopred zdĺhavo pripravovať. Obe ruky mierne strčila do rany. Muž vydal hlasné chrčanie, ale tým že mal vytrhnuté hlasivky, na inší zvuk sa už nezmohol. Ramona pri tom takmer ani nedýchala. Vzrušené teplo lomcovalo jej telom. Dala svojim emóciám voľný priebeh.
Hneď ako zacítila vnútro teplého tela, privrela oči, pootvorila pery a vydala slastný vzdych. Zachvela sa. Jej tvár vyjadrovala pocity ženy, ktorá túžila po niečom tvrdom a veľkom medzi nohami a konečne to dostala. Zaťala zuby, medzi prstami mierne skrčila mäso i pokožku muža, ktorý od bolesti znova vydal hlasné chrčanie. Ranu viac otvorila.
- Daj...tam tú myšku drahá. Ale rýchlo. A potom ranu drž, nech to môžem pekne zašiť. Som zvedavá, ako rýchlo si nájde cestu...von... - povedala vzrušeným hlasom, ktorý sa chvel, no jej telo ostávalo pokojné, isté. Dokázala sa ovládať. Veď keby mala roztrasené ruky, nemohla by sa takto hrať. Robila by chyby. Nebolo by to také precízne, krásne, ako umelecké dielo.
Ak tam dá Ygritte tú malú krútiacu sa myš a poslúchne svoju pani, ona sama zoberie ihlu s niťou a za asistenciu svojej novej hračky tú ranu spolu s myšou zašije čo najrýchlejšie. Vyžaduje si to skutočne dobrú spoluprácu, lebo akonáhle človek vloží myš do ľudského tela, ktoré začne zatvárať, tá spanikári ešte viac a snaží sa vyžrať von.

Vydechne a polkne. Oči má upřené na její ruce, sleduje jak je noří do útrob tělo jejího zrádce. Vnímá zvuky, které vydává a snaží se soustředit. Teď přece nejde o něj. Jde o ni. Pokud udělá něco špatně, může na tom místě ležet ona a to rozhodně nechce. Už se znovu na tuhle pozici rozhodně nevrátí. A Ramsaymu se vysměje do obličeje, až bude stát po boku její sestry.

Rychle vloží myšku do těla toho muže a zatlačí oddělené maso k sobě, aby ho Ramona mohla zašít. Na jednu stranu ji fascinovalo, jak dokáže při tomhle být precizní jen, aby dosáhla svého. Když jí řekne, zase ruce odtáhne a odstoupí od stolu, aby se opřela o ten druhý, s nástroji. A nejistě sleduje, jak se myška snaží zoufale dostat ven. Jak se jeho břicho napíná. Pootevře rty a sevře okraj stolu.

Ale pak se podívá po ní. Protože na ní je vlastně mnohem zajímavější pohled než na trpícího muže. Líbí se jí, co to dělá s ní. Co to v ní vyvolává. A jak se snaží to ovládnout.

Odstúpila od tela muža, ktorý sa začal v okamžiku zmietať a vrtieť na stole, keď myš v jeho útrobách zistila, že je v pasci. Hladká mäkká pokožka na jeho tele sa zdúvala, vytvárala obrys tej malej potvory, ktorá tam behala a snažila dostať von. Hlasné chrčanie, chraptenie. V jeho ústach explodovala krvavá bublina, ktorá ako vulkán vyvrhol na všetky strany kvapky krvi. Ona sa však ani nepohla. Len sledovala tým svojim chladným výrazom na tvári, na ktorý sa snažili dostať pocity, ktoré zmietali jej telom. Cítila to vzrušenie v podbrušku, ako horúce emócie pomaly prechádzajú na jej tvár. Skrčila ruky v päsť, v očiach mala nesmierne túžbu dravej šelmy.
Vzdychla. Slastne, horúco. Bol to tak letmý vzdych, až bolo otázne, či vôbec vyšiel z jej sladkých pier, alebo si to prítomný iba predstavovali. Oči privrela, nik si nedokázal predstaviť, akej túžbe musela v tej chvíli čeliť. Bolo to lepšie než náruč milenca. Omnoho lepšie ako cítiť toho najdokonalejšieho milenca v sebe. Bolo to lepšie než čokoľvek pozemské. Medzi prstami skrčila látku svojich šiat a znova slastne vydýchla. Prežívala rozkoš, i keď sa jej pri tom nik nedotýkal, len sa pozerala, len počúvala.
Myška si cestu našla. No muž navtedy posledný krát vydýchol. Uvidela prv malú hlavičku. Zvedavú, obzerajúc, či je správne na svete. Malými packami sa zachytila do mužových pier a vyliezla ústami. Vyskočila na bradu, jej predtým snehobiela srsť bola pokropená krvou. Zdvihla hlavu, zdvihla svoje telíčko na zadné packy. Zavetrila vzduchom, zatriasla telíčkom. Lady Ramona Bolton pozerala pred seba skleneným pohľadom. V ruke stále krčila kus svojho krásneho oblečenia, ale len ona sama vedela čo cíti, čo sa jej odohráva v hlave. Bolo to...nádherné.

Během toho, co se Ramona ještě kochá výsledkem své práce, ona to nevydrží. Vezme si jeden z nožů ze stolku a zasune si ho za pásek jedné z kožešin. Za zády. Takže to vidět nemůže. Ale rozhodně nemá v plánu jí s ním ublížit. Možná je to tím vším, co se děje kolem.  Ale najednou se prostě odlepí od toho stolu a dojde k ní. Ve tváři má cosi jako odhodlání, jakoby se chystala na nějakou výzvu. A tou výzvou byla v tuhle chvíli Ramona.  

Stojí u ní blízko. Zase tak těsně, že se jejich rty prakticky dotýkají.

„Pro jednou… Nic neříkej“ zašeptá jí a natlačí ji směrem k velkému X. Tváří se teď tak, že to vypadá, že by opravdu nemělo smysl s ní vyjednávat. Nebo se jí snažit poroučet. Opře jí zády o chladné dřevo. Odhrne jí havraní vlasy, aby jí mohla políbit na krček.  Přejede jí po něm jazykem nahoru, až k ušnímu lalůčku a během toho ji zároveň zvedne paži tak, aby jí mohla do ruky vložit popruh, který normálně patří kolem zápěstí. Ale ona jí nespoutá. Ne, aby věřila, že opravdu nemá v plánu nic jiného. Možná si pro příště získá její důvěru, ale dnes se spokojí s tím, že se těch popruhů bude moct Ramona alespoň držet.  Zvedne jí takhle i druhou ruku a spokojeně se usměje. Je to hravý a divoký úsměv. Oči jí jiskří vzrušením už jen z představy, co se chystá udělat se svou lady. Přejede jí dlaněmi po bocích.

„Tohle je tak hrozně zbytečný kus hadru, Ramono… Sluší ti. Ale to mu na té zbytečnosti neubírá“ zašeptá, skoro až zkroušeně. Je to jakoby se jejich role najednou obrátili. Alespoň pro teď.  Vytáhne tu dýku a pomalu ji přiloží k jejímu nádhernému krčku. Její špičkou sjede od hranice jedné  klíční kosti k té druhé a potom sjede dolů, aby celou čepel schovala v jejím výstřihu. Na pár vteřin se jí zadívá do těch šedých hlubokých očí a usměje se.

„Ošukám tě tak, že na to nikdy nezapomeneš“ zašeptá a pak prudce škubne tak, že čepel nože prořízne její šaty  tak snadno, jako když tupý nůž projede máslem.  Dalšími pár škubnutími ty šaty rozřeže úplně a sundá z ní cáry, které z před chvíli nádherného róby zbyly. Kdyby jí teď viděl Tormund nebo kdokoliv z jejích lidí, nejspíš by byli zklamaní tím, že se tím nechala tak snadno zlákat.  Ale ona teď vnímala jen vlastní potřeby. A ty jí teď křičely v hlavě tak, že přehlušily všechny ostatní myšlenky.

„Tohle je mnohem lepší…  Nemyslíš?“ zašeptá a po bříšku jí zajede prsty dolů mezi nohy.
„Myslíš…“ zašeptá, když ucítí žár jejího klína.

Pozdvihla na ňu zvedavo obočie, sledujúc čo tá divoká líška vyvedie. Nechala sa s ňou zatlačiť, až kým nepocítila chladný dotyk dreveného X na svojom chrbte. Srdce jej búšilo v hrudi, ale len z nedočkavosti a svojim spôsobom i z toho dôvodu, že ju tá situácia celkom vzrušovala. Nie tak, ako by ju vzrušilo mučenie nejakej osoby, ale na začiatok aj toto bude celkom zaujímavá hra. Nechá ju, aby si myslela že to má všetko pod palcom. Nechá, aby si myslela že to riady ona a Ramona je proti nej úplne bezbranná. Ľudia vtedy často strácajú ostražitosť a keď si myslia že vyhrali, nevšimli si, ako zmenila pravidlá hry.
Prstami zavadila o kožené popruhy. Obtočila okolo nich svoje nežné ruky a držala tak, akoby to bol milencov vták či milenkyne krásne telo. Pootvorila pery, privrela oči. Zvodný, vášnivý pohľad; jemný, horúci vzdych. Letmí, akoby prichádzal zo sna. Telo sa jej v momente zachvelo, keď pocítila dotyk chladného vzduchu. Zježili sa jej z toho chĺpky na tele, ale to nevadilo. Nič z toho jej nevadilo, lebo ju hnala túžba zistiť, ako ďaleko dokáže tá ryšavá hračka zájsť. Dotyk jazyka na krku, hlavu sklonila viac do boku, aby sa k tej jemnej, voňavej pokožke mohla viac dostať. Znova vydýchla. Slastne.
Medzi nohami bola natoľko hladká, až sa mohlo zdať, že jej tam nikdy žiadne chĺpky nerástli. Vlhké, horúce útroby prezrádzali, ako veľmi túži po niečom viac. Po vášnivom, divokom milovaní, v ktorom nemôžu chýbať aj drsné, priam sadistické dotyky. Nohy nestiahla k sebe. Priam naopak. Roztiahla ich viac, aby sa k nej Ygritte dostala čo najlepšie. Vzdych, tichí ako vánok uprostred noci. Viac skrčila medzi prstami kožené popruhy, telo sa naplo.
Avšak...Ygritte mohla zacítiť, ako ju schmatla za vlasy. Silno, presilno. Nechcela jej ich vytrhnúť, len mať v hrsti, manipulovať s jej hlavou. Zadívala sa do tých krásnych očí, ktoré má. Ramonin pohľad bol plný sily, odhodlania, ale aj divokej, neskrotnej vášne, ktorej sa občas zľakol nejeden statný muž. Medzi perami vycerila svoje biele zuby.
- Dobre ti radím, aby si ma ošukala tak, že na to nikdy nezabudnem. Pretože od toho záleží tvoj mizerný život... - zavrčala jej do pier, po ktorých skočila ako taká šelma po svojej koristi. Krátky, no o to divokejší bozk, pri čom svojimi zubami stisla jej spodnú peru, natiahla, nechala tam krvavú stopu. Jazykom zašla až do útrob jej úst, vyhľadala ten jej a začala sa s ním nenásytne hrať. Ale na vtedy to už bola Ygritte, ktorá sa opierala o drevený kríž. Ramona jej vlasy nespúšťala zo svojho zovretia. Druhou rukou ju chytila pevne za jednu polku zadku. Urobila to tak silno, až sa jej nechty zaborili do pokožky a určite tam nechá krvavé stopy. Silno si ju pritisla k sebe, aby nemohla ujsť.

Zadívá se jí do očí a spokojeně se usměje. Líbí se jí, jak na ní reaguje její tělo, jak reaguje ona. Když roztáhne nohy, aby jí umožnila lepší přístup, okamžitě toho využije. Nejdřív jen jemně přejede prsty kolem. Jakoby si nebyla jistá. Ale pak do ní prsty zajede a přivře oči. Unikne ji tiché vzdychnutí už jen z toho, jak cítí, že jí chce. Jak po ní touží.

Automaticky zakloní hlavu, když jí sevře vlasy a z jejího syčení jí naskočí husí kůže. Ona jí jen omámeně oplatí ten divoký polibek, aniž by si všimla, že jí Ramona otáčí. Uvědomí si to, až v momentě, kdy ucítí chladné dřevo. Napne se, vzrušením a zároveň trochu nespokojeně.  Tohle znovu nechce. A proto jí rozhodně nedovolí, aby jí tam připoutala. Jak zaryje nehty do jejího zadečku, zorničky se jí ještě víc zúží tak jako se to děje u vyděšeného zvířete, které zachytilo v zorném poli šelmu. Ale u ní tohle  způsobilo vzrušení, které pociťovala z celé té situace. Nechtěla jí dovolit, aby měla na vrh. V žádném případě. Ale přesto chvílemi poddajně zakláněla hlavu a přivírala očka, když stiskla její vlasy. Šlo vidět, jak v ní bojuje hrdost a touha.

Sama jí rukou zajede do vlasů a rovněž jí je sevře, aby jí hlavou škubla dozadu. Skloní se, aby jí na krku udělala značku svých zoubků.

„Tvoje rada zní jako výhružka…“ zašeptá. Neodtáhne se. Ale celým svým tělem se na ni natiskne tak, že jí donutí couvat ke stolu, kde leží ještě stále teplé tělo muže, se kterým před chvíli dohrály jejich malou hru. Donutí ji, aby se na ten stůl posadila, aby jí chvíli na to po tváři rozetřela jeho krev.  Pak se pomalu začne sunout dolů, aby nasála jednu její bradavku mezi rty a zoubky za ní zatahala. Druhé ňadro sevře v dlaní, skoro až bolestivě a palcem přejede po bradavce. Sama je stále oblečená. Nesundala si ani jednu vrstvu.

Prstom zdvihla jej hlavu tak, aby sa mohla zadívať do jej očí. Ona mala veľmi povýšený, no vzrušený pohľadom. Oči mierne privreté, akoby pozerala na červa pri svojich nohách.
- Občas jedno nevylučuje druhé. Ale na môj vkus príliš veľa rozprávaš - zašepkala chladným, hrozivým hlasom, z ktorého vybehol slastný vzdych v momente, keď pocítila zuby okolo svojej bradavky. Nevadilo jej, že Ygritte je stále oblečená. Veď je hračka, ktorá slúži na potešenie. Prečo by jej mala lady Bolton oplácať tú istú slasť, ktorú prežíva? Možno raz, možno potom...možno neskôr, ak bude spokojná s tým, čo tá ryšavá divoká žena predvedie. Oprela sa za sebou na stole oboma rukami, vyvrátila hlavu vzad. Zatvorila oči, nech sa môže oddať tým krásnym pocitom. Každý Ygrittin dotyk spôsobil novú vlnu vzrušenia a ona už bola medzi nohami tak vlhká, až tá teplá šťava začala akoby nenápadne stekať po stehne.
Hoc bola ako na mužov, tak i na ženy, niekedy si želala nájsť ženu, ktorá má rovnaké vybavenie ako mužský jedinci. Aké krásne by bolo cítiť v sebe veľký a hrubý úd, pri čom by sa dotýkala nežného, krásneho ženského tela a zovierala v rukách i ústach pekné prsia! Pri tej predstave znova len zavzdychala. Bola už pekne nedočkavá.
- Si pomalá... - zašepkala. Bolo to varovanie? Ktorým naznačila, že ak ju okamžite neuspokojí, tak ju strčí medzi psov, alebo na ten kríž a tento krát to bude ona, ktorá sa s ryšavou pohrá? Strčila by jej medzi nohy svoje hračky, ukázala by jej ako sa to vlastne robí...
Pri tých predstavách zovrela oboma rukami jej vlasy, napla telo, ktorým sa len viac obtrela o jej tvár.

Přivře oči a cukne jí koutek do úšklebku, když ji v prvních vteřinách vyhrožuje a pak slastně zasténá pod jejími doteky. Koho si myslí, že musí navádět?...  Jen zavrtí hlavou a dál pokračuje v laskání její kůže. Ráda se s ní nejdřív seznámí. Zjistí každý detail, každé znaménko, jizvičku. Cokoliv. Dlaní jí přitom vyjede po stehně nahoru, do vlhkého klína.

„Na dobré věci si musíš počkat, moje paní“ mrkne na ni pobaveně. Ale pak jí tedy chytí pod koleny a zvedne jí nohy tak, že se musí opřít o mrtvolu muže. Sama konečně zmizí s tou zrzavou hlavou mezi jejími stehny, kde jí věnuje stejnou péči, jako věnovala horní části jejího těla. Laská ji, ochutnává. Úmyslně útočí na ty nejcitlivější místa, aby jí donutila znovu a znovu vzdychat. Rukou přitom stále opečovává její ňadra, aby ani jediný kousek nebyl zapomenutý. A podle každého kmitu jejího jazyka v Ramonině klíně, podle toho, jakým způsobem se dotýká ostatních částí jejího těla, je jasné, že ví, co dělá. A dělá to dobře.

Po chvíli přidá ke svému jazyku prsty volné ruky a celé to ještě vylepší. Nechtěla ať jde na to pomalu. Takže ji rozhodně nešetří. Navíc ji baví, když se TA RAMONA, která ji tady poroučí a vyhrožuje, neumí ovládat a jde ji opravdu slyšet.