Příběh - Xintri

Bartley si toho dne ráno musel přivstat, pokud chtěl být v zátoce včas. Dávno se obchod přesunul od hlavního přístavu a doků více do ústraní. Ze začátku to pro Barryho nebyla příjemná změna, ale později ocenil, že při obchodu není nikým rušen. Navíc už jen fakt, že prodej se uskutečňoval přímo v Lannisportu navyšoval cenu zboží. O to víc cena rostla, když nebyla věc zakoupena z první ruky a tomu se potřeboval mladý alchymista vyhnout. Neměl majetek, aby peníze rozhazoval a byl rád, že to co si vydělá, kde to jen jde, pokryje alespoň částečně jeho náklady pro rozvíjení vědy.  Alchymie není levná, pokud mají jeho pokusy za něco stát. Na spoustu věcí přišel docela sám, ale jsou suroviny a propriety, které jinak, než koupí nezíská.

Ještě před rozedněním vyrazil z domu pryč. Přes rameno měl svou koženou brašnu, která v sobě ukrývala zápisník, psací potřeby, peníze a pár maličkostí, co by se mu mohli hodit. Barry zásadně nespěchal a cesta do zátoky se mu tak stala příjemnou procházkou. Jeho myšlenky se ubíraly všemi směry. Měl možnost rozvinout si krátkou filozofickou chvilku. Kolem bylo ticho a nebyl ničím rušen. Taková místa by potřeboval. Tichá, osamocená. Jen on a jeho myšlenky. V tichu se mu přemýšlelo nejlépe a nápady přicházely rychleji. Než došel na místo určení, již se rozednělo a slunce mu svítilo na cestu. Vypadalo to na poměrně pěkný den. Jak zjistil, loď již v zátoce kotvila. Nebyl jediný, kdo tam měl namířeno. Obchod to byl tajný, ale své příznivce a poptávku měl. Tato loď vozila mnohé, kde byla poptávka, byla i nabídka. K obchodníkům se Barry původně dostal docela náhodou a nyní za to byl velmi rád.

Sešel k pláži a začal se rozhlížet po surovinách, co bude potřebovat. K jeho novému pokusu toho bylo potřeba víc. Věděl, že ho to levně nevyjde a tak delší dobu šetřil. Od pokusu si mnohé sliboval. Zároveň věděl, že s takovou nebude moci déle zůstávat doma. Dávno pominula doba, kdy jeho pokusy byly zcela bezpečné. Nebezpečí selhání a nevydaření se, stoupala s každou novou myšlenkou. Nechtěl ohrožovat matku a lidé v Lannisportu tolerancí zrovna nepřekypovali. Věděl, že do budoucna bude muset zmizet a pak, snad již konečně, ozkouší vše, co půjde.

Brzy si ho všiml jeden z obchodníků. Vůbec to nebylo ve stylu – náš zákazník, náš plán. Smlouvat se s nimi dalo, ale bylo to těžké. Většina z mužů se na Barryho dívala divně, ale dokud kupoval, neřekli ani slovo. Jen se kolikrát divili, na co všechno se dovede vyptávat.

Vraní oko bylo překvapené, když viděl, jak se jeho vlastní bulva vyvalila z oční skulinky a opustila jeho tvář. Cítila jisté uspokojení i přes bolestivou ránu, kterou už tak dosti zubožené tělo dostalo. Rány, ranky a jizvy už ani nepočítala. Nekřičela bolestí aby měl radost jako vždy, když týral jiné lidi jako ona... Když nad tím přemýšlela, nikdo z nich nebyl jako ona. Všichni do jednoho byli slaboši, jež bohové nepřijmou a ač jednooké zrůdě, jak nádherně to znělo, rozuměli, nedovolili si mu vzdorovat. Seveřanka věděla, co přijde, pokud ukáže slabost. Pokud si dovolí křičet bolestí, nezemře hrdě... Neskončí ve Valhalle jako všichni z jejího lidu. Jako její sestry, bratři, otec a matka. Nenáviděla by se za to.

Každý ví, vytuší, kdy přijde jeho konec, či spíše, kdy bude pokračovat očistec, v němž nyní žila. Její tělo bylo pošpiněné. Nejednou. Monstrum bylo kreativní, ale to byla i dívka. Stačilo jen potichoučku přejít po palubě, dostat se z malinkého kamrlíku, určeném pro zvířata. Muže, který měl hlídku překvapila. Nečekal, že by se ta troska ze severu, která neumí mluvit snad znovu pokusila utéct. Tedy ne potom, co provedla. Spal a jeho nezodpovědnost...

Už bude spát navždy. Okrade ho o šaty i boty. Vše jí bylo větší, ale teď... Byla konečně volná. Jak jen monstrum nazývalo tohle místo? Přistav Lannis... Lannisport. Ano, tak to bylo. Nečeká, že by ji pronásledovali, aspoň ne dnes večer, její věznitel, ta zrůda, které jednou vezme život si dnes udělá pár bastardů a zpije se pod obraz. Neuměl pít. Má jeden celý večer, aby mu utekla. A jaké měla možnosti? Ač si vzala nějaké peníze jaké byli její šance se neprozradit?

Pod botami zakřupe písek, vnímá tu příjemnou vůni moře, odolává potřebě si vše ohmatat, mokrý písek, zažloutle zelenou trávu. Nebo se zkrátka jen dotknout vody. Vydala se vstříc hluku.

Barry potichu chodil mezi nabízeným zbožím. Postupně se jeho měšec vyprazdňoval a naopak jeho brašna plnila. Měl už téměř vše, co potřeboval. Jeho pokusy byly… výstřední. Tak by to nazval. Slova jako šílené, podezřelé a nezvladatelné mu zkrátka nepřicházela na mysl. Nemohl za nepochopení. To vždy tvrdil i matce. Však on se tu nebude o moc dlouho zdržovat. Věděl, že pokud se chce věnovat alchymii, nesmí zůstat na jednom místě. Kam půjde? To nevěděl. Snad postupně bude všude. Slyšel, že některé suroviny nesežene na jiných místech. Udělá si z toho všeho honbu za poznáním a získáním materiálu.

Nyní se snažil usmlouvat jednoho z prodávajících. Nebyl to hádavý typ, ale jeho cena za rtuť a síru byla skutečně přemrštěná. Okrádat by se zase nenechal. Zkoušel to a … zadařilo se. Barry mohl odejít z tohoto pochybného místa s úsměvem na tváři, že dobře pořídil. Vlastně, už teď v mysli prováděl první pokusy a představoval si, jaké nové závěry z toho vyvodí. Žil si svým světem. Matka byla nešťastná. Proč jen nemohla mít syna, jako byli ostatní kluci? Jistě, byla na Barryho hrdá, ale on byl na některé věci možná moc jiný. Byl to hodný kluk, ale ve městě si skoro s nikým nerozuměl. Stačilo, aby začal mluvit o svých zájmech a každý prchal. Už v dětství měl velké problémy najít si přítele, nebo děti, se kterými by si hrál. Snad co jen uměl číst, ležel v knihách a studoval. Marné pokusy ze stran celé rodiny ho cokoliv z toho odnaučit.

Zastavil se u posledního obchodníka. Nabízel exotické ovoce. To měla jeho matka ráda a on jí chtěl udělat radost. Vždycky si na ni vzpomněl, v podobných záležitostech. Vzpomněl by si na každého, kdo pro Rosse něco znamená. Ale kdo to vlastně byl? Snad dva lidi? Možná tři? Bylo to pro obyčejného člověka k pozoufání. Barry ale nebyl obyčejný.

Výdech, nádech... Tak takhle vypadala svoboda? Dívka na život před netvorem téměř zapomněla, vídala jen tváře, bratrů, sester, matky a otce. Svobodných lidí, kteří ji z Valhally pozorovaly, slibovali, že se k nim přidá, pokud vytrvá, splatí svou krvavou měnu osobám, jež jí ublížili. Svobodní lidé za bestie. Nemluvilo se právě o tom ve všech legendách? Hrdinové lovili, pokud nelovili, byli loveni, jednoduché pravidlo. A teď... Nebyla hrdina, ničím ho nepřipomínala, jen zbitý otrhanec v nepadnoucích šatech, její jediné štěstí bylo, že si podvyživeného děvčete, které se zjevně ženou stalo teprve před nedávnem nevšimne žádný muž. Kdo by stál o povyražení s ošklivou slečnou. Se slečnou, která, ač se považovala za člověka, hrdého seveřana nebyla ve skutečnosti víc než zvířetem. Lidi nekousali, neškrábali, neměli strach z cizího stínu.

Písek křupe pod podrážkami bot. Křik v řeči monster, která ji vlastnili, zcela vytěsná. Hledala soukromí, místo, kde se schová, nabere sílu, aby mohla začít další kapitola jejího života.

Belhá se rychle, věděla by, kdyby měla zemřít, spatřila by znamení Všeotce. Havrany zvěstovatele, jejich křik, šelest větru. A především bouři. Padlí válečníci a válečnice před svou smrtí vídali prý i bránu, slyšeli bujarý smích a narážení korbelů, neviděli by hodující bratry, ale tušili by, že se k nim přidají. Dívka neudělala nic, čím by si Bohy znepřátelila, nedovolila by si to.

Písek pod botami se změnil v kamennou dlažbu, menší domy, paravány, samé temně hnědé obludy. Prašné a vtěsnané, jakoby se architekti nedokázali shodnout na vzdálenosti, či snad... obyvatelé nebyli podstatní, ta či onak, někteří oškubanci, se v úzkých uličkách skrývali. Euron o nich mluvil jako o žebrácích, sem tam se našla ruka, která po ní zašmátrala, stačilo jen šlápnout na prsty a žebrácí se stáhlo. Kroky ji zavedli až k jedné z lepších staveb, v oknech se svítilo, zaslechla i zvýšené hlasy, mužský a ženský, jakoby se hádali nebo na ženu muž křičel jen tak pro zábavu. Protože mohl. Vyrve mu žena jazyk? Protože... může? Jarl by se ke své ženě měl chovat s úctou, hádala, že jsou ve společnosti vážení. Za to druhá z budov, pravděpodobně pro otroky byla omšelejší, nevzhlednější. Mezi otroky se lépe splyne.

Vklouzla postranními vrátky do místnosti. Svůj závěr přehodnotila. Budova nebyla určená pro otroky, patřila... věštci? Nebo snad čarodějovi? Byla příliš zvědavá než aby místnost opustila a... pokud se nechtěla vrátit mezi trháky, raději zůstane zde s čarodějem, jaký šílenec by ji zde hledal? Jednooká krakatice rozhodně ne. Ale, co všechno čaroděj skrývá? Co by na ni mohl použít, neuměl zaklínat, podle čarodějnických kotlů a skleněnek... Do jedné cvrnkla, zvuk, který se rozezněl na ošklivé tváři vytvořil menší úsměv. Čarodějové měli vskutku vlastní temnější svět, plný skleněnek, malých perořízků, podivných rostlin, prášků.

Vrátil se z trhu domu. Šel pomalu, nespěchal. Čas si plyne svým způsobem bez ohledu na to, zda někam utíkáme nebo jdeme pomalu. Bartley to věděl a závodit s časem nikdy nehodlal. Jemu osobně neuteče nic. To byl jeho názor. V tomhle pochybném přežívání ani neměl za čím spěchat. Měl své vynálezy, své pokusy, ale ty potřebovaly přípravu a čas. Nemusel se honit za vidinou lepší práce, za manželkou, případně rodinou. Tyhle starosti byli Rossovi docela cizí. Jeho věk byl, alespoň dle jeho, ne příliš skromného názoru, zatím moc nízký, než aby se uvrtával do chomoutu a dělal něco, co sám nechce. Vyšel schody vedoucí do domu. Otevřel dveře a mlčky vešel. Tichošlápek, když na to přišlo a přesto byl matkou odhalen.

Karsi, Rossova matka, jen nerada viděla syna se vytrácet. Milovala jej. Milovala ho více než cokoliv jiného. Prvorozený chlapeček zůstane v jejím srdci vždy na prvním místě. Jeho záliby jí ale přidělávaly vrásky na obličeji. Viděla v něm stále více jeho otce a toho se děsila. Co se znovu vdala, dostal Barry možnosti, které by jinak jako bastard neměl nikdy. Dostalo se mu jistých výsad. Matka, chtěla pro syna vždy to nejlepší. Když se z titulu lorda a lady propadli na obyčejnou chudinu, styděla se. Věděla, že synovi již nedá to, co si původně přála. Ale poprala se s tím. Oba vytrvali a nyní se měli zase dobře… lépe.

Nejhůř ale Bartleyho vytrácení snášel nový muž v jeho životě. Manžel jeho matky. Hugh  Tanner. Ne, Barry ho nedokázal akceptovat a to samé nedokázal Hugh s ním. Pro Bartleyho to byl hloupý podřadný člověk. Hugh naopak chlapce vnímal jako podivína s ještě podivnějšími vlastnostmi. Hádky byly posledních pár let velmi časté. Hlavně pak, když Hugh zjistil, že Barry tahá do domu cokoliv nebezpečného. Bartley pro teď raději zmizel. Jen nechal matce na stole to, co jí koupil a mlčky odešel. Ne, Ross se nehádal. Ostatní se hádali, on jen většinou seděl a mlčky sledoval okolí. Nebavilo ho argumentovat proti hlupákům a nerozumu. Lidé co nejsou ochotní chápat, nepochopí nic.

Zamířil do své pracovny, studovny, nazývejte to, jak chcete. Otevřel dveře, ale už v první minutě se zarazil. Nezvaný host. Překvapeně stál mezi dveřmi. Onu osobu, pravděpodobně dívku si prohlížel. Detaily mu neunikly, byl velmi pozorný. Oblečení na ní téměř plandalo. Nebylo její, buď ho vzala, nebo žije ve velmi nuzných podmínkách. Možná oboje. „Tady nemáš co dělat.“ Pronesl hlasitě. Nezlobil se, byl opatrný. Kolikrát někdo vlezl do jeho pracovny s cílem nadělat škodu. Takhle dívka mohla mít stejný úmysly. „Odejdi pryč.“ Rozkázal a prošel kolem ní, vyndat věci, co nakoupil na stůl. Dveře nechal otevřené, předpokládal, že rovnou odejde.

Dveře vrzly a děvče sebou trhlo, neměla ráda překvapivé zvuky, vrzání, buchot, skřípání, taková akustika nebyla ničím vítaným. Prakticky okamžitě byla ve střehu. V příšeří vypadala ještě ubožeji než ve chvílích, kdy ji Euron trápil, jen polámané malé pískle, ptáče, kterému nezdárný chlapec polámal křídla, mohla se stejně zbytečně pokusit vzlétnout. Ostatně… Co by se od ní dalo čekat? Neměla zbraň. Nevypadala ani nebezpečně. Průzračná zeleň, jakoby smaragdová ve tmě docela září jako oči nějaké šelmy, pohlíží na neznámého obezřetně, ruce svěšené kolem těla. Bylo zvláštní, co všechno dokázala prozradit pouhá mimika nebo řeč těla. Ze slabého děvčete, dítěte se stala divoká kočka, která jen čeká na svou příležitost, vyčkávala na chvíli, kdy svou oběť usmrtí. Zaškrcením či snad sražením na zem, přeražením vazů a rozbitím hlavy o kameny, které studily pod nohama. Viděla, jak to vypadá, když se někomu začne řinout krev z uší z nosu, jak je citlivá právě hlava, bohaté vlasy začnou být vlhké od rudé tekutiny tolik potřebné k životu. Nebyl na ní patrný strach nebo snad respekt k mužům jako takovým. Byla seveřanka, zlomit je bylo stejně obtížné jako přežít v chladné nehostinné pustině, proč tedy cítit respekt k verbeži, která byla dost možná pod její úroveň.

Byl to až jeho hlas, který ji donutil zapochybovat nad jeho úmysly, zněl klidně, nekřičel, nebyl hrubý ani se ji nesnažil uhodit. Slovům pramálo, jediné, co pochytila byl příkaz, ‘pryč…’ kam pryč? A proč se nechoval jako ostatní jižané, kteří jen ničili, brali si vše výhružkami, slabošsky. “Niarozumím…” Promluví k němu, její přízvuk je, tak, jak by se dalo čekat od cizince naprosto odlišný od jeho vlastního. Nezní dothracky nebo valyrijsky či snad jinak, jedním z jižanských nářečí, jen to pouhý slovíčko ‘nerozumím’ pro ni bylo prakticky nemožné vyslovit, v závěru se změnilo na ‘niározumim’ a to s velkým zapřením. Těžko říci zda ji snaha o komunikaci zachrání před vyhozením na ulici, nechtěla se toulat už jen z toho důvodu, že na ni mohli narazit zrůdy. Neubrání se jim a teď? Nemá šanci ani utéct.

Čaroděj se začne přehrabovat v podivných předmětech, které měl v ruksaku a na stole, v křivulích a skleněnkách, které ji předtím tak zaujali. Obešla dřevěnou desku, která mezi nimi vytvářela pomyslnou bariéru. V tváři hyzdící ošklivý klikatý šrám je patrná zvědavost, jak tak pohlíží na jednotlivé prášky, barevné sloučeniny a podivné kamínky.  “An sorcerer? K čemu?” Bradou poukáže směrem k předmětům na desce. Podivnůstkám. Dosud nebyl zuřivý, nepříjemný, nerudl a ruce se mu neklepali v náznaku rány, nože si všimla, malého perořízku, který měl u pasu. Věděl, jak ho používat? Starost o možný útok vystřídá opět ta zvědavost, která zakryje i možnou nedůvěru. Rudohlvý čarodějové byli podivní, tenhle nebyl výjimkou. Proč nezaklel muže, který tak hulákal na ženu, zelenkavé oči pohlédnou směrem k druhé budově, k té honosnější, byl z ní slyšet křik až k nim, nemusela mu rozumět, aby věděla, co některá slova obsahují, kyklop byl stejný... tedy i ve chvíli, co z něj kyklopa udělala. V tváři je vepsaná jasná otázka, 'Proč něco neuděláš?' Skutečně... výrazy kolikrát dovedli mluvit víc než slova. Xi svou otázku ještě doplní škubnutím hlavou směrem k ukřičenému domu prstem si přejede po rtech, pak ukáže na něj a přejede si po krku, opět poukazujíc hlavou k domnělému křiklounovi. 'No proč?'

Barry trhl překvapeně hlavou, když k němu dívka promluvila. Do teď si skládal zakoupené předměty na stůl a postupně je třídil do poliček a příslušných lahviček. Měl za to, že se kolem něho prosmýkne a zmizí venku. Překvapilo ho, když zůstala. Narovnal se a natočil k ní hlavu, zatímco trup a zbytek těla zůstával rovně před stolem. Položil ruce na dřevěnou desku a zamyslel se. Snažil se onen přízvuk zařadit. Essos? Slyšel o tom, že ve Svobodných městech a za nimi mluví všelijak. Existovaly stovky jazyků a nářečí, které se od toho v Západozemí rapidně lišily. „Nerozumíš?“ povytáhl obočí a konečně k ní natočil celé tělo. Nezařadil jí, ovšem otázka, odkud je, jeho ústa neopustila. Pokud mu nerozuměla něco tak jednoduchého, jako že má odejít. Nemohl očekávat, že by mu porozuměla v jakékoliv další žádosti. Dívka před ním se stala hádankou. A hádanky měl Barry rád, měl potřebu je rozluštit, přijít jim na kloub a zcela odhalit jejich podstatu. Mohl si na dívce zjišťovat mnoho věcí a hlavně, po dlouhé době to bylo něco zajímavého, co mu přišlo do cesty.

„Nepochopila jsi, že máš jít pryč. Nepochopíš ani to, když ti budu vysvětlovat k čemu to je,“ pobaveně se usmál. V jeho pracovně se nacházelo spoustu věcí. Většina prakticky bezpečná. Pořád to byl mladý kluk, co měl svět teprve objevit. Do teď pořádně matku neopustil, i když to měl v plánu. Přemýšlel jak rozvinout jejich konverzaci. Tušil, že tedy pár slovíček zná, ale jak moc dobře rozumí jejich významu. „Jsem Barry,“ poukázal na sebe. Tohle bylo tak jednoduché, že to musí pochopit. „A ty?“ zeptal se a poukázal na ní. Znát jméno, něco jak jí mohl oslovit nebo označit. Daleko lepší způsob, než kdyby jí sám vymýšlel přezdívku.

Natočil se k domu, odkud šel křik. Chvilku se tím směrem díval, jakoby mohl něco změnit, jeho pozornost si pro sebe, pak znovu ukradla právě neznámá dívka. Smutně se usmál a zadíval se do země. Poznal na ní otázku i udivení nad faktem, že nechává muže křičet na vlastní manželku. Jenže co mohl Barry dělat? Byl jen bastard, mohl být rád, že jej dávno nezbavil a jeho matka? Byla jeho manželkou, ten muž zkrátka měl právo, aby na ní křičel. S takovým modelem světa Barry nesouhlasil, ale nyní nebyl schopný s tím něco udělat. Jednou se zkusil muži postavit a jak to dopadlo? Vlastně velmi špatně. Všechno tehdy jen zhoršil a rozhodně si nepřál stejnou situaci opakovat. Poukázal na dům a zavrtěl hlavou. „Není to tak jednoduché,“ vysvětlil. „Nemůžu,“ dodal a přemýšlel, jak jí to lépe uvést do situace. „Oni jsou manželé,“ projevil snahu a při vysvětlování si prstem poklepal na levý prsteníček. Tam se přeci dává snubní prsten. Ovšem nemohl tušit, jaké zvyky jsou v místech, odkud dívka pocházela. Třeba tam nic podobného nemají nebo to praktikují zcela jinak.

V Barryho tváři se dalo vyčíst, že se nad stavem věcí trápí. Nemohl nic udělat a matku měl rád. Měl jí rád svým způsobem, který neprojevoval, ale ten cit tam byl. Ona se za něho vždy prala a on si nepřál, aby se trápila.