Příběh - Bronn

Eleine oslavila nedávno čtrnáctý rok svého života, ale vypadala o pár let mladší, než ve skutečnosti měla.  Jeden večer vyklouzla z okna svého pokoje sotva půl hodinky po tom, co jí maminka uložila do postele a odešla za tím trpaslíkem. Měla ho ráda, ale stejně mu tak říkala, přišlo jí to prostě legrační, nikdy to nebyla výsměšně. Proč taky?...už od mala za nimi vždycky chodil a pokaždé jí něco donesl. Hračky, oblečení anebo něco sladkého. Díky němu jim nic nechybělo a ona si už teď uvědomovala, kolik mu vlastně dluží.  Pomalu seskočila na spodní střechu, na boso, aby si nezničila boty a taky, aby se mohla pohybovat mnohem tišeji. Na sobě měla jen bílé šaty a dlouhý pletený přehoz. Kolem krku se jí mezi drobnými ňadry houpalo pár přívěsků, které se div nezamotaly do dlouhých hustých hnědých vlasů, ze kterých občas vykoukl nějaký ten dred nebo barevný copánek.  Stejně jako její maminka měla trošku podivný vzhled, ale patřilo k ní to. A s tmavou kůží, kterou měla po otci, to vypadalo celé ještě dokonaleji.

Po pár minutách tichého přesouvání po střechách domů, neviděná a neslyšená, vklouzla na dvorek před jednu z hospod, kde popíjela spousta mužů, vojáků a jim podobných, kteří vyprávěli své příběhy z výprav. Takhle sem utíkala docela často. Poslouchat jejich vyprávění o cizích zemích, protože maminka jí vyprávěla jen o Severu. Nikde jinde prý už nebyla. Jen tady, a pak doma, na Severu. Tyrion jí chtěl vyprávět víc, ale Eithane ho vždycky zarazila, aby jí nepletl hlavu s dalekými kraji.  Spokojeně se tam usadí na bezpečné místo a poslouchá, pozoruje. Přišlo jí to vzrušující. Přeci jen, všichni ti muži měli dámskou společnost a jenom málo kdy se ostýchali.

Ponechá svou sestru osudu jménem ... Šuňta a ne příliš pomalým krokem vyběhne z hospody plné ochlastů a šmatáků. Anya si určitě poradí s jejich novým výtrusem, zatímco on se vrátí hezky do bordelu. Samozřejmě že do jiného bordelu, který nerozmrdal se svým ... rádoby bratrem. Co po dnešku vůbec chtěl? Krásnou ženu na klín, dobré jižanské víno a pak jen večerní pošukáníčko. Chtěl toho tolik? Ne! Ale jeho novorozený bratr Šuňta mu to prostě musel posrat. Místo toho, aby ho naháněla znovu nalezená děcka, tak ho nahání sourozenci. Teď jen doufat, že měl vážně jen dva a nezapomněl na nějakého dalšího výtruse. To už by určitě nevydýchal. Co by na něj svedl ten další? Že může za jeho hnusný ksicht? Nemůže za to, že je ze svých sourozenců nejkrásnější. A oni mu to jen závidí. Měli by se stydět!
Po cestě zakopne o jednoho ožralu, zatočí se kolem své osy a strčí do dalšího. Ten s nadávkami skočí v kopě hnoje.
"Sorry brácho, ale teď aspoň vypadáš k světu." uchechtne se a stačí se vyhnout vrženému lejnu, které trefí zlatoplášťáka, který si zaskočil na rundu. Zlatopláštník zařve a vrhne se na muže v hnoji. Znovu se zasměje a zakřičí na hnojaře.
"Fandím ti kámo. Chce si někdo vsadit?" začne rozhlašovat, zatímco mu opilci podstrkují peníze, které si chvatně strká do kapes. Ostatní se protlačí dopředu, aby viděli, jak to celé dopadne, zatímco on se proplíží dozadu a s plnou kapsou zlaťáků se uličkou dostane dál od hospody. Že mu to stále vychází. Nemůžou ho vinit za to, že jsou to neinteligentní trubky. Neinteligentní trubky si žádné zlato nezaslouží. To je jen a pouze jeho. S jednou mincí si hodí a zaleze do další uličky, když zavětří trable. Ukryje se do stínu a nechá proběhnout bandu naštvaných opilců, kteří hulákali, šlapali se a tlačili se před druhé. Idioti. S tichým smíchem vyleze ven a pokračuje ulicí dál.

Ona si ho všimne. Zamrká a nakloní hlavu na stranu. Nebyl ani tak hezký. Ale působil na ni zvláštním dojmem. Až takovým, že se po té, co si prohlédla celý ten jeho podvůdek se vsázením, tak vstala a vydala se za ním. Tichým krokem ho následovala nejdřív ve stínu uliček, ale nakonec se díky jednomu sudu s vodou dostane na střechu a následuje ho takhle. Hluk rozzuřených vojáků ji přiměje, aby se skrčila. Potom ho následovala celou dobu. Nešlo ji slyšet, ani vidět. Ale přesto musel mít takový ten podivný šimravý pocit na zátylku, který lidé občas mají, když je někdo sleduje.

Jakmile se otočí, aby si prohlédl okolí, ona zrychlí a seskočí po plachtě jednoho ze stánků dolů, těsně před něj, takže když se zase otočí, stojí před něj. Upírá k němu oči s nádherným a trochu rozjíveným úsměvem. Nic neřekne. Jen se mu ještě upřeněji zadívá do očí. Působí jako nějaká nymfa, která svádí opuštěné muže. Ale tady nebyli v lese ani na moři. Ale uprostřed ulice. Jenom oni dva. V naprostém tichu.

Kdyby Eithane věděla, co právě teď dělá, nejspíš by jí zavřela v pokoji, zazdila všechny okna a nikdy už ji nikam nepustila. Ale o to víc vzrušující to vlastně bylo. Porušovat pravidla.  Zhoupne se na bosích nožkách. „Kam jdeme?“ zašeptá nakonec.

Tiše si pohvízdává lannisterskou nepsanou hymnu a vesele se vzdaluje od těch, které tak nehezky obral. Vlastně co to kecá? Vždyť si jen vzal to, co mu dali. Proč by si teď měli stěžovat? Hovádka boží. On je o pár mincí bohatší a nebude muset ubírat své sestřičce, která to stejně brzy prohraje v kartách nebo se svým bratříčkem. Jak jí zná, tak ho určitě vzala za buk, aby vyzkoušela jeho střelecké schopnosti. Podle toho zjišťuje, jestli je to jen opilý bezďák nebo skutečně něco použitelného. Třeba by mohl odplachtit s ním a on by byl konečně volný jako pták. S ní se táhnout je stejné jako mít za prdelí ženu, která vás věčně kvůli něčemu seřvává. Mít společnou domácnost, tak se raději nabodne na vlastní meč než s něčím takovým žít.
Dál si vykračuje, i když má hodně špatný pocit. Jako by ho někdo sledoval a když ho někdo sleduje, tak sleduje naposled. Nenápadně se za sebe ohlédne, ale ani kamínek se v té uličce nepohne. Ani vítr nezaševelí. A zvlášť v takové tiché ulici by slyšel i ten sebetišší krok. Jenže nic se k jeho uším nedostává, přesto si na sto pro jistý tím, že to někdo za ním pádí. Ani jeho sestra by ho nedovedla takhle přechcat, natož Šuňťa. Pro jistotu se vrátí o jednu uličku zpátky, ale stále nic. Dočista se musel zbláznit. Aspoň v té představě žije do doby než před něj skočí. Ruka mu instinktivně zajede k hrušce meče. Zatímco druhou zapluje za záda, aby uchopil dýku. Jeho srdce mu div nevyskočí z úst, ale pak si s několikaterým zamrkáním uvědomí, že je to jen dívka. Nějaké malé pomatené děcko, které rádo hupká před nevinné občany Královy studánky. Obočí vytáhne do neskonalé výše, když mu dívka položí otázku. Pustí se zbraní a narovná se.
"My? Já určitě do bordelu a ty k mámě do postele. Pokud nějakou postel máš ... nebo mámu. Je ta máma pěkná? Pak bych tě i rád dovedl domů." mrkne na ní a z kapsy vyloví sladkost.
"Na, zkaž si zuby. Stejně ti je jednou někdo vymlátí." hodí jí dobrůtku a čeká, co to malé stvoření podivné vyvede.

Pobaveně se uculí, když se hned chytá meče a dýky. Ale jí se opravdu bát nemusí. Jistě, nejspíš by mu mohla způsobit menší problémy, ale proč by to dělala?. Svým způsobem se jí líbí. Má osobnost. Připomíná ji trochu toho trpaslíka. Ten se jí taky nelíbí, ale má nějaké charisma, které ji nutí k němu vzhlížet. Tedy…Samozřejmě je ne úplně doslovně.

Když ji pošle do postele, zamračí se. A když ji dá sladkost, tak se zamračí ještě víc. Zastrčí mu bonbon za kalhoty.
„Je hezká. A moc… Ale nejsi její typ, smůla. Musel by sis useknout nohy, abys měl správnou výšku“ mrkne na něj. Stále mu neuhne z cesty. A když se jí pokusí obejít, zase je hned před ním. Je opravdu moc hezká. Po matce. Ale oči má divoké po otci. Otec… Možná proto pořád utíká sem, aby sledovala ty muže. Občas přemýšlí jestli byl její otec taky voják. Anebo nějaký šlechtic. Jednou matku slyšela, jak okřikla trpaslíka, že jí nemá říkat písek. Ale ona vůbec nepochopila, co to znamená.  
„Asi bys mě neměl nechat tady samotnou… Mohl by mi nějaký zlý muž ublížit“ zašeptá a přitiskne se mu k boku. „Přece bys mě tu takhle nenechal..“ zamrká na něj, ale uculí se. Provokuje ho. Tak jako všechny kolem sebe.

"Tvoje matka je na hobity? Tak špatnej vkus jsem teda ještě neviděl. Asi budeš prcek po něm." bez zájmu jí chce obejít. Sladkosti nechce, za matkou ho nevezme, co jiného by ho mohlo zaujmout, aby tam s ní trčel? Chce dojít do bordelu dřív než si ho najde Šuňťa a obviní ho z něčeho dalšího. Nebo si ho najde sestra opice a bude ho chtít odtáhnout z tohodle kurvama prolezlého města. Ne, ne a ne! Nejdřív si prohlédne něčí vagínu než odtud nohy vytáhne. Dokud si nevrzne nebude žádné cestování! Ale to dítě se ho zřejmě nechce pustit. Ještě se na něj nalepí. Má nehezké vzpomínky na doby, kdy jeho sestra byla extra prťavá a vždy když jí chtěl někam zahodit, tak se chytila jeho nohy a ať třásl jakkoliv, nikdy se ho nepustila. Do hajzlu! Měl třást pořádně!
"A proč by mě to jako mělo zajímat?" pokusí se od ní odlepit, ale místo toho mu ujede noha a on to druhým bokem naboří do spícího ožrali.
"Ty koní ksichte! Dávej bacha!" prskne na něj než se otočí na druhý bok a pořádně se svalí na zem.
"Vidíš? Tady děda Robert se o tebe postará." postrčí jí k ožralovi. ..."Má rád děti a určitě tě dovede za tvou matinkou se špatným vkusem. Hele, počkej ... není náhodou ona ... pedofil?" napadne jej, když si vzpomene, kdo je tak trochu malý. Kdo jiný než děti. Je to jasné! Její matka je zvrácené prase, které ojíždí nebohé malé hošánky a dcerunka se podědila opačně a místo toho létá na vyvinuté krásné hošany, kteří touží po něčem víc kozatějším a použitějším. Co by dělal s takovým capartem? Copak je divnej?

Ona zamrká, když jí tak ošklivě odstrčí k tomu smradlavému starci, ale hned je zase zpátky u něj a naštvaně ho natlačí ke zdi. Ne, že by byla tak silná, to vůbec ne. Ale ví z jakého úhlu zatlačit, aby ztratil rovnováhu a byl nucený vrávorat zpátky.  Když je zády natisknutý na stěnu, spokojeně se mu opře o hrudník a zamrká na něj.

Zasměje se od srdce, když řekne, že její matka je na mladší. Jen zavrtí hlavou.

„Ne, to ne. Ale spíš  je na trpaslíky“ mrkne na něj a zadívá se mu do očí. Nechce se jí domů. A rozhodně se jí nechce pouštět se jeho. Když se jí někdo líbí, je jako klíště. Nezbaví se jí jenom tak. Ani kdyby byl protivný, násilný. Bude jí to jen ještě víc bavit.

„Půjdu na to místo s tebou…pustí mě tam… už jsem tam byla“ zašeptá a chytí se ho za ruku. Ne jako dítě. Prostě jako kdyby k sobě patřili.

Co komu udělal, že se na něj nalepilo tohle nehorázně dotěrné dítě? Kdyby to aspoň už bylo extrémně vyvinuté dítě s poprsím větším než jeho pěst a již využitou broskvičkou. Co má dělat s touhle malou rajdou? Vypadá jako nějaká zasraná chůva? Jeho nálada se pomalu dostává do bodu mrazu. Nejdřív Šuňta, který mu ukradl děvku, rovnováhu a iluze o tom, že o něm už nikdy neuslyší, pak se to o něco zlepšilo, když ho nechal se sestrou, následně získal neskonalé bohatství a vše se znovu zesralo, jakmile se tu zjevilo tohle koště. Jak se vůbec ocitl u té zdi s děckem natlačeným na jeho hrudi? Musí vypadat jako nějaký ouchyla. Zase na tak mladé nikdy nebyl a ani nikdy nebude. Jenže tohle děcko nedokáže přijmout odmítnutí. Na jeho tváři se na pár vteřin objeví zoufalství než se změní v bolestný škleb.
"Na trpaslíky? Co kdyby jsi oplývala nevkusem tvé máti a šla otravovat někoho jiného." chytne jí za ramena a pokouší se jí odtlačit. Už zapomněl, jak jsou malé děti rychle přisáté a nikdy odsáté. A ještě ho to chytilo za ruku. Stupeň zoufalství se zvýšil.
"To mě poser! Se mnou nikam nejdeš, padej domů než tě prodám do toho místa, kam mířím!" vyvleče svou ruku z té její a udělá něco velmi inteligentního. Drcne do ní a vezme roha. Uběhne několik metrů než vrazí do jednoho z těch, které tak ... trochu obral.
"Ale kurva drát." ujede mu a rychle nahodí svůj extrémně šarmantní úsměv. ..."Hoši, kde jste se potáceli? Však jsme měli sázku!" jenže ani jeden z opilců nevypadal, že by chtěl nějaké vysvětlení. Stačili jim k tomu jen pěsti. To bylo to poslední, co by potřeboval. Hodil otočku o sto šedesát stupňů a s pronásledovateli přeběhl místo, kde zanechal děcko. To chytí za ruku a táhne jí za sebou.
"Fajn! Můžeš jít se mnou, kam se ti zachce, jen nás zbav těch pronásledovatelů!" dostane ze sebe během běhu nebo spíše sprintu. Samozřejmě, že nemyslí, aby se z ní stal karate kid a všechny přeprala. Ale jakožto stálý obyvatel Králova přístaviště musela znát nějaké tajné zákoutíčka, kam se vošousti nedostanou. Na to spoléhá, na potěr, kterého se chtěl zbavit.

Ona zachmuřeně a možná trošku uraženě jde pomalu po  stejné cestě jako on. Plno chlapů se o ní zajímalo, když se někde nachomýtla. Ale on jediný ji musel odstrkovat jakoby si o sobě myslel bůh ví co. Pitomec jeden nafoukaný. Však ať si jde, kdo ho potřebuje?

Když jí najednou chytí a táhne s sebou, zamrká.
„Tak najednou jsem ti dobrá, staříku?“ zabrouká pobaveně a jen zavrtí hlavou. Ale  vezme ho od nich pryč. Vede ho několika spletitými uličkami, ve kterých by se ledaskdo nejspíše už dávno ztratil. Ale ona ne. Znala každou tu uličku stejně tak dobře, jako znala každou linii svojí kůže, svého těla.  Nakonec ho stáhne stranou a zatlačí ho do vybourané zdi, kterou zalévá stín. Sama se na něj natiskne a zakloní hlavu na jeho rameno, aby jí nešla vidět ani špička nosu.

„Ticho a nehýbat“ zabrouká a tiše čeká než muži zmateně proběhnou kolem nich. Během čekání se o něj nepatrně a neúmyslně tře, jak se snaží zůstat na jednom místě. Když nakonec proběhnou, pomalu vyleze a rozhlédne se, aby spokojeně pokývla a naznačila mu, že může vylézt.

Když potřeboval pomoct s radostí naběhl na ruku i tomu nejotravnějšímu stvoření. A zrovna jím byla tahle malá vižle. No co, pár minut s ní vydrží, pak se jí zase zbaví, najde si bordel, zašpásuje si s nějakou kozatou štětkou a druhého dne odplachtí, co nejrychleji z tohodle vlezlého místa. Se sestrou nebo bez sestry a zaručeně bez Šuňťi. Ještě by se ho cestou pokoušel zapíchnout nebo mu ušpinit jeho čistý ohoz. To by nepřežil. Sice žoldák, ale čistotný žoldák. I když se to tak nemusí jevit.
"Drž klapačku a buď vděčná za ty dary!" umlčí to otravné děcko a nechá se jí vést těmi spletitými uličkami. Po pár vteřinách už ani sám neví, kde jsou. Skvělé, i on sám se ztratil. Drobky za sebou nenechal ani niť, takže tu holku bude muset zneužít ještě jednou. Jen s těmi nejlepšími úmysly. Jako by on měl někdy špatné.
Zapadnou do nějaké uličce, kde holčina využije znovu toho, aby se na něj nalepila jako nadržené klíště. Ale uposlechne a ani se nepohne. Teda ... určité části se nepohnou, ale zato jiná určitá část má menší problém, když se o něj to děcko začne otírat. To snad není pravda. Pevně sevře rty a pokusí se od ní odtáhnout, aby jeho kámoš zůstal ležet. Když vyleze, nezapomene si velmi nenápadně dát ruce před rozkrok, aby nic nespatřila. I když celkově se s tím blbě chodí. Co komu udělal?!

Protočí oči nad jeho nevděkem. Ale nechá to. Je jí jasné, že jí bude potřebovat, aby se vůbec někam teď dostal, protože šel slepě za ní, aniž by přemýšlel nad cestou, kterou ho vláčí. Když začne odpovídat na její vykrucování Bronnův menší přítel, uculí se. Vnímá to. Ale nic neřekne, i když si ten klín dost okatě snaží zakrýt.

„No tak snad tedy, abych tě opustila, když je ti moje přítomnost tak hrozně nepříjemná… Cestu zpátky najdeš, ne?..“ zamrká na něj výsměšně. Aby mu ukázala, že ví, že bez ní je naprosto ztracený. A ona ho nehodlá zachránit po druhé zadarmo. Na očko se otočí na patě a pomalu si to kráčí pryč. Tak aby jí mohl dohnat nebo zastavit.

Ona vždycky dostane, co chce. I kdyby toho hlupáka měla otravovat celou noc, nakonec vyhraje ona. Nedovolí, aby to bylo naopak. Sama nevěděla po kom je takhle…cílevědomá řekněme. Ale jednoduše těžce snášela prohru. A proto prakticky neprohrávala.

Ohlédne se po něm přes rameno a vyplázne provokativně jazýček.

Máš nad tím kontrolu Bronne, nejsi otrokem svýho těla! Když mu řekneš lehni, tak lehne. Je to poslušná velká věc, která ti dělá jen radost. Ne nevděčná hnusná hadice, která se věčně ozývá po několika denním tundrování po Západozemí. A vůbec se neozývá ani teď, kdy už měl dávno s ní vězet v nějaké jeskyni a důkladně jí prozkoumávat. Vůbec ho nevyrušilo nic, co kdysi dávno mohlo být bratrem, vůbec nemusel prchat před nenažranými zloději a už vůbec se na něj nenalepilo nadržené dítě.
"Co je to s těmi dnešními fakany." pronese nahlas, ale spíš k sobě než k ní. I když mohla si to vzít jako ponaučení. Svůj meč prodával, ale byl natolik nechamtivý, aby své rady dával zadarmo. A jí se tahle bude jednou v životě hodit. Vlastně často v životě. Dokud jí neojede nějaká smradlavá podržtažka, která bude chtít ochutnat její nektárek, ať se jí to bude líbit nebo ne. Ale to není jeho starost, když se tu vystavuje jako královna nahoře bez.
"Pff, jsem snad dítě, dítě?" odfrkne si a udělá pár kroků vpřed. Děcko nevycválané se rozejde vpřed. Převelice rychlým krokem.
"I slimák by se mi dokázal ztratit rychleji." dostatečně nahlas okomentuje tu její snahu ho nalákat k tomu, aby za ní šel. Její vypláznutý jazyk ho z míry nevyvede. Děti na něj otvíraly kušny v jednom kuse. Počkat? On snad měl nějaké děti? Dobrý vtip!
"Má lady." přiloží si ruku k čelu a trhnutím do strany jí dává vale. Však on si cestu najde. Jednou. Nemůže to tu být tak velké. Otočí se na podpatku a vybere si tu nejbližší možnou ulici. Někam dojde a nejlépe někam, kde je bordel. Po cestě si nezapomene zpívat.
"A tak pravil a tak děl ten lord z Kastamér."

S nadšením si hvízdal při představě lorda prudéra, jak neví, s kterou dírou dřív do mísy. Až to z něj poteče i ušima, zřejmě ho to dostatečně naučí nemlátit malé holčičky ... aspoň aniž by za to dostal dostatečnou peněžní odměnu. Blbec! Pln nadšení si to štrádoval do Malíčkova nevěstince. Hodlal tam utratit značný výdělek, který získal od trpaslíka, za veškerou lopotu. Doufal, že si ho po jeho minulé návštěvě za žádnou cenu nikdo pamatovat nebude. Kvůli šuňťovi tam nechal značný obnos, aniž by za to něco dostal. Vlastně ... něco získal. Dalšího otravného sourozence, který s ním nechtěl mít nic společného, i když to byla určitě jen hloupá výmluva, jak se ukrýt před jeho velkolepostí. Kdo by taky chtěl dobrovolně žít v něčím stínu. No, o jedné otravné opici by věděl, ale tu vychoval tak, aby si toho ani nevšimla. Veškerou bystrost si vybral on sám, zatímco na jeho sourozence nevyzbyla. Ubožáci.
V nevěstinci se slušně rozšoupl. Sice jej jedna děva pozorovala s jasným poznáním v očích, ale když jí podstrčil pár blýštivých mincí, hned se její ústa rozzářila a skončila na těch jeho. Spolu s ní si vybral další dvě nejdražší krásky a strávil s nimi několik hodin neskutečného blaha. Jak jen mu chyběla ženská ručka! Strávil tolik hodin na koni, pak musel přetrpět kecy pubertálního krále, pohled na zmučené dítě a pak poslouchat rádoby urážky a nesmyslné výhrůžky od toho lorda v zářivé černé zbroji, temné jako jeho duše. Je si jist, že teď zrovna vidí temno všude. A nebyl by to on, aniž by se svým sličným damám nepochlubil.
"To vám povím, slečny. Letěl až mu hovna od prdele lítaly!" po jeho krásné průpovídce nezapomenou propuknout v smích. Zda hraný nebo pravý, komu na tom záleželo, když byl v sedmém nebi. Dovolil si i na pár minut zavřít oči, zatímco jeho dívky štěbetaly o něčem pro ně zábavném. Neměl ani potřebu se oblékat. K čemu, však bordel není od toho, aby tu chodil zahalený jako tichá sestra.

Nebylo tak špatné, jen tak se potloukat po hlavním městě, člověk si potřeboval jenom zvyknout. Sice to zabralo pár dní, ale potom už to bylo dobré. Ne nejlepší, ale jeden se alespoň vyvaroval mdlob. Král si mohl vybrat lepší místo, než tenhle prasečí chlívek. A to doslova, kromě odporného vzduchu, který naplňoval ulice Králova přístaviště, Tyene vadili jeho obyvatelé. Chovali se jako prasata, jen počkat na porážku. Na druhou stranu, jakmile se trochu zorientovala, věděla, kam jít, aby se dozvěděla něco užitečného nebo aby se jenom tak pobavila. V tomhle ohledu se jasně ozývala Oberynova krev. Mladé zmiji nevadilo zajít i na tak nelichotivé místo, jakým byl jeden z místních bordelů. Tedy, tak by to nejspíš označila její matka. Septy se podobným domům vyhýbaly stejně tak, jako hadi zimě. Jenže dornská dívka s sebou neměla žádný doprovod, který by jí cokoliv zakazoval. Tak proč si neukrátit dlouhou chvíli něčím zajímavým? Koneckonců, jednou už se jí slušný úlovek povedl. Aniž by to čekala, narazila na lorda Renarda, vypelichanou lišku z Burrow. A nejen, že si to s ním opravdu užila, navrch získala i jeho dýku. Nedalo se říct, že by jí vydal dobrovolně, ale co na tom záleželo. Její nynější majitelkou se stala Tyene a to s dost blahým pocitem zadostiučinění.
S myšlenkami na ten skvostný okamžik, kdy jeden z písečných hadů přiložil Renardovi jeho vlastní dýku ke krku, otevřela dveře nevěstince, aby mohla vejít dovnitř. Na rtech jí přitom hrál samolibý úsměv. Klidně by si to ještě jednou zopakovala, překvapení, které měl v tu chvíli Dorien v očích bylo daleko víc uspokojující, než jeho přihroublé chování. Vzpomínka to byla nádherná, ale víc se jí nezatěžovala. Namísto toho se rozhlédla kolem, jestli jí do oka nepadne někdo zajímavý. Nemuselo jít jenom o hezkou tvář, či zvučný hlas… zajímaví lidé byli i ti s mečem a ve zbroji. Rozhlížela se důkladně, ale bohužel neměla to štěstí, aby si někoho vyhlédla. Usadila se tedy na místo, odkud měla dobrý výhled a nechala si přinést víno. Rázně si poručila, že chce jenom dornské červené. Měla tu možnost ochutnat i zdejší, ale z něj se jí málem zkroutil jazyk. Nasával ho tu Renard – zkušenosti s ženami měl dobré, ale vínu pranic nerozuměl. Jenom dva druhy se daly v Západozemí pít, aniž by hrozilo, že z nich člověk bude mít nečekané potíže. Dornské červené a zlaté ze Stromoviny – Tyene jej okusila jenom jednou a musela uznat, že je vážně dobré, ačkoliv raději sázela na to, co znala opravdu důvěrně.
S pohárem v ruce pokračovala v činnosti, spočívala zrakem na obnažených lehkých děvách a jejich doprovodech. Alespoň jedno místo připomínalo Dorne, tedy svým vlastním způsobem. Všichni se poddávali svým tužbám a volnosti. Nikdo si nelámal hlavu s neblahými následky a tak to mělo být. Tyene si dopřála lok rudé tekutiny a opustila své místo. Nakonec jí přece jenom někdo zaujal. Měl snědou pleť, v očích hravé jiskry a jeho tělo byl samý sval a šlacha. S úsměvem k němu došla a posadila se k němu. Mladík jí uvítal dlouhým polibkem a rukou jí okamžitě zajel pod šaty. Z kůže mu sálalo teplo a tak se k němu dívka jenom přivinula. Ochotně mu oplatila další z lačných polibků a prsty mu přejela po břiše. Mladý muž se nad tím uchechtnul a zamumlal něco v cizím jazyce. To by jí nevadilo, s řečí těla nezáleželo na tom, co plynulo z úst. A soudě podle reakcí jeho těla, se mu Tyene víc než líbila. Zůstala by s ním a snad by i odešla někam, kde by měli o něco víc soukromí, koutkem oka však postřehla něco, co jí zaujalo o něco víc. Po pravici jí seděl nahý muž. Tedy nahý… dalo by se říct, že byl oblečený do houfu děvek, které ho obklopovaly. Něco jí povídal, ale přes ruch, který v bordelu panoval, mu úplně nerozuměla, ačkoliv se zdálo, že všechny nevěstky mu doslova visí na rtech. Tyene naposledy políbila půvabného cizince a přesunula se k muži, který byl jistě zábavnější, než ten, co ho právě opustila. Děvky se smály a lísaly se k němu. Úsměvné. Jedna se však brzy zvedla a odcupitala s tichým chichotem pryč. Dornská dívka toho využila a zaujala její místo.
Posadila se vedle něj, se svůdným výrazem ve tváři. Nepotřebovala slyšet úplně všechno, aby pochopila, že se před nimi kasal, jak moc je úžasný. Muži potřebovali neustále hladit své ego, jinak by hrozilo, že přijdou o své mužství a z nich nikdo nemusel dělat eunuchy. Zlehka se opřela o jeho obnaženou hruď a tiše mu zapředla do ucha.
„Vsadila bych se, že největším hrdinou jsi tu dnes ty. Nebo jsi prožil jen jedno zajímavé dobrodružství a vykládáš ho v různých podáních?“ Otřela se svou tváří o jeho hrubou. Něco na něm bylo. Renard měl na své straně mládí, tenhle o poznání víc zajímavostí. Tyene se k němu přiblížila tak, jako by ho chtěla políbit, nakonec si to však rozmyslela a namísto toho se jenom zářivě usmála.
„Pověz nám ještě něco. Dám ti za to něco na oplátku,“ vybídla ho. Byla si jistá, že jí neodolá a ona se tak nebude nudit. Proč by taky měla, nuda byla horší, než smrt, to písečný had z Dorne věděl až příliš dobře.

Vyhříval se na slunci své slávy mezi houfem děv, které mu slíbali každé slovo z úst. Ať se chvástal sebevíc, o to víc chtěli slyšet. Stal se pro ně pohádkovým princem. Aspoň do té doby, dokud bude mít dostatek zlaťáků a díky stálému příjmu z trpaslíkovi kapsy nebylo možné, aby došli. Jen si musel uhlídat jeho životnost. Každý koho prozatím potkali, nevypadal z jeho malé existence nadšeně. Královna, puberťácký král a retard. Sice ksichty k smíchu, ale za těmi ksichty se ukrývala dosti velká armáda. Nebo spíše několik vojáků, ochránců a strážců, které by osobně proti sobě mít nechtěl. Sice má peníze rád a možná si toho skřeta maličko oblíbil, ale sebe dokonale miloval a nemínil o sebe přijít. Však i váhal, jestli se má vracet pro opici, když jí někde potratil. Nevrátil se ani pro Šuňťu, když se natáhl před těma mnoha rokama do sněhu přímo před nemrtvými. Mohl ho snad někdo vinit za to, že chtěl žít? Za jejich neschopnost nemohl, když se neřídili jeho dobrým heslem "Srát na vše a utéct", tak proč by se o ně měl starat. Rodina přeci jen mnoho neznamená. Pro něj ne. Dokázal by bez nich přežít, o to víc by to sypalo jemu samotnému. Není žádný posraný samaritán!
Jedno místo se mu uvolnilo, aby ho vystřídalo jiné hebké a teplé tělo. Otevřel oči, aby se mohl zahledět do jiných, velkých a hnědých. Taková kukadla naposled viděl u jednoho chlápka. Jednoho převelice otravného dorňáka, se kterým se probral nahý v chlívku. Jen při té vzpomínce se chtěl zašklebit, ale to, co se na něj usmívalo a otíralo, bylo až nebesky krásné. Oproti ní byli všechny ostatní děvky šeredné jako stará, zjizvená prdel.
"Tebe jsem tu ještě neviděl," roztáhl koutky do úsměvu. Ostatní děvy nebraly příliš dobře, že si začal všímat nové, ale nehodlaly se vzdát svých peněz, proto zůstaly místo uraženého odchodu.
"Něco na oplátku? Za zbytečné chvástání o lordu Retardovi a jeho sracím dni? To by jsi určitě poslouchat nechtěla. Měl bych tu pro tebe něco mnohem lepšího," pochyboval o tom, že by mohla pocházet z Dorne. Neměla tu správnou barvu pleti, ale staly se i horší anomálie. Co jí možná prozrazovalo, byla ta neskonalá vyzývavost a divokost deroucí se jí z očí, kterou viděl jen u dornských krásek. A ona by jistě patřila mezi ně.
"Slyšela jsi někdy dornskou manželku? Určitě ano, ale nikdo ti jí nezazpívá tak procítěně jako já," proč by se nekasal svým úžasným hlasem? Na ženy to zabíralo, navíc hudba byla i jeho potěchou. Rád si po cestě prozpěvoval, dokázalo to uvolnit náladu stejně jako povzbudit ducha. A nyní chtěl zaujmout jednu možná dornskou krásku, zatímco ostatní kurvy se nakonec odplížily pryč. On se bez povšimnutí více natočil na svůj nový objev a své ruce obmotal kolem jejího trupu než započal svůj zpěv.
https://www.youtube.com/watch?v=QfuOtoPBFw4

Ne, rozhodně nelitovala toho, že nechala snědého mladíka o samotě. Kdoví, co jí mohly nabídnout, jeho všudypřítomné svaly... Jenže ne všechno se točilo jenom kolem pevného těla. I dívka z Dorne byla v jistých ohledech jako každá jiná – potřebovala slyšet něco, co by potěšilo její vytříbený sluch. Nikdy nedala na význam slov, ať už byl sebesladší. Tak hloupá, ani naivní, Tyene nikdy nebyla. Viděla, co všechno můžou smyslné řeči způsobit těm, kteří se jim neubránili. Ale občas se jimi ráda nechala obklopovat. Přesně jako teď. Cizinec by jí nepočastoval ani jediným krásným oslovením, tedy pokud by nerozuměla jeho řeči. Jako jedna z Oberynových malých zmijí se Tyene naučila ledacos, ale jazyky mezi to nepatřily. Navíc, ani nemohla tušit, odkud se vlastně ten muž vzal. Soudě podle tmavé barvy jeho pleti mohly být jeho domovinou Letní Ostrovy nebo něco ještě dál. Snad Volantis či Myr? Bezpečnější bylo držet se u toho, co znala. Navíc ze stejného jazyka měla o poznání větší požitek. Proto ji tolik zaujal muž hovící si v obležení vlastního malého harému. Kromě zvučného hlasu ani nevypadal špatně. Sice měl trochu křivý nos, ale svým způsobem ji to přišlo zajímavé. Nejspíš mu ho někdo zlomil, pokud nebyl sám tak neohrabaný. Nebo se jednalo o potížistu a přesně ti dornskou dívku zajímali. Vždycky měli co nabídnout.
„Tak to se na tebe nejspíš usmálo štěstí.“ Vlastní úsměv její rty neopouštěl, ba naopak. Zamlouvalo se jí být v jeho přítomnosti, dívat se do jeho modrých očí.. a především se jí líbilo, s jakým výrazem ji sledoval. Nemusela od jeho obličeje odtrhávat pohled, aby se přesvědčila o tom, že se objevila v tu nejvhodnější chvíli. Když chtěla, uměla na sebe strhnout pozornost a teď jí to nestálo téměř žádné úsilí. Nepotřebovala si hrát na jedno z místních všechno, jen ne nevinných, děvčat. Mohla mu nabídnout daleko víc než ony, ačkoliv nechtěla všechno své kouzlo vyplýtvat už na první dojem. Stejně byl unešený už jenom tím, že o něj projevila zájem. Když si to uvědomila, celkem ji to pobavilo. Zvykla si hledat nesnadnou kořist, zatímco tenhle veselý šťastlivec se snažil zapůsobit na ni. Proč by mu v tom bránila? Docela jí to polichotilo a utvrdilo ji to v tom, že si vybrala dobře. Dnešní večer mohla strávit v dobré společnosti.
„Jestli nabídneš ještě něco lepšího, nebudu na tobě šetřit ani já.“ S nesmělým výrazem ve tváři, ale hravým pohledem se kousla do spodního rtu. Byla zvědavá, čím vším se jí pokusí vetřít do přízně. Musela ovšem ocenit, že ji chtěl ušetřit nechutných historek týkající se jejího předchozího krátkodobého milence. Nejdřív si neuvědomila, že by mohl mluvit o Renardovi, jenže… Najednou byla Tyene opravdu velice ráda, že si nevyslechla ani začátek, ani pokračování, o kterém by dozajista s jistou chutí povídal dál. Na druhou stranu se k jejím uším donesla zajímavější nabídka. Aniž by to nahatý muž věděl, zájem mladé zmije o něj se zase o něco zvýšil. Každá žena se dala něčím zaujmout a on uhodil přesně na ty struny, jakými se dala naladit dívka z Dorne.
„Poznala jsem už spoustu bardů a potulných zpěváků, kteří si mysleli totéž. Přesvědč mě, že jsi ten nejlepší.“ Že by nebyl takový ignorant a jako jediný poznal, že vedle něj nesedí jedna z hloupých ovcí, co se nikdy nepodívaly dál, než za zdi obepínající hlavní město? Nevypadal jako hlupák, spíš jako někdo, kdo ví, jak si pořádně užít život. Tyene se k němu o trochu víc přitiskla, když na sobě ucítila jeho teplé hrubé ruce. Nespouštěla pohled z jeho tváře, zatímco on notoval jí tolik známou píseň. V každém věku ji slyšela snad stokrát a v několika různých variacích. V Dorne byla daleko oblíbenější, než Deště Castameru, čímž se opět o kousek prohloubil rozdíl mezi Dorny a zbytkem Západozemí. Jenže lannisterská píseň nebyla moc užitečná k úspěšnému svádění. Tedy… nejspíš záleželo, kdo by jí vypouštěl z úst. Tyene si živě dokázala představit, jak její noty rozpalují v posteli do běla starého lva a musela zabořit obličej do obnaženého hrudníku pěvce, aby udusila posměvačný smích, jež se jí začínal drát z hrdla. Muž si to mohl vyložit jakkoli, ale jakmile se zmije uklidnila, obdivuhodně na něj pohlédla. Dornskou píseň nijak nezostudil. Vlastně dalece předčil veškerá její očekávání. Rozhodně ho nepodceňovala, ale ani nečekala, že by mohl mít tak delikátní hlas. Nebylo divu, že se na něj předtím nalepily skoro všechny děvky z bordelu. Dostatek zlata byl jedna věc, charisma zase druhá. A z naháče silná osobnost div nepřetékala.
„Dornova manželka by ti jistě padla k nohám, kdyby tě slyšela zpívat. A nebyla by to jen ona, kdo by to udělal…“ zapředla. Tentokrát mu jeden polibek věnovala. Rukou mu sjela po nahém trupu málem až do klína, který nic nezakrývalo, rozhodně ne po tom, co všechny děvky odešly. Tyene to nevadilo ani v nejmenším, stejně se nehodlala s nikým dělit. Předtím na tom nezáleželo, ale teď byl jen její. „Zazpíváš mi ještě něco?“ zeptala se ho polohlasem a vzápětí zaútočila na jeho rty. Mohl jí mít jenom za obyčejnou kurvu, ale nedělali si závazek na celý život. Oba se přišli jenom pobavit a dívka z Dorne si to užívala plnými doušky. Do sedmi pekel s Renardem, tenhle byl daleko lepší.

Ne, rozhodně nelitoval toho, že nechal ostatní krásky uprchnout. Kdoví, co mu mohly nabídnout jejich všudypřítomné vnady ... jenže ne všechno se točilo jenom kolem velkých ňader. I on byl v jistých ohledech jako každý jiný ... moment, nebyl. V jakémkoliv případě se považoval za originál, který hrší vtipem, smyslností i šarmem. Poté, co se zvelebil na Rudé baště, nebyl ani cítit svým obvyklým pižmem. Místo toho voněl jako nějaká podivná odrůda lorda, která postrádala lordské způsoby i vychování. I když jaký lord využíval v bordelu své způsoby a vychování. Promlouval snad ten dotyčný ke kurvám květnatou a rozmanitou řečí, ke které by každá z nich potřebovala důkladný slovník. Pokud uměla některá z nich číst. A pokud se sem také nedostala nějaká prodaná otrokyně, která částečně získala svobodu nebo aspoň předstíranou svobodu a byla něčemu naučená. Jednu takovou potkal. Když mu masírovala nohy, tak mu předčítala z nějaké obsáhlé knihy poezii, které ani zbla nerozuměl. Pořád samá květina, tu keř, tu strom, tu potok, tu láska, tu muž, tu žena. Takový žvást by napsal on sám se zavázanýma očima a jedním palcem v nose. Přesně takhle by zvládal i bojovat. Jednou to zkoušel s tou smrdutou opicí, které se opět na nějaký čas zbavil. Oba si zavázali oči, jednu ruku též svázali za záda, naštěstí tam byl nějaký mladý pitomec, který pokukoval po sestře, takže jim velice ochotně pomohl a nemuseli se bát, že jim uteče s věcmi. A pak to nastalo. Naštěstí měl narozdíl od Anyi vulkanický sluch, tudíž slyšel jejích hlasitý dusot na pravé straně. Ale podle zařvání to byl jen nějaký kolemjdoucí. No co, ona se netrefila o nic líp. Nebohý pašík se jí připletl před nohy a ona sebou šlehla rovnou do hnoje. Proklínal se každým dnem, že to nemohl vidět. Pád nezastihl, ale to, jak vylézala ano. A mohl se smíchy posrat.
"Zasraně velké štěstí," odvětí, když modrýma očima zkoumá každý detail její tváře, aby se s každým dalším detailem ujišťoval, že v sobě má něco z dornské krásy. Nebyla stejně snědá, přesto měla stejně velká, hnědá kukadla, kterými na něj mrkali, když se tam jedno za čas objevil. Navíc v nich byla ta jaderná jiskra, která dokázala vzplanout kdejaké srdce. A též i povědomá zář a nebezpečí, jež už musel u nějaké dornské ženy vidět. Aspoň doufal, že to byla žena. Kdysi dávno se dostal nebezpečně blízko i jednomu nafintěnému dornskému chlapovi a nikdy víc!
"Zajímavá nabídka, doufám, že obnáší to samé kouzlo, se kterým mluvíš," pomalu jí přejede rukou po zádech nahoru, dolů, zatím nemíří. Stačí, že jeho druhá ruka trůní na jejím teplém stehně. Kam by také spěchal? Kdyby trpaslík potřeboval ochránit ... no, ještě tam má toho panoše Podrma Pena. Ten jistě nastaví svou hruď, aby to schytal místo něj a trpaslík mezitím zmizí v nějaké noře, kde vyčká jeho hrdinského návratu. Který nastane ... až ho tahle žena opustí, protože si je naprosto jist, že on to nedokáže. Od jiných se mu dařilo utíkat velice rychle, ale ona byla něco extrémně přitažlivého a zářného. Nic tak obyčejného jako obvyklé jižanské nebo severské zboží. Ona byla z Dorne. Cítil to. A v Dorne mají jak nejlepší víno, bojovníky, tak i nejnádhernější ženy a ty to o sobě kurva věděly!
"Poznala jsi spoustu bardů a potulných zpěváků, ale já jsem žoldák, bledulko. Tamti hudbu jen tvoří a pak si jí ledabyle prozpěvují, my jí prožíváme, protože jsme v těch situacích byli a známe dost dobře pocity těch ... hrdinů. Bardové i potulní zpěváci se kasají svým charismatem a sebevědomím, ale kdyby před ně padla dornská žena či utíkala panna před medvědem udělají v obou případech to samé. Vezmou nohy na ramena a budou utíkat až jim od prdele budou vystřelovat blesky. Žoldák se pomiluje s dornskou ženou, zachrání pannu před medvědem a ... no, poté již pannou nebude," ústa se mu roztáhla do znalého úsměvu. Ruka opět vyjela výš a opustila její záda, aby jí velice galantně mohl dát pramen vlasů za ucho. Nechtěl tím naznačit nějaké romantické gesto, ale ten pramen ho nehorázně vytáčel. Chtěl se kochat její porcelánovou tváří a on se tam pořád sral. Navíc ho lechtal na hrudi a jeho to téměř nutilo se začít pochechtávat.
Rozpalovala by ho víc než by chtěl. A to na sobě měla stále svůj šat, který zaručeně nezapadal mezi tamní děvy. Byl sice prostý, ale látka byla drahá. Tahle hezunka nebyla ani prostá ani děvka. Teda, ne ta placená. Bohatá žena z Dorne, která se plíží po bordelech a dopřává si to, co si obvykle dopřávají muži. Nebude mu pak chtít i zaplatit? Rozhodně by se proti tomu nebránil, i když by jeho mužská hrdost mohla něčím utrpět.
Dívka se začala pochichotávat, ale nebral na to zřetel. Chtěl si hezky dozpívat, navíc se po chvíli uklidnila a nahodila zcela zasněný výraz plný obdivu. Čemu se smála to se nejspíše nedozví, kdo ví, co se jí děje v šešulce.
Za krásnou píseň schytal menší políbení, které mu podle ní prozatím mělo stačit. To, co ho zajisté nenechalo chladným byla ruka, která se nebezpečně blížila k jeho klínu, který též nebyl zrovna v klidu.
"Vážně? Znáš ještě jinou krásnější ženu, která by padla na kolena, aby se mohla přiblížit mým nohám?" se svými slovy se více přiblíží k její tváři, aby jí poslední slovo mohl zašeptat do úst. S tím i jeho ruka nenechavka sjela pod jemný lem šatů, aby se mohla projet po jejím hladkém stehně. Nikam nespěchal, prozkoumával každý kousíček až se dostal téměř nahoru. Stačilo by jedno sklouznutí a jeho ruka by zela v jejím vlastním klínu.
"Pro tebe cokoliv, princezno," znovu se oddálí, pravou rukou jí projede dlouhé, hedvábné vlasy, aby s ní opět mohl projet její záda. ..."Znám jednu, kterou kdysi dávno jeden hloupý bard sepsal, aby vyprovokoval lorda skřítka, který se vůbec kdysi dávno neoženil s jednou děvou prostých mravů," z lannisterských vojáků se dá dostat doopravdy vše. Typy, triky i drby. A tak toho o trpaslíkovi věděl víc než by si on sám přál.
Chtěl započít svou píseň, ale to už se na něj vrhla jako divá šelma. Tohle jí zajisté musel nechat, taktéž jako to, že píseň bude muset vyčkat. Vyčkat velmi, velmi, velmi dlouho.

Vážně jí moc lichotilo, jak se o ni muž zajímal. Nespouštěl z ní oči, jako by Tyene byla to nejcennější, co kdy viděl. V očích měl snad ještě větší zájem, než měla ona o něj. Anebo to cítila stejně? Kde se ksakru celou tu dobu schovával? Kdyby ho našla dřív, nemusela by si lámat hlavu s tím, jak strávit každý večer. Zabavili by se navzájem, oba by něco získali. Ale ne, on se musel skrývat kdovíkde. Nejspíš tedy měla štěstí i ona, když na něj dnes narazila. Kurvy kolem ní nepředstavovaly vůbec žádnou konkurenci, neměly v sobě to, co zmije. Koneckonců, samy to vycítily a dopřály jim klid. Tyene toho využila, aby detailněji prozkoumala svou novou hračku. Vlastně mu tím jenom oplácela to, jak si prohlížel ji. Copak byla kus dobytka, co odvedli na trh, aby jí mohl soudit podle vzhledu? Pěkná tvářička nebyla všechno a to mu hodlala dokázat a hlavně ukázat. Ale samozřejmě, všeho dočasu.
„Tím si můžeš být naprosto jistý,“ zašeptala mu do ucha a otřela se o něj. Zuby mu přitom zlehka stiskla ušní lalůček, jako by mu chtěla ukázat, že má doopravdy navrch. A neměla snad? Vždyť jí jihnul před očima. Byl její, ne naopak. Kdyby chtěla, mohla by se kvůli tomu svým způsobem urazit, protože to on by se měl snažit okouzlit ji a ne naopak. Ona by mu měla vlhnout v náručí a třást se nedočkavostí na to, až si ji vezme. Zatím to ale vypadalo naopak. Uplynula jenom krátká chvíle a muž se choval, jako by ho něčím omámila. Kdyby ho potkala v Dorne, možná by za ním chodila častěji. Jenže jak se dozvěděla, šlo o žoldáka. Takoví byli nejlepší, věděli jak s ženami jednat, alespoň tam, kde byli sami. I když ne vždycky k tomu soukromí potřebovali. A tenhle v tom vypadal obzvlášť zkušeně. Působil tím nejuvolněnějším dojmem, jaký si Tyene jen mohla představit. Možná byl v bordelech častěji, než si plnil své žoldácké povinnosti, ale to zmiji rozhodně nevadilo. Čím víc žen, tím více zkušeností a samozřejmě větší potěšení pro ni.
„Takže ty by ses dornské ženy nebál a naopak ji pomiloval? Jsi daleko odvážnější, než vypadáš.“ A snad i chytřejší, podle toho jak mluvil. Spousta mužů nedokázala vyjít vstříc dornskému temperamentu a už tolik nezáleželo, jestli kvůli tomu utrpělo jejich ego nebo jistá část těla. Jenže Dornové byli pověstní žárem, který jim koloval v žilách. Klidný a tichý Dorn, to nikdy nevěstilo nic dobrého. Buď byl na smrt nemocný, nebo… něco kul. Anebo se jednalo o prince Dorana. Žel všem bohům, celé Dorne bylo daleko a tak nemělo cenu nad tím moc hloubat. Zajímalo ji, kolik dornských dívek prošlo žoldákovýma rukama, když se tím tak chlubil, ale potrápit ho tím mohla i o chvilku později. Ještě by se urazil a odešel zpátky za děvkami, co po nich nenápadně pokukovaly ze všech rohů nevěstince. Zjevně se jim pořád nelíbilo, že museli odejít, ale tak už to chodilo, když se objevila jedna daleko lepší. Jedna z kurev jí doslovala propalovala pohledem, když se o ní žoldák tak pěkně staral. To jenom prodloužilo výdrž Tyenina úsměvu. Jiná by se s ním nejspíš cítila v bezpečí, ale zmije viděla jen zajímavého muže, který měl co nabídnout. Zvučný hlas a hřejivé doteky, co jí příjemně hřály na kůži. Která žena by mu mohla odolat?
„Na jednu takovou se právě díváš…“ Zlehka mu skousla spodní ret. Chvíli ho držela mezi zuby, ale potom ho nechala být, jako by mu dala povolení k tomu se trochu odtáhnout. Nevinnost z jejího výrazu div neodkapávala, ačkoliv oči měla plné hříchu. Tenhle žoldák musel být její. Kolem se jistě našli daleko mladší a krásnější, ale ne, ona chtěla tohohle. Cítila jeho teplou dlaň na své noze, pomalu se blížila k místu, které po něm začínalo prahnout. I tak mu ji uvěznila mezi svými stehny, protože to nebyl on, kdo rozhodoval, kdo a kdy dostane jaké potěšení. Toužila si od něj vyslechnout ještě něco, téměř okamžitě však změnila názor. Jeho rty jistě prahly po něčem jiném, než jenom po zpěvu a tak se o ně pečlivě postarala. Kradla mu jeden rozverný polibek za druhým a rukou konečně zamířila až pod podbřišek. Těšilo ji, že prodejný bojovník stále nemá svoje nejlepší léta za sebou. A tak, zatímco jej pořád líbala, její prsty hrály naprosto jinou melodii. Co na tom, že se na ně upřelo nejedno zvídavé oko? Oba byli dospělí a dělali naprosto přirozenou věc. Tyene s tím neměla sebemenší potíže, stejně jako se škádlením. Ještě chvíli se věnovala tomu, aby žoldák cítil blaho z šikovného ženského umu, než dlaň stáhla, aniž by dokončila to, co započala. I její jazyk dohrál malebnou skladbu, úplně se od něj ale neodtáhla. Rty mu přejela po tváři, dokud se nedostala k jeho uchu, stejně jako předtím.
„Jako žoldák jistě víš, že pořádnou odměnu si musíš zasloužit. Zpíváš nádherně, ale nejsem si jistá, jestli to bude na něco pořádného stačit,“ šeptla hravě a vrátila se k jeho rtům. Zanechala jim několik polibků, než se od něj trochu odtáhla a zcela výmluvným výrazem si trochu stáhla šaty z pravého ramene. Na jeden úder srdce se zastavila, ale potom pokračovala pomalu dál, dokud jí látka nesklouzla přes ňadro a neodhalila ho.
„Pořád si myslíš, že zvládneš neutéct před dornskou ženou?“ povytáhla obočí a usmála se. Aniž by to věděl, stál před výzvou. Kdyby odmítl, zmije by věděla, jak mu dát najevo, že nezvolil dobře. Ale cosi v jeho pohledu ji ujišťovalo, že ji nezklame.

Vážně mu moc lichotilo, jak se o něj dívka zajímala. Nespouštěla z něj oči, jako by byl Bronn to nejcennější, co kdy viděla. V očích měla snad ještě větší zájem, než měl on o ní. Anebo to cítili stejně? Kde se u všech kurev celou tu dobu schovávala? Kdyby jí našel dřív, nemusel by vyplácat polovinu svých těžce vydřených mincí na těch obyčejných, které může mít každou volnou chvíli. Zato dornskou ženu máte buď jednou za život nebo víckrát, když jste takový šťastlivec jako on. V Dorne byl za celý život dvakrát a nikdy ho nic neuštklo, nenabodlo na kopí ani neusouložilo k smrti. Tím pádem se cítil prakticky nesmrtelný. Jednou by se mu ta myšlenka mohla vysmtít, ale jen sympaťáci umírají mladí. A on se stále mladý cítil. A dokud se tak bude cítit, tak mladý bude. A dokud se na něj budou ženy takto lepit, tak nad sebou nikdy nezapochybuje. Ale stále měl takový neblahý pocit, že ty oči někde spatřil. Kdyby si pamatoval veškeré ženy, které měl, tak by měl vskutku ohromnou a sloní paměť, jež by neznala mezí. Stačí, že v ní musí udržet opici a šuňtu. Jména rodičů dávno vypadla kamsi do sněhu, nejspíše prvního dne, kdy zmizel z té prapodivné končiny.
"Jistý si budu až se tvá slova změní v činy, sněhulko," ruka mu sjede k jejímu dobře tvarovanému zadečku a pevně jej stiskne, když už si ona usmyslela ožužlávat jeho lalůček. Ne že by se díky tomu nepekl jako kamna. A jeho přítel měl neskutečný problém zůstat, tam kde zůstat měl. Málokdy ho někdo takhle očaroval. Všechny ženy mu přišlo stejné, kromě těch z Dorne. Možná proto jí podezříval, že není z těhle nicotných končin. Vášnivá, toužebná jako sama písečná kráska.
"Odvážnější? Ne, jen velmi ambiciózní. A zvědavý," nahnul se k ní, aby se mohl svými rty otřít o ty její. Mírná provokace, zajímal jí, jak zareaguje. Písečná zmije z Dorne, která klamala vzhledem, ale přirozená nátura přehlédnout nešla. Ta z ní čpěla a tryskala horem i spodem, div že jej ta vlna nesemlela. Ale on byl příliš opovážlivý jedinec, aby před ní utekl. Ne, on se rozhodl vzdorovat a jít proti žoldáckému krédu, které vždy radilo delikátní únik. Ale před takovou ženou se neutíká, té hodlá čelit, i kdyby ho to mělo stát veškeré mince, úctu i ctižádost.
Chtěl promluvit, ale umlčely ho její zuby, kterými ožužlávala jeho ret. Tiše zavrčel, ale spíš vzrušením než vztekem. Ta dívka ví, jak na to! Přestože měl tu možnost se odtáhnout, neučinil tak. Spíše se k ní natiskl ještě více.
"Vskutku? Mohl bych být na pochybách," provokativně se pousmál. Jeho ruka byla zakleštěna mezi jejími horůcími stehny, přesto se dál urputně snažila dostat tam, kam patřil. I přes její ohromnou dominanci, nemínil být ten, kdo nechá rozhodovat ženu. I takovouhle.
Při polibku jí nemínil nechat odejít tak brzy. Dlaní jí tiskl na svou hruď a rty hrály svou baladu. Neodbytný jazyk se mínil dostat skrz její růžové rtíky a okusit tu šílenou chuť z Dorne.
Musel nabrat dech, když se přece jen odtáhla. I přes jeho značnou nelibost. Kyslík sice potřeboval, ale ne hned. Ten sladký hlásek poslouchal s nadšením sobě vlastním. Ale u mluvení jistě nemínili zůstat.
Očima jí téměř svlékal a když došlo na to doopravdické pošušňáníčko modravý zrak pozoroval jen to, co si provokatérka přála, aby sledoval. Tiše si pomlaskne a odpoutá svůj pohled od jejího ňadra. Nepatrně se odsune a pohodlněji se opře o opěradlo čehosi, ať to bylo cokoliv.
"Můj zpěv ti nepřijde dostatečně ohromující? Jsi natolik drahé zboží, abych se měl snažit víc?" natáhl ruku k jejímu levému ramenu a začal jí zcela svobodomyslně stahovat druhou část oděvu. Pokud jej mínila zastavit, měla by učinit rychle, jinak bude brzy jako on, zcela neoděna v nejdražším bordelu ve městě. A tím by zcela jistě mohla utrpět na své cti.
Oči se mu rozzářily, když seznal o své pravdě. Skutečně z Dorne byla.
"Jen zbabělci utíkají před největším potěšením svého života, má dornská balado" natáhne se k ní, jako by jí chtěl políbit, ale místo toho jí převalí pod sebe. Ruka se mu dostane ze zaklínení a on je schopen jí provokativně pohladit po vnitřní straně stehna. Tam, kam by nejraději uvrtal i svou tvář.

Jen opravdu požitkářská žena dokázala najít blaho v tom, když ji tiskl svou hrubou rukou žoldák. Někdy to opravdu vypadalo, že si všechny dívky do jedné vysnily jen mladého prince na statném bílém koni oděného do lesklé zbroje bez poskvrnky. Když nad tím Tyene uvažovala, chtělo se jí smát. Hloupé představy naivních husiček, které nikdy nepoznaly pořádného muže. Dlaně plné mozolů či jizev po zranění často dokázaly daleko větší divy, než ty s hladkou kůží a pěstěnými nehty. A zbroj? K největšímu potěšení nebyla zapotřebí žádná, stejně tak jako mladý věk. S prožitými léty přicházely i zkušenosti a ty z jejího společníka div nevytékaly. Nemohla mu odolat, kdy jindy a na jakém místě by narazila na někoho podobného? Musela využít příležitosti.
„Tak to abych se opravdu snažila…“ zapředla spokojeně. Ani se nemusela moc snažit a byl její. Co také nehrálo v její prospěch? Byla nádherná, užívala si mužské společnosti a samozřejmě věděla, co takový statný chlapík potřebuje. Polaskat, zvednou ego a samozřejmě zapomenout na všechno ostatní. Kromě toho, být ze všech nejlepší bylo její prioritou. Ne nadarmo ji považovali za nejzákeřnějšího písečného hada. Obara, Nym… jejich druhým jménem bylo nebezpečí. Ani Tyene nemohl nikdo považovat za plachou a neškodnou dívenku. Ovšem největší nebezpečí pramenilo z její povahy. Každému dělat stín a neustále vyhrávat, to bylo ono.
„Zvědavost se snadno může proměnit v hloupost,“ odvětila s lehce pobaveným tónem. Zajímalo ji, co by asi tak dělal, kdyby se nad nějakou dornskou ženou spálil. Jak moc by litoval, že se raději nedržel dál? Dnešní noc ještě neskončila, ba naopak. Teprve začínala a tak se zmije mohla pořád přesvědčit, jak by si poradil. Na druhou stranu o něj nechtěla přijít. Bylo příjemné vyměnit snědé Dorny za někoho úplně jiného. S nehranou vášní a zájmem se vrhla na jeho rty jako hladová šelma na svou kořist. Stačilo tak málo a žoldák jí doslova vláčněl v rukách. Slyšela ten tichý zvířecí zvuk deroucí se mu z hrudi. Tyene divokost nevadila, byla to jedna z jejích přirozeností. Kromě toho… když se jeden z nich cítil jako nebezpečné zvíře, proč by nemohl i ten druhý? Nezkrotná touha mít něco nového všechno jenom vylepšovala.
„Zahráváš si s ohněm, nechtěj, aby tě sežehnul,“ usmála se na něj. Sladce a hříšně zároveň, tak jak to uměla jenom ona. V jeho vlastních očích doutnal chtíč, ale Tyene mu nic nedopřála tak snadno, jako by nejspíš chtěl. Musel se o to nejdřív zasloužit, ukázat jí, že za to opravdu stojí… a to doslova. Žoldák si ji k sobě tisknul, jako by mu patřila, ale tuhle iluzi mu dívka z Dorne nebrala. Samotné se jí líbilo, že jí odmítá nechat se odtáhnout. Dál tak mohla chutnat jeho rty a jazyk, prsty zase mohla objevovat tu část těla, která si v bordelech obvykle zasloužila nejvíce pozornosti. Jenže všechno krásné muselo alespoň na chvíli skončit a tak její rty opustily i ty jeho, přestože po něm neustále prahly.
„Jsem daleko dražší zboží, než si vůbec dokážeš představit. Ale protože se mi zamlouváš, dám ti šanci.“ Sledovala, jak se její vyzývavost odráží v jeho očích. Před jeho nenechavou rukou neucukla, nechala ho, aby odhalil celý její hrudník. Jemná látka sklouzla po jejím těle a ukázala tak, že na sobě Tyene nemá jedinou chybičku. Snad jen na zápěstí by žoldák našel několik snadno přehlédnutelných jizev od hadích kousnutí, ale o ruce mu určitě nešlo. Díval se na ni tak nenasytně, jako by musel držet dlouhý celibát. Tyene se rozhodla jeho hlad podpořit a prsty si přejela po krku, pokračovala jimi přes klíční kost, jedno ňadro… než dlaň položila na žoldákovu hruď.
„Zbabělci a moudří muži,“ zasmála se tiše. Očekávala od něj další smyslný polibek, ale namísto toho se ocitla pod jeho tělem. Dívala se mu do modrých očí, věnovala mu pohled plný hříšných myšlenek a zvědavosti, jestli si to opravdu na poslední chvíli nerozmyslí. Nohou ho pohladila po lýtku, zatímco on jí spaloval svým dotekem. Nechala se od něj chvilku opečovávat, než si usmyslela, že to stačí. Žoldák měl doslova kouzelné prsty, ale to Tyene nezastavilo, aby ho neusměrnila. Každý jeho dotek v ní budil čím dál větší chtíč, příjemněji trápil, nutil ji lapat po dechu a roztouženě vzdychat, ale ona chtěla víc. Byla zvyklá na to, že dostane to, co chce. A tak se znovu ocitla nahoře. S vítězným úsměvem se na něm usadila, spojila jejich těla a pohnula se, aby mu dokázala, že je opravdu jen a jen její. Nechtěla jejich chvíli kazit zbytečnými slovy, jenom spustila ruce, aby mu s nimi přejela po pažích, vzala do nich jeho dlaně a přitiskla si je na ňadra. Teprve potom si dala záležet, aby poznal, jaké to vážně je, když se muž dostane do nebe. Víno, ženy… ale především jejich umění, to byl recept, který Tyene znala naprosto dokonale. A zvídavé pohledy, co se na ně upíraly? Brala je jenom jako povzbuzení, šelmu v ní nezajímalo, jestli jsou samy nebo je všichni kolem sledují. Dovedla být něžná a zároveň dravá. V jednom měl žoldák jistou pravdu – Dornské ženy byly jako jiné ne. Braly si, co chtěly, dokázaly nejlépe odměnit. Přesně tak, jak to nyní cítil a zvědavci viděli.

Nebylo nic lepšího než požitek z dornské ženy. Ta píseň v sobě ukrývala jisté přitažlivé kouzlo a pro jednou v ničem nepřeháněla. A realita se zdála lákavější a lákavější. Ale bylo to stejné jako s ohněm. Špatný dotek a spálíte se. Oheň je symbolizoval stejně jako Targaeryeny. A svým způsobem byly taky šílené. Ale tím erotickým a štiplavým způsobem, kdy víte, že byste neměly, přesto do toho jdete, i kdybyste měly odejít požahaní a polomrtví. I kdyby to mělo být jen jednou v životě, šel by do toho. Tohle stálo i za smrt. Za poslední požitek v životě. Ten pravý, ničím nepřikrášlený ani umělý. Na Seveřana si až příliš vychutnával požitků, které mu jih nabízel. A po téhle dívce obzvlášť prahl. Už tak dlouho nepotkal nic, co by se mohlo špičkou prstu otírat o dornské písky a teď se tu zjevila ona. Okouzlila ho jen svou existencí a dokázala ho získat na svou stranu. Takovou ony měly moc.
"To by jsi měla," pokýval hlavou a spojil svůj dech s jejím, když se jí přiblížil k ústům. Jako rozkvetlé kvítí, o kterém by mohl zpívat, kdyby tu píseň někdo vymyslel. Ona by zajisté měla mít svou vlastní. Pouhá Dornská manželka nestačí, chtělo to píseň i pro tu nejprovokativnější a nejpůvabnější dornskou ženu, která si toho o sobě jistě myslela nezdravě mnoho, ale zato právem. Nikdy neporovnával ženy, které mu přišly pod ruce, ale na ty dornské se nezapomínalo. A to byly pouze dvě. Pokud se k téhle dokáže dostat blíž než je nyní. Což o to, on o sobě nepochyboval, ale ony byly až příliš své. Dokázaly muže rozdráždit do nepříčetnosti a poté si jednoduše pověděly, že za další námahu jim nestojí. Skončili nadržení a neuspokojení s neustálým chtíčem po dornské ženě. Ještě že on byl tak neodbytný a bláhový jako ony nedobytné a zároveň poddajné.
"Nebo taky ve vědění," věděl jistě, že i kdyby ho dostala až na konečný okraj sil, tak by nelitoval a šel by i přes svou mez. Ohledně boje měl jistá pravidla, která neporušoval. Nehodlal zemřít, jen protože si hrál na nějakého hrdinu z bájí. Ale v intimní blízkosti, jak se to dalo říct po lordsku, na nějaká pravidla nebo meze sral. Pokud chcípne, tak aspoň náležitě uspokojený. Nic horšího než odmítnutí se mu stát nemůže. Teda, ještě že by se mu nepostavil, ale za ta léta ho jeho ptáček ještě nezklamal a snad nezklame i dál.
"Copak se o mě bojíš?" tiše se tomu uchecthne. Takového milého varování si musel cenit, i když se v jejích očích zračila jasná výzva. A na ty on byl vysazený, zvlášť když výhra byla tak smyslně lákavá. A blízko. Její doteky ho rozpalovaly doruda a kamarád v ... v kalhotech, které neměl, z toho se stal jasný stožár, který nemínil sestoupit níž.
"Toho si vážím, sněhule. Však jdu jen za tím nejlepším, co se nabízí," a ona se zajisté nabízela. Hladově jí pozoroval div že jí nesmlsl očima. Toužil po ní jako po žádné jiné a každá další minuta odkladu byla utrpením. Ale brzy se mu mělo dostat kýžené odměny. A ta nastala když se ze své velitelské pozice dostal pod. Nemusel si dokazovat jak je strašně mužný muž, který bude tam, kde chce být. Zvládl si užívat, i když se chopila otěží žena. A že tahle to uměla. Stačilo pár vteřin, aby jí uvěřil vše, co o sobě tvrdila. Zvládl se dostat do nebe jako do nejžhavějšího pekla. Přejížděl jí po těle s každou další dávkou řádné práce, kterou odváděla. Nezůstal submisivním dlouho, mínil jí ochutnat celou. Ale nepotřeboval spěchat. Jen ať se ostatní pokochají tím, jak se to dělá.

Co se detailněji dělo, děcka, vás nemusí zajímat. Zapojte fantazii, okořeňte jí dávkou toho, jací Ty a Bronn jsou a vyjde vám výsledek. To, co se dá ještě prozradit je pokračování následujícího dne.
Blaženě odpočíval po vydatném včerejšku, stále na sobě cítil nahou hruď a cítil tu povědomou vůni. Ano, ta samá vůně jako v Braavosu. Spokojeně se pousměje se stále zavřenými očkami a z úst se mu vylině něco, co ho v okamžení probere.
"Oberyne."
Oči vytřeští a ústa si hned zalepí vlastní rukou ... obalenou hnojem. Zdvihne hlavu a rozhlédne se po baženišti, kde si to vesele rochňalo prase a Ty. Už ví, kde ty oči viděl!

Bylo jí tak příjemně… Dlouho se tak dobře nepobavila. Sotva trochu procitla z omámení, začala dumat nad tím, jak se vlastně všechno včerejší noci seběhlo. Její mysl obalovala mlha, o některých věcech se spíš domnívala, že se staly, namísto toho, aby si jimi byla naprosto jistá. Její rty ochutnávaly ústa někoho jiného, ruce prozkoumávaly bojem zakoušené tělo a… zbytek dokonalo víno. V paměti se jí vynořila tvář žoldáka, který se na jednu noc změnil v její hračku, ačkoliv v tom viděl potěšení pro sebe. Nicméně, oba si přišli na své. Svůj čas strávili poctivou prací, jenž prokládali ještě poctivějšími loky vína. Nepili jen dornské červené, dostalo se k nim i žluté ze Stromoviny. Anebo to všechno začalo právě královským pitím? V tomhle ohledu byly její myšlenky jen zmatené. Nechala je tedy plout, jak se jim zlíbilo, a vrátila se do přítomnosti.
Nenamáhala se otevřít oči, jenom postupně začínala vnímat všechno kolem sebe. Pořád na sobě neměla šaty, ale zima jí nebyla. Tělem se tiskla na někoho jiného, zřejmě na žoldáka dělajícího jí včera tak důvěrnou společnost. Když si s ním užívala zábavu, rozhodně ji nenapadlo, že by se to mohlo protáhnout až do dalšího dne. Zmije obvykle věděla, kdy je pravý čas odejít, ale od něj se zjevně nemohla odtrhnout. Že by byl až tak dobrým společníkem? Musel dělat víc, ne ji jen krmit chabými žoldáckými historkami. Chvástat se dovedl každý druhý, ale starat se o ženu, to už chtělo zcela jiný přístup. Tyene navíc měla své požadavky, nešlo o žádnou naivní hloupoučkou dívenku. Žoldákovi to ale vyhovovalo, jinak by se jejich cesty dávno rozdělily. Ano, vzpomněla si na nenasytný pohled jeho modrých očí. Doprovázel ji celou dobu, ať už udělala cokoliv. Dotkla se ho? Napila se vína? Nespouštěl je z ní. Nemohl se jí nabažit, stejně tak jako ona jeho. Někdy se zkrátka i Sedm na člověka usmálo a dopřálo mu trochu toho smyslného štěstí.
S tichým spokojeným zavrněním propletla nohu s žoldákovou. Přitiskla se tak na něj víc, i když šlo jen o hledání pohodlnější polohy. Ať už bylo ráno nebo před polednem, Tyene nepotřebovala nikam spěchat. Klidně si mohla dopřát další spánek a to až do tmy. Ani muž vedle ní nevypadal, že by potřeboval někde být. Vlastně ještě před malou chvíli chrápal jako přežraný medvěd, co se stěží dovlekl do své jeskyně. To ji nejspíš probudilo, i když během další chvilky ztichl. Kdoví, jestli ji ve spánku náhodou i neposlintal, ale kdo by se zabýval takovou malicherností. Víno a muži.. výsledek byl téměř vždy stejný. Tohle mu zmije dokázala odpustit, ale to, co následně vyšlo z jeho úst, jí zarazilo a přimělo otevřít oči. Vypadalo to, že v šoku není jen ona, ale i žoldák. Setřásl jí ze sebe jako něco odporného, ačkoliv v tom se Tyene ocitla teprve potom. Doteď se nějak nedovtípila, že stěny bordelu vyměnili za chlívek s dalším nocležníkem. Vyděšené prase s vykviknutím odskočilo o kousek dál, než se vrátilo a rypákem jí začalo šťouchat do krku. Zmije ho odstrčila rukou a očima zpražila nyní již plně probuzeného žoldáka.
„Doufám, že jsem se přeslechla….“ Ne, její uši jí nikdy nezklamaly. Sluch měla naprosto v pořádku, dokázala uslyšet i tiché ševelení vysoké trávy, ve které se pohyboval had. V hlavě si to ale musela ještě trochu přebrat. Ale ať zkoušela cokoliv, vždycky dospěla k tomu samému. Žoldák měl za sebou zjevně ještě zajímavější zážitky, než jaké vytahoval pro okouzlení ne moc povolných žen. „Říkal jsi Oberyne?“ Neptala se, spíš to jen konstatovala. Sama sobě zněla nevěřícně a trochu nevrle. O svém otci věděla spoustu věcí. Některé zpozorovala, některé viděla, jiné si k ní zase našly cestu skrz to, co se doslechla. Navíc měla spoustu sester. Ženy byly pro dornské muže stejným požitkem, jako byly dornské ženy odměnou pro náročné žoldáky. Ale tohle se k ní nedostalo.
„Spal jsi s Oberynem Martellem!?“ Hlas se konečně zbavil jemného chrapotu a nabral hořký podtón. Nejdřív ji to vážně překvapilo, ale potom to vnímala spíš jako něco, co ji dovedlo jen rozhořčit. Princ z Dorne neměl vůči nikomu výhrady. Pokud mu byl sympatický, nezáleželo na tom, kdo to je. Ale prozatím se nestalo, aby Tyene narazila na toho samého člověka. Nemohla se ubránit návalu zvědavosti, který smetl i předcházející nevoli. „Do sedmi pekel… kdy? Kde?“ Nespouštěla z něj pohled, zatímco přes obličej jí přeběhnul úšklebek. Žoldák vypadal pořád k nakousnutí, ale nebyl nejmladší. Zajímalo ji, kdy se jejich setkání seběhlo. Dokonce si kvůli tomu ani nepřipouštěla, že je její jindy skvostné tělo opatlané něčím, o čem ani nechtěla přemýšlet, co to vlastně je. Stačil čuník, který se s chutí vrhnul ke korytu s nevábným obsahem. Alespoň někdo byl po ránu tak čilý a nevadilo mu nacpat si žaludek. Přeci jen se jednalo jen o prase, kterému nezáleželo na tom, že jistý žoldák užil nejdřív s otcem a o několik let později s jeho dcerou.

Ano, od včerejšího dne nemohl být šťastnější a spokojenější. Mohl si vesele napsat na seznam dornskou ženu číslo dva, která se na něm svezla jako na divokém býku. Svou krásou zcela převyšovala tu první, kterou uháněl několik hodin, přičemž ho dvakrát kopla do koulí. Tahle si s ním hezky zaslovíčkařila, oslnila ho a přefikla. Ano, ona jeho, ne on ji. Dost vtipné, ale ohledně krásné ženy z Dorne se necítil ani zahanbeně. Někomu se ani nepoštěstilo, aby do takového veledíla mohl zaplout se svou lodí. V jejich případě spíš lodičkou. Netušili o co přichází a vědět to, chtěli by to i za cenu svého života.
A tak ležel zcela omámen kouzlem včerejší noci v něčem, co smrdělo hůř, jak prasečí prdel, stále svíral v náručí své štěstí, ale jeho pusa vypustila zcela jiné jméno, než které se na něm povalovalo. A potom, co se to dostalo k jeho uším, doufal, že ho dáma bez oblečení neslyšela. Jinak by se ve druhém případě musel urychleně zabít nebo zabít ji. Jelikož taková potupa se nesměla dostat mezi lidi. V hlavě se mu rázem rozsvítila scéna, vzpomínka, která se odehrála před sedmnácti lety. Přebýval tam prekérně teplých a dlouhých deset let. Pracoval jako žoldák pro toho, kdo nabídl víc. Nikdy se nechtěl pachtit mezi těmi velkými společnostmi. Bylo to příliš svazující a taky ... no, nebyli to zrovna velcí milovníci dětí. Takže dostal jisté ultimátum, přidá se ke společnosti a svojí Opici prodá někomu s dobrou nabídkou nebo bude moct zkusit své štěstí na vlastní pěst. V té době byl mladý, blbý a ještě blbější. Z nějakého neznámého důvodu se o ten pytel věčných hovínek hodlal postarat. Čehož brzy zalitoval, když nevěděl, jak se to přebaluje, jak se to utěšuje nebo jak to vůbec pojmenovat. Naštěstí bordel byl plný půvabných žen a ty měly mnoho půvabných jmen. Zprvu jí chtěl dát jméno Karshiita, ale když si představil, že by na ní volal "Shiito.", neubránil se smíchu. A tak se pustil do volného života v Braavosu, kde si užíval, co mu to starost o dítě dovolovala do toho osudného dne. Toho dne, kdy se potkal s Oberynem Martellem. Své poslední noci i posledního rána, kdy si opálil nožku v Essossu.
Vyskočil na bosá chodidla přímo do prasečího lejna. V tuhle chvíli mu to bylo celkem ukradené. Hleděl na tu dornskou ženinu a jediné, co viděl byly ty oči. Ty zákeřné a šarmantní oči, ve kterých hrálo samo peklo. Děsem se otřásl a byl schopen lhát, jak jen mu to bylo souzeno.
"Oberyn? To že jsem říkal, ah ... myslel jsem ... Ob ... Obereen. Jedna taková černá děvka z Dědkova klína, nedaleko od Babčiny bradky," odšoupl se do strany, aby našel únikový východ. Chlívek byl jaksi složitější než si vůbec myslel. Navíc tak strašně povědomý až hrůza! Cítil, jak se mu potí dlaně a to nebylo takhle po ránu zase takové úžasné vedro. Prakticky by se mohl stát brzo holčinou, ale v návalu adrenalinu byl teplý jako omeleta.
"S nikým takovým jsem v životě nespal! Tudíž nikdy a nikde! Ne a ne a ne!" odmítavě vrtěl hlavou jako na obrtníku, div si jí nevykroutil či nezpůsobil menší zranění. Určitě s ním nespal! Nic z toho si nepamatoval, jelikož byl ve větším deliriu než nyní a ani neměl tu ... drahou sebevražednou náladu se zeptat, co si pamatuje ten tchoř. To raději spakoval všech svých osm švestek, ignoroval otravné otázky typu "Proč jdeme pryč? Kam jdeme? Co tam budeme dělat? Budu tam mít poníka?" a hupsl na první loď do Západozemí. Vůbec neutíkal, kvůli čemu, však se nic nestalo. Ne, jen potřeboval změnu ovzduší a ten tchoř z Dorne tam smrděl dost silně na to, aby tam mohl smrdět taky. To byla jasná pravda a nic než pravda a k tomu mu dopomáhalo Sedm!

Vida, ještě nedávno si sama sobě stěžovala, že nemá co dělat a najednou bylo všechno zajímavější. Snad až moc. Probudit se po noci s žoldákem, na tom by nebylo nic tak nevšedního, ale aby to bylo ve smrdutém chlívku s ještě chrochtajícím prasetem? To se rozhodně nedělo každý den. Stejně tak jako to, aby se dozvěděla, že do svých spárů lapila někoho, kdo se tak důvěrně poznal s jejím otcem. Nejspíš by měla dát víc na Sedm, pokud to byla jejich zásluha. Žoldák zjevně neudržel v klidu jen jednu věc, ale to vůbec nebylo na škodu. Naopak. Tyene se postavila, aby dostala své blažené tělo co nejdál od toho nejhoršího páchnoucího čehosi, a udělala krok k žoldákovi. Za jiných okolností by si na něm smlsla pohledem, především po tak báječné noci, ale teď její zájem mířil někam úplně jinam.
„Ty jsi spal s Oberynem Martellem.“ S očima upřenýma do těch jeho si založila ruce na hrudníku. Vůbec jí nezajímalo, že musí vypadat směšně, když v podobné pozici stála bez jediného kousku oblečení s nevábným obsahem navíc. Samozřejmě, co na tom. Nikdy nepatřila k ženám, které se hrdě nosily jako pávi a všem předtřásaly to, že se jedná o lady. Ne, Tyene s hrdostí nosila svůj přídomek bastarda a podle toho se i chovala. Nějaký hnůj jí nemohl rozhodit. Alespoň ne tehdy, kdy se v ní míchalo znechucení a pekelná zvědavost.
„Z toho se nevymluvíš. A dám ti další dobrou radu. Nepokoušej se mi lhát. Vždycky se dozvím to, co chci.“ Ruka jí málem ucukla k místu, kde běžně nosívala dýku. Jenže ta pobývala v jejích šatech a její šaty… Zřejmě byly v chlívku s nimi, jenom si našly místo v dozajista ještě nechutnější hromadě. A vlastně… vzala si ji s sebou? Víno na ni pořád ještě působilo a způsobovalo jistý výpadek paměti. Musela si tedy poradit jinak. Stejně by nemohla upravit žoldákův obličej, rozhodně ne ostřím. Stačil jeho trochu křivý nos, nepotřeboval ještě jizvu, kvůli které by mohl ztratit na přitažlivosti. Jizvy na těle ano, ale od tváří dál. Nepsané pravidlo, co by měl dodržovat každý, komu šlo o potěšení.
„Poslední šance, kdy můžeš mluvit sám od sebe. Nenuť mě donutit tě zpívat. Včera si zažil to příjemné, dneska by to byl ten spalující oheň Dorne.“ Zněla věcně, ani prosebně, ani mu nerozkazovala. Jenom ho přátelsky varovala, že by měl raději ukojit její zvědavost, než se do toho pustí sama. Pohled na něj ale Tyene prozradil, že z něj rozumným způsobem nic nedostane. S teatrálním povzdechem se k němu kvapně přiblížila, jen aby ho chytla pod krkem a přirazila ho ke stěně. Paži stáhla, ale přitiskla se na něj tělem. Měla spoustu možností, jak ho k něčemu přimět. Mohla si vybrat něco dost nepříjemného… anebo naopak.
„Měl bys začít mluvit pravdu. Anebo se dozvím ještě něco navíc? Nebyl náhodou Oberyn tvojí první zkušeností s Dorne?“ Lehce naklonila hlavu na stranu a nespouštěla pohled z jeho modrých oči. Obličej měla sotva několik centimetrů od jeho, ale nezůstala na něj zírat dlouho. Rty mu přejela po naštěstí ničím nedotčené tváři a zašeptala mu do ucha. „Na někoho jako je Oberyn se nezapomíná. A přece bys nelhal do očí jeho dceři. Nejsnadnější bude, když mi to povíš ty. Včera jsme se pobavili a dneska můžeme zase, ale mojí cenu znáš.“ Zuby mu stiskla ušní lalůček, ale rozhodně ne s takovou jemností jako předešlého večera. Zvláštní, na tohle si pamatovala. Naštěstí pro žoldáka, neskousla tak silně, aby o kus ucha přišel nebo mu začala byť jen téct krev. I tak v tom ale bylo znát varování, aby si s Tyene nezahrával.
„Nebo bys byl raději, kdybych se sebrala a šla se na to zeptat přímo jeho? Ale říká se, že v Rudé baště mají i stěny uši. Byl bys raději, kdyby se po celém hlavním městě rozneslo, že se tu potuluje žoldák s víc než jen dornskou zkušeností?“ Trochu se od něj odtáhla, aby se na něj mohla znovu podívat. Nesnažila se skrýt pobavený úsměv, který se jí objevil na rtech. Přišlo jí to zábavné, dokázala si představit, jak by to vzal její otec s klidem, přesný opak žoldáka. Martellové měli rozličné povahy, ale Oberyn byl svůj. Nejspíš by se nejdřív divil, kde k podobné informaci přišla, ale potom… Raději by to však slyšela od zúčastněného žoldáka. Vyžívala se v tom, jak mu to bylo nepříjemné, ale pustit ho nehodlala. Když měl takovou zálibu v ženách z Dorne, musel je okusit se vším všudy. Nebyla Tyenina chyba, že si začal s jedním z písečných hadů. Možná tušil o koho jde a proto se choval tak.. vylekaně. Jenže ona ho varovala, že riskuje. Přijal to, tak se musel vypořádat s následky. A přitom stačilo jenom hlídat to, co vypustil z úst.