Příběh - Jon Connington

Autorská práva: Chizu Ferrísek <3

Bolest neustupovala ani přes temnotu, která jí obklopovala. Pořád se v ní snažila najít tatínka, ale ač se snažila otvírat pusinku sebevíc nic z ní nevycházelo. Tatínek tu nebyl, ani maminka, babička, žádný ze strýčků. Bála se tam, byla tam tak sama. A stále jí tělem projížděla nikdy neukončující se bodání. Bodání ... ten muž, který jí vrazil do pokoje s velkým nožem. Několikrát si odřela koleno, jednou si zlomila i prst na ruce, ale tohle bylo jiné. Zajelo to do ní a jí to přišlo jako by zrovna zemřela. Jestli smrt byla taková ... tak bolavá ... tak nikdy zemřít nechtěla. A on nepřestal. Bodal jí dál a dál a ona jen mohla křičet. Nevěděla, že se její končetiny bránily ani že sebou zmítala. Chtěla jen aby přestal. Proč jí něco takového vůbec dělal? Nikdy v životě ho neviděla, nikdy mu nic neudělala a on na ní byl tak zlý! Stejně jako na její maminku ... a bratříčka, který přestal plakat, zatímco maminka začala ještě víc. A když ten ošklivý muž rozrazil dveře do jejího pokojíčku, viděla jak jiný příliš velikánský muž hodil s maminkou o zem a roztrhl jí šat, zatímco ten druhý ničil její ložnici než jí za nohu vytáhl zpod postele. Její kocourek jí zachránil před tím zlým mužem. A on mu taky ublížil. Ublížil jejímu drakovi. Drak by měl být nepřemožitelný a on ho zranil. Procitla, kocour není drak a ani ona nebyla dost silná, aby se mohla ubránit a zachránit své milované. Kde byl tatínek? Volala ho a on nepřišel. Ani žádný ze strýčků, všichni odešli, jen ten nehezký Jaime zůstal. Nikdy se jí nelíbil, měl vždy na sobě podivný úsměv, kterému nevěřila. A i když na ní byl hodný, byl divně hodný.
Celé tělo se jí zhouplo a přivodilo jí další probuzení bodanců. Chtěla si to poškrábat, ale ručičky jí bolely, tak že je nemohla zvednout. Natož nožičky. Otevřela oči, aby jí do zorniček uhodilo šero nějaké místnosti. Rty měla vyprahlé a nemohla je téměř odlepit od sebe. To místo vypadalo jako kajuta ... párkrát jí tatínek nebo babička zavedli na loď a vyjmenovávali vše, co se tam nacházelo i jak vše fungovalo. Ale co dělala na lodi? Kde byla její maminka? Kam zmizeli ti oškliví muži? Kde je její bratříček? Tatínek? Babička? Proč jsou všichni pryč? I Barry odešel. Po té ošklivé můře, kterou viděli v trůnní síni zmizel, i jeho maminka byla pryč. Ale tatínek zůstal. Jenže byl moc děsivý, aby se ho zeptala, navíc jí tatínek zakázal s ním mluvit.
Chtělo se jí brečet, ale jako by jí došly slzy.
"Ta ... tatínku?" zachraptěla zesláblým hlasem. Ani jej téměř neslyšela, natož aby ho poznávala. Nechtěla tu být sama, hrozně se bála. Snažila se pohnout, ale stále to nešlo. Jen jí to přivedlo další ukrutnou bolest. Vykřikla. V boku to opět ucítila. Tu ledovou ocel trhající jí na cáry. Potom už slzy šli samy. Stékaly jí po ohromných kapkách po tváři a dopadaly na to, co z ní zbylo.

Nikdy předtím ho nenapadlo, jak moc krutí umějí lidé být. Život střídala smrt neustále, jednalo se o zcela přirozený koloběh. Někteří zemřeli, aby uvolnili místo čerstvě narozeným. Ale nikdy v životě ho nenapadlo, že se to jednoho dne změní. Už nešlo o nic přirozeného, dalo se to nazvat prachsprostou řezničinou. Mohl se tomu vyhnout, nemusel být svědkem žádné hrůzy. Své vlastní už si prožil. Rány na zraněném těle se pořád ozývaly, ačkoliv se již téměř zhojily. Jenže hluboké šrámy na jeho duši, mysli a důstojnosti pořád silně krvácely. Jediným viníkem byl on sám, nikdo jiný. To kvůli němu Robert Baratheon přežil, Jon mohl být rád, že ho z kamenných schodů vedoucích k septu někdo odtáhl. Ačkoliv… kdyby ho tehdy rebelant dorazil, nemusel by se již ničím trápit. Došel by pokoje a nenesl by na svých bedrech zbytečnou tíhu cizí odpovědnosti. Sedm ale rozhodlo jinak a tak tu teď stál, s úlevou, že zemřel krutý král Aerys a s neutichající bolestí v srdci zaplněném žalem a steskem kvůli úmrtí jeho dračího prince.
Přirozeně si všechno vyčítal. Nejdřív lkal nad ztrátou svého společenského postavení. Přišel o všechno, co měl. O zbytek Conningtonů, když se k němu všichni otočili zády, o pozemky a hrad. Aerys mu všechno bez milosti sebral jako spravedlivou cenu za to, že v roli králova pobočníka selhal. Stříbrozlatý princ se ho mohl zastat, kdyby neměl jiné starosti. Přesně ty samé, které ho stály život. Byl Jonovým dlužníkem, stejně jako byl Gryf jeho. Naučil ho všechno, co potřeboval, aby se mohl stát rytířem, dovolil mu být po svém boku. Jenomže teď se všechno rozpadlo v prach. Rhaegar tu najednou nebyl a Conningtonovi spadla do klína zodpovědnost za zbytek jeho rodiny. Jeho dračí princ by mu nikdy nic nevyčítal, ať už by se dopustil sebevětší chyby a přesto ho zklamal. Žalostně selhal, po rukou mu stékala krev a už nebylo jak to odčinit. Rhaegara k sobě vzal Cizinec, když z něj vůdce rebelů vyrazil svým kladivem život. Zprávy se šířily rychle, ale Jon musel jednat ještě rychleji. Dospělé draky zachránit už nesvedl, ale pořád bylo v jeho silách změnit osud těch malých. Alespoň v to doufal. Nikdy k nim plně nepřilnul jako členové královské gardy. Snadno by si jeden pomyslel, že je to dcera Athura Daynea, namísto královského dítěte, stejně tak jako chlapec. Gryf se snažil, jenže se nemohl přenést přes Eliu Martell. Téměř Rhaegara prosil na kolenou, aby se svatby s ní zřekl. Princezna z Dorne nebo ne, nebyla dostačující. Když pak přišla na svět Rhaenys a následně Aegon, v Jonovi tiše bublal hněv a žal. Dával ho najevo jen nepatrně, tak aby nikdo nic nepoznal a on zároveň s tím nevybuchnul jako nádoba s divokým ohněm. Rhaegar ho zradil, ač nevědomě a bez zlého úmyslu. Jen se držel svých povinností – Lord Gryfova hradu se tedy rozhodl pro to samé. Spolknout hořkost, dát bradu vzhůru a plnit si své závazky. Přesně to si opakoval, když jako duch kráčel mezi mrtvými těly po zakrvácené podlaze Rudé bašty. Spěchal a děkoval bohům za to, že v pevnosti strávil víc než jenom pár dní. Kradl se chodbami ve vší opatrnosti, stejně jako by se z něj stal přízrak. Hrad se stále ještě nevyprázdnil, a kdyby Jona někdo našel, znamenalo by to jistou smrt a selhání i pro něj.
Bohové však byli vstřícní, alespoň v jeden okamžik. V jedné z komnat objevil Eliino tělo. Šaty měla potrhané a celé zakrvácené. Nad dalšími věcmi přemýšlet ani nechtěl, odmítal si domýšlet, co se zde dělo. Zvěrstvo, jinak se to nazvat nedalo. Silou vůle odtrhl pohled od bezvládné a zohavené princezny a soustředil se na to, aby našel někoho živého. Zabralo to jen chvíli, kdy se k jeho uším dostalo tiché zavzlykání. Jon si nejprve myslel, že se přeslechl, protože si nevšiml žádného pohybu. Objevil jen další tělesnou schránku bez života. Dětský trup byl posetý ranami, které by snadno převedly na druhou stranu i dospělého. Jenže draci byli bojovníci. Rhaegarova krev se nezapřela, i když v sobě nesla něco z Martellů. Connington se sklonil k malé Rhaenys, serval si ze zad plášť a zabalil ji do něj. Potřeboval nutně zastavit krvácení, dokud se její hrudník zvedal a klesal. Sice mělce a trhavě, ale stále ještě dýchala. Její život visel na vlásku, ale po jejím bratrovi jako by se slehla zem. Gryf se rozhlížel, přemýšlel, kde by mohl malý princ být. Déle otálet bohužel nemohl. Nedaleko od něj se ozvalo několik hlasů. To by zvládl, nebyl mistrný tichošlápek, ale věděl o několika skrýších, ve kterých by jeho ani Rhaenys neobjevili. Dívčino tělo však začalo svůj boj s časem prohrávat, skrz látku pláště cítil na rukou její horkou krev. S tichou modlitbou na jazyku a následným zakletím se odlepil z místa a s Rhaenys v náručí zamířil pryč z toho prokletého místa. Spěchal, nehodlal smrti dovolit, aby znovu vyhrála. Nemohl to dopustit, už Rhaegar byl příliš vysokou cenou. Jeho dcera musela přežít.
Mohl jenom děkovat bohům, že byla Rhaenys stále tak maličká a lehká. Jonovi to usnadnilo ústup, několikrát se sice musel zastavit a změnit směr, ale dostal se ven. Uvnitř stále panoval zmatek a chaos, zatímco venku už se dokázal ztratit, aniž by vyvolal nějaké pozdvižení. Každý z obyvatel Králova přístaviště se raději zavřel doma, aby nepřekážel žádnému bojovníkovi, ať už se zasvětil jakýmkoliv barvám. Connigton nemohl být vděčnější, když mu nestálo v cestě nic, co by jej víc zdržovalo. Mohl Rhaenys svěřit do péče jednoho z léčitelů, které si vydržoval Aerys. Několikrát za ním byl společně s Barristanem Chrabrým a cestu si pamatoval tak jako nic jiného v tuto chvíli. Nezdržoval se s ohlašováním a vtrhl do domu s jasným příkazem. Okamžitě musel ošetřit raněnou dívku. Jistě bylo štěstí, že byl muž doma stejně jako ostatní, protože kdyby ne… Jonovi by nezbylo nic jiného, než vzít vlastní dýku a připravit se o život s další dávkou potupnosti. Díky bohům stačilo jenom položit Rhaenys do postele a odejít. Nebo se spíš nechat vyvést? Jediné, co pořádně vnímal, byla chladnoucí krev stékající mu až k loktům. Kvůli Aerysovi se stal svědkem mnoha odporných činů, ale nic se nevyrovnalo tomu, co viděl dnes. Ani by si to uvědomil, sesunul se na zem, protože ho zradily nohy. Po tvářích mu začaly koulet slzy. Ano, byl muž, a přesto plakal, aniž by se tomu bránil. Musel ulevit všemu, co se v něm tlouklo. Rhaegar, jeho rodina… Rhaenysin život, který mohl kdykoliv vyhasnout.
Z podivného transu ho probral až známý hlas. Zvedl pohled, jen aby se přesvědčil, že se na něj dívá Pavouk. Varys přišel tiše, jako kdykoliv jindy. Věnoval mu nicneříkající pohled, co zároveň mluvil o všem. Beze slova mu do klína položil naditý kožený váček. Connington nejdříve nechápal. Rhaenys uvnitř umírala a Varys se ho snažil uplatit? Měl ji snad opustit? To okamžitě odmítl. Pavouk ho ale okamžitě vyvedl z omylu.
„Jakmile budou okolnosti o něco příznivější, odejdi. Princeznu však nech tady. Dnes zemřela, stejně jako její matka.“ Varysova tvář se zdála být nečitelná. V Jonovi i tak probudila ještě větší zmatek, měl za to, že pán našeptávačů stál vždy za draky, stejně jako on sám. Eunuch ovšem pokračoval, aby mu ukázal, že tomu doopravdy je. „Během pár hodin vypluje z hlavního města otec se svou dcerou. Musí, jinak by se jí neudělalo lépe.“ V onen okamžik by se v Gryfovi krve nedořezal. Jenom na Varyse tupě zíral, na víc se nezmohl. Jeho slova mu začínala dávat smysl, ale copak mohl Jon odejít?
„Co její bratr?“ zeptal se, když překonal sucho ve svých ústech. Jestli někdo věděl o Aegonově osudu, tak jedině vrchní našeptávač. Varysovi se blýsklo v očích, načež od Jona ustoupil. Schoval si ruce do mohutných rukávů a zpříma se na něj zahleděl.
„Obě Rhaegarovy děti jsou mrtvé. Zopakuji ti to ještě jednou, naposledy. Jeden neznámý žoldák brzy vezme své jediné dítě a odveze ho někam za Úzké moře, protože zdejší podnebí není moc dobré. Cestou jí vybere krásné jméno, které si budou dobře pamatovat a už nikdy se sem nevrátí. Pamatuj na to, Jone Conningtone. Rhaenys dnes zemřela, Aegon zemřel a bývalý králův pobočník k tomu nemá daleko.“ Než stačil Gryf vymyslet smysluplnou odpověď a otázku týkající se podrobností, Pavouk zalezl do jedné ze svých skrytých děr. Nechal ho tam samotného s pytlem plným zlata a bezejmennou dívkou, pokud to pochopil dobře. Nejdřív mu to dalo zabrat, než si v hlavě všechno srovnal, ale nakonec vstal. Sebral se ze země s plánem pro novou budoucnost. Ještě než odešel od léčitelova domu, podíval se na dveře, aby odolal pokušení jít se podívat, jak muž plní svou povinnost. Ale věřil mu, stejně jako věřil děvčátku. Rhaenys či ne, v žilách jí plál oheň a vůle se bít. Nechal tedy bojovnici bojovat o vlastní život a šel shánět loď. Eunuchovi se věřit nedalo, v tomhle měl ale pravdu. Všichni draci museli dnes zemřít.
Se zlatem šlo všechno hladce, Connington se snadno domluvil s kapitánem jedné z obchodních galér. Vypadal jako slušný člověk, ale jakmile slyšel chřestit mince, byl najednou ještě ochotnější. Jonovi se nesmírně ulevilo, když ho ujistil, že s ním i holčičkou počítá. Jedna starost mu tak ubyla. Aerysův léčitel mu z beder sejmul další tíhu, když mu děvčátko vracel stále s lehce krvácejícími ranami, ale hojivou mastí a ujištěním, že to přežije. Největší oddech ale přišel až ve chvíli, kdy překročil lávku oddělující loď a břeh Králova přístaviště. Celou dobu měl neustálý vtíravý pocit, že ho sledují oči někoho z Barathenových poskoků. Teď už ale nezmohli nic. Vůbec nic. Ani Jona už v Západozemí nic nedrželo. Rodinu neměl, hrad ztratil a jeho povinnosti se musely uzpůsobit jeho… dceři. Čekala ho spousta práce, ale Rhaegarovi to dlužil. Už se stačilo vypořádat jenom se zmatkem v hlavě malé dívenky.
„Tatínek tu není, ale nemáš důvod se bát.“ Další nikdy. Nikdy by neřekl, že mu bude trhat srdce pohled na zmrzačené dítě, navíc to, které neměl v lásce. Ale najednou se v Jonovi něco zlomilo. Draci byli pryč, zůstala tu jen malá dračice, která jí ani nemohla být. Nikoho neměla, jenom jeho. Vyhnance, který měl být už dávno v exilu. Najednou tu pro oba někdo byl. Měli jeden druhého. Connington jemně uchopil drobnou ručku a zlehka jí stiskl. „Jsem tu já, strýček Jon a slibuji, že na tebe dám pozor. Už se ti nikdy nic nestane.“ Příčilo se mu lhát jí, ale co jiného zmohl. Dovedl jí zajistit bezpečí, ale ne úplně. „Jenom se moc nehýbej, dobře? Nebude to tolik bolet.“ Natáhl k její hlavě svou najednou tak obrovskou ruku a pohladil jí nejdřív po tváři a potom po vlasech. Rhaenys znamenala nesmírnou zodpovědnost a on ji přijal. Musel jí ochrańovat, v duchu to Rhaegarovi slíbil. Od tohoto okamžiku až do doby, dokud nebude tak velká a dospělá, aby se rozhodovala sama. Jeden nevyslovený slib porušil, ale tenhle hodlal splnit, i kdyby ho to mělo stát život.

Muže, který se vynořil ze stínu, si předtím nevšimla a nyní jí velmi polekal. Tiše vypískla strachy, za čímž následoval i bolestný sten, když sebou škubla. Ale poznala ho. Ano, strýček Jon, tatínkův kamarád. Moc často ho nevídala, neusmíval se na ní a když už, tak to byl velmi zvláštní úsměv. A neustále vypadal zahloubaně. Nikdy s ní nemluvil a nenechal si dělat copánky. Přitom se jí jeho zrzavé vlásky vždycky líbily. Ale i podle Barryho, zrzaví lidé asi neměli rádi, když někdo šahal na jejich vlásky. Co tu vůbec strýček Jon dělal? A co tu ona dělala s ním? Proč byla na lodi? Nehezky se to houpalo a vše jí bolelo.
Několik slz steklo po děsivě bledé tváři. Strach jí neopouštěl. Měla pocit, jako by se měl stát jejím novým podivným přítelem. V první chvíli, když na ní strýček Jon promluvil, myslela si, že se vrátil ten muž. Ten ošklivý muž se zlým výrazem ve tváři. Ten, co na ní křičel a říkal ošklivá slova a ... bodl jí. Několikrát. Hrozně to bolelo a stále bolí.
"Kde je tatínek? Kde je? A maminka? Egg? Babička?" musela se zeptat na všechny. Něco málo jí v hlavince zůstalo, ale ne dost. Potřebovala vědět, kde jsou její rodiče, bratříček a babička. Chtěla je mít u sebe. Všechny! Vlastně, věděla, kde je babička. Vzala strýčka Viseryse a společně opustili přístaviště. Stejně jako Barry a jeho maminka. Tatínek také odešel. Ještě dlouho před nimi. Dlouho se neukázal. Bála se o něj. Počítala to. Naposledy ho viděla před rokem. Ptala se na něj maminky, ale ta se vždy rozplakala. Ptala se babičky, ale ta taky nevěděla, co jí říct. Slyšela jen to, co se vyprávělo v Rudé baště, dokud tam ještě někdo byl. Nebyli to hezké řeči. Podle nich unesl tu paní z turnaje. Ale tatínek nikdy nikoho neunesl. Ošklivá lež!
"Proč tu nejsou? Kde to jsme? Kam plujeme? Já chci domů!" s každým dalším slovem narůstala její panika. Strýčka Jona moc neznala. Ale mohl vědět, kde je tatínek. Byl to rok. A ona ho chtěla vidět!
"Proč to tak bolí, já chci domů," zakňourá o dost slabším hlasem. Upřela na něj svá velká, uslzená kukadla, když se jí dotkl a pohladil jí. Jako kdyby neznámý cizinec nalezl opuštěné štěně, stačilo jedno pohlazení a získal si jí. Chtěla k němu natáhnout ruku, ale nedokázala to. Hrozně to zabolelo. Tiše pofňukla a nechala jí ležet. Ani slzy si otřít nemohla. Měla takový strach. Co se to jen stalo? Tatínek říkal, že bude mít krásný život. Vezme si krásného prince a bude s ním mít krásné děti. A on s ní zůstane. Dlouho a dlouho. A teď tu nebyl. Byl to strýček Jon. A ten mohl otázky zodpovědět, když už se představa hroutila.

Jen stěží si dokázal představit, co musí Rhaegarova dcera prožívat. Bolest, zmatek, strach…. Sám se nikdy neocitl v podobné situaci. Máloco zažil, se mohlo podobat masakru, který vykonali muži Tywina Lannistera. V hlavě se mu roztančily vzpomínky na den, kdy mu život málem sebral Robert Baratheon. Taky se tam objevil záhadný zachránce, aby ho odtáhl do bezpečí, jako on vzal Rhaenys? Nebo to dokázal sám silou vlastní vůle, protože věděl, že ještě nenastal jeho čas? Těžko říct. Nic si nepamatoval. Jen své předchozí úmysly a následné důsledky. Přežil a na ničem jiném nezáleželo. Možná to tak Sedm chtělo. Dostal se odtamtud a vyléčil se, aby mohl později zachránit alespoň jedno z Targaryenských dětí. K Rhaenys nikdy nechoval příliš vřelé city, přestože se jednalo o Rhaegarovu krev. Nebo snad právě kvůli tomu… Jenomže Dračí princ tu už nebyl, nemohl ochránit ani jednoho svého potomka, natožpak manželku či rodiče. A Jon nechtěl mít na svých rukách dětskou krev. Nemohl se jen tak otočit a nechat ji tam zemřít. Ne vždycky se zachoval správně, ale rozhodně nebyl vrahem malých dětí. Nevzal by si na svědomí, že nechal vyhasnout byť jen jediný lidský život, který toho měl ještě tolik před sebou.
„Teď tady být nemůžou, bylo by to moc nebezpečné. Kdybychom zůstali pohromadě, bylo by snazší pro…ty ošklivé pány, aby nás našli a ještě víc ti ublížili.“ Jon nebyl excelentním lhářem, jediné, co dovedl, bylo skrývání svých citů před Rhaegarem. I tak ale jednou povolil. Jenže lhát dítěti? Kdyby byli bohové ještě o něco přívětivější, nechali by Rhaenys ještě nějakou dobu spát. Prozatím Jon ani nestihl přemýšlet nad tím, co bude. Natožpak, aby si vymyslet, kde jsou ostatní členové její rodiny. Nejsnazší by bylo říct pravdu – z Rhaegara vytloukl Robert svým kladivem duši, Eliu znásilnili a zabili, Aegon skončil v jedné z Varysových sítí. Ale když nad tím tak přemýšlel… Nejspíš by to nedokázal říct ani někomu na jeho úrovni, tudíž dospělému člověku, co dokázal jisté věci už pochopit. Malá Rhaenys nic takového nedokázala, nejspíš byla na svůj věk neobvykle chytrá holčička, stejně jako její otec, ale pořád měla dětské uvažování. Jednou jí čekala nemilosrdná pravda, ale ne dnes. Stačila fyzická bolest odrážející se v její tváři. Jon jí nemohl způsobit další šrámy, hlavně ne ty na duši. Měl vlastní svědomí a tohle prostě nedokázal.
„Já vím, já vím… Ale doma to není bezpečné. Proto teď plujeme pryč.“ Stačilo se na ni jen dívat a bolelo ho to stejně. Teď to nedokázal, ale pořád nebyl všem dnům konec. Nejenom kvůli Rhaegarovi, ale i kvůli ní. Jednoho dne, až ho nebude Rhaenys potřebovat, se vrátí zpátky do Západozemí a všechny je pobije do jednoho, i kdyby měl holýma rukama vyrvat srdce Tywinu Lannisterovi z hrudi. Lvi vždycky spláceli své dluhy, ale ani draci nezůstávali nic dlužní. Jeho vlastní děti a vnoučata zakusí to samé, co mladí draci, a až teprve potom bude jejich dluh smazán. O nic víc Jonovi nešlo. Jako pobočník krále pohořel, ale mohl se za rod Targaryenů pomstít. Nejdřív ale musel utěšit dívenku, viděl v jejích očích strach a slyšel, jak se jí úzkostí chvěje hlas. Proto jí nabídl chabá gesta útěchy. S dětmi to vážně neuměl, hodlal se to však naučit. Jestli se měl stát otcem, tak minimálně dobrým.
„Vím, že to bolí, ale teď musíš být opravdu moct statečná holčička. Budeme muset nějaký čas zůstat daleko od Králova přístaviště, protože jsou tam teď opravdu zlí lidé a nikdo z tvojí rodiny nechce, aby se ti něco stalo, stejně tak jako já. Uděláš to pro nás? Budeš ta nejstatečnější dívenka na světě?“ S pohledem upřeným do jejích unavených očí si přisedl těsně k ní a vzal do svých dlaní její drobnou ledovou ručičku. Zdála se tak malá… Nečekalo je lehké období, ale začátek měli za sebou. Už záleželo jenom na tom, jak a jestli se z toho Rhaenys dostane. Jon v ní věřil, v žilách ji kolovala silná krev draků a horká krev z Dorne. Jestli byl někdo stvořený k tomu, aby přežil nejtěžší, byla to rozhodně ona.
„Slibuji, že budu tvým ochráncem, princezno. Dohlédnu na to, aby se ti nic nestalo. Ale ty mi na oplátku taky musíš něco slíbit. Nechci po tobě nic víc, než abys byla statečná, protože taková jsi. Tatínek mi říkal, že budeš silná a nádherná princezna a to už když ses narodila. Věřil jsem mu a vidím, že se v tobě nezmýlil.“ Pomalu cítil, jak se její dlaň začíná zahřívat. Nebo v to jen pevně doufal? Kdyby nebyla tolik zraněná, přitáhnul by si jí do náruče a objal ji. To, že se neuměl chovat k dětem, neznamenalo, že neuměl dát najevo city. Tolikrát stačilo jen jedno obětí a svět hned nevypadal tak černě. Jenže co se zraněnou dívkou? Mohl ji ukonejšit jen přívětivými slovy. „A také věřím, že ho nezklameš. Jsi malý drak a jednou budeš umět chrlit oheň.“ Znovu ji pohladil po vlasech a palcem jí jemně setřel z tváří zatoulané slzičky. Někde měl lahvičku s makovým mlékem a nejspíš by bylo nejlepší, kdyby ho Rhaenys podal, ale najednou si nebyl tak úplně jistý, jestli by to bylo správné. Ne, nechtěl, aby se trápila, ale copak by v něj měla důvěru, kdyby jí nechal polovinu cesty pospávat s mlhavým oparem kolem vlastních myšlenek? Ne, nejdřív jí musel trochu uklidnit. Makové mléko dokázalo ošálit mysl, ale i tak mohla trpět ještě horšími nočními můrami a to Jon rozhodně nechtěl.

Vyděšenýma očima prohlížela kajutu lodi, která jí odvážela kdoví kam. Ale bylo jisté, že to bylo daleko od tatínka, maminky, toho bratříčka i babičky. Ale ta byla pryč dlouho stejně jako Barry a tatínek. Všichni jí opouštěli a nyní byl pryč i Egg a maminka. Copak jim něco udělala? Ublížila jim nebo se jim už nelíbila. Jedna holčička jí říkala, že potom, co se jí narodil bratříček, tak veškerá pozornost připadla jemu a ona byla odsunuta pryč. Ale u ní to přeci nebylo! Ne ... měli jí stále rádi jako Egga. Jenže, co když se to změnilo ... co když to celé byla jen hra, taková ta hra, která se hraje v ulicích dolního města, aby nemohla vědět, jak moc je rodičům na obtíž. Zbavili se jí, protože už jí nechtějí. Chtějí jen Egga a tohle celé je bouda.
Oči se jí opět zalily slzami, jak začala svým bludům věřit. Možná blouznila z horečky a možná to byla pravda. Několik kapek vody zklouzlo po bledé tváři až přes bradu a zastavily se na jejím úboru. Úboru, který neznala. Pokoušela si ho prohlédnout, ale hlavička ani tělíčko jí stále neposlouchalo. Přesto věděla, že to není její oblečení, její šatičky, které měla na sobě, když jí ten ošklivý muž vytáhl zpod postele a poničil je. Zničil jí šatečky a ublížil jí. Proč rodiče dovolili, aby jí ublížil? Chtěli jí skutečně dokázat, že už jí nemají rádi a nechtějí jí. Aby se nevracela.
"Oni už mě nechtějí, že ano? Moc jsem je zlobila, Egg je hodný a oni chtějí jen toho hodnějšího. Byla to jen hra, jak říkala ta holčička, když se i jí chtěli rodiče zbavit," chtěla štkát, ale opět jí vše zabolelo. Jako tisíc jehel, které jí neustále bodaly do kůže. Včely, které jí neustále píchaly.
Dívala se na Jona a přemýšlela, proč ho s ní poslali. Opustí jí i on? Jen jí někde vysadí a nechá jí tam? Vrátí se za tatínkem a maminkou a poví jim, že jim už nebude dělat problémy. Co když poslali pryč i Barryho, protože tatínkovi pověděla o tom, jak si hraje s plamínky. Všechno zkazila! Byla zlobivá a teď jí nikdo nechce.
"Já ... chci domů," zašeptala zlomeným hlasem a přitom se pokoušela nahmatat neznámou dlaň. Strýčka Jona skutečně příliš neznala. Nejblíž jí byl strýček Arthur, strýček Gerold a strýček Barristan. Jediný Jaime pro ní nebyl strýčkem. Děsil jí. Měl podivný výraz a jeho úsměv nebyl pravý. Ale co si mohla myslet o Jonovi? Moc si jí nevšímal a nyní jí někam vezl. Bolavou a smutnou.
Poslouchala jej tiše, i přestože jí slz nedocházelo. Jak jich před chvilkou měla nedostatek, nyní jich byl přebytek. Nechtěly přestat téct, téměř přes ně na strýčka Jona neviděla. Chtěla obejmout, ale nemohla se pohnout. Jakoby byla k posteli přikovaná. Svou dlaní se schoulila do té jeho ohromné, snad i větší než jakou má tatínek. Nevěděla, co si myslet. Opustili jí nebo to nebyla hra? Byla to pravda a nebo klam? Nedokázala se v tom všem vyznat, nevěděla komu věřit. Těm, kterým věřila, byli pryč.
"Ale maminku napadli ... i bratříčka. Musíme jim pomoct," tahle jediná myšlenka jí donutila k pohybu, což byla fatální chyba. Vyjekla bolestí jako zraněné štěně a opět ulehla na své lože. Chtěla je mít u sebe. Nechtěla utéct.
Cítila takovou únavu. Chtělo se jí spát a zároveň chtěla stále plakat.
"Já nevím, jak být statečná. Kam vůbec plujeme? Kdy je zase uvidím? Já se bojím," natáhla druhou ruku, aby se jej mohla dotknout, zatímco ta druhá stále vězela v jeho. Jenže jí měla moc krátkou a on byl stále moc daleko. Ale byl blíž než kdokoliv jiný.
"Je mi zima," zamumlala a ruku opět stáhla. Nepřipadala si jako malý drak, spíš jako ... jako ... nějaké štěně, na kterém nikomu nezáleží. Nepatrně se pousmála, když jí projevil náklonnost. Nechtěla věřit tomu, že by jí i on opustil. Co když měla hlavu jen plnou blud a on jí udrží v bezpečí a poté jí dovede zpět za její rodinou až bude nebezpečí zažehnáno. Za maminkou, tatínkem, tím bratříčkem, babičkou a Barrym. I jeho určitě odvedli do bezpečí před zlými lidmi. Ano, tohle je pravda.
"D ... dobře, budu statečná," lehce kývla hlavou, aby se neprobudily bolístky. Pokusí se o to, aby nikoho nezklamala. Mohla v sobě probudit draka, jak říkal strýček Viserys. Akorát toho lepšího, toho největšího a nejděsivějšího. Baleriona.

Jen málokdo, koho Jon znal, měl lehký život. Lordi si žili lépe, než obyčejní lidé, na druhou stranu se však museli vypořádávat s každodenními intrikami. U moci byl každou chvilku někdo jiný, ale ne vždy toho byl bývalý pán Gryfova hradu svědkem. Vždy se o tom jenom doslechl, zatímco teď... Musel snášet pohled na zraněné dítě, téměř posledního člena rodiny Targaryenů, musel se dívat, jak jí po tváři tečou další a další slzy. Rád by je zastavil, jenže nevěděl jak. Jazyk ho zrazoval a myšlenky se mu rozutíkaly, namísto toho, aby se daly dohromady a vytvořily něco, čím by dívenku uklidnil. Zachránil ji před jistou smrtí, ale všech nástrah se nezbavil. Baratheonovi muži na ně již nemohli, v tomhle ohledu si mohl Jon oddechnout. Jenomže vzpomínky byly stejně tak zákeřné jako ostré čepele. Rhaenys nemusela podlehnout zraněním, ale žalu. Pořád byla tak malá a plno věcí teprve čekalo na to, aby je pochopila. Gryf si ukousl příliš velké sousto, když si ji vzal pod svá křídla. Napadlo ho to už předtím, ale teprve teď hořce zalitoval toho, že Varyse nepožádal o jiný druh pomoci. Pavouk se postaral, aby se dostal do bezpečí Aegon a dozajista by dohlédnul i na to, aby se nic nestalo ani malé princezně. Měl se jí vzdát, když to ještě šlo a do exilu se vydat sám. Teď z něj už nikdo nemohl sejmout břímě, které si vybral. Musel čelit následkům svého rozhodnutí, ať už byly sebehorší.
„Nikdo se tě nechce zbavit, princezno. Rodiče tě milují. Tatínek se mi nejednou svěřil s tím, že si vždycky přál mít holčičku, stejně tak, jako maminka. Nemohli by tě poslat pryč, ne bez dobrého důvodu. Jde jim jenom o tvoje bezpečí, mají tě rádi.“ Nelhal, ale neříkal ani úplnou pravdu. Elia s Rhaegarem by svou dceru opravdu nejspíš poslali hodně daleko, kdyby věděli, co je čeká. Ani jeden z nich už tu ale nebyl. Jon se díval do těch smutných fialových očí, samotného ho naplňoval nesmírný žal. Raději by živořil někde v Essosu, jen kdyby věděl, že se Rhaegarovi daří dobře. K tomu už nicméně dojít nemohlo a tak si musel poradit s tím, co bylo.
„Vím, že si přeješ být doma. Rád bych tě tam odvedl, ale dal jsem tatínkovi slib, že se o tebe postarám. Budu tě chránit vlastním tělem, pokud to bude zapotřebí, ale domů tě odvést nemůžu. O maminu a bratříčka už se postarali jiní strýčkové.“ Rhaegar by s jeho názorem jistě souhlasil. Neváhal by položit život za záchranu svého dítěte. Až do smrti byl čestným mužem, který rodinu stavěl téměř na první místo. Samozřejmě se naskytly… věci, jaké měly ještě větší přednost. I tak by Dračí princ nenechal nikoho, aby vztáhl ruku na jednoho z jeho potomků. Jon jemně sevřel dlaň kolem prokřehlých drobných prstíků, když zaslechl Rhaenysino bolestné vyjeknutí, a doufal, že tím Rhaenys dodá alespoň trochu pocitu klidu a bezpečí. Potřebovala ho, a kdyby to bylo možné, vzal by s sebou i jejího prašivého kocoura. Ale jen bohové věděli, kde je její černé bestii konec. Buď ho zavraždili jako zbytek její rodiny, anebo utekl. Kdyby na něj Jon narazil, neváhal by, protože věděl, jak ho má dívenka ráda. Žel bohům, museli si vystačit sami. Gryf se zařekl, že jakmile se dostanou na pevninu, pokusí se jí sehnat jiného, aby jí alespoň zkusil pomoct trochu zapomenout. Jen čas mohl zavát prach na vzpomínky, milá společnost ale taky dokázala své.
„Víš to, jenom to v sobě musíš objevit. Teď není nejvhodnější čas na to, abych ti všechno řekl, ale slibuji, že se to brzy dozvíš. Do té doby se nesmíš bát, ano? Budu pořád s tebou, nespustím tě z očí. Nic se ti nestane.“ Chtěl jí věnovat konejšivý úsměv, ale ten nechtěl přijít. Všiml si, že po něm sahá, ale namísto toho, aby se k ní přiblížil, zůstal na svém místě. Pořád se v její přítomnosti cítil silně nesvůj, musel si na ten pocit teprve zvyknout. Ale když mu oznámila, že je jí zima, přeci jen se k ní natiskl a zachumlal jí do přikrývky. Volnou rukou jí sáhl na čelo, jen aby se přesvědčil, že je opravdu horké. Už tahle před sebou měli dlouhou cestu, ale pokud měla Rhaenys horkost, Jon moc dobře věděl, že to pro ni bude ještě daleko delší.
„Věřím ti. Věřím ti a to tak moc, že ti prozradím jednu věc. Teď budu dávat pozor já na tebe, ale přijde den, kdy to bude naopak. Stane se z tebe drak a všichni se tě budou bát, pokud to nebudeš chtít jinak. Jen jedno se nikdy nezmění. Ať se stane cokoliv, budu stát neustále po tvém boku. Bez ohledu na to, co přijde, nikdy se k tobě neotočím zády. Máš můj slib a přísahu na život, princezno.“ Sklonil hlavu, aby si nemohla všimnout, že se mu v oku zaleskla slza. Ano, myslel při tom na Rhaegara. Musel opatrovat to, co mu po něm zůstalo. Jednou stejně zemře, ale až se tak stane, umře s čistým svědomím, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Doufal, že ten den nadejde za dlouho, nejdřív v dobu, kdy Rhaenys dospěje. Dospělý drak už nepotřeboval ochranu bezvýznamného bývalého lorda. Ale do té doby…

Myšlenek bylo příliš. A tížily jí jako ohromný kámen. A to vždy vyčítala tatínkovi, že moc přemýšlí a sama porušovala své hezké pravidlo. Jenže ona se snažila nemyslet na to, co se dělo a co se událo. I na to, že jí její tatínek a maminka nechtěli a vyměnili jí za Egga. Byla to moc ošklivá myšlenka a nedokázala pochopit, odkud se vzala. Musel ji jí do hlavičky vtlouct nějaký zlý pán. Ten zlý pán, který jí ublížil a ublížil i jejímu kocourkovi.
"Najdi toho druhýho spratka!" zněl obludný hlas muže na druhé straně zdi. Ten druhý, který si pro ní přišel, měl hlas vyšší a pisklavější. Jednal zbrkle a unáhleně. Ty podivná slovíčka, která používal Barry, na to seděly. Ukrytá pod postelí sledovala, jak muž vše rozbíjí a hází s jejími věcmi o zem. Ve tváři vztek. Ale proč? Ona mu nic neudělala. Měla zůstat na postýlce? Bodl jí, protože se schovala? Možná jí chtěl jen nějak odvést a bodnutí bylo za trest ... ale proč s tím nechtěl přestat? Bolelo to a ona věděla, že by umřela. Po takových věcech se umírá a ona je ještě moc malá na umírání. Slíbila tatínkovi, že zůstane malá a bude si s ním navždy hrát. Jenže tatínek tu nebyl a ona se bála, že už ho nikdy neuvidí. Ani maminku, babičku a bratříčka. Jak moc by si přála je mít u sebe, obejmout je a nikdy nepustit. Tatínek zmizel před hodně dlouhou dobou, ale strýček Arthur jí přinesl dárek a ona věděla, že na ní nezapomněl. Stále ho měla u sebe. Studil jí na holé kůži, zapadlý pod šatičkami. Po té ošklivé věci, kterou provedl dědeček těm dvěma mužům, zmizel i Barry a jeho maminka. Od něj žádnou zprávu nedostala. Zamrzelo jí to, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Maminka byla vyděšená, přemístila ji i Egga do dvou pokojů, které byly spojeny dveřmi. Do jednoho dala veškeré Nysiny věci a do prvního kolébku s Eggovými věcmi. Nespala, jen přecházela z jednoho pokoje do druhého a kontrolovala je. Taky nemohla usnout, i když u sebe měla svého kocourka. Ani o něm nevěděla, kde se nachází. Byl tu jen strýček Jon.
"Přísaháš? Na holý pupek a kočičí svědomí?" potřebovala mít ujištění. Strýček Jon nevypadal, že by jí lhal. Proč by to taky dělal? Kdyby se jí chtěli zbavit, měla by to vědět. Ale ne, tatínek i maminka jí milovali a ona milovala je. Zase je uvidí a pak bude vše v pořádku. Sevřela volnou ručičku v pěst a položila si jí na hrudník. Cítila neustálou slabost, ale bolest, jakoby odeznívala. Nebo jí nevnímala. Chtělo se jí tak moc spát, ale připadala si tu tak sama. Chtěla, aby si k ní někdo lehl, ale strýček Jon k ní byl vždy odtažitý. Ani copánek si nenechal dělat.
"Ale proč musíme být rozdělení? Nebylo by nám lépe pohromadě? Maminka by se nemusela tak bát," i ona se bála. Hodně se bála. Věřila, že jí strýček Jon ochrání, ale byl to docela cizí člověk. Nikdy s ní nemluvil, nikdy jí nepohladil, ani jí neobjal. Chvíli byl i královým pobočníkem než ho dědeček sesadil a dal zlatou ručku Barryho tatínkovi. Ty dva si hodně rozuměli, ale když to zmínila před svým kamarádem, tak se zachmuřil. Vždy řekla něco špatně a stejně netušila co.
"Já ... já se budu snažit. Slibuju. Budeš na mě hrdý stejně jako tatínek," slova z úst jí vycházela pomaleji a pomaleji. Bohužel, bolest se začala vracet, zatímco se její očka klížila. Blíž k sobě přitiskla přikrývku, když se k ní konečně strýček Jon více přiblížil, věnovala mu milý úsměv. Či to byl jen poslední zoufalý pokus než ústa sevřela bolestí a z hrdla se jí ozvalo jedině tiché zaskučení.
"Bu ... bude ze mě ... drak ... a ty budeš ... jeho opatrovník ... že ano? ... nový příběh, ... který budou moct ... vyprávět dál ..." slova vadla, stejně jako její síla zůstat vzhůru. Snažila se, seč mohla, ale přišlo jí lehčí se tomu poddat. Jenže náhlý popud jí vrátil zpět. Co kdyby se už neprobrala? Dá na ní strýček Jon pozor?
"Mů ... můžu usnout?" zeptala se jej opatrně, zatímco na něj hleděla s plnou důvěrou. Cokoliv by jí pověděl, uvěřila by mu. Poslal ho přeci tatínek a on věděl, komu věřit. Proto mu věří také. Celým svým srdcem.

Jeho oči podrobně studovaly Rhaenysinu pobledlou tvář. Přemítal, co se jí nejspíš honí v hlavě. Prošla si takovou hrůzou, jako jen málokdo. Nikdo jiný by podobný masakr nepřežil. A pokud ano, jistě by bodným zraněním podlehl. Zatímco ona... musel to být pověstný dračí oheň, co se šířil jejími žilami a nenechal z ní vyprchat život, přestože se z ran neustále valila další a další krev. Pohled na zuboženou Targaryneskou dívku už z paměti nevytěsní, tím si byl Connington jistý. I když bude zdravá, bude se smát a bude šťastná, on při každém zavření očí spatří její drobné pobodané tělo. Nechá se vést vztekem, který mu přitom pomyšlení začal vřít pod kůží a nakonec všichni zaplatí. Všichni do jediného, bez jakékoliv výjimky. To si zasloužili všichni draci, nejen ti živí, ale i Rhaegar a jeho rodiče. Vůči Aerysovi Jon stále ještě cítil podivnou zášť, stejně jako vůči Elie, ale ani ona si nezasloužila zemřít tak krutě. Všechno záleželo na Rhaenys, ale Jon už teď věděl, kam její kroky povedou, až se dozví celý příběh. Nehodlal jí ho odkrýt hned, ale jednou jí ho poví. Zažehne tak v drakovi oheň a všichni splatí svůj dluh, přesně podle Targaryenských slov. Ohněm a krví.
„Přísahám.“ Dívka musela být nesmírně unavená a rozhodně na celé situaci nebylo nic humorného, přesto se přes Jonovu tvář na okamžik vtěsnal nevýrazný úsměv. Její dětské vyjadřování ho k tomu přimělo. Potom na něj ale znovu dolehla všechna tíha, která je oba obklopovala. Věřil tomu, že se brzy její zranění zahojí, jenže co potom? V Braavosu nikdy nebyl a nikoho tam neznal. Věděl jen málo k tomu, aby si mohl představit, jaký život by tam mohli vést. K užitku by mu mohly být jen bojové schopnosti, které si osvojil již jako Rhaegaorovo páže. O sebe se ale bál jen minimálně, vrásky mu působila spíš Rhaenys. Pořád to byla jen čtyřletá holčička, která marně doufala v to, že se co nevidět vrátí a shledá se znovu se svou rodinou. Conningtona čekalo něco nesmírně těžkého, bude muset zbořit všechny její sny a tužby. Vzhledem ke svému věku by jí měl rány zahojit čas, ale o něčem nebylo pochyb... Až jí to poví, bude ho nenávidět. Svět pro ní zčerná a zhořkne. Jon neměl v úmyslu vyrvat jí z hrudi srdce, ale ani neplánoval jí lhát. Ne všichni si mohli dovolit dozvědět se co skrývá minulost. Malá princezna to však vědět musela.
„Tohle je nejlepší způsob, jak vás udržet v bezpečí. Když něco moc miluješ, někdy je lepší se vzdálit, abys to ochránila.“ Všiml si maličkaté vrásky, která Rhaenys vyskočila mezi obočím. Byla Rhaegarovi podobná víc, než by si kdo mohl pomyslet. Vzhled zdědila především po princezně z Dorne, ale uvnitř v dřímal drak. Stačilo se jí jen podívat do očí. Kdyby jim osud přál a Rhaegar jí vychoval, nebylo by sebemenších pochybností, že je to jeho krev. Na veškeré soudy bylo příliš brzy, ale Connington věřil, že jeho dětem se pověstné šílenství Targaryenů vyhne. Porušil jejich pokrevní pravidlo a vzal si někoho jiného a kromě toho.. neměli po kom být špatní. Dračí princ měl v povaze dobré vlastnosti a Elia zrovnatak. Rhaenys tak měla nejlepší předpoklady k tomu, aby z ní vyrostl dobrý člověk.
„Už teď jsem na tebe hrdý. Oba jsme. Ani si nedovedeš představit, jak moc.“ Na konci Jonovi zakolísal hlas, ale princezna si neměla čeho všimnout. Viděl na ní, jak bojuje s bolestí a únavou. Možná by bylo opravdu nejlepší, kdyby jí makové mléko podal. Nabrala by trochu sil. Ale předtím jí musel ještě ukonejšit. Nechtěl, aby jí ke všemu trápily zlé sny. Potom by stejně makové mléko přišlo vniveč. Dokázalo uklidnit rozbouřenou mysl, ale někdy selhalo. Sám si na to dobře pamatoval. Než se probral po Kamenném septu... V jeho uších pořád znělo vyzvánění jejich zvonů. Nedokázal dovolit, aby se Rhaenys stalo to samé. Pořád před sebou měla celý život, nepotřebovala si každou jeho noc protrpět jednu a tu samou hrůzu pořád dokola.
„Přesně tak. Lidé si ho budou vyprávět po další tisíce let, stejně jako příběhy jiných Targaryenů. Nikdy na tebe nezapomenou, budou ho znovu a znovu přeříkávat svým dětem. Nenajde se nikdo, kdo by neslyšel o statečné dívce, která se proměnila v draka. Malé holčičky budou chtít být jako ty a chlapci budou toužit po tom, aby mohli sloužit ve tvém jménu.“ O tom byl Jon přesvědčený. Hodlal podniknout naprosto cokoliv, aby se to splnilo. Rhaenys měla právo na železný trůn. I když na něj nestačil usednou Rhaegar, patřila na něj ona. Nebo Aegon, ale jen Varys věděl, kde je mu konec. Kdyby s Conningtonem nemluvil, ani by nevěděl, že masakr přežil. Jak se tak díval na dívčin bílý obličej, přemítal, jestli je osud někdy svede dohromady. Draci patřili k sobě, jedině tak měli možnost být v plné síle. Jenže ten den byl stejně daleko. Teď se musel postarat především o to, aby Rhaenys dokázala vůbec dospět. Teprve potom mohl plánovat dál.
„Jenom do toho. Potřebuješ si odpočinout a nabrat sílu. Jestli chceš, dám ti něco, po čem se ti bude spát lépe.“ Díval se do jejích fialových očí a vnímal důvěru, která se v nich zrcadlila. Ničím se o to nezasloužil, ale ona mu přesto věřila. Nemohl jí zklamat. Musel pro ní udělat všechno, co bylo v jeho silách. Prozatím však stačilo, aby jí jemně pohladil po vlasech a došel pro makové mléko. Sám se potřeboval připravit na další otázky a vysvětolání. Pomalu by si měl v hlavě srovnat, co jí poví. Na tom záleželo.

Věřila mu, měl tak hezkou a upřímnou tvář, i když se povětšinou tvářil hodně vážně a někdy se mu i přes obličej přehnal mráček smutnu. Smutnil, protože stejně jako ona, musel odjet a nechat svého kamaráda a jejího tatínka v Západozemí? Věděla, jaký je to pocit. Akorát ona neopustila svého kamaráda, její kamarád opustil ji. Jednoho dne si ještě hráli, toho druhého byl pryč. Nikdo jí nepověděl, kam zmizel ani kam zmizela jeho maminka. A bála se ptát Rossarta. Byl to takový ošklivý muž, který se na ní vždy usmíval tím divným úsměvem stejně jako Jaime Lannister. Oběma nevěřila a obou se bála. Každý v královské gardě pro ní byl strýčkem, jen Jaime byl Jaimem. Každý říkal, jak krásný ne, ale jí se vůbec nelíbil. Nelíbil se jí ani jeho tatínek. Naposled, když měla možnost ho na pár vteřin spatřit, tak říkal něco ošklivého a maminka na něj křičela. Pak odešel a nechal jí s těmi zlými muži, kteří utišili nějakým podivným způsobem Egga a pak praštili i s maminkou o zem. Chtěla v ten moment vyskočit zpod postele a vrhnout se na ty hnusáky, ale strach jí naprosto přikoval. Nedokázala ochránit svou milovanou maminku a bála se, co jí udělali. Až jí zase spatří, tak se jí omluví za svou zbabělost, obejme jí a bude jí hladit po vláskách jako když jí nebylo dobře potom, co Egga přinesl čáp. Bude jí zpívat a šeptat, jak moc jí má ráda. Pak společně usnou v postýlce a tatínek s Eggem se k nim připojí. Zase budou spolu a zase budou šťastní.
"Opravdu? Ale nebudu od nich muset být daleko moc dlouho, že ne? Mě se po nich stýská," posteskla si ochraptěle. V krku jí škrábalo, ale nebylo to to pravé místo, kde by se mohla podrbat. Zvednout ruce a přesunout je k danému místu, bylo moc obtížné a veškerá snaha jí už přešla. Chtěla jen spát. Spát tak dlouho, dokud nenastane ten čas, kdy bude moct spatřit maminku, tatínka, bratříčka i babičku. Bez strýčka i dědy by se obešla, ale bez těchto čtyř ne. A chtěla by i vidět Barryho, i když jí dost uranil, když zmizel, chtěla si s ním zase hrát, potom, co by ho praštila. Ano, až ho příště uvidí, tak ho praští. Praští ho za to, že utekl a opustil jí. Bude to zasloužená pěstička do ramínka a bude si to pamatovat do doby než na to dojde.
"Tak jo, můžeš mi to připomínat, kdybych na to zapomněla, strýčku Jone," lehce se pousmála, když se jí klížily oči. Byli na ní hrdí, byla silná holčička a oni to věděli. Tatínek i strýček Jon. A jednou svou sílu ukáže i těm ošklivým lidem, kteří uranili jí a kteří uranili i její milované. Protože jak říkal strýček Viserys - draka není radno naštvat. Možná přeci jen měl v něčem ten směšný ksichtík pravdu.
Vnímání se stalo obtížnějším a obtížnějším. Strýček Jon jistě říkal něco moc hezkého o Targaryenech, ale k jejím uším to téměř nedoléhalo. Mrzelo jí to. Nechtěla být hrubá. Až jí bude lépe, tak se ho na to zeptá a omluví se mu. Ano, on se o ní teď stará a ona na něj nechce být ošklivá. Je přeci slušně vychovaná princezna a slušně vychované princezny neusínají během rozhovoru. To se naučila, když se jí klížily oči během Pyclova povídání. Ale to bylo táhlé a nudné a nedalo se u toho vydržet. Jonův hlas byl jiný. Klidný, tichý a něčím i smutný.
Strach jí probudil, ale jeho slova jí uchlácholila.
"Dobře, vypiju to, když pak budeš šťastný. A lehneš si ke mě? Já si vždy lehala k mamince, když jí nebylo dobře a tatínek zase ke mě. Je to hrozně příjemné, cítit něčí teplo," oddechla si tiše, když odešel pro makové mléko, snažila se být statečná. Šlo to lehce. Byla tak unavená. Makové mléko jí utišili smysly a poslalo bolest pryč. Zůstalo jen ticho, utišující ticho. Doufala, že si k ní strýček Jon lehne. Tak moc potřebovala u sebe někoho cítit. Ale nevěděla, jestli tak učinil, spánek jí pohltil a ona se propadla do poklidného nevědomí.

Neustále proklínal všech Sedm. Kde byla jejich milost či smysl pro spravedlnost? K čemu jim bylo zmrzačené dítě a zlomený muž? Rhaegar jednou či dvakrát vypustil z úst něco o předurčení. Nebo to snad Jonovi namlouvala jeho zatížená mysl? Nemělo to smysl. Co by mohla jedna malá dívenka dokázat? Vždyť neměla nikoho. Bratra jí Pavouk poslal neznámo kam a zbytek rodiny se utopil ve vlastní krvi. Při té představě se Conningtonovi opět zhoupnul žaludek, před očima se mu objevilo Eliino zohavené tělo. Jak tohle bude moct Rhaenys říct? I když bude dost stará na to, aby plno věcí pochopila, jak se mohl Jon snížit na takovou úroveň, aby jí všechny hrůzy popsal do detailu? Čekalo ho tolik let, ve kterých nebylo nic jen utrpení. Její... jeho. Dumal nad tím, snažil se tak udusit bolest, která mu drtila srdce. A potom to přišlo jako blesk z čistého nebe. Možná se to tak stát mělo. Velká oběť za vyšší dobro. Sám ztratil vše a zároveń získal život, aby pomohl Rhaenys. Snad o tom Rhaegar mluvil? Věděl, že se něco takového stane? To bylo napsané ve všech knihách, co tak úzkostlivě opatroval? Možná je neměl vůbec číst. Nemuselo by se stát vůbec nic. Jon by mohl být pobočníkem, Rhaegar mohl žít.. a kdoví, jestli by k Rhaenys a Aegonovi nezplodil ještě třetího Targaryrena z čistou hlavou a jasným úsudkem. Říše by tak měla dostatek panovníků, kteří by byli schopní vládnout pevnou, nikoliv však tyranskou rukou. Jenže Cizinec rozhodl za všechny. Rozprášil mocný rod jako nic, nechal po nich jen střípečky. I z ničeho se daly vybudovat velké věci, ale ty týkající se malé princezny byly zatím ve hvězdách. Přesněji v těch, co nyní zářily nad Braavosem.
„To nevím, princezno. Je mi to líto, ale na tohle nedokážu odpovědět,“ zachmuřil se. Opravdu jí nedokázal lhát. Ne v tomhle. Kdyby šlo o něco marnivého, šlo by mu to přes rty daleko snáz, ale takhle se v něm hlas zadrhl a nedovolil mu vyslovit ani malou lež. Přirozeně by bylo lepší, kdyby jí řekl, že si počká několik týdnů a potom se vrátí. Uklidnilo by jí to, obětovala by smutku ještě několik slz a přestala by se tím tak trápit. Jon by se s následky musel porvat teprve potom, co by mu jeho vlastní lhůta uplynula. A i potom by mohl své sliby a přísahy svést na vysokou horečku a blouznění. Ale Rhaenysiny uhrančivé oči mu v tom bránily. Jako by vyžadovaly, aby mluvil pravdu. Conningtonovi na okamžik připadalo, že se dívá do Rhaegarových očí. Viděl v nich to, co obvykle našel v pohledu Dračího prince. Až mu to přišlo nesnesitelné a musel se odvrátit. Ty oči na něj hleděly až moc smutně a snad i... vyčítavě. Jako by ho nařkly z toho, že je všechno jeho vina. Přestože tu Rhaegar už nebyl, Jon to cítil. Nejspíš už ale sám blouznil ze žalu a ze smutku, který ho ubíjal jako nic předtím. Sám potřeboval zapomenout a posunout se dál. Jak se z něho mohl stát dobrý, i když jen adoptivní, otec, když lpěl na minulosti? Nedosahoval takových kvalit jako Dračí princ... Jenže ten tu teď pro svou dceru nebyl. Zbyl jen Jon.
„Ty nezapomeneš.“ Stačil letmý úsměv a Conningtonovi se zvedly koutky úst. Stejně tak nepatrně, jako Rhaenysiny, ale přesto se tak stalo. Zamrzelo ho, že nemá ani jedno vlastní dítě, protože v tom tkvělo jejich kouzlo. I když šlo do tuhého, v dětech vždy zůstávala alespoń kapka pozitivnosti. Jenže svému srdci Jon poručit neuměl. Nedokázal se přinutit sdílet postel s ženou. Vlastně je víceméně respektoval, ale to bylo vše. Ani galon dobrého vína jej nepřinutil změnit názor. Ale co na tom nyní záleželo? Měl Rhaenys. Malou dračí princeznu, co ho potřebovala. Oba se potřebovali. Něco mu říkalo, že jednou překonají všechny krušné dny a bude jim dobře. Ať už po návratu do Západozemí anebo kdyby zůstali v Braavosu. Jen málo věcí by to mohlo překazit, ale to Jon nemínil dopustit. Dřív jeho meč sloužil Rhaegarovi, teď náležel jeho dceři. A společně s ním i Conningtonova důvěra a věrnost.
„Budu velice rád. A jestli ti naopak splním přání já tobě, budu ještě šťastnější.“ Jak dlouho jen bude trvat, že si vystačí s takovým málem? Jon jí podal utišující lék přesně podle instrukcí muže, co mu jej dal. Rhaenys by nic neudělalo, kdyby jí podal o něco víc, ale nechtěl riskovat, že bude spát daleko déle, než by by bylo záhodno. Spánek léčil, ale moc dlouhý naopak škodil. Jon potřeboval, aby se princezna také najedla a dodala tělu zase o trochu víc síly. Sotva Rhaenys bílou tekutinu spolkla, uklidnil lahvičku a podle jejího přání si lehl k ní. Opatrně, aby jí neublížil nebo nezpůsobil další bolest, samozřejmě. Jemně vzala její drobnou ledovou ruku do své teplé velké dlaně a stiskl jí prstíky. Přál jí, aby se jí zdálo něco hezkého. Jenže makové mléko umělo mysl utlumit tak, že nepřišel žádný sen. Jon si to pamatoval, zažil to po Kamenném septu. Rhaenys si zasloužila krásné sny, zatímco on se vydal vstříc svým nočním můrám doprovázeným vyzváněním zvonů. Zavřel oči a zaposlouchal se do pravidelného dýchání, které vystřídalo namáhavý a bolestný dech. Samotného ho to ukolébalo k spánku, ačkoliv přesně takovému, jaký předvídal. V uších se mu rozezněly zvony odbíjející veškerou jeho vinu.

Nastal dvanáctý rok jejího jména a ona si stále připadala jaksi ... nešikovná, co se týkalo cvičení s mečem. Byl jednoduše hrozně těžký. Každý meč jí připadal těžký, ale ona se nechtěla vzdávat. Ani to říkat Jonovi, i když jí bylo jasné, že o tom ví. To by nebyl on, aby si něčeho takového nevšiml. Mohla proklínat své hubené pařátky a vztekat se sebevíc. Nechtěla hledat alternativu. Mít něco ... menšího nebo lehčího. Spoléhat se na pouhé dýky nebo kopí. To už by si rovnou mohla vzít násadu od koštětě. Se kterou prakticky velice ráda mlátila sousedovic Erneta. Pořád po ní pokukoval, mrkal a dělal jí nemravné návrhy. Měla jich plné zuby. Copak byla nějaké lehké děvče, na které hoch pomrká a ona mu skočí do náruče? Prakticky být stále princeznou, nyní by už měla věk na vdávání. Naštěstí ještě neměla ani krvácení, to by jí přidalo měsíc či rok k dobru. Nechtěla si ani představit, že by v tuhle dobu měla mít svatbu, ulehnout s nějakým ošklivým lordem, kterému by porodila dítě. Ta představa byla tuze ohavná. Skoro až děsivá. Nepotřebovala další noční můry. Ty, z niž se každou noc probouzela plně stačili. Přidávalo se k tomu mnohé nové. I to, co nikdy nespatřila. Otce, jehož tělo se vznášelo nad vodní hladinou hlavou dolů, stříbrné vlasy rozprostřené po modravé vodě. Krev rozlévající se kolem a muže s přilbicí, na niž se skvěly dva parohy, stojícího nad ním. Beze zbraně. Ta zbraň byla v jejím otci. Po tomhle snu nebrečela ani nekřičela. Ne. Probudila se celá rozchvělá, v okamžení vstala a vydala se ven. Hledat otce. Obcházela celý Braavos a volala ho, dokud jí Jon nepřivedl zpět domů. Snažila se předstírat, že je pouze náměsíčná. Ale kdoví zda jí věřil. U Mužů bez tváře se teprve učila. A on Muž se jí snažil říct, že meč pro ní není to pravé. Tím svým podivným způsobem. Ale můr jí nezbavil. Ta další náležela matce. Ležela nahá, zkrvavená a zneužitá v temné cele. Měli ji tam pro své potěšení. Živili se její hanbou, zničenou sebeúctou. Vždy se natahovala po něčem neviditelném. Možná po záchranné ruce, ale ta nikdy nepřišla. Po takovém snu přilezla k Jonovi a tiskla se k němu. Doufala, že to pomůže. Že to zmizí. Ale vždy to tam bylo. Jako jizva, která se plně nezahojí. Třetí můra patřila babičce. Slyšela její křik. Rozléhal se po stěnách kamenné místnosti a vracel se zpět. Zvuk tak hrozný, že si potřebovala zakrýt uši, ale neměla ruce, kterými by to udělala. Poté se mezi jejími nohami rozprskl proud krve, litry. Stékaly po stolci, na němž ležela a plnili podlahu. Hladina se navyšovala až se ocitla pod ní. Všude samá červeň, železitá chuť se jí dostala do krku a ona se nemohla nadechnout. Lapala, kašlala a dusila se. A s tím se probudila. Seděla, snažila se popadnout dech a hleděla do prázdna. Děsila se odhrnout pokrývku, co by pod ní mohla naleznout. A poté ... tu byl čtvrtý sen. Ten nejhorší. Můra plná naděje a krásných okamžiků. Pobíhala s bratrem po zahradě, hráli si na babu a kousek od nich je pozorovali rodiče. Usmívali se a stáli v pevném objetí. Přišla za nimi i babička, vedle ní kráčel Barry. Jen díky tomu si na něj vždy na kratičkou chvíli vzpomněla. Nebýt toho snu, zapomněla by na něj. Ale všichni, kdo tam byli ... byli pryč. Opustili jí nebo zemřeli.
V dnešní den se jí zdál čtvrtý sen. Ten, po kterém brečela do polštáře. Dusila vzlyky a snažila se zapomenout, že je někdo. Pevně v dlani svírala rukojeť meče a snažila se zasáhnout neviditelného protivníka. Úkrok dozadu, parírování, výpad, úkrok do strany, blokování. Měla docela hlad, ale nejdřív si hodlala zvyknout na tíhu meče. Jenže ať se snažila sebevíc, ruce jí opět došli funkčnosti a ona ho upustila. Pevně sevřela rty, aby ze sebe nevyloudila nějaké sprosté slůvko a místo toho kopla do písku. Všude byl samý písek. Neznala nic kromě písku, písku, kamenných desek a písku. Chtěla by vidět sníh, trávu nebo led. Nějakou změnu. Tohle místo už se jí přejedlo. Ale stále nebyl ten správný čas na to, aby odešla. Zmučeně si sedla na schody od jejich příbytku a se zakaboněným výrazem sledovala spadlý meč. Překvapivě také v písku.

Ráno se probudil do svítího slunce. Tiše zabručel a převalil se na druhý bok, když skrz zavřená víčka postřehl růžovou barvu a ucítil teplo ve tváři. Schoval se do stínu, ale přesto mu to nedalo a musel vstát. Teď už si mohl užívat daleko většího klidu než před pár měsíci nebo snad dokonce lety. Ale stejně vstával každé ráno s železnou pravidelností v dobu, kdy slunce stálo ještě nízko. Takhle brzy panoval ještě příjemný chlad, takže alespoň nějakou výhodu to mělo. Ani si pořádně neuvědomoval to, co dělá, jeho ruce a nohy konaly věci samy od sebe. Převléci se do čistého, opláchnout se, dojít se podívat, jestli ta malá ještě pořád leží v posteli nebo jestli už zase vymýšlí nějakou lumpárnu.
Jeho kroky nebyly hlasitější než chůze ducha, přesto ho však zavedly do prázdné místnosti. Překvapilo ho to jen napůl, už si zvykl na to, že si princezna dělá, co se jí jen zamane. Svým způsobem za to byl Gryf vděčný, znamenalo to, že se soustředí i na něco jiného, než jen žal a smutek. Na tu druhou stranu mu to přidělávalo práci a vrásky na čele. Nikdy dopředu neohadl, kde by zrovna mohla být, ačkoliv měl už několik vytipovaných míst. Bohužel se každé z nich nacházelo někde úplně jinde a tak nebylo výjimkou, že než děvče našel, kolikrák už byl pomalu čas k obědu. Ale dnes se nezamračil, když spatřil neustlanou postel bez dítěte. Jen si rukou promnul tvář a opřel se o zeď. S pohledem na opuštěné lůžko se zamyslel. V Braavosu zůstali déle, než by kdy předpokládal. Když opouštěl Královo přístaviště, soustředil se na víc, než jeden plán týkající se jejich životů. Počítal s tím, že se nikdy nevrátí, a pokud ano, budou je od té chvíle dělit desítky let. Spíš přemýšlel nad kočovným životem, protože to jednoduše představovalo menší nebezpečí. Ale ať už plánoval jak chtěl, všechno se stejně zbortilo jako domeček z karet. Musel si poradit s neočekávanými situacemi a to rovnou na místě. Zrovna jako teď. Dívka mu před očima dospívala, ale co hůř, čím dál častěji viděl v jejích očích zlověstné jiskřičky. Chvílemi se dokonce spíš bál o to, co provede, než o to, co kdo provede jí. Potřebovala pevnou ruku, o tom nebylo pochyb. Gryf jí nabízel obě, ale jen k tomu, aby ji podržel a zabránil tak nejhorším pádům. To se muselo změnit a on neviděl žádný důvod pro to, aby to dále odkládal.
Odlepil se od stěny a vrátil se ke svému lůžku. Sklonil se, aby zpod postele vytáhl dokonale zabalený předmět. V domě nebylo moc možností, kde by mohl něco schovávat, ale naštěstí měla i jeho malá ještěrka dost soudnosti, aby mu neprohledávala osobní věci. Pořád mu v hlavě ulpívaly věci, o kterých neměla ani tušení a sám se necítil na to, aby o nich hovořil. V tomhle ohledu to dívka nejspíš vycítila a nechala jeho soukromý prostor nedotčený. Alespoň prozatím.
Vložil si předmět do náruče, objal ho pažemi a vyšel na nyní už o něco více pražící slunce. Zastavil se mezi dveřmi a přimhouřil oči, aby mohl pohled zaostřit na malou postavu. Bezpochyby to byla jeho svěřenka. Snažila se zvítězit nad těžkou ocelí, ale její snaha přišla celá vniveč. Dovedl si představit, co se jí honí hlavou, sám podobné pocity poznal. Byla tak zaujatá svým zklamáním, že si ho ani nevšimla. Sotva dosedla, odkašlal si, aby upoutal její pozornost.
„Addezen,“ oslovil ji plochým nic neříkajícím hlasem. Počkal, dokud se k němu hlava s tmavými vlasy neotočila a vyšel na světlo celý. Pokynul hlavou, aby jí naznačil, že ho má následovat. Volným tempem se vydal pryč od jejich domu, až mohl působit dojmem, že jen bloumá bez cíle. Zdání mohlo klamat, protože on přesně věděl, co zrovna teď oba dva potřebují.
„Ten meč tam nech ležet,“ upozornil ji, aniž by se po děvčeti otočil. Nemínil se s ní dohadovat, jeho tón to dával jasně najevo. Naučil se s dítětem komunikovat tak, jak to jen bylo v rámci jeho osvojeného otcovství možné, když to bylo zapotřebí, utěšil, přísně dal za vyučenou, ale když mohl, zůstával u profesionality. Zrovna tak, jako teď. Víc nepromluvil, ani se na ni nepodíval. Jen pozvolna kráčel dál, dokud je nepřivítala prázdná pláž s několila pokroucenými stromy, kameny a samozřejmě nekončícím mořem. Teprve potom se otočil a věnoval jí svůj úplně první pohled.
„Myslíš, že je moudré ohánět se mečem někde, kde tě může každý vidět?“ povytáhnul obočí, ale hned na to jí do rukou hodil balík. „Nepochybuji o tom, že v sobě máš správné předpoklady pro zbraně, ale ze začátku by bylo dobré začít s něčím, co ti dá větší prostor pro to opravdu cvičit.“ Odmlčel se, vyčkal až se dívka dostane k jeho malému dárku. Před několika dny pro ni nechal vyrobit meč na míru. Menší, lehčí, ale....
„Nechci slyšet žádné protesty. Je stejně nebezpečný jako ten, který jsi nechala ležet v písku. Až uvidím, že ti to jde opravdu bez chyby, můžeš je vyměnit. Ale do té doby bude tvým ostřím tenhle meč.“ Dal jí prostor, aby se s ním seznámila. Očekával, že nad ním bude ohrnovat nos, ale taky věděl, že moc na výběr nemá. Nabízel jí onu pomocnou ruku a ona mohla buďto přijmout nebo se se vším dál bezcílně rvát sama.

Cítila, jak v ní kypí vztek, ale musela ho držet na uzdě. Nedávat najevo emoce, nepředstavovat riziko sobě ani ostatním. Živě si pamatovala na ten incident, kdy se přerazila o to divoké zvíře, které předčila divokostí, div jí vlasy nevytrhala, oči nevyškrábala a neroztrhala na malé kousíčky. Šáhla na její jediný poklad a když se tak stalo, neznala se. Zapomněla na veškerý klid, který v sobě měla udržovat a vrhla se vpřed jako zuřivé zvíře, které chce nepřítele zničit za každou cenu. A to jí ještě otec vzal k nim domů, poté co jí vrátila její dračí přívěsek s nějakou tou poloviční omluvou. Naštěstí si jí odvedl její bratr a ona s tím smraďochem nemusela trávit více času. Co kdyby si jí Jon chtěl nechat? To by nepřežila! Nejspíš by se ona stala její první mírně zabitou. Poznal na ní její drahý ochránce, že prvně zabila? Pro boha mnohatváří, v kteréhož nevěřila. Zato věřila v pomstu a v to, že pouze Jon jí nenaučí vše. Musela mít své zadní vrátka. I přestože musela prvně zabít. Nepřímo, ale stála za tím ona. Musela jej sledovat, hlídat a když nastal čas, nalít jed do denní lihové drogy. A další sledování, tentokrát účinku. Zemřel rychle. Bez známek otrávení, přesto ... byla to její práce. Ona ho zabila. Skácel se ze židle a trhl sebou na zemi před posledním soudem kvůli ní. Ano, kdyby to neudělala ona, udělal by to jiný, ale to nic neměnilo na tom, jak příšerné to bylo. Nechtěla se dívat, přesto nedokázala odpoutat oči od té ztuhlé osoby. Oči otevřené, ústa polootevřená. Téměř jí tam načapali, kdyby jí neprobrala rána. Utekla jako vyděšený zajíc. Jon někde vydělával zlaťáky, aby je uživil a ona se tak bez vysvětlování mohla schoulit pod peřinu a plakat. Třásla se při představě těch prázdných očí, jež na ní zírali. Kvůli tomu okamžiku a neschopnosti okamžitě zapomenout si přihnala horečku. Snažila se jí sama snížit pomocí chladivého obkladu, než otec přijde, ale nedokázala to. Stále tu scenérii viděla před sebou. A stav se jí zhoršoval než aby se zlepšoval. Polevilo to až po celém měsíci. Za to vše si vysloužila od muže výtku vůči slabosti. A další úkol. Který se jí nepodařilo provést. Z části kvůli jejímu váhání a zčásti, protože pochybného opilce, jež mlátil svou ženu i děti, zabil její milenec. Osud jí zachránil, ale před třemi rány dostala nový úkol. A ten jí prověří, zda se dokáže přenést přes život a smrt.
Trhla sebou, když jí ze vzpomínek probral Jonův hlas. Otočila k němu hlavu a překvapeně vzhlédla. Překvapilo jí, jak si na nové jméno zvykla. No, nejspíše by ani nemělo. Jak dlouho užívala své pravé? Čtyři roky. Déle byla Addezen, dcerou Gryfa než Rhaenys, dcerou Rhaegara a Elii.
"Otče," oslovila ho s mírně provinilým tónem, přestože narozdíl od jiných dní byla tu, místo aby utekla na úplný konec z Braavosu, z toho zase přeběhla na jiný a pak zase jinam. Než jí kdy Jon našel, tak byl večer. A on nepotřeboval tresty nebo slova, aby věděla, že udělala něco špatného.
Vyskočila na nohy a chtěla ho následovat. Jenže jí zarazil pokyn. Upustila na zem meč a dál šla bez něj. Stejně by ho nejspíše táhla po zemi a ryla by do písku, což by ostří jen poškodilo a Jon by svůj neutrální výraz mohl nahradit za mírně podmračený. A dnes ho naštvat nechtěla. To nechtěla žádný den, ale holt se jí to občas dařilo. Muselo být těžké jí vychovávat, tak mohla být ráda, že jí otec dávno někam nezahodil. Nebo nevyměnil za hodnější.
Plahočila se za ním, zatímco z ní vyprchával vztek. Ten nahradil zájem. Ale ovládla se. Nevypustila příval zbytečných otázek, na které by jí nejspíš Jon ani neodpověděl. Skočila na další písčitou pláninu a vzhlédla k otci, když na ní promluvil.
"Vždyť nikoho nezajímá, co dělám. Jsem jen hloupá holka, co si hraje s mečem, co je na ní příliš velký," sevřela rty, když si vzpomněla na prohlášení sousedova kluka. Byl to hnusák se špinavou blonďatou kšticí, prasečím nosem a krutým chováním. Ona si s ním dokázala poradit. Prakticky vždy jej přeprala, ale on z toho vždy dokázal udělat historku vhodnou pro svou sebechválu.
Chytila balíček a přitiskla ho k hrudi. Čekala, že bude těžký, proto jí překvapila lehkost. Přivřela oči, narovnala se a natáhla ruce před sebe, aby se mohla na balík podívat z větší dálky. Povytáhne obočí a s tím se zadívá na mluvícího Jona. Co v tom mělo být? Dýka? Násada od koštěte? Bylo to lehčí než násada a o něco delší než dýka. Nevyčkávala a papír roztrhala. Vykouklo na ní něco, co by dospělého bojovníka řádně rozesmálo. Ale aspoň se s tím dalo máchat, aniž by sebou sekla.
"Vážně tomu mám říkat meč? Není to spíš párátko?" koutky jí vyjely výše, zatímco máchala ze strany na stranu se svým novým, provizorním hahamečem. ..."Můžu s ním nahánět Trenta?" vzhlédla k otci s jiskrami prohnanosti v očích. Trent, sousedovic syn. Tomuhle by se zaručeně vysmál než by dostal přes lýtka. Nad tou představou se zachichotala. Ano, na toho blbečka to bylo akorát. Pak určitě dostane pořádný meč pro pořádnou bojovnici.

Na jeden úder se zastavil, aby se na ni pořádně podíval. Před očima se mu v tu chvíli vyjevil naprosto jiný obraz, než ten, který ve skutečnosti viděl. Každý jiný by nevnímal nic jiného, než jen trochu ušmudlané frustrované dítě s tmavými vlasy věnující se zcela zbytečné činnosti. Gryf si však vzpomněl na dobu, kdy bylo všechno ještě v pořádku. Nestrávil v hlavním městě Západozemí celý život, ale zasvětil mu dost času, aby mohl stát po boku Dračímu princi a následně i jeho nejbližším. Nejednou přitom vídával malou Rhaenys, jak si hraje buď s kocourem černým jako noc nebo se drží u rodičů a malého bratra. Bodlo ho u srdce, když si znovu uvědomil, že nic takového už se nevrátí. Pro všechny bylo příliš pozdě. Neobviňoval Rhaegara z toho, co udělal. Po právu by mohl... a snad by i měl. Kvůli jedné ženě dal všanc všechno, co měl, aniž by se ohlédl a popřemýšlel nad následky. Pro výčitky už ale v Jonovi nezbylo ani trochu místa. Sám si moc dobře uvědomoval, jak dokázala být láska slepá. Kdysi to prožil sám a teď se to stávalo zase. Ne, že by se do někoho bezhlavě zamiloval, ne doslova. Byl tu pro Rhaenys. Když ještě byla jeho malá ještě princeznou, obával se toho, co bude. Jaký k ní bude mít vztah. Připomínala mu nejen to dobré, ale i všechno špatné. To, co nikdy neměl a to, co ztratil. Potřeboval se se vším srovnat, ale výsledek stál za to. Postupně se přestal bránit rodičovským povinnostem a dokonce si dovolil pocítit i otcovskou lásku. Nevěděl, jestli k němu děvče cítí to samé a opravdu ho považuje za otce, přestože Rhaegara nemohl nikdy zcela nahradit, ale pevně v to doufal. Dělal pro ni vše, co bylo v jeho silách. Kdykoliv byla nemocná, opouštěl její lůžko jen když nutně musel. Staral se o to, aby nad ničím nestrádala. Nedokázal zabránit, aby zůstalo něco ze špatného, ale s tím si musela poradit sama dívka.
Potěšilo ho, že ho nyní poslechla bez jediného protestu. V Braavosu se z ní stala Addezen, ale dračí oheň v žilách nezapřela. Mohla si změnit jméno, obarvit vlasy, začít nosit jiné oblečení. Ale rozhodně nedokázala zapřít temperament protékajíící jejím tělem. Snad to bylo i Gryfem, protože znal její rodinu a na vlastní oči se nejednou přesvědčil o tom, že možná nebylo úplně nejvhodnější spojit krev Draků s Dorne. Elia se dokázala chovat tiše a kultivovaně, ale její dcera někdy dokázala svému ochránci zkomplikovat snahu o to, aby jí udržel v bezpečí. Nejedno pro ni jeho slova nic neznamenala. Jon ji nechtěl trestat a to nejen pro to, že byla ještě pořád dítětem. Jenže z malé ještěrky se s přibývajícím časem začínal stávat drak. Ze začátku vypadalo všechno nebezpečně, Jon se neustále ohlížel přes rameno, jestli jim není někdo v patách. Ať už muži Roberta Baratheona nebo proradného kocoura Tywina Lannistera. Pro Conningtona nikdy nebyl hrdým lvem, jen arogantním mužem, který pošilhával po moci. Nebyl neschopný, ale svůj život by mu nikdy nesvěřil.Jenže když se ujistil, že se staly jen dalšími ovcemi v davu, začínala mu dělat vrásky dívka. Addezen nebyla ani zdaleka tak opatrná, jak by být měla. Bez obav působila na ulici rozruch, dovolovala si na starší a větší... a především mu přidělávala starosti. Zatím by jí to do očí neřekl, ale hluboko uvnitř se Gryf bál, že jednou dorazí pozdě. Někdo se objeví a on tam nebude, aby jí ochránil. Na draka si netroufnul každý, ale jeho dračice pořád ještě neuměla plivat oheň. Proto tu byl on, aby nad ní držel ochrannou ruku. Alespoň do doby, než to dokáže.
„Rozhlédla ses někdy po ulici? Po přístavu? Kdekoliv? A viděla jsi, že by si nějaké dítě hrálo s mečem?“ Nezněl vyčítavě, jen věcně. Jako by mluvil s obyčejným chlapcem, který ho přišel požádat o radu v boji. Všude kolem nich bylo ticho, které přerušovalo jen občasné šplouchání slané vody. Jenže Gryf nikdy nepolevoval z pozornosti. Nepodezříval každý ševelící keř, že by se za ním mohl skrývat nepřítel. Jenže měl tu čest potkat Varyse. Jeho ptáčci se dokázali skrývat lépe, než jak Conningtonovi kdy sloužily smysly. Proto nebylo moudré si cokoliv dovolovat.
„Nápácháš s ním víc škody, než s párátkem.“ Na dívčině tváři se objevil úsměv, Gryfův obličej ale zůstával vážný. Neměl náladu na žertíky, bral to jako povinnost. Jednu z mnoha dalších a větších. Nějak ovšem začít musel a to, že ho Addezen nezahodila do moře bral jako malý úspěch.
„Na toho kluka se s tímhle v ruce ani nepodíváš,“ upozornil ji. Nemusela říct ani slovo, prozrazovaly jí plamínky, které jí hrály ve fialových očích. Jona to přimnělo zamyslet se, jestli se z ní to něco z Rhaegara přeci jen pomalu nevytrácí. Jako Gryf ale nehnul ani brvou. Byl připravený ji pochválit a snad jí i dát nějakou malou odměnu, pokud se rozhodla ho poslouchat, ale nic víc. Nicméně, ať už se zařekl, že udělá, nebo neudělá, cokoliv, jeho rozhodnutí brzy opadlo. S povzdechem k děvčeti natáhnul ruku, aby jí gestem naznačil, že k němu má přijít. Potom jí ovinul ruku kolem ramen a posadil se s ní na větší balvan. Nohy natáhnul před sebe a Adezzen si přitiskl k sobě. Volnou rukou jí meč sebral a zkusmo s ním udělal několik volnějších pohybů, jako by zkoušel, jestli je opravdu dobrý.
„Rozmýšlel jsem se nad tím dlouho. Nejdřív jsem uvažoval nad nějakou dýkou, ale meč vypadá jako vhodnější volba. Jestli ho máš ovládat bez jediného zaváhání, je zapotřebí, aby ses s ním naučila zacházet.“ Stáhnul paži z dívčiných ramen a sjel jí rukou až k dlani. Vtisknul jí do ní zbraň a obtočil kolem ní její prsty.
„Budu tě učit, co s ním máš dělat. Jak se o něj starat, jak zranit své nepřátele a ne sebe. Ale se vším se musí začínat postupně. Ani při první lekci ježdění na koni tě nikdo hned nevysadí do sedla. Nejdřív se musíš naučit, jak o zvíře pečovat a s malými kroky se do sedla postupně vyšvihneš sama. S ostřím je to stejné. Bylo by dobré, kdybys nejdřív začínala s cvičným dřevěným mečem, ale to jsem vzdal ještě předtím, než jsem nechal tenhle vyrobit.“ Nakonec se nepatrný úsměv objevil i na jeho rtech. Trénink zapomenutého Targaryena... přirozeně mohla dívka říct ne, do ničeho by ji neneutil. Ale pochyboval, že odmítne. To, co sám uměl, ho naučil Rhaegar a jejím tréninkem potají předával dceři um jejího otce.
„Ale musíš mi slíbit, že budeš cvičit jen se mnou. Ne potají a všem na očích. Ani ty, ani já si pořád nemůžeme dovolit být nápadní. Jednou vystoupíme ze stínu, ale do té doby...“ Podíval se na ni s prosebným pohledem v očích. Na sobě mu nezáleželo, ale jí musel udržet v bezpečí. Dal jí slib a nesměl zklamat.