Příběh - Bronn

Teď bylo na jeho žoldácké dokonalosti, jak z takové věci vybruslit. Napadalo ho první pravidlo žoldácké krédo, aneb uteč, dokud můžeš. Ale po včerejší noci byl mírně řečeno totálně rozlámaný, poškozený a o dost nepohyblivější než mladá ... zmije? Zmije junior? Oberyn junior? No to ho poserte na holá záda! Spal s dcerou Oberyna Martella! Toho čmouda z Braavosu! A probudil se prakticky na stejném místě jako s ním. To se mu bohové mstí za co? Za to, že se mírně řečeno zcela vysral na svého bratra? Copak mohl v patnácti tahat dva caparty? Všechny by je dostali a pak by nebyl žádný Bronn, jakému by mohl žádný Šuňta něco vyčítat. Musel se nadechnout, taková situace se vyskytne jednou za nikdy. Kdy naposled byla jeho pověst tak znehodnocena? Taková šeredná pomluva se nesmí dostat dál! Díky náhlému šoku a děsu se ani nestačil vzrušit při pohledu na tu malou mršku, která před ní stála obnažená a s rukama v bok. Ne, jemu zcela uvadl, když se její pěkná tvářička změnila v ušklibující ksicht toho čmouda. Otřásl se zhrozením a sám sebe nahnal do pasti, když se nacpal na jeden z trámů. Jakoby jej ten kus dřeva mohl zachránit. Mít sílu jako obr, tak ten trám vyrve, klepne s ním zmiji po hlavě, pak jí někam zahrabe a bude doufat, že se už nevyhrabe. Oberyn má děcek habakuk, na jedno zapomene a nebo si ani nevzpomene. Teda, aspoň doufá, že tohle není jeho oblíbené klíště, i když podle toho chování vypadá jako by mu z prdele vypadla.
"S nikým takovým jsem nespal!" zašeptá to, co nejtišeji to jde, přičemž v jeho hlase zazní zoufalství, které tam jakživ nebylo. Není žádný obojetňák! Jen ženy! Prsaté, vnadné, vagínaté ženy! Žádní voučmoudlí muži s tentáklem! Znovu se otřese a blátem si otře zpocenou tvář. Bylo tu nějaké horko či jen zteplal? Počkat! Určitě měl horečku! To myslel svým ztepláním! Nikdy po žádném muži neprahnul, neprahne a ani prahnout nebude. Ta Oberynská muňka ani nevěděla o čem mluví.
"Z ničeho se nevymlouvám! A nelžu! Jsem pravdomluvný žoldák, který nepíchá chlapy!" hlas se mu navyšoval zoufalstvím, ale pud sebezáchovy jej opět srazil k zemi. Neví, kdo kde může poslouchat. Je to tuze nebezpečné. Raději na ní už nehleděl, místo toho se pokoušel nalézt nejbezpečnější místo k útěku. Mohl by se převalit přes ohradu, ale kdo ví, zda by ho nedostihla jako plazící se had. Mohl by na ní poštvat pašíka, který by jí zdržel a on by byl dávno v trapu. Ale jak si vysvětlí lidi v tom nejdrbavějším městě v Západozemí, bahnem potřeného chlapa, navíc nahatého, který utíká směrem k Rudé baště. Což by byla další věc, proč by ho stráže pouštěli? A kdyby chtěl zavolat trpaslíka, že patří k němu, ten by se smíchy tak pochcal, že by možná i vyrostl. Mohl by se pokusit nalézt oblečení v hromadě bahna, ale to by jí došlo na co pomýšlí a než by si stačil natáhnout kalhoty, tak by ležel pod ní.
"Ten už jsem zažil, drahá. A máš pravdu, neměl bych to s tím ohněm tak přehánět," už už měl v plánu rychlý přeskok přes plot a následnou improvizaci, ale v té ženštině se probudila síla stokilového chlapa a jako obr ho přitlačila ke stěně.
"Co seš? Svalnatý bojovník z díry? Kde máš schovaný ten úd?" aspoň doufal, že nespal s dalším chlapem. Teda, s chlapem. S žádným dalším! S Oberynem nic neměl! Ani prdel ho nebolela! Snad ... určitě! Víc se přirazil ke stěně, což moc nepomohlo tomu, aby se k němu netiskla. Potom, co se dozvěděl, zcela ztratil chuť.
"Posloucháš mě, ženská?! S tvým otcem jsem nic neměl! Je to sprostá lež, kterou sis zrovna vycucala ze svýho rozkošnýho palečku ... navíc, jsi mi ani neřekla, že jsi jeho dcera! Cítím se tak zneužitě!" skoro až zaúpěl, když mu skousla ušní lalůček. Je dost star ... dost mladý, aby věděl, jak odolat pokušení. Nenechá se svést na zcestí a už vůbec jí nic nehodlá povědět. Jenže následující věty pro něj byly jako řádné kopance do koulí. On je tady? Tady jako tady? Ne! Ne! Neeeeee!
"Lžeš! On tu není! Co by dělal v takový díře. Nemáš proti mě vůbec nic!" zadíval se kolem sebe než využil své mužské síly a strčil jí na pašíka. Bylo to teď nebo teď! Přeskočil ohrazení, ale noha se mu zapomněla za jedním dřevem a on se natáhl na zem. Cítil jak se mu klobása otřela o břicho. Rychle se přetočil, aby mohl nalézt nejbližší únikovou cestu a tou se vydal. Doufal, že se zmije dál baví s pašíkem a neběží za ním. Být to někdo jiný, tak by se asi pobavil dvěma naháči obalenými bahnem, kteří se nahánějí po městě, ale když se jednalo o něj, tak to byl běh na život a na smrt. Žádná zábava!

Nic podobného nezažila ani v Dorne a to už bylo co říct. Ať už se člověk nacházel kdekoliv, měl neuvěřitelnou volnost pro vše, co dělal.. ale tohle se jí opravdu ještě nestalo. Možná sem tam potkala nějakou Oberynovu milenku, aniž by to o ní tušila, ale při tomhle... Zprvu nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Nakonec vyhrála první varianta. Koneckonců, Tyene za celý svůj život plakala snad jen jednou, nanejvýš dvakrát. Víckrát ani omylem a především ne kvůli jednomu upatlanému žoldákovi s povadlým ptáčkem, který vypadal na to, že si po delší dobu pořádně nezazpívá. Že by se v něm předchozí večer tak spletla? Ten silný muž k nakousnutí byl jednoduše fuč. Tyene by očekávala, že k tomu bude zapotřebí něco pořádného, ale... stačilo k tomu jen jedno. Jméno dornského prince.
„Opravdu ne? Myslím, že tvoje přednosti mluví o něčem jiném. Stačí ho jenom zmínit a začnou se tetelit blahem.“ Nejkrutějším z písečných hadů byla zřejmě Obara. Nikdy nad ničím nediskutovala, a když už, rozhodně ne příliš dlouho. Vyžívala se v tom, že měla nad většinou svých protivníků převahu. Teď si ten slastný pocit ukradla Tyene. Jen od pohledu mohla říct, že žoldákovi nebylo dobře. Obličej mu zesinal, tedy alespoň to, co bylo pod nechutným nánosem vidět. Taky se trochu klepal, buď rozčilením anebo.... No, to věděl jen on sám. Ale ani to nepřimělo zmiji, aby si dala pokoj. Kdepak, jakmile jednou zpozorovala svou kořist, začala se k ní tiše a nebezpečně blížit. Bylo očividné, že by si žoldák raději vybral opravdové hadí kousnutí, než aby do něj zabořila své pomylsné jedové zuby dívka z Dorne. Jenže bohužel, byl tu jen on, ona.. a pašík, který rozhodně nevypadal na to, že by mu chtěl jakkoliv pomoct.
„Řekla bych, že je to přesně naopak. Žádný žoldák není pravdomluvný, snad jen když mu nad krkem visí meč. A vlastně možná ani pak ne. A rozhodně jsem nemluvila o tom, že by sis to rád rozdával s ostatními muži. Jen jsem shrnula to, cos sám řekl. Ale nedivím se ti. Připsat se na seznam Oberyna Martella.. i jedna noc musela stát za to.“ Div se nerozesmála, jak tak poslouchala, do jaké výše se bere jeho hlas. Kdyby na něj ještě trochu zatlačila, nejspíš by zněl jako kastrát. O to se tedy sama mohla postarat i jinak, ale takhle jí to prozatím vyhovovalo. Nemusela dělat moc věcí a žoldák se před ní málem skácel na zem jako kus dřeva. A to ještě večer vypadal na to, že má výdrž za deset takových. Možná si přece jen neměla dělat velké naděje. Měl svůj věk a měl by se šetřit. Sice mu očividně sama moc nepřidávala, ale proč by na něho měla být hodná? To on se nezdráhal zaskotačit si s Rudou zmijí.
„Konečně jsi dostal rozum. Já tě přece vůbec nesoudím. Jenom chci, abys mi odpověděl popravdě. To je všechno. Nedoznáváš se k žádnému zločinu. V Dorne by nad tím každý mávnul rukou.“ A jeden z Martellů by se tomu nejspíš od srdce zasmál, kdyby viděl, v jaké situaci se žoldák najednou ocitl. Na krk mu málem šlapala jedna z jeho dcer snažící se z něj dostat, jak to vlastně tenkrát bylo. Mohla to nechat být, najít si své už rozhodně ne tak krásné šaty, a odejít. Jenomže... to by nebyla Tyene. Jakmile si něco jednou usmyslela, muselo být po jejím. V chlívku je navíc nikdo nemohl vyrušit. Prase si pořád chrochňalo u svého nevábného žrádla a nidko jiný jim společnost nedělal. Někdy to prostě přijít muselo, Tyene potřebovala popustit uzdu svému temperamentu. V posledních dnech jí krev v žilách doslova vřela z toho, že musí zůstat nenápadná. Teď se jí ale naskytla taková příležitost... a ona ji nesměla zahodit.
„Asi tě zklamu, ale nejsem Oberyn. Dala jsem přednost ladným křivkám ženského těla. Nevypadalo to, že by sis včera stěžoval... anebo to byla jen další lež a potají sis představoval, jak si užíváš s Rudou zmijí?“ Opravdu, přesně tohle jí chybělo. Porvat se nikde nemohla a tak alespoň potrápila jednoho postaršího žoldáka. Jak slovy, tak i neposednými pohyby o doteky. „Mám ti zopakovat, že sis včera vůbec nestěžoval? Málem jsi slintal, jak moc ti bylo dobře.“ Zatímco se starala o jeho naštěstí ne moc omatlané ouško, její prsty si našly něco, co už od božího rána tak smutně shlíželo na žoldákovy nohy. Ale copak by nestačilo pár zkušených dráždivých doteků, aby toho skleslého malého žoldáčka přivedla zpátky k životu? Určitě by se jí to povedlo v plné parádě, kdyby si to jeho majitel nerozmyslel a zničehonic jí nepovalil. Měla to čekat, ale namísto toho se zmohla jen na to, aby nesrazila nebohého vepříka na zem. Těsně ho minula, ale ani tak se nedalo zabránit tomu, aby prase začalo běhat po svém smrdutém obydlí jako potrefená kobyla. To Tyene samozřejmě zajímalo ze všeho nejméně, sotva od ní vepřík odskočil, sama se sebrala a se zaklením si to zamířila za žoldákem. Nejspíš by jí býval opravdu utekl, kdyby se tak nepěkně nezdržel. Takhle si mohla alespoň prohlédnout jeho pozadí, na které se stihlo přilepit něco, na co ani nechtěla pomyslet, co to je. Ale ani to ji nezastavilo. Co na tom, že byla nahá a zalepená od bahna? Byla to jen motivace, jak žoldáka dohnat. A že se jí to po chvíli podařilo. Už byl dost starý na to, aby poznal, kdy prohrál a jeho plíce mu to musely dosvědčit. Tyene na něj ovšem taky nešla nejjemněji – jakmile se jí naskytl šance, skočila po něm jako hladová stínokočka. Docílila toho, že se oba dostali mimo stabilní cestu a už se kutálely po srázu dolů, rovnou do stejně nechutné špinavé říčky. Svou jízdu završili hlasitým šplouchnutím, voda byla hlubší, než vypadala zeshora. Tyene překousla odporný závan, soustředila se především na to, že ze sebe dostala zbytek chlívku. A samozřejmě ani nezapomněla na žoldáka. Byl od ní jen kousek. Pro jistotu mu ladným pohybem podkopla nohy a nechala ho nanovo padnout do vody. Potom se k němu sklonila a bez citu chytla jeho poklad a sevřela kolem něj prsty, až to vypadalo, že mu ho chce utrhnout a zahodit. Proč by také ne, nápad to nebyl špatný.
„Naposledy. Přiznej se a já tě nechám jít. V tom opačném případě.. budeš muset hledat někoho, kdo ti uleví od velké bolesti.“ Aby poznal, že nežertuje, zesílila stisk o něco víc... jako by se kolem něj pomalu utahovala smyčka. Zmije si prostě hrály jen tehdy, když na to měly samy chuť.

Jak se měl z téhle prekérní situace dostat?! Že on si nikdy nedává pozor s kým to šoustá! Jeho don Peperoni ho vždy zradí a pak to takhle dopadá! Musí dokazovat nějaké ženštině, že nespal s jejím drahým černým otcem! Nic si z té noci nepamatuje, ráno ho prdel nebolela, takže to jasně značilo, že je stále pannou. Mít tu možnost, tak se v ní provrtá, aby se ujistil. Ale na koho měl špulit půlky, aby ho uklidnil? Ha? Na nějakého mistra, který by to vyslepičil celému Západozemí a poté by byl nejznámější žoldák na světě, jen tím, že se nechal přefiknout princem z Dorne. Totak! Nebude nikomu sloužit jako čuba! Je zabiják, je milovník a je to dobrý kabrňák! Nenechá se zneuctít a pošpinit svou zasviněnou pověst!
"Zřejmě ti odchází zrak, má drahá, jelikož moje přednosti visí stejně jako ve včerejší noc. Ani nevíš, jakou práci mi to dalo, aby se kvůli tobě postavil jako svíce. Holt, ta neatraktivita se v rodině dědí," mínil do ní řádně popíchat, aby měl tu příležitost vzít roha a nechat celé nepovedené ráno za sebou. S radostí by vběhl do náruče Tyrionovi ... obrazně řečeno, jen aby nemusel vzpomínat na to příšerné léto v Braavosu, kdy pro něj veškeré radovánky skončily. Jak jemu to tak vyhovovalo! Nikdo se nedivil, že mluví jako z jiného kontinentu, v Braavosu byla taková směska, že tam skvěle zapadl a už nevypadl. A pak si to tam nakráčel princ Čmoud a všechno zničil svou klobásou a nahatým tělem. Fuj! Hrůzou se otřásl jen při té vzpomínce. Pohled na klobásy pro něj už nikdy nebude jako dřív!
"Já připsat na jeho seznam?! Když tak on by se připsal na ten můj! Nejsem žádná lacinná děva, která do sebe nechá strkat něčí nářadí, to si vyprošuju děvenko!" pokusil se vrátit hlas k normálním rovinám. Zrovinka by vyměnil tuhle situaci za zcela jinou. Třeba by se vybral proti samotnému drakovi, jen aby nemusel dokazovat té sněhuli, že ho žádný chlap neobtáhl. Ani její nejmilovanější tatíček s choutkami horšímí, jak stará nadržená bába.
"Nejsme v Dorne kůzle a správný žoldák se nikdy nedozná ke zločinu! Ať ho spáchal nebo ne!" zavrtěl rezolutně hlavou. Žoldácké krédo! Nezradíš sám sebe a nikdy nepovíš pravdu či lež! Takže by měl prakticky mlčet ... což nebyla jeho oblíbená kratochvíle. Asi jako dodržování nějakých zákoníků.
"Víš jistě, že jsem neslintal ze spaní? Nejsi zase taková třída za jakou se máš. Ta předchozí dorňanka byla lepší. Prdelku hezky kulatou, přímo do ruky, broskvičku ne tak vytaženou jako je ta tvoje a ty prsa! Pevná, měkká, ne špičatá a vyhublá jako tvoje. A pak když na mě začala rajtovat, tak jsem neustále dokola vykřikoval její jméno. Zato u tebe? Mít u sebe přesýpací hodiny, tak budu hledět spíš na ně. Měla by ses víc zaučit než na někoho skočíš," odmávl se zívnutím. A tak skončila veškerá jejich konverzace. Bronn jí s radostí vyměnil za příležitost k útěku. Jenže díky nešťastnému pře ... skoku, kdy si nejspíš špatně hnul se svalem, ho ta šmereda dohnala a shodila na místo, kde po nich nezbude ani prach.
"Kurva!" vykřikl když se ocitl na zemi. A následné další "kurva" z něj vylétlo, když mu sněhule sevřela jeho nejdražší poklad ve své mozolnaté ruce.
"Kurva kurvo!" vykřikl, ale neodvažoval se pohnout. Kdoví, co by jí napadlo. Zato jeho napadlo něco obdobného.
"A ty budeš muset hledat někoho, kdo tobě uleví od bolesti, když neposlechneš své chytřejší já," zajel jí mezi nohy a pevně jí stiskl poštěváček. Jakmile ona něco urve jemu, on jí to její zase rozdrtí. A jelikož nemá zubatou vagínu, kterou dle pověstí Dorňanky mají, tak o prsty nepřijde. Snad ani o nic jiného.