Příběh - Anya

Sluníčko svítilo, venku zpívali ptáci… nebo se o to alespoň pokoušeli, protože přes hluk hlavního města je nebylo slyšet tak, jako někde na venkově. Přesto by Lars neměnil, rozhodně ne dnes. Konečně se mu poštěstilo urvat si pro sebe pár dní bez toho, aniž by se musel za někým neustále honit. Samozřejmě, mohl si za to sám, protože si vybral zcela nevhodné povolání, ale pokud nešlo o nic hektického, nelitoval. Mohl si práci vybírat a vždy dbal na to, aby byl přiměřeně odměněn. Stejně jako teď. Plný vak zlata čekal jenom na to, aby ho mohl utratit za lehké holky a chlast. Tedy, nutno dodat, že měl žoldák své meze, které nepřekračoval. Rád si užil a zpil se do němoty, ale všeho s mírou. Ale dnes se opít nechtěl. Pro jednou chtěl zůstat střízlivý a jen tak se podívat po hlavním městě. Kdoví, jestli pomalu nenacházel čas na to, aby se přesunul zase o kraj dál. Nejhezčí holky se nacházeli na severu, ale ani nejlepší kurvy za to Larsovi nestály, aby se tam vracel. A tak prozatím zůstával v Králově přístavišti a plnil si žaludek pečeným seletem, které občas podléval černým pivem.
Zatímco jedl, pohledem projížděl hostinec, ve kterém seděl. Bylo pozdní odpoledne a nevypadalo to na moc živé osazenstvo. Kolem něj seděli převážně muži s meči či dýkami u pasu, ale našlo se i pár umouněných tváří s pochybnou existencí. Lars si před nimi dával pořádný pozor, aby kvůli hloupé nepozornosti nepřišel o tak těžce vydřené peníze. Tu radost by s láskou přenechal svému staršímu bratrovi. Jen Cizinec věděl, kde je Bronnovi a bohužel i jeho sestře konec. A vůbec, když už pomyslel na vlka, zřejmě tomu osud chtěl, protože se otevřely dveře a dovnitř vpadla žena. Někteří muži zvedli pohledy od svého jídla či jiné zábavy, ale pro některé takovým lákadlem nebyla. Žoldák musel chvíli přemýšlet, jestli to je vážně Anya nebo jestli se plete. Naposledy se viděli jen tak krátkou chvíli, než ji  s sebou Bronn opět odtáhl, jako by byla jeho osobní majetek. Na okamžik ho ovládlo pokušení předstírat, že se k ní nezná, pro případ, že by se v blízkosti nacházel i Bronn. Nebylo v tom nic osobního, Lars si pouze nechtěl nechat zkazit den. A tak chvilku vyčkal, aby se přesvědčil, že je sama a nakonec na ní mávnul, aby jí gestem naznačil, že se k němu má připojit. Doufal, že neodmítne, protože neviděl důvod, aby něco takového udělala. To, že se prakticky neznali… Museli to změnit. Alespoň Lars o to měl zájem.
„Rád tě tady vidím,“ přivítal ji, když k němu konečně došla. Musela si vystačit s židlí naproti němu, jelikož na vedlejší měl svůj meč a luk. Nikdy by je nenechal někde jen tak povalovat a rozhodně ne tady, kdy hrozilo, že se něco semele. Jako při jeho setkání s Bronnem po dlouhé době. Štěstí, že vypadl dřív, než se stačil Baelish vrátit. Jen nerad by platil za všechen zničený nábytek, od prodřených drahých koberců, po třísky, které zbyly z jeho židlí.
„Mám se ptát, kde jsi nechala Bronna… nebo mám raději předpokládat, že on nechal někde tebe? Vsadím se, že je někde v místním bordelu.“ Zdalipak měl jeho drahý bratr odvahu, aby se tam vrátil. Jen málokdo by si ho pamatoval, ale nač riskovat. Lars se nad tím ušklíbl a objednal si další korbel piva. Když se kolem neochomýtal sourozenec navíc, dovolil si žoldák pokračovat ve svých volných plánech. Což samozřejmě nyní zahrnovalo i menší zpověď jeho sestry.
„Je to dlouho, co jste tady? Myslím, že jsem zatím nezaslechl nic o tom, že by se nějaká křehotinka porvala v hospodě kvůli tomu, že jí podvedly v jedné z pochybných her.“ Koutky úst mu zacukaly. Nejen kvůli tomuhle na ni mohl být pyšný. Pořád se moc neznaly a on už věděl, že jeho sestra ví, kdo je tady pánem. Klidně by dal i ruku do ohně za to, že má daleko větší koule, než Bronn. Uvnitř ho bodlo, když si kvůli tomu uvědomil, že pokud by se dřív narodila Anya, možná by nyní byl někde úplně jinde, protože by se nikdy nesetkal s Jiným. Pořád ho to uvnitř zžíralo, ale dal si záležet, aby se pořád tvářil uvolněně a aby bylo vidět, že je rád, že jí má nablízku. Musel jí dokázat, že je lepší bratr, než ten zkurvysyn Bronn. Kdyby mohl něco změnit na minulosti, rozhodně by si vybral starost o sestru. Jemu by Anya přítěží nebyla. Jemu ne.

Ocitali se po delší době znovu v blízkosti Králova přístaviště, jenže co se nestalo. Když navrhla menší návštěvu, Bronn se začal ošívat a zaběhl do nejbližšího hostince, ze kterého odmítal vylézt. Možným bodem pro něj bylo to, že zčásti byl hostinec i bordelem. S velice krásnými a mladými škatulemi. Žádné nemohlo být víc než osmdesát. Proč ho tam nenechat. Určitě za ní ještě s radostí poběží. Tudíž ponechala Bronna Bronnem, nasedla na svého koně a odklusala k branám hlavního města.
Zdálo se jí dost zvláštní bratrovo chování, ale určitě za tím stálo to setkání s bratrem, na kterého zapomněl. Ani do dnešních dnů si nedokázal zapamatovat jeho jméno. Nebo to spíš nechtěl. Prej šuňťa. To se mu zdá zřejmě lepší jméno pro vlastní krev než Lars. Kdy jí naposled řekl jménem? No, nejspíš v ten den, kdy jí ho vybral. A stejně na něj určitě přišel Lars ještě než se s Bronnem rozdělili. Být to na jejím starším bratrovi, tak se jmenuje jen opice nebo makak. Stále lepší jak šuňťa.
Co vůbec může provádět v tomto bohem zapomenutém místě? Vlastně bohy zapomenutém? Jistěže vlétnout do nejbližší hospody a zahrát si karty! Dokud jsou její prachy stále její. Bronn ať si klidně zajíždí do nějaké osmdesátileté zadnice, ona si vyhraje to, co minule prohrála.
Sesedne ze svého oře, kterého přenechá v mladistvých rukách nějakého pacholka, zatímco ona sama vpluje dovnitř hostince. Svůj pěkný luk nechá u koníka. Však ona by si našla toho čórku, který by se jí pokoušel o něj oloupit. I kdyby za ním měla jít až na konec ... Králova přístaviště, tak ho najde! A vyškube mu u chlupy z prdele, když to bude nutné.
Vlastní myšlenky jí pobaví natolik, že do hostince vkráčí s polovičním úsměvem na tváři. Jako vždy, někteří zvednou hlavy do výše a zase je vrátí na své patřičné místo. Ne všichni jsou tak chytří a zůstanou dál zírat. Obhlédne si prostředí, přičemž ve skrytu duše doufá, že zaslechne ten šustivý zvuk karet třoucí se jedna o druhou. Bohužel se tak nestane, zato spatří něco jiného. Ne že by šustění mohla spatřit, ale chápeme se, že ano?
Je to vážně zvláštní na něj narazit podruhé v tom samém městě. Že by tu byl někde trvaleji ubytován? To by byl vážně dost podivný žoldák.
Nedá na sobě znát zaváhání a proplete se kolem několika stolů než dopadne svou tlu .. svou krásnou zadnicí na nabízenou židli. Naproti druhému bratrovi, kterého prakticky ani neznala. Ale už dávno přestala pochybovat o tom, že by to byl žert. Zvlášť když se Bronn před žerty neschovává jako malá kundička. Ne, to vždy stojí za rohem, pochechtává se a čeká, jestli jí to kdy dojde nebo odcupitá se svým novým otcem či bratrem. Ten předchozí pobuda teda nebyl žádná výhra, zato za tohodle bratra by i poděkovala.
Otevře ústa, aby ho taktéž pozdravila, ale nakonec se odhodlá jen na kývání hlavou. Kdo ví, zda ty slova myslí vážně. Třeba v ní vidí až moc Bronna a proto se od ní bude distancovat. Ale co to mele, ona je lepší než Bronn, alespoň si pamatuje jeho jméno! Rukou mávne do vzduchu, aby k ní přicupital ten mamlas, co rozdává pití. A jídlo, hlavně jídlo.
"To se pleteš," odvětí mu, když jí na stole přistane pečená masová pochoutka. Zakousne se do ní, tudíž musí Lars chvilku vyčkat než se dočká zbylé odpovědi. Lačne sežvejká tři kusy ze své porce, zapije jí pivem a na moment odloží od úst. ..."Nechtěl sem ani vpadnout. Zřejmě se bál, že na něj znovu skočíš a zabodneš mu dýku do ruky," poví mu, co jí vyprávěl jejich úžasný bratr. A to nebylo celé, ale přeci mu tu nebude vykládat takové nesmysly. Ne, ona se pěkně nají a nechá mluvit jeho. Nad jeho slovy se pousměje a částečně na něj i pohlédne než se znovu zahryzne do masa.
"Tdm sm přijla," zamumlá s plnou pusou. Pečlivě dokouše, aby mu mohla položit svou důvěrnou otázečku.
"Ty tu žiješ? Vidím tě tu dost často," poví docela ironicky, když bere v potaz, že ho vidí podruhé v životě. Dál se věnuje jídlu a vyčkává Larsovi odpovědi, aby se jí potvrdila její pěkná domněnka. A nebo taky ne.

Asi měl počítat s tím, že někdy se svou rodinou znovu setká. Ještě před několika měsíci by řekl, že něco takového je zhola nemožné, vždyť ten divoký bastard ho radši nechal umřít, než aby se o svého bratra postaral. Osud si s ním však plánoval něco jiného a těžko říct, jestli by za to měl vinit staré bohy nebo Sedm. Během celkem krátké chvíle, v tom samém městě… a málem i v tom samém hostinci. Nebo to byl úplně ten stejný..? Detaily už se Larsovi v hlavě nedržely tak zřetelně jako dřív. Nikdy by to nepřiznal, ale roky ho pomalu, ale jistě začínaly dohánět. A někdy to bylo až smutně zřetelné. Při pohledu na svojí mladší sestru však pocítil pravý opak, jako kdyby se znovu vrátil do dětských let. Na okamžik se znovu cítil jako chlapec, který se zařekl, že to mrňavé stvoření ochrání, ať už se bude dít cokoliv. Ovšem ten zkurvysyn rozhodl za něj. Bastard.
„I kdybych to v plánu měl, a že by se mi to opravdu moc líbilo, pořád by měl druhou ruku. Nebyl by na tom tak špatně.“ Na tváři se mu objevil lehký úšklebek. Sledoval Anyu, jak do sebe hází pečeni a chtě nechtě musel obdivovat její apetit. Kdoví, jak dlouho byla na cestě, pokud se zrovna v hlavním městě objevila. V jídlu mohla konkurovat kdejakému pacholkovi s mečem. Najednou zaslechl něco, co zřejmě měla být odpověď a ústa se mu roztáhla do úsměvu, přičemž mu z hrdla vyšel tichý chechot. Vážně byla vyhládlá. Možná by do sebe zvládla nasoukat i půlku prasete, hlavně kdyby jí někdo donutil sázkou. Po jejím dotazu se však uklidnil a nasadil opět alespoň napůl vážný výraz.
„Ne, nežiju tady, pokud nepočítáš těch pár dní, než si vyřídím, co potřebuju. A popravdě, v téhle smrduté díře bych nechtěl zůstávat ani jako vypelichaná krysa. Bohužel tu jde nejsnáz najít nějakou práci a moje cesta tu vždycky z nějakého nevysvětlitelného důvodu končí.“ Trhnul rameny. Vážně to byla naprosto otřesná představa, kdyby musel strávit celý svůj život tady. Neustále poslouchat vyzvánění zvonu při každé nevýznamné události, nemít možnost nadechnout se čerstvého vzduchu… raději by odešel na věčnost, než aby tady zůstával. Aby to alespoň trochu uvedl na pravou míru, naklonil se k Anye trochu blíž.
„Nejvíc lidí, co potřebují práci žoldáka, najdeš tady. Buď v hlavním městě anebo na severu, i když se to podle cti tamních lidí moc nezdá. Bohužel se svými… zkušenostmi… se raději držím od mrazu co nejdál.“ Věnoval jí vědoucný pohled, načež se opět odtáhl, aby se mohl pohodlně opřít a napít se. Menší pramínek mu stekl po bradě dolů, než však stačila byť jen jediná kapka dopadnout na jeho oblečení, setřel zbytky piva rukávem. Buď nechtěl vypadat jako žoldák, co se pomalu mění v trosku, anebo se potřeboval jenom nějak zaměstnat, protože se obával, že se Anya začne ptát. Nejspíš však obojí. Co ho to jenom popadlo, aby jí něco takového říkal? Nemusel se nikomu svěřovat, ani mu dávat nějaké omluvy či odůvodnění. Všechno byla jenom jeho věc, jako po celý jeho život.
„Vy jste přijeli odkud? V poslední době mi nějaké informace unikají. Rád se dozvím, co se děje jinde, než tady.“ Odklonil se od ní, aby si poručil další korbel piva a nechal si odnést talíř, na kterém zůstalo jenom pár zbytků z jeho chodu. Pohled mu přitom padl na jeho luk. Vzpomněl si, jak kdysi s Anyou zkoušel střílet. Přestože byla dobrá, on byl lepší. Nemohl se tomu divit, jestli jí něčemu naučil Bronn, neměla šanci být ta nejlepší.
„Poslyš, co kdybychom si vyjeli za město? Nemusí to být zrovna dneska, ale rád bych s tebou strávit nějaký čas. Řekl bych, že si máme ještě co říct. A navíc jsem zvědavý, jestli ses v něčem zlepšila, alespoň od té doby, co jsme se viděli naposledy.“  V očích se mu objevily veselé jiskry. Bronn to pořádně zpackal, ale Anya nic neudělala. Pokud měl nějakou možnost, jak mít alespoň nějakou rodinu, rozhodně pro to musel něco udělat teď. „A taky bych si rád vyslechl, jak to mezi tebou a Bronnem je. Určitě tě nerespektuje tak, jak by měl. Možná bys ho taky měla střelit do zadku, aby se trochu spravil. Stačí k tomu jen malá záminka. Fungovalo to na něj jako na kluka a určitě bude i teď." Zasmál se. Ach ty vzpomínky. Aspoń, že nějaké byly veselé.

"Myslíš, že jemu by stačila jedna ruka? Celé dny by fňukal a stěžoval si, dokud by mu nenarostla nová," stačila říct během přestávky mezi jídlem. Však se musí taky někdy nadechnout. Sice dokázala spořádat téměř vše, co jí přišlo pod ruku a nebýt neustálého pohybu, tak by z ní byl král Norbert, i tak potřebovala dýchat. Jako každá správná lidská bytost. Aspoň ta, co stále žila. Někdy si dokázala sama sebe představit, jak se něčím zadusí a chcíppne, tak trapnou smrtí. Bronn se bude mlátit dlaní do hlavy a najde si nějakou náhradu. Určitě by si dokázal ze sirotčince unést jiné nebohé děcko. Jak vůbec může vědět, že jí neunesl? Však mu ani podobná nebyla! No dobrá, to že mají rozdílné oči, to neubírá na jejich stejné krvi. Možná.
"Práce se dá najít všude, když umíš hledat. Třeba v jedné díře chlápek sháněl někoho, kdo by mu pomohl převést jeho drahocenný náklad obilí přes les hrdlořezů. Dal nám za to tři dny noclehu a teplého jídla," skoro až s blaženým výrazem si na to vzpomene, ale hned po další vzpomínce se zašklebí. ..."No, kromě toho, že mě jeden z těch hrdlořezů málem podřízl, to nebylo nic těžkého," natočí k němu krk, kde se skví krátká jizva. Aspoň pro jednou jí bratr k něčemu byl. Ono když na vás zezadu skočí hnusné děcko a projede se na vašich zádech, jde dost snadno někomu podříznout krk. A v tomto případě ten její.
Vzhlédne k němu a dožvýká poslední sousto, zapije pivem a může blaženě odpočívat. Zamručí něco na odpověď a místo něčeho jiného ho dál poslouchá. Poslouchat jí šlo dobře, pokud ten dotyčný nemlel hovna. Ve druhém případě jen kývala hlavou a modlila se ke starým bohům, aby to už skončilo.
"Odkud? Z říčních krajin. Lovili jsme ryby, zapíchli dva pytláky a ochránili panenství jedné lady," vypočítá, co vše v poslední době zažili. Nic moc zábavného, ale lepší získat nějaké dukáty než velké hovno.
"Zlepšila?" hodí po něm vražedný pohled, i když ví, že jí chtěl provokovat. Ty bratři, všichni jsou stejní. Znovu se napije. ..."Proč by ne. Bronna později najdu lehce. A menší projížďka s mým druhým bratrem mi prospěje. Aspoň uvidím v čem ses vylepšil ty," ušklíbne se a postaví se. ..."Střelba do zadku? Ani nakopnutí do koulí ho nespravilo," zavrtí hlavou a na pár vteřin se opře o židli.
"Jdu se prospat, tak teda ráno," mrkne na něj a nechá ho tam. Konečně po tolika dnech bude mít postel. Jak moc se jí po ní stýskalo.

Musel dát Anye zapravdu. Ta vychytralá opička znala Bronna vážně dobře. Jak by ale taky ne, když s ním strávila všechna svoje léta. Ani trochu se podobná představa žoldákovi nezamlouvala, jenže s tím nemohl nic dělat. Kdyby se tenkrát vrátil domů a nezkoušel život na vlastní pěst, všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Jenže děti mají daleko jiné priority a uvažování než dospělí a tak… Každý si šel svou cestou. Jediné štěstí bylo, že z ní Bronn neudělal své druhé já. Nic horšího by po letech Larse ani potkat nemohlo.
Nemohl od své malé sestřičky spustit oči. Tedy, malé… kdysi dávno ano, to když po ní šli ještě Bílí chodci. Sem tam mu nad Anyiným apetitem cukl koutek. Tolik se necpali ani jiní hladoví žoldáci. Jenže čím déle na ní koukal, tím víc mu bylo líto, že jí nemohl ukázat, jaký je. Neměl na to dostatek času, ani prostoru. Chtěl jí dokázat, že on je ten bratr, který jí měl mít na starosti, protože by se o ní dokázal postarat se vším všudy. Ovšem, nikdy by jí nenutil zůstat někde na farmě, pokud by sama nechtěla. Jenom by ji nevystavoval zbytečnému nebezpečí, stejně jako ten zkurvysyn Bronn. A navíc, aniž by si to chtěl připustit… trochu na Bronna žárlil. Jeho opustil a mladší sestru si zabral jen pro sebe. Dost toužil po tom, aby tenhle status změnil.
„Pravda. Člověk je nesmí být vybíravý.“ Na rtech se mu objevil menší úšklebek. Sice si vybral práci žoldáka, protože lopotění na poli nebylo nic pro něj, přesto… měl svoje standardy, které se snažil dodržovat. Moc dobře si uvědomoval, že má víc než jen ucházející schopnosti. A nehodlal je jen tak prodávat za levno. Kdyby patřil k nějakým druhořadným pochybným mužům, kteří si na bojovníky spíš jen hráli, všechno by mu přišlo dobré. Ale takhle… Derrik ho všechno nenaučil pro to, aby někde panáčkoval jako hloupý pes. „Dobré jizvy značí dobré bojovníky.“ I když jemu se to moc nezamlouvalo. Jistě, teď už o nic nešlo, rána se Anye zahojila a zbyla jenom připomínka toho, co se stalo. Ale kdyby jí tenkrát doprovázel, nic by se jí nestalo. O to by se postaral.
Na sucho polknul a tak si dal záležet na tom, aby si dobře smočil jazyk. Na oko se choval jako kdykoliv jindy, ale uvnitř to v něm jen vřelo. Měl radost, že na Anyu narazil, ale o to víc ho užíralo, že se pořád drží Bronna. Dokonce začal zvažovat, jaká nabídka by jí přiměla, aby začala cestovat s ním a Bronna nechala být. Stejně jí nebyl vůbec k ničemu dobrý.
„Chceš říct, že by Bronn uchránil panenství?“ Aniž by to chtěl, začal se smát, jako by mu sestřička řekla ten nejlepší žert pod sluncem. Několik nejblíže sedících hostů se po něm ohlédlo, ale hned se opět začali věnovat svému. „Tak to buď byla výjimečně ošklivá lady nebo Bronn trpěl horkostí. Protože jinak by byl schopný obskočit i fenu, kdyby po ruce neměl dlouho žádnou kurvu.“ Zhluboka se nadechl, aby znovu nepropukl v smích. Nakonec se ale uklidnil, dokonce se vyvaroval tomu, aby mu pivo začalo stékat po bradě.
„Myslím, že tě nezklamu. Oba určitě máme svoje trumfy.“ Pořád mu zůstala dobrá nálada, již o něco vylepšená. Pořád na Bronna zuřil, ale Anye se tím svěřit nehodlal. Tedy… jako by to plánoval s někým jiným. „Prospěje nám to oběma. S Bronnem se můžeš rozcvičit. Zkus mu na hlavu postavit šišku a pak jí sestřelit.“ Navrhl jen napůl žertem. Potom ale zavrtěl hlavou a podíval se na ni s očekáváním v očích. „Tak tedy zítra. Budu na tebe čekat venku.“ Usmál se na ni. Na rozdíl od Anyi nikam nespěchal. Odpočívat nemusel a vlastně… Kdepak, po dobrém jídle a pití následovalo blahé trávení v blízkosti ženského klína. Nechal tedy Anyu odejít, chvilku pobyl s dalším korbelem piva a až později se vydal strávit co nejpříjemněji celý zbytek dne.

Opustí Larse, svého nového starého bratra a odebere se na kutě. Jak padne na tvrdou matraci, tak je hned tuhá. Opakuje se typický výjev. Vidí les pokrytý hutnou mlhou a jako vždy nechybí sníh. Mráz bodá jako jehličky a slabým porostem proniká mučivý křik. Někomu musí patřit. Jako by ten dotyčný volal něčí jméno. Ale záchrana se nikdy neobjeví, chlapec nikdy nepřestane naříkat. Za to ona se vzdálí, obraz se houpe jako kdyby byla silně nalitá. Náhle zaslechne dětský pláč. Neozývá se z dálky, ani kus od místa, které probíhá. Ani z blízkého okolí ani vedle ní. Ne, ozývá se z její hrudi.
Oříškové oči se otevřou do dalšího krásného rána. Sen se vypaří a ona může bez jakýchkoliv starostí vstát, omýt se, obléct a sejít dolů. Nahodí oblek, připne pásek s mečem a dýkou, nakonec si vyhrne rukávy, aby navrátila své unikátní skryté čepele až z dalekého Braavosu. Tahle věcička byla vskutku užitečná. Když vás odzbrojili, nikoho nenapadlo, že by mohla ukrývat něco ostrého a smrtelného i pod rukávy. Jediný krásný dar, který kdy dostala od muže. Jiné ženy jsou obdarovány růží či básní, ale ne, ona získá hidden blady. Chce si stěžovat? Ale kdeže! Růží nebo básní by toho dotyčného přetáhla po hlavě. Za tohle od ní dostal rychlé objetí. To zcela stačilo. Žádné větší intimnosti.
Dole nabere zásoby, vodu do čutory, jídlo do vaku, přičemž se ještě zakousne do jedné z pečínek. Zaplatí krčmáři, pokyne mu na pozdrav a vystřelí ven, aby se setkala s Larsem.
"Dbré án," zamrmlá s masem v puse, zatímco si upevňuje vše, co by mělo dobře viset. Když už si přehodí brašnu přes rameno a čutoru přehodí do druhé ruky, aby si mohla ukousnout masa a ponechat ho v ruce, může po polknutí v klidu mluvit.
"Ty jsi nešel spát?" zeptá se ho ze ... slušnosti? Od kdy se na něco ptá ze slušnosti? Co jí Bronn říkal od slušnosti? Že slouží jen pro řitní alpinisti? Dobrá, ale taky nemusí poslouchat vše, co její přechytralý první bratr vypustí z huby. Někdy to jsou pěkná hovna. A ona chce zjistit něco o svém staronovém bratříčkovi, proto se musí ptát. Ze zvědavosti, slušnost s tím nemá nic společného.

Sledoval Anyu, jak se zvedá a pomalu odchází. Několik hlav se opět zvedlo, ať už od jídla, piva,  nebo karbaničení. Dokonce se mu zdálo, že kus od něj si někdo oddechl. Nejspíš šlo o možnou oběť kartářského umu jeho sestry. Nepřišlo mu to ani tak zábavné, přesto se musel usmát. Sám dopil a zaplatil, aby se mohl porozhlédnout po málo krásách, které hlavní město nabízelo. Anya se mu stihla ztratit z dohledu, zřejmě spěchala, aby si odpočinula. Nebo nechtěla potkat Bronna. To ani Lars a tak se vyhnul všem bordelům, kde by se jeho žoldácký bratr mohl nacházet. Proto nezamířil nikam, kde by předpokládal jeho přítomnost. Jedno setkání moc dojmu a poznání neudělá, ale Lars měl nepěkné tušení, že v něčem by si mohl být s tím smrdutým skunkem podobný. Ohrnul nad tou myšlenkou nos a raději zamířil do míst, kde věděl, že si užije a nebude riskovat přítomnost určitého žoldáka. Alespoň v něčem byl jeho častý pobyt v hlavním městě k užitku. Dokázal díky němu najít příjemnou společnost a mohl si jí užít v klidu, jen aby se do pronajatého pokoje dostal skoro až nad ránem.
Další jeho velké štěstí spočívalo v tom, že díky svému… řemeslu, se dokázal probudit jen velice krátkou dobu po tom, co usnul. Necítil se moc odpočatě, ale ani slůvkem si nepostěžoval. Kdo by ho taky poslouchal? Navíc, mohl si za to sám. Kdyby se držel Anyina příkladu, mohl jít spát okamžitě. Dalo by mu to o pár hodin spánku víc, ale nejspíš by dopadl naprosto stejně – aniž by se svlékl, padnul do postele a věděl o sobě až v dobu, kdy na okno začaly dopadat první sluneční paprsky. Se zívnutím a jistou dávkou sebezapření vstal. Potřeboval se protáhnout a trochu se upravit, aby nevypadal jako žoldák, co si za nocleh vybral kozí chlívek. To s radostí přenechal už tolik zmiňovanému Bronnovi. Kdyby nešlo o jeho vlastního bratra, prohlásil by o něm i daleko horší věci a to s největším klidem v duši. Na nenávistné myšlenky ale neměl čas, musel popadnout svou výstroj a jít na smluvené místo.
„Rád vidím, že nejsem jediný, kdo vstává až k obědu I když....“ Ještě než došel tam, kam chtěl, málem si roztrhnul pusu, jak zíval. Ale přešlo ho to ihned, jakmile mu do očí začalo svítit slunce. Musel se schovat do stínu, když vyhlížel Anyu. Pro jeho blahu se nikde nepoflakovala a přišla načas. I když s flákem masa v ruce. Obdivuhodné. Proto ji počastoval vcelku milým úsměvem, takovým, o kterém by si u Bronna mohla nechat leda jen zdát.
„A ty? Odcházela jsi dost brzo na to, abys vypadala odpočinutě. Namísto toho vypadáš, jako bys držela noční hlídku.“ Chtěl si do ní rýpnout? Možná jen trošičku. Očekával od ní nějakou ostrou odpověď… a přitom ho jenom zajímalo, jestli za to může něco nebo jen někdo. Anya nevypadala jako typ, co vydrží chlastat celou noc a zaobírat se tělem někoho jiného. Ale kdoví, tak dobře ji ještě neznal. A to se dnes rozhodl změnit. Chtěl splatit svůj dluh vůči ní. Život jí zachránil Bronn, to by nevyvrátil. Jenom by tiše dodal, že za její život málem zaplatil tím svým. Na druhou stranu… Lars měl na rozdíl od Anyi nepatrnou výhodu. Měl alespoň nějakou šanci na útěk, ale nemluvně? Jediná dobrá věc, co kdy jeho bratr udělal.
„Vidím, že nejdeš s prázdnýma rukama. Myslel jsem, že budeme jenom střílet z luku, ale jestli si troufneš, klidně ti ukážu, že nejsem žoldák k zahození,“ uchechtnul se. Potom ale trochu zvážněl. „Jestli budeš chtít, můžeme si navzájem poradit, co vylepšit. Rád se naučím něco nového.“ Kdykoliv jindy, kdyby měl v očích uličnické jiskry, myslel by to jako žert. Teď se mu v pohledu ale odrážela upřímnost. Dával tím Anye najevo, že ji nepovažuje za někoho méně schopného, než je on sám. Nikdy by ji nepodcenil kvůli tomu, že se nejedná o horu svalů. Naučil se, že je lepší nikoho nepodceňovat.  Kromě toho ani nevěděl, kde všude Anya byla a co se naučila. Zjevně toho uměla dost na to, aby přežila i po Bronově boku, což byl rozhodně dobrý začátek. A samozřejmě v tom viděla příležitost, jak z ní vytáhnout i podrobnější věci z jejího života. Vážně chtěl zbourat ty zdi, které mezi sebou měli. Ze začátku mu rodina nijak moc nechyběla. Násilní rodiče, hrůzy severu všude kolem. Ale s přibývajícími léty a nabytými zkušenostmi si čím dál víc uvědomoval, jak mu vlastně rodina chybí. Teď dostal šanci něco napravit a tak to nehodlal promarnit.

Přivře oči a znovu se zahryzne do dobře opečeného kousku masíčka. Co tím chtěl jako říct? Že vypadá jako zombie, který držel noční hlídku? Chtěl jí urazit? Či to byl jeho způsob, jak říci dobré ráno? Jsou si s Bronnem podobní víc než by chtěl. Má mu to říct? Ne, nebude.
"Taky ti přeju dobré ráno. V tom oblečení si spal nebo si s ním před naším setkání skočil do křoví?" oplatí mu milé popíchnutí, jelikož je za ta léta zvyklá. A zřejmě si nebude odvykat.
Jak tak hledí, všímá si společných rysů. Převážně ty oči jsou identické. Modrá má mnoho podob a jeich barvu neviděla u nikoho jiného než ... no u nich. Oči barvy severu. Jejich rodného místečka.
Podívá se po své typické výbavě, když zmíní střílení z luku. On už stačil naplánovat, co spolu podniknou? Připadá si jako na rodinném výletě, kdy je jeden člen vyloučen z důvodu dávné křivdy a dva neznámí členové mají utužit pouta přátelství. No, snad si pro ní přichystal pestrý program. Pokud to bude něco obdobného jako u Bronna, bude ráda, když se dožije dalšího dne. Ale třeba může očekávat nějakou oddechovku. Lars nebude stejné kvítko. Zdá se tak nezkažený, klidný a lidský. Páni, ona má i bratra, který o ní má zájem. Zřejmě by se cítila dojatá ... dobrá, i trochu dojatá je, ale slzet kvůli k tomu nebude. Vypadala by jako nějaká bačkora a slzy zaručeně nejsou ženskou zbraní, ani předností a už vůbec je to nezkrášluje. Ne že by jí záleželo na tom jak vypadá, to Bronn by mohl být učiněnou manekýnou, když si to vykračuje celý oblíznutý do nejbližšího nevěstince. Jaksi opomíná, že ty ženy zajímá ten váček, který mu visí u pasu a ne to, jak moc si oprášil vlasy a otřel jistá místa, aby z nich nelezly červy.
"Jako že bych měla pochybnosti o tom, jak ti to jde s mečem? No, minule jsme si zastříleli, dnes by jsme si to mohli rozdat jako rovný s rovným," tiše se zachichotá, i když nemůže určit, že jsou si rovni, když ještě nespatřila jeho umění s mečem.
"Hmm, ráda tě poučím, jak být skvělým žoldákem," úsměv se jí roztáhne a ona ho poplácá po rameni tou rukou, ve kterém předtím svírala maso. To skončilo v jejím žaludku.
"Tak pojď nový bratře. Ať jsme na koních dřív než se setmí," rozejde se ke stáji, kde utábořila svého ponnyho. Spokojeně si to postával a vyčkával na svého majitele, který mu donese mrkévku. Samozřejmě na ní nezapomněla.
"Tu máš chlapče," pohladí ho po velké hlavince a nabídne mu mrkev, která je během vteřiny sežrána. Skvělé, jak jsou si podobní. Ale to byla i ta klisna. Hrozné, jak se jí ti koníci střídají a přitom když najde nového, tak je obdobný a hodí se k její povaze.

Ne, rozhodně nelitoval toho, že se přiměl, aby Anyu přesvědčil, aby s ním strávila něco málo ze svého času. Snadno se mohlo stát, že by k tomu už další příležitost nikdy nedostal. Jejich cesty se mohly opět rozdělit, každému z nich se mohlo něco stát. Jeho sestřička se mohla při nejhorším alespoň z poloviny spolehnout na Bronna… Což sice nebylo úplně ideální a snadno by se dalo říct, že už je lepší šlápnout do kravince, než svěřit svůj životzrovna jemu, ale pořád to bylo alespoň něco. Lars se skoro pořád musel spoléhat jenom na sebe. A kdyby se náhodou něco vážně ošklivého přihodilo, těch pár minut, než by vydechl naposledy, by si hořce vyčítal, že se nepokusil napravit to, co se přihodilo. Anya si z toho nic nepamatovala, ale její starší bratr ano. Nikdy by na té situaci nic neměnil, nemohl by žít s představou, že kvůli němu zahynulo nemluvně. Osud to tak možná plánoval, ale žoldák rozhodně ne.
„Slušněji už vypadat nemůžu,“ namítnul se smíchem, když pohledem přejel po svém oblečení. Z úst jeho sestry to mělo pravděpodobně vyznít jen jako drobné rýpnutí, jenže v tomhle měla pravdu. Šaty měl pomačkané a menší schůzka s čistou vodou by jim taky nejspíš prospěla. Na druhou stranu na tom byl Lars o něco lépe, než kdyby si vážně udělal polštář z nějaké kozy. Spaní vedle rohaté by mu moc neprospělo a pravděpodobně by už neusnul vůbec. Myšlenka na zdravý a kvalitní spánek mu mezi rty vhnala další zívání. Jen tak tak se ovládl, aby si na Anyu neotevřel pusu. Za ne moc dobré spaní už vyčinil od jí, nepotřebovalo to být i naopak.
„Nedivil bych se, kdybys měla. Hlavně pokud se o něčem zmínil Bronn.“ Jeho hlas zněl najednou trochu ledově a to i jemu samému. Anya si mohla sama domyslet, jak moc dobrý vztah mezi nimi panoval, panuje a bude panovat – jenže proti ní Lars nic neměl. Naopak. Moc toužil po tom, aby ho jako bratra po těch letech přijala. Zhluboka se tedy nadechl a pokračoval, jako by se předtím o ničem protivném nezmínil. „Rovný s rovným? Dost si věříš. Ale třeba se pod tou hezkou slupkou schovává nebezpečný zabiják.“ Uchechtnul se. Upřímně, on by s ní bojovat nechtěl, pokud by ji neznal. Ne, že by na tom byl o moc lépe, ale kdyby byl naprosto cizí, nejspíš by mu v hlavě viselo jen to, že taková křehká květinka v ruce meč ani neudrží. Za to Anya měla díky svým proporcím a roztomilé tvářičce hned několik výhod. Dokázala vzhledem odvést pozornost, zmást a navíc díky postavě musela být hbitá a mrštná jako kočka. Nehledě na to, že pokud by si ochranu přála nějaká lady, určitě by jí bylo milejší mít po boku kultivovanou ženu, než neomaleného žoldáka.
„Rád se přesvědčím o tom, že mě nemáš už o čem poučovat,“ lehce se na ní ušklíbnul. Stačila chvilka a uklidnil se. Bylo zvláštní, jak se s Anyou cítil. Věděl o ní málo, a přesto mu svým způsobem připomínala něco z domova. Ne násilí a bolest, jak by se mohlo zdát, spíš šlo o klid a pocit, že už není sám. Negativní myšlenky se odsunuly do pozadí, dokonce i jeho nálada se z vážné přeměnila na dobrou. Únava se taky dala na ústup a Lars neměl, co víc by si přál. „Jak chceš, i když osobně jsem si myslel, že to bude spíš dlouhý den.“ Zavrtěl nad tím hlavou, úsměv mu však z tváře nezmizel.
Následoval Anyu do stájí a z povzdálí jí sledoval, jak se chová ke svému koníkovi. V jeho očích se tak na okamžik proměnila v malou dívku, která ještě nikdy neměla na rukou krev. Vážně bylo skoro k pláči, že spolu strávili všehovšudy necelou hodinu. Nechal ji však být a namísto toho, aby na ni koukal, si šel osedlat koně. Ne tak docela vlastního, ale na tom nezáleželo. Než se setmí, vrátí ho. A pokud by to nestihl, zítra je taky den. Vybral si koně s hebkou kaštanovou srstí. Vypadal mírumilovně, a když ho Lars pohladil po čumáku, spokojeně si odfrkl. Nechal se osedlat, aniž by přitom jedinkrát ukázal byť jen minimální náznak toho, že není zvyklý na zádech nosit cizí žoldáky. Lars se tedy spokojeně vyhoupnul do sedla a počkal, než Anya udělá to samé.
„Ani jsi mi neřekla, kde jste strávili nejvíc času.“ Podíval se na ni a pomalu vyjel směrem z města. Doufal, že nenastanou žádné nepříjemnosti spočívající v městské stráži či jiných mužích. Dnes se nehodlal s nikým dohadovat. Chtěl mít jen příjemný den, kdy by nemusel myslet na nic hrozného. Odpočinkový den. A naštěstí byla jeho přání vyslyšena, protože během celkem krátké chvíle dorazili k městským hradbám a jedné z opuštěných bran. Po další návštěvě Králova přístaviště by si jistě už zapamatoval, jak se jí říká. Ale to teď vůbec nebylo důležité, tak se tím moc nezabýval. Jakmile měl bránu i celé město za zády, kopnul koně do slabin, aby se tryskem přehnal přes louku k nejbližším stromům značících les. Do nosu ho doslova uhodil čerstvý vzduch – stačilo jen opustit domy. Spokojeně jej tedy nasál do plic a začal se proplétat mezi stromy, dokud nezaslechl potok. Hned na to se vydal trochu na sever, dokud nedorazil na mýtinu. Koník lehce klopýtl, když narazil na pařez a nesouhlasně zaržál, ale Lars ho jenom poplácal po krku a seskočil z něj. Otočil se, aby se podíval, kde vězí Anya a s úsměvem koně odvedl kousek dál, aby se mohl začít pást. Žoldák vybral dobré místo na souboj, jak s meči, tak s lukem. A v případě potřeby i dobré místo na jídlo. Stačilo ho jen ulovit.

"Chudák dámy ve tvé přítomnosti," poznamená krátce a rty se jí roztáhnou do nepatrného úšklebku. V rýpaní do bratra byla procvičena dokonale. S Bronnem vedli věčné rozepře, které se dokázali protáhnout do dalších dní. Někdy to došlo až k nepěknému násilí, kdy ona jej nakopla do holeně a vylezla na strom dřív než by jí bratr stačil vyplísnit. Štěstí, že jeho zrak ani nohy nesloužily tak dobře jako její, tudíž stačila prchnout a ukrýt se v koruni stromů. A jeho nikdy nenapadlo podívat se vzhůru. Ani jednou za život a to tu metodu praktikovala od raného dětství.
"Ten se o tobě za celý život ani jednou nezmínil a po tom krásném znovushledání si stěžoval jen na zlomenou pracku. O tvém umění s mečem nic neříkal. Ale pochybuju, že by jsi jeho starou kůži nevyprášil. Už tak si spousta malomocných myslí, že mě někomu ukradl, aby měl mladou ženu. Ugh!" oklepe se odporem nad pomyšlením, že by s Bronnem měla jiný vztah než bratrský. Zvláště když vidí, co provádí. Smrká si do ruky, tu si otírá do kalhot, do kterých si též otírá příbor. Pomocí nože si vybírá nečistotu z nehtů, ze stejného nože, kterým si krájí jídlo. Oblečení si pere společně se svou maličkostí, když skočí do říčních vod a některé části využívá i na utírání jeho skvostné zádele. Prostě nechutný to tvor!
"Hezkou slupkou?" povytáhne obočí nad tím jeho výrokem. Do zrcadla málokdy pohlédla a ty mužské pohledy si vykládala jedině jako údiv nad ženou v kalhotách. No, možná kdyby se trochu upravila, vzala na sebe tu nepraktickou věc, kteréž se říká šaty, tak by i vypadala k světu. Ale k čemu by to potřebovala? Zbytečnost! ..."Nakopu ti prdel, pak uvidíme, kdo je lepší zabiják," odfrkne si pod vousy a přitom si prohrábne neposedně rozježené vlasy smotané do copu. Kdy naposled ho rozmotávala? Toť otázka, že? Ale nyní se tím nebude trápit, chce se seznamovat s novým starým bratrem a ne si zaplétat copánky. Jedině, kdyby je mohla zaplétat Larsovi jako to kdysi dělala Bronnovi. I když ten měl a stále má víc vlasů než jejich mlado-starší brat.
"Ráda tě přesvědčím o tom, že tě mám o čem poučovat," oplatí mu sladký úšklebek a má sto chutí ho po cestě kopnout do zádě. Ale bude se ovládat. Chtějí se poznat a nemusí se od prvních okamžiků projevovat jako menší hulvát. Ne, ona bude dokonalejší verze Bronna, kterou si zamiluje, zatímco jeho zatratí. No, zřejmě ho už zatratil a je to jeho věc. Co se stalo mezi Bronnem a Larsem, zůstane mezi Bronnem a Larsem. Sice je zvědavá na podrobné detaily, ale páčit z něj nic nechce.
"Dlouhý den, dlouhá noc, nechtěj vědět o čem Bronn prohlašuje, že je nejdelší," hodí oči v sloup při té vzpomínce a převelice nenápadně mrkne očkem po Larsovi. Nechce mu připomínat Bronna, ale když prakticky nemá nikoho jiného, často jí vyplouvá na mysl i na jazyk. O tom druhém paznehtovi se zmiňovat nechce. To je jejich malé tajemství.
Poškrábe svého oře za ušima a vyvede ho ze stáje, aby mohla naskočit na jeho krásný a pevný hřbet. Koník vesele zařehtá a pomalým cvalem poskakuje vedle Larsova koně. Pokud je to jeho kůň. Sjede ho pohledem a přitom mrkne na nového starého bratra.
"Hmm, nejčastěji ... na jihu. Lannisport, někdy i poblíž Řekotočí, na sever jsme páchli málokdy, Bronnovi kosti zřejmě už nesvedou kruté mrazy," zasměje se na účet svého nejstaršího sourozence a vyjede z bran, aby mohla dát Přístavišti na nějaký čas vale. Opět. Ne že by tam byla dlouho, ale to místo jí vždy smrdělo. Jestli se tam kdy bude potulovat delší dobu, tak jí řádně hrábne. Koně popožene do téhož klusu a dosprintí až na blízkou mýtinu, kde Lars zastavil.
"Tak ti si to vážně hodláš rozdat?" znovu se zašklebí a seskočí z koně. Výzvy přímo milovala. Stejně jako úprk, když to nevyšlo, jak mělo.

Nad její poznámkou se musel zasmát. Nejen kvůli tomu, co právě vypustila z úst, ale především díky výrazu, který se jí najednou usídlil na tváři. Najednou vypadala jako kterýkoliv žoldák. A tím myslel někoho z řad mužů. Anya se vážně nedala přiřadit k něžným křehkým květinkám, které měly ve zvyku se zlomit okamžitě, jakmile na ně někdo trochu hruběji došlápl. Ale čemu se divil, koneckonců v sobě měla krev divokých. Krev severu. Nepatřila k jižanům, kteří se ohýbali přesně tak, jak foukal vítr. Naopak, moc dobře ta malá potvůrka věděla, kde je její místo. Až z toho šla hlava kolem, proč se vlastně už dávno od Bronna neodtrhla. Akorát… ano. Ona nepotřebovala jeho…zatímco on zcela očividně potřeboval ji. Starý brach kolem sebe musel mít někoho, kdo oplýval rychlejšími reflexy a pohlednou tvářičkou pro případ nejvyšší nouze. Ta jeho by maximálně dostala ránu do nosu.
„A přitom by si kdekdo nejspíš řekl, že si tě ukradne pro sebe, zatímco on usne spánkem spravedlivých. Kdybys chtěla, bez větší námahy bys vypadala jako krásná dívka. Namísto toho, abys ze sebe dělala zabláceného žoldáka. Ovšem neříkám, že ti tohle nesedí.“ Začínal už dávno předtím tušit, že tu nebude něco v pořádku. Tedy, Anya v pořádku byla, jenom nějak opomíjela to, že se nenarodila s tou dolní věcičkou uspokojující ženy. Vždyť sama patřila k něžnému pohlaví. Měla by se starat o manžela, děti… ale taky by se musela narodit do úplně jiné rodiny, aby se mohla podobnými věcmi obklopit. Osud jí připravil zcela jinou cestu. Určitě ne růžovější, ale o to zajímavější. Aniž by si to uvědomil, pohledem sjel k místu, kde mu předtím ukázala jizvu.  Už bylo stejně příliš pozdě na to, aby začala žít klidným životem. A tak nemělo cenu jí o něčem přesvědčovat. Nechtěl jít proti jejím názorům a tužbám. Zrovna on neměl právo o něčem takovém mluvit.
„Menší rada do budoucna. Nikdy nikomu nevyhrožuj, pokud to nemyslíš vážně. Ale pokud doopravdy chceš, tak uvidíme, kdo z koho.“ Popíchnul jí, protože slyšel, co zjevně nebylo určené jeho uším. Nejspíš by bylo lepší, kdyby si tohle moudro nechal pro sebe, protože kdoví, jestli po něm Anya nezačala být rozladěná, ale už to řekl. Ještě mezi nimi ani jeden nevytyčil hranice, kam až mohl ten druhý zajít.
„Myslím, že mám dost dobrou představu, co se mu honí hlavou.“ Pokud Anya zaregistrovala znechucení v jeho tváři a štiplavý odpor v jeho hlase, rozhodně se jí to nezdálo. Lars se uměl po většinu času celkem obstojně ovládat, nenechával se vyprovokovat, všechno bral v podstatě v klidu a s humorem…. Ale jakmile přišla řeč na jeho bratra, viděl rudě, a to doslova. Rád by mu odpustil ten „menší“ přešlap, kdy by ho nechal prostě umřít… Ale pokaždé, když si na to vzpomněl, nedokázal to. Neustále si pamatoval, jakou hrůzu tehdy zažil. Samozřejmě kvůli Anye toho nelitoval, ale byl si sakra jistý tím, že by nic podobného už nikdy nechtěl zažít. A nepřál by to nikomu, snad ani nejhoršímu nepříteli. Teď bylo jediné štěstí to, že neměl na chmury čas. Chtěl se cítit příjemně, ne se zas a znovu trýznit něčím, co se stalo před dlouhými lety. Samozřejmě, tuhle křivdu už si bude pamatovat nadosmrti, ale hněv by měl obrátit správným směrem. Ne vůči někomu, kdo byl tehdy jenom uplakané novorozeně.
K Anyině odpovědi nic nedodal, ačkoliv se mu na jazyk dralo, že to nejspíš nebude jenom mrazem. Bronn se mohl tvářit, že si z dětství nic nepamatuje, ale byly věci, které se nedaly jen tak smazat. A pokud by toho nějakým zázrakem dosáhl, pak to musela být podvědomé. Sever byl domov, ale taky nebezpečí. Nač se tam vracet, když kolem vždy panovala jenom smrt a násilí. Kdyby se jejich domovem stalo okolí Zimohradu, nejspíš by se měli lépe a všechno by dopadlo jinak. Jenže všem třem sourozencům kolovala v žilách krev pravého severu. Co všechno by se změnilo, pokud by žili jižněji, to byly jen spekulace.
„Dám ti možnost výběru zbraně.“ Velkoryse pokynul rukou. V očích mu plály nadšené jiskřičky plné života. Sledoval Anyu, aby si dal pozor a včas zareagoval. Ruce měl volně spuštěné podél těla, ale kdyby přece jenom zaútočila, bleskurychle by sáhl po meči či luku a šípu. „Ale jestli si chceš odpočinout, rád rozdělám oheň. Na rozdíl od tebe jsem se ještě dnes pořádně nenajedl.“ Uchechtnul se. No vážně, jaký byl rozdíl, jestli měli střílet do šišek nebo do zvěře? Kolem se nacházelo plno srn a divočáků, stačilo jenom vědět, jak na ně. Žoldák se nebránil žádnému průběhu dne, buď si mohli ukázat své schopnosti, nebo čas strávit konverzací. Anya však vypadala spíš jako bojovný typ, než někdo, s kým by se dali vést dlouhé rozhovory a tak jí dal na výběr. Vše pro jeho malou sestřičku, na kterou měl jen dvě hlavní vzpomínky. V jedné jí zachránili život a v té druhé… cucala si palec jako neviňátko. Možná byla škoda, že to Anye nezůstalo.

Přivře obě oči a dramaticky mlčí potom, co její staronový bratr pronesl. Něco tím jistě myslel a i kdyby to byl opak, ona mu to dá sežrat i s talířem. Šaty jsou dost špatná forma oděvu pro někoho jako je ona. Dlouhé, nepřizpůsobivé a utiskující! Jak by se s něčím takovým mohla vrhnout do bitvy? Či se z ní odvrhnout v šíleném sprintu o život? Ne a ne! Žádné šaty na sebe nikdy v životě nehodí. Svůj život miluje a nehodlá o něj přijít jen proto, aby se cítila hezky. A to si myslela, že muži raději vidí ženu dokonale bez šatů nebo jakéhokoliv oděvu. Pak jim je zcela ukradené jak moc je krásná, když má pevná prsa a dolní část zcela otevřenou pro potřeby jejího zdatného rybáře.
"Chceš mi tím říct, že jako zablácený žoldák nejsem hezká dívka?" ukáže si na svou překrásnou tvář, jelikož ego up a po tváři jí přelétne temný stín. ..."To jsi mě ale nasral drahý bratře Larsi. Říct o své sestře, že vypadá jako tupá stará treska! Přirovnat mě ke staré bláznivé odulé rybě! Téměř jako by jsi řekl, že jsem prostoduchá, šupinatá piraňa. Ošklivá ocasatá mořská potvora, kterou cloumá senilita! Seschlá obojživelná škleble, která má méně rozumu než měkkýš!" sjede ho zespoda až do shora. Ale lhala by, kdyby se snažila předstírat, že to myslí vážně. Její naštvaný výraz prozradí cukající koutek vzhůru. Ještě pár vteřin se to snaží udržet než se smíchy div nesvalí k zemi. Ona, šaty a krásná dívka. Dobrý vtip. On to samozřejmě myslel vážně, ale ona pozbyla serióznosti v den, kdy začala rozumět Bronnovým slovům. Nebo se v téhle vizi udržovala. Proč brát život vážně? Stejně z něj jednou odejde nohama napřed. Musí si užívat toho přebytečného dobrodružství, dokud jí slouží vše, co Bronnovi odchází. Což jí napadá zajímavá otázka.
"O kolik let jsi mladší než ten prasák stará?" vyjede z ní hned po prvotním záblesku. Proč by se taky nezeptala, když už se mají poznávat jako sourozenci, kteří neměli tu možnost spolu vyrůstat. On o ní bude chtít jistě vědět určité věci a ona nehodlá zůstat pozadu.
"Sleduj," koukne na něj a ukáže si na tvář. ..."Tohle je můj seriozní obličej. Myslím to smrtelně vážně. Kdo z koho," pousměje se a rozverně na něj mrkne. Celý ten jejich výlet a celkově konverzace s ním jí přišla dost spontánní. Jako by se znali léta a ne pouhé dva dny, které od sebe měli dost velkou mezeru. Šlo znát, že jde o sourozence. A ona tomu byla ráda. Je skvělé mít dva bratry, když jí jeden naštve, vyhledá toho druhého. Takže až jí Bronn začne přelézat přes hlavu, obrátí svět vzhůru nohama, aby našla Larse.
O Bronnovi nemukne už ani slovo. Ten chlad a nepatrná nenávist z bratra čpěla jako sirečky. Asi by ho měla chápat, ale ona byla naučená s ničím si nelámat hlavu. Jenže na druhou stranu se nedokázala vžít do Larsovi kůže. Bronn jí nikdy nenechal smrti napospas, když nebere v potaz ten moment, kdy jí nechal hrát si v hospodě, aby si mohl zalaškovat a jí unesla potulná banda kanibalů. Kdyby jí nenašel, tak se z ní stane dobrá potrava. O tomhle by se před druhým starším bratrem zmiňovat neměla. Přeci jen nemusí upevňovat ty jejich dobré vztahy a přilévat kyselinu do ksichtu jednoho z nich či obou.
Svého věrného několikátého oře podrbe jemně za ouškem a přivře oči proti slunci, i když se může zdát, že je mhouří na Larse. Takže chlapeček to myslel vážně a hodlá si to rozdat jako rovný s rovným. Už už měla v plánu po něm hodit skrytou čepel a zjistit, zda dokáže uhnout nebo ... taky ne, ale on neukončil větu.
"Odpočinout? Pff, nejsem kočka, abych spala celý den, ale ráda ti něco ulovím. Co bych pro svého nenakrmeného bratra neudělala," ze sedla sejme svůj luk s toulcem šípů, koně bezpečně upevní, aby jí nevzal roha a suveréně si to odkráčí mezi stromy. Přeci nenechá Larse jít jako vůdce prvního. Ne, ne, chce se kamarádit, to smí, ale ona nezapře svojí menší dominanci, díky které jsou s Bronnem věčně na ostří nože. Zajímá jí, zda to bude s Larsem stejné.

Od své malé sestry by čekal cokoliv, ale rozhodně nepočítal s takovým výlevem. Nemohl si pomoct, musel se na ni podívat. Cítil, jak mu přitom vylétlo jedno z obočí vzhůru. Ovšem, Anya měla plné práve se jakkoliv ohradit, ale že by se jí jeho řeč dotkla až tak? S Bronnem si vážně musela zažít své. Jinak by se nezachovala tak… Dalo se vlastně tohle chování považovat za citový výlev žoldáka? Ti totiž obvykle hned sáhli po zbraních, zatímco Anya se rozčilovala jako kterákoliv jiná dívka. Přesto se Lars musel trochu otřepat z prvotního šoku. Namísto překvapeného výrazu se trochu zamračil. Jistě, měl si toho všimnout dřív. Jeho malá sestra by se nikdy tolik nerozčílila kvůli takové hlouposti. Zavrtěl nad tím hlavou, zatímco ona se otřásala smíchy. Den jim začal vážně zajímavě.
„Pár let to bude.“ S odpovědí vyčkal, dokud se alespoň trochu neuklidnila. Nebyl si totiž jistý, jak moc dobře by ho slyšela a to i přes menší detail, že už si nebyl schopný takovou maličkost vybavit. Rodina o sobě věděla vše, že? A rozhodně nezapomínala, kdo je jak starý. Jenže pro Larse ztratilo pár let dělící jeho a Bronna na významu. Neměl důvod, proč by si to pamatoval. Nevyrůstal vedle něho, aby mu to každý den připomínal. Nikdo se mu nemohl divit, že mu ten bezvýznamný detail vypadl z hlavy. Měl na paměti jiné věci. Ty, které si mohl dopřát, které ho obklopovaly a samozřejmě také ty, které ho nikdy nezklamaly.
„Vážně? Mně totiž přijde, že takhle ses tvářila ještě před malou chvílí, než tě k zemi poslal smích,“ namítnul již s tichým uchechtnutím. Přesto si její obličej pozorně prohlédl. Hledal v něm společné rysy či snad dokonce podobu s rodiči. Řekl by, že se Anya dost podobá jejich matce, ale jistý si tím nebyl. Podobu rodičů z jeho vzpomínek postupně vymýval čas s takovou důkladností, že vlastně mohl jen hádat, jak přesně vypadali. Měla hnědé oči matka nebo otec? Musel by je znovu spatřit. Poznal by je, ale musel by je vidět. Anyu tím zatěžovat nechtěl. Sotva si mohla pamatovat, jak vypadali lidé, kteří ji raději obětovali Jiným, než aby se obtěžovali s výchovou dívky.  Kde by jim asi byl konec, kdyby se to nestalo? Pořád by žili na jednom a tom samém místě snažíc se přežít? Nebo by jim osud stejně vybral cestu žoldáků? Sotva mohla být náhoda, že se všichni sourozenci věnovali stejnému druhu obživy. Samozřejmě by někdo mohl namítnout, že začít žít jako žoldák je nejsnadnější cesta, jak se probít v krutém světě. Pravdou však bylo, že ne každý jako žoldák přežil. Ale sourozencům se to prozatím dařilo. Ne, nemohlo jít o náhodu. Možná o šanci, jak vše urovnat, každopádně ne o něco nahodilého.
Poslední dobou nad podobnými věcmi přemýšlel hodně často a ani teď, kdy by měl myslet na něco příjemnějšího, někde v hloubi duše pořád staré pochyby převaloval. Čerstvý vzduch na něj měl působit blahodárně, ale dělo se tak jen napůl. Vítr mu čechral vlasy, ale chmurné myšlenky neodvál. I tak si ale Lars zachoval celkem pozitivní přístup. Rád by Anye pověděl o tom, co se tehdy stalo. Bylo však zapotřebí počkat na příhodnější chvíli. Mohla nastat ještě dnes, ale nesázel na to. Pro oba bylo pořád moc brzy, než aby zacházeli do větších hloubek toho, co prožili. Nemohl říct, že by ho nezajímalo, co všechno má jeho malá sestra za sebou, protože se dozvěděl sotva několik střípků z jejích zážitků. Ale co by řekla Anya na to, že mu Bronn zkazil život právě kvůli ní? Nemusel jí to podat tak tvrdě, ale přesně tak to bylo. Kdyby se nevydali pátrat po tom, co se děje, a kdyby se nerozhodli zakročit…
Musel zavrtět hlavou, aby se soustředil na Anyu. Těžce si to přiznával, ale vracející se vzpomínky měla na svědomí právě ona. Otevírala staré rány, aniž by něco tušila. To by jí ovšem nikdy nepřiznal a tak mlčel. Nasadil svůj obvyklý výraz a pokoušel se soustředit na to, že může alespoň něco spravit. Udělal to, co už mnohokrát. Odsunul bolest do pozadí a vžil se do nadšení z toho, že může strávit nějaký čas s někým, koho už několik dlouhých let toužil poznat.
„To rád slyším. Přesto doufám, že Bronnovi tolik neposluhuješ.“ Zasmál se a sám si vzal luk. Plný toulec na zádech byl už samozřejmostí. Než se však stačil rozejít, Anya už vyrazila. S lehce nakloněnou hlavou jí následoval. Pro dnešní den by jí mohl dovolit být vůdcem. Šlo o to se sblížit, ne se hádat, kdo půjde jako první. Z podobných dětinskostí už Lars vyrostl. Nepotřeboval si hrát na vůdce, stačilo mu zůstat na pozoru. Rozhlížel se kolem sebe, aby mu nic neuteklo. Pokud by se objevilo nějaké zvíře, chtěl ho dostat jako první. Ne kvůli tomu, aby Anyu dráždil svými schopnostmi… Šlo jen o střídmou sourozeneckou rivalitu. Ačkoliv… i tak by jí mohl dovolit skolit si něco jako první. Nepotřebovala si nic dokazovat, ale i tak by to Lars udělal rád. S Anyou chtěl být doopravdy za dobře.

Z jeho pohledu měla neskonalou radost. Nechtěl z ní přeci jen řádnou dámu? A nemívají řádné dámy pravé hysterické výlevy? A neměla ono to štěstí se naučit trochu hrát a značně přehrávat, když z toho sama měla řádnou srandu? Štěstí, že to s výbuchem smíchu vydržela do posledního slova, protože za svůj proslov byla náležitě hrdá! Určitě ho řádně šokovala a vyděsila. Možná mu hlavou prolétlo, jak to s ní vydrží, když se tak šeredně vybarvila. Co bude dělat s hysterickým ječákem, který začne hulákat po každé špatné narážce či urážce. Třeba ho napadlo jí i někde ponechat a sám samotinký se vydat, co nejrychleji pryč. Ale ne, spíš se z jeho výrazu stala pravá bratrská mračna. Bronn by hodil oči v sloup, prohlásil něco o její narůstající demenci a odkráčel by pryč. Je hezké získat i druhý pohled na její herecké chvilky.
Když se konečně dostatečně uklidní, otře slzy a zhluboka se nadechne. Nikdy není málo dobrého smíchu, proč se jím neudusit? Cožpak by nebylo velmi originální zemřít na smích? Ten opilý kněz, který jí div samou láskou nesežral, by s tím jistě souhlasil.
"Hmm, spíš dost let. Vypadáš líp, jak ten vysušený kostlivec," stále se k němu nechová jako k řádnému bratrovi. To by nikdy takovou věc nevypustila z úst. Přeci jen sourozenci se navzájem nechválí. Aspoň ona si to nezažila. Když jí Bronn učil s mečem, nikdy jí nepochválil za výpad, který se jí povedl nebo za úkryt, jež jí mohl zachránit život.
"Pořád se nechceš vrátit ke koštěti?"
To byla jediná kloudná reakce, které se jí dostalo. A její následující akce na danou reakci bylo jasné a stručné nakopnutí holeně a následný úprk do korun stromu. Šplhání jí kupodivu šlo docela dobře. Stejně jako prchání. Ještě si pamatuje, jak měli zachránit jednu pannu, což se jim povedlo. Co se jim nepodařilo, bylo udržet jí pannou. Bronn a jeho pták přelétavý! Ještě jí uprchl před rozzuřenými vidláky jinou stranou a ona se div neskutálela z útesu, který se zjevil jako slušný muž z čistého rohu. Opět jí hrálo štěstí, sice se z toho útesu skutálela, ale padla na tlustou větev. Musela se přetočit, aby jí nebylo vidět a zbytek vidláků se vrátil k nahánění Bronna. Horší bylo slézt nějakých dvacet metrů. Celou noc strávila na místě, na které z těch dvou metrů dopadla a její nebohé svaly se odmítaly zvednout. Jakou měla chuť vraždit! Bohužel, Bronna našla až po třech dnech, kdy jí vztek přešel.
"Lepší smích, jak šíp," zvedne prst do výše a potutelně na něj mrkne. Poté se její výraz změní na zamyšlený, když si všimne, jak na ní zírá. Sice je to její bratr, ale to neznamená, že si jí musí prohlížet, jak kdejaký pobuda oplzlý.
"Proč na mě tak zíráš?" nebyla by to ona, kdyby otázku nechala ve své mysli. Co v hlavě, to na jazyku. Přeci se nebude stydět zeptat na něco, co jí zajímá. Ještě by jí zvědavost užírala tak dlouho, dokud by se k tomu nevrátila, což on by už mohl zapomenout. Přeci jen není nejmladší a určitě spoustu věcí zapomíná. Jaké hezké myšlenky má o svém bratrovi. Zřejmě už ho pomalu začíná považovat za druhého člena své velmi nepočetné rodiny. Prakticky se hodí mít další štít, který ochotně vběhne do rány, když po ní někdo vystřelí. I když Bronn to svedl na to, že zakopl. Zakopl ve stoje, jistěže. Nikdy by nepřiznal, že to udělal z čistě ochranitelského počinu. Jak by se k tomu vyjádřil Lars? Přiznal by se, že to udělal schválně a nešlo jen o křeč v noze? Má takové tušení, že ano. Přece nemůže mít oba bratry stejně ulhané a pitomé. Nebo snad může?
Nevšimla si jeho všehoříkajících pohledů. Až příliš se zaměřila na radost z lovu a dalšího dobrodružství. Sice jí nijak netěšilo to, že musí zabít nebohé nevinné zvíře, ale kanibalem se taky stát nehodlala.
"Neposluhu? Vypadám jako nějaký poslužák?" vyzdvihne obočí do výše, což on nespatří, když si to cupitá za ní. Ona je svobodný člověk, zaručeně nikomu nedělá rohožku ani nosiče. Dojde k mýtince, na které se pase rodinka srnců. Mládě a dva rodiče. Otočí se na Larse a vyčká jeho reakce.

Proč jen musel pořád tolik přemýšlet o všem, co se týkalo jeho sestry? Proč jen nedokázal potlačit to nutkání, které ho k tomu vedlo? Uměl se ovládat, zatlačit upozadí nepříjemné myšlenky a pocity. Jenže tohle bylo jiné. Plno dlouhých let se musel spoléhat sám na sebe. Vypěstoval si tak jistou ochrannou hradbu, která ho chránila před city ostatních. Nebyl úplně z kamene, dovedl udělit ránu z milosti, utěšit plakající dítě. Ale nechat k sobě proniknout vřelé city? Nikdy. Jako žoldák si musel hlídat záda a nemilý zážitek z dětství tomu nijak nepomáhal. Pokaždé, když to vypadalo, že konečně bude mít pokoj a usadí se, v hlavě se mu rozležela jedna nevítaná myšlenka. Co kdyby ho někdo znovu sobecky obětoval? Jednou to stačilo. Nepotřeboval si srdce lámat znovu. Ať už kvůli sourozenci, či lásce. Jenže Anya… Aniž by cokoliv tušila, pomalu měnila jeho názor. Nutila se dívat na všechno jinak. Stírala jeho obavy, a pokud by to nedopadlo nejhůř, hrozilo, že dokonce zaplní propast, která vznikla po střetu s Jinými. Moc času společně nestrávili, ale i tak už si jí stihl Lars opravdu oblíbit. Měla v sobě jisté kouzlo. Patřila k němu, měla stejnou krev. Nikdy se neměli rozdělit. Stejně tak Bronn- jenže na něj bylo snadné shodit za všechno vinnu. A to především po tom, kdy se potkali v nevěstinci.
„Nezírám na tebe. Zíral bych, kdyby ti chybělo oko nebo nos. Zatímco teď se jenom dívám,“ pronesl s vážným výrazem a lehce cukajícím koutkem. Vážně měla něco do sebe. Nejednalo se o člena rodiny, za kterého by se musel stydět. Nejspíš právě proto jí řekl, na ní spočinul pohledem déle, než na několik vteřin. Stejně, co by si mohla pamatovat? Od doby, kdy byli všichni pohromadě, uplynulo už tolik času, že by to naplnilo Úzké moře. Nebo alespoň tak to Larsovi připadalo. „Jsi podobná matce. Vlastně mi přijde, jako bych se díval do jejích očí. Byla krásná, i když je škoda, že se to neodráželo v její povaze.“ Nakonec si tedy vzpomněl. Na podobu a špetku víc. Najednou mu přišlo, že opít se hned po ránu by nebylo tak špatné – jen kdyby už neměl v plánu něco jiného. Bohužel, všechno tvořilo dost zapeklitý kruh. Bez Anyi by nebylo zbytečné vzpomínání a prodírání se věcmi, které dávno pohřbil. Jenže právě podobné myšlenky ho hnaly k tomu, aby se chopil zbylé zodpovědnosti. A v sobě zcela přirozeně nezahrnovala ani kapku vína, piva, či ničeho jiného. Ale něco mu říkalo, že někdy by mohl s Anyou vyrazit do nějakého hostince a tam úplně vypustit páru v podobě pěkně zpěněného korbele. Samozřejmě – ne jednoho, aby se dostavil kýžený účinek.
„Nevím, jak to mezi tebou a Bronnem vypadá. Vydržela jsi s ním dost dlouho. Možná nebude tak špatný…“ Nad tou a podobnou představou se musel zašklebit. Vždyť on Anyi slyšel, co slyšel. Držet se celý život po jeho boku nemohl být žádný med. Na druhou stranu… Začínal si uvědomovat, co mu doopravdy vadí. Jako dítě se tím Lars trápil, ale co Bronn? Vzpomněl si na něj někdy? Nebo raději začal předstírat, že to byli odjakživa jenom on a Anya? Málem kvůli tomu narazil do Anyi, která se najednou zastavila. Jindy by si sebemenšího pohybu všiml sám, ale teď měl příliš plnou hlavu. S hlubokým nádechem je poslal ke dnu a rychlostí blesku sáhnul pro šíp. Napadlo ho, že by měl dát Anye šanci vystřelit jako první, ale ona se pořád k ničemu neměla. Víc neváhal a vypustil šíp sám. Srnec padl k zemi s vytřeštěnýma očima, ze kterých se pomalu, ale jistě, vytrácel život. Zbylá zvířata se dala okamžitě na útěk, brzy po nich nezbylo nic víc, než pošlapaná stébla trávy.
„Proč jsi zaváhala?“ dotázal se, zatímco se prodíral křovím, aby se dostal k nyní již mrtvému tělu. „Snad tě nepřepadly nečekané emoce,“ popíchnul jí. „Sice měli mladé, ale pořád jsou to divoká zvířata. Postarají se o sebe.“ Nechtěl znít necitelně, ale tak šel život. Nikoho nezavraždil, zastřelil jen nedůležité zvíře. Věnoval Anye jeden zvídavý pohyb a kleknul si k srnci. Vytrhl z něj svůj šíp a odhodil ho do trávy. Sáhnul pro nůž a začal ho stahovat z kůže. „Jsem si jistý, že dokážeš rozdělat oheň. Jestli chceš, tak tě o to i pěkně požádám. Nebo ti můžu nabídnout několik příběhů z dob, kdy jsi ještě nebyla na světě. Nebo krátce po tom. Pokud by tě zajímalo něco málo z rodinné historie.“ Na rukách mu ulpěla krev. Stačil mu jediný pohled na to, aby si uvědomil, že nemusí před Anyou nic skrývat. Jejich životy se prolnuly a proč by jí nemohl říct, co přesně stojí za jeho nenávistí ke staršímu bratrovi? S východem slunce by ho nenapadlo, že by zrovna dnes k něčemu došlo, ale najednou se cítil jistý. Co víc by taky utužilo jejich vztah, než pravda a poznání se… Ovšem pokud by s tím Anya nesouhlasila, nenutil by jí do toho. Záleželo čistě na ní. I kdyby chtěla odejít, nedržel by jí na místě násilím. Všechno dělal jenom z dobré vůle a mínil u toho i zůstat. Dnes byl den, kdy někdo dbal na její přání. Toho se Lars držel a nehodlal od toho odbočit.

S patrně zdvihnutým obočím vyčkává, co z něj vypadne. Zírání cizích i známých lidí nemá v plánu tolerovat. Naposledy, když na ní někdo zíral, tak mu dala hlavičku. Ale to bylo jen z toho důvodu, že s tím zíráním nehodlal přestat i přes její značná varování. Místo toho roztáhl ty svoje slizké tlusté rty do nechutného šklebu a vyzývaně zíral dál. Notak, mu jednu ubalila. A poté musela vzít nohy na ramena, protože byl o tři hlavy vyšší jak ona a ani její dvě spojené stehna se nedaly porovnávat s jeho pahýly. Zato jeho kolébavý zuřivý běh se nedával srovnávat s jejím sprintem. Stačilo zmizet za rohem a ukrýt se mezi větvemi. Ten blb nezpomalil, nepodíval se nahoru a zuřivě dusal dál až se za ním zem otřásala. Ona se pak v poklidu vrátila za Bronnem a slušně jej vykopala z krčmy. Přece nebude čekat až se hromotluk vrátí. Bratr by jí neochránil, tak by si s ním musela poradit po svém. To je vskutku lepší rychlý únik. 
"V tom je teda rozdíl," odfrkne si a ustoupí do strany, jako by si myslela, že tím jeho pohled setřese. Začínalo to být dost nepříjemné a vrazit svému nově nalezenému bratrovi, by nebyl zrovna nejlepší nápad. Přeci jen nechce, aby si o ní pomyslel, že je jako Bronn. Ještě by na ní hleděl Zdse stejným opovržením a nenávistí. To na něm šlo dosti poznat, když se o jejich bratrovi zmínila nebo, když na něj narazil on. Zřejmě bratrské nespory jsou o dost vážnější než by si kdo myslel. Kdyby byla trochu duchaplnější, cituplnější, ohleduplnější a bůhví čeho všeho ještě plnější, tak by se to mezi nimi možná pokusila vyřešit. Ale přeci jen, je to jejich problém a ona se do něj míchat nehodlá. I když ... zajímalo by jí, kde je zakopaný pes. 
"Takže ... krásná svině?" zacukají jí koutky při té myšlence, kdy se její biologická matka dala přirovnat ke kdejaké jižanské lady. Zatím se jí nepoštěstilo narazit na nějakou, která by se nedala srovnávat s tímhle zajímavým přirovnáním. Nebylo by milé přemýšlet takhle o vlastní matce, ale prakticky jí nikdy nepoznala a navíc jí předhodila jejímu drahému bratříčkovi, místo aby jí vychovávala sama. Zřejmě netoužila po holčičce jako většina žen. Možná po ní nezdědila jen vzhled, ale i jisté názory. Jenže to nemůže vědět jistě. Jen Lars jí může vyprávět o rodičím, když se tomu Bronn vyhýbal jako prázdnému měšci a dobrosrdečnosti.
Zpytavě se na něj zadívá, když promluví o Bronnovi s docela jasnou hloubavostí. Že by začal pochybovat o svých pocitech ohledně bratra?
"Zkus s ním strávit den a uvidíš sám," dá mu menší doporučení. Neví, jak bude to zvíře reagovat na svého mladšího piškoně. Zda vycení zoubky a bude ho chtít vypudit ze svého alfa prostředí či s ním bude koexistovat. Aneb najdou k sobě cestu nebo se sežerou zaživa. Jak tak přemýšlí, nejspíš by u toho nechtěla být. Nakonec by si usmysleli, že za jejich bratrský karambol může jediná sestra, protože jak nejlépe vyřešit neshody než to hodit na nestranného nebohého třetího člověka, že?
Pocítí, jak jí na spodní část bot dopadne hlína. Podívá se za sebe na druhého bratra, který stál v podivné blízkosti. Jako by se zahloubal a zapomněl zastavit. 
Ani se neměla k tomu vytáhnout šíp z toulce, veškerou práci přenechala svému lovci ve zbrani. Přeci jen se minule chlubil, jaký je to ostrostřelec a tak jej nebude ničit svým neuměleckým stylem střelby. 
"Nemusíš se bát o mé citlivé srdíčko, jídlo je mi přeci jen přednější před nebohými mláďátky," odloží svůj luk, aby sledovala jeho um ve stahování. Tohle bylo sice jen zvíře a ne nic jiného, ale i tak při tom nevypadal nijak zvlášť profesionálně. Ale nejspíš to bylo tím, že to zvíře bylo mrtvé, nemohlo sebou zmítat, křičet ani prosit o milost. 
"Hrůza ...," zamumlá si spíš pro sebe než její pozornost od stahování odvede jinam. ..."Poprosit by jsi mohl, ale nebudu se chovat jako nějaká sviňská lady, která ti ani husu neoškube," podívá se okolo sebe, zda neuvidí nějaké pěkné kusy dříví, ale ty se povětšinou ukrývaly jen na stromech. Nu což, každý si musí poradit.
"Nejsem proti. Bronn nikdy nebyl zrovna výřečný, co se týče rodiny. To o jiných věcech dokázal mlít do umdlení."
Přejde k jednomu pěkně stavenému stromu a začne po něm šplhat. Nemůže si posekat spodní větve! Co kdyby se objevil nějaký medvěd či obrovský hrubián a oni museli vyšplhat. Ty vyšší větve jim tak chybět nebudou. Pevně se ustálí na silném kusu dřeva, vytáhne meč z pochvy, pevně jej uchopí oběma rukama a zahraje si na dřevorubce.

Museli to tak chtít Staří bohové, jinak si to žoldák vysvětlit nedokázal. Svět byl koneckonců pořádně velký, a aby se ztracení sourozenci znovu našli, v tom muselo být něco víc, než jen pouhá náhoda. Ačkoliv si i to vybíralo svou daň. Slunce pomalu stoupalo nad jejich hlavami, ale přes jejich hovor se občas prohnal nepěkný stín. I tak byl ale Lars rád, že Anya byla ochotná věnovat mu něco málo ze svého cenného času. Nechtěl její mysl plnit prázdnými plky, ale nostalgie nakonec vyhrála. Ve svém věku si to koneckonců mohl už dovolit.
„Je v tom dost podstatný rozdíl. Kdybych zíral, dal bych ti dost dobrý důvod k tomu, abys mě praštila. Přinejmenším.“ Na okamžik ho to pobavilo. Na první pohled by neřekl, že na ní mělo dětství jen s bratrem takový vliv. Neuvědomovala si polovinu věcí, na které jakožto dívka měla nárok. Jednoduše je neviděla a to se žoldákovi jevilo minimálně z poloviny úsměvné.
„Tak jsem to rozhodně nemyslel. Jsem si jistý, že ti toho Bronn moc neřekl, ale pro své chování měla… své důvody. Nemusí jí omlouvat, ale měla je.“ Mohl se snadno rozpovídat o tom, jak to tenkrát doopravdy bylo. I když… jak vlastně? Ach ano, už si vzpomněl. Nebyl den, kdy buď Lars, nebo Bronn nedostali alespoň jednu ránu. Nezáleželo na tom, kam padla, jestli na záda, rameno nebo zátylek. Chlapci si na to zvykly. Bronn se vždycky snažil stavět do rány, aby se na jeho menšího bratra dostal menší díl. Ne vždy se to povedlo, ale Lars mu za to byl vždy ohromně vděčný. Jenže o tomhle Anye vyprávět nechtěl. Nikdy nepoznala, jak to u nich chodilo, a teď by s tím stejně nic neudělala. Někdy by se jí svěřit mohl, ale taky nemusel. Dlužil jí jen jedno – a to říct jí, jak se vlastně tenkrát všechno seběhlo. Kdyby jí vysvětlil, že kdyby nebylo hloupého kořene, tak by se možná ledacos změnilo. Možná.
„Život na severu je o něco těžší, než jinde. Určitě sis všimla, že na východě i na západě Západozemí jsou celkem dobré podmínky pro rolníky. Na jihu zrovna tak. Dokonce tam mají plný přístup k obchodu, vždyť hlavní město skýtá lidem tolik možností. Ale sever? Jsou tam špatné cesty, moře bývají rozbouřená a lidé jsou zvyklí na drsnější podmínky. Všichni jsme dělali vše pro to, abychom nějak přežili.“ Proč to vlastně začal říkat? Anya tohle musela vědět. Určitě se na severských planinách taky nějakou dobu vyskytovala. A obhajovat matku s otcem nechtěl. Nikdo jim nemohl smazat jejich otřesné chování, dokonce ani jejich vlastní syn. Dlouze se tedy nadechl a věnoval se otřesné představě, kdy by s Bronnem sám cestoval skrz části království. V ústech přitom pocítil zvláštní pachuť, jako by kousnul do citronu. Léta potlačované záště udělala své. Jenom ta myšlenka být s Bronnem déle, než několik úderů srdce, se mu zdála podivná. Určitě by nechybělo málo, aby se do sebe pustili. Ať už pouze slovy, nebo i něčím ostřejším. Anya by nejspíš litovala, že něco takového navrhla, kdyby jí vzal za slovo a splnil to.
„Jsem rád, že to vidíš takhle. Není to zase tak dlouho, co ode mě utekla jedna mladá dívka s tím, že jsem nevypočitatelný tyran a vrah. Přitom jsem se postaral jenom o zajíce.“ Při té vzpomínce mu zacukaly koutky. Mladický pohled na svět, obzvláště pokud se jednalo o děvče. Žoldák nepochyboval o tom, že bude stačit pár let a bude na něj vzpomínat spíš jako na obyčejného člověka. Nebyl přece žádný krutý muž. „Divila by ses, jak snadno jde i sviňskou lady donutit k tomu, aby oškubala husu.“ Potutelně, a spíš jen pro sebe, se usmál. Ach ty vzpomínky.. v jeho mysli se našly i nějaké pěkné, na které by nedal dopustit. Dělit se o ně však nehodlal, namísto toho nechal Anyu obstarat dříví. Jeho ruce nenechávaly práce, pořád oddělovaly kůži od masa. Vybral si opravdu dobře, pěkný kousek zvěře. Snad by se i pochválil, kdyby…. Kdyby mu na hlavu málem nespadla jedna pěkně tlustá větev. S myšlenkami u kypřejší a poněkud živější lady si nevšiml zapraskání doprovázející posun dřeva z jeho obvyklého místa. Sestra se mu ztratila ze zorného pole a on se tak nestaral o to, kam šla. Nejspíš měl, protože se srncem stihl uhnout jen tak tak. Vlastně ho konec trochu praštil do ramene. Nechal zvíře zvířetem a otřel si ruce. Promnul si bolavý kloub a podíval se do míst, odkud předpokládal, že Anya provedla takovou zákeřnost. Povytáhl přitom obočí, ale nic neřekl. Vždyť jí o to pořádal. Pro jistotu si ale našel bezpečněji vyhlížející místo, aby dokončil svou práci. V tichu Anyu nechal nashromáždit dostatečné množství dřeva, aby mohla zapálit oheň. Sem tam její počínání zkontroloval, ale s ničím jí neporadil, nic nezkritizoval. Vlastně si přisedl, až když vzduchem zaznívalo veselé praskání a plameny začaly šlehat do přijatelné výšky.
„Zasloužíš si vědět spoustu věcí, ale obávám se, že ne na všechny ti budu moct odpovědět. Nevím, kam se s tebou Bronn vydal, když … se naše cesty rozdělily. Můžu ti povědět ale to, proč se tak stalo. Jen si nejsem jistý, do jaké míry mi budeš věřit. Vyrůstala jsi jiným způsobem a spoustu věcí jsi nikdy neviděla. Je pochopitelné, že jim tak nebudeš rozumět a obviníš mě z toho, že jsem blázen.“ Za celou dobu, co mluvil, se na ní podíval pouze jednou. Jinak kontroloval svou práci. Dbal na to, aby se co nejdříve maso dostalo nad oheň. Navíc mu to tak vyhovovalo ještě s jednoho důvodu. Nemusel se tak Anye dívat do očí. Dovedl si představit, co by viděla v těch jeho. Jistou bolest, protože znovu otvíral dávno zacelené rány. A to jen proto, aby si dala nějaké kousky skládačky dohromady. Natolik měl svou sestru žoldák rád, ačkoliv jí sotva znal.

"Ale ty zíráš! Pozoruješ mě moc dlouho a skoro ani nemrkáš. Mám dost dobrý důvod tě praštit, ale jelikož se vůči tobě chci zachovat jako hodná sestra, tak tě pouze ..." rychle k němu přistoupí a dá mu řádnou pěstí do ramene. Třeba ho to zírání přejde a ona se přestane nervózně ošívat. Sice jestli budou udržovat takovou přátelskou atmosféru dál, tak jí zřejmě Lars pozná z její pravé stránky ... co se rodiny týče. Ale přece se nebude před svým druhým bratrem přetvařovat. Chtěl jí poznat, tudíž jí pozná. Brzy toho přání bude nejspíš litovat.
"Vážně? Podělíš se se svou sestřičkou, která se za ta léta ani nedozvěděla, jak se její rodiče jmenovali, natož že má ještě jednoho bratra?" ať se snažila vždy nahodit Bronnův ignorantský mód, vždy se uvnitř nacházely otázky ohledně jejich domova a rodiny. Jenže Bronn jí vždy odbyl, tudíž bylo marné se snažit z něj něco dostat. Lars byl její poslední naděje na zodpovězení otázek. A že jich nebude málo. Bronn žil raději přítomností a kdo ví jaké měl důvody jí nic o minulosti nepovědět. A to po něm nechtěla žádné detaily, jen pár malých informací, které by jí dokázaly dát nějakou ucelenou verzi toho, co se neměla nikdy dozvědět. Než potkala svého dalšího fešného bratra, který byl hotovým pojítkem.
"Hmm, tím si chtěl naznačit, že Bronn je dokonalý příklad severu, tudíž do stejných zamrzlých vod nehodláš opět zaplout?" přebere si jeho rozjímání o pláních a částech země po svém. Zvlášť když mu navrhovala, ať se s jejich bratrem potýká sám. Jak se dostal k životu na jihu a severu je jí záhadou. Zřejmě se mu uvnitř skrývá mnohem víc myšlenek než jí samotné. Ona neměla ve zvyku nad vším zdlouhavě hloubat. Do mnohých věcí se vrhala po hlavě, ale občas se objevily i situace, nad kterými rozmýšlela. V takových, kde by sebemenší chyba znamenala jistou smrt. Jediné špatné slůvko a konec. Ale Lars byl jedno velké moře plné myšlenek, které ho uváděli do katatonického stavu, kdy jeho tvář nevypadala, že by to byly šťastné vzpomínky.
"Holky jsou pitomý, co bys od nich čekal," poví jako by zapomněla, jaké je její vlastní pohlaví. Ona na sebe prakticky hleděla jako na cosi neidetifikovatelného. Většina žen, se kterými se setkala, byly tupými nanynkami, které si svět představovaly v růžovým barvách. Nikdy s žádnou neprohodila téměř žádné kloudné slovo, které by stálo za zapamatování. Pokud kdy najde nějakou, která nebude tupá jako ovce, tak to bude vážně výjimečná bytost.
"Přiložíš jí dýku ke krku a do ucha jí zašeptáš "Buď oškubeš tu husu nebo já oškubu tebe!"?" povytáhne obočí nad jeho průpovídkou, která ho zřejmě velice pobavila. Že by vlastní zkušenost? I on měl co dočinění s nějakou lady? Doufá, že ne stejně jako Bronn, protože by tu byla další možnost, že jejích synovců a neteří bude ještě víc. Alespoň počítá s tím, že někteří s její krví tu pobíhají, podle děr, do kterých se bratr trefil.
Ani nevnímá, kam větve padají. Sice jeden pád neměl dosti charakteristický zvuk, ale co. Staly se i podivnější věci, zvlášť když se zezdola nic neozvalo. Řádně doseká větve a sleze zpět na pevnou půdu. Posbírá je a nashromáždí k nejlepšímu místu pro ohniště. Ještě je o něco zkrátí, vystaví do dobré pozice a začne křesat oheň. Po pár minutách se konečně zadaří a ona se může v klidu uvelebit.
Zvedne hlavu od plamenů a zadívá se na Larse, který jí nabízí to, po čem prahne.
"Zkus mě. Třeba tě překvapím," obdaří ho letmým úsměvem a s nedočkavostí, zračící se jí v očích, vyčkává, co jí poví. Konečně se začnou puzzle vyplňovat.

On ale vážně nezíral. Nepotřeboval nic víc říkat, jenom se zasmál, když pěst jeho sestry dopadla na jeho ramenní kloub. Proč ji do Sedmi pekel nepotkal dřív? Mohl si ušetřit spoustu dní, které strávil dost nešťastným hloubáním. Stačilo by se jen podívat na její roztomile naštvaný obličej. Dala by mu dost důvodů, aby na ledacos zapomněl. Kdyby připadla na starost jemu, nejspíš by nechal všechny kouty Západozemí za sebou a vydal se s ní přes moře. Třeba by se jim dařilo líp, kdyby je cesta zavedla do Braavosu nebo Pentosu. Někam, kde by našli úkryt před tím, co číhalo na Severu. Lars se nebál žádné práce, a pokud by v Anye pořád bublaly touhy bojovnice… Slyšel, že v Braavosu je dům Mužů bez tváře. Pokud by se rozhodla vydat tam, nebránil by jí. Nikdy by ji neodrazoval od toho, po čem by její srdce opravdu toužilo.
„Podělím se rád, ale obávám se, že jejich jména ti zůstanou už utajena navždy. Nestrávil jsem s nimi tolik času, aby mi jejich jména zůstala v paměti.“ A možná, že to bylo dobře. Nejhorší zážitky, hned po setkání s jiným, dokázal z jeho mysli odstranit jeho náhradní otec. Kdyby měl žoldák jistotu, že ještě žije, rozhodně by za ním Anyu vzal. Existovala dost velká šance, že by si ho oblíbila. Vždyť i jako postarší muž se uměl se zbraněmi ohánět jako dvacetiletý mladík. Dovedl vyprávět zajímavé příběhy, zahrnoval do nich smyšlené, i opravdové věci. Dokázal by jí vylíčit všechno o Bílých chodcích tak, jak to Lars rozhodně nedokázal. Jenže léta bohužel plula a nikdo kromě Jiných je nedokázal zastavit. Přesto se žoldák nemohl ubránit pocitu, že by by se Derrikovi Anya zamlouvala. Občas mluvil o tom, že by si přál dceru, ale bohové rozhodli jinak. Nedopřáli mu žádnou rodinu a nejspíš to jej s Larsem tak sblížilo. Anya by mu jistě otevřela oči, protože stačilo málo a jeden poznal, že se zcela vymyká zažité představě dívky. Bohužel, jeho tělo se už stejně nejspíš obrátilo v prach a tak na to zůstal Lars sám. Musel si nějak poradit bez něj.
„Bronn je dokonalým příkladem toho, jak bych nikdy skončit nechtěl. Netvrdím, že měl hodně na výběr, ale rozhodně nemusel skončit takhle. Kdyby prokázal trochu víc snahy, nepotřeboval by hledat spokojenost jen tam, kde ho dokáže obklopit víc, jak jeden ženský klín.“ Nabízela se možnost, že byl takový od nepaměti, jen musel dospět do určitého věku, aby se to projevilo. Nebo mu Lars úplně křivdil, protože se tak mohl jenom vyrovnávat se vším, ale to bylo nepravděpodobné. Už jako dítě nepatřil Bronn k těm, kteří by se dali něčím jen tak vyděsit. Hodně se toho však mohlo změnit a jeho bratr rozhodně netoužil po tom, aby se pídil po tajemstvích, která se skrývala v jeho hlavě. To s radostí a klidem v srdci přenechal Anye.
„Nevšiml jsem si, že bys byla pitomá,“ odvětí s poťouchlým úsměvem. Očekával, že se Anya zarazí, vzhledem k tomu, jak mluvila. Brala všechny dívky jako někoho, kdo se s ní nemůže měřit, protože jí nesahá ani po kotníky. Už ale nebrala na vědomí, že kdyby některá z nich projevila stejnou snahu jako ona, měla by jistou konkurenci. Předhazovat jí to ale nehodlal. Nemusel se ani pokoušet, aby věděl, že by to stejně vyšlo naprázdno. Anyo chování a uvažování nebylo od malička postrkované tím správným směrem, aby se z ní stalo v dospělosti slušné děvče. Musely jí obklopovat jen peprné výrazy a nechvalně proslulá místa. Rozhodně jí to muselo utužit charakter, ale zároveň to zatlouklo veškerou dívčí slabost. Stal se z ní žoldák každým coulem, bez ohledu na to, že její tělo tomu neodpovídalo.
„Napadlo mě to, ale nakonec jsem se k ničemu takovému uchýlit nemusel. Našel jsem si vlastní způsob, jak jí přesvědčit, aby mi byla po vůli.“ Spokojenost mu zůstala ještě nějakou dobu potom. Dokonce i přes to, že ho Anya málem svojí vehementní snahou zabila. Smrt na bojišti vypadala daleko lépe, než zabití padajícím kusem dřeva, ale až na bolavé rameno se mu nic nestalo. A ani to nebylo tak strašné, aby kvůli tomu musel kvílet jako něčí poranění panoš. Už zažil sto horších bolestí a tohle mu nestálo ani za bolestné usyknutí. Navíc měl pořád plné ruce práce. Jeho žaludek už se začínal samou prázdnotou kroutit. Nedal si tedy pokoj, dokud už neměl jistotu, že jeho hlad se zanedlouho utiší. Stejně tak stačila chvilka na to, aby se vzduch kolem nich prosytil vůní pečícího se masa. Anya už seděla a Lars si stejně tak našel pohodlné místo. Ruce si očistil o látku kalhot a zhluboka se nadechl, aby mohl začít mluvit.
„Nejspíš bych měl začít tím, že jsme se všichni narodili na severu. Opravdu na severu. Všichni měli dost daleko k jižanské pohostinnosti a to i vůči vlastním dětem. To by nebylo až tak zlé, dokud se v naší vesnici nezačaly dít divné věci. I přes nehostinné podmínky se pořád rodily další a další děti, ale najednou se jen z mála míst ozýval dětský pláč. Když se tak stalo, já i Bronn jsme pořád byli dost malí na to, abychom nedokázali pochopit, co je špatně.“ Na chvíli se odmlčel. Bylo pro něj dost těžké o to mluvit, s každým slovem znovu prožíval to, na co se tak usilovně snažil zapomenout. Nakonec ale kvůli Anye pokračoval. „Jako děti jsme si s Bronnem byli hodně blízcí, přesně tak, jak jen to u bratrů jde. Všude jsme chodili spolu, chránil mě a to i před rodiči. Snažil se, abych měl dětství o něco lehčí, než on sám. A když z vesnice začaly mizet ostatní, neváhal, abychom zjistili příčinu. Nemuseli jsme ani dělat nic složitého. Stačilo sledovat muže, který měl zrovna namířeno do lesa. V náručí nesl vlastní uplakané dítě. Na vlastí oči jsme viděli, jak ho odložil mezi stromy a odešel. Zanedlouho se objevil Jiný. Nejspíš už jsi slyšela alespoň jednu legendu o Bílých chodcích. Jenže tenhle byl skutečný, žádný vymyšlený mýtus. Na to nikdy nezapomenu. Vysoká postava s modrou kůži a ledově jiskřícíma očima. Přišel si pro svůj dar. Byla to holčička.“ Následovala další odmlka. Ať už uplynulo, kolik let chtělo, pořád měl veškerou hrůzu před očima. Nesmírnou krutost matky i otce, kteří se raději zbavili vlastní dcery, aby si zajistili poměrně poklidný život. A přitom žoldákovo vyprávění ještě nebylo u konce. Následovalo to nejhorší. Dokonce se mu přitom roztřásly dlaně. Musel je sevřít v pěst, aby je trochu zklidnil a dodal si tím sílu dopovědět zbytek.
„Okamžitě jsme s Bronnem utekli. Nedlouho poté se ale stalo něco… I do naší rodiny se narodilo děvčátko.“ Zvedl pohled k Anye. Ani si předtím neuvědomil, že do té doby očima hypnotizoval jehličí u jeho nohou. „Nemohli jsme nic dělat, jen následovat otce na to samé místo a sestru zachránit. Jenže než jsme stihli odejít, znovu se objevil on.“ Cítil, jak mu těžkne srdce a jazyk mu v ústech doslova otéká. Hlas se mu roztřásl, ale žoldák věděl, že musí příběh zakončit. „Bronn tě popadl do náruče a se mnou po boku utíkal, seč mu síly stačily. Jenže já jsem zakopl a on se musel rozhodnout. Buď zachrání mě anebo tebe. Buď se vrátí a zdrží se tím, že mě dostane na nohy nebo využije náskoku a toho, že jsem tam zůstal. Nejspíš tušíš, jaká volba nakonec vyhrála.“ Znovu pohled sklopil. Už se dál nemohl na Anyu dívat. Nic jí nezazlíval, v tuhle chvíli dokonce ani Bronnovi. Ale cítil se přešlý, unavený. Dokonce se mu zdálo, že vlahý vzduch kolem jižanského města nahradila mrazivá zima.

Hodí po něm dokonale naštvaný pohled, který je hoden malého uraženého dítěte, když na její pěst zareaguje smíchem. Copak jí nikdy nikdo nebude brát vážně? Když hrozila Bronnovi, tak se jí smál, když hrozila jiným dementům, tak se jí smáli a nyní se jí smál i vlastní bratr! Ne že by Bronn nebyl její bratr ... ale víc se řadil k těm dementům. Narodit se jako muž, který má dva metry dvacet a vypadá jako chodící skála, už by se jí nikdo neposmíval. Ale ne, ona se musela narodit jako ženská, navíc ne moc vysoká, hubená a slabá na srdce. Dobrá, srdce měla v pořádku, jinak by jí už odešlo do nebes, pokaždé když chtěla vzbudit Bronna a našla ho s nějakou nahotinou. To by nebylo tak strašné, kdyby přes sebe měli přehoz ... ale oni se tam rozvalovali ... nazí ... při té představě se zašklebí jako by snědla plný pytel citrónů. Proč jen opakovala ty samé chyby?! Neumí se poučit?! Její oči toho tolik vytrpěli! Po tomhle si těžko ona sama mohla užít nějaké té mužské společnosti, když se jí pokaždé vybavilo ... tamto! Bratr jí zničil život! Jak normální, tak sexuální!
"Jména patří minulosti. To mi o nich nic nepoví. Když někomu řekneš, že se tvůj bratr jmenuje Bronn, taky si nepředstaví vysokého debila s věcným přehledem." Opět do jejich konverzace zatáhla prvotní zlo, ale snad jí to druhotné dobro odpustí. Musí. Nemůže za to, že v jejím životě nebyl nikdo jinak podstatný než Bronn. Až nyní Lars, ale to bude dlouhá cesta než na něj začne pohlížet jako na toho pravého bratra. Ale musí uznat, že zatím si u ní vede dobře. Je to něco jiného než to sobecké hovado.
"Zřejmě mu to ke spokojenosti stačí. Stejně jako chlast, zpěv a zabíjení. Při těhle aktivitách se z něj stává dokonalé usměvavé stvoření. Co těší tebe?" převede řeč z otrapy na Larse. Na to se jej ani neptala. Prakticky se ho neptala skoro na nic. Že by se bála odpovědí? Nebo byla stejně ignorativní a nevšímavá jako Bronn? Nechce být jako on. Chce být sama sebou. Dělat vlastní chyby, vlastní kroky a neustále se mu nemotat za prdelí. Není přeci jen dítě, aby potřebovala chůvu. Sice se občas vypravila někam sama, ale tím se necítila o nic samostatněji. Nikdy to nebylo víc, jak týden. Vždy, když se šel Bronn někam pelešit. Prakticky se vracela sama. Nemusela, ale vrátila se. A proč? Zřejmě jí představa samoty a života bez toho strašného jedince děsila víc, jak smrt. I když ... i to je děsivé, jelikož nikdo neví, co ho po ní čeká. Měla se na to zeptat toho otravného plamenného kněze, kvůli kterému skončila hubou v hlíně. Když už to byl kněz, měl by mít odpovědi na takové otázky.
Nechtěně zapadla do hlubin své duše ... ta, která je plná prachu a pavučin, studená a temná. Místo, na které by se nikdo nechtěl pustit. Ani ona sama.
Zarazí se, když si uvědomí svůj přehmat. Opět zareaguje po svém šťouchne do něj.
"Haha, moc vtipné," hodí oči v sloup, ale nebere to tak vážně. Po chvíli se i pousměje. Občas možná trochu zapomíná, že patří do stejné kategorie, ale nepovažuje se za neschopnou a ukňouranou. Aspoň dokáže stáhnout králíka a oškubat slepici. Zvířata jsou pro jejich potravu, v jiném případě by je sežral jiný predátor. S tím se musela smířit jako malá, když před jejími zraky Bronn zastřelil roztomilého ušáčka. Rozbrečela se a utekla mu. Což byl špatný chmat, protože přes slzy neviděla kopec, skutálela se z něj a zlomila si nohu. Jedinou výhodu to mělo a to že jí musel Bronn tahat na ramenou.
"Víc říkat nemusíš. Došlo mi to," rychle si zacpala uši, jako by jí každou chvíli měl Lars zasypat detaily. Oheň nádherně praskal, panovala uvolněná atmosféra a její žaludek se těšil na další porci masa. Jídla se nemohla nabažit. Zřejmě za to mohl její severský původ. Mohla být ráda za to, že mohla žrát to, co její rodiče ne.
Nohy dá do tureckého sedu, ruce si položí na kolena a střídavě sleduje Larse a střídavě maso. Přeci ho nenechá spálit! Na tváři jí pohrával klidný úsměv, skoro až natěšený. Popravdě, nemohla se dočkat až se to vše dozví. To ohromné tajemství, které před ní Bronn tak důkladně tajil a Lars jej mínil vyzradit.
Nepřerušovala ho. Kdyby tak učinila, mohla by ho zarazit a on by pak nemohl najít tu správnou notu. Jediná věc, kterou věděla ... že pochází ze Severu, pravého Severu. Zatím netušila, kam se Lars chystá zajít. Nevěděla, proč mluví o nějakých dětech a ne o sobě a Bronnovi. Zarazil se, ale ona na něj nespěchala. Čekala dvacetsedm let, počká pár minut i hodin. A pak se bratr vrátil k vyprávění, i když přitom pozoroval zem a začal o svém vztahu s Bronnem. Jako dítě si ho rozhodně pamatovala v těch světlejších barvách, ale to si spíš přikrášlovala. A dle Larse jako dítě nebyl špatný ... dokonce zněl jako ten správný starší bráška. Co ho změnilo? To se měla dozvědět. Už přitom, kdy se vydali rozřešit záhadu zmizelých dětí si začala neklidně poklepávat o pravé koleno. I její úsměv se změnil. Úsměv opadl a objevil se nevěřícný výraz. Obočí povytáhla do výše a z úst se jí stala pevná linka. Modrá kůže a ledově jiskřící oči? Být to Bronn, tak mu poví, že má dost jeho vtípků ... ale Lars ... on to myslel vážně. I tohle bylo dost těžké na strávení, nebyla připravená na to, co následovalo. Když viděla, jak se mu roztřásly ruce, chtěla se k němu nahnout a sevřít je, ale jeho pohled, který zvedl ze země, jí přirazil k zemi. Nedokázala se pohnout, natož spustit z něj zrak. To nejhorší mělo následovat, Larsovi oči to prozrazovaly.
Pevněji sevřela svá kolena a zapřela se do nich. Tohle se jí nelíbilo ... ale vůbec. Bylo pozdě litovat. ... litovat, že to chtěla vědět ... že pro její záchranu Bronn nechal Larse za sebou. Copak ... nestihl by je zachránit oba? Byla to hloupá myšlenka ... ale i tak ... ledové mrtvoly, co chodí byly pouhou pohádkou na postrašení dětí ... nemohly být skuteční. Kdyby ano ... pak by bylo skutečné vše.
Zůstala upoutaná na jeho tváři, i když on opět hypnotizoval zemi. Byla zticha. Nevěděla, co mu na to má říct. Tohle nebyl příběh, který by chtěla slyšet nebo s ním vůbec žít. A on s tím žil celou tu dobu. Musel.
"Promiň," hlesne tiše jeho směrem a ze strnulého sedu se přemístí do strnulého stoje. Znovu se na něj podívá, ale nepřibližuje se k němu. Jako by na to neměla právo. Nic víc nepoví a pomalu se odebere se svým lukem mezi stromy.

Na to, že se Anya sama nepočítala mezi něžná stvoření, si začínal zvykat, ale jejímu smyslu pro humor a pojetí věcí se musel trochu přizpůsobit. Ale měla pravdu v tom, že jména lhala. Někdy se držela od skutečnosti tak daleko, že se to až zdálo nemožné. Proč by se měl tedy trápit tím, že si nemůže vzpomenout na to, jak si vlastně říkali otec s matkou? Stejně už tady nebyli a nikdo je nemohl přivést zpátky. Jejich mrtvoly už dávno ožrali vrány s červy, a kdo by si dělal starosti s hromadou kostí. Jen s Bronnem to byl těžší, jeho tělo se zcela jistě k rozkladu ještě nechystalo. Jeho sestra si to nejspíš neuvědomovala, ale kdyby to bylo na Larsovi, nejradši by staršímu bratrovi říkal jinak, aby tak nemuselo jeho jméno každou chvíli padnout. Jenže jak ho měl jinak oslovovat? Měl ho ocejchovat označením žoldáka a u toho skončit? Anya by si to stejně neuvědomila a tak to nechal být. Jen obličej nechal dělat, co si chce. Jestli se na něm objevilo znechucení nebo něco podobného, tak ať. Měl na to právo, stejně tak jako měla jeho sestra na to, aby se ho na cokoliv zeptala.
„Co těší mě? To, co každého muže, řekl bych. Chvíle klidu a dobré nálady,“ odpověděl neurčitě. Její dotaz ho zaskočil. Odsuzoval Bronna ohledně jeho zhýralého chování, ale v čem se lišil? Taky čas od času zašel do nevěstince, dal si pivo a těšil se z přítomnosti hezké dívky. Jak byl tedy jiný? Choval se umírněněji? Nejspíš ano. „Ale úplně nejraději jsem, když kolem mě nikdo není. Vyčistím si hlavu a to je občas důležitější, než se motat kolem kurev v nejdražším bordelu,“ dodal po chvilce. Na rozdíl od sourozenců, Lars byl zvyklý cestovat sám. Někdy bylo samoty přespříliš, ale kdo by si na ni nezvykl, když mu v některých dnech nedělal společníka nikdo jiný. Možná i kvůli tomu se pořád trmácel od práce k práci, protože nedokázal na jednom místě.. s někým. Uplynula už spousta let, ale on se to pořád nenaučil. Kdyby k němu však přicupitala Anya, mohl by se v tom změnit. Určitě ano.
„Jestli ti to připadá k smíchu, tak jenom dobře. Jinak by nám nejspíš zbyly oči pro pláč, především pak tvému druhému bratrovi.“ Zkoušel si Anyu představit jako plachou dívku, která cudně sklopí oči pokaždé, když se na ní podívá nějaký muž. Jenže ač se snažil sebevíc, nedokázal to. Bylo to naprosto absurdní. Strávil s ní tak málo času, ale v tomhle ji poznal velice dobře. Spíš by skončil s dýkou v žaludku, než aby mu spravila děravé oblečení. V jejích rukách by se nejspíš i jehla a nit proměnily ve smrtící zbraně. A běda tomu, kdo by stál nejblíž nebo ji o nějakou ženskou výpomoc požádal. Na první pohled se jeho čím dál oblíbenější sestřička jevila jako nevinné stvoření, ale pod slupkou se skrýval sám ďábel. Už jenom to pomyšlení ho donutilo zasmát se. Anya tomu hned na to nasadila pomyslnou korunu, když se přehnaně dětinským gestem rozhodla utnout jednu z žoldákových příhod. Kdyby jí chtěl povědět, co se vlastně stalo, nejspíš by se cítil trochu uražen, ale to nehrozilo. Neměl potřebu říkat jí zbytečně to, co ji stejně nezajímalo. Nechal vzpomínku ve své hlavě a věnoval se své práci. Alespoň dokud nedošlo na to, k čemu se pomalu schylovalo. Nějakou dobu vřel v Larsovi vnitřní boj, zda jí povědět všechno nebo jenom něco, či snad dát dohromady celý příběh a zamlčet jen ty nejhroznější detaily? Ne, potřebovala vědět všechno, aby si utvořilo ucelený obraz. Tak tedy začal povídat, řekl jí o všem od začátku do konce. Ještě než spustil, myslel si, že se dokáže ovládat. Nakonec se ukázalo, že v tomhle ohledu byl dost naivní. Stačilo několik slov a on se znovu ocitl v místě, na které vzpomínal jen s nenávistí a odporem. Anya ho nijak nevyrušovala, ani nepřerušovala. Kdyby to udělala, nejspíš by se do toho tolik neponořil, ale s prostorem, který na to měl…
Návrat do přítomnosti neproběhl tak hladce. Příběh skončil, ale žoldák byl pořád lapen v jeho spárech. Ani by si nevšiml, že jeho sestra změnila polohu, natož že se vydala pryč. Její hlas k němu dolehl až se zpožděním, když znovu vzhlédl, Anya se mu už málem ztratila z dohledu. Spolkl knedlík, co se mu vytvořil v krku a několika dlouhými kroky ji došel. Jemně jí chytil za rameno a otočil ji k sobě, aby se jí mohl podívat do hřejivých hnědých očí. Na těch záleželo, ne na prázdných ledově modrých a ztracených na vzdáleném severu.
„Za co se omlouváš? Nic z toho není tvoje chyba. Nemohla jsi za to, kde jsme se narodili a co lidé dělali, aby mohli přežít. Nikdy bys neovlivnila to, že ses narodila jako dívka a ne jako chlapec.“ Zhluboka se nadechl. Chtěl ji přesvědčit o tom, že si nemá dělat starosti s tím, co bylo. Tahle tíha neměla spočívat na jejích bedrech. „Nic ti nevyčítám. Kdyby se tehdy Bronn vrátil, nemusel by to přežít nikdo z nás.“ Hlas mu trochu zakolísal, ale jeho oči mluvily dost jasně. Ve tváři měl upřímný, ačkoliv trochu bolestný výraz. Najednou ucítil nutkavou potřebu něco udělat, aby Anye vážně ukázal, že nelže. Přitáhl si jí do objetí, trochu neohrabaného, ale opravdového. „Neměl bych Bronnovi nic vyčítat, zachoval se správně. Kdyby se rozhodl jinak, dneska bys tady nestála.“ Přitiskl si ji k sobě pevněji, jako by se potřeboval přesvědčit o tom, že neblouzní a jeho sestra je doopravdy na živu. Podobně se nikdy necítil. Teprve teď si uvědomil, jak je rád, že se Anye nic nestalo. Nezasloužila by si zemřít jenom kvůli tomu, že se narodila na špatném místě a ještě horším lidem. Absolutně nezáleželo na tom, jakým směrem se vydala. Dařilo se jí dobře, byla v pořádku a nic víc by pro svou malou sestřičku Lars ani nechtěl. Nemohl jen tak oželet všechny roky, kdy žili odtrženě, ale nějakou budoucnost měli a mohl ji změnit. Přesto ji ze své náruče ještě nějakou chvilku nepouštěl. Tak dlouho v sobě držel ochranitelský pud, kterým byl jako starší bratr sestře zavázán. Tím, že jí poodhalil minulost, splatil jenom část dluhu. Bylo jenom na Anye, jestli si ho bude chtít vybrat celý, ale žoldák se ničemu nebránil.
„Je štěstí, že jsi tehdy byla tak malá. Když s tebou Bronn zmizel, myslel jsem, že je se mnou konec. Jiný tam pořád zůstával a chtěl svůj dar. Bohové ke mně naštěstí byli přívětiví. Než se mě stačil dotknout, objevil se někdo, kdo mi zachránil život.“ Znovu promluvil až když se od Anyi odtáhl. Necítil se ani trochu rozpačitě nebo dokonce špatně kvůli tomu, že jí projevil trochu sourozenecké lásky. Naopak, svým způsobem ho to posilnilo a dokonce se mu i trochu ulevilo. Zjevně se potřeboval někomu svěřit, promluvit si o noční můře, která se vážně stala. „Ale potom… nemohl jsem se zbavit zlých snů. Pořád jsem viděl jeho modré oči. Popravdě ani nevím, kdy to přestalo.“ Zavrtěl hlavou. Nedokázal si vybavit, co tomu předcházelo, ale nejspíš to bylo v době, kdy se vrátil ke svému nevlastnímu otci, který mu dal dvojnásob rodičovské lásky, než jeho skutečný otec s matkou. Jenže co Anya s Bronnem? Tížilo je to stejně jako jeho? Díval se do Anyiny tváře s jasnou otázkou v očích.

Nedůvěřivě na něj hledí, když začne vyjmenovávat své takzvané záliby, jež ho těší. Tohle mu zajisté nesežere. Sice je žena, ale ne hloupá či tupá. Kdepak na něj narazila? V krčmě! Sice se tam mohl jít jenom prospat, ale to nic neměnilo na tom, že to byla krčma, smrdutá, prohnilá a chlastu plná! Sen každého muže. A kde se s ním po těch letech setkal Bronn? V bordelu! Ještě horší verzi krčmy spolu s nahotinkami plných pohlavních chorob.
"Skutečně? Nesnažíš se na mě jen zapůsobit a předstírat skromného a hloubavého bratra?" povytáhne obočí a založí si ruce na hrudi s jasným nesouhlasným výrazem. Přeci jen má jednoho bratra, který jí lže do očí, nechává jí utíkat před rozzuřeným davem, který na sebe přivolal a pak ji ještě se smělým srdcem prodá prvnímu syflákovy, který má předstírat jejich otce za misku hnědého. Ne, Lars přeci jen musí být lepší verze. Nemůže ve hře s osudem vyhrát dva strašné bratry. To už by začala uvažovat nad tím, že by se od někoho nechala adoptovat.
"Mému druhému bratrovi? Není to náhodou i tvůj bratr?" stále nechápala tu jeho nenávist vůči Bronnovi, ale měla nenápadné tušení, že se to brzy doví. Jakmile zajede do hlubin jejich minulosti. Což nebylo zrovna něco ... příjemného. Začalo to zcela nevinně a poté se to přetvořilo v něco, co jí nemohlo nechat zcela chladnou. Ve skutečnosti jí to nakoplo natolik, že dlouhou dobu nevěděla, co by na to měla říct. Vše začalo dávat smysl. Proč Bronn o Larsovi nikdy nemluvil ... ani nevěděl, že žije a je lepší předstírat o někom, že neexistuje než se trápit tím, že ho nechal umřít. Kvůli ní. Vlastní rodiče jí poslali na smrt. To byli skutečně tak bezcitní nebo neměli na vybranou? Ne, měli na vybranou. Mohli své děti sebrat a pokusit se je odvést na lepší stranu. Když to zvládl Bronn sám, tak proč ne oni? Ne, oni se rozhodli pro lehčí variantu. Jen zahodit nepotřebný odpad a dál si žít, jakoby nic takového neexistovalo. Jakoby to matka nenosila devět měsíců pod srdcem. Bylo to pro ně jen to, jen něco, co mohli darovat něčemu, v co nikdy nevěřila.
Před odchodem jí zarazily Larsovy ruce. Díky tomu se vrátila do reality a uvědomila si, že jí slzí oči. Nebyla dítě, aby brečela. Než se na něj podívala, pokusila si je otřít. Nehodlala vypadat jako nějaký ufňukánek a nepotřebovala soucit. To on si vytrpěl něco neskutečného, protože se rozhodl zachovat lépe, jak vlastní rodiče. Dokonce i Bronn, ať to byl prašivý bastard, šel pro ní, i přestože věděl, co je tam čeká. Bez nich by tu nestála.
Nedokázala zastavit jeho příval slov. Věděla moc dobře, že by se za to vinit neměla. Bylo by to nesmyslné, ale vlastní srdce v tomhle selhávalo. Kdyby tu nebyla, tak by ... no, nejspíš by Bronn s Larsem stále hnili na Severu mezi ledovými monstry. Takhle byli oba v relativním bezpečí, i když s jasnými šrámy na duši. Zvolili menší zlo.
Snažila se mu opětovat pohled, ale několikrát jí klesl níž na jeho bradu. Co jí naprosto sebralo vítr z plachet a to již totálně, bylo jeho objetí. Nadechla se k řeči, jako by se proti tomu hodlala ohradit, ale nakonec tam jen prkenně stála než mu nejistě položila ruce na záda a velmi opatrně se hlavou opřela o Larsovo rameno. Nebylo to nepříjemné, ale nic na co by byla zvyklá. Trochu se jí ulevilo, když jí pustil. Na něco takového nebyla zdaleka připravená a kdoví kdy bude.
Jeho další vyprávění jí připomnělo její vlastní sny. Přišlo jí to jako pouhé noční můry, které občas přicházely. Křik, led a modré, kruté oči. Je to to, o čem Lars mluvil?
Nohou přešlápla na místě, když zavadila o svůj luk. Ani si neuvědomila, že ho musela upustit. Ale nesehnula se pro něj, pozorovala bratra, který jí odhaloval svou minulost až na citlivou vrstvu, která byla tak bezbranná a smutná.
"Takže ... oni existují?" konečně se odhodlala k řeči. Její hlas zněl podivně skřípavě, proto si musela odkašlat. Otřela si ústa rukavicí a znovu se vrátila k Larsovi. Jenže nevěděla, co jiného mu na to povědět. Bronn jí nikdy nic nenaznačil, celý život žila bez tohodle traumatu, který si ani nemohla pamatovat. A nejspíš to bylo nejlepší. Jak by se její charakter přetransformoval, kdyby věděla, že jí rodiče dobrovolně odevzdali do rukou zlých monster, zatímco jeden bratr musel opustit druhého, aby je zachránil. Napadala jí jen jedna otázka, kterou hodlala vyslovit.
"Proč ho nenávidíš, když víš, že udělal, co musel?" netušila, jak by se cítila ona sama, ale nejspíše ten pocit zabilo zklamání. To by se dostavilo, ať by bylo rozhodnutí sebehorší či sebelepší. Pro vyšší dobro.

Rozhodoval se takovou dobu, jestli bude dobré osvětlit Anye, co se stalo. Bylo to před spoustou let, od té doby se vystřídalo tolik studených zim a horkých lét… Ale nejspíš se rozhodl špatně. Měl si to nechat pro sebe. Nebylo tak těžké si představit, jakou ránu to pro ni bude znamenat. Na druhou stranu si to opravdu zasloužila. Každý by měl vědět o tom, co ho přivedlo k tomu, co je teď. Máloco se vyrovnalo Bílým Chodcům, vlastně téměř nic… ale ona o tom vědět musela. Tohle se mu v hlavě točilo neustále dokola. Neustále nad tím musel přemýšlet. Nebylo to poprvé, co si představoval podobnou situaci. Už jako malý kluk si představoval, jaké to bude, až se se svými sourozenci shledá. Nebo spíš jaké to bude, pokud se s nimi shledá. Ani ve snu ho nenapadlo, že všechno bude tak… zamotané. Musel z toho najít cestu ven a prvním krokem bylo svěřit se Anye. Být na jejím místě, nejspíš by to vzal ještě daleko hůř. Jeho sestra byla dost statečná a silná na to, aby pravdu unesla, ale ne všechnu najednou. Měl jí to podat po menších dávkách, ne jí povědět celý příběh najednou. Na to už bylo bohužel pozdě a teď mu nezbylo nic víc, než jen zkusit napravit následky.
Marné bylo myslet si, že to zpraví slova. Slova se snadno nechala unést větrem, na slova se dalo ihned zapomenout. Důležité byly činy a přesně proto se Lars uchýlil k tomu úplně poslednímu, co by udělal. Samozřejmě, Anya byla jeho krev, vlastní sestra, ale přesto pro sebe byly svým vlastním způsobem stále cizinci. Něco o sobě instinktivně vytušili, něco stihli zpozorovat, ale jinak se neznali. To ho ale nezastavilo před tím, aby jí sevřel v náručí jako poklad, který odmítal ztratit. Sotva ji našel a už hrozilo, že mu ji někdo znovu sebere. Byla by to jen čistá ironie, kdyby za to znovu mohli Jiní. Rozdělili je tenkrát… teď už nemohli. Nesměli. Už měli svůj osud ve vlastních rukách. Přesto si nemohl odpustit ještě krátký pevnější stisk, než od sebe nechal Anyu odtáhnout. Nahlas to nepřiznal, ale jeho srdce se zase stalo o něco lehčí. Příliš dlouho se trápil věcmi, co se staly nebo se mohly stát. Potřeboval se všech starostí zbavit, aby byl konečně šťastný. Snad by mohl nechat žoldáckého řemesla a konečně se usadit. Založit vlastní rodinu, když se ujistil, že jeho stávající je v pořádku. Konečně mu nic nebránilo v tom, aby si začal plánovat budoucnost, protože doteď žil jen přítomností a až příliš se zabýval minulostí. S vyznáním ale přišel i konec podobných dnů. Už ho téměř nic nevázalo k tomu, aby si připomínal dávno způsobené rány.
„Existují. Neváhal bych tvrdit, že doteď jim divocí nosí dary, aby si zajistili mír. Někteří se rádi zbaví dívek, jiní zase chlapců. Sever už je takhle dost krutý, ale za Zdí je to mnohem horší. Kdybys to zažila a pamatovala si, taky bys raději co nejvíc času trávila na jihu. I kdyby to mělo být Královo Přístaviště. Radši by ses denně potila pod ostrým sluncem, než abys znovu okusila bodající chlad, který s sebou nosí oni.“ Rozhodně jí nechtěl strašit, koneckonců Anya už nebyla malé dítě, které se dalo snadno vystrašit lecjakou povídačkou. Žel starým bohům, Jiní nepatřili jen do strašidelných příběhů starých žen či mužů. Tak proč by se žoldák nepřiznal k tomu, že se daleko od severu cítí bezpečněji? Už znala pravdu a jistě jeho chování pochopila. Dalo by se s nadhledem říct, že jeho sestra je víc muž, než žena, ale rozhodně neměla méně citu či pochopení. Tím si byl jistý.
„Snažil jsem se mu odpustit. Pořád jsem si to přebíral, ale nešlo to. Nikdy jsme se od sebe na dlouho nevzdálili a najednou odešel ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřeboval. Něco ve mně tomu od té doby brání. Kdykoliv jsem si na Bronna vzpomněl, cítil jsem vůči němu odpor. Vlastně to tak vnímám do dneška. Ať se na to dívám jakkoliv, zradil mě. Zradil mě kvůli dobré věci, ale pořád to od něj byla jako od vlastního bratra dýka do zad.“ Teď to byl on, kdo se nedokázal sourozenci podívat do očí. Styděl se za sebe, a kdyby se dál díval do těch hřejivých hnědých očí, Anya by to nejspíš poznala. Proto se sklonil a sebral ze země její luk. Letmo ho prohlédl a ohmatal. Nebyl tak dobrý jako jeho, ale nejspíš šlo jenom o zvyk. Na svého věrného společníka by nikdy nedal dopustit. Dobře se mu střílelo i z cizích, ale vždycky se mu nejvíce dařilo s vlastním. Daroval mu ho člověk, jenž ho zachránil a byl mu otcem víc, než ten, který ho zplodil. Snad za to mohl osobní pocit, ale Derrikův výtvor mu přinášel štěstí. Nikdy by ho nikde nenechal, ani by ho za nic nevyměnil. Nešlo jen o zbraň, ale o vzpomínku na někoho, kdo mu daroval alespoň nějaké dětství.
„Málem se ze mě stal jeden z nich. Bohové však byli vstřícní. Odnikud se objevil muž snad s jedinou zbraní, která dokázala Chodce zastavit. Zachránil mě a vzal k sobě. Nejspíš by mi dovolil zůstat, ale byl jsem tak zmatený a vystrašený, že jsem utekl.“ Naposledy pohledem přejel Anyin luk a vrátil jí ho. Teprve až potom se na ní zpříma podíval. Trochu ho přitom zaštípaly oči, ale naštěstí se ven nedostala ani jediná slza. Některé vzpomínky byly očividně ještě bolestnější. „Nějakou dobu jsem se protloukal sám, ale moc mi to nešlo. Nevím, jak je to možné, ale po nějaké době jsem znovu narazil na svého zachránce. Byl jsem už o něco moudřejší a tentokrát u něj zůstal. To on mě naučil bojovat a především střílet z luku. Ukázal mi, že není čeho se bát, i když některé rány vyléčit nejde.“ Smutně se pousmál a otočil se k sestře zády. Udělal to přesně včas, protože mu nakonec po tváři přece jen jedna zbloudilá slza stekla. Všechno, co dnes Anye řekl, pro něj bylo těžké. Nechal slanou kapku, aby mu po tváři udělala mokrou stopu a vydal se zpátky k ohni. Potřeboval si sednout a dostat se k teplu. Nehledě na to, že musel dohlédnout na jejich jídlo.

Bronn jí vychoval pod ostrým sluncem Braavosu, přesto se jí vždy lépe dýchalo v chladnějších krajích. Za Zdí nikdy nebyla, ale na Severu mnohokrát a táhlo jí to tam více než na kdejaké teplé krajiny. I přes to, co jí Lars vyprávěl, by to chtěla vidět na vlastní oči. Věřila, že nelže, přesto v ní cosi hlodalo. To něco, co si nedokázala představit. To neznámé něco, co jí mohlo v prvních hodinách jejího života odnést pryč a stvořit z ní něco, čemu mnoho lidí nevěřilo. Pouhou báchorku bez vědomí, tupě se plížící nocí a vraždící vše teplé a dýchající.
Nemohla pochopit, proč Lars nezvládne Bronnovi odpustit, když ví, že učinil dobře, mohla mít jen jistě podvědomí, ale nezvládne mít jistou představu. Ona to nezažila, kdyby ano, mohla by jeho vztek pochopit. V takovém případě mohla zkusit jen nemožné. Dostat bratry zpět na jednu stranu, ať se jim chtělo či ne. Hodlala mít v životě oba a ne každého na jiné straně. Však ve třech se to přeci jen lépe táhne. Nikdy nezapomene, nejspíš mu ani nikdy neodpustí, ale mohli by se znovu naučit žít vedle sebe. Pokud oba od něčeho upustí a zvládnou se během chvilky neporvat. Bude to těžké, ale život je výzva a ona se s ní hodlala porvat. Za výsledek by to stát mohlo. Co jiného v životě má kromě jedné šílené existence a dvou bratrů?
Pozorovat jak se její bratr láme pod tíhou vlastního osudu bylo horší než vyslechnout si, co s ní hodlali provést vlastní rodiče. Musel zažít něco neskutečně krutého v tak mladém věku. Nebýt toho muže, jež ho zachránil, byl by již mrtev a ona by se nikdy nedozvěděla, že existoval. Byla mu vděčná, ať to byl kdokoliv, díky němu se jí vrátila její další část, která chyběla.
Převzala si od něj luk a pozorovala ho, jak odchází. Pro dnešní den toho bylo dost a to teprve začal. Ve zbývajících hodinách do setmění a po zbytek dalších dní se o tom slůvkem nezmínila. Chtěla poznat svého bratra v přítomnosti a ne v minulosti. Ta byla mrtvá stejně jako lidé v ní. Hodlala se soustředit na svůj cíl. Dostat je oba pod jednu střechu a nepustit je, dokud nenajdou společnou řeč. I kdyby se měli rvát a nadávat si dennodenně ona se toho snu nevzdá. Přeci jen Seveřani se nevzdávali tak snadno. A ti praví už vůbec ne.