Příběh - Tiyeri

Co by měl zvládat jako správná Vrána? Ochránce Zdi a bratr v černé? Musí se umět dobře skrývat a kamuflovat. Musel se přeci vyrovnat svým velkým bráškům, to bylo snad jasné, Ry zkrátka chtěl být jednou tak skvělý průzkumník jako třeba Benjen Stark. Ten člověk byl mezi Vránami legenda, která navíc uměla vyprávět skvělé příběhy, třeba ten o Zimním duchovi nebo Poutníkovi, mrtvém muži z Hlídky, který každý třináctý večer prochází Začarovaným hvozdem. Rymu se občas zdálo, že na několik mil od Zdi vidí hořet zelené ohně, jasně zelené. To přeci nemohli být Divocí? Jak by sehnali Divoký oheň? Nebo... Že by to byli snad draci? Tyr věřil, že stále ještě žijou, když můžou existovat i Jiní, proč ne takový draci? Tady na severu jsou i sebepodivnější věci možné.

Ale musel přestat přemýšlet nad nesmrtelností stínokoček, stejně už začínal klepat kosu a pokud chtěl svou oběť překvapit asi by si měl najít dobrý úkryt dřív než ho zmerčí dosud jediný žijící bílý chodec, Ry by dal... teda nedal... Dal by Darickovu ruku do ohně za to, že se Thorne k Černým prostě infiltroval.

Noha střídá nohu, jak Tyr probíhá jednou z těch polorozbořených věží, v nichž měli někteří jeho bráškové své cely. Vzhledem k tomu, že měli všichni rekruti výcvik a ti ostatní... měli přeci jen práce dost, nedělal si naděje, že by ho někdo viděl a i kdyby ano... byl tichošlápek. A proč zrovna sem? Kvůli už zmíněnému Thornovi... tedy, tomu, co má přijet. Byl na něj zvědavý a to dokonce do té míry, že nenápadně vyzvídal u starších a zkušeností. Bylo to pozdvižení pro devítiletého chlapce, který byl skoro mužem. Uvidí lorda, pravého nefalšovaného lorda, který svému strýci určitě z oka vypadne. Plavovlasý satan se vesele pousměje. Rychle si udělá několik koulí ze sněhu, který padal do kdysi útulné věže.

Teď už jen... schová se za rozpadlou zeď, sundá si těžký černý kožich, který byl v tomto prostředí jako pěst na oko. Byla mu sice zima, ale sranda musí být i kdyby na nový kosti nebylo, no ne? A už jen... pozorovat. A čekat. Pozorovat. Čekat.

Aby ze mě byl skvělý průzkumník!

Měl štěstí, že se jeden stájník oddával nevázanému ... leštění svého meče než aby hlídal koníky. Tudíž na jednoho naskočil, aby z něj div nepadl na držku. Jaksi opomněl, že má na sobě stále ty krásné šaty, které si zčásti natrhl, jak se mu nožičky míhali v co nejrychlejším tempu to šlo. Taková škoda! Ale život pro něj byl přednější, jelikož otci vyloženě hráblo. Nechápal odkud vytáhl tu kuši, ale jeden z těch šípů ho jen tak tak minul. Se posral ne?! Střílet po vlastním dítěti? A pak kdo je tu magor? Ale neměl čas ztrácet čas nějakým pořváváním. Místo toho švihal, jak nejrychleji mohl. Ukradl koně a vyjel s ním z Casterlyovy skály. Počkat, byla to Casterlyova skála? Na tom také nezáleželo. Hlavní bylo zmizet otci z očí a kde mohl být nejvíce v bezpečí? No kde jinde než mezi černými. Ne doslova. Nějak se mu za moře nechtělo. Musel by se o sebe starat, shánět si obživu, nějak si vydělávat. Sakra, to by byla otrava. Ne, Noční hlídka zněla líp. Nakrmí ho, napojí, vykleští. To třetí snad ne. Prej byl i blízko nějakej ten bordel, to bral jako krásný bonus. Navíc spousta lidí o Noční hlídce básnila, kolik hrdinů tam je, jak strašně čestná práce to je a podobné sračky. A prej tam měli bratry všech velikostí i rozměrů. Páč Kyselá Kejda, který někomu vždy donášel k Noční hlídce vzkazy, mu povídal, že tam spatřil liliputa. Na pár vteřin se před ním mihl, ale přísahal na Merunina koziska, že ho viděl. Jenže jelikož byl věčně sedřený jako dřeň, tak mu z toho moc nevěřil. Ale bude se mu po něm stýskat. Vše, co uměl ho naučil hlavně on! Sbohem Kejdo. Stejně ho přijde navštívit i s dopisem. Na to vezme jed.
Uběhlo několik měsíců než se konečně dokodrcal k branám Černého hradu. Nacházelo se tu vůbec něco, co nebylo černé? Tak depresivní místo! Šatečky měl bezpečně uložené v brašničce svého koníka, kterého pojmenovali Bsinth. To A vynechal schválně. Taky to dojde jen těm chytřejším tlamám a s těmi bude jedna ruka. Konečně narazí na pořádné chlapy! Teda, pokud to nebudou samé navoněné megery s citem jako jeho matinka. To by se zesral.
Projede branou a seskočí z koně. Nikdo nevypadal nijak vzrušeně z toho, že ho vidí. Ach, to bude tím dopisem, který jim poslal. Něco ve smyslu "Drahá noční hlídko. Já, Gillanoir Thorne se k vám hlásím jakožto dobrovolník na věčné časy. Nechť vás R´Hllor ochraňuje." Jo, určitě to bude kvůli tomu.
"Hej ty!" okřikne nějakého šedivomožnoblond cápka, který byl zrovna nejblíž. ..."Ty chlape! Já jsem ..." nestačí doříct, jelikož se na něj to strašidlo otočí a zazří na něj stejným pohledem, kterým ho obdarovával ocko.
"Vím kdo jsi! Syn mého "povedeného" bratra," dá krásný sarkastický důraz na to určeného slůvka a nechá Gilla v němé hrůze.
"Ty jsi můj strýc?" přiškrceně se ho zeptá. Strýc mu neodpoví, jen ho dál probodává pohledem. Uteče před jedním Thornem a padne do náruče druhému.
"Ale kurva do prdele, si ze mě děláš prdel? R´hllore, za co mě trestáš?!" rozeřve se na plné kolo a dál zděšeně hledí na tu dokonalou napodobeninu otce. Ten nedá ani mrd a vyčká až Gill zmlkne.
"Až se uklidníš, padej za lordem velitelem. Cestu najdeš jistě sám," zkřiví ústa do něčeho, co mělo připomínat úsměv a odklátí se do pryč. On sám tam zůstane několik minut v čiré hrůze stát než se odpotácí někam, kde by mu mohl někdo poradit, kdeže se nachází ta velká Mánička.

Ry byl přeci jen řádně škodolibý šotek a když už tohle peklo podstupuje, kvůli tomu Thornovic cápkovi, ať z toho aspoň něco má no ne? Takže, když už dělá řádné sněhové koule plácá a hňoucá je především ze zledovatělého sněhu. Spokojeně se šklebí. To bude přeci jen pohled pro všechny ty takzvané bohy, pokud se jeho sněhová kejda rozplácne v zamračeném obličeji Thornovic lorďátka. Ry nebral příliš v potaz, že nemá tucha, jak kakabusák junior vypadá, i kdyby trefil někoho kdo si těch poct nezaslouží určitě to skončí tak jako obvykle, rozzuřeným zrudnutím, supěním, dupáním a Tyr... Ten se bude smát až se bude za břicho popadat a v zájmu vlastního bezpečí skočí pěkně z vrško rozpadlé věže do závěje. Zlámání nožiček? To nehrozilo.

Mimoděk se mu vybaví jedna z povídaček jeho velkých brášků. Dřív Vrány podstupovaly i zkoušku přežití, náročná část výcviku u hlídky, kdy byli tři večery před splněním přísahy odvezeni za Zeď jen s tím nejnutnějším a minimem vody. Museli v co nejkratší době najít cestu zpět k Černému hradu. Jak primitivní to byl úkol, dal by krk na to, že by ho klidně splnil už teď a ani namáhat by se nemusel.

Z těchto polemizací ho vyruší až dusot a křupání sněhu pod těžkýma botama. Drobně protáčí ruku, ve které svírá kouli, snad aby mu neztuhla, už tak byl v nevýhodě, když tak ležel na břiše, plazíc se k okraji, aby na dotyčného lépe viděl. A... Srdíčko malého grobiána udělalo beztak dva pořádně velké údery. Ne, tohodle určitě neznal, ne, že by si veškerý odpad na Zdi pomatoval, ale tenhle... Rick by tvrdil něco ve smyslu, že 'Tyre, vidíš, takhle vypadají lejna na jihu, neforemná a rozteklá...' Ry lejna z jihu nemohl pořádně docenit... možná tak lapky z jihu, ale tenhle, to bylo určitě čistokrevné přešlechtěné lorďátko. Musí na sebe přeci jen nějak upozornit, přimhouří oči, začílí, zamíří a... koule se v elegantní křivce řítí stříc jižanskému ksichtu, aspoň v to doufá Ry. "No a teď mě nezklamte, vy omrzliny... Budu z toho mít kuřecí stehýnko navíc," tak zněla dohoda, kterou měl se Smraďochem Phillem a i kdyby se nezadařilo, ten člověk musel mít srdce, přece neodkopne roztomilé dítě jako byla jeho maličkost!

"To je k vzteku!" odfuní si, když zahne za roh, ze kterého ještě nenápadně vykoukne, aby si mohl opětovně zaplakat. Vždyť i vypadal jako jeho otec! Stejný ksicht! Stejný výraz! Stejné lícní kosti! To mu byl nočník dlužen! Teda, ten opak Pána Světla. Jednou mu o tom vyprávěla kozatá prsatice s rudou hřívou, které se rozvaloval na jejích dvou pahorkách.
"Existují pouze dva bohové. Bůh světla, radosti a lásky. A bůh zla, chladu a temnoty."
"Rhaul a?"
"R´hllor a ten druhý."
"To je hezký, ale jak se jmenuje?"
"Pošeptám ti to do toho tvého rozkošného ouška, ale nikdy to nesmíš nikomu říci, slibuješ?"
"No jo, slibuju."
"Neber svůj slib na lehkou váhu. Na severu nemá R´hllor takovou moc. Mohl by ses mu lehko ztratit a při vyslovení jména toho druhého by jsi jej mohl navždy zapudit."
Jo, nočník bylo zaručeně bezpečné oslovení, které mohl používat na severu. Ve kterém se zrovna ocitl. A ona mu to říkala určitě jen jako takovou pojistku, vůbec netušila, že se tu někdy zjeví. Heh, vůbec. Ty kněžky byly nehorázně sexy, ale taky sexy děsivé. Nejednou mu přejel mráz po zádech z jejich slov. Nejednou mu význam začal dávat smysl po několika měsících nebo letech. Třeba jako ... "Šípy létají rychleji než slova." Fajn, připnul se k vážně děsivé víře. Ale narozdíl od Sedmi, tahle měla sexy strašidelné baby. A to se vyplatí. I tenhle jeho prdelní nový strýček určitě vyznával víru zmrzlého tučňáka. Ti, kdo jí vyznávají mají věčně rty sevřené v úzkou čárku a když už to rozevřou, tak z nich vycházejí takové kusy ledu, které by zabily i mamuta. Kdyby nějací byly. A třeba jsou. Má celý život na to, aby je našel. Nakonec se z něj stane Gillan - nálezce mamutů! Nebo objevitel mamutů. Ale kdyby byl objevitel, tak by je předtím nikdo nemohl objevit. Jenže oni už dávno objeveni byli, tudíž nemůže objevit něco, co bylo objeveno. Ale může to znovu nalézt, takže nálezce mamutů! A prásk! Do jeho úvah se dostane další salva mrazu. Přesněji tvrdého, ledového kusu čehosi v jeho ksichtě. Div že mu to neurve hlavu z krku.
"Pfuj!" vyplivne zledovatělý sníh z pusy do dlaně a druhou rukou se otře. Už cítí, jak se mu z tváře stává ledová kra! Ale on nechce uctívat zmrzlého tučňáka! Skrz ledoborec, který mu rostl na tváři se podívá na ty kusy, které měl v dlani.
"Hmm, studený, to by se dalo hodit do absinthu," začne si to prohlížet, aniž by mu došla zcela zásadní otázka - odkud to vlastně přilítlo? A na to navazující - kdo to po něm mrštil?

Zvědavě pozoroval ten elegantní oblouk, který vyvedl jeho šišoid, jenž stejně elegantně trefil svůj cíl. Ry se musel štípnout do škraně a strčit si k nosu právě rozdělaný šišoid, aby se nahlas nerozesmál. Ani ne tak nad vlastní šikovností jako nad výrazem, kterým se to jižanský tele mohlo pyšnit, jakmile se blíže seznámilo s pravým severem. Zasloužil by podrbat za uchem. Ale co to, on něco řekl... Ten černovlasej trouba něco řekl, Ry měl potřebu jako má většina netrpělivých zvědavců a sice, potřeboval vše vědět hned a teď, ne později. A to byl i tento případ, i přes veškerou poničenou hrdost a štípání se do krku, aby byl potichu jako myška se začal asi jako ještěrka plazit víc k okraji. Mimoděk nevnímá ani třas, který ho díky té příšerné zimě, kterou může cítit jen člověk bez kožešiny, ovládne.

Už se odhodlává na tu černou ovci houknout když tu náhle... Jeden z kamenů zříceniny, která byla jeho základnou se uvolní, ono to nebylo zase takovým překvapením vzhledem k tomu, že jeho velmi tajný úkryt byl skutečně zříceninou, která věkem chátrala a čas od času se i otřásla v základech. Jako zrovna teď. A co to znamenalo pro promrzlého klučinu? Nuže, kruté zjištění - může věřit jakkoli, že vzlétne, dokonce si opakovat tu známou větu, 'já věřím, že poletím...' Ale, jelikož zákony fyziky byly nespravedlivé ke všem stejně, jak k černé beraní hlavě tak k nebohému Tyrouškovi, měl, co dělat, aby nesjel po hubě do sněhu. Tenhle jeho kaskadérský počin měl stinnou i světlou stránku.

Začněme klady, tak tedy, jak tak se blížil jeho doslovný pád, šmátral rukama rychleji než Thorne, který má proslov ke všem nemožným neandrtálcům, jakýmsi podivným způsobem se mu povedlo zkroutit, zachytit a nespadnout. Stále mohl na toho potentáta koukat zvršku.

A záporná? Pokud chtěl z beraní kebule udělat oživlého sněhuláka a být nedopaden, musel by po něm rovnou mrsknout jedním z těch lehčích kamínků, které po vzoru toho Tyrova sem tam spadly. Ať už by byl sebevětší ignorant, ptáčete kaskadéra si všimnout musel. "Tady absinth neseženeš, odbavuje ho ten opelichaný zamražený tupoksicht. Občas si ho splete s psí močůvkou, když jseš dostatečně rychlej a nespleteš lahve..." Prohodí k potentátovi, kterého okamžitě pojmenuje Olaf. Na tváři má samozřejmě svatouškovský výraz, který by mu bylo možné sežrat i s navijákem, za předpokladu, že by se nenacházel na místě činu.

"Jak se jmenuješ? Vypadáš jako vyvoraná myš, tak vypadaj všichni jižanští lordové?" Další a další otázky, které snad měli nahradit absenci koulí, tedy těch, které po něm nehodil, ne těch, které jeho strýc zajisté nemá.

Kus zmrzlé kry ho upoutal víc než rachot nad kudrnatou hlavou. Bylo znát, jak má Gillan rozházené hodnoty. A tajemství jemu visící na hlavou se nacházelo dostatečně nízko pod pověstným alkoholem a možností, jak si udělat ještě ledovější pití. Jako by mu nestačilo, že mu tu div neumrzly kulky a tvář se mu neproměnila v jednu část Zdi. Ne, on musel ještě promýšlet, jak si bude ráno, odpoledne i večer nařezávat čerstvý led do ještě vychlazenější jedenáctky ... ehm, teda nějakého alkoholického nápoje, který s chutí kopne do svého vyprahlého hrdla. A podle zdejších pověstí se může po večerech utábořit v Krtkově brlohu mezi prsisky nějaké krasotinky. S nějakým tím absinthem v krvi je každá žena kráskou. A s pytlem na hlavě je mu to už totálně ukradené. Ale jinak úctu k ženám má. Jen jí dává najevo dost podivnými způsoby. Tyhle přenádherné kreatury by nikdy neuhodil, ani by jim jinak neublížil. Zase tak hrozná potvora to není.
Na hlavu mu spadne další kupa sněhu, jak ten někdo nad ním bojuje s nevyhnutelným. To jej konečně donutí zvednout hlavu a podívat se na tu veveřici, co hází ledové koule. No, štěstí, že po něm nevrhá svoje koule. Nějaké extra malé podle toho, jaké škvrně to na něj vykouklo. Oni tu vážně mají děti. Teda, jako říkal si, že Kejda kecal, že tu prostě trpaslíky nebo mini skřety nepřechovávaj, ale teď by se mu musel omluvit. Kdyby tu s ním byl, což není, tudíž na omluvu se mu může zvysoka vysrat.
"Opelichaný zamražený tupoksicht?" zopakuje po něm a přemýšlí, zda mluví o jeho ... strýci nebo o jiném opelichaném zamraženém tupoksichtovi. Ještě abych jich tu bylo víc. To by asi rovnou dezertoval za Zeď. Tam mají tu pověstnou svobodu, ženy jsou divoké a muži ... no ... velcí. A s velkými chlapy je sranda.
"Jak ses sem dostal? Někdo tě propašoval v bedýnce se zrním?" mrskne po něm otázku a poodstoupí, jelikož jeho oblíbenou kratochvílí není k někomu vzhlížet. Většinou oni vzhlíželi k němu, když byl jako princezna zavřený ve věži a plival na hlavy pocestných. Občas na něčí palici sletěl i hřeben nebo část večeře, která mi nechutnala. Tenhle cápek malej se má ještě, co učit.
"Jak se jmenuješ ty? Vypadáš jako netopýr bez křídel, který se něčím sjel a nabral to do křáku? Takhle snad nevypadaj všichni černí bratři," na spisovnou řeč zcela dlabe. Tady to není důležité. Hlavní bude přežít! A najít nějaký ten chlastík.

Vykulenec si pozoruje jeho a Tyr si prohlíží jeho, jakmile tedy získá ztracenou rovnováhu, hrdost nikdy, té měl i na svůj věk možná až příliš. K jeho vlastnímu štěstí to ne všichni lámali přes koleno, ale lámat přes koleno Tyra? To bylo to nejmenší, jejich cílem z něj bylo vychovat relativně slušného člověka a co to znamenalo pro tohle malé skřítě? Spousta a spousta zasloužené práce a kromě jiného taky výprask. Řádný. Třeba když se s mladšími Vránami předháněli v klení v dornštině a valyríjštině - v němž Ry vynikal - musel si pak vyplachovat pusu vodou se solí. A pak, aby to nebylo málo, dostalo se mu té cti máchat ruce ve vodě na umývání. "Co čučíš, hlava stínokočky mi nenarostla, to jsi nikdy neviděl téměř dospělýho muže?" Houkne na něj, vůbec ne jedovatě, vypadal příliš... nevinně než aby mu něco takového dokázal. Div dokážou veliká modrá kukadla, světlé pocuchané vlasy a ušmudlaný obličej, z něhož oči svítí. A aby od sebe odehnal pohled vykuka, který mu snad viděl až do žaludku mrskne po něm s divokostí právě takové stínokočky další hroudu sněhu. Nic jiného po ruce neměl a po nových bráškách se neplyve, to dělali jen tyrošské lamy... a Ry přece nebyl lama.

"No jasně... Tváří se jako bílý chodec, chová se jako Divoký a k večeři si dává malí fakany jako Craster. Vidíš... proto jich tady není víc! Jak tak čumíš, dal bych krk na to, že porušil přísahu, neměl tě s nějakou... šlapkou?" Hlava je dána na stranu, oči trošku přimhouřeny, jakoby se snažil s jistotou určit, jestli je jeho teorie pravdivá. "Protože jestli jo... tady je spousta míst, kde by ses mohl oběsit. I nějaký lano by se našlo." Gill zřejmě ani mluvit nemusel. Tyr vše odkecal za ně oba, zřejmě mu nijak zvlášť nevadilo, že toho praatura z jihu, který se nechá tak snadno zkoulovat vůbec nezná. Tyrovi se líbil, jemu se líbil skoro každý a když se mu nelíbil... taky to dával najevo. Víno ředěné močůvkou, uvolněný popruh u koňského sedla, takže, když koník vyfoukl břicho jeho oblíbenec byl za hňupa, že se ani v sedle neudrží nebo jakákoli jiná maličkost, která nezůstala nepovšimnuta.

Ohrne nos nad představou, že by ho někdo strčil do bedny se zrním možná kvůli tomu... že zrní skutečně neměl rád. "Pche, mě si Vrány vybrali! Nemuseli mě strkat do žádné bedny, ale když na to narážíš... jižanské lorďátko se musí nacpat do bedny, aby skončilo dobrovolně na studeným severu?" Opáčí a pak... přestane bojovat s šutřisky, která se mu pod pracnama uvolňovala, popoleze trochu výš a hupsne dolů. Bylo to několik metrů, ale tahle veverka... ta měla v nožkách překvapivou jistotu. "Ale nějaký pořádný oblečení ti dát mohly. Chceš se uplatnit jako zarážka do dveří nebo cihla do zdi?" Tyrovy otázky zřejmě nebraly konce a když už... tak s nějakou novou rychle přišel.

"Takže pořád líp než ty? Já jsem Ry a k tomu absinthu, klidně ti jeden seženu a ty mi pak taky s něčím pomůžeš, potřebuju vy... vykoupit svý dva vyražený zuby." Musel trošku zaklonit hlavu, aby mu vůbec viděl do ksichtu. "A teď pojď, praaturů tady máme dost, další mražený maso nepotřebujem. Jo... a jak se vůbec jmenuješ?" Zasloužil by si pochválit, přes veškeré důležité plánování nezapomněl na výchovu. Ale teď? Šupky dupky zpět na Černý hrad.

Pohrává si s kusem sněhu a pozoruje toho netopejra, který visí ze střechy. Noční hlídka je na tom dost bledě, když nabírá i skřety. To budou určitě děsně nadšený z toho, že jim dorazil pořádnej chlap s pořádným pé ... cí. Jo, určitě si v báglu táhne i pec. Pec se hodí vždy. Vaří se v ní, čoudí se z ní, když je člověku zima, tak si do ní vleze a opálí se do křupava. Není nad pec!
"Dospělýho muže? Promiň, ale jestli nejseš můj odraz, tak máš do dospělýho daleko. A do muže ještě dál. Nesmíříš se spíš s malou polární opičkou? Jste stejně začmouzený a máte stejně levou ruk ..." nestačí to doříct, protože se mu do úst dostane další kus netátého sněhu. Vyfluše ho na zem a již si v hlavě spřádá plán na odplatu. Nikdo po něm nebude nic házet, když to on sám nemůže hodit nazpět. To on byl zvyklý po lidech vrhat nejrůznější věci! Většinou vlastní sliny, protože svých věcí mu bylo líto. Kromě toho kartáče, který patřil Willow.
"Nemluvíš trochu z cesty? Vypadá to, že ta zima ti kompletně roztála mozek. Počkat, v tomhle věku ještě ani žádný nemáš," zamyšleně se zahledí na hvězdy, které na nebi nejsou a uvažuje, zda ten malý pakoš myslí toho samého ledáka, kterého myslel i on sám. Svého strýce. Ale fuj! Ještě aby by jeho syn! Stačí, že je syn svého otce!
"Lano? Oběsit? Pff, netrmácel jsem se takovou dálku, abych se zabil zrovna tady v tom R´hllorem zapomenutém místě. To bych se spíš upíchal k smrti. A ne mečem, jenže na to seš ještě dost malej a stále si myslíš, že tu věc mezi nohama máš jen na čurání a dělání čůrákoptéry," sice dostával velice málo prostoru k tomu, aby vůbec něco řekl, ale díky tomu, že byl zvyklý mluvit rychle, tak to ze sebe dostal na jeden zátah. Ani dýchat pořádně nepotřeboval. Měl to natrénováno, řádně!
"Vypadám já, že bych se vešel do bedny?" přejede rukama po celé své postavě. ..."Mám co dělat, abych svůj tlustý zadek dostal do kalhot!" poplácá se po své kvalitní prdýlce a nezapomene se tomu zasmát, jako kdyby to byl r´hllorjaký vtip. To mu připomíná poslední dívčinu, která ho přes zadek mlátila, zatímco před ním natřásala svýma kvalitníma prsama. Že by se vrátil do toho Kočkoměsta nebo jak se to jmenuje? Nechat si naplácat od místní? Říct, že tu bude celý život?
Mysl se mu vrátí zpět na zem z obláčků, když i samotné pekelné sataní hovínko skočí dolů. Podívá se na svou tlapu, ve které stále měl kus zamrzlého ledu, který ho zasáhl do kudrlin. Co to mele, však to byla přímá rána do ksichtu!
"Podle toho, co zastáváš ty. Nechci ti překážet při plnění tvých dospěláckých záležitostí," ironicky se ušklíbne a stále vyčkává. Chce to hlavně tu správnou příležitost. Odfrkne si, když nedocení jeho přirozenou krásu. Copak si to netopejře vážně myslí, že by ho mohl vzhledem, kdy překonat?
"Zuby? Co seš to za blba, když prodáš vlastní zuby? Copak nevíš, že při hře v karty se sází jen cizí věci? Amatére," odfrkne si a vykročí tím směrem, kterým se trmácí Ry. Během kroku ho čapne za flígr a hodí mu do zadní části vršku tu ledovou hroudu.
"Gillan, ale můžeš mi říkat R. Teď jsme si jakžtakž rovni eskymáku," bouchne ho do zad, aby se mu ta sněhová koule ještě víc přitiskla k holé kůži. Ať se jen on necítí jako polozmrzlá treska.