Příběh - Cedric Baratheon

Cedrik měl už dost toho prokletého Severu, kdyby mohl už nejraději by byl pryč.Navíc jej stále doprovázela špatná až nenávistná nálada právě kvůli Robbu Starkovi který jej ponížil tím že jej Robb porazil v lukostřeleckém souboji který si ale vyžádal shodou k okolností právě mladý princ který nebyl zvyknutý na to že by musel skousnout prohrou a nějak se sní vypořádat.
Nesnášel Sever a tiše doufal že už se sem nikdy nepodívá a jestli ano tak za hodně dlouho ... prokletý Sever. Jediné co bylo na Severu potěšující byl snad pouze Brandon Stark se kterým navázal přátelství za které byl upřímně potěšen, navíc i letmé seznámení s Lady Sansou by mu za jiných okolností vyčarovalo na tváři úsměv ale ne teď.
Nebavila jej pomala chůze otcovi družiny a družiny Lorda Starka, proto bez souhlasu své matky Cersei se rozhodl vyrazit na před, přeci jen jak by mohl být hrozný Sever ... stačí se pouze držet na královské cestě a dřív nebo později stejně pak počká na družinu svého otce.
Jak bláhové bylo tohle myšlení že se zde na Severu vystačí držet pouze po královské cestě a že se snad dostane i on sám do Králova přístaviště. Po necelé hodině co jede na svém hnědém hřebci s mečem okolo svého levého boku si uvědomí že se ztratil, patrně se ztratil na jednom z rozcestníku a však když se jej snažil poté najít už se mu to nepovedlo najít ani ten a nastalo načase si sám sobě nic nenalhávat a přiznat si že se ztratil v hustém severském lese. Ach ten prokletý Sever !
Ještě nezačal panikařit ale moc k tomu nezbývá, ovšem přeci jen se na něj všech sedm Bohů slitovalo jak se zdá a podávají mu pomocnou ruku v podobě dívky která sbírá bylinky .. určitě mu poradí jak se dostat zpět na královskou cestu a dohnat družinu otce která je buď hodně vepředu nebo hodně vzadu.
Zastaví a sesedne z koně.

Chytne otěže a jde pomalu k dívce co sbírá bylinky.
Ačkoliv je ztracen a nemá moc daleko od toho aby znejistil, nezapomene na své vychování a etiketu kterou se musel učit už od kolébky."Omlouvám se ... já ..." Pomalu dojde k dívce. "Ztratil jsem se, jel jsem po královské cestě a patrně jsem odbočil u rozcestníku, chtěl jsem se na něj zpět vrátit a nemohu už jej najít. Mohla by jste mě k němu dovést nebo nasměrovat ?" Teprve když domluví prohlédne si dívku od hlavy až k patě, nemohla být o tolik starší než byl on.

Morgana je tou dobou v lese a sbírá bylinky na usušení. Ráda  při tom vzpomínala na dobu, kdy takhle chodívala s Morgause, která jí učila, co je jaká bylina a co umí, co jakých lektvarů se používá, jaké účinky má při jakém zpracování. Měly dokonce hru. Sestra jí vždycky řekla bylinu a ona jí pověděla, do kterých lektvarů se přidává. A nebo naopak řekla lektvar a ona vyjmenovala přísady. Ach Morgause… Moje drahá sestro, kéž bys tu byla i dnes, pomyslela si a sehnula se pro další bylinky.

Těžko říct jestli tam tou dobou byla jen kvůli nim anebo věděla, že se tam to hloupoučké princátko ztratí. Nebo jestli právě ona nezpůsobila to, že nebohý Cedric sešel z cesty a narazil právě na ni. Někomu to mohlo přijít jako podezřelá náhoda, protože Morganu potkat takhle venku bylo nezvyklé. Ne, že by nechodila sbírat bylinky často. Jen přitom většinu času nikoho nenechala, aby ji spatřil.

Přesto jí tam Cedric uvidí klečet nad malým hloučkem bílých kvítků, které se pod světlem zvláštně lesknou. Když uslyší jeho hlas, naprosto klidně a ladně vstane a podívá se na něj přes rameno. Dlouhé dokonalé řasy se jí zachvějí a ona se skoro pobaveně usměje. „Mladý Cedric Baratheon. Nejsi daleko od domova, princátko?“ zabrouká a otočí se k němu celým tělem. „Podcenil jsi Sever, hm? To se nevyplácí. Samozřejmě ti můžu pomoct. Ale zatoulal ses opravdu daleko a já musím dokončit to, proč jsem tady. Takže buďto se pokusíš cestu najít sám… A nebo se zachováš, jak ti to slušnost velí a budeš Lady dělat společnost dokud jí bude potřebovat“ mrkne na něj a znovu si ho celého prohlédne. Baratheon? Tohle? I na tu dálku, kterou od ní stál, z něj cítila ten odporný pach Lannisterů. Ten neměl z Baratheona ani jediný chloupek. Kdyby jen ten chudáček věděl z jakého hříchu se zrodil, nejspíš by sám ukončil svůj mizerný život.

Sledoval ji upřeným pohledem, dívka která nebyla o mnoho starší než on se mu přišla pohledná, ovšem on není Robert aby hned s kdejakou dívkou myslel na to jak ulehnout do postele. Na místo toho měl docela jiné starosti, věděl že zde na Severu není den tak dlouhá jako na Jihu a brzy bude tma. To poslední co chtěl je zůstat sám v tomto prokletém lese na Severu za tmy.

Mladého prince nepřekvapilo to že zná jeho jméno, přeci jen je to není jenom tak někdo, je to princ a patrně snad všichni na Severu museli vědět že on, jeho rodina a celá družina otce bude na Severu kvůli návštěvě Zimohradu, ba naopak potěšilo jej že jej někdo poznává, co jej ale nepotěšilo bylo označení princátko.
Je to princ a nebo princátko, jenom že věděl moc dobře že si nemůže tuto dívku moc rozhádat protože je patrně nejbližší člověk na několik kilometrů který zde je a který mu může pomoci dostat se k těm kteří jej právě nudili a stranil se jim.
"Ano, jsem daleko od domova než bych si přál a právě se chci vrátit do Králova Přístaviště ... jsem zde na Severu se svým otcem králem Robertem a jeho družinou." Odpoví ji na její otázku na kterou stejně patrně musela znát odpověď už když se zeptala, přeci jen každý ví že Královo Přístaviště a Sever zrovna spolu dvakrát nesousedí.
"Podcenil Sever ?! Nesnáším Sever ani ty prokleté královské cesty nejsou správně značené, jinak by se nemohlo stát že zabloudím uprostřed ničeho." Odpoví sám sobě když se jej zeptá na otázku jestli podcenil Sever. "Nepodcenil jsem Sever, jel jsem po královské cestě a patrně jsem se ztratil u rozcestníku jenž už nemohu najít ... myslím si že zde se nedá hovořit o podcenění Severu. Jsem si jistý že zde zabloudil už nejeden poutník." S mírným protestem v tónu hlasu odmítne její tvrzení o podcenění v prokletém Severu. Ze srdce mu spadne těžký kámen když dívka souhlasí s tím že mu pomůže, však ale její dovětek už nikoliv, zvláště když se podívá na slunce které během pár hodin zapadne.
"Vy jste Lady ?" Optá se ji nejistě, neví kde je ale v rodech se vyznal, vždy znal rodové erby a jejich hesla.
Ovšem nějak nechápal proč zrovna Lady by sbírala byliny, když je tohle práce pro služebnou a ne pro Lady. Ještě jednou si jí sjel pohledem, tentokrát o něco pečlivěji. "Černé vlasy ... mohla by to být dcera Lorda Medgera Cerwyna .. rod Cerwynů leží přeci nedaleko Zimohradu a však ..." Znejistí Cedrik ve svých úvahách. "Ale Lord Medger přeci nemá dceru a navíc sídlí na opačné straně od Zimohradu ... Lady Mormont to být nemůže, je mladší a nejsme na Medvědích ostrovech ... u všech pekel kdo teda je ..." Přestane Cedrik přemýšlet na původu. Ne že by jej snad tato otázka netížila, ale čas jej tížil přeci jen o něco více než řešit původ dívky. "Omlouvám se ti má Lady ..." Mírně skloní směrem k dívce hlavu, jelikož nepoznal urozenou dívku.

"Obávám se má Lady že bez Vaší pomoci nenaleznu zpět královskou cestu a přenocovat se mi zde také nechce ... ale stejně tak mě tlačí čas má Lady." Mírně se ušklíbne. "Nemyslím si že bych byl dobrý společník při činnosti co právě děláte .. kdyby jste byla laskavá a dovedla mě zpět na královskou cestu .. nebo vysvětlila cestu. Jsem si jistý že můj otec i má matka by Vám byly velice vděčný .."
Rád by dívce věnoval více svého času této pohledné dívce, ovšem času se mu nedostávalo.

Ona stále stojí a čeká. Pozoruje ho, jak přemýšlí, kam si jí zařadit, protože se nikdy neviděli. Samozřejmě, že by do ní teď neřekl, že je Lady. Je sama v lese a sbírá bylinky, ale komu jinému by teď měla tuhle práci zadat? Svého věrného Mordreda nechala doma, aby pečoval o jejich hosta, zatímco bude pryč. Nikomu jinému by takovou práci svěřit nemohla a doma zůstat sama nechtěla, protože potřebovala na vzduch. Narovná se a přerovná si bylinky v košíku.

„Pak je mi líto, princátko. Už je stejně pozdě, neměl by ses tady takhle potoulat. Rozhodně ne sám, na Severu je spousta nepřátel tvého jména… Nejlepší bude, když mi teď budeš dělat společnost, doprovodíš mě na mé sídlo, kde tě pohostím a pak s tebou pošlu své muže, aby tě doprovodili až do bezpečné zóny. To je můj poslední návrh. Jinak si tady bluď.“ Mrkne na něj a potom se prostě otočí a jde dál do lesa, pokračovat ve sbírání.

Je jí jasné, že nejspíš Cedric čekal nějakou horlivou pomoc, jaké se mu dostávalo obvykle, protože je princ. Ale ona nepatřila mezi ty, kteří mu hned nabídnou ručičku, aby ho odvedli do bezpečí. Pro ní nic neznamená to, že je princ. A už vůbec ne, když z něj cítí Lannistery. Ušklíbne se pro sebe a jenom zavrtí hlavou.  Pokračuje klidně dál, protože ví, že ten chlapec stejně nemá na výběr, pokud má tedy alespoň trochu rozumu. Tahle část lesa patří k jejímu sídlu. Patří jí. A jsou jako ona. Stejně záhadné a vlastnímu kroku se v nich nedá věřit, protože les člověka stejně nakonec zavede tam kam sám chce, aniž by člověk tušil, že to nebyla jeho vůle.

„Takže jdeš nebo hodláš přenocovat venku, Cedricu? Nechci tě strašit, ale v poslední době jde slyšet vlčí vytí..“ zabrouká aniž by se otočila.

Sledoval jí a neustále mu v hlavě i když si to nechtěl přiznat vrtal právě původ dívky a rovněž se ji snažil přirovnat k nějakému rodu ze Severu i když marně. "Možná by mohla být z rodu Reedů, pokud vím tak Lord Howland Reed má dceru v jejím věku .. ovšem ti mají hnědé vlasy ne černé ... tak u všech pekel co je vůbec zač ?!" Z dalšího vnitřního přemýšlením jej vytrhne svojí odpovědí která jej nemile překvapí, protože doufal v naprosto jinou odpověď.
Na Jihu by se snad každý přetrhl aby mu pomohl a zajistil si tak očko u královské rodiny ... ale zde ? Prokletý Sever !
Ani na okamžik se mu nezamlouvala myšlenka že by sní měl jít, zvláště když ji nezná. Ovšem spát v tomto lese se mu zamlouvalo ještě méně a navíc pokud hovoří pravdu a je Lady, bylo by nezdvořilé odmítnout pohostinství.
A i když má stále pochybnosti, zmínka o vlcích v lesích jej přeci jen donutí přijmout její pohostinství.

"Jak Vás tak poslouchám má Lady, nemám moc na výběr. Navíc si myslím že by bylo velice nezdvořilé odmítnou Vaší nabídku za kterou jsem Vám vděčný."
I když tón hlasu i výraz ve tváři je spíše zklamání než radostný. "Děkuji má Lady, rád přijmu Vaší nabídku ... snad Vám jednou budu moci Vaši laskavost oplatit." Pokusí se mírný ale především nacvičený úsměv který jej učila matka už od útlého dětství.
Působit reprezentativně a vděčně i když mu to situace nedovoluje.
Pomalu ji následuje a za otěže vede koně.
"Má Lady mohu Vám nabídnout svezení na svém koni ? Na lidi je zvyklí a já jej povedu za otěže ..nemusíte se bát že Vás shodí."
Zeptá se protože mu to tak nakazuje etiketa než že by v tom bylo nějaká náklonnost či přátelštější úmysl.

Jí jeho nechuť pokračovat s ní až na její sídlo byla jasná. Stejně jako to, že si nemůže dvakrát vybírat. Zatímco co mířili k ní, sama zatím netušila, co má s tímhle mladým neškodným hlupáčkem v plánu. Jestli si ho na zámku chvíli podrží a pak ho pustí domů anebo jí skutečně bude jen večerní společností.  Váhala. Je to Lannister. Ale k čemu jí je?...  Znovu si ho během cesty prohlédla a povzdychla si sama pro sebe. Je jako nějaké nedochůdče.  Ale ono se něco najde. Jako pokaždé.

„To je v pořádku, drahoušku. Já mám koně kousek, hm? Jen si toho svého nech.“ Zašeptá. A skutečně. Když jdou ještě chvíli, mezi stromy se objeví nádherný černý mohutný hřebec s lesklou kůží a dlouhou hřívou. Dojde k němu, upevní košíka  zajistí bylinky tak, aby se během  cesty nevysypaly a pak se na něj ladně vyhoupne. Pokývne mu, aby jí následoval, a vydá se ke svému sídlu. Cestou příliš nemluví. Nechce se jí a navíc ho tak udržuje v té pochybné nervozitě.

Její domov je velký a obklopený vysokými zdmi, na kterých ovšem nikdo nehlídá. Jakoby se neobávala toho, že na ní někdo zaútočí.  Z hradeb pak visí praporce s erbem jejího rodu. Stromem v jehož kořenech je hnízdo hadů a jeho koruna hoří. Podívá se po něm a usměje se. „Vítej na sídle rodu Pendragonů, princi“ zabrouká, když vjíždí bránou na nádvoří. Jakmile Cedric projede, brána se zase spustí dolů, za ovládání jediného mladého chlapce s černými  vlnitými vlasy, který má kolem ramen plášť s kožešinou. „Už jsem se o tebe začínal bát, moje paní…“ zabrouká a dojde k nim, aby své Lady pomohl za boky dolů z koně. Ona ho pohladí po tváři a usměje se. „Zbytečné, můj drahý chlapče… A navíc jsem nám dovedla návštěvu, hm?.. Zajdi zařídit večeři a pokoj.“ Zašeptá a pošle ho pryč. Chlapec věnuje Cedricovi dost nepěkný pohled, ale následně se pokloní a zmizí v prvních dveří.  Z těch pak vyjde  dívka, která odvede beze slova jejich koně.

„Chceš se před jídlem nejdřív umýt?... jistě se tu najde čisté oblečení, které by neurazilo“ zabrouká nakonec „I já se dojdu převléknout…“

Šel pokorně krok za ní a nechal se vést, i když mu dívka která nemohla být o tolik starší jako je on sám připadala pohledná, nenechal se okouzlit jejím vzhledem a nedalo se vůbec říci že ji věří. Jediný důvod proč se rozhodl ji následovat a přijal nabízenou pomoc je ten důvod že tonoucí se stébla chytá.
Nemusel ji věřit ale pomocnou ruku kterou mu dívka nabídnula nemohl odmítnout.
Ne jestli nechtěl nechtěl dnešní večer usínat s vlky v hustém lese ... i když tu byla šance že by jej vojáci jeho otce snad našli, beztak už po něm museli začít pátrat, nevěřil tomu že by matka nevyšilovala když zjistila že se její druhorozený syn ztratil. Proč ale zbytečně riskovat když nabízená pomoc je tak blízko. "Jak si přeješ má Lady" Nelíbilo se mu že jej neoslovuje s patřičnou úctou.
"Nevzdělaní Seveřani !" Zanadává si mladý princ ve svých myšlenkách, myslel si že Lady Arya byla ojedinělá ale jak to vypadá ... Cedrik se spletl. Až na Lady Sansu a malého Brandona Starka snad nikdo se neuměl chovat dle etického kodexu. Postupně tak chápal proč na Jihu považují Seveřany za naprosté nevzdělance .. o nic lepší než divocí.

Podívá se na jejího koně který byl velmi impozantní, jen sledoval jak se vyhoupne na koně a poté i on nasedne na svého hnědého koně a vyrazí za dívkou. Cedrik měl rozporuplné názory na situaci která nastala, měl spousty otázek ale dívka nevypadala jako někdo kdo by si chtěl vyprávět. Cesta se mu tak zdá mnohem delší než ve zkutečnosti je.

Jen co přijíždí všimne si vysokých zdí které se zdají být hlavní dominantou hradu ale že by se mu hrad líbil se opravdu říct nedá. Už ty praporce které vlály se mu zdali být děsivé, nepřipadalo mu to jako dobré znamení .. hadi a hořící strom. Navíc když se zamyslel ještě neslyšel o rodu Pendragonů. Místo odpovědí ji pokyne hlavou na znamení vděku za uvítání které se mu ze strany Lady dostalo.

Jen co se za ním zavře ústupová cesta, ohlédne se za sebe a pak se podívá okolo sebe. Cedrik má pocit jako by byl ve vězení.
Instinktivně si dá ruku na meč. Ještě nikdy nebyl na tak strašidelném místě jako tomu bylo doposud.
Všimne si pohledu toho chlapce který se mu nezamlouval o nic víc než přítomnost na tomto hradě a společnost ... sleduje jej do doby než zcela odejde z jeho přítomnosti.
"Dnes oči nezamhouřím" Řekne sám sobě v myšlenkách. Neměl dnes v plánu usnout ... bude celý večer v vzhůru a společnost mu bude dělat jeho meč ... tím si byl naprosto jistý.

"Jsi laskavá má Lady ... myslím si že neodmítnu a však nevšiml jsem si že by jsi zde měla krom toho chlapce nějaké další služebnictvo ... nerad bych ti přidělával starosti." Už aby bylo zítra a on vypadl z tohoto prokletého Severu.

Jeho reakce ji víc než pobaví. Ale nedivila se mu. Aspoň nebyl tak hloupý, aby byl v jejím domově bezstarostný. Sama si občas nebyla jistá, co za jakým koutem čeká. Zem, na které stáli byla zalitá krví všech jejich blízkých. A jejich duše tu stále mohly být. Sami pátrat po pomstě. Na chvíli si představí, jak ubohý princ Cedric běží vyděšený chodbou, jako nějaká ufňukaná ženská, že viděl ducha.

"Starosti? Ale kde pak, drahoušku. Nemusíš se bát, jsou tu lidi, kteří tě obslouží. Jen jsou schovaní. Nejdou mi na oči, když jejich přítomnost nežádám... Je to tak pro všechny příjemnější..." usměje se na něj a vezme ho dovnitř. Sama ho dovede do jednoho z pokojů. "Můžeš si zde odložit. Služebná pro tebe dojde až bude nachystaná koupel." pokývne a pustí ho do pokoje. I když z venku její hrad nevypadal zrovna nejlépe, uvnitř to bylo honosné. Přes všechno ovšem stále dost chladné. Stejně jako ona sama.

Nakonec ho opustí a nechá samotného. Její chlapec jí sám nachystá koupel, zatímco pro Cedrica dojde mladá dívka. Pokloní se mu s respektem. Morgana ví, jak má služebnictvu ukázat jeho místo, přesto k nim nikdy nebyla zbytečně krutá. Ačkoliv by to nikdo vzhledem k jejímu prohlášení neřekl, pečovala o ně, tak jako matka pečuje o své děti. Jakmile byl někdo nemocný, zavolala lékaře, jakoby onemocněla ona sama.
"Opravdu si myslíš, že je dobrý nápad si sem tahat to děcko? Ještě mu teče mlíko po bradě, Morgano!" zavrčí černovlásek nespokojeně, zatímco ji myje záda. Ona se zasměje se. "Je v mém věku, Mordrede. " zašeptá a jen zavrtí hlavou. "Myslíš v tvém oficiálním..." povzdychne si. Morgana varovně zamlaskala rty, aby takhle nemluvil. Přišlo ji milé, že evidentně žárlí na přítomnost toho usmrkance, ale všechno mělo své meze. I on musí znát své místo. Ona je stále paní domu.

Dívka vezme Cedrica dolů, kde má nachystanou koupel. "Tady je oblečení, je čisté. Koupel by neměla být příliš horká, ale zkuste, můj pane. Kdyby byl problém, stačí říct. Přejete si, abych zůstala a pomohla vám?" zašeptá a poprvé k němu zvedne oči. Jsou podivně fialkové, i její kůže byla mnohem víc světlá, i na seveřanku.

Cítil úzkost na tomto místě, pocit jako by už nikdy neměl mít z ničeho radost a k tomu všemu mu do srdce tohle místo naselo i strach. Kdyby jen věděl proč ...
"Jsem si jistý že tohle bude více než dlouhá noc ..." Po těchto myšlenkách se pouze ušklíbne.
Jenom co sesedl z koně opět hodlal věnovat pár slov dívce jenž byla jeho hostitelkou.
"Když myslíte má Lady, ale osobně si myslím že služebnictvo by mělo být vidět." Soudil tak dle svých zkušeností které měl z Jihu, tam se o sloužící doslova zakopávalo. Následuje jí do pokoje ve který se mu dnes stane domovem. Pokoj byl honosný ale rozhodně ne útulný a Cedrik se o to více ještě zatvrdí že on pro dnešní noc spát nejde. "Děkuji ti má Lady, jsi velice laskavá. Snad ti jednou budu moci tvoji laskavost které se mi dostává, náležitě oplatit." Patrně by doplnil i svůj nacvičený úsměv, ovšem ani na ten se nezmohl.

Jen co jej Lady opustí tak udělá pár kroků po pokoji a podívá se z okna. Zdá se že mlha se pomalu přikrádá.
Mlha už z tak depresivního místa udělala ještě horší depresivní místo protože celý hrad obklopilo. Dívá se na okno na kterém sedí havran a kráká ... na chvilku se mu zdá že jej pozoruje.
Ovšem havran odletí těsně předtím než se otevřou dveře a tam služebná, jako by to snad havran věděl.

Cedrik si prohlédl dívku která tam právě vešla, byla mladá a rozhodně by se nadala nazvat krásnou. Na poklonu od dívky zareaguje mírným pokynutím hlavy. Nikdy by se nepoklonil neurozenému člověku ale stejně tak by poklonu nenechal jenom tak a právě proto skoro vždy pokyne na poklonu alespoň mírným pokynutí hlavy.

Po mírné zdvořilostní frázi ji následuje mlčky až dolů. U svého boku má stále svůj meč který se mu momentálně stal nejlepším přítelem který kdy měl.
Podívá se na oblečení, ovšem pochybuje o tom že by mu oblečení mohlo sedět. Patrně to také bude nějaké použité oblečení po služebnictvu a měl by jej snad nosit ?!
No raději nebude dělat problémy a dále svůj pohled věnuje dívce. "Nevzdělaní Seveřani ! Nejsem pro ní pan ale lord .. a také neurození nesmí oslovovat můj Lorde ale my Lorde !" Cedrik si vždy potrpěl na etiketě která mu byla vštěpována od dětství a chování Seveřanů jej opravdu uráželo.

"Ne, nebude třeba ..." Mohl možná zneužit situace a pokusit se s dívkou o něco více, ale Cedrik není jeho otec Robert. Navíc by se nikdy nedotknul neurozené dívky ... a také byl to spíše on kdo dívky okouzloval ale nevyužil nikdy situaci ... metoda chytni a pust.
Když pohlédl do její oči, lehce by se v nich ztratil a proto se rozejde k vodě a rukou vyzkouší teplotu vodu. Meč odloží vedle vody. "Děkuji"
Tichým hlasem vyjádří vděk za její ochotu.

Ona jenom zavrtí hlavou. Nevidí důvod proč by mělo jit služebnictvo vidět. Nejsou její majetek, nepotřebuje je ukazovat, aby všem dala najevo své bohatství a moc. Na to má jiné a lepší způsoby. Ale on to časem jistě pochopí. Pokud ne dnes, časem se setkají znovu.

Šaty, které mu tam Morgana nechala poslat rozhodně nejsou po služebnictvu. Jsou přibližně v jeho velikosti, v hezkých tmavých barvách, ale oblečení hodné lorda. Ať si o ní myslí cokoliv, není tak hloupá, aby se k němu chovala zle. Ze začátku vždycky používá cukr a bič. Ale tím bičem nikdy není ona sama. Často používá třeba Mordreda nebo lidi zavírá nahoru, do majestátní temné věže. Všude tam ze stropu visí mandragory, ze kterých v pravidelných intervalech kape odporné slizké bahno. Když tam lidé vstoupí, působí to na ně jako obyčejná nehostinná komnata, ale stačí pár hodin a všechno se změní. Nejdřív je začnou pronásledovat hlasy jejich nejbližších. Volají o pomoc, hledají je. Cítí chladné doteky. To Morgana přijde poprvé. Aby je vzala dolů. Dala jim jídlo a ukonejšila jejich myšlenky. Jenže když se vrátí, je to ještě horší. Objeví se dokonce vidiny těch lidí. Jenže to, co se tváří jako starost se nakonec přemění na výsměch. Tváře těch, které pro člověka znamenají nejvíce kolem něj krouží a vysmívají se mu. Křičí na něj jejich slabiny, ukazují mu zklamání z jejich osoby. A pak zase přijde Morgana a ukončí to. Uchlacholí jeho mysl. Protože ona jediná to dokáže. A takhle to pokračuje klidně i několik dní. Až nakonec povolí. A pak už je ten člověk její.

U Mordreda tohle ale nikdy nemusela použít. Když unikala ze svého vězení, vzala s sebou i jeho. Oba za sebou měli ošklivou historii. A proto si také rozuměli. Chápali jeden druhého víc než někdo jiný kdy mohl.

Služebná tedy nakonec odejde. Nechají ho samotného, v klidu, ke konci jen přes dveře zjistí jestli má vše, co potřebuje a pak přijde až když je čas na večeři.

Když ji Mordred pomůže obleknout, odejde ho se svým hostem čekat do jídelny, kam ho po koupeli opět dovede služebná. Morgana ma na sobě tentokrát nádherné tmavě rudé šaty s korzetem a rukávy s vázankou. Odhalují ji ramena. Teď jde poznat, že je skutečná Lady.
"Už jsem se začínala bát jestli ses nám neutopil princi" zabrouká a Modred se tomu jen pro sebe uchechtne. Pomůže své Lady usadit a pak si sam sedne po její pravici. "Víno, Cedricu? Ale varuji tě. Je dost trpké. Pro někoho až příliš, ale nám to tak vyhovuje" usměje se a sama se spokojeně napije.

Potom co dívka odešla z místnosti se Cedrik vysvlékl a šel si užít koupele která mi přišla opravdu vhod po dlouhé cestě ze Zimohradu. Ovšem že by si koupel nějak užíval se říci nedá, byl pořád ve stresu z tohoto místa a neustále mu připadalo jako by jej někdo neustále pozoroval.
Právě proto pořád kontroloval pohledem meč která měl na pravé straně. Teprve když se vykoupe a usuší tak na sebe sice neochotně obleče oblečení které mu Lady nechala poslat.

Černé oblečení ale čistá bílá košile ... cítil se jako by byl snad Dorien Renard, muž který je dědečkovým vazalem ... který se přesně takto obléká. Cedrika celkem udivilo že mu oblečení perfektně padlo. Bylo přesně na míru.
Tohle místo a spousta náhod které se děly jej opravdu děsí, jako by jej všech Sedm opustilo a trestalo za jeho domýšlivost že si může dovolit vše a vše mu projde. Jako třeba vyrazit sám po královské cestě neznámou krajinou.

Dá si meč opět ke svému levému boku zrovna ve chvilce kdy upevní meč okolo pasu.
I přes tu černou a bílou kterou měl na sobě, byl opět jako ze škatulky.

Mlčky se nechá vést služebnou rovnou do jídelny která by se mohla rovnat té na Rudé baště.
"Má Lady ..." Mírně se ukloní směrem ke své hostitelce až teprve se usadí ke stolu.
"Poku dovolíte ... velice Vám to sluší." Letmo se podíval okolo sebe už jen proto aby zjistil že ani zde nejsou žádné služebnictvo.
Jenom ten chlapec kterému Cedrik nechtěl věnovat ani jediné slovo či pohled. "Víno ? Obávám se že budu muset odmítnout ale děkuji Vám má Lady."

Na důkaz toho že dnes pít rozhodně nebude otočí sklenici na víno vzhůru nohama. Ostatně takto jej to učili mistři a učitelé přes etiketu.
Cedrik se nechtěl opít na tomto místě, ačkoliv se Lady snažila být k němu velice laskavá tak ji nevěřil.
"Prozraďte mi prosím má Lady ... jak moc jsem se vzdálil od královské cesty ?"

Usměje se nad tím, jak otočí sklenku a jenom zavrtí hlavou. Samozřejmě. Princátko učili jak se má chovat podle knížek. A k čemu to? Přišlo ji to celé směšné. To na jakých hodnotách stavěli v Přístavišti. U nich se na tohle nikdy tolik nehledělo. A přesto by je nikdo, krom rozmazlených fracku, jako je Cedric, nemohl nazvat nějakými burany.

"Jak chcete. Tak tedy alespoň vodu, nemůžeme vás přece nechat o suchu" usměje se na něj. Na chvíli se tam objeví několik služek. Zase pouze dívky. Dají na stůl jídlo, rozlejí pití a zase zmizí.

"Jak daleko?' zamyslí se Morgana. "Příliš ne. Ale cesty tady jsou nebezpečné pro ty, co je neznají. Zítra ráno tě Mordred doprovodí až do Přístaviště. Stejně tam mám záležitosti, které musí za mě vyřídit." usměje se. "Není se čeho bát. S trochou snahy doženete i ti zpoždění" pokývne.

Mordred se po Cedricovi podívá. Rozhodně neměl náladu dělat chůvu tomu dítěti. Ale neměl odvahu se příčit rozkazu Morgany. "Počasí je dobré. Nebude nás nic zdržovat..." zašeptá

Sledoval chvilku jak je sklenice otočená vzhůru nohama tak aby zamezil tomu že mu bude podáváno víno. Všimne si i jejího pohledu. Zda ji bylo bylo směšné tak není o nic lepší než její služebnictvo co se kultury stolování týká.

"Vodu piji proto čím je." Pokyne hlavou na znamení toho že vodu se neurazí a že mu může být nalitá.
Jen co vejdou dívky do pohlédne na ně a pozorně si je pohlédne, jako by se snad do dívek pohledem zamiloval.
"Samé dívky ... to na hradě není jiného zdravého muže krom tamtoho hejska co sedí vedle ní ?! Bohové ... ať už jsem odtud pryč !"
Když je jídlo odloženo na stole věnuje pohled opět tomu chlapci který mu doposud nebyl představen. Byl mu otravný ostatně jako celý prokletý Sever.
Bohužel to byl její stůl a on tak muset strpět jeho přítomnost u tohoto stolu což ale u by ale v Rudé baště nehrozilo.

"Příliš ne ! Tak proč jsem tady když mě stačilo dovést jenom na cestu ... proč ?!" Mírně se zamračí nad její odpovědí která jej zase až tak nepotěšila.
"Už aby bylo zítra ..."
"Záležitosti v Přístavišti ?!" Mírně se pousměje. "Rád bych Vám oplatil Vaší laskavost má Lady a pomohl bych Vám aby průběh Vaší záležitosti proběhl pokud možno co nejpokojnější."
Nabídne svojí pomoc jakožto odměnu za to že jej pro dnešní večer vzala pod svá ochranná křídla.
"Přinejmenším zajistím aby pro Vašeho společníka dostalo stejného pohoštění jako zde mně." Neochotně věnuje jeden svůj pohled tomu chlapci.

"Počasí je dobré ? Patrně neviděli venku tu mlhu." Podívá se zpět na Lady.
"Nemyslím si že počasí je dobré, venku co jsem mohl z okna vidět je silná mlha. Jsem jediný nebo se mi zdá Sever velice nehostinný ?"

Morgana se zadívá do sklenky a pak se pobaveně zasměje. Jakoby slyšela na co to nebohé nedochůdče myslí. Pak věnuje pohled svému chlapci. Pohladí ho po ruce jakoby jeho nechuť k doprovodu  toho kralovského chlapce chtěla zahnat. On ji za ruku vezme a něžně políbí na klouby "moje paní" broukne. Pak se podívá na Cedricka. "Tohle na severu znamená dobré počasí.." mrkne na něj  a napije se vína.  

"Nebuď nepříjemný, drahý.  Mladý lord na severu nestrávil tolik času. A v Králově přístavišti mají trochu jiné počasí" zavrtí Morgana hlavou a usměje se na Cedricka "nemám pravdu, lorde?" zašeptá.  

Zbytek času u stolu se nese v poklidném duchu. Morgana s Cedrickem konverzuje a skoro na minimum omezí své úšklebky a poznámky. Poté nechá svého chlapce, aby ho doprovodil do pokoje. Mordred se na něj zadívá a pokývne mu "dobrou noc, mladý lorde. A klidné spaní" usměje se.  V očích mu zajiskří. Jakoby tušil, že jeho noc rozhodně klidná nebude.

A nebude. Morgana už tou dobou u sebe dolazuje všechno potřebné, aby si s tím nebohým chlapcem mohla zahrát malou hru.

Když znovu ten hejsek ozve, tak se na něj princ podíval s jistou aroganci v očích, bylo zřejmé z jeho výrazu jak ním pohrdá, byl to typický výraz jeho matky ... královny regentky která tento svůj pohled měla pouze pro své služebnictvo,obyčejný lid kterým tolik opovrhovala.
Přítomnost toho jejího společníka přímo urážela princovu ješitnost, protože až do teď si neuměl představit že by lokaj nebo co je to zač, mohl sedět u stolu s urozenými a mluvit s nimi jako by byl jeho kamarádíček. "Tohle na severu znamená dobré počasí můj princi." Opraví jeho větu se stejnou arogancí jako byl jeho pohled ale po toto větě se znovu podívá na přítomnou lady aby ji mohl odpovědět na její otázku.
"Máte pravdu má lady, abych byl upřímný tak tohle je moje první návštěva na severu." Trpce se pousmál.
"A také na dlouho bude." Neuměl by si představit že by jej po této zkušenosti kterou se Severem měl ještě někdo donutil aby se jenom tak na něj vydal.
Ani párem koní by jej na Sever jenom tak nedostali.

Jak se noc začíná stupňovat, tak na princi je již znatelná únava po tom všem co dnes zažil, bohužel i kdyby se snažil sebevíc ... dnešní noc nezamhouří oči. Naštěstí pro Cedrika, rozhovor i tato večeře která se nesla v prapodivném duchu jak se zdá skončila.
"Děkuji za příjemnou společnost má lady." Poděkuje lady za její pohostinství i její společnost a odejde s tou její rohožkou do jeho pokoje.
Celou cestu co s ním jde, má ruku na svém meči ... jak se zdá princ příliš nedůvěřuje někomu jako jen on, proto je připravený i na případné komplikace z jeho strany.

Naštěstí pro hejska je již princ ve svém pokoji a mají tak jeden od druhého pokoj.
Cedrik se posadí do křesla, vytasí svůj meč a položí si jej vedle sebe o opěradlo.
"Bohové ... dejte ať tato dnešní noc už skončí." Neočekával že jej vyslyší vlastně ani Cedrik nebyl pobožný jak by se mohlo zdát ... ale menší uchlácholení vlastní mysli není v tuto dobu i situaci na škodu, jelikož Cedrik tuší že tato noc bude nejdelší kterou zatím mohl zažít ... a snad nebude jeho poslední.

Počátek noci je klidný. Nic se neděje. Chvílemi se ozvou vrány, které stále ještě okupují hradby, nyní ještě ve vyšším počtu. Tenhle rádoby klid naruší tiché zaklepání na dveře.
"Můj pane...spíte?" ozve se tichý hlásek služky, která ho předtím odváděla do lázní. Poté vejde, s karafou vody a pohárkem "paní Morgana mě poslala, abych vám na noc donesla vodu, kdybyste měl žízeň" šeptne a položí mu to na stolek. "Je čerstvá...teď jsem pro ni byla" pousměje se.

Morgana ji evidentně vyhnala z postele, aby měl mladý pán, co pít, protože má jen noční košili a přes to přetahnutý tenký župánek. Ale moc ji to sluší. Navíc ty její oči jsou opravdu zvláštní

Cedrik sedí v křesle a upřeně zírá před sebe, dokonce i na menší okamžik své oči zavřel a usnul, ovšem jednalo se jenom o mikrospánek který princi z jeho únavy nic neslevil.
Když se ozve zaklepání na dveře, pevněji sevře svůj meč ale nevydá ani hlásku, dokonce se ani nepodívá na toho jenž vešel do místnosti, jen později zavadí pohledem o dívku která mu v tuto pozdní hodinu byla tak laskavá a donesla mu vodu. "Často tě posílá tvá paní v tuto pozdní hodinu pro vodu ? Doufám jen že jsi nemusela jít velkou dálku ..." Poděkuje této dívce za její služby pouze touto formou, ovšem po pravdě mu bylo úplně jedno jak ta dívka musela jít daleko nebo co právě dělala ... byla to jen služebná. Co jej tížilo ale více byla přes příliš velká ochota ze strany lady, její více než vřelé přivítání mu bylo na někoho kdo je ze severu až příliš okaté.
Přeci jen sever se rád chlubil tím že je jim těžké vládnou a že nemají zrovna v úctě Lannistery a vlastně celou královskou rodinu.

Jistě by se dalo argumentovat že vyjímka potvrzuje pravidlo, ovšem takové štěstí mít nemohl aby našel nějakého seveřana který si váží královské rodiny.
Lehce se pootočí aby se ujistil zda tu ta dívka ještě je nebo ne."Jak se vlastně jmenuješ ?" Mírně se zamračí a vstane ze křesla. "Hloupé vrány." Poví naštvaně směrem k hejnu vran který se rozhodl rušit dnešní noc právě jejích krákáním, vlastně se dalo říci že prince jejich krákání děsilo ...

Naleje mu pohárek vody a podá mu ho. Pokrčí rameny. "Moc často ne.  Moje paní moc často nepříjímá hosty" zašeptá. "Nemá u sebe ráda moc lidí. Nevěří jim" broukne. "Je to kousek, o nic nejde" broukne.

Když se jí zeptá na jméno, docela jí to překvapí. Cukne ji koutek, když hned na to zanadává na ptáky. "Jsem Ravena, můj pane...na ptáky si po čase zvyknete, i když vy vlastně nemusíte" šeptne. "Pokud chcete, můžu vám uvařit bylinky na spaní, dáváme je dětem, když nemůžou usnout" navrhne a dá si vlásky za ouško.

Celou dobu na něj mluví šeptem, s pokorou a jen málo kdy k němu zase zvedne očka. Ona rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by mu chtěl ublížit.

Ani Morgana to ve své podstatě nechce. Jenom se baví. Ještě si bude muset dlouho počkat než si bude mocr vychutnat pravého Lannistera. A tak si vychutná alespoň jeho. Ve své podstatě by se to mohlo i Cedrickovi líbit. A ona se mu během toho dostane do hlavy.

Převezme si pohárek s vodou ale nenapije se, pouze jej drží v rukou a podívá se na vodu jako by ji nedůvěřoval i když co mohlo být nebezpečného na poháru s vodou ... snad jenom kdyby byla otrávená, jenom že k tomu aby jej otrávila nebo zabila měla už více než tucet příležitostí mu jakkoliv ublížit ale nevyužila ba pořád je na něj svým způsobem hodná.
Vezme si pohár s tím že by se napil ovšem od napití jej znovu odtrhne dívka která byla vyslána aby mu donesla vodu.
"Můj pane ..." Tiše povzdechne když si v hlavě zopakuje její oslovení, jako by snad nevěděla to že on není její pán ale její princ ... seveřani nevzdělaní ... rád by ji opravil ale byl na to unavený než aby věnoval svůj čas nějaké hlupačce a učil ji způsobům které měla už dávno znát. "Ne to nebude potřeba ... ale ... děkuji." Přátelsky se na ní v rychlosti pousměje. "Tak dětem ..."
Zašeptá stejně tiše jako ona mluví k němu a podívá se zamyšleně na svůj meč, prvně se může zdát že jej urazila tím že jej vlastně hodila do jednoho pytle k dětem. "A kde jsou ty děti ? Žádné jsem tu nikde neviděl ..."
Položí jedovatou otázku na ten fakt že za dobu co byl na tomto hradě viděl lidí pramálo a rozhodně mezi nimi nebyly děti.
"Kdy zde vychází slunce ?"
Tentokrát se zeptá s tichým doufáním že řekne nějakou odpověď která jej potěší a on bude moci brzy odtud odejít.

Dívenka se usměje a vydechne. „Vzadu, pane. Za hradem je druhé nádvoří“ vysvětlí. „Paní Morgana je tam nechává si hrát, protože je stejně nevyužité. Ale pravda, není jich tu moc, jen pár. Paní Morgana má děti ráda, je na ně vždycky moc hodná“ broukne a sklopí oči. Chvíli váhá, jestli vlastně nevadí, že toho o své paní tolik prozrazuje. Ale pak zavrtí hlavou. Není to přece nic vážného.  

„Slunce?... Máte několik hodin čas. Rozbřesk je na Severu pozdě a obzvlášť tady u nás. Měl byste zkusit usnout. Vypijte si kalíšek vody a zalehněte do postele. Tam se vám snad podaří usnout pohodlněji než v tom křesle“ usměje se. Není to tak, že by mu rozkazovala. Spíš je to opravdu jen starost o to, aby se měl, co nejlépe.

Na vlastní popud pak vstane a začne zády k němu rozestýlat jeho postel, aby si mohl lehnout. „Raději vám vytáhnu ještě jednu deku. Noci tady jsou o dost chladnější než u vás…“ zašeptá. „Nemusíte jí použít..jen pro jistotu“

Její odpověď prince jak se zdá alespoň prozatím uchlácholí ale i tak si myslí své a všechno dění okolo se mu zdá krajně podezřelé.
"Tvá paní se ráda obklopuje dětmi ?" Tato otázka mohla vyznít všelijak i urážlivě ale to bylo zrovna to poslední co by teď Cedrika trápila, to že by mohl urazit lady jej nijak netížilo. Urazit ji by byla pro Cedrika jistá satisfakce za její neustálé tykání, za přítomnost toho patolízala jehož jméno si ani nechtěl pamatovat, ...
Ona je lady ale on je pořád přeci jen princ a proto si zaslouží přeci jen trochu více úcty než se mu ji momentálně z její strany dostávalo. Od lady o které nikdy neslyšel se mu nedostávalo patřičné úcty a ani od jejího služebnictva, například teď když její služebná jej posílala spát do postele jak malého kluka.
"Není potřeba ..." Odloží naštvaně vodu a podívá se na služebnou. "Děkuji pro dnešní noc je to vše ... můžete odejít." Neměl v plánu jít spát a ani sedět někde jinde než v tom křesle. "Přeji dobrou noc ..."
Jeho vykázání se dalo ještě nazvat docela taktním ale i tak v něm byly známky naštvanosti i rozladěnosti za kterou se mohla ukrývat právě únava i stres.

Slunce se pomalu sklánělo za obzor, ale obyvatelé Rudé bašty byli živější než v pravé poledne. Všude panoval ruch, jako by se hrad proměnil v mraveniště. Služební, serové, zrovna přítomní lordi… a samozřejmě členové královské rodiny. Všichni nedočkavě očekávali návrat druhorozeného syna královny regentky, především pak samotná Cersei. Pranic je nezajímalo, že obloha začínala nabírat zlověstně tmavou barvu. Jejich nadšení by nepřekazil ani déšť a s padající tmou si snadno dokázali poradit. Řádné přivítání, o to šlo především. Jen pokud by odcestoval král Joffrey, zavládl by o kousek větší zápal. Někteří by snad mohli přísahat, že viděli v královniných očích odlesk slz.
Pán našeptávačů vše sledoval z dálky, našel si místo na jednom z ochozů. Ruce měl založené způsobem svým vlastním, na tváři soustředěný výraz. Nespouštěl oči ze skupinky poddaných, kteří neustále pobíhali z jednoho místa na druhé, jenom, aby vše bylo dokonalé. V dálce již bylo možné znatelně spatřit průvod mířící ze západu. Každým okamžikem se všechny ty malé tečky přibližovaly, přestože všichni zjevně udržovali volnější tempo. Koneckonců cesta z Casterlyovy skály byla dlouhá, a to i přes to, že se svým způsobem princ Cedric podíval do své domoviny. Varys nepochyboval o tom, že se jistě vrátil obohacený o spoustu zkušeností a rad, kterými ho jistě jeho děd bohatě zásoboval. Mezi jeho ptáčky se proslýchalo, že lord Tywin něco kuje, bohužel se k Pavoukovi nedostalo co. Jenže takové bylo riziko, někdy se nemusel dozvědět o všem, co se kde šustlo. Neustále ho obklopovaly novinky a tajemství, které zůstaly cizím uším a vědomí utajeny, bohužel ani tak se k němu občas nedostalo to, co by si přál. Především pak, když se jeho zájmy přesunuly jiným směrem, než zrovna tím západním. Do Sedmi království začal foukat východní vítr. Na to se musel Varys soustředit. Samozřejmě nemohl odsunout stranou to, co sedělo kolem něj. To by si nikdy nesměl dovolit. A ne ve svém zájmu, jak by si kdokoliv mohl pomyslet. Ačkoliv… jeho zájem se týkal dobra říše, přes veškerou svou pověst byl zcela oddán všem lidem, kteří v Západozemí žili. Pro ně doslova dýchal, pro ně naslouchal tichým hláskům informujícím ho o tolika věcech. Aniž by o tom věděli.
Průvod se opět o něco přiblížil, a kdyby hlavní město nežilo svým hlasitým životem, zřejmě už by uslyšel hlasy halasnějších společníků. I tak to bylo pro Pavouka znamení, aby dále neotálel a připojil se k ostatním členům malé rady, která samozřejmě nesměla chybět. Mezera v její řadě patřila jen jemu, všichni ostatní se již sešli. V pomyslném čele stál Petyr Baelish, ale na tom nebylo vůbec nic neobvyklého. Tvářil se povýšeně, tomu se však Varys ani trochu nedivil. Najít na Malíčkově tváři jiný výraz nebylo lehké. Po levé ruce mu stál starý mistr Pycelle vypadající přinejlepším unaveně, až ospale. Pán našeptávačů se zařadil vedle něj. Královna regentka stála opodál společně se svými dětmi. Joffreyho zjevně příjezd jeho bratra nezajímal, ne natolik, aby se snažil ukázat alespoň trochu radosti. Naprostým opakem byla jeho mladší sestra s bratrem. Varys měl malého Tommena a Myrcellu celkem rád, oba vypadali jako rozumné děti. Jen těžko by si jeden mohl představit, jak se jim něco stane. Jak je někdo popadne a rozdrtí jim hlavy o tvrdý kámen, kupříkladu… Pomsta byla věcí velice osobní a delikátní. Dalo se jí vyhnout, ale člověk přitom musel našlapovat velice opatrně, doslova tak, aby neprobudil draka. Bylo bláhové myslet si, že jsou lordi a králové kolem železného trůnu v bezpečí. Pavouk věděl své, zatímco obyvatelé Rudé bašty nikoliv. Přitom by se měli mít na pozoru… daleko víc, než by si kvůli své marnotratnosti byli schopní přiznat.
Konečně branou projeli první jezdci. Byli v dobrém rozpoložení, někteří z nich se dokonce smáli. Když jim však zrak padl na královnu, okamžitě je smích přešel. Namísto toho seskočili ze svých koní a poklonili se. Následovali ostatní, až se objevil i princ Cedric. Pobyt na Casterlyově skále mu bezpochyby prospěl, tvář nabrala zdravější nádech. Občas každý z nás potřebuje změnu. Jenom záleží na jejím rozsahu. Na některé stále ještě není nikdo připravený,pomyslel si Varys, zatímco se dle vzoru ostatních také poklonil, aby prince pozdravil. Více se ovšem nezdržoval, zůstal jen tak dlouho, jak to bylo nezbytně nutné. Nepotřeboval být mistrem loutkařem, aby věděl, že po formálním uvítání přijde řada na rodinné objetí a otázky. Hlavně malý Tommen měl jiskřičky zvědavosti v očích.
Pavouk se tedy přimíchal do davu, propletl si jím cestu a pomalým krokem zamířil do zahrady. Měl se tam nacházet jeden z jeho ptáčků a on ho chtěl pověřit úkolem. Nyní bylo vše jednodušší, když měl mladého prince na dosah. Mohl onu důležitou úlohu svěřit lepé dívce – mladý princ si pořád nebyl v jistých ohledech jistý. Takové měl obvykle Varys nejraději, tajemství a informace se z nich sypaly samy. Do zahrady však nedošel, namísto toho se v půlce cesty otočil, protože za sebou zaslechl kroky. Ne těžké, aby se jednalo o někoho ze stráží, ale ani lehké, které by poukazovaly na lady či služebnou. Lehce ho překvapilo, když uviděl, že jde o Cedrica, z míry ho to však nevyvedlo. Jeho obličej neprozradil nic.
„Můj princi,“ řekl polohlasem a znovu se lehce uklonil. „Potřebujete snad ode mě něco?“ zeptal se formálním tónem. Ptáčci mohli vždy počkat, důležitější bylo, co by mu Cedric chtěl říct.

Když Cedrik opouštěl Rudou baštu s tím že bude nějaký čas na Casterlyově skále tak měl smíšené pocity.
Na jednu stranu se těšil že bude moci být na blízku k člověku kterého už od mala uctíval i respektoval, bude mít tak možnost se mnohému přiučit ale zároveň pociťoval stesk po své rodině i svému pohodlí které zde měl díky svému postavení ... ačkoliv si na své pohodlí na Casterlyově skále nemohl stěžovat, tak rozdíly zde byly a navíc mu Tywin nedaroval nikdy nic zadarmo. Jak dlouho musel být v tom zatraceném podzemí a čelit dalším strastem než mu děda umožnil aby se vykoupal a převlékl, kolik toho ještě musel zvládnout než mohl usednout ke stolu a povečeřet.
Na Casterlyově skále vládla přísná škola vedena přísnou rukou svého dědy ... tedy lorda Tywina.
Přesto ale si Cedrik ani jednou nestěžoval na svůj pobyt, nepokusil se ani o nějakou rebelii, nebo neuposlechnout jakéhokoliv příkazu ze strany svého děda. Ba naopak, zamiloval si to tam obzvláště po tom co mu byl po dobu nepřítomnosti drahého dědečka svěřen hrad a on byl tak jmenován dočasným lordem Casterlyovi skály, na což byl náležitě hrdý a svůj úkol alespoň z jeho pohledu zvládl se ctí ... ne se ctí ne .. jak mu již řekl děda na Casterlyově skále ... "Čest nech mrtvým Starkům"

Oblíbil se Casterlyovu skálu tak jako by tam žil už od narození a přivykl tak tamnímu životu že už později ani nestekl po Rudé baště a zároveň tak zapomněl tomu kde je opravdu jeho domov.
Když se dověděl že se musí vrátit zpět do Králova přístaviště, cítil se nejistě tak jako když je opouštěl. Přesto ale musel dostát svým závazkům a vyrazil na delší cestu s početnou skupinou lannisterských vojáků zpět do Králova přístaviště kde se mu dostávala příjemného přivítání.

Cedrik jel na svém bílém koni, zbroji která nenesla jediný šrám který by nesl nějaký znak po boji či zápasu ... jednalo se spíše jenom o módní doplněk a u svého pasu měl svůj meč ... předním, za ním a okolo něj byli vojáci jeho dědy s prapory ve kterých byl jasnou dominantou hrdý lev Lannistrů.
Kdyby nic jiného tak tato situace vypadala dosti působivě a mladý princ se cítil jako osvoboditel města které spasil před nepřáteli a proto jej lid takto vítá.

Ačkoliv byl Cedrik bláhový a často snílek s otevřenými oči tak nebyl na tolik bláhový a snílek aby na jediný okamžik uvěřil že tohle chování obyčejných lidí je upřímné. Buď to jim někdo štědře zaplatil a nebo vyhrožoval aby jej takto uvítalo.
Ovšem to nic neměnilo na tom že si tuto situaci užíval plným douškem ... bylo to příjemné pohlazení jeho ega.

Zastavil až před Rudou baštou kde poté odvedli koně do stájí a přišel se přivítat se svojí rodinou .. s matkou, Tommenem i Myrcellou se vítal tak jako by je neviděl od dob Prvních lidí a radost se znovu shledání se dala nazvat upřímnou. Dokonce by i mladý princ přísahal že v očích matky uviděl i slzu dojetí.
Jenom s nejstarším bratrem Joffreym bylo přivítání chladné a pouze formální záležitost než upřímná radost.

Přesto ale chladné přivítání ze strany Joffreyho nemohlo z tváře jeho mladšího bratra Cedrika vymizet sebedůvěra kterou právě překypoval stejně tak majestátnost, povýšenost ale i radost ze společného shledání.
Ovšem se svojí drahou rodinou se nezdržel přespříliš dlouho jeho kroky vedli do zahrad kde si mohl odpočinout od toho umělého přivítání ze strany chudiny a měšťanstva. Ale tvrdit že tam byl pouhou náhodou se říci nedalo, byl tam protože tam byl Varys o jehož pravděpodobné přítomnosti jej informovali stráže které zpozorovali kam Varys kráčí.
Konec konců, strážní se rádi podělili o tuto informaci s mladým princem .. kdo by se také nechtěl zavděčit královské rodině.

Moc nespoléhal na to že tam bude, navíc doposud ještě nebyl nucený vyhledat jeho přítomnost ze které měl vždy jen pouze pochybnosti ... ale situace jej tam zavedla.
"Lord Varys ..." Řekne nezaujatým hlasem když se na něj otočí.
Věděl že oslovování titulem lord se jedná spíše o zdvořilostní frázi ale proč ne ... malá laskavost jej jednou může ochránit od obrovských problémů.
Aspoň takto mu to vždy matka líčila, navíc proč nebýt alespoň trošku taktní když něco člověk potřebuje.

Na místo toho aby mu hned odpověděl dojde k němu blíž a za chvíli jsou od sebe pouze jeden krok.
"Myslel jsem si že víte všechno ... "
Dovolí si lehké popíchnutí na jeho otázku.
Nakonec udělá k němu ještě ten menší krok a podívá se na něj vážným a sebejistým pohledem. "Jsi mistr našeptávač a já bych potřeboval tvé služby abych se dostal k jisté informaci ..."

Jeho chůzi tlumily měkké trepky, přesto se nevyhnul tomu, aby ho někdo spatřil. Dnes na tom však nezáleželo, dnes mohl mít za zády celý dav. Nedělal nic, co by se dalo považovat za jakkoli podezřelé, ačkoliv… Pokaždé se našel někdo, kdo neoplýval ani kapkou důvěry. Sám Pán našeptávačů mezi ně patřil. Lidé s paranoiou se dali považovat za blázny, ovšem v některých případech člověk být paranoidní musel, aby si zachránil život. Kupodivu přesně takovým směrem se ubíraly Varysovy myšlenky, zatímco procházel chodbami Rudé bašty. Přemýšlel nad tím, co se nejspíš právě teď děje za Úzkým mořem, domýšlel si vše, co zřejmě teď dělal jeho přítel z dřívějších dob. Neustále byl s Illyriem v jakémsi přátelském spojení, oba měli společný cíl, ale teď bylo příliš riskantní se s ním pokoušet spojit. Především teď, kdy se začínaly ozývat některé hlasy. Na druhou stranu, nebyl to zrovna Mopatis, o koho se Varys hlavně zajímal. Měl by se spíš ptát, co dělá stříbrovlasý žebrácký král se svou mladší setrou. Už uplynula nějaká doba, kdy se mu naposledy jeho prostředník předávající informace ozval. Pavouk dobře věděl, že jen trpělivost přináší kýžené plody, ale u některých věcí bylo příliš riskantní čekání na to, jak se vyvinou. Jedním z důkazů byl i příchod mladého prince k jeho maličkosti.
„Jsem velice rád, že vaše cesta proběhla bez zbytečných nepříjemností. Vaše sestra měla strach, že vás někdo napadne. Jen stěží ji princ Tommen přesvědčoval, že se nic takového stát nemůže. Proplakala kvůli vám nejednu temnou noc. Měl jste se se svými sourozenci zdržet o něco déle, aby na vás nepadlo světlo nevděčníka.“ V tónu jeho hlasu byla slyšet pokora, přesně tak, jak se na služebníka koruny slušelo a patřilo, jen obsah Varysových vět nemusel princovým uším lahodit. Přesto měl ale pravdu, téměř jako vždy. A proč to říkal? Musel se ukázat v dobrém světle. Gesta a drobnosti, v tom tkvělo tajemství úspěchu. Navíc tak vyplnil chvíli ticha, kterou princ udělal. Přesto Cedric vypustil z úst pochybnosti o Varysových našeptávačských umech.
„Byl bych potěšen, kdyby tomu tak doopravdy bylo, ale s lítostí musím poznamenat, že ne všechno se ke mně dostane včas. Nikdo z nás není dokonalý a při tom množství informací a novinek se nelze čemu divit. Vždy nějakou dobu trvá, než se vše správně vytříbí.“ Varys byl mistrem převleků, povídaček i skrytých pravd, ale princ mohl znát jen pouhý dílek všeho, čeho byl Pavouk schopný. Samozvaný lord ho přitom ale nechal. Upřel na něj pohled, podíval se mu do tváře a neuhnul ani o píď. Ruce si přitom založil do objemných rukávů žlutozeleného oděvu, jako by i tam ukrýval něčí tajemství. Princ se k němu kradl jako šelma ke své kořisti, ale eunuch se ani nepohnul. V až děsivém klidu, aniž by třeba byť jen mrkl, vyčkal, než se Cedric přiblíží.
„Překvapujete mne, princi. Vlastně bych mohl říct, že jsem spíše šokován. Obvykle mé služby žádá královna. Smím vědět, který z důvodů vás poslal za mnou?“ Jedno z Varysových obočí vyletělo o něco výše. Hned na to se ale otočil, takže Cedric už nemohl spatřit jeho tázavý výraz, který se mu vepsal do tváře. Nevadilo to, stejně nebyl upřímný – jen princ nebyl schopný to poznat. Musel by vědět, na co přesně Pavouk myslí. A myšlenky byly to jediné, co kdy bylo v bezpečí, i před Varysem samotným. „Rád bych si to poslechl v zahradě, pokud jde o něco osobního. Nejsem tu jediný, kdo se stará o to, aby i stěny měly oči a uši. Vaše matka nic neponechává náhodě.“ Ovšem opravdovým pánem tu byl on. Dokázal to, co ostatní ne. A jediný konkurent, s jakým by si měl dělat starosti, se nacházel ve správci královské pokladny. Petyr Baelish byl nebezpečným tvorem, ať už jeho činy a chování vypovídalo o čemkoliv. S Varysovými ptáčky se jeho špehové měřit nemohli, přesto… věděl víc, než bylo podle eunuchova mínění zdravé. Oba však věděli jedno a to, že s informacemi se dá velice dobře obchodovat. Jaký byl tedy mezi nimi rozdíl? Prostý. Pán našeptávačů využíval své poznatky k tomu, aby ochránil říši před nejhorším, zatímco Baelishovi šlo jen o osobní výdělek v jakémkoliv smyslu. Proto Pavouk víc neváhal a pustil se pomalým krokem do své předchozí cesty. Zahrady nebyly o nic bezpečnějším místem, ale alespoň je neobklopovaly čtyři zdi. Volný prostor většinou skýtal lepší pocit.
„V čem vám tedy mohu posloužit?“ vyslovil svou otázku, jakmile se dostali na čerstvý vzduch. Svět kolem nich už řádně potemněl, přesto se Varys vzdálil od světla svící a pochodní. Nedalo se říct, že by přímo hořel zvědavostí, ale přeci jen se zajímal, co může trápit někoho takového. Princ Cedric se nikdy nemusel zatěžovat pletichařením. Od toho tu byli jiní. Z královny se vyklubala intrikánka a ani se to nenamáhala skrývat. Baelish se taky často angažoval v nekalých záležitostech. Ale mladý princ? Za tím mohlo stát něco zajímavého. Zda-li to však bylo zajímavé i pro Varyse, to mohla ukázat jedině Cedricova odpověď.