Příběh - Stannis Baratheon

"Pamätaj si Radka. Kráľ Stannis nie je ako jeho brat Robert a Renly. Je to čestný, ale tvrdý muž. Vyhýbaj sa mu." Počula Theove slová vo svojej hlave, ale ani to nestačilo k tomu, aby ho poslúchla. Hovoril jej to. Nie raz, nie dvakrát. Prizvukoval jej to najmenej veľa a veľa krát, až z jeho slov mala hlavu ako včelí úľ. Svoje dni na Zimohrade trávila rôznymi spôsobmi. Lady Nandori ju učila čítať a písať, prebádala zákutia tohto záhadného miesta a zblížila sa s Robbom. Ale napriek tomu jej chute po dobrodružstve nič nedokázalo ukojiť tak, ako okupovanie pracovne, ktorú kráľ Stannis dostal. Mohol tam riešiť svoje povinnosti, odpisovať na listy, čítať listy... Rozoberať dôležité rozhovori so svojimi vernými lordmi, ktorý prišli spolu s ním. Toľko zvláštnych ľudí bolo zrazu v hrade... Až netušila, ktorý ju zaujíma viac. O každom čosi počula. "Kráľovná Selyse si vraj každý deň holí tvár, lebo má pod nosom fúzy ako muž." Počula slúžky za dverami. "Kráľ Stannis počas spánku škrípe svojimi zubmi tak, že kráľovná Cersei v Kráľovom prístave nemôže kvôli nemu zaspať." Smiali sa opitý ľudia v krčme.
Počula toho veľa a ešte viac. Ale ničomu z toho neverila. Videla i princeznú Shireene. Mladú princeznú, ktorá je sužovaná šedým lupusom. "Ona to bude mať ľahké. Je princezná. Ju chce každý muž." Vzdychla si raz v duchu, keď ju pozorovala z úzadia. Vyzerala milo a placho. Napadlo ju, že princeznú raz navštívi. Skamaráti sa s ňou. Ale nakoniec si to vždy rozmyslela. Jej chýbajúce okolo bolo dostatočným varovaním. Povedala si, prisahala si, že už nebude vyhľadávať spoločnosť princov a princezien. Ba ani kráľov. A predsa je tu. V pracovni kráľa Stannisa. Okrem nej tu nik nebol. Mohla sa tu obzrieť, nazrieť do kníh a listov. Zistiť, čo taký kráľ za tak veľkým stolom asi robí. Sadnúť si do toho kresla, aby vedela ako sa taký kráľ cíti. No nič z toho nespravila. Stannis ju fascinoval a zároveň desil. Bol presne ako lord Bolton. Človek sa na nich pozrel a netušil, kedy prepadne životom alebo bude pasovaný za rytiera.
Oheň v teplom krbe jej zohrieval tvár, nahnal doň červenú farbu. Sálajúce svetlo jej roztancovalo vlasy, vyzerali ako živý oheň. Hodila jedno polienko, aby nakŕmila plamene. Dnes si ju splietli so slúžkou a poslali sem. Aj s veľkým prúteným košíkom a príkazom. "Choď rozdúchať oheň. Kráľ Stannis sa čo chvíľa vráti do svojej pracovne. Nech tam má poriadne teplo!" A ona išla. Hoc na začiatku pekne neochotne, veď odkedy taká "lady" ako ona robí slúžku? Síce si o seba veľa nenamýšľala, lebo vie ako to s ňou a Robbom dopadne, ale predsa... Aspoň v duchu si mohla namýšľať, aspoň v hlave si mohla predstavovať, že je urodzeného pôvodu, že sa vydá za kráľa a porodí mu deti. Budú mať šťastný, dokonalý život.
Žmolila si medzi zubami svoje pery. Dávala si pekne na čas. Znova pozerala do plameňov. Zamyslene, akoby v nich videla svoju budúcnosť. Krásnu, šťastnú, dokonalú. Ale okrem tancujúcich plameňov nevidela vôbec nič. Bojovala sama so sebou. Bojovala so svojou zvedavosťou a nutkaním zistiť istú vec. Dostať odpoveď na jednu otázku. Povedať niečo, čo má na srdci. A tieto túžby jej dokáže ukojiť jedine kráľ Stannis, ktorého tam nenápadne vyčkávala.

Dny, které nestrávil promýšlením strategického tažení proti nepřátelům, či zjišťováním situace vojska na Dračím kameni, zůročil ve svůj vlastní prospěch. Nalezl odloučenou část Zimohradu, kam se málokdo odvážil. Rozbořenou věž, ze které spadl či spíše byl strčen malý Brandon Stark. Nebylo pochyb, že za tím stáli Lannisterové. Za každou špatností vždy stáli Lannisterové. Za smrtí, zkázou i veškerou špínou, jež se na Západozemí snesla. Hodlá je vyhladit do jednoho, jak to kdysi Tywin Lannister učinil s Targaryeny. Každý pohlížel na draky jako ohromnou hrozbu, zatímco neviděl ty slídící lvi za jejich zády, kteří byli tou skutečnou. Ani nyní si to nikdo neuvědomoval. Dokud nebylo příliš pozdě a opět za to trpěli nevinní lidé. Jeho lidé. Po Robertově smrti mu zbyla říše, o kterou se měl postarat a on mínil své povinnosti dostát. Nehodlá být milovaný král, ale míní být spravedlivý a čestný. Již několik let se spolu s Jonem Arrynem snažil, aby se říše vykopala ze sraček, do kterých ji Aerys a Robert dostali. Jenže to nestačilo. Říše nepotřebovala jen schopného pobočníka a jeho malého pomocníčka, ale i krále, jehož by situace země zajímala. A lid by věděl, je to v jeho zájmu, zachránit je, usnadnit jim život. Zpočátku na to nepohlížel takto, ale ser Davos mu otevřel oči. Vyprávěl mu o jeho životě v Bleším zadku, o chudobě a nemocech. Nemůže zabránit veškerým pohromám, ale může zachránit, co se dá.
Kromě přemýšlení ve věži rozhýbával svou nohu. Chůze po schodech byla nanejvýš vyčerpávající a bolestná. Ale on se nemínil vzdát. Hodlal se vrátit zpět na svou úroveň. Nehodlal se během boje krčit ve stanu a čekat až vše skončí. Bude stát vepředu se svými muži, utká se svými nepřáteli, zvítězí či padne, ale padne jako válečník, kterým vždy byl. Robert byl silnější, Robert byl oblíbenější, ale Stannis se nikdy nevzdával. Nezničil by říši pro mrtvou lásku či spíše pro raněnou pýchu. A kdyby se stalo, že by se dostal na zcestí, vybral si dobrého rádce, jež ho v takovém případě zastaví nebo přitom snažení i zemře. Nehodlal se zapsat do historie jako král, který dokončil zkázu, jež předchozí dva zaseli. Ani se nemínil stát pouhou stránkou v knize někoho jiného. Ambice nikdy neměl, přesto se zdálo, že se u něj začínají projevovat s mocí, jež získal a mínil získat víc.
Několik dní zdolával schody nahoru i dolů, nahoru i dolů, několikrát spadl a musel se odbelhat za Pylosem, aby se na jeho nohu podíval. Ten mu se zděšením vždy říkal, aby s tím přestal. Jenže to Stannis odmítal. A nesnadný, vyčerpávající trénink se začal zčásti vyplácet. Mohl zahodit hůl a propajdat se Zimohradem i bez ní. Noha byla díky tomu výkonu v jednom ohni, ale s bolestí stále věděl, že je naživu. A že i ta noha stále žije.
Ukončil svůj trénink a zamířil zpět do své vypůjčené pracovny. Posloužila, proti tomu nemohl nic namítat. Cesta k ní se mu přesto od Rozbořené věže, zdála nekonečná. Noha by se nejraději táhla za ním, ale on jí s vypětím všech sil stále posouval dál a dál. Už téměř zapomněl, jaké to je žít bez bolesti. Když vešel do místnosti, zrak mu padl na vetřelce. Malou, zrzavou holku, která mu dle tepla, přišla zažehnout oheň v krbu. Odvrátil se od ní a přepajdal za svůj vypůjčený stůl ke své vypůjčené mapě Západozemí. Nesedl si, dál umanutě stál, i když cítil, že je toho na dnešní den příliš. Prohlížel si nejrůznější zákoutí, pokoušel se ignorovat bolest a když opět vzhlédl, dívka tam stále stála. Na to existovala jen jediná otázka, které by schopen.
"Co tu stále děláš?" nepotřeboval být rozlobený či naštvaný, jeho hlas tak zněl prakticky pořád. Robertův hlas burácel jako hromy, Stannisův se nesl jako rozbouřené moře. Bratři tak rozdílní, přesto něčím stejní. Což nebylo po chuti ani jednomu z nich.

"Vyhýbaj sa mu. On nie je ako Robert či Renly." Pripomínala si v duchu tie slová. Stále dookola a dookola, ako nejakú mantru, ako nejakú modlitbu, ktorá by ju dokázala ochrániť pred nástrahami sveta. Nebol ako Renly a Robert. To teda vôbec nie. Bol prísny a vážny. Bol mocný a silný. Ale spravodlivý. Nikdy predtým nevidela tak spravodlivého, čestného muža ako je kráľ Stannis. Okrem lorda Eddarda. Ale... predsa len... Tí dvaja mali toľko spoločného a predsa boli rozličný. Obaja boli tak chladný a tvrdý, napriek tomu vedeli, ako majú žiť. Ako majú žiť, aby po smrti mohli zaujať čestné miesto po boku svojich predkov v sieni veľkých mužov. Tie myšlienky ju zaviedli do vôd, ktoré predtým nepoznala. Nikdy nad smrťou a tým, čo je za ním nepremýšľala. Vedela ako žiť, ale nevie ako zomrieť. Možno je to dobre. Veď mladý ľudia, a vlastne žiaden človek by nemal uvažovať nad chladnou prázdnotou, ktorá nastane na konci teplého života. Skrčila obočie, zamračila sa sama pre seba. Plamene zapraskali, preťali to ticho. Pootvorila pery, až pootočila hlavou. Praskanie nie len plameňov, ale i starých pántov dverí, ktoré sa otvorili. Ona ho videla, ale on ju zrejme nie.
Prešiel okolo nej, akoby tam ani nebola. A možno ani nebola. Možno je iba tieňom v tomto živote. Tieňom, ktorý dokáže pozorovať ostatných ľudí. Jej odvaha kamsi zmizla. Ostala stiahnutá a zo srdca vyskočila radosť. Neostalo nič, len tá chladná vážnosť, ktorú do teraz nepoznala. A úcta. Zdreveneli jej nohy, pozerala naňho. Mlčala. Snáď prvý krát v živote nevedela, čo povedať a čo robiť. Dostala otázku, ktorá znela jednoducho, napriek tomu mala pocit, že nepozná na ňu odpoveď. Prázdnota v hlave, myšlienky ju opustili ako splašený kŕdeľ vtákov. Zahanbene sklopila zrak, cítila na sebe ten tvrdý pohľad, ktorý by skrotil aj rozzúreného draka.
- Zohrievam sa, vaše veličenstvo - odvetila mu zrazu tichším hláskom. Nie. Nezohrievala sa. Bola tam z úplne iných dôvodov, ale musí si získať čas pre seba. Musí tam ostať. Nesmie ujsť. "Len múdro a statočne." Snažila si dodať vnútorne odvahu. Napokon len pokrútila hlavou, akoby tým zamietla vlastné slová, ktoré opustili jej pery.
- Ako kráľ ste ochotný vypočuť si hlas obyčajného človeka? Človeka z ľudu? Dievčiny, ktorá patrí medzi tých, ktorý sú piliermi kráľovstva? Veď čo by bol kráľ za kráľa, ak nemá komu vládnuť? - pozdvihla naňho svoje oči. Hlas mala trúfalí. Čo jej môže spraviť? Nemôže byť horší ako lord Dorien Renard. Prinajhoršom ju nechá vyhodiť zo svojej pracovne, alebo ak bude príliš drzá, tak ju nechá zbiť palicou, aby si zapamätala, kde je jej miesto. "Nie. Tak sa kráľ nespráva. Tak sa správa obyčajné prasa. Kráľ si ma vypočuje." Uisťovala samu seba. Tisla k sebe silno pery, ale i zuby, aby tak zahnala svoju nervozitu. Srdce jej divoko búšilo a hlavu mala ako včelí úľ. Ale už neujde. Už nie. Už našla svoju odvahu a povie mu, čo povedať chce. Čo povedať musí.

Měl toho stále mnoho na zařizování. Dopisy, plány. Domluvy s vlastním bratrem přes dopisy, jež nevedly k žádnému rozumnému konci. Renly si nadále stál za svým falešným právem a odmítal jej uznat. Již mu s ním došla trpělivost. Nepokloní se, zničí ho. Krev, nekrev. Odmítal jej jako svého krále, on jej odmítal jako svého bratra. Nemohl se zabývat věčně tímto malicherným sporem. Chtěl své vazaly, které mu ukradl a když to nešlo vyřešit pokáráním, vyloženě dostane na zadek. Jako dítě, kterým stále byl. Nemínil ho zabít. Na takové myšlenky nikdy nedošel. Zato jej vsadí do vězení, odebere mu veškeré tituly i statky. Ale hlava mu zůstane. Může si do konce života vyčítat svou zpupnost, po které přišel o vše.
Se Starkovým spojenectvím mohli zaútočit na Královo přístaviště z moře i z pevniny. Jenže tu byl malý zádrhel. Stále se ještě nedomluvili a též bude pro sever obtížné dostat se přes Říční krajiny. Stála jim v cestě početná lannisterská armáda, jež je nepustí bez boje. Hodlal jim v tom pomoct. Chtělo to šikovnou strategii. Též jako vzájemnou důvěru. Robb Stark byl mladý a nadějný. Mohl toho mnoho dokázat, pokud zapomene na záchranu otce. Eddard Stark byl ztracen, on sám to věděl, ale každý na severu mluvil pouze o jeho záchraně. Nikdo nepohlížel na Sansu Stark, nikdo kromě její matky. Muži se snažili zachránit nejsilnější osobu v celé hře, zatímco matky zachraňovali své děti. Štěstí, že ženy nepřevzaly otěže ve světě.
Dívku by ani neregistroval, kdyby čas od času nezvedl zrak. Nechápal, co tam stále okouní. Neměl rád nechtěnou společnost a mnozí by řekli, že neměl rád žádnou společnost. Ale takoví lidé jej ani zbla neznali. Neměl rád společnost, která vedla k plytkým řečem a nesmyslům. Společnost, kterou vyhledával Robert a nyní i Renly. Kašpaři, kteří poslali a mohou poslat říši do záhuby. Pouze přes jeho mrtvé a vychladlé tělo.
"Ohřívej se jinde," zabručel rozmrzele, když se vrátil ke své mapě. Musel najít ten bod, ten nejlepší bod, který by dokázal rozprášit lannisterské vojsko a dostat je k Přístavišti. Jenže na to by musel mít klid. Sice dívka nehlučela, ale stále tam byla. A to rušilo. Už jí mínil vyhnat, jenže ona promluvila dřív. Rukama se opřel o desku stolu, menší míra slabosti. Dívka se nechtěla ohřívat, chtěla audienci. Vskutku vtipné. Nikdy nikdo nepřišel za Stannisem, aby se u něj vymluvil. Toto je pro něj novinkou.
"Ještě nejsem král, ačkoliv mě tak moji následovníci oslovují," promluvil směrem k ní, když se vrátil k mapě. Minutku mlčel, snad rozmýšlel. Říše se rovnala lidem. Lid se rovnal té holce.
"Dobrá, mluv," pokynul k ní rukou, zatímco dál upíral svůj zrak dolů. Ani jí nenabídl křeslo. Určité vychování nebylo jeho silnou stránkou. Pokud se chtěla dívka vymluvit, měla možnost. Ale nemohl ručit za svou reakci.

Zahryzla sa do spodnej pery a mala pocit, že onedlho bude kakať bobky. Stannis patril medzi tých ľudí, ktorý už len svojou prítomnosťou dokázali nahnať strach. Jeho chladnosť a tvrdosť ju fascinovala. Občas sa duchu pýtala samej sebe, aký život, aká výchova ho musela zaviesť k takejto povahe. Iste, kráľ musí byť tvrdý. Aby si ľud nezačal robiť čo chce. Hlavne lordi, ktorý si o seba myslia až príliš veľa. Potrebujú tvrdú ale spravodlivú ruku, aby vládol v krajine mier. Mier... akoby ona niečo vedela o vojnách, bitkách a krviprelievaní. Nevie. Ale vojna a mier nemusia vždy znamenať otvorené bitky či ticho medzi rôznymi krajinami a vládcami. Sklopila zahanbene strach, medzi zubami si žmolila spodnú peru. Robila to dovtedy, až to ticho začalo byť čoraz ťažšie a neznesiteľnejšie. Vnútorne sa chvela, ani nie tak od strachu, skôr od nervozity. Teraz má šancu povedať veľkému mužovi, čo si taká malá ryba vo veľkej vode myslí o svete! Musí povedať niečo múdre. Niečo naozaj dobré. Aby si o nej budúci kráľ nemyslel, že je obyčajnou hlúpou sedliačkou. Nie že by dúfala v to, že si ju do budúcna Stannis zapamätá, alebo sa s ňou bude aspoň trocha v mysli zapodievať. Taký ľudia ako on, majú na práci omnoho dôležitejšie veci.
Ostýchavo zdvihla naňho svoj zrak, konečne otvorila ústa. Spomedzi pier vykĺzla otázka:
- Je pravda, že zo spánku škrípete zubami...? - opýtala sa trúfalo, no o sekundu na to pochopila, čo sa ho pýtala. Zmiatlo ju to. Až v nohách cítila to nepríjemné mravčenie, ktoré sa jej zmocnilo.
- Prepáčte... chcela som len povedať, že hoc nie ste ešte kráľom, veľmi dúfam, že ním budete. Poddaný o vás medzi sebou rozprávajú naozaj mnoho vecí. Dobrých aj zlých. Ja vás síce nepoznám a preto nemôžem posúdiť, čo z toho je pravda a čo lož. Ale veľmi dúfam, že vaša cesta skončí úspechom a vybojujete si korunu. Ste síce tvrdí, ale spravodliví a takého kráľa potrebujeme. Dokážete udržať svojich lordov na uzde. Nedovolia si robiť to, čo chcú len preto, že sú urodzený. A tak ochraňujete nás. Obyčajných ľudí, ktorý musia kvôli rozmarom urodzených trpieť. Ja len... - stála tam pred ním a hovorila mu od srdca čo si myslí. Chcela, aby vedel že má podporu mnohých neurodzených. Neklamala mu. Bola to pravda. Ako dievča, ktoré chodilo celý svoj život po krajinách a často sa zdržovala v hostincoch, medzi ľuďmi, počula čo si hovoria. Počula, čo sa deje vo svete, čo si myslia o rôznych lordoch, lady a o kráľovi, ktorý teraz vládne tvrdou, šialenou rukou. Možno i preto prišla za ním, aby nejakým spôsobom hľadala možnosť pomstiť sa. Nie len lordovi Dorienovi, ale všetkým lordom a lady, ktorý si myslia že stoja nad poddanými a zákonmi, vďaka čomu si môžu robiť čo chcú. Ich rozmary boli často šialené, trestali kruto, ak ich človek nesplnil.
Pošúchala nervózne nohou, radšej sa vzdialila k dverám. Položila ruku na kľučku, pootvorila ich. Potom sa spamätala. Stojí predsa pred budúcim kráľom! Ruku stiahla späť, otočila sa mu čelom. Vystrúhala úklon. Nemotorný, nešikovný. Ale v jej očiach bolo viac úcty, než by mal možno iný lord či iná lady, ktorý sa pred ním ukloní.
- Prepáčte mi za obťažovanie. Môžem vám niečim poslúžiť? - položila mu napokon otázku, ktorou sa pýtala, či mu má niečo doniesť. Nie je v hrade slúžkou, ale mala pocit, že sa skrátka patrí položiť tú otázku. Ak od nej nebude nič potrebovať, radšej odíde.

Po celou dobu nespustil oči z mapy. Nikdy nečinil dvě věci najednou. Držel se toho, jelikož věřil, že více věcí, tím méně pozornosti jim věnuje. Nemínil vynechávat detaily či mít zcela odbytou práci, jen aby toho více stihl. Král nesměl mít laxní přístup. Oprava, dobrý král. Robert nedělal více věcí a pokud ano, byly to zbytečnosti. Pouhé rozmazy jeho nálad. Choval se jako dítě i v dospělém věku. Pil, smilnil, přejídal se k prasknutí. Jeho povaha byla nestálá. V jednu chvíli se smál, v té druhé zuřil. Nedokázal si udržet chladnou hlavu, ničil vše na co sáhl. Ano, na destrukci byl Robert skvělý. Lepší bojovník, horší stratég a tragický král. Mohl mu uměle přát půdu lehkou, ale nemyslel by to tak. Když zemřel, ani slza mu neukápla. Zato se nahromadilo starostí. Snažil se jej varovat, Jon se jej snažil varovat, ale ten tupý tur nevěnoval pozornost ničemu jinému než sobě. Po smrti Jona se vydal až na daleký Sever, aby získal nového pobočníka. Ani nepomyslel na to, že by se on mohl stát jeho pravou rukou. Ne, to nikdy. Zato se mohl cítit naštván, když Jonovu smrt nijak neprošetřil, ačkoliv jej nabádal ať tak učiní. Hřál si na prsou všelijakou verbež a doplatil na tu důvěru. Roztrhán na kusy potuplnými psi, kteří se dali obstarat v každém psinci ve městě. Nic problémového pro lannisterskou ženskou. Ned Stark doplatil na důvěru ve svého přítele, on doplatil na přehnanou víru, že jeho muži jsou schopní. Přivést Aryu Stark, mladé pískle by se mu cítilo zavázané a nemuselo by tak zdlouhavě váhat.
Náhlé uvědomí jej přimělo zvednout hlavu od mapy. Vyzval dívku k řeči a ona přesto zarputile hleděla. Mínila plýtvat jeho časem? Začínal svého rozhodnutí litovat. Oči probodly dívku a on sám se narovnal, rukou se stále opírajíc o stůl, když ze sebe konečně dostala velice irelevantní otázku, po níž se zamračil. Skutečně se jej zeptala na to, co si myslí, že se zeptala? Dostal chuť jí okamžitě vyhodit, když začala chrlit něco zcela jiného.
Poslouchal jí bez hnutí, na tváři se mu nezračilo nic. Lordové jej nenásledovali, ve své armádě se nalézalo několik pašeráků, pirátů i žoldáků. Nemohlo se hovořit o tom, že by za ním šli s vidinou cti a odhodlání k učinění toho, co by mělo být správné. Hnala je vidina zlata. Na poddané nikdy nepomýšlel, dokud mu Davos neotevřel oči. Pokud ta dívka mluvila pravdu, Renly se pletl. Ne všichni ho nenáviděli. Ne každý hodlal jít za kašparem, který si položil korunu na hlavu a pořádal nesmyslné turnaje, zatímco říše trpěla a krvácela. Renly nebyl hoden žádného obdivu. On ztratil polovinu své posádky, když se snažil dostat dvě zbytečné dívky do bezpečí. Sice nečinil z prosté dobroty srdce, ale nikdy se nestavěl do role zachránce. Obě ztratil a měl na tom část své odpovědnosti. A mohl mít odpovědnost všude, kde se chystal nazývat králem. Prohlásil veřejně, že jeho nepřátelé nechali říši krvácet a on jim to nemínil odpustit. Potrestá je vším, co mu bude dopřáno. Věřil, že i dívčino zranění mají na starost jeho nepřátelé.
"Odkud jsi?" zeptal se jí po jejím vyčerpávajícím osvětlení situace, jež mu vnesla nové světlo na celé dění. Na otázku nijak nereagoval. Nevypadala jako zdejší služebná. I kdyby byla, nic nepotřeboval. Pouze odpověď na otázku.

Srdce jej divoko búšilo, až z tej nervozity pocítila horúce objatie. Zároveň ju mrazilo aj v duši. Kráľ Stannis bol skutočne... tvrdý, chladný. Mal pohľad človeka, ktorý stojí za nedobytným múrom, ktorý nikto nikdy nezdolá. Je to kráľ, v ktorého rukách spravodlivosť nerobí rozdiel medzi urodzeným či poddaným. Aspoň taký má z neho ona pocit. Prestúpila z miesta na miesto a v duchu si predstavovala, aké by to bolo, keby skutočne usadol na trón. Veď kto tam teraz sedel? Joffrey? O ktorom počula samé hrôzostrašné veci? Kráľ, ktorý namiesto toho, aby nakŕmil hladujúcich ich poslal na smrť a rozohnal šípmi svojich strážcov? Takého kráľa chcú ľudia na tróne? Nemohla tomu uveriť. A predsa sa to dialo. A prečo? Lebo mu padla koruna na hlavu? Ničím si ju predsa nezaslúžil. Neurobil nič, kvôli čomu by ho ľudia skutočne nasledovali. A jeho brat Cedrik? Snáď ešte horší. Možno ani nemá vtáka medzi nohami. Skrčila mierne obočie do nahnevaného výrazu, keď si na tých dvoch spomenula. Ten hnev však rýchlo prešiel, keď že si uvedomila, pred kým stojí. Ešte by kráľ Stannis nabral pocit, že sa mračí naňho, aj keď ona samotná pochybuje, že by sa ho tá emócia akokoľvek dotkla. Vie, keby chcel, tak ju zahluší jednou rukou, veď on je veľký bojovník a kto je ona?
Prišla otázka, ktorá ju prekvapila. Je vnímaví, to sa pozná. Keby vyzerala ako severanka, vedel by že je zo severu. Ale on to vie. Vidí na nej, že nepochádza z týchto končín krajiny. Ale netušila, prečo sa ho na to pýta. Možno si myslí, že je z jeho krajiny? Preto v neho tak verí? Nie. To asi nie. Možno si kráľ o nej nemyslí vôbec nič. Ostatne tak ako väčšina ľudí. Jednoduchá otázka, ťažká odpoveď. Odkiaľ vlastne je? Môže byť zo všadiaľ a zároveň z nikadiaľ.
- Neviem - odpovedala mu napokon, pri čom mierne pokrčila svojimi plecami - moji pokrvný rodičia ma hodili do rieky v Riečinych krajinách. Neviem prečo. Neviem kto sú, tak že podľa nich vám neviem odpovedať. Podľa krvi neviem odkiaľ som. Ale podľa výchovy som práve z tých Riečnych krajín - doplnila svoju odpoveď. Už stihla zistiť, že Stannis nie je výrečný a nikdy zbytočne neplytvá slovami, pohľadom či činmi. Ale za to ona... Vždy keď otvorí ústa, má slovnú hnačku, ktorú nedokáže zastaviť.
- Nepochádzam z Búrlivých krajín, ani z okolia Dračieho kameňa, ak máte na mysli toto. Nie som nikto, kto by pochádzal z územia vášho rodu. Ale predsa vo vás verím a dúfam, že si ten trón vybojujete. Nie ste taký kráľ ako Joffrey. On namiesto toho, aby hladujúcich nakŕmil jedlom, nakŕmil ich telá šípmi. To predsa kráľ nerobí. Kráľ má byť ako otec. Silný, prísny, ale spravodlivý. A to vy ste. Pozriem na vás a vidím - pousmiala sa naňho milo, aj keď stále pochybuje, že ho jej slová zaujímajú. Na druhej strane... ktorý kráľ nemá radosť z toho, že je podporovaný obyčajným človekom? Veď nebiť ich, nie je ani kráľ.
- Na ľudí mám skrátka nos.