Příběh - Shireen Baratheon

Lord Renard byl vždy ten který byl zvyklý na to šířit kolem sebe strach svojí krutosti kterou byl pověstný, užíval si násilí které mohl vykonávat na ostatních. Často to byla povinnost někomu ubližovat ale občas to byla i zábava, jako například když té zrzavé holce na Severu dýkou vydloubl její oko a donutil ji své oko sníst no a jeho muži ji několikrát brutálně znásilnili. Ano to byla zábava ne povinnost.
Když dorazil do Králova přístaviště se svými muži na rozkaz Lorda Tywina Lannistra byl jeho úkol jasný, zajistit aby se do Králova přístaviště nedostal kdo neměl ale málo kdo ví o úkolu který mu zadala v tichosti královna Cersei.

Cersei požádala nebo spíše lépe řečeno poručila mu aby navštívil dceru Stannise Baratheona ... znetvořenou dívku jménem Shireen aby dívka předala svému otci vzkaz.
Ačkoliv královna nemusela své důvody nijak vysvětlovat, stejně to udělala a vysvětlila mu že chce aby dívka trpěla za slova svého otce když si dovolil vyhrožovat a ústně napadnout jejího druhorozeného syna prince Cedrika.
Kdokoliv si dovolí jakkoliv na její děti povyšovat nebo je zastrašovat či nějak jim ublížit tak bude litovat.

Dorien se na nic neptal a stejně tak na nic nečekal, úkol od královny byl jasný a kdo jiný by měl tuto věc vykonat na nebohé dívce než on. Nemá ji zabít jen ji prostě "klidně" vysvětlit že její otce udělal chybu a takto by se rozhodně neměl chovat.
Lord Renard si sebou vzal svých šest mužů jako svou osobní stráž, věděl že se mu muži navíc mohou hodit, jen naprostý hlupák by nechal své dítě v jámě lvové bez dozoru.
Muži stejně jako jejich Lord byli oblečení do černého jak Noční hlídka, pouze rozdíl byl na pohled v tom že měli bílé košile ... jen Lord Renard měl své oblečení zdobené zlatými detaily, protože dával rád najevo své bohatství které se mu dostávalo díky Lannistrům.
Všichni muži, tedy i Lord Renard byli ozbrojeni meči a dýkou.

Nebylo těžké najít komnaty Shireen, zvlášť když královna velice ochotně a detailně popsala kde ta dívka pravděpodobně bude i kde a jak ji najít. Ve uprostřed šel Dorien a po levém boku šli tři jeho muži a po pravém také tři a zastaví se až u dveří Shireen které stráží Baratheonovi muži. "Na rozkaz Lorda pobočníka přebíráme stráž nad tímto městem, můžete odejít." Poví povýšeným a nevybíravým tónem hlasu směrem ke strážným, ne že by očekával nějaké komplikace ale přesto si položí ruku na svůj meč kdyby náhodou nepochopili jeho slova a měli nějaké námitky a chtěli by si hrát na hrdiny.

Slunce pomalu zapadalo a rudá zář ozařovala znetvořený obličej mladé dívky. Uvnitř byl slyšet tlumený zpěv ptáků, ale o to se nestarala. Ne, v hlavě měla jiné myšlenky. Neustále se vracela do chvíle, kdy se všechno pokazilo. Připadalo jí, jako by svým životem proplouvala na chatrné bárce, často zmítané bouřemi. Už to vypadalo, že na obzoru vysvitne slunce a všechno bude lepší, jenže se v tom spletla. Naopak, všechno se pokazilo. Jistě, mohlo být hůř, přesto si však Shireen připadala lapená v pasti. Nedobrovolně musela trávit veškerý svůj čas v komnatě, kterou jí přenechali při příjezdu do hlavního města. Opět to bylo jako na Dračím kameni. Jenže teď se neocitla ve vězení kvůli své matce, ale kvůli otci. Plně chápala rozhodnutí lorda Baratheona, ovšem někde uvnitř jí to opravdu mrzelo. Nemohla se s nikým vídat... Ne, že by po někom toužila, jenom nechtěla být neustále sama. Ani Strakoš jí nedělal neustálou společnost. Několikrát kvůli tomu smáčela slzami polštář, jak dusila vzlyky samoty, aby je náhodou nezaslechl jeden z mužů jejího otce.
Ovšem pláč jí také nevydržel napořád. V komnatě měla stále plno knih, které jen čekaly na to, až je otevře a přečte. Navíc, před několila hodinami přišel posel s novou knihou. Tedy novou... Malá lady si to alespoň myslela, když viděla zcela neohmataný obal. Ovšem pak si vzpomněla, že Cedric slíbil, že se postará o knihu, která jí upadla do kaluže. Srdce jí zaplesalo nad tím, že alespoň někdo na ni nezapomněl a dostál svému slibu. Prsty zlehla přejela po přední straně a zkontrolovala, jak vypadají listy. Všechno se zdálo být v pořádku a tak se Shireen usmála. Zvedla se ze židle, aby mohla knihu uložit na místo, kde ležela předtím, ale než stačila udělat krok, něco upoutalo její pozornost. Šlo o hluk silně tlumený dveřmi. Shireen věděla, že je neslušné poslouchat a hlavně potají, jenže teď byla sama a navíc šlo o místo před její komnatou. Nechala tedy knihu knihou, položila ji zpátky na stůl a přešla ke dveřím. Opřela si o ně hlavu, aby mohla slyšet co nejlépe, ale neustále se měla na pozoru, aby mohla v případě nouze okamžitě uskočit, aby ji nepraštily. Nepřekvapilo ji, že slyší jednoho z baratheonských strážných, kdo jiný by také mluvil, když malou lady neustále hlídali, jenže... Zaslechla i hlas někoho jiného. Někoho, koho neznala a jeho hlas rozhodně nezněl jejím uším nejlépe.
"Z rozkazu pobočníka?" dveřmi zlehka zatřásl smích jednoho strážného. Shireen nedovedla určit, jakého, ale klidně by dala ruku do ohně za to, že sloużili Stanisovi.
"My taky máme svoje rozkazy. Lord Stanis trval na tom, že sem nikdo kromě nás nesmí. Především ne zablešený lannisterský krysy. A ty nejsi nic jinýho, Renarde." Následovala další salva smíchu. Malá lady začínala tušit, že by raději neměla dál špehovat, co se děje venku, bohužel si nedokázala pomoct. Musela mít přehled, aby jí nikdo ničím nezaskočil. Před tím ji její otec varoval - v Rudé baště nesměla polevit z ostražitosti.
"Měl by ses otočit a odejít i s těmi svými šesti holoubky. Přece nechceš, aby tu po tobě museli drhnout střeva, co ti ci nevidět vyklouznou z břicha." Strážní si zjevně z případné hrozby nic nedělali, jenže Shireen... Něco muselo být špatně. Kdyby ne, baratheonské by nikdo nevyrušoval. O něco málo se jí zrychlil dech. Už nevydržela dál tisknout ucho na chladné dřevo. Moc si přála, aby s ní někdo byl. Otec, Cedric, ser Davos... Nebo i Strakoš, přestože ten by jí ochránil stejně tak dobře jako voda meč. O několik kroků couvla, zastavila se až tehdy, kdy jí do nohou udeřil sloupek postele. Instinktivně cítila, že je prozatím v bezpečí a doufala, že to tak i zůstane. Ale kdyby zaslechla řinčení... Neměla se kam schovat.

Lord Dorien se spokojeně pousmál, měl rád tyto obstrukce z jejich strany, neměl v plánu prolévat krev, chtěl tuto situaci vyřešit v tichosti a nepoutat více pozornosti než je momentálně třeba ale jestli to budou chtít takto ... proč ne. Konec konců momentálně "vládli" v Králově přístavišti muži Lorda Doriena Renarda z Burrow, tedy lépe řečeno, dohlíželi na pořádek a bylo v jejich pravomocích si jakkoliv vynutit poslušnost ostatních. Je jich tu přes osm stovek což je docela slušný počet mužů k tomu aby se zde zavedli jisté způsoby.
Přesto že si tito mužíci chtějí hrát na hrdiny a jít předem do ztraceného boje, ve své neskonalé milosti je naposledy vyzve k tomu aby udělali to oč byli požádání.
"Jménem Našeho dobrého krále Joffreyho a Lorda pobočníka Tywina Lannistra ... Vás naposledy vyzývám k tomu aby jste uposlechli příkaz a opustili svá místa. Jestli že tak neučiníte bude to považováno za akt zrady ... Pevně sevře meč v rukou, jelikož mu je jasný že patrně nebudou chtít poslechnout a tak se připraví na to že je bude třeba muset donutit mečem aby opustili svá místa a nebo zemřeli při snaze dostát svým závazkům.

Vzhledem k tomu jak se muži snaží bránit dveře, je mu jasné že dívka je ve svém pokoji a tedy že jsou správně. Ačkoliv to nevypadá Dorien ačkoliv jej tyto obstrukce i v tichosti těší, nemá rád čekání a proto čím déle se jej rozhodnou tito ňoumové otravovat tím spíš to bude tu holku bolet. Jediná věc které Lord Renard lituje je to že má až tak svázané ruce královninýma slovama která mu zakazuji ji zabít či nějak více zmrzačit ... třeba ji vyříznout jazyk, připravit o oko jako tu dívku na Severu, nebo alespoň udělat pěknou jizvu na její druhé tváři.
Změří si ty muže od hlavy až k patě. "Vypadněte !" Poví rozkazovačně a jeho muži po vytasí své meče aby i oni pro případ toho že by muži Lorda Stannise chtěli změřit své síly .. byli připraveni zakročit.

Nenávist zrcadlící se v očích baratheonských strážných byla jasně rozpoznatelná. Nehrál v to roli jen fakt, že jejich pán nenáviděl Lannistery. Šlo i o chování velitele černých krys. Ani jeden ze Stannisových mužů nemínili ustoupit z cesty. Dostali své rozkazy a byli plně rozhodnutí je splnit. Lord Stannis Baratheon byl rozhodně mužem cti a muži v jeho velení se drželi jeho příkladu. Co na tom, že se vůči nim stavělo šest jižanských vran v čele s nadutým havranem. Prioritní bylo držet lady Baratheon v naprostém bezpečí. Ano, dívenka sice nepatřila k těm nejkrásnějším a vedle dcery lorda Starka vypadala spíš jako… kuriozita… Ovšem srdce měla ze zlata. Jeden z dalších důvodů, proč by se ani jeden ze strážných neměli hnout či podvolit. Nebyly přece zbabělým hmyzem, co by se nechal zastrašit hrozící botou.
„Svého dobrého krále si můžeš narvat do prdele. Vlastně se divím, že tu nehopsá kolem tebe, aby se mohl nějak pobavit. Víš, co se říká, no ne? Bastardi se cítí nejlíp ve společnosti dalších bastardů. Tak schválně, kolik z tvých mužů mají nějaký alespoň snesitelný původ? Mají vůbec svojí vlastní hlavu? Nebo za tebou běhají jen protože si to můžou rozdat s tou tvojí hezkou tvářičkou?“ Ani jeden z mužů nebyl opilý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dělat vtípky na účet někoho z Lannisterů jim šlo samo od sebe. A důvod nebyl jen ten, že kolem panovaly jisté drby. Stannis ke svým mužům mluvil vždy upřímně. Ne vždy jim vše říkal, ale pokud trval na tom, že je právoplatný král a Joffrey je jen bastard, kterého zplodily dva Lannisterové…
„Měl by sis zajít do nejbližšího bordelu, aby z tebe co nejdřív udělali pořádnýho chlapa. Nemůžeš se tu jen tak objevit a myslet si, že kvůli tobě spadneme na prdel. Bohatě bude stačit, když se hned otočíš a půjdeš si užít se svojí blonďatou lannisterskou děvkou, která teď nejspíš sedí na trůnu a myslí si, že jí patří celý svět.“ Těžko říct, co jim dodávalo odvahu. Ani jeden ze Stannisových mužů se nebál a to i přes fakt, že měli o polovinu menší skupinu, než kterou si přivedl Renard. Jednomu strážnému sjel pohled dolů, aby se přesvědčil o tom, že Dorien určitě není v náladě, aby mohl nad nejapnými žerty jen tak mávnout rukou. Rázem tedy byli všichni ve střehu. Ani u jednoho z nich nešlo o první úkol, každý za sebou již nějaké zkušenosti měl. Bohužel, po Sedmi království chodilo jen málo takových, které by mohli přirovnat k černému havranovi.
„Vážně máš poslední šanci odejít. To, že za tebou stojí víc než dva muži, je rozhodně pakt zbabělosti. Nikdo se tu nenechá zastrašit zvýšeným hlasem.“ Muž, jenž vypadal na velitele malé skupiny najednou zcela obrátil. Přimhouřil oči a podle Dorienova příkladu sáhl po svém meči. Osobně mu nedělalo žádný problém zaútočit, bohužel by to nebyl vyrovnaný souboj. Šest na tři. Stačil jeden neuhlídaný okamžik, jeden z nich by proklouzl dveřmi dovnitř a Stannisovi muži by za svou chybu zaplatili daleko větší cenou, než jenom svým životem. Museli chránit dívenku, která si nezasloužila, aby jí někdo ublížil, bez ohledu na to, jestli to byl Lannister nebo ne.
„Úplně poslední varování, Renarde. Jestli se hned neotočíš a nepůjdeš se svými do Sedmi pekel, budeme tě tam muset poslat osobně.“ Varoval jej muž stojící nejblíže dveřím. Ze všech strážných měl ve tváři vidět nejbojovnější výraz. Rozhodně vypadal jako někdo, kdo se ihned vrhne nepříteli po krku, aniž by k tomu dostal větší záminku. A přesně to se i stalo. Stačil jen jeden krátký okamžik a nastal zmatek. Baratheonští se s vervou pustili do Dorienových mužů. Obratně se vyhýbali jejich ranám, tedy alespoň ze začátku. Postupně začínalo být znát, že by potřebovali posily, ovšem nebyl nikdo, kdo by je přivedl. Zcela ironicky, rvali se jako lvi. Zatínali drápy a snažili se své protivníky zadržet, aby se nedostali k lady Shireen.

Dívence v komnatě se rozbušilo srdce. Strachy se jí začaly potit dlaně, teprve teď se opravdu ocitla v pasti. Nemohla se dostat ven, jediná cesta vedle přes dveře. Okno nepřipadalo v úvahu, komnata se nacházela příliš vysoko, než aby mohla vyskočit. Nepomohlo by ani, kdyby se schovala. Pokud jí někdo chtěl ublížit či odvést, rozhodně věděl, kam jít. Malá lady se snažila něco vymyslet, ale marně. Nezbylo jí nic jiného, než jen čekat a doufat, že to nakonec všechno odezní a skončí.

S jistým povýšeneckým úsměvem sledoval toho samozvaného velitele té malé skupinky co si chtějí hrát na vojáčky jak jejich velitel plácá jedno slovo za druhým ve snaze být drsný hoch a snad i urazit Lorda Doriena. Jistě že slyšel zvěsti o původu dětí královny Cersei, tedy Joffreyho,Cedrika,Myrcelly a Tommena ale dokud je platí Tywin Lannister kterému přísahal on a jeho sestra věrnost, tak do té doby na tyto zvěsti věřit nebude a bude dělat hluchého.
"Koho chleba jíš, toho píseň zpívej."
A ať si to ten velitel blbeček který tak hrozně rád mluví, uvědomuje nebo ne ... Lord Dorien Renard je Lordem a ne bastardem.
A čím víc ten velitel mluvil, tím víc Doriena nudil. Dnešní den neměl zrovna vykládací náladu kdy by si chtěl s těmito muži nějak vyprávět, vyměňovat si názory jeden na druhého a pokřikovat na sebe o tom kdo má vlastně pravdu. Ne opravdu Renard neměl náladu se vybavovat a však ten velitel který byl straší jak on, konečně udělal rozumnou věc a rozhodl se k boji. Výborně ... výborně !

Jak vytasil meč, stejně určil Lord Renard i jeho muži kteří byli vždy mírní asi tak jako hladový medvěd vytasí své ostré meče a začne malá výměna názorů pomocí mečů.
To že Renard i se svou maličkostí má výhodu počtu, o tom nemůže být ani řeč ale muži Lorda Baratheona jsou přeci jen lepší s mečem než by kdo mohl čekat. Dorien se rozhodl změřit své síly s tím upovídaným velitelem který měl tu drzost a opovážlivost jej nazvat bastardem.

Souboj trvá jak dlouho ? Minutu ? Dvě ? Tři ? ...
Když člověk bojuje, čas je zrovna to poslední na co přitom všem myslí. Ať uběhlo času kolik chce, výsledek je jednoznačný a to ten že muži Lorda Baratheona se válí ve vlastní krvi a jen jeden z těch mužů se snaží odplazit pryč když se s několika sečnýma ránami snaží v potoku krve pomalu odplazit pryč. "Někam jdeš ?!" Zeptá se Dorien s úsměvem a pomalou chůzi dojde k tomu nebožáku a svojí těžkou botou mu šlápne na záda a přimáčkne jej k zemi tak aby se už dál nemohl plazit.
"Teď je už pozdě někam odejít víš ?!
Říkal jsem ti to po dobrém ať odejdete ale ty jsi mě neposlechl a dokonce si měl tolik drzosti napadnout mé muže a přikyvovat svému veliteli když urážel Našeho dobrého krále Joffreyho." Tiše povzdechne.
Svůj meč který byl od krve mu dá na šíji a pomalu projede špičkou meče tak do půlky krku a teprve meč vytáhne a jde za svými muži které si prohlédne.

Tři mrtví muži na straně Lorda Baratheona a jen jeden zraněný na straně Lorda Doriena díky početní převaze kterou jeho muži měli. Ať člověk počítá jak chce, výsledek je jasný úspěch Lorda Doriena a jeho mužů.
"Vyhledej mistra ať tě ošetří."
Řekne klidným hlasem směrem k zraněnému muži který měl ošklivou ránu na levé ruce ze které tekla krev a pevně tu ruku držel aby mu netekla více. A jen co Dorien vydá rozkaz muž více než ochotně jde vyhledat ošetření.

"Vy tři ukliďte v tichosti ty smrdutou hromadu mrtvol a pokliďte to tu." Dorien se podívá na další ze svých mužů a dá mu ruku na rameno.
"Zajisti aby muži Lorda Stannise zde neotravovali ... vem si mužů kolik potřebuješ a vyžeňte je nebo ..." Podívá se na muže jak odklízí mrtvoly.
"Pokud pokud nebudou chtít uposlechnout tvých příkazů ... tak ať následují své druhy. Říkal si že rád lovíš vysokou ne?! Renard se zašklebí a muž se zasměje a nakonec souhlasně přikývne a jde vyplnit vůli svého pána.
A nakonec tam zůstal jen Dorien a poslední z jeho mužů.
Hlídej ty dveře ... nepřejí si být rušen. Schová svůj meč a teprve poté když už nic nebrání k tomu aby vešel do pokoje k Shireen tak se vší slušnosti zaklepe a pak teprve vejde.
Jak je vidět Renard si tuhle situaci užívá a je i v dobré náladě když už ti tři idioti neotravují v jeho přítomnosti.

Každý ze strážných byl připravený na souboj, kterému se neúprosně schylovalo. Nezakročili by jedině v případě, kdyby se Dorienovi muži otočili a odešli. Bohužel to nevypadalo, že by alespoň jeden z nich dostal rozum. Vojáci věrní až za hrob… Stejně tak, jako baratheonští. Jediným rozdílem by jejich smysl pro čest. Muži naverbovaní Stannisem by mu nikdy nevrazily nůž do zad, ani by nezměnili strany podle toho, jak by to bylo výhodné. Jestli na tom byl stejně Renard, to byla otázka.  Troufnul by si na ně, i kdyby za zády neměl početní převahu? Zřejmě ano, ale rozhodně by to pro něj nedopadlo tak dobře. Strážný vytáhli meče, aby mohli začít s Renardovými muži krátký proces. Bojovali statečně, navzájem si chránili zda, ale nestačilo to. V malém prostoru na ně padalo až moc ran. Ke konci lítého boje to vypadalo, že se alespoň jednomu z nich poštěstí přežít, ale jeho snaha a naděje byly rychle udupány do země Renardovou nohou.
„Chcípni v pekle, bastarde. Jednou tě tam někdo s největší radostí pošle a já tam na tebe budu čekat.“ Na zakrvácené tváři se objevil úšklebek, který tam zůstal, i když se mu z očí vyprchal život. Naposledy vydechl, ani Dorienovi nedopřál to potěšení z bolestného zasténání. Statečný muž až do smrti.

Malá lady seděla na posteli, a aniž by si to uvědomovala, lehce se třásla. Poslouchala s našpicovanýma ušima hluk, který se stejně nedal přeslechnout. Nemohla říct, jestli muži vydávali takový hluk jenom kvůli tomu, že se naházeli hned u jejích dveří nebo jestli řinčení kovů slyší celá Rudá bašta. Najednou všechno odeznělo a na krátkou chvíli se zdálo, že je všechno v pořádku. Shireen ztuhla. Tohle mohlo znamenat jenom dvě věci. Pokud se vážně dělo něco špatného, a všechno nasvědčovalo, že ano, buď jí hrozilo nebezpečí, nebo naopak. Se zatajeným dechem čekala, jestli dovnitř vpadnou muži jejího otce, aby ji ujistili, že je v bezpečí anebo…. Nasucho polkla. Neměla kam utéct, čímž všechno bylo jenom horší. Musela čekat v ne moc prostorné komnatě, aniž by mohla cokoliv udělat. Nemohla se nijak bránit a co hůř – nevěděla, co ji čeká.
Najednou se ozvalo zaklepání. Shireen s sebou trhla a trochu se přikrčila. Očima přelétla celou místnost, aby se na poslední chvíli přesvědčila, že jí vážně nezbývá nic jiného, než jen čekat na milost osudu s holýma rukama. Bohužel to tak bylo. Nanejvýš mohla popadnout nějakou knihu, jenže tou by se těžko ubránila. Ani nedoufala v to, že by se ve dveřích objevil někdo, kdo by neznamenal hrozbu či by nesl dobré zprávy. Zhluboka se tedy nadechla, aby se uklidnila. Ani nestačila hlesnout a dveře se otevřely. Mezi nimi stál muž, kterého nikdy předtím neviděla nebo si to alespoň neuvědomovala. Nechtěla na něho zírat, protože tušila, že by to nebylo dobré. Ale bylo tu něco, co rozhodně upoutalo její pozornost. Zdálo se jí to nebo měl na šatech krev? A kde byli její strážní? Co by vůbec měla dělat?
Moc chtěla myslet s chladnou hlavou, ale nešlo to. Ruce se jí třásly, srdíčko jí bolestivě naráželo do žeber. Bála se. Nemohla dělat nic a neměla sebemenší tušení, čím by ho obměkčila, pokud by došlo na nejhorší. Přesto promluvila a pokusila o jistou diplomatičnost.
„Přejete si něco, pane? Nejsem si moc jistá, jestli vám můžu v něčem pomoct.“ Svým vlastním uším zněla podivně. Nejradši ze všeho by začala volat o pomoc, ale cosi jí říkalo, že by to nebyl moc dobrý nápad. Kdyby jí muž chtěl umlčet, stačilo by, aby jí dal silnější ránu a mohl jí udělat něco zlého. Navíc měl meč. Shireen nechtěla myslet na nejhorší, ale myšlenky se jí přesně tím směrem ubíraly. Snažila se vybavit, co by jí řekl otec… Jenže ten tu teď nebyl. Nemohl jí ochránit. Nikdo nemohl. Všechno záviselo jen a jen na ní. Na malé a slabé dívence,která neměla vůči urostlému bojovníkovi sebemenší šanci.

Když vešel do místnosti, skoro by i Shireen přehlédl jak byla drobná a Renard mohl jenom hádat kolik by té dívce mohlo asi tak být. Určitě ji nemůže být víc jak deset, tím si byl Dorien jistý ale že by snad její věk nebo to že je dívka mělo hrát nějakou roli milosrdenství bylo opravdu úsměvné a naivní.
"Lady Shireen ..." Jeho hlas je tichý a poklidný, jako by snad tam za dveřmi byl jiný svět. Rozhodl se že tento úkol nevezme jako povinnost a trošku si pohraje, i když proč si hrát dlouho ... má ještě daleko více práci než je ona. Pozorně si dívku prohlédne, nejvíce jej zaujme její tvář která byla opravdu tak odporná jak královna líčila. "Dovolíte ?" Nečeká na odpověď a posadí se na židli blíž ke dveřím tak aby kdyby se dívka rozhodla utéct aby ji mohl chytnout a i kdyby snad prošla před něj za dveřmi je jeden z jeho mužů a i kdyby snad prošla přes tyto dva ... celá Ruda bašta i Královo přístaviště je plné jejich mužů. Znovu ale tentokrát pomalu i detailněji si dívku prohlédne. "Trochu mi připomínáte moji dceru." V životě dceru ani syna neměl, jen chce trošku Shireen uklidnit a pak si pohrát. Zhluboka se nadechne a pak se rozhodne k dívce znovu promluvit. "Vlastně mi trochu můžete pomoci. Královna se tak trochu zlobí na Vašeho otce a požádala mě abych mu vysvětlil že by bylo moudré aby si uvědomil že jeho chování je tak trochu nevhodné." Ukáže dlaní na druhou židli aby se dívka také posadila a poté dá ruku spokojeně na svůj meč. "Jste chytré děvče jak mi královna říkala a já bohužel nemohu Vašeho otce nikde najít ... proto jsem Vás vyhledal abych Vás požádal o pomoci předat mu vzkaz." Pousměje se.
"Předáte mu vzkaz ?"
Opravdu působí milým a přátelským dojmem což je u Renarda zrovna nezvyklé a ne dvakrát dobré pro ty ostatní.

Mistři na Dračím kameni jí často říkali, že dokáže nahlédnout do nitra člověka. Možná to bylo tím, že ráda četla a dokázala tak pochopit směry, jakým se lidská mysl ubírala. A teď, když se dívala neznámému muži do očí, začínal jí hlodat opravdový strach. V okamžiku, kdy se otevřely dveře jí polila čirá hrůza, ale rozhodně se to nedalo srovnat s tím, jak se cítila teď. Cizinec se mohl usmívat, jak jenom chtěl, ale malá lady mu to nevěřila. Pokud by z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí, přišel by bez toho, aniž by zabil její stráže. Jeho oblečení by zůstalo čisté a stejně tak i jeho ruce. Jenže teď bylo příliš pozdě na to, aby Shireen litovala svého příjezdu do hlavního města. Nejdřív v tom viděla skvělou příležitost, plno možností… a teď by dala cokoliv za to, aby se mohla vrátit domů. Do bezpečí své komnaty, kde jí nic nehrozilo. Trávila by čas s knihami a Strakošem bez toho, aby se musela bát, co bude v dalších minutách následovat.
„Ovšem…“ hlesla na jeho otázku, ačkoliv to bylo naprosto zbytečné. Stačily jen drobnosti a okamžitě si kazil dojem důvěryhodného přítele. Být někdo jiný, nejspíš by mu na přetvářku skočila. Nějak by si namluvila, že stráže jenom odešli, protože si je dal zavolat lord Stannis. Dokázala by si vše odůvodnit, aby to bylo uvěřitelné.  Jenomže Shireen byla už od útlého věku výjimečně chytrá holčička. Co nepobrala na kráse, měla v hlavě. A pokud si ten muž myslel, že na ni dokáže zapůsobit mile, rozhodně se spletl. Shireen uměla počítat do dvou a uvědomovala si, do jaké situace byla postavena. Jedna věc jí však tížila stejně, jako strach z toho, co bude následovat. Kdo by mohl být tak zlý a chtěl jí ublížit? Nikomu nic neprovedla. Ptát se však nemusela, protože odpověď přišla sama. Stačilo si jen chvilku počkat.
„O tom silně pochybuji, pane. Jsem si jistá, že v Západozemí není moc dětí, které by měly poznamenanou tvář šedým lupem.“ Poznamenala tak zdvořile, jak jen to šlo. Doslova se modlila za to, aby na ní nebylo poznat, že se bojí. Snažila se zůstat klidná, myslela na svého otce a na to, že s ním by podobná situace vůbec nic neudělala. Lord Baratheon se jen tak ničeho nelekl. Neměl strach, snad nikdy. Shireen jeho chladnou a jasnou mysl vždycky obdivovala. Každý uznával, že je schopný vojevůdce… Jenom jeho smysl pro rodinu a přátelství poněkud pokulhávaly. Ale drobné nedostatky se vždycky daly nějakým způsobem napravit.
„Obávám se, že vám nebudu nijak užitečná. Ráda bych vám pomohla, ale netuším, kde můj otec je. Může se pochybovat po Rudé baště nebo být ve městě. Omlouvám se, ale budete se muset zeptat či požádat někoho jiného.  Ani netuším, kdy zajde do mé komnaty, aby se mnou promluvil. Má neustále něco na práci.“ Tak o tohle cizinci šlo. Shireen po zádech přejel mráz. Moc dobře věděla, proč královna vydala takový rozkaz. Mohl za to lord Stannis, když se pustil do Cedrica. Ovšem… Cedric by to přece královně neřekl… A pokud ano, určitě by zajistil, aby se kvůli tomu královna nezlobila. Lord Baratheon chtěl přece jenom ochránit svou dceru, to zajisté Cedric pochopil. A že by královna Cersei jednala za jeho zády? Měla ho určitě moc ráda, ale nikdy by kvůli němu neublížila Shireen. Stanis malou lady varoval, co je královna doopravdy zač, ale ona tomu nevěřila. Cedric vypadal, že se podobá spíš jí, než králi Robertovi a měl i naprosto jinou povahu. Kde by se vzala, pokud ne od matky?
„Zajisté uděláte dobře, když se půjdete porozhlédnout jinam. Třeba do zahrad, je tam nádherně. I můj otec umí ocenit krásu květin.“ Moc si přála, aby už odešel. Nechtěla ho posílat za Stannisem, nechtěla, aby ho zranil. Proto, snad poprvé v životě, zalhala. Stanis Baratheon neuměl ocenit krásu, vždy jen praktičnost a užitečnost. Cizincovo gesto plně ignorovala a zůstala na svém místě. Nechtěla se k němu přiblížit ani o krok. Cítila z něj nebezpečí, ba co hůř – tichou hrozbu. Byl jako had ve vysoké trávě. Nenápadný a přitom by stačil jen jeden chybný krok, aby se všechno zvrtlo a pokazilo. Proto ani nepovažovala za moudré žádat ho přímo, aby odešel, nebo mu to dokonce přikázat. Musel se sebrat a odejít sám od sebe. Malá lady se však velice obávala, že to neudělá. Před očima měla všechno, co by mohl udělat. Už jenom zmínka o vzkazu nezněla vůbec dobře. Pokud královna chtěla něco vyřídit, mohla to udělat osobně a přímo lordu Baratheonovi. Nikdy nemusel chodit za Shireen. Nikdo nemusel pozabíjet muže, kteří jí chránili.

Renard byl spokojen když dívka svolila k tomu aby se posadil na židli, i když její odpověď byla irelevantní a pohodlně se usadí a opře se, přitom pozoruje Shireen, tedy spíše její tvář.
"Šedý lupus ? Tak se tomu říká ?!" Lehce přikývne hlavou. "Myslím si že máš úplnou pravdu že dětí s co mají Šedý lupus moc není ...
já kdybych měl dítě stejně odporné jako jsi ty asi bych jej rovnou zabil ... co s dcerou kterou není možné ani vhodně provdat když má ten ... " Na chvilku udělá že se zamyslí. "Jak si to říkala ? Ano, Šedý lupus.
Je to odporné a osobně se divím že královna je natolik laskavá že ti umožní být na Rudé baště ... já osobně bych ti to nedovolil." Pak delší moment zase zarytě mlčí a přitom se tváří jako by nic neuctivého směrem k dívce neřekl a znovu nechá dívku dohovořit to co chtěla říci.
Jen z výrazu tváře mladého Lorda je jasné že s její odpovědí není až tak spokojený jak si Lady Shireen myslí a dokonce si snad i myslí že je hlupák a uvěří jejím řečem. "Když tu Lord Stannis není tak tu není." Tiše skoro až zklamaně povzdechne a podívá se na dívku. "Budu muset tedy říci královně že Lord Stannis zde není a že jej budu muset najít někdy jindy .. vlastně se ani nic nestalo." Přátelsky se pousměje a zvedne se ze židle. "Nezlobte se Lady Shireen že jsem Vás vyrušoval ... pokusím se po Vašem otci podívat v zahradách." Nakonec se k dívce i uctivě ukloní a otočí se k odchodu.

Jde až ke dveří kdy chytne kliku ale pak se zarazí.
"Vlastně ... nechám Vám tu pro něj vzkaz od královny a kdyby si náhodou udělal k Vám cestu řekněte mu prosím že každý kdo si dovolí ohrožovat její děti dopadne špatně." Po těchto slovech zase pustí kliku dojde k Shireen a vší silou ji vrazí pěstí do tváře ... znovu a znovu se snaží její tělo zasypat údery a srazit nebohou dívku k zemi. "Vzkažte mu Lady Shireen že nebylo moudré ponížit jejího syna před zraky svědků a povyšovat se na něj." Snaží se znovu ji pěsti vrazit do žeber aby dívka trpěla za slova a činy svého otce.

Jeho pohled jí vůbec nebyl příjemný. Ba ne, nebylo to jenom o její tváři. Za těch pár let, co chodila po světě a vnímala smysl řeči, zvykla si, že si lidé šuškají nebo dokonce mluví otevřeně o tom, jak je ošklivé děvče. Ano, měla svoje rysy, tak typické pro Baratheony a Florenty, ale copak by si z toho dělala těžkou hlavu? Nemohla s tím nic udělat, tak se pokoušela zlé řeči neslyšet a ošklivé pohledy nevidět. Byla příliš chytrá na to, aby si brala k srdci takové malichernosti. Někde hluboko uvnitř ji to samozřejmě bolelo, přece jenom šlo o dívku, která by se jednou přála stát nádhernou lady, o které by pěli oslavné písně známí bardové. Na druhou stranu to byla realistka a věděla, že nic takového se nikdy nestane. Proto neuhnula pohledem, ačkoliv na něj nekoukala tak tvrdě, jako by to udělal kdokoliv jiný.
„Mnoho lidí na šedý lupus zemře. Především dospělých. Měla jsem velké štěstí, že jsem přežila. Na ničem jiném potom nezáleží.“ Vůbec nechápala, kam cizinec míří. Pokud si myslel, že jí takovými slovy uvede do rozpaků nebo že jí kvůli tomu vyhrknou slzy, mýlil se. Před několika lety by mu to možná vyšlo podle představ, ale ne dnes. Lady Selyse malou Shireen na nepěkné chování připravila až moc důkladně, při své ne moc zrovna mateřské péči. Navíc, když kvůli tomu na Shireen padnul splín, připomínala si slova svého otce. Mohl jí nechat zemřít v kouřících ruinách rozpadlé Valyrie. Neudělal to. Namísto toho povolal všechny mistry a léčitele, aby nemusel svou dceru ztratit. To ho dělalo otcem ještě víc, i když si to sám nepřipouštěl.
„Není to nakažlivé. Teď už ne. Nikomu nic nehrozí. A pokud by královna vážně nesouhlasila s mou přítomností, okamžitě bych odjela. Ale nemyslím si, že by to bylo nutné.“ Nejraději by dodala, že to není jeho starost, kdo se nachází v Rudé baště. Ale… Mohlo ji napadnout, že královna někomu řekne, že by jí nejraději neviděla. Stanis měl na královnu dost osobitý názor a veškeré výrazy, kterými ji počastoval jenom ukazovaly na to, že Cersei Lannister není zrovna typ přetékající láskou k ostatním  ve svém okolí. Shireen to nevadilo. Chovala k ní respekt, byla to královna a o dost let starší osoba, i když s jejím chováním úplně nesouhlasila. Dokud si jí však nevšímala a netrápila ji, malá lady neměla sebemenší důvod si na něco ztěžovat.
„Doopravdy mě mrzí, že jsem vám nemohla víc pomoci. Ráda bych, ale v poslední době se s otcem moc nevídám. Nejspíš má plno důležitých povinností k vyřízení.“ Sledovala každý jeho pohyb a srdce jí zaplesalo nad tím, že už se chystá k odchodu. Kvůli tomu by byla ochotná překousnout i delší rozhovor o její tváři a šedém lupu. Kdykoliv jindy by to nebylo moc příjemné téma, ale dnes si Shireen přála jenom jedno – aby cizinec odešel a nechal ji i její rodinu nepokoji. Mohl jí klamat falešnými úsměvy či hraným zájmem, ale tu podivnost a lačnost ve svých očích ničím zakrýt nemohl.
Už si pomalu oddechla, když viděla, že míří ven. Hodlala chvilku počkat a potom…. Nejspíš by vyběhla z komnaty a utíkala, seč by jí síly stačily, aby našla otce nebo Cedrica. Musela jim říct, co se děje. Ale..
„Otec se k nikomu nechoval špatně. Nikomu neublížil.“ S hrůzou sledovala, jak se cizinec pomalu otáčí a jeho odchod vyznívá do ztracena. Nemohla se přinutit k nádechu, vzduch jí najednou uvíznul v suchém hrdle. Chtěla vykřiknout, z úst jí však nevyšel ani hlásek. Nohy jí ztěžkly a nedovolily jí couvnout ani o pár kroků, které jí zbývaly ke stěně. Nepřinutila se ani uhnout a tak jen sledovala, jak muž zvedá ruku a míří s ní k jejímu obličeji. Následovala prudká bolest a najednou se Shireen ocitla na tvrdé studené zemi. Hlava jí po nárazu ošklivě třeštila a skrz clonu slz nemohla pořádně vidět. To, že muži nestačila jedna rána, poznala až z dalšího návalu bolesti, který se dostavil.
Ze rtů se jí draly vzlyky naplněné nevýslovnou a nepopsatelnou bolestí. I když  by ráda prosila o milost, aby přestal, nemohla. Stěží se zvládala trhavě nadechovat. Dokázala se akorát trochu schoulit, aby zamezila nejhorším úderům. Cítila, jak se její celé tělo otřásá v agonii. Moc moc si přála, aby se muž rozhodl toho nechat… nebo aby upadla do bezvědomí. Připadalo jí to jako hodiny mučení, ze kterého se nemohla dostat. Předtím si párkrát přála, aby všechno špatné skončilo. Teď by dala cokoliv za to, aby se tak vážně stalo.

Svou pravou pěstí bušil do tváře i do těla malé dívenky jak smyslu zbavený. Dělalo mu to radost ? Ano !
Renard byl vždy krutý i když to nebylo třeba o to více se snažil když a pociťoval radost když mohl tento vzkaz předat jménem královny. "Otec se nikomu neublížil a nechoval špatně ?!" Zeptá se zaujatě dokonce tak moc že přestane do Shireen mlátit jak do nezralého žita.
"Ach tak .. tak že tvůj otec nikomu neublížil a nechoval se špatně. Tak že je vlastně všechno v pořádku a královna lže." Posměšně se podívá na dívku která se válela na zemi se slzami v očích. "Pak mi odpusť pokud můžeš že jsem se k tobě choval takto zle, já jsem si myslel že tvůj otec ublížil princi ..." Z dívky si dělá legraci což na jeho tónu hlasu musí být znát, nesnaží se totiž výsměch nijak schovat.

"Pamatuj si ty malá a ošklivá děvko ...
co řekne královna ... to platí ! Když královna řekne že princi tvůj otec ublížil ... tak mu ublížil !" Naštvaně ji kopne do žeber. "Kdo jsi ty že si dovoluješ nazvat královnu lhářkou a zpochybňovat její slova ?!"
Řekne už naštvaným hlasem. Už otec Lorda Renarda byl zapřísáhlý vazal Lannistrů který vždy plnil to co mu přikázali a proto Dorien tak hájí čest královny. Nikdo si nedovolí nazvat královnu lhářkou jenom tak beztrestně.
"Jak si vůbec může zrůda co má tak odpornou tvář jako ty nazvat královnu lhářkou ?!" Znovu ji kopne do jejího boku a pak nakonec ji stejně jako toho muže za dveřmi přimáčkne botou na zem.
"Děkuj královně že chtěla jen tento vzkaz a nechce více nebo že mi nedovolila abych si s tebou pohrál více." Víc ji zamáčkne do zemi. "Budeš tak laskavá že ano a předáš tvému otci ještě jeden vzkaz ode mě .. že ?!" Nakonec si na ní kolenem klekne a chytne ji za vlasy. "Jistě že řekneš ... jsi hnusná ale hodná holka." Škodolibě se usměje čehož si ale dívka nemůže všimnout. "Řekni mu že já a mojí muži přebíráme tohle město ... máte čas do úsvitu aby jste vy a vaší vojáčci kteří si hrají na tvrdé chlapce opustili tohle město a už se nikdy nevrátili. Jestli že tak neučiníte ... dopadnou všichni vaší muži i vy jako ta banda hošíků která stála za dveřmi." Políbí ji do vlasů.
"Rozuměla jsi mi ?! Jistě že ano! Jak ji drží za vlasy do kterých ji právě políbil praští ji hlavou o zem a teprve pak dívku nechá na pokoji a odejde od ní pryč směrem ke dveřím kde se znovu zastaví jako před chvilkou. "Máte čas do úsvitu." Teprve potom chytne kliku od dveří a odejde pryč ze dveří.
"Zde jsme hotový .. jdeme." Poručí muži který stál za dveřmi a odejde s ním pryč.

Pro dnešní den ji ta lekce musela stačit.

Snažila se nevzlykat, ale nešlo to. Nikdy předtím ji nikdo neuhodil, pokaždé ji zraňovala jenom slova. Jenže vůči těm si Shireen velice rychle postavila své vlastní hradby, našla si způsob, jak se vyhnout psychické újmě. Jenže muž na ni vztáhl ruku. A vypadalo to, že na světě neexistuje nic, co by ho mohlo zastavit. Shireen pro samé slzy nic neviděla, dokonce se jí párkrát před očima zatmělo úplně. Chtěla se bránit, že nic neudělala, stejně tak, jako její otec. Slova mohla bolet, ale častěji znamenala méně, než fyzické napadení. Přesto nemohla najít svůj vlastní hlas, aby něco řekla. Když dostala příležitost se pořádně nadechnout, udělala to. Pláč a bolest jí umožňovaly jen krátké a mělké nádechy. Ty ji málem připravovaly o vědomí, ale zjevně to ještě nebylo tak zlé, aby jí od cizincových činů osvobodily.
Malá lady byla rozený diplomat, proto, kdyby mohla normálně mluvit, našla by si způsob, jak rozumně vysvětlit cizincovi, že se v tomhle mýlí. On u toho nebyl, když se to stalo, stejně tak jako královna. Jediní, kdo se té nechtěné hádky zúčastnili, byli lord Baratheon, princ Cedric, Shireen a královský mistr. Že by zrovna on vyzradil, co se stalo? Shireen byla doopravdy na pochybách, že by něco řekl Cedric. Ten by rozhodně nechtěl, aby jí někdo ublížil. Anebo…. Nebo se choval jen jako přítel, jako někdo, komu měla věřit, a přitom měl celou dobu pravdu její otec? Lannisterům se nedá věřit. Shireen odmítala poslouchat ošklivé řeči o tom, že by byli královské děti bastardy. Lord Baratheon na to měl dost jasný názor, ale Shireen nechtěla nikoho soudit. Nikdo neměl pádné důkazy o tom, jak to doopravdy je. Tak tomu tedy bylo alespoň doteď. Nyní už netušila, co si má o kom myslet. Cedric se stal jediným důvěrným člověkem, se kterým se v Rudé baště nebála být. Ale jestli tohle zapříčinil… Zradil ji. Jiné vysvětlení neexistovalo. Lev do jelena vždycky snadno zatne drápy, když se mu k tomu naskytne vhodná příležitost.
Nedbala jeho slov, ať už měly výsměšný nebo jen hrubý význam. Soustředila se na to, aby odsunula pryč všechnu bolest a tiše doufala, že nemá nic zlomeného. Pohmožděniny a ošklivě zbarvené modřiny se hojily daleko snáze, než zlomená kost. Ovšem potom, co do ni kopl, už si tím tak jistá nebyla. Mohlo se jí to jenom zdát… A taky bylo celkem pravděpodobné, že se ucítila ošklivé křupnutí. Jak by také její drobné tělo mohlo vydržet všechen ten nápor? Přesto se malá lady statečně kousla do rtu, aby nevydala sebemenší bolestný sten. Viděla mu na očích, jak je spokojený, že ji může trápit. Nehodlala mu dopřát ještě větší potěšení. Tolik se bála, až postupně strach odezněl. Nahradilo ho silné zoufalství a tiché prosby k Sedmi, aby konečně donutili cizince odejít. Celé tělo měla malá lady jako v jednom ohni. Všechno ji bolelo, ale když zavřela oči, úleva nepřicházela. Kéž by to tak byla jenom ošklivá noční můra, ze které by se dřív či později probudila…
Bohužel se tak nestalo a  Shireen byla nucena poslouchat znovu a znovu to, jak je královna čestná žena. Muži zjevně nevadilo, že si protiřečil a nebral v úvahu to, že Shireen nic podobného neřekla. A ani nehodlala říct. Bála se, že pokud by z úst vypustila byť jen jediné slovo, už nikdy víc by nepromluvila. Ačkoliv nedobrovolně jí skrze rty uniklo bolestné zalapání po dechu při další ráně do už tak moc bolavých žeber. Jak může být královna čestná žena, když obrací slova ve svůj prospěch a nutí za to platit ty, kteří se ničeho nedopustili? Problesklo jí hlavou. Ano, její otec měl rozhodně pravdu. Lannisterům se nedá věřit. Snad jen tomu legračně malému mužíkovi, kterého neměli příliš v lásce. Jenže oproti nim se zdál chytrý. Shireen si všimla, že přes svůj ostrý jazyk tráví hodně času v knížkách. Takový člověk nemohl být zlý. Ovšem někdo v přítomnosti trůnu? Ten ano.
Za jiných okolností by se Shireen od cizince pokusila co nejrychleji dostat, ale teď nemohla. Musela se vypořádat s další neúnosnou dávkou utrpení. Z jeho hlasu už se jí začal dělat nevolno a při doteku jeho rtů to bylo dvakrát tak zlé. Dokonce ráda uvítala novou ostrou bolest, která pramenila z až přílišného setkání její hlavy s podlahou. Před očima se jí roztančily hvězdičky a jen matně vnímala zbytek mužových slov. Postřehla, že odešel, přesto v sobě nenašla sílu, aby se zvedla. Potřebovala varovat svého otce, ale nemohla se postavit na nohy. Chvilku zůstala bezhybně ležet. Potom se pokusila vylézt alespoň na všechny čtyři,ale ruce se jí rozklepaly bolestí a tak zůstala ležet na chladné zemi. Nejraději by se rozplakala, ale všechny slzy si pro sebe zabral cizinec. Malé lady nezbývalo nic, než jen modlitby a víra v to, že někdo co nejdříve přijde a pomůže jí.