Příběh - Arya Stark

Jak to tak vypadá tak momentálním pánem situace byl právě Cedrik a pokud se nenechá vyprovokovat, zachová si alespoň navenek klidnou tvář, bude pánem situace i nadále právě on, jelikož otec v opojení alkoholu měl problém vyznat se v situaci a Arya byla celá rudá vzteky. Přitom stačilo jenom tak málo a situace se otočila.
Arya byla snad všechno jenom ne v klidu tak jako když si jej dobírala před několika málo minutami v kuchyni.
Kdyby to viděla Cersei, bezpochyby by byla na svého syna pyšná že převzal iniciativu. Podíval se na Aryu a pak na otce kterému se rozhodne vysvětlit situaci která nastala aby se v ní mohl trošku otec orientovat. Řekne mu upravenou pravdu.
"Ne otče. Mladý lord Brandon Stark mi nešlápl na nohu ale omylem mi skočil na záda a povalil mě na zem. Bohužel jsem přitom dopadl na větší kámen a proto zranění nohy." Jeho hlas je klidný a poté věnuje pohled jenom otci. "Byla to pouze nehoda otče ! O nic nejde .. Lord Brandon se mi za to omluvil a já omluvu přijal .. dokonce jsme se stali přátelé stejně jako ty a Lord Stark." Mírně se usměje když zmíní přátelství.
Byl si dobře vědom své upravené pravdy, není to tak že by si jeho přátelství nevážil, jen hodlal ukázat mladé vlčici co že lev své drápy má. "Poté mi křížila cestu Lady Arya a abych ji nepovalil na zem a nezranil tak jsem chtěl uhnout ... bohužel tak nešťastně že jsem se praštil do bolavé nohy ... byl jsem naštvaný a proto jsem řekl několik slov které se dívkám nemají říkat."
Jeho upravená pravda zněla velice věrohodně, zvláště když mu Arya napomohla tím že sám otec byl svědkem toho jak nebezpečné je když se Arya potuluje po Zimohradu. Je malá a hubená ... snadno se přehlédne když pobíhá.
Podívá se na Aryu. "Máte pravdu má Lady ... je to moje chyba měl jsem být opatrnější. Žádám Vás o odpuštění za slova která jsem Vám řekl i za to že jsem Vás málem povalil na zem." Sklopí omluvně hlavu a však na tváři má provokativní úsměv, tak aby si jej otec nemohl všimnout.
Využil situace kterou mu Arya nabídla a její slova použil proti ni.

Přejíždí pohledem z jednoho děcka na druhého. Každý mele něco jiného a oba si za tím pevně stojí. Tak ho napadá, proč nezatočil do té druhé uličky? Vždyť byla blíž k Božímu háji, kde si určitě Ned ochlazuje kulky. Ne, on musel zatočit tam, kde to krásně voní a kde teče víno proudem. A musel narazit na tyhle dva oprsklíky, kteří se dohadovali kvůli nějaké pitomině. A on je bude muset rozsoudit nebo bude vypadat jako na hovno král. Vlastně tím na hovno králem byl, stejně jako otcem, takže by to ani měnit nemusel. Ale bavilo ho míchat se do záležitostí, do kterých mu nic není. Navíc taky zůstane o pár minut déle střízlivým a třeba bude mluvit s Nedem v souvislých větách. K překecávání zaručeně nemůže mluvit jako neandrtálec, který ho při nejlepší možné příležitosti pofluše nebo po něm hodí zbytek od večeře. Ne že by to jednou nepředvedl své rozkošné ženě. Cersei Lannister je perfektní partie, říkali, ožeň se s ní, říkali. Že je to nechutná megera, která ho málokdy pustí dovnitř, to už nějak pozapomněli. A to že se mu narodí čtyři nanicovatí kašpaři s blond palicemi, tak to taky nepředvídali. K čertu s těmi všemi rádci! Měl panování nechat jinému zadku, který se na to hodil! Bylo by mu to u prdele. Kdyby ... žila, odvedl by jí daleko z tohodle zpropadeného kraje. Mohli by žít. Ne přežívat, jak to dělal nyní on.
Nahlas si povzdechne, když se ta štěnata pořád neshodují. Už se mu skoro i zdá o pečené kýtě, místo toho, aby jí celou spořádal, se tu brzdí s těmahle dvěma.
Po Cedrikově bolestivě dlouhém monologu si promne spánky a následuje další povzdech. Nyní je z něj cítit otrávenost.
"Copak ti tvůj předrahý děda Tywin neříkal, že moc dlouhá řeč o hovnech uspí i samotného krále? Zkrátit to, aspoň bych tě nepřestal vnímat po první větě." nahodí velice nadšený výraz a mysl odplouvající k jídlu se vrací zpět na místo. Nejdřív práce, pak zábava.
"Fajn, když už se tu jeden z vás hodlá lhát samotnému králi, bude nejlepší, když si vyslechneme třetího svědka. Aryo, kde najdeme tvého bratra?" obrátí se na toho malého holkokluka. Bude se proklínat do celých sedmi pekel, že sešel z cesty a prostě se musel přimotat do tohohle myšího sporu. Jak se k něčemu takovému mohl upsat? Měl si dřív přerazit hnáty! Nebo samým nadšením po smrti Rhaegara ho následovat do sedmi pekel, kde by mu mohl zarážet bitevní kladivo do hrudi každou možnou vteřinu svého posmrtného života. Jaké potěšení by mu to přineslo. Tamto, ne toto.

Co si to ten blonďatý chvástal dovoloval? Arya nemohla uvěřit svým uším. Teď už nepochybovala o tom, že mu v žilách koluje krev Lannisterů. Mistr Luwin o nich vždy mluvil upřímně, ačkoliv s jistou dávkou respektu, jak se na vzdělaného člověka slušelo a patřilo. Když jí povídal o historii jejich rodu, neopomněl zmínit i jejich typické vlastnosti, mezi které patřila i vychytralost. Jak názorný příklad uvedl právě lorda Tywina. Na Cedrica měl zřejmě daleko větší vliv, než si malá vlčice uměla představit. Ale aby vinu shazoval na Brana? Něco takového jednoduše neexistovalo. Jenom nechápala, proč si vybral zrovna jejího bratra. Klidně mohl králi říct, že to byla Arya, kdo ho kopl a tím pádem rozzuřil. Pokud se ovšem za každou cenu nechtěl vyhnout konfliktu, který by kvůli tomu hrozil. Robert Baratheon nevypadal jako někdo, kdo umí řešit věci v klidu, stejně tak jako lord Stark. Jenže tímhle se pustil na opravdu tenký led.
„Proč tak lžeš?! Bran by nikdy na nikoho neskočil! Nikdy se mu nic takového nestalo!“ Prskala po něm dál jako rozzuřená kočka. Kdyby u nich nestál sám král, pravděpodobně by mu dupla i na druhou nohu. Zasloužil by si to. „Víš, že takhle to nebylo! Shodil jsi mě na zem, protože neumíš koukat na cestu!“ Málem dodala, že pokud si nemíní dávat pozor, nemá na Zimohradu co pohledávat, ale včas se zarazila. Nejspíš už věděla, o co Cedricovi jde. Sám se snažil vypadat tak nevinně, jak to jen šlo a nechával Aryu, aby se prozradila sama. Kdykoliv jindy by to bylo dost dobře možné, protože jen málokdy si mladá lady dávala pozor na to, co říká, ale dnes ne. Jeden z nich potřeboval dostat lekci a vlčice odmítala být ta, co si vybere to nejhorší. Dnešek patřil Starkům, v lukostřelbě prince porazil Robb a teď přišla řada na jeho mladší sestru.
„Tys to neudělal jenom málem, ty jsi to opravdu udělal!“ Viděla, jak se na ni pošklebuje. Provokoval ji, ale ve skutečnosti to bylo malé vypelichané lvíče, co tiše kňouralo v rohu. Když byli v kuchyni, masku klidu si na obličeji neudržel. Silně se začal cítit až tehdy, kdy věděl, že bude Arya muset jednat opatrně. Stálo za to zauvažovat, jestli je i tohle taktika, kterou ho naučil o tolik moudřejší předek. Malé lady se nelíbilo, že mu proklatý úsměv z tváře nemůže nic smazat, alespoň prozatím. Cítil se tak velký a ve skutečnosti byl přitom úplně malinkatý. Ačkoliv stačila krátká chvíle a začínalo to vypadat, že nakonec bude Cedric ten, který utře nos. Arya trochu nadskočila, když král znovu promluvil, protože jeho hřmotný hlas jen umocňoval vulgaritu jeho slov. Na druhou stranu, pokud tu byla šance, že tím blonďatého polojelena alespoň trochu usadí, jenom to vítala. Zasloužil si, aby s ním přestali jednat jako v rukavičkách. Když ho porovnala se Sansou, bylo jí jasné, kdo by si měl sednout a začít vyšívat. I její starší sestra vypadala vedle Cedrica jako ta nejpříjemnější osoba.
„Myslím, že bude ještě pořád venku, vaše výsosti. Možná ho najdeme u jedné věže, rád tam šplhá. Nebo se procvičuje v lukostřelbě společně s Robbem a Jonem, ale na to je podle mě příliš brzy.“ Nikdy by si nepomyslela, že někdo jako Robert Baratheon bude schopný vymyslet něco tak chytrého. Samozřejmě ne, že by krále urážela, jenom… na to nevypadal. Možná měl v hlavě jenom pivo, které mu zatím nestihlo vytékat z uší, ale tohle vymyslel vážně dobře. A nebyl takový problém jít se po Branovi podívat. Arya si byla jistá, že šplhá někde po střechách. Lady Catelyn takové chvíle doslova nenáviděla, ale Arya to chápala. Samotnou ji bavilo šplhat po všem možném, jenom neměla tolik odvahy a umu, aby si troufla na stejné překážky jako Bran. Ale teď to byla ona, kdo po Cedricovi vrhnul vítězný pohled. Štěstí se od něj začalo očividně odklánět.

Cedrik byl rozhodnutím otce nemile překvapen, bylo to opravdu chytré se zeptat třetího zainteresovaného v tomto chaotickém příběhu, kdy jeden na druhého hází špínu. Otcovo rozhodnutí mladého prince zaskočí ale nepřekvapí a proto ani na okamžik neucukne pohledem, nezmění se výraz jeho tváře a ani jeho hlas se nezmění aby v něm mohl otec číst. Přeci jen něco jej matka naučila, stejně tak i jeho děda a hodlal toho teď právě využít. Zatím se mu to vyplácelo, protože z chování mladé vlčice usoudil že Arya ztrácí svou jistotu, půdu pod nohama a zdaleka si není tak jistá svým chováním tak jako před pár okamžiky v zimohradské kuchyni. "Byla jsi snad u toho má Lady ? Ne ?! Tak neříkej co je a není pravda. Sama jsi teď řekla že tvůj bratr šplhá po věži .. stejně tak jako jsem to řekl já. Neviním tvého bratra, jak jsem řekl byla to pouhá nehoda která nestojí za tyto zbytečné dohady." Na chvilku se odmlčí a sjede Aryu pohledem, od očí až ke špičkám nohou a všiml si jak Arya začíná přistupovat pomalu na jeho hru. Dobře !
"Málem jsem tě shodil má Lady a znovu se ti za to omlouvám. Bylo to ode mě neopatrné a však odpusť i to co ti právě teď řeknu ... ale nebyla jsi to ty kdo vlastně málem před chvilkou povalila i mého otce ? Když pobíháš po síních tvého domova, chtělo by to trošku opatrnosti."
Cedrik věděl že pokud by došlo opravdu na to že by s Brandonem povídali, možná by se k pravdě nějak dostali i když Cedrik opatrně volil slova aby upravil fakta které se stala a zase tak moc nelhal.
Vzpomněl si na rozhovor Branem kdy mluvil o tom že by chtěl vstoupit do Královské gardy, chránit krále ale i jeho, no tak zde měl možnost dostát svému slovu.
Rodina,Povinnost,Čest tohle byla slova rodu Tully ze kterého částečně pocházel a i když rodina byla na prvním místě, přesto doufal že by si vybral povinnost a ochránil tak svého prince když má tu možnost. Bude mít jedinečnou možnost ukázat zda slova co říkal mladému princi, který mu přislíbil že se přimluví aby jej vzali do Královské gardy a seznámí jej se spousty rytíři a také požádá strýce Jaimeho aby jej něco naučil .. tak že slova Brandona Starka ze Zimohradu nebyly jen planými slovy stařeny.
Přesto všechno se Cedrik nechtěl a nemohl spoléhat pouze na to že jej ochrání on, musel udělat něco ... ale co ? Třeba se pomodlit aby Brandon spadl z věže a nemohl tak mluvit, přeci jen všechno venku bylo kluzké ... jenom že i přesto co se právě dělo, považoval Brandona za svého přítele a tento osud mu rozhodně nepřál. "Až najdete mladého Lorda a budeš se mi chtít otče omluvit za to že jsi nevěřil vlastní krvi ... budu pravděpodobně ve svém pokoji a nebo v léčení nějakého zdejšího mistra. Rád bych Vás doprovodil a promluvil si i s Brandonem, jenom že má poraněná noha mi nedovoluje delší chůze a proto vyhledám pomoc zdejšího mistra zda by mi nohu nemohl ošetřit." Po Lannistersku se ještě stihne na Aryu usmát a pak se otočí k odchodu v předstírání že jej noha vlastně vůbec nebolí a všechno je fajn.
Musí Brandona najít dřív než ti dva a spoléhat na to že se opravdu chce stát rytířem který bude chránit svého krále ale i prince.

"DOST!" zahřmí, když se do sebe zase pustí. Arya jako vzteklý vlk a Cedrik jako nafrněný lev. Každým dalším dnem lituje toho, že nezmizel někam do Essosu. Ať si na tom zpropadeném křesle sedí jiný tupec! Co jemu může být po Sedmi královstvích? Nikdy ho nezajímal kraj, nikdy se extra aktivně nestaral o bohaté či chudé, urozené nebo poddané. Všichni pro něj byli lidmi a všichni mu byli ukradení. Měl by svou nabídku pozměnit. Říct Nedovi, ať si s ním vyjede na projížďku. Jenom oni dva. Najít nějakého pořádného kance, bojovat s ním na život a na smrt a pak ho shodit z nejbližšího útesu. Snad by byl sníh dostatečně hluboký, aby pohřbil veškeré stopy a důkazy. Ned by se pak vrátil bez něj se smutnou zprávou, že ho kanec porazil a jejich král je mrtvev. Kvůli němu by snad Ned jednou za život dokázal lhát! Bylo by to pro dobro celé říše. Dokonale si dokáže představit, jak by se Cersei snažila zakrýt úšklebek, zatímco Joffrey s Cedrikem by znuděně krčily rameny. Možná jen ty nejmladší by pro něj slzu ukáply. Zatím je lannisterští psi nedokázali tak zkazit jako ty dva soply před nimi. Ale to je jen otázka času, kdy se z milé Myrcelly a roztomilého Tommena stane další nafoukaný, spokojený Lannister. Skoro až dostával alergii na blonďaté lidi. Jen co viděl blonďatou štětku, tak si vzpomněl na tu svou vlastní a péro mu povadlo. Pak ho musel řádně propleskat, aby se z toho šoku vzpamatovalo. Od té doby žádné bloncky do postele.
"Člověka by z vás ještě rozbolela hlava! Oba melete páté přes deváté a dohromady se to liší jako Stannis od Renlyho. Takže dost zbytečného blábolení, jdeme se zeptat Brandona, jak to bylo." znovu si povzdechne, což nikdy není tichá záležitost. Nic, co kdy Robert dělal, nebylo potichu. Nahlas jedl, nahlas se smál, nahlas pil, nadával i užíval si těl jiných žen. Ani vítězství nad divočákem se neobešlo bez hlasitého řevu. Ale při vítězství nad Rhaegarem nezvykl utichl. Sledoval jak padá k zemi s jeho kladivem v hrudi. Okolní ruch se zeslabil, bojující muži zmizeli a zůstal jen on s umírajícím Targaryenem. Posledním drakem. Díval se do jeho očí, které se rozšiřovali, dech ustával a duše opouštěla tělo. Rubíny, které mu vyrazil z brnění se rozkutáleli a většina z nich se ponořila do vody. Do stejné hlubiny jako jejich původní majitel. Nemohl uvěřit tomu, že je to konec. Celou dobu snil o jeho smrti a když se jí dočkal, přišlo mu to příliš rychlé. Tak snadné. V té době ještě netušil, že umírá.
"Dobře, půjdeme se podívat ven." řekne směrem k Arye, jelikož Cedrik si najde dokonalou výmluvu, jak nehopkat vedle nich. Pohled, který mu věnuje není nic jiným než dostatečnou známkou pohrdání.
"Jen si odhopkej k mistrovi, aby ti zalátoval to tvoje bebí. Pak si nás najdi, nejsem žádný tvůj poskok, abych za tebou běhal jako rozježená Sally. Snad se konečně dozvím, kdo z vás se komu omluví. Pojď Aryo." vyzve děvče-kluka a bez dalšího ohlédnutí se na Cedrika, vydá se směrem, kde předpokládá, že je venek.

V podobnou dopolední hodinu lezl na starou věž, ale poté, co si o sobě začal myslet, že blázní, si to rozmyslel. Místo toho vysedával na hradbě, nohy mu visely dolů. Zlovlčí štěně věrně sedělo na zemi a hledělo na svého pána, který pojídal nějakou pochutinu. Čas od času štěněti něco hodil, jinak pozoroval ptáky za letu. Ten hlas mu říkal, že bude umět létat. Ale kde měl křídla? To prostě skočí a místo, aby dopadl na tvrdou zem, tak vzlétne? Na to mu už hlas neodpověděl. Od snídaně s Cedrikem, mlčel jako zařezaný, i když se na něj snažil hulákat, volat nebo ho prosit, zůstal němý. Skoro by se až vzteky naštval, ale to nebylo v jeho nátuře. Místo toho vysedával na hradbě, sledoval okolní dění a když se ruch pod ním zmenšil až tam nakonec zůstal sám, pro něco se rozhodl.
"Neboj štěně, budu v pohodě. Tomu hlasu se dá věřit." to bylo lehce naivní prohlášení, ale on měl takový neoddalitený pocit, že je to pravda. A jelikož je muž, musí své rozhodnutí dělat sám. A taky za ně sám nést následky. I když za svoje rozhodnutí nesl následky sám i jako dítě. V čem to bylo jiné netušil, ale neměl čas nad tím uvažovat. Teď tu byla jiná věc a bylo to buď teď a nebo nikdy.
"Zvládnu to! Já umím létat! Já umím létat!" zopakuje si jako posvátnou mantru a vstane. Podívá se pod sebe, kde je hezká kupička sněhu, která stejně nebude třeba. Jelikož umí létat. Roztáhne ruce jako pták a ignoruje zlovlčí jemný štěkot. On umí létat! Odhodlaně vydechne a skočí do prázdna. Jenže co se nestane. Místo, aby vzletěl, sletí přímo do kupy sněhu, která vybouchne do vzduchu, jak do ní dopadne Branovo tělo. Zřejmě létat neumí.

Teď už vážně viděla rudě. Jenže teď už nebylo cesty zpět, ne pokud by nechtěla Cedricovi dopřát pomyslnou výhru. A to vážně nemínila. Ničím si to nezasloužil a navíc lhal, vinil Brana a trápil Aryu. A co udělala ona? Nelhala, ale ani neříkala celou pravdu. Mohla se samozřejmě přiznat, že prince kopla, ale tím by se znovu dostal do role neviňátka Cedric. Kdyby mohla, tak by vážně zavrčela, jako opravdový zlovlk. Vycenila by na prince zuby a hned na to by se mu zakousla do toho jeho útlého lannisterského krčku. Hodně lidem by tím dozajista ušetřila spoustu problémů. O jednoho Lannistera méně, to byla rozhodně služba pro všechny kouty Západozemí.
„Říkáš, že Brana neviníš a stejně tvrdíš, že za to může on. Ale nebyla by to náhodou tvoje chyba, že ses tam tak potloukal?“ Mračila se na Cedrica tak usilovně, až cítila prohlubující se vrásku mezi jejím obočím. Kdyby byla o stopu větší, pravděpodobně by z ní šel o něco větší strach než teď, ale vztek z ní přímo sršel. „Já jsem nikoho nepovalila! I kdybych chtěla, tak bych ho povalit nemohla, neměla bych na něco takového sílu! Podívej se na něj, a na mě! To bych spíš porazila rozzuřeného divočáka!“ Až příliš pozdě si uvědomila, jak urážlivě to mohlo královským uším znít. Ale Robert Baratheon byl zároveň i dobrý přítel Aryina otce a tak malá vlčice doufala, že jí menší drzost odpustí. Nešlo přece o kdovíjak velkou urážku… Alespoň v to doufala. Ale někde hluboko uvnitř cítila, že tím jenom nahrála Cedricovi, který jí to okamžitě vrátí, protože celou větu překroutí tak, aby to vyhovovalo jemu. Stejně tak, jako to udělal s Branem, pokud se opravdu něco takového stalo. Ve znaku Lannisterů by měla být liška a ne lev, pomyslela zahořkle. Neměla ho obviňovat z toho, že je neohrabaný jelen. Měla ho nařknout z toho, že je Lannister víc, než jeho děd.  Až na ten útěk z boje, za to by ho nejspíš moc nepochválil. Ale čím by ho mohla Arya zdržet? Pokud by začal chodit ještě kulhavěji, ještě by se ho králi zželelo a Brana by si ani poslechnout nechtěl. A malá vlčice by už zřejmě nedostala další šanci, jak znepříjemnit Cedricovu chůzi ještě o něco víc.
Stačil však krátký okamžik a její naděje se zase o něco zvětšily. Nenadchlo ji, že král okřikl i ji, jenže ani jeho syn z toho nevyšel lépe. Nechal ho jít, to ano, zároveň však nestáhl svůj požadavek na Brana. Proto ani neprotestovala a nechala Cedrica odejít, klidně i do Sedmi pekel. Raději se zamyslela nad tím, kde by Brana vážně mohli najít, aby nechodili po hradě moc dlouho. Robert nevypadal jako někdo, kdo je nadšený, když si může protáhnout nohy a provokovat ho zbytečně nechtěla. V duchu si tedy prošla všechna Branova oblíbená místa na lezení. Moc jich nebylo a čím víc nad tím uvažovala, tím víc jich ubývalo. Nakonec se rozhodla vybrat jedno a pevně doufala, že se trefí. Svého bratra znala dobře, ale kdoví, jestli si pro dnešek nevybral něco jiného.
„Prosím, vaše výsosti, pojďte za mnou,“ pobídla krále a vydala se ven. Na Cedrica se už ani nepodívala. Nechtěl jít s nimi, ale pro něj to možná bylo na škodu. Nemohl vědět, co všechno Bran řekne a Arya dodá. Mohl si pod sebou podříznout pomyslnou větev a malá vlčice by se mu ještě smála, jak by padal. Jenže někdo mu musel dát lekci, že ne všichni udělají přesně to, co chce. Tady nebyl doma, měl by si to uvědomit. Ale s tím, jak Aryin obličej ovál chladný čerstvý vzduch, přestala Cedrica v duchu proklínat. Vydala se cestou, kde si myslela, že Brana najde, ale něco jí řeklo, že to nebude ta správná cesta. Zaslechla totiž jednoho ze zvlovlčích štěňat. Mezi jejich štěkotem byl jen minimální rozdíl, přesto Arya doufala, že se jedná o léto. Změnila trochu směr a zamířila si to ke staré věži. Dost se jí ulevilo, když viděla malou postavu napůl zabořenou ve sněhu. Kdoví, co její bratr prováděl, důležité bylo, že tam byl.

Mohlo to vypadat jako útěk či ústup, bylo to ale nevyhnutelné, ačkoliv se to mohlo zdát jako krok zpět byl to krok vpřed. Tuhle bitvu proti zlovlku a jelenu nemohl vyhrát sám, potřeboval aby zlovlk šel proti zlovlku, tedy jinak řečeno potřeboval přesvědčit aby Bran dostál svému slibu chránit prince a přitom věděl že nejde proti své rodině.
"Je čas dostát svému slovu Brandone Starku ... je čas ..."
Řekne sám pro sebe tiše ještě když se nachází v síních Zimohradu ale dostatečně daleko od otce i mladé vlčice. Neměl v plánu najít mistra nebo odejít do svých komnat, nevědomost mu teď byla výhodou, pokud najde Brandona a viděli jej přitom oni dva, může říct že se ztratil když hledal mistra, přeci jen je to chudinka která to na Zimohradu nezná. Byla to možná náhoda, souhra osudu nebo vůle Bohů ... ať to bylo jak chce, štěstěna alespoň doposud stála při něm, protože se mu povedlo najít Brana naprosto bez námahy. Teď to bude pouze na Cedrikovi aby přesvědčil Brana a zjistil to že bude mluvit to co on chce.
"Brane ?!" Zeptá se nejistě když uvidí jak sníh vyletí do vzduchu. "Jsi v pořádku ?" Podá mu pomocnou ruku.
Čas jej trochu tlačí, proto nemůže ztrácet nijak čas.
"Říkal jsi že by jsi chtěl vstoupit do Královské gardy aby jsi chránil svého krále ale i prince.A já slíbil že udělám vše abych ti pomohl splnit tento tvůj sen ... nadešel tvůj čas aby jsi dostál svému slovu a přitom ochránil svou rodinu." Zhluboka se nadechne, šlo mu to nějak přirozeně od úst, bez nějakého koktání, nervozity nebo podezřelého jednání. "Tvá sestra mě v rámci hry kopnula do nohy a já jak sis všiml nemohu moc dobře chodit. Bohužel to viděl můj otec, což by tolik nevadilo ale určitě by to řekl mojí matce a požadovala by aby tvojí sestru Aryu potrestala." Sklopí pohled.
"Ačkoliv jsme měli nějakou menší rozepři, přesto ji mám rád a chtěl jsem ji ochránit, jenom že ona nechce lhát králi, jenom že tímto se dostane do velkých problémů. Řekl jsem že jsi na mě omylem skočil, povalil mě na zem a já si poranil nohu ... vysvětlil jsem otci že se jednalo o nehodu a nikdo tě z ničeho neviní ... jen chce vědět jak se věci mají. Chtěl jsem tě požádat aby jsi až přijde můj otec s tvou sestrou řekl otci že jsi mě povalil na zem a pak když jsme u stolu spolu seděli řekl jsi ať to zkusím rozhýbat chůzí." Pohlédne na něj s nadějí v očích. "Pokud uděláš co řeknu, a potvrdíš má slova mému otci ... ochráníš tak svojí sestru před hněvem mé matky a ochráníš tak i mě ... nežádal bych tě o to pokud by to nebylo nutné ale tvá sestra Arya nevidí co činí tím když chce říkat pravdu a dostát tak cti rodu. Čest je chválihodná vlastnost stejně tak i odvaha kterou čelí problémům, ale děsí mě představa toho že by ji matka nařídila aby ji nechala bičovat. Moje matka nemá pro tyto věci pochopení, myslela by si že to bylo cílené."
Nakonec k němu udělá krok. "Rodina,povinnost,čest .." Řekne slova rodu Tully ve kterém má kořeny.
Rodina ... ochránit sestru
Povinnost ... ochránit prince
Čest ... je na posledním místě, malá lež která ochrání rodinu a přitom dostojí své cti. "Nechci tě nutit Brane aby si jednal proti svému přesvědčení, chci aby jsi jednal tak jak ti říká srdce ... já půjdu za svou matkou a pokusím se ji říct že to proč nemohu chodit, že šlo jenom o nehodu a o nic víc." Dá ruku na rameno Branovi a pak odejde, tedy spíše odkulhá pryč. Nedělalo mu to radost lhát svému příteli kterého měl opravdu rád, ale nemohl tento boj prohrát. "Čest nech mrtvým Starkům" Zopakuje si dědova slova když si není jistý tím že takto lhát svému příteli bylo správné.

Hlavu pomalu skloní na to podivuhodné vlče, které dál vyřvává i přes jeho výslovně zakřičené "Dost!" Zřejmě ani hlas není, co býval a Nedova dcera, která vypadá jako kluk, si dál vesele pořvává a dokonce ... slyšel správně? Právě naznačila něco v tom smyslu, že je tlustější než rozzuřený divočák? Zpytavě na ní dlouhou minutu hledí a v hlavě mu to šrotuje. Koho mu to jen připomíná? Jiný král by to bral za nevýslovnou urážku své vlastní cti a váhy, samozřejmě, ale Robert nevyrostl jako princátko. Robert vyrůstal jak mezi lordi, tak mezi poddanými. Ani nepočítal, kolikrát zalezl do chlíva, ke koním nebo do kuchyně, kde robil nedobrotu. Mnohokrát mu bylo vyhubováno a když s ním jednoho dne otec ztratil trpělivost dosti rázně pravil "Jestliže se tam hodláš ochomítat, přilož ruku k dílu!" A tak vypomáhal všude, kam se natrousil a kupodivu ho to i bavilo. Do kydání hnoje se pustil s takovou vervou až byly od té břečky i stěny. Za to nedostal přílišnou pochvalu, ale s každým dalším hodem se zlepšoval. Po letech si nechával říkat "Mistrhnůj". Otec byl spokojený, on byl spokojený, tak proč mu v tom bránit. Díky těmto pomocem se naučil i péct. Ke kuchtění hlavních chodů jej nepouštěli, ale nějaký ten koláč se uvolili mu nechat volnou ruku. Kolik uplynulo let od jeho posledního koláče? Osmnáct? Devatenáct? Po válce se v noci vyplížil do kuchyňských prostor Rudé bašty a vytvořil hotové mistrovské dílo. Které následně skončilo na mašírku jako polovina místnosti. Když Robert zuřil, Robert ničil. A ničil vše, co bylo v jeho okolí. Na smutek reagoval zcela stejně.
Proto místo, aby Arye vynadal, tak se hurónský rozesměje. Poklepe jí po zádech se vší vervou. Stěna se div neroztřese pod tíhou Robertova rozjaření. Co kdy dělal Robert tiše? Nic.
"Jsi vskutku Stark se smyslem pro humor," náležitě ocení její přešlap. Málokterý člověk mu byl schopný do očí říct něco jiného než podlézavé řečičky a úlisné prosby. Potřeboval kolem sebe normální lidi.
Cedrika nechá odpajdat za mistrem, házíc oči v sloup. Dobrý důvod, proč tohle pajďe nikdy neposlat do bitvy. Protivník by ho jen šlehl mečem přes prsty a on by se rozbrečel jako malá kunda. Bohužel by zapomněl, že v boji nebude mít matinku, tudíž ani žádnou sukni, pod kterou se schovat. Co za neschopné budižkničemy to porodil ... vlastně, Cersei porodila. Zatracená lannisterská ženská. Vezmi si Cersei, říkal Jon, Cersei je dobrá partie, říkal Jon. A kdo zůstal teď na Cersei sám? On. Kde je Jon? Mrtev. Ta spravedlnost! To on si jí měl vzít, on by se spokojil s hospodskými šenkýřkami a prodavačkami. S nimi by mohl mít kopu bastardů, které by s radostí zlegitimizoval. O své děti se postarat uměl. Když chtěl.
Otočí se na podpatku a následuje vlčí štěně tou spletí Zimohradu. Ne že by jí hodlal sekýrovat díky té procházce, ale nohy si dávno odvykly delší chůzi. Jak moc se sám odpravil. Do rozespalé tváře jej uhodí čerstvý poryv studeného vzduchu.
"Brr, tomu říkám pořádná ranní kosa," oklepe se, ale ani na moment nezpomalí. Následuje Aryu až k té kopě sněhu, na které sedí Nedův syn. Tentokrát už je to vážně syn, i když vypadá víc jako holka než tohle stvoření. Nekomentuje to, proč je tam tak zaražený. Chce mít tenhle výslech za sebou, aby konečně mohl najít Neda a pokračovat ve svém robertování.
"Chlapče!" možná trochu moc zvýší hlas, když ho osloví. Měl by klidnit své city. I Tommen před ním nejednou utekl v čiré hrůze, když ho oslovil "Chlapče!". Ach ty dnešní děti.
"Jsi jediným svědkem, který může promluvit o vině tvé sestry nebo mého syna Cedrika. Tak co je pravdy na tom, že jsi na Cedrika skočil a on si urazil prst o nějaký šutrák? Nezapomeň, že lhát králi je ohromný hřích!"
První tři slova vyslovil zcela v klidu a adekvátně k dané situaci, ale s každým dalším se Robertův hlas neudržel na normální výšině a vyjížděl tak vysoko, že to znělo jako by na Brana řval. Ale toto byla jen obvyklá výšina králova hlasu, což zřejmě děti budou těžko vědět. Pokud na to nepřišli během té krátké chvíle, co jej znali.

Zapadne do sněhu tak hloupě, že je věru velmi rád, když se jeho nový přítel objeví. Vytáhne jej udatně na nohy a on se na něj s vděčným výrazem usměje. Rozjařeně jako vždy. Otevře ústa, aby jej ujistil o svém zdraví ... fyzickém, o tom duševním dosti pochyboval. Který hlupák by také dobrovolně skočil z hradeb, protože mu cizí hlas nalhal o tajné schopnosti létání? Zešílel! Dočista!
"Js ..." je to jediné čeho je mu dopřáno, aby se dostalo z úst. Ale ústa nezavře, jelikož je sražen vahou Cedrikových slov.
"Neskákej do propasti, když netušíš, jak je hluboká."
Po princově monologu se mu vše pospojovává a Bran zůstane zase sám. Bohužel mu to není dopřáno na dost dlouhou dobu, aby stačil utéct. Během té doby, co Cedrik odešel, sebou zase šlehl do sněhu, aby z něj následně vyletěl jako hyperaktivní myšička po mocném zaburácení z pravé strany. Srdce div nevyplivne před sebe. S hrůzou se zahledí na Roberta a následně na to mu sjedou oči k Arye. Co to po něm Cedrik chtěl? Aby lhal pro dobro své rodiny? Ale lež ... bylo mu od malička vštěpováno, že lhát se nemá. Občas zalhal ano, ale to byli malichernosti. Tohle se nezdálo jako malichernost. Královna by nechala jeho sestru bičovat? Nelíbila se mu, tvářila se vážně a usmívala se jen na Sansu. Ale že by se pod tou krásnou slupkou ukrývala krutost? Cedrik jí znal o dost lépe. Co když jeho sestře ublíží? Ale zároveň nemůže ... nesmí lhát! Nebo stát proti své rodině. Jenže jak jí může ochránit, když vypoví pravdu a královna se to dozví. Proč by museli nastrčit takového brouka do hlavy. On chtěl jen létat.
"Já ... já ..." nakrčí se pod tíhou králova hlasu a nejistě hodí dva kroky vzad. Robert byl vskutku hrozivé individuum, ale to z královny měl špatný pocit. ..."No ... já skočil na Cedrika ... a možná si urazil prst ... já nevím ... nep ... nepamatuju si to," těká očima mezi králem a svými špičkami u nohou. Nevěděl, jak odpovědět, aby nelhal a zároveň ochránil sestru před královniným hněvem.
"If I speak, they are condemned.
If I stay silent, I am damned."

Ne, rozhodně nebylo dobré to, co kvůli Cedricovi vypustila z úst. Jenže to by vážně nebyla Arya, aby neřekla, co prvního jí přišlo na jazyk. Hlavně teď, když jí tolik rozčiloval Cedric. Doopravdy mu přála něco zlého, zasloužil si to. Kromě toho, na severu jeho Sedm nemělo žádnou moc, aby bdělo nad jedním blonďatým královským dítkem. Ano, sice na Zimohradě měli septum, jenže tak jako na jihu nezmohli nic staří bohové, ačkoliv jižané měli boží háje, tak taky Cedric ohledně božské pomoci utřel nos. Přesto jenom na bohy nespoléhala. Ráda by něčím přispěla, jen aby mu mohla srazit jeho blonďatou namyšlenost. Bohužel, dřív, než stačila vymyslet jak na to, už se jejich cesty rozdělily. Navíc měla spoustu práce s tím, aby vůbec zůstala na nohou. Ze srdce jí spadla snad celá Zeď, když z králových úst vyrazil smích. Nebral si její přirovnání osobně, ba naopak. Ale když jí poplácal svojí medvědí tlapou, malá vlčice to málem neustála a spadla. Na vině byla jak Robertova přílišná síla, tak i fakt, že Arya stála na dvou párátkách, které byly tak akorát pro její drobnou postavu. Nicméně to zvládla a tak se mohli odebrat za Branem. Vážně doufala, že ho nebudou hledat dlouho, protože pokud měla tenhle žabomyší spor vyhrát, nemohla krále odradit dlouhým pochodem. Robert Baratheon přece jenom nebyl člověk, který by si na něco takového potrpěl. Arya se vlastně divila, jak je možné, že ho unesl jeho kůň. Nechtěla vidět, jak by to dopadlo, kdyby se nasoukal do zbroje. Určitě by ho museli vézt minimálně koně dva. Ale to teď nebylo důležité a vlastně to ani nebyla Aryina starost.
„Určitě je to příjemná změna oproti horkému jižnímu větru,“ pokusila se vidět v tom to dobré, jakmile si král postěžoval. Nebo to bylo jenom konstatování, protože Arya byla na takové počasí zvyklá? Těžko říct, především u Roberta. Dokázal se smát kvůli naprosto hloupé věci, stejně tak jako se rozčílil kvůli úplné maličkosti. Alespoň tak to zaslechla. Ráda poslouchala povídání lidí, kteří dorazili společně s královskými. Někdy se nevyhnula peprnějším příběhům, stejně tak, jako pomluvám týkající se krále. Jenže těžko tomu nevěřit, když ho měli neustále na blízku. Někdy vlčeti vážně nešlo do hlavy, jak si může někdo takový tolik rozumět s člověkem jako je lord Eddard. Podle toho, co věděla, šlo o známost ještě z mládí, a přesto tomu nechtěla moc věřit. Naštěstí byla ušetřena dalších případných poznatků a poznámek, protože svého bratra konečně objevila. Byla ráda, že na poslední chvíli změnila směr, protože kdyby se tak nestalo, ještě víc by se prošli. A to by pro Roberta mohlo znamenat záminku, jak začít rozhovor o dalších pro Aryu typických severských věcech. O něco takového nestála. Chtěla jen poslat ke dnu Cedrica, aby si odpykal všechny své lži, když tolik trval na čestném jednání. Vážně, kdyby mohla, zarazila by mu jeho dívčí hlavu do závěje a nechala by ho tam tak dlouho, dokud by nevychladl. Ničím by mu to nemohlo uškodit, ba naopak.
Nejraději by si zacpala uši, když král promluvil, protože jeho hlas zněl tak silně, že Arye přišlo, že to musí slyšet nejen celý hrad, ale i městečko. Propletla si prsty, aby si trochu ohřála ruce a zadívala se zvědavě na Brana v očekávání, co Robertovi odpoví. Musel stát na její straně, jednak šlo o jeho sestru, a potom se Cedricem neměl co dočinění, alespoň v tomhle ohledu ne. Za to by Arya dala klidně ruku do ohně. Pohled od bratra neodvrátila ani na chvilku, ale nelíbilo se jí, jak se tvářil. Jako by měl strach. Vrtalo jí hlavou, proč. Nic se přeci nestalo. A přesto se jí vůbec nezamlouval jeho pohled, když jí pohlédl do tváře. Arya cítila, jak se jí mezi obočím znovu tvoří vráska mračení.
„Co to povídáš, Brane? Cedricovi se vůbec nic nestalo! Viděla jsem, jak byl s Robbem na nádvoří a potom jsme se potkali, chodil přitom úplně normálně!“ Vůbec jí nešlo na mysl, co to Bran vyváděl. Cedric předtím nevypadal tak jistě, když lhal králi do očí. A proč by si něco takového s Branem předem domlouval, když nevěděl, jestli vůbec a k čemu dojde? Malá vlčice za tím tušila zradu. Jak to ten blonďatý šváb udělal?

Cedrik neměl moc času něco více Branovi vysvětlovat nebo se sním více bavit, věděl že otec a ta malá poběhlice která si myslí že je kluk mu jsou v patách a nebylo by dobré ani žádoucí aby je viděli pospolu právě teď. Muselo to být přesvědčivé aby to všechno vyšlo ... no a i kdyby ne tak věděl že matka jej ochrání před tím hromotlukem který je údajně král.
Jenom že Cedrik neměl v plánu prohrát, Sever je Stark a Stark je Sever. Sever byl k Cedrikovi nehostinný už od samotného počátku, a on to hodlal Severu vrátit a i té malé poběhlici která si myslela že je chytřejší než ve skutečnosti je ... přepočítala se. Mladý princ tento spor který možná pro někoho byl nicotný tak on jej bral velice vážně a osobně.
Proto od něj odkráčel pryč do síní Zimohradu aby šel do svých komnat, noha jej sice bolela ale nehodlal kvůli tomu vyhledávat mistra ze Zimohradu.
Cedrik jej viděl jen co přijeli, věděl že ten muž rozhodně nebude hlupák, určitě by pak Robertu vysvětlil že to zranění tak velké a že šlo pouze o dětskou šarvátku, no a mladá vlčice by tak z toho vyvázla. Místo toho byl ve své komnatě a díval se z okna, ruce měl za zády a noha jak se zdá mu nedělala až takové potíže by se mohlo ještě před chvilkou zdát. Stál tam a tvářil se majestátně, skoro jako by mu celý Zimohrad patřil ... stál a čekal zda náhodou nepřijde Robert se mu omluvit za to že mu nevěřil.

Cítí, jak mu tuk mrzne v těle. Po tomhle severním chládku by mohl pár kilo ... roztát. Určitě by to bylo k popukání. Pak by se hravě vyrovnal i tomu převoněnému Jaimemu Lannisterovi. Za jeho mladých let a před sto kily z něj byla hotová mucholapka na ženské pohlaví a zároveň mašina na zabíjení. Jo, tehdá byl dobrej. A mohl být i dodnes, nebýt toho prasozmrda. Jednou to nikdy nestačilo a nikdy stačit nebude. Může se jen těšit na smrt. V podstvětí si tu sviňi najde a ukáže mu to pravé peklo. Stane se znovu a znovu jeho soudcem, porotou a katem. Jako to právě hodlá aplikovat na Cedrikovi a Arye. Tedy, trochu jinak. Je zaručeně nebude mlátit těžkým bitevním kladivem po hlavě, dokud se nepřiznají ke lži. Jedna rána a byli by oba ve věčném limbu. To by mu Ned neodpustil. A ta lannisterská megera. Víc by ho sral Ned. To je člověk, u kterého by ho vážně hryzalo svědomí. Fajn, žádné vraždění dětí se konat nebude. Nechá si zajít chuť.
"Příjemná? Jak v kterým ohozu," zabručí trpce a pokusí se víc zabalit do toho skoro ničeho, co má na sobě. Měl se tepleji obléct, třeba kožich by neuškodil. Však plánoval najít Neda a ten se mohl skrývat kdekoliv. Třeba v Božím háji. Ale ne, on se musel našňořit jako by byl někde v Králově přístavišti, kde by musel shodit i veškerý tuk, aby se nepotil jako prase. Tady je spíš mražený jako pstruh v zamrzlým potoce. Ugh, vyslechnout prtě a zpět dovnitř.
Proto není divu, že těch několik kroků div neudusá k Branovi, který skoro dostane infarkt. Zase tak hlasitý nebyl! Ty dnešní děti jsou takoví rozmazlíci! Aby na ně člověk mluvil tiše a nic po nich nechtěl.
Podívá se z kokty na mužatku a zase zpět. To mu teda pomohli! Že se na to nevysere!
"Víš, že lhát králi je těžký hřích hochu? A podle toho, jak sebou smýkáš ze strany na stranu bych řekl, že lžeš! Poznám ulhaného Starka, protože vůbec lhát neumí!" opět navyšuje hlas do nebezpečných výšin, veškerá pozornost upnutá na nebohém Branovi. Co mu poví na toto?

Bran by se nejraději okamžitě zahrabal pod sníh, ze kterého vyskočil. Arya ho pozorovala, král ho pozoroval a oba chtěli pravdu. Jenže pravda mohla znamenat něco katastrofálního. Štěně vedle něj zaštěká, což jeho paniku jenom zvýší. Co má teď dělat? Arya na něj křičí, král na něj křičí a on nechce nikoho zradit ani nikomu ublížit. Ale když poví pravdu, královna nechá Aryu bičovat nebo něco horšího. A také tím zradí svého nového přítele. Jenže pokud zalže, zradí tím otce i matku. Mistra Luwina i všechny, kdo mu kdy vštipovali, aby jednal správně a čestně. A co bylo na tomhle čestného?
"Já ... já ..." cítí, jak mu pot stéká po čele. Oba se na něj stále dívali, což ho znervóznovalo ještě více. A když je štěně zahnané do kouta může kousat ... nebo si najít skulinku, kterou proběhnout. Což také udělal. Zachová se velmi nestarkovsky a zbaběle vezme nohy na ramena. Zcela opačným směrem. Podívá se z Aryi na krále a z krále na Aryu, nahlas polkne a rychle se otočí nazpět. Vyskočí na seník, ze seníku na hradbu a šplhá, co nejdál od nich. Co nejdál od pravdy a co nejdál od zrady. Co ... copak se neříká, že pravý rytíř ví, kdy má stáhnout síly a uniknout z boje?

Malé vlčici změna prostředí rozhodně jen prospěla. Nemohla si na mráz stěžovat, ačkoliv uvnitř hradu bylo teplo. Pod ním se nacházely horké prameny, nebo alespoň tak jí to chůva říkala. Ale to neznamenalo, že by na menší či větší zimu nebyla zvyklá. Čerstvý vzduch trochu uklidnil její horkou hlavu, ačkoliv na Cedrica se zlobila pořád. Když nad tím tak přemýšlela, byla Arya moc a moc ráda, že se nikdo takový nenacházel na Zimohradu. Na parádění a sladké řečičky tu měli Sansu a ta pomalu vydala na celou skupinku hloupých slepic tlachajících o statečných rytířích. Tedy, ještě tak před hodinou si to Arya myslela. Potom potkala Cedrica a změnila názor. Cedric byl jako nejmíň deset rudovlasých sester v jednom a ještě si říkal princ. Kdoví, jak moc by mu dělalo dobře mít pár navoněných rytřů jen pro sebe. Arya se nad tím oklepala a raději se soustředila na hledání Brana. Musela ho najít dřív, než Robert ztratil zájem. A vypadalo to, že král ho ztrácí velice rychle.
Chvála starým bohům, Léto Brana prozradilo. Vlčice očekávala, že král nebude čekat dlouho, protože nač by se zdržoval s dětmi, které ani nebyly jeho. Ačkoliv… svým vzhledem by se za ně daly považovat daleko víc, než ti tři čtyři blonďatí poděsové. Ale bláhově si Arya myslela, že to půjde rychle a hladce. Nastal menší či naopak větší problém, se kterým rozhodně nepočítala. Bran nejenže mluvil naprosto z cesty a samé nesmysly, zdál se být i dost nervózní. Arya naprosto nechápala, proč se tak její bratr chová. Určitě v tom musel mít prsty Cedric, jenže kde na to vzít důkaz? Bran by se určitě nepřiznal k ničemu, když ani nebyl schopný povědět, jak to bylo doopravdy a že Cedricovy nohy byly v naprostém pořádku, dokud jedna z jeho holení nepocítila Aryin vztek. Bohužel to nevypadalo, že by chtěl změnit názor, ani když to poněm Robert tak hřmotně vyžadoval.
„Notak, Brane, pověz pravdu!“ Vlčice začínala být netrpělivá, stejně tak jako Léto. I malý zlovlk určitě tušil, že není něco v pořádku, jinak by přece zůstal sedět a ani by nehlesnul. Bylo trochu zvláštní, že se král ani trochu nezarazil, že má Bran své štěně u sebe, ale o to tu teď stejně nešlo. Potřebovali se dozvědět, jak to vážně bylo. Arya by si pořádně dupla, kdyby mohla, jenže tohle nebyl Cedric a Bran si nezasloužil, aby ho začala bezdůvodně bít nebo něco takového. Tedy, ono by to zase až tak bezdůvodně nebylo, protože se vlastně zastával Cedrica, ale i tak si to Arya schovávala jako možnost pro případ té úplně nejvyšší nouze.
„Jen to řekni, Brane. Nic špatného se nestane,“ pokusila se ho povzbudit, když znovu promluvil. Jenže to stejně tak bylo naprosto k ničemu. Nikam se nedostali, přesně jako předtím. Tedy až na jednu maličkost. Stále vypadal nervóznější, až to vyvrcholilo jeho útěkem. Doslova. „BRANE!“  Arya tomu nemohla uvěřit, nikdy svého bratra neměla za zbabělce. Samozřejmě, že John a Robb byli oba statečnější, jenže se taky narodili daleko dřív a s věkem přece roste odvaha. Bran nyní v jejích očích hodně klesl, protože ji potopil. Nechápavě se podívala na krále a lehce trhla rameny, protože nevěděla, co dělat. Šplhat za bratrem by nemělo, cenu, nedohnala by ho. Šplhat uměla, jenže ne tolik jako Bran. S hořkostmi musela přiznat, že Cedric vyhrál. Robert už se tím určitě nebude chtít víc zaobírat. Sevřela ruce v pěst a mrzutě si povzdechla.
„Jednou Cedricovi ukážu, co komu patří,“ zabrblala si rozladěně pro sebe. Už nebylo nic víc, co mohla udělat a proto se rozhodla, že pokud už ji král nebude chtít vidět či s ní mluvit, odejde si po svém. Vypadalo to, že taky radši odejde do tepla, ale zůstala natolik zdvořilá, aby nechala Roberta odejít jako prvního, když už Bran odešel neslušně.

Ten kluk mu přijde dost podivnej. Když ho viděl poprvé, bylo to tak energické dítě, které dokázalo hovořit v plných větách. Však se za ním o hostinu i několikrát přikradl a vyptával se ho na vše možné, aniž by se jedinkrát zakoktal. A že mu ta huba jela. Skoro až cítil takový ten pocit, hluboko v hrudi, kde ho zžírala závist. Ned měl tak skvělé děti. Robb byl silný a udatný, dokonalá kopie malého Nedíka, Sansa byla krásná a okouzlující, Arya zase divoká a nezpoutaná stejně jako Lyanna. Sansa byla Lyannou vzhledem, Arya povahou. Bran mu připomínal Benjena, jako dítě byl stejně uřícený a ukecaný. Rickon byl hotový malý ďáblík s andělskou tváři a dokonce i ten bastard Jon jako by jeho příteli z oka vypadl. Zahloubaný s jasnou vizí své budoucnosti. Možná mu Neda připomínal ze všech nejvíc. I on sám měl být jen druhým bratrem, Zimohrad a Catelyn patřili Brandonovi, stejně jako nyní bude Zimohrad a jeho budoucí paní patřit Robbovi. A Jon? Co čeká jiného druhého bratra a navíc ještě bastarda než Zeď nebo nějaký druhořadý sňatek s dcerou lorda bůhvíodkud.
Z myšlenek ho brutálně vytrhne hlas malého štěněte. Ale ne Brana, Aryiin. S jedním povytažením obočím pozoruje dítě, jak prchá z místa činu. Nemůže si nalhávat, že ho to nezklamalo. Takhle utéct nebylo stylem Starků. Copak na něj nějakou tu neřádovinu hodil jeho syn Cedrik. Jelikož útěk byl dokonalým způsobem Lannisterů. Tyhle křiváci byli mistři v úprku a skrývání. Jak jen mohli rozmetat Tarbecky a Rainy nebo Reyny či jak se ti ubožáci jmenovali. I had měl větší páteř než tihle mizerové.
"Nic si z toho nedělej dítě, on se vrátí a řekne nám pravdu. Je to přeci jen Stark. Svědomí ho bude hlodat, tak dlouho až se přizná," pohladí Aryu po hlavě, tentokrát tak, aby jí zároveň s tím šešulindu neurazil.
"Jdu najít tvého otce," zakončí jejich malé dobrodružství a kolébavým krokem se vydá do tepla. Nejdříve pojí a napije se než vytáhne do další bitvy se zimou a hledáním Eddarda Starka.