Příběh - Eddard Stark

Venku poletovalo pár vloček sněhu, některé z nich se snesly na Aryinu hlavu bez úhony, jiné se okamžitě proměnily v kapky vody. Dívka si toho však nevšímala, dávala si tu práci, aby vyšplhala na jeden obzvlášť vysoký strom. Alespoň tak vypadal v jejích očích, vzhledem k tomu, jaké výšky sama dosahovala. Cítila ve tvářích rumělce, ale na vině nebyl ani mráz, ani nic, z čeho by cítila rozpaky. Cloumal jí vztek a to kvůli jednomu hloupému blonďatému princi. Ráda by přestala myslet na to, co se stalo, jenže…Jenže Arya nebyla Sansa, aby nasadila úsměv a předstírala, že se nic neděje. Nedokázala se chovat jako kus ledu, vždycky dávala najevo, jak se cítí. Jenže kdyby se začala vztekat, k ničemu to nebylo. Nevěděla, co má dělat, aby se té zloby zbavila a tak zamířila k božímu háji. Hlavou jí pořád pobíhaly myšlenky na Cedricův nanicovatý obličej a na to, jak kvůli němu Bran zalhal a utekl. Vlčice si myslela, že sourozenci budou držet neustále spolu, ale neochotně si musela připustit, že Cedric mohl Branovi nějak pohrozit. Robb nebo Jon… ti by se zastrašit nedali jenže co proti princi zmohl mladší kluk?
Konečně se jí podařilo dostat se do místa, kde větve zhoustly a měla tak lepší šanci nespadnout dolů jako přezrálá hruška. Vytáhla ještě o kousek výš a posadila se. Před sebou měla svůj domov v celé své kráse, obklopovalo ji ticho, jen občas narušené tichým ševelením listů nedalekého čarostromu. Opřela se o kmen a zavřela oči. Tady, daleko od všech jí bylo nejlépe. Daleko od samolibého Cedrica, hloupoučké Sansy s její nejlepší přítelkyní Jeyne, daleko od septy Mordane… Snadno by mohla čas strávit ve stáji s pacholky nebo se svým zlovlkem. Ale potom by hrozilo, že někoho z nich potká. A kdyby znovu potkala prince… nevzešlo by z toho nic dobrého. Především, kdyby mu po boku kráčel Ohař nebo jiný z lannisterských poskoků. Určitě by si Aryu podal a pak by to svedl na její nešikovnost nebo něco takového. Nikdo z Lannisterů neuměl jednat čestně a svědomitě. Kdyby šlo o drobné lumpárny, které Arya dělala jednu za druhou, rozhodně by jí blonďatý jelen přišel naopak milejší, ale on se choval naprosto opačně. Jenom na to pomyslela a cítila, jak se jí koutky stahují do ušklíbavé grimasy. Však ona ještě přijde na něco, čím Cedricovi pobyt na Zimohradě zpříjemní.
Dokonce nad tím vydržela celkem dlouho přemýšlet. Sněžení postupně zhoustlo a zase se zmírnilo, ale Arya byla celkem dobře schovaná. Sníh, který jí stačil spadnout na ramena a hlavu jednoduše smetla. Pomaloučku jí začínala být zima, přestože se teple oblékla. Možná venku zůstala déle, než si uvědomovala. Promnula si prokřehlé ruce, aby si je trochu zahřála a rozhlédla se, aby zjistila, se kterou větší by měla začít sestup. Pohled jí však sjel až na zem, protože pod sebou uviděla dobře známou postavu. Nemusela dlouze hloubat nad tím, koho vlastně vidí. Jen jeden člověk s oblibou chodil do božího háje, ať už kvůli tomu, aby si popřemýšlel nebo aby dostal radu od starých bohů. Malá vlčice se na okamžik zarazila. Nevěděla, jestli je to dobrý nápad, aby se jen tak zničeho nic objevila před otcem. Vypadal doopravdy zadumaně a Arya jenom doufala, že ho nic netrápí. Nechtěla ho vyrušovat, ale poryv studeného větru jí připomněl, že by jí přišlo vhod trochu tepla. Na zimu byla zvyklá, ale stejně tak bylo dobré, aby příliš neriskovala. Kdyby jí přepadla horkost, hrozilo, že jí septa Mordane v posteli umoří vyšíváním.
Co nejtišeji tedy pokračovala dolů, opatrně našlapovala a ještě opatrněji se chytala, aby neudělala chybu. Bran by pravděpodobně slezl dvakrát tak rychleji a jistěji, což mu Arya záviděla, jenže její bratr se při lezení vždycky proměnil v hbitou lasičku. Vždy věděl, kam šlápnout a co raději nechat být. Malá vlčice na tom také nebyla nejhůř, ale přece jen… nakonec se jí sestup tak úplně nepovedl a než se nadála, skončila na zadku v hromádce listí a sněhu. Nespadla z žádné velké výšky, což bylo její jediné štěstí. Vyskočila na nohy a začala se oprašovat, přičemž vzhlédla, aby zjistila, jestli se na ní otec dívá. Doufala, že se zasměje a nebude to brát vážně. I když…. Opět utekla septě Mordane a co víc, dovolila si kopnout prince. Král o tom věděl, ale jestli o tom věděl i lord Stark, to Arya netušila. Stáhla tedy ruce k tělu a čekala, co se od otce dozví. Nekrčila se, ani se nesnažila tvářit provinile. Jenom tam tak stála a sem tam zamrkala, když jí nějaká vločka vlétla do oka.

'Nede, potřebuji mít kolem sebe aspoň jednoho dobrýho chlapa, takovýho, kterej mi nebude lízt do prdele, pokaždý, když král řekne, že se chce vysrat. Promiň za tu... jak se tomu říká, malou dvornost, netaktnost... Buď znovu mým bratrem, tak jako před její smrtí. Kdyby se stala mou královnou, byl bys mým pokrevním bratrem, ale teď... Nepotřebuji tě tady na Severu, vydej se se mnou na jih jako můj pobočník, třeba ten led mezi námi roztaje, bude to takový jako kdysi, starý příteli, naučím tě, jak se smát.' Ta slova způsobila v srdci strážce severu zmatek, neklid a prazvláštní předtuchy. Radost, kterou pociťoval s Robertovým příjezdem na Zimohrad, ta se vytrácela. Brandon. Lord Rickard Stark. Lyanna. Oběti jihu. Co by potkalo jeho a jeho děti, kdyby se nechali odvézt do hnízda krys, mezi lháře, podvodníky a intrikány. Sebranka, usilující o moc a slávu. Lidi, kterým Ned nerozumněl.

A pak... pak tu byla malá část jeho samotného, která si přála odjet s Robertem. Měl o něj starost. Už nebyl Jon, aby na něj dával pozor. Jon Arryn, muž plný síly, který neměl nepřátele. Nebyl člověk, který by si ho přál odstranit, aspoň podle Neda. Nedovedl číst mezi řádky.

A teď...

Robert mu nedal možnost, jak ho odmítnout, jeho bratr ho stále velmi dobře znal, ale zároveň... Na odpovědi až příliš bazíroval a lord Stark? Záměrně se mu vyhíbal, snažíc se vymyslet tolik očekávanou odpověď, na kterou jeho přítel čekal, věřil, že ho pochopí. Stark nepatřil na jih, jeho místo bylo zde mezi studenými zdmi Zimohradu s Catelyn a jeho dětmi. Chtěl Robba naučit, jak správně vládnout severu, aby poznal to, co on nemohl. A sice... otcovskou péči.

Tak tohle všechno se mu honilo hlavou, když tak seděl u jezírka pod Čarostromem, jehož koruna připomínala svou barvou čerstvě prolitou krev. Z hladiny jezírka stoupala pára a... dalo by se říci, že Ned nevnímá okolí, že si nevšiml malého vetřelce, který v Božím háji hledal exil. Stejně jako on. Samozřejmě, že věděl, co sem přivedlo jeho druhorozenou dceru, o konfliktu s princem se dozvěděl od jednoho z kuchařů, ostatně, ti spor mezi dětmi mohli pozorovat. A teď, když se Arya snažila odplížit jako vlk zahnaný do kouta...

Neotočil se hned k ní, šedavé oči sledovali kalnou vodu v jezírku, hladinu, v níž se odráželo snad vše. A snad i ten zmatek, bouře, která se v Starkově nitru odehrávala. "Tak nejen, Bran, i z tebe bude nakonec veverka..." Poznamená směrem k ní, v hlase nezazní stopy po chladu nebo snad rozhořčení. Zkrátka jen chtěl, aby mu vše sdělila jeho holčička sama. "Aryo, sedni si vedle mě a přestaň si hrát na stínokočku." Konečně se na ni podívá a na vousaté tváři se snad objeví úsměv, takový, kterým mohl počastovat jen své dítě.

S Aryou měli podobný podobný názor na spoustu věcí, stejně jako v Jonovi v ní viděl podobu seveřanů. Viděl v ní Lyannu.

Věděl, že mu Arya chce povědět, o problému, který měla s Cedrikem a že mu nebude lhát, proto jí dá čas, aby se vedle něj posadila, zahalila vyzáblé tělo do chlupatého koženého pláště. Poznal na ní, když se trápila, samotného ho zajímalo, co jí Cedrik řekl. Nenuceně nadhodí, "co si myslíš o královské rodině, Aryo?"

Nejspíš by měla alespoň pokorně sklopit hlavu, aby ukázala, že jí mrzí, že si našla tak nebezpečnou zábavu. U Brana si na to všichni zvykly, protože vážně neměl sebemenší problémy, i když to lady Catelyn  stálen jen velice nerada viděla. Jenže Aryu to nemrzelo ani trošičku. Tak, jako lord Eddard chodil k čarostromu rozjímat, malá vlčice si také pokaždé našla něco, co uklidnilo její rozbouřenou mysl. Nemohla za to, že to zrovna nebyly činnosti hodné dámy. Vyšívání by ji jen rozzlobilo, stejně tak jako zpěv. Za to být na čerstvém vzduchu… to bylo o něčem úplně jiném. Dokonce i tak horká hlava, jakou vlastnila mladší ze Starkových dcer, se dokázala zchladit, když zafoukal severský vítr.
„Dobře…“ broukla tiše, když lord Eddard promluvil. Potěšilo ji, že se po ní nerozkřikl, ani nezvýšil hlas tak, jak by to udělala septa.  A že by otci odporovala, na to ani nepomyslela. Navíc, uviděla v jeho očích něco zvláštního. Dělo se tak vždycky, když mluvil ke svým dětem a zrovna je nekáral za různé lumpárny, které zrovna vyvedly. Arya měla tenhle pohled ráda. Cítila se v bezpečí a věděla, že nastala výjimečná situace, kdy doopravdy nic neprovedla. Udělala proto pár kroků a posadila se vedle něj. Tady u jednoho z jezírek s horkou vodou bylo o poznání tepleji, než nahoře mezi větvemi, ale i tak to moc nestačilo. Stačil drobný pohyb a její prsty se připomněly, že by si měla ruce trochu ohřát. Aniž by se otce zeptala na povolení, přisunula se k němu o něco blíž a obmotala kolem sebe jeho plášt. Rozhodně byl teplejší než její oblečení, které teď navíc bylo na pár místech nepříjemně vlhké. Ovšem, kdyby nespadla jako brambora, nemusela by se s tím trápit. Ale vzhledem k tomu, že za svou menší drzost nedostala vynadáno, usoudila, že to nevadí.
"Všichni její členové by měli dbát na to, aby se chovali co nejlépe. Rozhodně by neměli lhát." Bez přemýšlení vyhrkla, co jí zrovna napadlo. Ani se nezamýšlela nad tím, proč se jí na to otec vůbec ptá. Jenom odpověděla na položenou otázku. Až když ústa zase zavřela, tichý hlásek jí napověděl, že měla nejspíš uvážlivěji volit slova. Na to už bylo bohužel pozdě a tak se ještě o něco víc zavrtala do teplé pokrývky, kterou jí Eddardův plášť poskytl. Začala se kousat do spodního rtu, aby neřekla další neuváženou věc. Netušila, jestli se lord Eddard dozvěděl o tom... Incidentu. Doopravdy ne. A co když se k tomu nejhoršímu schylovalo právě teď? Nejlepší by bylo, kdyby zůstala mlčet, ale její pusa si udělala své.
"To Cedric. On lže. Vymýšlí si věci, jak se vůbec nestaly. Copak by neměl princ mluvit jen pravdu? A ochraňovat ostatní namísto sebe?" otázala se rozmrzele. Listy čarostromu se přitom znovu rozhýbaly a svým šepotem jí přizvukovaly. Arye dokonce přišlo, jako by souhlasily, že na severu nemají Lannisterové, ani Baratheoni, co dělat. Nepatřili sem, ani svojí povahou, ani vírou. Sansa se možná nemohla nabažit blonďatých princů, ale pro malou vlčici znamenali jenom utrpení. Vlastně v duchu děkovala bohům za to, že nemusela svůj drahocenný čas trávit s Joffreyem, Myrcellou, či Tommenem. U Cedrica si s tím těžkou hlavu nedělala, klidně by se vsadila, že ani on po její přítomnosti neprahne.
"Co tu vlastně dělají? Proč král přijel a královnou a nenechal ji doma?" zeptala se v jasné snaze o odvedení pozornosti. Začínala se obávat, že by ji otec mohl donutit se Cedricovi omluvit. S největším klidem mohl říct, že Arya byla v právu, ale měla to vyřešit jinak. Pořád v ní doutnala malá jiskřička naděje, že se to nestane, ale ruku do ohně by za to nedala. Jenom si povzdechla a trochu si poposedla, aby měla větší pohodlí. Mohla by otci říct, že by byla nejraději, kdyby celá královská rodina odjela, ale dovedla si představit, co by jí na to lord Stark řekl. Sever dokázal být krutý a nehostinný, seveřané stejně tak, ale pokud měli hosty, chovali se k nim s největší úctou. A říct králi, aby bez prodlení odjel? To by spíš Arya dokázala pohnout hradem.
"Ani s sebou nemůžu mít Nymeriu. Když jsem jí chtěla vzít s sebou, Farlen řekl, že by to kvůli princům a princeznám nebylo vhodné. Mohli by se jich bát." Nahmatala na zemi jeden odumřelý list a s pohledem upřeným do země ho začala cupovat na kousíčky. Přišla na další věc, proč by tu dál královští neměli být. Bran u sebe Léta měl... A malé vlčici přišlo, že jí to správce psince zakázal jen proto, že se bál, aby Arya se svým zlovlkem nic nevyvedla. Kdyby s ní chtěla být, musela by tak do psince a tam by ji snadno našla septa. Všechno bylo zase o kousek nespravedlivější. Hloupý Cedric!

Arya byla jako jasanový prut. Statečné vlče, které se nedalo lehko zlomit. Nemusel se na ní dívat a přesto vycítil, že prožívá jakýsi vnitřní boj, stejně jako on. Netlačí na ni a jeho pobídka, aby mu dělala společnost není brána ani jako jediná možná varianta. Možná to byl ten důvod, proč s dcerou měl takový vztah. Jednou cihlou v pomyslné stavbě jejich vztahu byly právě ty nezávazné rozhovory.
'Dobře...'Její hlas nezněl neochotně, zpíš zpěvavě, jakoby foukala do větru, který to jediné slůvko zanesl až k němu. Mimika v její tváři se změnila, rozhořčený výraz se vytratil, z čelíčka zmizela vráska rozčilení. Zjemněla. Jakmile se k němu schoulí, dá jí ruku kolem útlých kostnatých ramínek. Jsou teď v jakémsi obětí, nesvazujícím. Nic si nárokujícím. Útlé vyhublé tělo se pod jeho velkou rukou stále chvělo zimou. Ned by na ušmudlané tváři své dcery snad i mohl poznat, kde všude dneska pobíhala, jaký vzruch musela jeho malá bosorka vzbudit. Bylo zkrátka naprosto jasné, že svůj den trávila všelijak, pokud nepočítáme propíchávání jehlou prsty.
"Ne každý považuje čest za dobrou vlastnost. Pro jižany je slabostí. Nemůžeš chtít po intrikánech, aby se chovali podle morálních zásad." Sdělí nad její popuzenou prupovídkou a palcem ruky, kterou ji objímá ji pohladí po hřbetu ramene. "Představ si velkou skupinu sfing," poví jí klidně, hlas je zvučný, hluboký, nutí poslouchat povídání, které je určené jen pro Aryu, "navzájem si dávají hádanky... Až na to, že žádná z odpovědí není správná, to jsou intriky. Největší lhář je nejúspěšnější, vyniká nad ostatní." Teď zní popuzeně on. Bylo zjevné, že intrikám neholduje, že jim nerozumí a jeho osobnosti se takové chování doslova příčí.
"Pravda se vždy ukáže, Aryo. Je to jen otázka času. A každý princ je jiný, někteří jsou čestní, jiní zase zákeřní, od takových lidí nečekej, že se pro tebe obětují. Pokud ti princ Cedrik podrazil nohy, věř mi, že si silné vazby nevybuduje, nikdy." Odvětí. Jejich rozhovor pomalinku přecházel z nevázaného na vážný, při svých posledních slovech na ni zpříma pohlédl, jakoby jí tím jediným pohledem mohl vidět do duše. Poznat jen díky tomu, s čím se trápí. "Ale trápí mě to, dítě... Mrzí mě, že si s žádným z královských dětí nerozumíš tak, jako já s Robertem." Čarostrom kolem nich tiše ševelí, v dozvuku, jeho listy snad měli rozehnat chmury, které se dvojici vlků ze severu tvořili nad hlavou. Jako temný mrak.
"Král Robert je významná osobnost a je zvykem, že pokud opustí sídelní město, následují ho i jeho rytíři a rodina. Stejně tak dvorní dámy. Nemůže jen tak sednout na koně a odjet." Odpoví nejprve na její druhou otázku, tu, jež ho nermoutila. Kdežto ta druhá... Na tváři se objeví melancholický výraz, jakoby zestárl o pár let, chvíli to trvá než promluví, snad zvažoval, s čím má zatěžovat její hlavičku, "král Robert chce obnovit naše staré přátelství, přeje si, abych s ním odjel na jih. Jako jeho nový pobočník krále." Poslední slůvka vyzní do ticha, v hlase nezní chlad, ne takový, který cítí u srdce, jakoby ho sevřela ledová ruka. Opustit Zimohrad.
"A nařídil ti to právem. Co bys teď udělala, pustila bys Nymeriu na některého z princů... Nebo snad na svoji sestru. A neškleb se tak, dobře vím, že se neustále hádáte." Melancholie z něho opadne, když sleduje Aryiny opičky. Nechtěla se smířit s žádnou pravdou, ať se jí zdála sebepřesvědčivější. Její vztahy se Sansou, pokud to snad bylo ještě víc možné - a Ned věděl, že skutečně ano, se ještě víc přiostřili, poté, co vyšlo na povrch Sansino zasnoubení s princem Joffreyim, budoucím králem Sedmi králoství.

Moc často se nestávalo, aby Arya vydržela v klidu sedět. Nemusela zrovna šplhat po hradbách, ale… podle ní bylo jenom plýtvání časem, když někdo vysedával na jednom místě. Teď by však posezení vedle svého otce nevyměnila za nic na světě. Kolem nich panoval úctyhodný klid, který léčil Aryinu zlobu na Cedrica. Pořád mu dávala za vinu víc věcí, než bylo zdrávo, ale boží háj na ni působil přesně tak, jak by měl. Donutil ji myslet na jiné věci, dívat se na ně z jiného úhlu pohledu. Nikde jinde by se malá vlčice nad ničím tak nezamýšlela. Nebo to dělal její otec? Arya v něm viděla svůj vzor. Lord Eddard měl své pevné zásady a vždy se pokoušel najít to nejschůdnější řečení. A rozdivočelé štěně si nejednou pomyslelo, že by na tom byl každý kout Západozemí lépe, pokud by na železném trůnu seděl někdo podobný. K jejímu smutku to však vypadalo, že se Joffreyho, ani Cedrica nezbaví. Bohové zřejmě měli svůj vlastní smysl pro humor.
„Ale proč jsou takoví? Mistr Luwin říkal, že seveřané drží spolu, ať už jde o politiku nebo špatné počasí. Možná právě proto na jihu není místo pro čest. Kdyby na jih přišel sníh, všichni by do jednoho zmrzli. Takhle nemají proč jednat čestně. Nepotřebují se na nikoho spoléhat. “ Zamračila se nad tím. Cedric a zbytek jeho sourozenců tak vypadal – jako by v hlavě neměli nic jiného, než dětinské hry. Hry a samy sebe. Proto si Arya ani s jedním královským dítkem nerozuměla. Všichni se chovali přesně tak, jak ona to nechápala. Tedy, princezna Myrcella s princem Tomenem nevypadali tak špatně, ale Joffrey a Cedric? Hotové zlo.
„Co když se ale pravda ukáže až moc pozdě? Když už není nic, na co by poukázala? Nic, co by spravila?“ Zavrtěla nad tím hlavou. Překvapilo ji, že v otcově hlasu slyší podtón nesouhlasu. Ovšem, mluvil o vlastnostech a situacích, které mu byly naprosto cizí a vzdálené, jenže se málokdy stávalo, aby lord Stark projevil takový nesouhlas. Možná to bylo tím, že kolem nich nikdo nestál. Žádný z obyvatel Zimohradu, ať stálých, či jen krátkodobě přítomných, nemohl slyšet, co si dva vlci povídají. Jenom staří bohové. Obličej vyřezaný do bělostné kůry ronící rudé slzy. Arya od někoho zaslechla, že na jihu nemají staří bohové žádnou moc. Skoro všechny čarostromy pokáceli a starou víru nahradila septa se septony a Sedmi. Pevně doufala, že i přes podobné řeči a tvrzení to není pravda. Na druhou stranu… slyšela i příběhy o tom, jak Starkům jih přináší jenom zlé věci. Proto byla jen nerada, když viděla, jací doopravdy členové královské rodiny jsou.
„Copak ti král někdy podrazil nohy? Jak se můžu přátelit s někým, kdo neumí uznat svou chybu a raději ji svalí na někoho jiného? Nemohla bych se na něj spolehnout. Všichni pacholci ze stájí mají lepší povahu, než Cedric a Joffrey. Kdyby jim Nymeria trochu provětrala šaty, ničemu by to neuškodilo.“ Povzdechla si nad tím. Nelíbilo se jí přemýšlet o tom tak hluboce a navíc neustále otce zasypávat otázkami. Jenže jinak to nešlo. Pokaždé, když lord Stark něco řekl, znělo to velice moudře. I zdivočelá Arya někdy neodolala a zamyslela se, jak to otec mohl nejspíš myslet. Především, když nebyl kolem nikdo, kdo by se jí posmíval.
„Nejspíš by byl raději, kdyby to mohl udělat takhle jednoduše. Já bych na jeho místě byla rozhodně raději. Vybrala bych si jenom pár mužů do družiny a odjela bych.“ Pokrčila rameny. Alespoň se o to tedy pokusila, vzhledem k tomu, že jedna z Eddardových rukou byla stále položená na jejím kostnatém rameni. Nesetřásla ji, na to jí poskytovala moc tepla. Vlastně, díky tomu si vlčice uvědomovala, že jí je pořád zima. Mohla jen hádat, jestli jí trochu nezmodraly rty. Doufala, že ne, protože se jí moc líbilo jen tak sedět a mluvit se svým otcem. Navíc ji napadlo, že by ho mohla požádat o vyprávění nějakého příběhu. Lord Stark byl skvělý vypravěč a jeho příběhy upoutaly i tak energické štěně, jakým byla Arya. Jenže to by se nesměl zmínit o králových plánech.
„Ale… to nemůžeš! Nemůžeš odsud odjet! Co by si bez tebe Sever počal? A… a co my? Co zlovlci?“ Zakoktala se. Najednou byl všechen ten poklidný mír úplně zničený a rozprášený do ztracena. Z nevysvětlitelného důvodu se Arya znovu rozzlobila na Cedrica, jako by on byl tím, kdo chce za pobočníka jejího otce. Obličej se jí stáhl do nesouhlasné grimasy. Nejraději by se od otce odtáhla, ale nakonec to neudělala. Jenom se schoulila do klubíčka a položila si hlavu na kolena.
„Nemůžeš odjet na jih. Není tam místo pro nikoho ze severu.“ Zamumlala tiše. Jenom ta představa ji děsila. Vlk mířící do sluje plné lvů. Otci naprosto důvěřovala a věřila v něj, ale tohle jí nepřišlo dobré a to ani trochu. Spíš jí z toho jímala hrůza a smutek.

Drobné děvčátko jen klidně sedělo, udržet ji někde, to byl nepředstavitelné úkol pro jakoukoli autoritu, kterou pověřil pohledem na malé Včátko. Už jen čekal, kdy otevře pusu a začne se vyptávat. Ticho a klid sice dovedl zklidnit temperament jaho druhé dcery, nicméně její všetečné dotazy? Ty se nedaly zastavit ničím a Ned za to byl rád. Viděl to i tehdy, když všem svým dětem vyprávěl nějaký příběh, ať už smyšlený nebo podle skutečnosti. 'Otče, opravdu se to stalo? Skutečně měl král Robert takovou sílu? Zachránils mu život? A jak můžeš vědět, že král Aerys právě takhle zabil dědečka Rickarda a strýce Brandona?' Malá zvědavka, tolik se lišící od svých sourozenců. 'Jsem taky bastard, maminko, pacholci ze stáje říkali, že se Jonovi podobám mnohem víc než třeba Robovi nebo Branovi.' V tu chvíli ji mohl jen obejmout, pohladit po střapatých kaštanových vlasech a utěšovat jí, že je opravdu jejich, že je pravý Stark, o co by byla méně, kdyby byla bastard jako on? Neměl by ji o nic méně rád. On stejně jako její sourozenci.

"Nemají k tomu důvod, válčí mezi sebou a jejich hlavní prioritou je prosadit sebe. Nedovedou spolupracovat, máš pravdu, vlčátko, kdyby přišla zima a sníh zasypal jejich úrodnou půdu, nedovedli by se o sebe postarat." Udivoval ho dětský pohled na svět byl jednoduchý a zároveň... neměla důvod předstírat, na nic si hrát. 'Člověk je nejméně on sám, když hovoří o sobě. Dej mu masku a poví ti pravdu...' Snad by měl skutečně odjet na sever, s Robertem, koho měl v sídle krys, když zemřel Jon, jen lháře a pochlebovače. Netrvalo by dlouho a došel bymu dopis, že zahynul i Robert, tolik změněný muž, který pozbyl mladickou krásu a byl stále plný síly. Kolem sebe jen Lannistery. Mohl ho nechat ve sluji lvů, když ho potřeboval nejvíc. Mohl dát všanc život svého nejlepšího přítele a bratra?

Šedavé oči se obrátí zpět k holčičce. V tváři jde znát složitě skrývaný zármutek, popravdě se o to ani nepokouší. Jemně pohladí ušmudlanou tvář, jakoby snad chtěl zahnat Aryiny obavy, věděl, co dovedou udělat slova, balzam na duši v poklidném Božím háji. "Tak se to možná zpočátku může zdát, vlčátko, když si myslíš, že je nejhůř, vždycky se najde někdo nebo něco, co tě přesvědčí o opaku." Jakkoli idealisticky to znělo, Ned svým dětem nikdy nelhal. Staří bohové je dobře hlídali, nedovolili by, aby je mystifikoval. A to ani teď, když byly úplně samy, vystaveni rudým prastarým očím Čarostromu, který pomatoval mnohé. Ned jí nechtěl dávat falešnou naději, stále pohlížel do zamyšlené tváře a ještě než stihla vyrukovat s dalším dotazem, promluvil on, "víš, že bych ti nelhal, dítě, ale je to tak. Vládu krále Aeryse všichni považovali za konec světa, nikdo nemohl tušit, kdo bude osočen ze zrady nebo se na něj král ve své paranoie osočí. Za všechno, co spáchal ho stihl spravedlivý trest. Netvrdím, že čin Králokata byl čestný, zabít někoho ze zadu... to je nemorální a ohavné, ale král za vraždy zaplatil. Stejně tak princ Rhaegar za únos tvé tety. Aryo, nikoho neodsuzuj, pokud si opravdu nejsi jistá, že si tvou nenávist zaslouží. Pokud nejsi schopná mu vzdorovat, zaslouží si, abys jím opovrhovala?" Nechá ta slova vyznít do ticha, pro jeho malou dceru to bylo příliš mnoho informací, věděl, že ho chápe, že mu rozumí a poznámky typu, že ,je ještě dítě, nebral v potaz. Ne vždy.' Byly věci a normy, které se musela naučit už teď.

"Aryo... Pověz mi pravdu, co se stalo mezi tebou a princem?" Hlas nebyl vyloženě tvrdý, avšak jasně nekompromisní. Nemohl soudit ani jedno z dětí, konec konců... nebyl u jejich konfliktu.

"Jako bys mu mluvila z duše." Odvětí, v hlase zazní pobavení, tak jasné a tak opravdové. Minimálně tato část Roberta se nezměnila. Byl opravdu rád, že král není pro Aryu až takovým zklamáním, přál by si, aby ho dokázala vidět jeho očima. Dívka se napla jako luk, znejistěla a ta příjemná atmosféra se vytratila, prakticky ještě dřív než vyjádřila svůj názor na králův návrh. Schoulila se do obrané kukli, chtěla se s tím vším vypořádat sama, dokázala by to, její vůle byla silnější než kohokoli koho znal, ale... i přesto byla - právě v takových situacích dítě. Přitáhne si vyhublé tělíčko k sobě, málokdy se mazlili objímali, ne s Nedem. "Vlčátko, já si to nevybral. Můj nejlepší přítel mě požádal o pomoc, protože se bojí o svůj život. Nemám k němu povinnosti jen jako blízký přítel, ale i jako jeho poddaný, lord, který mu slouží. Aryo, dobře víš, že se jednou přidám k sochám našich předků, ale navždy budu s tebou... tady," položí jí mozolnatou dlaň na místo, kde se nacházelo srdce, "nezapomeň na to. Přísahám, že nikdy nebudeš sama." Poslední slůvka byla natolik tichá, že mohla lehce ujít sluchu někoho, kdo by je snad poslouchal a ne... teď nebyl lordem Starkem, jen mužem jako každý jiný. Takovým, který dbá na své zásady. A na štěstí své rodiny.

"Vlčátko, povinnosti se nezbavíš tak, že před ní utečeš." Přivře oči, mezi nimi je opět jen to ticho, hryzavé, lezavé, nepříjemné. Ale co jiného mu zbývalo... Teď už věděl, že není cesty zpět, musel se stát královým pobočníkem, stejně jako strážcem severu. Slzy v Aryiných očích... Mohl jen setřít. Mohl ji jen políbit do vlasů. Nic víc. Ta bezmoc... ho ničila.

Hlavou se jí honily roztodivné představy. Na jihu nikdy předtím nebyla, všechno znala jen z vyprávění či knih. Vždycky si představovala, jak všude praží slunce, zpívají ptáci a kolem je plno svěží zeleně. Sansa se mohla utetelit blahem, když  jim chůva vyprávěla nějaký příběh o statečných lordech a rytířích z jižních krajin. Jenže pro Aryu to nebyla vůbec lákavá představa. Měla ráda chladný vzduch, často zamračené dny a sníh. Líbilo se jí stavět z něj vše, co jí napadlo. Milovala obyčejné koulování se s Jonem nebo Robbem. Ovšem na jihu pro takové radosti nebylo místo. Stejně jak pro vlastnosti a kvality, kterým malá vlčice důvěřovala. Proto ji to tam nikdy netáhlo. Měla ráda svůj domov. Hrad s teplými zdmi a podlahami, protože pod ním tekly horké prameny. Nikdy by nedala dopustit na boží háj, ve kterém se mohla ukrýt kdykoliv, kdy to potřebovala. Nezáleželo na tom, jestli se zrovna chtěla schovat před septou nebo protože i její dětská dušička občas potřebovala být sama. Na jihu by nic takového mít nemohla. Bez starých božích hájů s bělavými čarostromy a bez moudra starých bohů. Cítila by se tam jako vetřelec. Nespokojeně a nechtěně.
„Válčí mezi sebou jenom proto, že jsou slepí. Nikoho si neváží.“  Na hladině jezírka se objevila bublina. Arya se po ní podívala, sledovala, jak se nafukuje, zvětšuje… až nakonec praskla a vytvořila kolem sebe vlnku. Malá vlčice si s hořkostí pomyslela, že přesně takhle to je i s jižanskými lordy. Taky nevěděli, kdy přestat. Jenom se nafukovali, až z nich nakonec nic nezbylo. Jenom trocha rozčeřené vody. Nezáleželo na tom, k jakému rodu patřili. Pokud existovalo něco jako osud, rozhodně ho tak měli napsaný. Z dějin si pamatovala jen něco, protože u mistra Luwina nedávala moc velký pozor. Ale něco málo přece jenom vypozorovala. Na svůj dlouhý nos vždycky doplatili ti horkokrevní.
„Ale co když ne? Co kdyby nejhůř bylo a já bych nepoznala nic, co by mě přesvědčilo o opaku?“ S povzdechem se otočila na rudý obličej čarostromu. Nechtěla se s otcem dohadovat, nechtěla mu ni vyvracet, ani mu odporovat. Naopak, v hlase měla znát obavy. Jako dítě byla Arya velice statečná. Nebála se lézt ve výškách, neměla strach ze zvířat, neplakala nad rozbitými koleny, když ošklivě upadla. Jenže když se zamyslela nad tím, co lord Stark povídal… cítila zvláštní tísnivý pocit u srdce. Jako by si uvědomila, že jednou nastane den, kdy bude na všechno sama. Věděla, že někdy určitě nastane chvíle, kdy se bude muset rvát statečněji než zlovlk. Ale s Eddardovými slovy se jí do mysli dostal i strach, že ta doba nastane dřív, než se na to stihne připravit.
„Ty si myslíš, že si někdo nenávist zaslouží?“ zeptala se tiše. Nikdy by si nemyslela, že její otec bude mluvit takovým způsobem. Vždycky ho měla za člověka, pro kterého byla nenávist jen pouhým slovem ve větru. Říkalo se, že lord Stark se málokdy usmívá, což byla i pravda, ale rozhodě nemohl nenávidět. Arye vždy připadalo, že když se otec na někoho podívá,vidí až do jeho duše. Co ostatním zůstalo skryto, to lord Eddard našel. „Neopovrhuje ten, kdo nedokáže vzdorovat?“ namítla. Nepřemýšlela nad tím, jenom jí to vylétlo z pusy. Nechytala Eddarda za slovíčko, to rozhodně ne. Jenom se nad tím podivila. Opovrhovat mohl každý, ale vzdorovat… trochu zahanbeně si připustila, že něco takového dokáže málokdo.
„Byl na mě ošklivý. A já… jsem ho kvůli tomu kopla do nohy.“ Nakonec se tomu tedy nevyhnula. Nejdřív se jí do přiznání vůbec nechtělo, dokonce uhnula pohledem, aby se nemusela otci dívat přímo do očí. Potom si ale velice nešťastně povzdechla a doznala se. „Utekla jsem od něj a narazila do krále. Jenže Cedric mu o tom kopnutí lhal a svalil vinu na Brana.“ Sotva to dořekla, semkla rty. Vzpomněla si na Branovo podivné chování a zapírání. Co mu Cedric mohl říct, že nepřiznal, že je v tom zcela nevinně? Ze Cedrica očividně rostl další lord Tywin. Nic horšího se stát ani nemohlo. Sklopila hlavu, a kdyby to nebylo přílišné gesto, schovala by sis obličej do dlaní.
„Všichni se k nim jednou přidáme…ale není lepší to udělat později, než dřív? Mluvíš o tom, jak moc tě potřebuje král, ale co tvoji vazalové? Co my?“ Natáhla. Nechala se od něj obejmout, ale ani to nezastavilo slzičky, které se jí začínaly koulet po tváři. „Chci, abys tu zůstal a nikam neodcházel….“ Znovu popotáhla. Marně se snažila bojovat se slzami, proto je setřela a nakonec zabořila tvář do  Nedova rukávu. Nikdy předtím jí nevadilo, že je malá a útlá, ale teď si přišla menší, než kdy dřív. Cítila se jako opuštěné štěňátko, které může jenom naříkat, protože samo nic nedokáže. Prala by se, ale opustila ji síla. Doopravdy nechtěla, aby se stalo něco zlého. Jenže co jiného by na jihu čekalo?

Králův pobočník... A proč to dělal? Ne kvůli moci, svrchované a úplné vzhledem kvůli Robertovým častým indispozicím. Ne, Eddard o trůn nikdy nestál. Do té jižanské hry o moc, politické pletichy mu nic nebylo. Ne, pomocí pozice pobočníka by mohl spoustě věcem zamezit ještě u jejich zrodu, měl by jistotu, že jeho vlastním dětem nepůjde o život, že nebudou ohrožované právě na jihu, který byl pro jeho rodinu...

Nebezpečný. Snad věřil, že za jiného krále si může být sám sebou právě na tom místě a vedle Železného trůnu před nímž se jeho otec měnil v popel zatímco ho vyšinuté oči krále pozorovaly, odráželo se v nich veškeré utrpení lorda Rickarda prostoupeno plameny, jež pohlcovaly jeho tělo. Přiživovaly se na něm. Pak zde byl Brandon... Hrdý silný bratr, radost jeho otce. I on musel sledovat a poslouchat bolestivý nelidský křik lorda Rickarda. Meč byl příliš daleko než aby se k němu dostal. Věděl to a bylo to zoufalství, bolest a bezmoc, ztráta hrdosti, že se vlk uškrtil na obojku. Ještě dlouho se prý snažil k otci dostat. Dlouho potom, co tělo jen doutnalo. Či spíš... To, co z něj zbylo.
Šelest Čarostromu ho probudí ze vzpomínek, často se právě zde utápěl vzpomínkami na to... co bylo předtím, vzpomínky, které se skálopevnou přísností nevpouštěl do centra svého myšlení. Byly příliš bolestivé... I po všech těch letech. A on? Musel žít přítomností, tím, co je teď, tím, co severu může hrozit. Draci už znovu nepovstanou. Aspoň ne do té doby, dokud Aegon Targaryen nezahájí svou vlastní selekci. Dračí plameny pak znovu zachvátí planiny Západozemí, pakliže... má mladý princ předpoklady k tomu stát se vůdcem povstalců. Ale ne... Nelhal, Draci byli mrtví, nebyli nesmrtelní.

"To není zcela pravda, dítě. Na oko si každý z nich někoho váží, někomu věří. Dané osobě jsou věrní... Tedy aspoň do chvíle než je dotyčný u moci. Ale už víc se mě neptej... Jejich způsobu uvažování nerozumím, nedokázal bych ti popravdě odpovědět." Ned se stejně jako Arya zahledí na hladinu jezírka, z něhož stoupala pára, takové to mohlo být právě na jihu. Teplo. Jeden by si pomyslel, že je věčné teplo osvobozující, že jsou jižané v daleko větším bezpečí než seveřané. Ned věděl, že je tomu naopak, to jižané byly v daleko větším nebezpečí. Neměli zásady, neměli hodnoty, jichž by se drželi. Nebyli pevným společenstvím jako obyvatelé zasněžených pustin. Mimoděk stiskne Aryinu ruku, snad chtěl, aby věděla, že i přes všechno, přese všechno u něj najde vždy záchytný bod.

Opětovné ticho, které protne Aryina bezradná otázka stejně přímo jako čepel Ledu má stále trvání, Ned si dává na čas než jí odpoví. Volba slov. Frázování. Stručné a věcné odpovědi. Jakmile však vyhledá jeho pohled takřka totožné oči jako byli jeho vlastní - podobně staré, vážné a nic neprozrazující, nejde si nepovšimnout náhle vážného výrazu. Kdepak, dcera od něj neuslyší jeden z příběhů, ale další z rad, “na to budeš muset přijít sama, Aryo, sama musíš vědět, kdy se rozhoduješ špatně. Nebudu tě chlácholit dítě, dříve nebo později příjde chvíle, kdy se budeš muset rozhodovat dle vlastního uvážení, volit vlastní cesty a možnosti, jediné, co můžu udělat já a tvá matka tak… jít ti příkladem.” Ned se znenadání zahledí na obličej v Čarostromu, zkroušený výraz, který mu snad měl dát odpovědi, na otázky, které si nedokázal vysvětlit. Jakoby měli bohové u Neda dluh, který je nutné splatit a sice, dohlížet na jeho děti, pakliže on nebude mít tu možnost. Jak se dalo očekávat, tvář mlčela, nadále hleděla na svět ztrápeným pohledem.

“Nenávist nikoli, ale spravedliví trest za své činy ano. Ale kdo dokáže určit uměrný trest na páchané bezpráví…” Odvětí s bohorovným klidem, nikoli necitelným. On sám? Jako mladík jednal v afektu a nejednou, ale v průběhu let na spoustu věcí nahlížel jinak, nepatřil mezi lidi, kteří by dovedli skutečně nenávidět a mstít se. Čím by pak byl, proč se dopouštět krvavé msty, vlastním přičiněním rozpoutat nový rudý koloběh. “I sebelepší člověk jakoukoli malou částí v sobě nenávidí, každý, ale stejně jako jiné špatné vlastnosti můžeš i nenávist v sobě ovládat. Pokud to nedokážeš budeš jako pes vypuštěný ze řetězu.” Bylo jasné na co narážel, na Aryinu vlčí krev, kterou nedokázala usměrnit. Stejně jako Brandon, ten v sobě měl však jen zlomek tohoto temperamentu a Lyanna? Lyanna byla více divokým a nespoutaným živlem než člověkem. A pro oba tato část jejich osobnosti znamenala smrt. Nechtěl ani pomyslet, že by to s jeho mladší dcerou dopadlo podobně. Že by umřela jako mučednice, symbol něčeho děsivého, krutého.

Žádnou z těch obav nevyslovil. Své děti málokdy považoval za nevyspělé, nehodné slyšet určité věci, ale… byly informace, které znát nemusely.

“Buď lepší než on, Aryo... Dobře vím, co se mezi vámi stalo. Zkus se Brana sama zeptat, co ho vedlo k tomu přistoupit na Cedrikovu hru.” Poradí jí, jakmile domluví, donutí se vše sdělit tak, jak to bylo, ne jinak. Zcela bez přikrášlování. Samotného ho zajímalo, co vedlo Brana k zapírání, nicméně pokud s ním vše vyřeší Arya a jeho syn bude vědět, že u ní má zastání, tak… nepodlehne další z křiváckých her.

“Zima se blíží, vlčátko a nám nezbývá nic jiného než hledat spravedlnost na jihu.” Ochranitelsky si ji k sobě přivine, nesnaží se už stírat slzy, nechá je volně kanout po líčkách, vsakovat se do jeho pláště a kabátce. Jemný polibek do vlasů a naslouchání slůvkům, které se mu do srdce zabodávali jako hroty šípů. Bylo nemožné teď ukonejšit plačící děvčátko… Možná tak za cenu, že by jí lhal a to…

To nedokázal.

Snad by bylo lepší mlčet, aby zůstal klid Božího háje zachován. Vždy v něm panoval jistý a ničím nerušený mír. Proto v něm zlovlci hledali svoje útočiště, bezpečné místo, kde se jim nemohlo nic stát. Jenže stačilo několik slov o jihu a všechen poklid se vytratil, stejně jako pára stoupající z horké vody. Arye se dralo na jazyk několik dalších otázek, ale pozorně svého otce poslouchala. Nikdy se nestalo, že by lord Stark dal někomu špatnou radu, či ho nasměrovat nesprávným směrem. Malá vlčice si vždycky říkala, kde se v něm všechna ta moudrost bere… A najednou ji napadlo, že ji možná čerpá odsud. Snad pramenila z bledého stromu s rudými listy a karmínovým obličejem. Její otec sem chodil tak často… A najednou měl jediné bezpečné místo opustit. Vypadat se daleko, všechno zanechat tady. Arya si hořce pomyslela, že pokud odjede, během několika týdnů, či měsíců sejde i mohutný starý čarostrom. Nikdo nechodil do božího háje tak často, jako Eddard Stark. Stovky nebo i možná tisíce let tu výjimečný strom stál, zažil toho neskutečně mnoho a přesto…  Koutkem oka se podívala na tmavě červené slzy. Na jihu vážně nemohlo čekat nic dobrého. Jen lvi trpělivě čekající na svou kořist.
„Co když si budu volit špatně? Co když půjdu po těch nejhorších cestách, přestože mi budou připadat jako pravé?“ Dětský hlásek se nesl poklidným okolím, naplněn obavami. Bylo zvláštní, jak moc se dokázalo Aryino chování změnit. Kdykoliv jindy by si s ničím nedělala těžkou hlavu. Žila pouze přítomností, budoucnost nechala na dalších dnech. Proč by taky přemýšlela nad něčím, co zrovna neprobíhalo? Mohla ovlivnit jenom to, co se dělo nyní. Alespoň tak to viděla. Jenže s tím, jak lord Eddard mluvil, musela začít přemýšlet. Když ne jindy, tak přinejmenším teď. Neměla z toho dobrý pocit, slova jejího otce vyznívala temně. Jako by se blížilo něco zlého, co nemůže nikdo odvrátit.
„Ty umíš říct, jaký trest si kdo zaslouží, když udělá něco, co neměl.“ Připomněla mu. Již několikrát se lord Zimohradu ocitl v roli soudce. Některé rozsudky vynesl rovnou ve svém domově, kvůli jiným musel odjet. Přesto nesešlo na tom, kde byl ortel vynesen. Záleželo jen na jednom podstatném. Vždy to byl její otec, kdo rozhodl. A Arye vždy přišlo, že učinil správné rozhodnutí. Zvážil provinění a vyřkl přiměřený trest. Ne nadarmo se o něm říkalo, že je to nejčestnější a nejspravedlivější muž na severu.
„Psi puštění ze řetězu se dokážou bránit. Umí se o sebe postarat daleko víc, než ti, co zůstanou připoutaní,“ namítla. Nemusela se pídit po tom, co tím její otec myslel. Vždy své ratolesti něžně nařkl z toho, co dělaly špatně. Ne kvůli tomu, aby se cítily méněcenné, ale kvůli tomu, aby pochopily, co na sobě mají změnit. Myslel to dobře, ale teď Arya nechápala, proč po ní chce, aby se držela zpátky. Věděla, že nejednu se svými zbrklými činy dostala do pěkných malérů, ale proč by měla na svém chování něco měnit? Chtěla zůstat svá, ne se začít přetvařovat. Trochu se nad tím zakabonila. Mluvit o nenávisti a snažit se na ní něco změnit byla jedna věc, ale proč přetvářet svou přirozenost? Divokost měli seveřané v krvi. Hluboko v duši na to byla náležitě pyšná. A teď to vypadalo, jako by po ní otec chtěl, aby to popřela. Trochu jí to zmátlo.
„Jsem lepší, než on. Nepotřebuju hledat zastání u starších nebo silnějších. Ale to, co udělal s Branem… myslíš, že mi to řekne? Vypadal vyděšeně, když měl mluvit před králem.“ Arya silně pochybovala o tom, že by Bran popravdě řekl, čím mu Cedric pohrozil. Určitě mu musel něčím pohrozit. Proč by jinak tolik zapíral? Určitě by si našel způsob, jak říct, že si princ vymýšlí. Nemohl být s Branem nejlepší přítel, muselo existovat jiné vysvětlení. Jenže malá vlčice vůbec netušila, jak na něj přijít.
„Na jihu neexistuje spravedlnost. Sansa to nevidí, ale všichni ostatní ano. Na jihu se dějí samé zlé věci. Prosím, zůstaň na Zimohradu. Odmítni královu nabídku, určitě ještě nějaký čas je. Pokud je král dobrý, pochopí to. Sever tě potřebuje, kdo jiný by na sebe vzal úlohu jeho ochránce? Všichni se tady na tebe spoléhají.“ Vzala za vděk každým argumentem, který jí napadl. Pomyšlení na jih jí jenom tížilo na srdci. Pokoušela se na to dívat Nedovýma očima, ale pořád by byla raději, kdyby královská rodina odjela zpátky do hlavního města bez lorda Starka. Jenže kolem nebyl nikdo, kdo by se za ní postavil. V božím háji jim dělal společnost jenom jeden starý čarostrom se ševelícími listy. Arya svého otce pevně objala a skousla si ret, aby zastavila slané kapky vsakující se do látky. Otec chtěl, aby byla silná, ale ona mu ukazovala, že ještě nenastal ten pravý čas, aby se mohla všemu postavit sama. Pořád potřebovala někoho, kdo by nad ní držel ochrannou ruku. Bohužel, ten, komu věřila nejvíc ze všech, se raději rozhodl pro starého přítele. Nebylo za tím nic víc, než zodpovědnost, přesto se to malé vlčice opravdu dotklo. Bála se a zároveň ji to rozčilovalo. Cokoliv, kromě Jihu.