Příběh - Robb Stark

Ručka malého dítěte pomalu přejíždí po hrubém papíru, modré oči pozorně sledují každé písmeno, jen aby ho rty mohly po chvilce zašeptat do ticha. Hodovní síň je dávno prázná, snídani připomíná už jen pár špinavých talířů. Sansa sedí sama v čele stolu, její malé nožky se ani nedotýkají země, jen jimi pohupuje ve vzduchu. " Ne-zá-vi-slý" zašeptá a na čele se jí objeví nevýrazná vráska.
" Nez...Nezávislý. " Zopakuje znovu a tentokrát se na tváři malé rusovlásky rozlije úsměv. Odendá prst z posledního slova na stránce a než otočí další, s povzdechem zvedne pohled k oknu. Nic nenasvědčuje tomu, že by venku panovala taková zima, jaká tam každé ráno byla. Obloha je téměř jasná a mezi mraky dokonce několikrát matně prosvitlo slunce. Sněhu bylo po málu, alespoň na severské poměry...a nikomu ta skutečnost nevadila, dokonce ani malé lady Stark, která pohled na zasněženou krajinu zbožňovala. Na chvíli zatouží zaklapnout knihu a jít se podívat ven... na hradby, nebo na nádvoří... Ráda sledovala děj v průběhu...všímala si prostých lidí, jejich pohybů a grimas, snažila se si představit na co myslí, kam jdou...
Ale dřív, než tak učiní, znovu si povzdechne a přetočí stránku knihy. Nesmí jít ven, musí dočíst kapitolu, aby se naučila plynule číst. Septa říká, že pokud něco chce, musí tomu i něco obětovat. Sansa chce, opravdu chce umět číst. A tak, místo aby opustila liduprázdnou jídelnu, znovu položí prst k papíru, zvědavá, co asi přinese další nová stránka.

Právě se rozešli s Jonem, po urputném boji s jejich malými meči na nádvoří Zimohradu. Na snídani nešli, ač věděl, že mu matka vyhubuje. Rád trávil čas se svým mladším bratrem, který se mu v boji snadno vyrovnal. Oba věděli, že by jeden druhému v životě neublížili, ačkoli Jon nebyl jeho bratr plnohodnotně... Robb to tak nebral. Pro něj byl Jon rodina, bez ohledu na okolnosti. I tak si z jejich dětského zápasení nesl nejednu modřinu a šrám, nepočítaje odřená kolena, jelikož docela slušně upadl na dláždění. Museli však jejich hra ukončit, Jon měl nějaké povinnosti a Robb se rozhodl, že se bude věnovat také sestře.
Prohledal snad celý hrad, aby ji našel. Jeho dětské nohy, ještě vytáhlého klučiny kmitaly po schodištích. Mohlo ho to napadnout, že bude trčet v prázdné hodovní síni nad knihou. Robba nikdy nebavilo se plácat v učení, ačkoli musel a dobrá, některé věci jej i zajímaly. Navíc číst už uměl celkem slušně. Mnohem větší zájem měl o jiné věci, jako byl právě boj, lukostřelba a jízda na koni.
Teď vletěl jako uragán do síně, dveře rozrazil, jako by do nich vrazilo stádo volů. Někdo by si mohl pomyslet, že by už ve svém věku mohl mít rozum, ale on byl stále dítětem. Absolutně mu nevadilo, že Sansu vyrušil. "Sanso! Sanso!" Volal už ode dveří zplašeně. Věděl totiž to, co ona ne a nemohl se dočkat, až jí to oznámí. "Pojď se mnou, musím ti něco ukázat!" Dodal, když konečně zastavil před stolem, u kterého jeho mladší rusovlasá sestra seděla. Bylo štěstí, že do něj nevrazil a nescházel věci, co na něm byly. V modrých očích mu uličnicky jiskřilo, když se rukama opřal o dřevěnou desku stolu.

Na snídani si ve spěchu jen ukousla kousek pečiva a není divu, že toho teď, při pohledu na špinavé mísy a prázdné číše zalitovala. Přesto si malá rusovláska odhodlaně povzdechla a naklonila se na židli blíž ke stolu, aby se jí lépe četlo. Každé slovo si pro sebe tiše zopakovala, aby si ho mohla snáze zapamatovat. Nejhorší pro ní byla slova co měla víc jak deset písmen a končila na ý. Nepředstavitelný. Sansa to slovo několikrát zopakovala, než konečně přešla k dalšímu. Na dětské tváři se zračilo nepochopení. Proč někdo vymyslel tak dlouhé, hloupé slovo? Dřív než stačí prst posunout dál po papíře, nadskočí na židli úlekem. „ Proč křičíš, já tě slyším! “oznámí, jakmile se ze svého šoku vzpamatuje. Ještě štěstí, že už má zase oba přední zuby, jinak by její dospělý výstup vypadal daleko komičtěji. Před měsícem se jí za tu velkou mezeru mezi zuby a nesrozumitelné šišlání všichni posmívali. Jen Catelyn jí utěšovala, že až jí nové zuby dorostou, bude ještě krásnější, než kdy byla. „ Copak hoří?“ Dodala teď už klidným hlasem, jak sledovala staršího bratra přibližovat se ke stolu. Musel mít nějakou skutečně úžasnou novinu, jinak by takhle nevyváděl. Sansa i přes veškerou snahu o lhostejný pohled neskryje jiskřičky, které jako by Robbových očí přeskočily do těch jejích. „ Nevidíš, musím číst, zrovna jsem uprostřed nepředsta…“ na chvíli se zarazila, aby odtrhla oči od bratra a ukázala prstem na to dlouhé, těžko vyslovitelné slovo. „ Uprostřed nepředstavitelné bouře.“ Dočetla po chvilce konec té dlouhé věty a s povzdechem knížku odložila na kraj stolu, aniž by jí zavírala. „Tak dobře, ale rychle. Ukaž.“ Pobídla bratra, teď už s neskrývanou zvědavostí, pokrčila drobnými rameny a s námahou seskočila z vysoké židle na kamennou podlahu.

Mladší sestra jej napomenula, jako by byla jejich matka. Catelin byla nejlepší matka, kterou mohli mít, ale byl ještě děcko... nedokázal docenit takových věcí. Trochu se tedy na sestru zašklebil, ale hned pokračoval ve zdělení, toho co potřeboval. Toho, že už nešišlala si téměř nepovšiml... přešlo to plynule, takže nezaznamenal, kdy jí zuby dorostly. "Proč by mělo hořet?" Nechápavě odvětí, jako by bylo zcela normální, že byl jako velká voda, která se bez okolků prožene tudy, kudy prostě chce.
Moc dobře viděl, že čte, ale co na tom? To co vymyslel on bylo mnohem zábavnější, nežli nějaká knížka. "Nech nepředstavitelnou bouři, nepřestavitelnou bouří a pojď se mnou ven!" Naléhal na ni dál, jako by to pro něj bylo lehčí, nežli vdechování kyslíku. Omyl,... sám moc dobře věděl, jak s takovými slovy před pár lety bojoval. Sestra přeci jen, ale knížku s povzdechnutím odsune, což Robbovi vykouzlí na tváři ještě širší, nadšenější úsměv.
Počkal nežli Sansa sleze ze židle a pak se zase hnal ke dveřím. Její zvědavost, kterou se už nepokoušela skrývat ho jen více burcovala k uskutečnění, jeho nezbedného plánu. "Pojď za mnou, ale nepočítej s tím, že to bude jen na chvíli." Lišácky se na ní vytáhlý klučina zazubil. Pak otevřel těžké dveře a zamířil kamennou chodbou ven na nádvoří. Věděl, že jej sestra bude následovat, teď když v ní probudil zvědavost. Zahnul doprava, rovnou do maštale, kde jej přivítala příjemná vůně koňských těl, slámy a sena. Malý Stark měl ta majestátná zvířata rád, když mohl trávit čas na hřbetě svého starého koně, nikdy neváhal.
Zastavil se až před jedním z posledních boxů, ve kterém stál grošovaný koník menšího vzrůstu. Robb nasadil velice vážný a důležitý výraz, jako by se jednalo o královské tajemství. "Ale nesmíš o tom nikomu říct." Varoval malou sestřičku tiše.

Krátké hubené nožky cupitaly hodovní síní jak nejrychleji mohly, přesto se ty zdánlivě rychlé kroky ani zdaleka nevyrovnaly těm dlouhým, bratrovým. Sansa se už ani nesnažila skrýt svoje nadšení z toho, že se může bez výčitek hnout z místa, aniž by z toho později vinila svou vlastní netrpělivost nebo nedostatek zájmu o zlepšování svých schopností. Následovala Robba, který se jí co chvíli ztratil za každým rohem. "Počkej!" vykřikla... i když to vlastně pořádně ani jako křik neznělo. To malá lady neuměla, ani umět nechtěla. " Počkej Robbe!" malá rusovláska znovu zvýšila hlas, když za dalším rohem znovu ztratila svého bratra z dohledu. Její zvědavost to nijak nezmírnilo, naopak. Chtěla už konečně vidět, co Robba tak nadchlo, chtěla vědět, kam šel a co chystá. Ale nestačila mu a tak na každé chodbě jen podle zvuků vzdalujících se kroků hádala, kudy se bratr vydal. Sansa v tom nadšení málem přeběhla mohutné pootevřené dveře, které vedly ven na nádvoří. Na tváři se jí objevil potěšený úsměv, přesto se ani na chvíli nezastavila.
Do maštale vběhla už téměř bez dechu- kdy naposledy tak dlouho namáhala své krátké nožky? Jestli vůbec někdy... " Měl...měl jsi na mě...počkat...Robbe." Už ale nezněla jako by ho kárala a jen co se trochu uklidnila a uvědomila si, proč jí sem vzal, přestala se tvářit jako její naštvaná septa. Pozorovala to majestátní zvíře, i když nebylo velkého vzrůstu, Sanse kůň připadal obrovský. "Neřeknu, ani septě Mordane. Slibuji..."  Trochu se pousmála, už už se chystala přikročit blíž, ale jakmile kůň pohodil hlavou a hlasitě si odfrknul, lady Stark vypískla a chytla se bratrovy paže, jako záchranného lana. Doslova se za Robbem schovala, jako by měla strach, že jí to velké zvíře chce snad sežrat.

Nedivil se, že mu sestra vytkla jeho rychlí spěch, kdy na ni vlastně vůbec nečekal. Vlastně si to uvědomil, až když ho doběhla ve stájích, kde na ni čekal. "Promiň Sanso." Omluvil se jí, ale to už ze sebe sypal upozornění, že to nikomu nesmí říci. To co měl v plánu by se totiž nikomu nelíbilo. Otec jemu a Jonovi konečně povolil vybrat pro malou sestřičku koně. Prý už je čas, aby se naučila jezdit, ale podmínkou bylo, že ho dostane až o narozeniny a na výuku dohlédne sém Nedd Stark. Jenomže Robb byl příliš nedočkavý. Nemohl si nechat ujít sestřinu radost, chtěl být ten, kdo jí to řekne první,... bylo to sobecké. Jakmile mu Sansa odpřísáhla, že to opravdu nikomu neřekne, jeho vážná tvář se roztáhla v úsměvu. "Dobře věřím ti." Řekl.
V další chvíle se ovšem malý lord smál na celé kolo. Grošák pohodil hlavou, což způsobilo jeho sestře šok. Vypískla a chytila se jeho ruky, schovávajíc se za jeho tělem, jako za štítem. Pořádně nechápal, proč to udělala. Vybral pro ni totiž toho nejideálnějšího koně. Nebyl příliš malý, ani vysoký. Nebyl příliš mladý, ani starý a co bylo nejdůležitější... byl to ten nejhodnější kůň ve stáji a zároveň nebyl líný. Poslušný, ideální koník pro mladou lady, jak uznal jejich otec. Dokonce jeho starý hnědák byl oproti němu učiněný ďábel. "Nemusíš se bát, nic ti neudělá." Promluvil chlapec k dívce stále se smíchem, ale něžně a chlácholivě. "Je to nejhodnější zvíře ve stájích. Vybíral jsem ho já s Jonem." Hleděl na ni hřejivým pohledem. "Všechno nejlepší Sanso." Zašeptal z vesela Robb. "Je tvůj, jmenuje se Argo a já tě na něm naučím jezdit." Udělal krok ke koni a přitáhl Sansu sebou.

Malá lady byla na svůj věk v mnoha ohledech pozoruhodně uvědomělá a vnímavá, pokud šlo ale o vztahy zejména ke zvířatům, dalo by se k tomu přidat především obezřetná. Když jí bylo pět let, málem jí kousl pes... nebo na ní minimálně dlouhou chvíli štěkal, dokud neutekla. Moudřejší ustoupí, no ne? Jednou chtěla zachránit havrana s pochroumaným křídlem, ale on ji klovnul do prstu dřív, než ho stačila sebrat ze země, aby mu obstarala pomoc. Zvířata k ní odjakživa chovala nedůvěru a stejně tak ona k nim.  Co teprve teď, když tohle velké zvíře pohodí hlavou... co kdyby jí taky ublížil? Přece jen, už se ze svých zážitků poučila. " Nesměj se, podívej, jaké to má zuby!" Vyhrkla Sansa honem, jakmile se její bratr hlasitě rozesmál. " Já se ho nebojím, ovšemže se nebojím."  Fakt, že se za ním znovu schovala, na pravdivosti jejím slovům zrovna moc nepřidal, dokud Robb nezačal znovu mluvit. " Tys...tys mi...to je?" neurčitý výraz v její tváři nahradí překvapený dětský úsměv. Lady Stark za několik málo dní měla oslavit své sedmé narozeniny a ani zdaleka by nečekala, že první, kdo si na ně vzpomene bude zrovna Robb. " To je můj kůň? Celý můj?!" Na konci věty jí pisklavý dětský hlásek přeskočí nadšením. Každá lady z příběhů septy Mordane uměla jezdit na koni. A když teď Sansa bude mít vlastního koně... pak už je skoro dospělá lady! Jakmile jí bratr přitáhl ke koni blíž, nejdřív se trochu odtáhla, ale nakonec se přemohla a pomalu udělala pár kroků doleva a pak zpátky doprava, aby si svého koně pořádně prohlédla. Musela uznat, že na druhý pohled už tak hrozivě nevypadal. Byl dokonce... roztomilý. Nebo jak ve slovníku malé lady momentálně převládalo- rozkošný. " Robbe, děkuju!" Vydechla nevěřícně a se smíchem bratrovi skočila do náruče. Teď, když jí prvotní šok opustil, byla skutečně vděčná. Tedy alespoň do chvíle, kdy ji chlapec pustil a dořekl svou poslední větu. " Jezdit?" na moment zaváhala a pohledem těkala mezi Argem a Robbem. Ovšemže nedostala koně, aby se na něho chodila dívat do stájí. " Tak...tak dobře. Kdy mě to naučíš?"

"Zuby?"Podivil se Robb, nepřestávajíc se smát a o to víc, když mu jeho malá sestřička začala tvrdit, že se vlastně vůbec nebojí! Ale přestane, když se Sansin výraz změnil v nechápavý a z nechápavého v překvapený výraz s úsměvem dítěte před vánočním stromečkem. Robb se neubránil vlastnímu úsměvu, nadšen, že svou sestru překvapil. Mile, ne pobaveně, ale mile se zasměje. "Ano, to je tvůj kůň,... celý." Tohle se mladému lordovi povedlo, ač tušil, že jestli se to dozví někdo z dospělých... bude mít zatraceně velký průšvih! To mu, ale nevadilo, kázání nějak přetrpí a trest uteče, jako nic.
Pomalu přitáhne rusovlasou sestřičku až ke koni a ta si jej začne konečně trošku sebevědoměji prohlížet. Pak už jen překvapeně mrkal, když mu Sansa skočí do náruče s veselým poděkováním. Malý hoch, ač by se k tomu před nikým nepřiznal, mladší děvče objal a se zavřenýma očima láskyplně přimáčkl na své vytáhlé tělo, sestru měl moc rád. A o to víc byl šťastný, že jí udělal radost."Nemáš za co. Jsem rád, že se ti líbí. Jen nesmíš zapomenout hlavně poděkovat taky Jonovi a v den tvých narozenin i otci až ti ho půjde ukázat! Musíš hrát velice překvapenou, ano?" Zašeptal sestře mladík do ucha s úsměvem na rtech. Argo se mezi tím k malé lady natáhl čumákem a zvědavě do ni něžně žďuchnul měkkým čumákem. Robb pak sestru pustil s další novinou, která se týkala ježdění. Ta však způsobila děvčeti další šok.
Robb na ni nejistě pohlédl, sledujíc její pohled, jež těkal mezi ním a koněm. Pak se zářivě usmál. "Jistěže jezdit!" Oznámil jí pevným hlasem dvanáctiletého lorda. Pak se ale naprosto nevinně usmál, hledajíc správná slova, která stejně nenašel a tak použil ta nesprávná. "No... víš,... myslel jsem, že bychom mohli začít hned teď." Zazubil se na ni povzbudivě. "Nic to není, je to bezpečné! Argo je hodný kůň. Budu tě vodit, nic se ti nestane. Opravdu!" Začal drmolit v obavách, že sestra odmítne, nebo hůř - s křikem uteče zpět do hradu, že ji chce bratr zavraždit. Nesměla odmítnout, měl to všechno tak dobře vymyšlené!

Rusovlasé dítko v tom shonu úplně zapomnělo na teplý kabát nebo správnou obuv. Její bratr si vyžádal veškerou pozornost a donutil ji naprosto bez výčitek doběhnout od rozečtené knihy. V tu chvíli ale žádná povinnost nedokázala skrýt tu dětskou zvědavost. Sansa si pomalu odhrnula pramínky vlasů z kulatého dětského obličeje a vydechla pár obláčků páry, mezitím co těkala pohledem mezi Argem a Robbem. V duchu si rozmýšlela, jestli by nebylo lepší rozběhnout se zpátky, usadit se s knihou ke krbu a pak se se svou prací nenápadně pochlubit, otci nebo septě.
" Robbe, já nevím... " zašeptala malá lady nakonec a pokrčila rameny. Chtěla se to naučit, tak jako chtěla umět všechny ostatní věci, které by jako lady umět měla. Ale přece nemůže udělat něco takového bez otcova vědomí, zvláště když i to, že ji sem Robb vzal není dovolené. Měla by na něj být naštvaná, že ji nenechal radši v klidu pokračovat v něčem prospěšném. Ale jeho zapálení a Sansina obyčejná dětská radost nakonec vyhráli. Jak by ho teď mohla zklamat a odejít... Ještě by si myslel, že se bojí. Nebojí se!
" Dobře, ale... nesmí to vidět. Nikdo." Zamumlala nakonec rozhodně, a když se k ní kůň nahnul aby jí čumákem popostrčil, musela si pusu oběma rukama zakrýt, aby nahlas nevykřikla. Chviličku na to se ale narovnala a přestože si od zvířete pořád udržovala odstup, neztratila ten ne moc přesvědčivý, zdánlivě klidný výraz. Ona se nebojí. Robb je tu a ochrání jí. Navíc je to jen kůň. Jen kůň.
Sansa svojí malou rukou pomalu chytla bratra za paži a pevně ji stiskla. " Tak dobře. Věřím ti." Pronesla vážně a zhluboka se nadechla, když se na Arga znovu podívala.

Hostina, ktorú lord Stark, alebo skôr jeho matka v jeho mene organizovala či už na počesť kráľa Stannisa, alebo na počesť niečoho iného, prebiehala vo veľmi dobrom duchu. Je pravda, že sem-tam sa pobilo zopár podgurážených severanov, ale to predsa patrí k ich kultúre. Nedaj boh aby niekto spochybnil česť, či hrdosť toho druhého. Všetci tunajší ľudia sú až príliš tvrdohlavý a skôr konajú ako rozmýšľajú. Už si na to zvykla. Aspoň je na severe sranda. Hlavne so severanmi, ktorým stačí malý impulz a už je oheň na streche. Je s nimi svojim spôsobom zábava. Presne takú zábavu si užívala dlho do noci. Spoločnosť mala príjemnú, veď na ňu z časti dozeral Theo, ktorý dával pozor na to, aby nevypila príliš mnoho alkoholu, aby neurazila polovicu z prítomných hostí a hlavne... hlavne aby väčšinu z nich neobrala neskôr v rôznych opileckých hrách. Veď kto už v takých hrách zväčša vyhráva? Samozrejme že ten najtriezvejší. A práva tým najtriezvejším z ich malej partie bola ona, spolu s vranou. Avšak keď sa už väčšina hostí rozliezla, či už kvôli tomu že si chceli užiť s peknými ženami, alebo mali toho dosť, nebodaj podaktorý ležali pod stolom či na stole v alkoholickom opare, Radka pod zámienkou únavy opustila veľkú sieň. Nebolo tam už aj tak mnoho hostí a Robb hostinu opustil dosť skoro, nestihol sa ani vrátiť. Zrejme stále preberá rôzne bojové porady s kráľom Stannisom, lebo po jeho odchode z hostiny sa rýchlo rozšírila správa, že má s ním osobné stretnutie. Z časti mu nezávidela, lebo kráľ je veľmi chladný, avšak rozvážny a múdry. Je ako prísny otec, vedľa ktorého chýba tá láskavá matka.
Jej kroky však nesmerovali do izby, ktorú dostala, respektíve ktorú zdieľala spolu s inými mladými dievčatami, ktoré slúžili na Zimohrade. Ona hoc nebola žiadna slúžka, lebo si užívala priazeň lady Nandori, ale na druhej strane ani nemala také privilégiá, ako nejaká lady. Veď by bolo príliš podozrivé, aby dcéra rybára z Riečnych krajín obývala samostatnú izbu. Tá predstava by sa jej rozhodne páčila, ale nežije v žiadnej rozprávke, kde by si mohla čokoľvek nárokovať len preto, že ukradla Robbovi srdce. Je lepšie, ak o ich romániku vie pramálo ľudí, aj keď Robb nemá žiadnu manželku, je mladý a preto by nebol problém, ak by mal milenku. Lenže napriek tomu sú isté pravidlá a žiadna milenka nemá právo povyšovať sa. Ona skrátka pozná svoje miesto. A pozná aj miesto, kde lord Stark býva. A presne to miesto navštívila. Vkĺzla nepozorovane ako tieň do jeho izby, ktorá nebola o nič väčšia či pohodlnejšia, než ktorákoľvek iná izba na Zimohrade. Bolo tam príjemne teplo. V krbe praskla menší oheň, ktorý zároveň osvetlovalo miestnosť. Nikde nevidel Šedého vetra. A aj keby tam bol, určite by nemal nič proti jej spoločnosti v izbe. Zlovlk ju mal totiž rád. Sama netušila, kedy jej milovaný príde, no rozhodla sa počkať ho s menším prekvapením, ktorý ho snáď poteší. Vyzliekla zo seba tie krásne slávnostné šaty, skryla ich pod posteľ, aby nezavadzali a hlavne aby ju neprezradili už od dverí. Vliezla do postele, pod teplé kožušiny tak, ako ju bohovia stvorili a dúfala, že sa Robb čím skôr vráti, nech si môžu užiť vzájomnú a snáď nikým nerušenú spoločnosť.

Robb byl unavený, když odcházel z místnosti, kterou vybral Staniss Baratheon jako místo jejich soukromého setkání. Ale nešlo tak úplně o fyzickou únavu, nýbrž o tu psychickou. Politika, ač jí vcelku bravurně ovládal, jej zkrátka zmáchala, obzvláště pokud se jednalo o tak chladného může jako byl Stannis. Projevoval mu úctu, protože si jej svým způsobem vážil a především byl starší a zkušenější nežli on, ale zároveň si nebyl jistý, zdali jej považuje za krále. Ne, že by tedy tedy za krále považoval sebe, to nikoli, ale v tuhle zvláštní dobu se měl potřebu prohlašovat za krále každý druhý. Mladý lord nechtěl udělat chybu a jen marně toužil po tom vědět, jak by se rozhodl jeho otec. Jenže i ten teď hnil ve vězení pod Rudou baštou a proč? Jen kvůli tomu, že podporoval svého krále a pravdu. Ano Stannis má na trůn právoplatný nárok, ale jen pokud je to, co se říká o Joffreym pravda. Tak či onak, Joffreymu věrný nikdy nebude, neboť mu ten zkurvysyn věznil otce a sestry. Někdy je lepší zkrátka zvolit menší zlo. Stannis by byl asi dobrým králem, ale plazit se před ním nehodlal. Respektoval ho, ale na druhou stranu nechtěl válčit aby někomu pomohl získat trůn. Chtěl jen získat rodinu a vrátit se zpět domů, na Zimohrad, ...na Sever. Nechtěl se plést do intrik okolo trůnu. Trůn ho nezajímal, rodina a Sever ano. Tohle našlapování ho stálo všechnu psychickou sílu, byl úplně vyšťavený. Dneska už nechtěl nad ničím přemýšlet. Chtěl si jen lehnout a na všechno zapomenout, i na starost o bratra, který zmizel.

Šedý mu drkl čenichem do ruky a Robb ho pohladil po hlavě. Za okamžik se mladý muž zastavil už přede dveřmi své komnaty a vstoupil dovnitř. Když je ale otevřel, zarazil se po prvním kroku, neboť jeho zlovlk nevběhl do místnosti jako obyčejně, ale zůstal mezi dveřmi stát s ostražitě našpicovanýma ušima. Robb zbystřil, ale nic podezřelého v místnosti neviděl, tudíž se po chvíli se zmateným zamračením opět pohnul. "No tak Šedý, nikdo tu není! Pojď! Nebudu tu stát celou noc," rozmrzele pokáral zlovlka a ten neochotně nakonec vešel dovnitř. Moc dobře věděl, kde se Radka nachází a teď, když si uvědomil komu cizí pach patří se dokonce i uvolnil. Ale jako by věděl, že Radka nechce být hned prozrazená a tak místo toho, aby se vrhl na postel jako obvykle nebo jen proto, aby se s Radkou přivítal, se raději uklidil stranou na kožešinu před krbem. Robb se mezi tím přesunul ke stolu, kde si nalil pohár vína a zhluboka se napil. Když pohár odložil, rozepl si opasek a vyčerpaně ze sebe začal stahovat svršky. Ve stoje při tom už pomalu spal. Pomalými pohyby ze sebe svlékl i kalhoty a jen ve spodním prádle těžce dosedl na postel, v úmyslu jí spát. Únavou si Radky ani nevšiml.

Zahihňala sa v duchu, keď počula otvárajúce sa dvere, následne Robbov hlas. Bol hrubý a unavený. Hrubý bol stále, taký ten tipický hlas severského muža, ktorý jediným slovom dokáže naplniť celú miestnosť. Ale aj Radka dokázala takým spôsobom rozprávať. Vlastne mala dosť hlučný hlas, keď že je maličká. A odôvodňuje to tým, že ak ju nevidia, tak nech počujú. Miloval a Šedého vetra a to, ako dokáže vycítiť jej pach, ako dokáže vycítiť jej pocity. Občas sa pohrala s myšlienkou, že ak si Robb nájde manželku ktorú nebude milovať tak veľmi ako miluje ju, či Šedý vietor tú ženu prijme, či ju bude tak rešpektovať a či medzi nimi vznikne také alebo aspoň podobné puto, ako má ona s ním. Nad tým však nepremýšľala často, ba ani dlho, lebo ju tá otázka stále zarmucovala. Následne rozveselovala samu seba tým, že si prisahali večnú lásku a nikdy ich srdcia nebudú patriť inému. Naozaj? Skutočne nikdy? Veď sú ešte mladý a ona videla, že človek sa môže občas zaľúbiť až priveľmi a potom tá láska zmizne tak rýchlo, ako rýchlo vzplanie. Lenže dnes neprišla kvôli tomu, aby spolu s ním rozjímala nad takými vecami. Chce si s ním užiť všetky tie chvíle, ktoré im môžu bohovia dať. Veď potom, neskôr Robb zrejme opustí Zimohrad a pôjde do vojny. A ona? Kto vie čo bude s ňou. Ostane tu? Bude ho čakať? Čo ak sa vráti s manželkou? Čo potom bude? Nie. Dnes večer nad tým nemôže rozmýšľať. Všetky tie hnusné myšlienky nechala kdesi vonku. Mimo túto izbu.
Počula jeho kroky, jeho unavené zvuky. Počula aj mohutné tlapy Šedého vetra, ktorý sa radšej zložil pred krb na kožušinu, namiesto toho, aby skočil do postele. Za toto mu zoženie poriadne veľkú kosť so zvyškami mäsa. Vykukla spoza kožušiny, sledovala ako Robb vyzlieka svoje oblečenie. Najradšej by po ňom skočila. Presne tak, ako skáče šelma po svojej koristi, ktorú sleduje z kríkov. Avšak neurobila to. Namiesto toho iba sledovala, ako si postupne odhaľoval svoje telo, po ktorom tak veľmi túžila. Túžila ho objímať, túliť sa k nemu, mať ho v náruči. Nemuseli mať ani styk, nemuseli sa ani milovať. Jej by dnes večer bohato stačilo, keby zaspali v náruči toho druhého. To by bolo krásne... Napokon si jej milovaný sadol na postel. Jej chrbtom, stále nič netušiac o tom, kto sa ešte okrem neho nachádza v posteli. Nevydržala to. So širokým, zamilovaným úsmevom objala svoju lásku od zadu, pritúliac sa úplne k nemu.
- Kuk... - nepovedala okrem toho vôbec nič. Veď ani nemusela. Jedine ona mala v celom Zimohrade tú odvahu, aby spravila čosi takéto. Aby sa mu schovala nahá do postele, aby naňho takto "vybafla". Náročky sa snažila byť voči nemu tichšia, nežná, veď ho nemienila vystrašiť, inak jej hrozilo, že sa možno Robb nahnevá a vyhodí ju. Niečo také by určite neprežila. Veď Radka, napriek všetkému je veľmi citlivé dievča. Ak by bola teraz vyhodená, akýmkoľvek spôsobom, nemala by v srdci hnev, len by sa mu vyhýbala kvôli tej hanbe, ktorú by pociťovala.

Lord Stark neměl dobrou náladu. Tohle dohadování a tlachání mu dělalo vrásky. Byl rád, že ho alespoň nebolí hlava, ačkoli by se nedivil kdyby ano, protože si přišel jako malé děcko na hodině politiky, etikety a dějin zároveň. Byl nabručený a neskutečně toužil po spánku. A přestože nechápal proč si Šedý nelehl k němu na postel, nechal to být. Na to byl dnes v noci příliš otupělý.

Dosedl ztěška na postel až pod ním postel trochu zavrzala. Byl to úchvatný pocit, sedět konečně na své posteli. A v tom... Mladý vlk sebou polekaně škubnul způsobem, který jej téměř okamžitě probral z otupění, ale tím, že doposud napůl spal, jednal příliš impulsivně. Prudce se dívce za ním vytrhl, otočil se k ní a chytil ji pod krkem. V okamžiku, kdy poznal o koho jde jí ale okamžitě pustil. V očích se mu zračilo zděšení. "Bohové, vyděsila jsi mě! Strašně se omlouvám,..." vyjekl provinile. Pak k ní natáhl ruku opět, ovšem tentokrát zcela z jiného důvodu, aby ji mohl pohladit po tváři. "Radko, co tady děláš?" Pousmál se na ni a pak pohlédl ke zlovlkovi. "Ty jsi to věděl, zrádče!" Pronesl k němu vyčítavě, ale nemyslel to vážně, na tváři se mu rozkvetl úsměv. "Nemluvím s tebou," dodal ještě a pak opět pohlédl k Radce.

Zatajila dych, ktorý ostal zaseknutý v pľúcach. Jeho mohutná ruka okolo tak nežného, tenkého krku ju zvieral ako železná pasca na medvede. Otvorila ústa, v zápätí vypleštila naňho svoje oko, v ktorom sa neskrýval strach, ale prekvapenie. Nečakala to. Netušila, priam nepočítala s tým, že ju takto zdrapí pod krk. Ale čo inšie mohla očakávať? Je to severan. Drsný, mohutný severan, ktorý nič netušil o jej príchode do postele. Prekvapila ho, preto tá reakcia. Ostatne, jeho rodina v poslednom čase zažila mnoho zlého a ani Zimohrad nebol ušetrený od zlých vecí. Snažila sa zalapať po dychu, ktorý neprichádzal. V očiach mala niečo, čo nepripomínalo strach, len preľaknutie. Vedela, že ak to jeho prekvapenie pominie, tak ju pustí a neublíži jej. Napriek tomu v podvedomí mala ten nepríjemný pocit, že bude čo-chvíľa po nej. Nebolo. Konečne ju pustil a ona mohla zakašlať.
Oblial ju studený, nepríjemný pot, s ktorým prichádzalo oslobodenie. Hrdlo ju bolelo, na krku mala otlačky jeho prstov. Odvrátila od neho strach, lebo po celý čas mu pozerala do očí. Bola ako zver, lapená do bolestnej pasce. Zranená zver, ktorá sa dočkala svojho sladkého vyslobodenia. Zver, ktorá sa stiahne a líže svoje boľavé rany. Prešla si opatrne rukou po krku, aby zistila, ako veľmi ju to bude bolieť. Bolesť však našťastie necítila. Nebude tam mať ani modrinu. Znova zalapala po dychu, tentokrát už posledný krát.
- Prepáč. Nechcela som... chýbal si mi a odišiel si a potom si už neprišiel a ja... - začala rozprávať tak rýchlo, až jej občas vypadli niektoré slová, vďaka čomu zo seba vypľula jednu nie úplne zrozumiteľnú vetu. Položila svoju ruku na tú jeho, ktorou bola pohladená po tvári. Tú svoju tváričku, ktorá sa priam strácala v mohutných labách severana, pritúlila ešte viac. Maznavo, aby mu ukázala, ako veľmi jej chýbal. Prešla pohľadom na Šedého vetra, ktorý v tom bol tentokrát svojim spôsobom nevinne. Len vycítil, že ju nemá prezradiť a tak ju neprezradil.
- Nehreš ho. On za to nemôže - pozrela tentokrát s mierne karhavým pohľadom na Robba. Odtiahla sa od neho, ale len preto, aby mu spravila viac miesta na posteli. Videla na ňom, aký je unavený a obaja potrebujú oddych. Ľahla si na postel bokom. Tak, aby naňho videla. Natiahla k nemu jednu svoju ruku čím naznačila, aby si k nej ľahol, aby sa k nej pritúlil. Chce toho mohutného chlapa "schovať" vo svojej náruči. Hladkať ho tak, ako to má rád. Aby si oddýchol, aby mal pokojné sny.

Robb Radce nikdy nechtěl ublížit, nikdy by na ni nevztáhl ruku, ale vylekala jej natolik, že instinktivní reakce byla zkrátka rychlejší nežli mysl. Ke vší té únavě se teď cítil ještě nadmíru provinile. Také se jí okamžitě omluvil, sledujíc jak si tře otlačený krk. Rozvážně k ní natáhl ruku, aby jí mohl omluvně pohladit po tváři. V očích se mu odrážela vinna. Netvářila se, alebže by byla nahněvaná. Místo toho si položila svou ručku na tu Robbovu a tváří se k jeho dlani přitulila. Na tváři se mu roztáhl zamilovaný, leč unavený úsměv. "Já se přece nezlobím, ...ale mohl jsem ti ublížit," zašeptal. Přesto si neodpustil naoko uražené osočení Šedého, čímž si on sám vysloužil pokárání od Radky. "Vždyť je to pravda, podívej se na něho," mladý lord kývl hlavou k Šedému před krbem. "Věděl o tobě a ani nemuk," bránil a zdálo se, že z něj při pohledu na ryšavou dívku únava pomalu vyprchává.

Trochu nespokojeně se zamračil, když se od něho odtáhla, ale jen na okamžik, nežli si lehla na bok a natáhla k němu ruku, čímž mu dala najevo, aby si k ní lehl. Robb ani na okamžik nezaváhal a schoulil se ke své rusovlásce do náruče, ale jeho nenechává ruka a poťouchlá povaha mu nedaly, aby jí tu ruku nepoložil na oblý zadeček. V očích se mu objevil ten vlčí pohled, kterým si ji prohlížel. Pak se k ní natáhl a dravě jí políbil.

Čo iné by mohla čakať od mladého vlka ak nie dravý bozk takmer hneď na začiatku? Milovala jeho bozky a dotyky. Ten divoký život, ktorý mu pretekal žilami. Milovala to, ako ho napriek tej tvrdej, hrdej povahe ktorú Robb má, ho dokázala sem-tam dostať do situácie, keď sa pred ňou stiahol s takmer stiahnutým chvostom a ona mohla byť tá, ktorá sedí na koni a všetko riadi. No nikdy to netrvalo dlho, veď ktorý muž dobrovoľne necháva všetko na ženu? Asi žiadne na svete a už vôbec nie severan. Dravý bozk mu bez váhania opätovala. Vlastne ho z toho bozku ani nepustila, lebo už mala svoj jazyk v jeho ústach a pohrávala sa s tým jeho. Svoje malé, nahé telo natlačila na jeho, aby vzájomne cítili to teplo, ktoré z nich vyžarovalo. Túžili jeden po druhom, to bolo hneď jasné. Ale kedy netúžili? V tomto sa nesmierne našli, lebo ich stretnutia vždy skončilo milovaním. Či už dlhým a vášnivým, alebo krátkym a dravý, to bolo jedno. Ale boli ako mladé zajace. Zrejme obaja vedeli, musia využiť ten čas, ktorý im ostával na to, aby sa mohli venovať jeden druhému. Užiť si všetko, čo ich vzťah ponúka a nemyslieť na budúcnosť. Obaja vedeli, čo príde neskôr, ale ani jeden z nich o tom nechcel pred tým druhým o tom otvorene hovoriť. Bolo to smutné, bolestné. A Radka nikdy nedovolila, aby medzi nimi zavládla skleslosť.
- Očividne som ti veľmi chýbala. Ale aj ty si mi chýbal. A nie len ty... - šepla mu vzrušene do pier, keď sa od neho na chvíľu odtiahla, nech môžu nabrať dych. Jednou rukou hravo, laškovne prebehla po jeho tele, vrátane po poklopci na jeho nohaviciach, ktoré si nechal. Prstami zavadila o šnúrku, za ktorou bez váhania zaťahala, aby mu tie nohavice uvolnila. Druhá ruka tiež neostala len tak kdesi ležať. Prstami vbehla do jeho hustých, kučeravých vlasov, ktoré mierne stisla. Obtrela sa lícom o jeho tvár, pocítila na svojej hebkej tváričke jeho upravenú, ale drsnú bradu.
- Chcela som sa ti poďakovať za pozvanie na hostinu, ale odišiel si a už sa nevrátil. Chýbal si mi tam. Ani si nevieš predstaviť, ako veľmi sa moje oči nudili. Nemala som sa na koho pozerať - uškrnula sa pobavene, ale potom sa mu zahryzla do spodnej pery, ktorú mierne natiahla. Aj Radka dokázala byť dravá ako zviera, aj keď si dávala pozor, nech mu neublíži. Nikdy by mu nechcela zanechať trvalé stopy na tele a aj keď ho občas z vášne pohryzla, robila to s rozumom. Pri Robbovi jej nikdy nechýbalo veľa, aby mala lono rozpálené a pripravené prijať ho do seba. Nebolo inak ani dnes večer, čo mohol mladý vlk pocítiť v momente, čo objala svojimi nohami jednu tú jeho a tak boli spolu prepletený.

Na únavu své mysli zcela zapomněl, protože nemusel vůbec přemýšlet, tohle bylo jen o pudech a instinktech.. Fyzické síly měl spousty a Radčina přítomnost na jeho psychiku působila jako lék. Teď, když mu polibek divoce oplatila, aniž by se jen na okamžik odtáhla, cítil jen mravenčení a divoký chtíč. Vklouzla jazykem do jeho úst a Robb ani na okamžik nezaváhal a s tím jejím v jejich ústech započal divoký tanec. Cítil jak se svým malým nahým tělem natlačila na to jeho a on si ji k sobě přitiskl ještě o kapánek víc rukou, kterou stále svíral její pozadí. A když se pak od něj Radka lehce a na krátko odtáhla, aby oba mohli popadnout dech, zašeptala mu rtů vzrušená slova. Robb se jí do rtů v odpověď usmál a souhlasně zamručel. Musel však okamžitě zatajit dech, když mu svojí ručkou přejela po těle a zastavila se na poklopci. Cítil jak se mu krev hrne mezi nohy ještě víc, nežli do téhle chvíle. Obzvláště, když Radka zatáhla za šňůrku, která na něm polední kus oblečení držela. Kalhoty se tak uvolnily a stačilo málo, aby je ze sebe dostal úplně.     Pak spokojeně zavrněl, když se její druhá ručka zapletla do jeho hustých měděných vlasů, které stiskla a tím jej mírně zatahala. Sám svou volnou ruku umístil na její záda, po kterých pomalu přejížděl, zatímco ona se mu mazlivě otřela o tvář a vousatou bradu. Pak opět uslyšel její medový hlas, který tolik miloval. Musel se těm slovům tiše, ale dobrosrdečně zasmát i přes to, že stiskla jeho spodní ret mezi své zoubky a to v něm vyvolalo slastný pocit. Miloval její vlastní dravost, to jak lehce se mu dokázala vyrovnat a jak s ním držela krok v činnostech, ve kterých oba nacházeli uspokojení. "Omlouvám se za ten odchod, ale můžeš mi poděkovat teď." Uličnicky mu zajiskřilo v očích, když promluvil zhrublým hlubokým hlasem v hravé reakci na Radčina slova.
Ani Robb s touhle rusovláskou nepotřeboval mnoho a byl připravený si ji na místě vzít, ....stačil pohled, slovo,... dotyk, či snad pouze její vůně. A o Radce velmi dobře věděl, že to nemá jinak, což se mu potvrdilo i ve chvíli, kdy objala jeho nohu svýma štíhlými nožkami. Cítil jak je vlhká a jen zničeně zamručel, opět si přivlastňujíc její sladká smyslná ústa. Při čemž ji také něžně hryznul do spodního rtíku, nežli ji vsunul jazyk do pusy. Pak tlapou, kterou držel na oblém zadečku, sjel do horkosti jejího klína.

Neboli to len ich jazyky, ktoré sa spojili do divokého tanca. Boli to aj ich telá. Vyzerali pri tom, ako dve šelmy, ako dravci, ktorý sa medzi sebou bijú, ktorý z toho druhého robia svoju korisť a predsa to bolo milovanie dvoch ľudí, ktorý sa z celého srdca, z celej duše milujú a spájajú v jedno, aby tak vytvorili niečo krásne. Dvaja mladý ľudia, plný života, plný divokosti, ktorý splynuli v jedno a tak tancovali svoj posteľný tanec. Ako dlho? To nik nevedel. Ako veľmi? To vedeli len oni dvaja. Vášeň za vášňou, dravosť striedaná s nehou. Ona sa pri tom vôbec nestarala o to, ako veľmi sú hlučný, ako veľmi ich pri tom môže niekto počuť. A keby aj, prečo nie? Ak chce niekto načúvať za dverami, tak nech počúva. Ak ich chce niekto tajne sledovať, nech sleduje. Nerobia nič zakázané, nič hrozné. Veď odkedy je čistá láska hodná toho, aby bola odsúdená? Správali k sebe, akoby boli od seba celé roky a teraz si to chcú všetko vynahradiť. Celý hrad sa postupne vnáral do ticha, všetci okrem vojakov na hradbách vchádzali do ríše snov. Všetci? Kto vie. Nemohol to nik s istotou povedať, veď na hrade je mnoho ľudí. Mnoho mužov, mnoho žien. Možno v tejto chvíli, možno v túto noc sa splodí mnoho malých bastardov. Ale možno aj nie.
Keď spolu skončili, ráno bolo ešte v nedohľadne a ona cítila únavu. Jej spotené, znavené telíčko spokojne ležalo v objatí svojej lásky. Hlavu mala uloženú na tej veľkej hrudi, milovala tlkot jeho srdca. Upokojovalo ju to. Dodávalo pocit, že je milovaná, že je chránená a už ju nič zlého nepostihne. Driemala, ale len z časti. Bola k Robbovi natisnutá tak veľmi, ako kliešť. Nemali na sebe žiadne oblečenie, nemali okolo seba žiadnu kožušinu a možno nemali v posteli už ani vankúš, na ktorý by si mohli uložiť svoje hlavy. Tá postel pod nimi sa div počas noci nezlomila, neprepadla. Všetky kožušiny, možno i všetky vankúše ležali na zemi. Koho to trápi? Ju určite nie. Stačilo jej teplo jeho tela, teplo sálajúce z krbu, v ktorom oheň už postupne vyhasínal. Neplápolal tak veľmi ako pred pár hodinami. Horúce uhlíky sa v ňom ligotali, bojovali proti tme, ktorá na nich pomaly, ale s istotou padala.
- Aj nabudúce ma môžeš pozvať na nejakú hostinu. Dnešný večer sa mi veľmi páčil. Ďakujem - povedala tichším hláskom, následne mu vtisla bozk na hruď, lebo už nemala ani toľko síl, aby zdvihla svoje telo a dala mu bozk na pery.

Jejich těla splynula v jedno, v divokém tanci dvou šelem. Robb jako byl divoký vlk co si podmaňuje svou vlčici, aby se jí vzápětí nechal pokořit a tak to šlo dokola. Živočičišnost a polovičatá agrese v jejich pohybech, střídala něhu a jemnost. Ani jemu nezáleželo na tom, zdali je někdo uslyší, naopak si užíval Radčiny divoké a hlasité steny, a na rtech mu pohrával zamilovaný a spokojený úsměv, když sténala jeho jméno. Sám nebyl o moc tišší nežli ona.
Často jej udivovalo, kde se v nich bere ten temperament a divoká krev, když později viděl následky jejich lásky. Ale nijak ho to netrápilo, spíše se tím bavil. Nebyl ženatý a mohl mít cokoli s kteroukoliv svobodnou ženou, tedy i s Radkou, nikomu do jejich vztahu nic nebylo. Ani jeho matce, která na jejich vztah pohlížela skrze prsty.
Skončili až ve chvíli, kdy už ani jeden z nich nemohl. Oba spocení, unavení, ale šťastní. Schoulení ve vzájemném objetí se k sobě tiskli, těšíc se z blízkosti toho druhého po něčem tak intenzivním, jako byla bylo splynutí jejich těl. Šedý se mezi tím taktně odklidil někam pryč. Teď jim jedinou společnost dělal dohasínající oheň.