Příběh - Arya Stark

Vstal brzy ráno, jak bývalo jeho zvykem. Tou dobou většina obyvatel Zimohradu spala, pokud je z postelí nevyhnala nějaká povinnost. Jeho z postele povinnost nevyhnala. Naopak. On si chtěl provětrat hlavu chladném jitru na pokraji zimy. Když vstal z postele a vyhlédl otevřeným oknem ven, cítil ve vzduchu chlad, který neměl daleko k mrazu. Na východě se už obloha jasnila, ale dole u země se ještě plížilo šero. Chvilku pozoroval ještě spící okolí. Pak už se, ale rychle připravil, aby neztratil ani chvilku. Onyx na něj už určitě čeká, protože ví, že se i dnes jako každé ráno pořádně proběhne. Vzal si bílou košili, tmavě hnědé kožené kalhoty a kabátec  ze stejného materiálu a stejné barvy, jako kalhoty. Na nohy si natáhl vysoké hnědé boty z kůže. Vlasy si párkrát prohrábl prsty rukou. Tvář mu zdobilo několikadenní strniště. Kolem pasu si připnul opasek se svým mečem. Než vykročil ze svého pokoje, tak si ještě přes ramena přehodil teplý plášť s kožešinovým límcem. Nakonec si vzal svůj luk a toulec s šípy. Otevřel co nejtišeji dveře, protáhl se ven a opatrně našlapoval po podlaze. Doufal, že všichni ještě spí. Měl trochu smůlu, protože zrovna, když procházel kolem dveří, kde jistě ještě hlubokým spánkem oddychovala jedna z jeho sestřenic, kterou bral, spíše jako sestru, Arya, podařilo se mu nechtíc upustit luk. Když dopadl na podlahu, v tiché chodbě to způsobilo opravdu velký rachot. "Zatraceně..." Zakleje si potichu pod nos. Má v tu chvíli zlost sám na sebe a na svou nemotornost. "Tohle by vzbudilo i hluchého..." Hudrá si pod nos. Rychle se sehne a luk zvedne a pak už ne potichu, ale co nejrychleji se rozběhne chodbou a po schodišti na jejím konci dolů. Když se dostane ven z domu trochu si oddechne. Při tom vdechne chladný vzduch, který ho příjemně osvěží. Co nejrychleji pak přes nádvoří zamíří ke stájím. Jeho vraník ho zdraví už od vchodu frkáním a ržáním. Cestou z domu se stačil zastavit v kuchyni a vzal si kousek chleba a pro Onyxe pár jablek. Chleba si strčil do kapsy a jablko nabídl Onyxi hned, jakmile došel do jeho stání. "Ahoj, kamaráde. Doufám, že se už těšíš na projížďku." Pozdraví ho a pohladí dlaní mezi očima, zatímco sleduje, jak chroupe jablko. Hned na to začal Onyxe sedlat.

Nic se nevyrovnalo spokojenému spánku v teple postele. Dovnitř sice proudil kvůli pootevřenému oknu proud chladného vzduchu, ale to Arye nevadilo. Na to, jak byla drobná, neměla se zimou potíže. Jako pravé seveřance jí zima nevadila. Navíc jí zahřívala snad až příliš teplá pokrývka. I když by nejspíš usnula i bez ní, lumpárny si vybíraly spoustu energie. Dalo práci utéct septě Mordane a vymyslet něco, při čem by Aryu nenašla. K její velké smůle byla septa daleko odhodlanější a chytřejší, než se na první pohled zdálo. Proto každý večer padla do postele a vmžiku usnula. Jenom někdy se stalo, že zabrat nemohla, protože přemýšlela. V hlavě se jí honily myšlenky o tom, jaké to bude, až bude muset opustit Zimohrad. Nechtěla se vdávat, ani být žádnou lady. Lákal jí život potulného rytíře. Žádné vyšívání, žádná etiketa. Jenom hrdinské činy. Naštěstí podobné přemýšlivé noci se jí na nějaký čas zase vyhýbaly, a tak když uslyšela rámus na chodbě, probudilo jí to.
Otevřela oči a přemýšlela, co za to mohlo. Byla ještě v polospánku a tak netušila, jestli se doopravdy něco děje nebo se jí to jenom zdálo. V mžiku však pochopila, že se snem to nemělo žádnou souvislost. Kousek od jejích dveří musel někdo něco upustit, protože hned na to zaklel. Soudě dle hlasu by si Arya tipovala, že je to někdo buď Rob, Jon anebo Denys. Kdykoliv jindy by poznala přesně, o koho se jedná, ale nebyla zrovna v rozpoložení, kdy by to dokázala. Ne, když se před několika málo vteřinami probudila. Netrvalo jí dlouho, než se rozmyslela a vyklouzla z postele. Nohy jí tiše pleskly o studenou zem, ale chlad neřešila. Namísto toho přispěchala ke dveřím a na délku palce je otevřela, aby zjistila, kdo se to pokoušel projít kolem. Zahlédla rozcuchanou kštici černých vlasů. Byla si čím dál jistější, že by se mohlo jednat o Denyse, ale pořád si tím nemohla být úplně jistá. A zvědavost ji přímo nutila, aby to zjistila. Kdyby byla spořádaná malá lady, otočila by se a vrátila se do postele, aby si ještě trochu zdřímla, než bude vážně čas vstávat. Jenže Arya byla pravým opakem mladé dámy a tak se oblékla do věcí, které poskytovaly dostatečné teplo, ale zároveň neomezovaly v pohybu. Šaty nepřipadaly v úvahu vůbec, malá vlčice se o ně vůbec nezajímala. Rovnou sáhla po kalhotách a dalších teplých kusech šatstva. Jakmile si byla jistá, že neumrzne, vydala se na průzkum. Překvapilo ji, jak je všechno kolem tiché. Ještě ani nenastal čas, aby služebnictvo začalo chystat věci na nový den. Vlastně jí to takhle vyhovovalo, nenašel se nikdo, kdo by jí zastavil a poslal zpátky. Navíc dokázala podle kroků určit, jakým zhruba směrem se její cíl vydal. Kdyby se tak stalo během dne, neměla by Arya sebemenší šanci něco zachytit, protože by jí v tom překážely jiné zvuky – mluva, chození ostatních… ale takhle se mohla bez potíží vydat správnou cestou. Kradla se ve stínech tiše a jistě jako kočka. Na Zimohradě znala každé místečko, každý kout, ve kterém by se mohla schovat. Musela si dávat pozor, aby se moc nezpomalovala, ale zvládala to. Tělem se jí prolévalo vzrušení, ačkoliv se nejednalo o nic nebezpečného.  Jenže taková prostě Arya byla.
Netrvalo to moc dlouho, než pochopila, že se tak jako tak dostane ven. Venku se zvuky ztrácely víc a tak ještě trochu přidala do kroku. Jakmile se ocitla venku, zpozorovala temný stín mířící ke stájím. Vydala se tedy za ním pořád si dávajíc pozor na to, aby zůstala neodhalena. Milovala moment překvapení, ať už kvůli sobě nebo když ho dopřávala někomu jinému. Když se dostala zpátky do tepla, zaslechla ten hlas znovu. Do nosu ji udeřil pach koní, ale to ji od pobytu ve stáji neodradilo. Ba naopak. Koně jí připadala jako úžasná zvířata. Vůbec se nebála toho, že by jí něco udělali, na rozdíl od Sansy. Nad tou myšlenkou se ušklíbla a přece jen se rozhodla dát o sobě vědět. Teď už si byla naprosto jistá, že onen neznámý musí být Denys. Hlas dozajista patřil jemu a jeho kůň by nebyl tak spokojený, kdyby se u něj nacházel někdo jiný.
„Neměl bys být ještě v posteli? Je dost brzo.“ Pomalým krokem vyšla ze svého temného úkrytu. Musela vypadat jako vrabčák, protože vlasů se ani nedotkla. Na tom jí však nezáleželo, zvolna došla ke koni a pohladila ho po krku. „Kam máš namířeno?“ zeptala se zvědavě a podívala se na Denyse. Zajímalo jí, kam by mohl jet takhle brzo z rána. Musel mít něco za lubem.

Jelikož Onyxovi jablko chutnalo, dával to najevo hlasitým chroupáním. Nejspíše i proto tak mohlo Denysovi uniknout, že jej někdo sleduje. Tiché kroky jeho sestřenky Aryi, která si na nich dávala opravdu záležet se v tom hluku zcela ztratily. Neměl tak nejmenší tušení, že jeho úmysly, jeho časný tajný výlet, který tak tajný ani nebyl, neboť takhle brzo ráno mizel ze Zimohradu docela často, tentokrát byly odhaleny. Dělalo by mu to vrásky nejspíše tehdy, pokud by jej takhle nachytal někdo jiný. U Aryii si obavy skutečně nečinil. V průběhu toho, co Onyxi začal nasazovat sedlo a další pomůcky nezbytné pro vyjížďku, má dojem, že je najednou poněkud neklidný. Trochu se ve svém stání začal šít a občas zafrkal. Na moment zůstane ve své činnosti a pozoruje vraníka. Než stačí přijít na to, co zatím může být, tak jinak docela tichou stáj, přerušovanou jen ržaním, frkáním a přešlapováním koňských kopyt, protrhne Aryin hlásek. Skutečně žádnou návštěvu nečeká a tak sebou leknutím trhne a rychle natočí hlavu směrem, odkud hlas přichází. Setká se tak hned na to s pohledem a rozčepýřenou hlavou své malé sestřenky. Téměř stejně rychle jak se vylekal, se zase uklidnil. Pohladí Onyxe po šíji, aby uklidnil i jeho, i když mu po chvilce dojde, že patrně svými hlasitějšími projevy jeho sestřenku vítal, než, že by jej varoval před její blížící se osobou. Po tváři mu přeběhne pobavený a trochu poťouchlý úsměv. "Dobré ráno, Aryou." Pozdraví jí a hned, dříve, než mu může ona nějakým způsobem odpovědět pokračuje. "Můžu se tě zeptat na totéž." Párkrát při tom přejede dlaní Onyxi po šíji a po té se vrátí ke své původní činnosti. Jeho sedlání. "Jak to, že nejsi v posteli?" Zajímá se a předstírá pohoršení, že tady běhá takhle brzo po ránu neučesaná. "Septě Mordaně se to zajisté nebude líbit." Začne se mračit, nějak podobně, jako to vídal u té ženy. Během toho dokončil sedlání. Po té přejde k hlavě Onyxe a vezme jej za uzdu. "Chystám se na projížďku po kraji. Přidáš se?" Změní najednou své chování na své typické. Zcela bez obalu prozradí Aryi svůj záměr a protože ví, že má vyjížďky a všechno to, co má na dnešní ráno v plánu miluje, stejně jako on, bez ostychu ji přizve. V očekávání její reakce se na ni vyzývavě pousměje. Onyx jako by ji chtěl povzbudit párkrát zakývá hlavou a zafrká. Vzpomene si, že má v kapse ještě jednou jablko. Vytáhne je a nabídne jako pamlsek svému vraníkovi. Ten se bez pobízení do jablka zakousne a spokojeně je začne chroupat.

Kdyby se byť jenom pokusila říct, že z jeho překvapené reakce nebyla nadšená, lhala by. Vyšlo jí to přesně tak, jak si přála a tím to končilo. Onyx málem její přítomnost prozradil, naštěstí z toho Denys nijak neodvodil, proč se tak chová. Arya občas do stájí chodívala, nejenže si skvěle rozuměla se synem podkoního a s ostatními pacholky, ale taky to byla výborná skrýš před septou. Malá vlčice měla občas dokonce pocit, že koňmi opovrhuje. Jenže co bylo lepší než teplo a vůně stáje? Cítila se tam jako doma. Nemusela se držet od zvířat dál, protože se tak mohla ušpinit. Kdyby se měla stájím zdaleka vyhýbat, potřebovala by pro to daleko pádnější důvod.  Navíc milovala zvířata. Kdyby mohla, celý den by se někde projížděla. Vyhnula by se tak hloupému zpívání hloupých hrdinských písní a nemusela by se trápit nad křížkovými stehy, které jí neustále díky Sanse a její přítelkyni ztrpčovaly život. Bohužel, jako lady musela podobné strasti snášet, ačkoliv se vypařila ze septina dosahu pokaždé, když se jí k tomu naskytla sebemenší příležitost.
„Vzbudil jsi mě. Takže jestli ti vadí, že tu jsem, můžeš za to vinit akorát sám sebe. Vlastně se divím, že jsi nevzbudil celý Zimohrad. I povoz se pohybuje tišeji než ty.“ Kdyby ho alespoň trochu nepoškádlila, nebylo by to ono. Sice za tím zívla, protože na svůj vkus opustila vyhřátou postel až moc brzy, přesto se nehodlala vracet. Aniž by to Denys tušil, dal jí výbornou příležitost k tomu, aby se vyhnula septě Mordane. Její otec by z toho moc nadšený nebyl, ale sám pravděpodobně ještě spal, a pokud nic neřekl, Aryu to nezastavilo. Byla zvyklá, že potom dostane kázání, ale to bylo daleko. A jestli si měla vybrat mezi pokáráním za nekvalitní křížkové stehy nebo pokáráním za svou nepřítomnost, moc dobře věděla, co by si měla vybrat.
„Nech si toho. Chováš se daleko hůř, než ona.“ Nečekala, že si z ní taky bude utahovat. Kdykoliv jindy by se zasmála nebo předvedla úšklebek, jenže tohle bylo citlivé. Nikdo, kromě jejího nevlastního bratra Jona nevěděl, jak moc jí čas strávený se septou, Sansou a Jeyne ubližuje. Nešlo ani tak o to, že se musela učit přihlouplým dovednostem, spíš ji mrzelo, jak k ní všechny tři přistupovaly. Septa její snahu obvykle smetla ze stolu s tím, že Arya nejspíš řádnou lady nebude a Sansa s Jeyne se jí za to smály. To jen malou vlčici utvrzovalo v tom, že vůbec nemá cenu snažit se. Nechtěla být žádnou lady. Spíš si oblíbila všechny chlapecké činnosti, ty jí šly daleko lépe. Lukostřelba, jízda na koni, cvičné šermování. Pro to se narodila. Ne pro přetvářku. Proto se jí na obličeji objevil trochu zahořklý výraz. Naštěstí Denys začal mluvit o něčem jiném a tak neměla důvod se dál tvářit jako rozzlobená stínokočka.
„Zní to hodně lákavě, takže si myslím, že odpověď už znáš.“ Ještě jednou pohladila Onyxe po krku a vydala se osedlat svého grošáka. Pokusila se nepožádat o pomoc, ale sama na to moc nezvládala. Kůň na ni byl vysoký, protože Arya měla moc drobnou postavu snad co nejmenšího vzrůstu. K protahování se různými dírami to bylo ideální, jenže na připevňování sedla nic moc. Podívala se smutně na Denyse, čímž mu jasně naznačovala, že by ocenila jeho pomoc. Na to, aby ho požádala nahlas, byla až příliš hrdá, navíc se ještě pořád cítila trochu dotčeně, že dokázal tak přesvědčivě napodobit septu Mordane. A doopravdy moc si přála jet s ním ven, protože to znamenalo dobrodružství. Ne, že by si ho se svými bratry neužila dost, jenže Rickon byl moc malý, Bran radši šplhal všude možně sám a Jon s Robbem se taky věnovali častěji svým zájmům, než mladší sestře. A co by mohla jedna malá projížďka mimo Zimohrad zkazit. Jenže i tak musela počkat, dokud se bratranec nerozhodl jí pomoct, jak se sedlem, tak i do něj. Otěže zvládala, jen se k nim musela dostat.

Když se dal do zpovídání své malé sestřenky, jak to, že ještě nespí, dělal to spíše z legrace, než aby od ní chtěl slyšet nějakou odpověď. Arya, která vypadala nadmíru potěšeně, jakmile viděla jeho reakci na její neočekávaný příchod. I z toho důvodu ji popichoval svými poznámkami. Nebyla by to ovšem ona, aby mu na to nedokázala pádně odpovědět. Ustane ve své činnosti, když mu začne líčit, jak ji probudil svým hlučným chováním. Zablýskne se mu varovně v očích, když jeho sestřenka pokračuje a začne jeho hlučnost srovnávat s povozem, a tak dále, a tak dále. Shledává její prořízlou pusu a odvážná slova pro ni dosti nebezpečná. *Jako by nevěděla, že se jí za ně téměř vždy náležitě pomstím.* Ať už tím, že jí pěkně zlechtá nebo vyválí v seně. *Dnes bych ji mohl úplně klidně vyválet ve sněhu, až se dostaneme severněji, kde už zemi pokrývá dosti bohatá sněhová pokrývka.* Přeměřuje si Aryu varovně a také z části pobaveně. "Nepřeháněj, sestřenko." Nechce to přejít úplně bez řečí. Moc se k tomu, ale nevyjadřuje, jen se pak na oko naštvaně otočí a začne se místo své sestřence věnovat Onyxi. V momentě, kdy dostane nápad, jak jí to oplatit, Aryi připomene jejich septu. Trochu se ji snaží napodobit a nestačí se divit, jaký to má účinek. Když se Arya začne vztekat, tak se na ni pobaveně zeširoka usmívá. Vypadá nevinně jako andílek. "Nevím, jestli to mám brát jako urážku nebo poklonu." Odpoví jí, zatímco se na ni kření. Aby ji nechal čas na přemýšlení, osedlá Onyxe. Dá mu schroupat jablko a pak poslouchá, že bude mít dnes na projížďku společnost. Nebude to poprvé ani naposledy. "Skvělé, bude legrace." Usměje se na ni spokojeně, když mu dá svou odpověď. Opře se po té o stěnu stání pro Onyxe a kouká na Aryu, jak se pouští do sedlání svého koně. Daleko se ovšem nedostane, protože je na ni koník příliš vysoký. Zachytí krátce na to její prosebný pohled. "Doufám, že u toho nenadělám moc hluku." Pronese úmyslně významným tónem a dlouze na ni pohlédne. Po té, ji co nejrychleji a samozřejmě téměř neslyšně - svou dnešní dávku smůly si vybral před jejím pokojem - osedlá grošáka. Pak jí pomůže do sedla. "Můžeme vyrazit." Poznamená spokojeně. Vrátí se pro Onyxe a za uzdu jej vyvede ven ze stáje. Venku na něj nasedne a zlehka ho pobídne. Klusem se vydá i s Aryou ven ze Zimohradu. Sotva minou bránu, stočí kroky svého koně k severu. To už vraníka pobídne a s větrem o závod se rozběhne pryč.

Kdyby se Arya chovala stejně jako Sansa, rovnou by udělala čelem vzad a odešla. Nebo by vůbec nevylezla z postele, protože by správně v takovou denní dobu neměla venku co pohledávat. Jenže Arya byla Arya a se svým bratrancem si rozuměla. Neodrazovalo ji, že je to bastard. Nejen kvůli tomu, že se její bratr Jon nacházel v úplně stejném postavení, ale taky protože to pro ni nehrálo žádnou roli. Záleželo jenom na tom, jak se choval, nejen k ní, ale i k ostatním. Jenom teď měla nevýslovnou chuť po něm skočit a povalit ho do blízkosti nevábně páchnoucí kopy slámy. Vážně jí téměř praskaly nervy, když mluvil o septě a jako septa. Na to, že si jí lidé různě dobírali, si už zvykla a vůbec nic si z toho nedělala, jenom tohle nemohla skousnout.  Pochopila, že to nemyslí vážně, přesto nemohla předstírat, že to neslyší.
„Rozhodně jako urážku, protože si teď nic jiného ani nezasloužíš.“ Zaprskala po něm jako rozzlobená kočka. Vážně měla nutkání ho shodit někam, kde by mu to nebylo tak úplně příjemné, ale ovládla se. Nebylo by moc chytré, kdyby začali rvačku ve stáji. Koně si už zvykly na lecjakou hloupost, které Starkovy děti prováděly, nicméně měli ještě plno času, kdy mohli zůstat nezpozorovaní, a koňské ržání by jen přilákalo pozornost. S úšklebkem ve tváři tedy rezignoval a dala přednost celkem přijatelné nabídce. Bohužel, trochu přecenila své síly, nicméně než se nadála, její kůň měl na zádech sedlo, přesně tak jak mělo být a Arye nezabránilo nic v tom, aby se v něm uvelebila. Denys jí nahoru sice musel pomoct, ale neřekl k tomu nic kousavého a kromě toho ho ani nemusela prosit, takže usoudila, že to může jen tak přejít. Ne, že by neuměla pomoct ocenit, ale kvůli tomu se septou mu ani nepoděkovala. Už se na něj nezlobila, ale na druhou stranu mu až tak neodpustila.
Sotva se však dostali na čerstvý vzduch, úplně zapomněla, že se ve stáji tak pošťuchovali. Měla radost z pocitu volnosti, málem větší, než jak to cítili jejich koně. Malá vlčice vždycky poznala, že je její kůň šťastný. Dostala ho teprve nedávno, do té doby byla nucena jezdit na ponících. Nejspíš by si musela ještě nějaké to léto počkat, než by jí otec dovolil jezdit na koni, ale prosila tak moc, že jí to dovolil. Uměla jezdit dobře, jenom si nebyla tak jistá vzhledem ke vzdálenosti, jaká dělila její nohy od země.  Přesto moc dlouho neváhala a pobídla koníka, aby držel krok společně s Denysovým Onyxem. Jakmile ale začali nabírat opravdovou rychlost, musela trochu zpomalit, protože měla pocit, že začíná padat. Občas se jí to stávalo, ale nechtěla nic riskovat, že by doopravdy spadla, protože se pomalu dostávali k lesu a nemuselo by dopadnout dobře, kdyby skončila hlavou na nějakém pařezu.
„To pokaždé jezdíš sem? Co tu děláš? Doufáš, že uvidíš Děti lesa?“ Trochu do něj rýpla, když konečně Denys zpomalil. Nemyslela to zle, jenom jí zajímalo, jestli pořád naštěvuje to samé místo. „Nebo se tu potají zdokonaluješ ve střílení šípů? Zdá se mi, že je tu kolem až moc šišek. Nebo moc málo?““ Podívala se na něj a zasmála se. Tenokrát se obrnila, kdyby opět začal se septou, ale nemínila být jen tak ticho.

Když se rozhodne zpomalit, jsou už hodně daleko od Zimohradu. Jeho věže jim už dávno zmizely z očí. Kolem nich je rovná volná krajina a před nimi les. Aryi se mohlo zdát, že jede opravdu rychle. Ve skutečnosti, ale přizpůsobil rychlost její drobné postavičce, neboť dobře ví, že má s jízdou na velkém koni stále ještě jisté problémy. Neřekl by jí to, ale i tak stále udržoval takové tempo, aby měla Arya před sebou jeho záda. Potutelně se cestou usmívá pod nos. Moc dobře si uložil do paměti její popichování ve stájích. Tam už na ně nereagoval. Nikde není psáno, že si to nechá líbit. *Alespoň bude legrace.* Moc dobře ví, že si s Aryou vždycky užije a rád na jejich výlety i vzájemné popichování a následné pomsty rád vzpomíná.
Když vjedou do lesa zmírní rychlost, ale ještě stále pokračují v cestě. Po té, co se les rozestoupí na jakousi lesní mýtinu, porostlou, jen několika stromy, tak zastaví. Ohlédne se a s uspokojením shledá, že je mu Arya skoro za zády. Počká až ho dojede a teprve pak seskočí z koně. Trošku se protáhne a rozhlédne se. Všude panuje ticho a klid. Kromě frkání a přešlapování koňských kopyt v lesním podrostu je na mýtině ticho. Snad by ještě stálo za zmínku nedaleké bublání vody. Někde tu teče potok. Pohlédne na Aryu, když na něj promluví. Už se nadechne, že jí odpoví, ale ona pokračuje a jemu dojde, že si z něj opět dělá legraci. Přimhouří oči a varovně po ní kouká. "Řekl bych, že šišky se mi dnes budou docela hodit." Poznamená neurčitě. V jeho hlase je, ale jasně slyšet hrozba. Během jeho slov přejde k jednomu ze stromů. Stojí, jen kousek od místa, kde seskočil z Onyxe. Okolo kmenu stromu se válí několik šišek. Sotva domluví, tak se sehne. Vezme jich pár do rukou. Rychle se narovná a než se Arya naděje, tak po ní velmi rychle dvě šišky hodí. Má dobrou mušku a tak je její kůň v bezpečí. První šiškou se mu podaří zasáhnout svou prostořekou sestřenku do hrudníku. Kam zasáhne druhá šiška to už sleduje s větším zájmem. Přeci, jen. Arya má možnost zareagovat. "Tak co říkáš těm šiškám a mé mušce, sestřenko?" Zeptá se pak na oko vážně. Prozradí ho ovšem to, že mu ke konci zacukají koutky. Skutečně má co dělat, aby se nezačal hned a nahlas smát. Od chvíle, co z ruky pustil první šišku zůstane ve střehu, v pohotovosti a čeká, jak na to Arya zareaguje. Udržuje si od ní také bezpečnou vzdálenost.

Kolem nich pořád ještě panovalo zimní šero. Na severu to nebylo neobvyklé, ať už se jednalo o jakékoliv roční období. Jenže o to víc byla cesta zákeřnější. Denys na to nejspíš zvyklý byl, ale Arya ne. Přes den obvykle dělávala jiné věci a na koni moc nejezdívala. A pokud ano, tak když kolem ní panovalo měkké denní světlo. Nemohla říct, že by se jí to nelíbilo, protože když konečně zastavili a ona zvedla hlavu nahoru, viděla zbytek hvězd, které přetrvávaly až téměř do světla.  Vydržela by se na ně dívat až dokud by nezmizely úplně, jenže na to teď nebyl čas. A taky to nebylo bezpečné, protože se Denys uměl chovat pěkně zlomyslně, pokud ho to zrovna napadlo. Teď se na to také tvářil, ale malá lady mu k tomu dala bezesporu dobrý důvod.
Přemýšlela, že hned seskočí z okna, ale prozatím zůstala sedět. Ale rozhodla se, že ani tak Denyse neušetří a že zaplní ticho, které kolem nich začalo panovat. Když mlčela, zdálo se jí, že je všechno kolem podivně zlověstné. Tiché šumění, když se závan větru prohnal křovím, zurčení blízkého pramene vody. Dokonce měla dojem, že zaslechla praskat větvičky severozápadně od nich, jako by se kolem pohybovalo nějaké zvíře. Možná to byla jenom neopatrná srna, která je nepovažovala za nebezpečí. A co jiného, kromě vysoké by to taky mohlo být, stínokočky žily v horách a na severu se vyskytovaly jen vzácně. Přesto Arya nezůstala v úplném bezpečí. Za své pošťuchování zaplatila. Naštěstí nijak dobře, ačkoliv jí šiška hozená jejím rozjíveným bratrancem zasáhla. Snažila se vyhnout případným dalším střelám a tak se pokusila co nejrychleji slézt z koně. Nejprve jí to nešlo, protože se jí zasekla noha. Ale potom se pořádně zasnažila a dostala se na zem. Jediné, co na tom byl špatně, tkvělo v tom, že se mrazem zmrzlá hlína přibližovala snad až moc rychle. Malá vlčice spíš žuchla, než aby důstojně slezla jako pravá lady.
Se stáváním si dala chvilku načas, aby Denyse pustila touha házet po ní další šišky. Nezáleželo na tom, jestli by jí trefila borovicová, jedlová, nebo smrková. Nechtěla, aby se jí nějaká šiška znovu dotkla. Odmítala bratranci dopřát to potěšení. Nakonec se však stejně musela zvednout, protože i přes bohatou vrstvu šatstva cítila, jak se jí ke kůži dere chlad. Vyhoupla se tedy na nohy a začala se oprašovat. Cítila bodavou bolest v koleni, ale nejednalo se o nic hrozného. Na modřiny a oděrky byla Arya už dávno zvyklá. Bez nich by to ani nešlo. Na Zimohradě si všichni zvykly na to, že je spíš potlučená než řádně upravená. Jako by na tom dívce záleželo. Měla se narodit jako chlapec a ne jako děvče. Nebyla její chyba, že jí všichni nakazovali dobré vychování, když by se přitom nejraději cvičila v šermu a lukostřelbě.
Když na to tak pomyslela, pomalu obešla koně, který si předtím podivně zaržál, až to znělo, že se jí směje. Poplácala ho přitom po boku a podívala se do očí svému bratranci. Očekávala od něj, že se bude smíchy válet po zemi, někdy měl humoru až příliš. Ale i tak se rozhodla zachovat hrdě a nedat najevo slabost kvůli tomu, že spadla jako přezrálá hruška. Ani koleno jí nebolelo natolik, aby se jí z očí draly slzy. Rozlívalo se jí v něm podivné teplo, ale chodit mohla a s okolní teplotou stejně počítala, že ho brzy ani cítit nebude.
„Dobře, mušku máš přesnou,“ ušklíbla se. „Ale co tu budeme dělat? Určitě se ti nechce po mně pořád házet šišky. Nic jsem ti neudělala.“ Podívala se po něm napůl naštvaně a napůl vemlouvavě. Nikdy předtím s Denysem na podobném místě nebyla a tak chtěla naprosto přesnou odpověď, co tu dělá. Jisté bylo jen to, že vyšívání se dozajista věnovat nebudou.

Cedrik odešel do síní Zimohradu, po pohraném lukostřeleckém souboji s Robbem Starkem i když prohrál velice těsně, dokonce tak těsně že nebylo možné říci s plnou jistotou že vyhrál právě Robb. I přesto že se mladý princ snažil aby vypadalo že přijal prohru se ctí i pokorou, tak ani slepec by si nemohl nevšimnout toho jak byl rozzuřený s prohry.
Prohrál s Robbem Starkem, s rivalem který byl o pouhý rok starší jak on a i když se před tím nikdy neviděli, nenávist mezi nimi i přes slova která je nutila říkat etika, byla velice znatelná a nepřehlédnutelná. Snad sám osud je stavěl proti sobě už od samého začátku, jako by byly předurčení k tomu aby jeden druhého nesnášel.
Prokletý Sever a prokletý Robb Stark, ať je Bohové zatratí !
V plném rozčílení co šel do síni myslel jedině na to jak oplatit tuto ostudnou porážku kterou odmítal jen tak přijmout a překousnout. Šel tak rázným krokem že nevědomky porazí malou Lady Aryu Stark k zemi.

I hned se na ní podívá, nejraději by ji při nejmenším seřval na dvě doby, už jenom z toho důvodu že měl zlost a ona byla po roce. Jenom že zde nebyl v Králově přístavišti kde by si tyto manýry mohl dovolit a byly by tolerovány.
Byl na Zimohradě a zde se musel držet stranou.
Přesto mu ale trvá než se k něčemu rozhodne a neochotně podá mladé Lady ruku aby ji mohl vstát.
"Omlouvám se ... nechtěl jsem. Jste v pořádku ?" Řekne již mírně uklidněným hlasem, nechtěl aby Sansa v něm mohla číst jako v knize a tak se tomu přizpůsobil. "Pokud můžete má Lady, žádám Vás o odpuštění ..." Mírně sklopí hlavu.
"Uklidni se Cedriku, ta dívka za to nemůže." Poví sám sobě v myšlenkách aby alespoň trochu uklidnil v sobě tu zlost kterou měl na celý prokletý Sever i Robba Starka. Zdálo se že Sever je k němu více nehostinný než se zdá.

Musela pryč, o tom nebylo pochyb. Potřebovala se dostat z dosahu septy Mordane, ať už by to mělo stát cokoliv. I přes veškerá kázání a výčitky to Arya chtěla. Zvykla si na někdy až udivující sáhodlouhé povídání o tom, jak by se měla lady chovat. Jenže všechno, co septa vypustila z úst, přišlo malé vlčici odporné. Příčilo se jí sedět celý den na jednom místě, snažit se vyšít něco pěkného a prozpěvovat si k tomu. Neviděla v tom žádný smysl, ačkoliv její starší sestra se na její názory dívala pohrdavě. Prostřední Starkovic díte si z toho však vůbec nic nedělalo, už jenom proto, že jí Sansa tak ráda pomlouvala, kdykoliv k tomu měla se svou přítelkyní Jeyne možnost. Nezáleželo na tom, kolikrát je obě Arya poslala do Sedmi pekel, nejdéle během několika dní už slyšela opět to samé.
A tak, když septa Mordane musela na okamžik odejít, Arya proklouzla ven. Ani se nenamáhala vzorně odložit plátýnko, které držela v ruce, jednoduše jej hodila na zem, jako by jí kouslo. Pravda, z prstu jí tekla krev, ale to kvůli jehle, se kterou se píchla. Pro klid vlčí duše, Aryino tělo neutrpělo tuhle jedinou újmu, vlastně bylo takřka celé poseté různými modřinami i oděrkami, dokonce i v obličeji. Většinu ze zranění si nějakým způsobem přivodila sama, za zbytek mohli bratři, ať už starší nebo mladší. Jejich činnosti a povinnost Arya rozhodně shledala přijatelnějšími a zábavnějšími, proto kdykoliv mohla, držela se jich a ne hloupé naivní Sansy.
Cestou pryč od potencionálního nebezpečí přemýšlela, kde by našla nejbezpečnější úkryt. Mohla se schovat někde na Zimohradě, ať už v kuchyni nebo ve stájích. Jenže tam by nejspíš septa zamířila nejdřív, v tomhle ohledu měla Aryu dokonale přečtenou. Věděla, že svůj čas ráda věnuje obyčejným pacholkům či potomkům podkoního. Ale co mohla malá lady dělat? Oni jediní poslouchali její historky a převyprávěné příběhy, nenutili jí hrát si na malé rozmazlené děcko, které se štítí vzít do ruky vidle nebo se mu hnusí pohladit koně. Musela si vymyslet jinou skrýš. Bohužel, nedávala kvůli tomu tak úplně pozor na cestu a tak najednou, zničehonic, seděla na zemi. Rozhodně to zabolelo, protože jen tak spadla na kamennou podlahu, ale do dětinského breku se nedala. Namísto toho se s přimhouřenýma očima podívala, kdo se jí připletl do cesty. Stačil jí jeden jediný pohled na blonďaté vlasy a měla jasno. O koho jiného by se mělo jednat, než o prince Cedrica. Rozhodně jí byl příjemnější, než Joffrey, přesto ho spíš respektovala z nutnosti, než že by vážně chtěla.
„Připadá ti, že jsem v pořádku?“ odsekla mu na otázku poněkud hrubě, dokonce ani nabízenou ruku nepřijala. Namísto toho se zvedla sama, i přes trochu bolesti vyskočila na nohy jako laň. Ano, jednalo se o prince a tak by se k němu měla chovat s větší úctou, ale Arya pochybovala, že by si šel za někým stěžovat. Na rozdíl od Joffreyho se nechoval tak povýšeně, přestože šlo o Baratheona.
„Nic se nestalo,“ dodala během chvilky trochu neochotně. Uvědomovala si, že by přece jenom nebylo moc dobré, kdyby se přece jen rozhodl žalovat. Nechtěla lordu Starkovi dělat zbytečné potíže. Na druhou stranu… královský syn znamenal dobrý důvod, proč se vyhnout septě. Cedric by spíš zvolil Sansinu společnost, za to by dala ruku do ohně, protože měla dojem, že je spolu několikrát viděla, ale Sansa tu teď nebyla. Malá vlčice proto musela vymyslet něco, co by princátko zabavilo a ona s ním tak mohla nějakou tu dobu strávit. Nevěděla, v čem si libuje, ale napadlo ji, že bude rozmrzelý. Za dnešek se podívala z okna jen párkrát, ale viděla co se dělo na dvoře. Kdyby se ocitla v Cedricově kůži, pravděpodobně by jí taky nebylo zrovna do zpěvu, naštěstí nemusela nic takového skousnout. I tak vyhrkla úplně první věc, co jí přišla na mysl.
„Nevypadáš úplně nejlíp. Co jít do kuchyně a dát si něco dobrého? Určitě tam budou medové koláčky, musíš je ochutnat.“ Že by se Arya starala o nějaké zdvořilosti, to nehrozilo. Nenápadně si promnula bolavé hýždě a otočila se tak, aby mohla pomalým krokem vyrazit ke kuchyni. Cedric mohl odmítnout nebo jít za ní. Dala mu na výběr, ale přesně tím způsobem, aby mu dala najevo, že ona si poradí i bez něj.

Hleděl na Aryu dosti neurčitým pohledem, prvé řadě jej tížila ta záležitost s Robbem, myšlenka i pocit který nemohl nikterak vytěsnit a tížila jej v hlavě ale také se mu nezamlouvalo chování mladé Lady které možná tak bylo běžné pro Sever ale ne pro Jih. Rozhodně to nebral jako nuanci ale jako nevychovanost. Ovšem s ohledem na přátelství otce a Lorda Starka se rozhodl alespoň předstírat že se o nic nejedná a snažil se alespoň navodit pocit toho že je všechno v naprostém pořádku. Zhluboka se nadechne a dá ruku zase podél těla když odmítne jeho pomocnou ruku kterou ji nabídl aby pomohl Lady ze země. Před další větou se přeci jen trochu uklidní s ohledem na svou výchovu dle protokolů a etiket. Dokonce se snaží přehlédnout i tykání dívky které by jeden považoval na nezdvořilost, ovšem si za tu krátkou dobu co byl na Zimohradě tak si na Aryu Stark udělal svůj obrázek, i když spolu ještě neměli možnost nikterak mluvit.
"Ne má Lady, myslím si že jste bolestivě spadla na zem mojí vinou. Odpusťte mi prosím."
Jestli že ona nehodlá jemu vykat tak on jí ano, alespoň jeden z nich se tak řídí etiketou. Když mluví směrem k ní jeho hlas je o poznání klidnější a přátelštější.
Prohlédl si ji od hlavy až po špičky jejich bot aby si zkontroloval zda je v pořádku. "Nic se nestalo." Zopakuje si ve svých myšlenkách její odpověď i když mu vyzní ne zrovna dvakrát věrohodně.

"Náročný den ..." Odpoví stroze na to když na něm pozná že není zrovna v nejlepším rozpoložení a že je rozladěný. Jistě že to na něm mohla poznat, měla totiž oči.
"Do kuchyně ?!" Zeptá se dosti nevěřícným hlasem, nikdy ani na okamžik jej napadlo chodit do kuchyně třeba v Rudé baště, přeci jen on je princ a když něco chce tak mu to přinesou a ne že bude on chodit za nimi a žebrat o kousek jídla jako nějaký pouliční žebrák v Bleším zadku. "Já .." Bylo na něm vidět že váhá ve své odpovědi a očima pozoroval jak i když se jej zeptala, rozhodla přeci jen ona bez jeho odpovědi.
Nejistě a neochotně vyrazí za malou Lady aby ji následoval do kuchyně, ačkoliv se mu tento nápad a nabídka ani trochu nezamlouvala. Bohužel ale cítil nutkání jít právě sní, už jenom proto aby udělal něco co malá Lady chce jako oplátku za to jak ji porazil na tvrdou zem.

Dovedla si představit tolik lidí, se kterými by svůj čas trávila raději. Ráda by venku prováděla lumpárny s Jonem, už jenom proto, že nevlastnímu bratrovi nebyla menší rebelie cizí. Lady Catelyn ho tak jako tak moc ráda neměla a lord Stark měl pro menší lotroviny pochopení, ačkoliv se to přes jeho smysl pro čest a zodpovědnost nezdálo. Jenže o něčem podobném si teď mohla nechat jen zdát, protože se jí pod nohy připletl malý jelen, který se sotva mohl chlubit majestátným parožím. Nemohl se ani ubránit vlkovi, který by ho chtěl kousnout do…  Když ji to napadlo, přes tvář jí přelétl pobavený úsměv, ale nahlas to nevyslovila. Nechtěla si dělat potíže, dokud to nebylo nezbytně nutné. Jenže… Jenže jeho zdvořilost byla až protivná. Arya měla pochopení pro jistou dávku vychování, kterému se sama nevyhnula, ale tohle bylo podle jejího názoru až přehnané. Jenom to prohlubovalo už tak velký rozdíl mezi Cedricem a Joffreyem, který přímo bil do očí. Skoro to vypadalo, že jsou každý z jiné strany rodiny, protože Joffrey byl povýšenost a krutost sama, zatímco Cedric by mohl bez potíží dělat podnožku, pokud by si to vysoce vážený lord přál. Určitě to byl královnin mazlíček. Tohle byla snad jediná věc, kterou měli děti Roberta Baraheona a Cersei Lannister společné.
„Náročný den je vždycky dobrý strávit v kuchyni nebo ve stájích. Fyzická práce pomáhá.“ Mistr Luwin by to určitě odkýval, ale malá vlčice to řekla hlavně proto, že chtěla vidět princův výraz. Dokázala si živě představit, jak by se tvářil, kdyby ho odvedla do stájí a donutila ho vykydat hnůj alespoň u jednoho koně. Určitě by se nad tím pobavila. Vlastně… nebyl to zas tak špatný nápad. Teď by se mohli v kuchyni trochu posilnit a potom do stájí vyrazit. Přímo by ho nejspíš nepřesvědčila, ale mohla z toho udělat sázku. Stačilo jen vymyslet něco, v čem by ho porazila a on pak musel udělat cokoliv, co by si přála. Jako slušně vychovaný člen královské rodiny by to přece nesměl neodmítnout. I kdyby musel chvíli dělat práci obyčejného pacholka. Arya nepochybovala o tom, že by mu to slušelo daleko víc, kdyby byl alespoň trochu umazaný a ne tolik navoněný.
Ale na to bylo ještě dost času. Teď si chtěla vychutnat ty samé medové koláčky, které předtím nabízela Cedricovi. Neztrácela čas tím, že by mu povídala něco dalšího, koneckonců se kolem pořád vznášelo jisté nebezpečí, že se objeví septa Mordane a odtáhne vlčici zpátky do komnaty, kde jí donutí vyšívat nejspíš až do půlnoci. Nejraději by královského usmrkánka trochu popohnala, ale nedovolovala si nic říct, alespoň prozatím. Sama zvolna zrychlovala krok, protože byla přesvědčená, že se jí bude Cedric držet, aby se mu neztratila z očí. Pro něj by to byl vrchol neslušnosti a kromě toho, pravděpodobně by začal po hradu bloudit, nebyl tu doma, na rozdíl od Aryi.
Do kuchyně nakonec úspěšně dorazili a malá lady přesně věděla, kam se podívat a kam sáhnout, aby dostala vytouženou odměnu. Všichni kuchaři na ní už byli zvyklí, věděli, že když dostane chuť, je schopná se kdykoliv přikrást a vzít si něco dobrého na zub. Jeden se na ni dokonce dobrácky usmál, protože měl dceru zhruba v Aryině věku a stejně tak i povahy. Přistrčil k ní mísu s koláčky, lehce se uklonil Cedricovi a vrátil se zpět k práci. Arya okamžitě ukořistila dva koláčky, jeden si málem celý strčila do pusy a druhý podala princátku. Na okamžik jí ovládlo pokušení hodit ho po něm, ale nakonec si to rozmyslela. Kdyby byl Cedric neohrabaný… škoda koláčku. Vtiskla mu ho do ruky a vzala si další. Sotva sousto rozžvýkala a spolkla, promluvila.
„Na severu je tohle nejlepší. Co je tvoje nejoblíbenější jídlo na jihu? Nebo se od rána do večera cpeš ovocem?“ povytáhla obočí. Potřebovala vymyslet, jakou soutěž by mu navrhla, ale k tomu musela získat čas. Lukostřelba nepřicházela v úvahu, pokud nad tím vyhrál Robb a ke šplhání po stromech by ho určitě neumluvila. Nebyla tak dobrá jako mladší bratr Bran, ale ve větvích si dovedla poradit. Pořád jí nic nenapadalo, a tak jen žvýkala a snažila se vstřebat všechno, co holotemenný jelen povídal. Nakonec se na něj ale otočila a vyzývavě povytáhla obočí.
„Nechceš se projet na koni?“ navrhla mu. Už věděla, co udělat.

Neměl z toho dobrý pocit, nezamlouvalo se mu to už jenom z toho důvodu že to bylo pod jeho úroveň, přeci jen je to byl a dokonce už byl i dočasný Lord Casterlyovy skály a teď měl jít do kuchyně za dosti neurčité situace jako by snad byl nějaký obyčejný uličník co mu hlad velí aby se vkradl do kuchyně a ukradl tam kousek jídla. Kdyby mohl nejraději by se na tohle všechno vykašlal.
Ovšem slušnost mu zakazovala aby se otočil a odešel od mladé Lady, slušnost a neznalost hradu jej držela u dívky která si pravděpodobně užívala celou tuto nastalou situaci do které jej ona sama uvrhla. Mlčky ji naslouchal ale když se zmíní o fyzické práci v kuchyni nebo ve stájí tak se zastaví a nechápavě na ní hledí, nevědomky se podívá i na své dlaně které instinktivně natáhne.
Iť je to princ, ne podkoní aby se staral o stáje nebo aby pracoval v kuchyni a umýval špinavé nádobí a hrnce v ledové,špinavé a páchnoucí vodě. Jestli jej chtěla Arya vyděsit tak se ji to právě povedlo. "Já ..." Řekne slabým hlasem který nemůže ani snad slyšet.
Když pozvedne hlavu od dlaní, povšimne si toho jak se mu Arya lehce vzdálila a přidá do kroku aby ji dohnal. "Vy má Lady pracujete v kuchyni či stájích ?" Optá se jej se zájmem a zároveň lehce vyděšeným hlasem.
Pokračuje dále v chůzi po boku mladé Lady u které si všiml že přidala do kroku ale nijak na to nereaguje, čím více se přibližují ke kuchyni na Zimohradu je více cítit vůně připravovaného jídla který se právě z kuchyně line...

Jak se dostane do kuchyně, poprvé vidí jak takový chod kuchyně vypadá, všude spousta nádobí a lidí kteří mají více práce než by si kdy mohl pomyslet. Ovšem všimne si i přátelského kolektivu který zde byl a stejně tak si povšimne i toho jak se ten kuchař na Aryu dívá a jak jí podá misku s medovýma koláčkama.
Když si všimne toho že se k němu kuchař mírně pokloní, tak se pousměje ... ani na okamžik jej nenapadlo že by se klaněl neurozenému ale stejně tak nepřejde jenom tak toto gesto úcty jenom tak jak. Na jeho uklonění mu pokyne hlavou a pak se věnuje opět mladé Lady která snad nikdy v životě neslyšela o kultuře stolování, tedy usuzoval tak právě kvůli tomu jak se cpala koláčkem který mu rovněž nabídla a on nevěděl jak na tuto situaci adekvátně reagovat. "Děkuji ti má Lady ale budu muset odmítnout, již jsem sytý." Pokusí se na ní mírně usmát. "A však není všem dnům konec a pokud Vím patrně se ještě chvilku na Zimohradu zdržíme, tak bych Vaší nabídku k ochutnání koláčku využil až bude lepší příležitost. Oblíbené jídlo ... Cedrik musel přemýšlet jaké má nejraději jídlo. "Patrně Vás zklamu ale ovoce opravdu nejím od rána až do večera." Nejenom to že mu tyká ale má i velice zvláštní způsoby vyjadřování které se na urozenou dívku nikterak nehodí. "Mám spousty oblíbených jídel ale pravděpodobně si dovoluji tvrdit že nejlepším jídlem na Jihu je bažant na červeném víně."

"No a možná ještě nadívané křepelky." Problikne mu v hlavě další možnost odpovědi na její otázku. Těšilo jej že se o něj zajímá. "Jedla jste někdy bažanta na víně ?"

"Projet na koni ?" Neměl náladu si vyrazit na koně, nejraději by se zahrabal a neukazoval se pro dnešní den nikde. Přeci jen prohra se vstřebává velice těžko. "Patrně budu i tuhle nabídku nucen pro dnešní den odmítnout a požádat Vás o odpuštění že Vás takto nezdvořilé dnes již po několikáté odmítám ... ale dnes patrně nejsem tím nejlepším společníkem."

Kdyby to bylo přesně naopak a Arya se nacházela v Králově přístavišti, tolik by si nedovolovala. Nejenom, že by se nenacházela doma, ale rozhodně by musela prokazovat daleko vyšší respekt k tomu chlapci, který si před ní snažil přidat věk. Jenže tady byla na své půdě a tak mohla Cedricovi věšet bulíky na nos. Nejdřív si nebyla úplně jistá, z jakého je vlastně těsta, i když jeho potulování se Sansou leccos dokazovalo. Teď by klidně dala ruku do ohně za to, že i kdyby mu namístě zalhala nějakou zcela absurdní lež, nepoznal by to. Vlastně došla k názoru, že by mohl být klidně Sansiným perfektním bratrem. Oba měli neustále hlavu v oblacích a nic kloudného na mysli. Malá vlčice se divila, proč ještě nikdo neoznámil jejich zasnoubení. Tedy, první v pořadí byl Joffrey, po kterém její hloupá sestra taktéž pokukovala, soudě podle chování však zcela propadla tomuto bezparožnatci. A to tak moc, až se z toho Arye dělalo zle od žaludku. Doufala, že se zdaleka vyhnou božímu háji, protože kdyby je tam objevila, jak se muchlují, bez obtíží by si šla postěžovat lordu Eddardovi. Některé věci byly zkrátka až příliš.
„Někdy. Je zábava být s obyčejnými lidmi.“ Neměla, co jiného by mu na to řekla. Navíc, povídala pravdu. Neuniklo jí, že se nad tím Cedric zarazil. Nepochybovala o tom, že jeho ruce se nikdy nedotkly ničeho jiného, než jen knih a podobně. Kdo by ho taky nutil k fyzické práci. Na to, že pocházel z jihu, moc opálený nebyl. Kdoví, jestli kdy vůbec viděl strom z jiné perspektivy, než ze země. Arya nad tím nemusela dlouho přemýšlet, aby si v hlavě srovnala, že pokud by se tento sotva lord pokusil vylézt alespoň na spodní větev, nejspíš by stejně spadl jako přezrálá hruška. Byla to další zábavná představa, které by se ráda od srdce zasmála, ale věděla, že prostě nemůže. Přesto se jí smích začal drát skrz rty, a proto raději začala rychle myslet na výtečné koláčky. Pomohlo to a když konečně vešli do kuchyně, měla veškeré myšlenky jen pro ně.
Už to málem vypadalo, že se princ konečně přestane tvářit, jako by právě kousnul do citrónu, ale spletla se. Stačilo k tomu jen přátelské gesto, kdy mu nabídla jídlo a na jeho tváři se opět objevil lehce znechucený výraz. Nebo se jednalo o něco jiného? Malá lady si myslela své. Na druhou stranu ani nepočítala s tím, že by jí Cedric samou vděčností objal. Proto na něj začala spřádat své plány. Odmítl jeden z nejlepších výtvorů zimohradské kuchyně a to se prostě nedělalo. Přesto si zachovala prozatím přátelskou tvář. Kdyby nadala najevo cokoliv, co by mu napovědělo, že nemá nejčistší úmysly, zkazila by mu radost z překvapení.
„Jen aby ještě byly k mání…“ utrousila si pro sebe a zajedla to dalším koláčkem. Cedric doopravdy neměl sebemenší ponětí, o co kvůli své umanutosti přicházel. „Bažanta na červeném víně? Myslím, že jsem už ochutnala. Neliší se to tolik od jídla tady. Každopádně na Zimohradě se víc podávají větší zvířata. Na severu se nikdo nebojí skolit velkého kance.“ Copak tím chtěla dát Cedricovi najevo? Určitě v tom nebyla velká výhružka, přesto… Možná by se to dalo nazvat menším varováním. Přesně tomu odpovídal i Aryin výraz.
„Myslela jsem, že je lež, když mi Denys říkal, že jižani nic nevydrží. Ale vidím, že se nespletl. Asi bych ho měla začít doopravdy poslouchat. Má ještě víc zajímavých věcí k povídání.“ V jejím hlase se nesla lehká stopa urážky, chtěla Cedrica vyhecovat. Nemínila se jen tak vzdát, ale co by ho donutilo dojít do stáje? A navíc mu mohla ukázat, že je v jízdě na koni stejně dobrá, jako v lezení po stromech.

Stál poblíž mladé Lady a snažil se nepřekážet pracujícím kuchařům kteří pobíhali z jedné straně kuchyně na druhou a přitom zvládali dělat svojí práci naprosto bezchybně.
Pozoroval i naslouchal jejím slovům i když jej její slova moc netěšila, byla to Lady s nejostřejším jazykem kterou kdy měl tu čest poznat, i když slovo čest zde bylo trošku navážkách. Docela by si i tuto zkušenost odpustil kdyby mohl, ovšem osud rozhodl jinak a on teď musí věnovat svou pozornost dívce která se jej snažila urazit.

Prokletý Sever !
Jak jen se mu Sever více a více příčil, jediné viděl na Severu pozitivního byla snad jedině Lady Sansa a jeho nový přítel Brandon. Jinak vše nestálo ani za nic ...

"Někdy je zábavné být obyčejným člověkem ?" Zeptal se sám sebe v myšlenkách a na svém výrazu ve tváři nenechal nic poznat. Ovšem tato věta jej donutila se alespoň v duchu usmát. Nikdy jeje nenapadlo že by byl neurozený a ani si to nechtěl zkusit, byl velice hrdý na svůj původ i blahobyt a to že by se měl tohoto všeho vzdát bylo nemyslitelné ... možná tak jedině lehce úsměvné. Ale nic víc !
Na moment si zkusí představit to jak by asi reagoval jeho děda ... Lord Tywin kdyby přišel on sám o vše co má a musel by se na stará kolena stát třeba podkoním. "Raději se bez této zkušenosti obejdu má Lady. Myslím si že každý máme svůj životní úděl i místo na tomto světě ... proč tedy nedostát svým povinnostem a hrát si ... život není pouze zábava ale především povinnost dostát svým závazkům." Poví zase jedno z mouder které pochytil z úst Tywina Lannistera ... jeho dědy ke kterému vzhlížel a považoval jej na svůj životní vzor.

Všiml si těch pohledů jak se malá Lady tvářila když slušně odmítnutl její nabídku k ochutnání medového koláčku ve kterém neviděl žádný zázrak jako mladá Lady. Už na pohled jej to nijak neoslovilo, navíc se mu nezamlouvalo to že by měl jíst osahaný kus jídla. "Budu doufat že ano, jestli je alespoň z poloviny tak dobrý jak říkáte má Lady, byla by to obrovská škoda neochutnat jeden z darů Severu."
Poví klidným a přátelským tónem i když ve zkutečnosti mu na tom nikterak nezáleželo. Jednlo se o pouhou zdvořilostní frázi ... nic víc ..
Tvářil se i přátelsky, ovšem do doby než se zmíní o zabití velkého kance a její pohled se změní na přísný. V té větě viděl skrytou hrozbu.
Snažila se mu snad ta malá poběhlice vyhrožovat ?!
Dělá že tohle všechno neslyšel a nevyjadřuje se k tomu a snaží se to přejít bez jakéhokoliv povšimnutí či pozastavením.

Cedrik nevěděl kdo to je Denys ale už dle těch řečí mu byl nesympatický.
Hloupý pokus mladé Lady jej vyprovokovat k nějakému činu. Arya jej tiše ale jistě začala štvát a být v její společnosti se mu přestávalo více a více líbit.
"Ano, na poslouchání rad starších a zkušenějších není nic špatného ba naopak je to šlechetné, ovšem neměla by jste zapomínat na vlastní úsudek." Dovolí si k dívce menší radu. "Ovšem patrně nechápu spojitost co má Jih či Sever společného se stájemi či to co kdo vydrží." Tiše povzdechne a na chvilku se odmlčí ... nakonec se jí ale přeci jenom zeptá na nepříjemnou otázku. "Má Lady ... proč se mě snažíte vyprovokovat ? Udělal jsem Vám snad něco či je to reakce na to jak jsem Vás porazil k zemi... Sleduje ji upřeným pohledem a ani na okamžik neucukne pohledem. "Jestli je to tak ... omluvil jsem se má Lady ..."

Čím dál víc si byla jistá, že by vedle Cedrica nepostavila ani koně. Ne kvůli tomu, že by to princi nepřišlo vhod, nýbrž proto, že by se bála o toho koně. Nikdy v životě na jihu nebyla, všechno znala jenom z vyprávění a z příběhů, které jí někdy povídal otec a někdy chůva. Mnohem radši však poslouchala domnělé pohádky o severu. Co mohlo být na jihu zajímavého? Věřili tam v Sedm, stejně jako Lady Catelyn, ale to bylo tak všechno. Navíc tam určitě ani neměli boží háje. Sansa se přikláněla spíš k jižanskému náboženství a v Aryiných očích jí to ještě o něco víc degradovala, protože sama se přikláněla ke starým bohům, jako všichni Starkové. V severních krajinách nemělo Sedm žádnou moc. A pokud ano, tak jen minimálně. Napadlo ji, jestli se přitom modlí i Cedric a jestli žije tak svatým životem, jak jeho chování ukazovalo. Nedokázala si ho představit, jak se denně modlí v septu. Na druhou stranu, zábava s ním byla naprosto stejná, jako kdyby vedle ní stál septon prosvěcený skrz naskrz. Arya se nad tím jen ušklíbla. Možná přece jenom nastal čas ukázat princátku, že sever pro něj není příhodným místem.
„Jaké můžeš mít ty závazky? Všichni dělají všechno za tebe. Dokážeš se vůbec rozhodnout sám za sebe? Slyšela jsem, že hodně dáš na rady lorda Tywina. Ale když potom něco říkáš, jsou to tvoje myšlenky nebo jeho?“ Nikdy by nehrozilo, že by se s ním Arya začala dohadovat o vládě, protože takové věci šly trochu mimo její zájmy. Od toho tu byl Lord Eddard, zatímco malá lady si mohla užívat svých dětských let. Jenže vycítila, že by tím mohla tít do živého a kromě toho jí doopravdy zajímalo, co jí na to Cedric řekne. Opravdu nevypadal jako někdo, kdo by dokázal jít proti všem, pokud by přišlo na vlastní názory. Jeho rod měl ve znaku lva, ale sám jako lev nevypadal. Měl lannisterský vzhled, ale chyběla mu jistá tvrdost, které si všimla u královny Cersei a ostatních, kterým v žilách kolovala krev rodu Lannisterů. Jejich heslo zněl „Slyšte mne řvát“, neoficiálně „Lannisterové vždy platí své dluhy“, ale Arye spíš přišlo, že u Cedrica by to mělo být: „Vždy vám zaplatím, abyste mne řvát slyšeli“.
„Měl bys vážně ochutnat hned. Budeš po tom mít hodně síly, alespoň chůva to tak říká. A jestli se ještě někdy utkáš s Robbem, mohl bys ho porazit. Viděla jsem vás z okna. Nestřílíš špatně, ale nemáš na to tak dobré oči.“ Vlastně to bylo pro vlčici svým způsobem příjemné. Kdyby zkusila něco podobného říct Sanse, okamžitě by běžela žalovat. Buď by se pokusila říct něco lordu Eddardovi nebo by utíkala za Jeyne, aby mohly proti Arye vymyslet něco horšího. Jenže Cedric… „Máte v plánu ještě zkusit šermování? Být na tvém místě, s Robbem bych to neriskovala. Ani s Johnem, ani s Denysem. Ale proti Theonovi bys možná šanci měl.“ Dávala mu plané naděje. Theon byl stejně dobrý, jako její příbuzní, jenom ho neměla tolik ráda. Kdyby dostal přes prsty od Cedrica, nevadilo by jí to, ale ani by se nestarala, pokud by to bylo naopak.
„Ty povídáš o vlastních úsudcích a přitom to nevypadá, že by ti na nich nějak záleželo. Vypadá to, jako bys spíš říkal to, co chtějí ostatní slyšet,“ pověděla mu narovinu a bez obalu. To byl její věčný problém. Ani v přítomnosti slušně vychovaných a urozených nedokázala předstírat, že je stejná. Vždycky na povrch vyplula její pravá povaha. Měla v sobě krve snad za tři Starky dohromady. Cedrica se rozhodně nebála a tak se ani nesnažila, aby mu mazala med kolem pusy. Až na ten medový koláček. Jeho radu si tak vůbec nebrala k srdci. Slovo jižana pro ní mělo stejný význam, jako vyšívání. Tudíž vůbec žádný.
„Nesnažím se nikoho vyprovokovat. Jenom říkám to, co vidím. Na severu jsou možná kratší dny, ale na jihu se lidé dřív unaví.“ Pokrčila nevinně rameny. Možná se někdy chovala příliš hrubě, ne vždycky však musela přímo čelit následkům. Roky strávených hanobením Sansy jí naučily, jak mírnit škody, tedy pokud to šlo.
„Nejde o omluvu, říkala jsem, že o nic nejde a nic se nestalo.“ Utnula další případné omluvy či námitky. Ze Cedrica se pomalu, ale jistě stávala malá ufňukaná holka. Horší, než Arya. Ona alespoň neplakala kvůli každé hlouposti. Na rozdíl od Cedrica.

Její společnost jej nikterak netěšila ale dala se v rámci jistých možností přežít, bral to jako nutné zlo, ovšem po potom co se její neuctivé chování začne více a více stupňovat ačkoliv se snažil být sní zadobře, tohle už mladá lady přehnala.
Podívá se na ní povýšeneckým pohledem, udělá k ní krok vpřed.
"A kdo jsi ty má Lady že soudíš ty mě ? Řekne směrem k vlčici tichým tónem hlasu, jeho hlas není ustrašený či zakřiknutý jde v něm vyčíst spousty nenávisti která ač Arya chce nebo ne ... ta nenávist v hlase se nedá přehlédnout. Těžko říci co jej ke zlobě vyprovokovalo za to že už Arya překonala jistou mez v jejím chování a nebo to že si dovolila dělat legraci z Lorda Tywina.
Tak jako tak ... pohár trpělivosti už přetekl.

"Myslíš si má Lady že nemám své povinnosti ? Mám především povinnosti kterým musím dostát především ke svému rodině !"
Jeho hlas je neměnný, stejně tak i jeho pohled.
"Ale to ty má Lady patrně nikdy nepochopíš, ne do doby dokud se budeš chovat tak jak se chováš ... hraješ si na chlapce a zapomínáš na to co jsi zač a kde je tvé místo. Tvoje místo není mezi neurozenými či v této kuchyni ale měla by ses učit jak se chová správná Lady aby ses jednou mohla provdat a pomoci tak svému rodu." Udělá k ní další krok a je tak v její těsné blízkosti.

"Vyčítáš mi že se řídím rady svého děda ?! Budiž ! Vysmívej se mi že poslouchám co mi radí zkušenější ... jen hlupák by nenaslouchal radám zkušenějším a moudřejším. Dovol mi otázku má Lady ... když ti někdo poradí ... odmítneš moudrou radu nebo se ji řídíš ?!
Nemusel čekat na odpověď, odpověď mu byla jasná hned potom co řekl svojí otázku. Je divoká a ta nikoho poslouchat nebude.

Situace se velice rychle změnila a Cedrik jí měl vážně dost, právě proto přestal být ten jak kázalo slušné chování toho jak by se urozený měl k dívce chovat.

Nechtěl už o tom prokletém koláči nic slyšet, protože by jej musel vzít a narvat jej mladé Lady do krku v doufání že se zalkne. Zatne levou pěst ruky když mu Arya připomene tu ponižující prohru s Robbem kde právě rozhodla setina milimetru nanejvýš jeden milimetr za což klidně mohl i mírný poryv větru než to že by jeden z nich byl lepší či horší lukostřelec. Celou tuhle její větu kdy se mu znovu snaží vysmívat a připomínat prohru s Robbem přejde beze slov.

Jediná reakce na tato slova je zatnu pěst kterou by nejraději praštil do stolu. Když mu znovu radí mírně se zamračí.
"Jon ... v životě bych se neutkal v přátelském souboji s bastardem a ona mě varuje abych se vyvaroval s ním bojovat." Ani náhodou si nemyslel že by byl horší šermíř než Robb Stark.

"Příliš mě podceňujete má Lady."
Je pravdou že nebýt Lorda Tywina který se zasadil o to aby se naučil ovládat zbraň na úrovni tak jak jeho postavení vyžaduje, pořád by byl tím co spíš mečem chce odehnat mouchu než ten kdo bojuje. Ovšem na Casterlyově skále se mu dostalo jeho vzdělání a nechal pozvat mistra ve svém umění jménem Edrick Dayne. Který jak se později Cedrik od Brandona dověděl je příbuzný s rodem Starků.

Nepochyboval o tom že by všechny jak je Arya vyjmenovala porazil, přeci jen Cedrik měl jednu výhodu než ostatní ... všichni jej podceňovali.
"Myslíte že se neřídím vlastním úsudkem ?Já si myslím že se jim docela řídím ..."
Když byl jmenován jako dočasným Lordem Casterlyovy skály, bylo všechno řízení jenom na něm ... neměl tam svého děda aby mu radil. Přesto všechno by se dalo říci že svůj úkol zvládl se ctí. Ne se ctí ne ...  "Čest nech mrtvým Starkům, ty jsi zvládl svůj úkol přesně tak jak se od tebe očekávalo." Vzpomene si co mu tenkrát děda řekl, když se jej zeptal jak zvládl svůj úkol a on mu odpověděl neutrální odpovědí že se ctí. "Podle čeho soudíš že se neřídím vlastním úsudky ... pověz mi to má Lady. Přeci jen se známe teprve pár hodin ale ty mi říkáš už jaký jsem či nejsem ... tak mi prozraď má Lady ... proč myslíš že se neřídím vlastním úsudkem ... Škodolibě se na ní usměje a je mu naprosto jedno že v jejich přítomnosti jsou kuchaři kteří si stejně dělali jenom a pouze svojí práci.

"Štěstí že umíte správně volit slova. Že ano ?!" Cedrik věděl že Arya už teď jenom mlží a snaží se zachránit situaci kterou nastolila. Žil v Králově přístavišti a už ledasco pochopil jak se věci mají i jak se lidi snaží zachránit situaci. Dřív by to možná přešel bez jakéhokoliv povšimnutí ale to by jej Arya nesměla vyprovokovat tak jak se snažila už od samotného začátku.

"Dobře ..."
Přikývne spokojeně když sama uzná že o nic nešlo a není třeba dalších omluv. "Jestli je to vše co jste mi chtěla říci .. půjdu." Nechtěl s ní být déle než musel.

Původně vyhrožovala Arya Cedricovi. Vlastně, nebylo to až tak vyhrožování, jenom ho chtěla usadit, aby věděl, kdo je na Zimohradu pánem. Byl jenom no pár let starší a tak Arye jen máloco dokázalo zabránit, aby s ním nejednala tak, jak uznala za vhodné. Před dospělými lidmi šlo o něco jiného a malá lady nebyla až tak hloupá, aby si dovolila jednat tak neotesaně, jenže Cedric pro ni měl nulovou hodnotu. Jako prázdný kus pergamenu či rozlomená pečeť. Nic na něm ji nemohlo přimět, aby se začala chovat slušně. A o to víc se v tom zatvrdila, když se ji pokusil vystrašit. Možná mu o to nešlo a jenom se neovládl, přesto se Arya nezalekla. Už od malička si hrála v temných kryptách pod Zimohradem, kde člověku naskakovala na pažích husí kůže ne tolik kvůli chladu, jako spíš kvůli děsivé atmosféře, která tam panovala. Generace mrtvých Starků tam užívalo svůj poslední odpočinek, těžko ji tak mohl vyděsit usmrkaný královský synek z jihu. Neucouvla od něj ani na krok a pohledem taky neuhnula.
„Zdá se ti, že tě soudím? Nemyslím si, že jsem nějaký soud vyslovila. Domýšlíš si to, co není.“ Odpověděla chladně. Přestože měl Cedric trochu pravdu, nehodlala ustoupit. Už takhle málokdy přiznala porážku a kvůli princi odmítala zahanbeně stáhnout pomyslný ocas mezi nohy. I když ani zdaleka nedosahovala jeho výšky, sama se zlostně narovnala a málem si i dala ruce v bok, naštěstí si to ale rozmyslela a jen stiskla ruce v pěst. Jestli předtím považovala za zábavné vidět Cedrica pracujícího ve stájích, teď by ho nejraději v hnoji vlastnoručně vyválela. Zasloužil si to.
„Všichni máme povinnosti vůči svojí rodině!“ zavrčela na něj. Copak si doopravdy myslel, že jen jeho k tomu vedli? Jako jednu z mála věcí měli tohle společné. Lvi se starali o svoje lvíčata stejně jako zlovlci o svá štěňata. A naopak, když nastal ten správný čas. „Vím moc dobře, kde je moje místo. Ale nejsem jako hloupá Sansa, která celý den jenom vyšívá. Nemá to žádný smysl! A nechci se provdat. Kdyby na mě čekal někdo stejný jako ty, musela bych ho probodnout.“ Přimhouřila oči. Netušila, jak moc tím Cedrica šokovala nebo ne, ale rozhodně mluvila od srdce. Čím víc mluvil, tím mu v Aryině očích klesala hodnota. Opakoval jenom to, co se jí do hlavy snažila vtlouct septa, jenže malá vlčice to odmítala přijmout. Viděla svoji budoucnost jinak, nejraději s mečem v ruce. V tomhle ohledu nebyla vůbec marná, s lukem a šípem jí to šlo o dost lépe, než s jehlou a plátýnkem. Občas tak litovala, že se nenarodila jako chlapec, protože tak by si ušetřila spoustu trápení.
„Neposmívám se, že posloucháš rady zkušenějších. Jenom říkám, že neuděláš nic podle sebe. I cvičný panák má víc svobodné vůle. Až ti lord Tywin poručí, abys skočil z okna, taky to uděláš? Protože ti to poradil zkušenější a moudřejší člověk?“ Rozhodně se jí nelíbilo, že je u ní Cedric tak blízko. Cítila z něj hrozbu, ale pořád ne tak velkou, aby ji to donutilo zůstat zticha. Pořád se nepohnula ani o píď, přestože už se skoro dotýkali. Nemínila se začít chovat podřízeně, jenom jí jeho gesta nutila chovat se ofenzivněji.
„Vím, že ne. Tebe podcenit ani nejde. Zatím jsi ničím nedokázal, že bys byl ten nejlepší.“ Dívala se na něj tak chladně, jak to jenom svedla. Její skromná výška a to, že byla dívka, jí ubíraly na autoritě. Kdyby se narodila jako budoucí lord Stark, neváhala by a vyzvala by Cedrica na souboj. Ale co mohla dělat, když by se jí při takové nabídce jenom vysmál?
„Řídíš se tím, co si myslíš, že je správné. Kdybys dělal všechno podle sebe, asi bys tu ani nebyl, nemám pravdu?“ Povytáhla obočí a přece jenom si ruce na hrudníku založila. Dodávalo jí to pocit bezpečí a hrozby, kterou k němu jasně vysílala. Tuhle bitvu musela vyhrát, ať už by to stálo cokoliv. Jednu věc o ní Cedric ještě nevěděl. Snadno se nevzdávala.
„Někdy to není na škodu,“ pokrčila rameny. Co si nadrobila, by si měla sníst, uklidit už to nešlo. Alespoň se o to pokusila. To bylo nejdůležitější. Jenže najednou.. Cedric chtěl odejít. „Utíkáš z boje? Že by se v tobě najednou probudila odvaha udělat něco za sebe? Stejně si myslím, že jsi vážně spíš jelen, než lev. Jednou se z tebe stane snadná kořist a jiné zvíře si na tobě ještě pochutná.“ Poslední chvilky, než se rozhodla to udělat. Cedric jí doopravdy způsobil, že viděla rudě a tak… „A chtěla bych ti říct, že se přece jen něco stalo. Pořád mě to bolí. Takže něco za něco.“ Aniž by si to ještě stačila promyslet, kopla ho vší silou do holeně, prosmýkla se kolem něj a dala se na úprk.

V jeho očí byla upřímná nenávist i když se snažil tvářit že se vlastně o nic nejedná a nic se nestalo, tedy všechno je tak jak má v naprostém pořádku. Mírně natočí hlavu když opět Arya, dívka malého vzrůstu ale s jazykem ostrým jako břitva začne opět mluvit.
Přitom letmo přejede pohledem okolo sebe věci které by případně mohl nacpat mladé Lady do úst aby už konečně zmlkla. Nic víc než aby už konečně zavřela tu svou nevymáchanou pusu si nepřál momentálně více.
K jeho smůle ona nezmlkne a on musí vést dál sní rozhovor.

"Nebo vidím to co se snažíš přede mnou ukrýt i když se snažíš vyváznout s čistým štítem."
Jestli je nebo není Cedrik domýšliví je momentálně vedlejší, to že přečetl její slova o tom jak jej soudí to mu nevyvrátí ani kdyby se snažila sebevíce. Nemohl si ale nevšimnout toho jaký Arya začíná stavět postoj vůči němu. Nebyl to vyloženě obraný postroj, připadala mu jako vlk který je pomalu zaháněn do kouta který se chystá ale tvrdě bránit.

Jen ať to zkusí ...
Arya měla štěstí v tom že Cedrik není Joffrey a to co se mezi nimi odehrává zůstane jen mezi nimi a nepoběží za matkou s tím že jej ubohý babochlap nebo spíše holkokluk snaží urazit. "Jistě že všichni máme své povinnosti k rodině ale na rozdíl od tebe já si své povinnosti plním." Usměje se zle.
Ano znovu se rozhodl si ji dobírat, věděl že pokud je cesta k úspěchu tak jedině zde, protože si všiml jak se miska vah začala vyrovnávat a Arya znejisťovat když ji připomněl její neduhy. "Co děláš ty abys dopomohla svému k rodu k velikosti ?!" Nečeká až odpoví a odpoví si sám. "Nic ..."
Zašeptá směrem k dívce tak tiše že to může slyšet jenom ona a ne ti kuchaři kteří se snažili tvářit že jejich rozhovor neposlouchají. Alespoň si bude mít o čem Zimohrad a případně i celý prokletý Sever o čem vyprávět.
"Jsi stejná přítěž pro svůj rod jako můj strýc Tyrion pro náš .." Ve slovu strýc jde slyšet jasné zhnusení a nechuť při vyslovení této rodinné spojitosti.

Zamračí se zase o něco trochu více když nazve svojí starší sestrou hloupou. "Tvá sestra není hloupá, je to budoucí královna." Ani nepostřehl kdy začal mladé Lady tykat a přestal ji oslovovat jako Lady.
Neurazí jej tím že vysloví to že by si nepřála aby byla provdána za někoho jako je on. On by taky nechtěl někoho jako je ona tak že v této pozici si ti dva byli vyrovnáni.
"Jistě ... vyšívání je hloupé, odmítáš svůj osud a postavíš se vzdorovaně všemu a všem. A nakonec se staneš třeba velitelkou nějaké pevnosti ... budeš jezdit s muži do bitev a válek ... a dokážeš velké vítězství." Uznale přikývne hlavou a mírně se k ní nakloní a znovu šeptá. "Víš .. řeknu ti tajemství .. jen mezi náma dvouma a snad jej nikomu neřekneš. Tohle není pohádka a z toho co chceš nebo ne se nestane nic ... možná bys přeci jen měla zvážit svůj postoj nebo si jednou z donucení budeš muset vzít horšího než jsem já. Jistě bys nebyla první a zdaleka ani poslední Lady kterou donutili ke sňatku." Po těchto slovech se opět trochu stáhne.

"Až mi Lord Tywin poradí abych skočil z okna budu se řídit vlastním úsudkem a z okna neskočím. Jak stál u ní blíže a blíže tím víc mu připomínala vlka který když je natlačen do kouta a chystá se zaútočit na toho kdo jej do kouta tlačí.
"Moudrý lord naslouchá svým rádcům ale je pouze na něm jak se rozhodne. Ovšem za své rozhodnutí nese odpovědnost jen a pouze on sám." Předá mladé Lady moudro které mu kdysi řekl děda na Casterlyové skále kde byl jeho chráněncem. Neočekává však že by Arya jeho slova nějak ocenila.
Nedokázal že byl tím lepší ... kdo z těch které jmenovala se může pochlubit jako on že ve čtrnácti letech měl na starost celý hrad po dobu několika týdnů a bylo všechno na něm.
Také dokázal s mečem v ruce ochránit to co mu bylo svěřeno a zajmout zloděje. Cedrik měl bezpochyby více věcí kterými se mohl chlubit ale proč by se chlubil ... aby udělal dojem na někoho tak nicotného jako je Arya ? Ne ! Zde to zapotřebí nebylo.

Ačkoliv by to Cedrik nepřiznal Arya uhodila hřebík na hlavičku. Kdyby mu to nenakazovala etiketa a jistý pocit viny tak by zde opravdu nebyl. Neodpoví ji na místo toho se jen škodolibě usměje čímž jasně dává najevo že má pravdu.
A Arya pokud umí alespoň trochu číst v lidech, zákonitě musí tohle gesto pochopit. Proč by ji to ale měl říkat, ať si na to přijde sama.

"Já jsem lev ..." Řekne obyčejně odhodlaným hlasem a jeho zatvrzelí výraz ve tváři tomu dával zapravdu. Nikdy se necítil jako Baratheon, neměl s nimi skoro nic společného. Ani vlastního otce Roberta neměl nikterak rád ... naproti tomu odjakživa tíhl k Lannistrům a byl na svůj částečný Lannisterský původ náležitě hrdý a často se jim pyšnil i dával na obdiv svému okolí. "Až se nějaké zvíře pokusí na mě pochutnat, bude to jistě poslední věc kterou to zvíře zkusí." Přikývne hlavou.

"Ne, nemám potřebu utíkat z boje, stejně tak nemám potřebu se s tebou zahazovat. Víc v tom nehledej .." Odpoví nakonec tvrdým hlasem.

Na chvilku se odmlčí aby nechal Aryu říci co měla na srdci než se chce rozejít k odchodu.
Jak jej kopne do holení kosti ... div se mu nepodlomí kolena.
"Ty malá couro !" Vyprskne naštvaně směrem k mladé Lady a rozeběhne se za ní. I když co krok to ukrutná bolest a také má potíže na nohu pořádně došlápnout. "Zabiju tě !"

Po ránu si dal vydatnou snídani, která by uživila Cersei i jeho pět dětí. Nebo čtyři? Pokud to páté nesnědl, tak určitě byli čtyři. Vypil dva korbely dobrého severského piva na posilnění a vydal se najít Neda. Ten chlap se mu snad vyhýbal od doby, co mu nabídl to místo. Proklatě, on ví moc dobře, že se mu odtud nechce. Ale on ho po těch devatenácti letech potřebuje! V tom proklatém městě nevěří ani jednomu z těch falešných řiťolízalů. Byli schopni zradit toho blázna, tak co by jim bránilo v tom, aby zradili jeho? Nic! Trocha toho zlata, kapka moci a hned by mu s chutí vrazili meč do zad. Jako ten podělaný blonďatý mamlas, který snad po něm ještě chtěl, aby mu byl vděčný. Bodat do zad uměl každý. Nebyla v tom žádná kreativita a dle slov Starků ani čest. On by se s Aerysem vypořádal po svém. Dal by mu možnost bojovat. Meč do ruky, kdyby mu vypadl, zvedl by ho a znova by mu ho podal. To potěšení z té potupy, které by se mu dostalo než by ho zprovodil ze světa by bylo neskutečné! Stejně uspokojující jako vražená sekera v hrudi toho prokletého Targaryena. Vědět, co se chystá, zabil by ho v den, kdy ho poprvé spatřil. Ctnostný Rhaegar Targaryen, udatný Rhaegar Targaryen, elegantní Rhaegar Targaryen. Uchvatitel Rhaegar Targaryen. Zloděj Rhaegar Targaryen. Vrah Rhaegar Targaryen. Jedna smrt nikdy nebude stačit. Mít tak moc ho vrátit mezi živé jen proto, aby ho do té zasrané země zase vrátil. Nebylo by dne, kdyby toho zázraku nevyužil. Ale kdyby měl tu možnost vracet lidi ze záhrobí, copak by si to vyplácal jen na tomhle ničiteli? Co Rickard Stark? Brandon? ... Lyanna? Zapomněl snad na to, proč to celé začal? V době, kdy se slepě hnal za pomstou, byl lord Stark s Brandonem mrtví, ale Lyanna ještě žila. A on již neměl šanci spatřit ji živou. Jen její chladné tělo, na kterém byli znát známky rozkladu. Stále byla krásná. A navždy bude. Opustil na několik dnů Královo přístaviště, aby mohl dohnat družinu, která její tělo odvážela na Sever. Musel jí naposled spatřit. Tu, jež mu byla zaslíbena a tu, jež mu byla oloupena. Nebyl den, kdy by si nepřál zarazit tu sekeru hlouběji do Rhaegarova brnění. Vyrazit mu dech bylo málo. Ona byla jeho a on mu jí sebral!
Málem něco zašlápne, když se to v přímé rychlosti vžene pod jeho nohy. I přes svou nadváhu stačí zastavit svá kolena před jistou zkázou.
"Chlapče? Co to děláš? Copak ti otec neříkal, že nemáš běhat po chodbách, aby si neskončil pod nohama krále? Přes svůj obří pupek tě nemám možnost včas zbystřit. Když už se jednou rozjedu, tak to nejde tak snadno zastavit." hlučně se rozesměje, ale to už se mu do zorného pole dostane Cedrik. Stačil zaslechnout nějaké ty nadávky a výhružky, ale nedal si je dohromady s jeho hlasem.
"Co tu pajdáš po chodbě ty tele? Nebo to je nějaká tvoje nová hra, jak vypadat jako hrdý lev?" neopomene se znovu zasmát vlastnímu nevtipnému vtipu, div že se mu pupek nezdvihne a nepraští ho do tváře. Tomu by se jistě smál ještě víc. Kde jsou ty časy, kdy nevypadal jako vyvržený vorvaň? Navždy pryč. Jako Lyanna.

Někdy to přijít muselo a s každým dalším slovem vycházejícím skrz Aryiny drobné rty bylo čím dál jasnější, že Cedric a malá vlčice rozhodně nejlepší přátelé nebudou. Jenže ze Cedrica se okamžitě stala velice snadná oběť. Arya si dokázala dupnout, to ji její bratři dostatečně naučili, ale nakonec se ukázalo, že princ přece jen nějakou páteř mít bude. Docela ji to překvapilo, že dokázal přejít až do takové ofenzivy. Provokovala ho, to bezesporu, jen nečekala, že i jelen bude umět vycenit zuby. Musela mu ukázat, že se bude muset snažit ještě o něco víc, aby z ní udělal malé vystrašené štěně.
„A co pro tebe ty povinnosti znamenají? Naparovat se jako páv?“ Zlostně na něj mhouřila oči. Hrozivěji by se už ani tvářit nedovedla. Možná, že by to na Cedrica zabralo, kdyby jí to tak vehementně neoplácel. Nebo se o to alespoň nepokoušel. „Nevíš, co dělám nebo ne. Máš moc práce s tím, abys dělal služku lordu Tywinovi. A nejsem žádná přítěž. Můj otec je na mě hrdý. Rodina znamená držet při sobě, ať už je příbuzný jakýkoliv. I kdyby byl skřetem. Lord Tyrion se nezdá zase tak špatný. Na tvém místě bych spíš opovrhovala králokatem. Někdo, kdo neumí jednat čestně je horší, “ Čím dál méně se jí líbilo, jak Cedric začal nabírat sebevědomí. Ještě před okamžikem vypadal jako vystrašená srnka, která co nevidět odhopsá za maminkou, aby si mohla postěžovat na to, jak jsou na ni vlci zlí. Těžko říct, kde v sobě princátko sebralo zničehonic takovou odvahu. Možná mu přece jenom došlo, že když bude chtít, může do ostatních zatnout drápy. Arya přitom bezděčně těkla pohledem k nejbližšímu hrnci s vařící vodou, jako by v případě ohrožení chtěla použít řádnou formu obrany. I když by spíš potřeboval něco na zchlazení. Kdyby svolil k jízdě na koni, malá vlčice by se postarala o to, aby pořádně zakusil letní sníh pravidelně zdobící pláně severu. Jenom by mu něco takového prospělo. Na jihu určitě nedostal moc šancí, aby se otužil.
„Sansa žije v pohádkách. Kéž by jí tak sežral medvěd, jak se to zpívá. Nebo by měl raději sežrat tebe…“ zamumlala si pro sebe, když byl Cedric v dostanečné vzdálenosti. Nelíbilo se jí, jak moc blízko se k ní dostal, naštěstí tak nesetrval. Ale dokázal jí tím na rtech vytvořit pořádný úšklebek. V duchu si neustále opakovala, že sama má víc kuráže a umu, než deset Cedriců dohromady. Taky jí napadlo, že na jeho trpasličího strýce vlastně žárlí, protože přes svou výšku měl velký intelekt… Nebo alespoň to se o něm říkalo. Či mu snad Cedric záviděl něco jiného? Mohl se pyšnit jen hezkou tvářičkou a i o ní Arya pochybovala. Kdyby ho neznala a stál by k ní zády, snadno by si ho spletla s dívkou tak, jak si malou vlčici pletli ostatní s chlapcem.
„Já myslím, že bys skočil, jen abys mu udělal radost. Určitě se potřebuješ pořád někomu zavděčovat.“ Smetla všechna jeho moudra pryč. Už ji unavovalo, jak se snažil hrát si na dospělého.  Kdyby se narodil jako obyčejný syn podkoního nebo správce psince, hodně lidem by se ulevilo, tím si byla jistá. Joffrey měl zvrácený smysl pro humor a byl krutý, Cedric se pokoušel působit, jako by spořádal všechnu moudrost světa a přitom byl sladký jako cukrkandl. Očividně s rodem Lannisterů nebylo něco v pořádku. A tak, aby ukončila veškeré své trápení, velice stručně Cedricovi vysvětlila, že by měl být zticha a dle pudu sebezáchovy zamířila kvapem pryč. Slyšela, jak za ní zaklel a i přes dobrý pocit ho nechtěla mít za sebou. Měla dojem, že pokud by jí nějakým zázrakem stihl dohnat, pravděpodobně by z ní vytloukl duši. Nezbývalo nic víc, než se spolehnout na svou hbitost a znalost veškerých zákoutí Zimohradu. Bohužel, měla se víc soustředit na směr, kterým utíkala, jinak by do nikoho nenarazila.
„Chlapče? Nejsem chlapec, vaše výsosti. Jsem Arya Stark.“ Trochu jí náraz vyvedl z rovnováhy, ale ustála to. Zvedal pohled, aby viděla, kdo jí zabarikádoval cestu a celkem překvapeně zjistila, že se jedná o samotného krále. Nejradši by se za něj schovala, aby své tělo uchránila od dalších modřin, ale potom, sotva se objevil i Cedric, oddechla si. Pořád se tvářil jako vzteklá veverka, jenže před svým otcem by si určitě nic nedovolil. „Neutíkala bych, kdybych k tomu kvůli Cedricovi nebyla donucena.“ Nezněla jako žalobníček, jenom Roberta obeznamovala s tím, jak to je. „Řekl mi hodně ošklivých věcí a nakonec mě chtěl zabít.“ Aniž by si toho Robert mohl všimnout, podívala se na Cedrica a zlověstně se usmála. Tady neměli Lannisterové šanci. Ani ti poloviční.

Cedrik začal pociťovat jistou změnu postavení, v situaci která nastala. Opravdu neměl v plánu se nechat tlačit do kouta takovým nikdošem jako je mladá Lady ke které zprvu se snažil chovat tak jak káže etiketa. Jenom že Lady si jeho chování i přístupu nevážila a začala jej zneužívat, chtě nechtě se nemohl nechat Cedrik tak snadno zatlačit do kouta a proto začal i on cenit zuby. Možná by se z trochou nadsázky dal tento spor jednou nazvat jako souboj šelem.
I když se vlastně jednalo spíše o malichernou dětskou neshodu než nějaký krvelačný boj na život a na smrt.
"Naparovat se ?!" Mírně pozvedne obočí. "Ukázal jsem ti vlídnou tvář a ty jsi se snažila mě neustále urážet. Co zaseješ to sklidíš ... tohle přísloví jistě znáš !" Z jeho tváře doslova září sebevědomí, protože pociťoval jak se karty začínají otáčet.
"Já jsem si svých povinností vědom a jsem připraven jim dostát. Jestli nevíš jaké jsou tvé povinnosti je zbytečné ti cokoliv vysvětlovat a já nemám náladu vysvětlovat slovo povinnost dívce která by tohle slovo stejně nikdy nepochopila."

Byl si téměř jistý tím že Arya by stejně jeho slova nedokázala pochopit. Je to jen hloupá dívka která odmítla přijmout svůj úděl na tomto světě který ji byl dán a snaží se jej marně změnit.
"Neděláš nic !" Zopakuje ji svou odpověď. "Svému rodu nepomůžeš tím že si budeš hrát pošetile na chlapce a nadutě si myslet že jednou budeš nějakou Paní pevnosti. Nejsi nic ... jsi jen ostudou a přítěží svému rodu." Když zmíní strýce Jaimeho opět přilije oleje do ohně. Nikdy významně nevyhledával jeho společnost, ovšem pokud se setkali tak se vždy jednalo o radostná setkání, především ze strany mladého prince. Také mu byl Cedrik zavázán za to že jej učil jak zacházet s mečem. Věděl že Jaime je nejlepší šermíř který kdy žil a proto se snažil od něj přiučit co nejvíce to šlo.
"Čest ..." Řekne skoro až posměvačným tónem jako by se snad mělo jednat o nějakou vadu či slabinu. "Jen hlupák by nevyužil situaci která se nabízí, jenom kvůli tomu aby si zachoval čest. "Myslíš si snad že až zemřeš že se bude o tobě vyprávět ? Že se bude o tobě mluvit o čestné Lady ze Zimohradu ? Upadneš v zapomnění stejně tak jako já ...ale to co zůstane je rodové jméno a já jsem připraven své rodině odevzdat mnohem více než je pouhá čest abych pomohl rodu k velikosti".
"Čest nech mrtvým Starkům" Probleskne mu znovu v hlavě.

"Sansa žije v pohádkách stejně tak jako ty ! S tím rozdílem že ty v tu pohádku stále věříš a myslíš si že jednou budeš bojovat ve válkách a šířit tak jméno své rodiny ... že budeš mít vlastní zbroj, u pasu meč a každý večer budeš usedat s Lordy poradního stolu kde všichni budou se zatajeným dechem očekávat tvé rozkazy které vydáš." Nezamlouvalo se mu jak se snažila povyšovat na svou starší sestru, možná právě proto na ní znovu a opakovaně slovně zaútočil. Rozhodně si nebral žádné servítky či nějaké ohledy na to že je mladší nebo že je to dívka. Kdo seje vítr ... sklízí bouři.
"Mědvěd,zlovlk,liška,jelen,drak ... lev strach nemá!"

Zavděčovat ...
Mohlo to tak vypadat že se snaží neustále někomu zavděčit, ale jen jedině z důvodu že jej matka učila že malá laskavost jej v budoucnu ušetří velkých problémů. Snažil se nejprve vyjít v dobrém ale rozhodně se nehodlal zavděčovat každému za jakoukoliv cenu. "Nepotřebuji se nikomu zavděčovat.Vděk je nemoc kterou trpí jen psi." Zvláštně poslední větu řekne neobyčejně tvrdě a nekompromisně.
Neustále přitom pohlížel na Aryu z patra a povýšeným pohledem i tónem hlasu. Nepovažoval ji za sobě rovnou a začal chápat proč matka tolik opovrhuje Seveřany. I když si Cedrik neobyčejně vážil přátelství které s Brandonem dokázal navázat a i za Lady Sansu ... tak Arya svou mluvou degradovala princův názor na Sever i Starky. Její vystupování snižovalo postavení jejího rodu a pokud to neviděla tak byla slepá což jej tak u krátkozrakého člověka jako Arya vůbec nepřekvapovalo.
Chytal se ještě něco říct ale když jej Arya přerušila kopnutím do holeně a on bolestivě běžel .. tedy snažil se o běh tak na další vyprávění s mladou Lady bylo nemyslitelné.

Cedrik se sice nevyznal v chodbách Zimohradu a to že ji dokázal pronásledovat bylo jen dílem náhody.
Náhoda a Robert nakonec zapříčili to že dohnal Aryu.

Když viděl svého nenáviděného otce, který měl Cedrika stejně tak rád jako Cedrik jeho ... tak mu to na náladě nepřidalo. Nenáviděl jej .. i když se dřívě mladý princ snažil o to vylepšit vztahy z otcem, vzdal to hlavně kvůli tomu že pokud měl Robert možnost, vždy se snažil Cedrika shodit před zraky ostatních a stejně tak tomu bylo i právě teď.
"Je to moje nová hra jak vypadat jako hrdý jelen." Pokusí se mu oplatit jeho nemístnou urážku na Lannistery tím že mu ji vrátí na jeho rod ze kterého sice pocházel i Cedrik. A však mladý princ se nikdy za Baratheona nepovažoval. Konec konců byl to hrdý lev a matka mu to neustále připomínala. Je to lev ... ne jelen.

Chtěl se ohradit proti slovům vlčice a však Arya mu otevře oči a zavře mu ústa. Zvláštní že někdo jako Arya dívka která mu ještě před chvilkou kázala o čestnosti jednala teď nečestně. Ovšem toto její chování donutilo Cedrika změnit úplně pohled na věc i danou situaci.
Nebude křičet nebo pořvávat jako ožralej Robert .. ne.

Na místo toho se na vlčici i otce podívá povýšeným pohledem Lannistra. Odmítl přistoupit na její hru, kde Cedrik by to schytal od svého otce, zatím co ona by se mu smála. I přesto že nebyl princ nikdy dvakrát trpělivost sama, jeho děda jej na Casterlyově skále trpělivosti naučil když musel vystřídat sera Gregora.
Jak dlouho mohl být v tom zatraceném sklepení ? Den,týden či měsíc ? I kdyby celý rok .. bylo to jedno protože věděl že musí se naučit trpělivosti a vyčkat na příchod sera Gregora pokud nechtěl naštvat Lorda Tywina.
Však on to vlčici jednou vrátí ... Lannister vždy platí své dluhy.
Nijak nevyvrací ani neutvrzuje slova mladé Lady.
"Poranil jsem si nohu když na mě skočil Lord Brandon Stark který skákal ze střechy když šplhal dolů z věže. S lordem Brandonem jsme se spřátelili a poradil mi abych zkusil nohu rozběhat ... proto zde takto pobíhám." Odpoví otci upravenou pravdou na jeho otázku proč pajdá jako tele po chodbách Zimohradu.

Jak se krásné ráno může změnit v něco do čeho je zamíchán jeho vlastní syn a syn ... teda dcera Neda, jak ho slušně opraví. Dal by celé království za to, že tohle vypadá jako kluk. Nakloní hlavu napravo, poté nalevo a znovu napravo. Viděl v ní Neda, doslova Neda. Do všech sedmi pekel, i ten prcek ... jo! Brandon vypadal víc jako holka než tohle malé pískle. Ale líbí se mu, že ho vyvedla z toho nepěkného omylu. Ještě aby se tady ztrapnil tím, že by jí říkal chlapče po celou dobu, kterou by strávil na Zimosmradu. Ale že by zrovna Robertu Baratheonovi vadilo, že se někde ztrapní? To by nebyl pověstný tolika trapasama, které zažil. Škoda, že jeden z těch nejlépe provedených nebyl jeho, ale toho šmudly Thorna mladšího. On kdyby si v té době navlékl šaty, tak by v nich vypadal jako vepřová Greta. Mít možnost tu chvíli zvěčnit na věčné časy, udělal by to. Pak by ten krásný moment mohl otloukat každému lízopatovi Tywina Lannistera. A to by mohl rovnou začít se svým synátorem.
"Děvče. Aha ..." dostane ze sebe zaraženě a dál na ní hledí, jako by jejím slovům ani nevěřil. Ale zřejmě mu nelže. Přeci by si netroufala dělat blázny ze svého krále. Na to jsou tu jiní.
"Spíš jako gazela. Přestaň tu hupkat a aspoň se pokus tvářit, že jsi muž." zavrtí hlavou nad tím jeho šaškovským poskakováním. Jak by se asi Tywin tvářil, kdyby viděl svého drahocenného vnuka poskakovat na jedné noze. Když už se nemají Lannisterové chovat jako blázni. Další věc, kterou by s chutí zvěčnil.
A teď následovala ta těžší část. Jeden o voze, druhý o koze. Musí řídit celé království a teď i řešit dětské roztržky. Vlastně by nad tím mohl mávnout rukou a odkulit se k nejbližšímu soudku s pivem, pak někde najít Neda a hustit do něj svá moudra, dokud by mu neodkýval jeho nabídku. Ale ne, bude se pokusit být to, čím jako měl být. To, co si zvolil a to co má. Ironie. Obrátil by celý svět jen proto, aby byla Lyanna naživu, po jeho boku a jeho děti stejně divoké a odolné ... je to jen sen.
"Hmm, takže Bran ti skočil na nohu, když slézal z nějaké hradby, pak si někde potkal Aryu, řekl jsi jí něco hnusného a pak jsi jí chtěl zabít?" promlouval k Cedrikovi, ale mířil to i na Aryu. Znovu se podívá z jednoho na druhého a z druhého na prvního.
"Co takhle to rozvést?" on má na jejich prupovídky celý dlouhý den. A třeba to po dalším objasnění začne dávat smysl. Protože teď to k sobě zrovna moc nešlo.

Možná bylo jenom dobře, že se dostali z kuchyně. Tedy, v ještě lepším případě by Cedric nechtěl Aryinu hlavu na stříbrném podnose, ale takhle se alespoň vyhnuli všem ostrým a proto nebezpečným věcem. Kdoví, jak by to skončilo, kdyby se do sebe lev s vlkem pustili už tam. Nejenže by mohli oba přijít k úhoně, v sázce bylo i zdraví kuchařů a kvalita jídla, které připravovali. Arya by s největší chutí Cedrica vymáchala v nějakém jídle, či žrádlu putujícího do psince, jenže pochybovala, že by se ho pak dotknul alespoň ten pes. A škoda toho, co kuchtíci připravovali. Na druhou stranu, když si představila princátko s kancem ve vlasech, rozhodně to nevypadalo špatně. Konečně by ho opustila jeho veliká důstojnost a to by mu jen a jen prospělo. Srazil by se mu hřebínek a na nějakou dobu by o něm určitě neslyšela. Třeba by si potom i nechal veškerá moudra pro sebe, když už na ně Arya nebyla zvědavá. Takhle musela jenom poslouchat jeho neustále se opakující chytré průpovídky, kterými očividně rád zásoboval každého. Malou vlčici dokonce napadlo, že proklouzne za psy a nechá je volně proběhnout, samozřejmě Cedricovým směrem. Farlen by to sice nikdy neschválil, ale ona povolení nepotřebovala. Bohužel pak došla k závěru, že i štěkající tvorové by se nejspíš zhnuseně otočili a odešli, proto svůj nápad zase zavrhla.
Stejně najednou musela myslet jen na jedno a to jak se dostat zubatému jelenovi z cesty. Vyslechla si toho už dost, aby začala jednat a pobírat následky. Jak jenom to ta hlava s parohy říkala? Co zaseješ, to taky sklidíš. Arya trpěla při jeho výchvalných projevech o lordu Tywinovi a Sanse, proto mu s jeho sklizní velice ráda pomohla. Původně zamýšlela vykopnout nohu ještě výš, ale při tom hrozilo, že by ztratila balanc a Cedric by ji v mžiku lapil. Spokojila se tedy s dalším velice bolestivým místem na lidském těle. Pevně doufala, že si z toho Tywinův mazlíček odnese alespoň nějaké poučení. Starkům nebude nikdo říkat, jak se mají chovat, především vůči rodině. A aby toho nebylo málo, do cesty se jí musel připlést další Baratheon. Jen poněkud hlučnější a živější. Malá vlčice ještě tak úplně nepochopila, jak někdo v takovém rozpoložení může mít za nejlepšího přítele lorda Starka, ale nechávalo to být. Pokud by si měla vybrat mezi přítomností jeho veličenstva nebo Cedrica, rozhodně by zvolila obtloustlého ochlastu. Teď jí ovšem přišel vhod, s jeho pomocí mohla princovi ukázat, že se nevyplatí tahat rozzuřeného vlka za ocas.
Trochu ji zarazilo, že se král po Cedricovi hned ohradil… nebo ho spíš urazil? Nezáleželo na tom. Jenom jí to překvapilo. Vypadalo to, že si své rodinné povinnosti Cedric neplní tak, jak by měl, i když měl před malou chvílí pomalu svatější kázání, než septon. Zvědavě se po zlatovlásce dívala, jak zareaguje. Nečekala žádnou bouři, přesto myslela, že Cedric okamžitě zvolí ostřejší odpověď. Ještě před momentem byl rozžhavený doběla. Očima jí doslova propichoval, jenže s konfrontací krále přišla změna. Očividně už ale stačil vychladnout a to i bez pomoci ledové vody.  Očividně bylo po zábavě. Arya mohla odejít, král se na ni nedíval a Cedric se musel znovu chovat, jak nejuctivěji mohl. Taky už se pomalu chtěla vytratit, dokud neuslyšela, jak princ zalhal.
„To není pravda! Bran ti nic neudělal!“ vykřikla. „Je jenom tvoje chyba, že tu pokulháváš jako opilá kobyla!“ Její hlas samým rozhořčením vylétl o něco výš, než bylo u takového písklete běžné. Mohla mluvit klidně a králi odpovědět, ale to by si Cedric nesměl vymyslet tak ošklivou lež. Zlostně po něm blýskla pohledem. Toť k jeho předešlé řeči. Kam se asi poděla jeho snaha o to jednat správně… Arya doslova viděla rudě. Nejdřív to byla zábava, ale nemínila dopustit, aby své chyby házel na její sourozence. S výjimkou Sansy, samozřejmě.
„Jsi daleko horší, než skřet! Ani neumíš dodržet, co jsi předtím řekl!“ Kdyby se Arya dokázala přeměnit ve zlovlka, už by měl Cedric její zuby zaseknuté hodně hluboko v kůži a to na dost neobvyklém místě.