Příběh - Radka River

Všechny tyto její řeči se daly nějak přežít. Veškeré urážky na jeho účet si nebral ani trochu k srdci nebo jim stejně nemusel ani rozumět. Možná by se pustil do smíchu společně s ní, kdyby však neudělala tu osudovou chybu, která ji nyní znepříjemní pobyt s Tirem v tomto domě. Z rychlého otočení vyrazila jeho dlaň, která dopadla dívce na tvář a jedním silnějším úderem mohla dokonce dívce zařídit zranění na rtu, ale hlavním úmyslem tohoto pohybu bylo umlčet ten její pitomý smích. Tirnoq nebyl žádný gentleman. Rány dokázaly přijmout a někdy je i vítaly bojovné ženy z jeho národa. Nevadily mu ty slova, nevadily mu urážky. Vadil ji smích, který zněl i když si asi ani ona sama neuvědomovala, proč se jí ještě nedotkl a chtěl po ní, aby jenom předváděla, že se jí děje něco špatného. Poté se s klidem k ní sklonil a se neutrálního úšklebku, který prozrazuje, že toto byla chyba z její strany jí jenom s klidem řekl. Máš pravdu... Nechci se vás dotýkat. Nechci vás cítit jak se mi poddáváte jako slabí psi , kteří se musí smířit s tím, že už neudělají nic s tím, že se jich zmocňuje síla, která je nad ty jejich. Chytl ji za vlasy a zvedl ji hlavu tak, aby se mu dívala do očí, ve kterých nebyl vidět vztek, spíše jeho pohled vyvolával dojem, že se dívky v hlavě ptá: "Proč to děláš? Proč si to tak ztěžuješ?" Chvíli pouze pozoroval ty oči, ve kterých nebyl strach ani oddanost. Sám nevěděl, co v těch očích má hledat, každopádně dál pokračoval v monologu. Chvástáním se v posteli o tom jak si umí brát ženy dělají pouze slaboši z Jihu. Je mi jedno,
co si pitomá holka myslí. Jsem jediný člověk, který ti nabídl pomoc a dal ti variantu žít a ty jej prosíš o smrt. Myslíš si, že jsem slabý? Cha... Dovol mi zasmát se. Víš s čím počítají moji muži? Že se z tohoto domu nevrátíš. Protože ať se stane cokoliv, tvůj plamínek by zde v tento okamžik vyhasl za každých okolností.
Chtěl jsem ušetřit malou dívku od muk, která by ti připravili mí drazí bratři, kteří nesmlouvají. Byla si proti mužům jako já a přede mnou stojíš bez jednoho oka,
které není propíchnuté.. Je vytažené. Umím si představit, že tvůj boj s muži jako já dopadl tak,
jak dopadl. Vlk, který štěká, zaútočí, ale medvěda neporazí. Pustil ji hlavu k zemi, obešel ji, aby se k ní dostal zezadu. Vytáhl opět vše, co překáželo od toho, aby se člověk dostal ke svatyni této dívky. JEdna věc mi však nikdy nevadila.
.. Sahat na vás slabé Jižanky... Jak jste křehké, o to více poté muž touží po tom se vás dotknout. Myslíte si, že jste až tak přitažlivé pro mé lidi? Kdeže.. Vědí, že vás mohou mít jako snadnou kořist. JAko zábavu, kterou potom jenom odhodí. Uvidíme, zda bych se měl něčeho bát. Když do dořekl, jeho prsty se ztratily v rozkroku mladé dívky. Když zde chvíli pobily, Tir se začal smát, vytáhl prsty, silně plácl dívku po holé zádi a při zvedání si otřel prsty o kalhoty a začal se smát. Z celého tvého nesmyslného kecání byla jedna informace přeci jenom pravdivá. Opravdu nejsi nevinná. Potom se jenom opřel o zeď a sledoval už jenom Radku, která byla na zemi už odhalená snad se vším, po čem obyčejní muži touží, ale čím se Tirnoq pouze kochá. Miloval ženy, miloval jejich těla, miloval pohled na ty těla... Nebyl však někým, kdo si bere jako kterýkoliv jiný z jeho posádky. Netušil již, zda se z takovéto "potupy" dívčina ještě nějak probere.

Zamrkala očkom, aby predýchala tú bolesť z facky. Tá síce nebola tak silná, akoby sa od muža jeho proporcií dalo čakať, no i tak mala pocit, že jej značnú časť čeľuste zlomil, dokonca vybil zopár zubov. Bol to však pocit. Falošný, ničím nepodložený. Do jej oka sa nahrnuli slzy, ktorým postavila hrádzu, nepustila ich na svet. Musela to predýchať. Musí ukázať tomu divokému nájazdníkovi, že sa v nej míli. Míli sa v tom, že je slabá, že je obyčajná južanka, ktorej stačí jedna facka a už leží bez pohnutia na zemi. Zasyčala, napokon i tak zalapala po dychu, aby to celé predýchala. S rukou si prešla po tej časti tváre, kam jeho ruka dopadla. Pálila, bola červená, určite tam na pár hodín ostanú stopy po jeho ruke. Ale vydrží to. Veď prežila už aj horšiu bolesť.
- Každý dokáže poraziť medveďa. Ak mu pôjde po krku - vycerila naňho bojovne svoje zuby, ale už možno tancovala na tak tenkom ľade, až hrozí preborenie sa do ľadovej rieky. A potom nebude nikto, kto by jej podal pomocnú ruku. Vedela veľmi dobre, že ak chce ďalej provokovať, musí počítať s tým, že ju buď veľmi škaredo znásilní a zmrzačí, aby dostala lekciu, alebo ju zabije. Pomaly, veľmi bolestivo.
Zatajila dych v momente, keď pocítila jeho prsty v sebe. Pohýbala telom, ale iba mierne, nech jej nespôsobí vnútorné zranenia. Možno je úchylná, možno sama netuší čo chce, možno si telo robí jedno a myseľ druhé, ale Tirnoq mohol na svojich prstoch pocítiť, že mu po tejto stránke nebola tak úplne ľahostajná. Túžba... Telo po ňom zrejme túžilo, aj keď z úst vychádzali úplne iné slová. Mohol pocítiť to horúce vlhko, to úzke vnútro, ktoré by jeho mužom, ale i jemu samotnému dokázalo spôsobiť nemalú rozkoš. Zasyčala. Skončila znova na zemi, stiahla nohy k sebe, ale nie preto, aby sa pred ním nejako zahaľovala či bránila. Zdvihla horné telo, pozrela naňho vyzývavo.
- Nie je spravodlivé, že ty si zo mňa videl už toľko, a ja stále nič. Ak chceš svojim mužom dodať pocit, že si ma berieš, musíš za to niečo aj urobiť. Žiadna žena nevzdychá rozkošou len tak do vetra. Dokonca ani ja nie - uškrnula sa naňho. Už sa nesmiala, iba sa tichšie zachichotala. Nebol to ten zákerný, zlovestný smiech ako predtým. Bol milý, nevinný a ženský.
- Aj ja viem byť poriadna potvora. Len si mi ešte nedal šancu. Tak sa ukáž. Uvidíme, či budem vzdychať rozkošou a blaženosťou, alebo sa ti znova vysmejem - kývla naňho hlavou, aby mu naznačila, nech si rozopne opasok a predvedie to, čo schováva v gatiach.

No mohlo být něco takového vůbec možného? Muž ji udeří, vysměje se ji. Ukáže ji, že stejně neudělá nic s tím, že tady bude tak jak je a ona místo toho, aby konečně jenom ležela, opět otevře ústa a ještě bude provokovat muže, který je na ní násilný, aby si ji tam na místě vzal. Toto je jedna z věcí, která se dost podobala ženám z jeho kmene, ale na druhou stranu to opět ukázalo i sebevražednou a sebedestruktivní povahu dívky, která tu před ním už ležela nahatá a čeká na to, až to přivede Tir až na toužebný konec, který by mohl je oba přivést tam, kam se chce dostat každý pár při pohlavním styku.
Pořád upřeně sledoval dívku, která i přes svou mladost už se zde dokázala vystavovat jako prvotřídní lehká děva. Opět si ji prohlížel a nakláněl při tom hlavu z jedné strany na druhou. Ještě se na ni snad ani pořádně dospívání neprojevilo a ona už by chtěla mít někoho, kdo si odnáší z divokých nocí víc zranění než snad od jakékoliv ocele, která se jej kdy dotkla. Takové byly ženy z jeho národa. Takové ženy mohl z fleku sebrat zbraň a vykuchat budižkničemu, které by ohrožovalo ji a její domov. Každopádně přes to vše k ní přistoupil a přidřepl si k ní. Osvobodil její krásné mladé tělo z okovů oblečení, které zakrývá mladistvou krásu, po které by sáhl nejeden muž. Když před ním nyní opravdu ležela jak ji pánbůh stvořil, těžko se bránil pocitu z toho, že by si tuto malou zrzku hned na místě vzal. Mohu vidět vše, co se mi zamane, protože to zraněné zvíře a ta kořist jsi zde ty, ty malá potvoro. Jeho ruce poznamenané několikaletým držením jilce zbraně nebo třmenu štítu nyní zkoumalo ohyby mladého těla. Projížděly každý centimetr hebkého mladého těla, které se při dotecích třáslo nebo se zvedala tělesná teplota snad každé partie. Když se dostal k obvázané noze, silněji zmáčkl ránu a s lišáckým úsměvem ji sdělil. Existují i takové způsoby jak donutit ženu vzdychat nebo ji donutit křičet. Ačkoliv to vypadalo, že ji jenom sprostě chtěl ublížit, spíše zjišťoval, jak moc je tato dívka zvrhlá a jak moc si bude v intimní situaci užívat pocit bolesti z krvácející rány. Opět se vrátil k jejímu rozkroku, který mu již připadal, jako by snad hořel a měl by mu spálit ruku, která na něj nyní spočinula. Pořád se jí díval do jejího oka a nutil i ji k tomu, aby se nedívala kamkoliv jinam. Ještě ti ani pořádně nezarostla a ty už mě zveš jako bych byl každodenním nájemníkem, který si tam už může nárokovat místo. Jeho ruka začala dráždit dívku, tam kde pociťovala největší rozkoš, ale v jednom momentě opět přestal, přiblížil se k jejímu uchu, chytil jí ušní lalůček mezi zuby, stiskl jej a potom ji pošeptal. Když něco chceš,
měla by sis pro to jít sama a ne nutit někoho jiného,
aby ti přišel až pod nos a tebe připravil o tu potěchu a spoutanost touhy, která tě nakonec začne rozežírat, nutit, Přejel ji rty po krku až ke klíční kosti až k jednomu prsu. a přikáže ti poddat se všemu a být jako divoká šelma,
která už nemyslí jako člověk, ale nadržené zvíře,
které touží jenom po tom jednom. POtom se zvedl a s vítězným úsměvem stál nad jejím mladým rozpáleným tělem, které je pod stokrát větším napětím mladistvých hormonů, než to jeho. To je tajemstvím našich divokých žen, maličká. Svým postojem ji jasně dal nyní najevo, že ji bránit nebude, ale rozhodně nenechá přemoct touhy své nad touhami mladé dívky, kterou se snažil tolik rozproudit na úkor vlastnímu chtíči.

Nedokázala z neho strhnúť svoj pohľad. Nedokázala odvrátiť zrak, či zatvoriť oko. Nedokázala vôbec nič. Bola plne v jeho moci, ktorou si ju podmanil nie len slovami, ale aj činmi. Nebola to láska, ani oddanosť. Bol to zvláštny pocit, ktorý do teraz nikdy necítila a možno ani nepocíti.
Nebránila sa. Veď prečo by aj? Keby chcel, urobí si s ňou po svojom a je úplne jedno, či sa bráni alebo nie. Tir bol zrejme chlap, ktorý vždy dosiahol čo chcel. Ale on sa s ňou hra. Vzrušujúcu, nebezpečnú hru na mačku a myš. Jeho slová ju pantali, jeho divoký charakter sa zmocňoval všetkých jej ženských túžob. Ani si nedokáže predstaviť, aké by to bolo mať galantného, nežného muža. Divoký, drsný a možno svojim spôsobom i chladný...Presne taký boli muži, ktorých po prvý krát mala. Žeby práve preto netúžila po nehe a láske? Alebo nie je skutočne natoľko vyspelá, aby týmto veciam ešte plne chápala?
Pri každom jeho dotyku bola viac rozpálená než pred tým. Hrudník sa jej čoraz viac zdvíhal i klesal, pootvorila pery, z ktorých vyšiel slabý hlások. Vzdych. Horúci, plne opantajúci jej myseľ. Zmietala sa v tých pocitoch, ktoré jej radi aby ušla, alebo naňho rovno skočila a vzala si to, čo má v gatiach. Neurobila však ani jedno, ani druhé. Tirov hlas sa jej zdal akýsi zvláštny. Ale to bola len myseľ, ktorá sa s ňou pohrávala. Znel ďaleko, duniaco ako more. Na sucho prehltla. Potom však skrčila svoje ruky v päsť, zaťala zuby a snažila nevydať bolestný ston v momente, keď prstami stlačil jej rany. Jeho ruky boli mohutné a drsné, ako ruky severských, skutočných mužov. Pamätá si ruky všetkých mužov, ktoré ju chytali v ten osudný deň. Boli nežné, lordské. A napriek tomu svojim spôsobom silné. Zavrčala. Nahlas, ako zranené zviera zahnané do kúta. Nechcela mu dať to potešenie. Nedovolila, aby z jej pier vyšiel bolestný hlas. Ani len náznakom... Zahryzla sa do pery tak silno, až pocítila chuť vlastnej krvi. Prsty krčila v päsť tak silno, až pocítila svoje vlastné nechty, ako sa jej boria do dlane. Nemala ju tak hebkú ako južanské urodzené ženy, veď ona vie čo je to ťažká práca. Ale nemala ich ani drsné od mozole, veď sa takej práci často vyhýbala.
- Mal by si si vážiť moje pozvanie. Rudé čarodejnice si k sebe len tak niekoho nepozvú. Prinášame rozkoš a šťastie - zasyčala pomedzi zubami, pri čom sa snažila predýchať bolesť. Nie. Dokonca ani v takejto chvíli nedokázala mlčať. Tir však neprestal a ona už nedokázala odolať ničomu, čo s ňou robil. Rukou zašla do jeho brady na jednej strane tváre a v momente silno skrčila svoje prsty, keď zacítila ako sa perami i zubami presúval po jej krku. Pritisol si jeho tvár viac k sebe, nech ho môže lepšie cítiť. Vydala slastný vzdych. Tichí, tak veľmi tichý... Iba pre jeho uši. Pritisla svoje telíčko k tomu jeho mohutnému. Slastný ston poriadni ani nedoznel a už vydala ďalšie vrčanie. Nemohla za to. Vyšlo to samé. Bolo to vášnivé, vzrušené vrčanie ženy, v ktorej zrejme práve prebudil tú dravú šelmičku, ktorá zistila, že má aj pazúriky. Jeho pery z krku zmizli, mierili k prsu. V tej chvíli ho však rázne, veľmi silno chytila jednou rukou za bradu. Svoje nechty mu zaborila do pokožky. Mala ich malé, ale ostré. Tir mohol pocítiť, že ak zovrie svoju ruku silnejšie, tak toto malé dievča zájde svojimi nechtami do jeho teplého, živého mäsa.
- Nehraj hru, ktorú nemieniš dokončiť - zavrčala naňho, až potom Tira pustila, ktorý sa pred ňou postavil. Snažila sa ho v tom nasledovať. Ale tým, ako jej pritlačil prstom na ranu, tá sa len viac otvorila. Hneď ako bola na nohách, v zápätí takmer padla späť k zemi. Ešte že tam bola posteľ, o ktorú sa mohla zachytiť. Dnešný deň skutočne nebol stvorený pre ňu...

I přes to vše, co ji udělal se stejně ona nadále chovala, jakoby měla sebekontrolu jakékoliv dospělé ženy. Člověk by tomu ani snad neuvěřil, kdyby viděl jak je mladá. Každopádně její řeči a provokace nehnuli ani jednou jeho brvou. POhladil si bradu, kterou mu držela svými nehty. Bylo až skoro zlomyslně rozkošné, jak se chtěla postavit a pak stejně skončila pouze na posteli. Opět sledoval nahé tělo, které se ale tentokrát válelo na posteli naprosto oddané a připravené na všechno. Taky pro mě bude opět jenom krásnou historkou, jak mu Rudá čarodějnice vlhla pod doteky ještě dřív, než zažila noc na kterou se už potom nezapomíná. Zasměje se nad těmito slovy a poté pokračuje.
Muži už čekají... Asi bych se za nimi měl už vydat. Když nechceš muže, tak si tam strč třeba opačný konec svícnu. Zasmál se a její oblečení, které ji předtím vzal ji vyhodil rozbitým oknem ven. Třeba si tohoto hořícího domu nebo vesnice všimne nějaký potulný voják,
který si rád vychutná už tak krásně načatou slečinku. V té chvíli se přiblížil k posteli, kde ležela, pohrával si opět jemnými doteky s jejím rozpáleným tělem, ale poté ústy přišel až mezi její nohy, na chvilku se přisál k jejím mladým závojům, za pomoci jazyka si vzal nejvíc co jenom mohl a s mlasknutím se odsál od rozkroku. Určitě mu také bude chutnat taková mladé rudé děvčátko jako ty. Opět se pobavil na její účet, nechal ji vzrušenou na posteli a vypadalo to, že se chystá na odchod. Porozhlédl se kolem světnice a hledal to, co by mu mohlo pomoci neztratit tvář před svými muži. Když to konečně našel, začal si plánovat, jak vše co nejlépe zahrát nebo vymyslet, aby muži uvěřili tomu, že čarodějnice s ním nic neudělala. Takových mrtvých žen. Možná by nebyly takovými prkny jako mladé dívky. Kdyby ještě žili. Ani nevěděl, proč to vlastně řekl, upravil si kalhoty, aby mu nesjížděly, poupravil si zbraně a rozhlížel se ještě po místnosti, zády otočen k Radce a k posteli.

Vypleštila naňho svoje oko a vôbec nechápala tomu, čo tej divoch robí. On sa snáď zbláznil! Vyhodil jej oblečenie cez okno, cez ktoré netuší, ako vylezie von. Teda...tušiť to tuší a aj by to zrejme spravila, ale na druhej strane s tou nohou už ďaleko nezájde. Ak vypadne, ostane ležať v studenom snehu, nechá na ňu padať popol a bude dúfať, že ju tam niekto nájde. Avšak severský lordi sú príliš ďaleko na to, aby v čas pribehli na pomoc nejakej rybárskej dedine. Svoju hlavu i zrak od okna odtrhla v momente, keď bol Tirnoq znova pri nej. Ten muž sa musel zblázniť už druhý krát! Otvorila viac neveriacky pery, pozerala naňho s nadvihnutým horným telom. Lakťami bola opretá o posteľ, na ktorej ležala. Ležala...s roztiahnutými nohami a hlavou toho barbara medzi nimi!
V tom šoku ani sama netušila, či to čo predvádza so svojim jazykom sa jej páči alebo nie. Nebolo to príjemné, ale ani nepríjemné. Zahryzla sa znova len do spodnej pery, aby nevydala žiaden hlások, no nakoniec ten nenechal na seba dlho čakať. Vzdych. Tichší, slastný, ktorý prekvapil aj ju samotnú. Začervenala sa tak veľmi, až jej vlasy boli oproti tomu slabý odtieň. Pehami obsiata tvár a nevinný, prekvapený výraz iba pridal na jej rozkošnej tváričke. Telo si robilo, čo chcelo. Nechtiac nohy stiahla k sebe, aby zabránila silnejším pocitom rozkoše. Tak Tira, ktorý ju svojou bradou ako šteklil, tak i škriabal, svojim kolenom udrela do hlavy.
- Prepáč... - ospravedlnila sa mu potichu, zahanbene. Dokonca naňho roztiahla pery do nežného, nevinného úsmevu, aby sa na ňu za ten úder kolenom do hlavy nehneval. Prišlo jej to v duchu až smiešne. Musela uznať, že Tir to dokáže nie len mečom, ale aj jazykom. Síce zrejme dával pozor a ona sa dokonca veľmi snažila, aby sa mu tam neurobila, ale i tak si to láskanie užila. Pozerala naňho ostýchavo, ako taká panna. Chvíľu naňho ešte hľadela, keď sa od nej odtiahol, ale zvedavosť jej nedala. Zašla prstami medzi svoje vlhké pysky, na prsty si vzala trocha svojej vnútornej šťavy a olizla si konce svojich prstov.
- Hm... Chutím dobre - pomykla celkom spokojne plecami a v tú ranu jej ostýchavosť znova zmizla tým otvoreným oknom. Jazykom olizovala svoje vyschnuté pery, chvíľu ho počúvala.
- Mám pre teba návrh. Ja nechcem aby ma tu našiel nejaký navoňaný lord, ale nemôžem tak úplne ani vykráčať tými dverami, pred tvojich mužov - začala zamyslene, pri čom uprela svoj zrak na dvere. - Zachránil si mi život a ja ti dlhujem niečo podobné. Pomôžem ti, aby si ťa tvoji ľudia viac vážili, aby si neostal v ich očiach zahanbený. Ak mi sľúbiš, že ma odtiaľto vezmete na tej vašej lodi vyššie na sever, tak ja ti pomôžem s tou pretvárkou. Sľúb mi, že ma zoberiete vyššie na sever a ja ti tu zastonám, kričím a ochkám tak slastne, až si tvoji muži budú myslieť, že tu máme tie najväčšie orgie na svete a budú ľutovať, že stoja za dverami. V opačnom prípade vyleziem tým oknom a tebe sa vysmejú, lebo ti ušlo malé dievča. Ber alebo nechaj tak - ponúkla mu vzájomnú pomoc, ktorá môže byť celkom výhodná. Stiahla však na seba akúsi prikrývku z drsnej látky, lebo jej naskočila od zimy husia koža.

Promnul si místo, kam ho ta malá holka kopla. Jeho útěchou mohlo být, že tu udělala spíše kvůli té vlně vzrušení než kvůli nějakému bláznivému útoku. Na to byla už moc unavená a hlavně vyčerpaná. Když se není podíval a viděl ten nevinný obličej, ale v očích zase naopak možná snad touhu po něčem víc, podlomily by se kolena snad kdejakému muži. Koneckonců. Měl tu před sebou mladou dívku, kterou si stačilo jenom vzít.
Co udělala po tom oddechování byl ještě větší šok než cokoliv předtím. Opravdu si pochválila, jak dobře chutná? Co je tohle sakra za dívčinu? Ta jednou skončí opravdu špatně. Pomyslel si a díval se dále na nahou dívku, která nyní podala svůj návrh. Chvíli nad tím přemýšlel a když ustaly jak jeho myšlenky, tak i bolest hlavy, přiblížil se opět k té dívce. Jeho ruka zmizela pod přikrývkou a opět se dotýkala mladého těla. Co dodat? Rád se dotkl. Než by si se z toho okna jakkoliv dostala, byli bychom už v půli cesty pryč.
Tvůj návrh je zajímavý, ačkoliv. Proč se dívka z Jihu žene na Sever? Tam na tebe nic nečeká. Jenom mráz a nenavonění lordi, kteří si tě vezmou, když budou chtít. Pronesl to s úsměvem na tváři a potom rychle složil dívku na postel a ruce jí chytil nad hlavou. Mám také návrh... Na to přiblížil svůj obličej k jejím vlasům, zahrabal se do nich obličejem a poté sjel až k jejímu krku. Podíval se jí do očí a pokračoval. Dám ti důvod k tomu, aby si mohla pravdivě vzdychat a užívat si jako každá žena. Nemusíš se bránit ničemu. Na nikoho dojem neuděláš. Co budeš pociťovat, to prostě třeba vykřičíš do světa. Usmál se, stáhl své kožené kalhoty a osvobodil tak svou pýchu. Na nic nečekal a už vnikl do mladé dívky. Když byl nadoraz, opět na ni ještě promluvil. A až tu skončíme,
odnesu si tě na loď jako trofej a odvezu tě kam budeš potřebovat. Posádka se tě nedotkne, leda tak já, protože už budeš milenka a poražená čarodějnice Tirnoqa. Co si myslíš o tomto návrhu? V ten moment se v ní konečně i pohnul a začal bez jakéhokoliv zdržování milovat dívku na níž spočívalo jeho tělo. Nic jiného teď nebylo než tento moment... V podání Tira to však byl divoký moment a podle toho uzpůsoboval jak rychlost, tak i sílu v přírazech. Její ruce pomaličku povolil a klesal s nimi níže k tělu, jednu nohu chytil za stehno a silně zmáčkl a vytáhl si ji na záda, kde ji opřel a nadále hladil nebo mačkal. Druhá mu zajišťovala oporu, aby si stále mohl dovolit udržovat rychlost. V jeden slastný moment sklonil hlavu až ke krku dívky a hryzl ji do kůže na krku až do bolesti. Z kousance poté mířil rty až za její ucho a se hlasitými výdechy opět přidával na razanci.

Otvorila ústa, aby naňho vyprskla ďalšiu spŕšť krásnych a nežných nadávok. Lenže to už bol v nej. A že ho mal poriadne veľký a hrubý! Tak toto naozaj nečakala. Až sa celá zachvela, napla, z úst nevydala poriadne ani hlások. Vzduch jej ostal v pľúcach, pozerala naňho, akoby ju natiahol na kôl. Bolesť jej prebehla po tele, až ju priviedol späť na zem, do reality a ona si uvedomila, že to čo vidí a cíti je skutočné. Žiaden výplod nejakej fantázie. Ale skutočné! Zalapala po dychu raz, dvakrát, potrebovala to predýchať. Hlavu mala ako zvon. Srdce poriadne silno búšilo, až Tirnoqa na pár sekúnd videla poriadne rozmazane. Musela zamrkať.
- Však ma roztrhneš...! - dostala zo seba napokon, ale tie slová vydýchla zvláštnym hlasom. Akoby...slastným. Hlavu položila späť na posteľ, pozerala mu do tváre. On sám nemal žiaden výraz. Akoby... akoby sa vôbec nič nedialo. Sama netušila, či ju to desí alebo nie. Nechala ho, aby sa v nej pár krát pohol. Veď čo iné by mohla robiť? Bola preňho na začiatok poriadne úzka, dokonca sa zdalo, že i malá, ale napokon sa jej telo prispôsobilo a rovnako ako pre ňu, zrejme aj pre Tirnoqa celý ich styk začal privádzať pocit rozkoše a radosti. Zahryzla sa do pery, zrazu ostala mierne ostýchavá. Akoby sa hanbila zo seba vydať čo i len hlások, lenže to netrvalo dlho.
Každým pohybom v nej z jej úst vyšli slastné vzdychy. Na začiatku len také maličké, ledva počuteľné, avšak čím viac ten divoch prirážal, tým viac si to začala užívať. Až kým...sama netuší ako, no občas ho už oblapila tými svojimi malými rukami, nechtami prešla po jeho tele. Keby nemal na sebe oblečenie, tak mu za sebou zanechá poriadne škrabance. Niektoré dokonca i krvavé, lebo sa doňho zadriapla ako taká mačka. Inokedy nadvihla svoje telíčko, obnažila zuby a zahryzla nimi do jeho krku. Potiahla poriadne pokožku, zanechala mu tam na pár sekúnd stopy svojich zúbkov. A ten hlas...! Jeho muži mohli už len podľa hlasu ľutovať, že do nej nevnikli oni. Žiadne hranie, žiadne zveličovanie. Vzdychala, kričala rozkošou a dokonca mu občas prikázala, aby to robil silnejšie, či nebodaj tvrdšie.
Keď ich súlož, ktorý mal celkom divoký podtón skončil, ostala ležať na posteli s rozčapenými nohami, ako taký pavúčik. Lapala po dychu, jej hruď sa rýchlo zdvíhala i klesala. Oko mala zatvorené, pery pootvorené. Vyzerala spokojne, no nesmierne unavene. Na Tirnoqovu loď po vlastných už určite nepôjde. Bude si ju tam musieť zobrať na rukách. Alebo ju tu môže aj nechať. Záleží od toho, ako sa on sám rozhodne...

Nikdy by neřekl, jak moc by se mu mohl líbit sex s tak mladou dívkou. Bylo to něco naprosto jiného a přitom i tak hrozně povědomého. Tato dívka v sobě měla divokost žen z jeho lidu, zároveň se však ale nějakým způsobem vyžívala v tom, že si ji Tir bere bez jakýchkoliv okolků.
Další věc, která se mu hrozně líbila byla její stále se zvyšující rozkoš, kterou poté dávalo najevo snad na celou ves. Domy kolem hořeli, všude mnoho krve a přesto se zde dokázaly ozývat zvuky dovádějícího páru. Nemohl nyní přestat, když už sám chtěl pokračovat až do slastného konce. Kdykoliv ucítil její zuby na své kůži, hlasitě vydechl a o to víc pak přidal na své divokosti. Na této souloži nebylo nic laskavého, nebylo tam na ní nic romantického. Oba zúčastnění již byly pouze v pokušení jejich vlastních pudů a touhy, která je svazovala v propletenci jejich těl v ložnici mrtvých lidí. Dosti zvrhlý a divoký obrázek pro každého.
Když už se blížilo velké finále pro oba, Tira ani na chvilku nenapadlo přemýšlet nad nějakou přerušovanou souloží. Co to pro něj jako vůbec mělo znamenat. Pokud byl Tir celou dobu spíše tichý a tvrdý milovník, svůj vrchol dal najevo snad až do sousední usedlosti, protože jeho slastný řev by se snad dal přirovnat k divokému lvu, který již má svou kořist tam, kde chtěl a tak, jak ji potřeboval. Když skončil s Radkou, opět si zapl co bylo třeba a skryl, co bylo odhaleno a urovnal si na sobě kožešiny a vestu, které byly Radkou a jejími nehty skoro rozcupovány. Nechal rudovlasou čarodějnici ležet, kde byla, a sledoval ji chvíli. Nemohl se vynadívat na naprosto vyřízenou ženu. Někdy ve skrytu jeho duše se ozvalo nafintěné mužské já, kterému se dostávalo jisté satisfakce na tom, že se dívka sotva hýbe po jeho zacházení.
Když už bylo dost pohledu na nahou udýchanou dívku, došel do skříně původních majitelů. Vytáhl nějaké oblečení ženy zde kdysi přebývající. Radku si nevzal do náruče jako princ svoji vysněnou lásku, nýbrž jako snad pytel brambor. Uložil ji na sobě tak, aby bylo vidět jedině její pozadí. Zbytek se tlačil na jeho rozpálené tělo kryté oblečením a kožešinami. Vycházel s obrovským úsměvem na tváři ven a ve své řeči pronesl. Rudovlasá čarodějnice už není schopna ani chodit ani vás jakkoliv začarovat, mí bratři... Otec nám všem požehnal, neboť i mě dal sílu tuto rudovlasou zkrotit.
Kdo však na ni sáhne, nemusí dobře dopadnout. Kdo ví, zda se sama ještě nestihla něčím ochránit. Slova zněla varovně, ale i tak byla podávána zábavným podtónem. Jeho posádka začala radostně vyřvávat. Tir se přidal se řevem, volnou rukou několikrát silně poplácal a zmáčkl vystavené pozadí mladé Radky. Všichni opustili vesnici, kterou zanechali již kompletně v plamenech. Na svou loď odváželi veškeré nalezené cennosti a také potravu pro posádku.
Když dorazili na pláž, kde kotvila jejich loď. Přivítal je zbytek posádky, hlídajících loď. Náklad rychle naložili. První vstoupil na palubu Tirnoq. Uložil Radku vedle stěžně tak, jak ji pánbůh stvořil, hodil jí nově nabyté věci, poté si sundal i svůj kožich a také jí ho podal. Odvezu tě na Sever. Nevím, co tam čeká dívku jako ty, ale když si to přeješ, necháme tě tam. Aspoň se má posádka zbaví sukně a navíc rudovlasé prokleté sukně. Posádka by byla akorát nervózní. Divadélko ještě pro tebe neskočilo.
Pořád musíš dělat ještě oddanou mrchu, která mnou byla poražena. Nakonec tě odstavím jako hračku na severním pobřeží a půjdeš si svou cestou. Do té doby pro vlastní dobro dělej poraženou. Když vše sdělil pouze jejím uším, otočil se k posádce a zařval v jejich jazyce. Vyplouváme, bratři!!! Jak řekl, tak se okamžitě stalo. Vítr se opřel do plachet a lehkí loď po mělčině vyplula na širé moře směrem k chladnému Severu. Tir již nevěnoval takovou pozornost Radce, spíše se zaměřoval na kurz a kontroloval, zda je vše připraveno a bezpečně zajištěno pro plavbu. Posádka se nadále vyhýbala přímému očnímu kontaktu s Radkou, ale pohled na nahé tělo dívky, která se obléká by neuchvátila leda teplého. Tir zahlédl muže, který si hrál s dýkou, kterou předtím Radka vyřídila jednoho z jeho mužů. Přišel k němu a sdělil mu. To je dýka prokleté. Opravdu chceš riskovat s touto čepelí v boji? Voják s menším závanem strachu podal veliteli okamžitě dýku, kterou si poté uschoval Tir u sebe.

Zamrznuté v čase

Zrazený dych, ako obláčik, nenápadne vyšiel z jej teplých úst a zaligotal vo svetle fakle, ktorá ju príjemne hriala aspoň na líci. Mrazivý vzduch ju pri každom nádychu bodal do pľúc. Mala pocit, akoby sa jej tam dostalo stále viac a viac maličkých ihličiek. Bolo to nepríjemné, bolestivé. Odlepila ruku z kamennej steny, ktorá ju obklopovala z každej strany. Chladná, lepkavá od námrazy, ktorá dlhé desaťročia, možno storočia nepocítili teplo, nevideli svetlo, ani živú dušu, ktorá sa sem trúfalo dostala. Možno preto, aby ju poľutovali za vlastnú hlúposť, začali plakať. Stúpajúce teplo olizovalo strop, z ktorého zakaždým kvapla voda, keď niekde postála o čosi dlhšie. Hrobové ticho sa rozliehalo úplne všade. A tá tma. Tá tajomná tma, ktorá nemala ani začiatok, ani koniec. Nikdy predtým nič také nevidela, ani necítila. Pohľady dávno zabudnutých ľudí, ktorý ju sledovali zo svojich kamenných hrobiek. Nie. Už to neboli ani hrobky. Boli to ruiny, sutiny. Stará história Zimohradu, premenená na kamene a prach.
Odvahu mala kdesi za chrbtom. Cítila ju. Bol ako tieň, ktorý sa vliekol pomalšie, ako čas v týchto hlbinách krypty. Už ani nevie, ako sa sem dostala. Už ani netuší, ktoré chodby, ktoré schody ju dohnali takto hlboko. Videla, priam vedela, že sem už nik nechodí. Veď hroby lordov, pánov Zimy boli o pár poschodí vyššie. A ona už bola hlboko. Príliš hlboko... Musela dýchať pomaly, zhlboka. Nebol to strach, ktorý sa ju snažil ovládnuť. Bolo to vzrušenie z neznáma. Vzrušenie, ktoré bolo vyvolané vlastnou zvedavosťou. Pootočila hlavou. Na sekundu sa pohrala s myšlienkou, že pôjde ďalej. Alebo sa radšej vráti? Oheň na fakle nebola tak silná, ani tak veľká, ako na začiatku, ako tam hore, vyššie. Už nemá toľko času. Ale... Zahryzla sa zamyslene do spodnej pery, ktorú si chvíľu žmolila medzi zubami. Urobila ešte pár krokov. Chlad bol čoraz väčší, musela si dávať pozor. Noha sa jej občas pošmykla, avšak nespadla.

***

Staré dvere otvorila pomaly, s hlasným vŕzganím. Takmer to nedokázala, veď pánty boli staré, zahaľovala ich tenká vrstva ľadového vzduchu. Drevo sa nedrolilo tak, ako to predpokladala. Závan vzduchu priniesol pocit väčšieho chladu, ktorý ju donútil zachvieť sa. Bol príliš silný. Pohral sa s jej vlasmi, i kožušinou na jej tele, ktorá ju mala od toho mrazu chrániť. Zatajila dych. Stihla to ešte uvidieť. Ešte to vidieť na vlastné oči. Zdreveneli jej nohy, zatajila dych. Srdce vynechalo jedno búšenie a jej sa zmocnila čierno-čierna tma...

***

Šedý Vietor pokojne ležal pri Robbových nohách. Oddychoval. Tak ako vždy, keď nemal priveľkú náladu na svojich súrodencov. Náhle však zdvihol svoje uši, následne i svoju hlavu. Obnažil svoje ostré zuby, vydal zo seba hlboké, zlovestné vrčanie...

Procházel místnostmi hradu. Jeho zranění i namožení každého svalu v těle pomalu už ustupovalo a on se zase cítil živými. Horké prameny Zimohradu byly opravdu darem z nebes a nutnou regenerací, kterou potřeboval. Jeho vypraný oděv ještě voněl čistotou a dokonce i jeho kožešina byla nyní úhlednější a opět se jí vrátilo trochu té krásy. Jediná věc, které byla škoda, je jeho meč, který mu již sloužil po mnoho let. Jeho vzpomínka na léta, která již minula. Na dobu, kdy opravdu nebyl jenom vránou. No co už? Touto ztrátou už se kompletně odpojil od svého předchozího života a měl by tedy myslet už jedině na to, co je teď a co se bude dít.

"Kde je zase to neposedné kuře?
Toulat se sama po hradě. Copak se chce ztratit nebo ještě hůř vystavit se nebezpečí mimo Zimohrad?
Mluvil sám se sebou a jeho krok se zrychlil, najednou si uvědomil, že konec konců.. Pán Zimohradu by měl vědět vědět, kde se nyní Radka nachází. Ovšem vědět, kde také může být sám lord Stark. Asi z toho plyne, že stopařovi se ztratil každý, koho by teď potřeboval no to je skvělé. Bude muset zvolit netradiční metodu na kterou potřebuje soukromí...

Jelikož byl hrad místem, kde i vlci volně pobíhali, nikdo neměl problém s Theovým psem. Verbíř Noční hlídky si jej proto myšlenkami zavolal. Když k němu dorazil, několikrát ho podrbal za ušima, pohladil ho po jeho jemné srsti a potom si šel sednout do ložnice Radky. Uvelebil se na křesle a na chvíli zavřel oči. Nyní se ukáže, proč je Theo nejlepším stopařem Noční hlídky..

Když otevřel oči, bylo vidět pouze bělmo. V ten moment Theo strnul a už se nepohyboval. Najednou se jeho pohled změnil. Viděl svět mnohem méně barvami, spíše černobíle. Dorazil k ošacení Radky a v těle Psa nasál odér. V ten moment se mu doslova před očima objevila dlouhá cestička přesně z tohoto pachu. Nyní už stačilo pouze za psa sledovat tuto čáru povědomého pachu. Jako pes sledoval tuto stopu až dokud se nedostal k mohutným dveřím, které každé zná jako vstup do rodinné hrobky Starků. V ten moment přerušil spojení se psem a po pár vydechnutí a uspořádání si myšlenek se vydal přesně tím směrem, aby zjistil, co má ta dívka zase jednou za lubem...

Nebyla ani hodina po poledni, když mladý lord Stark seděl u svého pracovního stolu a svíral mezi prsty dva dopisy... Četl je již před několika dny a nepřinesli mu nic jiného, nežli neklid a starosti. Především ten první... jež byl jako dýka do srdce, nehledě na to, že netušil, jak se mohl Bran dozvědět o jeho zranění a podobně, když odešel ještě před Robbovým návratem z pustiny. Ano, jeden z dopisů byl od jeho mladšího bratra... a vůbec ničemu v něm nerozuměl, nebo se tomu možná bránil. Ten druhý... ten byl koneckonců jen politickou záležitostí... Tedy, jak se to vezme to slovíčko jen. Každopádně stále netušil, co by měl udělat... co by bylo správné? Jak by v jeho situaci asi jednal otec? Tíživé myšlenky, nelehké otázky a vůbec si někdy říkal, zdali dokáže plnit svou povinnost tak, jak má. Každopádně se mu alepoň už zahojila ruka i ostatní zranění z té bitvy s divokými.

Šedý vítr mu spočíval u nohou a tiše oddychoval. Robb si na jeho společnost zvykl natolik, že se cítil velmi zvláštně, pokud se na delší dobu vzdálil. A Šedý rostl a rostl, už to dávno nebyla maličká koule chlupů, ale zároveň ještě ani zdaleka nedorostl rozměrů, jež mají dospělí zlovlci. Robb byl ovšem natolik zabrán do svých myšlenek a úvah, že si nepovšiml jak jeho věrný přítel pozvedl zprvu své slechy a potom i hlavu, nežli zlověstně zavrčel. Předvedl při tom své velké a ostré zuby. Teprv až tento zvuk, co nahání husí kůži jej vtrhl zpět do reality. Mladý Stark se lehce zamračil a pohlédl na svého zlovlka... Věděl, že něco zřejmě nebude v pořádku, otázkou však zůstávalo co. Robb neslyšel nic zvláštního, co by mohlo ukázat na nějaké nebezpečí, jež by jim mohlo hrozit. "Co se děje bráško?" Optal se jej vcelku tichým hlasem Mladý vlk, ač věděl, že mu zlovlk není schopen odpovědět. Namísto ní však znovu zavrčel a tentokrát se z podlahy zvedl úplně. To donutilo vstát i lorda Starka, jež bedlivě naslouchal okolí, aniž by z Šedého spustil zrak.

Okamžik na to se zlovlk otočil na svého pána, jako by mu tím chtěl říct, ať jej následuje a vyrazil z pracovny... Robb jej spěšně následoval, ruku raději přichystanou na jílci meče. Ovšem ani po cestě nenarazil na nic, co jej mělo znepokojovat. Šedý vítr jej nakonec dovedl až ven na nádvoří, kde byl také naprostý klid... každý si hleděl své práce... tedy do chvíle, nežli se tam přihnal nevrlý zlovlk a za ním jeho pán, jako malé dítě hrající si na honěnou. Jeho tvář však byla vážná. Ani zde se zvíře, ale nezastavilo... Šedý urazil ještě několik kroků, nežli se usadil před mohutné dveře.

Robb Stark dostihl svého zlovlka před vchodem do rodinné hrobky... akorát ve chvíli, kdy tam dorazil Theo z Noční hlídky. Šedý hleděl na dveře znovu tiše zavrčel... Robb vůbec netušil, proč jej tam přivedl a už vůbec ne, co tam přivedlo druhého muže. Pohlédl na něj... téměř podezřívavě, ale nakonec se pokusil o lehký úsměv. "Theo.." Pokývl na něj hlavou na znamení úcty.

Šedý vietor pozrel na Psa, ktorý pred ním pokorne sklonil hlavu. Všetci štyria sa stretli pred vchodom do rodinnej krypty, ktorá vďaka svojej starobe a dlhej histórií stále schováva neprebádané tajomstvá. Tajomstvá, ktoré občas ostanú pochované v čase, prachu a temnoty. No sú tu aj také, ktoré sa časom prebudia a hľadajú svoju cestu k živým... Mrazivý, mŕtvolný vzduch zdola vyšiel na povrch. Zavetril ho nie len Šedý vietor, ale i Pes. Theov dôverný priateľ však netušil, kam má ten pach zaradiť. Iste, cítil Radku, ktorá sa s ním hrávala, naháňala a občas sa spolu váľali v blate, ale bol tam i pach, ktorý ho donútil zavrčať. Zlovlk naježil svoju srsť, obnažil tesáky. Vydal zo seba vrčavý zvuk. Bol nepokojný. Nepokojnejší ako Pes. Ten pach, ktorý cítil, mu bol vzdialene známi. Veľmi vzdialene. A vedel, že to neveští nič dobrého...
Pes čakal, avšak nie na povel od Thea. Čakal, či sa pohne alfa samec svorky, ktorého začal rešpektovať. Vedel veľmi dobre, že ak Šedý vietor neurobí nič, nebude môcť urobiť ani on. Bol podriadený starej bytosti, ktorá bola od neho omnoho silnejšia. Svojich dvojnohých spoločníkov vôbec nevnímali. Akoby tam Robb s Theom ani neboli. Zlovlk zaváhal, akoby sa snažil nabrať odvahu. So sklonenou hlavou, skúmavým pohľadom a opatrnosťou v duchu urobil pár krokov vpred. Jeho chrbát mu krik Pes, ktorý sa vybral rovno za ním. Obaja zišli kradmo po kamenných schodoch. Ich tlapy dopadali potichu, cítili pod nimi vrstvu jemnej námrazy, ktorá sa šmýkala. Či ich budú nasledovať aj tí dvaja, ktorých nechali za sebou, je len na nich.
Postupovali stále hlbšie a hlbšie. Prešli okolo kamenných hrobov mŕtvych lordov a lady Zimohradu. Fakle a sviečky ešte na tomto podlaží horeli. Ľudia sem chodili takmer pravidelne. Lenže ich toto podlažia vôbec nezaujímalo. Popri hroboch prešli nezaujato, akoby tam vôbec neboli. Kamenný vlci ich pozorovali pohľadom, akoby sa chceli pridať k živej svorke. Šedý vietor zastavil svoje kroky, sklonil hlavu. Ňuchal, vetril. Pes sa k nemu pripojil. A znova sa vydali ďalej, akoby sa len chceli uistiť v tom, že idú správne. Prešli k dverám, ktoré viedli do nižších priestorov. Tam boli pochovaný Zimný králi s rodinami a ich poddanými, ktorý si také privilégium zaslúžili. Tie časti rodinnej hrobky už boli časom stále viac opustenejšie. Ľudia tam prestali chodiť. Zišli po schodoch, potom znova a znova, akoby rodinná hrobka nemala konca kraja a prvý ľudia, ktorý tu boli pochovaný mali svoje hroby niekde v pekle. Vzduch bol stále chladnejší. Až sa im začal nepríjemne lepiť na hustú srsť. Pes bol čoraz nervóznejší. Na poslednom podlaží už ani nehoreli žiadne fakle či sviečky. Dokonca i kamenné schody, steny, podlaha a hroby boli rozpadnuté. Po schodoch sa dalo chodiť, ale Robb s Theom si budú musieť dávať pozor.
Tma bola tak hlboká, že si už ani zlovlk so Psom netrúfli ísť len tak ďalej. A tak radšej v strede chodby zastavili, počkali na svojich dvojnohých spoločníkov. Každý nádych bodal ostro do pľúc a každý výdych vyčaroval ligotavý opar. Jej pach však cítili čoraz silnejšie. Vedeli že už bude na blízku. Je blízko. Možno len pár krokov od nich. Niekde za rohom, v ďalšej chodbe...

Pes se konečně zastavil a Theo se z pohledu jeho očí rozhlížel, aby se podíval kolem. Nic moc neviděl, ale měl menší představu, kde se nyní Pes nachází. Okamžitě vstal a vydal se tím směrem. Měl jasno v tom, kam Pes zamířil a kam by měl jít on. Rodinná hrobka Starků... Ale co by tam měla Radka dělat? Proč vždy hledá problémy? Ale tak na toto už si měl dávno zvyknout. Opět cítil sílu ve svých končetinách. Boj s Divokými se na něm podepsal, ale ne každá bolest trvá věčně. Jeho krok už byl jistější. Síla do rukou se mu taky vrátila. Už dozajista zvládne opět držet v ruce meč.

Když dorazil, všiml si Robba Starka, který jej poctil lehkou úklonou hlavy, které si Theo opravdu cenil. Dlouho se mu jako Vráně nedostalo šlechtického pozdravu. Něco se v něm hnulo a nebýt asi nyní před lordem ze Zimohradu, dozajista by se pousmál. Nyní si ale musel zachovat svou tvář a s pěstí přiloženo na srdci oplatil úklonu. "Můj lorde." Podíval se na obě šelmy, které nyní byly jako oblouzněné. "Pse! Pojď ke mně!" Někomu by to přišlo drsné, jak Theo mluví se svým psem, jejich vztah je věrný až za hrob, ale pes musí vědět, kdo je jeho pán. Když se nic nestalo a obě šelmy zmizely, Theo se bleskově přiblížil ke dveřím a chtěl vkročit dovnitř, ale v tom se zarazil. Zastavil se a uvědomil si svou drzost. Odstoupil ode dveří a podíval se na svého lorda. "Omluvte mou drzost, lorde. Do hrobky Vaší rodiny nemá přístup nikdo jiný než pouze vaše rodina. Omlouvám se za sebe i za svého společníka. Dovolte mi aspoň doprovodit Vás." Chvíli jenom stál se skloněnou hlavou a poté ještě dodal s naprostou upřímností v hlase. "Dozajista jsme zde oba ze stejného důvodu... Chceme přijít na kloub tomu, co se tady děje a hlavně.. Kde se nachází Radka." Poté, co to dořekl pouze vyčkával na to, co provede lord Stark.

Theo však nepochyboval o odhodlanosti mladého lorda zjistit, co se děje v jeho hradě. Proto hned jak se lord rozhodl, Theo se držel za ním, popřípadě i po jeho boku. Ještě před vstupem do samotného podzemí, zapálil za pomoci křesadla a křemene pochodně, visící na zdi a připraveny k použití. Jak oheň vzplál, vzal dvě pochodně. Jednu podal lordovi a druhou si ponechal. Poté následoval Krále Severu do temnoty rodinné hrobky. "Ještě se mi nestalo, aby mě Pes neposlechl... Co se to tady u Starých bohů děje?" Pomyslel si pro sebe a v obavách o mladou rusovlasou dívku už pomalu nedokázal myslet na nic jiného.

Mladý lord Stark si vážil dobrého vychování, které muž z noční hlídky měl. O to více si vážil toho drobného gesta, kdy si Theo přiložil pěst na srdce. Pak však svou pozornost přesunul zpět na svého zlovlka a psa. Když se oba hnuli kupředu a Theo zavelel na psa, Robb sám se napnul. "Šedý!" Pokusil se zastavit své zvíře, jež očividně mělo v oné čtyřnohé dvojici hlavní slovo. Jenže... nic. Jeho věrný společník se ani neohlédl za pánovým hlasem. Jen lehké střihnutí ucha mu dalo jasně najevo, že jej Šedý slyšel. To bylo vše, prostě pokračoval dál s čumákem přilepeným ke chladné kamenné zemi Robbovi rodinné hrobky. Bylo jasné, že bude muset jít za ním, mladík si povzdechl. V tu chvíli Theo vyrazil za nimi, ale u dveří se zasekl. Robb na něj hleděl s vyrovnaností a klidem, když se starší z nich začal se sklopenou hlavou omlouvat. "To je v pořádku sire, nic se nestalo. Musím s Vámi souhlasit a tak Váš doprovod rád uvítám." Mladý muž odpověděl a vyrazil ke vchodu do hrobky, kde se muž v černém postaral o zapálení pochodní a jednu z nich podal Robbovi. "Děkuji." Poděkoval mu mladý Strak, když ji od něj přijal a bez dalších okolků zamířil do mrazivé rodinné hrobky. Jeho předkové na ně vrhali nesouhlasné, přísné pohledy, ale to Robba nemohlo odradit od jeho odhodlání. Následoval obě zvířata, která se jim pomalu ztrácela z dohledu. A tak přidal do kroku, prošel okolo hrobů a jedinou poctou, kterou dnes mrtvím vzdal byla úctou sklopená hlava, ticho a modlitba, kterou je prosil o ochranu v dalších chvílích. Robb nesnášel, když nevěděl co jej čeká... neměl rád nevědomost.

Zlovlk se psem zmizeli za dveřmi ke schodům vedoucích níže položeného patra hrobky, následoval je s Theem po boku. Schody byli příkré, on sám byl v nižších patrech jen jednou a to už bylo dávno. Vzduch byl stále mrazivější a zdrojů světla pomalu ubývalo. Zvířata se ne a ne zastavit, žádné patro, které dosud minuli je ani trochu nezajímalo... šli hlouběji a hlouběji. Mladému vlkovi se to přestávalo líbit. Navíc se schodiště brzy zúžilo natolik, nehledě na stav, ve kterém bylo, že oba nemohli jít vedle sebe. A tak šel Robb a za ním Theo z Noční hlídky. Robbovi kroky byly pomalejší, opatrnější... našlapoval tiše a obezřetně se očima snažil prolomit hustou tmu, která je obklopovala. Jediné světlo, které zde bylo, pocházelo od jejich loučí, jenže... ani ty nevydrží příliš dlouho. Schody tu byly kluzčí, nežli o patro výše a pak je uviděl... Šedý vítr i Pes stáli na schodišti kus před nimi. Nehybní a pozorní, Robb moc dobře poznal, že je zlovlk napnutý.. pomalu jako by očekával útok. Mladý lord Stark toužil vytasit meč, jen pro jistotu, ale nakonec to nutkání přemohl a opatrně došel až ke zvířatům. Před nimi však nebylo nic... absolutně nic. Jen ticho, ačkoli se mohlo zdát, že i temnota tady dýchá.

Položila svoju ruku na kamennú podlahu. Tma bola nekonečne hlboká, nevidela nič. Vôbec nič. Ako by aj mohla? Tu nesvieti žiadne slnko, nehoria sviečky a nezablúdil sem dávno stratený mesačný svit. Nebolo tu nič, okrem mrazivého vzduchu a tmy. Srdce jej búšilo strachom, v hlave už nemala žiadne myšlienky. Vedela že je stratená. Skúsi skríknuť? Z plných pľúc? Možno ju ktosi začuje. Zalapala po dychu, vzduch ju bodal ostrými ihlicami. Otvorila ústa, otvorila pery, no žiaden hlas. Iba tiché zakňučanie v snahe prosiť o pomoc. Pod teplými bruškami prstov ucítila čosi lepkavého. Mohla to byť námraza, veď tá sa tu ligoce všade naokolo. Zahalila všetko, vnikla až do najmenšej škáry. Zdvihla ruku, prešla prstami po prstoch. Zrazu ju prepadol ten nepríjemný pocit ktorý našepkával, že to nebude námraza. Bude to niečo iné. Niečo omnoho...horšie. Bolo to lepkavé, dlhé a jemné. Ako vlákno. Ako... zatajila dych. Zamrkala očami, v ktorých sa objavili slzy. Stiekli po tvári, ale zároveň menili na ľadové kvapky. Lepili sa, tuhli na teplej tvári, ktorá bola stále chladnejšia a chladnejšia. Položila na zem i druhú ruku, hmatala pred sebou. Bolo to beznádejné. Nevedela kadiaľ má ísť. Pri tom náraze padla na zem, padla i fakľa, svetlo ju zradilo. Pamätá si... dvere! Ak nahmatá dvere, možno nebude tak úplne stratená. "Spamätaj sa dievča. Nie si malé detsko. Na strašidlá a ducho neveríš." Uisťovala samu seba, dodávala si odvahu.
Zavrčali. Obaja. Takmer na rovnako spolu, nahlas. Sklopili svoje uši, ich kroky sa odrážali od kamennej podlahy. Vrčali. Neprestajne, varovne. Vyrazili vpred. Pomalé kroky boli stále rýchlejšie, až kým sa Šedý vietor nerozbehol. Pes mu bol v pätách. Naježená srsť, vrčanie, obnažené zuby. Stratili sa v tme. Hlasný, dievčenský krik sa ozval v tme, zároveň zvuky boja. Šedý vietor spolu so psom sa vrhli na čosi veľkého. Niečo, čo vydávalo ostré, vysoké zvuky. Prichádzalo to z tmy. Robb i Theo to mali takmer pred nosom. Za hranicami svetla. Ona sa zdvihla, nevedno kadiaľ má ísť, no niekadial utekať musí. Nohou šliapla na čosi krehké, šmykľavé. Znova krik, stratený v zmesi ostrého zvuku a vlčích i psích štekaní a vrčaní. Padlo do niečoho, čo sa pod ňou zlomilo. Obalilo ju čosi nechutné. Lepkavé, hnusné a husté. Ako blana, ako čudné blato. Zaplakala. A potom sa to vynorilo aj na Robba a Thea. Vyrútilo sa to na nich, do svetla.



Pavúk. Ohromný a nechutný. Jeho telo bolo pokryté bielou, bledomodrou farbou, ktorá sa leskla vo svetle ako číri ľad na slnku. Pavúk, jeden z tých strašidelných rozprávok starej pestúnky. Ohromný pavúk, na ktorých v legendách sedávali Iný. Taký, ktorý kedysi ako psy lovili posledného hrdinu počas Dlhej noci...

Pomalu o opatrně našlapoval v neznámé oblasti s lordem Starkem, po svém boku. Tma a neznámo jej neděsilo. Nejvíce se obával nyní toho, že se děvče ani nesnaží volat o pomoc. Jen o ni měl v daný okamžik opravdu strach. Kdoví kde je? JEstli je v pořádku? Jestli se jí něco nestalo? Hrozné, co pociťují rodičové při strachu o své děti. Jeho krok se zrychlil v momentě, kdy uslyšel ve tmě zavrčení a poté i štěkání a rychlý pohyb psých nohou. Okamžitě přidal a s pochodní před sebou si osvětloval cestu ještě dále od sebe. Stále se přibližovali k místu, kde se ozývala směsice neznámých zvuků a bojujících psů. Jak bylo všude ticho, teď mu přijde, že je zase příliš krušno. Vše mu nyní bylo ale ukradené. Vše jde stranou, když to vypadá, že je Radka v ohrožení. Stejného názoru byl nejspíše i lord Stark, protože za Theem ani o krok nezaostával. Zvuk byl stále hlasitější až nakonec ze tmy přímo proti Theovi vyrazila temná bytost. První, co pochodeň osvětlila byl obrovský počet očí, které spočívali na těle obrovského tvora podobného pavoukovi. To bylo to první a poslední, co Theo viděl, protože při tom překvapení okamžitě ustoupil, pustil svou pochodeň k zemi a s úskokem dozadu se vzdálil od rozběhnuté bestie. Okamžitě Theo tasil meč, ale připravil se o svou jedinou výhodu a to oheň a světlo.

Postavil se po boku lorda Starka a poté zavolal do tmy. "Jsme tady, Kuře!! POkud mě slyšíš, zůstaň tam, kde jsi a neukazuj se a neboj se!!" "Za chvíli jsme u tebe,
holčičko. Dej nám jenom trochu času." Když se opět bytost přibližovala odstrčil lorda od sebe a možná se tak vyhnul možnému zranění pavouka, který na ně chtěl zaútočit přímo. Theo zmizel ve tmě, ale to nejspíše pro něj nebude žádnou výhodou. Neví, zda soupeř vidí jeho stejně jako on. Proto pro jistotu provádí v nějakém rytmu lehké švihy mečem, které ho neunaví, jako menší obranu. Nevěděl, zda je rozumné mluvit, protože by na sebe mohl upozornit ať už vibracemi hlasu nebo samotným zvukem. S ničím takovým se ještě nesetkal ani za Zdí. Ale musel zariskovat. "Můj lorde! JE mi trapné žádat vás o něco takového, ale jako osoba s pochodní potřebuji, abyste zaměstnal tu potvoru. Rozhodně vám pomohu tím, že budu dělat rozruch,
ale musíme nějak zmást tu kreatůru. Pokud uvidíte jakékoliv volné místo, bodejte. Čím více ran uštědříme, tím větší máme šanci." V tom se opět ozval ten odporný zvuk a Theo instinktivně uhnul doprava na stranu své švihové nohy. V tom zkusil mávnout do tmy čepelí, ale netrefil nic než vzduch. Pořád nevěděl, jak bojovat s tou bytostí. Ale na něco přijdou. Lord Stark dozajista využije také všech svých znalostí. Ještěže tu měli i zlovlka a psa. Kdyby také neobtěžovali toho tvora, už by asi ani jeden z nich nedýchal. "Bestie jedna pitomá... To jsme tady tak potřebovali." Řekne si pro sebe a v tom začne dupat kolem sebe a mlátí tupou stranou čepele po zemi. Udělá co největší rozruch jenom může. Všimne si na zemi své pochodně, která pomalu dohasíná. "Kdybych k tomu světlu dostal aspoň končetinu toho tvora, aby byla na chvíli vidět, mohl bych udeřit.

Mladý lord hleděl na dvě šelmy stojící před ním, nebo možná spíše do tmy za nimi. Pak oba dva zavrčeli, naráz až vrčení splynulo v jedno, těsně před tím nežli se vrhli do tmy. Tentokrát mladý lord nechal pravou ruku klesnout k jílci svého meče a vytáhl jej z pochvy, neboť se ze tmy ozval dívčí křik zároveň se zvuky započatého boje.
Robbovi přejel mráz po zádech ve strachu o dívku, ke které cítil mnohem více, nežli by měl a ve strachu o svého věrného vlčího přítele. Ale nezastavilo ho to před tím vrhnout se spolu s Theem, který jistě sdílel stejné obavy jako mladší muž, do temnoty. Zvuky byly o to děsivější, vzhledem k tomu, že ani jeden nic moc neviděli, vlastně téměř nic.
Pak náhle, jako když blesk pročísne oblohu, se před nimi zjevilo cosi... obrovského a neuvěřitelného. Ve světle pochodní, jež muži drželi se zjevil tvor připomínající svým vzhledem pavouka... nebo to možná bylo tím, že to pavouk vlastně byl. Pak jej však opět pohltila tma, neboť bratr z noční hlídky před tvorem uskočila a při tom upustil svou pochodeň. Robb udělal to samé, ale nějakým způsobem se mu svou pochodeň podařilo udržet, ta se tak stala jejich jediným zdrojem světla. Starší muž se postavil po bok mladého lorda Starka, volajíc do tmy. Snažil se tím Radku ujistit, že jsme na cestě. Robb zůstal zticha a naslouchal při tom zvukům ve tmě, přemýšlejíc nad tím co udělat. A i přes ostražitost, o kterou se snažil, to byl Theo, kdo je zachránil před možným zraněním, tím že od sebe Robba odstrčil ve chvíli, kdy na ně monstrum zaútočilo. Sám tak zmizel ve tmě. Robb zamáchal pochodní, rozhlížejíc se v naději, že jej nebo pavouka spatří, ale nic takového se nestalo. To až ve chvíli, kdy Theo promluvil. Mladík se musel uchechtnout, protože teď bylo opravdu to poslední, za něco se omlouvat nebo něco považovat za trapné... oba byli v tuto chvíli na stejné lodi a ve stejné pozici. Robba teď nemohla taková maličkost ani v nejmenším urazit. Naopak byl rád za Theovu bystrou mysl a alespoň nějaký nápad, který se dal trochu nazývat plánem. "Jde tu o život ...bojujeme s... pavoukem,... myslíte, že mi teď záleží na nějakých zdvořilostech? Opravdu vám něco takového nemusí být trapné." Uchechtl se Robb a začal kolem sebe mávat pochodní. "Udělám co je v mých silách." Dodal ještě, tentokrát naprosto vážným hlasem a pevně sevřel rukojeť svého meče, připraven jej kdykoli použít a ohnat se po té obludě. Pavouk se opět ozval, ale neuviděl z něj ani kousek jeho odporného těla. "No tak se ukaž! Zavrčel mladík a pak ztuhl, když se ozvalo bolestné zavití. Mladý vlk se vzápětí pohnul kupředu jako šelma, máchl pochodní a následně se ohnal i mečem po neviditelném nepříteli.

Už ani nedúfala. Myslela si, že smrť si ju tu nájde. Tu, v tejto mrazivej temnote. Hoc nič nevidela, za to veľmi dobre počula a cítila. Srdce mala zovreté tak silno, až mala pocit, že sa od strachu nedokáže ani nadýchnuť. Každá slza ktorá stiekla tvárou bola pomaly menená v ľaď. Lepili sa jej na tvár, cítila svoj horúci dych, ktorý bol čoraz chladnejší. Bolo to tým prostredím. Mrazivý vzduch, prichádzajúci z útrob chodieb starej, zabudnutej časti rodinnej krypty. Akoby sa k nim blížilo čosi omnoho horšie, ako je ten ľadový pavúk. Bola to len hra jej mysle? Alebo to bolo naozaj? Naozaj čosi prichádzalo? Zažmúrila silno oko, aby to radšej nevidela. Nie že by čokoľvek v tej tme dokázala vidieť. Nevidela ani svoje vlastné ruky, ktoré sa snažila zdvihnúť. Nevidela vôbec nič, len cítila. Tú lepkavú hmotu, to niečo, čo mala okolo seba a na dotyk jej to pripomínalo rozlámané škrupiny veľkých vajec. Ale neboli to úplne ako vajcia, pretože pod prstami, keď to lepšie nahmatala, cítila vláka. Hrubé, tak chladné, až sa jej na to lepili tie teplé prsty. Ako číri ľad. Zatajila dych, potom to prišlo.
Svetlo. Kroky, oheň... A dve postavy. Hlasy, ktoré poznala až príliš dobre. Nádej. Priniesli so sebou nádej, ktorá do nej pomaly stekala, ktorá ju postupne naplňovala. Videla ich. Ale boli príliš ďaleko. A medzi nimi bol ten pavúk, snažiaci sa bojovať o svoj život. O svoj život? Nie. Bojoval preto, aby zabil každú živú bytosť na tomto svete. Mohla byť proti nemu akákoľvek presila, i tak by šiel vpred a zabíjal až do posledného dychu. Lebo bytosti mrazivej temnoty nepoznajú súcit, nepoznajú strach a nikdy necúvnu. Nikdy nezutekajú z bojiska. Idú len vpred. Krvilačne. Radosť sa v nej miešala s pocitom viny a strachu. Mala strach o Šedehé Vetra, o Psa, o Thea a Robba, ktorý teraz bojovali na život a smrť len preto, aby ju zachránili. Nemali sem chodiť. Nemali riskovať. Pre svet tam hore sú príliš dôležitý. Ale vedela, ich bojové schopnosti sú veľké. Sú silný, schopný. Určite toho pavúka porazia. V druhej sekunde zas o tom pochybovala. Chcela ich poslať preč, skríknuť aby sa zachránili, no z jej hrdla nevyšiel ani hlások. Len to zúfalé zalapanie po dychu, zmiešané s plačom. Musela nájsť svoju odvahu. Ale ako?
Zdalo sa, že toho tvora nezastaví skutočne nič. Žiaden zlovlk, žiaden, žiadna zbraň či oheň. A predsa... vždy keď sa z tej tmy vynoril na svetlo, vydal ostrý, plačlivý zvuk a snažil sa svojimi prednými nohami zakryť oči, ktoré boli tou fakľou oslepované. Zmietal sa zo strany na stranu. Z každej strany naňho bolo útočné. Z každej strany bol rozptyľovaný. Či už zvieratami, alebo ľuďmi. Šedý vietor mu vyskočil na chrbát, čím pavúka na sekundu zrazil k zemi. Pes sa mu pevne zahryzol do jednej tých mnohých nôh a trhal. Silno, zúrivo, ale noha sa nechcela oddeliť od tela. Pavúk so sebou zmietal, snažil sa oboch zo seba dostať. Teraz mal omnoho väčšie problémy, ako zapodievať sa s Robbom či Theom. Ich spoločníci mali o svojich pánov strach a mali strach i o Radku, preto nedovolili, aby sa k niekomu z nich ten pavúk dostal. Vždy keď spravil krok, zvieratá sa naňho o to zúrivejšie vrhli a snažili stiahnuť späť. Avšak i oni potrebujú pomoc. Šedého Vetra napokon zo svojho chrbta zhodil a zúrivo sa naňho vrhol. Schoval zlovlka do svojho objatia pavúčich nôh a snažil svojimi prednými tesákmi odhryznúť jeho hlavu. Bol všetkým bokom a z časti i vo svetle, tak že Theo spolu s Robbom videli, čo sa deje. Ako pavúk, tak aj Šedý Vietor spolu so Psom bojovali zo všetkých síl, ale tie im postupne dochádzali. Hoc zlovlk nebol vyslovene zranený, len na niektorých miestach poriadne doudieraný, to isté sa nemohlo povedať o pavúkovi, ktorému na niektorých častiach tela vytekala modrá, zvláštna tekutina. Ak teraz spoločne a silne nezaútočia, možno už inú šancu mať nebudú...

Ve tmě se rozhostilo několik zvuků, vrčení Psa a zlovlka, skřeky té temné obludy, která pořád ne a ne povolit. Boj už trvalo nějakou chvilku, jejich zvířecí společníci měli obrovskou výhodu proti nim. Aspoň trochu věděli, kde se tak ta stvůra nachází. Museli už pohnout. Síly zvířatům za chvíli dojdou a hlavně oni mají tu šanci dát kritický zásah čepelí. Být tu tak ten Ohnivý kněz, kterého jsem poznal za války. Thoros z Myru, to bylo jeho jméno. Plamenná čepel na bojišti. Jak by se mi hodila tady. Na chvíli se zamyslel, ale potom se musel vrátit do reality. Zničehonic se ozvalo vytí a silná rána. Něco se dělo s jedním z jejich společníků. "Radko! Ať už jsi kdekoliv a uslyšíš cokoliv, zůstaň skrytá, dokud to nekončí. Hned jsme u tebe." Najednou si všiml, že se světlo z pochodně odráží od nějakého lesklého možná krunýře. Že by ta stvůra udělala takovou osudovou chybu? Nepochyboval o tom, že si toho určitě všiml lord Stark. Připraví se. Svou čepel zvedne co nejvýše, aby jí dal při úderu co největší energii. "Můj pane... Víte, co máte udělat... Mám dojem, že ta bestie si mne určitě po tom úderu všimne. Vše je nyní na vás." S těmito slovy se pokusil o vyprostění Šedého větru z pod tlaku ledové bestie silnou ránou do oblasti, kde tušil trup, který by mohl prorazit svou čepelí. Aby přidal ještě více celému úderu, jeho rána byla i sylšet, protože ji doprovodil válečným řevem. Jdeme na to... Teď tě tu zničíme ty bestie... To byly poslední myšlenky, které mu prolétly hlavou, když jeho čepel dopadla. V té chvíli se nesnažil ani trochu ustoupit, akorát by tím spletl lorda Starka. Svěřil mu nyní svůj život. Jen zavřel oči a s mečem vystaveným špičkou proti nepříteli vyčkával na náraz nebo spásu.

Bylo to jako nekonečné minuty, ale ve skutečnosti čas utíkal nebezpečně rychle vpřed. Bolestné zavytí se ztratilo ve tmě a místo něj se na světle objevilo něco... Mladý lord ztuhl a hleděl na část těla nestvůry, ze kterého vytékala podivná tekutina. Srdce cítil až v krku, bojujíc okamžik s něčím, co jej přimrazilo na místě, takže se nemohl pohnout. Byl to nejen strach, ale i něco, co mu bránilo ohyzdnou potvoru zabít. Jako by si nebyl jistí tím, zdali něco, co sem do té podzemní temnoty patří, má právo doopravdy zabít. Bojoval sám se sebou, ale nevzpomínal si, že by mu někdy otec kladl na srdce, že se podivná stvoření z hrobky nezabíjejí. Jediné co mu říkal, bylo, aby sem nechodil... Jako malého kluka ho sem táhla vidina nebezpečí a adrenalinu z něj vyplývajícího. Teď stál jako opařený, dokud nezaslechl zakňučení svého zlovlka, jež přešlo ve vzteklé zavrčení a následně nezahlédl odlesk ohně na Theově čepeli. Hned potom starší muž promluvil. Sám se rozhodl ze sebe udělat návnadu a životy všech, včetně toho svého, tak dal do rukou Mladého vlka. Nemohl zklamat. "Rozumím." Pokýval mladík hlavou.

Bratr z noční hlídky se s bojovým křikem vrhl na bestii a ze všech sil ji udeřil mečem. Lord Stark začal bez přemýšlení jednat, vše přenechal svým instinktům. Vrhl se vpřed, zahazujíc svůj strach i pochyby, protože i kdyby tady měl sám zemřít, ostatní zemřít nenechá. Bestie téměř všechnu svou pozornost nasměrovala k Theovi, tudíž si nevšimla, když se na ni vrhl i mladík. Robb vyskočil pavoukovi na hřbet, tak jako před tím Šedý a zahleděl se na místo za jeho hlavou, ze kterého monstru vytékala ona podivuhodná tekutina, zřejmě po zranění zlovkovímu tesáky. Pavouk už si stihl všimnout Robba a vycítit léčku, ale Robb nečekal... nedal mu šanci jednat, protože pozvedl meč s čepelí namířenou kolmo dolů k jeho nechráněnému, zraněnému krku a pak... bodl. Vší silou a se zvířecím zavrčením bodl, jednou,... podruhé,... po třetí...

Potvora so sebou zmietala na všetky strany. Bola rozptilovaná príliš mnohými osobami a bytosťami na to, aby mohla poriadne zaútočiť a venovať sa iba Šedému vetru, ktorý sa dostal do spárov tej legendárnej obludy. Jeho nohy sa pod váhou Robba rozčapili a mohutné telo dopadne s hlasným, tupým buchnutím na kamennú podlahu. Pavúk vydal zo seba znova ten nepríjemný zvuk, ktorým naznačil, že ho to zabolelo. Jeden sek, druhý sek a tretí. Pavúk už nemal toľko síl, aby Robba zo seba zhodil. Jeho lepkavá krv vystrekla, mrazila na dotyk. V temných chodbách sa miešali rôzne zvuky. Rev lorda Starka, rev pavúka, ktorý si našiel svoju smrť rýchlejšie, než možno očakával. Monštrum naposledy vydýchol, šklbol z posledných síl svojimi končatinami. Jeho kruté oči zrazu vybledli a pod nohami lorda sa už nikdy viac nepohol. Duša toho netvora opustila tento svet v závane ľadového vetra, ktorý vyletel z útrob temných chodieb rodinnej hrobky. Vyletel ako zlovestné znamenie ktoré hlása, že tento tvor bol iba jeden z mnohých. Ale či je to pravda, nebodaj nie... Ostáva to pod rúškom tajomna.
Šedý vietor si preventívne olízol ranu, ale keď zistil, že nie je to nič vážne, radšej sa spolu so Psom presunuli k Radke, ktorá ostala nehybne sedieť, alebo možno ležať na zemi v tom nechutnom voľačom, do čoho padla. Obe zvieratá sa akoby pretekali v tom, kto sa vie k nej viac ochranársky pritúliť, aby jej dodali pocit bezpečia a ochrany. Nemohla im odolať a ani nechcela. Ako psa, tak i zlovkla objímala rukami, tisla si ich k sebe a zabárala svoju uplakanú tvár do ich srsti. Nebolo pochýb, že si získala ich srdcia. Veď ju chceli chrániť.
- Ešte že mám dve ruky... už je dobre... - znel jej hlas v tme, kam nedopadalo svetlo z fakle. V hlase sa jej miešala radosť so zlami, lebo občas potichu zavzlykala. Chcela vstať zo zeme, aby mohla ísť k Theovi a Robbovi, ale nebolo jej to dovolené. Nie len že ju zvieratá tlačili k zemi, ako sa tešili z toho že je v poriadku, ale zároveň mala časť oblečenia mrimrznutú ku kamennej podlahe. Okolo nej bola podobá tekutina vo farbe číreho ľadu, ako mal ten pavúk, keď že padla na veľké pavúčie vajce, ktoré sa pod jej váhou rozbilo. Pod sebou mala zmes tekutiny, škrupiny veľkého vajcia a možno aj zárodok pavúka, ktorý sa nestihol vyliahnuť. Avšak v chodbe to nebolo jediné takéto vajce. Bolo ich tam mnoho a ešte viac. Tmavomodrej, mrazivej farby ktorá sa leskla vo svetle. Boli uložené v hniezdach, ale nebol tam už žiaden živý pavúk, ktorý by ich mohol ohrozovať.