Příběh - Radka River

Byl podvečer, silný chladný vítr a Lord Dorien s několika svými muži se rozhodli tento nečas přečkat v místní krčmě u džbánku dobrého piva a masa. Mohli si toho dovolit kolik jen chtěli, protože peníze nebylo zrovna to co by je nějak trápilo, Lord Dorien je vazal Tywina Lannistera a tedy jakožto jeho vazal měl dostatek peněz kterému se dostávalo .. no a také jej mladý Lord dával náležitě najevo, měl na sobě černé oblečení s bílou košilí a kabát měl prošívaný zlatem, u levého boku měl svůj meč.

I když někteří muži se už váleli pomalu po podlaze ovlivnění alkoholem, Lord Dorien se nikdy nijak významně neopijel byl sotva v náladě .. chtěl mít vždy alespoň stav u kterého by mohl ještě alespoň adekvátně nějak reagovat na různé situace.
Venku měli muži koně které hlídali dva muži z toho jeden z nich držel v rukou černý praporec s liščí hlavou z levého profilu, tedy znaku právě Lorda Renarda z Burrow.

V krčme napriek urodzeným hosťom panovala možno až príliš dobrá nálada. To zlé počasie spôsobilo, že i ľudia, ktorý zvyčajne toho veľa nevypijú a v krčme sa zdržajú pomerne krátko, dnes zostali akosi dlhšie, akoby zabudla, že ich doma čakajú hladné krky a nahnevané manželky. Nie príliš dvakrát hudobne nadaný bard sa snažil hrať na svojom tamburáši, ale každý tretí zahraný tón znel falošne. Ešte že opilý muži burácali svojimi hlasmi tak nahlas, že jeho hru úplne potlačili.
Jeden stôl bol snáď mimoriadne hlasný, živý. Hrali tam totiž karty. Zhluk ľudí, prevažne mužov a jedna mladá dievčina s ohnivými vlasmi, ktoré mala husté a krásne, ako majestátny lev svoju hrivu sedela na stole, aby ju bolo lepšie vidieť od zeme. Občas odpila pivo zo svojho veľkého pohára, ktorý musela držať až dvoma rukami, aby to vôbec zdvihla. Nebola to však žiadna pijanka, ani lacná mladá štetka, ktorá si tam prišla zarobiť rozťahovaním nôh. Bola to príjemná mladá dievčina s dobrou náladou a šikovnými rukami v kartách. Jej príjemný smiech a spevavý hlas, ktorý občas pridala k ostatným sa niesol krčmou. Pôsobil príjemne, ako taký balzam na zatŕpknutú dušu.
- Stavím svoje posledné topánky na to, že máš zase eso v rukáve! - zašomral jeden starší muž, pri čom hodil svoje karty na stôl. Dievčina sa len pobavene zasmiala. Tentokrát však prešibaným spôsobom.
- Vyložte karty na stôl moji drahý lordi. Uvidíme, či mi šťastena priala aj tentokrát! - vyzvala ich. Všetci postupne kládli karty, aby ukázali čo majú. Až nakoniec prišla na rad ona. Doteraz sa tvárila stále skleslejšie a skleslejšie, akoby ju tá šťastne opustila. No keď prišiel rad na ňu...
- Je mi ľúto moji drahý lordi ale očividne šťastne dnes nepriala...- vyložila karty - celej vašej skupine - dodala. Nastal smiech, ona si začala hrabať mince.
- Ty prekliate dievča! Klamárka! Podvodníčka! Chuligánka! Však ja z teba tie karty vytrasiem! - zaburácal mocný chlap, ktorý udrel nervózne do stola, až poháre nadskočili. Dievčina vypleštila oči, v ktorých mala strach. Muž po nej skočil, ale to už ona bola vo vzduchu. Držali ju silné ruky, ktoré bezpečne stiahli zo stola a položili na zem. Nastal krátky rozruch v podobe bitky, ktorý sa skončil vyhodením toho muža z krčmy, ktorý akosi nezniesol prehru. Dievča prebehlo pohľadom po krčme, až zazrela skupinu bohato vyzerajúcich pánov. Kto vie, či by sa dali nahovoriť na partičku kariet...

Dorien se pootočil směrem za křikem který šel směrem ze zadní části krčmy, obtěžovalo jej tohle povykování.
Seděl blízko krbu aby se ohřál, neochotně se podíval na tu dívku která byla už od prvního pohledu neurozená. Vždy opovrhoval lidmi co nemají původ. Jeho pohled směrem k dívce byl zlý a však neřekl ani slovo.
Její přítomnost ale vzbudila pozornost ostatních mužů Lorda Renarda a jejich pudy díky alkoholu. "Posaď se ke mě na kolínko já tě ochráním ... zrzečky jsem měl vždy rád." Poví opileckýn hlasem jeden z mužů který patřil do družiny mladého Lorda.

Keď sa opitý lord ozval smerom k dievčaťu, strhol na seba takmer všetku pozornosť krčmy. Ľudia mali mladú Radku radi. Nie kvôli jej výzoru, ale kvôli jej povahe. V okolí žila už pár týždňov a preto mala dostatok času si tu vybudovať priateľstvá. Pomáhala ľuďom za kúsok jedla, či teplého oblečenia, za strechu nad hlavou na jednu noc. Jej milý úsmev zahrial staré ženy pri srdci a veselá povaha rozosmiala nejedného starčeka. Tunajší si ju chránili, akoby bola ich vnučkou, dcérou či malou sestričkou.
Dievčina však na lorda nepozerala urazene, či nahnevane. To veru nie. Ona si vážila každú osobu a bolo jej jedno, aký veľký pán či chudobný mrzák to je. Roztiahla svoje pery do širokého úsmevu, ktorým lorda obdarila. Vedela veľmi dobre, že uraziť či odmietnuť urodzených pánov by bola možno tá najväčšia chyba na svete, ale za to si vždy dávala pozor, aby sa jej nik pod sukničku nedostal. Odpila si zo svojho piva, utrela do látky svoje ústa. Podišla k urodzeným pánom bližšie. Jej úklon bol trocha neohrabaný. Nik ju to neučil, robila to tak, ako kedysi videla na jednom dvore.
- Buďte pozdravený milostivý páni - oslovila ich veselím tónom v hlase. Zo škaredého pohľadu lorda Renarda si starosti nerobila. Jeho pohľad sa o ňu rozbil s takou ľahkosťou, ako sa rozbije morská pena o skalnaté útesy.
- Nechcem vás uraziť milostivý pane, ale na to aby som si vám sadla na kolená som už dosť veľká a ťažká. Čo tak, keby som si radšej sadla do sedla vášho krásneho koňa? - pozrela naňho s takmer nevinným pohľadom, akoby tú otázku myslela skôr dvojzmyselne. Až teraz sa ukáže, ako veľmi sa vie hrať so slovami a odbiť lorda bez toho, aby skončila potrestaná.

Ten muž se jenom ušklíbne nad její poznámkou, přeci jen mu i nahrála do karet. "Chceš abych tě pohoupal ? Nebo povozil na koni ?" Optá se nejistě a však s úsměvem. "Umíš vlastně osedlat si koně ?"
Mladému Lordu který seděl jen několik židlí od dívky nebyl zjevně nadšený z tohoto rozhovoru jak by se mohlo zdát, nebyl však nadšený právě z přítomnosti té dívky v jejich společnosti, uráželo jej že musí dýchat stejný vzduch jako ta dívka, ale neřekl vůbec nic.
U svých mužů měl vždy silný respekt a kdyby jenom řekl dívku by bez řečí zabili a nebo by ji zabil sám Dorien který si užíval v bolesti druhých i jejich mučení.
Neřekl právě ale nic z toho důvodu že nechával svým mužům volnou ruku, přeci jen i muži potřebuji rozptýlení.
Opět se ozval ten muž který oslovil Radku prvně.

"Nemyslím si že bys byla nějak těžká, jsi dost hubená, pojď .. posaď se mi na koleno a možná ti za to dám i nějaký stříbrňák a nebo i zlaťák když budeš hodná holka" Rukou se poplácá na koleni čím dává najevo aby se dívka posadila.
Muž si opravdu užíval přítomnosti té dívky.

Dorien se napil piva a pak se opatrně pohleděl na tu dívku. "Sedni !"
Řekl přísně a nesmlouvavě jako na psa, už jej otravoval jejich rozhovor a přemlouvání, nechtěl furt poslouchat tohle kňourání a řeči. Dorien neměl dobrou náladu jak se zdálo a proto nebude ani dobré sním moc diskutovat či se nějak vytáčet.

Z tej spoločnosti nemala dobrý pocit, ale očividne aj dedinčania mali toľko rozumu, aby sa nepostavili do cesty urodzených lordov, ktorých musia poslúchať. Ošívali sa potichu na svojich miestach. Očividne si tentokrát Radka musí poradiť úplne sama. Ale to by nebola ona, keby si nejak neporadila v každej situácií. Odkedy sa pridružila k Theovi a on ju naučil ako zachádzať s dýkou, má omnoho menší strach z ľudí než doteraz. Samozrejme to neznamená, že by s radosťou ubližovala a zabíjala. To teda nie. Niečo také sa jej protiví. Stačilo, že svoju dýku raz prehnala jednému mužovi skrz hrdlo a on vykrvácal ako také prasa.
Ostýchavo sklopila oči na svoje nožičky, ktoré mala v teplých čižmách zo zajačej kože. Pohýbala v nich nenápadne prstami, dokonca nad slovami toho lorda o sedlaní koňa začervenala. Mlčala, akoby mala strach odpovedať, alebo sa za odpoveď hanbila. Jasné že dokázala osedlať koňa, ale ani jeden z nich nehovorí o tom zvierati, na ktorom ľudia cestujú. Keby ju teraz Theo videl, nebol by dvakrát nadšený z jej správania. Ale ten bol ďaleko na cestách. Na juhu, aby verboval mládencov či starcov k Nočným bratom a ju nechal tu.
Pohľadom prešla po urodzenom mužovi, ktorý mal na ňu evidentne chuť.
- Ja som vždy dobré dievča milostivý pane - s tými slovami mu otrčila ruku, aby tak naznačila, že čaká ten strieborniak či zlaták - Moja matka povedala, aby som si svoj poklad strážila a nikomu ho nedala až do svadby. Chcete si ma vziať za ženu? - nadvihla naňho obočie, pri čom sa zatvárila hlúpo. Obzrela sa vôkol seba - Vy viete osedlať koňa? Lebo ja tu žiadneho štolbu nevidím. Alebo ste ním vy? - položila drzú otázku, ale stále ten hlúpi, nevinný výraz v tvári.

Dorien nebyl dvakrát zvyklí něco opakovat natož neurozené dívce která se neuměla ani chovat.
Vstal od stolu a chytl dívku prudce za vlasy.
"Teď ti něco povím"
Začal ji šeptat do ouška jako by to byla snad jeho milenka tak aby to slyšela pouze ona, přitom ji stále pevně držel za její mastné,dlouhé zrzavé vlasy.
"Nemám rád lidi jako jsi ty, nemám rád lidi co nemají původ a nebo to nejsou mí muži .. ale speciálně ty mě začínáš tak trochu štvát .. jestli nebudeš hodná čubka jako je tvoje matka která tě vyvrhla ze svého lůna na tento svět, tak ti přísahám že ti vydloubnu tvoje pravé oko lžící"
Z jeho hlasu se nedalo rozeznat zda to myslí vážně nebo ne, protože jeho hlas byl neurčitý.
Ovšem muži mladého Lorda i ti silně v náladě náhle utichli, jelikož věděli že zrovna nastala chvilka kdy je lepší svého Pána neprovokovat.

Když Dorien řekne té zrzavé dívce co chce, dovleče ji k tomu muži který po ní tolik touží a ten si ji hned posadí na koleno a pravou rukou ji hladí po stehně. "Vzít si tě ?"
Zeptá se dívky trochu zmateně ten muž.
"Nemohu si tě vzít, mám doma ženu kterou miluji a Bohové nedovolují mít více jak jednu ženu .. ale ty.."
Začal ji hladit po tváři druhou rukou.
"Ty jim to neřekneš že ne ?" Zašeptá ji stejně jako Dorien do ouška přestane ji hladit. "Jak se vůbec jmenuješ ?"
Zeptá se jí opravdu se zájmem ale nečeká na odpověď a tou samou rukou kterou jí hladil ukáže na Doriena který se opět posadí ke krbu.
"Ten mladík, to je Lord Dorien Renard z Burrow jeden z lidí které bys určitěla nechtěla naštvat .. je to vazal Lorda Tywina Lannistera." Konstatuje fakt a pak dopije korbel piva který začne ihned dolévat mladá dívenka která je zároveň dcerou hostinského, která dle pohledu může být stará asi jako ta zrzavá dívka.

Ovšem na rozdíl od té zrzavé dívky, ani nedutala a ani pohledem nezavadila o muže Lorda Renarda když jednomu z nich dolévala pivo.
Jen co jej dolila opět si šla po svém, co kdyby muži chtěli i jí.

I přesto že vesničanů bylo v krčme daleko víc než mužů mladého Lorda, nikdo si nic nedovolí. Nikdo se na ně nedivá, nikdo nic neřekne .. nechávají to být jak to je a dělají že nic nevidí a neslyší .. pouze pijí pivo a dělají že tam nejsou.

Jej srdce vynechalo jeden tlkot, keď už sedela tomu urodzenému lordovi na kolenách. Takmer nedýchala, hlava jej natoľko dunela, až mala strach, že to môžu počuť všetci na okolo. Len mu sedela na tých kolenách, ani sa nehýbala, ani nedýchala. Keby verila v nejakých bohoch, už by sa dávno modlila. Lenže ona neverí. Nikdy neverila. Opustila ich tak, ako všetci opustili ju. Jej matka, jej otec, jej bratia a Theo. Občas ju dostihla úzkosť, zúfalstvo, chcela odísť z dediny, od ľudí, ktorý sa o ňu na Theovu žiadosť starali. Neboli zlý. Boli k nej vždy milý. Mala čo jesť, mala si čo obliecť, mala sa kde zabávať a túlať po krásnom okolí. Lenže...napriek tomu ako ju mali všetci radi, dnes ju všetci zradili. Nik z dediny, ani ten muž, ktorému dobehla jedného dňa pre liečiteľa, keď jeho žena krvácala z lona sa nepostavil a nepomohol jej. Nik. Všetci mlčali, všetci sa tvárili, že tam nie sú. "Keby tu bol Theo, všetkých by do jedného zabil!" Zamračila sa v duchu. Lenže Theo tu nebol. Keby bol, tak tu nie je ona. Bola by niekde inde. Robila by niečo inšie. "Rozmýšľaj dievča. Musíš na niečo prísť!" Povedala si v duchu, plná zúfalstva.
Na kolenách toho muža sa celá zachvela, ako také kuriatko, ktoré sa práve vyliahlo na tento svet, medzi líšky, medzi vlkov. Na sucho prehltla. Chytila lorda pevnejšie za zápästie, aby zastavila jeho ruku. Pozrela mu hlboko do očí. Mala nevinný, ostýchavý výraz. Zrovna taký úsmev sa vkradol na pery.
- Mne povedali, že Bohovia vidia všetko a každého. Vidia čo robíte, počujú čo hovoríte. Ak milujete svoju ženu, nemali by ste jej zasiať smútok do srdca. Viete milostivý pane...lady také ako ostatné ženy. Každá sa cíti ponížene, keď má doma neverníka. A bohovia sú krutý. Ja o tom viem svoje. Ak sa to nedozvie od vás, ani odo mňa, tak jej to pošepkajú oni a vás potrestajú - povedala tichším, vážnym hlasom, akoby to bola najväčšia pravda sveta. Jeho ruku nepustila. Stále držala dúfajúc, že ju nechá ísť. Nemala na sebe šaty. Vonku bola zima a mráz a ona šaty nikdy nemala v láske. Zahrievala ju iba hrubá tunika z vlčej kožušiny, okolo nej opasok, na nohách hrubé pletené punčocháče a kožené čižmičky do snehu, na ktorých boli kúsky teplej kožušiny, aby nemala omrzliny.
- A predsa len...taký veľký lord...snáď sa nechce túliť k takej smradľavej dievčiny ako som ja. Ešte by ste odo mňa chytil blchy a čo potom? Vaša pani manželka by s vami nechcela líhať. A všetci by sa vám smiali. Veru tak. Ja o tom viem svoje. Smiali by sa vám a volali by vás zablšený lord. Ak mi dovolíte, tak ja sa pôjdem okúpať. Trocha upraviť...Nech som pre vás čistá a voňavá - pozrela naňho spýtavo. Snáď tým lorda ukecá, alebo prestane mať na ňu chuť. Veď po svete chodí pramálo mužov, ktorý by mali chuť na tak ukecanú ženu, ako býva ona.

Musel se zasmát slovům které ta zrzavá dívka vypouštěla z úst, dokonce i ji přestal hladit po stehně.
"Jsi velice výmluvné prosté děvče, kdyby snad někdy slova byly meče .. musela by jsi být nejlepší šermíř který kdy žil .. ale nejsou." Nakonec upustil od toho že by ji hladil po noze ale na místo toho ji dá ruku okolo pasu a pevně drží, aby ji snad nenapadlo pokusit se utéct a volnou rukou se natáhne pro kuřecí pečínku do které se zakousne a začne opět mluvit na tu dívku s plnou pusou.
"Víš .." Ohne ruku v zápěstí a utře si ústa a polkne sousto.
"Já nejsem lord, jsem synem kováře ale dal jsem se na správnou stranu, naučil jsem se na spoustu věcí neptat, neodporovat a dělat to co se mi řekne abych dělal a výsledkem je že si žiji jako Pán ... " Znovu si ukousne kus masa a mluví, opravdu nemá vychování v tomto směru.
"Občas je to nuda .. ale pak si člověk užívá svou zábavu jako právě teď .. Lord Renard i když je takto mlád chápe potřeby mužů za což mu děkuji
"Podívá se na Doriena který dělá že to neslyší a zahleděně se dívá do ohně.
"Byla jsi někdy na Severu ? My ano .. Lord Renard se tam setkal s Lady Bolton a od té doby má takovou náladu .. myslíš si že to může být láska ?"
Nakonec se tomu zasměje a stejně tak i ostatní muži jako by to byl ten nejlepší vtip který kdy kdo slyšel.
"Jsem to ale nezdvořák .. určitě máš taky hlad .. jsi hubená tak že bys mohla dělat kůl v plotě." Dá ji zbytek okousaného kuřete do klína aby mohla dojíst zbytky. "No a papkej .. nechtěl mě naštvat nebo urazit .." Opět má špinavá ústa.
"Já ti dal jídlo .. dovolíš jistě aby mi to oplatila." Usměje se a ústa si utře do její kožešiny. "To je vlčí kožešina ? Jednou jsem vlka zabil jako chlapec .. vlastníma rukama" Začne ji pomalu sundávat opasek okolo kožešiny.

- Milostiví pane prosím...ja viem že som pekná dievčina. Inak by som vám teraz nesedela na tých urodzených kolenách, ale nie som žiadna štetka. Nechcem vás uraziť, ani nahnevať. Len...prosím...nechajte ma ísť. Ak sa vám moja spoločnosť páči, môžeme si zahrať karty, kocky, viem hrať dokonca cyvass. Síce by som v tom nebola tak dobrá ako vy, ale...viem aj pekne spievať, môžem vám porozprávať príbeh o tom, ako som dala facku princovi Cedrikovi a jeho pán kráľ otec mi za to dal mešec zlata. Ale toto... - skrčila svoje prsty okolo jeho mohutného zápästia, aby mu naznačila, nech prestane s tým vyzliekaním. Dokonca sa mu na kolenách zamrvila snažiac dostať preč z jeho silného objatia. Stehno padlo na zem, hneď po ňom chňapol vyhladovaný pes, ktorý sa po celý čas potichu schovával pod stolom a sledoval, kedy sa mu dostane nejaké jedlo. Odbehol kamsi na bok, aby si mohol to sústo patrične vychutnať.
Jej hlas sa triasol každým nádychom, každým výdychom, každým divokým úderom jej mladého srdiečka. Mala strach. Nedokázala to schovať, nedokázala proti tomu bojovať. Už neraz jej bolo povedané, aby si na seba dávala pozor. Aby sa nerozprávala s cudzincami lebo nie každý je tak prívetivý a dobrosrdečný ako ona. Svet je zlý. A teraz možno okúsi na vlastnej koži, ako veľmi. Lenže...stále počúvala o tom, aký sú lordi dobrý. Vedia sa správať, vedia čo sa patrí a nepatrí. No teraz...teraz zisťuje že byť lordom je to isté, ako byť sedliakom. Je úplne jedno aký má alebo nemá človek titul. Ide iba o jedno: jeho charakter. Zúfalým pohľadom prešla z toho muža, ktorý ju zvieral v objatí na jeho pána, lorda Doriena z Burrow. Lenže ten sedel opodiaľ, chrbtom k nim. Hluchý a slepí k všetkému, čo sa tam deje. Ako môže byť jedno lordovi, že chce niekto ublížiť mladej dievčine? Mal by ju predsa ochrániť!
- Prosím milostivý pane...Som ešte len dievča. Hlúpučké dievča. Môžem vám robiť spoločnosť ak si to prajete, ale nie v posteli - zafňukala svojim hláskom mužovi. Mohla by vytiahnuť dýku, ktorú dostala od Thea. Mohla by mu to bodnúť rovno do srdca. Ale k čomu by to bolo dobré? Dopadla by horšie. Zabili by ju jedným šmahom a potom... Len zatvorila oči, prehtla všetky svoje pocity a čakala či ju pustí, alebo to bude musieť nejako prežiť...

Znovu se ten muž musí zasmát ale tentokrát je na něm vidět že už se něco změnilo, tedy ... nemá už Začalo jej unavovat tohle neustálé prošení o to aby přestal, na místo toho ji pevněji stisk aby mu nemohla utéct, přeci jen to byl svým způsobem poklad na jeho klíně.
"Nejsem urozený !" Vyprskne jako by to snad měla být urážka když jej někdo nazve urozeným.
"Jsem synem kováře, nenarodil jsem se jako neurozený a zemřu jako neurozený. A však já se za svůj původ nikterak nestydím."
Podívá se na ní zaujatě.
"Ty se stydíš za svůj původ .. ty špinavá ..malá..." Natáhne volnou ruku aby ji uštědřil facku která by v jeho podáním byla silná jako když o traverzu bouchne těžký kov.
Ale nedostal se k tomu aby ji dal facku, nedostal se ani k tomu aby dokončil svojí větu, protože jej jeho Pán ... Lord Renard okřikne. "To už by stačilo .."
Muž dá ruku podél těla ale stále ji drží na klíně, zatím co Dorien dojde k ním a posadí se na protější židli a dívá se zaujatě na tu zrzavou dívku. "Nebuď na ní hrubý, je to dívka ty pitomče !"
Sjede káravým pohledem na toho muže který se po jeho větě jen zle usmívá, jako by snad věděl že ta slova nemyslí jeho Lord vážně.
"Nejsi urozený a ani se tím nemusíš chlubit, každý to pozná jen co tě vidí, takové chování k nebohé dívce."
Zakroutí hlavou a pak se podívá zpět na tu dívku.
"Omlouvám se ti za své muže, jsme dlouho na cestách a někteří z nich neměli dívku už dlouho ... a sama víš že udržet tolik mužů na uzdě je dosti obtížné pro nejednoho velitele."
Na stole bylo dřevěné prkénko na kterém bylo nakrájeno maso a zelenina kterou přistrčí k dívce.
"Nabídni si prosím .. vypadáš hladová .." Poté podá před dívku jeden z korbelů plného piva. "Pij" Pobídne ji, je opravdu milý a z jeho hlasu nelze vyčíst žádná zloba,vztek jeho hlas je neutrální a nejde v něm číst.
"Pij a povídej .. tak ty jsi praštila Našeho prince a ještě jsi dostala zlato ? A kde máš to zlato teď ? Mě to můžeš říct .. zlato mi zrovna neschází .. ale prosím povídej .. zcela určitě je to zajímavá historka a já bych ji rád slyšel, stejně tak i mí muži."
Opravdu na jeho tváři je vidět zájem o tuto historku.
"Slibuji ti že ti neublíží." Pohodlněji se usadí na svou židli a napije se svého piva.

Jej očká sa náhle rozžiarili ako také dve malé slniečka, keď lord Dorien z Burrow prejavil záujem o jej historku s princom, kráľom, lordom Starkom a celým ich zástupom. Na ten deň nikdy v živote nezabudne. Rozprávala tú udalosť snáď tisíc a jedna krát, ale... nikdy jej nikto neveril. Brali to len ako rozprávku mladej dievčiny, ktorá sa snaží ľudí okolo seba pobaviť a potom snáď dostať najesť a napiť. Z tváre jej zmizol strach, napätie a zúfalstvo. Bola občas premenlivá ako počasie, lenže jej to nik nemohol mať za zlé. Veď ktoré dospievajúce dieťa nemá prchkú povahu? Nesnaží sa nájsť svoje plnohodnotné miesto vo svete dospelých? Samozrejme že každé. Avšak niektoré z tých detí majú rodičov, majstrov, pestúnky. Ľudí, ktorý ich držia za ruku, vedú a ukazujú, vysvetľujú a učia. Ona sa vždy musela učiť hlavne sama. Z vlastných chýb.
Chytila si do ruky ponúknuté pivo. Vlastne...musela ten krobel chytiť do dvoch rúk, bol pre ňu až tak veľký. Napila sa dlho, aby ovlažila hrdlo, jazyk i pery. Veď pred ňou stojí dlhé rozprávanie. Pitie položila späť na stôl. Zadívala sa lordovi z Burrow hlboko do očí. Síce len krátko, ale predsa v nich lord mohol vidieť všetku láskavosť sveta. Tú detskú naivitu. Ale nechýbal ani zdravý rešpekt, ktorý pred ním mala. Utrela si svoje pery do šatky, ktorú mala zastrčenú v tunike. Vystrela sa, akoby bola urodzená dáma a nie nejaká odhodená dcéra - neurodzená bastardka. Učila sa spôsoby. No nie vždy sa podľa toho správala.
- Tak že môj drahý lord...stalo sa to dávno. Už neviem ako dávno, ale pamätám si to, akoby to bolo včera. Alebo dnes ráno. Prechádzala som práve cez Riečne krajiny. Bolo príjemné teplé počasie. Slnko svietilo a jeho lúče sa ligotali na povrchu rýchlo utekajúcej, priezračnej rieky. Po dlhej ceste som si povedala: Dievča, si už dlho na cestách. Odpočiň si, natiahni svoje ubolené nohy a okúp sa! - keď začala rozprávať, samozrejme nemohla zanechať gestikuláciu, mimiku tváre, menenie tónu hlasu. Akoby bola nejaká herečka, ktorá práve predvádza publiku svoju divadelnú hru. Ak niečo vedela, tak presne toto. Neraz jej hovorili, aby sa pridala k potulným hercom.
- A tak som poslúchla. Našla som si miesto, kde bola rieka plytká ako tanier. Vedela som, že ma tam nik nenájde, veď kto by už chodil do lesa, kde nie je lesná cestička? - pokračovala, pri otázke však roztiahla spýtavo ruky - A tak som si dala dole svoje oblečenie. Nechala som na brehu, veď kto by už kradol neurodzenej dievčine oblečenie? Voda bola príjemne chladná. Až sa mi z nej zježili chĺpky po tele a zima pretancovala celé moje nahé telíčko. Vtáčiky spievali svoje pesničky a ja som si užívala, ako špina opúšťa moje telo. Keď tu zrazu...čo nevidím? Obzrela som sa za seba na breh a vidím, že nevidím svoje šaty! - vypleštila na nich svoje oči, pri čom sa zatvárila zarazene, vystrašene - Samozrejme že som sa zľakla, veď kto by nie? Nahé dievča uprostred ničoho... - začala im vysvetľovať - ale potom som vyliezť predsa len musela. Veď v tej vode nemôžem vystáť svoju mladosť. Tak som sa začala obzerať, hľadať...až neskôr som začula hlas. Bol to smiech. Viete môj drahý lord...taký ten zákerný a zlý smiech. Ktorý sa smeje z nešťastia iných ľudí - uprela na Doriena svoje oči - a keď som šla za tým smiechom, zobrala som si samozrejme blato do ruky, aby to nebolo len tak. Nech sa môžem niečim chrániť. Blato bolo poriadne tuhé, lebo tam boli aj kamienky. A tak som šla. Až som zazrela jazdca. Hneď som vedela, že jedine on mi mohol ukradnúť šaty. Veď kto iný, ak nie nejaký mladý chlapec? A tak som po ňom to blato hodila. Lenže...-stíšila svoj hlas a zatvárila sa previnilo - Kto mohol tušiť, že je to náš drahý princ Cedrik, ktorý si tam vykračoval na svojom koni? - pokrčila plecami. Nešťastne povzdychla.
- To blato sa mu rozprsklo po celej tvári. Kôň ho zhodil na zem a to zviera ušlo. Lenže ja som vtedy nevedela kto ten chlapec je. Mal na sebe také to drahé oblečenie. Vyzeral pekne a urodzene. Myslela som si, že je to nejaký syn bohatého kupca alebo lorda. Ja som nikdy predtým princa nevidela...- vysvetlila im znova, aby sa obhájila - Bol...bol na začiatku milý a galantný. Ja som sa pred ním schovala za strom. Predsa len...nepatrí sa, aby dievčatá pobehovali pred cudzími nahé. On vedel že na sebe nič nemám a snažil sa ma preto vylákať spoza toho stromu. Povedal mi, že mi dá svoj kabát, aby som sa mala do čoho obliecť. Lenže ja na také finty mám nos. Chcel ma vidieť nahú a určite ma chcel ošukať! Povedal že je princ, ale tak...každý môže tvrdiť že je princ. Ja som mu povedala to isté, že aj ja môžem povedať, že som princezná a tak. No...nazval ma klamárkou - znova len nešťastne povzdychla. Pokrútila hlavou. Nadýchla sa a pokračovala vo svojom príbehu.
- Ja som od neho zobral kabát a chytro doň zakryla. Ale on si nedal povedať a ja som mu povedala, že nie som žiadna klamárka a tak. Začali sme sa hádať. Povedala som mu, že keby bol skutočný princ, tak sa ku mne tak hrubo nespráva, lebo mi povedal nepekné veci, ktoré radšej tu nechcem povedať lebo dievčatá tak škaredo nerozprávajú. Chcel mi nechať dokonca odseknúť ruku a keď prišiel jeho pán kráľ otec! To ste mali vidieť. Tak tučného človeka som nikdy nevidela. Jeho kôň sa pod ním priam podlamoval a keď z neho zliezol dole...no...skôr spadol ako zliezol. Prišiel tam aj lord Stark. A začali sa pýtať, čo sa stalo. Až potom som zistila, že ten chlapec je naozaj princ. Ale on začal rozprávať klamstvá. Vraj som doňho náročky hodila blato, vraj som mu ukradla kabát, že som ho nazvala klamárom! A pri tom som doňho to blato hodila náhodou, kabát mi dal on sám a...no proste chcel aby mi odsekli ruku. Tak som sa nahnevala. Povedala som mu, že on je rozmaznaná princezná, že nech nás bohovia chránia ak bude kráľom a dala som mu takú facku, až padol na zem. Takého mi máme princa! Silného ako neupečená bábovka a galantného ako ten najväčší opilec a spodina! Kráľ sa vtedy veľmi rozosmial. Jeho smiech bol ako hrom. Povedal mi, že konečne jeho synovi niekto ukázal svoje a dostal výchovnú, lebo keby mu dal on tú facku, tak ho zahluší. A potom mi dal mešec zlata a odišli. Lord Stark bol veľmi milý a tiež láskavý. Ale...to zlato mi ešte v ten deň ukradli banditi a mne nezostali nič, len táto historka ktorú mi aj tak nikdy niekto neverí...- povedala skleslo keď dokončila. Pozrela smutne na lorda z Burrow a čakala, čo z neho vylezie.

Dorien byl spokojeně usazený na dřevěné a rozvrzané židli ale vzhledem k okolnostem se mu nezdála až tak špatná, ...
Přeci jen měl skvělý výhled, oheň jej hřál do zad a měl skvělou společnici která jej upřímně bavila svojí historkou kterou poslouchal jako žák poslouchá svého mistra a k tomu všemu popíjel pivo které tedy nebylo až tak skvělé ale nestěžoval si. Mírně přikyvoval hlavou když dívka mluvila a snad i její historka mu vyčarovala na tváři úsměv a občas se i tiše uchechtl, navíc spokojeně poklepával prsty pravé ruky na stůl a když dívka dopověděla svojí historku tak ve stejný moment dopil své pivo.

"Opravdu zajímavá zkušenost a kdybych neznal vyprávění o princi Našem princi, tak se přiznám že bych ti patrně taky asi nevěřil. Uznej sama, přeci jen je to taková velká souhra náhod. Ale já vím o princi své, stejně tak vím že král, Lord Stark  cestovali se svými družinami do Králova Přístaviště." Uznale přikývne hlavou.
"Tak že ano .. já ti věřím." Mírně se pousměje a přestane prsty mlátit do stolu. "Děkuji ti za zajímavou historku ... ale.."
Zhluboka se nadechne a přikývne směrem ke svým mužům kteří bleskově vstanou od stolu a chytí to děvče za ramena.
"Můj otec mě učil že jakákoliv neposlušnost či postavení se urozeným ze strany prostého lidu nesmí zůstat nepotrestáno."
Rukou kterou ještě před chvilkou poklepával do stolu shodí všechno ze stolu na zem a stůl je tak čistý.
"Navíc ... jsem ti říkal ať zmlkneš a ty jsi zde pořád kňourala .. tedy jsi neuposlechnula podruhé."
Když je stůl čistý položí muži to děvče na stůl tak aby leželo na zádech, na to vstane Dorien ze židle a stoupne si ke stolu.
"Princ Cedrik je vnukem Lorda Tywina, pochybuji že by Lord Tywin chtěl aby se takové řeči šířily královstvím."
Pohladí ji po tváři a dívá se ji do očích. "Jsi chytré děvče tak že to určitě chápeš že to udělat musím."
Přikývne znovu a přitom sleduje její oči a poté se otočí k dalšímu muži. "Chytni ji hlavu ať se nehýbá . užijeme si trochu legrace."

Další muž vstane a s úsměvem na tváři ji chytne pevně hlavu tak aby sebou necukala. Dorien udělá několik kroků vzad a dívka může vidět pouze jeho záda. "Pamatuješ co jsem ti říkal ?"
Zeptá se dívky ale neočekává že mu odpoví, vlastně o to ani nestojí. "Říkal jsem že pokud nebudeš poslouchat, přijdeš o oko."
Vezme svojí dýku a vrátí se zpět k dívce. "Nebude to bolet ... moc"

Přeje ji dýkou po tváři a ihned ji po tváři začne téct krev.
Dorien se začal usmívat a dal ji špičku čepele své dýky na levou stranu pravého oka.
"Pak budu já vyprávět historky z krčmy na Severu." Zajede dýkou podél oka a pak oko dívky vydloubne z očního důlku ven.
"Měla jsi krásné oči ... ale pořád vypadáš hladově." Schová dýku a dá ji její vlastní oko do úst, načež ji zacpe rukama ústa i nos tak že se buď udusí a nebo sní své vlastní oko.

Cukla so sebou a jej srdce bolo v železnej pasci ľadového strachu. Bolo zovreté, silno držané. Nemohla so sebou ani pohnúť, i keď sa snažila čo najviac zmietať na stole. Snažila sa vôkol seba kopať, hádzať rukami, trhať hlavou, len aby dostala slobodu. Len aby ju pustili a aby ušla. Aby...toľko aby a predsa nič z toho. Silné mužské ruky ju držali až príliš pevne a nebol tu nik natoľko odvážny, aby sa aspoň postavil z miesta, vyhlásil akúkoľvek námietku. Nič. Na krčmu doľahlo hrobové ticho. Dokonca aj oheň zmĺkol a žiadne drevo sa neodvážilo v ňom praskať.
Krv v žilách jej stuhla. Telo povolilo, pocítila medzi nohami čosi vlhkého. Prestala sa zmietať, prestala kričať a prosiť. Prestali jej tiecť slzy z očí, ktoré na tej peknej tvári menili do pramienkov krvi. Bolesť jej preťala hlavou. Dunela, zmietala ňou. Všetko bolo také rýchle...Smiech mužov, bolesť, strach...to všetko bolo zmiešané do chaotickej sekundy, ktorá jej tentokrát zmení život.
Snažila sa nadýchnuť, lenže polovica sveta bola preč. Druhá polovica sa zmietala vo farbe krvi. Lord Dorien z Burrow jej bral každou sekundou dych z pľúc. Chcela sa nadýchnuť. Och, tak veľmi chcela! Lenže...nešlo to. Bola to prázdnota, ktorá jej naplňovala pľúca. Na jazyku cítila tú odpornú chuť. To slizké čosi, čo sa jej tam točilo, čo bolo guľaté a mazľavé. Žalúdok jej urobil v tele prevrat. Pocítila chuť žlče v krku, ktorú chcela za každú cenu zhltnúť späť. Inak by sa bola vyzvracala do vlastných úst. Naplo ju znova a znova. Telo jej ochablo, prestalo tým bojovať. Nemala vzduch, nemala silu.
A ona urobila jeden hlt, vďaka ktorému sa celý svet presunul za akúsi neviditeľnú hrubú clonu...

Dorien jakmile nakrmí tu nebohou dívku vlastním okem, spokojeně udělá krok vzad a podívá se toho muže který měl to děvče ještě před chvilkou na svém koleni.
"Až zde skončíte, vyjeďte do Králova Přístaviště ... Lord Tywin Nás očekává. Já pojedu napřed a spojím se s družinou která už vyrazila."
Podívá se na dívku a pak zase na toho muže.
"Vesničany nechte být, pokud nebudou dělat problémy ... jen ať vidí co se stane tomu kdo se pokusí s námi zahrávat." Pak se rozejde zpět k té dívce a hladí ji po tváři kde ji před chvilkou řízl do tváře a prstem tlačí do rány. "Víš .. přeci jen si byla hodné děvče a zasloužíš si odměnu ... snědla si své vlastní oko." Tahle odpověď jej donutí se usmát a položí ji zlaťák na hruď. "Hlídej si jej ať tě o něj opět nepřipraví banditi."
Poté si navleče na ruce své kožené rukavice a odchází, ovšem ještě než odejde ze dveří natočí hlavu směrem k dívce i když k ní stojí zády, stejně tak ví že jej patrně nevnímá.
"My Lorde ... neurození oslovují My Lorde ne Můj Lorde .. tak si to pamatuj." Na to se vytratí z krčmy, nasedne na svého koně a vyrazí směr Královo Přístaviště, má docela na spěch aby dohnal stovku svých mužů kteří vyrazili napřed.

Když tam zůstanou muži bez dozoru svého Lorda, strhají z dívky její kožešinu.
Dva ji drží a ten kterému seděla na kolenou ji začne znásilňovat ... a rozhodně nebere jakékoliv ohledy.

Zatvorila viac to jedno očko, ktoré jej ešte ostalo a potichu zafňukala. Bolo to skôr zakňučanie malého šteňata, do ktorého niekto kopol železnou čižmou. Celý svet bol hore nohami. Bolesť nabrala na intenzite a ona už netušila, či ešte stále žije, alebo jej mladá dušička prechádza na onen svet, o ktorom ľudia nikdy nič nevedia, iba hádajú. V kútiku duše zaľutovala, že do teraz sa nikdy nemodlila k žiadnym bohom. Neverila v nich. A teraz? Možno by s tým i začala, lenže... nie je už na to neskoro?
Hlava jej treštala ako zvon a nič iné nevnímala. Len ten zmes hluku, tmu ktorá ju obklopila a závrať. Snažila sa nadýchnuť, no vzduch ju bodal do pľúc. Umiera? Nie. To nemôže byť tak. Jej bruška sa dotklo čosi chladné. A potom znova, znova...liezlo to na ňu. Studený vzduch, masívne ruky a ona už nepočula, nevidela, nevnímala.
Svet prestal existovať.
Na ako dlho, sama netuší. Čo s ňou potom robili? To tiež nevie. Koľký sa na nej vystriedali a koľko krát sa do nej urobili, či jej potom ešte nejako ublížili, to nevie. A zrejme ani nechce. Slabé telíčko ostalo bezvládne ležať na drevenom stole. Muži lorda Burrowa opustili krčmu hneď po tom, ako sa s ňou nepekne pohrali a viac sa už nestarali ani o ňu, ani o ľudí. Krv jej navtedy už nestekala iba po tvári, ale aj medzi stehnami. Bohovia k nej boli milostiví, lebo ju uvrhli do temného sveta, kde nikto necíti bolesť, ani strach...

Panečku. Pěkná vesnička. Tihle mají dokonce na palisády. No to by v tomto byl čert, aby tady nebylo něco na čem si zase jednou naplníme kapsy hoši. Formace!! Zakřičel Tirnoq a všichni si stoupli do jedné řady vedle svého kapitána a pomalu pokračovali k vesnici. Kráčeli potichu a zatím na sebe nechtěli upozornit. Po palisádách se procházela provizorní domobrana, ale zatím nic moc neohlásila až když udeřil Tirnoq do svého štítu v rytmu, který již zná každý z jeho mužů. V tom se spustil sborový hluboký zpěv, který je předzvěstí zkázy. Píseň se nesla větrem v řeči království, aby lidé rozuměli tomu, co je čeká. Toto také bylo to jediné, co jeho muži uměli v řeči království.

Konečně slyšeli to, na co čekali. Nářek, křik.. Z vesnice se táhl strach. Strach, který lahodí divokým nájezdníkům a který je ještě více táhne do této vesnice. Dřevěné palisády jakoby byly z papírů, jsou hned posekány nebo rozkopnuty. Štítová hradba!! Muži se seběhli kolem Tirnoqa a všichni byli připraveni k boji. Viděli, jak některé ženy i s dcerami opouští vesnici druhou stranou. Kurva! Příště musíme zajistit všechny východy. Jako hrdinové nyní přiběhli muži z vesnické domobrany, aby dal čas utéct svým lidem. Neměli ani štíty, nic.. JEnom provizorní zbraně. Štítová hradba začala postupovat a jejich muži spíše couvat. V jeden moment se rozestoupila hradba, přiběhlo 7 lučištníků a postřílelo nejbližší muže. Potom se formace rozpadla a muži byli do minuti všichni pobiti. V tom se rozběhli Tirovi vojáci po domech a vesnici, chytali utíkající ženy a odnášeli si je kam je zrovna napadlo. Život na moři odepírá jisté choutky. Všichni ostatní začali prohledávat skříně v domech, postele, všechno, kde by se daly schovat cennosti. Tirnoq sám si vybral největší dům a do něj vstoupil. Tam objevil pouze vystrašenou rodinu, před kterou stál docela statný muž se štítem a mečem. Konečně nějaká zábava taky. Pronesl posměšně a sáhl po své sekeře tu rychlým hodem mrštil proti muži, který si kryl hlavu štítem, když štít znovu spustil, hnal se k němu Tir už s mečem v ruce. Silně udeřil muže do jeho štítu až klopýtl. Chvíli si vyměňovali rány, ale nakonec Tirnoqa nudil tento protivník, který již dlouho nebojoval. Jedním úderem štítu odkryl hruď muže a jeho čepel si už našla cestu hrudním košem. Když čepel opustila protivníkovo tělo, ještě teplá krev dopadala chladná ze špičky meče na zem. Když dopadlo i tělo, manželka zděšeně začala křičet. Tirnoq ji vzal za vlasy a vytáhl až ven kde ji pohodil na prahu, ať si ji vezmou klidně jeho muži. Malým dětem ukázal ať zmizí dokud je tu neobjevili jeho muži. Když tak udělali, rozhlédl se ještě po domě. Našel několik zlatých náramků a jiných tretek. Ty si tedy ponechal u sebe, potom došel ke krbu tohoto domu, ohnivé uhlíky rozkopal po slamových a dřevěných částech domu a plameny začaly pomaličku pohlcovat dům. Potom Tirnoq vylezl ven. Nezapomeňte vzít i nějaké jídlo!! Drahokamů se nenažerete! S Těmito slovy se opřel uprostřed vesnice o morový sloup a vyčkával až si jeho muži pohrají.

Hustý, horúci dym ju pálil v oku a štípal v hrudi. Každý nádych bol horší ako ten druhý, až mala pocit, že sa jej hrdlo naplňuje popolom. Priložila si ruky k ústam, aby zadržala kašlanie, ktoré sa snažilo rovnako zúfalo dostať von, ako podaktorý ľudia z malého hostinca. Snažia sa ich vyhnať, aby ich potom povraždili, obrali o všetko čo majú. Pár krát zažmurkala, ale jediné čo dokázala bolo, že jej slzy zbehli po tvári. Nebol príliš dobrý nápad snažiť sa schovať do sena. Teraz to už vie. Veď to začalo horieť. Ale čo má robiť? Vybehnúť a oddať sa do rúk tým nájazdníkom, alebo tu za živa zhorieť? "Hlúpe dievča! Mala si zostať doma! Tvoja tvrdohlavosť ťa raz zabije!" Karhala samu seba, no teraz už úplne zbytočne. Pošúchala si to jedno oko, ktoré ju nesmierne pálilo. "Ešte že mám len jedno..." Pomyslela si trpko v duchu a vyliezla z kope sena, ktoré hostinský sušil vo svojej krčme. Nebol to hostinec, ktorú je človek zvyknutý. Bola to skôr malá dedinská krčma. Kedysi stajňa. Na hornej časti dedinský ľudia odkladali seno, obilie a kukuricu. Zažmurkala očkom, pozrela pod seba. Dym znemožnil väčšinu výhľadu, tak si nebola plne istá, či má alebo nemá pod sebou čosi. Krik, rinčanie zbraní, smiech a plač. Všetko sa miešalo do kakofónu a ona mala z toho otupelé zmysli. Jeden trám praskol, ona skočila. Dopadla na nohy, ktoré si takmer zlámala a preto urobila kotrmelec vpred. Trám padol, preboril sa vrch krčmy a trosky začali padať k zemi. Znova jej vyhŕkli slzy, tentokrát od bolesti. Zalapala po dychu. Chyba. Dym zovrel pľúca, len sa viac rozkašľala. Nahmatala si u opasku svoju dýku, ktorú kedysi dostala od Thea. Rukoväť jej padla medzi prsty, ona to vytiahla. Bez dychu a zdravého rozumu, sprevádzajúc len pudom prežitia vyrazila vpred. Aspoň tadiaľ, odkiaľ dúfala že nájde nejaký bezpečnejší východ. Okno.
Otvorila, vyskočila. Nestihla dopadnúť ani zem, aby bola v akomsi pomyslenom bezpečí, už pocítila silnú ruku, zovierajúcu jej husté, ryšavé vlasy ktoré hrebeň videli pred pár rokmi. Tak ako ruka zovrela jej vlasy, tak strach zovrelo jej srdce. Nohy sa odlepili od zeme, začali stále viac a viac visieť vo vzduchu, v ktorom sa otáčala. Vypleštila svoje malé očko, ruka vystrelila vpred. Dýka preletela vzduchom. Našla živé, teplé mäso, vyronila na svet červenú krv. Muž v hustej, bielej brade zachrapotil, pustil ju. Ona dopadla. Nepočkala, len sa pozviechala zo zeme, pripravená uniknúť. Urobila jeden rýchli krok, potom druhý. Muž sa silno držal za hrdlo, krv mu tiekla v potokoch medzi prstami. A potom sa jej tvár stretla so studeným snehom, skríkla bolesťou. Hrot šípu jej prevŕtal lítko. Do oka sa jej nahrnuli slzy bolesti a potom už len videla, ako sa k nej blížia. Zaplakala, zaborila ruky do snehu. Musí bojovať. Do posledného dychu. Ruky naťahovala pred seba, snažiac za sebou vláčiť telo a neschopnú nohu, z ktorej presychala krv a nechávala za sebou krvavú stopu.

Muži už nebylo pomoci, vykrvácel přímo tam kde dopadl. Ani jeden z mužů již nic nemohl udělat. Mohli se pouze sklonit nad padlým bratrem a připravit se na to jej odpravit mezi jejich bohy. Na druhou stranu ani nedokázali uvěřit tomu, co tady vlastně viděli. Malá rudovlasá dívka prakticky porazila jednoho z jejich lidí. To bylo nesmyslné. Takový potěr vyřídil jednoho z nich. Samozřejmě ji nemohli nechat utéct a šíp, který hledal její mladé maso jej i našel. Její vytrvalý boj byl úctyhodný, ale mužům nedělalo žádný problém Radku dojít. Vyšší z nich Radce zašlápl ruku ve které pořád držela díku a tlačil dokud ji nepustila, pak ji sebral a dal si ji za opasek. Jeden z nich dívku chytil za vlasy a vytáhl ji na kolena. V ten moment si uvědomil, proč se asi nechal jeden z jeho bratrů takto překvapit. Uviděl dívku pouze s jedním okem, objevil se mu zděšený výraz ve tváři a dívku pohodil jako kus hadru zpět do sněhu. Špinavá čarodějnice!! Pronesl jejich řečí a poté si zavolal ještě jednoho muže. Oba poté chytli Radku za podpaží a odtáhli ji až ke svému veliteli, i když se velice štítili doteků na čarodějnici.

KDyž ji dotáhli až k místu, kde byl Tirnoq, hodili ji několik kroků před něj. Tirnoq si až teprve teď uvědomil, že za ním něco přinesli, respektive někoho. Nezaujatě se podíval na dívku, která ležela hlavou ve sněhu. Je to hnusná čarodějnice...Zabila Sigurda.. Mrcha! Kdyby nebyla označená, zabil bych ji na místě. Tir zvednutím ruky umlčel svého spolubojovníka a naznačil mu ať se trochu uklidní. Sigurd již dlouho bojuje v našich řadách a zasloužil si umřít aspoň tak, jak se u nás sluší.. V boji. Nechť se o něj nebeští postarají. Rozhovor probíhal v jejich jazyce. Potom Tirnoq přišel k dívce a chytl ji za spodní čelist. Prohlédl si ji, chytil ji pramen vlasů a chvíli si s ním pohrával. Málokdy se mu poštěstilo vidět takové vlasy, i když existovali takové ženy u v jeho bývalém kraji. Prohlédl si ji z obou stran z profilu a poté uviděl tu pásku... Opět promluvil jazykem království se svým tradičním silným přízvukem. Omluv mé bratry... Prohlašují za čarodějnici kdekoho, proto jsi tu vlastně teď přede mnou.. Jako vůdce celého národa jsem také představeným naší víry. Musím je nyní pouze uklidnit. Když odkryl pásku, pohled na to pod páskou nebyl nijak valný, ale Tirnoq na sobě nedal nic znát, spíše si sám pro sebe řekl, jak moc muselo dítě před ním trpět, aby si vysloužilo něco takového. Co se jeho lidu týkalo byla Tirnoq asi také nejosvícenějším ze všech vyšších svého národa. Byl chladnokrevný a silný bojovník jako každý, ovšem dokázal také debatovat.. Proto se naučil také jazyk Západozemí. Pustil dívku a pronesl svým jazykem. Je označená naším Otcem Veškerenstva. Porazila našeho bratra, tudíž je jeho oblíbenkyní. Nejedná se o čarodějnici, ale možná o bojovnici. POdíval se opět na dívku a potom ji pronesl neutrálně a výhružně. Kdyby si nebyla dívka, skončíš u vesla s mými muži, když jsi mne teď připravila o jednoho z veslařů... NEbo by si již dávno skončila mrtvá a pověšená s odhalenou páteří mezi dvěma stromy i s odkrytím všeho co schováváš pod oblečením.. Tvým štěstím musí být, že se ti budou vyhýbat. Co sis sakra myslela? Hloupá holko!! Nemyslíš, pouze konáš... Jsi jako... Jako... Skoro jako naše ženy...Co dělá dívka jako ty v takové vesnici. Určitě nejsi zdejší ani tu nemáš rodinu... Čerstvá sirota vypadá jinak.. NArovnal si kožené brnění a zavolal jednoho ze svých mužů. Ošetři jí tu nohu než se jí ještě něco stane. Otec by byl nerad, kdyby se něco stalo jeho "oblíbenkyni" Muž zakýval, že rozumí, ale i tak se opatrně blížil k dívce a dával si pozor na každý dotek. Nejprve zlomil šíp asi ve dvou třetinách, aby jej zbavil opeření. Potom opatrně vytahoval konec šípu z její nohy, když to šlo již hůř, rychle cukl a vytáhl zbytek. Poté přeložil nějakou bílou látku na ránu a tu obvázal. NAkonec na obvazu nakreslil pomyslně prsty nějaký symbol a něco si zašeptal. Poté se od ní dostal tak rychle jak jen mohl. Celou dobu muži přestali vnímat své násilnosti nebo hořící domy a pozorovali, co čarodějnice udělá, nebo dokonce měli šípy v tětivách, pokud je bude chtít proklít. Pouze Tirnoq si zachoval tu samou tvář a čekal, až se čarodějnice probere..

Ostrá bolesť vystreľovala z nohy. Mala pocit, že jej čo chvíľa vybuchne, sama odpadne, zanechá ju za sebou a ju tu vnesie do stavu bezvedomia, či smrti. Aspoň by to celé konečne prestalo. Aspoň by svet utíchol, jej telo upokojilo a ona zistila, čo je na druhom konci života. Smrť. Presne to očakávala. v duchu sa však napriek tomu nezačala modliť, ani prosiť bohov o milosť, či odpustenie. Nie. V duchu nútila samu seba bojovať. Nehnala sa do náruče konca. Ani keď niečo také vlastne očakávala. Bojovala. Vliekla sa. Natiahla prv jednu ruku, potom druhú. Robila to stále a stále. Ťažko, ledva dýchajúc, so zaťatými zubami. Pach dymu jej štípal nos, popol sa usádzal na tých červených vlasoch, ktoré ako živý oheň plápolali vo svetle. Nádych, výdych. Neušla ani stopu, neušla ani palec. Bola vždy na mieste, i keď sa v tom snehu ťahala rukami, odstrkovala nohami. Bola príliš ťažká, príliš slabá. Nemohla to však vzdať. Pulzujúca rana ustála, akoby nikdy nebola. Snaha prežiť bola teraz omnoho silnejšia. Pud sebazáchovy, chuť žiť ju hnala vpred a nedovolila mysli, aby cítila bolesť, aby vnímala čas, aby ju ovládla beznádej. To by znamenalo príchod konca. Toho skutočného.
- Nemôžem... prestať... Musím... musím... - dychčala sťažka. Pery mala suché, v pľúcach žiaden vzduch. Oči ju štípali, slzy uvrhli celý svet do rozmazaného obrazu. Náhle však, keby už možno urobila konečne ten jeden krok vpred, ju čosi silné pridržalo k zemi. Trhla hlavou, takmer vykríkla. Slzy jej stiekli po tvári, zanechajúc na nej maličké stopy, ako zmizli šedý popol. Otvorila ústa dokorán, avšak žiaden zvuk z hrdla nevyšiel. Bolesť bola tak strašná, že ani ľudská bytosť by niečo také nedokázala opísať. Vypleštila svoje oko. Dýku chcela v prstoch len viac stisnúť, no bolo to nemožné. Noha ju držala prisilno a ona tušila prečo. Kŕčovité prsty tú malú zbraň napokon pustili. Musela. Musela... Celá ruka sa jej chvela, vôbec ju zrazu necítila. Ochabla, veď kto by už s ňou dokázal hýbať, keď má prasknuté kosti? Pery vydali chvejivý hlások. Bolestný. Zamrkala okom, jej telo sa bezvládne zdvihlo. Studená zem ju opustila a ona cítila tú mohutnú ruku, ktorá ju držala za vlasy.
Urobila jeden zúfalý úder päsťou pred seba, avšak netrafila. Teda... Nie tak, ako to chcela. Hánky sa jej zaborili do niečoho silného, tvrdého. Skúsila to znova, avšak kým mohla poriadne vystrieť svoju zdravú ruku, už letela vzduchom. Urobila zopár kotrmelcov, počas ktorých by si nejeden človek zlomil väzy. Ona mala šťastie. Nesmierne. Ostala ležať, netušiac čo príde teraz. Vydýchla, dúfajúc že je to už koniec. "Theo..." Zafňukala v duchu ako malé dieťa. Pri myšlienke naňho sa jej srdce zovrelo v železnej pasci strachu. Čo s ním bez nej bude? Kto bude naňho dávať pozor? Nemala strach ani tak zo smrti a z toho, čo bude po tom, ale mala strach nechať Thea osamote na tomto svete. Mala strach, že mu spôsobí bolesť v srdci, že za sebou v ňom zanechá žiaľ a prázdnotu. Lenže... Ako sa hovorí, bláznom šťastie praje. A ona je blázon. Azda ten najväčší na svete. A preto má i také šťastie. Ak existuje boh bláznov, určite je jeho poslom.
Zdvihla hlavu, pohľadom sa stretla s tvárou neznámeho muža. Na bokoch do hladka vyholená hlava, blonďavá brada, ktorá je zanesená krvou i špinou z boja. Tvár. Tvrdá, chladná, bez štipku ľútosti. Drsné ruky otáčali jej mladú, nežnú tváričku, ktorú mala tak jemnú, ako nejaká sladká lady z juhu. Svoj pohľad z neho však nezvesil. Nemrkala, takmer nedýchala. Dívala sa mu priamo do očí. V tých jej síce sídlili slzy, ktoré stekali, ale boli to slzy od bolesti. Nie od strachu. Chvela sa. Tak veľmi, ako sa dievča chvieť dokáže. Od zimy. Oko však mala hlboké, plné vzdoru a divokosti. Ako veľmi ona dokázala vzdorovať! Bola plná slobody, lásky a divokosti. Nikdy nedokázala obsedieť, nikdy nedokázala dlho ostať na jednom mieste. A nikdy si ju nikto nedokázal skrotiť. Pery roztiahla do úsmevu. Nie nežného, ani do priateľského. Skôr pobaveného, ba až ironického. Dokonca z nich vyletel smiech. Uchechtla sa. Takmer nevinne.
- Tak mi sprav krvavého orla, nech to mám za sebou. Alebo ma predhoď svojim mužom, aby si so mnou robili čo chcú. Nemám nič, čo by ste mi mohli zobrať a urobiť niečo tak strašné, čo by som už nezažila - odvetila mu trasúcim sa hlasom. Bola iba vyčerpaná. Slabá. Stratila mnoho krvi a aj tá zlomená ruka ju začala znova bolieť. Zo svojej drzosti však nestratila vôbec nič. Počula o divokých kmeňoch z hôr, o kmeňoch ktorý žili na druhej strane Múru. Počula o nich strašné a ešte strašnejšie príbehy. Bola pripravená na všetky možné zverstvá, ktoré by na nej mohli páchať.
Na jej veľké prekvapenie sa ale nič také nedialo. Práve naopak. Ten muž, ktorý práve drancoval dedinu, jeho muži zabíjali všetko čo im prišlo pod ruku jej nechal ošetriť ranu a dokonca ušetril aj jej život. Lenže ako bude pokračovať ďalej? Uvrhne do okovov a odvlečie si niekam? Možno áno, možno nie. Možno ju vyhlásia za čarodejnicu a budú ju uctievať? Ale ako dlho? Kým neprídu na to, že žiadne kúzla neovláda a potom ju zabijú? Netuší.
- Som tu, pretože som príliš zvedavá. Vždy na to doplatím. Raz tak, raz onak...Raz svojim okom, inokedy takto. Ale nikdy som to neľutovala. Keby som mohla, tak za svoju zvedavosť zaplatím aj tým druhým - zaťukala prstom jemne po svojej páske, ktorá už bola konečne na svojom mieste. Nemala rada, keď ju ľudia prosili, aby odhalila to, čo má pod ním. Je za tým nesmierne odporný príbeh, na ktorý nerada spomína.
- Ale asi žijem v čudnej dobe. Keď lordi páchajú zverstvá a slobodný ľudia pomáhajú chudákom... - pokrútila napokon nad tým hlavou. Nevie čo iné by mala povedať. Zrejme tá bolesť jej opantala zmysli a stratila všetok rešpekt či strach. Veď o čo by mohla prísť? O svoj biedny život? Smrť by bola pre ňu skôr vykúpením. Mučili by ju? Možno. Ale niečim takým si už raz prešla. Pozrela na Tirnoqa.

I po Tirově uklidnění bylo stejně na jeho mužích vidět, že dívka s ohnivými vlasy, která porazila jednoho z jejich spolubojovníků musí být určitě prokletá nebo je čarodějnicí. Až moc dlouho se již plavil se svými bratry, aby nepoznal, že jeho posádka má po dlouhé době z něčeho strach či obavu. Poslední takováto situace byla když se učili uvazovat uzly na lodi, ale přímo na lodi na vodě. Jejich učitel mořeplavectví si stál za filozofií křestu ohněm. Při této vzpomínce se lišácky usmál a když už dramatická pauza konečně uplynula a nic se nedělo, pronesl s naprostým klidem na odpověď Radce. Nemám důvod tě zabít.
Jsi asi tak nebezpečná a škodlivá asi jako blecha na zadku Thennského bojovníka. Hlasitě se zasmál a těmito řečmi plánoval skrýt svůj záměr o tahání času, protože nevěděl, jak s touto situací nyní naložit. Ani posádka se jí nedotkne, takže nemá hodnotu pro jejich putování, jednookou rudovlásku nebude chtít nikdo koupit a ona sama nemá co nabídnout. Ovšem kdyby ji pustili, mohla by někoho zavolat a to on nechtěl riskovat. Nebyl sice až takovým geniálním taktikem, ale uměl si aspoň dát jedna a jedna dohromady a spíše se zde projevuje schopnost zachování svého života a života své posádky. Co mohl udělat jiného, než toto...
Mí drazí bratři!! Věříte tomu, že jsem byl já vybrán, abych ve jménu našeho Otce vedl vás a hlavně náš lid!? Ozvalo se hřmotné hulákání na souhlas svému bratrovi a kapitánovi. Znamená to tedy,
že mě náš Otec ochrání před vším, co by mohlo ublížit mě a mé posádce? Věříte v jeho přízeň ke mně!? Opět se ozvalo pouze řvaní na souhlas. Jazyk spojeného království používal i z toho důvodu, aby věděla i Radka, co ji čeká. Jinak by dávno komunikoval jejich řečí. Jeho muži rozuměli. Když ještě zabíjeli vrány, dost toho dokázali pochytit, jenom byli líní a hlavně pro ně bylo i urážkou bavit se tímto jazykem mezi sebou v normální řeči. O Tirovi však věděli, že nebýt jej, neměli by nic, tudíž nikdo nemá proti jeho užívání tohoto jazyka.
Znamená to tedy, že zklidním vaše srdce a pochyby tím, že tuhle čarodějnici opíchám tak, že už se ani nezmůže na to, aby mě mohla svými zaklínadly jakkoliv uhranout!? *V momentě, kdy toto říkal už dávno držel Radku za oblečení, které krylo její hruď, povolil tkaničky držící koženou tuniku na jejím těle, a odhalil tak veškeré posádce, co schovává pod oblečením tahle mladá holka a několikrát s větší divokostí jí prsy mačkala a střídavě je zvedal nahoru a dolů a úsměvem na ústech, jakoby se opravdu jednalo pouze o nějakou hračku pro jeho potěšení. Hned na to se opět ozval jenom povzbuzující řev, který jej i doprovázel cestou do domu, kdy Radku táhl na svém rameni pořád s odhaleným hrudníkem. Když zmizel ve dveřích, pustil ji uvnitř budovy, vzal židli a prohodil ji dřevěnou okenicí, aby to vypadalo tak, že se snažila o poslední obranu předtím, než si ji Tir vzal. Tirova osobnost se ale v tomto lišila od jeho bratrů. Někdy hrozně těžko snášel když musel znásilňovat nebo když musel spát s někým, kdo není z jeho národu, protože ženy z jeho národu jsou dravé a silné a to je potom zážitkem být s takovými v posteli. Toto je malé ustrašené kuře, které by ještě mělo být spíše nevinné. Přiblížil se k ní a řekl ji tišším hlasem. Pokud se chceš odtud dostat, musíš teď udělat cokoliv pro to, aby to vypadalo, jako bych tě tady znásilňoval. Udělej to jak chceš. POkud k tomu potřebuješ i nějaké prostředky, prosím. Nemám potřebu znásilňovat děcko. Okenicí potom zmiz, seč ti budou síly stačit. POvěděl a v tom šoupl se stolem tak, aby to opět vyvolalo iluzi toho, že si ji nyní bere na stole. Poté se na stůl posadil a sledoval dívku, jak si poradí s takovýmto divadélkem pro jeho muže. (nemáš za co )

Pri jeho vete o blche v Thenskom zadku naňho vycerila svoje malé, ale za to biele a silné zuby. Z hrdla vyšlo vrčanie, ktoré bolo asi tak nebezpečné a zastrašujúce, ako vrčanie malého šteniatka, ale i ten dokáže napáchať poriadnu paseku, ak je nevrlé a nahnevané. Dokáže nepríjemne trhať, škriabať a hrýzť až do krvi, ak tie zuby poriadne cvakne. Odhrnula si vlasy z tváre, čím odhalila pred sebou celý svet. Vždy ich mala husté, divoké a nepoddajné. Žili si vlastný život, robili si čo chceli. Hrebeň či nožnice na ne boli stále krátke a preto sa ich nesnažila nikdy nejakým spôsobom upraviť. Veď načo by aj? Ona nie je žiadna lady, ktorá by to potrebovala.
- Aj blcha z Thennského zadku vie hrýzť a štípať. A ja som zabila jedného tvojho muža. Môžem to urobiť znova. Na to nezabúdaj! - prehlásila s takým presvedčením i ráznosťou, akoby disponovala s obrou silou a najlepšími bojovými schopnosťami. Pravdou bol však opak. Mala iba...svoj drzí jazyk. Ale to nevadí. Niekedy tým dokázala ľudí rozosmiať a potom jej dali svätý pokoj, nebodaj sa s nimi skamarátila. Dokonca na Tirnoqa roztiahla svoje pery do zákerného, sebavedomého úsmevu. Pozviechala sa zo zeme najlepšie ako len mohla, i keď ju noha stále priveľmi bolela. No vďaka ošetreniu už z rany netiekla krv, svoju ruku si však musela tou druhou podopierať. Pohľadom sledovala tú bandu divokých nájazdníkov, v duchu si vybavujúc všetky tie strašné príbehy o nich, ktoré jej rozprával Theo večer pri ohni. Z tej myšlienky sa jej zježili všetky chlpy na tele, hlavne keď začula hlas ich vodcu, ktorý postával vedľa nej. Občas ho obdarila zvedavým pohľadom, inokedy sledovala jeho spolubojovníkov, ako mu dávajú hlasno za pravdu. Netuší koľko môže mať ten chlap vedľa nej rokov, ale bolo jej nad slnko jasné, že to bude uznávaný človek, ktorý už vo svojom živote stihol urobiť nejeden veľký skutok. Niekedy si i ona želala, aby bola niekto. Aby mala rešpekt, moc, bohatstvo. Ale potom, keď chodila na svojich bosých nohách po krajinách, ktoré mohla spoznávať, bola rada za svoj jednoduchý osud. Jednoduchý... Jednoduchý ako jednoduchý. Musela sa postarať o to, aby mala čo jesť, aby mala kde spať. Ale nemusela sa starať o ďalšie životy, o boj, o intrigy a podobné veci.
- Hej! Daj zo mňa tie tvoje špinavé paprče dole! - skríkla v momente, keď zo svojho zamyslenia nad vlastným životom vytrhli Tirnoqové slová a hlavne jeho ruky, ktoré odhalili jej hruď a vydali napospas očiam tých divokých buranov a ešte k tomu studenému vzduchu, ktorý ju nepríjemne chladil. Hoc ju popadol ohnivý hnev, po jej tele prebehol mrazivý pocit. Bradavky na jeho podnet zimy a dráždenia hneď stvrdli, ale jej sa to vôbec, ale že vôbec nepáčilo. Vrčala, začala po ňom kopať nohami, búšiť doňho rukami. Teda...snažila sa o to.
- Pusti ma ty špinavé prasa! Takú ti pripášem, že na mieste zdochneš! Bodaj by ti vták v gatiach zhnil a odpadol! - kričala po ňom, ale to mu už bola na pleciach ako také vrece. Tirnoq ju musí držať poriadne silno, dokonca aj za nohy, ak nechce od nej dostať kopanec do zubov. Čo tam po tom, že má jednu nohu zaviazanú a jednu ruku takmer zlomenú? Musí bojovať o svoj život! Nemôže dopustiť, aby si ju znova vzal násilne nejaký odporný, smradľavý muž. Nechápe, ako môžu toto bohovia dovoliť! Teraz už vie, prečo v nich neverí...
Nohy dopadli na zem v domčeku, ktorá bola tvorená z udupanej hliny a zeminy. Bola nerovná, ale pre obyčajných ľudí stále lepšie, akoby sa mali váľať niekde vonku. Zadýchane, ohnivo pozrela na toho muža, nechápajúc, čo sa vlastne okolo nej deje. Ešte pred chvíľou jej dráždil prsia pred očami tej divokej bandy a teraz vyhodil drevenú stoličku cez okenicu. Na ten rachot ktorý okolo seba robil, iba ustúpila vzad, chvejúc sa. Sama už netušila, či je to strachom alebo zimou. Neriešila odhalené prsia, ani to že už ledva dýcha, nebodaj že jej ako v nohe, tak i v ruke pulzuje ostrá bolesť. Popadla ďalšiu malú, drevenú stoličku, ktorú držala pred sebou nie len ako štíť, ale aj ako zbraň. Bola odhodlaná ju po ňom hodiť, keby sa jej chcel zmocniť.
- Počkaj...tak že... ty ma nechceš? - neveriacky naňho hľadela, keď si vypočula jeho slová. Nechápala už tomu vôbec. Stoličku stále držala pred sebou, no mierne ju zvesila. Už jej to začalo dochádzať. Bohovia možno predsa len existujú a teraz jej pomohli? Niečo také jej prišlo nezmyselné.
- Ak sú bohovia, tak sa museli pekne zblázniť - pokrútila nad ním hlavou, sledujúc, ako si sadol na drevený stôl - Čo si vlastne zač? Divoký, ktorý drancuje, zabíja, znásilňuje, ale keď má pred sebou pekné mladé mäsko, ktoré je navyše divokejšie ako všetci tvoji muži dohromady, tak dávaš odo mňa ruky preč? - položila stoličku. Bola rada, že ju nechce znásilniť, ale v kútiku duše sa cítila aj urazená. Žeby bola taká ohavná kvôli tomu chýbajúcemu oku, že už ani divoký násilník ju nechce? Prešla až k nemu. Poriadne blízko. Tak blízko, až mu roztiahla nohy a vtesnala sa medzi ne. Zdvihla svoju hlavu, pozrela hlboko do jeho očí. Nemala na tvári šťastný, ani vďakovný výraz. Bola svojim spôsobom nahnevaná a urazená.
- Som snáď naozaj tak ohavná, že ma už ani taký muž ako ty, vôbec nechce? - položila mu vážne svoju otázku, pri čom si svoje ruky uložila na jeho stehná a stisla ich tak silno, až to možno Tirnoqa i mierne zabolelo. Nechce mať s ním sex. Nechce aby sa do nej dostal, ale musí poznať odpoveď na svoju otázku.

Celou dobu se dívka zdála být tradiční obyčejnou holkou, která se snažila pouze zachránit si holý život. Aspoň co předváděla při transportu jejího drobného tělíčka do tohoto domu. Její postoj se teď však úplně změnil. Najednou už to nebylo vyděšené dítě, které se před ním schovávalo a bálo se, že by bylo jím znásilněné nebo i zabité. Strach najednou vystřídala drzost a vyzývavost. No je toto možné? Ona se snad... Urazila se snad? To ho vyzývá? Tohle malé kuře? Tir nevěděl, co si to teď myslí. Nijak se nebránil jejím zvláštním pokusům o tyto provokace. V poklidu si ji pustil blíže k tělu. Zbraň už žádnou neměla a než by jemu cokoliv udělala s jakoukoliv z jeho, její zraněná noha by se octla v jeho medvědí pracce a dívka by ječela na celý dům i bez nějakého znásilňování.
NA všechny tyto provokace však reagoval pouze se zvláštním úsměvem, který byl zakryt jeho složenýma rukama, které byly v loktech opřené o jeho roztažená stehna, která byla roztažená, protože se tam uvelebila Radka. Kdyby to byla jakákoliv jiná situace, už by dávno asi došlo k tomu, co vyvolává tato situace. Rozhodně plánoval přejít na tuto její hru, ovšem nehodlal jakkoliv prohrát v této hře. S naprosto klidným hlasem odpovídal. Divoký.. Divoký... Každý nás má za Divoké. Nejsme Divocí... Můj lid se dávno odprostil od hloupých rozmarů válčících kmenů na Severu. Než lézt na zeď, obepluli jsme ji a nyní jsme šťastni tam, kde jsme... Potom změnil svůj pohled na ni a zvedl se z místa, kde seděl. Pomalu šel kupředu a dívku nutil silou couvat a posouvat se dál po světnici. Ale ano. V podstatě máš pravdu.
Drancuji, plením, znásilňuji a užívám si toho, co se mi nabízí. Když toto dořekl, už byla Radka zády u nočního stolku v ložnici, Tir ji zvedl, odhalil její mladá stehna rukou, která při hlazení holé kůže zvedala látku kryjící její nohy. Vše nasvědčovalo tomu, že by se teď o něco pokusil, když v tom ji nechal tam, kde byla a otočil se pobaveně k ní zády a říkal pobaveným hlasem. Ale bohužel vy ženy z Jihu nejste v porovnání s našimi ničím. Jste slaboučké,
prosté a titerné. Dokud člověk neměl ženu z našeho lidu, nevěděl, co to je divoká a dravá noc plná nekonečné touhy. Jsou divoké a nepoddajné, přesto však oddané a připravené na to mít pořádného muže. Potom se na ni ohlédl přes své rameno a uchechtl se. Ty si musela snad teprve nedávno přijít na to, že to, co máš mezi nohami neslouží jenom k močení, ale že něco patří i dovnitř. Mladá a navíc jako prkno. Nemělo by to smysl, když by to bylo tak moc lehké. Začala ona vyzývavě, vrátil jí to on jenom s trochou posměšku a výzvy hodně skryté. Se mnou si jen tak pohrávat nemůžeš, holčičko. NA to jsem o dost déle v tomto světě než ty. Pomyslel si a stále zůstal otočený k ní. Muži čekají na divadlo. Neumíš snad křičet? Cestou do této chatrče si prokázala, že hlas na to máš a slovník taky. Opět pronesl s velikou nadsázkou a posměškem.

Zdvihla naňho svoju hlavu. Bol mohutný, ohromný. Dokázal by ju zahlušiť jediným mávnutím ruky. Cítila sa v jeho blízkosti ohrozene, ale zároveň v bezpečí. Dá sa to cítiť naraz? Dá sa vôbec cítiť tie protiklady v jednej sekunde? Netuší. Ale ona to cítila. Zornička v oku bola rozšírený, tvár jej mierne pobledla. Akoby nestačilo, že bola dosť bledá i bez toho. Pootvorila pery, človek by možno čakal, že z nich čosi vyletí. Prosba o pomoc? Krik? Slová strachu? Nie. Ani jedno, ani druhé, ba dokonca ani tretie. Hrudníka sa jej zdvíhal a znova klesal, pri každom nádychu. Po jej tele znova prebehol pocit chladu, ale zároveň ho vystriedal horúci pocit vzrušenia. Strach a vzrušenie. Presne to pociťovala. Prichádzal a odchádzal, ako vlny mora na breh. Striedali sa každým okamihom, každou sekundou. Nebola vzrušená z neho samotného. Bola vzrušená z tej situácie. Z tej hry na mačku a myš. Ako sa vzájomne provokovali, či už slovami alebo skutkami, pri čom obaja veľmi dobre vedeli, že medzi nimi k ničomu nedôjde. Tancovali svoj tanec na tenkom ľade, ktorý sa pod nimi nikdy nepreborí. Hltala každé jeho slovo, každý jeho čin. Fascinovaná a zároveň so strachom pred ním cúvala. Jeden krok, druhý, ďalší a ďalší. Až kým neprešli celou miestnosťou, až do spálne, ktorá neponúkala žiadne pohodlie. Ani v podobe postele, ani v podobe zeme. Obyčajný rybársky domček, kde žili obyčajný a jednoduchý ľudia.
Narazila. Cítila to. Zadoček pritlačila o niečo malé, tvrdé. Zrazu netušila čo to je. Vydala zo seba hlások prelaknutia, no to bolo všetko. Ruku si pomaly, nenápadne strčila za seba, prstami prebehla po drevenom nočnom stolíku. Prv, než si mohla uvedomiť, že jej nehrozí žiadne nebezpečenstvo, už sedela. Vyššie, nohami ďalej od zeme. Bola malá, možno príliš malá na to, aby sa dokázala aspoň prstami dotknúť udupanej zeminy. Uprela naňho svoj pohľad. Nemohla, nedokázala a ani nechcela odolať pocitu, ktorý v nej vyrobil poriadnu vlnu chaosu. Musela zamrkať očkom, ale nadýchnuť sa už nedokázala. Jeho mohutné ruky prechádzala po jej stehnách. Po tých hebkých, nevinných kuracích nožičkách. Dokonca aj Tirnoq mohol medzi svojimi prstami cítiť tú panenskú nevinnosť, ktorá z nej vyžarovala. Akoby... akoby nemala žiadne skúsenosti s mužom. Opak bol pravdou. Lenže tento barbar sa jej nechce zmocniť. Nechce jej ublížiť. Inak by to už dávno urobil. Vedela to veľmi dobre. Možno preto si ho pustila tak blízko k telu bez toho, aby mala snahu ublížiť mu. Prehltla všetok to vzrušenie, ktoré sa jej usadilo na tvár. Netúžila po ňom, ale po tej hre. Po tej vzrušujúcej hre, ktorá stále pretrvávala. Zaťala zuby, čaro okamihu sa rozplynulo ako ranná hmla nad jazerom.
- Neodpovedal si mi na otázku. Ale zrejme nebudeš tak veľký bojovník a milenec, ako to o sebe v tých svojich rečiach nenápadne prehlasuješ. Nemysli si, že som taká istá ako ostatné južanské fifleny. Nie som žiadna princezná a život ma naučil, že treba bojovať. Ak si myslíš, že mi moje oko vypichla vetvička, tak sa veľmi mýliš. Bojovala som proti horším mužom ako si ty sám a boli v presile. Možno mi vzali oko a nevinnosť, ale mal si vidieť, čo oni dostali na oplátku odo mňa. Tvoj muž, ktorého som zabila dopadol oproti nim ešte veľmi dobre - roztiahla naňho zákerne svoje pery, akoby to bola svätá pravda a ona by sa za sekundu dokázala premeniť na nepriateľa, pred ktorým je lepšie utekať. Ostala sedieť na nočnom stolíku, odkiaľ mala veľmi dobrý výhľad naňho. Občas mu prešla pohľadom po tele, inokedy po tvári, aby mohla zistiť, aký postoj voči nej ďalej zachová.
- Si slabý a úbohý. To, že ma nechceš ani zabiť, ani sa ma zmocniť vypovedá o tom, že nemáš v sebe žiadnu silu. Nerobíš to kvôli mne, ale kvôli sebe. Robíš to kvôli tomu, aby ťa môj duch neprišiel strašiť. Ty sám neveríš tomu, že by som mohla byť iba nevinné dievča. Bojíš sa ma. Hráš sa so mnou ale v skutočnosti by si sa ma nikdy nedotkol. Máš strach v srdci - jej slová i hlas boli dravé, posmešné. Počas toho, ako naňho hovorila len tak-tak dokázala v sebe dusiť svoj smiech, ktorý napokon i tak vyletel z jej úst. Bol hlasný. Och tak veľmi hlasný! Až naplnil celý domček, až dokázal vyletieť cez všetky škáry a usadiť sa v ušiach jeho mužov. Znel zákerne a mocne. Ona sama mala vždy veľký hlas. Až sa zdalo, že kričí, pri čom len pokojne rozprávala. Mala ho silný, pevný. Zrovna tak, ako jej smiech.