Příběh - Ramona Bolton

Autorská práva: Chizu Ferrís

Sneh padal vo veľkých chumáčoch a služobníci hradu sa museli denne mnohokrát otočiť s lopatami a metlami, aby mohli nádvorie a okolie hradu pre panstvo udržiavať. Ale i tak, skrz všetku snahu to bolo márne. Boj s veternými mlynmi, samotnou severskou prírodou, ktorú človek vždy prehrával. Vzduch bol tak mrazivý, až ju bodal pri každom nádychu do pľúc, lenže túžba a nadšenie bolo omnoho silnejšie. Zdvíhala svoje malé nožičky, vydychovala teplé obláčiky. Oči mala žiarivé ako slniečko. Plné vzrušenia a hrdosti. Vo svojej maličkej ručičke zovierala ohromný poklad. Dnešný deň je pre ňu až priveľmi dôležitý na to, aby poslúchla svoju pestúnku, ktorá sa snažila malú lady Ramonu Bolton naučiť, ktorý rod má aký znak vo svojom erbe. Ušla jej. Ako inak. Tú starú ropuchu z duše nenávidela a vždy vymyslela spôsob, ako tú úbohú ženu trápiť. Občas jej ušla, schovala sa, inokedy jej čosi dala do jedla alebo niekam inam, nech sa jej môže zbaviť. Hoc mala Ramona iba 7 rokov, rozumu pobrala naozaj dosť. Veď aj mala od koho. Jej brat, Ramsay bol pre ňu ako boh na zemi. Vždy sa mu snažila byť v pätách. Bola mu ako tieň, ktorého sa človek len tak nezbaví. Dychtivo pozorovala čo robí, snažila od neho naučiť všetky zručnosti.
Líčka už mala vyštípané od chladnu a nohy ledva zdvíhala v tom vysokom snehu, ktorý ešte nestihli odpratať. Bielu pokrývku mala až po kolená. Často takmer upadla, nič ju nemohlo odradiť od toho, aby nešla za ním.
- Ramsay! Ramsay! - kričala naňho už z ďaleka tým svojim detským, nadšeným hláskom. Smerovala za ním k psinci. Tie zvieratá desili leda koho, ale ju nie. Ona sama nemala žiadneho psa, žiadnu fenku, ale tým jeho občas nosila niečo dobrého.

Kdysi dávno, když byl ještě malé nevinné dítko, krmil své první fenky, které si vychoval. Jedna z nich nesla jméno jeho drahé matičky, druhá jméno matičky drahých sourozenců a třetí jméno ženy, kterou nešťastnou náhodou roztrhali dvě prvně jmenované. Jaká to strašná nehoda. Proč jen ty psy vypustil, když zrovna služebná rozvěšovala na nádvoří prádlo? Proč ho jen neposlouchaly? Oh, počkat, ony poslouchaly až moc dobře. Ale to nebyla verze, kterou vypověděl otci.
"Otče, nevím, jak se to stalo. Odpusť mi, zřejmě nad nimi ještě nemám úplnou kontrolu." díky své malé lži o ně málem přišel, kdyby se ho nezastal majitel psince. Tedy spíš pokorný služebník, jehož dcera byla potěchou oka. Vždyz ní ty psi cítil a to ho dovádělo až do nepříčetného stavu. Rád se s ní spojoval jako pes, který si bere fenu. Tolik romantiky v tom bylo. I v tento velmi zasněžený den se nacházel v psinci a krmil své feny kousky masa, které pronesl z kuchyně. Znal tu už pár chodbiček, kde ho nikdo nemohl vidět a on tudy vždy něco vynesl. Cokoliv. Otec také nemusel vědět o veškerých špatnostech. Už tak na něj pohlížel s podivným výrazem ve tváři. Za to Domeric ho miloval a Ramona zbožňovala. Jaké horší ... tedy, lepší sourozence si mohl přát. Alespoň Ramonu mohl učit svému umění, Domeric byl na takové záležitosti moc měkký. Nechal ho jeho harfě a zpěvu, aby mužské záliby ponechal jemu a Ramoně. Pokud by už někdo měl být lordem a lady, měli by to být oni. Však Targaryeni si taky brali sourozence. Když účel světí prostředkům, proč by na tom mohlo být něco nesprávného?
Zvedne hlavu od Doery, kterou podrbe po hlavě a vykoukne ven. Tenhle hlas si nemohl s nikým splést. Ramona měla dost charakteristický dětský pískost. Až to trhalo uši. A jak to mohlo trhat uši jejim hračkám, když se rozesmála. To mu vykouzlí na neutrální tváři úsměv.
"Sestřičko moje drahá." pozdravil jí už zdálky a nechal Doeru trhat kusy masa. ..."Zase si utekla té hnusné ježibabě? A dokonce tě ani nepronásleduje tou sněžnou vánicí. Stejně by tam zapadla a umrzla než by si jí kdokoliv všiml." krásná to představa, ale že by se to stalo? To by se museli nějak zapříčinit.

- Ramsay! - roztiahla naňho svoje maličké pery v krásny, nadšený a hlavne nevinný úsmev, pri čom jej očká zažiarili ako čistý diamant na priamom slnku, keď ho konečne uvidela. Tie očká...šedé po otcovi a občas zrovna tak chladné, plné nenávisti a ľahostajnosti voči akýmkoľvek emóciám či prosbám. No teraz...keď konečne našla svojho veľkého bračeka, div že sa mu nehodila okolo krku. Už je tomu pár dní, čo nemohla ani do jeho blízkosti za trest. Dostala ho kvôli obyčajnej zvedavosti. Pche! Čo vie tá stará tučná pestúnka o zázrakoch života a smrti? Nič. Vidí len to čo vidieť chce a to čo je skryté...tomu sa vyhýba. Vyhýba sa aj Ramsaymu a snaží sa k tomu viesť aj ju. Ale súrodeneckú lásku nemožno pretrhnúť. To sa predsa nedá!
Obzrela sa kradmo za sebou, akoby mala strach, že ju pestúnka prenasledovala. Ale to predsa nemohla. Už dávno nie.
- Striasla som ju. Utekala za mnou, ale asi spadla na šmykľavých schodoch a zgúľala dole ako taký sud - zasmiala sa. Jej detský smiech nechcene trhal uši, ale časom to bude lepšie. Vyrastie a ona bude krásna, dokonalá, nádherná. Najkrajšia a najžiadanejšia žena na celom severe a možno i na celom svete. Smiala sa dlho, lebo tá predstava ju rozosmievala. Určite by si to s radosťou pozrela a smiala by sa ešte dlho po tom, čo by si tá otravná stryga zlomila väz a ostala ležať pod schodmi.
- Keby zamrzla, tak by vyzerala ako snehulienka - dodala, no začala sa na svojho brata dívať tajomným pohľadom. Mala čosi za ľubom a čosi skrývala za svojim chrbtom. Držala to pevne.
- Pozri sa. Aha - strčila mu svoju ruku pod nos, roztvorila dlaň. Bol tam maličký zúbok. Ešte krvavý na koreni, tak že je rozhodne pekne čerstvý - vypadol mi prvý zub. Som veľká žena. Sľúbil si mi, že ak budem veľká, tak ma naučíš hru myška v labyrinte. Naučíš ma ju? Prosím! - zaprosíkala tak, ako to dokázala iba ona. Kto by odolal tej jej nevinnej detskej tváričke? Tak veľmi dúfa, že sa konečne od svojho veľkého brata naučí niečo nové!

Poklepe Ramonu po tmavovlasé hlavince, která ještě poroste stejně jako ona. A určitě z ní jednoho bude nejkrásnější žena na Severu. Aspoň to jí vždy nakukával a ona tomu věřila. No co, třeba to bude nakonec pravda a i jemu poklesne tlama až jí spatří jako dospělou dívku. Ale vlastní krev se neojíždí, tudíž by si měl nechat už předem zajít chuť. Své nevybouřené hormony si bude i nadále vybíjet na Myrandě, která ho svou šíleností a pachem po psinci vzrušovala čím dál víc. Ale každá hračka jednou omrzí a nastane den, kdy jí bude muset obměnit za něco nového a ještě nepoužitého.
Občas se tajně plížil po hradě a odposlouchával otcovy tajné hovory, kdy uvažoval nad tím, komu dá ruku své dcery a svého syna. A tím synem myslel Domerica. Proč by se měl starat o to, komu předhodí jeho? Byl jen bastardem. Domerica klidně mohl hodit nějaké sani, ale Ramonu z toho svého plánování bude muset vynechat. Na jeho sestřičku mu nebude šahat nějaký navoněný lordík, který ani sám z koně slézt neumí. Nic takového do ní nikdy nevnikne. Vlastně v tu dobu nebude mít ani čím.
Jeho úsměv se prodlouží při další krásné představě, jak mohla dopadnout ta stará rašple. Dobře jí slyšel, jak podlézala otci a říkala mu, že bastard na hradě není dobrý nápad. Byl vcelku potěšený, když jí otec nechal zpráskat. I když to bylo spíš za to, že se mu odvážila dát nějakou radu než za to o čem ta rada přesně byla. Několik měsíců chodila nahrbená a hekala bolestí. Vyvázla z toho ještě dobře. Nehlídat Ramonu asi by si jí vzal do své komůrky. Když ho to tak napadá, není to špatný nápad.
Nepatrně přivře oči, když se mu do očí zabodne její dětský smích, který měl vyšší frekvenci než cokoliv, co kdy spadlo v kuchyni.
"Jednou tím smíchem budeš zabíjet. A pro tvé hračky to bude to poslední, co kdy uslyší." tiše se uchechtne nad tím, co jednou bude pravda. Neumí si představit, že by se ten její chechták zlepšil. Ale viděl v tom výhodu ... pokud se nebude dost často smát v jeho přítomnosti. Jeho ušní bubínky by mohli spáchat dobrovolnou sebevraždu. Lepší když tím bude týrat hračky, které jí daruje.
"Hmm, sněhulák." zamrmlá si pod nos, když si představí její jednotlivé části rozeseté po nádvoří, dokonale obalené ve sněhu a je dva, jak jí skládají přesně jako sněhuláka. To by se otci nejspíš nelíbilo. Rozhodně by se k nim nepřidal. Morous starý.
Zpytavě jí pozoruje. Ten její tajemný výraz, zračící se v dětské tvářičce. Copak má zase za lubem? Chce zničit jeho nevinnou dušičku nějakou nezbedností? A nebo krvavým zubem. Jemu sotva před nedávnem přestaly vypadávat a růst nové. Bolest to byla sice skvostná, ale přenechá jí jiným. On se vyžíval v jiném druhu.
"Vážně jsem ti to slíbil? A jak můžu vědět, že je vážně tvůj?" vezme si její zuby z dlaně a důkladně jej zkoumá, jako by to snad měl poznat pouhým okem. Je to jen a pouze vychytralý manévr. Místo zubu nenápadně pozoruje Ramonu. Přeci jí nic nedá jen tak zadarmo. Co by to potom z ní vyrostlo?