Příběh - Roose Bolton

Rázné kroky se nesly chodbou. Chladné oči hleděly před sebe. Nezajímal se o nikoho kolem. Jeho mysl měla teď jediný cíl. Čekalo ho formálnější představení. Neměl ještě tu možnost být představen jak se sluší a patří. Nebylo to třeba. Odmítl, aby jej představil přímo lord Karstark, tohle zvládne sám. Navíc se chtěl i přesvědčit o skutečné povaze dívky. Reakce na nečekané podněty o člověku totiž prozradí ze všeho nejvíce. Bylo kruté jednat o ní bez ní? Kdepak. V takovém případě neměla jediné právo do takového rozhodnutí zasahovat. Tohle byla dohoda dvou rozumných mužů. Oba věděli, co čekají od budoucnosti, a že posílení jejich rodů jedině prospěje. Byli to diplomaté, nebo se o to alespoň starší z mužů snažil, Roose byl vypočítavý přirozeně. Jejich dohoda byla utvořena na základě rozumu a zdravého úsudku. Že se dívka prostaví před hotovou věc? To nebylo nic neobvyklého. Nepotřebovali během domluvy poslouchat řeči naivní mladé dívky, či snad už ženy? Mohla se ještě počítat mezi dívky? Tak jako tak, učinil lordu Karstarkovi službu. Žádný otec nechce, aby jeho nejstarší dcera zůstala neprovdána. Jaká ostuda. Začínalo se pomalu šeptat, že mladá lady bude dříve nebo později starou pannou. Rozhodně nebyla ošklivá, tlustá, moc malá nebo snad znetvořená. Zdraví měla dobré, mysl silnou. V čem byl tedy ten háček? Proč se ještě ve svém věku neprovdala? To zůstávalo Roosovi tajemstvím. Možná i proto se rozhodl, oslovit jí nyní sám.

Už nějaký čas se na ni díval. Nevybíral si ženu náhodně. Potřeboval, aby z toho těžil co nejvíce. Majetek, armádu, vyšší postavení. Kdo lorda Boltona znal, věděl, že mu není proti srsti vzít si kohokoliv, pokud ve spojení viděl výhody. Překousl by ledasco. Od čeho je přeci žena? Na rození dětí. Vlastně ne, dětí ne. Žena je od toho, aby muži porodila co nejvíce synů. Zajistila silného a zdravého dědice. Chlapce, který ponese jeho odkaz a rodové jméno. Výjimečně to bylo Roosovou prioritou. Dívka musí být schopná porodit mužského potomka. Tak jako tak, Reya Karstark byla nejvýhodnější možnou kombinací, která byla momentálně k mání.

Vystoupal točité schody, které vedly do jejího pokoje. Pobývala s otcem na Zimohradě. Kdo ví proč? Možná sám její otec doufal, že jí provdá. Konec konců, bylo tu nyní lordů více než dost. Bylo by podivné, kdyby o ženu některý z nich nezavadil pohledem. Karta padla právě na Roose. Krátce se zastavil před dveřmi. Zaklepal a bez delšího čekání na vyzvání vstoupil. Zavřel za sebou dveře a mírně se poklonil. „Lady Karstark,“ pronesl formálně. Nejen jeho oči, ale i hlas byl chladný. Nikdy ho nezvyšoval. Předpokládal, že mluví dost hlasitě na to, aby jej ostatní slyšeli. Neměl ve zvyku někoho překřikovat. Pokud jej chtěli slyšet, museli se utišit mezi sebou. Roosovi bylo svým způsobem jedno, kolik lidí jej skutečně slyší. Každý ať se zařídí, jak chce, ale ztrestá každého, kdo by neuposlechl něčeho, co pronesl. Jako první se zastavily jeho oči na zrzavých vlasech. Vítaná změna. Někdy ostatní pochybovali, zda všichni na severu nemají tmavé valsy. Ovšem Roose nic na jejím vzhledu neoslnilo, natož aby jej taková věc uchvátila. Její vzhled či přednosti? To byl jen malý bonus.

„Přišel jsem vám oznámit jistou skutečnost. Stav nás obou bude již brzy změněn. Mluvil jsem s vaším otcem a po vzájemné dohodě jsme dospěli ke stejnému názoru. Nyní jsme, vy a já, zasnoubeni. Na svatbu nespěchám, ovšem čím dříve tím lépe.“ Přešel pomalu k dřevěnému stolu, po kterém přejel prsty. Snad kontroloval prach? Své snoubence nevěnoval pozornost.  Nepředpokládal, že by se měl snad představit. Pověst Roose Boltona přecházela.

… Chybíš mi. Chybí mi tvé sladké rty a bez tvého zvonivého smíchu jsou dny stále temnější. ... Slova napsaná neúhledným rukopisem se obzvlášť vyjímala na zažloutlém kusu pergamenu. Jen pisatel mohl vědět, kde se vlastně vzal. Ale ať už to bylo jakkoliv, lady to stejně vykouzlilo úsměv na tváři. Předtím si četla o vznešených rodech Západozemí, ale ze soustředění jí vytrhlo zašustění křídel. Pootevřeným oknem dovnitř nakoukl černý pták nesoucí zprávu. Reya neváhala, nechala knihu knihou a šla si ji převzít. Zlehka se opřela o kamennou zeď, zatímco očima přelétávala nepravidelně velké řádky. Havran, který zprávu přinesl už odlétl, aniž by čekal, jestli nedostane něco odměnou. Nebylo divu, z Karské bašty to byl pořádný kus cesty, přestože ležela pořád na severu. Připomnělo jí to domov, ale stačilo jen málo, aby měla zase o trochu hezčí den. Na Zimohradu se jí líbilo, přestože okolnosti už tak příjemné nebyly. Lorda Starka viděla jen párkrát v životě, ale vždy na ní působil jako muž cti a bez přemrštěných cílů. Dbal o to, aby všichni dostali to, co potřebovali a na ničem jiném v jeho postavení prakticky nezáleželo. Opravdu bylo smutné, co svedlo Starkovi vazaly k sobě. Na druhou stranu... neubránila se jistému nadšení, když jí otec nabídl, že ho smí doprovázet. Bylo to vítaným zpestřením, přestože to znamenalo odtrhnout se od Bena. Od začátku jí bylo jasné, že ho lord Karstark nechá hlídat jejich domov, protože mu tak věřil. Kdyby jen tušil, že se nejednou pokusil ukrást srdce jeho dcery... Naštěstí byla Reya dostatečně rozumná, aby ho vytrvale odmítala, ačkoliv se párkrát nechala málem unést. Ben to bral jen jako povzbuzení a směle na její city útočil dál. Samozřejmě, že to Reye lichotilo, ale nesměla se podvolit pokušení. Každopádně se stejným zatvrzením odmítala i veškeré případné nabídky, které jí mohly uvrtat někam, kam nechtěla. Měla by nést jistou zodpovědnost... ale předtím si chtěla užít života. Snad si měla všimnout těch zvláštních jisker v otcových očích, když vyrazily z bašty. Určitě v tom bylo jasné varování, které měla poslechnout.
Nikoho neočekávala a proto ji zaklepání na dveře vylekalo. Málem upustila zprávu od Bena, jak moc v ní hrklo. Než si ale stačila odkašlat a se slušností vyzvat příchozího k tomu, aby vkročil, udělal to sám. Jestli se jí předtím zastavilo srdce, tak teď pro změnu začalo bít až moc silně. Reya byla zmatená z toho, že ho vidí. Nikdy předtím spolu nemluvili, a jestli si vyměnili několik pohledů, tak i to bylo příliš.Stiskla pergamen mezi prsty tak, aby ho trochu pomačkala a zakryla slova hladící jí po duši. Rozhodně by nebylo dobré, kdyby si jich pán Hrůzova všiml.
„Co máte na srdci, lorde?“ zeptala se tichým hlasem. Jeho přítomnost nemohla zvěstovat nic dobrého. A to jak se na ni díval... Reya si najednou přišla jako jako bezbranné jehňátko, na které právě dostal chuť hladový vlk. Nevydržela se mu dívat do očí, musela pohledem uhnout. Sklopila jej k psaní, jen aby zalitovala toho, že ho okamžitě nespálila nebo nevyhodila otevřeným oknem. Kdyby na zamilované vzkazy přišel lord Kastark, nedopadlo by to dobře ani pro Bena, ani pro ni. Stačilo nemilé tušení, tíživě vtíravý pocit, že něco není v pořádku. Kdyby jí navštívil kdokoliv jiný, mávla by nad tím rukou, ale Roose Bolton jako by dával zapravdu jednomu severskému rčení. Temná křídla, temná slova. Svět se s ní zatočil, když se vzápětí dozvěděla, že tomu tak doopravdy je. Před očima se jí zatmělo a do plic nemohla dostat jediný doušek vzduchu. Srdce se jí znovu zastavilo, až jí z toho zabolelo na hrudi. Ještě před chvílí se spokojeně usmívala, teď jejím tělem cloumal záchvět paniky. Vzpamatovala se z něj, ale připadalo jí to jako věčnost, než se mohla trochu nadechnout, ačkoliv v nohách pořád cítila jistou slabost. Bylo to pro ni jako dýka vražená do zad... a od vlastního otce.
„Ne... to ne....“ hlesla. Nevěděla, jestli na to jen pomyslela, nebo slova vážně vypustila z úst, přesto doufala, že se k uším lorda Boltona nedonesou. Považovala to za odpornou zradu vlastní krve. Jistě, otec se několikrát zmínil, že už by dávno měla chovat budoucího lorda či lady. Reya si z toho nic nedělala, Ben jí vždycky přivedl na jiné myšlenky. Ale kdyby věděla, kam činy lorda Karstarka dospějí, nezaváhala by ani jednou. Teď si musela poradit s hořkou pachutí na jazyku a stoupajícími slzami v očích. Naštěstí přes okraj nepřetekly, ale pro jistotu se k Boltonovi otočila zády. Musela se kousnout do rtu, aby zůstala alespoň trochu klidná. Sńatkovou politiku chápala jen zběžně, uvědomovala si její princip, ale nikdy by si nepomyslela, že ji vlastní otec prodá jako kus dobytka a zrovna tomu nejhoršímu člověku, na kterého se dalo na severu narazit. Lord či nikoliv, od Boltonů se vyplatilo držet dál.
„Co to pro vás znamená? Za týden? Za měsíc?“ Hlas jí selhával, ale dala si záležet, aby ji Roose zaslechl. Musela vědět, kdy začnou nekončící muka. Potřebovala znát čas, který jí zbývá, aby mohla zmizet. Například utéct s Benem, pokud by nebylo jiného řešení. Cokoliv, jen aby nemusela stát po booku Roose Boltona.

Roose se dále procházel po pokoji. Všiml si rozevřené knihy. Vznešené rody Západozemí, zajímavé čtivo. Mnohdy prospěšné, ale pro ženy? Vhodné možná tak proto, aby věděli koho si vzít. Prsty otočil několik stránek. Skončil u rodu Lannisterů. Mocný rod, nebezpečný a dle všeho velmi bohatý. Tvrdilo se, že samotný Tywin Lannister kálí zlato. Boltonova tvář se o něco více zamračila, jen na pár chvil. Vrátil knihu na stránku, jak ji nalezl a odstoupil.

Zamumlala tichá slova, on je i tak postřehl. Nezdálo se, že je jeho snoubenka z nové zprávy nadšena. Přesto se mohla radovat. Bude si říkat paní Hrůzova. Získá uznání a bude takřka nedotknutelná. Kdo by si dovolil jakkoliv osočit lady Bolton? Roose ji rozhodně nenabízel špatný život, za podmínky, že mu porodí dědice. Jinak se nebude více snažit být dobrým manželem. Co více by byla, než ozdoba, kterou se prezentovat? Všiml si, jak pohledem zalétla ke své ruce, kde cosi pevně držela. Svírala něco, co nemá být odhaleno. Mohl by přijít a vytrhnout jí ono cosi z ruky, ale proč? Lord Bolton měl v plánu v brzké době oženit nejen sebe, ale i vdát svou dceru. Chtěl se roztáhnout nad Severem jako temný mrak. Získat si spojenectvím dva nejvýznamnější rody, to by byl opravdu úspěch.

Postavil se nakonec tak, aby na něj lady dobře viděla a on se jí mohl zpříma dívat do očí. Zůstával stát rovně. Jen ruce sepjal před sebou. Ramena rovná, hruď vypnutá, brada pozvednutá. Typický postoj lorda z Hrůzova. Pomalu přeci jen vyrazil k lady. Pomalé, promyšlené kroky. Bylo ji špatně rozumět. Neměl rád, pokud někdo mumlal nebo neartikuloval dobře. Lord nikdy nemluvil moc na hlas, ale to neznamená, že ostatní měli problém porozumět. Kdeže, i když mluvil svou intonací hlasu, byl schopen ho slyšet celý sál. Nyní tu byli sami a i tak měl problém slečnu zřetelně slyšet. „Myslím si, že se nebudeme se svatbou zdržovat déle než je nutné. Čtrnáct dní. Optimální doba řekl bych. Pokud máte speciální požadavky, ovšem mělo by vám stačit, že si vyberete šaty.“ Pokrčil rameny a přešel k dívce co nejblíže. Natáhl se po její ruce, kde svírala psaní. „Měla byste vědět, že jako snoubenci bychom si měli věřit. Soukromé psaní?“ povytáhl obočí a pokynul hlavou právě k její ruce.

Sledovala každý jeho pohyb, jako by ji snad mohl z ničeho nic kousnout. Ale co by po ní taky mohl chtít jiného? Bez sebemenšího upozornění se objevil v jejích komnatách a přinesl jí tak otřesnou novinu. Jistě by se někde našla žena, která by něco takového uvítala. Jenže aby si osvojila podobný přístup, musela by se lady Karstark stát bezcitnou a předeveším vypočítavou. Bylo by zapotřebí, aby v jejich svazku viděla jen to hlavní, tedy moc a vliv, namísto toho, aby se ohlížela za tím méně příjemným. Bohužel se zmohla jenom na naprosté zděšení a jednu horší představu za druhou. Boltonové měli přízvistko nejkrutějšího rodu na severu. Koneckonců, i na své zástavy si vybrali muže staženého z kůže. Už jen z pomyšlení na to, že jí bude prezentovat takový znak, se jí dělalo nevolno. Jaký muž by mohl být Roose Bolton? Rozhodně Reye nešlo o vzhled. Pán Hrůzova sice dávno překonal mladický věk, jeho kůže byla až příliš bledá a ty vodnatě modré oči... Ale na to se nedívala. Už chůva jí říkala, že ať manžel vypadá jakkoliv, manželka si vždy zvykne. To přijala a akceptovala. Větší starosti jí dělalo jeho chování. Rozumný hlásek kdesi v její hlavě jí šeptal, že by neměla přehánět, ale stejně se nemohla zbavit dojmu, že kdyby si nedala dostatečný pozor a udělala něco proti Roosově vůli, taky by skončila na dřevěném kříži a stažená z kůže. Nebo by se jen uchýlil k menšímu fyzickému trestu? Co by udělal, kdyby se jí narodila dcera namísto chlapce? Dokázala by vůbec přinutit sama sebe, aby se chovala jako poslušná manželka a dala mu alespoň nějaké dítě? Mysl měla naprosto zamlženou. Nic nechápala, na hrudníku jí rostl obrovský tlak a ona nic nezmohla. Jen nastavit lordu Boltonovi záda, aby jí do nich mohl vrazit další dýku.
Nevydržela tak ale dlouho, přestože se jí trochu ulevilo, když se na něj nemusela dívat. Namísto toho pohledem přejela všechno, co se jí dostalo do zorného pole. Zasněžené nádvoří, pobíhající sloužící a samozřejmě klidná bílá krajina se zamlženým božím hájem a horkými jezírky. Musela uznat, že udělala obrovskou neuváženou chybu, když odjela sem. Samozřejmě, i tak by se mohl její otec setkat s pánem Hrůzova a výsledek by byl stejný. Jen s tím rozdílem, že by se jeho rozhodnutí dozvěděla od havrana. Benova zpráva ji najednou v dlani začala pálit, přesto ji nepustila. Namísto toho se k lordu Boltonovi otočila čelem a znovu se zadívala do jeho krutých očí. Nebo se o to alespoň pokusila. Nejraději by ho poslala pryč, jenže to si nemohla dovolit, stejně tak myšlenky na to, že by jí před ním Ben ochránil. Kdyby se Rooseovi zachtělo, jeho srdce by přestalo bít dřív, než by se stačil znovu nadechnout. Stejně jí teď nezbývalo nic jiného, než pánovi Hrůzova čelit sama. Nespouštěla z něj oči, když se k ní kradl jako šelma ke svému úlovku. Když se ocitl až moc blízko, o krok před ním couvla, ale zády narazila do kamenné zdi a už nebylo kam jinam uhnout. Cokoliv měl Roose v plánu, ona s tím nemohla nic udělat. Nebylo kam utéct ani se schovat.
„Dva týdny...“ zopakovala po něm jeho vybranou dobu. Kdyby to opravdu záleželo na ní, vybrala by si nejvzdálenější čas. Ale i ten by se nakonec naplnil a ona by se tak jako tak postavila po Boltonově boku před čarostromem, aby se mu zavázala. Pokud by se nestalo něco nečekaného, v což Reya doufala. Jenže co by se mohlo přihodit? Roose k ní měl volnou cestu. „A kde bude obřad? Tady? Nebo byste upřednostil svatbu na Hrůzově?“ Ani se neobtěžovala navrhnout Karskou baštu. Proč by tam chtěl lord být? Akorát by si dělal zbytečnou cestu. Pro lady by to byla výhoda, viděla by se s Benem a mohla by se rozloučit, kdyby nevymysleli jiné shůdné řešení. Prozatím jí mohl Roose nechat být, ale taky tu byla možnost, že z ní od nynějška nespustí oči. Každý měl právo na to, aby si hlídal, co je jeho. A ona se bezpochyby jeho majetkem stala. Přesto se pokusila zůstat u slušného vychování namísto toho, aby vyjádřila svůj silný nesouhlas. Tedy alespoň dokud se Roose nepřihlásil o vzkaz, který stále ještě držela v ruce. Ani nepomyslela na to, že by si ho nevšiml, ale doufala, že ho ani nebude zajímat. Bohužel se zmýlila. Po zádech jí přejel mráz, když to vypadalo, že si ho vezme sám. Nakonec zůstal u lady, ale Rooseově pozornosti neušel.
„A vám se dá věřit, lorde Boltone? Také mi budete o všem bez výjimky říkat?“ Nechtěla si udělat zle, ale ani nemohla dovolit, aby se Roose dostal k tomu, co bylo napsané. Oči jí na okamžik slétly k jeho natažené ruce, ale tu směle ignorovala. Namísto toho sevřela ruku v pěst a vzkaz tak zmačkala ještě o něco víc. „Soukromé psaní,“ potvrdila. „Ale dostala jsem ho ještě dřív, než jste sem vůbec přišel. Nemusím vám říkat, co v něm je.“ Stejně na tom už nezáleželo. I tak ale slova skrývala poměrně velkou hrozbu. Reyu na okamžik popadla chuť vzkaz doopravdy vyhodit oknem. Potom si ale v hlavě srovnala, že pokud by to udělala, mohlo by to mít horší důsledky, než kdyby to Roose jen přešel. Neměla by se od něj nechat zastrašovat, ale malá dušička v ní byla neustále. Stál před ní lord Hrůzova a s ním nebylo radno si zahrávat.

Když se k němu dívka otočila zády, pozoroval jí. Její rozčesané vlasy, siluetu postavy a šaty, ve kterých byla oděna. Byla hubená, možná až moc. Zvládne mu vůbec porodit dědice? Křehké ženy toho občas nebyly schopné, anebo je porod stál život. Určitě si nebral lady kvůli tomu, aby mu za rok zemřela při narození jejich syna. Výhody jejich spojení by byly pryč. Sice by jejich syn byl půl krve Boltonů a půl krve Karstarků, ale těžko by na to otec Reyi nějak významně slyšel. Oči na ní měl doslova přišpendlené, sledoval každý pohyb, každý nádech. Nemluvná dívka naštěstí tělem říkala mnohem víc. Nechtěla ho, nedivil se. Málokterá žena je šťastná z domluveného sňatku, každá ale i časem pochopí, že s tím nic neudělá. Jakmile se otočila, zahleděl se jí do očí. Jakoby viděl až na její duši a mohl v ní listovat jako v otevřené knize. Udělal krok blíž a ona naopak couvla. Natiskla se zády na stěnu, bála se. Byla tak nesnesitelná i jeho přítomnost? Jedině dobře, pokud vzbuzuje až takový respekt. Jenže jeho žena nemůže být ustrašená koza. Měl si vzít vlčici, přineslo by mu to větší štěstí, ovšem taková úmluva byla nemožná. Nejen že dívka byla v Králově přístavišti, nikdy anebo jen velmi obtížně by bylo k takovému svazku svoleno. Musel se spokojit s tím, co měl.

Na její slova pokývl hlavou a odvrátil zrak. Zahleděl se ven z okna. „Dva týdny jsou dostatečně dlouhá doba na přípravu. Mé závazky mě nutí zůstat na Zimohradu proto bude obřad zde, ovšem pokud by nastala nová situace, připravit krátký obřad je možno i na Hrůzově.“ Rovnou počítal se Zimohradem. Robb Stark jej potřeboval zde a naopak, Roose se zde potřeboval udržet. Jako významný vazal měl do rozhodnutí Mladého vlka co mluvit, nebo se o to snažit. Své oči ale po kratší chvíli vrátil k dívce. Stále čekal, až se mu psaní dostane do ruky, ovšem Reya nevypadala, že ho dá dobrovolně. Už jen z toho usuzoval, že by se dočetl jen zajímavé věci. Nikdo nebyl tak přehnaně citlivý na své soukromí pro nic za nic. Kdyby to byl dopis od matky, sester či bratrů, pověděla by to. Ne, tenhle dopis ukrýval mnohem víc. To, co se jeho a možná ani očí ostatní neměli nikdy dozvědět. „Řekl jsem, že si máme jako snoubenci věřit, nikoliv, že před vámi nebudu mít žádná tajemství. Každý máme tajemství a vy je budete mít také, až budeme manželé, o tom nepochybuji.“ Přikývl a ruku nakonec stáhl k tělu, jen aby ji za pár vteřin spojil s druhou za zády.

„Takže kdybyste ho dostala až po mém příchodu, tím spíš mi to povíte?“ povytáhl obočí. „Nechejte si své tajemství. Jedno malé. Jistě by mě nepotěšilo, co si v dopise počtu.“ Pokynul hlavou. Udělal k lady ale ještě jeden krok. Neměla už kam couvnout, musela zůstat na svém místě. Natáhl se k jejímu uchu, aby ho co nejlépe slyšela. „Jen vás dopředu varuji, lady Karstark. Nedělejte věci, které by mě nepotěšili. Jsem dobrý sluha Starkům, ale zlý pán na Hrůzově. Berte to jako… gesto mé dobré vůle.“ Pomalu se odtáhl do přijatelnější vzdálenosti a zadíval se jí do očí. „Rozumíme si?“ chtěl ujištění.

Nikdy v životě se necítila tak stísněne, jako zrovna teď. Chůva jí vyprávěla příběhy o Zdi, o krutých vrtoších starých bohů. Jako dítě to se svraštěným čelíčkem poslouchala a vždy se dožadovala ještě něčeho navíc. Nespokojila se jen s jednou starou povídačkou. Vždycky se snažila starou ženu přemluvit, aby jí povídala dál. Představivost měla Reya vždy velkou... Ale nikdy jí ani ve snu nenapadlo, že by se mohla dostat do pasti, ze které nebude úniku. Ani nejhorší noční můra jí nemohla vzít tolik iluzí jako tvrdá skutečnost, že jednoho dne opustí Karskou baštu a jejím novým domovem se stane Hrůzov. Samozřejmě, že jako dítě snila o tom, že se stane na každém turnaji Královnou krásy a všichni rytíři budou do krve odhodlaní bránit její čest. Potom ale vyrostla a začala si uvědomovat, že takové věci se dějí jen v romantických příbězích. Nakonec dospěla a musela přehodnotit i tento názor. A ten okamžik nastal právě teď. Za přítomnosti Roose Boltona. Nikdy nikomu nic neprovedla a přesto jí bohové potrestli tak krutým způsobem. Komnata jí začala být malá, potřebovala uniknout z dohledu svého nastávajícího. Nevydržela se dívat do modrých očí pána Hrůzova, stejně jako na sobě nesnesla jeho pohled. Jenže kam by mohla uniknout? Byla jako ptáček lapený v kleci. O její svobodě teď rozhodoval někdo jiný.
„Samozřejmě... Robb Stark bude jistě vděčný za malé rozptýlení. Šťastných událostí není nikdy nazbyt, především teď. A co jiného by svatba byla.“ Nesmírně se jí ulevilo, když si ji Roose přestal prohlížet. Její srdce už nedrtila ledová pěst, nebo to alespoň nebylo tak hrozné. Přesto jí ze rtů unikalo jen tiché ševelení, jen o něco málo hlasitější, než šepot. Jako by se tu myšlenku snažila vnutit především sama sobě. Svatba koneckonců byla šťastnou událostí... jenom záleželo na snoubencích, kterých se týkala. Reya měla ještě dva týdny čas a přesto už ji ochromovala představa, jak kráčí bílým sněhem, aby se mohla postavit vedle lorda Boltona. Už teď jí tížily zraky všech lordů a dalších lidí. Dostala jednoduchý úkol, jen se podvolit. Ani se nemusela usmívat, stačilo ze sebe jen dostat tichou přísahu. A přesto se jí ta slova už teď zadrhávalo v hrdle. V očích jí štípaly budoucí slzy... a to si prozatím ani netroufala představit, jaká bude její svatební noc. Byla si jistá jen jedním – rozhodně to nebude nic příjemného. Roose se na veřejnosti choval svým způsobem, ale jaký byl v soukromí? Rozhodně ne milejší, než jaký byl mezi ostatními lordy. A co teprve s někým tak nepodstatným jako se svou ženou...
„Doufám, že si to budete pamatovat, lorde Boltone,“ vydechla. Pořád napolo očekávala, že jí nakonec přece jenom vytrhne vzkaz z ruky. Nebylo by to pro něj nic těžkého. Reya měla prsty ledové a zkřehlé, jak ji neustále políval strach z toho, že se kvůli několika zamilovaným řádkům dostane do potíží. Nemohla vůči tomu dělat zhola nic, Roose měl plné právo podívat se, co před ním tak tají. Naštěstí z ní zděšení začalo pomalu vyprchávat, vypadalo to, že nakonec jejího snoubence přepadl nezájem. Pokud s ní ovšem nehrál nějakou hloupou hru.
„Zbývalo by mi něco jiného? Snoubenci si mají věřit. Vstupují do společného života a mají vše sdílet. Až na ta malá tajemství...“ Opravdu ho nechtěla provokovat, ale co bylo výhodnější? Hned se vzdát a ukázat mu to, aby lorda Karstarka přesvědčil, že je nejvyšší čas vyměnit muže? Anebo použít jazyk a hlavu, aby předešla tomu nejhoršímu? V tomhle ohledu měla Reya jasno. Hlodalo v ní svědomí, že si vůči němu dovoluje příliš a jemu by tak nic nezabránilo, aby jí kupříkladu uhodil, ale pán Hrůzova vypadal... že si na ní smlsne daleko později. Něco v ní tušilo, že jí vlastní chování oplatí. Ne dnes, ale jindy. Snad právě po svatbě? Vybije si na ni negativní pocity potom? Až před ním bude nahá a bezbranná? Důvodů, proč by měla utéct jenom přibývalo. Byla škoda, že její odhodlání naopak zakolísalo.
„Prosím.... nic špatného jsem neudělala,“ zašeptala a zavřela oči. Když si uvědomila, že se k ní Roose blíží, celým tělem se pevně přitiskla na zeď, jako by se tak před ním mohla snad ochránit. Neměla kam dál uhnout, proto alespoň odvrátila hlavu. Neodvažovala se ani dýchat, jako by ji mohl lord otrávit vlastním dechem. Slyšela jeho slova až moc dobře a málem jí z úst vyklouzlo, co si před chvílí přečetla. Bohové se k ní ale zachovali pro jednou milosrdně a nechali její hlas zaniknout ještě v hrdle.
A to tak důkladně, že nemohla vyslovit ani souhlas. Jen se donutila oplatit lordu jeho pohled a přikývnout. Opravdu od něj musela uprchnout, dokud jejich svazek neposvětili bohové. Ovšem kdyby nebylo jiného východiska.. Reya by utekla i potom. Úcta vůči vyšším silám nebo ne... nehodlala se zbytečně trápit.

Svým způsobem mu měla být vděčná. Byl dokonce tak galantní, že jí oznámil nejen zasnoubení, ale i přibližnou dobu, kdy se jejich svatba bude konat. Ač to pro Roose rozhodně nebylo typické, dal jí tím mnohem více laskavosti, než mohla čekat od kohokoliv jiného. Ani jeden nebyl královské krve, aby zasnoubení bylo veřejně známo a od svatby je dělil rok. Kdepak. Oba byli jen malými pány. Klidně si tohle všechno mohl odpustit. Mohl pověřit její otce, či to snad udělat sám… ovšem tak jako tak, nemusel oznamovat vůbec nic. Mohl se v den svatby objevit ve dveřích. Předat ji šaty a následně vyrazit k čarostromu, kde by je oddali. Smířila by se s tím snad rychleji? Neměla by čas odporovat ani si co rozmýšlet. Jak by řekl, tak by se mula podřídit. Ano, možná si tohle všechno měl odpustit a seznámit jí se situací mnohem později. Však co bylo potřeba ke konzumaci manželství? Ženich, nevěsta, oddávající a nakonec postel. Vše okolo byli nepotřebné zbytečnosti. Nepotřebovali tisíce svědků, drahou nákladnou hostinu, nebylo třeba ničeho. Jediný důležitý aspekt obřadu bylo říci si ano před starými bohy. Spojit se poutem, které už žádný člověk nerozdělí, jen smrt a nakonec to vše potvrdit v posteli, kde by nejlépe měli počít syna. Pokud žena někdy mluvila o vlastních rozhodnutí anebo o vlastních činech, byla to hloupost. Ženy neměly žádnou svobodu. Byly tu pro jediný důvod, rodit děti a poslouchat své muže.

„Rozptýlení, jak říkáte.“ Přikývl. Někdo by mohl tvrdit, že pořádat svatbu v době, kde je lord Stark uvězněn je nemístné. Ovšem mělo to sloužit jako odvedení pozornosti. Pobavení a jak řekla zrzavá dívka před ním… nevinné malé rozptýlení. Navíc se Roose Bolton odmítal omezovat. Válka ještě nenastala. Sever se sice bouřil a nesouhlasil, ovšem dokud je lord živý, dokud Robb Stark nenařídí útok, mohl myslet právě i na svatbu.

Bála se ho, věděl to a svým způsobem mu to dělalo dobře. Kdyby mohla, zjevně by splynula se zdí. Schovala by se a už nikdy nevystoupila. Ještě jí bude muset naučit pár věcem, ale už teď věděl, že se nic nesmí přehánět. Nemohl jí popustit uzdu moc. Na druhou stranu, byl si jistý že stačí pár výhružek a vlastní žena se neopováží mu kdy lhát. Strach je mocný nástroj. Strach ničil vše okolo a lidi nebyli schopni racionálně uvažovat. Právě přes strach a bolest se lidé měnili nejlépe. K čemu zlato, k čemu peníze? Lidé ovládání takovou malicherností snadno změní stranu. Zkrátka přejdou k tomu, kdo nabízí víc. Ovšem pokud lidé mají strach ze svého pána, neopováží se. Strach o vlastní život, to co by jim Roose mohl způsobit, bylo až moc děsivé a silně motivující. Ovšem vše v tichosti. Roose nebyl hloupý, věděl že jsou věci, které se nesmí zkrátka dostat k uším nepovolaných lidí. Nepochopili by to.

Když na Reya přikývla nepatrně se usmál. Jen letmý úsměv o kterém by se dalo tvrdit, že tam vůbec nebyl. Nyní více než jindy mohl připomínat svého bastardského syna. Krev se nezapře. Otočil se na patě a odešel ke dveřím. Ovšem ještě než vůbec sáhl na kliku se k Reye otočil. „Budu se těšit na naši svatbu. Ale do té doby, pamatujte co jsem řekl.“ Upozornil jí raději ještě jednou. Neměl tendence opakovat se. Ovšem Reya by mohla udělat hloupost, tušil to… možná chtěl aby hloupost udělala. Aby jej neposlechla, udělala cokoliv nemyslitelného, jen aby jí dal znát následky jejího rozhodnutí. Už tak věděl, že si nenápadně posvítí právě na dopis, který dostala. Od koho byl? Co v něm stálo? To nyní bylo nepodstatné. Však on si vše zjistí v momentě, kde jeho krásná snoubenka bude odpovídat.

„Přeji pěkný den,“ dodal nepatrný úklon hlavy a otevřel dveře. Vyšel na chodbu, ještě krátce se podíval na vyděšenou srnu v pokoji, než zavřel a zmizel.

Zatímco její slova byla zcela nevinná, z Roosových úst zněla naprosto odlišně. Nechtěla ani přemýšlet, co svatba znamenala pro ni. Kdyby si měla brát někoho jiného, nejspíš by se na to i jinak dívala. Ale představa Roosea Boltona... dech se jí z toho pořád zadrhával v hrdle. Brát si někoho milovaného, šlo by o celkem šťastnou událost, ale co pro byla svatba pro pána Hrůzova? Jen strategický tah, jak se dostat k dalšímu kousku moci. Zas tak hloupá Reya nebyla, aby si to nedomyslela. Jenže jak k němu mohla být lady upřímná? Kdyby si dovolila nechat skrze rty prodrat podobná slova, Roose by měl plné právo ji za to potrestat. Nemohla se ohradit vůči tomu, jak na ni shlížel. Nejvíc ze všeho jí v tom bránil vlastní strach.. a samozřejmě, i přes odpor, dobré vychování. V jeho blízkosti byla bezbranná, stejně jako čerstvě narozené dítě. A o to hůř, když před ním musela skrývat to zatracené psaní. Člověk bez tajemství byl šťastný člověk. Nemusel si vymýšlet zbytečnosti a následně se topit ve vlastních lžích. Jediné, co takové chování omlouvalo, byla záchrana života. Opravdu, jak by se lord šířící strach jen vlastní přítomností zachoval, kdyby se dozvěděl, že o jeho snoubenku stojí jiný? Ne, na to Reya nechtěla myslet. Na to jí byl Benův život příliš drahý.
„Nezapomenu,“ odvětila, jakmile se Roose dostal z dosahu jejího těla. Vypadalo to, že už se jí dostane trochu volnosti, ale pán Hrůzova se znovu zastavil, aby jí počastoval svým vodnatým pohledem. Lady v duchu prosila všechny staré bohy, aby ho donutili odejít. Už s ním nevydržela ani o chvíli déle. Nedokázala říct, jestli mu dělá radost ji tak zastrašovat, ale přesto se nepokoušel krotit svou přirozenost. A ona? Hloupě se nechala. Nezmohla se na to být statečná, ne s ním. Na to v sobě měla ještě stále moc ideálů. Ale to neznamenalo, že se nemůže změnit.
Vyprovodila lorda pohledem, jen aby se přesvědčila, že opravdu odešel a důkladně za sebou zavřel dveře. Ještě chvíli potom vyčkávala, kdyby se rozhodl kvůli něčemu vrátit, ale když se tak nestalo, posadila se ke stolu a přitáhla si čistý pergamen a brk s inkoustem. Ještě stále se v ní všechno zvláštním způsobem rvalo, ale nakonec se rozhodla. Všechno bylo lepší než žít v neustálých obavách o život. Možná si tu krutou pravdu přibarvovala, ale taky nemusela. Kdo věděl, co jí na Hrůzově čeká? Nemohla nic riskovat. Benovu zprávu položila před sebe, očima se vpila do napsaných slov. Věděla, že na něho se může vždycky spolehnout. Do dnešního dne měla stejné mínění i o otci, ale zásnubami s Boltonem jen dokázal, že věřila nepravému. Mohl si vybrat někoho jiného... Mohl jí vybrat někoho jiného. Ale zvolil tu nejhorší možnost. Trnitou cestu plnou stínkoček a vlků. Bylo jenom na ní samotné, aby se zachránila. Namočila špičku pera do tmavé tekutiny a v hlavě si srovnala všechno, co potřebovala vtěsnat na malý kus papíru. Musela to napsat ve zkratce, ale zároveń srozumitelně, aby Ben okamžitě pochopil. Před Roosem nevypadala ani trochu odvážně či výřečně, ale jinak měla diplomatický jazyk. A samozřejmě i prsty, během chvíle zaplnila volnou plochu jasně čitelnými písmeny shluklých do přesných instrukcí. Stačilo jen připojit svůj podpis a smotat to do ruličky.
Ani si to po sobě už nečetla, kdyby to udělala, musela by nad vším znovu a znovu přemýšlet. Roose ji dal dva týdny., Havran by měl cestu tam a zpátky zvládnout méně, než během jednoho a to pokud by se někde zdržel. Pořád to znamenalo několik dní k dobru, aby se s Benem dohodla na řádném plánu. Chtěla po něm příliš, přestože šlo o úkony poměrně jednoduché. Sejít se poblíž Zimohradu a uprchnout spolu někam, kde by je nikdo nenašel. Vzdát se svého postavení jako lady? V tom viděla nejmenší problém. Spíš jí zžíraly starosti, co by se stalo, kdyby na ně někdo přišel. Nehodlala se nikomu svěřovat, nyní byl v jejích očích každý nepřítel, co by jí mohl zradit. Všechno bylo jen mezi ní a Benem. Nezáleželo na tom, že dostane otce do velice nepříjemné situace a pána Hrůzova tím zcela zesměšný. Jejich povrchní rány se zahojí. Otec si poradí jinak a pro Roose se najde jiná. Taková, která si na něj okamžitě zvykne anebo si ho snad ihned oblíbí. Pro některou lady by se mohla nabídka stát se paní Hrůzova jako výhodná, i za cenu manželství s někým, kdo měl ve znaku muže staženého z kůže. Lidé byli různí, stejně tak jako jejich ambice. Ty Reyiny se točily kolem svobody a alespoň kapky štěstí. Zůstat v Hrůzově, nejspíš by se utrápila. Co na tom vlastně viděl její otec za výhodu? Snazší by bylo spojit jejich rod například s rodem Ryswellů. Brala by i Umbery či rod Manderlyů. Ale kdepak...
S hořkými myšlenkami popadla smotaný vzkaz, přehodila přes sebe plášť a rázným krokem si to zamířila k havranům. Tušila, kde by mohli být, pokud jí nešálila paměť. Musela se svého vzkazu zbavit, nemohla ho mít u sebe, kdyby ji náhodou znovu potkal lord Bolton, i když taková šance byla prakticky mizivá. Ale bohové uměli být dost krutí. Soustředila se tedy jen na to, že už nemohla víc meškat. V hlavě měla jen jediné. Čím dřív začne všechno řešit, tím jistější její budoucnot bude.