Lokace: Katakomby pod Rudou Baštou

S každým krokem temnými chodbami přemýšlel, co s Addezen provést. Jakým směrem jí popostrčit, jakou cestu jí osvítit. Rozhodně se nejednalo o malou hloupoučkou dívku, která by doplatila na svou naivitu jako děvče Eddarda Starka.V princezniných žilách kolovalo samo nebezpečí a stačila jedna maličká jiskra, aby odhalila, že oné noci nezemřela. Stačil jeden malý plamínek a ostatní by pocítili, jaké to je probudit spícího draka. V budoucích dnech by podobná událost byla ideální, ale nyní bylo stále příliš brzy. Západozemí ještě stále poklidně dřímalo v blahé nevědomosti a pokud by opět zavládli Draci, napáchalo by to jen zmatek a říši by to tím zdevastovalo. S neblahým pocitem však eunuch tušil, že jím vytyčené hradby pomalu selhávají a začínají se bortit. První pilíř padl společně s Addezinou přítomností v Králově přístavišti. Jen s největšími obavami si mohl domýšlet, co se k zemi sklátí jako druhé.
„Prahne po tom, aby každý dostal to, co si zaslouží. Někteří smrt, jiní návrat na výsluní. Držet draky v temných kobkách není příliš dobré. Buď zakrní a zemřou… nebo se v nich nastřádá vztek, který zahubí jejich věznitele. Hádám správně, malá Rhaennys?“  Varysova hlava se mírně naklonila doleva. Ticho v mezeře mezi slovy zaplňovalo jen tiché praskání rudých plamenů. Eunuch pozoroval dívčiny oči. Oheň se v nich odrážel a pohrával si se zvláštní barvou jejich duhovek, ale víc v nich nespatřil. Věděl, že Adddezen nejednou navrtila Muže bez tváře. Aniž by jí musel sám stát za zády, dbal na to, aby se k němu donesl i ten nejmenší střípek z informací týkající se jejího života. Musel se starat o to, aby se jednomu z posledních Targaryenů nic nestalo. Nejvzácnější drahokamy bylo třeba řádně strážit a zrovna tato starost spadla eunuchovi přímo do klína. Rád se v každém ohledu pojistil několika svými ptáčky a udělal dobře. Jon Connington zjevně přestával stačit na to, aby mohl jednoho mladého draka zkrotit.
„Mohu ti pomoci, pokud o to stojíš. Znal jsem tvou rodinu a to velice dobře. Jsem jen členem malé rady, avšak pro tebe mohu udělat velké věci. V septu ses mě ptala, komu náleží má věrnost. Odpověděl jsem ti upřímně- náleží koruně. Osobně jsem ale nejraději, pokud ta koruna sedí na hlavě drakovi.“ Ano, celá ta léta Varys tíhnul především k Targaryenům. Měl pro to své vlastní důvody, některé velice důležité, jiné méně. Nepochyboval o tom, že mu Addezen nebude chtít věřit, popřípadě bude zájem jen předstírat. Znal filosofii členů domu Černé a bílé a tušil, co nejspíš všechno probíhá v její mysli. Vlastně, pokud se na to podíval z jejího úhlu pohledu, vůbec netušil, proč tu s ním tráví svůj čas. Zajisté pro to mohla mít nekonečně mnoho důvodu, jemu by však stačil ten jediný – správný.
Pohledem sjel k černému kocourovi. Když byli ti dva spolu, Varys se dovedl vrátit do chvíle, kdy v hradu pobíhala malá Rhaenys . Kdyby bylo v jeho moci vrátit čas či změnit běh událostí, pravděpodobně by to udělal. Jenže nic takového nesvedl a tak mu nezbylo nic jiného, než vymyslet jiné řešení. Nějaké, které by už dokázal uskutečnit.
„Hádám, že nemám s laskavostmi vyčkávat, než se v hlavním městě objeví i Gryf. I když myslím, že to nebude moc dlouho trvat, pokud nedorazil mezitím, co spolu mluvíme. V tomhle ohledu jsi mě trochu zklamala, Rhanenys. Nechal jsem ti ochránce a tys za jeho zády raději opustila bezpečné místo. Velice dobře chápu tvé pohnutky, ale tvůj život je mi daleko dražší, než touha po pomstě.“ Schválně si hrál se slovíčky a jmény. Addezen potřebovala pochopit, že nemůže slepě jít za svým. Jednou musí přijít nějaká oběť a Varys nemínil riskovat její život.

"Rhaenys nebyla pouze drakem. Byla i zmijí. A především malou dívkou, kterou připravili o veškeré její ideály. Dětskou nevinnost roztříštily jako střepy. Každé zvíře je nebezpečné držet v zajetí. Vypuštěni na svobodu, rozpoutají svou krvelačnou pouť," poví mu prakticky to samé, co on jí. S malou nepatrností. Již dávno se necítila jako Rhaenys. Ta dívka byla princezna, možná i budoucí královna. Jemná holčina, která zpívala svému bratříčkovi, milovala svou matku a obdivovala svého otce. Babička pro ní byla vzorem a dědečka se obávala. Jak se dívka mohla bát muže, který byl zabit? Nebylo třeba se obávat stínu. Už nikdy. Rhaenys zavraždili. A její mstitel se zrodil. Muž jí ukázal cestu a ona se po ní vydala dříve než měla. Může se jí to stát osudným. Ale proč nepokoušet štěstěnu? To přeci lidé dělají? Sázejí vše na jednu kartu. Zahrávají si se svými bezcennými životy a neváží si ničeho, čeho jim bylo dopřáno.
Lord Varys byl dostatečně znalý života, aby přežíval dlouho. Déle než vysoce postavené osoby, déle než majetní s dobrým původem. Lidé, co se zrodili z žumpy světa, byli nebezpečnější než ti opečovávaní. Být princeznou Rhaenys, nikdy by se nedokázala ubránit. Nestala by se Nikým. Ale copak ona byla Nikým? Nikdo nemá tužby mstít se za neznámou. Ne, ona nebyla Nikdo. Jen se jím snažila být, dokud jí to bude k užitku. Poté se překloní jinam. Stane se Někým. Kým si bude jen přát. Sestrou, která bude chránit svého bratra.
Lehce hladí Bala po černé srsti, která si zažila své stejně jako její majitel. Dostala ho jako malé koťátko před devatenácti lety. A on stále žil. Byli si tak podobní. Dokud bude ona žít, on bude přežívat. Zachránil jí život a ona mu dlužila tolik. A co mohl dlužit eunuch jí?
Jeho slova zní krásně, ale ona mu nemůže důvěřovat. Copak by nezměnil názor, kdyby si řekl, že koruna by slušela jinému zvířeti více? Prozatím nic neodpovídá. Dál poslouchá jeho vyšperkovaná slovíčka, která dokázala nejednoho přesvědčit o jejich pravdivosti. Alespoň ty, kteří jej neznali.
Ústy naznačí jméno "Jon", ale nevysloví jej nahlas. Proč by jí nepověděl o jejich blahodárci z Králova přístaviště? To jí tolik nedůvěřoval? Uprchla mu, ale nemusel jí něco takového tajit. Alespoň by věděla určitě komu svěřit kousíček důvěry.
"Můj život není drahý. Ten život, o kterém mluvíš, již neexistuje. Pokud si žádáš korunu na Rhaenysině hlavě, musel by jsi jí přivést z mrtvých," nevyká mu, v tomto podsvětí nemusejí hrát zbytečné hry. Bala odloží na stůl a vstane. Začne přecházet po místnosti a prohlížet si věrné druhy svých předků.
"Co by jsi mohl vykonat pro mou rodinu? Co by jsi mohl učinit, aby jsi splnil ten cíl, který mi zadali? Jsi jistě mocný muž s hlavou plnou plánů. Chceš to nejlepší pro Říši, přesto nemůžeš vše zvládnout sám. Musíš mít pod sebou mnoho loutek, které se budou hýbat podle tvého plánu. Spoustu vojáků na šachovnici než učiníš vysněné šachmat. Já nehraji hry, ani netoužím po velkých plánech. Pokud jsi skutečně v kontaktu s mým dozorem, jistě víš, jaké jsou mé účely," položí ruku na jednu z lebek, která tu mohla býti celá staletí. Jako její nevymřelý rod.

Tiše ji poslouchal a dokonce jí musel dát za pravdu. V žilách jí nekolovala jenom dračí krev. Jenže Martellové se snadno Targaryenům vyrovnali. Dalo by se říct, že si tolik nestáli za svým, ale věřit se jim dalo naprosto stejně, jako Varysovi samotnému. Zmije se snadno skryly ve vysoké trávě a měnily tak i zdánlivě zcela bezpečnou cestu v risk. Ale pokud zrovna díky tomu malá Rhaenys prokázala touhu žít, rozhodně to bylo ku prospěchu. Martellové navíc nyní znamenali ochranu, pokud by se přece jenom nějakým způsobem eunuchovi všechno vymklo z rukou. Princ Oberyn stále toužil po krvavé pomstě za svou sestru. Pokud by se dozvěděl, že je jeho neteř naživu a hrozí jí nebezpečí…. Zasáhl by. Některé tahy nepotřebovaly prohnanost, aby mohly být předpovězeny. A stejně tak k některým počinům nemusel Eunuch vybírat své intriky, aby šlo všechno podle něj.
„Nevidím snad stejné tváře? Stejný nos? Stejné oči? Můžeš si změnit vlasy, oblečení nebo postavu. Ale minulosti se tak snadno nezbavíš. Všichni obvykle vidí jen to, co chtějí vidět. Snadno přehlédnou, co vidět nechtějí. To, že nikdo nemá před očima celý obraz, ale neznamená, že si nemůže složit všechny střípky dohromady. Teď přede mnou sedí Addezen, dcera bezvýznamného Braavosana. Ale někde hluboko pod povrchem je pořád holčička s vlasy jako havraní křídla, která k sobě tiskne své malé černé koťátko. Můžeš si vemlouvat, co chceš, ale nikdy se té malé holčičky nezbavíš. Pokud by se ti to podařilo, nebyla bys tu. Našla by sis novou cestu, začala novou kapitolu. Ale to jsi neudělala.  Nikdo z nás se nedokáže odprostit od svého minulého života. Ani ty, ani já, ani kdokoliv jiný. Ano, navštívila jsi Muže bez tváře. Jen oni mají to požehnání, výjimku potvrzující pravidlo. Jenže v tobě pořád spí drak, který jen čeká na svou příležitost. Očekával jsem, že to přijde. Jenom jsem pověřil  Conningtona, aby dohlédl, že se tak nestane příliš brzy. Potřebovala jsi po svém boku někoho věrného, někoho, kdo by tě při první vhodné příležitosti neprodal otrokářům nebo nepřinesl zpět jako dar novému králi. Stala ses Addezen především pro to, aby ses mohla jednoho dne vrátit jako Rhaenys. Proto tu pod Rudou baštou netráví svůj čas jeden z chrámu Bílé a černé. “ Eunuch mluvil velice tiše, avšak s důrazem na svá slova. Nespouštěl z dívky oči. Pohybovala se po dávno zapomenutém sále jako prastarý přízrak. Byla svému rodu podobnější víc, než kdy dřív. Jeden ztracený drak se konečně vrátil domů, aby mohl nastolit pořádek. Nešlo o něco, co by se dalo zařídit okamžitě. Vlastně to byla velice delikátní záležitost. Stačil jeden jediný chybný krok a černé cely by se naplnily. O něco takového eunuch doopravdy nestál.
„Hry jsou od toho, aby je někdo hrál. Jsou nedílnou součástí našich životů. A mimo jiné krátí dlouhou chvíli.“ Ani ho nenapadlo, aby vstal. Pouze si založil ruce do svých objemných rukávů. Kdyby se Addezen rozhodla odejít, nedržel by ji. Jeho ptáčci by ho informovali o každém jejím kroku, a pokud by nastaly potíže, vyslal by někoho, aby tomu nejhoršímu předešel.
„Někteří lidé potřebují své mistry loutkaře, protože dělají jen chybné kroky. Někdo nad nimi musí bdít, aby byl každý jejich čin správný. Avšak pro tebe, drahá Rhaenys, mohu udělat něco navíc. Ty, jako jedna z mála, dovedeš myslet sama za sebe. Tvé kroky se postupně stočí na sever, nemýlím –li se? Nastala doba, kdy se dračí hlavy musí složit do jednoho těla. Dovol mi však menší otázku. Co ta poslední hlava, která se nachází za Úzkým mořem?“ Ovšem, mluvil o Daenerys a jejím bratru. Viserysovi moc šancí nedával, zato Daenerys… Ta dívka v sobě měla jistý potenciál. Oheň, který mohl moho věcí změnit. Zajímalo ho tedy, jestli se od ní bude Addezen distancovat nebo nikoliv. Nešlo předpokládat, že zbylí Targaryeni znovu budou jedna rodina. Každý dělal to, co bylo nutné, aby přežili. Avšak jenom o jednom z nich svět věděl. Zbylé tajemství se ukrývalo u Varyse. A zeptat se dívky, která plánovala, co udělá dál, bylo to nejjednodušší, co mohl nyní udělat. Dozvěděl by se to, nějakým způsobem ano. Ale takhle to bylo nejrychlejší. Mohl podle potřeby změnit své plány. A k plánům bylo zapotřebí dodat lákavou nabídku.
„Ještě než odpovíš, dovol mi ti povědět tajemství. Na severu by to bylo nevídané, ale za Úzkým mořem již tolik ne. Existuje šance, že se u jednoho Targaryena znovu povstanou draci. Střírbnovlasá Khaleesi dostala svatebním darem tři dračí vejce. Pokud ji její krev nezklame, znamenalo by to novou etapu.“ Nechal Addezen, aby si to v hlavě urovnala. Její názor to změnit nemuselo, avšak tu byla minimální šance, že se na to začne dívat z jiného úhlu pohledu a nakonec přehodnotí své priority. Pokud by se rozhodla vrátit se, i ze ztraceným Rhaegarovým synem a spojit své síly s… Ne. Varys si musel vše ještě pečlivě rozmyslet. Jak si neustále připomínal, stačila drobná chyba a škody by byly jen stěží napravitelné.

Eunuchova slova se jí nelíbila ani jeho postoj. Ona se nepokládala za stejnou osobu. Rhaenys byla slabá, jen dítě, které nemohlo zachránit svou rodinu. Addy jí mohla pomstít. Princeznu, prince, matku, otce, babičku i ... děda. Pomsta bylo to hlavní, o co jí v nynější době šlo. Po vykonání její řečené spravedlnosti, není jisté nic. Ani život ani smrt. Eunuch dokázal mluvit přesvědčivě, dokázal si mnohé lidi omotat kolem prstu. Připadal jí jako Muž, když hraje jednu ze svých rolí. Zda to byla Varysova skutečná tvář či hrál nějakou ze svých her, nedokázala určit. Znělo to až příliš věrohodně, což více pravilo o nedůvěře.
"A co když se odmítnu stát Rhaenys? Co se stane, když se na konci své cesty vydám nazpět do domu Černé a bílé?" optá se jej. Pochybuje, že by jí dokázal zastavit nebo pronásledovat. On sám ne, ale jeho špehové ano. Pokaždé kdy by se ohlédla za rameno, spatřila by tam jeho stín s tváří malého děťátka či dospělého člověka. Mistr našeptávačů si vybíral pečlivě své lidi. O tom nebylo třeba pochybovat.
Toužila jen po pomstě, ne po svém bývalém životě. Mohla určité části spojit, ale je úplně nahradit. Jon pro ní byl otcem, Rhaegar jen pouhou dětskou iluzí. Mnohé klepy nad vínem jí uváděli v rozpaky. Mnohé řeči mluvili o vině jejího pravého otce. Vše, co začalo válku, byla jeho láska k ženě. Ne k její matce, ale k jisté Lyanně Stark, jež se též konce války nedožila. Jaké radosti připadli otci po tomto rozhodnutí? Pár dní sladkých požitků než vše, co jejich rod budoval, se proměnilo v prach? Než všechny, které minuloval, které možná miloval, než ti všichni se obrátili v prach? Stálo to za to? Kladivo v hrudi a Robertovo prázdné vítězství.
"My nikdy nepřestaneme hrát," zopakuje větu, kterou jí před mnoha lety pověděl Muž. Nelíbila se jí, ale byla nucena hrát. A nikdy nepřestat. Ale co jí více zarazilo dýku do srdce, byl další z eunochových monologů, efektně zaobalených, aby nešla poznat pravá podstata, pokud se nečetlo mezi řádky. On o něm věděl. Stále si mohla myslet, že je to vše pouhá hra, jak jí odvést, co nejdál od Králova přístaviště, daleko od lidí, kterým chce připravit krutou smrt. Daleko od možného selhání, které by jí též přineslo nekonečné utrpení před posledním výdechem. Mohli se sjednotit? Lord Zlovlk s pavoukem, aby jí uchránili před možnou zhoubou či je Aegon skutečně naživu? Nikdy to nezjistí, pokud se jej nevydá hledat.
"Rhaenysyna teta a strýc?" otáže se jej, i když zná odpověď. ..."Ti jsou, jak jste již pravil, za Úzkým mořem. Proč by to Rhaenys mělo zajímat. Jsou to cizinci. Stejné rodové jméno rodinu nedělá," odpoví na první věc než zareaguje na vidinu draků. Pradávných bytostí, které přinášeli zkázu jejim nepřátelům. Nepřátelům předků Rhaenys.
"Z dračích vajec nemusí vzejít draci, taktéž jako ze slepičích se nemusí zrodit kuřátka," přestane pochodovat po síni a opět se vrátí na své místo, kde na ní trpělivé vyčkává Bal. ..."Vy sníte o nové etapě můj lorde, ale z jakého důvodu bych o tom měla snít též?" opře se do křesla a zadívá se na tu špatně osvětlenou figuru. Nic jí neodvrátí od jejího nového poslání, ale nemíní ho nevyslechnout. Mohla by tím pomoct svému bratrovi na trůn. Tomu, jemuž patří. Pokud si tak bude přát.

Nemusel se dívat moc pozorně, a přesto viděl, jak se v jejích očích odráží nejistota a pochybnosti. Samozřejmě, neměla sebemenší důvod mu věřit.  Eunucha jeho pověst předcházela, ať už  v Západozemí, či v Pentosu a Lysu. Měl oči a uši všude, i na těch nejneočekávanějších místech. Nikdo neměl důvod k tomu, aby věřil jeho slovům. Slova se snadno dala obrátit v prach, mohl je odnést vítr, či spálit oheň. Ale Rhaenys by nelhal, ne pokud by to nebylo nezbytně nutné. Některé věci se nemohly donést k určitým uším, ale i Varys jednal narovinu, když to uznal za vhodné. Přesně jako teď.
„Pak tě nebudu nutit zůstávat. Kdybych to udělal, bylo by to stejné, jako bych tě zavřel do klece. A já moc dobře vím, že ať je klec utepaná ze sebeblyštivějšího kovu, rozhodně neskýtá větší pohodlí než svoboda.“ Hlas nezvýšil, mluvil stejně tiše, jako předtím. Nepokoušel se ani Addezen nijak uklidňovat. Neměl ve zvyku se okamžitě rozčilovat, pokud mu tah nevyšel tak, jak si ho plánoval. Naopak, o to víc energie vkládal do jiného řešení. Ačkoliv se mu to nelíbilo, pokud by se dívka rozhodla tak, jak o tom povídala, musel by svou pozornost upřít jiným směrem. Na prvním místě však byla ona. To malá Rhaenys měla vyrůst do silné a neohrožené vládkyně. Ovšem pokud by řekla ne, nabízelo se i jiné východisko. Na severu se nacházela další hlava a za Úzkým mořem ještě jedna. Přesně tak, jak Addezen dnes již jednou slyšela.
„My nikdy nepřestaneme hrát,“ souhlasil. „Ať už proto, že jsme vodiči nebo naopak figurkami na hrací desce. Někdo musí udržovat v chodu děj. Jenom ne všichni se drží předepsaných pravidel.“ Eunuchova slova vyzněla poněkud zlověstněji, než jak je vypustil z úst. Jejich význam podkreslovaly věci nacházející se kolem nich. Temný sál, praskající oheň, letmá ozvěna. Lebky draků na ně pořád shlížely se stejným nezájmem, jako když prve přišli. Kdyby jen mohly Rhaenys předat všechna moudra, která se k nim za všechna dračí léta donesla.
„V tomhle má Rhaenys pravdu. Stejné rodové jméno rodinu nedělá, ale stejná krev ano. Ať už chceme nebo ne, krev se zapřít nedá. A Rhaenys by jistě vzala na vědomí, že se vše dá udělat snadněji, pokud bude mít někoho, kdo se za ní postaví.“ Narovnal se na židli, podíval se dívce do očí a jemně přikývnul. „Další věc, ve které musím dát Rhaenys za pravdu. Nikoliv Addezen. Co by obyčejná dívka z Braavosu mohla vědět o dracích nebo dračích vejcích? V Braavosu na něco takové nevěří, mají svého Velkého Titána. Určitě by si myslela, že je to jenom pouhá povídačka pro malé děti. Ale Rhaenys moc dobře ví, že svět draky může brzy spatřit. Může a nemusí, abych byl správný.“ Lehce poupravil svou řeč. Vypadalo to, že konečně upoutal princezninu pozornost a o to mu šlo především. Pokud mu byla ochotna naslouchat, mohl ji přesvědčit. Kdyby se okamžitě zvedla a odešla, byl by na tom eunuch o něco hůř. Dokázal by si poradit, zvolil by si jinou cestu, ale nač si komplikovat život, když to šlo všechno daleko jednodušeji.
„Mohl bych ti nabídnout velice dlouhý seznam, který by ti měl dát dostatečný počet odpovědí na tvou otázku, ale raději by ses měla zeptat sama sebe. Co nejvíc by tě přimělo snít o tomtéž?“  Mluvil bez většího zájmu, a přesto jeho slova skrývala něco, co by mělo Addezen vyburcovat k zájmu. „Nyní nejde pouze o touhy a sny malé dívky. Přede mnou stojí hrdá a chytrá princezna, která může za malé pomoci dosáhnout toho, co by si přála. Nikdy jsem neřekl, že ta cesta bude snadná a rychle uteče. V mém zájmu je pouze a jen dobro říše. Jediní Targaryeni dokázali sjednotit jednotlivé kraje, aby utvořily jedno království. Teď, bez jejich vlády je říše zmatená. Rody mezi sebou bojují. Proto stejná moc nenáleží ani Baratheonům, ani Lannisterům. Nezáleží na tom, kdo obsadí železný trůn, záleží na tom, aby mu v těle proudila dračí krev.“ Snadno mohl Addezen říct, že ví o každém kroku, který udělá jak její bratr, tak i teta se strýcem. Neuznal to však za moudré. Pokud mu měla dívka vyjít vstříc, nemohl si jí znepřátelit. Dovedl si představit, jaký by měla jeho ujištění dopad. Měla vlastní tvrdohlavou hlavu a stejně tak by si vše mohla přebrat podle svého. Mrknutím oka by tak nabízenou pomoc přeměnila ve výhružky. Ale o to Pavoukovi nešlo.

Opětovně se proletí pohledem po ohromné síni plné dračím lebek. Věděl o tomto místě pouze eunuch nebo se smetlo do propadliště dějin? Podle toho, že ji sem přivedl, muselo být pouhou zemní pavučinou jednoho podlého pavouka. Kdo ví kolik malých nebohých mušek si chytil do svých sítí. Nehodlala se stát jednou z nich, přesto si z plna duše přála věřit někomu, kdo kdysi sloužil jejich rodu. Rodu Rhaenys, ne jejímu! Téměř dokázal zvyklat její myšlení. Ona se nepoddala natolik Bohu mnoha tváří, aby se stala mistrem svého řemesla. Ale co nebylo se stále může stát, pokud princezna nepovstane z popela.
"Svoboda. To slovo zní krásně, ale kdo na tomto světě může prohlásit, že je skutečně svobodný? Ani ten, kdo se volně prochází po zemi se tímto klenotem nemusí honosit. Otroctví má mnohé podoby a trpíme jím téměř všichni," přesune svou pozornost k tomu jednomu slovu. Ona se necítila svobodná ani když se mohla zabloudit kamkoliv. Jon jí jistě hledal, ani on nebyl svým pánem. Kdo jim tu vůbec všem velel? Kdo uváděl směr? Byli oni vůbec strůjcem svého osudu? Co když již byl dávno předem nalinkovaný a oni pouze postupovali cestičkou, po které měli kráčet? Jen uvažování o takových věcech jí děsilo, ale mohlo se snadno státi krutou pravdou. Jako mnoho jiných skutečností.
Poslouchá jej s hlavou nakloněnou na stranu. Neměla zájem potkat nikoho ze své rodiny kromě svého bratra. Vždy mu zpívala a ukolébávala ke spánku. Líbilo se mu to. Smál se a chytal jí za prst, kterým ho provokovala. Stále si jeho kulatou tvářičku pamatovala. Podobal se otci, z matky toho měl pramálo. Pozná jej vůbec? Neprojde kolem něj, aniž by tušila o koho jde? Bude vystupovat pod jiným jménem, bude obtížné zjistit o koho jde. Ze setkání měla obavy. Nemusí jí věřit, může se s ním minout. Co když jeho touha po pomstě bude stejná jako její a stane se z něj utečenec. Minou se po svých cestách a již nikdy nedostanou možnost být rodinou.
"Draci, magická stvoření se svým vlastním řádem. Vyhubená před stoletími, zničena lidmi. Proč by jim po takové zkáze opět měli důvěřovat? Proč by se k nim chtěli připojit?" položí si další z miliónů otázek spíše pro sebe než aby nějak reagovala na Varyse. Již byla rozhodnutá a nic to nemohlo změnit. Přesto se mu rozhodla dát šanci. Nepatrnou, ale jistou.
"Nic a vše," pro sebe se pousměje. Co by jí mohlo přimět snít o tomtéž jako eunuch? Kdo ví? Jí se odpovědi nedostávalo, proč by jemu mělo?
"Dračí krev může být dosti nestabilní. Ale mohla by být tou pravou, po které vaše srdce prahne," dá mu nejasnou odpověď na to, zda by s ním kdy sdílela společný cíl. Chce to více času. Pohladí Bala po drsné srsti a vstane. Kocour se s její pomocí vyškrábe do její náruče a přitiskne se k ní. Opět spolu.
"Přesvědčil jste mě a nepřesvědčil. Addezen nikdy nebude sloužit koruně ani se jí nepokusí uzurpit pro sebe, ale Rhaenys je učiněný opak. Vaší odpovědi se dostane v moment, kdy se jedna z nich vrátí," pokyne mu hlavou a sama se vyprovodí ze sálu. Zapamatovala si, kde zahnout a kterou cestou se odebrat opět na povrch. Na čerstvý vzduch. Její myšlenky se stále upíraly k eunochovi, zato kroky nikoliv. Měla ještě jednu zastávku než zmizí z tohoto města.

Bylo vážně těžké určit, jaká atmosféra kolem nich vlastně panovala. Eunuch na sobě nenechával nic znát, stejně jako jindy. Nedalo se říct, že by se jednalo o někoho bez citu, jenom dokázal své emoce mistrně schovat za kamennou masku, jež nepropustila ani jeden jediný pocit. Život ho naučil, že je to tak lepší, nedal nikomu sebemenší záminku, jak by mu mohl ublížit. Vůči Rhaenys… Addezen… necítil zášť, ani vztek, nic takového. Ctil ji, stejně jako jejího otce a děda. Respektoval její rozhodnutí, ačkoliv doufal, že nakonec ji dokáže přesvědčit, aby se vydala jiným směrem. Říše pomalu, ale jistým krokem, vstupovala do války a tak bylo třeba přivést na trůn někoho, kdo by dokázal nastolit mír, jaký panoval roky před současností. Jenže v dívčiných očích mohl zahlédnout jen prázdno, ve kterém se odrážely plameny osvětlující sál.
„Jistě, okovy a mříže jsou jen jedním z atributů omezujících svobodu. Divila by ses, kolikrát by majetní páni a lordi vyměnili své životy za nuznost s řetězy na rukou. Naše svoboda závisí na tíze břemena, které neseme na bedrech. Nikdo nemůže utéct od své zodpovědnosti. Vždy se najde něco nového, co se nás pokusí připoutat na místě, ať už fyzicky, nebo nám to utkví v mysli.“ Malá princezna byla již od útlého věku velice bystrou dívkou. Dovedla si domyslet, kde bude nejlepší místo při hře na schovávanou, uměla se ponořit do hry s hádankami, protože ji vždy napadlo schůdné řešení. Rhaenys nebyla hloupá. Addezen dozajista také ne, přesto to teď znamenalo další komplikaci. Jak se mohli shodnout na kompromisu, jestliže dívka viděla do Varysových karet? Pavouk jí nebalamutil, jenom jí nezasvětil do celé pravdy. Kdyby věděla moc málo, ničemu by to neprospělo, stejně tak jako by se toho dozvěděla příliš. Každý měl právo na své malé tajemství, přestože Pán našeptávačů měl za úkol vidět za oponu. Sám pouštěl dál informace, jak to uznal za vhodné, ale už nebyl nikdo, kdo by taje čerpal od něj. Jenže všechno ve světě mělo svou křehkou rovnováhu. Nakonec se musel objevit někdo, kdo uvidí dál, než jen k první obranné zdi. A dost možná se ten někdo nacházel přímo naproti němu.
„V každém koutě Sedmi království se stále nachází věrní původním vládcům. Ozvou se, až k tomu dostanou vhodnou příležitost. Ne všichni jsou slepí vůči tomu, co Targaryeni dokázali. Někteří jsou dokonce vděční, a přestože bývá vděčnost pomíjivá, oni si stále pamatují. Nesejde na tom, jestli se ozvou z Vysoké zahrady, Údolí Arryn či dokonce ze samotného severu, přestože zrovna tam by je nikdo nečekal.“ Cizím uším by to znělo jako promlouvání do duše nevěřícího, ale Varys princezniny myšlenky nemystifikoval. Nesnažil se ji silou přesvědčit, aby mu uvěřila. Jenom nechával dopadat světlo na fakty, které bylo zapotřebí vytáhnout z dusivé tmy a oprášit je. Jemně jí otevíral oči, aby si uvědomila, že jsou stále lidé, kteří ji a její rod potřebují. Nežádal ji, o pomoc kvůli sobě. Pavouk uměl přežít za každých podmínek, ale říše se bezhlavě řítila do místa, odkud už nebylo návratu.
„Zakusili jsme dobré, ale i to špatné, co z dračí krve pramení. Nelze spoutat ohnivý temperament, stejně jako nelze zavrhnout sílu, kterou draci přinesli. Někteří shořeli, jiným se dostalo ochrany. Ale co v životě se odehrává jinak? Všechno má svou černou i bílou stránku. Stejně tak, jako nejasná šedá místa.“ Co tím chtěl naznačit? Snad jen, že nic není jednoznačné. A tím myslel i povahu Addezen. Rhaenys.  Z úst vypustila vlastně něco velice moudrého. Nepředstírala, že se nechala ovlivnit jeho slovy, ani si nehrála na to, že je vůči jeho slovům naprosto imunní. Varys jen letmě kývnul a sledoval, jak opouští sál pomalu utápějící se ve tmě, jak ohně pomalu zhasínaly. Přesně jako by věděly, že už je nikdo nebude potřebovat. Neřekl nic, čím by mohl Addezen zastavit, bylo jen na ní, zda zůstane, odejde, či se vrátí.
„Pevně věřím, že se tak stane brzy,“ hlesl do ticha. Jeho hlas se odrazil od kamene a dolehl k jeho uším zpět v jemné ozvěně. Ve svých starších kostech cítil podivné chvění. Moc dobře si uvědomoval, co to je a co to znamená. Nastal čas na změnu. Bylo zapotřebí sesadit tyrany a nastolit pořádek. Dosadit správného vůdce a postarat se tak o celou říši. S těmito myšlenkami Varys zažehl jednu z pochodní, a s pohledem na zbylé skomírající plamínky se vydal opačnou chodbou, než kterou se vydala Addezen. Nenechal za sebou jen opuštěný sál zaplněný dračími kosti. Nechal v něm uložené i to, co se mezi ním a princeznou stalo.  Nebylo by vhodné vytahovat takové záležitosti na denní světlo, především ne po tom, co už jeden domnělý zrádce hnil v Černých celách. Pán našeptáváčů byl jen mimořádně oddaným služebníkem koruny a právě proto s kamenným výrazem uhasil pochodeň, vyšel z tajné chodby a zamířil za královnou. Ach ano, koruna potřebovala ubezpečit, že je vše, jak má být.