Lokace: Baelorovo septum

Kdykoliv jindy během roku by si řekl, že je nádherně. Ale teď? Na Západozemí  se pomalu, ale jistě začal snášet podzim. Pořád panovaly velmi vysoké teploty, to ano, avšak Královo přístaviště mělo své vlastní počasí. Jako by si hlavní město žilo na svém malém ostrůvku, úplně daleko od ostatních krajů a lidí. Pokud by jej porovnal kupříkladu s Pentosem, našel by jen velmi málo rozdílů. Obě města byla tak stejná a zároveň i odlišná… Zavrtěl nad tím hlavou. V Pentosu pořád panovala vedra, bez ohledu na roční dobu. Jenže do Sedmi království se začínala vkrádat zlovolná a ponuřejší doba. Nepotřeboval k tomu bílé havrany vypuštěné velmistry z Citadely. Poznal to v kostech. Na změny měl vždycky dobré odhady. Jen velice málokdy se mu stalo, že nepostřehl, kdy se karty mění v esa a naopak. A ještě méněkrát špatně odhadl možný výsledek. Za všechna svá léta si dokázal vypěstovat potřebnou intuici a cit pro předvídání nepředvídatelného. A co nemohl vydedukovat, v tom mu pokaždé pomohli jeho ptáčci.
Stejně, jako i teď. Zatímco se eunuch tiše procházel rozkvetlými zahradami, a příležitostně si sem tam přičichl k lecjaké květině, doběhl za ním malý chlapec. Vypadal umouněně a až moc živě. Taky se dalo snadno poznat, že nemá moc lehký život, protože pokud by na sobě neměl cár hadru ne moc úspěšně napodobující tuniku, zcela jasně by se na něm dala spočítat žebra. Varys si vždycky uměl vybrat, koho pověří jakým úkolem. Potom mu stačilo jen vstřícné vystupování a přiměřená odměna.
Jeho ptáčci mu tak zcela ochotně a oddaně zobali z ruky. Nyní by byl raději, kdyby ho chlapec navštívil na příhodnějším místě, než všem na očích, přestože se zdálo, že kolem nich nikdo není. Vypasený eunuch si moc dobře uvědomoval, že není jediný, kdo si pečlivě vybírá své informátory a sběrače informací. Přestože znal cesty a místa, o kterých ani rodilí obyvatelé Králova přístaviště neměli tušení, na krk mu neustále dýchal někdo z Baelishových či královniných malých pavoučků.
„Lorde Varysi!“ Modrooký chlapec ho naléhavě zatahal za rukáv jeho šatů. Choval se, jako by mu Mistr našeptávačů nevěnoval už tak dostatečnou pozornost. K tomu Varys nemusel ani moc přemýšlet. Rozhodně se jednalo o něco naléhavého. Vážně by jeho srdci ulehčilo, kdyby ho navštívilo již poněkud ve své práci smělejší ptáčátko, ale teď s tím nic udělat nemohl. Sklonil se proto k malému chlapci a pečlivě se zaposlouchal. Celkem i vděčně, jelikož jeho drahý alespoň šeptal a zakryl si přitom ústa rukou, aby nikdo nemohl odezírat ze rtů tak vzácnou zprávu.
S díkem Varys sáhl do svého levé kapsy, pečlivě schované v jednom ze záhybů jeho objemného roucha. Vytáhl malého dřevěného koníka, do detailu propracovaného. Podal ho chlapci a s rychlým poučením, co má dělat příště ho poslal pryč. Sám se příliš dlouho nezdržel, hezké počasí a pestrobarevné květiny mu za to nestály. Kdepak, potřeboval rychle odejít, aby měl jistotu, že nejčerstvější informace, kterou právě obdržel, nepřijde vniveč. Teď si to nemohl dovolit. Rychlým krokem brzy zmizel za zdmi Rudé bašty, jenom proto, aby mohl vejít do nejbližšího tajného vchodu vedoucího do katakomb. I přes úseky, ve kterých panovala tma, se velice dobře orientoval. Jistou chůzí tak odbočoval, aby se udržel ve správném směru. Kdyby se rozhodl jít veřejnou cestou, zabralo by mu to spoustu času a kromě jiného by byl příliš… vidět. V jeho zájmu to nyní nebylo, potřeboval uchovat malé tajemství. Chvála Sedmi, že bylo Královo přístaviště tak důmyslně vybudováno. Varysovi zabralo jen krátkou chvíli, než došel do místa, odkud stačilo vystoupat, aby se ocitl před velkým Baelorovým septem. Při výstupu po schodech si dal trochu načas, aby se zbytečně nezadýchal, a když vystoupil ze stínů, musel přimhouřit oči, aby jej neoslepilo slunce. Naštěstí stačilo ujít jen několik stop a rázem se ocitl v prostoru doslova dýchajícího náboženstvím. Doufal, že se nezdržel příliš, ale stačilo se trochu rozhlédnout a zjistil, že vážně není sám.  
„Rád vidím, že se řady občanů v Králově přístavišti rozšiřují. Je zapotřebí, aby sem přišla mladá krev přinášející noblesu a jiskru do života.“ Sestoupil o několik schodů níž, aby se ocitl v menší vzdálenosti dělícím ho od samotně stojící dívky. Věděl, o koho jde, jen jeho reakce byla poněkud smíšená. Samozřejmě ji viděl rád, ovšem to, že se nacházela zrovna na takovém místě neznačilo nic dobrého. Ne teď. Ještě nenastala ta správná chvíle.

Ani v těch nejnaivnějších představách si nevytvořila vizi znovuobživlé rodiny, která by shodou náhod přežila veškerá úskalí a pouze byla ponechána v úkrytu jako ona sama. Její matka ... znásilněna a zavražděna ležela v hrobě po její pravici. V nejtemnějších a nejzatuchlejším koutě Baelorova septa. Otec, zabit v bitvě, ležel v hrobce za ní. Jméno se zdálo odřené jako by se jej pokoušel někdo úmyslně porušit, zničit, vytvořit z jeho místa posledního odpočinku hrob bezejmenného člověka. Někoho, kdo by se stal zapomenutou osobou v propadlišti dějin. Ne příliš chytrý tah od Roberta. On sám odpočíval o patro výše. První z netargaryenských králů. Bude i poslední? Nyní, když se naskytla nepatrná naděje na znovuzrození dítěte, jehož kostra měla ležet přímo před ní. "Lord Eddard je čestný muž." A čestní muži nelžou. Pokud se jí jen nesnažil odvést od tohoto pokřiveného města, co nejdál od osobní msty. Ale po cestě se jí stále naskýtali lidé, kteří se nacházeli na pomyslném listu pro rudého boha. Gregor Clegane, Hoster Tully, Amory Lorch. Ne ... ne Amory Lorch. Amory Lorch byl zde. Amory Lorch s jizvou přes tvář. Amory Lorch, který se jí pokusil zabít. Prošel kolem ní nebo ona prošla kolem něj. Minuli se. Amory Lorch se stále stejným výrazem. Mohl se stát jejím katem, kdyby jí nezachránil Balerion. I kocour se může stát drakem. A on jí pomohl. A ona jej našla nebo on našel ji. Hleděla za Amory Lorchem, jehož záda zmizela v začátce. Pozorovala to prázdné místo, které po něm zbylo. Myšlenky prázdné, necítila nic. Strach? Zlost? Chuť sáhnout po blízké věci a zarazit mu jí do krku? Ne. Ještě ne.
Otřel se jí o nohu. Sklonila hlavu a věděla, že je to on. Vypadal stejně zbídačeně jako kdysi ona. Jizvy na kdysi krásné ebenové srsti. Špatně zhojené rány, jedno ouško chybělo. Stejně jako oko. Mohl být znamením?
Držela jej v náručí a stála před bratrovým hrobem už bezmála polovinu dne. Nikdo se za tu dobu neobjevil, tudíž nemohl ani odejít. Kdo by se též odebral do těchto míst k pohřebišti vyvrhelů. Ukryta i před davem stále hloubala nad pravdivostí slov Eddarda Starka, čestného muže. Čestného muže, který by musel lhát svému králi, pokud učinil to, co učinil. A čestní muži nelžou.
Nepříjemný pocit jí napoví, že se někdo blíží. Nic neslyšela, přesto cítila jako by jí někdo pozoroval. Neotočí se. Balerion by věděl, kdyby ten muž či žena byli nebezpeční. Dále hledí na hrob, i když se osoba přiblíží a odhalí svou identitu. Nenacházela se zde, aby lelkovala. Navíc se o něm dost dozvěděla od Jona.
"Lord Varys, mnoha přezdívaný jako Pavouk, eunuch s neznámou minulostí," převypráví mu ve zkratce, co o něm ví.
"Sloužil drakům, nyní slouží jelenům. Či lvům, kdo ví z čeho ty děti pocházejí," mluví jako by ani slova neurčovala jemu samotnému. Podrbe Baleriona za uchem a dopoví, co má na srdci.
"Komu doopravdy sloužíte lorde Varysi?"

Prozatím neopouštěl své místo a stál prakticky bez hnutí. Nespouštěl oči z rudovlasé na krátko ostřihané dívky stojící několik kroků od něj. Mohl si jen domýšlet, co se skrývá za těma fialovýma očima, ačkoliv to, že se nacházela zrovna na takovém místě, o čemsi vypovídalo.. Bylo zvláštní a zvláštně příhodné, že v celém Baelorově septu stáli jenom oni dva. Tedy, jistě se to nedalo vztáhnout na malé komůrky, ve kterých trávili čas tiché sestry, ale ve velkém sále je nikdo nerušil. Společnost jim mohli dělat jen mrtví. A ti nikdy nerušili, přestože jejich duše někdy nemohly najít pokoje. Jen Sedm vědělo, jak přesně to je s dušemi vymřelých Draků. Bohužel, ani Varys, ani Addezen to vědět nemohli. Ani jeden z nich nevládl jazykem mrtvých, to zvládali jen rudí kněží oplývající magií jejich ohnivého boha. V Králově přístavišti už se nenacházel nikdo, kdo by jej mohl zastoupit, Thoros odešel. Někdy bylo dobré odejít, ale s příchodem přišla i daleko větší práce a rozvaha. Stejně tak, jako když se nikým nezpozorován vrátil do hlavního města jeden z posledních Draků.
„Ano, kolují o mne různé zvěsti. Naštěstí pořád sám vím, které jsou pravdivé a které nikoli.“ Zasunul ruce do rukávů, jako to míval ve zvyku, a znovu sestoupil o několik schodů níž. Na okamžik mu pohled sjel k černému kocourovi v dívčině náručí. Vypadal celkem spokojeně… Poslední majetek Targaryenů v Sedmi království, který si nikdo nezabral pro sebe. Kdo by měl také zájem o znetvořenou kočku vkrádající se v noci potají do kuchyně. A přesto měl kocour lepší postavení, než kdejaký obyvatel Rudé bašty.
„Vždycky jsem sloužil hlavně koruně. Od začátku dbám na to, aby království příliš netrpělo, ač musím přiznat, že ne vždy se mi povedlo jej od všeho uchránit.“ Nemluvil příliš hlasitě, ale stejně se jeho hlas podivně roznášel podél kamenných zdí. Velice rád by se dozvěděl, co má dříve malá Rhaenys v plánu. Bohužel, na takové informace pobývala v hlavním městě jen velice krátkou dobu.  Navíc nebylo moc příjemné vidět  ji tu samotnou. Před lety řekl Conningtonovi, co má dělat. Neměl ji nikdy na příliš dlouhou dobu spustit z očí. Jenže teď tu stála sama, bez doprovodu. Jeho ptáčci k němu přinesli jistou zprávu o tom, kde by mohl Gryf být, ale pokud to nebylo v Rhaenysině blízkosti, tolik na tom nezáleželo.
„Ale dost už o bezvýznamném eunuchovi, když se kolem potulují daleko důležitější lidé. Například mladý král, který tráví svůj čas nedaleko odsud a kdoví, jestli zničehonic nedostane chuť strávit nějaký čas se Sedmi.“ Naznačil tím Addezen, že není tak úplně vítána. Nemínil jí rozzlobit, protože to by bylo to nejhorší, co by mohl udělat. Velice dobře znal hněv, když někdo probudil Draka. A pokud v sobě měla Rhaenys víc dračí krve, než její šílený otec, všechno mohlo jít ke dnu stejně tak rychle, jako Stannisovy lodě. Musel jí dostat ze septa pryč, aniž by začala protestovat. Věděl, jak by toho mohl nejlépe docílit, přestože plnou cenu zaplatit nemohl. Rozhodně ne teď, protože by riskoval nevítaný vývoj událostí. Už jen Addezina přítomnost neznačila nic dobrého.
„Rád bych si promluvil, ale na příhodnějším místě. Jsou věci, které by ani bohové neměli slyšet.“ Přiblížil se k princezně natolik, že mu stačilo jenom natáhnout ruku a pohladit si jejího sešlého kocoura. Podrbal ho za zbylým uchem, tlustými prsty mu sjel pod bradu. Znal to zubožené zvíře a tak neriskoval, že by se mu zakousl do ruky. Byl to jeden ze způsobů, jak Addezen ukázat, že není hrozbou, alespoň ne pro ni. Potom ale dlań stáhl a znovu ji zasunul do rukávu. Otočil se k dívce zády a začal schody pomalu vystoupávat.
„Je jen na tobě, jestli se připojíš do mé společnosti nebo zůstaneš tady, v tichém mlčení s mrtvými a Sedmi. Rozhodnout by ses však měla rychle. Draci sice umí létat, ale pavouci jsou velice pilní a dobří ve skrývání.“  Lehce se pootočil, když promluvil, sotva však ústa zase zavřel, pokračoval v chůzi. Snažil se zapálit dívčinu zvědavost, protože jen potom by mohl eliminovat škody, pokud už nějaké stihla napáchat. Prozatím se mohl radovat jen z jedné věci. Pokud se o ní sám dozvěděl až nyní, ostatním její přítomnost zůstávala utajena. Avšak na jak dlouho sám netušil.

Tiché, prakticky neslyšné kroky byly zapříčiněny trepkami, které lord Varys vlastnil. Nepochybovala o tom, že je nenosil kvůli pohodlí, ale jistě i díky těmto okamžikům. Potají se přiblížit či pozorovat z povzdálí. Ani ten nejlepší sluch by nezachytil ten nepatrně šustivý zvuk jemné podrážky otírající se o ledovou dlažbu septa. Neslyšela jej, ale ten neochvějný pocit, pocit, že jste sledování, jej prozradil. Nikdy neměla lehkého spaní, ulicemi procházela s podobným tušením, která přerůstala v paranoiu. Ta se nejvíce projevila, jakmile se její noha dotkla Sedmi království. Neviditelní pronásledovatelé jí byli v patách ve dne i v noci. Nepotřebovali spát, ani jíst, ani nic. Nejhorší noční můra je ta neexistující. Kdo ví, kdy se může stát pravdivou. O jejím rozkvétajícím životě věděli jen dva muži. Nyní tři. A lord Varys byl zřejmě ten první neznámý. Z neznámého známý se stal. Věští to něco dobrého? Dříve sloužil drakům, poté jelenům a nyní lvům. Jeho loajalita by se mohla zdát pochybnou. Ale jak mu může vyčítat jeho touhu žít a přežít. Však život dokáže být i krásný. Třeba si jej i začne užívat až bude ten poskvrněný stůl čistý, bez poskvrnky a ona nalezne svého bratra. Dva mrtví Targaryeni mínus dvě úmrtí rovná se dva živí Targaryeni.
"Je obdivuhodné, že alespoň vy sám znáte pravdu. Zdálo by se vskutku smutné, kdyby tomu tak nebylo," promluví tichým hlasem, jako by se snažila neprobudit mrtvé. Ale kolik jich ve skutečnosti mrtvých také bylo? Její krev měla zřejmě ve zvyku přežít i vlastní smrt. Vidina oživlých draků, kteří se ukrývají hluboko pod Baelorovým septem či žijí mezi lidmi, aniž by někdo měl sebemenší podezření ... ta vidina v ní nevyvolávala nic. Zvědavost, smutek, strach ani radost. Jen pouhá teorie, která zůstane pohřbena, pokud se nenajde odvážný druh, jež by pronikl skrz to tajemství.
"Hlavně koruně," zopakuje jeho slova a v poklidu drbe Baleriona za zbývajícím uchem. Ten pro změnu pozoruje Varyse jako nezvaného hosta, který se dostal mezi něj a jeho dlouho ztracenou kamarádku. Nebýt opět v jejím náručí, ukázal by, kde má eunuch své místo. ..."Nezáleží na hlavě, která jí nosí. Co když ta hlava si již nebude vážit vašich rad. Ani vaší pomoci. Jak budete poté království chránit?" není dobré poznat, zda vůbec na tu otázku chce znát odpověď. Spíše jí zajímala reakce než slova. Tón hlasu, délka vět, sebemenší zaškobrtnutí. Slýchala o jeho minulosti. O dětství s komedianty, kteří jsou známí jsou přetvářkou. Dokázal by ošálit samotného Muže?
Hlavu otočí k němu a nesnaží se předstírat žádné emoce. Spíše jej v tichosti poslouchá. Pozoruje vše, co by na něm mohlo býti podezřelého. Gesty důvěrnosti a snaha o důvěru jí nechávají chladnou. Nevěří nikomu kromě Jona. Což neznamená, že si jej nemůže vyslechnout.
Bal tiše zaprská, když se eunuchova ruka dotkne jeho kožichu, ale nevystartuje. Nemáchne packou ani se neožene zuby. Prozatím. Jeho reakce je spojená s jeho kamarádkou. Také jej vyslechne a díky tomu si udělá obrázek. Rozhodne, zda skončí na jejím stole. Podívá se na Aegonův hrob, zapřísahlá tím, že nikomu nevyzradí jeho vzkvétající život. Tajemství zůstane mezi sourozenci.
Odlepí své nohy od podlahy a následuje pavouka k jeho pavučině. Netušíc, co jí tam může potkat.

Při pohledu do těch dávno ztracených fialových očí se mu hlavou honily různé myšlenky. Očividně bylo příliš pozdě Conningtonovi připomínat, aby s ní byl ještě opatrnější, než s Aerysem. Ne nadarmo se říká, že nejnebezpečnější jsou ti ranění. Už nemají co ztratit. U Targaryenů to navíc platilo dvojnásob vzhledem k jejich pokrevní linii, až přespříliš čisté. Kdysi malé princezně sice kolovala v žilách horká krev Dornů, ale to nutně neznamenalo, že si udrží chladnou hlavu. Ba naopak, měla nejlepší předpoklady k tomu, aby se chovala nanejvýš nevyzpytatelně. A nebylo horšího nepřítele, než nevyzpytatelnosti. Nedala se předvídat a vedla jenom k chaosu, který ani Varys neuměl urovnat.
„Vždy se najde vhodný způsob, jak království uchránit. Chce to jenom svůj čas.“ A plno pečlivých příprav. Nechtěl se Addezen svěřovat s veškerými plány. Snadno by je mohla zneužít ve svůj prospěch a škody, které by tak mohla napáchat, byly nepředstavitelné. Ale kdyby mlčel, mohla by si to přebrat po svém. Musel jí dát z části to, co chtěla, aby neudělala nějakou neuváženost. Viděl na ní, že mu nevěří, ale to nikdo v Sedmi království. Moc měla svou cenu a to především, pokud se obchodovalo s informacemi.
Naštěstí alespoň pro teď dokázal Addezen zaujmout natolik, aby mohl předejít několika nepříjemnostem. Vždy bylo lepší předcházet jim preventivně, než se později snažit vše napravit. Zamířil ke stejnému místu, z jakého přišel – nebylo by příjemné, pokud by ho někdo viděl vycházet ze septa, aniž by ho viděli vcházet. A co víc, po boku mu teď kráčela dívka, nikdy předtím v hlavním městě neviděna. Pokud by tomu Pán našeptávačů mohl předejít, zařídil by se podle svého. Vybral by vhodné místo, přišel by jako někdo jiný. Osud tomu chtěl však jinak a tak se musel přizpůsobit a přemýšlet za pochodu. Nepochyboval o tom, že se malá Rhaenys dostala do všech koutů Rudé bašty a pokud něco ze svých dobrodružných výprav zapomněla, teď si mohla oživit vzpomínky. A pokud to mělo být za Varysovy přítomnosti, či nikoliv, na tom už tolik nezáleželo. Kráčel tiše, neměl potřebu cokoliv říkat. Nechával prostor Addezen, jestli se na něco nechtěla zeptat. Určitě jí srdce svíralo tisíc otázek. Samozvaný lord jí toho mohl nabídnout hodně, pokud ovšem sám chtěl. Nelíbilo se mu, že přesně neví, kdo ho temnými chodbami ve zdech bašty doprovází, ani jeho všudypřítomní ptáčci neuměli zjistit úplně všechno. Nemohli mu říct, co se celá léta honí jednomu z posledních Draků hlavou, přestože Varys měl neblahé tušení. V obličeji se mu tak objevilo pár ustaraných vrásek, které však Addezen neměla sebemenší šanci vidět. Kráčel několik kroků před ní a jeho tvář světlo ozařovalo jenom střídavě. Zapálené louče byly umístěny přesně tak, aby jich nebylo moc a zároveň dokázaly odhalit cestu. Eunuch by dokázal najít cestu i poslepu, natolik měl tajné cesty v podvědomí.
Původně zamýšlel, že by dřívější princeznu vzal do své malé komnaty, ale na poslední chvíli změnil své rozhodnutí. Stačilo, aby namísto doleva, zahnul na pár místech doprava a najednou se ocitli ve velkém sále doslova zatopeném tmou. Pán našeptávačů přistoupil k jedné z posledních hořících loučí a sundal ji ze stojanu. Tichým krokem došel do míst, kde stála velká kamenná mísa naplněná do poloviny hořící směsí. Sotva se jí dotkl, místnost prosvětlila matná záře. Nedosáhla do všech koutů, ale stačila na to, aby odhalila obsah síně. Uprostřed stál podlouhlý stůl obklopený sedmi židlemi. Na jedné straně ze zdi jako duchové vystupovaly dračí lebky různých velikostí. Druhá polovina síně vypadala jako oddělená prasklým zrcadlem, které mělo schopnost vše zkreslit. Namísto pevných a neporušených kdysi masem obalených dračích hlav se jim naskytl pohled na polámané, rozpuklé a děravé lebky.
Eunuch se k vybavení a účelu místnosti nevyjádřil, pouze zapálil druhou kamennou mísu a odložil louči. Posadil se na nejbližší židli a mávnul rukou, aby Addezen naznačil, že by bylo nejlepší, pokud by se držela jeho příkladu. Kocour v jejím náručí zaprskal. Snad mu vadil chlad vycházející ze všech míst sálu, možná byla vinna tíživá atmosféra. Addezina tvář nic neprozrazovala, stejně tak jako eunuchova. Nyní je neměl kdo vyrušit a stejně tak si byli i rovnými společníky.
„Můžu ti povědět, kde jsme a stejně tak ti můžu dát něco z toho, po čem tvé srdce touží. Největší otázkou ale je, co přesně je tou největší a nejneodkladnější tužbou, jenž tě poslala až sem? Zajisté nemáš ve svém dračím srdci jen jednu věc, má drahá princezno.“ Jeho hlas se nesl tichem sálu a s každým nárazem do kamenné zdi o něco sílil. Proto se nezdálo, že promluvil jen jednou, lehká ozvěna po něm zkresleně opakovala. Než se však dočkal své odpovědi, stihla vymizet do ztracena.

Nedokázala posoudit, zda jí eunuchova nic neříkající odpověď potěšila či by měla zmizet z tohoto shnilého města, co nejdříve. Nacházelo se tu až příliš mnoho osob, jejiž jména si hověla na jejím listu. Samozřejmě, že jej nosila jen v hlavě. Nechtěla by, aby se dostal do cizích rukou. Mohl by dotyčné varovat. Robert Baratheon byl mrtven, Jon Arryn též a Hoster Tully od toho nebyl daleko. To samé Ned Stark. Příliš života v něm nezbývalo a kdyby přeci jen získal ztracenou svobodu a byl by zproštěn veškerého obvinění, mohl by jedině v poklidu dožít zbývajících dní. Nevěřila v zázraky a on jistě také ne. Viděla tu smířenost. Záleželo mu již jen na dětech, on věděl, že umře. Stannis Baratheon na tom vypadal bídně, ale podle všeho odpul s Aryou Stark. Sansa Stark zůstala v sluji lvů. Stále měla mnoho práce na otálení. Přesto otálela. A otálet bude i dále. Touha zjisti pravdu o bratrovi byla silnější než její prahnutí po pomstě. Přestala si nalhávat, že by šlo o spravedlnost. Ta neexistovala. Jen stará dobrá pomsta, jež nejlépe chutná za krvava.
Následovala eunochovy tiché kroky s Balerionem v náručí. Kam se poděla její zbraň? Prostá odpověď, byla bezpečně uložená tam, kde jí nikdo nenalezne. Dýky a otrávené jehlice jí museli postačit, když toužila zůstat nezpozorována. Stejně se jako krysa plížila ve stínech a kanály. Nepřála si, aby na ní kdokoliv upřel svůj zrak. Nešlo o poznání, jen jí to nebylo dvakrát příjemné. Žena v kalhotech s nakrátko ostříhanými vlasy. Ne příliš vídaná věc. Ne příliš vítaná věc.
Šero jí nevadilo ani tma. Dokázala se v ní orientovat, dokázala se s ní vžít. Jenže tento muž to neměl jinak. Mylně se mnoho lidí obávalo ozbrojených válečníků, přitom nejvíce nebezpečné byly osoby s ambicemi či s touhou něco ochránit. Zbraň byla prostředek, mysl zbraň. Smrtelná zbraň.
To, co se před ní rozprostřelo by jí mělo správně vyrazit dech. Ale buďto jí ty obrovské lebky dávno vyhynulých zvířat nechávaly chladnou nebo jen uměla bravurně hrát čistý nezájem. Jen se letmo podívala po dračích lebkách, pohladila prskajícího kocoura a posadila se naproti Varysovi.
To nejmenší, co mohla udělat, bylo poslouchat. Skutečně poslouchat.
"Po čem mé srdce touží lorde Varysi?" odvětí mu na otázku otázkou, aniž by brala v potaz, že on sám se jí na něco ptal. Nemínila se o své poslaní dělit s nikým. Zvláště ne s mistrem našeptávačů, který svou loajalitu střídal dle počasí. Jak moc by byl postrádán, kdyby zmizel? Měla by se jej optat? Copak by se jí obával? On věděl moc dobře, že ho nezabije. Pokud jí nepokládal za šílence, jež byl její děda. Šílený král přeci nemusí mít nutně šílené vnouče. Nebo to není pravda?