Lokace: Lesy Severu

Theo měl jedno jediné pravidlo, jedno jediné. Mohla se ozvat, že neumí psát. Takhle, ona umí psát, ale některá slova dávno zapomněla a napsat mu kam přesně jde také nemohla. Co si mohla počít? Vymyslela geniální plán, který zaručeně nahradí nějaký cár papíru. Navíc je nulová pravděpodobnost, že sem Thodor zajede zrovna když ona bude pryč. Měl by o ní opravdu takový strach? Ten muž jí pletl hlavu, nedokázala myslet, možná proto mu zapomněla nějak objasnit, že mu vzkaz se svým uměním napíše jen těžko. Nechal jí tu ale koně!

"Vzkaž mu, prosím, že jsem šla objevovat krásy Severu. Ať mě nehledá, ať se nestrachuje a hlavně... že ho mám ráda! Ne.. Ne, to mu prosím neříkej. Řekni jen, že se brzy vrátím, ať mě nehledá. Děkuji, příteli." Mumlá, když pohled zabodne do očí koně, který na ní reaguje jako naprostý flegmatik, kterému je tahle šiblá holka jedno. Poslední pohlazení po čumáku, když se odebere na cestu. Nemohla jednoduše vzít koně a jet Theovi vše vysvětlit, on mu to ten kůň vysvětlí za ní.

Musela se obléct, přes plášť má přehozený kožich, který vyhrabala někde, bůh ví kde a bůh ví po kom. Šaty už má také svoje, nechala si je doschnout u ohniště a ohřát, aby v nich nebyla taková zima, i když jí pořád nebylo tak strašně, jak by čekala. Změna klimatu byla znát, ale nepřišlo jí to jako veliký rozdíl. A vlastně i kdyby byl, v její cestě poznat nové prostředí jí to rozhodně nezabrání.

Už je několik kroků od chatrče, kde byla nechána svému osudu, i když byla také kontrolována, jestli stále žije. S pootevřenými ústy hledí okolo a její ručka přistane na všem, aby si to mohla ochmatat. Sníh, větvičky stromů, zmrzlá kúra. Všecičko. Netrvá ani tak dlouho a bělovláska se rozeběhne a začne dělat piruety.

Po týdnu se dostal k Medvědímu ostrovu. Byl si jistý, že jeho návštěva byla dostatečně zabezbečena. Dal svým mužům jasné pokyny a oni je jistě splní na jedničku. A snad si konečně jeho předrahá sestřička rozbalí mírně použitý dáreček. Ale co si může stěžovat. Sotva se na ní vyřádil. Nemohl si pomoct. Alayne mu z hlavy stále nezmizela, zato z dosahu to ano. A to se měli společně starat o její mrtvou dcerušku. Když jí tak chyběla, mohl jí dát nové děťátko. Samozřejmě potom, co by ho otec legitimizoval, jakožto jediného mužského potomka. Ženy z rodu Boltonů nikdy nedědili hrad a hodnost nejvyššího lorda. A otec v tom jistě mínil pokračovat. Proč by dával Ramoně Hrůzov? Ta trajda byla stejně věčně pryč. Nevěděla to, co on. Navíc byla mladší! Nemá právo požadovat Hrůzov! Hrůzov je jeho!
Pevně semkne prsty okolo otěží a pobídne koně k rychlejšímu klusu. Chtěl svou krásnou Alaynu vidět, co nejdřív. Jak moc mu chyběla. Ta její dětská porcelánová tvářička, laní oči, drobná postavička.
Uvítala jej jedna z těch neforemních medvědic. Potvrdila, že Alayne dostala jeho dopis i s dárkem, ale to co jej nepotěšilo, byla její následující věta. Ta běhna někam odjela! Skryl svůj hněv a poděkoval té obří kreatuře, která musela být sestrou jeho milé. Ta se na něj usmála a nechala někoho, aby ho vyprovodil. Slušné vychování se tomu medvědovi upřít nedalo. Ale žádné cenné informace z ní nedostal, přesto mu nelhala. Ani ona nevěděla, kam Alayninka zmizela. Zem se po ní slehla a ona chudinka klidně může někde ležet v kaluži krve. Nebohé a hloupé děvče. Měl by jí nalézt a vrátit tam, kam patří. Na Hrůzov. Ale v období válek by měl stát po boku svému otci. Alayne musí počkat.
Z Medvědího ostrova si udělá přestávku v jedné hospůdce, kde si vybere jednu z dívek na menší prohlídku tělesných otvorů. To by se jistě Myrandě nelíbilo, ale koho zajímá, co jí zajímá? Druhého dne opustí hospodu, zanechá svou komůrku vymalovanou doruda a poklusem se přiblíží k Hrůzovu. Neměl to již tak daleko, ale něco muselo upoutat jeho pozornost. Opět v lese a tentokrát to nebyla sličná divoška, co by se koupala ve studené lázni. Tentokrát to byla bělovlasé děvče, které se točilo dokola a nebýt oblečení ani by jí nespatřil, jak jí hlava ladila ke sněhu. Trochu ho ta její podivnost vyvedla z míry, což se stávalo málokdy, ale přeci ji tu nemůže ponechat na sněhu. On, Ramsay zachránce!
"Dobré ráno ... slečno." pozdraví jí a až se skoro ulekne tím, že nevěděl, co by jí měl říct. Ta holka vyzařovala takovou podivnou aurou a navíc vypadala jako nějakej Targaryen. Ne že by kdy nějakého viděl, ale spíš naopak neviděl nic takhle bělovlasého kromě starých lidí. A ona zaručeně stará nebyla. Tím líp, má rád mladé maso. I to podivné. Zvlášť to podivné!

Sly občas rozmýšľal, či jeho čierni bratia nevyuižívajú i tej najmenšej povinnosti na to, aby mu zo života robili peklo. Prečo inak by ho poslali samého na lov? Hlavne keď dobre vedeli, že nie je schopný zabiť ani veveričku! Keď však s týmto protestom prišiel za Grigom, jeho milým bratom kuchárom, ktorý bol ako stvorení na rozkazovanie, dostalo sa mu jedinej odpovedi: "Tak nelov veveričky ale diviaky!"
Tomu sa to hovorí! Za celé roky na severe Sly snáď v živote v lese nevidel diviaka. Za to ale už počul vlkov! A ani náhodou nemal chuť na nejakého z nich naraziť. V jednom však jeho bratia mali pravdu. Loviť sa muselo. Zásoby hradu boli na smiech. Nemohlo im vystačiť ani dary podovážané od lordov. Sly si ani nechcel predstaviť ako by mala vyzerať zima. Tá poriadna zima, ktorú tu na severe Starkovia stále sľubujú. Ešte nezažil ani jednu. A ani mu to nechýbalo. Už takto bol z neho cencúľ.
Chtiac nechtiac Sly si osedlal koníka, vzal si kušu, u ktorej mal istotu že ju udrží, a vycválal do severských lesov. Verné Šteňa sa za ním samozrejme poslušne rozbehlo. Psík už riadne narástol odkedy sa ho Symon ujal. Kedysi si ho mladík na cesty schovával do kabátca, no teraz tam havo nevydržal ani minútku. A ani sa tam nevošiel!
Sly sa vlastne ani poriadne nesnažil niečo uloviť. Nemal ani čo. Les bol akoby bez života. A dobre vedel, že nikto z hradu od neho ani úlovok nečaká. Jeho poľovačka tak nakoniec skončila len ako prechádzka na konskom chrbte, z ktorého i tak po chvíli zliezol. Nikdy si na jazdu na koni nezvykol. Vzal teda kobylu za opraty a drkotajúc zubami mlčky sledoval Šteňa ako si značí svoje teritórium.
"Vieš, ľudia sú ako stromy," prehodil nakoniec neznášajúc dobre to ticho.
"Keď to nich zatneš sekeru, tak umrú," zazubil sa na psíka.
Čiernobiely tvor naňho len uprel svoje belasé okále podobné tým Slyovým a potom s nezáujmom odbehol očuchať ďalší strom.
"Očividne ten vtip nechápeš. Mal som si vybrať iného najlepšieho kamaráta. Takého so zmyslom pre humor. Otec mal pravdu. Najlepším štvornohým priateľom človeka je posteľ!"
Jeho druhý pokus o vtip bol tentoraz psíkom úplne odignorovaný.

Dopředu zad, poklusem klus. Aneb jak se během měsíce dá přesprintit na ponících z bodu teplého do bodu zimního, kde po nich nikdo nebude házet špínu. Zvláště takovou hanebnou! Jako by snad mohli za to, že jejich matinka byla náladová semetrika, která si pletla boxerský pytel s hlavou Iasona, či jak se ten zmetek plesnivá jmenoval. Existoval pro něj jen jeden sourozenec a ten si to sedlil vedle něj na dalším huňatém ponclovi. Každý ty fuňíky podcěnoval jako je. No dobrá, asi moc ne, když je teď nahánějí pro vraždu. Ale copak se jejich maťule nezahubila sama? Jako včela, která píchne a chcípne? Nebo to byla vosa? Nu což, jednoduše odešla do věčných lovišť a místo, aby po ní zdědili veškeré nemovitosti a drahé kameny, tak museli uprchnout před hněvem veškerého jejího příbuzenstva, jež dávali její náhlou a podivnou samovraždu za vinu jim a strýčkovi Henrymu. Škoda, že odplul na vlnách podivna, aby našel truhlu mrtvého muže na konci světa s jeho Černou perlou. Mohl jim zkrátit cestu odnikud do nikam. Kam to vlastně jedou a kam směřují? No, někam je zajisté cesta zavede.
"Páni! Tenhle strom vypadá úplně přesně jako ten, co jsme míjeli před půl hodinou. Vím, že ti ta mapa sluší a nádherně ti ladí s očima, ale zřejmě tvoje schopnost navigace je na úrovni matčiny vagíny. Nechceš jí předat odborníkovi, který měl tu čest jednou zatočit s kormidlem a jehož kůň ... zůstal na hradě. Do Sedmi! Já tam zapomněl Courfa!" zarouhá, když mu záhadně trkne, že ten poník, na němž si hoví jeho prdýlka, není černý mustang, kterého dostal od strýčka Henryho. Tak pracně mu ho zrekvíroval a on ho tam zapomene, jen protože si Wí usmyslela, že tyhle ponclové jsou rychlejší!
"Slyšela jsi to?" zastříhá svýma elfíma ušima, když k němu dolehne jakýsi hlas. Hlas, který nenásleduje žádný další hlas.
"Vzhůru za tím hlasem!" vykřikne a poník se rozeběhne vpřed, aniž by mu to jakkoliv poručil. To zvíře umělo číst myšenky! Dozajista! Společně vyjedou mezi stromy a zastaví se před ušatým stvořením v černé. A dokonce tu měl psa. A koně samozřejmě, ale hlavně psa!
"Zdravím dobrý človíčku, nevíš, kde se to zrovna nacházíme?" vychrlí ze sebe a stejně akčně seskočí z poncla, jemuž jméno zatím nedal. Ale zřejmě to bude Courf druhý.

Zatlačit neexistující slzičku. Jaký to byla Will necita, ale drahých věcí, které v přítomnosti té kreautury jež byla jejich matinkou svévolně padaly... to přeci nebyla její vina! Jak by mohl někdo tak čistý a nevinný, prakticky bez poskvrnky spáchat něco tak... barbarského. "Luci, až budu jednou sešlá jako ta metresa, máš povolení mě zpopelnit. Nervy předčasných mrtvolek... nic nevydrží." Povzdechne si nezůčastněně a zahledí se na pokreslené lejstro. Samosebou se tvářila, že všechno zná a všemu rozumí, co bylo tak složité, rozeznat jednu čáru, která značila cestu. Pokud to nebyl potok. Nebo taky had. Na severu bylo možné vše. Modrá kukadla opět vyhledají tmavého čupina. Podle prapodivných zvěstí byl jejím bratrem, na záhadu, jak se to tak stalo, že byl přičmoudlý, na to jim jejich drahá zesnulá maminka neodpověděla, ale vzhledem k tomu, že byl stejně jako Wí oslnivě krásný, museli vyjít ze stejnýho chlapa. "Zahořklej, uťáplej, kyseloprdelní sajrajt..." Postěžuje si na účet dědečka, nikoho jinýho ani myslet nemohla, konec konců, zrovna pro dědečka měla jenom a jenom samá pestrá přirovnání. Taková, za která by se nestyděl ani námezdný rytíř. "Proč musel labilitu naší drahé maminky hned nazvat vraždou. Zní to tak uboze kýčovitě... 'Dva nevděční bastardi chladnokrevně zavraždili svou vlastní matku...' Ach, ten necita, vymyslet jí tak předvídatelný skon. Trubadůři o ní nebudou zpívat..." Oči se z bratra přesměrují k nebi, jakmile Willow dokončí myšlenku a teatrálně si povzdechne, v afektu využije mapku, coby vějíř, znuděné elegantní gesto používané v lepší společnosti. K čemu jinému by taky ten zbytečný plátek byl...

"Neznehodnocuj matčinu vagínu, vždyť ses odtamtud vydrápal první, nicméně aspoň víme, proč je ten krám k ničemu, vždyť si jí taky vybíral ty. Měls dát na mě a vzít Starkům jejich tapiserii, najdeš na ní kdejaký zlovlčí lejno..." Poznamená veleváženě a jakmile snad hrozí, že po ní... po té mapě samozřejmě, její drahý bratříček začne šmatlat, Wí vzdá další snahy číst z mapy, i její trpělivost má své meze, ne, mapař z ní nebude, čumět bůh ví jak dlouho do jednoho papíru, to se raději naučí pohledem zabíjet. Bylo by to účelnější. Pracně zrekvírovanou mapku tedy zmuchlá do, co možná nejsouměrnější kuličky. Zacílí... zamíří... Kulička se vznese v ladné křivce... a o několik metrů mine zamýšlený cíl.

"Nejsem proti, za jak dlouho tvůj kompas zaměří nejbližší díru? Mám hlad." Postěžuje si, netrvá to příliš dlouho, ani nestihne proklít všechno v jejich okolí, od létajících veverek až po zablešené racky, kteří se jim vznášeli nad hlavou. Spokojeně tleskne, jelikož bráška byl sem tam i spolehlivý... Tím spíš, když byl stejně jako ona promrzlý na kost. Když se na to podíváme zpětně, vzhledem k tomu, že její herka následovala Lucova huňáče, Wí hrozila šipka do sněhu.

Ušákovi v černé kožešině se naštěstí nevyhnou. Wí pro jednou strategicky mlčí přeměřujíc si černě černou trojici pozorným pohledem. Tak přeci jen... nastal jeden z těch pověstně zvláštních dnů, kdy i blondýnka, která měla prakticky ke všemu připomínku, držela chlebárnu. Přece nebude přerušovat pány tvorstva v tak podmětné debatě.

"Šteňa? Naučil si sa rozprávať, alebo nás prišli strašiť deti lesa?" hodil odrazu na svojho spoločníka Sly spýtavý pohľad, keď sa mu zazdalo niečoho ako slov vyrieknutých v inak tichom lese.
Hafan naňho hodil nevinný kukuč akoby sa snažil vyhovoriť z toho, že on to nebol a potom štekol, keď mu do nosa udrel neznámy pach.
Sly si samozrejme myslel, že jeho kamarát je nespokojný s ním. A keď pes štekol druhý, tretí i štvrtý raz a brechať neprestával, zostal Sly celkom zdeprimovaný.
"Prepáč prepáč, už žiadne vtipy o blcháčoch!" zdvihol obranne ruky do vzduchu.
Dusot konských kopýt ani dvoch vskutku pohľadných jazdcov si nevšimol až kým mu ich kone nedýchali na zátylok. Sly až nadskočil keď naňho ktosi prehovoril.
"Och, krajší deň než je ten môj vám prajem," vyhŕkol stále zaskočene z hlavy si zložiac teplú čiapku, ktorú okamžite začal žmoliť v ruke ako rozmýšľal nad jeho otázkou.
"Nooo," divoko sa rozhliadol naokolo akoby čakal že dakde na strome uvidí napísaný scenár so svojími replikami, ktoré ma prečítať.
Odrazu mu zažiarili oči akoby ten vytúžený strom našiel a rozhodil rukami.
"Už viem! Sme v lese! Takmer som si ho pre tie stromy nevšimol," pustil sa do svojich žartíkov, no úsmev mu na tvári hneď povädol keď si uvedomil, že vlastne sám nevedel, kde to je.
"Čireny hrad by mal byť tým smerom," ukázal do diaľky, ktovie či cudzincom, sebe alebo psovi.
"Nie, nie, moment. Alebo snáď tamtým?" trochu zúfale sa otočil keď mu začínalo docvakávať, že nemá tušenie odkiaľ prišiel.
"Posvätný pstruh a medvedia brada! Šteňa! Trafíš domov?" v panike pozrel Sly na cudzincov a nakoniec na psíka, hľadajúc uňho pomoc.
Šteňa ho však malo v paži. Miesto starania sa o domov sa začalo zvedavo obšmietať okolo cudzincov, občas na nich len tak šteknúc, aby reč nestála.

"Zpopelnit tě? S tím je moc práce. Nestačilo by tě někde zpopelnit? Když tě něco sežere, tak to bude taková opožděná karma," koutky mu vylétnou výše, i když se snaží nebavit se na účet své drahé bývalé matinky a svého milovaného bývalého nevlastního bratříčka. Nechť je jeho vyžraný obličej bezpečně uložen pod zem. Občas se mu o něm i zdávalo. A co to provádělo s jeho nářadím po probuzení by se dalo rovnat nějakému šílenému onanování nad mrtvolama. Ale stále dával přednost živým ženám s velkýma prsama a pořádným pozadím. Přeci jen je musí za něco chytit. To by jinak nebylo to pravé citrónové.
"Jak by si mohl myslet, že zrovna my?!" dramaticky ukáže nejdřív na ní a poté na sebe. ..."Jak bychom my mohli provést něco tak odporného? Vždyť veškeré cesty vedly k bezprostřednímu důkazu o její samovraždě. Potom, co provedla našemu drahému bratříčkovi by bylo proti morálce, kdyby si život nevzala. Společnost by jí pomluvila ne za to, že vražda je ubohý kýč, ale za to, že neviděla ty jasné signály o tom, kdy je vhodná doba umřít. Vrahové se svědomím stejně jako chorobně nemocní mají jasnou dobu trvanlivosti, po které musí natáhnout brka," začne filozofovat a z huby se mu práší stejně jako strýčkovi Henrymu. Té herky je mu vážně líto. Strýc mu jí jistě zdlouhavě obstarával od nějakého mořského koníka. Pokud neprovedl takovou příšernou věc jako je placení. K takovému kýči by se snad nikdy nesnížil! K takové sprostotě! Ubohosti! Ne! Takový strýc Henry nebyl!
"A jak jsem byl nadšen, že jsem odtamtud vypadl. Nechutně to tam zasmrádalo. Jako by si jí dlouho nemyla cuchta špinavá! No dovol! Do vlčího lejna zrovna tvůj kůň šlápl a kdyby jsi tu mapu dala mě, najdu ti i ztracený chrám bájných krtkomilů!" nafoukne tváře jako uražený parchant než stačí zaprotestovat proti odlétluvší mapě. Nu což, přinejhorším pojdou ukrutnou a zdlouhavou smrtí.
Ponechá sestrou sestrou a vydá se za zvukem, který vyluzoval prťavý človíček s černobílým psem. Ještě neviděl takovou podivnou odrůdu psa. Ani člověka. Ten kluk vypadal jako kdyby v životě nedostal najíst. Ten jim asi moc k užitku nebude. Sníst ho nebudou moci a on sám nejspíš ani neví, co to jídlo je.
Nyní stojí vedle svého poníka, kterého převyšuje o dobrou polovinu těla a zaměřuje svůj zrak na tu podivnou kreaturu, která se rozhlíží a hledá. Něco ... cokoliv.
"Vau! Pán bude znalec," poznamená ironicky, když zareaguje na znalcům posudek o tom, kde se nacházejí. Ale nemyslel to nepřátelsky. Dokonce se tomu i zasmál. Jak by také ne.
"Ty jsi bratr Černé hlídky?" poplete jejich jméno. Nikdy se o ně moc nezajímal, na klobásy tak často chuť neměl. Navíc na severu mu umrzlo vše, co by tam mohl využít.

"Karma? Špatná? Však jsem jen a pouze poslušná dcera... Chtěla zjistit jestli je dost dobrý? Pomohla jsem jí k tomu..." Věnuje mu zpytavý pohled, snad čekala, že se jí omluví. A jelikož Will ke všemu používala gesta, rukama, prsty nebo jen mimikou tváře, momentálně si položí dlaň na své druhé srdce a sice medailon. Co ho zkoumala posledně, zdobí její portrét krutý prohnaný úsměv. Ach, kdyby tohle viděl její milý umělec... Hlupák, nebohý Basil. 'Willow, má drahá, neposlouchejte nic z toho, co vám Hector říká. Na všechny osoby ve svém okolí má neblahý vliv, zřejmě jsem jediná světlá výjimka.' Jen nad ním zakroutí hlavou. Sever ji už nudil, proč jen dala na Lucova slova? Vždyť čamrdnice najdou i na jihu. Sever byl studený, nehostinný a lidé byli nudní bez smyslu pro humor. "A byl to její poklad... Těm je nejlíp pod zemí." Usměje se na něj jako sluníčko. Jejich nepříliš taktní návrh, pozlatit toho zmetka sice nebyl brán v potaz, ale co už... Není každé zlato, co se třpytí.

"Dědečku! Dědečku! Tati! Ona se dočista pomátla, já... já... myslela jsem, že si chce Iasona pochovat, ale..." V předstíraném lkaní si dá obličej do dlaní. Možná, kdyby tolik nepřehrávala, tak vypadá velmi autenticky. "Pokud nás někdy omrzí trajdání po světě uchytíme se jako herci." Vykoukne zpod prstů, čímž odhalí jasně modrá kukadla a šibalsky se na něj usměje. Will si z celé té scény, kterou rodině způsobila nic nedělala, vždyť legrace musí být, i kdyby na nový kosti nebylo. A zlomený srdce? Není nic, co by nesrostlo.

"Mám takový pocit, že naše nadšení sdílela. Lucianku, to byla zmrzlá ruka, pleteš si pojmy..." Pyšně pozvedne nos a nechá zimohradskou potvoru čtyřnohou ručku pořádně podrtit, teď už se od mraženého lejna dvakrát neliší. "Pokud budou stejně autentický, jako to takzvané hovno, tak se máme na co těšit..." Dá si packy za hlavu, snad očekává, že jejich podmětná debata bude ještě dlouho pokračovat, ale ejhle... před pádem na držku ji zachrání jen vydrilovaná rovnováha a salva nepublikovatelných nadávek směřovaných ke dvojčeti, jestli mají za prdelkama lovce lidí, pravděpodobně jim dala stopu.

"V každým případě na tom bude líp než ty... Co takhle tě vyměnit za funkčnější navigaci?" Pozvedne jedno obočí po klukově trefné poznámce, i ona seskočí z koně. Zadek už jí ze sedla bolí, není nad chvilkové protažení nožiček. Avšak při druhé z poznámek neznámého nespokojeně mlaskne. Takže zkejsne s Lucem...

"Celý v černém... Kdo by to řekl? Ale kdo ví, možná chce vypadat hubenější." Poznamená jedovatě, avšak jízlivý výraz zmizí, když ji začne očmuchávat psík. Nemajíc na paměti rodičovské připomínky, že cizí zvířata se nehladí, podrbe chlupáče na chundelaté kebuli.

"Zřejmě máme společnou cestu, odnikud někam. Jak se vůbec jmenuješ?" Will nasadí přátelský úsměv, kdo by v přátelské slečně právě teď hledal vypočítavou mrchu? "A mimochodem... Povídá se, že máte na severu čarodějnice, je to pravda nebo jen báchorky pro výstrahu jižanů?"

Už to bylo několik dní, co byla severská lady na cestách. Část času ji zabrala cesta na jih – měla tam namířeno z vlastních důvodů, nehledě na okolnosti, které nastaly. Lord Stark pořád zůstával zavřený v Rudé baště a podle všeho nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco v nejbližších dnech změnit. Na severu kvůli tomu panovalo napětí, které neustále rostlo. Navíc, aby cestovala po nejvýhodnější cestě, nepřipadalo v úvahu. Všichni v hlavním městě se soustředili jenom na to, aby co nejvíce pošpinili jméno Strážce severu a na bezpečnost poddaných už jim tak očividně nezbýval čas. Plány s cestováním po Královské cestě tedy padly a s nimi i zkrácení času, který s tím souvisel. Aerynn se musela spokojit s menšími stezkami a vírou ve staré bohy, že nad ní budou bdít. Nikoho s sebou nevzala, ačkoliv se jí nejeden muž věrný rodu Ryswellů nabízel. Nejspíš by to bylo o něco bezpečnější, na druhou stranu si lady uvědomovala, že by k sobě spíš přitáhla pozornost, pokud by někoho potkali, a o to nestála. O jejím odchodu vědělo stejně jen pár zasvěcených, které přesvědčila, že si poradí i sama. Koneckonců, s mečem i dýkou uměla zacházet.
Měla štěstí, že jí nepotkalo zlé počasí – tedy ne horší, než na které už byla zvyklá. Ale proč vlastně mířila pryč z místa, kde bylo bezpečí? Potřebovala se setkat s jedním velice důležitým člověkem. Kdyby její maličkost nebyla zapotřebí na hradě Ryswellů, sama by doputovala až do hlavního města, ale bohužel, situace jí velela chovat se v zájmu severu, ne jí samotné. Kdyby měla možnost vydat se do Králova přístaviště, musela by se tam zdržet. Naštěstí však našla schůdné řešení. Havranovi nemohla svěřit vše, ale mohla si pomocí něj domluvit schůzku v jednom z hostinců ležících na půli cesty mezi Zimohradem a hlavním městem. A přesně tak i udělala. Nepotřebovala, aby ji někdo viděl, či snad poznal, proto volila tak odlehlé místo. Na druhou stranu se nemohla vzdalovat až moc. Staří bohové však stáli na straně její věci, protože ji cestou nepotkalo žádné úskalí, kromě sněhu a deště. Jednou měla na mále, jen tak tak se vyhnula skupince pochybných existencí. Pro klid duše, zůstala ušetřena ona, její kůň, i veškeré zásoby, které s sebou měla. Nic jí už nemohlo zabránit v tom, aby se konečně shledala se starým známým. S někým, koho teprve nikdo nemohl poznat. Nejen kvůli tomu, že se zdržoval především v Králově přístavišti, ale také kvůli jeho umění měnit podoby. Však se taky učil od jednoho z nejlepších, stejně jako Aerynn. Ano, spojoval je jeden člověk, stejná osoba, se kterou chtěla lady navázat po dlouhých letech opět kontakt. Potřebovala to pro dobro severu, ačkoliv si nemohla být jistá, do jaké míry, a jestli vůbec, bude její žádosti vyhověno. Ale zkusit to musela. Proto poslala Varysovi vzkaz po jednom z jeho drahých ptáčků, které tak důvěrně znala. Chtěla po něm, aby jí informoval o čemkoliv, co bude rozhodující pro lorda ze Zimohradu, či pro seveřany jako takové. Plán by to byl dobrý, až na jeden výrazný detail. Varys vždycky hrál jen tak, aby byl ve vítězné pozici sám. Ke lvům nijak netíhnul, ale to neznamenalo, že by na to zlovlci byli lépe. Ale ať už to mělo dopadnout jakkoliv, lady si dala záležet na tom, aby Pán našeptávaču pochopil, jak moc je to pro ni důležité. A taky aby si vzpomněl, že jí toho spoustu dluží.
Více se v hostinci nezdržovala, už to nebylo nadále nutné. Kousek vyprovodila ptáčka, aby se ujistila, že se rozlétl správným směrem a zamířila zpátky domů. Samozřejmě si předtím ještě doplnila zásoby a nechala řádně odpočinout koně. Nechtěla se už nikde moc zastavovat, protože tušila, že s každým dalším dnem bude cesta nebezpečnější. Už se necítila tak dobře, jako když vyjížděla z domova, ale protože si vybrala cestování o samotě, musela se tak i vrátit. Ovšem, nabízela se možnost najmout si v hostinci žoldáka, jenže hrozilo, že by se začal vyptávat nebo až moc přemýšlet. Za zlato by se měl podobným věcem vyvarovat, ale Aerynn poznala už všelijaké prodejné muže. A nechtěla ani pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby si takový žoldák pustil pusu na špacír. Se sebezapřením tedy vyrazila na cestu zpět. Stačilo však několik hodin, než se její názor na rovnou cestu změnil. Namísto toho, aby dbala na co nejrychlejší návrat, rozhodla se pro návštěvu Zimohradu. Stačila k tomu jediná myšlenka, aby nad tím začala dumat hlouběji. Nic tím nemohla zkazit. Koneckonců byli Ryswellové vazaly Starků. Nepotřebovala tak mít důvod k takové návštěvě. A to i přes to, že v tom cítila jakousi povinnost. Netrvalo dlouho, aby se utvrdila v tom, že je to dobrý nápad. Změnila směr a domov vyměnila za sídlo Strážce severu.
K vlastnímu překvapení nedaleko Zimohradu zjistila, že není sama, kdo chce vidět zbylé Starky. Nejdřív jí na přítomnost ostatních upozornil dusot kopyt, ačkoliv hluk lehce tlumila slabá vrstva sněhu. Potom zaslechla hlas – a během chvíle se mezi stromy objevil i jeho původce. Aerynn se trochu ulevilo, ale zůstala i ostražitá. Nešlo o žádné zločince, nýbrž o bastardského syna lorda Boltona. Měla již příležitost se s ní poznat, i když netušila, jestli si Sníh pamatuje i ji. Bylo celkem pravděpodobné, že ne. I přesto ho ale oslovila.
„Ramsey Sníh. Co tu děláš?“ povytáhla obočí a stiskla pevněji otěže. Její kůň neklidně zafrkal.

Ztratit se mužům či příšerkám doktora Nuďáka nebylo tak obtížné. Oni byli v těchto lesích cizinci, on v nich vyrůstal. Znal každou píď, každou noru, každý strom. I bez prstu se dalo pohotově šplhat. Uříznutý malíček si v poklidu hověl v kapse plné sněhu. Se zdejší teplotou se neobával, že by sníh roztál. Kromě ukrývání se v korunách stromů, využil i menších jeskyní a děr, které vedly do nejrůznějších podzemních chodeb. Jak málo pravých Seveřanů o těchto krásných koutech země vědělo. Zřejmě tak často neobjevovali a nepadali do nejrůznějších tajemných podlaží. Jako malý se pokoušel dojít k tomu, že ty chodby vlastně patří hradu, který byl zasypán lavinou, ale nikdy se nedostal níž ... ani výš. Žádné hradby, žádná okna. Docela silné zklamání, ale aspoň si s Anyou užili jinou zábavu než kradení luku a následného střílení po dceři vedle žijícího farmáře. Nebyl zrovna nadšen, když se jeho běluška vrátila s prostřeleným lýtkem. Popravdě byl dosti nasrán. Ale čemu se divit? Po ovcích se obvykle dobře střílí.
Jak si tak kráčel lesem, narazil na chovatele koní. S milým úsměvem a ještě lepším vychováním si jednoho krásného oře odkoupil, přičemž velice nenápadně pokukoval po dceři obchodníka. Byla vskutku nádherná. Bílá pleť, světle plavé vlasy, malý nosík a plná ústa. Ta by se krásně vyjímala na stěně jeho pokoje. Ne že by mu otec dovolil, aby někoho stáhl a poté si to vyvěsil jako trofej. Zřejmě by se na to mohli upřít oči ctěného Eddarda Starka, kdyby někdy zabloudil na Hrůzov. Ale počkat ... jak by mohl? Však hnil někde podzemí v Rudé baště. Chudák stará, zřejmě ho to dobráctví konečně dohnalo. A otec se za něj mínil bít. Ale byl si jist, že to není přísaha nebo čest, co jej pohání vpřed. Do jeho hlavy bylo těžké vidět, ale Boltonům se nevěřilo z dosti patrného důvodu. V poklidu by celý Sever vyvěsili na své hradby, kdyby měli tu možnost. Nebo on by to zaručeně udělal. Sever byl tak nudný, co se lidí týče. Zato Jih byl plný zajímavých lidí. Převážně s králem dost sympatizoval. Magor počatý z incestu, který kuchá zvířátka a svou snoubenku s láskou trýzní. Jak rád by viděl ukázku jeho díla na vlastní oči. Jistě by mu daroval pár typů, jak svou lásku dostatečně uspokojit. A také jak se zbavit přebytečných příbuzných.
Při vzpomínce na matku a Domerica se mu roztáhnou tenká ústa do dlouhého šklebu. On tomu říkal úsměv, jiní to nazývali ne příliš pěknými názvy.
"Brzy, Ramono, brzy."
Na koníku klusal sněhem a brodil se zpět k Zimohradu, kde měl očekávat svého drahého otce. Měl by si předtím šťastným setkáním přišít prst, aby mu nedal příležitost k pochybám. Na to, jak se úžasný doktor chvástal z toho bylo velké hovno. Padnout pod jeho ruce ... no, malíček by bylo to poslední, co by postrádal. Škoda, že si nechtěl hrát. On by si zahrál velmi rád.
Přítomnost cizí osoby prozradil jak kůň, tak i ona samotná žena. Sice nebyl zvyklý se vídat s vazaly brzy mrtvého Eddarda Starka, natož s jejich manželkami, ale tuto pohlednou krásku již měl tu čest jednou spatřit.
"Aerynn Ryswell," vyslovil její jméno s jistou něhou, jako by byl její dávno ztracený milenec. ..."Mé srdce vždy ustrne, když oči padnou na něco tak půvabného a nedotknutelného. Lord Rodrik může děkovat starým bohům, že se mu dostalo tak nádherné ženy." Starý a tupý lord Ryswell, jež by se v poklidu nechal ovládat o dost mladší ženou. A byl si jist, že tato nevinná tvář ukrývala mnohé podlosti.
Rychle hupsne do sněhu a dokráčí k ní, aby si mohl ukrást její ruku v rukavici k políbení. Proč se pro jednou nechovat jako lord, namísto bastarda? Vždyť to místo bude po právu jeho.

Nečekala od něj nic míň, než… podobný pozdrav, přestože z jejích úst vyšlo jeho jméno s poněkud ledovým podtónem, na rozdíl od Ramsayho sametového hlasu. Severem se šířily různé zvěsti o bastardovi z Hrůzova, Aerynn ale nevěřila ani polovině z nich. Věděla, že pokud lidé mohli, zbytečně zveličovali něco, co někdo jiný vypustil z úst. Na druhou stranu, jeho pohled nelhal. Něco zlého jeho oči skrývaly, o tom nemohla lady Ryswell pochybovat. Uměla odhadnout lidi, Varys ji naučil jak. Ne vždy se to podařilo, ale u Ramseyho to bylo jiné. Nedokázala určit jeho povahové rysy, a to ji poněkud znepokojovalo. Na sobě však nedala nic znát, tak jako jindy. Koneckonců, nyní tu byli jen oni dva. Nic se nemohlo stát.
„Obávám se, že lord Rodrik bohům děkovat nemůže. Není to on, komu se té ženy dostalo, ale jeho syn,“ pozměnila jeho zjevně dost zastaralé informace s nic neříkajícím pohledem. Nevzpomínala na to ráda. Málem se opravdu dostala nedobrovolně do svazku se starým sešlým lordem Ryswellem, na kterého pomalu, ale jistě začínala dýchat smrt. Jen bohové věděli, proč jí chtěl pro sebe. Nicméně zůstala ušetřena a lord Rodrik vyšel vstříc svazku svého syna Elyase a neznámé dívky, kterou si přivedl s tím, že si jí musí vzít. Proto Aerynn Ramseyho neopravila, ačkoliv by jí měl oslovovat jako lady. Nejen, že si na to nepotrpěla, ale vlastně nebyla o moc lepší, než on. Pocházela z rodiny obyčejného poddaného. Zatímco Ramsey se honosil nechvalným titulem bastarda, ona by neměla mít po právu vůbec žádný. Bohové však rozhodli jinak. Samozřejmě, že něco takového Ramseymu říkat nemusela, ani jí k tomu nic nenutilo. Její status se změnil, nikdo s ním nic už udělat nemohl. Jenom.. s Ramseyem možná měla společného víc, než si dokázala připustit.
„Pořád jsi mi neodpověděl na to, co tady děláš,“ připomněla tiše svou předešlou otázku. Bastard z Hrůzova by se přece neměl potulovat kolem Zimohradu. Měl by si dávat pozor na to, aby nebyl moc na očích, pomyslela si. Roose Bolton sice nepatřil mezi muže, kteří by své nelegitimní děti promlčovali, přesto by jistě nebyl rád, kdyby se jeho bastard moc vystavoval. Pokud by mu to ovšem lord Bolton nenakázal. Bystře sledovala každý jeho pohyb, ale zároveň mu v ničem nezabránila. Nechala jeho hbité prsty, aby jí stáhly ruku z otěže, necukla sebou, když se hřbetu její dlaně dotkly jeho rty. Její kůň vedle Ramseyho přešlápl a zastříhal ušima, jako by mu bylo nepříjemné, ž vedle něj stojí. Aerynn  si v duchu řekla, že z něj možná cítí pach jeho psů. Další z historek, kterými se tak rády zabavovaly dívky, které neměli s Ramseyem vůbec žádné dočinění. Roose Bolton rád holdoval pijavicím, aby ho zbavily zlé krve, zatímco jeho nemanželský syn věnoval svůj čas smečce psů. Jedním si byla Aerynn jistá už od prvního slova týkajícího se těch dvou – pokud to nebude věc povinnosti, nikdy se na Hrůzov nevydá. Nešlo ani tak o jméno toho místo, jako spíš o jeho obyvatele.
„Není dobré cestovat o samotě, především dnes. Ani tady si nemůže být nikdo jistý, jestli se zpoza stromu nevynoří někdo s mečem v ruce. Promiň mi mou zvědavost, ale kde máš doprovod? Lord Bolton by jistě nebyl rád, že jeho syn cestuje sám. I když ho stále nelegitimizoval, takže jeho cena natolik nevzrostla.“ Byla si jistá, že se měla vyvarovat připomenutí toho, že je Ramsey vpodstatě podřadný, ale nemohla si pomoct. Zajímalo ji, jak zareaguje. Naučila se brát risk jako nedílnou součást dne. A navíc ji vážně zajímalo, proč se kolem potuluje sám. Nepochybovala o tom, že jí bude lhát…. Nebo při nejlepší neřekne celou pravdu. A taky očekávala, že sám svůj jazyk neohlídá a zeptá se jí na totéž. Proto ještě, než odpověděl, jedním dechem mu učinila nabídku.
„Jsem si jistá, že ti nebude vadit, když pojedeme na Zimohrad společně. Je to ještě kus cesty, ale určitě nám to takhle uběhne daleko příjemněji, než kdybychom jeli každý zvlášť.“ Možná by se jí dostalo i nějaké historky přímo od něj. Svůdně se na něj usmála, aby si byla jistá, že neodmítne a pobídla koně k pomalé chůzi. Najednou jí začalo vrtat hlavou, jestli nebyla chyba vydávat se na Zimohrad jen z čirého popudu. Měla si to pořádně promyslet a poslat havrana. Byla by to daleko větší slušnost, než přicestovat takhle. S Ramsayem napůl Boltonem po boku. Na druhou stranu…. Mohla nahlédnout do toho, jak se vůči všemu nepříznivému staví i někdo jiný. A snad by i nebylo od věci trochu utužit pár vazeb. Pootočila hlavu, aby se přesvědčila, že ji Ramsey následuje. Třeba by se ho mohla na několik věcí zeptat, určitě by nebyl proti.

Neměl příliš dobré informace, ale k čemu by je potřeboval bastard z Hrůzova? Až se stane lordem, vskutku mu k něčemu budou, ale nyní jsou mu více u zadku než Ramona. Jeho sestřička brzy bude u prdele každému, protože zatouží po lovu do věčných lovišť, odkud už jí nikdo nevyšťourá. Vědět, co z ní vyroste za potvoru zlodějskou, tak by jí předhodil psům ještě v kolébce. Preferoval býti jedináčkem. A ona mu tu radost kazila s chutí jí vlastní. Ale jak mohl pomýšlet na Ramonu, když měl na starosti jiné krásky. Ty pěknějších tvarů a vzhledu.
"To jistě musíte být potěšena. Která žena vašeho věku by také chtěla být vdaná za pochybnou trosku," bez ostychu mluví, jako kdyby se neobával, že by se jeho slova mohla dostat k lordu Rodrikovi či jeho synovi. ..."I žena bez původu a jakéhokoliv majetku si raději zvolí statnějšího a půvabnějšího muže než leklou rybu. Ať je mu brzy země lehká," jeho pokřivený úsměv se roztáhne ještě více, když na ní pohlíží a zkoumá veškerý detail. Seveřani byli vskutku obdivuhodná stvoření. Jejich kamenná maska málokdy pukla a ukázala pravé emoce. Jeho otec byl dokonalý příkladem. Nehnul brvou ani, když Domeric zcela přirozeně skonal. Ani když nebohá Cat nepřežila ani své první roky. Natož po smrti své ženy, která povyla Ramonu. Bude se tvářit stejně až ho zbaví té přebytečné pijavice, či mu konečně poděkuje za ochranu jejich rodu? O tom druhém dost pochyboval. Lord Roose Bolton neznal vděk a nemínil ho dávat najevo.
Usmívá se na ní, ale nadále na ní nehodlá pohlížet zezdola jako pouhý poddaný. Když o to měl tak pomýšlet, on byl sice bastard, ale otec byl lord Hrůzova. Ona byl v porovnání s ním nic víc než krásné maso. Půvabné a připravené k porcování. Její urážka s ním ani nehne. Není první ani poslední, která mu připomněla jeho původ. Musí se snažit víc, tohle bylo pod ... nebo nad její úroveň?
"Pravda, nelegitimizoval. Myslím, že se dřív dočkám sňatku s nějakou lady než mého odbastardění," se sladkým úsměvem jí vrátí urážku a vrátí se k otázce či dvěma? ..."K čemu by bastard potřeboval doprovod při krátké procházce? To spíš vy, má lady ...," dá speciální důraz na poslední slůvko s jiskrou v oku. ..."co tu pohledáváte bez doprovodu? Muž se ubrání, ale taková půvabná a křehká žena jako vy ... bylo by velmi nebohé, kdyby jí nějaký syčák stáhl z koně a ukojil na ní svůj černý chtíč," naoko se zatváří zhrozeně a vyhoupne se na koně.
"Zimohrad, má drahá ... lady? Proč si myslíte, že mířím na Zimohrad?" koně nepopožene, ani jej nepřinutí k chůzi. Nadále postává na místě a hledí za odjíždějící lady, vyčkávajíc odpovědi.

Opravdu si ho nedovolila ani na okamžik spustit z dohledu. Něco ji k tomu nutilo, aby z něj ani na jeden úder srdce nespustila zrak. Raději se tedy držela svých instinktů, málokdy ji předtím zklamaly. Dokonce by mohla s čistým svědomím říct, že jí i zachránily život. Stačilo jenom správně odhadnout situaci. Bohužel, s tímhle bastardem nebylo radno si zahrávat. Aerynn by vlastně ani nebyla překvapená, kdyby v nestřeženém okamžiku vytáhl dýku. Mohl udělat cokoliv a nikdo by se to nedozvěděl. Nejspíš bylo jen dobře, že celou svou smečku nechal daleko odsud. Jeden bastard nepředstavoval potíž, zatímco horda vzteklých loveckých psů ano.
"Zřejmě žádná, ale když je povinnost… je dobré ji splnit," odvětila ledově. Že by vážně bylo na planých povídačkách něco pravdy? Ramsay zničehonic změnil své chování ze slušného na vyzývavé. Aerynn nevěděla, jestli mu to jen dělá dobře nebo jestli je za tím něco jiného. Mohl jí pokoušet, stejně tak, jako to občas dělávala sama. Mohl se jen bránit, aby se necítil podřadně. Anebo s ní začal hrát hru. Nikdo prozatím neurčil její pravidla, ale poloviční Bolton by je s největší pravděpodobností stejně nedodržoval. Lady Ryswell se však nedala zastrašit, nehnula ani brvou, přestože cítila tíhu jeho slov. Pokusil se jí tím dostat pod kůži, zneklidnit ji. Kdyby toho neprožila tolik, pravděpodobně by okamžitě otočila koně a dala by se na úprk, aby neviděl její slzy. Namísto toho mu věnovala jen tvrdý, snad lehce opovrhující pohled. „Svazek není jen otázkou majetku a postavení. To si zřejmě uvědomil i lord Rodrik. Možná ho za to Bohové odmění a on se dožije dalších pár desítek let.“ Lehce naklonila hlavu na stranu. Jeho výraz se jí líbil čím dál tím méně. Třeba byl vážně důkazem toho, že jsou bastardi podřadní tvorové, protože jejich původ je plný nenávisti a zoufalství. Snad právě to se skrývalo v Ramsayho očích. Jeho duši naplňovala nenávist, kterou si potřeboval na někom vybít. Pokud ovšem nebyl tak dobrý, či zvrhlý, aby to v sobě dokázal zadusit. Jenže až by přetekl pomyslný pohár, bylo by to o to horší. Sama by u toho být rozhodně nechtěla. Pokud ovšem bylo její mínění a odhad správné.
„Snad by pomohl přátelský rozhovor otce a syna? Jsem si jistá, že pokud by ses připomenul, lord Bolton by s tím něco udělal. Není tak těžké ze Sněha udělat Boltona. Přece jenom by mu určitě přišlo vhod, kdyby měl pro Hrůzov svého mužského dědice. Někoho, kdo by uměl vzít všechno pevně do rukou. Ale jestli se spíš spokojíš se sňatkem…“ Nechala větu vyznít do ztracena. Věděla, že má Ramsay sestru, které by měl Hrůzov po právu připadnout. Ale ten jeho úsměv mluvil o něčem jiném. Ctižádostivý, tak by ho popsala. Věřil si víc, než bylo zdrávo. Jako bastard by měl vědět, kde je jeho místo a že jsou věci, na které kvůli tomu nedosáhne. Ale Ramsay chtěl víc. Z čeho tak usoudila? Stačil k tomu jen jeho úsměv, jenž mu stále nemizel z tváře. Kdokoliv jiný by se na jeho místě zamračil, sklopil by hlavu, zatínal by pěst, aby nebyl vidět jeho vztek. Zatímco bastard z Hrůzova si z toho nic nedělal, ba naopak. Nechávalo ho to až děsivě klidným.
„Zdání často klame. Možná jsem víc bojovník, než lady. Dokážu se sama o sebe postarat. Přinejmenším tak, aby každého syčáka chtíč přešel.“ Nadešel čas, aby i Aerynn trochu roztála a ukázala Ramsaymu jeden ze svých úsměvů. On se s tím svým honosil celou dobu, byla tedy řada na ni, aby ho přesvědčila, že si z jeho řečí nic nedělá. Až příliš dobře si uvědomovala, co ji bude čekat, když slibovala Elyasovi svou věrnost. A ledově modré oči Boltonova bastarda ji nemohly přesvědčit o tom, že je méněcenná. Nepotřebovala urozenou krev, aby ukázala, že má svou cenu. Vlastně si bez potíží uvědomovala, že stojí za víc, než on. Poznala, jaké to je trpět pod vládou otrokářů, na vlastní kůži zažila, jak moc těžké je udržet vlastní tajemství, aby jej nikdo neodhalil. V čem spočívala cena Ramsayho Sněha? Poznal jen krajiny Severu, nikdy nemusel bojovat o přežití. Nedala se jím zastrašit, ani vyvést z míry. Aby se mu něco podobného povedlo… musel by se snažit daleko víc.
„Kam jinam by mohl cestovat muž z Hrůzova? Hezké ženy a dostatek zboží se zajisté najde i tam.“ Dost hry na bastardy a přivdané lady. Nebyli malými dětmi, aby si potřebovali dokazovat, že mají na víc, než ten druhý. Aerynn zastavila svého koně, podívala se po něm a povytáhla obočí. Snad by mohla vyložit některé karty na stůl. Pokud by se v něčem mýlila, Ramsay by ji zajisté rychle z omylu vyvedl. „Snad kvůli nějakému poselství, které se nedá svěřit havranovi? Nebo snad dokonce Roose Bolton sám vážil tak dlouhou cestu a zapomněl nezbedného synka doma a proto pro něj poslal?“ Na rtech se jí objevil malý úšklebek. Jestli si Ramsay myslel, že je hloupá, měl by změnit názor. „Pokud je Roose na Zimohradě, bylo by to jedině dobře. Ráda se s pánem Hrůzova seznámím trochu víc. Ještě jsem neměla dostatek příležitostí, abych tak učinila a dobré vztahy jsou pevným základem pro dobré ochody a dohody.“ Při těch slovech si vzpomněla na Varyse, znovu. Jak by se Pavoukovi zamlouvat muž s nepříjemně pronikavým pohledem? Pán našeptávačů nevěřil nikomu, ale Ramsay Snow by se nejspíše ocitl na zvláštním seznamu. Nebylo radno si s ním zahrávat, tak alespoň velel zdraví rozum. Jenže Aerynnin názor se lehce lišil. Kdo chce vědět víc, musí trochu zariskovat…

Nepřestával se uculovat jako měsíček na hnoji. Kdo by se na takovou květinu popelavou nepokochal pohledem, zvláště když byla tak blízko. Jak zajímavá stvoření se dala nalézt v kdejakém hnoji. Dokázal si jí představit, jak dojí krávu a poté se žene, aby uklidila koňské sračky. Jistě jí ta krásná vůně musí chybět. Teď musí čuchat jen všelijaké parfémy a napudrované prsty jejího tchána.
"Jistě, povinnost vůči vašemu rodu, že?" znovu jí náležitě popíchne a připomene její tehdejší situaci. Vždy dokázal najít odhalené místečko a řádně zarýt pařáty. Někdy i doslova, když si vzpomněl na Morganu a dýku, kterou do ní zabodl. Kdyby se každý dokázal uzdravit jako ona, hned by se mu nadšeněji užívalo dne. Mohl by do lidského těla udělat tolik děr jako má sítko na mouku a přitom by dotyčná osoba stále žila. Postavil by jí před zrcadlo a nechal jí se pokochat tím, co se mu podařilo. Jak nad tím přemýšlel, zaručeně by to nebyl špatný nápad. Ukořistit si Morganu pro sebe, může si s ní dlouho užívat nekonečnými doušky plnými zábavy. Může jí celou stáhnout z kůže a vyčkávat, zda se jí nevytvoří nová. Vytrhá jí nehty, ořeže prsty, ukousne bradavky, třeba se dostane i do její svatyňky, kde jí rozebere na náhradní díly. Takové možnosti, zřejmě jí přeci jen navštíví.
V očích mu zajiskří než se vrátí k lady Ryswell.
"Ano, jistě. Proč by hleděl na lukrativní svazek pro svého drahého synáčka, když mu může přivést takovou krásku bez ničeho a dát jí vše, že? Stejně jako zatoulaná čuba bude více vděčná než vyšlechtěná fena," sladký úsměv se roztáhne a on podrbe svého koupeného oře na hlavě. Přitom nespouští své prázdné oči ze své nové srnky. Lorda nijak dál nekomentuje. Sice svému synáčkovi vyhrabal ženu z hnoje, ale na bastardy každý z nich hleděl zvrchu. Kromě jejich milovaného Neda Starka, který si toho svého vychoval na hradě a nestydatě se o něj přihlásil i před svou drahou ženou. Ten chlap má jistý šmrnc.
Nějakou dobu mlčí a pouze jí sleduje s tím samým úsměvem, který nasadil a nemínil ho sundat. Znal svého otce moc dobře, aby věděl, že jakýkoliv rozhovor nezmění jeho mínění. Pouze činy si u něj mohl šplhnout. A tím, že mu jeden idiot otrávil studnu, sebral mu dva muže a oloupil ho o malíček, tím ho zajisté nepotěší.
"Jsem si jist, že o bastarda by nikdo nestál. Takové štěstí bohužel nemáme. Musím se smířit se svou rolí," a nebo jí razantně změnit malými krůčky. Odstraněním milé sestřičky Ramony, která by se prakticky mohla odstranit sama. Zvlášť když se před otcem zmíní o její milované divoké, kterou si tam chová. Co je tahle kurva oproti jeho Myrandě? Ta se tam narodila, tamta neměla ani nejmenší právo vstoupit na jejich pozemek. Kdyby jí jeden měkký tupoun nepustil, dostala, co by zasloužila.
"Jsem si jist, že jste značně vychovaná životem, aby vás nic nepřekvapilo," pokyne jí hlavou a nechá koně zatočit se dokola. Docela neklidný oř. Ale budiž, brzy ho potřebovat nebude. Ledová maska Aerynn opadla a i na její tváři se ukázal úsměv. Jistě dokonale nahraný, jež má jasně značit, že s ní nic nehne. Ale výzvy miluje a v poslední době jich má až příliš. Štěstí, že některé jsou zajímavé, zatímco jiné nudné k uzoufání. Brzy uvidí, kam zařadit svou drahou leštěnku.
Nechává jí mluvit. Ženy jsou přeci jen šťastné, když slyší svůj hlas a on během toho může obrátit koně jejím směrem. Dokluše k ní a na její dlouhý monolog odpoví pouhými sedmi slovy.
"Tedy, vás vyprovodím na Zimohrad, má lady," jeden koutek mu vzroste než popožene koně do mírného klusu.

Bastard z Hrůzova se pokoušel o nemožné. Jeho rod se směle hlásil ke Starkům, zatímco povahou rozhodně seveřané nebyli. Nejednali se ctí, jen s opovržením. Přesně to měl Ramsay v očích. Vyžíval se v tom, že měl v jistém smyslu navrch. S Aerynn to však vůbec nehnulo, na to měla až příliš dobré sebeovládání. Navíc tušila, že přesně o tohle polovičnímu Boltonovi jde. Chtěl ji zadupat do prachu, aby si přišla méněcenná a začala k němu vzhlížet. Jenže na to mohl velice rychle zapomenout. Lady věděla, co ji čeká, pokud přijme nový život. Často o tom přemýšlela, ale ve snech ji to netrápilo. Někteří lordi se tvářili nesouhlasně, když ji viděli, jiným to bylo jedno, další ji přijali vřele. Co ve světě ale bylo jinak? Všechno mělo své odpůrce i zastánce. Proč by tedy měla dopřát jednomu bastardovi to potěšení, aby svého rozhodnutí litovala? Když se vrátila, stejně nebylo nic jako dřív.
„Zachránila jsem jeho synovi život,“ odvětila stroze s rozhodnutím, že jeho narážku přejde bez povšimnutí. Vzpomínky to byly vcelku příjemné, ale Ramsaymu do toho nic nebylo. Nebyl tam, nevěděl, co se stalo. Neměl sebemenší tušení, že měl syn lorda Ryswella nečekané potíže s několika nevybíravými žoldáky. Kdyby se neobjevila Aerynn, pravděpodobně by vykrvácel někde na okraji lesa, protože nad ním měli početní převahu. Sice se doteď nedozvěděla, proč vlastně došlo až k takovým krajnostem, ale svůj podíl na tom měla i jistá dávka Elyasova sebevědomí. Kdyby nebyl hloupý a necestoval sám… Nikdy by nepotkal ji a nebyl by jí vděčný za svůj život. Jejich cesty se potom na čas opět rozdělily, ale osud je svedl opět dohromady a to více, než důkladně.
„Nikdo nemůže pochybovat o schopnostech Roose Boltona. Je zatvrzelý jako býk. Když si něco vezme do hlavy, jde si za tím, ať už mu v cestě stojí cokoliv. Proč by se tedy zastavoval před takovou maličkostí, jako je nelegitimnost jeho jediného mužského dědice. Stačí k tomu jen jedna věc. Nasadit mu tu správnou myšlenku do hlavy. Jako každý moudrý muž bude hledět především na to, co je dobré pro ostatní.“ Málem se jí do hlasu vkradl posměšný podtón, ale naštěstí si na poslední chvíli připomněla, že na provokování Ramsayho bude ještě dost času. Pro teď ho stačilo jenom trochu poškádlit. Mnohem záživnější by bylo sledovat případný rozhovor mezi ním a Roosem. Pokud by si ovšem vzal její slova k srdci a k tomu se rozhodně neschylovalo. Jestli měl bastard v úmyslu vzít na svá bedra tíhu správce Hrůzova, zajisté si našel svou vlastní metodu. Rozhodně věděl víc, než Aerynn, co na lorda Boltona platilo. Sladké řečičky to určitě nebyly. Roose koukal jen na hodnoty a výhody, které mu mohli nabídnout ostatní. O kterých kvalitách ho mohl přesvědčit jeho bastardský syn, to lady Ryswell netušila. Mohla si být jistá jenom svým pocitem, kvůli kterému jí přeběhl mráz po zádech.
„Výhoda dívky z prostého lidu,“ přisvědčila. Kdyby Ramsay jenom věděl… Spoustu věcí ze svého života pořád tajila a to tak důkladně, že o nich nevěděl ani její drahý. Jediným člověkem, kterému se kdy svěřila, a který žil v Západozemí, se stal Varys. Jenže Pán našeptávačů pobýval v hlavním městě a rozhodně nehrozilo, že by něco vyzradil. Skoro se dalo říct, že jsou přátelé, přestože Pavouk udržoval dobré vztahy jen ze tří důvodů. Kvůli moci, jistým obchodním vztahům a samozřejmě informacím. Neměl sebemenší důvod posílat zprávy na sever o tom, že jedna nejmenovaná lady prožila část svého života jako otrokyně za Úzkým mořem nebo že s ním spolupracovala jako jeden z jeho zvídavých ptáčků. A to byly jenom střípky z bohatých, ačkoliv častokrát bolestných zkušeností. Co proti tomu mohl udělat obyčejný bastard ze severu. Rozhodně se neměla čeho obávat.
„Zajisté se najde něco, čím bych ti mohla tvou ochotu oplatit,“ odtušila vyzývavě. Zajímalo ji, jestli s něčím přijde sám Ramsay anebo jestli bude muset něco vymyslet sama. Snad by mohla říct několik pochvalných slov před lordem Boltonem a zapříst tak rozhovor ohledně Hrůzova a jeho dalších plánů. Přímý člověk neměl sebemenší ponětí, jak moc se dá z formálního rozhovoru vytěžit. Stačilo jenom klást správné otázky a pozorně naslouchat. Roose sice nevypadal jako hlupák, který by hned všechno říkal narovinu, ale na tom nezáleželo. Každý měl své slabé místo, stačilo ho jenom najít a správně na něj zatlačit. Co za slabost měl Ramsey, zůstalo Aerynn utajené, ale ani on nemohl mít srdce z kamene.
Jeho úsměv se jí začal zamlouvat ještě o něco méně, ale sama nezůstala pozadu. Srovnala s ním tempo, aby mu mohla jet po boku. Zimohrad naštěstí neležel nijak daleko, na druhou stranu lady Ryswell cítila, že to nebude dlouho trvat a brzy se začne smrákat. Na severu dny nikdy netrvaly příliš dlouho, především ne tehdy, kdy se obloha zatáhla temnými mraky. Její kůň sebejistě držel krok, zatímco Aerynn vzhlédla k nebi. Počítala s tím, že začne sněžit a to brzy.

Necítil porážku. Každý se v prvotních chvílích cítil silný, sebejistý, nezlomitelný. Vše se změnilo, když si je mohl přivázat ke kříži a pomalu z nich stahovat kůži. Stal se v tom dost dobrý. Milá Aerynn Ryswell by to jistě ocenila, ale otec by jej příliš nepochválil, kdyby znečistil plodné lůno budoucí lady. Tedy, nemohl by nic tušit o tom, kdyby se jí dostal mezi nohy, bylo by to její slovo proti jeho a budou víc věřit bastardovi nebo bývalé pasačce krav? Kdo v takovém případě měl větší cenu? On měl vznešeného otce, když už jeho matka nestála za nic. Ale co Aerynn? Co její drazí rodičové? Byli snad ze vznešeného rodu? Padla jen ona na nejnižší dno, ze které se musela vyškrábat přes postel budoucí chlouby rodu? On by byl vskutku potěšen, kdyby se někdo takhle proškrábal k němu. Myranda mu začala neskonale chybět. Její šílený smích a radostné jiskry, když společně běželi za nahou a štvanou dívkou. Byla to snad láska? Ne, na nic takového nevěřil. Na nikom mu příliš nezáleželo, jen pár lidí by ho mrzelo, kdyby pošlo. Tak dobře si každého nevychová jakýkoliv den. A Myranda byla jedinečná. Žádná ukňučená holčička, která by si hrála na železnou lady. Ne, byla jako on. Možná si jí za ta léta přizpůsobil, ale stále neměl potřebu se jí zbavit. Dokonce jí slíbil, že se s ní ožení, jakožto bastard mu proti tomu otec nic říct nemohl. Ale když se stane lordem, bude muset Myranda překousnout jeho krásnou nevěstu z dobrého vrhu.
"Krásná zachránkyně a neschopný lord. Jistě na svého syna musí být lord Ryswell zcela hrdý," posměšně jí odpověděl, když mu sama od sebe podala dýku, kterou jí mohl s rozkoší bodat do těch míst, ve kterých si myslela, že nic necítí. Mohla se tvářit jakkoliv sebestředně a nezávisle, ale pod každou ženskou slupkou se ukrývalo vyděšené kuřátko, které touží po ochraně. A když jí není dopřáno, musí se obalit vším, čím se dá, aby se přes to nikdo nedostal. Nikdo neodhalil, co se tam ve skutečnosti nalézá.
"Můj otec je komplikovaný člověk. A já zajisté nepochybuji o ničem, co koná. Je možná víc ambiciózní, ale jen díky tomu jsme nyní tam, kde stojíme. V armádě Robba Starka, ne schovaní za svými zdmi. Otec si je vědom, co činí a jestli mi kdy dopřeje rodného jména, bude to teprve tehdy, až si to vysloužím," úsměv se mu nepatrně roztáhl, když si vzpomněl na Ramonu. Milovaná sestřička, která mířila výš než jí bylo dáno. Bohužel, i v určitých rodech na severu, daly lordové své uzdy ženám. Nedokázal vyčíst ve tváři Roose Boltona, zda by on byl ten, který by se na něco tak hloupého zmohl. Třeba by mu to připadalo jako skvělý nápad, když byla jediným legitimním dítětem. On mu musí dokázat opak. Ona ho nezbaví jeho právoplatného místa. To bude dřív zapáchat v zemi.
"Má lady, jen tvá přítomnost je pro mě největší odměnou. Nemohl bych si odpustit, kdyby se ti na cestě něco stalo. Po takovém selhání bych vložil dýku do rukou tvého ctěného muže a nechal jej konat svou povinnost," vytáhl ze své pochvy dlouhou dýku a maličko si s ní pohrál než jí obrátil v ruce a nabídl její rukojeť Aerynn. Nezapomněl připojit svůj typický úsměv stejně jako mrtvolně vypadající oči. Ramsayeho specialita.

Zatímco se nad nimi mračilo nebe, Ramsay se věnoval rozšklebováním domnělých ran. Doopravdy se vyžíval v tom, když mohl druhým ubližovat. Jeho výraz sám o sobě vypadal dost nevinně, ale oči ho prozrazovaly. Zrcadlila se v nich krutost a posměšky, aniž by musel sám cokoliv říkat. Chvilkami se dokonce Aerynn zdálo, že je jeho pohled nesnesitelný, ale nepřikrčila se pod ním. Ani doopravdy, ani pomyslně. Jedné myšlenky se ale zbavit nemohla. Přestože Ramsayho oči byly vodově modré, až příliš jí připomínaly jejího bývalého pána. Taky si nacházel zálibu v trápení těch, kteří už měli jiných bolestí až dost. Potkalo jí nevýslovné štěstí, když narazila na zbohatlého pentoského magistra. Nebýt Ilyria a následně Varyse, nikdy by neměla šanci dostat se zpátky do Západozemí, ačkoliv už neměla žádný domov. Uplynulo dost let na to, aby měla jistotu, že se nebude mít kam vrátit. Ale všechno bylo lepší, než se nechat týrat zhýralým otrokářem. Dokonce i poslouchat bastardovy ostré řeči. Mnohokrát se stala slova horšími, než fyzické rány, ale nebylo to pravidlem. Přesně to si teď připomněla.
„Je na něj hrdý a má k tomu nejeden důvod. Jedna malá nehoda neudává celý osud. Elyas si vede dobře a lidé ho mají rádi.“ Na rozdíl od Ramsayho a jeho otce. Rooseovi Boltonovi nejeden člověk přezdíval pijavice kvůli jeho zvláštní zálibě nechat si pustit žilou. Aerynn napadlo, že by to měl možná zkusit i jeho syn, protože by mu to rozhodně neuškodilo. Jenže podle všeho měl Ramsay opravdu zcela odlišné záliby, než lord Hrůzova. Jestli to bylo spíš dobře, než-li naopak, to říct nedovedla. Pijavice nebo divocí psi… Obojí vyšlo vpodstatě nastejno. Nikdo s nimi nechtěl nic mít, pokud to nebylo nezbytně nutné. Ovšem když už jí přišel na mysl lord Bolton, proč o něm taky nezačít mluvit, že ano? Alespoň tak Ramsayho přinutila, aby se přestal jejím drahým mužem.
„Někdy je spíš na škodu mít přílišné ambice. Ale určitě ho těší, že má plnou důvěru svého syna, i když jenom polovičního. Je opravdu hrozná škoda, že se dnešního dne jeho první syn nedožil. Jak se vlastně jmenoval? Určitě by stál po Roosově boku a tobě by byl skvělým vzorem.“ Bastard z Hrůzova dovedl obratně útočit jazykem, ale ani lady Ryswell nezůstávala pozadu, ačkoliv to s ním měla daleko těžší. Pohrdavý výraz na jeho tváři získal snad stálé místo a Aerynn mínila změnit. Nevybrala si zrovna férový způsob, jak to udělat, jenomže ani Ramsay nesahal po spravedlivých zbraních. Proto ani v nejmenším netrpěla výčitkami svědomí, že zmínila jeho mrtvého nevlastního bratra. O mrtvých jedině dobře, aby jim bohové ponechali posmrtný klid. Když se však dívala do bastardových očí, napadlo ji, jestli neměl náhodou v něčem prsty. Touha po moci byla někdy dost nebezpečná věc, horší než přemrštěná ctižádostivost, kterou trpěl Roose. Kdyby měl Ramsay na rukách krev vlastní rodiny, nijak by ji to nepřekvapilo. Ale co by udělal lord Hrůzova, to už bylo něco jiného.
„Dobrovolně by ses stal eunuchem, protože bys neochránil dobrou pověst jeho ženy? Obdivuju tvůj smysl pro zodpovědnost…“ odvětila s hlasem prosyceným lehkým opovržením. Dovedla si dost dobře představit, co by udělal, kdyby se jí něco stalo. Přesto z něj nespouštěla pohled a pozorně sledovala každičký jeho pohyb. Podobné řeči byly nevinné, ale v Ramsayho podání? Jako by za keřem číhala šelma. A pokud kdy měla Aerynn nepřirozeně zemřít, tak rozhodně ne rukou hrůzovského bastarda. Musela se s ním mít na pozoru. Snadno se mohlo stát, že ostří jeho dýky projede jejím krkem a on to nazve nehodou. Beze svědků by mělo i bastardovo slovo sakra velký význam. Proto jednou rukou pustila otěže a převzala si ji. Prohlédla si ji, ale nakonec dýku Ramsaymu vrátila. Tahle se jí ani trochu nelíbila. A kromě toho…Měla vlastní, na kterou se spoléhala.
„Jistě tě můžu uklidnit, že něco takového nebude zapotřebí. Věřím tomu, že se na Zimohrad dostaneme včas, aniž bychom se museli potýkat s jistými… nepříjemnosti. Každopádně bychom si měli pospíšit.“ Nešlo jenom o to, že se začínal snášet soumrak. Aerynn už se těšila, až bude mít Ramsayho pod dohledem víc lidí a ona si tak bude moct odpočinout. S blížícím se šerem přicházela i únava. Kromě toho, noci byly daleko chladnější než dny a vyhlídka teplé komnaty s vesele plápolajícím ohněm vypadala víc než skvěle. Možná udělala dobře, když se rozhodla nejet rovnou domů. Takhle mohla nechat odpočinout tělo, a kdyby se něco stalo nebo se ozval dokonce Varys, mohla být okamžitě v pozoru. Navíc na Zimohradu pro ni byl nyní důležitějším místem, než domov, který jí skýtal mladý lord Ryswell. Ale všechno popořadě. Nejdřív se musela do sídla rodu Starků dostat a to i s Ramsayem po boku.

Dalo by se říci, že si s ní pohrával jako kočka s myší ... až na to, že kočky rád neměl. Otravná stvoření s velkýma nehezkýma očima, která nemají žádnou věrnost. Jen když mají hlad, potom se samou rozkoší vyškrábou majiteli oči. Slyšel o tom, že malá dcera toho dračáka měla taky svého kocoura. A k čemu jí byl? Teď hnila někde v zemi, zatímco on žil. Mít pořádného věrného ochránce, stačila by se zdekovat dřív než by z ní udělali jehelník. Ten pohled musel stát za to, když ještě ne tlustý Robert Baratheon vešel do trůnní místnosti a Tywin Lannister tam stál se svým zlatým synem nad promáčenými pokrývkami, pod kterými byli těla těch mrtvol. Aerysovy pokrývka nebyla nijak zvlášť zakrvácená, zato ta jednoho Martella a dvou polovičních byla krví přímo nasáklá jako houba. Povídalo se, že i Thorosovi z Myru, věčnému optimistovi, zamrzl úsměv na tváři. Litoval toho, že v té době byl příliš malý, aby to mohl vidět. Ale stále má naději. Třeba Robb Stark vyhraje a on se bude moct podílet na vyvraždění celé lannisterské linie spolu s jejich rozkošnými dětmi. Vlastně, princeznu by si nechal. Mohl by si s ní užít ještě kopu zábavy než by jí poslal za matinkou, otcem a bratry. A pokud nevyhraje Robb Stark ... no, Roose Bolton nebyl žádný taškář. Vždy stál na vítězné straně. Loajalita byla v tomhle ohledu jen slovo pro hlupáky. Jejich rod nevymře pro nějakou Starkovskou čest a smysl pro rodinu. Kdyby nebyl jejich tatík tupec či kdyby nebyl Robb Stark tupec, dál by mohli vést své nudné životy. Ale tohle je alespoň příjemná vzpruha. Není nic lepšího jak válka s nepředstavitelnými možnostmi. A otec jej možná i poctí tím, aby stál po jeho boku. Nebo za jeho prdelí. Podle toho, jak vezme tu zprávu o studně a nudném doktorovi. Což mu připomnělo prst, který si hověl ve sněhu v jeho kapse. Bude muset vyhledat zimohradského mistra, aby si to nechal přišít. Sice jen na ozdobu, ale jeho to nesralo. On si ještě užije s doktorem nějakou tu srandu. Až se přestane schovávat za svými pochopy a postaví se mu jako chlap. Pokud jím vůbec je.
"Aby se nestal nejoblíbenější mrtvolou v zemi," neopomene opět dodat nějaké to moudro, které musel někde slyšet. Zaručeně z jeho úst nebylo, ale nu což. Ten, jemuž patřilo ... tomu to vadit nebude. Ano, Domerica také lidi milovali, jeho se bojí a kdo z nich dýchá a kdo z nich hnije v zemi?
Jeho úsměv neustrne při zmíňce o drahém starším bratříčkovi, který jej k Roosovi dovedl a ještě jej na kolínkách uprosil, aby si jej vzal k sobě, na hrad. Protože to byl jeho bratr, jeho krev a o tu se musí starat. Lituje toho nyní v posmrtném životě? On je mrtvý, malá chudinka Cat je mrtvá, Alayne kamsi utekla, nebožinka. Zbývá jen Ramona a otec. Poté nic. Jak by mohl někdo říci, Domeric si hřál na hrudi hada. Ale hadi jsou jen v Dorne. Zde jsou muži, kteří rádi stahují jiné z kůže. A tu kůži milerádi posílají jejich milovaným. Jejich nejstarší zvyk a on se jej nemíní vzdát. Ani jako bastard.
"Můj drahý bratr Domeric, ano. Chudáček. Chytl nějakou ošklivou nemoc, která ho obrala o život. A předtím jeho nebohou ani ne roční dcerušku. Ani se nedivím, že z toho moje nebohá švagrová Alayne zešílela a uprchla. Myslela jsi, že já ..." chytí se za srdce a šokovaně se zahledí na Aerynn. ..."Já! Zabil svého milovaného bratra! Toho, kdo mi dal domov a svou lásku!" útrpně přivře oči a když je otevře skoro se v nich zračí slzy. Nepřežil by Domerica, kdyby nedokázal vypustit nějakou tu slzičku. ..."Ale, nemůžu jí vinit. Ztratila mnoho a z jejího srdce nezbylo nic," otře si falešné slzy a znovu se na ní usměje zcela odlišným způsobem. Ae může jen domýšlet, co to značí.
"Děkuji, ti má paní. Pokud bych si již nevzal život z toho, jak moc mě tvá ztráta bude bolet," začal o jejím odchodu promlouvat, jako by se jej měl brzy dočkat. Hluboce by jej to ranilo. Přeci mu nemůže rozbít někdo hračku, předtím než si jí plně vychutná. Něco takového by zaručeně nepřežil!
"Jistěže, má paní. Nechť naše koně zrychlí a my se již ocitneme před branami Zimohradu. Toho krásného a utěšujícího místa," soumrak padal na obloze, ale ne na Ramsayeho tváři. Kdy tam naposled padl soumrak? Nejspíše, když se nudil nebo když se jej pokoušela Ramona vyprovokovat do nepříčetnosti. Ta malá uslizlá potvora, měl jí hodit do studně a říkat tomu nehoda, dokud nebyla těžká jako prátur.
Jeho myšlenky přeruší táhlé vlčí vytí. A nenacházelo se příliš daleko. Dýku měl zase u sebe, ale pochyboval o tom, že tím udolá celou smečku.
"Má drahá paní, měli bychom zrychlit, pokud se nechceme stát potravou pro Starkovy vlky," chce popohnat svého koně do cvalu, ale ten se vzbouří, divoce zaryčí a začne couvat. Před čím? Před bandou vlčků, kteří se objevili ze všech stran. A dle vyceněných zubů si jistě nepřišli přátelsky popovídat.
"Měli bychom tohle dát Starkům k nedobru. Nezvládnou ani ochránit své dobré lidi před smečkou vlk ..." nestačí doříct, jelikož se alpha samec, zřejmě odhodlá ke skoku. Ramsay urychleně opustí svého koně, aby příšera přistála na nervózním koni a táhle zavyla. Vlci byli v nedobré náladě a chystali se žrát. A koho jiného než-li je.

Občas bylo s podivem, jaké dva lidi dokázali bohové svést na nějaký čas dohromady. Lady odnikud by nikdy nenapadlo, že zkříží cestu bastardovi z Hrůzova. Sama nebyla natolik nevinná, jak by se na severskou lady patřilo, ale rozhodně měla daleko víc cti, než kdejaký Bolton, ať už byl poloviční nebo ne. Některé záležitosti si sice vyžadovaly jisté formální vztahy a vazby, nebylo za tím ovšem nic víc než to, že všichni patřili k vazalům rodu Starků. Teď by se měli stmelit jako nikdy předtím, hlavně když Ochránce severu pomalu chřadl a hnil v jižanských kobkách. Život býval naplněný ironií, ale s nadsázkou by se dalo říct, že osud Severu se pomalu dostával do lvích spárů. Všichni by se tak měli soustředit na něco úplně jiné a přesto se stalo, že Aerynn musela čelit Ramsayho nevybíravým řečem. Uměl si dobře vybrat slabé místo, jen bylo třeba, aby si vybral lepší načasování.
„Dovede se o sebe postarat, obklopují ho lidé s dobrými radami.“ Kdo si uměl vybrat dobré rádce, obvykle mu to ušetřilo spoustu starostí. S tím už byla lady Ryswell obeznámena víc než dobře. Viděla, slyšela a dokonce i cítila, co se stane s těmi, kteří dobrou radou pohrdnou. Potom nezáleželo na jejich postavení, ani moci. Jenže to si Boltonův bastard zřejmě uvědomoval jen napůl. Copak mu nikdy Roose neporadil, aby si zbytečně nezahrával s ohněm, protože by se mohl nepěkně popálit? Nejspíš se o tom alespoň slůvkem zmínil… Na druhou stranu, pro Ramsayho zřejmě platila naprosto odlišná měřítka. Tam, kde už by se jiní raději obrátili zpět a všeho nechali, bastarda by to akorát donutilo jít dál. Vyrostl a držel se jenom vlastních způsobů, nepotřeboval, aby mu druzí dávali jakékoli rady. Byly pro něj jen zbytečným plýtváním.
„Jistě je to kruté a já nedovedu si představit, jak ji něco takového mohlo napadnout. Nemoci dovedou být hodně zákeřné. O své zdraví musíme dbát co nejpečlivěji. Choroby neobchází jenom bitevní pole,“ odvětila tak, že musel poznat, že mu ani trochu nevěří. Málem předtím vyhrkla: „A nezabil snad?“ ale na poslední chvíli se zarazila. Ramsay uměl hrát pěkné divadlo, ale na několika detailech by měl ještě pořádně zapracovat. Kdyby před ním stál Muž bez tváře, neřekl by ani jedno další slovo a padl by k zemi tuhý jako poleno. Aerynn si nemohla nic podobného dovolit, nebyla ani vrah, ani neměla žádné důkazy o jeho vině. Mohla dát akorát na svůj vnitřní pocit, který jí neříkal nic dobrého. Bastard z Hrůzova byl stejně roztěkaný jako divoký oheň. Stačila malá jiskra a dokázal by napáchat hrozivé škody. Přesně dodržoval bastardské pravidlo. Ze znásilnění se rodí jenom zlo a krutost… ačkoliv možná byl na svého syna Roose pyšný. Nic jiného Bolton totiž nepotřeboval.
„Rod Boltonů nikdy nestavěl svou pověst na slaboších, alespoň podle toho, co jsem slyšela. Věřím tomu, že bys našel sílu žít dál.“ Nejprve se jí zdálo, že se přeslechla, ale potom si uvědomila, že ne. Ramsay nemluvil o něčem, co by se mohlo stát. Spíš to vypadalo, že si skoro přeje, aby se něco stalo. Aerynn z toho přeběhl mráz po zádech. Jako by to vycítil i její kůň, protože si nervózně odfrkl. Tíživý pocit, který cítila a který jí svíral vnitřnosti, se stával čím dál vtíravější. Měla si dvakrát rozmyslet, než se rozhodla vydat se na Zimohrad s hrůzovským bastardem. Neustále se v tom snažila hledat kdejaké výhody, čímž stírala možnost, že by se mohla stát nějaká… nehoda. Něco jí ale říkalo, že kdyby teď otočila koně, stala by se pro Ramsayho jenom výzvou, lovnou zvěří co mu nesmí utéct. Proto se na koni jenom narovnala a potlačila všechny nepěkné myšlenky. Moc dlouho se jí to nedařilo a stačil k tomu jen jeden zvuk, který nemohl věštit vůbec nic dobrého. Na severu se vlci vyskytovali hojně, ale nikdy ne tak blízko. Rozhodně to bylo špatné znamení.
„Myslím, že na to je už pozdě,“ vydechla roztřeseně. Od úst se jí vznesl obláček páry, stejně jako od koňských nozder. Zvíře pod jejím tělem se začínalo bouřit, stejně jako Ramsayho kůň vedle ní. Až nyní Aerynn došlo, proč se její oř pořád tak neklidně ošíval. Nebylo to kvůli bastardovi, ale kvůli daleko větší hrozbě, která se k nim tiše blížila. Měla si to uvědomit hned a donutit Ramsayho, aby se bez zbytečných řečí vydali do bezpečí hradu. Bohužel, teď už se museli vypořádat jenom s následky.
Zatímco je jako ustrašené srny obcházeli vrčící bestie, Aerynn překotně přemýšlela, co by mohla udělat. Nikdy se v podobné situaci neocitla a nikdy jí ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Pravou však bylo, že začínala válka a tu odnášejí i divoká zvířata. Doneslo se jí o tom, že v Řekotočí plundrují lannisterští muži. Ale aby to přimělo divoké šelmy, aby utekly na sever? Hlad dokáže různé věci, o tom se přesvědčila v dalším okamžiku, kdy za první oběť padnul Ramsayho vyděšený kůň. Než se stačila lady Ryswell jenom nadechnout, její zvíře se vzepjalo na zadních a shodilo ji ze sedla. Tvrdě dopadla na zmrzlou zem, ale slzy bolesti ani nepomyslela. Několik vlků se vrhlo i na koníka snažícího spasit si život útěkem, ale kůň byl rychlejší. Bohužel je to nezabavilo všechny, pořád jich zbylo dost na to, aby se její a Ramsayho šance na přežití držely pořádně nízko.
Aerynn rychle sáhla po vlastní dýce a vzápětí se s ní ohnala po monstru, co jí právě vyšlo vstříc. Jenže bestie obratně uskočila a dál na ní vrčela, až jí sliny odlítávaly od tlamy. Vůbec se jí to nelíbilo, ale udělala několik kroků, aby se přiblížila k Ramsaymu. Ať už byly jeho úmysly jakékoliv, musel je odsunout stranou, aby si zachránil život. Byli v tom společně, a jestli měli vyváznout živí, museli spolupracovat. Lady se tedy natočila k bastardovi zády, aby mu ty jeho ochránila a sama se nemusela neustále dívat přes rameno. Udělala tak akorát včas, aby zabodla dýku do hrudníku menšího a přesto statného vlka, který se chystal skočit Ramsaymu na ramena. Nemít tak dobré reflexy, nikdy by se to Aerynn nepovedlo, ale takhle to byla čistá rána. Zvíře bolestně zakňučelo a padlo k zemi, čímž ji přimáčklo pod sebou. Do úst se jí přitom dostaly chlupy z jeho kožichu, ale to byla ta nejmenší potíž. Musela ze sebe bezvládné tělo shodit, znovu popadnout dýku a to znamenalo zbytečné zdržení. Povedlo se jí to, ale neměla sebemenší tušení, jestli jenom díky vlastní snaze anebo s Ramsayho pomocí. Uvažovat nad tím moc dlouho nemohla, protože se jí u ucha ozvalo zavrčení následované nesnesitelnou bolestí v paži. Zvířecí zuby byl tak ostré, že projely šaty i kůži samotnou až do masa, jako by se jednalo jenom o měkoučký medový koláček. Z Aerynnina hrdla se vydral výkřik, jak ji bolest zatemnila mysl. Zničehonic si všimla, že stisk povolil a chlupatá zrůda ztratila kontrolu nad končetinami naprosto stejně jako ta předchozí. Musela máchnout dýkou a podříznout jí krk.
Kdyby to bylo tak jednoduché, mohla by si oddechnout, ale smečka jako by se neustále rozrůstala o další členy. Aerynn postupně opouštěly síly, jednu chvíli byla na nohou, najednou zase na zemi, celé tělo jí začínalo pomalu bolet. Dechu se jí dostávalo jenom po skromnu, ale pořád se nechtěla vzdát. Dnešek nebyl stvořený proto, aby umřela. Jenomže pořád byla jenom člověk a veškeré naděje se začínaly ztrácet ve tmě. Tedy dokud se neozvalo ještě hrozivější zavrčení, než které se dralo skrz nakrčené pysky vlků. Aerynn vzhlédla, aby se přesvědčila, že slyšela dobře. Slyšela, za hordou divokých šelem stál medvěd dost velký na to, aby zneklidnil i vlky. Ti jen velice neradi opustili svou skoro už vybojovanou kořist, ale museli si bránit to, co bylo jejich. Bastardovi a lady se tak naskytla jediná šance. Aerynn popadla Ramsayho za nadloktí a kvapným krokem, do kterého vložila poslední energii, ho zatáhla mezi hustě porostlé stromy. Měla dojem, že jí plíce v mrazivém vzduchu shoří, ale nezastavovala se, dokud se vrčení a kňučení alespoň trochu neztlumilo. Navíc ji hnalo i to, že zaslechla koňské zaržání. Její kůň musel utéct a zastavit se někde poblíž. Nebo snad trpěla halucinacemi z vyčerpání?
Ať už to bylo jakkoli, prozatím byli oba v bezpečí. Aerynn se na okamžik zastavila, aby dopřála chladem rozdrásanému hrdlu trochu klidu, ale najednou se jí podlomila kolena. Nestačila se ani chytnou Ramsayho ruky a upadla na zem. Rány způsobené kousanci a škrábanci jí neskutečně bolely, na mysl jí však přišla nová bolest. Nedala se s ostatními srovnávat, byla tišší, tupější…a zákeřnější. Sněhový poprašek pod a kolem ní se zbarvoval do čerstvé rudé. Horká krev jí stékala po nohách a v zimním vzduchu tvořila obláčky. Za celou dobu na to lady Ryswell ani nepomyslela, ale najednou jí pohltila opravdová hrůza. Nebylo to tak dlouho, co jí mistr utvrdil v tom, že jí pod srdcem roste plod její a Elyasovy lásky. Požádala ho, aby to udržel v tajnosti, protože to chtěla svému drahému choti říct sama. Bohužel se k tomu ještě nedostala, nechala si to pro sebe jako malé sladké tajemství. Ale teď z ní život nenarozeného dítěte vyprchával společně se zbytkem sil jeho matky.
„Koně… někde tu bude kůň…“ zamumlala tiše, jen tak tak zřetelně. Pokusila se to Ramsaymu nakázat, ale skoro se jí zatmělo před očima, když se o to pokusila. Její život měl v rukách Bastard z Hrůzova, sama už nezmohla nic. Jenom si položit ruku na malou bouli na břiše. Neměla se zastavovat a chtít navštívit Zimohrad. Ne. Myslela příliš sobecky a teď za to platila nejvyšší cenou.

Kdyby si Ramsay dokázal roztrhnout ústa a šklebit se ještě více, zajisté by tak učinil. Nebyl by proti úsměvu od ucha k uchu, klidně i krvavému. Jistě by mu nádherně slušel, akorát by příliš odhaloval jeho zvrácené nitro. A to by mu už tolik po chuti nebylo. Rád se ukrýval za nevinnou tvářičkou, kterou pouze prozrazovali průzračné oči, které byli na pohled mrtvé. Jak by asi vypadal bez nich? Jak mu hrozil ten nudný doktor. Vypíchnout by mu je, tak by si ho vskutku vážil. A snad by mu zatleskal, kdyby mu neuřízl i ruce. To by pro něj bylo čiré nadšení z dalšího dokonalého umělce. Ale ten posera si vzal pouze prst. Vícero nezajímavého patrona v životě nepotkal. Jestli tento poděs ovládne sever, tak si ukouše veškeré prsty a pošle mu je s krvavým pozdravem od bastarda z Hrůzova.
"Hmm, slyšel jsem, že Jon Arryn našeho dobrého mrtvého krále taky zásoboval dobrými radami, stejně jako náš předrahý Ned Stark. A jak ten tlusťoch dopadl, že?" poslední slůvko o něco protáhne a opět upře na Aerynn své prázdné oči s podbízivým úsměvem. Chtěl se dostat ještě blíž a věděl, že k tomu nemá daleko. Nikdo mu nemohl uprchnout, když měl chuť na hon. Žádná neunikla. Každou dohonil a nechal roztrhat psy nebo jí prostřílel šípami či si jí dovlekl nahou zpět, aby mohl pokračovat ve své hře. Přeci jen mu otec říkal, že s hračkami se má zacházet šetrně, aby mu co nejdéle vydržely. Tak si někdy zvládl s jednou hrát i pár dní. Nejdéle měl jednu nádhernou zrzku celých čtrnáct dní. Činila mu takové potěšení, měla velice specifický křik. Takový, který ho vzrušoval a nasíral ve stejnou chvíli. Akorát Myrandě se nelíbil a proto jí uřízla jazyk. Pak už jen chroptěla, jaká škoda. Ale jak by se mohl na svou malou zvrhlici zlobit. Ona sama věděla nejlépe, co on by si přál. Když viděla, že chce ticho, tak se o to jednoduše postarala. Ale trest následovat musel a on chtěl vidět, jak si ten jazyk strká do krku, jako by se s ní líbala. Potom si jí vzal přímo před tou zrzkou a třetí jazyk samozřejmě sekundoval též. Takovou úžasnou chvilku dlouho nezažil a že to vytrysklo během pár minut!
"Ano, je to vskutku smutný příběh," otřel si zcela falešné slzy bez citu a vrátil se ke svému normálnímu výrazu, kde nechyběl jeho sebejistý úsměv. Či by se tomu dalo říkat Ramsayeho úsměv? On se kategorizovat nedal. On sám byl kategorie sama o sobě. Taková, které by se nikdo nechtěl dotknout ani prstem, natož do ní zapadnout. Ani neví, o co přichází. O ten nekonečný pocit svobody. Vzrušení! Radost! Nekonečné extáze! Neměnil by, nikdy.
"Možná máte pravdu, má lady. Pro vaši památku bych pokračoval s každým bolavým krokem," opět se uhodil do místa, kde by měl mít podle všeho srdce. Při jejím proslovu o silných hoších z rodu Boltonů měl co dělat, aby se nerozesmál. Domeric byl cokoliv jen ne silný a jen ne muž. Slečinka by mu seděla více. Nechápal, jak něco takového mohl zrodit Roose Bolton, zvlášť když pohlédl na něj, na Ramonu a na sebe. Ta cuchta proradná mrtvolná mu byla jistě nevěrná s nějakým kundím ksichtem, který ani píchat pořádně neuměl. Jinak si to představit nedokázal. Tak odlišnou podivnost v životě neviděl. I Anyu mohl považovat více za svého sourozence než toho přizdisráče zpěvavého. Ale ptáček dozpíval.
V moment, kdy koně začali panikařit, věděl, že se něco blíží. A muselo to být něco neskutečného, podle těch reakcí. Chtěl šáhnout po svém luku, ale jaký to byl šok, když si vzpomněl, že tohle přeci není jeho kůň s jeho lukem. Bohužel, koňák mu nepřibalil žádné nářadí alá Ramsay kutil, tudíž si musel vystačit s tím, co měl. Kudlou a mečem. Což bylo proti vlkům stejně užitečné jako flusanec. Proti jednomu možná, proti celé smečce ne.
Musel obětovat svého koně a seskočit dolů. Což ani tak nebyl nejlepší nápad, jelikož po něm ihned skočil nejbližší odvážlivec. Natáhl před sebe meč a bestie se nabodla, ale před tím než odešla na věčnost, mu stačila prokousnout rameno. To ho vyburcovalo k většímu adrenalinu, obludu shodil a zraněným ramenem strčil do další bestie, která se po něm ohnala, ale zuby se zaklesly do meče. Zatímco si idiot rozdíral hubu, on pozadu narazil do zad Aerynn. Bylo příjemné vidět, že se o sebe vskutku dokáže postarat lépe než její podařený manžílek.
Celá situace se odehrávala jako ve zrychlené hře. V jednu chvíli se válel po zemi, v té druhé stál na nohou a skopával mrtvého vlka z Aerynn. Proč? Protože ona je jeho, ne jejich.
Snažil se zbavit dalšího vlka, když jeho víla zakřičela tím nejsladším křikem, jaký kdy slyšel. Jistě má vytrénovaný hlas, přeci jen ten její čerchmant nemusí být tak špatný. Myslel by na to i dál, kdyby bestie nechramstla po jeho ruce a on měl, co dělat, aby mu jí neoddělila od zbytku lokte. Proděravěl jí dýkou tu její krásnou palici a nyní měl více práce s vyprostěním své ruky z jejích čelistí. Jelikož čelist se po smrti semkne jako skřipec. A jeho byla skrz na skrz proťatá šelmými zubisky. Přesto necítil bolest, nikdy jí necítil. Ne příliš. Byla jen jedna jediná možnost, uříznout obludě čelist a vzít si jí sebou. A to rychle, jelikož vlci nebyla jediná nevítaná společnost.
Čelist se odtrhla s krvavými cáry od zbytku a on byl již tažen silnou ženou pryč. Krvácel z ramene i z nádherně prokousané ruky a přitom mu to přišlo jako zcela normální situace. Nijak zvláštní. Oba mířili k jedinému koni, který zůstal naživu, ale nedošli.
Podíval se s hlavou nakloněnou na stranu na Aerynn, která zbarvovala sníh do rudé. Koutek se mu pozvedl mírně vzhůru, když zachytával padající bezvládnou dívku.
"Nemusíte mít strach, má lady. Teď jste v mých rukách," vzal jí do náruče a přehodil jí přes koně. Poté se sám usadil a rozjel se směr Zimohrad, kde jim jistě poskytnou dokonalou pomoc, za to, co již zmrvily.
"Není se čeho bát, váš šťastný konec se blíží, lady Ryswell."

Celou dobu se jí žilami hnalo nutkání něco dělat. Nemohla jen tak nečinně stát a nechat ruce volně spuštěné. Kdyby to udělala, rovnou by vyšla vstříc tváří v tvář smrti. Byla pravda, že chybami se člověk učí, ale tohle mohlo být pro oba fatální. To, že si případnou hrozbu neuvědomil bastard, se dalo čekat. Viděl jen sám sebe a svojí ješitnost, dával si záležet na tom, aby jí ublížil. Jenže ona si mohla všimnout, že něco není v pořádku. Sice byla tak moc dlouho pryč, ale být Seveřanem, to se nezapomíná. Ani při sluneční výhni daleko za Úzkým mořem, kdy s ní všichni zacházeli hůř než se zvířetem. Ale bohužel… Na všechno už bylo pozdě. Na okamžik byla Aerynn dokonce ráda, že zrovna není sama a někdo jí dělá společnost, i když se jednalo o nejméně čestného muže, se kterým měla tu smůlu se poznat. Ve dvou měli alespoň minimální šanci, že vyváznou živí, přestože je obklopovala smečka hladových vlků.
Jejich boj utíkal pomalu a rychle zároveň, jako by se lady Ryswell nacházela ve zlém snu, ze kterého se nemohla probudit. Zatímco se na ně snášel soumrak, šelmám v šeru zlověstně svítily oči. Vzduch kolem nich naplňovala zuřivost a zoufalství, což chlupaté bestie burcovalo k dalším a dalším výpadům. Byly si jistí svou kořistí, vlků bylo ve smečce plno, zatímco proti nim bojovala jen jedna lady a jeden bastard. Bohové však byli vstřícní, protože rozhodli, že jim dají ještě jednu šanci. Museli si jí vykoupit bolestí a krví, jež prýštila z mnoha ran, které v lítém boji utržili. Kdykoliv jindy by Aerynn byla z medvěda skoro zoufalejší, než z vlků, ale v onu chvíli byla naopak vděčná, že hlad nesžíral jenom je. Mohutné zvíře musel přilákat nejenom rozruch, ale i pach krve. Na váhání nebyl čas a ukázalo se, že se lady rozhodla správně. Kdoví, co se odehrávalo potom, co s Ramsayem opustili divoké bojiště. Buď zvítězil medvě, nebo přestali hladovět menší příbuzní zlovlků. Bohužel tím jejich potíže neskončily. Oba potřebovali ošetřit a kromě toho...
„Slib mi, že si pospíšíš. Potřebuji mistra.. to dítě…“ Navíc se lady nezmohla. Nechtěla Ramsaymu říkat, že není v ohrožení jen ona sama, ale mateřský pud promluvil za ni. Ale copak na tom nyní záleželo? Cítila na stehnech vlhkou horkost a bastard si toho dozajista také všiml. A určitě nebyl hlupák, aby si neuvědomil, co to znamená. Vždyť tolikrát spadla na zem a utrpěla tolik zranění… Ale nemohla o tom přemýšlet. Všechna ta bolest ji tak zmáhala, že jen stěží dokázala udržet víčka otevřená. Dokonce si ani neuvědomila, jak se dostala na hřbet jejího zvířete. Matně si uvědomila, že koník už není tak vyděšený, ačkoliv pořád neklidně přešlapoval. Nedivila se mu, i když unikl, musel to pro něj být šok, ale snad ne tak velký, aby je neodvezl na Zimohrad. Městečko nemohlo být daleko, blíž by se divoká zvířata jen stěží přiblížila. Anebo by si snad troufla? Aerynn doufala, že to nezjistí. Ulevilo se jí, když bastard koně popohnal, aby konečně vyrazili na cestu. K její velké úlevě koník poslouchal a ani jednou se nevzepřel. Jeho pohyby jí působily další bolest, ale snažila se jí dusit v sobě. Ramsay sám nevydal ani hlásku, jako by snad nic necítil, přestože jeho zranění vypadala stejně ošklivě, jako ta její. Lady nechtěla působit slabě, ale přistihla se, že přes svou vůli chytla Ramsayho za loket a pevně stiskla. Nešlo jenom o bolest, to strach jí málem doháněl k šílenství. Nebála se o sebe, ale o své dítě. Chtěla na svět přivést zdravého chlapečka nebo holčičku, chtěla jej vychovat a mít se jednoduše dobře. Čas dokázal zahojit spoustu ran, ale některé se jen potáhly ošklivým strupem, připraveny se kdykoliv otevřít. Jednou si to prožila, podruhé už nechtěla, nedokázala to. Jenže co mohla udělat? Sama nic. Všechno záleželo jenom na mistrovi sloužícímu na Zimohradě a jeho včasném zásahu. Kůň běžel jako splašený, vzdálenost však jako by vůbec neubíhala. A Aerynn začínala být vážně zoufalá.
Úleva, která ji doslova pohltila, když spatřila brány hradu, ji málem donutila znovu omdlít. Párkrát o vědomí přišla, protože se jí kvůli bolestem zatmělo před očima. Ramsay naštěstí dohlédl na to, aby z koně nespadla, protože sama nebyla schopná se na něm pořádně udržet. I ruka, kterou se ho držela, jí někdy uprostřed cesty ochabla. Ale na tom už nezáleželo. Něčí ruce jí opatrně stáhly dolů, neznámý hlas se zeptal, co se stalo. Na nádvoří musel jejich příchod vzbudit nebývalé vzrušení - šlo o neohlášené hosty a navíc nedorazili zrovna slavnostně. Někdo zvolal, že je zapotřebí mistra a Aerynn mu za to chtěla poděkovat, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Už takhle se jen stěží držela na roztřesených nohou. Těžko se jí dýchalo a všechna ta bolest ji spalovala tak moc, že ani necítila mráz, který jí skrz mokré oblečení nahlodával. Naštěstí tomu nemusela čelit o moc déle, protože se k nim dostal mistr. Jaké bylo jeho jméno? Aerynn to věděla, ale nemohla racionálně uvažovat, natož aby si vzpomněla. Na tom nesešlo, důležité bylo, že nakázal, aby jí okamžitě odvedli dovnitř. Jeden z přítomných mužů jí popadl do náruče a odnesl, jako by byla jen slaměná panenka. Mistr se držel za nimi celou dobu, a sotva se lady dostala do tepla a nějakého pohodlí, osaměli. Okamžitě jí začal prohlížet rány, ale Aerynn ho zastavila. Dítě bylo přednější. Ale výraz na mistrově tváři ji vyděsil a to daleko víc, než když se kolem nich začali houfovat vlci. Někde vnitru tušila, co přijde, ale slyšet to nechtěla. Mistrova slova však byla nevyvratitelná. Krvácení zastavit dokáže, ale pro její nenarozené dítě už žádná šance není. Stékaly jí slzy po tváři už předtím nebo začaly až teď? Nechala je. Jindy by se snažila být silná, ale už jí nezbylo nic, proč by se měla snažit. Nechala se ošetřit, ale duchem byla naprosto jinde. Cítila se zklamaná, vyčerpaná a vinná. Když se vrátila do Západozemí, myslela si, že se všechno obrátí k lepšímu. Jak šeredně se jenom spletla.