Lokace: Vysoká zahrada

Vysoká zahrada bylo bezpochyby jedno z nejkrásnějších míst v celém Západozemí. Ale pravda... Ta byla poněkud jiná. Jakmile se rozednilo, začilo vám do oken pražit horké slunce, bzučet včely a jiný odporný hmyz. Bohatá smetánka, musela v těch nejhorších vedrech hledat tedy úkryt ve vzdušných altánech provoněných révou nebo jinými plazivými rostlinami. Vyjímkou nebyla ani úžasná a skvělá lady Olenna Tyrell, bezpochyby noční můra všech omezenců nebo prostě jen osob, které se jí nelíbily, nutno podotknout, že takových individuí nebylo málo.

Právě teď... jak už bylo zmíněno, seděla v jednom z altánku, oděna do listově zelených šatů, jenž zdobily zlaté ornamenty. Hlavu před tím nebezpečným slunečním zářením, které z lidí dělalo exoty chrání čepec, rovněž v barvě listové zeleni, nad čelem je následně vystužený,, takže věrohodně připomíná korunu. Vystužená látka je zdobena zlatými růžemy, jelikož přesně to postarší žena je. Královna. Královna, jejíž slova dovedou píchnout stejně hluboko, jako trny růže. Celý zjev opravdové dámy ještě zakončuje líné ovívání vějířem, jakoby měla celý čas světa.

"Drahoušku, dávej pozor, naléváš čaj nikoli vodu prasatům." Jedovatá slova opustí stařenčiny rty, jakmile jeden ze sloužících, neopatrný mladík, rozlije ledový čaj. Pohrdavě ho odmávne a poručí si o kozí sýr. "Mě nezajímá, že si s tím nepočítal drahoušku, teď už to víš a pokud okamžitě nedostanu sýr, dostaneš několik ran holí... O těch jsi taky nevěděl, jaké zklamání." Jen nad tím hlupákem zakroutí hlavou. Mohl být dnešek ještě horší? Vedro, neschopní sloužící a ještě neschopnější syn. Bohové ji opravdu nenávidí.

Po setkání se svou sestřičkou mu na tváři hrál radostný úsměv. Jak moc mu chyběla a co víc, stále to byla ona, ač vyrostla v krásnou lady. Ovšem teď jej čekala ta horší část... Měl v úmyslu setkat se s otcem, kterému celý svůj život vzdoroval, ale kterého i přes to měl v úctě. Otce, jež neměl daleko k tomu aby se Robina zřekl, za jeho drzost, vzpurnost a přílišnou divokost. Bylo mu však oznámeno, že otec právě odpočívá, tudíž.... měl nějaký čas, nežli se jeho otec probudí. Matku a ostatní sourozence hodlal navštívit až potom, věděl, že matka jej miluje a bratři... no to nevěděl. Proto se teď procházel zahradami hradu, bylo horko, to ano, ale Robinovi to nevadilo. Za mořem si zvykl na věčné horko, častokrát horší, nežli toto, bez zeleně a možnosti úkrytu před slunečními paprsky, jen písek. Navíc v tom musel bojovat, to vás naučí si udělat z horka přítele a ne naopak.
Jeho kroky byly jisté a svižné, když přicházel po kamenném chodníčku k jednomu z altánků. Jistěže si uvědomoval, že okolo něj stojí stráž a tak v něm musí trávit čas dost možná někdo z jeho rodiny. Zastavil se až tehdy, kdy mu těsně před altánem skřížil cestu strážce. Pohlédl mu do očí a usmál se. "Stůjte! Dál už nemůžete." Zavrčel muž ve zbroji.

Lady Olenna Tyrell se dala bezpochyby považovat za jednu z největších fůrií v Sedmi královstvích. Vaším posledním přáním mohlo být to, že si ji poštvete proti sobě, jelikož... v tu chvíli to bylo skutečně vaše poslední přání. Tahle stařešina, která stále ne a ne natáhnout brka, ačkoli... někteří lordští ubožáci by takovou zvěst jen uvítali, nebylo tajemstvím, že rod Tyrellů vede Mace Tyrell jen jménem. Opravdovou hlavou rodu byla ona. Ženské zosobnění třeba takového Tywina Lannistera. A příchod té rodové špíny? Neuvede ji v překvapení. Jen si povzdechne, znuděně pozoruje strážce a toho divokého hlupáka. Její vnouček nebyl víc než plevelem.

"Tak si se přeci vrátil, Potěcho mého zraku? Ty nejsi Tyrell." Jaká milá slova na uvítanou, avšak poslouží k tomu, aby ozbrojenec nechal jejího vypečeného prasyna projít, ale že by se mohl posadit? Ani v nejmenším, v altánu pro něj nebylo místo, mohl jen zůstat stát asi jako neposlušný chlapec na hanbě, jen to značilo, že debata s Královnou trnů mu nezabere příliš mnoho času.

Měřila si ho kritickým pohledem, jako kdyby snad stále zvažovala, jestli ho raději nemá vykázat z Vysoké zahrady. "Asi si dovedeš představit mé zklamání, Robine. Čekala jsem, že přede mě předstoupí zcestovalý bojovník a jediné, co vidím je upocený tulák." Aby dala důraz na svá slova, poklepe vidličkou do mísy z tepaného stříbra, byl v ní tolik očekávaný a žádaný sýr. Jeden skrojek nabodne na vidličku a s grácií sobě vlastní ho dá do pusy. Lady Olenna byla rozhodně pravá lady... A teď, vzhledem k tomu, že se odmlčela, čekala, že se poutník vyjádří ke své návštěvě domoviny. Ona sama ji viděla jen velmi nerada, ale... i věci, které nevidíme rády, mohou být k úžitku, no ne?

Ten hlas, co zaslechl z altánku zpoza vzdušných závěsů jej ani trochu nepotěšil. Lady Olenna Tyrell, jeho babička, nebyla zrovna osobou, kterou toužil potkat spolu s jejími peprnými slovy. Jenže Robin z ní nic nedělal už dlouho před tím, nežli odjel. Nemělo cenu, snažit se jí vyhovět… jestli se tedy o to vůbec někdy pokusil. Strážce mu v důsledku ženiných slov uvolnil cestu, takže mohl vstoupit do altánku a stanout své pramáti tváří v tvář. Nezměnila se, možná se jen více scvrkla, ale to ho nepřekvapovalo. Mladíkovi hrál na tváři jeho typický pokřivený úsměv, když se ženě uklonil. Ta poklona nebyla příliš hluboká, aby se dala označit za podlézání, ani odfláknutá, aby to mohla považovat za urážku či výsměch. „A na to jsi přišla jak, babičko?“ Pohlédl mladý muž do očí staré ženy, jeho úsměv nemizel. Žoldákovi neuniklo, že mu Královna trnů odmítla nabídnout místo k sezení, že tam pro něj nebylo místo, a že se s ním nehodlá dlouho vybavovat. Možná ho to někde hluboko v duši, na dně, kam ani sám neviděl mrzelo, ale byl na tohle jednání zvyklí.
Robin se musel zasmát, když jej poctila dalšími jedovatými slovy, až zauvažoval, zda jeho babička není jednou z Martellů… jedovatá, jako zmije byla. Musel se však zasmát. „Myslím, že ano.“ Odpověděl a pokýval při tom hlavou. Shlížel k ní dolů, v zádech rovný, jako prkno a neuhýbaje pohledem svých modrozelených očí. Luk měl přes záda, toulec se šípy na zádech a svou šavli u pasu, neměl ještě příležitost si odložit. V jeho pohledu byla stále ta stejná divokost, na jednu stranu ještě větší a na tu druhou menší, nežli dříve. Teď už nebyl tím nestálým klučinou, ale mužem, který se dokázal ovládat a zvládal svou divokost s jistou noblesou.
„A ty jistě to mé, když jsem tady potkal právě tebe, babičko.“ Věnoval lady Tyrell svůj vlastní názor se sladkým úsměvem v upřímnosti jemu vlastní. V jeho hlase byl stále více slyšet zámořský přízvuk, jak se přestával hlídat. Přesto to pronesl ve vší slušnosti s přívětivým tonem. „Doneslo se mi, že jste mě už považovali za mrtvého…“ Ušklíbl se a přiblížil se o dva kroky ke stolu své babičky. „Každopádně jsem přijel podpořit rod a nějakou dobu se zdržet.“ Oznámil mladík stařeně.

Robin je přeměřován ocelově šedým pohledem. Stará žena se nesnaží nijak zastírat své znechucení nad jeho přítomností... vlastně nad celou existencí svého vnuka. S odpovědí si dala na čas, to Robin byl ten neevychovanec, který přišel do Vysoké zahrady bez ohlášení a tak... uboze, jakoby snad byl něčím menším než otrok v Králově Přístavišti. Ale aby mu úplně nekřivdila, dobře si všimla jeho poklony a lehkým pokynutím hlavy ocenila grácii s jakou to provedl, zatímco do pusy lehce vložila další kousek kozího sýru. Po Robinově otázce si ho stále přeměřovala, jakoby byl plevelem, který je třeba vytrhnout, jelikož z něj krásnou květinu nevyšlechtí. Byl stejně nanicovatý jako divoké růže, nebyl unikát... Divoké růže rostly všude.

"Robine, k tvé smůle nejsem slepá... Jsi ostuda našeho rodu a zahazuješ s žoldáckou špínou." V hlase je zřejmé pohrdání, avšak Královna Trnů se na něj usmívá, jakoby mu snad povídala pohádku na dobrou noc se šťastným koncem. Jak jinak. Mohla jen doufat, že podobným zklamáním jako Robin nebudou i její zbylá tři vnoučata - Garlan, Loras a Margaery. Její vnučka... jaký měla potenciál, viděla v ní sama sebe. Lady Olenna se pyšnila darem, že dovedla číst v lidech a to daleko lépe než jakýkoli telepat a věděla, že z Margaery by mohla být klidně i královna, ale dát ji Stannisovi? To nepřipadalo v úvahu... Renly by mohl být relativně dobrá volba. Stejně tak Robb Stark, ale Joffrey Baratheon, ten nepřicházel v úbahu. Kdyby se však přidali na stranu Starků...

"Jsem ráda, že na sebe máme stejný názor. Proč se k někomu jako jsi ty snižovat k naprosto zbytečnému přívětivému chování." Zkonstatuje prostě, přičemž ty šedivé ledobody, jakoby se snad proměnili v jehličky.

Spojené ruce, kterými podpírala bradu, zase stáhne, pod bradou je v ležérní poloze jen jeden hřbet ruky, zatímco ten druhý se ledabyle dotýká tváře, čímž z jedné poloviny rámuje stařenčin obličej. Jakoby po jeho dalších slovech zestárla o dalších pár let. "Staré zvěsti... Ale bohové nám nepřejí, nemyslýš, drahoušku?" Dá hlavu mírně na stranu a výraz místo toho kamenného vystřídá zamyšlený. Přemýšlivý.

"Vlastně ano... Našel by se úkol, kterým bys mi mohl dokázat, že se v tobě mýlím, pokud nezklameš, veřejně prohlásím, že jsem ti křivdila." Prostá slova, ale vliv mají... stejný jako magické zaříkávadlo. Robin musel vědět, že to hlavně díky ní byl neoficiálně vykázán z Vysoké zahrady a pokud to nebude právě ona, kdo uzná, že je hoden honosit se jménem Tyrell, do večera bude vyhozen za hranice Tyrellů jako nejsprostší zloděj a vandrák.

Jistěže si povšiml lehkého pokývnutí, jež mu babička věnovala za jeho úklonu... Popravdě, přišlo mu to směšné... tyhle rozhovory, nikam nevedly. Tolik si odvykl chovat se, jako šlechtic... cítil se lépe uprostřed vřavy, kde o životě rozhodovaly jen výcvik, štěstí a náhoda. To ovšem neznamenalo, že rozhovory s vysoce postavenými lidmi nedokázal zvládnout s lehkostí, většinou. Někdy ho to něco málo stálo, ale to bylo zanedbatelné.
Odpověď staré ženy nebyla vůbec ohleduplná, ale o nic takového nestál... byl zvyklí na takové jednání. Prožil si toho za tu dobu pěti let víc, nežli si ona dokázala představit, její kůže byla naprosto neporušená,... tedy až na přibývající vrásky. "Ano, to už jsem slyšel, jako dítě." Zasmál se mladík, jemuž se do tváře zapsalo mnoho, ale i přes to vše kryl úsměv. "To ovšem neznamená, že nejsem tvým vnukem, že nenesu jméno Tyrell." Věnoval jí další úsměv, bylo to jako by hráli hru, nebo zápasili v tom, koho úsměv zvítězí. Mladému Tyrellovi bylo ovšem jasné, že neustoupí ani jeden... svým způsobem si byli podobní... chováním. Ať už Olenna chtěla, nebo ne, v žilách mu kolovala stejná krev, krev rodu Tyrellů a nedokázal ji zapřít. Jeho vystupování bylo prostě, až na přehnanou divokost jednoznačně typické pro tenhle rod.
"Já také, babičko. Vlastně jsem ani nic jiného neočekával, takže není o čem hovořit." Opětuje jí pohled, naprosto ležérně a s hravým podtonem. Jeho myšlenky se v tu chvíli ubíraly směrem k jeho sestře... tolik mu na ní záleželo, vlastně jeho bratři, bezpečí rodu a především Margaery byly důvodem jeho návratu.
"Bohové mají zvláštní smysl pro humor, babičko." Uculí se Robin, vzhledem k tomu, že právě on, vnuk, jež je zklamáním je živ a zdráv, vzhledem k tomu, že o jeho starším, všemi opěvovaným bratrovi Garlanovi nebyly žádné správy, jaká to ironie. Jenže netěšilo ho, že je bratr k nenalezení, měl jej rád.
Její další slova ho však donutila zvážnět, na jeho poměry. Dokázaly v něm vyvolat zájem, jež doposud vůči své babičce postrádal. Tenkrát, když odešel byl vyslán do Králova přístaviště na převýchovu.., měl tak rozhodnout jeho otec, ale Robin věděl, že s tím má co do činění i jeho sladká babička. On, ale zase neuposlechl a vůbec do hlavního města nedorazil, místo toho se vydal na své cesty. Teď měl ovšem možnost si získat postavení v rodině, své místo, které mu právem náleželo, ač to tato žena jasně popírala. A přestože byl hrdý a stál si za tím, že je toho hoden i bez nějakého dokazování, moc dobře si byl vědom, jaká je teď jeho situace. Věděl, že někdy je zapotřebí vzít rozum do hrsti a vyřešit to jinak, nežli neústupností a horkou hlavou. Někdy to prostě chtělo ustoupit, ve svůj vlastní prospěch, i když tak můžeme zanechat toho druhého v domnění, že nad námi vyhrál. Tahle hra nešla hrát příliš čestně.
"Ano? A jaký, smím-li se zeptat?" Pohlédl na ženu s úsměvem a položil jí otázku. Popravdě, nedělal to pro ni, nebo kvůli ní. Nepotřeboval jí dokazovat, že se v něm mýlila, ani aby veřejně prohlašovala, že svému neposlušnému vnukovi křivdila. Dělal to pro svou sestru, pro svůj rod a také pro sebe. Nebyl hloupý, aby si nedomyslel, že jinou možnost nemá.

Po jeho poznámce jen zlehka pozvedne obočí, jakoby mu tím jasně naznačovala, že jí je naprosto jedno kolik let uběhne. Ale ona se nenechá zmást nějakými hloupými drobnostmi jako byli příbuzenské vztahy. Jeden by ji nazval 'typickou železnou lady', faktem bylo, že svá vnoučata měla nadevše ráda. I Robina... svým způsobem, věděla daleko dříve než jeho vlastní otec, že její druhorozený vnuk jako lord nikdy nevynikne. Neměl nadání jednat uhlazeně a lhostejně jako Garlan. Neměl nadání pro vytříbené způsoby bontonu jako Willas a nikdy, nikdy by nemohl prezentovat svůj rod v turnajích, které sám považoval za něco naprosto nesmyslného. Bylo jen otázkou času než vzdá všechny ty pokusy udělat ze sebe správného lorda. "Samozřejmě, krev ti neupřu, avšak... máš ty vůbec právo se tak nazývat? Pořád jsi stejně neurvalý jako nějaký severský lord z nemanic." Poznamená se stejným bohorovným klidem. Pravda, v něčem si byli podobní, oba dokázali jednat s houževnatostí a chladnokrevností, ať už chtěli dosáhnout čehokoli. Když nepočítala horkokrevnost, Robin byl stále stejně neurvalý, stále se nedovedl plně ovládat a očím Olenny Tyrell, tolik pichlavým jako špendlíky, to zkrátka neušlo. Byl stále na té samé nule jako před pár lety, s tím rozdílem, že teď uměl svou bouřlivou stránku skrývat pod povrchem, natolik voskovým, že by ho dokázal zničit sebemenší násilný vpád. Lady Olenna? To byla tvrdá schránka.

Odpovědí na jeho poznámku je už jen ujišťující úsměv, že... že má pravdu, ne nic se nezměnilo, ale poznámku o Bozích přejde, nedávala to znát, na jejím ležérním upjatém vystupování to nebylo ani v nejmenším vidět, ale už ho chtěla mít z krku. Jen zamává vějířem jakoby odháněla mouchu, otravného tvora, který hyzdil její drahé šaty z nejlepších látek.

"Odejděte, dámy, nechte mě na pár vteřin s mým drahým zcestovalým vnukem. Nic nebude teď větší potěchou pro můj zrak." Prohlásí nahlas a vějířkem poukáže k východu z altánu, lady Olenna byla ženou, jež měla nepokrytou autoritu prakticky kohokoli, tudíž... služebnictvo i urozené slečinky z jejího doprovodu přestali se svou činností ať už byla klevetivá nebo ne. "Levý, pravý, postarejte se o to, aby o následujícím rozhovoru neslyšel žádný ptáček." Sladce se pousměje na jednoho ze svých osobních strážců, dvojčat, upřímně, stále nedovedla určit jaký je jaký. Jakmile byly všechny nezbytnosti splněny, tedy, zařídila, aby byla následující věty a fráze bez početných posluchačů, konečně ulpí pohledem na té upocené špíně, jménem Robin.

"Drahoušku, jak sis možná stačil všimnout, Lannisterové pomalu přecházejí o moc, nový král chce popravit hlavu severu. Jaké by to jen bylo neštěstí, kdyby se najednou sever začal bouřit. A on začne... Lord Eddard je čestný hlupák, nemá sebemenší šanci. Chci, abys nabídl Robbu Starkovi podporu Vysoké zahrady výměnou za jeho slib při starých i nových bozích, že tvou sestru pojme za manželku. Musí vědět, že i s podporou Tullyů nebude mít proti Lannisterům šanci. Nastává nová éra, můj drahý a je nesmírně důležité, aby o tvém poslání nikdo nevěděl, pro veřejnost... Jsi stále vyhoštěn z Vysoké zahrady, splň tento úkol, donuť Robba Starka, aby s námi spolupracoval a budeš oficiálně přivítán zpět doma. Nashledanou, Robine, na rozmyšlenou máš přesně třicet minut, pak ať tě zde nevidím." Poslední slova, s těmi se královna Trnů zvedne ze svého malého trůnu a nechá mladíka... jeho vlastním úvahám. Však jaké měl možnosti? Dala mu na výběr... prakticky z ničeho.

Kdyby si nepamatoval to, jak s ním babička jednala před odjezdem, snad by sebou bolestně trhl, po jejích nabroušených slovech, podaných s klidem, jež patřil jen této postarší ženě. Hořký smích si však nedokázal odpustit, proč také? "To právo mám od té doby, co mě má matka porodila... severští lordové jsou čestní muži...! Odpověděl po tom hořkém zasmání, ale vzápětí se nepříjemně na babičku ohradil... zastal lordů ze severu, které sám poznal. Většina z nich byli dobří muži a nepostrádali dobré vychování. Nadále se k tomu, ale nevyjadřoval... rychle se zklidnil a na tváři se mu zpět usadil jeho poťouchlí úsměv.
Pod dalších slovech přišlo to nejdůležitější, jeho babička přikázala všem přítomným dvořanům odejít a ti bez řečí altánek opustili. Robin se svou babičkou osaměl, tedy až na dva stráže jež se měli postarat, aby je nikdo nezaslechl. Robin po celou tu dobu sledoval dění a málem nudou okousal vlastní luk. Jakmile se o to postarali, jeho milovaná babička opět pohledem ulpěla na svém vnukovi a dala se do řeči. Mladík, jemuž přezdívali Planoucí růže opět plně soustředil svou pozornost na lady Olennu. Vnímal každé její slovo a do řeči jí nevstoupil ani jednou. Vlastně, tokový úkol naprosto nečekal, byla to věc s obrovskou důležitostí, proč tím babička pověřovala právě jeho? Jediného z vnuků, jehož považovala za naprosto neschopného.
A pak, dvakrát se mu nelíbilo, že chce lady Tyrell jeho sestru prodat, jako nějakou válečnou kořist. Vždycky chtěl pro Margaery to nejlepší, aby se vdala z lásky, ale to byly jen romantické představy přehnaně ochranářského, staršího bratra. Někde hluboko vždycky věděl, že si jeho sestřička bude muset vzít někoho, koho jí vyberou rodiče, nebo babička,... že jejím úkolem bude navázat další spojenectví, mezi nimi a jiným rodem. Utužování vztahů... A o to víc se mu to příčilo, když to měl zařídit on sám. Vlastně se divil, že nevybrali manželku už i jemu samotnému... Ovšem, na druhou stranu, musel uznat, že babička volila dobře. Nejen, že rod Starků byl silným a dobrým spojencem, což neslo spoustu výhod, ale Robb Stark mohl být potenciálně dobrým mužem. Sice Robin mladého Starka příliš neznal, byl oproti němu mladší tudíž, když navštívil Zimohrad, byl Robb ještě dítětem a společně tak nanejvýše hodovali. Mnohem lépe znal jeho otce a matku, pokud by byl, jako oni... nebál by se mu svou sestru dát, tedy ne zase tolik, jako někomu jinému, například Joffreymu.... byl to vůbec muž? Každopádně, tenhle úkol splní. Bohové, Margaery mě bude nenávidět do konce života. Pomyslel si mladý bojovník, když ukončil své úvahy. Když mu babička řekla vše, co měla v úmyslu a poté se zvedla a altánek opustila stejně, jako její dvorní dámy a služebné. Nikdy v životě neměl takový úkol, většina jeho úkolů se týkala boje, zabití, nebo dobití města... Kam ho to jen Osud opět hnal? Osaměl, stojíc stále na tom stejném místě... ponořen ve svých myšlenkách stihl lady Olenně jen přikývnout... tak nějak v gestu, že jí rozuměl, ale i v malém uklonění, když opouštěla altán. Robin už byl rozhodnutý,... věděl, že to musí udělat, že se musí vydat na cestu na Sever a setkat se s Robbem Starkem, ač mu byla většina událostí z posledních let vcelku neznámá, věděl jen to málo, co zaslechl z vyprávění. "Sever se vzbouří.," Tohle bylo to, co mu lady Tyrell jinými slovy oznámila. Svět se změnil, on se změnil... vše se měnilo. Navíc,.. Tyrellové byli spojenci Baratheonů.. opravdu je chtěla babička zradit? Zradit korunu a přidat se na stranu vzbouřenců? Tedy,... ne že by mu to vadilo... Vždy měl Starki rád, obdivoval jejich čest a bojový um. Tedy, alespoň je měl mnohem raději, nežli Lannistery.
Po pár minutách byl konečně rozhodnut a opustil příjemný stín altánku. Když konečně babičku opět našel, stanul lehce a tiše po jejím boku. "Už jsem se rozhodl. Ten úkol přijímu. Jen mě nech ti položit otázku, babičko." Promluvil hlubokým hlasem.

"Robine... slova jsou vítr. Navíc, jsi byl dlouho pryč." Pohlédne na něj, jakoby byl snad duševně chorý, popřípadě byl blázen, který až teprve teď zjistil, že zhruba devět let byl mimo domov. Změnil, stejně tak osoby kolem něj až... na lady Olennu, která na něj pohlížela stejně jako před lety. Byl jen exkrimentem na její botě. Nic, co by nešlo odstranit. A vida, podařilo se. Trvalo to devět let a Robin... jakoby ani nežil. "Málokdo tvým rečem uvěří, jakkoli si to budeš přát. Slíbila jsem ti, drahý vnuku, že zkazky po tobě vyrvu jako škodnou květinu i s kořeny. A jak jsi se sám mohl přesvědčit, byla jsem velmi důsledná." Babičkovský úsměv rozjasní vrásčité stařenčiny tváře, ale oči, ty se do Robina nadále zapichují jako jehličky. Ne, ne, v téhle drobné ženě bylo daleko víc než by se dalo na první pohled vyčíst. Stejně tak v Margaery, které Robin, tak věřil... Byla krásnou kopií své babičky. Slečinka, která zdědila manýry své babičky. Intrikánka skrývající se pod tváří anděla. Co mohlo být nebezpečnější. Dávala si záležet na tom, aby její vnučka... dobyla svět. "Ano... nejsou špatní, nic takového netvrdím, pro Margaery bych přeci nevybrala špatnou partii, ale nedělej ze sebe většího hlupáka než děláš teď, copak ses nedokázal přesvědčit o tom, kam ta opěvovaná čest dostala hlavu seveřanů? Ubohý lord Stark... zmítá se v pavučinách, zatímco si lháři a falešníci, skrývají své karty ve hře o moc." Sdělí mu, aniž by se o něm byť koutkem oka otřela.

Ano nebo ne?

Ne či ano?

Proč mu tento úkol dávala? Bylo zde prosté vysvětlení... dovedla prohlédnout lidi a jakkoli zdárně prohlašovala, jak neschopný a nezodpovědný její vnouček je, jedno mu nemohla upřít a sice - šarm. Lidi si na svou stranu získával až překvapivě snadno. Byla si jistá, že se s Robbem Starkem domluví, vždyť volil stejný způsob diplomacie jako seveřané. Žádný nebo minimální. Nutno podotknout, že takzvaná květná mluva mu stále nic neříkala.

"Nuže... ptej se, ale rychle, můj čas je stejně jako tvůj velmi drahý a jisté záležitosti... nesnesou odkladu." Odvětí s bohorovným klidem, aniž by zvolnila krok, stále jistá, klidná jako stojatá voda, to, co prohlášovala si s jejím celkovým rozpoložením dosti odporovalo. Zcela v rozporu. Aspoň mohl Robin vidět, od koho Margaery pochytila svůj stoický klid.

Věděl, že má babička pravdu... dávno si ho tu nikdo nepamatoval, byl cizincem ve vlastní zemi. Obyčejným tulákem, jež procházel vlastním domovem, nepatříc do něj...  Byl pryč sedm let, z toho necelých šest za mořem. Nebylo se čemu divit, ale i přes to byl stále Tyrellem, ať si jeho babička říkala co chtěla. Stále tu byli tací, jež nezapomněli.... počínaje jeho milovanou sestřičkou. Nehledě na to, že Robin neměl ve zvyku se vzdávat, na to byl příliš hrdý, příliš svůj. "Ano, byla jsi velmi důsledná. Nezapomínej však, že divoké růže mají tuhé kořeny,
když se zdá, že jsi se jich zbavila vyrostou znovu. Nejspíš ty kořeny nebyly všechny, babičko." Robin měl vždycky proříznutou pusu a téměř nikdy nelhal, každému řekl pravdu o tom, co si myslí, ať už byla jakákoli. Možná byl hlupák, možná taky ne. A na tváři? Hrál mu úsměv, však to byl Robin.
To, že mezi ním a lady Olennou byly neshody neznamenalo, že nedával pozor co říkala. Vnímal každé její slovo, ať už tomu jeho výraz odpovídal, či ne. "Ubohý lord Stark by se nevzmítal v pavučinách, kdyby se ostatní rody nekrčily před Lannistery, jako hloupé ovce. Zbabělost je horší nežli jed... mor, co zachvacuje z tuhle zemi." Reagoval mladý Tyrell na slova babičky, aniž by při tom jeho pošetilý úsměv zmizel.  "A ti, jež pozvednou meč, nebo vystrčí zuby jsou dle nich zrádci koruny." Jeden z koutku zacuká o žďabínek výše v pobavení, jež ten hnědovlasý hoch pociťoval. "Chceš nabídnout Robbu Starkovi podporu Vysoké zahrady, pokud pojme Maergery za svou ženu... neslyším rád, že bude má sestra nástrojem obchodu, ale jinak jsou to první slova z tvých úst, babičko, jež se mi opravdu líbí. Je to lstivý krok, ale i nebezpečný... vždy jsme stáli na straně koruny, ať už se jednalo o cokoli... ve válce jsme stáli proti Starkům. Učinila jsi nečekané rozhodnutí. Zrazuješ korunu." Upřímnost by mohl opravdu rozdávat, snad jedna z věcí, jež podědil právě po lady Olenně, ta také pro pravdu nechodila daleko, pokud se jí to hodilo. Chvíli na to jej babička opustila.

Nevadilo mu, že bude muset opět do sedla, cestovat... sotva se vrátil. Sám netušil, jak dlouho by vydržel na jednom místě, ve Vysoké zahradě... cestování se stalo součástí jeho života... stal se žoldnéřem a druzí synové nikde dlouho nezůstávali. Bude těžké se jednou usadit, ať už to bude kdekoli, pokud se tak vůbec někdy stane. Vždyť ani netušil, zda by dokázal milovat jednu ženu. Zbožňoval ženy, ale... jednu? To si nedokázal bohužel představit, dosud nikdy nepoznal lásku, nemiloval. Ne tak, jak tomu bývalo v příbězích, jež mu čítávali a vyprávěli dospělí, když byl ještě dítětem.
Pociťoval to, jako nezbytnost, položit jí tu otázku. Stále totiž netušil, neměl jasno v tom, jak Robba přimět, aby mu věřil, přeci jen... "Proč by mi měl Robb Stark věřit?
Jak jsi sama řekla, jsem stále vyhoštěn z Vysoké zahrady, tak proč bych v takovém postavení nabízel jinému rodu podporu rodu, jež mě zavrhl? O to by,
ale tolik nešlo, neboť věřím, že bych mu to dokázal vysvětlit." Předložil babičce své úvahy, o věcech, jež mu v jejím plánu neseděly. "Jde hlavně o to, že nemá důvod nám věřit. Vždy jsme podporovali korunu, ať už se jednalo, o kterýkoli rod jež si ji přivlastnil. Ve válce jsme stáli na opačné straně a teď je najednou chceme za spojence. Nemáme důvod pomáhat Severu, nemáme důvod se vzbouřit a zradit korunu. Čím mu mám dokázat, že jej nechceme zradit, vlákat do pasti a předhodit lvům? Slova jsou jen vítr, vzpomínáš?" Pohlédne na svou pramáti a pro tentokrát výraz jeho tváře je o něco vážnější. Samozřejmě věděl, že poslat po něm dopis by bylo příliš riskantní a následky fatální, ale čím dokázat pravdivost svých slov novému lordu ze Zimohradu?

Už jí rozbroje s vnukem silně unavovali a nudili, lady Olenna byla známá svou vlastností sedřít z každého kůži bez nějakého přehnaného zapřičinění. "Drahoušku, obdivuji tvé znalosti botaniky, ale narozdíl od jiných, kteří smrdí koňskými exkrimenty a dalšími nelibími vůnimi, my, urození, nemáme na starost jen vlastní blaho." Robin byl přítěží, nevšimla si, že by mu jeho postavení bezejmenného cestovatele nějak ublížilo. Ač byl chytrý, nikdy nedovedl být nad věcí, chladný k nepotřebnostem dnešního světa. To mu bránilo v rozletu. Proto se v historii rodiny zapíše jen jako posel beze jména. Nikdo víc. Osoba lehko zapomenutelná, bez práv jen s jednou povinností - přežít a konat. Ani jí úsměv z tváře nezmizel, jakoby vedli naprosto familierní konverzaci.

Mohlo se snad znát, že rozmluvu mezi nimi považuje za bezpředmětnou. Skutečně, podle mimiky, která se objevovala na tváři dvojice, by si náhodný pozorovatel mohl pomyslet, že nejde o nic jiného než o pár jedovatých frází. O čem si tak můžou povídat dva znepřátelení členové rodiny? A odposlouchávat je? Rozhovor, pro náhodného posluchače, jež se nevyznal ve špičkování nemohl postřehnout sebedůležitější náznak. Cokoli, co by mohlo být k užitku. Ale dvě růže? Věděli, kolem čeho se ovinout, do čeho svým trnem popíchnout... Jakoby jejich slovy nezůstalo nic skryto. Byly k sobě velmi upřímní, svým vlastním osobitým způsobem. "Statečnost... to je pokrytectví drahý vnuku, přehnaná arogance, která tě bude stát život, jen pro statečnost. Ale jak dlouho to rodům vydrží? Krčit se před Lannistery, kteří se tak vyžívají v obměňování hlav nad branami Rudé bašty a opekání čehokoli se řadí mezi další oblíbený koníček..." Pokrčí drobnými rameny, které byli v róbě docela zanedbatelné a snad i kostnaté, jakoby mohl starou ženu odfouknout i sebemenší zavátí. "Musíš ho vědět, kdy pozvednout, v který moment je to správné, aby se z tebe nestal vlastizrádce nebo zbabělec... Některých osob si ceníme díky tomu, že se dovedou měnit ve stíny a zbavovat se nepohodlných... Jiné za to proklínáme." Odvětí takřka zpytavě, jakoby Robinovi dávala důležitou radu do života, pravda, zněla následovně 'nenech se unést, přemýšlej, pozoruj... buď mistr ve hře se stíny'

"Jakou korunu, drahý vnuku? Kdo je v dnešní zmatené době králem a kdo podvodníkem? Lannisterové jsou v této chvíli slabý, ani nevíš kolik rodů je proti nim, kolik z nich ve skrytu duše nenávidí zlaté ďábli, kteří se tak náhle dostali k moci. Robine, žijeme proto, abychom se rozhodovali a kdo tvrdil, že pro jednu kartu..." Hry lady Olenny byly stejně spletité a tajemné jako krypty pod Královým Přístavištěm... kdo jimi dovedl bez zaváhání projít. "Robb Stark je ve stejné nevýhodné pozici a pokud je aspoň trochu po svých rodičích, kvůli vlastní uražené pýše tě přímo neodmítne." Odvětí naprosto vyrovnaně, teatrálně, jakoby šlo o naprostou zanedbatelnost.

Tuhle věc brala za uzavřenou? A Robinovi dotazy, byly docela oprávněné. Lady nikdy nepochybovala o jeho inteligenci, něco jiného byla jeho potřeba být za hrdinu, být vždy na straně bílých nebo černých... Kdo se o to staral, málokdo si uvědomoval, jak výhodné byly takové šedé sféry. "Protože strany se vždy mění, Robine a pokud chce porazit Lannistery, právoplatného krále Joffreyho na jeho území, musí přijmout spojenectví i od osob, kterým plně nedůvěřuje." Věnuje mu prozíravý a pevný pohled, hodný generála, který určuje krok celé mašinerii, nejen jednotlivci. Měla oči jako ostříž, nic jim neušlo. "A my chceme, aby nám věřil, Robine."

Poslouchal, možná se zdálo, že jej jejich rozhovor nudí, ale bedlivě svou pramáti poslouchal. Její slova si při tom ukládal bedlivě paměti, kde nad nimi mohl klidně přemýšlet. Věděl, že ačkoli s ním jeho babička jedná s jakýmsi opovržením, je zároveň upřímná. V jejích slovech mohl nalézt ponaučení i skryté rady, kterých si ale mohl povšimnout pouze pokud dával dobrý pozor a využil svůj důvtip. Jestli se jimi bude řídit, či na ně bude brát vůbec zřetel, bylo už pouze na něm. Mezi těma dvěma byl vskutku zvláštní vztah.

Dostalo se mu odpovědí na otázky, jež položil, ovšem nebyly takové, v jaké doufal. Přesto musel uznat, že má Olenna pravdu. Neřekl by to nahlas, ne to nikdy, ale uvnitř věděl, že tomu tak je. Nebo alespoň z větší části. Proto se zachoval, jako správný voják; přikývl na srozuměnou a nedechl se k odpovědi. "Rozumím. Vyjedu za úsvitu." Věnuje staré ženě úsměv, zda byl falešný či ne, věděl pouze on sám a lehce se ukloní. "Přeji krásné pozdní odpoledne, babičko." S těmito slovy se rozloučil a vydal do lázní, kde se umyl, načež zamířil přímo do svých starých komnat. Jistěže jej napadlo zajít ještě za matkou a bratry, aby se s nimi přivítal, nebo trochu potěšit otce, že je jeho drahý syn zpět, ale byl příliš unavený a rozladěný, tudíž ten nápad zavrhl.

Komnaty se od chvíle, kdy opustil domov nezměnily, jen tu někdo musel pravidelně utírat prach, jako by každý den čekali na jeho návrat. Vcelku ironie, nebo to tak Robinovi alespoň přišlo. Nechtěl nad tím přemýšlet, ale prostě chtěl se jen vyspat, konečně. Jeho kroky se rozléhaly místností, když přešel ode dveří k ustlané posteli, na kterou odložil své věci, včetně luku s toulcem a šavle, kterou odepnul i s opaskem. Uvažoval nad tím lehnout si do ní, ale věděl, že by neusnul a tak si vzal pouze polštář, který položil vedle postele na kožešinu ležící před ní a uvelebil se tam, jakmile si sundal halenu. Odvykl si spát na měkkých madracích, zvykl si spát na zemi, kde si dal pouze něco pod hlavu. Richard, jeho přítel a dříve ochránce, což stále bral vcelku vážně, ale Robin si toho nevšímal, podle všeho zůstal spát ve stáji u koní nebo navštívil místní hostinec. Muselo tomu tak být, jinak by za ním jistě přišel. Po několika minutách, kdy se Robinovi honily hlavou myšlenky týkající se jeho nadcházejícího úkolu, jej přemohl spánek.

Spánek, který se nelišil od těch ostatních...
Byl stále stejný už několik let....

Prásknutí biče, zvuk ze kterého naskakuje husí kůže a pak... ostrá, palčivá bolest, když kůže rozťala kůži a zanořila se s mlasknutím do horkého masa. Následoval přidušený výkřik, který unikl mladíkovi skrze zatnuté zuby. A pak znovu a znovu... Mladému Tyrellovi se leskla kůže potem, když se zmítal na zemi, lapen do jedné ze svých nočních můr. Při každém úderu, jež byl krutou vzpomínkou na první den v Essosu vykřikl ze spaní. Jeho hlas se byl slyšet až na chodbu, která vedla k jeho pokoji.

Už jako dítě zřídka kdy usnula dřív než před půlnocí. Musela se opravdu unavit a zbavit se všech zběsilých, neodbytných myšlenek a nápadů, aby byla vůbec schopná zavřít oči. A podobně jako tehdy i teď Margaery zkoumavě pozorovala strop komnaty, modrá očka těkala sem tam a na tváři se jí střídal nepatrný  úsměv s podivně vážným, takřka nostalgickým výrazem. Dlouhé hnědé lokny měla z věčného převalování sem a tam rozcuchané po polštáři a krátkou noční košili celou zmuchlanou a pomačkanou. Mladá lady si zvláště potrpí na oblékání, ale noční košili nevystavuje na odiv nikomu jinému než sama sobě a tak jí s dalším přetočením na bok bez výčitek muchlá dál. Když nemohla spát, jako dítě se většinou bavila tím, že se snažila proklouznout člověku, co ji měl za úkol uložit ke spánku pootevřenými dveřmi. Občas se dostala do pokoje jednoho ze svých spících bratrů a mluvila na něho tak dlouho dokud se neprobudil. Teď jsou ale dva z nich pryč a přece jen už usne i bez hodin strávených křičením v Lorasově pokoji. Už to vypadalo, že se Margaery konečně povedlo usnout, když sebou pomalu škubla a posadila se na posteli. Robin!
Chodbou k bratrovu pokoji šla naposledy před několika lety... a přesto si cestu pamatovala jako by nikdy neodjel. Našla by jí snad i bez svícnu, ale v polovině cesty se prudce zarazila. Křik, který se pravidelně ozýval šel nepochybně odsud. Margaery se rozhlédla po prázdné chodbě a s krátkým zaváháním se téměř rozběhla ke dveřím bratrova pokoje. Čekala, že ho najde zachumlaného v přikrývkách s hlavou v hromadě polštářů, tak jako vždycky tolikrát předtím. Pohoršeně zvraštila obočí a mezi ním se jí objevila nepatrná vráska hněvu, která zmizela hned jakmile Robin znovu vykřikl. Odložila pohasínající svítcen na menší stolek u postele, klekla si na kožešinu a opatrně mu malou dlaní odhrnula vlasy z obličeje. " Robine, to je v pořádku, jsem tady. " zašeptala polohlasem a jednou rukou několikrát pomalu prohrábla bratrovi vlasy. Pak si opatrně přitáhla jeho hlavu blíž a políbila potem orosené čelo jako to kdysi dělával on. " Měl sis lehnout do postele, hlupáčku..." zamumlala mu do vlasů a se starostmi v očích si ho přeměřila vážným pohledem.

Temnota, jež se o mladičkého lorda pokoušela se stala skutečnou.... Temné kopky, do nichž jej táhli dva ozbrojení muži. Zkrvavená záda, jež ještě před okamžikem tak hladově ochutnával katův bič, téměř necítil. Napůl šel a napůl byl vlečen, do temné díry odkud už nikdy neměl spatřit slunce...
Pak se ozvalo zaskřípění železných mříží jen okamžik před tím, nežli muž ztratil oporu dvou mužů a padl do náruče chladného kamene. Následoval jej jeho věrný přítel Richard.

"Ne...." Zaprosil hrdý muž, téměř zlomený a v okovech. "Prosím..." Žadonil tichým hlasem s očima sklopenýma k zemi, zatímco někdo jiný bral do rukou nůž. Poté se k němu přiblížil. "Buď zticha chlapečku. Žadonění ti nepomůže, moc dobře vím, že to jen hraješ." Zasmál se zvláštním hlasem a vztáhl nůž k obnažené kůži připoutaného Robina. V tu chvíli se mladík šíleně usmál a v očích mu nezkrotně zaplálo. S tím zvedl ke svému trýzniteli tyrkysové oči plné líté zběsilosti a vzteku. "Zabiju tě!" Přislíbil mu s obnaženými zuby. "Tebe a tvého pána." Dodal se smíchem, ale muž držící nůž se jen opovržlivě ušklíbnul a prořízl mu kůži.

"Ne!"Poslední výkřik, jež se ozval ve spánku z Robinových úst, a se kterým se prohnul v zádech bolestí, kterou cítil ve snu. Jeho obnažená kůže, kterou před každým ukrýval kvůli svým jizvám se leskla potem. Pak ho náhle ze snu vytrhl čísi hlas a dotek, probral se s trhnutím a bezmyšlenkovitě se natáhl po jediné zbrani, kterou si nechal u sebe a neodložil ji na postel. Po své dýce, kterou měl přidělanou ke stehnu. Byl to instinkt a fakt, že byl zmaten svým snem. Robin se vymrštil proti Margaery a naučeným pohybem ji dostal vmžiku pod sebe. Dýku své sestře přiložil ke krku, zatímco jí levou rukou svíral paži a tělem ji tiskl pod k podlaze. V očích se mu zračilo šílenství, nebo něco na ten způsob. Teprve až v tu chvíli, kdy se dívce zadíval do očí, si uvědomil, co dělá, koho právě ohrožuje na životě. To zjištění jej zděsilo, zorničky se mu roztáhly hrůzou nad faktem, že mohl své sestře ublížit. Okamžitě ji pustil a odtáhl se co nejdále od ní, řinčení na podlaze prozradilo, že upustil dýku na podlahu. Přerývavý dech, když nechápavě přejížděl pohledem po sestřině tváři. „Omlouvám se…“ Vyrazil ze sebe omluvu a studem sklopil hlavu i pohled k zemi. Těžce polknul, sucho v krku mu nedovolilo další slova. Přesto však po chvíli dodal: „Nechtěl jsem ti ublížit…“

Robin byl vždycky ten, kdo jí ochraňoval. Když nemohla spát, vyprávěl jí příběhy o dobrodružstvích, která jednou zažije, nebo jí broukal do ucha tichou melodii, dokud neusnula. Věděla, že ve Vysoké zahradě nezůstane, toužil toho tolik zažít... a přestože Margaery nijak zvlášť nelákala představa spánku na zemi, poslouchání vřavy v přelidněných hostincích ani pomáhání cizím lidem, vždycky si vymýšlela s ním. Nerozuměla jeho touze, ale věřila mu. Věřila, že se vrátí v pořádku tak jak slíbil, že jí bude vyprávět o tom, co zažil a viděl.
A stejně tak jako tu noc, kdy odjížděl, i teď byla jeho mladší sestra zmatená a bezmocná. Pohledem zkoumala bratrův bolestí zkřivený obličej, palcem ruky mu ze zpoceného čela znovu odhrnula pramínek dlouho nestříhaných vlasů. Koutkem oka mu na řetízku pod košilí zahlédla malý stříbrný prstýnek, který mu kdysi dala. Pousmála se a natáhla k němu ruku, aby se ujistila, že je to skutečně on, ale Robin ji zastavil.
Naposledy vykřikl, aby pak svojí malou sestru shodil na zem pod sebe. Okamžitě se mu snažila vyprostit, volnou rukou se zapřela o jeho rameno, jako by proti němu snad měla nějakou šanci. Drobné, hubené ruce proti jeho svalnatým, silným pažím nezmohly nic. Jakmile ji ale na krku zastudil kov, přestala se vzdorem a jen ztěží se znovu nadechla. Nejspíš jí fakt, že jí její milovaný bratr drtí zápěstí ve svém sevření a tiskne jí ke krku dýku připravil o všechna slova.
Dívala se mu do očí, jako by nemohla uvěřit, že je to skutečně on. Jako by ho nepoznávala. Možná proto, že v tu chvíli byl její bratr tak jak ho znala pryč. Ve chvíli kdy se odtáhl téměř na druhý konec místnosti se pomalu dokázala posadit, přičemž z něj nepouštěla pohled. Nechápala proč to udělal, ale nebyla hloupá.
Téměř ihned se přestala tvářit dotčeně a bezděčně si promnula bolavé zápěstí. " To nic, neublížil jsi mi. " Zašeptala po chvíli do napjatého ticha a pohled velkých modrých očí znovu upřela na bratra, zatímco ten těžce oddechoval. Pousmála se, aby mu dala najevo, že se nic neděje, přestože si tím sama nebyla jistá. " Myslela jsem, že tě překvapím, jako když jsme byli děti. A taky jsem si přišla pro ty slíbené příběhy..." Usmála se tak široce, jak jen v tu chvíli dokázala, ale brzy pochopila, že tohle napětí jen tak nezmizí. Tohle ne. Pomalu, opatrně se zvedla a několika kroky došla k bratrovi blíž. Když si znovu sedala na menší kožešinu snad necelý metr od něj, snažila se vší silou nepůsobit tak zranitelně, jako se skutečně cítila. Schovávat pocity se ale během let naučila tak precizně, že jí ten typický milý úsměv nedělal v žádné situaci problém.
" Jsi v pořádku? " Zašeptala najednou s nehranou starostí v hlase a opatrně natáhla malou dlaň, aby se dotkla bratrova zápěstí.

Viděl její dotčený výraz, i když jej okamžitě zahnala. Věděl, že je zmatená stejně jako on a všiml si strachu v jejích očích. To nechtěl, nechtěl děsit svou malou sestřičku, na které mu záleželo z celé rodiny nejvíce. Tisknouc se ke chladné zdi si dovolil pohlédnout na Margaery, jež promluvila do ticha, jež mezi nimi houstlo. "Ohrozil jsem tě." Namítl téměř šeptem, jako by ho jen ta představa ničila. Uklidnit ho nedokázal ani její úsměv, ačkoli byl velice přesvědčivý, Robin se nedal snadno obelhat. Dokonce ani tím širokým, jež mu věnovala... V Robinových očích byla bolest, bolest, která je zakořeněná hluboko v jeho duši. Jakmile se Margaery zvedla, aby se k Robinovi dostala blíže, jeho tělo se napnulo, ale vzápětí se zase uvolnil. Nebyla pro něj hrozbou a on už pro ni také ne, ne když byl vzhůru. Zůstal klidně sedět, když si sedala na kožešinu kousíček od něj a jen ji sledoval. Pomalu, ale jistě se uklidňoval, sestře se nic nestalo a to bylo hlavní, ačkoli stále cítil stud, za svou reakci.

Na její další otázku lehce přikývl a konečně roztáhl koutky ve svůj typický uličnický úsměv. "Ano, naprosto." Odvětil sebejistě, ačkoli odvrátil pohled od jejích očí. Lhal, nebyl v pořádku... jeho duše nebyla v pořádku. Byla zjizvená hůře, nežli jeho tělo, ale nikoho tím nikdy nezatěžoval, nehledě na to, že to na něm nikdy nikdo nepoznal, jelikož ve spánku k sobě nikoho krom Richarda nepouštěl. Richard, ale znal jeho příběh a znal jeho... Ve dne jej nikdo neznal jinak, nežli s úsměvem. Sestřin dotek na Robinově zápěstí byl hřejivý... plný obav stejně jako její hlas. "Co, že jsi to říkala o příbězích?" Věnoval jí zářivý úsměv, jako by se snažil odvrátit pozornost od otázky, kterou mu položila a na níž neodpověděl popravdě.

I když Robin už ani zdaleka nepřipomínal malého chlapce, ona ho v něm pořád poznávala. Stále si vzpomínala na jeho horlivý, rošťácký smích a v jeho úsměvu pořád dokázala rozeznat nepatrné ďolíčky i přes husté strniště, které mu teď rostlo na tváři. Margaery byla dobrá lhářka, už jako dítě uměla být víc než přesvědčivá. Zároveň s tím ale také pokaždé poznala, když někdo lhal jí.
Dokázala postřehnout bolest a smutek, které se zrcadlily v bratrových očích, i když se jejímu pohledu tolikrát snažil vyhnout. Tušila, že si prošel něčím co ho změnilo... že muž, který jí tiskl ke krku dýku nebyl ani zdaleka její bratr. Nebyl v pořádku a byl by hloupý, kdyby si myslel, že to jeho malá zvědavá sestra nechá bez povšimnutí.
Snad proto, že mu chtěla udělat radost, možná s myšlenkou, že dřív nebo později se pravdu dozví se rozhodla to přejít, stejně jako on. Znovu se široce, vlídně usmála zatímco si zastrčila pramen rozcuchaných hnědých loken za ucho. " Jsem ráda, že jsi zpátky. " Pronesla nakonec hravým tónem a s těmi slovy stáhla svou ruku zpátky z jeho zápěstí.  
  " Snad ti nemusím připomínat tvůj slib drahý bratříčku. Chci slyšet všechno, celé roky jsem umírala touhou dozvědět se o tvých dobrodružstvích." Při těch slovech jí v očích dychtivě zajiskřilo, když se na malé kožešině pohodlně usadila s podivným úsměvem na rtech. Jako by tiše vzpomínala na všechny ty večery, které strávila v téhle komnatě vymýšlením všemožných šíleností. Ať už byl Robin jakkoli daleko, ať už oba vyrostli a změnili se, ani jeden nemohl zapomenout. " Hm?" Pobídla bratra nakonec a s pohledem plným očekávání sjela zpátky k jeho očím.

Usmíval se, nehledě na chvíli před okamžikem... a přestože se pohledem vyhýbal sestřiným očím, drtil ho pocit, že ji stejně nedokáže obelhat. Lhal jí nerad, ale zároveň v sobě nedokázal najít sílu říci jí pravdu o všem co zažil. Nedokázal to a nechtěl ji tížit vlastními problémy, svou malou sestřičku v níž především měl rodinu. Och ano, pamatoval si na chvíle strávené v jeho pokoji, kdy ji strhával do svých fantazií a ukazoval jí svůj vlastní svět. V jejích očích našel vždy porozumění a stálost, kterou sám postrádal... příliš roztěkaný a horkokrevný.

A přestože tušil, že si jeho bystrá sestřička dokázala všimnou, jak jí tak neumě lže... věděl, že nebude naléhat. Ne hned, ač bylo jasné, že se pravdě před ní nedokáže vyhnout... opět u Margaery našel pochopení, když mu dala prostor a pro tentokrát jeho neupřímnost přešla s úsměvem. Měla uklidňující, hřejivý úsměv, který mu pomohl odprostit se od skličujících myšlenek.
"To já také, sestřičko." Přikývne a odvětí s podobným tonem hlasu, jako Margaery, při čemž pohledem padl na její ruku, kterou stáhla z Robinova zápěstí. Jeho oči pak opět na okamžik zesmutní, když si uvědomí, že za rozbřesku musí Vysokou zahradu i Margaery opustit. Znovu se vydat na dalekou cestu... "Ale..," podívá se sestře zpříma do očí, "se svítáním opět odjedu..." Oznámí jí nevyhnutelnou skutečnost a vzápětí pohled odvrátí.

Ta její dychtivost ho rozesmála, změnila se a přesto to byla stále ta malá holka, kterou si pamatoval. Minimálně v těch pomněnkových kukadlech jí jiskřilo stále stejně. Zůstal na ni vyset pohledem, zatímco se pohodlněji usadila na kožešině a na rtech se jí usadil zvláštní úsměv, za kterým se skrývalo jejich dětství. Věděl to a možná proto se na okamžik cítil šťastný a v bezpečí, přesně jako tehdy... před tím nežli prozřel. Na ústech měl upřímný úsměv, když se konečně nadechl ke slovům, po tom, co na něj Margaery opět upřela své oči a nedočkavě jej vybídla k vyprávění.

"Dobrodružství..." Zašeptal v první řadě, zasněný... vzpomínajíc na roky mimo domov. Nebyl si jistý, zda by to nazval dobrodružstvím, ale na to se neptala... chtěla slyšet od svého velkého brášky to, co si kdysi společně vybájili v tomto pokoji... Všechna ta hrdinská dobrodružství a okamžiky slávy, do kterých ji nenásilně vtáhl a nechal ji, aby jim uvěřila tak jako tehdy věřil on sám... Jenže svět za hradbami mu přinesl všechno, jen ne to, co si představoval. "Jistěže nemusíš, pamatuji si ho, jako by to bylo včera." Usměje se ni, opíraje se stěnu z kamene. Rukou si zajede do vlasů, aby je ještě více rozcuchal, zatímco hledá, kde začít. "Ani nevím, kde začít..." Pobaveně se ušklíbne, nežli se chytí určité myšlenky... vzpomínky. "Ach,... jistě. Moje cesta začala, když jsem měl odcestovat do Králova přístaviště na převýchovu,... jenže jsem tam nikdy nedorazil. Místo toho jsem zamířil na Sever, abych navštívil Zimohrad a setkal se s velkým Neddem Starkem... Byl jsem jejich hostem několik týdnů a mohl alespoň trochu poznat jací jsou..
jaký je Sever. Je to drsná a nepoddajná krajina, stejně jako její obyvatelé. Nikdy, ani před ani potom jsem,
ale nepotkal tak moudré a čestné muže a ženy... Poté jsem odcestoval do Řekotočí, odkud jsem plul do Essosu...
na místo, které ze mě udělalo to, kým jsem dnes. Na místo, kde jsem si vybojoval svého hřebce a stal se žoldákem v řadách Druhých synů." Záměrně vynechal tu část, kdy hnil v zajetí... to byla věc, kterou Robin ještě nebyl připraven vyprávět.

Prsty si pročesávala jemné hnědé lokny, zatímco si pozorně prohlížela bratrův pokoj. Narychlo připravená, rádoby ustlaná postel se starou přikrývkou, zvadlé květiny usychající podél oken, staré obrazy a výzdoba... to všechno jí jen připomínalo jak dlouho sem sama od sebe nezavítala. Garlan i Robin, oba byli až příliš dlouho pryč. Nejdřív jí to dralo srdce, dva její milovaní bratři toulající se kdoví kde... Ale s postupem času  si začala na samotu zvykat. Přestala vidět vzor v nich a začala ho nacházet sama v sobě. Nesrovnávala se s nikým z nich a nejspíš právě proto se stala ženou, kterou teď byla. Sebevědomou, okouzlující, schopnou podmanit si všechny a všechno. Oba se změnili, věděli o sobě tolik a přesto tak málo. Z jejího nepatrného elegantního úšklebku bylo  patrné, jak moc si bratrovu přítomnost užívá, tedy až do té doby, než znovu promluvil.  Margaery se přímo uprostřed čela objevila starostlivá vráska, která sama o sobě spolu se zklamaným pohledem v jejích očích říkala vše. " Vždyť si sotva přijel, zůstaň přece alespoň pár nocí! " Vyhrkla až překvapivě horlivým, neodbytným tónem. Na chvíli se znovu odmlčela, jakoby snad i ona potřebovala najít ta správná slova. " Mluvil jsi s babičkou, že mám pravdu? Jedině ona by tě mohla přesvědčit znovu se vydat bůhví kam. " Pronesla potichu a pomalu, hořce vydechla. Nechtěla z bratra tahat tajemství, alespoň prozatím. Nepotřebovala je vědět, ještě ne. A nechtěla pokazit krásný večer svou neodbytnou zvídavostí. Místo toho protočila panenky a prudce se zvedla z pohodlné černé kožešiny. Zamířila přímo ke stolku se džbánem vína, který služebná musela donést krátce před jejím příchodem, vzala dvě sklenky a s nimi se posadila zpátky na své místo na kožešině. Zkoumavě si bratra prohlédla, pozvedla obočí a nakonec zavrtěla hlavou, zatímco nalila trochu vína do jeho poháru. Víno milovala, začala ho pít mnohem dřív než bylo nutné a nikdo se neodvážil jí odporovat. Jakmile nalila i sobě, přitiskla si pohár k ústům a zvedla pohled pomněnkových očí zpátky k Robinovi. " Ty se nikdy nezměníš, mám pravdu bratříčku? " Prohodila a zasmála se, než si usrkla sladkého červeného vína.
Dovedla by jeho povídání poslouchat celé hodiny, ba i dny. Měl sametový hlas, jiný než si pamatovala, ale jeho slova zněla pořád stejně. Sem tam se při tom vyprávění zachvěla, pousmála, snad i zasnila, zatímco usrkávala ze svého pohárku. " Tak tys potkal samotného Neda Starka?" Prohodila s úsměvem a zvedla oči ke stropu. " Je opravdu tak čestný a statečný, jak se o něm říká? " Zeptala se a poté už mlčela, aby jí neuniklo ani jediné slovo. Nikdy nebyla dál než za zdmi Vysoké zahrady. Jakmile se bratr zmínil o Essosu, vytřeštila oči, napila se a pomalu odložila prázdný pohár na chladnou zem vedle sebe. " Ani nevíš jak ti závidím, Robine..." Zamumlala s upřímným úsměvem do ticha,  snad poprvé za jejich konverzaci ho oslovila jménem. " Za několik let života jsi toho viděl a zažil víc než já za celý
svůj život. "  Na chvíli se zadívala na sklenku vedle sebe a sklesle si povzdechla. Nicméně po pár vteřinách ticha opět nasadila svůj nacvičený úsměv a výmluvně pokrčila rameny. " Kdo ví, možná nějaké dobrodružství čeká i na mě. "

Ničil jej její výraz... to zklamání v pomněnkových očích jeho sestřičky... Tolik toužil zůstat, nikam odsud neodjet, alespoň ne hned. Povinnost, nebo spíše úkol od jejich milované babičky však vyžadoval něco jiného. Bolelo to, ale musel ji zklamat a opět ji opustit. Tentokrát to, ale dělal pro rodinu, pro rodinu, která jej z větší části zavrhla. Trpce se usmál a sklopil pohled k zemi, když horlivým způsobem Robina žádala, aby se zdržel alespoň o pár nocí déle. Opravdu moc rád by zůstal déle, ba co víc... navždy, ale... nemohl. Jeho úkol neměl odkladu, čím dříve se vydá na cestu, tím dříve se bude moci vrátit zpět. Na sestřina slova jen tiše, beze slova přikývl... věděl, že jí nemusí nic víc říkat, byla velice bystrá... vše si jistě sama domyslela. Věděla, jak to je mezi ním a babičkou, co za vztah mezi sebou vždy měli. Byl jí vděčný, že na něj nijak nenaléhala, přesto její gesto v podobě protočení panenek dávalo jasně najevo její názor a snad i nesouhlas. S tím se zvedla ze země tak prudce, až sebou mladík lehce trhl. Zůstal na ní vyset pohledem, zatímco došla ke stolku, kde ležel džbán s vínem, o kterém ani nevěděl, neboť v době, kdy se ukládal ke spánku tam ještě neležel. Margaery vzala dvě sklenky a džbán a se vším se vrátila na kožešinu, kde ulpěla pohledem na Robinovi, pozvedávajíc obočí a následně i vrtíc hlavou, zatímco nalévala víno do jeho skleničky. Netušil, co její zkoumavý pohled znamenal, co se v něm snažila nalézt. S náznakem úsměvu skleničku od sestry přijal a lehce pokývl hlavou v němém poděkování. Potřeboval se napít, neboť mu ve spánku vyschlo v ústech... nejspíše tím křikem. Měl raději medovinu, ale teď mu na tom nesešlo. Jakmile naplnila i svou číši a přiblížila její okraj ke svým rtům, opět na sobě ucítil pohled jejích očí. Sám svíral sklenku v rukou, prohlížejíc si ji, ale zatím se nenapil. I on k ní pozvedl své oči a zasmál se otázce, kterou mu podala, stejně jako ona... znala odpověď. "Víš, že máš, sestřičko." Ano, změnil se více, nežli si dokázala představit, přesto v jádru zůstal přesně takový, jaký býval před lety. Navždy vzpurný a divoký, jako plané růže. "Tentokrát se vrátím brzy, slibuji." Věnoval jí pevný pohled, který se vzápětí změnil v upřímný úsměv. Myslel to vážně. Po té se napil vína, pořádný doušek, kterým osvěžil svá ústa.

Poté se pustil do vypravování, které jí dlužil... Vracejíc se v myšlenkách do minulosti, na jejíž části vzpomínal opravdu nerad. Ne neříkal jí vše, přesto se snažil vylíčit vše podstatné, na podrobnosti nebyl prozatím čas... jednotlivé příběhy uslyší až se opět vrátí a nebude muset tak rychle opět vydávat na cestu. Zatímco on mluvil, jeho malá sestřička pozorně naslouchala jeho slovům, která jí vyprávěl jako pohádku... jen škoda, že to k pohádkám mělo daleko, ač se to v tomto podání nezdálo. Skočila mu do řeči jen jedenkrát se zvědavou otázkou a úsměvem na rtech. ""Ano, měl jsem tu čest." Usmál se na ni se zastřeným pohledem, vzpomínajíc na velkého muže v kožešině. "Věřím, že ano... ke mě byl laskavý a jeho slova moudrá, neviděl jsem ho však bojovat,
abych mohl posoudit, zdali je i tak statečný, každopádně ve mě zanechal nezapomenutelný dojem muže, který si zaslouží mou úctu." Odvětil stále s tím zasněným výrazem a lehkým úsměvem, nežli znovu pokračoval ve vypravování svého vlastního příběhu. Ve chvíli, kdy se mladý Tyrell ve svém vypravování dostal k Essossu, jeho sestřička na něj vykulila svá velká kukadla a dopila zbytek vína, co měla v pohárku, jež rázem odložila na zem vedle sebe s lehkým cinknutím skla o kámen. S Essossem jeho vypravování skončilo... to právě zde se tolik změnil. Nejvíce jej překvapilo, že sestru nijak nepohoršila skutečnost, že se její bratr stal obyčejným žoldákem. Byl za to opravdu rád, alespoň někdo z jeho rodiny neodsuzuje to, kým byl a kým se stal. Její reakce s upřímným úsměvem, jež měla na rtech Robina přiměla k úsměvu také. Bylo zvláštní, když jej oslovila jménem, neboť mu po většinu času říkala bratříčku... Na okamžik se jí zahleděl do očí, opravdu toužila po dobrodružství? Jistě, jako malý kluk jí dobrodružství cpal do hlavy, ale již dávno nebyl tím, kdo ji inspiroval.   Pravdou však bylo, že nebylo, co mu závidět... ta dobrodružství nebyla tak slavná a růžová, jak si je kdysi malovaly. Jistě, byly dny, místa a lidé... dokonce zvířata, která by jinak nepoznal a byl vděčný za to, že to vše mohl poznat... na druhou stranu se stačilo podívat na jeho zjizvené tělo, kůži jež vyprávěla jeho příběh beze slov. Jako by byl knihou psanou v jazyce krutosti. Jeho duše na tom byla podobně...

"Není co, to mi věř." Zamručel, ale na rtech mu uvízl úsměv... všudypřítomný úsměv, či snad už úšklebek... za ta léta. "Máš celý život před sebou sestřičko, nehledě na to, že jsem starší... o nic jsi nepřišla." Dodá pak k její druhé větě, při čemž si rukama přejede po obličeji, jako by se snažil zbavit minulosti, jež na něj opět dýchala ze vzpomínek. Věděl, že jí tím nijak náladu nezlepšil... že ji nedokázal povzbudit, když ze skleslého vzdechu vykouzlila po chvíli úsměv, který nebyl upřímný... ne když mu už svůj upřímný úsměv ukázala. O to víc se mu do očí vloudil provinilý výraz, když Margaery znovu promluvila a výmluvným způsobem pokrčila rameny. "Jsem si jistý, že ano..." Ušklíbl se, neuvědomujíc, že si toho jistě všimne. Nebyl to vůbec povzbudivý úsměv, nýbrž hořké konstatování... Zahleděl se na ni, zapamatovávajíc si každičký její rys... Načež se zvedl a přešel k posteli, mokrá košile se mu lepila na kůži a studila jej. Proto si ji vytáhl z kalhot a začal ji tahat kus vzhůru v úmyslu si ji vysvléci, ale uvědomil si, že by tím odhalil své jizvy... proto ruce prudce spustil dolů pohlédl zpět na svou sestru, doufajíc, že si ničeho nepovšimla. "Říkal jsem ti o svém báječném hřebci?" Optal se rychle s úsměvem na rtech.

Jako každý mladík i Robin potřeboval svůj vzor. Narozdíl od Margaery, která si nenechala od nikoho mluvit snad ani do těch nejmenších detailů ve svém životě, on potřeboval k někomu vzhlížet a snažit se mu vyrovnat. Netušila zda takového člověka už našel, ale podle toho jak mluvil o Eddardu Starkovi si domyslela své. Pozorně si ho s přimhouřeným, zaujatým pohledem prohlížela, jako by si v duchu porovnávala svého malého, hubeného a neurvalého bratříčka s tímhle vysokým svalnatým mužem, který tu místo něj seděl naproti ní. Lorda Starka v životě neviděla, ale ani nemusela. Bylo jí jasné, že se mu Robin chce přiblížit mnohem víc, než třeba vlastnímu otci. Vlastně se tomu ani nemohla divit...
" Pozoruhodné jak vy muži dokážete obdivovat jeden druhého. " promluví nakonec potichu a s podivným úsměvem se napije ze svého poháru, který si ponechá ve své těsné blízkosti. " Ženy se navzájem neobdivují, jen tiše závidí jedna druhé. Není to vskutku obdivuhodná vlastnost? " Dodá a znovu se usměje, tentokrát mnohem vlídněji, jako by chtěla trochu odlehčit význam svých slov.  Jedinou ženou, ke které kdy chovala nějaký respekt byla přirozeně její babička, dalo by se říct, že ji svým způsobem obdivovala, i když to slovo v jejím slovníku zdá se odjakživa chybělo. Milovala ji, to ano a dokonce se jí v mnoha věcech podobala. Ale nikdy se jí nesnažila vyrovnat nebo ji dokonce předčít. Její bratříček byl opravdu pozoruhodný, jako dítě i jako dospělý muž. Mohla by ho pozorovat hodiny, zkoumat jak se mu na čele objeví nepatrné vrásky při každém horlivém gestu, nebo jak podivným, sympatickým smíchem se smál. Z takových zanedbatelných maličkostí se lidé poznávali nejlépe a Margaery to věděla moc dobře. Pozorovala by ho snad ještě déle, kdyby se nezvednul z pohodlného sedu, ve kterém se oba uvelebili. Málem by zapomněla, jak ho při svém náhlém příchodu vyděsila a vytrhla ho tak z noční můry. Byla by hloupá, kdyby si nevšimla jak promočená je jeho košile. S malým zavrávoráním se i ona nakonec zvedla ze sedu a se svým Robinovi dobře známým smíchem přešla k nejbližší skříni. Spousta polic byla prázdná, proč také skladovat osobní věci a oblečení pro někoho, kdo se tak dlouho neukázal... koho rodina zavrhla a kdo se nehodlal jen tak vrátit zpět. " Hlupáčku, obětoval bys svoje zdraví, jen abys mi mohl vyprávět příběhy. " Konečně narazila na polici s ledabyle složenou kopičkou několika kusů oblečení. Musela si stoupnout na špičky, aby se těmi věcmi mohla probrat a nakonec s vítězoslavným úsměvem vytáhla starou, vybledlou košili. " No vida. Nejspíš ti bude malá, drahý bratříčku, ale není z čeho vybírat. " Zašvitořila s úsměvem od ucha k uchu a snad i vinou alkoholu, který se jí už rozproudil do celého těla, cestou k posteli lehce zavrávorala. " Na co čekáš, nebudeš tu přece stát v promočeném kusu hadru... Mám se otočit? " Zamumlala s rádoby nesouhlasným povytáhnutím jednoho z obočí a znovu se zvonivě rozesmála, zatímco jednu ruku natáhla k mladíkovi. Pozoruhodné jak i z takové maličkosti dokázala udělat tak elegantní gesto.

Jeho sestra zůstala přesně tím, kým mu byla i před lety. Společníkem na dlouhé noci, kdy nemohou ani jeden spát, a při kterých si mohou povídat úplně o všem. Jak moc mu to chybělo! A tak mluvil dál, povalujíc každé své slovo na jazyku jako zkušený vypravěč, jímž se sestře snažil odjakživa být. Vypravěčem snů a tím o koho se bude moci vždy opřít, jejím ochráncem a přítelem... opravdovým bratrem. Robin naopak rád poslouchal svou sestřičku, která se jak se zdá, stala moudřejší, nežli si dokázal představit... hovořila jako pravá lady, ale bylo v tom mnohem více. Poznal to, nemohlo to uniknout jeho bystrosti. A tak se usmál nad jejími slovy, pozorujíc ji při tom. "Velice obdivuhodná." Odpověděl se smíchem a opřel si hlavu o studenou stěnu za sebou. "Řekl bych, že i mezi námi jsou tací, kteří závidí druhým, ale naštěstí jsem nikdy tu potřebu neměl." Usmál se Robin na svou krásnou sestru a na okamžik zavřel oči. "Největší rozdíl mezi muži a ženami je ten, že zatímco my své spory řešíme pěstmi a meči, vy ženy to většinou řeší slovy, intrikami a jedy... Ne, že by se u obou pohlaví neobjevovaly výjimky." Mladík pokrčil rameny, nežli se zvedl ze země, kde se pohodlně uvelebil a přešel k posteli, v úmyslu svléci si mokrou košili v níž mu začínala být zima. Uvědomil si, ale, že by tak jeho drahá sestřička uviděla jeho zjizvené tělo... a to zrovna nechtěl, ačkoli... možná si zasloužila znát pravdu, dříve si nikdy nelhali.

Margaery, ale nebyla hloupá a k jeho nelibosti si bohužel všimla v jakém stavu je jeho vrchní díl oblečení. Takže místo toho, aby mu odpověděla na otázku, kterou se snažil odvést její pozornost se s lehkým zavrávoráním zvedla ze země a zamířila k jeho staré skříni, smějíc se při tom úplně stejně jako před lety. Robin ji nejistě pozoroval, jak prohledává police a tiše doufal, aby nic nenašla. Bohužel takové štěstí neměl a jeho malá sestřička se začala přehrabovat v hromadě jeho starého oblečení. "Nebyla mi zima, navíc... byl jsem i v horších podmínkách a neonemocněl jsem." Ohradil se smíchem, nežli vytáhla s vítězoslavným úsměvem nějakou košili. "To nebylo nutné, drahá sestřičko." Povzdechl si a lehce sebou trhl, když po cestě k němu lehce zavrávorala, neboť jí už chtěl chytat, aby neupadla, ale naštěstí to vyrovnala a bezpečně došla až k němu. Robin jen stál a hleděl na ni, místo toho, aby se vysvlékl z mokré košile. Tlouklo se to v něm... Margaery ho musela k něčemu pobídnout, aby se vůbec rozhoupal. Její smích a úsměv od ucha až k uchu jej donutil nakonec zakroutit hlavou. "Ne.. samozřejmě, že ne." Odvětil polohlasem a doufal, že když k ní bude stát čelem, všimne si tak jen jizev na jeho hrudi a břiše, protože většina těch byla z bojů a bitev a jen pár z nich po mučení na rozdíl od těch po biči na zádech. Za ty se totiž nestyděl, nebo alespoň ne tolik. Robin si tedy sáhl za krk, kde zachytil mokrou látku a košili ze sebe stáhl. Jakmile se narovnal zpět do své výšky s obnaženým, svalnatým a zjizveným tělem, odhodil mokrou košili na postel a natáhl se po košili, kterou dívka držela v natažené ruce. "Děkuju. Pokývl na ni s upřímným úsměvem a roztáhl složenou košili, aby se do ní mohl nasoukat. Přestože stál hrdě s narovnanými zády, bylo patrné, že mu není příjemné stát před ní obnažený... svaly měl napjaté a jeho oči.. jako by ztvrdly a potemněly.

Rozjede se z Králova přístaviště rovnou k Vysoké zahradě. Proplíží se skrz trny, vleze do okénka, odkud vykope všechny, kteří si myslí, že jim to tam patří. Poté se usadí na trnový trůn a prohlásí: "Já jsem tady král!" A nyní má Bronn svůj hrad.

Margaery trpělivě stála s nataženou rukou pár kroků od něho a čekala, až si bratr sundá mokrou část oblečení a konečně se převleče do jeho staré, otrhané košile. Vždycky ale tak trpělivá nebyla... a snad možná i vlivem vína, které před chvílí vypila jí v mysli vytanou dávno ztracené vzpomínky na to jak často byla nucená na něco, či spíše na někoho čekat, přičemž se jí na tváři objeví její dobře známý, rošťácký úsměv. Jakmile se Robin konečně odhodlal k převlečení toho promočeného kusu hadru, který se jí vlastě ani trochu nezamlouval, přiblížila se k němu se stále ještě nataženou rukou, aby mu novou, suchou košili podala. " Pamatuješ na všechny ty dny, které jsme strávili v zahradách, schováváním za keři a stromy? " zamumlala tiše, přičemž od bratra na moment odvrátila zrak ve snaze připomenout si dny, kdy byli ještě děti. " Nechtěla jsem hrát, ale vždycky jsi mě přemluvil. Byl jsi rychlejší a bystřejší a pokaždé jsi vyhrál.." znovu se pousmála, když očima bedlivě zkoumala pokoj, snad také proto, aby dala bratrovi trochu soukromí.
" Nebavilo mě čekat až přijdeš na to, kde jsem, tak jsem ti vyšla naproti..."
Pokoj na malou chvíli naplnil zvonivý smích, do chvíle než si Robin od Margaery konečně vzal svou starou košili. " Neřek..."  dívka ani nestihla dokončit větu, když se pohledem dostala zpět k bratrovi, jehož odhalenou hruď lemovalo nespočet jizev. Margaery nic podobného v životě neviděla a při tom pohledu si musela zakrýt ústa rukou.
" Robine .." zašeptala po chvilce s nevěřícným výrazem v obličeji. Ani si nechtěla představit, jak ho každá z těch mnoha ran, které utržil, musela bolet, nebo kde je získal. Ne, tohle nebyl její bratr, nevinný chlapec, kterého znala. Stál před ní muž, se zklamáním v očích... a jí to připadalo, jako by se zoufale snažil o to nevypadat zlomeně. Margaery přistoupila blíž a opatrně položila ruku na bratrovo zápěstí, aniž by přitom odtrhla pohled od všech těch jizev, které tam ještě nebyly, když před lety odjížděl. " Tohle... všechno si získal v těch soubojích, které jsme si jako děti do podrobna vymýšleli? To přece nemůže být pravda.." Nesouhlasně zavrtěla hlavou a její modré oči jako by v tu chvíli ztmavly a ztratily onu jiskru... Jako pokaždé, když chtěla slyšet pravdu a mlčky ho tak žádala o upřímnost. Opravdu chtěla vědět, co se v tom úžasném velkém světě, ze kterého se Robin s nadšením vrátil skutečně stalo.