Lokace: Vysoká zahrada

"Samozřejmě, že si pamatuji." Přitakal zatímco ji poslouchal, když opět vzpomínala na jejich dětství a on si svlékal mokrou košili. Celou dobu při tom hleděla jinam, pohledem těkala po jeho starém pokoji. Robin i přes jemu nepříjemnou situaci se usmíval nad jejími slovy, kterými mu připomínala minulost vzdálenou několik let, ačkoli mu to připadalo jako včera. Nikdy dříve si neuvědomil jak krásně zní sestřin smích... vlastně až teď. Byl zvonivý a rozléhal se po místnosti jako rolničky na saních, které tahali koně na severu.
Mladík si od sestry vzal košili, kterou mu s neobvyklou trpělivostí podávala. Vzápětí se přestala ptát a Robin se napnul jako tětiva jeho luku. Vzpřímený, mohutný, ale zohavený. Nepotřeboval na sestru pohlédnout, aby mu došlo co ji k tomu vedlo, přesto to však udělal. V očích měla hrůzu a ústa si zakrývala drobnou dlaní... Toho se obával, viděl v jejích očích lítost. Raději odvrátil zrak, když jej oslovila, aby se na to nemusel dívat, neboť lítost nesnášel... ponižovala ho. Čelisti měl silně stisknuté, až mu svaly na nich hrály. Ve chvíli, kdy k němu přistoupila a dotkla se svou rukou té jeho, trhl sebou, ale jinak zůstal nehnutě stát... neucouvl ani neucukl rukou před jejím dotykem. Nechtěl jí pohlédnout do tváře, ale její hlas ho k tomu donutil a o jí pohlédl do očí. Ztmavli a byly vážné,... chtěla znát pravdu, to Robin na své malé sestře poznal. "Nejen z nich..." Hořce se usmál, odpovídajíc na její otázku, načež se zamyslel.
"Nechci, aby jsi si myslela, že mě zlomili,... protože přesně to ti vidím na očích." Mluvil rozvážně jako by pečlivě volil každé slovo, což u něj nebylo příliš zvykem. "Nezlomili mě,
ať už se o to pokusil kdokoli, nepodařilo se mu to. Možná mě nalomili a duši mám stejně zjizvenou jako tělo,
ale zlomený nejsem... Stále jsem to já, stejně vzpurný a tvrdohlavý jako, když jsem odjel, protože věřím a vidím světlo i tam, kde se zdá, že už není." Zdálo se, že už není tak napjatý. "Nechci, aby jsi mě litovala, protože není proč." Dodal, hledíc jí do očí. Robin, ale věděl, že tohle není to, co chtěla vědět především.
"Jak už jsem řekl, ty jizvy jsem nezískal jen v soubojích a bitvách, ale i horšími způsoby... ponižujícími a nečestnými způsoby,... nechci o tom mluvit,... alespoň zatím ne." Dal jí odpověď, jenž jí musela postačit, alespoň prozatím. Pak se mladík s modro zelnýma očima se odmlčel a omluvně na Margaery pohlédl. "Ještě na to nejsem připravený,
ale slibuji ti, že až se vrátím, a to bude doufám brzy, řeknu ti celou pravdu." Dal sestře slib i čas na to, aby si ještě okamžik mohla zvykat na ten nehezký pohled na jeho kůži.
"Chci, ale aby jsi mi také něco slíbila...
Slib mi, že o tom nikomu nepovíš. Nechci, aby se na mě dívali... jinak." Pohlédl na ni s naléhavostí v očích, protože mu na tom opravdu záleželo. Věděl, že by se na něj dívali... jak řekl - jinak... jako na mrzáka.
Robin se začal soukat do své staré košile. Byla opravdu celkem malá, a tak když ji na sebe natáhl, obepínala mu tělo tak těsně, že se mu pod ní rýsovaly svaly... Ošil se, neboť to byl nezvyk. "Vypadám směšně." Uchechtl se a konečně mu na tváři opět zářil chlapecký úsměv.

Přestože dosud mladá lady vždy věděla, jak se chovat a dokázala najít správná slova i v té nejhorší situaci, dnes poprvé stála nehnutě, aniž by vydala hlásku. Snažila se nedat najevo své rozpaky a zahnat je tam odkud přišly, snad možná i proto si několika prsty začala pohrávat s lemem levého rukávu její dlouhé košile. Nespouštěla z Robina pohled, jako by mohla pravdu vyčíst jen z jeho výrazu, jako by k ní každá z jizev lemující nejeden jeho sval mluvila ve snaze povědět jí příběh, který se za ní skrýval. Čím déle poslouchala bratrovo vyprávění, tím víc se drobná ustaraná vráska na jejím čele prohlubovala. Z jejího výrazu zmizela lítost tak rychle jak přišla, nahrazená znepokojením a snad i strachem o milovaného bratra. Netušila, jaké hrůzy ho potkaly, ale soudě podle tolika různých šrámů a jizev musel trpět víc, než si Margaery dokázala připustit. Jakmile zmínil to, že není připravený o své minulosti mluvit, Margaery jen tiše přikývla a konečně pustila lem své košile, zatímco zvedla po dlouhé době pohled k jeho očím. " Odpusť mi Robine... Bylo by sobecké po to tobě chtít.." zašeptala do náhlého ticha a souhlasně přikývla ve snaze o povzbudivý úsměv, který na své tváři teď kouzila jen těžko. " Nikdo se to nedozví, máš mé slovo...jen mi prosím věř, když říkám, že pro mě budeš vždycky ten samý Robin, který odsud před lety odjel... Zlomit Robina, kterého znám, by nesvedl nikdo.." Pomalu překonala i tu maličkou vzdálenost, která je dělila a se vší jemností a něhou, kterou v sobě měla ho objala, jako by to bylo naposledy. Po krátké chvíli ho naposledy stiskla, trochu pevněji, naléhavěji než předtím, aby ho následně i pustila. " Jako obvykle.." zamumlala již s úsměvem na jeho poznámku ohledně košile a jen stěží překonala zívnutí. " Myslíš, že bychom mohli udělat výjimku...a vrátit čas?" Pousmála se a než Robin stačil mrknout, skočila do nerozestlané postele, aby se přikryla několika přikrývkami. " Nemůžu spát, nejspíš mě tu budeš muset přetrpět až do rána, jako kdysi.." nakrčila malý nosík a rukama si srovnala polštář pod hlavou, aby se připravila ke spánku, aniž by čekala na bratrovo svolení. Věděla, že ho dostane. Koneckonců, ona přece vždy dostala co chtěla.

Svá slova volil pečlivě, což bylo nezvyklé pro někoho s tak horkou krví jako měl Robin. Věřil, že jej pochopí, protože jestli byla alespoň z části tou sestrou, kterou před lety opouštěl, přesně to udělá... Nechá mu jeho volnost a nebude na něj tlačit více, nežli byl schopen akceptovat...

Nemýlil se, Margaery pokývla svou drobnou hlavinkou a konečně mu pohlédla do očí. V tu chvíli si byl jistý, že nikdy nedovolí, aby jí někdo ublížil,... nikdy. Nehledě na to, že jí neměl co odpouštět, ona mu nijak neublížila. A tak lehce zavrtěl hlavou, tvář ozdobenou měkkým upřímným úsměvem. "Není co odpouštět, sestřičko. Nemohla jsi to vědět," zašeptal jsem, ujišťujíc ji o tom, že se na ni nezlobí. O to více jej zahřála její další slova a objetí, když se mu pověsila kolem krku... Vůbec si ta dlouhé roky neuvědomoval jak moc mu tohle chybělo,... jak moc mu chyběla ona. Jistěže se mu stýskalo a nebylo dne, kdyby si na své sourozence a domov nevzpomněl, ale nikdy si neuvědomil, že mu to chybělo tolik. "Děkuju... Věřím ti,.."také ji objal svými silnými pažemi, jemně ji tisknouc ve své náruči a vdechujíc její vůni, která se nezměnila. Pak jej sestra naposledy stiskla, silně a naléhavě, jako by si ten okamžik chtěla vrýt hluboko do paměti, nežli jej vzápětí pustí. Stisk jí oplatil, snažíc se nemyslet na zítřejší ráno, kdy bude muset opustit ji i Vysokou zahradu.

"Hej, to nebylo hezké!" rozesmál se, ohrazujíc se vůči jejímu popíchnutí. Oba se opět smáli a to bylo tím nejlepším lékem, který Robin mohl dostat. A pak stačil jen otevřít nevěřícně pusu, když se mu uhnízdila v posteli. V dalším okamžiku se však opět smál. "Nevím, nevím... to si ještě rozmyslím, " kroutil hlavou, ale to už sundaval z druhé půlky své zbraně, pokládajíc je na pohovku pod oknem. "No dobrá,... myslím, že ano," spiklenecky na ni mrkl jedním okem, ale to už byla Margaery zahrabaná v přikrývkách a rovnala si polštář pod hlavou jako by byla ve své posteli. Mladík jen zakroutil hlavou a se smíchem si lehl vedle sestry, vkládajíc dýku pod polštář jak měl ve zvyku. Věděl, že se v posteli moc nevyspí, neboť nebyl zvyklí na tak měkké lůžko, ale chtěl si užít ještě chvíli přítomnost své drahé sestřičky. Ještě jí popřál dobrou noc, nežli oba usnuli... nebo, alespoň on ano... únava na něj dolehla rychleji, než čekal. Navíc usínal s vědomím, že jej všichni ještě nezavrhli, stále měl naději... stále mohl věřit.

Probudil se asi hodinu po svítání a vstávalo se mu nelehko, s těžkým srdcem. Kéž by mohl zastavit čas. Jenže jeho "milovaná" babička mu uložila úkol, který musel splnit a on byl rozhodnutý, že jej splní. Chtěla, aby odjel už dnes a tak se opět rozloučil s Margaery, našel svého věrného přítele Richarda, společně osedlali své koně a vyrazili na Sever. Na další dalekou cestu, jež měla jediný cíl - setkat se s Robbem Starkem.