Lokace: Orlí hnízdo

"Přestaň si z nás dělat blázny trpaslíku! Tady nejsi na přátelském území a nikdo nebude váhat tě okamžitě setnout a tvou pochroumanou hlavu poslat tvému podařenému otci!" vyštěkně na něj po té hlouposti, která z něj vypadne. Její děťátko se nesmělo nervovat. Už teď se celé chvělo v její náruči, bublavé sliny jí stékaly mezi prsy a ona jej dál houpala, aby se uklidnilo. Ten hnusák mrňavý ho celého rozrušil. Už jen kvůli tomu by ho nechala letět. Nikdo nebude ubližovat jejímu děťátku! Nikdo! Pohladí Robínka po jeho krásné hnědé hlavičce, plná pozornost upřená na něj, tudíž si nemůže povšimnout výrazu své sestry.
Cat nedokázala pochopit, co se to s její sestrou za ta léta stalo. Z kdysi veselé a krásné dívky se stala paranoidní opičí matka bez špetky soudnosti. Jak se před celým dvorem mohla promenádovat bez horní vrsty oděvu? Nechutné! Nebyla jediná, které to přišlo odpudivé, ale všichni lordi a rytíři si udržovali dostatečný kamenný výraz, kdyby na ně byl upřen zrak lady Arryn. Pokud se někdo z nich toužil stát jejím manželem, musel jí brát se všemi jejími "vrtochy".
Další trpaslíkova věta zvedla ze sedačky malého lorda. Celý rozklepaný a s pěnou u pusy se rozkřikne na malého mužíčka pod ním.
"Nevyhrožuj nám! Zlá opička! Zlá opička musí letět!" zamává ručkou a nechá se stáhnout zpět ke své matce, které se zaryje až po bradu do hrudi.
"Klid děťátko. Klid, on nám nemůže ublížit. Nikdo nemůže." vrhne škaredý pohled po tom hnusu pod nimi a dál láskyplně hladí svého miláčka. Nikdo jí ho nevezme, nikdo. Ani ten trus, ten výtěr, ten bodlák!
"Jen se netvař jako neviňátko ty hnise! Lannisterové jsou dost vynalézaví na naplánování tolika vražd v krátkém čase a ty jsi z nich zlotřilecky nejvynalézavější! Hnuse!" pohrdlivě si odfrkne a opře se pohodlně do křesla, když se začnou otvírat Měsíční dveře. Trpaslíkův pohled je rázem k nezaplacení. Ten ničím neskrývaný děs jí na tváří vykouzlí velmi široký úsměv alá Kočka Šklíba.
"Nikdo se na tvůj názor neptá! Poletíš! Bez zpáteční letenky!" rozesměje se jako šílená do doby než se dostanou k jádlu pudla. Neboli k přiznání svých hříchů. Lady Lysa se na něj se skoro povzbudivých úsměvem zadívá a vyčkává na moment, kdy ho bude moci usvědčit a vlastnoručně skopnout z Orlího hnízda jednou provždy. Pokud ho jeho otec bude chtít, může si ho seškrábat z kamenů. Ale její úsměv se začne vytrácet, když z trpaslíka začnou padat hovna. Místo toho vzteky zatne své drápy do vychrtlé ručky svého dítka. Robin zakňučí a ona jej hned pustí. Políbí ho na čelíčko a přitiskne si ho prsům. Nohou začne podupávat do rozzuřeného rytmu.
"A DOST! ... nic si se nepoučil ty šupáku!" nadechne se, aby se uklidnila, když se trpaslíkova pozornost obrátí na tu špínu, kterou si sebou přivedl. Samozřejmě, že je slyšela! Jak nechutně se o ní baví. Budou další na řadě.
Bronn se s povytaženým obočím zadívá na trpasíka, když ho osočí. Dost nahlas si odfrkne, opře se o stěnu a zadívá se jinam.
Lady Lysa se rázem dokonale uklidní, když si trpaslík sám sobě vykope díru. Skoro až nadšením tleskne rukama.
"Samozřejmě! Jak si přeješ! Nemůžeme ti odpírat spravedlivý soud." znovu se zahihňá a poté se zadívá na opodál stojícího rytíře.
"Lorde Vardisi, jsi ochoten posmtít mého manžela, krále a syna mé sestry?"
Rytíř vystoupí z kruhu, ukloní se jí a vytáhne svůj meč, který položí před sebe.
"Můj meč je ti k službám má paní. Bude mi ctí pomstít jejich smrt."
Lysa se opět rozšklebila a pohlédla na trpaslíka.
"Nu což trpaslíku, kdo bude za tebe bojovat?" v celé místnosti zavládlo neskonalé ticho. Anya se otočí na svého mírně uraženého bratra, který dál hleděl do strany a s vypětím všech sil ignoroval cinkání penízků.
"Děláš si prdel, běž za něj bojovat!" chytne ho za ruku a pokusí se ho odtáhnout od stěny. Jenže i přes to vše, byl Bronn jednoduše stále silnější a víc uraženější.
"Nejdu!"
"Padej! Netáhli jsme se sem celou tu cestu, aby jsi ho nechal letět!"
"Bojuj si za něj sama!"
Jejich "tichá" konverzace se neobešla bez zájmu ostatních. Zvlášť lady Lysa se ušklibovala natolik, že jí málem praskly koutky. S velmi hraným smutkem zamrkala na hnuse.
"Je vidět, že nikdo ..." její slova přeruší náhlé vykopnutí hlučného žoldáka z publika.
"Fajn! Fajn! Já za tu hnidu budu bojovat!" opráší si zadní část oděvu a otráveně si povzdechne, když stane vedle toho nablýskaného rytíře. Tohle se ještě jeho sestře vymstí!

"O nic takového se nepokouším má lady. Někteří z nás mají zkrátka lepší vystupování než jiní. Nebo aspoň, vhodnější vzhledem k okolí." Odvětí opět s tím zjevným bohorovným klidem, jakoby poučoval malé děcko o tom, jak se chovat, jakoby snad lady Lysa nebyla úplně duševně v pořádku. Upřímně, s Malíčkem nad tou osobou často polemizovali a on se přikláněl k tomu, že je lady šílená žalem a proto se chová jako starostlivá kvočna. Malíček naproti tomu tvrdil, že takové divy s ženami dělá těhotenství a následná péče o dítě. Po lepším seznámením s tímto subjektem, jménem lady Lysa, by dal Malíčkovi s klidem za pravdu. Něco na jeho tvrzení zkrátka bylo!

Mimoděk pohlédne na ctihodnou lady Stark, díky které tohle všechno vlastně začalo. Jen steží skrývala vlastní zhnusení nad osobou, která snad kdysi byla její sestrou. Cos čekala, lady Stark? jakoby se snad s ní tím pohledem snažil neverbálně domluvit. I Jaime znal lady Lysu jako mladici, podle toho, co od něj slyšel, to byla 'hloupá ukvičená puťka', ono... jeho bratrovi se líbilo něco mnohem... zlatovlasejšího, zelenookého. Taková kdosi, která věčně zaváněla vínem. Ne, on to nebyl.

Následující větu přejde povzdechnutím. Asi přeci jen bude chtít letět, pokud má v přítomnosti lorda a jeho regentky z Údolí setrvat ještě pár minut nebude meškat a dokáže těmto dokonalým rytířům v čele s ochráncem východu, že trpaslíci opravdu neumí létet! Ani malinko. Nebo někoho strčí před sebe a vynahradí tím vlastní absenci letu. Porozhlédne se po blýskavých plecháčích, který z nich bude nejjednoduší cíl.

"Jsem rád, že tak vyzdvyhujete mou nejvyšší přednost, snad byste už mohla rozhodnout o mé vinně? Jak jsou Lannisterové zlí, zákeřní, mazaní, pijí krev svých obětí a servírují si jejich maso v chodech jsme už slyšeli." V jedovaté mluvě si lady Lysa s malým lordem z Lannisteru nezadala. Avšak v té úžasné kreativitě, jak se zbavovali vězňů, smekl by, kdyby nehrozilo, že se snad převrátí a udělá šipku do éteru pod sebou. Lidem se třeba normálně zdálo, že ve snu padají a těsně předtím než se jejich tělo roztrhne se probudí... k životu. Tohle však bylo natolik realistické, že by mu ani to osvědčené štípnutí nepomohlo před zbavením se téhle oživlé noční můry. Poznámku o tom, že po tomhle zážitku by už rozhodně letět nechtěl, si tedy raději nechá pro sebe, prozatím. A dá lady Lyse příležitost, aby si vychutnala své malé vítězství. Tyrion slyšel velmi často, že se vysmívá osobám ve svém okolí, na jeho obranu, ne vždy to dělal zcela úmyslně.

Během svého vážného monologu pozoroval své okolí. Pokud chtěl shodit jeětě víc důstojnost lady Lysy, tak to zvládl znamenitě. Doprovod lady Stark úsměvy nezadržoval a lordové z Údolí udržovali seriózní výrazy zkrátka jen proto, aby neletěli hned po jeho veselé maličkosti. Cenili si života. Suchaři. Jeho chlebodárkyně nebo přesněji chodící zdroj mateřského mléka, byl však s nadšením mírně... na bodu mrazu. I tak pocítili jeho bubínky, jakmile se kolem začal rozléhat ječák lady Arryn.

Dostali se do té podstatnější fáze tohoto komplikovaného konfliktu. Popravdě, Tyrion střílel stejně na prázdno, jak předpokládal, ačkoli... na jeho titěrné maličkosti, která vrhá dlouhý stín to dvakrát vidět nebylo. Nonšalantně si pohazoval s naditým váčkem z rudé kůže a aby snad nebylo pochyb, že má pravé lannisterské zlato otevře ho, pečlivě v něm zaloví, tudíž se ozve kovový zvuk, jak mince přepadávají a tu nejhezčí, nejzlatější a identickou s těmi ostatními vyndá. V tom pozdním večerním sluníčku se krásně leskne, jakoby snad opomněl i soukromou debatu jeho žoldáckých přátel.

Od mince, kterou až do teď zkoumal jako zlatnický znalec, který ji zhotovil, se jeho pohled přesune k lady Lyse. "Nikdo... až na Bronna. Žoldáka." I na jeho tváři se objeví úšklebek. Bronna zatím bojovat neviděl, ale poznal dobrého bojovníka, Bronn musel být jeden z lepších, pokud měl všechny části těla... pohromadě. A mince kterou zkoumal? Ne, nevrátí se zpět do váčku, Tyrion se obrátí k lady Lyse a jejímu podařenému dítku zády a vymění si nezáviděnihodné místo s žoldákem. Z měsíčních dveří se mu stále tak trochu točila hlava. A tu zmiňovanou minci, vtiskne Anye do ruky, nebyl hlupák, házet ji, chmátne po ní vypečený smradlavý žoldák, který mu nyní... Snad zachrání zadní tvář.

Když nezarývala své dlouhé nehty do nebohé syna, tak to odskákala opěrka křesla, ze kterého měla výhled na všechny ctihodné rytíře Údolí, veškeré lordy a hlavně uchazeče o její ruku. Trpaslík se nacházel vepředu, aby byl dobře vidět, zatímco jeho ošuntělí kamarádíčkové postávali vzadu. Nebýt tak spravedlivá, okamžitě by je všechny tři nechala letět. Jejímu synáčkovi by se jen ulevilo. Opětovně jej pohladí po vláskách než se zcela nerozhozeně postaví Skřetovi.
"TY MALÉ HOVNO!" rozkřikne se naprosto klidně. Vykulí na něj oči a ústa se jí zkřiví do vyrovnaného šklebu. ..."Nebudeš mě tu urážet! Vidíte to ctihodní lordi a vznešení rytíři! Tahle zrůda zabila mého muže, mého synovce, krále a jistě by se chystala zabít i nás, kdybych nepředvídala dopředu jeho zlovolný plán! Uprchla jsem i se svým synáčkem a zachránila si tak život. Ale moje tupá sestra tu zvrácenost musela přivést sem!" rozhodí rukama, během čehož na ní lady Catelyn pohlédne s neskrývaným opovržením. Chtěla spravedlnost, ale tady se jí dostávalo jen posměšků a urážek. Docela začínala pochybovat o trpaslíkově vině. Nyní byl spíše on obětí její vyšinuté sestry. Ale zachová si dekórum a okamžitě nahodí svůj obvyklý kamenný výraz. Kamenosrdce! ..."Vystavila mého synáčka nebezpečí a nyní po mě požaduje spravedlnost. A spravedlnosti bude učiněno zadost mí drazí pánové." dál rozhazuje rukama jako divá až velmi nenápadně připomíná jistého pána s knírkem. Ale narozdíl od něj ona stále sedí na svém vyvýšeném místě a během neházení rukou, hladí svého synáčka po hlavičce jako zablešenou opičku.
"Dočkáš se." zasyčí na něj a konečně, KONEČNĚ se zahalí. Některým přítomným ujede úlevný výraz. Vidět jejich lady takhle nebylo nic ... pěkného. A hlavně ne důstojného. Když už Lady Arryn nevystavovala svou hruď publiku, mohla se opět věnovat té zrůdě, která jí vzala ... muže. I když ona věděla, kde je pravda.
Vůbec se jí nezamlouvalo, že se někdo přihlásil, aby za něj bojoval. Ale když si pečlivě prohlédla tu chodící nicku lomeno trosku, hned se jí zvedla nálada.
"Nikdo ... říkali mi i hůř." poznamená Bronn, když se postaví na trpaslíkovo místo. Nyní musel o něco zaklonit hlavu, aby spatřil ten majestát. Lady Lysu v celé své kráse. Nádhera, to mu za tu křeč stála. Rychle zase sklopí hlavu a otočí se na ty dva zatracence kvůli kterým nyní musí bojovat.
Anya přijme minci a zastrčí si jí do své tajné skrýše. I když před Bronnem není žádná mince dostatečně v bezpečí ani dostatečně daleko.
"Ještě že víš komu vděčíš za své brzké osvobození vaše lordstvo." poznamená, když se Bronn otočí a na oba hodí velmi otrávený pohled. Ale tím jen skrýval, jak moc se těší na prolití nějaké té krve. Navíc před publikem, legálně a proti nějakému rytíři z Nemanic.
Žoldák odmítne štít, zvlášť když si bude dělat štít ze živých lidí. To je mnohem větší psina. Malý lord se zčistajasna probere ze svého spánku, vykoskočí na nožky, div že sám nesletí ze stupínku přímo Měsíčními dveřmi do ... pryč.
"Bojujte!" máchne rukou a lady Lysa jej musí zachytit, aby vážně nesletěl. Škoda, aspoň by se všichni měli čím pokochat.
"Brzy uvidíš, jaká je to nevýhoda být chodící plechovkou." okomentuje začátek Anya přesně ve chvíli, kdy se rytíř ožene těžkopádnou rukou v brnění. Meč zasviští a protne vzduch, jelikož žoldák je již dávno o pár kroků dál. Rytíř znovu postoupí a pokusí se o další výpad, ale Bronn ladně uskočí dozadu a zůstane dál z dosahu ostří. Tohle se opakuje ještě párkrát než se dostanou na schodiště vedoucí ke stupínku. Vždycky jí bavilo pozorovat ho při boji. Sice byla žena, tudíž mrštnější a rychlejší, ale on jí vždy dokázal podrazit nohy, když měli zrovna své fackovací chvilky.
"Bojuj ty zbabělče!" zařičí lady Lysa na uskakujícího Bronna. Ten jí zcela očividně ignoruje a dál si poskakuje jako baletka.
"Ta by byla raději, kdyby stál na místě a nechal se rozsekat na nudličky." na vteřinu spustí pohled ze svého bratra, aby se podívala na tu kreaturu, která se netvářila už tak jistě. Jak se dá zabít něco, co se hýbe a nelze to trefit? No, zřejmě dost těžce.

I lady Catelyn muselo dojít, že jsou momentálně oba nebohými oběťmi paranoii ctihodné lady Arryn. Však, co jiného si vyslechla jeho dobrodějná věznitelka než mnoho informací o tom, jak je hrozně... stupidní. Sebeovládání lady Stark bylo tedy na mnohem lepší úrovni než její sestry, toho by si všiml i slepec. A když už mu přišla na mysl lady Lysa, napadlo ho, že kdyby hubla stejně rychle jako vypouštěla ze chřtánu své nesmyslné připomínky, byla by z ní anorektička, když pomineme jejího syna... Tyrion se s ním moc dobře neseznámil ani, když lady Lysa oxidovala v Králově Přístavišti, krásně pod dohledem lannisterských vojáků, za které se mohl Tyrion v případě potřeby... schovat. Ale na co jsem tím narážela předtím? Zkrátka si Tyrion připadal jako zdravý jedinec v porovnání s lordem Robinem. Tady aspoň viděl, že hůř už být nemůže. I když... možná za předpokladu, že se dostane do rukou lady Lyse. Nepomohlo by nic, zaklínání, příprava na modlitbu nebo... něco podobného těmto činnostem, které normálně nedělal.

Nad následujícími slovy si už jen povzdechne, zakroutí hlavou. Kdyby se aspoň měl o co opřít, mohl by za hlasitého spílání té ukvičené parády pospávat.

Ukázalo se, že žoldák - dívka má postřeh. Pohled, který jí věnuje není zrovna důvěřivý. "Od čeho konkrétně, překrásná zachránkyně?" Ta otázka byla na snadě a vyzněla tak nějak cynicky... Minimálně byl osvobozen od pátravého krví podlitého pohledu odulé lady. Ale boží soud... teprve začínal. V bohy nevěřil, ale teď bude věřit klidně i v ty severský vybledlý stromy, pokud mu to zachrání krček.

Drobné ruce lannisterského lorda se zkříží na hrudi. To, co se dělo před nimi vůbec nepřipomínalo těžkopádné zápolení, které občas pozoroval při Jaimeho výcviku. Ne, Bronnovo hraní si na zdegenerovanýho klokana se nemohlo běžnému souboji podobat ani zdánlivě. "Doufejme a kdyby ne... Splní se ti tvůj největší sen, budeš volná... minimálně na těch pár minut než zažiješ nejlepší zážitek ve svém dosavadním životě." Poslední. Hlesne nezvykle tichým hlasem, jakoby se snad obával, že tím naruší celkovou atmosféru, která byla doslova... na nože.

Opětovné uskakování. Hraní si na schovávanou. Byl to nebezpečný tanec, napolo čekal, kdy jeden z bojovníků klopýtne a... zhasne. Z pochmurných myšlenek ho dostane až Anyina poznámka. Pobaveně se ušklíbne. Žoldák si zjevně z narušené lady nic nedělal, nebral ji víc na vědomí než kaz na zubu. Ten se také pořád ozýval a složitě se ho zbavovalo. "Bohové s ní nemají slitování." Usoudí naprosto seriózně, aniž by se odtrhl od té osudové podívané. Jak jinak to celé nazvat?

Lady Lysa si již předem připravovala svou vítěznou řeč. I ta představa toho, jak skřet poletí s přáním bohů, jí vykouzlila na tváři úsměv do té doby než jí ho smazal poskakující žoldák. Co si vůbec myslí, že dělá?! Nehodlala se ve svém vzácném čase dívat na tu šaškárnu. Pokud si bude ten plesnivec dlouho pohrávat s její trpělivostí, ukáže mu čeho všeho je schopna. Neměli je rovnou uvést k ní. Na co její tupá sestra myslela?! Mohla skřeta nechat na vzduchu a během toho se zbavit těch dvou pijavic, které se na něm živily. Poté by se bez téhle šarády mohla obejít. Pro hnisa by nikdo dobrovolně nebojoval a ona by ho v klidu mohla nechat přeseknout v půli. Ale to by nebylo dostačující. Ne, to ne. Hezky by ho nechala rozříznout od klíční kosti až k podbříšku. Poté by vytáhla část tlustého střeva, které by nechala držet své nejudatnější rytíře, zatímco by trpaslíka vlastnoručně strčila z Měsíčních dveří. Jak moc by jí zajímalo, jestli by se dlouhá šnůra neutrhla a on by bez nějakého dalšího utrpení vznášel vzduchem než by jeho tělo narazilo na skály a on by se rozprskl ve velkou rudou skrvnu. Kosty zlámané, vazy přetrhané, mozek všude okolo. Nebo by se velmi dlouho houpal na vlastních střevech, lkal bolestí, střídavě omdlíval a střídavě umíral. Za ten pohled by i vraždila. Proč to neuspíšit. Nebude se s žoldáky zabývat dlouho. Vyčká ještě několik minut a poté to nechá skoncovat. V modravě potůčkových očích se jí zračilo šílenství. Mysl zchromlá nenávistí neuvažovala racionálně. To mohlo dosti stížit Tyrionovi šance na konečnou svobodu.
"Od společnosti téhle ... šarmantní dámy. Pokud v ní tedy nehodláš zůstat." na moment se zamyslí, když slůvko "v ní" zazní dost dvojsmyslně. Ale potom, co viděla ... který příčetný člověk by v ní chtěl zůstat. Jak v její společnosti, tak v její přeschlé trůnní síni. Jen pár vteřin jí stačilo na jisté noční můry po zbytek života. Neunikne jí ten neskonale nedůvěřivý podtón v trpaslíkově hlase, ale zcela ho ignoruje. Tenhle prcek zdaleka neví, jaký mají žoldáci schopnosti. Tyhleti vyleštění i vykleštění rytíři bojovali za celý svůj život možná tak jednou, dvakrát a ve skutečné bitvě nikdy. To oni se do nich dostávali každý den. Bratrovo uskakování nebyla zbabělost, ale taktika. Prostá a jednoduchá taktika.
Bronn udělá ladnou otočku a přesune se rytíři za záda. Ale místo toho, aby zaútočil, mrkne směrem k lady Lyse a rychle odskočí do bezpečné vzdálenosti před smrtelným sekem. Zameškat byť jen vteřinu a už by se válel rozpůlený na zemi. To je poslední oč by toužil. Další sek zachytí svým ostřím a přitom šťouchne dvěma prsty rytíře do jediného nechráněného místa, kterými jsou oči. Ser Vardis Egen zavrčí a celou svou vahou odrazí Bronna dozadu.
"To jsi obvykle takový pesimista? Kdyby si Bronn nebyl jistý, že vyhraje, nikdy se proti té plechovce nepostaví." raději nedodává, že se proti ní nepostavil tak úplně dobrovolně. To je zcela nepatrný detail, který může být pominut. Teď bylo hlavní to, že Bronn využil své příležitosti a zajel ostřím pod nekrytou část v podpažní jamce. Když si ser Vardis Egen protíral oči, druhou rukou máchal s mečem okolo sebe. Tím i odkryl své slabě chráněné místo. Žoldák toho využil a zajel dovnitř. Rytíř zachroptěl a začal se dusit vlastní krvi v přilbě. S rozšířenýma očima padl k zemi, vydal poslední bolestný pazvuk než se svalil na čisté dlaždičky, nyní potřísněné rudou tekutinou. Oči upřené do prázdna s pomalu se rozšiřujícími zorničkami, upoutali Robinovu pozornost. Bez hlásky zíral na tuto podivnost a ani nedutal.
"Já ti to říkala." pronese tentokrát tiše Anya směrem k trpaslíkovi, když si Bronn utře meč o mrtvého hrdinu. Tísnivé ticho přeruší poněkud klidný hlas lady Lysy. Ta se usměje svým křivým úsměvem a očima vyhledá Tyriona.
"Zřejmě jsi vyhrál a tudíž bych tě měla nechat odejít, ale ... je to jedno velké ale. Proč bych měla nechat rozhodnout bohy o tvém osudu? Nikde je tu nevidím, ale koho zde vidím ..." hlavou zakroutí kolem osy a vrátí se ke svému objektu zájmu. ..."jsem já. Dnes zemřeš můj pane. Oh, ano, ty chcípneš! A mě to bude těšit. Jak moc mě to potěší. Vidět tvé tělo zmítající se v bolesti ... to bude pohled určený jen a jen mě. Lhala bych, kdybych to nazvala spravedlností. Koho zajímá spravedlnost, ponech jí těm pitomcům Starkům!" blýskne okem po své sestře, která nyní již neskrývá své pravé emoce. ..."Já tě chci vidět viset, chci tě vidět letět, chci, aby jsi trpěl, moc, hrozně moc. Ani nevíš, jakou mi uděláš radost. Věř mi, učiníš mě velmi šťastnou ženou. Bohové ať si vezmou Jona, Roberta nebo Neda Starka. Zdaleka mě nezajímají. Tady jde jen o starou dobrou pomstu ... možná i o zábavu. Ty se nechceš pobavit můj lorde? Ne? Škoda, škoda, že se na ničem neshodneme. Mí lordi, mí pánové, mí drazí, zabijte ty prohnilé žoldáky a přiveďte mi lorda Tyriona. Jeho osud jej čeká, nechceme přeci, aby dorazil pozdě." zvedne jeden z dlouhých prstů a tiše se zachichotá jako malá dívčina, která koná neplechu. ..."Abych nezapomněla, kdo mi toho skřeta přivede, ten se stane mým drahoceným chotěm. Copak po tom netoužíte vy supi!" poslední větu div že nevyprskne do davu. Rytíři i lordi se nejistě podívají z jednoho na druhého a dosti neochotně vytasí své zbraně. Jaké možnosti vlastně mají? Mnohé a přitom žádné.

"Mám takový pocit, že společnost dvou zkažených existencí, jenž jsou na konci společenského žebříčku, mi na nějakou dobu postačí." Usoudí po kratší odmlce, zatímco pozoruje hopsajícího žoldáka. Musel uznat, že jeho styl boje byl elementární a přestože žádného z vodních tanečníků z Braavosu neviděl, nebylo to zase tak dlouho, co o nich četl, ale Bronnovi pohyby? Byly jakousi podivnou směsí... tancem, jak hrdých plecháčů jako byl třeba jeho bratr, ale i přesto, Bronn se tuhle slabinu snažil zastírat střeštěným poskakováním. Kdepak, žádnej klokan, rosnička.

Na tváři se objeví potěšený úsměv, který se nesnaží schovávat, s rytířem, který bojoval za nepříčetnou supí hlavu, nijak nesympatizoval. Dobře mu tak, starci pofidérnímu. Být možná trochu... naivnější, bylo by mu poškození na zraku ubohého rytíře opravdu líto. Když tak chvílema pokukoval po lady Lyse a jejím slabomyslném synkovi, bylo zjevné, že se ani jeden z nich dvakrát nebavil. Mladý lord si právě matce stěžoval, že má hlad, jeho výsměšný výraz se změní ve zhnusený. "Možná se opravdu dám na úkladnou vraždu fakanů..." Sdělí tiše Anye ne zrovna zůčastněně, snad jen útrpně, kdoví, co z toho všeho bylo horší, že se potřeboval vychcat, v nožičkách neměl cit nebo se před ním měly, co nevidět vyjímat dva divy Západozemí. Co Západozemí... Celého známého světa.

"Říká se tomu krutá realita... nebo nezvratný osud, záleží na úhlu pohledu." Pokrčí rameny, on i ten potěr vedle něj věděl, kde je pravda, že se rozhodla být taktní... Jak tak filozofoval nad dobrosrdečností nebo zkrátka jenom materiálností svého chrabrého zachránce, málem by mu ušlo, že je souboj u konce.

"Můj zlaťák na to, že jsme v řiti. Všichni tři." Jejich tichá konverzace je momentálně zhruba tak nenápadná jako sekyrou mávající Divoký na královské hostině, tudíž míň než málo a Tyrion? Ten si dělá starosti jen minimální, popravdě ani pohledem k Anye netěkne, hledí jen na lady Lysu, která je natolik spokojená sama se sebou, hotová bohyně zkázy, před niž má být předveden a s jejími prvními slovy? V jeho obličeji se objeví pobouření a neskrývaně se tam promýtne strach, ruku na srdce, Tyrion nepatřil mezi ty tupce, kteří nastavovali svůj ctěný krček za někoho jiného, pokud to pro něj nebylo aspoň výhodné. Shrnuto podtrženou, nenechal si zrasit svůj krásný obličej, to raději před svou ctihodnou titěrnost strkal méně potřebné jedince. On byl příliš výjimečný než aby se nechal zabít, jeho drahý otec by tu představu snad ani nerozdýchal, tak neuvěřitelná mu přišla. Popravdě... Skřet z rodu Lannisterů věděl, kdy by měl začít urozené supí hlavě lézt do zadku a jediná slova pokory... "takže temná stránka ctižádosti." V hlase měl tolik jedu, že kdyby byl jedním z těch obrovských bazilišků dovedl by otrávit nesčetné množství lidí.

Je až neskutečné, kolik lidí se kvůli jednomu rozkazu dá do pohybu, jako tupé ovce nebo loutky, jenž poslouchají šíleného loutkaře. Přesně tak tomu totiž bylo u chrabrých mužů a Tyrion si zkrátka musel položit existenční otázku, zda - li za jejich nehynoucí oddanost sahající až za hrob, či spíše k měsíčním dveřím mohlo... ego, strach nebo příslib namoženého kamaráda v poklopci? Tak či onak, statečné ozbrojené mužstvo mužné se k němu začne sunout stejně rychle jako smrad. Severští únosci by ho snad i chránili, jednoho před sebe a Anyu přeci jen něžně popostrčil. Bylo mu to k hovnu, pokud chcete znát jeho osobní dojmy.

Mimoděk je natisknut na vypečenou žoldačku, jeden rychlý pokyb, který se díky vzájemnné blízkosti ztratí a malá levoruční dýka je jeho. Nevinná zbraň v ruce mizerného bojovníka. Co taky zmohl proti těžkopádným nadutcům s meči delšími než jejich vlastní... střední nožka. Správně, na první pohled nic. Její urozenost mohla jeho snahu skrýt nůž, snadno přehlédnout.

"Probodni mě, pitomče, aspoň si ušetřím pád." Utrhne se neurvalou rozmrzelostí na ozbrojence jenž ho v zapálenosti uposlechnout rozkaz popíchne. Kupodivu si vezme skrčkova slova k srdci a Tyrion je zčásti nesen, veden a popostrkován k nohám překrásné a velmi, velmi klidné lady. Díky bohům za dlouhé sukně. Poměrně kýčovitá myšlenka od někoho tak zkaženého jako on, ale... poté, co viděl nejhorší výjev svého života si připadal jako znásilněný panic. Ale... ale aspoň si ta přírodní katastrofa v lidském provedení užije jeho překvapený výraz. To, že pozbýval úctu nebo strach... Nepatrný detail. Lady Lysa byla příliš zahleděná domněnkou vlastního úspěchu. "Skutečně... příjemně jsi mě překvapila, nakonec nebudeš až tak marný psychopat. Snad se vyrovnáš i mému synovci." Jeho slova jsou navzdory situaci stejně sebejistá jako monolog ustrašené kvočny. Ráznost s níž jsou slůvka pronášena nutí bojující dvojice zastavit. Sktečně naslouchat jeho hlubokému hlasu a to i přes rozkaz ubožačky z rodu Tullyů. "Možná ti můj lord otec i upřímně poděkuje, víš, jak to on umí... A nebo tě zkrátka donutí sníst tvého milovaného synáčka." S každým tím slovem přistupoval před lady Lysu, jako odsouzenec měl na poslední slova právo a vzhledem k tomu, že tak nařídila sama lady, nikdo ho nezastavil a dřív než stihl kdokoli odhalit jeho plán, chňapl po ručce postiženého lorďátka, Tyrion byl natolik blízko, aby chmátl s jistotou, Robínek měl pramalou šanci se mu vyškubnout nebo ho dokonce kousnout. Navíc měl skřet přeci jen větší sílu než vyhublý nemocný chlapec, který pod krkem může snadně ucítit studené ostří nože. "Přeješ si letět, můj pane? Pokud se tvoje maminka bude chovat jako labilní pomstychtichá cuchta, to přání ti splním.Ano, opička tě nechá letět, kuřátko." V jeho hlase nebyl sebemenší náznak nejistoty, strachu z toho, co chtěl udělat. "Jak jsi to říkala, má překrásná paní, že se budeš bavit, zatímco mě budou tvý přizdisráči párat? Budeš se stejně bavit i při pohledu na dírky v krčku Robínka? Já Brana Starka nezabil, přísahám při starých i nových bozích na čest Neda Starka, že ne, ale dej mi důvod, proč nezabít tvé sladké dítě. Propustíš mě, stejně tak ty podplatitelné krysy, zapáchají hůř než rozpadající se mrtvoly a já mladému lordovi nedám možnost objevit skrytá křidýlka." Mohli ho snad zkusit zardousit, ale proříznout malému dítku krček nebylo opravdu nic složitého, přeci jen, stále ho svíral v pevném stisku.

Vojáci i lordi lady Lysy se dali do pohybu jako zhypnotizované zombie. Krátké zdráhání se přeměnilo v okamžitou činnost. Ať byla jejich lady sebešílenější, nechovali pražádnou lásku k lannisterské lůze. Přesto se jim to částečně příčilo s jejich krédem cti. Co by řekl lord Jon Arryn, kdyby je nyní viděl. Jak bojují ve značné převaze s dvěma žoldáky a snaží se přitom ukořistit polomuže, který v očích bohů byl nevinný. Že by ctižádost zatemnila mysl věrných a čestných mužů? Zdálo se tak. Dál postupovali proti trpaslíkovi a jeho věrným. Jeden měl to štěstí a podařilo se mu ukořistit tu malou, nepatrnou věc, kterou byl syn Tywina Lannistera. Přesto to nebyla žádná lehká záležitost. Trpaslík snad vážil tunu, ale hrdí muži jej dovlekli před svou lady, která se opět zubila jako kočka na plotně.
V pozadí bylo vidět lady Catelyn, která se ke své sestře snažila dostat, ale nebylo jí to umožněno. Udatní lordi a rytíři se kolem ní semkli jako supi a odmítali jí pustit dál. Svou sestru nespatřila tolik let a jakého zklamání, snad i zděšení se jí dočkalo, když spatřila ten šílený výlev. Tohle dávno nebyla její krev. Co se mohlo stát, že se její nejdražší Lysa takhle změnila. Bylo to přeci tak hodné a milé děvče. Jako děti si spolu hráli celé hodiny a hodiny. Milovala jí, ale ... jak mohla spatřit, její sestra byla mrtvá. Tahle kreatura s ní měla pramálo společného.
"Nazývej si mě psychopatem, jak chceš. Ty jsi nezadržitelný vrah, který bude zprovoden z tohoto světa. Ne okamžitě, ale jednou určitě." pronese jedovatým tónem. Její následnou pozornost upoutá konec bitevní vřavy. Neschopní ubožáci, nedokáží ani zabít dvě poletující mouchy. Tiše zavrtí a vrátí se velmi bezelstně k pánovi z Lannisterů. Po celou dobu si udržuje svůj rozjařený výraz, ale jakmile se na jazyku trpaslíka ocitne i její syn, vztek nezadržitelně vykypí na povrch.
"Ty nechutná, odpudivá kreaturo! Mého syna se nikdy nedotkneš! Oni ti to nedovolí! Ani já ti to nedovolím!" vyprskne na něj, doslova. Proč tak otálela, už dávno mohla vyhřeznout jeho vnitřnosti a vyzkoušet, jak vlastně těžký je. Kolik toho jeho střeva unesou. Příliš se zaobere do svých myšlenek, pomalu postupující trpaslík pro ní není hrozbou. Ou, hloupá Lysa, jak se mýlí. Náruč, vždy teplá a plná, je najednou prázdná. Milovaný syn se ocitl v područí té stvůry. Srdce se jí téměř zastaví. Chce vyskočit z křesla, ale to by znamenalo jistý konec té nejúžasnější bytosti pod sluncem. Jejího malého chlapce. Lordi a rytíři z Údolí, taktéž znejistí a vyčkávají dalšího rozkazu.
Robin z toho dění kolem něj a i z toho, že se stal hlavním aktérem, strachy oněměl a začal se třást. Škuby, které mu projížděly tělem byly silnější než on sám. Málem se i stalo, že se díky náhlému trhnutí sám řízl.
"Okamžitě pusť mého syna! Obludo! Monstrum! Zrůdo!" Lady Arryn nyní stála, ale v dostatečně bezpečné vzdálenosti, aby svému synovi zbytečně neublížila. Kdyby nyní po trpaslíkovi skočila, všichni tři by se nehezky proletěli a ona by Robínka nezachránila. Věděla, že je bude muset pustit. Věděla to a nezamlouvalo se jí to.
"Tohle není konec, já tě uvidím viset!" tiše procedí mezi zuby a poté se podívá po lordech a rytířích z Údolí. ..."Nechte je odejít!" Muži v brněních se rozestoupí a odloží své zbraně. V jejich rychlosti se ukrývala i jistá úleva.
"Vrať mi mého syna zrůdo a zmizte odsud! Dám ti i jednu radu, ztraťte se z Údolí, co nejrychleji to bude možné. Nezaručuju ti, že se ti bezpečí dostane mimo zdi Hnízda!" v jejím hlase byl zlovolný klid. Z jančivého psychopata se dostala na zcela jiný level. Tyrion nyní mohl pustit Robina, ale pokud si chtěl být na sto procent jistý, že lady dodrží své slovo, mohl se s ním potácet až k hlavním dveřím z haly. Po cestě mohl zachytit pohled lady Stark. Neskrývala se v něm zloba, ani nechuť, vypadalo to spíše jako důvěra.
Žoldáci, něco málo pomlácení a pořezaní se připojili ke svému lorďátku na další dalekou cestu, která bude vše jen ne lehká.
Lady Lysa po odchodu trpaslíka poslala všechny pryč. Kolébala svého vyděšeného synáčka v náručí a šeptala mu sladká slůvka.
"Nemusíš se bát, on už ti nikdy neublíží. Už nikdy. Zato maminka jemu moc. Hodně, hodně moc."