Příběh - Theodor Lamercier

Na úbočí hory, kde sa rozliehali nekonečné zelené pastviny; tam, kde rozvoniavali divoké kvety a teplé slnko hladkalo svet sedela ona, so svojou červenou hrivou a nevinnými očami. Tam, kde nebol nik okrem nich, len tá nekonečná krása v lone prírody, sa kľukatila tenká cesta. Tadiaľ, iba tadiaľ chodievali pastieri so svojimi ovcami na pastviny, iba tadiaľ chodili lovci so svojimi psami a obyčajný ľudia. Každý, azda každý na svete sa musel na tom mieste pristaviť, aby vdýchol tú krásu do seba, ktorá mu bola ponúknutá. Ďaleký les ustúpil, dal miesto voňavej zelenej tráve, rozsiahlym lúkam. Vánok so sebou prinášal vôňu kvetín a čerstvej jari. Tam, kdesi pod nimi, medzi horami v kotline bola skrytá malá dedinka. Maličká, tak veľmi maličká... Videla len roztrúsené drevené strechy, ako čupeli medzi stromami. Okolo nej bzučal nový život. Chrobáky a motýle, snažiace sa nájsť si svoj voňavý kvet, na ktorý môžu usadnúť, okúsiť chuť sladkého nektáru, nebodaj odpočinúť si. Privrela svoje modré oči, pozdvihla tvár k čistej oblohe. Bola jasná, krásne modrá. Bez obláčika, bez náznaku zlého počasia. Cítila ako je svet naplnený novým životom, ktorý prišiel s jarou. Zdvihla svoje kútiky pier do nežného úsmevu, pľúca si naplnila čistým vzduchom. Bola to krása...
Pohladila Psa po jeho hustej srsti, ten ležala vedľa nej, ako najvernejší spoločník. Vzala si medzi prsty ďalší kvet, zaplietla ho už do takmer dokončeného venca. Malého, krásneho, pestrofarebného. Vedľa nej ležali natrhané lúčne kvety. Modré a žlté, biele a červené. Široko ďaleko nebolo nikoho, kto by ich vyrušoval. Široko ďaleko nebolo nikoho, kto by ich videl a počul. To len ona, ako bohovia videla do šíreho okolia. Videla tú dedinku, videla ďaleké hory, ako sa týčia k nebesám, pretekajúc, kto ich skôr dosiahne. Videla v diaľke malé stádo bielych oviec. Zvuky cinkajúcich zvonov k nej doliehali len matne, len tak opatrne. Pes si odfúkol, vydýchol. Zrejme si spolu s ňou užíval to ticho, ten pokoj. Mali ho tu počkať. Tu, kde ju zanechal, aby si vybavil nejaké povinnosti v dedine. Nenamietala. Dnes akosi nemala chuť na spoločnosť ľudí.
- V dolinách – kvitne kvet, ktorý lásku nám dáva
jeho jas v tmavom ráne vždy svieti ako brieždenie
V dolinách – lesný med vonia viac ako tráva
na svahoch túlia sa ovčie stáda
V domoch pieseň znie - rozliehal sa jej spevavý hlas. Psovi to nevadilo. Už si zvykol a občas mala pocit, že si jej piesne snáď i užíva. Hlas mala krásny, nepoznala nikoho, komu by sa nepáčil. Na perách s piesňou hľadela do doliny pod sebou, pri čom tkala svoj veniec z kvetov. Možno pre seba, možno pre niekoho iného a možno len tak, aby sa niečim zamestnala. Oproti mestám, dedín a ciest, ktorými do teraz prechádzali je to vítaná zmena. Nikdy si nebola pomyslela, že Sever, o ktorom toľko počula, že krajina o ktorej sa hovorí že nie je vľúdna a vďaka jej chladnosti a drsnosti sú taký i ľudia, dokáže ponúknuť niečo tak čarovné. A hoc sú tu rána chladné, a hoc krajina bude stále viac pochmúrnejšia, zamilovala sa do nej už teraz. Konečne vidí niečo iné okrem lesov, okrem kamenných domov a hradov. Konečne sa nemusí pozerať na pochmúrnych ľudí, lebo tu majú ľudia svoje domy i srdcia otvorené. Tu vládne česť a spokojnosť.
- Je to kraj kde prísne štíty hôr
Ticho dolín múdro strážia
Pokým slnka lúč zazvoní
na jarné zvonce ovčích stád
Je to kraj kde ráno vstáva skôr
Kde sa drevo z hory tíško zváža...

Jeho kůň kráčel pomalým krokem po přírodní stezce vedoucí z navštíveného města směrem ke svým společníkům na cestách. Krajina byla klidná a všude kolem se rozléhala mírumilovná příroda. I v tomto momentě však nepolevuje na ostražitosti. Dnes už nevěří ničemu a něco jako dokonalé klidné místo mu přijde také nereálné. Vždy se může objevit nebezpečí, které by se mohlo pokusit připravit ho o krk. Někdo by řekl, že je Theo naivní.. Možná tomu tak je, ovšem on by to nikdy neuznal. Je pouze opatrný. Riziko povolání. Kdo stráví takovou dobu jako on za Zdí, necítí se bezpečně už asi nikde.

Už byl hodně blízko místu, kde těm dvěma řekl, aby zůstali. Na koni se mu nechtělo spojovat se Psem, protože potřebuje mít otěže stále pod kontrolou, tudíž se chtěl spolehnout na to, že uslyší smích nebo nikdy nekončící monology rudovlasé krásky, která s ním cestuje. Čekal vše, ale rozhodně nyní ho překvapil zpěv nesoucí se větrem. Než aby se zvuk vzdaloval, naopak jej Theo slyšel zřetelněji. Následoval tedy ten hlas v domnění, že by to mohla být Radka. Nakonec dorazil jenom k luce s relativně vysokou trávou květinami hrajícími snad všemi existujícími barvami. Slezl se svého koně a dovedl jej na louku se popást.

Když o koně bylo postaráno a Theo zarazil ocelový hřeb do země a trochu jej zatloukl ještě hlouběji. Kolem hřebu poté přivázal provaz, který poté zauzloval kolem koňské uzdy, aby se mu kůň nikam neztratil. Theo pohladil tmavého hřebce po šíji a poplácal jej po rameni přední končetiny. "Hodný chlapec. Jen tu pěkně počkej. Za chvíli jsem zpět." Kvůli jeho daru vždy Theovi přišlo, že se mu lépe jedná se zvířaty. Nikdy neodmlouvala. Když se s nimi jednalo mile, vraceli naprosto stejně. Zvířata neintrikují, nelační po moci. Nezrazují své vlastní řady. Theo jim byl v mnoha těchto přírodních ohledech podobný a proto se nikdy nedokázal zařadit do dnešní společnosti. Ani jako šlechtici se mu to nedařilo. Ano, v té době měl dvojí metr na vznešené a nevznešené, ale byl ještě mladý. Život vás naučí, že ať jste chudý nebo bohatý, oba si najdou způsob, jak vrazit dýku do zad tomu druhému... Dost však vnitřních monologů. Teho vstoupil do travin, rukou odhrnul vždy jedině rostliny, které byly pomalu vysoké jak on. Pořád se držel toho hlasu. "Kuře? Kam ses mi zatoulala?" Pronáší, přibližuje se již k Radce.

Pes lenivo zdvihol hlavu, i uši. Počul ho. Počul prichádzajúceho koňa, dokonca v tom jemnom vánku zavetril i známi pach. Theov pach. Ostal však pri nej ležať. Ak sa blíži k nim, nemá sa kam ponáhľať. Nepôjde mu na proti. Prečo by aj šiel? Pri Radke, v teplých slnečných lúčoch a mäkkej tráve sa mu leží viac než dobre. Konečne si môže i on oddýchnuť od večných špehovaní, bojov a prenasledovania. Od toho behania hore-dole po celej krajine. Užíval si počasie, i tú pohodu, ktorá bola ponúknutá. Znova len spokojne odfúkol, riadne vzdychol, aby vypustil zo svojej psej duši všetky trápenia. A ona sedela pri ňom. Spievala svoju pesničku, ktorá sa niesla do šíreho okolia. Veniec z kvetov už mala takmer hotový. Pes natiahol svoje končatiny, zmenil polohu. Položil svoju mohutnú hlavu na jej kolená, vrhol na ňu pohľad, ktorým vždy naznačoval, nech sa mu pekne povenuje. A ona neodolala. Neodolala tým jeho krásnym, hlbokým očiam, v ktorých sa skrývala nevinnosť sama. Iste, Pes dokázal trhať, zabíjať ak bolo treba. Ale pri nej sa z neho stávalo maznavé psisko. Hravé, túliacie sa k nej. A ona mu vždy vyhovela. Poškrabkala ho medzi ušami, hlavne za čeľusťou, kde to mal najradšej. Vedela, že keby nebol psom ale mačkou, tak spokojne pradie. Usmiala sa.
- V dolinách
Človek sám svoju prírodu chráni
Každý strom, každá lúka na stráni je náš vzácny liek
V dolinách – ľudia nemajú zamknuté brány
Majú tam srdcia čisté a vľúdne ako prúdy riek... - spievala psovi ďalej. A neprestala s tým ani keď jej uši začuli známy hlas. Theov hlas. Pohladila psa po hlave, pery roztiahla do širokého úsmevu. Ten zdvihol hlavu, veniec z kvetín mu padol až ku krku. Vyzeralo to náhle ako obojok. Švihal chvostom zo strany na stranu. Napokon sa zdvihol, ona sa zahihňala. Dostala od neho bozk. Jeho dlhý, drsný jazyk oslintal celú jej nevinnú tvár a potom sa vydal privítať aj svojho spoločníka, verného priateľa - Thea. Ona len pootočila hlavou do smeru, skadiaľ prichádzal. Smiala sa. Od srdca, veselo, ako nevinné malé dieťa. Nebyť jej vlasov, nebiť jej smiechu, tak by sa v tej vysokej tráve úplne stratila. Smiech ustál, počúvala skadiaľ prichádza. Postavila sa na štyri, ako by i ona bola nejakým malý, poľným zvieratkom a chytro mu ušla. Schovala sa. Zanechala za sebou len vysedené miesto, zopár natrhaných kvetín a plášť, ktoré ju chráni pred zimou a dažďom. A zanechala za sebou i stopy, kadiaľ sa odplazila. Už síce nie je malým dieťaťom, ale prečo by sa nemohla so Psom a Theom zahrať na schovávačku? Nech majú aj oni veselé chvíle vo svojom vážnom a pochmúrnom živote.

Zaslechl šustění v trávě a tak najednou opět zbystřel. V tom se však objevil Pes s věncem kolem krku. Theo se najednou zarazil a nevěřícně hleděl na svého společníka, který snad začal vrtět radostně ocasem a navíc.. Ty květy kolem jeho krku. "Co? Co ti to provedla? Nemohl uvěřit tomu, že jeho věrný společník, který měl správně být stejně vážný a bystrý jako jeho majitel teď vypadá jako nějaký mazel. Nebýt to nápady Radky, asi by věnec roztrhl a Psa poslal okamžitě na hlídání okolí, ale jednou už mu stačilo vystrašit mladou Radku.

Uslyšel najednou i úsměv a tak se za ním vydal za zdrojem tohoto smíchu. Jenomže to už byla Radka dávno pryč a po ní zůstalo jenom to pramálo. Vzdychl si a zeptal se sám sebe. "U Starých.. Kam to děcko zase zmizelo? Proč se sakriš schovává?" Pokud si myslela, že z toho udělá hru otce a dcery, tak se spletla. Chce hrát schovku, budiž.. Ale Theo každou schovku vyhrává, protože se tím živí.. Radka to má jako hru. Dezertéři to většinou mívali jako boj o přežití a tudíž se snažili mnohem více než mladá holka. Začal se soustředit a poté se mu ztratili zornice a nahradilo je čisté bělmo. Theo opět viděl očima Psa a také viděl i pachovou stopu Radky mísící se s mnoha pachy rostlin kolem. Ovšem pach, který sleduje pro něj byl jasný a tím se také vydal. Když Radku našel, začal se chovat jako by se v té situaci zachoval pes. Olízl ji několikrát líce a pořád na ni dotíral, aby si myslela, že si s ním chce hrát. V tom opustil tělo Psa, který se potom začal chovat normálně a trochu zmateně, když se octnul u Radky. Tentokrát mu Theo nechal méně svobody než kdy jindy, takže Pes byl trochu zmaten...

Hned jak se Theo probral, věděl přesně kudy jít. Rychlým krokem a vlastně na férovku během probíhal travinami, až se dostal na místo, kde byla Radka. Mám tě.. Co to tady vyvádíš? Pronesl, když už měl odkrývat poslední zbytky trávy od místa, kde měla být Radka.

Hihňala sa. Potichu, pobavene. Občas vystrčila svoju hlavu, aby mohla sledovať, kadiaľ sa Theo vydal, alebo nevydal. Tým, že bol omnoho vyšší než ona, mala naňho i lepší výhľad. Ostala čupieť vo vysokej tráve, započúvala sa do jeho krokov i slov, do zvukov jeho pohybu, aby ho tak mohla sledovať bez toho, aby sa naňho pozerala. Bez toho, aby na seba videli. Tráva okolo nej potichu šušťala, hmyz bzučal a ona ho počula. Nie jeho slová, ale jeho kroky. Bol tam. Bol presne tam, kde bola predtým ona. Zakryla ústa svojimi rukami, takmer jej vyšli slzy od pobavenia, tak sa v duchu smiala. Len sa tak natriasala. Nakoniec stuhla, spozornela. Nastražila svoje ušká. Počula niečo, alebo niekoho, kto sa k nej blížil. Strhla hlavou do toho smeru. Už-už chcela ujsť, znova zmeniť svoju polohu, ale neurobila to. Bol to Pes, ktorý ju našiel. Objala ho okolo krku, pritúlila sa k nemu. To zviera a zároveň i Theo mohli cítiť, akou čistou a nekonečnou láskou to zviera milovala. Milovala ako člena svojej malej, zvláštnej rodiny. Vtisla mu hlboký bozk na hlavu. Pomaznala sa s ním potichu, aby ich náhodou Theo neuvidel, nenašiel, nezačul.
- Pšt. Budeme sa schovávať spolu - zašepkala mu potichu, dokonca si položila ukazovák pred svoje pery, potom pred čumák a papuľu Psa, aby ju náhodou neprezradil. Áno, je už ženou. Mladou ženou, ale napriek tomu v nej drieme dieťa, ktoré sa občas ukáže. Ktoré je hravé, usmievavé a milé. Ktoré chce ukázať ľuďom okolo seba, že svet nie je iba čierny a pochmúrny. Že sa každý dokáže občas zasmiať a správať ako malé dieťa, zabudnúť na všetky tie starosti, ktoré majú dospelí.
Znova kroky. Tentokrát patrili Theovi. Vedela to. Počula tie kroky, ako sa blížia k nej. Nabral menšiu rýchlosť, bežal k nej. Bežal. A ona sa zdvihla na svoje malé, krátke nohy. Krátke, ale o to rýchlejšie a svižnejšie. Bola tak rýchla a svižná ako laň. Dospelý človek mal čo robiť, aby ju dokázal dobehnúť, aby dokázal utekať tak ako ona. Lebo ona neutekala. Ona letela. Jediný, kto jej dokázal vždy stačiť bol Pes. Zmenila svoju polohu, našla si novú skrýšu. A preto, vďaka tomu, keď Theo odkryl posledné steblá trávy, keď odhrnul na bok vysoké kvetiny, nechala mu tam prázdne miesto.
- Kukuk - kukuk! - zakukala naňho ako kukučka. Hrala sa. Ale vedela, nemôže sa s ním hrať dlho. Theo je dospelý a vážny muž. Chce ho rozveseliť, ale nie nahnevať. A preto, ak ju po tom zakukaní začne znova prenasledovať, tak ho nechá, aby ju našiel. Nech má z toho radosť. A ak sa nebude hnevať, tak bude mať radosť i ona. Sedela vo vysokej tráve, s vystretými nohami. Sledovala všetky svetové smery, snažila sa odhadnúť, z ktorej strany ju Theo objaví. Upravila si svoju korunu z kvetín, ktorý jej občas padol na oči. Bol väčší než pôvodne chcela, ale to nevadí. Aspoň na tú krátku chvíľu môže byť aj ona kvetinová princezná. Víla, ktorá panuje vo vlastnej, vymyslenej krajine.

KDyž uviděl, že tam nikdo není, trochu si připadal trapně, když už řekl hop než stačil vyskočit. Ovšem jeho sluchu neuniklo, že se Radka schválně rozběhla a utíkala někam jinam. NEchápal, co se děje. Vůbec mu ani nedocházelo, že si s ním Radka tímto způsobem hraje. Vždyť on konec konců jako dítě nikdy neprožíval takovéto bláznivé výmysly jako hraní her na schovávanou nebo pobíhání po loukách. Jeho dětství se skládalo z učení vojenských taktik, tréninků s dřevěnými meči se Serem Loarinem, který mu po každém tréninku vždy zanechal několik modřin nebo jizev. Svět obyčejných lidí ale hlavně dětí je mu pořád hrozně vzdálený. Nebyl ani naštvaný ani nějak extrémně pobavený. Spíše by se řeklo, že je zmatený. Utíká snad kvůli nějakému nebezpečí nebo nepoznává opravdu, že jde o Thea? Ne.. To je nesmysl. Pes by kohokoliv jiného napadl nebo zastrašil. Ale co mohl nyní dělat. Mohl jenom hledat Radku.

"Kde se schováváš ty malé Kuře?
Víš, že stačí dát povel Psovi a ten tě přitáhne za flígr ke mně? Zkoušel ji trochu zastrašit, aby ji donutil vylézt z jejího úkrytu. Nechtěl opět otravovat Psa s tím, že by se do něj vcítil. S rukama zdvyženými míjel porost louky a odhrnoval vyšší trávu ze své cesty. Když se nezvládal pomocí smyslů nyní orientovat, vložil si spojený palec a prsteníček spojenými konečky do úst a hlasitě zapískal, aby přiskotačil Pes k němu.

Když dorazil Pes, šetrně ho pohladil po hlavě a od krku jej hladil až k zádům. Prohlížel si svého společníka, který měl nyní radostný pohled štěněte. Jakoby tato rozkošná tvářička nedokázala ublížit byť jen mouše. Pro Thea bylo divné vidět ho takto, ale raději se nad tím moc nezamýšlel. Místo toho sdělil společníkovi. "Hledej to drzé Kuře.No tak, příteli. Vím, že jsi tady celou dobu s ní." Pes pochopil, co si jeho pán žádá a proto se rozběhl do trávy. Theo jej okamžitě začal následovat, když mu Pes unikl, mohl se orientovat pouze podle svého sluchu. Tímto způsobem dorazil konečně až k místu, kde poté pes vyrážel výpady čumákem do něčeho, co bylo skryté na zemi. Poskakující zvíře nyní z vlastní vůle zdržovalo Radku a hlavně prozradilo její přítomnost. Když Theo konečně dorazil, podíval se na válející se rudovlasou dívku, s všemožnou zelení ve vlasech a radostným úsměvem na tváři. "No... A pověz mi copak to tu vyvádíš? Nepoznala si snad, že jsem to byl já?
Příště tě tady nechám. Aspoň bych měl o jeden hladový krk méně a nezdržoval bych se každou hodinu pauzou na toaletu. Zvedni se, ty šmudlo. Do města zpátky nepojedeme jen tak. Naše cesta vede dál na Sever." Dodal a už jen vyčkával, až se Radka opět zkultivuje a hlavně už nikam nebude utíkat.

Chcela naňho veselo vyskočiť, vybafnúť, aby sa konečne i ten večne zachmúrený člen Nočnej hliadky usmial a všimol si, že okolitý svet nie je naplnený len povinnosťami, krvou a zase povinnosťami. Jej široký, veselý úsmev a žiarivo modré oči však ostali primrznuté. A to v momente, čo sa k nej dostal. V momente, čo začula jeho slová. "Pche, ten sa nevie radovať z ničoho. Zrejme sa nevie zasmiať ani keby ho ten smiech udrel rovno do tváre." Pomyslela si v duchu nasrdene, priam urazene. Skrčila svoje obočie, dokonca skrivila celú svoju tvár, aby Theovi dala najavo svoj nesúhlas voči jeho správaniu. Možno to tak ani nemyslel, ale ona má srdce až príliš otvorené, až príliš divoké a ako každá správna žena je poriadne náladová. Hlavne ak má svoje krvavé dni. Theo mal však tú smolu, že Radka bola náladová aj keď svoje dni nemala. Počasie na otvorenom mory sa oproti jej premenlivosti mohli pokojne strčiť. Zdula svoje líca, našiel si ju nepekný mrak, ktorý svojim tieňom zahalil jej tvár.
- A ty snáď nespoznáš, keď sa chce s tebou niekto trocha hrať? To, že si mal zlé detstvo plné povinností je tvoja vec, ale nemusíš sa zato tváriť, akoby si nepoznal ani trocha radosti v živote. Ani sa nečudujem, že si sa pridal k hliadke. Takého mrzutého bručouna by nechcela žiadna žena. Ak ti tak vadím, môžeš ma tu nechať. Nemusíš ma vláčiť všade so sebou, ako som taká guľa na tvojej nohe. Bee! - vyplazila naňho jazyk hneď ako dopovedala, čo chcela. Len bohovia vedia, po kom má takú strašnú povahu. Možno po svojej skutočnej mame, ktorá bola vždy ako búrka, no zároveň i jasné slnko v pochmúrnom živote.
Zdvihla sa na svoje nohy. Priam na nich vyskočila, až jej koruna z kvetín padla na zem. Ostala ležať vo vysokej, zelenej tráve, aby tam ostala zabudnutá, možno ako malé prekvapenie pre nejaké hladné zviera. Ráznym spôsobom ukázala Theovi svoj chrbát. Nadvihnúc svoju sukňu, ktorú držala ako dáma, vyrazila späť k ich koňovi, ktorý snáď v duchu dúfal, že z tých čerstvých pastvín nikdy neodídu. Mala kroky ako vojak. Ako generál. Dokonca i to držanie tela naznačovalo, že možno niekto v ďalekej minulosti mohol byť urodzený.
Prešla k tomu štvornohému zvieraťu, ktoré slúžilo aj ako dopravný prostriedok. V ruke mala za hrsť čerstvej trávy, ktorou ho prikrmovala. Už sa nebála koní. Zvykla si na ich mohutné telo a zvedavosť. Ale zvykla si aj na ich vďačnosť a lásku, ktorou dokážu človeka zahrnúť. A tak, kým ho jednou rukou kŕmila, druhou nežne hladkala po hlave, občas poškrabkala za uškom. Niekedy mala ten hlúpy pocit, že ju majú zvieratá radšej ako ľudia.
- Tak ideš? Alebo ťa tu mám nechať? - otočila hlavou náhle na Thea. Stále sa mračila, ale to ju prejde. Časom sa vyfučí a bude zase liezť svojmu ochráncovi na nervy. Avšak zatiaľ... zatiaľ bude buď protivná ako blcha v posteli alebo si nechá jazyk za zubami.

Opravdu to poslední, co čekal, tak že se Radka nafučí a začne dělat ze sebe kdovíjakou uraženou paničku. Jako pokaždé, tak i dnes se ukázalo, jak ostrý má jazyk a že si někdy nevidí do pusy, ačkoliv se jí od ní práší. Neuvěřitelné, co si nyní dovolila. Theo však neměl to srdce a vychování, aby ji jakkoliv okřikl nebo ji snad shodil to nemělo vůbec smysl už jen kvůli tomu, že by to dívka brala jako provokaci nebo podnět k tomu, aby si vymyslela další ostrou odpověď. "Opice jedna drzá. Měl bych ji nějak potrestat, ale jak?" Pomyslí si a potom už jen pozoruje slečnu generálku, která míří ke koni a poté zase otevře tu svou drzou pusinku. Neodpovídá ji. Pouze pomaličku a s klidnou tváří dojde. Nepřipouští si, co mu dívka pověděla. Někdo by řekl, že při dětství, které měl on, by to mělo být to nejhorší, co mohlo člověka potkat, ale bylo tomu naopak. Zbožňoval to dětství, poskytlo mu to mnoho zkušeností a navíc měl nějakou budoucnost. Budoucnost, která ho měla dovést až k věčné slávě. Mladý důstojník armády a jeden z nejlepších šermířů všech království, ne že by mu šlo o slávu, ale každý chce, aby se o něm vědělo.. Těchto snů se ale vzdal, když oděl černou. Někdy si říkám,
jestli by nebylo jednodušší vytratit se mezitím, co spíš. Neutrálně odsekl, pomohl ji na koně a potom jej silně plácl po zadku. "Být tebou, držím se teď i ušima." Nestihl to snad ani doříct a kůň už loukou pelášil ve větší rychlosti. Nevěděl, zda rychlá jízda bude pro ni trestem nebo radostí, ovšem zariskoval. Kůň snad bude mít dost rozumu, aby ji neshodil ze svého hřbetu a hlavně že opět dorazí k Theovi. Nyní ale nechť se děje vůle boží.. Toho kuřete by se nezbavil ani pes, kdyby byla blechou. Trdlo jedno makové. V tom se Theo trochu pousmál a sledoval ujíždějícího koně.

Vysadla na koňa, ktorého jemne pohladila po hrive. Jej zdutá tvár sa ani na sekundu nevyfučala. Dokonca na Thea ani nepozrela. Svojimi očami hľadela kamsi pred seba. Na tie krásne hory kdesi v diaľke, na šumiacu trávu vo vánku. Hľadela koňovi na hlavu, na jeho uši, ako s nimi hýbe do všetkých strán, akoby počul nebezpečenstvo. Nepočul. Aspoň o tom pochybuje. Počúval iba zvuky prírody, ktoré k nemu doliehali. Chytila uzdu pevne do svojich rúk. Tak silno, až jej z toho zbledli hánky. Zaťala zuby, aby medzi nimi nevypustila čosi škaredého. Čosi, čo by mohla neskôr ľutovať. Modré oči vrhali blesky, ako sa jej mysle i tela zmocnil hnev. To nevadí. Časom ju to prejde. Ako vždy všetko zlé a potom znova bude tá usmievavá, otravná ryšavá dievčina, ktorá ak otvorí ústa, už ich nikdy nezatvorí.
Pootočila hlavou na Thea. Čakala, že naňho vysadne, avšak jeho slová ju prekvapili, až im nerozumela. Mierne skrčila svoje obočie, avšak už bolo neskoro. Vykríkla hrôzou, keď sa kôň mierne zdvihol na zadné. Zaerdžal splašene, akoby vytušil, že je na čase potrestať to drzé Kura. Zbledla. Vypleštila oči. Kým stihla otvoriť pery a čosi povedať, z brata Nočnej hliadky sa zrazu stala šmuha. Tak isto, ako z celej krajiny. Studený vzduch ju ostro bodal do tváre, vietor šľahal vlasy vo vetre ako vlajku počas bitky. No jej krik... jej krik sa rozliehal široko ďaleko. Vystrašený, priam vydesený. Nemohla byť až tak zlá, že si vyslúžila takýto zákerný trest. Hoc sa na koni už nebála, ale táto divoká, rýchla jazda bolo niečim úplne iným. Nedokázala kontrolovať koňa, nech sa snažila akokoľvek. Mohla sa iba krčiť, silno držať. Krik sa postupne menil na tak strašné nadávky, až by z toho ľuďom odpadli uši. Kôň sa strácal z obzoru, zrovna tak sa strácal i jej hlas.
Pád. Tá istota, aj keď takmer žiadnu nemala sa úplne vytratila. Svet náhle postál, tvrdá zem jej vyrazil ten vzácny vzduch z pľúc. Tupá bolesť, ktorá jej prešla celým telom. Otvárala ústa, snažila sa nadýchnuť. Lapala, no pľúca mala stále prázdne. Kôň si kdesi odfrkol, potriasol hlavou, akoby bol spokojný s tým, čo spravil. Nervózne prešľapoval z miesta na miesto, ale iba chvíľu. Aby tiež nabral dych, aby sa upokojil. A potom... potom pokojným krokom priklusal späť k svojmu pánovi. Ona si medzitým priložila ruku k hrudníku, cítila ako doň znova, pomaly vniká vzduch. Jej bledá tvár bola stále rozrušená a vystrašená. Z brucha sa pretočila na chrbát, aby mohla ostať pokojne ležať. Triasla sa. Avšak sama netušila, kvôli čomu. Strach? Vzrušenie? Možno oboje. Sledovala čistú oblohu svojim mihotavým pohľadom. Mala ho zastretý slzami. Zamrkala. Tvár skryla do svojich dlaní, pár krát sa zhlboka znova nadýchla. Teraz už len preto, aby predýchala tú jazdu, aby sa spamätala z toho pádu. Pri tom znela, akoby zároveň nahlas bolestne zaplakala. Napriek tomu, že jej tvár nosila skrivený úsmev.

Pomaličku přicházel k místu jejího pádu. Koně držel za uzdu a kráčel vedle něj. Na tváři neměl žádný zákeřný úsměv, žádnou starost ani provinění. Měl svůj klasický Theovský pohled. KDyž ale Radku viděl ležet na té zemi, něco se v něm hnulo a on se o ni začal trochu obávat. Sice celou situaci pozoroval za pomoci svých schopností, ale i tak mohlo se jí něco stát. No snad se jí nic nestalo. Když k ní přišel, nedokázal se vyznat v tom, jestli ji něco bolí nebo ne. Její křik slyšel i když ji ztratil z dohledu, ale nyní mlčela jako ryba, až na nějaké menší vzlyky nebo nevysvětlitelné zvuky. Pomaličku si k ní přiklekl a pověděl. "Docela si letěla. Nedoufal jsem, že se udržíš tak dlouho, ale věřil jsem ti i že se udržíš. Jaký by nepřišel pád, vždy si zkus najít důvod, proč zase vstát. A neporazí tě potom nic." Zvláštní příležitost pro nějaký moudrý citát, ale tak co už když už. Položil ji ruku mezi solarem a břichem a kontroloval, zda její dech je plynulý a nezadrhává se. Tu fázi už měla za sebou. Dýchá normálně. O ruku se při jejím výdechu trochu dotkla její hruď a on ruku rychle stáhl. Je až neuvěřitelně šílené, že to Kuře tak rychle roste. Raději se rychle zvedl, než si někdo mohl všimnout jeho menší červeně v tvářích. Potom došel ke koni, sáhl do brašny a vytáhl čutoru s vodou. Opět k ní došel, odzátkoval čutoru a přiložil ji k jejím ústům.

"Pij, Kuře... A zkus se posadit. Pomohl ji aspoň do sedu a pořád čekal, až se napije. "Jsi v pořádku. Pověz, zda tě něco nebolí nebo sis to nenarazila." Držel ji opřenou a o jedno ze svých pokrčených kolen a najednou ji sám od sebe hladil po ruce, jako když rodič konejší své dítě. Ani si toho nevšiml a ani nevěděl, že to v něm je. Bylo to zvláštní, protože v hlavě opravdu necítil provinění nebo cokoliv jiného. Pouze trochu obavu, ale to přeci nemohlo vytvořit to, co se tam nyní dělo. Nevyznal se v sobě. Od doby, co poznal tu malou dívku, tak už se sám v sobě nevyzná. Měli by ale už vyrazit, dlouho se tady už zdrželi. A cesta je ještě před nimi. Teď však neměl to srdce, říct ji, ať se pohne a jde se. Proto tedy jen čekal, až konečně nějak zareaguje.