Příběh - Robin Tyrell

Autorská práva: Chizu Ferrísek <3

V Dorne jsem byl poprvé... Můj kůň kráčel pode mnou svižně, ale vyrovnaně. Na zádech jsem měl, jako obvykle svůj luk a u pasu šavli.. den, jako každý jiný, daleko od domova, ale naplněn svou touhou poznat svět. Poprvé vidět tolik známé Dorne, sledoval jsem lidi, kteří se mi proplétali okolo koně. Za mnou jel na svém koni můj přítel Richard, jež byl dříve mým strážcem. Provokativně jsem se na něj zašklebil a zamířil k první hospodě, kterou jsem objevil. Koně jsme nechali v provizorní stáji a vešli do místnosti plné lidí.

Nestihl za sebou ani zavřít dveře, když za sebou uslyšel ránu. Ohlédl e, aby zjistil, co je jejím zdrojem. Uviděl na zemi dívku v prostých šatech. Bez rozmyslu, jen z obyčejného vychování k ní přiskočil, aby jí pomohl na nohy. "Jste v pořádku, slečno?" Optal se jí s milým úsměvem. Jeho zhrublé dlaně ji zachytily za paže a vytáhly na nohy, zatímco lidé v okolí jen přihlíželi. Nevšímal si jejich pohledů.

Tak tak stihla dát ruce před sebe a stejně ošklivě spadla, když jí jedna ruka nepříjemně sjela po tvrdé zemi a byla tak sedřená až do krve. Nestihne snad na svůj úraz reagovat, když pohled zvedne k muži, který si toho jako jeden z ostatních všiml. No, aspoň, že jí za ten výkon netleskal, ale byl ochotný pomoci. Ani se nenaděje a už stojí na nohou, při čemž se i tak lehce zakymácí, než najde ztracený balanc.

"Ehm..." Výdech, nádech, teprve teď byla schopná odpovědět na jeho otázku. Zkrvavenou ruku nechá svěšenou dole, oproti jestřábím drápům to stále nic nebylo. "Jsem v pořádku.. d-děkuji." Udělá menší pukrle a rozhlédne se, kde jen je její jestřábí přítel, když se zrovna natáhla na zem, že by vrazil do stromu? Bylo by to pravděpodobné, kdyby zrovna byla v jeho těle ona, sám od sebe byl však dobrým letcem. Možná víc než dobrým. "Vy jste?" Možná trochu neohrabaně se zeptá, ale opravdu jí zajímá, kdo by jen tak zvedal dívku ze země místo toho, aby rychle zalezl do hospody.

Hleděl na ni, jako na obrázek, v očích mu však zdivočele jiskřilo. Díval se na prostou dívku, přesto byla nádherná... To však ještě netušil, že ženy z Dorne jsou tak krásné. Na okamžik však odtrhne pohled od její tváře, aby se přesvědčil o jejím stavu na vlastní oči. Dívka až potom odpoví a poděkuje mu s pukrletem. "Ne, to nejste." Promluví hlasem muže, jež je zvyklí rozdávat rozkazy, klidným, ale tvrdým. Jeho pohled spočíval na její ošklivě sedřené ruce. Teprve až potom se jí opět zadíval do očí. Stále ji držíc za paži, odtáhl ji stranou, blíže ke koním, aby nestáli před vchodem. Robin T...." Odmlčel se, jelikož nechtěl prozrazovat své jméno celé. Prostě Robin. A vy?" Usměje se a zvedne její ruku, aby se podíval na zranění.

Mírně nakloní hlavu na stranu a pousměje se "Je na mně něco zajímavého?" Tiše se zasměje. On není první, kdo by se na ní takhle díval, ale co všichni viděli na otrhaných šatech a ušmudlané neupravené holce? Popravdě ona na sobě při pohledu do zrcadla neviděla nic, i když na sobě měla ty nejvíce zdobené šaty, co vlastnila. Jak by také ne, na ní nic za zmínku nestálo, snad jen její potrhlost a smysl pro věci, kterým ostatní nerozumí. Ano, přesně to bylo zajímavé, ale na pohled neviditelné. Tak proč všechny ty pohledy?

"Robin." Tiše zopakuje jeho jméno, aby si ho zapamatovala, ale pak na něj trochu zmateně pohlédne. Nechala být, že své příjmení nedořekl, nebude hádat, jestli je takový, nebo makový. "Jak vám mám říkat? Lorde, sere... nebo jste... rytíř... n-něco?" Vyhrkne ze sebe a hledí na něj. Jistě by se nemusela ani ptát, ale slušné vychování přeci bylo na místě, i když tím asi neukazuje, že by pocházela z ulic. Čert to vem, ona ani tak obyčejná nebude a nikdy nebyla, takže vychovaná být může, i kdyby byla bezdomovec, no ne?

Zvědavý pohled si ho prohlíží, když se konečně rozhodne představit i ona. Nepřímo. "Záleží na tom, kterou z mých já chceš poznat..." Pousměje se. Další zvědavé pohledy, než ucukne s rukou pryč. "Vážně to nic není!" Začne rozpačitě kývat hlavou rudá jako rajče. V ten moment se ozve jestřábí skřek a pták se jí usadí na rameni, jakoby to bylo jeho místo. Také, že bylo. Ona se jen usměje a lehce ho prstem podrbe v peří. Jestli mu nenapoví jestřáb - znak rodu Fowlerů - tak už nic.

Všimla si toho, že jsem se na ni až příliš zkoumavě zadíval. Pobaveně jsem se usmál. "Všechno..." V očích mu zaplálo, sledujíc její tichý smích.
Jeho jméno zopakovala, mírně se při tom zamračil... ne snad, že by mu to vadilo, ale bylo to pro něj zvláštní. Její zmatený pohled mu však napovídal o tom, že si všimla nedořeknutí jeho příjmení.... nic však neřekla, byl jí za to vděčný...Znovu se jemně usměje. "Jsem žoldák,...ale oslovuj mě jménem." Odvětí, zamyšlen, on sám totiž vlastně netušil, čím je... asi od každého trochu. Neuniklo mu její vychování, jež se trochu tlouklo s ošacením a zbrklostí, ale ani do něj by nikdo neřekl, že je synem lorda Tyrella. Lidé neměli příliš v lásce žoldáky, proto od ní čekal zápornou reakci.
Stále si prohlížel její zranění, když se záhadně představila. Lišácky jí pohlédl do očí, usmívajíc se od ucha až k uchu. "Všechny." Odpoví vyzývavě a jednoduše. Cítil na sobě její pohledy, stejně zvědavé, jako ty byly ty jeho. Pak mu ruku vytrhla ze sevření s rozpaky a ruměncem ve tváři. Musel se nad tím pousmát. Jenže najednou se ozve ptačí křik, načež jí na rameni přistál jestřáb. Znovu si ji prohlédne, pečlivěji a nakonec očima zakotví na dravci. Robin byl vzdělaný, velmi dobře vzdělaný a tak mu nedělalo problém, dát si dvě a dvě dohromady. Jestřáb byl znakem rodu Fowlerů, žádná prostá dívka si takové zvíře nemohla dovolit. Musela být tedy lady a dcera lorda Fowlera. V očích se mu zračilo poznání, ale nechal si ho pro sebe, chtěl, aby se mu představila sama. Chce to ošetřit!" Trval si mladý muž na svém. Mimochodem, krásné zvíře."

Všechno nebo nic, vždyť to bylo jedno. Rozhodně jí to zahřálo tam někde... Někde u srdce, zřejmě. "Neřekla bych, že je na obyčejné chudině něco zajímavého, ale budiž." Pousměje se a nehodlá toto téma blíže rozebírat, protože by se tu mohla buď pohádat anebo by si přála prolézt do zemé a zmizet. Kdo ví, jak by to mohlo dopadnout.
"Žoldák? O žoldácích se v okolí nemluví příliš pěkně, obzvlášt o těch, co jsou členy skupin čítajících mnoho hrdlořezů. Mohl byste mě klidně zabít, Robine." Říká to s jakýmsi až moc klidným tónem. Jako kdyby s tím počítala. Rozhodně tedy počítala s tím, že mu zvládne utéct, pokud by se jí povedlo vyběhnout bez toho, aby jí chytil za vlasy. Zaprvé by daleko neutekla, zadruhé by to zatraceně bolelo. Mohla se tedy spoléhat hlavně na svého okřídleného přítele, který by jí snad bránil, kdyby se něco stalo. Kdo ví, jak by to dopadlo.
Ruku stále svírá k sobě, ne a ne mu ji podat. Grimor se po každém jeho budoucím pokusu vzít její ruku ožene po té jeho. V zápjetí se spokojeně začepíří, když je nazván krásným. "Ach, ano, jestřáb je znakem rodu Fowlerů, pro ně majestátní zvíře. Mám já to ale štěstí, taková chudá holka." Zasměje se. "Jsem Leesha," přikývne a pohladí jestřába "a tohle je Grimor." Pousměje se. "Smím-li se zeptat, co vás sem přivádí?"

Robin se utápěl v dívčiných očích, jako malé děcko, co nemůže najít správný směr. "Možná by jsi se divila." Odvětí na její argument a úsměv se o něco více opět roztáhne. To by nebyl Robin, aby se neusmíval, jako malý kluk. Často tím idi okolo sebe štval, nechápali, jak se může většinu času jen křenit, málokdy se tvářil jinak... jen střídal mezi různými druhy úsměvů. "Ano, žoldák a ano, mohl, ale nemám k tomu důvod. Nehledě na to, že zabít tě může kdokoli tady." Uchechtl se, když se rozhlédl po ostatních, člověk nikdy neví, že? Ovšem mladík opravdu neměl v úmyslu dívce ublížit, nic mu neprovedla, ani mu nikdo za to nezaplatil,... nebyl tedy důvod.
Dívka stále držela ruku u těla, ne a ne mu ji podat. Navíc se ho ten její dravec, při každém pokusu jí ruku chytit a přitáhnout, pokusil klovnout. Trochu vyčítavě na ni pohlédl, ale nakonec dravci dokonce zalichotí... téměř se nepoznával, byl nějak moc milý. Musel se pobaveně usmát reakci zvířete, vypadalo to, jako by měl každou chvíli puknout pýchou, jak se čepířil. Pobavení neskryl ani, když začala mluvit o rodu, ke kterému ji podle poznatků přiřadil... byla špatná lhářka, tedy... alespoň tenhle pokus ho oklamat jí opravdu nevyšel. "To tedy ano, téměř k neuvěření... Řekl bych, že je to Osud." Zasměje se stejně jako ona. Pobavený výraz zmizí, až když se mu konečně představí. "Leesha...." Zopakuje její jméno tichým hlasem. "Je mi ctí vás oba poznat." Věnuje jí takový soukromý úsměv a pokývne k ní zdvořile hlavou, nežli mu položí otázku. "Patřím k Druhým synům, přišel jsem s nimi. Náš tábor je mimo město, ale strašně jsem se tam nudil a tak mě napadlo, že si to tu alespoň prohlédnu, podívám se po nějaké zábavě...." Odvětí s uličnickým úsměvem a jiskřičkami v očích.
Lidé okolo nich se už dávno rozešli, hlouček se rozprchl do stran města.. tudíž měli trochu víc prostoru. "Chci tě požádat, aby jsi mi tykala, když už ti tykám já." Mrkl na ni a pak pohlédl k hospodě, ve které zmizel jeho kamarád. "Mohu tě na něco pozvat? Nebo znáš lepší místo? Jsem tu poprvé... Nabídl jí s milým úsměvem a lehce si ji prohlížel... Bohové, jak moc jí chtěl.

"Nebo také jen Sha, pokud budeš chtít." Pousměje se a podle jeho prosby přestane klimbat mezi tykáním a vykáním, které akorát poukazovalo na slušné vychování mladé lady Fowlerové. Nad poznámkou o Osudu se pousměje a v očích jakoby se jí zableskne menší plamínek. "Věříš na Osud?" Upřeně se na něj zadívá čekajíc odpověď, která jí velice zajímala.

"Uhm... Ráda bych se nechala na něco pozvat, ale obávám se, že mě můj společník Grimor nikam nepustí." Zasměje se když jí jestřáb jemně klovne do čela. "Je tu málo míst, kde by nechali mírumilovně jestřába bez ohledu na to, jestli je hrdě na něčím znaku." Pokrčí rameny. "To ale neznamená, že tvoji společnost odmítám, můžeš jít poklidně objevovat krásy města se mnou" Pousměje se a to je jako povel pro Grimora, který zvlétne.

"Tedy pokud mi budeš stačit..." Vyběhne jako střela pomalu ve směru letu jestřába doufajíc, že Robin poběží za ní. Pokud ne tak se možná vidí naposledy a pokud ano? Přidá do kroku, není možné, aby jí hned dohnal, pokud se tedy nenechá dohnat úmyslně. Grimor krouží kolem a svými pohyby vybírá Leeshe pokud možno tu nejlepší cestu pro přímý únik do klidnější části města.

Jen se nevinně pousměje, když mu vyhoví v prosbě a začne mu tykat. Tvářil se jako neviňátko, prohlížejíc si její půvabný úsměv, který vykouzlila při jeho poznámce o Osudu. Jeho pohledu neunikl ani drobný plamínek v jejích očích… Položila mu zvláštní otázku a zdálo se, že jí Robinova odpověď velice zajímá… Neměl ponětí proč, možná se mu to jen zdálo, jenže on neznal odpověď. Otázka Osudu, párkrát nad ní přemýšlel… nikdy však nedošel k žádnému závěru. Proto se na ni podíval, divočeji, nežli jiní muži, na tváři potměšilý úsměv. „Možná někdy,…. ale raději věřím v to, že si každý z nás píše svůj Osud sám.“ Odvětil mladý lučištník dívce, která na něj upřeně hleděla. Byl k ní upřímný, neměl ve zvyku lhát.

Trochu ho zklamalo, že vlastně odmítla jeho pozvání. Přesto se také zasmál, když ji její dravec klovl do čela. „To je škoda.“ Pousměje se, upírajíc na ni pohled svých tyrkysových očí. „Zvláštní, proč by jej neměli nechat v poklidu?“ Optá se zvědavě, ale Leesha mluvila dál. Její slova žoldnéře překvapila, nedal to však na sobě znát a jen roztáhl rty v úsměvu. Přeci jen neztratil svůj šarm. Při vzletu jestřába sebou lehce polekaně škubl, pohled zvedajíc k nebi společně s ním. „Bude mi potěše…“ Chtěl souhlasit s její nabídkou, ale větu nedokončil, neboť se už divoká Dornská dívka dala do pohybu, následujíc svého jestřábího přítele. Pohled opět sklopil dolů a spěšně se rozhlédl za zvukem jejích nohou. Se smíchem zakroutil hlavou, nežli se rozeběhl za ní, ani na okamžik nezaváhal, protože věděl, že jeho hřebec je s Richardem v bezpečí.
S levou rukou na jílci šavle a lukem s toulcem na zádech se jí hnal v patách. Robin byl dobrý běžec, vždycky vynikal spíše rychlostí a obratností, nežli surovou silou. Ve chvíli, kdy jí začal pronásledovat, přidala do kroku, divoženka… Robinovi se do žil vlil adrenalin a na rtech měl rošťácký úsměv, v očích šelmu… Šelmu pronásledující svou kořist. Kličkovali mezi lidmi a stánky obchodníků, od bot se jim jen prášilo. Robin napnul svaly, veškerou sílu soustředil do nohou. V prudké zatáčce se proběhl po zdi domu, kdy se odrazil od pískovce, aby nabral ještě větší rychlost… Po několika minutách zběsilého běhu ji konečně dohnal… přesto stále o kousek za ní. „Tomuhle ty říkáš poklidně?“ Zavolal na ni se smíchem, aniž by zvolnil tempo. Pot mu smáčel vlasy a zrychleně dýchal, to ovšem neznamenalo, že už nemohl. Zanedlouho se dostali do poklidné části města.