Příběh - Aerynn Ryswell

Autorská práva: Chizu Ferrísek <3

Přišel ze země, k níž se nikdy nepřiznával, byl cizincem, když dorazil do Braavosu a po malých kručcích se šplhal do pomyslné výše. Líbal zadky těm, u kterých to bylo zapotřebí. Jako malý chlapec vynalezl leštěnku na boty. Tím se dostal do podvědomí bohatých a vlivných mužů, též jako předních vyslanců z řad Železné banky. Tím si u nich vysloužil veškeré povinnosti vrány. Nosil zprávy, odnášel i přinášel a párkrát si je neopomněl přečíst. Po několika výprascích a stížnostech též zjistil, jak správně napravit porušenou pečeť. Navíc se musel ze svých zločinů vždy vymluvit, aby jej nezbičovali na pranýři či něco horšího. Byl výmluvný i vychytralý, ale zaručeně neoplýval statečností či silným tělem, které by vydrželo jakoukoliv ránu. Na toto se nespoléhal. Jazyk byl silnější než pěst. Ruka se mu zlomila už jen z pohledu na bitku malých chuligánů. Což mu ale nezabraňovalo sbírat sázky a poté si z nich větší část nechávat, jelikož málokterý pobuda dokázal počítat. Ano, malé nepatrné krůčky, ale nakonec se dostal tam, kam chtěl. Sic si vždy přál víc. Chtěl se stát vyslancem či předním zástupcem Železné banky, ale s jeho pochybným původem a živořením na ulici pro ně nebyl vhodným kandidátem. Mohl za to proklínat svou zrzavou matku. Kdyby jej teď viděla, jistě by jej chtěla prodat za víc, jak čtyři prasata!
Sprostředkovatel všeho, co si kdo mohl přát. Věrný služebník Železné banky a řádný a poctivý podnikatel. Tím se dal vystihnout Alastair Crowley, jehož nikdy nebylo spatřeno jinak než-li v černém oděvu zahalující téměř vše s rudou vázankou a bílou košilí. Svůj oděv si vymýšlel sám a krejčí mu jej musel vystihnout do nejposlednějších detailů. Málokdy vycházel bez své osobní stráže. Nebyl žádný bojovník a díky svému byznysu si vydobyl několik nemalých nepřátel. Ale nic, o co by se jeho motýli nepostarali.
Dnešního dne seděl za stolem, pročítal si seznam nového masa a přemýšlel, komu by mohl zalichotit s "věnováním" za nemalou cenu nové otroky. Opět chyceni v Západozemí, Jorah Mormont na to měl jisté nadání. Nejspíše si neuvědomoval, jakou "prestiž" mu to jednoho dne přinese. Ale říci mu to? Vždyť by přišel o svůj zlatý důl! Nikoliv. Bez zlaťáků není pomoci.
"Přiveďte další modrásky. A vodu. Vlažnou, ne teplou ani studenou. S citrónem nakrájeným na pravidelné plátečky, dva z nich dovnitř, zbytek na talířek," odmávl své vlastní otroky a vyčkal až mu sem pustí další poctivě zaplacené zboží. Mormont se vždy tvářil, jakoby měl otravu krve a nikdy s ním nechtěl pohovořit déle než bylo nutné. Seveřan marnotratný. Aspoň s ním nemusel ztrácet čas, měl vícero plánů na dnešní den a veškeré byly zajímavé. Hodlal se podívat na divadelní představení, pohrát si se svým paraplíčkem a poté sledovat chudáky, jak se dřou. Nebylo lepšího pohledu než na spodinu lidstva. To vždy zaručeně zvedlo náladu.

Bylo snadné poznat, že už nadobro opustili Západozemí, ale o to těžší bylo si to přiznat. Všude kolem byla jen modrá... všechno se to houpalo... a v temných hlubinách se ztratila i veškerá naděje. Jorah Mormont mohl být ve vnitru duše naprosto odlišný člověk. Mohl být dobrý a jen to držet vpozadí, aby nikdo neviděl jeho skutečné já. Ale také to mohlo být naprosto jinak. Mladičká dívenka nad tím uvažovala, přemílala to v hlavě pořád dokola. Na mysl ji vyplouvalo nekonečně moc otázek. Některé na sebe navazovaly, jiné se jednoduše opakovaly. Proč, z jakého důvodu? Kde skončí? Jistotu viděla jen v jednom. Ať už ji čeká jakákoliv budoucnost, růžová rozhodně nebude. Možná existovala nepatrná šance, že se jednou ze svého zlého snu probudí.. Ale dozajista jí to bude stát hodně. Nic dobrého na světě nikdy nebylo zadarmo. O tom už se stihla přesvědčit víc, než by si kdy přála.
Zrovna si počítala modřin na pažích, které jí tam zanechali Jorahovi muži, když se objevil sám Mormont. Ve tváři měl vepsanou směsici pocitů a zároveň jeho výraz nevypovídal o ničem. Jako by se schovával za závěsem, halil své pravé emoce do temna, aby na sobě nedal nic znát. Aerynn se ho chtěla zeptat, kam se poděla Jeyne... byla to už dlouhá doba, co ji neviděla. Ani si nechtěla představit, co se jí mohlo stát, ale její vlídná slova severskému děvčeti chyběla. Když s ní mluvila, měla pocit, jako by se všechno obracelo k lepšímu, byť to tak vůbec nebylo. Upínala se k ní jako k jediné hořící svíci ve tmě, jenže i tu dokázal medvěd sfouknout. Aerynn už přišla o sílu vyjadřovat odpor. Jejich hlídači se vždycky vyhýbali tváři, ale zbytek jejich těl nešetřili. Stačilo málo – vždy si našli záminku. Jediný, kdo nikdy nikoho neuhodil byl Mormont. Teď tu stál, tyčil se před ní a před několika dalšími jako posel ještě horších zpráv. Dívce se zadrhla slova v hrdle a přes suché rozpraskané rty jí nevyšla ani jediná hláska. Jak se mohla zeptat, kde je Jeyne, když nedokázala najít vlastní hlas? Stačil jen pohled na Jorahův zachmuřený obličej a bylo po otázkách.
Medvěd se ani nepozastavil nad zuboženým stavem, ve kterém některé jeho lapené ovečky byly. Bral to jako nutné zlo. Nutné poškození při převozu, nic čemu by se dalo zabránit. Začal mezi nimi procházet a letmo si je prohlížel. Protáhl se kolem Aerynn a pokračoval dál. S tichým mumláním posílal chlapce i děvčata pryč. Nemusela se otáčet, aby to viděla. Vlastně to ani vidět nechtěla. Jen sklopila hlavu a doufala, že brzy odejde. Potom by snad mohla konečně najít Jeyne a pokusit se od ní nechat znovu utěšit. Ale než se stihla uklidnit a uchlácholit, mozolnatá mužská ruka sáhla i na její rameno. Aerynn urputně sledovala zem a doufala, že je to jen omyl. Strach ji hlodal čím dál víc a ona nemohla dělat nic, čím by to zastavila. Přát si nedorozumění, to jednoduše nestačilo.
„Ty taky,“ zachraptěl jí Jorah do ucha, aniž by se ostýchal. Vůbec mu nevadilo, že se od něj dívka snaží odtáhnout. Bral své rozhodnutí jako hotovou věc a co zbylo Aerynn jiného, než ho poslechnout? Po dalších bolestivých ranách rozhodně netoužila. Už ani nezáleželo na tom, kdo bude ten zlý. Mohla se pokusit něco provést, ale rozumný a již značně unavený hlásek v její hlavě to zakázal. Sice tu pro Staré bohy nebylo místo, ale možná ji tak docela neopustili. Pokorně tedy svěsila ramena a přešla k ostatním, které si medvěd vybral. Nevědomost byla daleko horší, než strach, ale ani jí se nemohla zbavit. Lepila se na ni jako smůla a ponížení z toho, co zažívala. K ničemu nebylo ani přesvědčení, že by se všechno lusknutím mohlo ubrat ještě daleko horším směrem. I tak jí každý krok směrem do neznáma tížil víc a víc. Sotva pletla nohama. Přála si, aby byli ještě pořád na moři. Houpání lodi nedělalo nijak dobře jejímu žaludku, ale rozhodně bylo příjemnější, než tohle. Napadlo ji, že se jich Jorah pokouší prostě zbavit. Možná na ně někde v keři čekala lítá zvířata, aby je roztrhala a Mormont se tak mohl zbavit nechtěných oveček, co byly navíc.
Opravdu ji překvapilo, když namísto toho jejich cesta končila v celkem slušně vypadajícím domě. Jorah se svého zarputilého výrazu nezbavil, těžko z něj mohla něco vyčíst a do hlavy mu taky neviděla. Dozajista měl své plány, pečlivě promyšlené předem, ale co přesně v nich bylo, to Aerynn nemohla určit. Proto z něj spustila pohled a namísto toho se rozhlížela všude kolem sebe. Vrývala si do paměti každičký detail, všechno zajímavé, ale i to, co ničím výjimečným neoplývalo. Bylo milé na okamžik upřít svou pozornost jinam. Zjevně u toho měla zůstat, protože když s vlastní prohlíkou skončila, zrak jí padl na neznámého muže. Seděl za stolem a na rozdíl od medvěda se tvářit opravdu důležitě. Jako by ho někdo pověřil úkolem, co nemohl splnit nikdo jiný. Vypadal zámožně a Aerynn se ani trochu nelíbil. Jen ztěží si představovala, co tu může dělat. Znovu tedy sklopila hlavu a ruce si založila na hrudníku v napůl obranném postoji. Přemýšlela. Jorah tu byl sám, jeho muži zůstali kdesi za nimi. Sice tu nebyli tak úplně sami, ale kdyby se opravdu snažila.. třeba by dokázala utéct. Stačila k tomu jen nějaká záminka a trocha trpělivosti. Pečlivě nad tím dumala a zatím se pokoušela jen o jedno. Zůstat nenápadná.

Vyčkával svého nápoje a dříve se mu dostalo nových modrásků. Pohodlněji se usadil do křesla, ruce založené na hrudi, pozorujíc strop, jelikož věděl, že taková nečinnosti Joraha sice vytočí, ale bude zarputile mlčet. A jak si myslel, též se stalo. Vysoký, chlupatý a nabručený medvěd jej propaloval pohledem, zatímco on sám vyčkával až mu bude donesen nápoj. Přeci jen se nemůže věnovat obchodu, když má sucho v krku. Takové maličkosti by se měl Mormont naučit. Ušpiní se, musí se převlíct. Sucho v krku, musí se napít. Bolest za krkem, musí si pozvat masérku. Prosté věci, jež někdo jako brumla mrzutý nemůže pochopit. Modrásci se třásli, někteří zírali do země, jiní ostýchavě prozkoumávali prostředí a někteří se odvážili pohlédnout i na jeho maličkost. Toho muže, jež vymyslel nové ošacení, jež pojmenoval oblek. Sice se v tom nehorázně pařil v každém pařáku, ale mělo to skvělé odvzdušnění, tudíž nezapáchal jako někdo, kdo na sobě nosil kůži. Promýšlel tuto vytříbenost dlouhá léta, zatímco nosil kilt, další z jeho výmyslů, na nějž má patent. Nádherně mu to provětrávalo stehna, ale lidé na něj podivně zírali a ani jeho osobní strážcové Kevin a Costner s tím nemohli nic učinit. Ale on něco učinil s nimi. Aneb, vyměnil je za jiného Kevina a jiného Costnera. Ty nyní postávali každý z jedné strany a dávali pozor, aby se jej opět někdo nepokusil ušpinit lejnem či bahnem nebo něčím jiným dokonale voňavým. I vyděšení modrásci dokázali činit šílenosti. Zvláště ty, které vytáhl ze stejné nory, z níž sám Jorah Mormont pocházel.
"Bylo načase," poznamenal, když mu otrok přinesl vytoužený drink přesně podle pokynů. Převzal ho a řádně se nalokal než jej položil, narovnal se, sepjal ruce na stole a s úsměvem vychytralého paviána se zašklebil na Mormonta.
"Přítelíčku, ani nevíš, jak neskonale rád tě opět vidím. Vstal bych, abych tě objal, ale za tu námahu a neslušné drby mi nestojíš," škleb se roztáhl, zatímco se medvěd tvářil stále stejně otráveně. Zajímalo by ho, zda i jako dítě měl takový výraz nebo se do něj vyvinul. Ale což, nad tím nebude hloubat nebo mu tu mladík-stařík zaspí svobodu.
"Co jsi mi to přinesl? Samé výstavní kousky ze samotného Severu? Pověz, nijak to netrápí tvé svědomí, když uneseš dceru, syna, ženu, muže a bla bla," učiní gesto rukou. ..."smutné, plačící a prosící je přitáhneš sem a sleduješ, jak je odvádějí do nevěstinců, dolů či do osobního vlastnictví ctihodných pánů i žen Braavosu nebo ještě dál, kde s nimi činí ty největší krutosti, jaké si ani já nedokážu představit," chytil se za srdce, kdyby nějaké měl a přímo si vychutnával medvědův výraz, jež brunátněl a sinal, dle toho, co zrovna říkal.
"Ale což," mávl rukou a zadíval se do strany. ..."Koho by zajímaly lidské osudy, když jsou ve hře peníze. Tu máš," vytáhl zpod stolu naditý měšec a hodil mu jej. Jorah jej chytil a beze slova se vypravil k odchodu.
"Jak neslušný chlap. Toho kdybych prodal, tak by mi ho vrátili a ještě by chtěli zpět peníze," povzdechl si a i s drinkem vstal. Upíjel z brčka a dokráčel k modráskům, aby si je přímo prohlédl. Obešel je jednou, dvakrát, třikrát, poté jej to omrzelo až se zastavil u hnědovlasé dívčiny. Jediné z vrhu. Naštěstí neměla rudé kadeře, tudíž jej nechytala chuť jí omlátit hlavu o zeď. Mohl se mile usmát, což na jeho tváři vypadalo, jako kdyby křeček žral koblížek.
"Ty ze všech těch hastrošů vypadáš nejpřívětivěji. Pojď, posaď se na židli a udělej si pohodlí," hodil rukou ke své židli. Poté se obrátil na Kevina a Costnera. ..."Zbytek odveďte," znovu se napil a odkráčel ke stolu, kde se postavil, odložil pití, narval si ruce do kapes a kolébal se dopředu a dozadu, dokud dívka neudělala to, co pověděl. A pokud tak neučinila? No, tak to by se nejspíše kolébal do dnes.

Srdce jí silně naráželo do žeber, cítila ho i v krku a hlavě. Dělalo se jí špatně, ale nedovolila si ani na okamžik zastavit. Stejně veškeré naděje už dávno ztratila, tak proč by si měla myslet, že se teď něco zlepší? Byla na úplně cizím místě a neměla jak se z bezvýchodné situace dostat. Možná kdyby byla o něco chytřejší nebo obratnější... ale takhle? Byla si jistá, že s každým okamžikem její šance na svobodu s jistotou klesají. Ráda by se soustředila alespoň na to dobré, najednou kolem ní nebyl nikdo, kdo by jí mohl ublížit. Nebo si to snažila namlouvat, ale bezúspěšně. Nad Západozemím si mohla jen povzdechnout. Už v sobě nenašla ani špetku chuti pro to, aby začala plakat. Kdepak, všechny slzy už jí vyschly, nechala je někde na půli cesty. Stejně tak jako proklínání Joraha Mormonta a jeho mužů. Ať už pomyslela na cokoliv, buď se jí to ani nedostalo na jazyk.... Nebo z ní názor někdo jednoduše vytloukl. A stejný dojem získala okamžitě, co vešla do chladného domu. Pocítila teplotní rozdíl, na pažích jí vyskočila husí kůže. Ovšem těžko říct, jestli to bylo chladem nebo strachem. Pohledem zalétla k Mormontově tváři, což si měla předem rozmyslet. Medvěd vypadal ještě víc zachmuřeněji než předtím. Aerynn to zmátlo, najednou nevěděla, co si o tom myslet. Mormont působil otráveným dojmem, jako by snad tohle dělat ani nechtěl. Ale stejně tak tu byla i ona a spousta jiných lidí. Zatočila se jí z toho hlava. Ať se to snažila pochopit jakkoliv, její hlava zkrátka žádnou rozumnou myšlenku nebrala.
Mormont neveselou náladu zjevně sdílel i se svým úlovkem, protože se na něm neprojevila ani kapka nadšení. Aerynn by očekávala, že se mu alespoň jeden koutek letmo povytáhne, ale ničeho se nedočkala. Jorah se pořád tvářil zasmušile, jako by se snad účastnil smutečního obřadu. Cizinec ho oslovil, ale on na to nijak nezareagoval. Tedy... nic neřekl nahlas, ale Aerynn by mohla přísahat, že ho slyšela zamumlat něco o tom, že v místnosti stejně nikdo nemá slušnou pověst. Ovšem těžko říct, jestli jí jenom neklamaly uši. Měla za sebou dlouho a hlavně hodně namáhavou cestu. Bylo nasnadě si myslet, že jí dostane horkost. Jako dítě se vždy nemocím vyhýbala, ale nastaly takové okolnosti, kdy by si raději přála o sobě nevědět a blouznit. Kdyby se tak stalo, nemusela by se trápit, jak moc daleko od domova se dostala a co nejhoršího se jí může stát. Tušila, jakým směrem se bude její nejbližší budoucnost ubírat, ale jistá si nemohla být ničím. Rodiče jí občas něco vyprávěli, ale sami se nikdy nevydali daleko od rodné vesnice. Žili si svým prostým životem a byli rádi za to, co mají. Dívka se držela jejich příkladu a dělala to samé. Co jiného jí také zbývalo? Raději se držet toho, co se skutečně dělo, než aby snila a pak o všechno bolestně přišla, stejně jako se to stalo.
„Oba bychom si měli hledět svého. Já prodávám, ty kupuješ. Všechno ostatní jde mimo naší dohodu. A kdysi jsem někde slyšel, že ty jsi na dohody ten nejlepší. Měl by ses podle toho chovat.“ Mormont se konečně odhodlal k tomu, aby několik z jeho tiše mumlaných slov zaslechli všichni v místnosti. Několik hlav se k němu otočilo, ale nikdo se na něj nevydržel dívat dlouho. Aerynn se tomu nedivila. Samotnou jí v mysli pálilo to, co cizinec řekl. Dávalo jí to zabrat daleko víc než Mormontovy neomluvitelné činy. Rozhodně nechtěla skončit v nevěstinci nebo u nějakého otrokáře. Jenže v tomhle se cizinci zjevně dalo věřit. Očividně plnil úlohu překupníka. Aerynn rozhodně nevěděla všechno a nikdy to o sobě ani netvrdila. Ale ledacos si dokázala domyslet.
Medvěd odešel a jejich skupina tak zůstala vydána na milost a nemilost cizince, který je zakoupil jako stádo dobytka. Dívku neustále nahlodávala myšlenka, jestli by nebyla zrovna teď ta nejlepší chvíle na útěk. Anebo alespoň na pokus o něj. Nevěděla, jak moc dobře si svůj majetek podivný muž hlídá. Třeba by se dokázala dostat jen k prvním dveřím, než by se jí něco stalo. Tady si nemohla být ničím jistá. Ráda by se spoléhala na to, že nic horšího už se jí stát nemůže. Ale její rozumná část to vehementně popírala. Pořád se mohlo stát kdejaké neštěstí, a že byl seznam dostatečně dlouhý. Na ničem jí navíc nepřídávalo, že si je začal cizinec prohlížet. Mohla si jenom domýšlet, co se mu asi tak honí hlavou. Hodnotil, za jakou cenu je může prodat? Vybíral si nějakou přívětivou tvář, kterou by si nechal pro sebe? To věděl jenom on. Aerynn strnula na místě, když svou pozornost věnoval jí. Nelíbilo se jí to ani trochu, ale neodvážila se dát najevo svůj nesouhlas. Neměla sebemenší tušení, čeho je ten muž schopný a tak poslušně mlčela, nijak se nehýbala a pohled upírala k zemi. Teprve když promluvil, nechápavě k němu přesunula pohled. Co po ní do Sedmi pekel chtěl a proč si vybral zrovna ji? Nejdřív se jí ani trochu nechtělo k němu dobrovolně chodit, ale nakonec se k tomu uvolila. Žádnou jinou možnost stejně neměla. Mohla ho jenom rozzuřit a to dozajista nebylo to, co by jí mohlo nějak pomoct. Ostražitě se tedy přesunula k nabízené židli a opatrně se posadila.
„Kam... kam je vedou? Co s nimi bude?“ Sotva muž vydal rozkaz, otočila se po odcházející skupince. Zahlédla výrazy beznaděje a zděšení. Se stejnými pocity pohlédla znovu na cizince. Nemusela se ptát nahlas, ale otázka byla jasná. Co bude s ni samotnou?