Lokace: Město - ulice města, krčmy a nevěstince

Bylo pozdní odpoledne, ale slunce tady na jihu stále neúprosně pražilo. Lidé si hleděli svého, nebo prostě odpočívali a užívali si života, přesně tak, jak tu bylo zvykem. Přeci jen... tady vždycky vládly uvolněnější mravy, než kdekoli jinde v Západozemí.
V jedné z těch lepších hospod, kde se hosté mohli těšit alespoň trochou chládku seděl osamocený muž. U nohou mu ležel přerostlý černý pes, který s dýchal otevřenou mordou, aby se lépe chladil. Muž měl tvář ukrytou pod kloboukem, jež měl schválně stažený do čela... Na stole před ním stál korbel vína, téměř dopitý... však už tu byl nějakou dobu. Kdo by si jen pomyslel, že onen pobuda je nejslavnějším malířem minulosti, přítomnosti a ještě i blízké budoucnosti. Basil Dendalion se utápěl ve svých bolestech, mořen depresemi, do kterých byl uvržen osudem, jako by to bylo divé moře... spousta slané vody z níž není úniku, protože vás její proud stále stahuje ke dnu, a která vám svou slaností rozežírá rány a ty tak zůstávají po celé roky otevřená,... čerstvé, krvácejíc každý den. I tak dokázal obdivovat krásu ženy, jež seděla o pár stolů dál mladíkovi na klíně, ach ano... byla to jen obyčejná kurvička a přesto... její půvab dokázal malíře zaujmout a udržet si jeho nepovšimnutou pozornost už několik minut. Jednu ruku měl položenou mezi ušima jeho psiska... který oddaně hlídal svého pána.

Minuta míjela minutu, čas uháněl vpřed, ale Basil jako by zamrzl... nemusel spěchat... nikdo na něj nečekal... Setrvával zde a pozoroval život okolo sebe, jako pouhý divák... který se nedokáže přestat dívat na to představení před sebou, jako by se nemohl pohnout a něco udělat se svým životem....

Dech smrdutý, nožky křivé, na hlavě klobouk ožraný od molů, na rameni opici křičící. Dorne bylo svým způsobem dosti roztodivné místo. Nic nebylo tabu a vše bylo povolené. Měl jsi rád hochy a sám jsi muž? Proč ne? Jsi bastard? Buď vítán u našeho dvora. Jsi pirát? Tak se napij se mnou. To místo miloval stejně jako hřejivé písky Braavosu, Myru, Lysu a mnoha dalších míst, kde na nikoho nekoukali skrze prsty. Zvláště když nechtěl být viděn. A na tomto prohnilém a zároveň krásném místě nebyl žádný výjimečně viděný jev. Pirátů tam bylo plno a narozdíl od jiných lordíků a nablýštěných rytířů, zde byli vítání s otevřenou náručí.
A tak si Hector hrdě vykračoval po Slunečním oštěpu a snažil se najít toho jediného nejlepšího umělce své doby. Měl pro něj zprávy, které ho jisté posadí na usedanou zadnici.
Potom, co si zahrál se svými novými ptáčátky, které s láskou překřtil na Lociku a Flynna Rychlíka, je musel urychleně odvézt, co nejdál to šlo. A jelikož měl loď zrovna otočenou ku opačnému směru než byly svobodná města, tak je převezl kolem Železných ostrovů, domova rodného, až na Sever. Sice trochu kosa, ale tam se jistojistě žádný Tyrell tak rychle nedostane. Navíc, ty květinky ani nevěděly, kde se to nachází, natož aby se do té zimy vydali. Rozmazlenci ucomrsaný.
Své milované chráněnce vyhodil v zamrzlé pustině s nějakými těmi kožichy a haldou hadrů, koníky a radou, aby se drželi nízko. Tedy, aspoň doufal, že to nepochopili tak, že se mají plazit po zemi. Nikdy si o nich nemyslel, že jsou zrovna chytří, ale takhle blbí snad taky ne.
Pak za hlasitého zpěvu celé posádky odplul do východu slunce. Obeplul Západozemí z druhé strany, aby stanul na pustém kontinentu plném písku a hadů, kteří se rádi nořili zpod těch světlých poprašků a kousali jeho muže do zadků. Oni si strašně rádi užívali Dorne, proto vždy zůstali na lodi, zatímco jejich kapitán spolu s Jackem hledali malíře. A na jedno doporučení jednoho z nejparnějších dní stanul na prahu jedné z hospod. Zcela upocený, smrdutý a vyprahlý.
Basila nebylo těžké si nevšimnout. Stále se držel svého tvrzení, že lásku ke kloboukům získal právě od něj, i když je nosil dříve před jejich šťastném shledání.
"Basile, příteli můj nejdražší. Jaké to ohavné počasí, ve kterém i gentleman chodí smrád jako ta největší lůza chudácká," odzbrojí ho úsměvem s několika zlatými zuby. Usedne na volnou židli naproti malíři a objedná si korbel vychlazeného piva. Nepromluví, dokud své hrdlo nesvlaží pitivem. Druhou rukou přisune Jackovi misku s oříšky.
"Ách, pivo je pamlsek králů," olízne si rty a zadívá se na skleslého patlala. ..."Kromě naší oblíbené konverzaci o hodnotě všeho a ničeho, bych ti rád povyprávěl o tvé múze a mém výtvoru. A no, jejím bratrovi samozřejmě. Pro tebe sic nepodstatná kapitola, pro mě stejně důležitý jako ona," ví jistě, že na tohle malíř uslyší. S provokativním úsměvem vyčkával, zatímco Jack chroupal oříšky.

Snědý malíř byl zabrán do obdivování té prostinké dívky na klíně jiného muže, takže vůbec nepostřehl nově příchozího, který si to namířil přímo za ním. To až když Sorbon pozvedl hlavu a varovně zabublal, teprve až tehdy Basil pozvedl hlavu a odkryl tak svou zarostlou tvář dosud skrytou za okrajem klobouku. Rukou při tom poplácá psa po krku, aby jej uklidnil. Muže, který se zastavil před jeho stolem a obdařil jej širokým úsměvem, tady opravdu nečekal. Nerozešli se v dobrém a teď se zdálo, jako by na to Hector zcela zapomněl. Přesto mu malíř úsměv oplatí, oči však hněvivě zaplanou. "Hectore, jaké to překvapení, tebe jsem tu nečekal!" Zvolá usměvavě, ale nedokáže skrýt své vyčerpání a od alkoholu zarudlé oči. "Ano ano,
máš pravdu, děsné to počasí, ani malovat se v tom nedá." Dodá slabším hlasem a natáhne se pro víno, aby jej dopil a mohl si tak objednat další zároveň s pirátovým pivem. Kdysi měl mužovu společnost velice rád, ale dnes tomu tak již nebylo... A jak dlouho se už neviděli! Celou věčnost! Od chvíle, kdy mu nadobro uzmul smysl života.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, alespoň dokud se Barbossa nenapil svého piva, které před něj položila obsluha společně s Basilovým vínem. Basil jej tiše pozoroval hledajíc v sobě tu náklonnost, jíž k němu oplýval dříve. Hledal marně. Pirátova slova, která zazněla okamžik po tom, co polkl zlatý mok, malíře samozřejmě zaujala... chtě nechtě mu pohlédl do očí, vzdorujíc jeho provokativnímu úsměvu. Dychtil po jediném slově o jeho múze, poupěti, které ať chtěl nebo ne, pomalu rozkvétalo... Tolik toužil cítit její přítomnost alespoň v Hectorových slovech jako by to mohlo zacelit jeho krvácející rány. "Víš moc dobře jaký mám názor na ten tvůj výtvor, jak tomu s oblibou, ale neoprávněně říkáš... Nemůžeš si dělat z lidí hračky, obluzovat je svým slovíčkařením a ovlivňovat je... Žádná lidská duše není ničí výtvor, nikdo nemá právo si dávat zásluhy za něco co nemůže stvořit." Namítne ochraptělým hlasem a lokne si vína. Pak však sklopí pohled. "Do toho." Pobídne jej nakonec, jako by opět ztratil naději v cokoli a poraženecky se opře o svou židli. Byl to začarovaný kruh.

Předtím téměř nezaznamenal, kam očka malířova směrovala. Jak jen mohl být tak slepý, však by si něčeho takového nemohl nechat ujít. Koutky se mu opět roztáhli do jeho typického arogantního úsměvu, při kterém nemusel ozařovat společnost svými zlatými zuby. Je vidět, že malíř ochutnal něco z pravého života, kdy se jeho ústa usmívala, ale oči nikoliv. I v někom tak pevně se držící svých tradic a dokonalého, precizního života se mohla objevit ohromná šmouha ve formě nenávisti? Nepřestával jej udivovat.
"Já tu tebe též nečekal. Nečekal jsem, že svému zraku dáš na odiv přenádherných nahotin a svému čuchu tomu sladkému odéru smrdutých těl a alkoholu. Jak je vidět, tvůj bezchybný pohled na svět se pozměnil, není-liž pravda, příteli?"
Basil se změnil k nepoznání. Z věčně zasného malíře se stala opitá troska.
"Děsné počasí, jež dokonale zračí tvou náladu. Neměl by ses takhle měnit. Je to odpudivé. Nakonec se staneš tím, co nejvíc nenávidíš. Jen se na sebe podívej. Opilý, smrdutý, pokukující po ženském klíně. Podobáš se mi víc než já sám," sklouzl očima k věrnému malířovo mazlíčkovi. Sembene, či jak mu nadával. Chtěl se k němu natáhnout, ale přeci jen si ctil své ohromné a chlupaté ruky, na to, aby jí strkal každé uslintané tlamě přímo do chřtánu. Místo toho podal Jackovi oříšek.
Objednal si další rundu. Ze severu na tento proklatě prohřátý kontinent to byla dlouhá cesta a taková změna klimatu nebyla zrovna nejlepší pro muže jeho věku.
Věty, které vypouštěl z úst, samozřejmě přilákaly malířovu pozornost. V očích jasnou něhu a lásku k tomu svému poupátku, jež se změnilo k nepoznání. Nechal jej vymluvit se, netřeba mu skákati do řeči. Však on svůj prostor dostane. A ještě mu jej Basil dá dobrovolně.
"Celou dobu jsi mi hrdě odporoval, ale poté se tak lehce vzdáš? Netušil jsem, že se ve tvém srdci ukrývá zbabělec, který se nikdy nechopí šance. Měl jsi jí, mohl si s ní učinit, o čem se ti nikdy nesnilo. Byla tvoje a ty jsi neprotestoval, ale nebyl jsi schopen ji ochránit před cizím vlivem. Ztratil jsi nad ní kontrolu, zato ona tě zvládla dokonale zničit. Jak úchvatný tvor to je, že? Stačilo jen popostrčit, ukázat jí, k čemu je předurčena. Nemám na tom zásluhu pouze já, ale zčásti i ty. Ty jsi mi jí představil a nechal mě se do ní pobláznit jako ty. Jen v docela jiném smyslu. Jsi její zhoubou jako tvůrcem spolu se mnou," opětovně se napije než se vrátí k dokonalému příběhu plné rodinné lásky.
"Tvé přenádherné poupě si povědělo, že život pod pařáty její zlovolné matky je příliš nezajímavý a brzdící. A velice podivnou shodou náhod se do jídla drahé lady Roxanne dostala látka, jež její smysly změnila do extrémních výšin. A ta nebohá žena, ach, ta nebohá žena," chytí se za srdce, které jistě neměl, ..."ta nebohá žena si spletla svou denní pečeni se svým malým synkem. Po takovém šílenství je jisté, že jsem musel dostat drahou zlatonku pryč z toho příšerného místa. Bohužel, zřejmě jí na velmi dlouhou dobu nespatříš," v oku mu zaplanula ďábelská jiskra. Jakoby se i Hector spikl s celým světem proti nebohému malíři a on se tak stal dalším jeho dokonalým experimentem.

Basil se usmál, dávno nebyl tím, koho si jeho takzvaný přítel pamatoval. V očích se skrývala jeho zlomená duše, byly mrtvé. "Mýlíš se příteli, můj pohled na svět je stále stejný. Lační po všech krásách světa." Odpověděl malíř sjíždějíc pohledem po těle kurtizány, nežli se pirátovi zadíval do očí. Ten pohled byl opovržlivý, sic tak elegantně jak dokázal právě jen Basil. "Pomocí tvé vlastní hry chci najít krásu tam, kde ji vidíš ty." Dodal zamyšleným tonem a kopl do sebe další lok svého vína. Bez ohledu na to, v jakém rozpoložení malíř byl, Hector si dokázal získat jeho pozornost slovy o kvítku, který mu vytrhl ze života, krutě jako šíp z hrudi a ta rána ne a ne přestat krvácet. Basil lačnil po každé informaci, jež se jí týkala.

Přesto jej dokázal vytočit svými slovy, oponujíc mu v tom, že se žádná duše nedá přetvořit... není ničí výtvor a za tím si malíř neúnavně stál, ač nakonec utichl, aby nechal pirátovi prostor pro vylíčení toho, co jeho múzu potkalo. To ovšem netušil, že mu muž naproti němu dokáže ránu ještě více rozdrásat dobře mířenými slovy... trhajíc ho ještě více na kusy. "Nebyla má, nepatřila mě ani nikomu jinému... a ani jsem ji neměl v úmyslu vlastnit, rozumíš? Chtěl jsem,
aby jednala zcela bez vlivu někoho jiného. Netoužil jsem mít nad ní kontrolu. Nejsem zbabělec, pokud jsem ji nechal jít... protože, kdybych to neudělal, zradil bych nejen ji, ale i to, v co celý život věřím, Hectore." Začal malíř znovu oponovat druhému muži, nežli mu poskytl tedy čas na vypravování o jeho múze. Bylo na něm znát, že v něm pirát dokázal probudit opět tu jiskru života... tu jistou bojovnost, kterou pomalu ztrácel. Pravdou však bylo, že to byl hlavně vztek a hrdost, které v něm přetrvávaly, ač se užíral bolestí.
Basil vousatému ničemovi naslouchal s pozorností, jemu vlastní. Převaloval Hectorova slova ve své mysli, přemýšlejíc nad nimi a opět je zahazujíc do neznáma, protože on nebyl z těch, jež dokáží ovlivnit vlivy zkaženého světa a lidí. Pokud byl Basil zkažený, tak jen sám sebou a díky svému vlivu, který jej odjakživa utvářel... ten co mu ukazoval na krásy světa. Vyprávění mu však neposkytlo útěchu, ve kterou doufal... jen znechucení a smutek. Malíř si povzdechl a jeho černý pes se na něj zadíval. Basil byl velmi chytrý a tak nebylo divu, že si dokázal dát snadno dvě a dvě dohromady. Jistěže si tedy dokázal domyslet, co se pravděpodobně událo... ač si to nechtěl přiznat.
"Výborně, tragičtěji jsem si to nedokázal ani představit. Děkuji ti tedy za informace,
kterých si cením a nyní,... nyní mě omluv." Bolest v Basilových očích byla patrná, když se zvedal ze židle a pokládal mince na stůl za svou dnešní útratu. Sorbon ihned vstal a jakmile se malíř rozešel, držel se mu u levé nohy jako nejtemnější stín. "Odcházím příteli a s bohem." Na nepříliš jistých nohou opustil Malovaný rytíř smradlavý hostinec, vstříc neúnosnému horku, doprovázen svým jediným přítelem. Hlavu měl při tom svěšenou, jak jej pohlcovala neúnosná bolest na duši.

Nečekal, že malíře spatří až v takovém deziluzním stavu. Vypadal naprosto zničeně. Jak jedna zlatá květinka dokázala otřást s životem zahradníka. Opečovával jí, zaléval a ona vyrostla v jednu z největších krás světa. Poté se objevil marnotratný muž, jemuž se ta květina zalíbila a hodlal si jí přivlastnit. Vytrhl jí i s kořenem přímo před zahradníkovým zrakem a dal jí do sklenice s vodou, kde jí naučil vlastním pravidlům. I takhle elegantně se dala nazvat proměna Will v jeho drahou Lociku. Spatřit jí malíř, utrhne mu to zajisté srdce. Pokud se v něm nalézalo stále něco, co se dalo zničit.
"Já jí nalézám v mnohých věcech, které se tobě příčí. V přepadávání, loupení i vraždách. V těch nejtemnějších koutech lidských duší, kde se vždy ukrývá ta odvrácená strana, jež jen lační po okamžitém probuzení," podrbe Jacka za uchem a druhou rukou mu nabídne další oříšek. Malpa po celou dobu pozorovala ohromného psa jako soupeře, se kterým by se měl každou chvílí utkat. Naštěstí byl pes stejně poddajný jako jeho pán. Nic nečinil, i když měl tu možnost. Nechával si život protékat mezi prsty též jako lidi. Sváděl to na svobodnou vůli, ale v takovém případě nezbude nikdo, kdo by po něm štěkl. I ten pes umře dřív, jak on. I když, jak na něj tak hleděl, docela pochyboval, že Basil přežije psa. Pes vypadal o dost živěji.
"Jsi tak naivní. Ona ti patřila, visela ti na rtech, když jsi vyprávěl. Bohužel, nechal jsi jí utéct. Ani ses nenamáhal jí zastavit. Třeba zrovna na to čekala, na zájem z tvé strany. Ale ty sis umanutě stál za svým. Zničil ses vlastní hrubou chybou, Basile," odvětil mu ve stejném duchu, zatímco si dopřával další rundu v tom parném vedru, které v Dorne vždy hrálo prim. Naštěstí pivo bylo chladivé a moře, které ho volalo, stále plnilo svůj účel. Nemínil se tu zdržet. Chtěl informovat svého drahého přítele o chybě, jež učinil, aby se poté vrátil k tomu hlavnímu, co mu šlo.
Popravdě jej Basilova reakce dost zklamala. Čekal víc emocí, větší vášeň, kterou dával do svých obrazů. Ale z něj se vskutku stala pouhá troska, karikatura muže, kterým kdysi býval. Nechal se zruinovat životem i sebou samým. Jak politovánihodný muž, který si dál nezasluhoval jeho pozornosti. Kdysi mu přišel zajímavý, nyní jen odpudivě frustrující.
"Brzy nashle, příteli. Věz, že si tě najdu," slova, která jistě Basil slyšet nechtěl. Ale on jej nemínil opustit do konce života. I přes tu nelibou změnu jej mínil studovat dál. Stejně jako svá zlatá dvojčátka, která vyhodil kdesi na severu. Kampak se tak mohli za tu dobu dostat? Ani nehádal, byli docela neschopná v reálném životě, ale též měli něco, co nikdo jiný nemá. A to jisté kouzlo a neochotu se nechat zabít. V tom jim věřil a těšil se na další setkání. Přeci jen za tu dobu zažili mnohá dobrodružství, o která se s nadšením podělí se svým strýčkem Henrym.