Příběh - Basil Dendalion

Vůně a hluk Varieté. Nic z toho Will nikdy nepřestávalo lákat. Umělci, jež zde vystupovali přišli příchozím jako živé plátno. Směsice exotiky. Něčeho nespoutaného a divokého. Dívka si zde připadala jako v novém světě, právě zde nebyla maminka, která by na ni koukala s lítostí, děda, který by hodnotil každý její krok, oba na ní koukali skrz prsty. Nevlastní otec nevyjímaje, zde musela všechno vypustit z hlavy, nemohla se věnovat těm zbytečnostem, které ji obklopovaly. Musela se na své obdivovatele usmívat, přestože do smíchu nebylo. Byla zde proto, aby dávala radost a... přiznejme si, Will chtěla, aby lidi kolem ní byli veselí, šťastní, stejně bezstarostní jako dokázala být i ona. Dnes měla být zlatěnkou. Tedy první tanečnicí, centrem všeho dění. Mistinguett tvrdila, že je to mimořádná čest pro někoho tak mladičkého, pro nedospělou ženu, která ještě navíc nebyla z Dorne. Zde vystupovali komparzisti především z Dorne, jen ti dokázali z tance udělat kulturní živelnou pohromu, dokonalost spojenou s chaosem. A Low patřila mezi ně. Znovu si musela překontrolovat zlaté šaty, jež střídavě zahalovaly a odkrývaly jednotlivé časti dívčina těla jež se postupně tvarovalo do ženských křivek. Objemná sukně připomínala vrstvení plátků růže, ač se zdála zcela zahalující, pokud by se Will roztočila už teď, odhalily by se hubené nožky. Jednotlivé pruhy látky by kolem ní vlály asi jako jednotlivé paprsky slunce. Její celkovou garderobu doplňoval zlatý taneční trikot, jehož vrchní část obsahovala falešný korzet v pavích barvách. Hledat nedokonalosti bylo zbytečné. Will se na sebe usmála do jednoho z mnoha zrcadel.

"Dokončíme líčení, ano, princezno?" Vedle ní se objevila Mistinguette, její velký vzor ve světě tance, žena, která dovedla zaujmout prakticky kohokoli, patřila mezi osoby, které svou osobností bourají pomyslné stěny. Will chtěla dosáhnout stejné elegance, úctyhodnosti. Chtěla, aby z ní vyzařoval stejný šarm. Nyní poslušně kývla a následovala ženu před zkrášlovací stolek. Měla z ní udělat skutečnou paví princeznu, natolik éterické zjevení, že se prý nepozná. "Mám strach, Missi, co když zapomenu kroky, kouká se na nás vždycky tolik lidí..." Upře na ni prosebný pohled a snaží se nevnímat šimrání pudřenky, který na její kůži nanáší zlatavý prášek, v záři světel bude jedinečná.

"Nedáš to na sobě znát, ano princezno? Pokud uděláš chybu budeš se tvářit, že tam být měla, nemysly na Madame a bude všechno v pořádku. Najdi si v davu jednoho člověka a tanči pro něj. Zase tanči jenom pro Luciana a teď zavři oči." Opět přesné splnění příkazu. Zatímco se růž otíral o její rty, Missi začala zvýrazňovat její oči změtí zelených, modrých a bílých barviček, přičemž neopoměla na zlatou čárku. Vplétání pavích per do vlasů už nenímala a pak... čas se zastavil až ve chvíli, kdy stála s jinými tanečníky připravená na vystoupení, kde měla oslnit zbohatlíky, jež si mohli dovolit navštívit tančírnu. Myslela na slova Missi, když se rozezněli první tóny rychlé melodie. Myslela na ně, i když se ostatní rozběhli na jeviště, aby publikum připravili pro ni. A snažila se na ně myslet i ve chvíli, kdy se třásla jako osika a chůzí, kterou považovala za klidnou a naprosto vyrovnanou vyšla vstříc těm mnoha čumilům, jež měla příjemě naladit na zbytek večera. Začala rychle hýbat rukama, rameníma svalama a nohy automaticky začali první složité kroky, zadeček se rozhýbe do svižného rytmu. Will mezi těma ostatníma obyčejnýma vyhledá svého tanečníka. Byl obklopen jejími komparzistkami a teď? Will musela všem ukázat, jak jsou oproti ní obyčejné.

V rychlém sledu provedla rychlý obrat, otočka až sukně zavlála, pozvedla bradu tak, jak to vídala u Mistinguett, svými pohyby, jež by se snadno dali označit za svádivé k sobě vábila tanečníka a i poté, co ji k sobě přivinul byl dotyčný odstrčen útlou ručkou. Rychlý pohyb pánví, načež je protáčena pod rukama svého partnera.

Od jednoho z místních lordů dostal mladý malíř pozvánku na hostinu do velmi známého varieté. To by nebyl Basil, aby něco tak velkolepého odmítl, neboť na programu měla být ta nejlepší taneční vystoupení, které onen podnik nabízel. Malíř věděl, že tam nalezne spoustu krásy, kterou hledal na každém místě kam zavítal. Jenže dnes jej doprovázel zvláštní pocit, cítil, že jej čeká něco velkolepého... Jako by jej sem dovedl sám Osud a on se ani v nejmenším nebránil.

Seděl usazen u velkého stolu blízko pódia, ve společnosti převzácných lidí, které z většiny vlastně ani neznal, měl odsud na něj vynikající výhled. Malířovi oči vnímaly každičký záchvěv krásy ve všech odstínech, které měla... Jako by ji jeho smysly přímo nasávaly. Bylo to okouzlující místo, zdálo se snad jako magické. Všude okolo usměvavé tváře, které si jej však, kromě lorda, nejistě prohlížely... byl cizincem, avšak zde... Ač mu věnovaly spousty pozornosti, neboť popravdě, Basil si vždy nějakou tu pozornost tady v Západozemí vysloužil, zde byli na cizince zvyklí. Tak kouzelnou atmosféru nikdy nezažil a přesto... stále jako by mu zde něco chybělo. Přes vynikající jídlo a úchvatná vystoupení, která měla předcházet vrcholu večera... Měl pocit, že tomu říkali Zlatonka? Nebyl si jist, neboť jeho smysly byly rozjitřeny tolika podněty... Ne nadarmo mu lidé říkali Snílek... však on snil i s otevřenýma očima, dokázaje vnímat své okolí. Jeho umělecká duše se ocitla v ráji...

Právě dojídal vynikající porci zvěřiny a zapíjel ji vínem, když se rozezněly první tony a na jeviště vběhly éterické nymfy, tanečnice pohybujíc se v rychlém rytmu... jako by byly jen předehrou.. a také, že ano. Ztratil dech, pokud dosud snil... nyní byl jeho sen realitou, tou nejdokonalejší realitou jakou, kdy spatřil. Konečně ji našel... Pohybovala se jako jarní vánek v ohnivém tanci... čistá krása, jež uchvátila každičkou jeho buňku... Vše zmizelo v jejím stínu, okouzlen jejím kouzlem... Viděl ji... královnu víl... éterickou bytost, ztělesnění dokonalosti. Jestli byly nymfy skvělé tanečnice, tak ona... byla něco, co nedokázal zcela přesně vyjádřit slovy. A proto... sám nevěděl, kdy to stihl udělat, vytáhl svůj náčrtník a uhel, nechávajíc své city... každičkou svou emoci, aby vedla jeho ruku a zvěčnila tak ten úchvatný okamžik, jak nikdo jiný nedokázal... Hleděl na ni s očima doširoka rozevřenýma, přesto v nich byla jakási moudrost. Na rtech mu hrál úsměv, který byl pouze pro ni...

Připadala si jako znovuzrozená, proplouvání v životě "lepších lidí" bylo tak bezpředmětné... tady a teď, kde ji nehodnotili jako slečnu Willow Caswell, tu zlatovlasou krasavici, kvítek, který jednou zastíní Margaery Tyrell, byli tři, ona, Victorree Arryn a Lyanna Stark. Will nepotřebovala nikoho zastiňovat nechtěla být symbol, sochy to měly těžké, každý se jim obdivoval, byly okrasné a dekorativní prvky a přitom na nich samotných nesešlo. Ale teď... Teď byla zkrátka jenom jedna z komparzistek, jedna z tanečnic. Dokonce ta nejprvnější. Strach a nervozita z ní už dočista opadly, stačilo jen na moment zavřít oči, nechat ruce i nohy, aby se intuitivně pohybovaly, nechat se na moment vést, na moment vyčkat, jelikož rychlá temperamentní melodie, kterými si měla získat zájem diváků byla daleko snazší než pomalejší část jejího aktu. Klapání mnohých podpatků, zaslechla snad i tleskot, kterým diváci prozrazovali nadšení. Chaotické protáčení, jakoby se pohybovala po duze, tyto pohyby na sobě věru neměli nic uměleckého, šlo o nabuzení pozornosti, pouhou předehru, kdy Will plavně prokluzovala kolem ostatních slečen, výrazná snad až duhová světla se stávala tlumenějšími, ostatní tanečnice jakoby z podia mizeli, stávali se pouhými stíny. Melodie zvolnila z hlučného hučícího vodopádu, kterým byl orchestr se stal ševelící potok, tichý proud skládající se pouze ze zvuku fléten a jedné možná dvou harf. Individualita obou umění nyní mohla vyniknout, příjemná hudba stejně jako taneční kreace, jež akustika řídila.

Nyní se i ona dostala do zcela klidového stavu, mohl za to snad fakt, že se za svým tanečníkem schovávala byla skryta před mnohými zraky, které jakoby ji mohly prohlédnout, vidět až do duše. Něco na těch pohledech bylo děsivé, ale na druhou stranu, člověka, který na ní hleděl uchváceně, jakoby snad byla vtěleným andělem a rychle tvořil na papíře nový život, další zlatý div... možná bylo dobře, že si ho nevšimla, přeci jen, musela dohrát své němé drama. Modré tůňky se pootočily k zádům, jejího společníka, vystrašený pohled věnovaný publiku, jakoby poprvé procitla, až teď si uvědomila, že svět není jen tanec mezi vílami, ale především, mnohé pohledy ze strany velkých lidí, jejich vážné okouzlené tváře. Přejela jemně dlaní po rameni svému společníkovi a jemně sklouzla až k prstům. Jakoby ho tím probudila k životu, i on prozřel. Přivinul jí k soubě, tou rukou, na níž ta její stále spočívala, byli teď v takové blízkosti, že mohla cítit jeho dech, vidět zelenkavé oči jejího partnera. Chvíli se pohybovali ve vzájemném obětí, zaklesnutí do sebe, kopírujíc pohyby toho druhého a zároveň se rozcházející. Jedna jeho noha se pohla vzad, její naopak vpřed. Až do chvíle než jí pustil z teplé bezpečné náruče, vyslal do prostoru, prsty se stále dotýkaly, mohl si ji navynout zpět na ruku, opírala se zády o svalnatou hruď, přičemž jedna ručka byla hrdě pozvednuta do výše, jakoby se snažila chytit hvězdu nebo dokonce měsíc. Udělala krok vpřed, sama se roztočila, stejně jako její partner, rozvířila paprsky na své sukni. Jednou tam, jednou nazpět, dvě pomněnky putují v davu čumilů, tančí pro jednu jedinou osobu a zároveň... pro nikoho.

Nyní cítí opět parfém svého společníka, stejně jako jeho ruce, které ji svérají v oblasti břicha a zad. Nesnaží se ji přivlastnit a i přesto působí partner sebejistě. Hlava je hrdě pozvednuta, bradička povysunuta, nosík daný pyšně nahoru. Jedna ručka, jakoby k sobě lákala další neviditelné obdivovatele, zatímco ta druha spočinula na šíji partnera. Opět protáčení, rychlé, jakoby na jeho hrudi. Nyní však vycházejí vstříc publiku, Will ho znovu opustí, přeci i řeka se občas vzdálí od svého břehu jen, aby ho nalezla, stejně jako v příštích momentech. Krouživé pohyby po parketu, jedna noha vykopnuta opíše poloviční kružnici, její partner nemůže než před ní pokleknout, jakoby byl oslepen zlatem vlasů. Stále ji objímá kolem pasu a pak krouží... krouží... ani neví kdy ji paže pozvednou, nyní se už nedoutýká země, vlaje a světla hasnou a pak... Konec. Stačí jedna poslední kreace, záklon, kdy ji podpírají, jak ruce tak stehno, na němž prakticky leží. A teď... Teď už je konec. Všechno pohasne, i to tlumené světlo jež je ozařovalo. "Já to zvládla, Mattiasi!" Šeptne k zelenookému muži. Odpovědí je jí úsměv, který může stále ještě vidět a i přesto, že je tažena do zákulisí, opojení z ní nevyprchává.

"Bravissimo, princezno, už je z tebe pravá Zlatěnka, musíme to oslavit..." Missi provedla teatrální gesto a políbila svou malou svěřenku na obě tváře letmím políbením, naklonila se přitom k jejímu uchu, "neuvěříš tomu, poklade, ale je tady Basil Dendalion, říká se o něm, že je malíř století... Nemohl z tebe spustit zrak." Bylo fuk, co si o tom Will myslela, je tažena starší ženou tam mezi 'své publikum'. Jedním uchem poslouchala Missino štěbetání, dalo se předpokládat, co má černovlasý satan převlečený za ženu v plánu a Low? Ve své plachosti se mohla jen červenat a děkovat za nahodilé poklony. Co měla čekat od malíře století?

Učarován čistou krásou se nechával unášet jejím tancem a hudbou, která jakoby pohybovala jejím tělem... byla její součástí. Basil byl jako malé dítě v den svých narozenin, oči mu jiskřily štěstím a nadšením z něčeho tak... z něčeho, co jiní nemohli vidět. Unikalo jim to, ta vnitřní čistota, která z ní vyzařovala jako neviditelná aura. Aura, která lákala jeho uměleckou duši a srdce.

Vše kromě zlatavé víly přestalo existovat, čas se na okamžik zastavil a ta chvíle byla věčná... bohužel jen na pár okamžiků. Na pár okamžiků, které ukončily poslední tony hudby a její poslední ladný pohyb. Vše se ponořilo do tmy.... Basil byl vytržen ze sna zpět do reality a přesto,.. propukne v bujarý tleskot, aby náležitě ocenil dokonalost vystoupení a především umění té maličké zlatovlasé víly. Když se světla opět rozsvítila bylo podium prázdné a hosté utichli. Všichni se vrátili zpět k hloupému žvatlání o ničem a ládování se. Malíř toužil poznat to kouzelné děvče... toužil poznat člověka s tak čistou a nádhernou duší, nakreslit ji... Společnost se dál bavila, ale on jen tiše koukal na své rychle načrtnuté skici... Pak však mezi stoly zavládl menší rozruch, sem tam zazněla poklona za úžasné vystoupení a jako by se blížil ten ruch k jejich stolu. Tmavovlasý muž pozvedl čokoládové oči a poté i hlavu, natáčejíc jí za rychlými kroky. Nejprve uviděl ženu s tmavými vlasy a pak... to poupě, které za sebou pomalu táhla. Maličká se rděla ze všech těch pochval a pohledů a Basil na okamžik ztratil slova. Postavil se, tak jak se v přítomnosti dámy mělo... měl přeci slušné vychování, bez ohledu na pohledy přítomné šlechty a zahleděl se na obě dvě ženy... byl však jako němí.

"Ale... Ale, o čem by si se mnou povídal malíř století, Missi! Bude... bude si myslet, že jsem hloupá. Běž za ním sama!" Zlatovláska v tom měla jasno, proč by si s ní někdo takový měl povídat, bude jim oběma trapně, matka jí říkala, že není dobré vtírat se do přízně mužům, akorat v jejich pohledu klesne. A Luc? Ten jí zase říkal, že se oni budou plazit za ní. "A vůbec... Určitě na mě čeká Lucian!" Snaží se z toho setkání duší vymluvit, všelijak vykroutit a po oslovovaném se ohlíží, jako velký bratr by ji přeci měl před touhle dornskou čarodějnicí zachránit. "Bude si myslet, že jsi krásně hloupá, věř si trochu, princezno!" Nad její chabou snahou se jen ušklíbne. táhnouc jí dál, ke svému cíly, konec konců, najít slavného malíře nebylo pro její společnici nic složitého, kouzelně se usmívala, čišil z ní temperament a pokud se jí někdo náhodou připletl do cesty, radši jí uhnul.

Will ani netušila, kdy onen nepohodlný stisk Missi nahradila tím, že její ručku ukryla pod svou paží. Pěkné dívčí rámě. Starší tanečnice si to se sebejistotou sobě vlastní nakráčela k nejbohatší vrstvě, v jejíž společnosti seděl i zcela odlišný člověk. Působil zajímavě ošuntělým dojmem, jakoby do vážené společnosti ani nepatřil, popřípadě se v ní nejraději nacházel, co nejméně. Jeho odění bylo pro Západozemí zcela netypické... zkrátka byl jiný. A nesnažil se to zakrýt. Čirá kukadla se od něj odvrátí až ve chvíli, kdy na ni promluví postarší tělnatý muž, který ji zbaví Missiny blízkosti. Jak o něm mluvila? O novém mecenáši?

"Byla jste neuvěřitelná, drahoušku, lady Roxanne je bezpochyby pyšná na váš nesporný talent." Musela se na něj pousmát, onen pohyb koutků nepozbýval na upřímnosti, stejně jako výraz dívčiny tváře, nesnažila se na nic hrát, však proč s mužem nemluvit otevřeně.

"Já ani nevím, lorde, ale výtěžek z dnešního vystoupení by měl jít na potřeby felčarů, jsem ráda, že můžu aspoň takto přispět." Pokrčení útlími ramínky. Ať už bylo na tom, co jí bylo sděleno něco pravdy, či ne... očividně tomu věřila. Její pohled na svět byl... možná až příliš naivní, podle ní byli zkrátka všechny lady štědré a lordové hrdí a šlechetní. Jinak by se přeci nemohli starat o své lidi.

"Jste vskutku rozkošná, má milá, dovolte mi představit vám svého přítele a hosta, velkého malíře Basila Dendaliona." Mecenáš poukázal na snědého muže, to zvláštní individuum, o němž mluvila i Missi. Jednalo se zřejmě o vskutku váženou osobnost, Will provedla menší pukrle, jež nepostrádalo ladnost, tu kterou uplatnila v tanci. "Příteli, lady Willow, vnučka Edwarda Caswella." Zdálo se jí, že přehnaná pozornost je malíři nepříjemná. Snad si na podobné oficiality nepotrpěl. Chvilku váhání z její strany nahradila nefalšovaná zvědavost, která ji přiměla k tomu, aby na nového známého promluvila. Jeho pohled, jakoby ji už dávno prohlédl, vyčetl, jaká je nebo není...

"Já... doufám, že vás neobtěžuji, ale... Proč se o vás mluví jako o malíři vzpomínek? Dokážete snad vyčíst i ty nejtajnější myšlenky, když někoho skicujete?" Ač zněla zpočátku tichoučce, jakoby se v duchu sama se sebou prala zda se neotočit, neomluvit se a neodběhnout pryč, nicméně v určité chvíli, se tento nepříjemný pocit zlomí a na Will lze dobře rozeznat čirý zájem, podobná zvědavost, jako když se učí novému triku a snaží se na jeho tajemství přijít dřív než jí je pravá prestíž prozrazena.

Hleděl na ni, bystrý pohled jeho očí obdivoval její půvab. Téměř jako by si dokázal prohlédnout každičký detail její osoby a zapamatovat si jej. V ten okamžik opět zmizeli všichni okolo a Basil se kochal skvostem, který právě nalezl... nejčistší krásou jakou kdy uzřel. Teprv, když se ozve jeho dnešní hostitel, muž lehce při těle, odtrhne od ní obdivný pohled a začne věnovat pozornost dění... nechtěl, aby byl zaskočen až jej někdo osloví... Trapasů už zažil dost a dnes se mu žádný nehodil, ne jen by to rozptylovalo a trýznilo jeho uměleckou duši, která nechtěla být rušena.

Naslouchal rozhovoru a jeho obdiv k tomu poupěti pouze rostl. Nebyl jen půvabná, ... půvabnější, nežli cokoli jiného na tomto světě co měl Basil možnost vidět, ale... její duše.. zdálo se, že je opravdu čistá jako ranní rosa na kvítku tulipánu za svěžího jarního rána. Pozornost se mu opravdu vyplatila, neboť byl brzy kvítku představen, aniž by to přeslechl. Pozornost, která se něj upřela mu příjemná opravdu nebyla, ale dokázal to překonat a konečně se na skvostné stvoření před sebou usmál, právě ve chvíli, kdy předvedla pukrle s lehkostí letního vánku. I mu byla představena, jak se podle etikety sluší a tak se malíř s grácií uklonil, pravou dlaň přiloženou na srdci.  Opět se pomalu narovnal, upírajíc pohled do jejích modrých očí, nahlížejíc jí do duše jak to dokázali jen nejlepší umělci.

V čokoládových očích mu pobaveně zajiskřilo nad její nevinností a temperamentem, když se náhle osmělila a vychrlila na něho zajímavou otázku. Snědý muž se krátce a pobaveně zasmál nad povídačkami, které o něm kolují... Lidé si dokázali vymýšlet zábavné věci. Na okamžik se odmlčel, zamýšlejíc se nad svou odpovědí a pak se jí opět zadíval do očí. "Neobtěžujete, právě naopak, lady... je mi neuvěřitelnou ctí Vás poznat," kývne ke straně uctivě hlavou, což bylo pro něho tak typické... "To bych neřekl... jinak by mi jistě už někdo sťal hlavu, nemyslíte, lady?" zavrtí hlavou se smíchem, prohlížeje si její tvář v reakci na jeho slova... Jeden koutek úst výše, nežli druhý.. "Ale snad dokáži zachytit ty nejvzácnější momenty, ty nejkrásnější věci a učinit tak z nich vzpomínky uchované na věčnost... Věčnou vzpomínku,
kdy zachytím lesk v očích něžné dívenky, zvlnění jejích šatů a linii rtů ... výraz tváře, ve které jsou vepsaná slova... jiskření mezi dvěma milenci, svobodu v srdci divokého zvířete... To všechno si mé obrazy pamatují," vysvětlil jí zasněně, neodvracejíc pohled od její osoby, klouzal jím po ní a v různých intervalech se vracel k jejím očím. Jeho slova zněla měkce, téměř čarovně a dokázala tak oživit vše o čem mluvil... On sám byl čarovně charismatickým ve svém vystupování.